34

Vedlejší účastnice tvrdí, že žalobní důvody směřující ke zpochybnění důkazu o řádném užívání starších ochranných známek a pojmového srovnání kolidujících označení jsou nepřípustné. Podle vedlejší účastnice byly již právní a skutkové otázky vznesené těmito žalobními důvody s konečnou platností vyřešeny v rozhodnutí, které dne 16. března 2017 přijalo námitkové oddělení v jiném námitkovém řízení mezi týmiž stranami ve věci označení totožných s těmi, o která se jedná v projednávané věci, a výrobků, na které se vztahuje přihlášená ochranná známka, jež se liší od výrobků dotčených v projednávané věci (věci R 816/2017-4 a R 1031/2017-4) (dále jen „rozhodnutí ze dne 16. března 2017“). Rozhodnutí ze dne 16. března 2017 bylo žalobkyní i vedlejší účastnicí napadeno před stejným odvolacím senátem, jako je senát, který přijal napadené rozhodnutí v projednávané věci. Uvedený odvolací senát, který měl rozhodnout o otázkách důkazu o řádném užívání předmětných starších ochranných známek a pojmové podobnosti kolidujících označení, potvrdil podle vedlejší účastnice posouzení námitkového oddělení obsažené v rozhodnutí ze dne 16. března 2017. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího senátu ohledně uvedených otázek nebylo před Tribunálem napadeno, závěry obsažené v rozhodnutí ze dne 16. března 2017 se staly konečnými. Vedlejší účastnice konkrétně tvrdí, že napadené rozhodnutí v projednávané věci je pouhým potvrzením rozhodnutí ze dne 16. března 2017, jelikož nezohledňuje nové skutečnosti, ani neobsahuje nový přezkum situace účastníků řízení, neboť odvolací senát výslovně odkázal na analýzu těchto otázek provedenou v rámci dřívějšího námitkového řízení mezi týmiž stranami. Návrhem na zrušení napadeného rozhodnutí v projednávané věci se tedy žalobkyně de facto domáhá zrušení rozhodnutí ze dne 16. března 2017. Konečně vedlejší účastnice uvádí, že pokud by Tribunál neprohlásil dotčené žalobní důvody za nepřípustné, bylo by to v rozporu se zásadami res iudicata a ne bis in idem a vytvořilo by to stav nejistoty ohledně jejích výlučných práv v rozporu s jejím legitimním očekáváním a se zásadou právní jistoty.

35

Zaprvé je nutno připomenout, že zásada překážky věci pravomocně rozsouzené, která vyžaduje, aby nebyla zpochybněna konečná povaha soudního rozhodnutí, se neuplatní na vztah mezi rozhodnutím námitkového oddělení a námitkami podanými následně v odlišném řízení, neboť řízení před EUIPO má povahu správní, a nikoli soudní [viz rozsudek ze dne 8. prosince 2015, Giand v. OHIM – Flamagas (FLAMINAIRE), T‑583/14, nezveřejněný, EU:T:2015:943, bod 21 a citovaná judikatura]. A fortiori platí, že odůvodnění rozhodnutí vydaného námitkovým oddělením v rámci jiného námitkového řízení nezakládá překážku věci pravomocně rozsouzené. Toto odůvodnění nemůže zakládat nabytá práva nebo legitimní očekávání dotčených stran.

36

Vedlejší účastnice tedy nemůže tvrdit, že by zamítnutí její námitky nepřípustnosti vytvořilo stav nejistoty ohledně jejích výlučných práv v rozporu s jejím legitimním očekáváním a se zásadou právní jistoty.

37

Zadruhé zásada ne bis in idem, která zakazuje uložit sankci téže osobě více než jednou za stejné protiprávní jednání za účelem ochrany téhož právního zájmu, představuje obecnou zásadu práva Evropské unie, jejíž dodržování zajišťuje soud. Tato zásada je přitom použitelná pouze na sankce, což není případ rozhodnutí vydaných EUIPO v rámci námitkového řízení (viz rozsudek ze dne 8. prosince 2015, FLAMINAIRE, T‑583/14, nezveřejněný, EU:T:2015:943, bod 19 a citovaná judikatura). V důsledku toho je uplatnění uvedené zásady v projednávané věci irelevantní.

38

Zatřetí je nutno připomenout, že rozhodnutí, které pouze potvrzuje dřívější rozhodnutí, jež nebylo napadeno ve stanovených lhůtách, není aktem napadnutelným žalobou. Za účelem vyloučení toho, aby lhůta pro podání žaloby proti dřívějšímu rozhodnutí nezačala běžet znovu, musí být žaloba směřující proti takovému potvrzujícímu rozhodnutí prohlášena za nepřípustnou. V případě, že je napadený akt aktem čistě potvrzujícím dřívější akt, je žaloba přípustná pouze za podmínky, že byl potvrzený akt napaden ve stanovených lhůtách [viz usnesení ze dne 13. července 2017, myToys.de v. EUIPO – Laboratorios Indas (myBaby), T‑519/15, nezveřejněný, EU:T:2017:502, bod 38 a citovaná judikatura].

39

Má se za to, že rozhodnutí čistě potvrzuje dřívější rozhodnutí, pokud oproti dřívějšímu rozhodnutí neobsahuje žádný nový prvek a pokud mu nepředcházel nový přezkum postavení adresáta tohoto dřívějšího rozhodnutí (viz usnesení ze dne 13. července 2017, myBaby, T‑519/15, nezveřejněné, EU:T:2017:502, bod 39 a citovaná judikatura).

40

V tomto ohledu je třeba uvést, že i když rozhodnutí odvolacího senátu obsahuje závěry totožné se závěry dřívějšího rozhodnutí, které bylo přijato námitkovým oddělením v jiném námitkovém řízení, je výsledkem nového přezkumu právních a skutkových otázek, které mu byly předloženy. Je sice pravda, že tento nový přezkum může vést ke stejnému výsledku, jako byl výsledek dříve dosažený u námitkového oddělení v rámci odlišného řízení mezi týmiž stranami, pokud jde o označení totožná s označeními, o která jde v následném řízení před EUIPO. Nicméně tato totožnost řešení ze strany dvou různých oddělení EUIPO v rámci odlišných námitkových řízení neznamená, že rozhodnutí vydané odvolacím senátem má potvrzující charakter ve vztahu k rozhodnutí dříve vydanému námitkovým oddělením v jiném řízení.

41

To platí tím spíše, pokud se má za to, že se důkaz o řádném užívání starších ochranných známek může v průběhu času měnit a nelze jej nikdy považovat za definitivně podaný v rámci jiného námitkového řízení, než je námitkové řízení, v jehož rámci je tento důkaz požadován. Stejně tak se srovnání kolidujících označení může lišit podle relevantní veřejnosti, jakož i v průběhu času, a proto nemůže být takové srovnání považováno za vyřešené s konečnou platností dřívějším rozhodnutím EUIPO, které nebylo napadeno před Tribunálem.

42

Z toho vyplývá, že napadené rozhodnutí nemůže být v rozsahu, v němž se týká otázek důkazu o řádném užívání starších ochranných známek a pojmové podobnosti kolidujících označení, považováno za „potvrzující“ rozhodnutí přijaté námitkovým oddělením v rámci jiného námitkového řízení mezi týmiž stranami, jehož předmětem jsou tytéž ochranné známky.

43

S ohledem na výše uvedené námitka nepřípustnosti vznesená vedlejší účastnicí neobstála a musí být zamítnuta.

73

Žalobkyně tvrdí, že odvolací senát pochybil, když měl za to, že užívání starší ochranné známky Evropské unie ve Španělsku je dostatečné k prokázání řádného užívání této ochranné známky v rámci Unie. Podle žalobkyně z rozsudku ze dne 19. prosince 2012, Leno Merken (C‑149/11, EU:C:2012:816), vyplývá, že starší ochranná známka Evropské unie musí být užívána na širším území, než je území jediného členského státu, aby mohlo být užívání této ochranné známky kvalifikováno jako řádné, a že užívání pouze v jednom členském státě se jeví být dostatečné k prokázání řádného užívání této ochranné známky v rámci Unie pouze za určitých zvláštních okolností.

74

V tomto ohledu je nutno uvést, že v rozsudku ze dne 19. prosince 2012, Leno Merken (C‑149/11, EU:C:2012:816), který zmínila žalobkyně, Soudní dvůr rozhodl s ohledem na čl. 47 odst. 2 a 3 nařízení 2017/1001, že z judikatury vyplývá, že výraz „užívání v [Unii]“ musí být vykládán v tom smyslu, že územní rozsah užívání není zvláštním kritériem řádného užívání, ale je jednou ze složek tohoto užívání, které musí být zahrnuty do celkové analýzy a přezkoumány spolu s jinými jeho složkami, a že pojem „v [Unii]“ má upřesňovat referenční geografický trh, na který se má zaměřit analýza existence „řádného užívání“ ochranné známky Evropské unie. Soudní dvůr dále rozhodl, že výraz „řádné užívání v [Unii]“ ve smyslu čl. 18 odst. 1 nařízení 2017/1001 znamená, že užívání ochranné známky Evropské unie ve třetích státech nelze zohlednit (rozsudek ze dne 19. prosince 2012, Leno Merken, C‑149/11, EU:C:2012:816, body 36 až 38 a bod 1 výroku).

75

Soudní dvůr dále upřesnil, že nařízení 2017/1001 sleduje cíl spočívající v odstranění překážky teritoriality práv, která právní předpisy členských států přiznávají majitelům ochranných známek, tím, že umožňuje podnikům, aby přizpůsobily své hospodářské činnosti rozměrům Unie a vyvíjely je bez omezení. Podle Soudního dvora tedy ochranná známka Evropské unie umožňuje svému majiteli rozlišit jeho výrobky nebo služby stejnými prostředky v rámci celé Unie bez ohledu na hranice. Naproti tomu podniky, které nepožadují ochranu svých ochranných známek na úrovni Unie, se mohou rozhodnout používat národní ochranné známky, aniž mají povinnost přihlásit své ochranné známky jako ochranné známky Evropské unie. Soudní dvůr zdůraznil, že se jednotná povaha ochranné známky Evropské unie projevuje tím, že využívá jednotné ochrany na celém území Unie v tom smyslu, že ochranná známka Evropské unie může být v zásadě zapsána, převedena, lze se jí vzdát, práva jejího majitele mohou být zrušena nebo může být prohlášena za neplatnou a její užívání může být zakázáno pouze pro území celé Unie. Podle Soudního dvora by tak přiznání zvláštního významu územím členských států v rámci režimu ochranných známek Evropské unie zmařilo výše uvedený cíl a narušilo by jednotnou povahu ochranné známky Evropské unie. Soudní dvůr z toho vyvodil, že pro posouzení existence „řádného užívání v [Unii]“ je třeba odhlédnout od hranic území členských států (rozsudek ze dne 19. prosince 2012, Leno Merken, C‑149/11, EU:C:2012:816, body 39 až 42 a 44).

76

Soudní dvůr naproti tomu výslovně zaprvé odmítl před ním uplatněné tvrzení, které spočívalo v názoru, že územní rozsah užívání ochranné známky Evropské unie nemůže být v žádném případě omezen na území jediného členského státu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2012, Leno Merken, C‑149/11, EU:C:2012:816, bod 49), a zadruhé tvrzení, že i kdyby se odhlédlo od hranic členských států v rámci vnitřního trhu, podmínka řádného užívání ochranné známky Evropské unie by vyžadovala, aby byla taková ochranná známka užívána na podstatné části území Unie, což může odpovídat území jednoho členského státu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2012, Leno Merken, C‑149/11, EU:C:2012:816, body 52 a 53).

77

V tomto ohledu Soudní dvůr upřesnil, že i když je zajisté důvodné očekávat, že ochranná známka Evropské unie bude užívána na rozsáhlejším území, než je území jediného členského státu, aby mohlo být takovéto užívání považováno za řádné užívání, není k tomu, aby bylo užívání kvalifikováno jako řádné, nutné, aby toto užívání bylo geograficky rozšířené, neboť taková kvalifikace závisí na vlastnostech dotčeného výrobku nebo služby na příslušném trhu (rozsudek ze dne 19. prosince 2012, Leno Merken, C‑149/11, EU:C:2012:816, bod 54).

78

Podle Soudního dvora totiž není vyloučeno, že se „za určitých okolností“ trh výrobků nebo služeb, pro které byla ochranná známka Evropské unie zapsána, omezí de facto na území jediného členského státu. Soudní dvůr v tomto ohledu upřesnil, že v takovém případě by užívání ochranné známky Evropské unie na tomto území mohlo splňovat podmínku jak řádného užívání ochranné známky Evropské unie, tak řádného užívání národní ochranné známky (rozsudek ze dne 19. prosince 2012, Leno Merken, C‑149/11, EU:C:2012:816, bod 50).

79

Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, když Soudní dvůr v bodě 50 rozsudku ze dne 19. prosince 2012, Leno Merken (C‑149/11, EU:C:2012:816), použil výraz „za určitých okolností“, neměl za cíl určit, že uznání řádného užívání ochranné známky Evropské unie používané v jediném členském státě představuje výjimku z obecné zásady. Soudní dvůr dále odkázal na podmínky stanovené v ustálené judikatuře za účelem posouzení řádného užívání ochranné známky, a sice všechny skutečnosti a okolnosti, které mohou prokázat, že obchodní využívání této ochranné známky umožňovalo získat nebo zachovat podíly na trhu pro výrobky nebo služby, pro které byla tato ochranná známka zapsána. Soudní dvůr totiž zdůraznil, že není možné a priori abstraktně stanovit, z jakého územního rozsahu by se mělo vycházet pro určení toho, zda je užívání ochranné známky Evropské unie řádné, či nikoliv, a že nemůže být tudíž stanoveno pravidlo de mininis (viz rozsudek ze dne 19. prosince 2012, Leno Merken, C‑149/11, EU:C:2012:816, bod 55 a citovaná judikatura). Podle Soudního dvora je ochranná známka Evropské unie řádně užívána, je-li užívána v souladu se svou hlavní funkcí a za účelem získání nebo udržení podílu na trhu Unie pro výrobky nebo služby označené uvedenou ochrannou známkou. Při posuzování řádného užívání je tedy třeba zohlednit vlastnosti dotčeného trhu, povahu výrobků nebo služeb chráněných dotčenou ochrannou známkou, územní a kvantitativní rozsah užívání, jakož i jeho četnost a pravidelnost (rozsudek ze dne 19. prosince 2012, Leno Merken, C‑149/11, EU:C:2012:816, bod 56).

80

Z výše uvedeného zaprvé vyplývá, že územní rozsah je pouze jedním z několika faktorů, které musejí být zohledněny při posuzování řádného užívání ochranné známky Evropské unie, a zadruhé že pravidlo de minimis za účelem zjištění, zda je tento faktor přítomen, nemůže být stanoveno. K označení užívání ochranné známky Evropské unie za užívání řádné není totiž nezbytné, aby toto užívání bylo z geografického hlediska rozsáhlé, jelikož takovéto označení závisí na vlastnostech dotčených výrobků nebo služeb na příslušném trhu a obecně na všech skutečnostech a okolnostech prokazujících, že obchodní využívání této ochranné známky umožňuje získání nebo udržení podílu na trhu pro výrobky nebo služby, pro které byla ochranná známka zapsána (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2012, Leno Merken, C‑149/11, EU:C:2012:816, bod 55). Ostatně k tomu, aby bylo užívání ochranné známky Evropské unie označeno za řádné, není nutné, aby byla taková ochranná známka užívána na podstatné části území Unie. Kromě toho možnost, že by dotčená ochranná známka byla užívána na území jediného členského státu, nesmí být vyloučena, jelikož je třeba odhlédnout od hranic členských států a zohlednit vlastnosti dotčených výrobků nebo služeb.

81

V souladu se zásadami zakotvenými v rozsudku ze dne 19. prosince 2012, Leno Merken (C‑149/11, EU:C:2012:816), Tribunál opakovaně judikoval, že užívání ochranné známky Evropské unie v jediném členském státě (např. v Německu, Španělsku, Spojeném království), nebo dokonce v jednom městě některého členského státu Unie, jako je Spojené království (např. v Londýně), stačí ke splnění kritéria územního rozsahu [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 30. ledna 2015, Now Wireless v. OHIM – Starbucks (HK) (now), T‑278/13, nezveřejněný, EU:T:2015:57, body 52 a 53; ze dne 15. července 2015, TVR Automotive v. OHIM – TVR Italia (TVR ITALIA), T‑398/13, EU:T:2015:503, bod 57; ze dne 9. listopadu 2016, Gallardo Blanco v. EUIPO – Expasa Agricultura y Ganadería (Vyobrazení udidla ve tvaru písmene h), T‑716/15, nezveřejněný, EU:T:2016:649, body 41 až 44; ze dne 30. listopadu 2016, K&K Group v. EUIPO – Pret A Manger (Europe) (Pret A Diner), T‑2/16, nezveřejněný, EU:T:2016:690, bod 50; ze dne 28. června 2017, Tayto Group v. EUIPO – MIP Metro (real), T‑287/15, nezveřejněný, EU:T:2017:443, bod 59; ze dne 15. listopadu 2018, DRH Licensing & Managing v. EUIPO – Merck (Flexagil), T‑831/17, nezveřejněný, EU:T:2018:791, bod 67, a ze dne 6. března 2019, Serenity Pharmaceuticals v. EUIPO – Gebro Holding (NOCUVANT), T‑321/18, nezveřejněný, EU:T:2019:139, body 43 až 45].

82

Jinými slovy, jak zdůraznila generální advokátka Sharpston ve svém stanovisku ve věci Leno Merken (C‑149/11, EU:C:2012:422), to, zda se ochranná známka Evropské unie užívala v jednom nebo v několika členských státech, je irelevantní. Podstatný je dopad užívání na vnitřním trhu: konkrétně to, zda je toto užívání dostatečné k tomu, aby udrželo nebo získalo podíl na tomto trhu pro výrobky nebo služby, na které se vztahuje ochranná známka, a zda přispívá ke komerčně relevantnímu výskytu výrobků nebo služeb na tomto trhu. To, zda toto užívání vede ke skutečnému komerčnímu úspěchu, není relevantní (stanovisko generální advokátky Sharpston ve věci Leno Merken, C‑149/11, EU:C:2012:422, bod 50).

83

V projednávané věci, s ohledem zaprvé na značný počet důkazních materiálů předložených vedlejší účastnicí, zadruhé na dobu trvání a četnost užívání, které tyto dokumenty dokládají, zatřetí na vlastnosti výrobků, pro které bylo toto užívání prokázáno, a na běžné distribuční kanály, a sice že se jedná o výrobky spadající do oblasti zdraví poskytované zejména lékárnami a nemocnicemi, a začtvrté na rozsah tohoto užívání jak z hlediska prodejního objemu, tak z hlediska obratu, je s ohledem na zásady vytyčené v rozsudku ze dne 19. prosince 2012, Leno Merken (C‑149/11, EU:C:2012:816), které jsou shrnuty v bodě 80 výše, třeba dospět k závěru, že se odvolací senát nedopustil nesprávného posouzení, když měl v bodě 22 napadeného rozhodnutí za to, že vedlejší účastnice prokázala užívání ochranné známky INDAS ve Španělsku a jelikož bylo třeba odhlédnout od hranic členských států, stačilo toto užívání k prokázání užívání v Unii.

84

Je totiž třeba mít za to, že užívání starší ochranné známky Evropské unie v jednom členském státě může vyvolávat účinky na vnitřním trhu tím, že například zabezpečuje, že výrobky jsou známé – komerčně relevantním způsobem – účastníkům trhu, který je větší než trh, jenž odpovídá území, na kterém je ochranná známka užívána (stanovisko generální advokátky Sharpston ve věci Leno Merken, C‑149/11, EU:C:2012:422, bod 54).

85

Všechny důkazní materiály předložené vedlejší účastnicí dosvědčují užívání dostatečné pro udržení nebo získání podílu na dotčeném trhu a přispívání ke komerčně relevantnímu výskytu výrobků uvedených v bodě 15 výše, spadajících do třídy 10, na které se vztahuje starší ochranná známka Evropské unie. Odvolací senát se tedy rovněž nedopustil nesprávného posouzení, když v bodě 34 napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že pro tyto výrobky bylo řádné užívání uvedené ochranné známky prokázáno.

86

Druhý žalobní důvod, jenž byl uveden v bodě 44 výše, je tedy třeba zamítnout.

[omissis]

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (devátý senát)

rozhodl takto: