1

Služební řád úředníků Evropské unie (dále jen „služební řád“) byl pozměněn zejména nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) č. 1023/2013 ze dne 22. října 2013 (Úř. věst. 2013, L 287, s. 15).

2

V prvním, třetím, sedmém a dvanáctém bodě odůvodnění nařízení č. 1023/2013 se uvádí:

[…]

[…]

[…]

3

Článek 1 bod 24 nařízení č. 1023/2013 stanoví, že v hlavě III kapitole 2 služebního řádu se vkládá nový oddíl 7, nadepsaný „Volno ze služebních důvodů“, který obsahuje jediné ustanovení, a to článek 42c. Zmíněný článek zní:

„Úředník, který dokončil alespoň deset let služby, může být nejdříve pět let před dosažením důchodového věku převeden z rozhodnutí orgánu oprávněného ke jmenování na volno ze služebních důvodů v zájmu uspokojení organizačních potřeb spojených s nabýváním nových dovedností v rámci orgánů.

Celkový počet úředníků, kteří jsou každoročně převedeni na volno ze služebních důvodů, nesmí být vyšší než 5 % z celkového počtu úředníků všech orgánů, kteří odešli do důchodu v předchozím roce. Takto vypočtený celkový počet je každému orgánu přidělen poměrným dílem podle počtu jeho úředníků k 31. prosinci předchozího roku. Výsledek tohoto přidělení se u všech orgánů zaokrouhlí nahoru na nejbližší celé číslo.

Toto volno nepředstavuje disciplinární opatření.

Délka volna v zásadě odpovídá období, které úředníkovi zbývá do dosažení důchodového věku. Ve výjimečných situacích však může orgán oprávněný ke jmenování rozhodnout o ukončení tohoto volna a převedení úředníka zpět do služby.

Úředník převedený na volno ze služebních důvodů automaticky odejde do důchodu, jakmile dosáhne důchodového věku.

Volno ze služebních důvodů se řídí následujícími pravidly:

Úředník převedený na volno ze služebních důvodů obdrží finanční příspěvek vypočtený v souladu s přílohou IV.

Na žádost úředníka se z příspěvku odvádějí příspěvky do důchodového systému, které se vypočítají z výše uvedeného příspěvku. V takovém případě se doba služby, během níž byl úředník převeden na volno ze služebních důvodů, vezme v úvahu pro účely výpočtu roků započitatelných pro důchod ve smyslu článku 2 přílohy VIII.

Příspěvek nepodléhá úpravě koeficientem.“

4

Nařízení č. 1023/2013 vstoupilo v platnost dne 1. listopadu 2013 a článek 42c služebního řádu je použitelný ode dne 1. ledna 2014.

5

Žalobkyně FV je bývalá úřednice Rady Evropské unie. Nastoupila do služby v generálním sekretariátu Rady (dále jen „GSR“) dne 1. května 1981 jako úřednice ve zkušební době a jmenována byla dne 1. listopadu 1981. Během své služby byla přidělena k různým útvarům Rady.

6

[důvěrné] ( 1 )

7

[důvěrné]

8

Sdělením zaměstnancům č. 71/15 ze dne 23. října 2015 (dále jen „sdělení č. 71/15“) informoval generální tajemník Rady o provádění článku 42c služebního řádu v uvedeném orgánu. Ve zmíněném sdělení se uvádí:

„[…] Orgány Evropské unie se musí neustále inovovat a modernizovat, což vyžaduje, aby zaměstnanci nabývali nové dovednosti a aktualizovali své znalosti tak, aby byli schopni se přizpůsobovat novému vývoji. Nové dovednosti mohou souviset například s novými nástroji informačních technologií, nově zaváděnými systémy pro vypracovávání dokumentů Evropské rady/Rady, nových postupů v oblasti veřejných zakázek nebo interního auditu, nových pracovních postupů nebo nových způsobů řízení či organizace.

Účelem volna ze služebních důvodů je poskytnout úředníkům, kteří mají potíže s nabýváním nových dovedností a přizpůsobováním se změnám pracovního prostředí, možnost převedení na toto volno před dosažením důchodového věku. […]

V roce 2015 lze toto opatření využít u pěti (5) úředníků Rady nebo Evropské rady. […]

9

[důvěrné]

10

[důvěrné]

11

[důvěrné]

12

[důvěrné]

13

[důvěrné]

14

[důvěrné]

15

[důvěrné]

16

[důvěrné]

17

[důvěrné]

18

[důvěrné]

19

[důvěrné]

20

[důvěrné]

21

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 28. října 2016 podala žalobkyně projednávanou žalobu.

22

Podáním došlým kanceláři Tribunálu téhož dne požádala žalobkyně, aby jí byla poskytnuta anonymita podle článku 66 jednacího řádu Tribunálu. Rozhodnutím ze dne 30. ledna 2017 Tribunál její žádosti vyhověl.

23

Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 28. listopadu 2016 požádala žalobkyně, aby na základě článku 66 jednacího řádu byly z dokumentů, k nimž má veřejnost přístup, odstraněny určité údaje obsažené v žalobě a v jejích přílohách.

24

Dne 1. února 2017 předložila Rada žalobní odpověď.

25

Podáními došlými kanceláři Tribunálu dne 24. a 10. února 2017 požádaly Evropský parlament a Evropská komise o vstup do tohoto řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání Rady.

26

Podáními došlými kanceláři Tribunálu dne 8. března 2017 požádala žalobkyně, aby ve vztahu k Parlamentu a Komisi bylo s některými informacemi obsaženými v žalobě a jejích přílohách nakládáno jako s důvěrnými, pokud bude uvedeným orgánům vedlejší účastenství povoleno. Ke své žádosti připojila nedůvěrnou verzi zmíněných dokumentů.

27

Dne 20. dubna 2017 podala žalobkyně repliku.

28

Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 17. května 2017 požádala žalobkyně, aby ve vztahu k Parlamentu a Komisi bylo s některými informacemi obsaženými v replice a jejích přílohách nakládáno jako s důvěrnými, pokud bude uvedeným orgánům vedlejší účastenství povoleno. Ke své žádosti připojila nedůvěrnou verzi zmíněných dokumentů.

29

Usnesením ze dne 8. června 2017, FV v. Rada (T‑750/16, nezveřejněné, EU:T:2017:420), bylo Parlamentu a Komisi povoleno vedlejší účastenství na podporu návrhových žádání Rady. Vzhledem k tomu, že žalobkyně v souladu s čl. 144 odst. 2 jednacího řádu požádala, aby bylo s některými údaji obsaženými ve shora uvedených podáních a jejich přílohách nakládáno jako s důvěrnými, byly na základě vydaného usnesení předběžně předloženy Parlamentu a Komisi pouze důvěrné verze příslušných procesních podání s tím, že uvedené orgány mohou případně k žádostem o důvěrné zacházení předložit vyjádření.

30

Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 28. června 2017 Komise zpochybnila žádost o důvěrné zacházení týkající se žaloby a jejích příloh. Parlament nevznesl k této žádosti žádné námitky.

31

Dne 17. července 2017 předložila Rada dupliku.

32

Ve dnech 19. července 2017 a 12. července 2017 předložily Parlament a Komise spisy vedlejších účastníků.

33

Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 21. srpna 2017 požádala žalobkyně, aby ve vztahu k Parlamentu a Komisi bylo s některými informacemi obsaženými v duplice a jejích přílohách nakládáno jako s důvěrnými, a ke své žádosti připojila nedůvěrnou verzi uvedených dokumentů.

34

Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 1. září 2017 sdělila Rada, že nemá žádné připomínky ke spisům vedlejších účastníků předloženým Parlamentem a Komisí.

35

Podáními došlými kanceláři Tribunálu dne 5. září 2017 předložila žalobkyně vyjádření ke spisům vedlejších účastníků předloženým Parlamentem a Komisí.

36

Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 25. září 2017 zpochybnila Komise žádost o důvěrné zacházení týkající se dupliky a jejích příloh. Parlament nevznesl k této žádosti žádné námitky.

37

Usnesením ze dne 26. ledna 2018 předseda druhého senátu Tribunálu částečně vyhověl žádostem o důvěrné zacházení předloženým žalobkyní, stanovil jí lhůtu k předložení nedůvěrných verzí žaloby, dupliky a jejich příloh a uvedl, že po doručení nedůvěrné verze zmíněných dokumentů Komisi má posledně uvedený orgán právo předložit ve stanovené lhůtě případné doplňující vyjádření ke svému spisu vedlejšího účastníka.

38

Dne 7. března 2018 předložila Komise doplňující vyjádření ke svému spisu vedlejší účastnice.

39

Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 22. března 2018 Rada sdělila, že nemá žádné připomínky k doplňujícímu vyjádření Komise.

40

Dne 5. dubna 2018 předložila žalobkyně své vyjádření k doplňujícímu vyjádření Komise.

41

Dne 6. dubna 2018 oznámila kancelář Tribunálu účastníkům řízení, že písemná část řízení byla skončena.

42

Dopisem ze dne 24. dubna 2018 předložila žalobkyně v souladu s článkem 106 jednacího řádu odůvodněnou žádost, aby byla vyslechnuta v ústní části řízení.

43

Na návrh druhého senátu Tribunál dne 16. května 2018 na základě článku 28 svého jednacího řádu rozhodl o předání věci rozšířenému senátu.

44

Na návrh soudce zpravodaje Tribunál (druhý rozšířený senát) rozhodl o zahájení ústní části řízení a v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 89 svého jednacího řádu vyzval účastníky řízení, aby písemně odpověděli na některé otázky a aby mu předložily určité dokumenty. Účastníci řízení této výzvě ve stanovené lhůtě vyhověli.

45

Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky položené Tribunálem byly vyslechnuty na jednání konaném dne 10. července 2018.

46

Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

47

Rada navrhuje, aby Tribunál:

48

Parlament navrhuje, aby Tribunál žalobu zamítl.

49

Komise navrhuje, aby Tribunál:

50

Svými návrhovými žádáními se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí ze dne 8. prosince 2015 a „v případě potřeby“ zrušení rozhodnutí ze dne 19. července 2016, kterým byla zamítnuta její stížnost. Tvrdí, že její žaloba je přípustná nejen v rozsahu, v jakém směřuje proti rozhodnutí ze dne8. prosince 2015, ale rovněž v rozsahu, v jakém směřuje proti rozhodnutí, kterým byla zamítnuta její stížnost, jelikož posledně uvedené rozhodnutí obsahuje oproti rozhodnutí ze dne 8. prosince 2015 nové skutečnosti.

51

Ostatní účastníci řízení přípustnost žaloby znějící na zrušení obou shora uvedených rozhodnutí nerozporovali.

52

Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury taková administrativní stížnost, jako je administrativní stížnost podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu, a její výslovné nebo implicitní zamítnutí tvoří nedílnou součást komplexního řízení a je jen jedním z předpokladů, které musí být splněny před podáním žaloby. Za těchto podmínek je žalobou, i když formálně směřující proti zamítnutí stížnosti, předložen soudu akt nepříznivě zasahující do právního postavení, proti němuž byla stížnost podána (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. ledna 1989, Vainker v. Parlament, 293/87, EU:C:1989:8, body 7 a 8), ledaže je dopad zamítnutí stížnosti odlišný od dopadu aktu napadeného touto stížností (rozsudek ze dne 25. října 2006, Staboli v. Komise, T‑281/04, EU:T:2006:334, bod 26).

53

Každé rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, ať již výslovné či implicitní, pokud je prosté a jednoduché, totiž pouze potvrzuje akt nebo nepřijetí aktu, které stěžovatel napadá, a nepředstavuje, pojímáno samostatně, napadnutelný akt, takže na návrhová žádání směřující proti tomuto rozhodnutí bez samostatného obsahu ve vztahu k původnímu rozhodnutí musí být nahlíženo tak, že směřují proti původnímu aktu (viz rozsudek ze dne 19. června 2015, Z v. Soudní dvůr, T‑88/13 P, EU:T:2015:393, bod 141 a citovaná judikatura).

54

Výslovné rozhodnutí o zamítnutí stížnosti nemusí vzhledem ke svému obsahu potvrzovat akt napadený žalobcem. Je tomu tak tehdy, když rozhodnutí o zamítnutí stížnosti obsahuje přezkum situace žalobce na základě nových právních a skutkových okolností nebo mění či doplňuje původní rozhodnutí. V těchto případech představuje zamítnutí stížnosti akt podléhající přezkumu soudem, který jej vezme v úvahu při posouzení legality napadeného aktu, případně jej posoudí jako akt nepříznivě zasahující do právního postavení nahrazující napadený akt (rozsudek ze dne 15. září 2017, Skareby v. ESVČ, T‑585/16, EU:T:2017:613, bod 18).

55

V projednávané věci je třeba nejprve uvést, že stížnost i žaloba k Tribunálu byly podány ve lhůtách stanovených v článcích 90 a 91 služebního řádu.

56

Dále je třeba podotknout, že rozhodnutí o zamítnutí stížnosti nemění smysl ani dosah rozhodnutí ze dne 8. prosince 2015, kterým byla žalobkyně převedena na volno ze služebních důvodů podle článku 42c služebního řádu. Rozhodnutí o zamítnutí stížnosti navíc doplňuje odůvodnění rozhodnutí ze dne 8. prosince 2015 týkající se posouzení schopnosti žalobkyně nabývat nové dovednosti a přizpůsobovat se změnám pracovního prostředí, přičemž v rámci tohoto posouzení jsou zohledněny skutkové okolnosti, které nebyly ke dni 8. prosince 2015, kdy bylo vydáno rozhodnutí o převedení žalobkyně na volno ze služebních důvodů, ještě známy. V této souvislosti odkazuje Tribunál na hodnoticí zprávy žalobkyně za roky 2014 a 2015, které byly podle vysvětlení Rady vypracovány až po vydání rozhodnutí ze dne 8. prosince 2015, avšak před vydáním rozhodnutí o zamítnutí stížnosti.

57

Za těchto okolností je třeba učinit závěr, že v projednávané věci je jediným aktem nepříznivě zasahujícím do právního postavení žalobkyně rozhodnutí ze dne 8. prosince 2015, kterým byla žalobkyně převedena na volno ze služebních důvodů podle článku 42c služebního řádu (dále jen „napadené rozhodnutí“), jehož legalita bude nicméně posuzována i s ohledem na odůvodnění obsažené v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti.

58

Na podporu svého návrhu na zrušení předkládá žalobkyně pět žalobních důvodů, z nichž první představuje námitku protiprávnosti směřující proti článku 42c služebního řádu, druhý vychází z porušení zmíněného ustanovení a z porušení sdělení č. 71/15, jakož i ze zjevně nesprávných právních posouzení, třetí vychází z porušení práva být vyslechnut, čtvrtý vychází z porušení povinnosti řádné péče a pátý vychází ze zneužití pravomoci.

59

Žalobkyně tvrdí, že článek 42c služebního řádu je protiprávní, jelikož porušuje zásadu rovnosti před zákonem a zásadu zákazu diskriminace, zejména diskriminace na základě věku, jež jsou zakotveny v článcích 20 a 21 Listiny základních práv Evropské unie, směrnici Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání (Úř. věst. 2000, L 303, s. 16; Zvl. vyd. 05/04 s. 79) a článku 1d služebního řádu.

60

V této souvislosti žalobkyně tvrdí, že článek 42c služebního řádu tím, že se výslovně vztahuje na úředníky a zaměstnance „nejdříve pět let před dosažením důchodového věku“, zavádí rozdílné zacházení na základě věku, jak je definováno v čl. 2 odst. 2 písm. a) směrnice 2000/78. Podle žalobkyně není takové rozdílné zacházení objektivně a rozumně odůvodněno legitimními cíli ve smyslu čl. 6 odst. 1 směrnice 2000/78. Navíc i za předpokladu, že by článek 42c služebního řádu sledoval takový legitimní cíl, nejsou prostředky k jeho dosažení přiměřené ani nezbytné ve smyslu čl. 6 odst. 1 směrnice 2000/78.

61

Parlament, Rada a Komise zpochybňují argumentaci žalobkyně a navrhují, aby byl tento žalobní důvod zamítnut.

62

Nejprve je třeba určit ustanovení, na jejichž základě má být námitka protiprávnosti vznesená žalobkyní posuzována.

63

V tomto směru je třeba připomenout, že zásada rovného zacházení je obecnou zásadou unijního práva, která je zakotvena v článku 20 Listiny základních práv, a zásada zákazu diskriminace uvedená v čl. 21 odst. 1 Listiny je jejím zvláštním vyjádřením (rozsudek ze dne 5. července 2017, Fries, C‑190/16, EU:C:2017:513, bod 29).

64

Kromě toho čl. 51 odst. 1 Listiny základních práv upřesňuje, že její ustanovení jsou při dodržení zásady subsidiarity určena zejména orgánům, institucím a jiným subjektům Unie.

65

Z uvedeného vyplývá, že legalita článku 42c služebního řádu, který byl do služebního řádu doplněn nařízením č. 1023/2013, musí být posuzována na základě normy vyšší právní síly, kterou je čl. 21 odst. 1 Listiny základních práv, na nějž odkazuje žalobkyně svou argumentací a který zakazuje jakoukoli diskriminaci, mimo jiné diskriminaci na základě věku.

66

Co se týče směrnice 2000/78, na kterou žalobkyně odkazuje, je třeba na úvod uvést její relevantní ustanovení.

67

Článek 1 směrnice 2000/78, nadepsaný „Účel“, stanoví:

„Účelem této směrnice je stanovit obecný rámec pro boj s diskriminací na základě náboženského vyznání či víry, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace v zaměstnání a povolání, s cílem zavést v členských státech zásadu rovného zacházení.“

68

Článek 2 směrnice 2000/78, nadepsaný „Pojem diskriminace“, v odstavci 1 a 2 stanoví:

„1.   Pro účely této směrnice se ‚zásadou rovného zacházení‘ rozumí neexistence jakékoli přímé nebo nepřímé diskriminace na jakémkoli základě uvedeném v článku 1.

2.   Pro účely odstavce 1 se

69

Článek 6 směrnice 2000/78, nadepsaný „Opodstatněnost rozdílů v zacházení na základě věku“, v odstavci 1 stanoví:

„1.   Bez ohledu na čl. 2 odst. 2 mohou členské státy stanovit, že rozdíly v zacházení na základě věku nepředstavují diskriminaci, jestliže jsou v souvislosti s vnitrostátními právními předpisy objektivně a rozumně odůvodněny legitimními cíli, zejména legitimními cíli politiky zaměstnanosti, trhu práce a odborného vzdělávání, a jestliže prostředky k dosažení uvedených cílů jsou přiměřené a nezbytné.

Tyto rozdíly v zacházení mohou zahrnovat zejména:

70

Dále je třeba podotknout, že podle čl. 288 třetího pododstavce SFEU jsou směrnice závazné pro členské státy, kterým jsou určeny, pokud jde o výsledek, kterého má být dosaženo. Z uvedeného vyplývá, že směrnice 2000/78, jak se ostatně upřesňuje v jejím článku 21, je určena členským státům, a nikoli orgánům. Nelze tudíž dospět k závěru, že ustanovení této směrnice sama o sobě ukládají orgánům povinnosti při výkonu jejich legislativních či rozhodovacích pravomocí (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudky ze dne 9. září 2003, Rinke, C‑25/02, EU:C:2003:435, bod 24, a ze dne 24. května 2008, Belfass v. Rada, T‑495/04, EU:T:2008:160, bod 43) a sama o sobě nemohou být ani základem pro námitku protiprávnosti vznesenou proti článku 42c služebního řádu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. září 2011, Adjemian a další v. Komise, T‑325/09 P, EU:T:2011:506, bod 52).

71

Nicméně, i když směrnice 2000/78 nemůže být sama o sobě zdrojem povinností unijních orgánů při výkonu jejich legislativních či rozhodovacích pravomocí v souvislosti s úpravou pracovněprávních vztahů mezi nimi a jejich zaměstnanci, nic to nemění na tom, že norem či zásad stanovených v této směrnici či z ní dovozených se lze vůči těmto orgánům dovolávat, jestliže je patrné, že samy jsou jen zvláštním vyjádřením základních pravidel Smluv a obecných zásad, jimiž jsou tyto orgány přímo vázány (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. prosince 2016, Todorova Androva v. Rada a další, T‑366/15 P, nezveřejněný, EU:T:2016:729, bod 34 a citovaná judikatura).

72

Soudní dvůr již uznal, že směrnice 2000/78 konkretizuje v oblasti zaměstnání a povolání zásadu zákazu diskriminace na základě věku, která je považována za obecnou zásadu unijního práva (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. listopadu 2014, Vital Pérez, C‑416/13, EU:C:2014:2371, bod 24 a citovaná judikatura).

73

To znamená, že i když ustanovení směrnice 2000/78 nemohou být sama o sobě základem pro námitku protiprávnosti článku 42c služebního řádu, mohou být zdrojem inspirace pro určení povinností unijního normotvůrce v oblasti unijní veřejné služby, při současném zohlednění jejích zvláštnosti. Právě tímto způsobem bude Tribunál brát ohled na směrnici 2000/78 v projednávané věci.

74

Pokud se žalobkyně odkazuje na článek 1d služebního řádu, je třeba připomenout, že zmíněné ustanovení stanoví zákaz jakékoli diskriminace, mimo jiné diskriminace na základě věku, při uplatňování služebního řádu. Zmíněné ustanovení bylo do služebního řádu vloženo nařízením Rady (ES, EURATOM) č. 723/2004 ze dne 22. března 2004, kterým se mění služební řád úředníků a pracovní řád ostatních zaměstnanců Evropských společenství (Úř. věst. 2004, L 124, s. 1; Zvl. vyd. 01/02, s. 130).

75

Vzhledem k tomu, že článek 1d služebního řádu je obsažen ve stejném aktu v podobě nařízení jako článek 42c služebního řádu, tedy ve služebním řádu, a má tak stejnou právní sílu, nepředstavuje normu, z hlediska které by bylo možné posuzovat soulad článku 42c služebního řádu s právem. Žalobkyně ostatně upřesnila, že odkaz na článek 1d služebního řádu je uveden pouze z důvodu, že toto ustanovení zakotvuje obecnou zásadu rovnosti před zákonem a zákaz diskriminace mimo jiné na základě věku.

76

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba učinit závěr, že legalita článku 42c služebního řádu musí být posuzována s ohledem na čl. 21 odst. 1 Listiny základních práv, přičemž je třeba vzít v potaz, v mezích objasněných v bodě 73 výše, také směrnici 2000/78.

77

Jak již bylo uvedeno (viz bod 63 výše), čl. 21 odst. 1 Listiny základních práv stanoví zásadu zákazu diskriminace, která je zvláštním vyjádřením zásady rovného zacházení zakotvené v článku 20 Listiny.

78

Podle ustálené judikatury Soudního dvora vyžaduje zásada rovného zacházení, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno (viz rozsudek ze dne 5. července 2017, Fries, C‑190/16, EU:C:2017:513, bod 30 a citovaná judikatura).

79

Je tedy třeba nejprve posoudit, zda článek 42c služebního řádu zakládá rozdílné zacházení na základě věku, a pokud ano, je následně třeba ověřit, zda takové rozdílné zacházení není přesto v souladu s čl. 21 odst. 1 Listiny tím, že splňuje kritéria stanovená v jejím čl. 52 odst. 1 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. července 2017, Fries, C‑190/16, EU:C:2017:513, bod 35).

80

Je třeba připomenout, že článek 42c služebního řádu se použije „nejdříve pět let před dosažením důchodového věku“ dotčených úředníků. Rada upřesnila, že zmíněné ustanovení se vztahuje na úředníky ve věku v rozmezí od 55 do dovršení 66 let. Z použitelného rámce právní úpravy a z vysvětlení Rady poskytnutých v její písemné odpovědi na otázku Tribunálu vyplývá, že toto věkové rozmezí je určeno na základě následujících úvah.

81

Pokud jde o úředníky, kteří nastoupili do služebního poměru před 1. lednem 2014, je třeba zohlednit čl. 22 odst. 1 pátý pododstavec přílohy XIII služebního řádu, který stanoví:

„V případě úředníků, kteří nastoupili do služebního poměru před 1. lednem 2014, se důchodový věk pro účely všech odkazů na důchodový věk v tomto služebním řádu stanoví podle výše uvedených ustanovení, není-li v tomto služebním řádu stanoveno jinak.“

82

Důchodový věk se pohybuje mezi 60 a 65 lety, v závislosti na věku dotčeného úředníka k 1. květnu 2014, jak vyplývá z obsahu prvních čtyř pododstavců čl. 22 odst. 1 přílohy XIII služebního řádu.

83

Pokud jde o úředníky, kteří vstoupili do služebního poměru po 1. lednu 2014, je jejich důchodový věk stanoven v čl. 52 prvním pododstavci písm. a) služebního řádu na 66 let.

84

Z toho plyne, že jelikož převedení na volno ze služebních důvodů lze uplatnit vůči úředníkům, kteří dokončili deset let služby a zbývá jim nejvýše pět let do dosažení důchodového věku, týká se úředníků ve věku mezi 55 lety (pro ty, kteří měli k 1. květnu 2014 60 a více let a jejichž důchodový věk byl tedy stanoven na 60 let) a 66 lety (pro ty, kteří byli přijati po 1. lednu 2014 a jejichž důchodový věk je tudíž stanoven na 66 let).

85

Vzhledem k tomu, že článek 42c služebního řádu se použije pouze na úředníky ve věkovém rozmezí 55 až 66 let, a nikoli na mladší úředníky, kteří nespadají do výše uvedeného rozmezí, zakládá toto ustanovení rozdílné zacházení na základě věku.

86

Je třeba podotknout, že Rada vyjadřuje pochybnosti, zda lze na článek 42c služebního řádu vztáhnout pojem „diskriminace“ ve smyslu článku 2 směrnice 2000/78, jelikož se v něm neodkazuje na „určitý věk“, ale na důchodový věk dotčených úředníků, který může být různý. Podle ní jde tudíž o opatření související s odchodem do důchodu, jehož cílem je zmírnit „zlomový účinek“ spojený s tímto odchodem, a nikoli diskriminovat na základě věku ve vztahu k jiným osobám. Na podporu svého odůvodnění Rada rovněž uvádí, že použití článku 42c služebního řádu podléhá ještě druhé podmínce, nezávislé na věku, a to, že zaměstnanec dokončil nejméně deset let služby.

87

Tato argumentace Rady se týká odůvodnění rozdílného zacházení na základě věku, které je obsaženo v článku 42c služebního řádu, a nijak nezpochybňuje jeho existenci. Vzhledem k tomu, že zmíněné ustanovení se vztahuje pouze na zaměstnance v určitém, jasně vymezeném věkovém rozmezí, zavádí rozdílné zacházení přímo založené na věku bez ohledu na skutečnost, že příslušné věkové rozmezí je určeno v závislosti na důchodovém věku dotčených úředníků. Otázka, zda toto rozdílné zacházení představuje diskriminaci, která je podle článku 21 Listiny zakázána, je odlišná od otázky týkající se existence rozdílného zacházení.

88

Kromě toho je třeba konstatovat, stále v reakci na argumentaci Rady uvedenou v bodě 86 výše, že skutečnost, že článek 42c služebního řádu stanoví i podmínky nesouvisející s věkem, například podmínku počtu služby dokončených dotčenými úředníky a podmínku týkající se potřeby „uspokojení organizačních potřeb spojených s nabýváním nových dovedností“, nic nemění na tom, že pokud jsou tyto podmínky splněny, je s úředníky ve vymezeném věkovém rozpětí zacházeno jinak než s úředníky, kteří do tohoto věkového rozmezí nespadají.

89

Podle judikatury je k tomu, aby bylo možné unijnímu normotvůrci vytýkat, že porušil zásadu rovného zacházení, třeba, aby se srovnatelnými situacemi zacházel odlišně, čímž by určité osoby znevýhodnil vůči jiným osobám (viz rozsudek ze dne 16. prosince 2008, Arcelor Atlantique et Lorraine a další, C‑127/07, EU:C:2008:728, bod 39 a citovaná judikatura). Z uvedené judikatury vyplývá, že v projednávané věci je třeba ověřit, zda rozdílné zacházení na základě věku zavedené článkem 42c služebního řádu znevýhodňuje úředníky v dotčeném věkovém rozpětí oproti úředníkům, kteří do tohoto věkového rozpětí nespadají (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. července 2017, Fries, C‑190/16, EU:C:2017:513, bod 33).

90

V projednávané věci může být úředníkům, kteří dosáhli dotčeného věkového rozmezí, a tudíž se na ně potenciálně vztahuje opatření stanovené článkem 42c služebního řádu, uložena proti jejich vůli změna jejich administrativního postavení, jelikož přestanou být „v činné službě“ ve smyslu článku 36 služebního řádu a budou převedeni na „volno ze služebních důvodů“. Kromě toho nemohou tito úředníci nadále využít kariérního postupu, jelikož podle čl. 42c šestého pododstavce písm. b) služebního řádu nemají nárok na postup do vyššího stupně nebo povýšení do vyšší platové třídy.

91

Úředníci, na které se článek 42c služebního řádu nevztahuje, takové nevýhody s ohledem na svou kariéru nemají.

92

Navíc úředníkům převedeným na volno ze služebních důvodů se nesporně snižují jejich příjmy z výdělečné činnosti, a to zejména v důsledku skutečnosti, že jim přestává být vyplácen základní plat, který se nahrazuje finančním příspěvkem stanoveným v sedmém pododstavci článku 42c služebního řádu. Podle uvedeného ustanovení se tento finanční příspěvek vypočte v souladu s přílohou IV služebního řádu, což znamená, že úředníci, kteří byli převedeni na volno ze služebních důvodů, mají nárok po dobu tří měsíců na měsíční příspěvek rovnající se jejich základnímu platu, od čtvrtého do šestého měsíce platnosti předmětného opatření na 85 % svého základního platu a od sedmého měsíce do skončení volna, tedy do dosažení důchodového věku, na měsíční finanční příspěvek ve výši 70 % svého základního platu. Podle devátého pododstavce článku 42c služebního řádu tento příspěvek nepodléhá úpravě koeficientem. Zmíněná finanční ztráta může být ostatně ještě větší, jelikož dotčení úředníci nemají nadále nárok na postup do vyššího stupně nebo povýšení do vyšší platové třídy, jak je uvedeno výše.

93

Úředníkům, kteří nespadají do dotčeného věkového rozpětí, a tudíž se na ně článek 42c služebního řádu nevztahuje, finanční nevýhody vysvětlené v bodě 92 výše nehrozí.

94

S ohledem na shora uvedené úvahy je třeba učinit závěr, že článek 42c služebního řádu zakládá nerovné zacházení na základě věku.

95

Podle čl. 52 odst. 1 Listiny základních práv musí být každé omezení výkonu práv a svobod uznaných touto listinou stanoveno zákonem a respektovat podstatu těchto práv a svobod. Při dodržení zásady proporcionality mohou být omezení zavedena pouze tehdy, jsou-li nezbytná a skutečně odpovídají cílům obecného zájmu, které uznává Unie, nebo potřebě ochrany práv a svobod druhého.

96

V projednávané věci je třeba konstatovat, že rozdílné zacházení na základě věku zavedené článkem 42c služebního řádu je stanovené „zákonem“ ve smyslu čl. 52 odst. 1 Listiny základních práv, jelikož vyplývá z nařízení č. 1023/2013 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. července 2017, Fries, C‑190/16, EU:C:2017:513, bod 37).

97

Kromě toho je třeba konstatovat, že shora zmíněné rozdílné zacházení se týká specifické otázky spojené s veřejnou službou Unie, konkrétně převedení určitých úředníků, kteří splňují několik podmínek, týkajících se mimo jiné věku, na volno ze služebních důvodů. Toto rozdílné zacházení tudíž „respektuje podstatu“ zásady zákazu diskriminace ve smyslu čl. 52 odst. 1 Listiny základních práv (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. července 2017, Fries, C‑190/16, EU:C:2017:513, bod 38 a citovaná judikatura).

98

Na potvrzení tohoto závěru je třeba uvést, že podle čl. 42c druhého pododstavce služebního řádu celkový počet úředníků, kteří jsou každoročně převedeni na volno ze služebních důvodů, nesmí být vyšší než 5 % z celkového počtu úředníků všech orgánů, kteří odešli do důchodu v předchozím roce. S ohledem na tento strop a na podmínky pro uplatnění článku 42c služebního řádu, jež jsou stanoveny v prvním pododstavci téhož ustanovení, je tudíž zřejmé, že počet úředníků, které lze každoročně převést na volno ze služebních důvodů, je velmi omezený, jak vyplývá i z písemných odpovědí Parlamentu, Rady a Komise na otázky položené Tribunálem. Například Rada uvádí, že z celkového počtu 2757 úředníků působících ve službě v Radě ke dni 31. prosince 2017 byli v každém z let 2015, 2016 a 2017 na volno ze služebních důvodů převedeni čtyři úředníci.

99

Tribunál se bude dále zabývat otázkou, zda jsou v projednávané věci splněny i zbývající dvě podmínky stanovené v čl. 52 odst. 1 Listiny základních práv, které mohou odůvodňovat rozdílné zacházení na základě věku zavedené článkem 42c služebního řádu. Jde o podmínku, že posuzované rozdílné zacházení sleduje cíl obecného zájmu, který uznává Unie, a že respektuje zásadu proporcionality.

100

Rada, podporovaná Parlamentem a Komisí, v podstatě tvrdí, že rozdílné zacházení na základě věku zavedené článkem 42c služebního řádu sleduje tři cíle obecného zájmu související s personální politikou. Zaprvé podle ní toto rozdílné zacházení sleduje cíl optimalizace investic vynakládaných orgány na odborné vzdělávání, a to tím, že jim umožní věnovat tyto investice na vzdělávání úředníků, kterým zbývá ještě přiměřeně dlouhá doba zaměstnání před odchodem do důchodu. Zadruhé sleduje shora uvedené rozdílné zacházení cíl poskytnout pomoc úředníkům, kteří jsou blízko odchodu do důchodu a nejsou schopni nabývat nové dovednosti a přizpůsobovat se změnám pracovního prostředí v jednotlivých orgánech. Zatřetí sleduje toto rozdílné zacházení v zásadě cíl udržovat věkovou strukturu vyváženě složenou z mladých a starších úředníků, která podporuje nábor a kariérní postup mladých úředníků, výměnu zkušeností a inovace, jakož i geografickou rozmanitost.

101

Žalobkyně existenci shora uvedených tří cílů zpochybňuje. Tvrdí, že jediným cílem, který článek 42c služebního řádu sleduje, je snižování nákladů a počtu zaměstnanců orgánů tím, že se „zbavují“ úředníků, kteří se blíží důchodovému věku a mají nárok na vyšší odměnu. Takový cíl přitom podle ní není legitimním cílem „politiky zaměstnanosti, trhu práce a odborného vzdělávání“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 směrnice 2000/78, který by opodstatňoval rozdílné zacházení na základě věku zavedené článkem 42c služebního řádu.

102

Nejprve je třeba ověřit existenci cílů uplatňovaných orgány. V této souvislosti je třeba vycházet z ustanovení článku 42c služebního řádu a případně vzít v potaz obecný kontext umožňující identifikaci cíle rozdílného zacházení na základě věku založeného zmíněným ustanovením (obdobně viz rozsudky ze dne 16. října 2007, Palacios de la Villa, C‑411/05, EU:C:2007:604, body 56 a 57; ze dne 21. července 2011, Fuchs a Köhler, C‑159/10 a C‑160/10, EU:C:2011:508, bod 39, a ze dne 6. listopadu 2012, Komise v. Maďarsko, C‑286/12, EU:C:2012:687, bod 58).

103

Pokud jde o první z uplatňovaných cílů, tedy optimalizaci prostředků vynakládaných na odborné vzdělávání, je třeba především podotknout, že podmínkou pro uplatnění článku 42c služebního řádu je existence potřeby „uspokojení organizačních potřeb spojených s nabýváním nových dovedností“. Odkaz na „nabývání nových dovedností“ dokládá souvislost mezi shora uvedeným ustanovením a odborným vzděláváním.

104

Ze spisu a zejména z vyjádření Evropské rady ze dne 7. a 8. února 2013 dále vyplývá, že nařízení č. 1023/2013, a tedy i článek 42c služebního řádu byly přijaty v kontextu rozpočtové kázně evropské veřejné správy, vůle členských států zvýšit její efektivitu a výkonnost a postupného snižování počtu osob pracujících v orgánech o 5 % v období let 2013 až 2017.

105

Mimoto je třeba připomenout, že z bodu 1, 3, 7 a 12 odůvodnění nařízení č. 1023/2013 vyplývá zaprvé potřeba, aby byla Unie i nadále vybavena vysoce kvalitní evropskou veřejnou správou (bod 1 odůvodnění), která bude schopna plnit úkoly orgánů v kontextu snižování počtu jejich zaměstnanců (bod 3 odůvodnění), zadruhé potřeba optimalizace řízení lidských zdrojů (bod 7 odůvodnění) a zatřetí, jak je uvedeno i ve shora zmíněných závěrech Evropské rady, potřeba zvýšení efektivity a účelnosti, potřeba přizpůsobení se měnícímu se hospodářskému prostředí a snaha o zajištění efektivity nákladů (bod 12 odůvodnění).

106

Shora uvedené body odůvodnění nařízení č. 1023/2013 dokládají vůli unijního normotvůrce sledovat cíl účinného řízení zdrojů přidělených evropské veřejné správě z hlediska efektivity nákladů s cílem zachovat vysoce kvalitní správu, a v konečném důsledku tak umožnit Unii, aby byla schopna uskutečňovat své cíle, uplatňovat své politiky a plnit své úkoly v kontextu rozpočtové kázně a snižování počtu zaměstnanců orgánů. S ohledem na uvedené konstatování a na úvahy uvedené v bodě 103 výše je třeba dospět k závěru, že existence cíle optimalizovat investice vynakládané na odborné vzdělávání úředníků, který unijní normotvůrce sledoval prostřednictvím rozdílného zacházení na základě věku zavedeného článkem 42c služebního řádu, byla prokázána.

107

Následně, aniž je třeba ověřovat existenci zbývajících dvou cílů uplatňovaných orgány, je třeba posoudit, zda první dovolávaný cíl, jehož existence byla prokázána, představuje cíl „obecného zájmu, který uznává Unie“, ve smyslu čl. 52 odst. 1 Listiny základních práv.

108

První uplatňovaný cíl v zásadě směřuje k řádné správě veřejných prostředků z hlediska efektivity nákladů v kontextu rozpočtové kázně a snižování počtu zaměstnanců orgánů. V tomto ohledu je třeba podotknout, že podle čl. 310 odst. 5 SFEU je rozpočet plněn v souladu se zásadou řádného finančního řízení. Kromě toho čl. 30 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) č. 966/2012 ze dne 25. října 2012, kterým se stanoví finanční pravidla o souhrnném rozpočtu Unie a o zrušení nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002 (Úř. věst. 2012, L 298, s. 1), stanoví, že používání prostředků musí být v souladu se zásadou řádného finančního řízení, tj. se zásadami hospodárnosti, účinnosti a účelnosti. V článku 30 odst. 2 druhém pododstavci nařízení č. 966/2012 se upřesňuje, že zásada účinnosti se týká dosažení co nejlepšího vztahu mezi použitými zdroji a dosaženými výsledky. Ze zmíněných ustanovení vyplývá, že cíl, který sledoval unijní zákonodárce prostřednictvím rozdílného zacházení na základě věku zavedeného článkem 42c služebního řádu, tedy optimalizace výdajů orgánů v oblasti odborného vzdělávání, představuje cíl „obecného zájmu, který uznává Unie“.

109

Mimoto, jelikož se první uplatňovaný cíl týká politiky orgánů v oblasti odborného vzdělávání, spadá do oblasti působnosti čl. 6 odst. 1 prvního pododstavce směrnice 2000/78, v němž je mezi legitimními cíli, které mohou opodstatňovat rozdílné zacházení na základě věku zavedené vnitrostátními opatřeními, uveden také cíl odborného vzdělávání. Z toho vyplývá, že i podle zmíněné směrnice, která představuje zdroj inspirace pro určení povinností unijního normotvůrce v projednávané věci (viz bod 73 výše), první uplatňovaný cíl představuje cíl „obecného zájmu, který uznává Unie“, ve smyslu čl. 52 odst. 1 Listiny základních práv (obdobně viz rozsudek ze dne 5. července 2017, Fries, C‑190/16, EU:C:2017:513, body 42 a 43).

110

S ohledem na shora uvedené úvahy je namístě učinit závěr, že rozdílné zacházení na základě věku zavedené článkem 42c služebního řádu odpovídá přinejmenším jednomu cíli obecného zájmu, který uznává Unie, ve smyslu čl. 52 odst. 1 Listiny základních práv.

111

Na tomto závěru nic nemění ani argumentace žalobkyně uvedená v bodě 101 výše. Nehledě na otázku vznesenou ve zmíněné argumentaci, tedy zda může cíl snižování nákladů a počtu zaměstnanců orgánů sám o sobě představovat cíl obecného zájmu, který uznává Unie, je totiž třeba konstatovat, že žalobkyně neprokázala, že by tento cíl představoval jediný cíl sledovaný článkem 42c služebního řádu. V tomto ohledu je třeba připomenout, že byla prokázána existence přinejmenším jednoho dalšího legitimního cíle sledovaného unijním normotvůrcem, a to optimalizace investic vynakládaných na odborné vzdělávání úředníků.

112

Vzhledem k tomu, že rozdílné zacházení na základě věku zavedené článkem 42c služebního řádu odpovídá přinejmenším jednomu cíli obecného zájmu, který uznává Unie, je namístě posoudit, zda respektuje zásadu proporcionality ve smyslu čl. 52 odst. 1 Listiny základních práv (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. července 2017, Fries, C‑190/16, EU:C:2017:513, bod 39).

113

V rámci přezkumu, zda je rozdílné zacházení na základě věku zavedené článkem 42c služebního řádu přiměřené, je třeba posoudit, zda je toto rozdílné zacházení vhodné k dosažení sledovaného cíle a zda nepřekračuje rámec toho, co je k tomuto účelu nezbytné (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. července 2017, Fries, C‑190/16, EU:C:2017:513, bod 44).

114

V tomto ohledu, obdobně jako mají vnitrostátní zákonodárci značný prostor pro uvážení ve vymezení opatření ke splnění stanoveného cíle v oblasti sociální politiky a politiky zaměstnanosti (rozsudky ze dne 16. října 2007, Palacios de la Villa, C‑411/05, EU:C:2007:604, bod 68; ze dne 5. března 2009, Age Concern England, C‑388/07, EU:C:2009:128, bod 51, a ze dne 9. září 2015, Unland, C‑20/13, EU:C:2015:561, bod 57), je třeba i unijnímu normotvůrci přiznat značný prostor pro uvážení při definování opatření ke splnění cíle obecného zájmu v oblasti personální politiky. S ohledem na tento značný prostor pro uvážení se soudní přezkum v projednávané věci týká otázky, zda se nezdá být iracionální, aby unijní normotvůrce měl za to, že rozdílné zacházení na základě věku zavedené článkem 42c služebního řádu může být vhodné a nezbytné k dosažení uplatňovaného legitimního cíle (obdobně viz rozsudky ze dne 16. října 2007, Palacios de la Villa, C‑411/05, EU:C:2007:604, bod 72; ze dne 12. ledna 2010, Petersen, C‑341/08, EU:C:2010:4, bod 70, a ze dne 9. září 2015, Unland, C‑20/13, EU:C:2015:561, bod 65).

115

Pokud jde o první uplatňovaný cíl, týkající se optimalizace investic vynakládaných na odborné vzdělávání, je třeba připomenout, že článek 42c služebního řádu byl přijat v kontextu rozpočtové kázně a snižování počtu zaměstnanců orgánů. Ze spisu vyplývá, že šlo o postupné snižování počtu zaměstnanců o 5 % v období let 2013 až 2017, které se týkalo všech orgánů, institucí a jiných subjektů Unie. Zmíněné ustanovení bylo přijato rovněž v souvislosti s vůlí zvyšovat účinnost a účelnost evropské veřejné správy z hlediska efektivity nákladů, jak vyplývá zejména z bodu 12 odůvodnění nařízení č. 1023/2013.

116

Rada upřesnila, že v této souvislosti a za účelem zajištění plnění měnících se úkolů s postupně se snižujícím počtem zaměstnanců musely orgány změnit své pracovní postupy a vyžadovat od úředníků, aby se přizpůsobili a pravidelně nabývali nové dovednosti. K těmto okolnostem se přidávají ještě možnosti, jež přinášejí informační technologie a digitalizace procesů, v jejichž důsledku se snižuje potřeba méně kvalifikovaných zaměstnanců. V důsledku všech těchto okolností musí orgány vynakládat velmi vysoké prostředky na průběžné vzdělávání svých úředníků.

117

Rada tvrdí, že s ohledem na zmíněné skutečnosti umožňuje článek 42c služebního řádu orgánům, aby prostředky vynakládané na odborné vzdělávání soustředily na úředníky, kteří před odchodem do důchodu mají ještě před sebou přiměřeně dlouhou kariéru, a úředníkům na konci kariéry nabídly určitou formu předčasného důchodu.

118

Nelze totiž popřít, že pokud je potřeba, aby úředníci nabývali nové dovednosti, a orgány tudíž vynakládaly prostředky na odborné vzdělávání v kontextu rozpočtové kázně a snižování počtu zaměstnanců, uvolní se převedením úředníků ve věku blízkém důchodovému věku na volno ze služebních důvodů prostředky, které by byly jinak vynaloženy na jejich odborné vzdělávání, a tyto prostředky je možné věnovat na odborné vzdělávání mladších úředníků, kteří před sebou mají delší kariéru v orgánech. Převedení na uvedené volno tak přispívá k optimalizaci investic vynakládaných na odborné vzdělávání, jelikož zvyšuje efektivitu nákladů spojených s takovými investicemi s ohledem na přínosy, které tím orgány získávají. Je tudíž třeba učinit závěr, že s ohledem na značný prostor pro uvážení, který má k dispozici unijní normotvůrce (viz bod 114 výše), představuje rozdílné zacházení na základě věku zavedené článkem 42c služebního řádu vhodný prostředek k dosažení prvního cíle sledovaného unijním normotvůrcem.

119

Co se týče posouzení, zda takové rozdílné zacházení překračuje meze toho, co je nezbytné k dosažení sledovaného cíle, je třeba na toto opatření nahlížet v právním kontextu, jehož je součástí, a zohlednit újmu, kterou může způsobit osobám, na něž se vztahuje, a též prospěch, jaký může přinést mimo jiné orgánům (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 5. července 2017, Fries, C‑190/16, EU:C:2017:513, bod 53).

120

Pokud jde o prospěch, který může zmíněné opatření přinést orgánům, je třeba uvést, že optimalizace investic do odborného vzdělávání, již zavedené rozdílné zacházení na základě věku sleduje, v konečném důsledku umožňuje orgánům plnit i nadále jejich úkoly v kontextu rozpočtové kázně a snižování počtu zaměstnanců.

121

Budeme-li navíc na shora uvedené rozdílné zacházení nahlížet v obecném kontextu článku 42c služebního řádu a služebního řádu jako celku, je třeba podotknout, že převedení na volno ze služebních důvodů je v konečném důsledku nástrojem personálního řízení, který mají orgány k dispozici, jelikož představuje další administrativní zařazení připadající do úvahy pro úředníky, vedle administrativních zařazení, kterými jsou dle článku 35 služebního řádu činná služba, dočasné přidělení, pracovní volno z osobních důvodů, dočasná výslužba, volno z důvodu vojenské služby a rodičovská dovolená nebo pracovní volno z rodinných důvodů.

122

Dále je třeba uvést, že ve služebním řádu neexistují ustanovení, která by představovala „alternativu“ k opatření upravenému v článku 42c služebního řádu. Zejména pokud žalobkyně odkazuje na článek 51 služebního řádu týkající se pracovní nezpůsobilosti, je třeba připomenout, že účelem tohoto ustanovení je odhalovat a postihovat neuspokojivé plnění pracovních úkolů úředníkem, a jeho uplatnění tedy nezávisí na úvahách spojených se služebními důvody, kdežto ustanovení přijaté v článku 42c služebního řádu se uplatní ze služebních důvodů.

123

Článek 42c služebního řádu jako další nástroj personálního řízení přináší ipso facto prospěch orgánům.

124

Co se týče újmy, kterou může způsobit dotčeným úředníkům, je namístě zohlednit úvahy obsažené v bodech 90 až 92 výše.

125

Zároveň je třeba zmínit, jak rovněž správně tvrdí Rada, že dotčení úředníci jsou převáděni na volno ze služebních důvodů za přiměřených finančních podmínek. Je totiž zejména namístě připomenout, že dotčení úředníci pobírají do konce svého volna měsíční finanční příspěvek, jehož způsob výpočtu, popsaný v bodě 92 výše, nepovažuje Tribunál za nepřiměřený. Navíc, jak vyplývá z článku 42c osmého pododstavce služebního řádu, mohou dotčení úředníci nadále odvádět příspěvky do důchodového systému a tím zvyšovat svůj důchod. K přiměřenosti opatření zavedeného článkem 42c služebního řádu přispívá rovněž podmínka deseti let služby, která je v něm stanovena, a to v tom smyslu, jak správně podotýká Parlament, že na jejím základě lze zmíněné opatření uplatnit pouze ve vztahu k úředníkům, kteří pobírají natolik vysoký plat a náleží jim natolik vysoký nárok na důchod, že jsou tím finanční nevýhody spojené s převedením na volno ze služebních důvodů zmírněny. Konečně je namístě připomenout, zaprvé že opatření zavedené článkem 42c služebního řádu podléhá několika podmínkám stanoveným v prvním pododstavci uvedeného ustanovení, zadruhé že jeho uplatnění není povinné a orgány mají ve vztahu k němu značnou posuzovací pravomoc a zatřetí že celkový počet úředníků, kteří mohou být každoročně převedeni na volno ze služebních důvodů, nesmí být vyšší než 5 % z celkového počtu úředníků všech orgánů, kteří odešli do důchodu v předchozím roce (viz bod 98 výše).

126

S ohledem na veškeré úvahy obsažené v bodech 120 až 125 výše se nezdá být iracionální, aby unijní normotvůrce měl za to, že za účelem dosažení legitimního cíle spočívajícího v optimalizaci investic do odborného vzdělávání je nezbytné stanovit možnost převedení na volno ze služebních důvodů pouze pro úředníky v dotčeném věkovém rozmezí, a nikoli pro úředníky, kteří do dotčeného věkového rozmezí nespadají. Je tudíž třeba učinit závěr, že rozdílné zacházení na základě věku zavedené článkem 42c je přiměřené prvnímu uplatňovanému legitimnímu cíli.

127

Vzhledem k tomu, že rozdílné zacházení na základě věku bylo shledáno přiměřeným k dosažení prvního uplatňovaného legitimního cíle, je třeba dospět k závěru, že toto rozdílné zacházení, zavedené článkem 42c služebního řádu, neporušuje čl. 21 odst. 1 Listiny základních práv, jelikož splňuje podmínky stanovené v jejím čl. 52 odst. 1. Námitka protiprávnosti směřující proti článku 42c služebního řádu musí být proto zamítnuta.

128

Žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí porušuje článek 42c služebního řádu a sdělení č. 71/15 a že je stiženo zjevně nesprávnými právními posouzeními. V této souvislosti zejména tvrdí, že Rada neprokázala existenci služebního důvodu, který sledovala tím, že vůči ní uplatnila článek 42c služebního řádu, neoznačila skutečné organizační potřeby, které by vyžadovaly nabytí nových dovedností, a neuvedla, jaké nové dovednosti není žalobkyně podle ní schopná nabýt. Naopak se soustředila na hodnoticí zprávy žalobkyně, které jsou údajně nepříznivé, a na její chování ve službě, což jsou hlediska, která nespadají do oblasti působnosti článku 42c služebního řádu. Žalobkyně rovněž zpochybňuje závěr obsažený v napadeném rozhodnutí, že není schopna se přizpůsobovat měnícím se pracovním požadavkům.

129

Rada argumentaci žalobkyně zpochybňuje a navrhuje, aby byl tento žalobní důvod zamítnut.

130

Je třeba připomenout, že článek 42c služebního řádu výslovně stanoví, že k převádění dotčených úředníků na volno dochází ze služebních důvodů. Kromě toho je v něm jako další podmínka pro jeho uplatnění stanovena existence „organizačních potřeb spojených s nabýváním nových dovedností v rámci orgánů“.

131

Rovněž je namístě podotknout, že ve sdělení č. 71/15 poskytl generální tajemník Rady informace o provádění článku 42c služebního řádu v uvedeném orgánu (viz bod 8 výše), přičemž zejména upřesnil obsah „organizačních potřeb spojených s nabýváním nových dovedností“, pokud jde o tento orgán. Z uvedeného sdělení a z upřesnění obsažených v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti (viz zejména body 44 a 64 zmíněného rozhodnutí) vyplývá, že při uplatnění článku 42c služebního řádu posuzuje Rada tato dvě kritéria: zaprvé bere v úvahu „organizační potřeby spojené s nabýváním nových dovedností“ v orgánu v tom smyslu, že posuzuje existenci organizačních potřeb, které vyžadují, aby dotčení úředníci nabývali nové dovednosti, a zadruhé zohledňuje schopnost dotčených úředníků nabývat takové dovednosti a přizpůsobovat se změnám pracovního prostředí.

132

V bodě 44 svého rozhodnutí o zamítnutí stížnosti a v žalobní odpovědi předložené v řízení před Tribunálem Rada upřesňuje, že posouzení druhého kritéria uvedeného v bodě 131 výše nezbytně zahrnuje prvek odhadu v tom smyslu, že orgán oprávněný ke jmenování musí na základě informací, které má k dispozici v okamžiku vydání rozhodnutí, posoudit, zda lze přiměřeně předpokládat, že dotčení úředníci budou mít v budoucnu potíže přizpůsobit se změnám pracovního prostředí a požadavkům na výkon služby.

133

Z právního rámce závazného pro Radu, kterým je v projednávané věci článek 42c služebního řádu, jak je uvedeno ve sdělení č. 71/15, vyplývá, že posouzení obou kritérií uvedených v bodě 131 směřuje do budoucna, což ostatně tento orgán potvrdil na jednání v odpovědi na otázku Tribunálu.

134

Žalobkyně zpochybňuje legalitu výkladu článku 42c služebního řádu ze strany Rady. Žalobkyně tvrdí, že Rada ve sdělení č. 71/15 zkreslila uvedené ustanovení tím, že stanovila, že převedení na volno ze služebních důvodů bude uplatněno na „úředníky, kteří mají potíže s nabýváním nových dovedností a přizpůsobováním se změnám pracovního prostředí“. A dále tvrdí, že z důvodu tohoto protiprávního zkreslení musí být odmítnuta i úvaha Rady uvedená v bodě 76 žalobní odpovědi, podle které jde o „posouzení schopnosti dotčeného úředníka nabývat nové dovednosti a přizpůsobovat se změnám pracovního prostředí“, jelikož je založena na odhadech, které znění článku 42c služebního řádu neumožňuje.

135

V souvislosti s touto argumentací předloženou žalobkyní je třeba ověřit, zda je přístup Rady popsaný ve sdělení č. 71/15 a vysvětlený v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti a v jejích písemnostech předložených Tribunálu slučitelný s normou vyšší právní síly, kterou v projednávané věci tvoří článek 42c služebního řádu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. září 2015, Barnett v. Evropský hospodářský a sociální výbor (EHSV), F‑20/14, EU:F:2015:107, bod 52 a citovaná judikatura).

136

V této souvislosti je třeba připomenout, že v článku 42c služebního řádu se výslovně hovoří o „služebních důvodech“. Jak upřesnila Rada v písemné odpovědi na otázku Tribunálu, „organizační potřeby spojené s nabýváním nových dovedností“, které jsou v tomtéž článku rovněž zmiňovány, představují zvláštní aspekt služebních důvodů.

137

Vzhledem k tomu, že „organizační potřeby“ souvisí s „nabýváním nových dovedností“ a představují jen jeden z aspektů služebních důvodů v rámci článku 42c služebního řádu, je třeba učinit závěr, že znění uvedeného ustanovení nebrání Radě, aby z titulu „organizačních potřeb souvisejících s nabýváním nových dovedností“ zohledňovala schopnost dotčených úředníků „nabývat nové dovednosti a přizpůsobovat se změnám pracovního prostředí“ ve smyslu sdělení č. 71/15.

138

Takové zohlednění kritéria týkajícího se přímo dotčených úředníků není ani v rozporu s ratio legis článku 42c služebního řádu. Jelikož bylo prokázáno, že zmíněné ustanovení sleduje cíl optimalizace investic vynakládaných orgány na odborné vzdělávání z hlediska efektivity nákladů, zdá se být slučitelné s tímto cílem, pokud Rada při stanovování nákladů na investice do odborného vzdělávání bere v potaz schopnost dotčených úředníků nabývat nové dovednosti a přizpůsobovat se změnám pracovního prostředí. Zohlednění tohoto kritéria přímo spojeného s dotčenými úředníky se jeví být odůvodněné i s ohledem na skutečnost, že uplatnění článku 42c služebního řádu má pro ně nepříznivé důsledky a může jim být uloženo proti jejich vůli (viz body 90 až 92 výše). To znamená, že zohlednění kritéria týkajícího se přímo dotčených úředníků zajišťuje, aby uplatnění zmíněného ustanovení bylo pro ně méně přísné.

139

S ohledem na výše uvedené je třeba učinit závěr, že posuzování schopnosti úředníků nabývat nové dovednosti a přizpůsobovat se změnám pracovního prostředí, které provádí Rada, je s článkem 42c služebního řádu slučitelné.

140

Navíc, jelikož toto posuzování sleduje služební důvod, musí se nutně týkat budoucí schopnosti dotčených úředníků nabývat nové dovednosti a přizpůsobovat se změnám pracovního prostředí, a tudíž musí zahrnovat prvek odhadu, jak správně namítá Rada. Jinak by toto posuzování nesledovalo služební důvod. Je tudíž třeba rovněž dospět k závěru, že i prvek odhadu obsažený ve vyhodnocení druhého kritéria uvedeného v bodě 131 výše je s článkem 42c služebního řádu slučitelný.

141

Na základě shora uvedených úvah musí být argumentace žalobkyně předložená v bodě 134 výše odmítnuta.

142

Z právního rámce, který je tvořen článkem 42c služebního řádu a sdělením č. 71/15, vyplývá, že v projednávané věci byla Rada povinna posoudit z hlediska „organizačních potřeb spojených s nabýváním nových dovedností“ dvě kritéria, a to zaprvé budoucí organizační potřeby daného orgánu, které budou vyžadovat nabytí nových dovedností, a zadruhé schopnost žalobkyně nabýt předem stanovené dovednosti a na tomto základě pak vyhodnotit efektivitu nákladů spojených s investicí do jejího odborného vzdělávání v souladu s cílem sledovaným článkem 42c služebního řádu.

143

Úvodem je třeba podotknout, že Rada ve svých písemnostech předložených Tribunálu upřesnila, s odkazem na bod 9 písm. c) napadeného rozhodnutí, že v projednávané věci vzal orgán oprávněný ke jmenování v potaz nejen vývoj v útvaru, ke kterému byla žalobkyně přidělena, ale rovněž organizační potřeby orgánu, tedy GSR, jako celku, a že takový přístup není v rozporu s článkem 42c služebního řádu, ani nepředstavuje zjevně nesprávné právní posouzení. Žalobkyně rozporuje, že by Rada tvrzené posouzení skutečně provedla.

144

Je tudíž třeba ověřit, zda Rada skutečně provedla v projednávané věci posouzení budoucích organizačních potřeb útvaru, ke kterému byla žalobkyně přidělena, a rovněž dotčeného orgánu jako celku, jak tvrdí.

145

Vzhledem k tomu, že posouzení organizačních potřeb souvisí s posouzením služebních důvodů, je třeba přiznat Radě pro účely takového posouzení širokou posuzovací pravomoc, jejíž uplatnění může Tribunál zpochybnit pouze v případě zjevně nesprávného právního posouzení, věcné nesprávnosti nebo zneužití pravomoci (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 12. prosince 2000, Dejaiffe v. OHIM, T‑223/99, EU:T:2000:292, bod 53 a citovaná judikatura, a ze dne 16. května 2018, Barnett v. EHSV, T‑23/17, nezveřejněný, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2018:271, body 36 a 38).

146

Nicméně, třebaže má soudní přezkum prováděný v projednávaném případě omezený dosah, vyžaduje, aby Rada, jakožto autor napadeného rozhodnutí, před Tribunálem prokázala, že uvedené rozhodnutí bylo přijato prostřednictvím skutečného výkonu její posuzovací pravomoci, která předpokládá, že se přihlédne ke všem relevantním informacím a okolnostem dotčené situace (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudky ze dne 7. září 2006, Španělsko v. Rada, C‑310/04, EU:C:2006:521, bod 122, a ze dne 11. července 2007, Wils v. Parlament, F‑105/05, EU:F:2007:128, bod 75).

147

Z toho vyplývá, že Rada musí být přinejmenším schopna předložit a jasně a jednoznačně vysvětlit základní informace, ke kterým muselo být přihlédnuto při odůvodňování napadeného rozhodnutí a na nichž závisel výkon posuzovací pravomoci (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudky ze dne 7. září 2006, Španělsko v. Rada, C‑310/04, EU:C:2006:521, bod 123, a ze dne 11. července 2007, Wils v. Parlament, F‑105/05, EU:F:2007:128, bod 76).

148

Vzhledem k tomu, že Rada je povinna posoudit efektivitu nákladů spojených s investicí do odborného vzdělávání žalobkyně, zahrnují shora zmíněné základní informace logicky informace o povaze a rozsahu plánovaných reforem.

149

V projednávané věci zaprvé ze spisu vyplývá, že žalobkyně v oznámení ze dne 1. prosince 2015 (viz bod 13 výše) zejména tvrdila, že orgán oprávněný ke jmenování neprokázal existenci „organizačních potřeb spojených s nabýváním nových dovedností“, které by odůvodňovaly její převedení na volno ze služebních důvodů, a že neuvedl, jaké nové dovednosti je nutné nabýt.

150

Zadruhé z napadeného rozhodnutí vyplývá, že z hlediska problematiky týkající se budoucích organizačních potřeb je relevantní pouze bod 9 písm. a) a c).

151

V bodě 9 písm. a) napadeného rozhodnutí orgán oprávněný ke jmenování uvádí, že v oddělení [důvěrné], ke kterému byla žalobkyně přidělena, docházelo k úpravě pracovních postupů v souladu s reformami probíhajícími v ostatních útvarech ředitelství [důvěrné]. Orgán oprávněný ke jmenování obecně uvedl, že tyto reformy spočívají v zavádění „nových flexibilních postupů“ a „činností“, v „digitalizaci pracovních toků“ a v „zavedení interinstitucionálních počítačových řešení“. Orgán oprávněný ke jmenování uvedl, že provedení zmíněných reforem si od zaměstnanců vyžadovalo potřebné znalosti a dovednosti a určitou míru flexibility.

152

Tribunál má za to, že obsah výše uvedeného bodu 9 písm. a) nedokazuje, že by orgán oprávněný ke jmenování provedl skutečné posouzení budoucích organizačních potřeb na úrovni útvaru [důvěrné] nebo na úrovni ředitelství [důvěrné]. Informace uvedené ve zmíněném bodě totiž nedokazují, že dané reformy se mají uskutečnit v budoucnu, ani to, že byla zohledněna povaha a rozsah těchto reforem. Jinými slovy, uvedené informace nedokládají, že by Rada vzala v potaz budoucí organizační potřeby, jak byla povinna učinit v rámci svého přístupu zaměřeného do budoucna, ani že by posoudila povahu a rozsah zmíněných reforem tak, aby byla schopna zvážit efektivitu nákladů spojených s potřebným odborným vzděláváním žalobkyně.

153

Pokud jde o bod 9 písm. c) napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že Rada se omezila na prohlášení, že útvary GSR „se průběžně přizpůsobují povaze a zrychlujícímu se tempu zasedání, která musí pořádat, a měnící se dynamice legislativního procesu“. Uvedené informace však nedokazují, že by Rada posoudila budoucí organizační potřeby GSR jako celku, jak tvrdí (viz bod 143 výše). Pokud bychom předpokládali, že Rada takové posouzení provedla, nebylo dokázáno, že by při něm zohlednila povahu a rozsah plánovaných reforem. Úvahy obsažené v bodě 9 písm. c) napadeného rozhodnutí se totiž zjevně týkají posouzení možností mobility žalobkyně, jak vyplývá z první a poslední věty uvedeného bodu.

154

Zbývající ustanovení bodu 9 napadeného rozhodnutí, který obsahuje odůvodnění, proč byl na žalobkyni uplatněn článek 42c služebního řádu, se posouzení budoucích organizačních potřeb netýkají. V bodě 9 písm. b) napadeného rozhodnutí jsou uvedeny informace o předchozím kariérním postupu žalobkyně a je v něm obsaženo posouzení její schopnosti přizpůsobit se, které vychází z její kariéry přede dnem přijetí napadeného rozhodnutí. Bod 9 písm. d) a e) napadeného rozhodnutí se týká posouzení možností mobility žalobkyně a v tomto směru písmeno e) obsahuje závěr, že taková možnost v jejím případě dána není. Nicméně posouzení takové možnosti nepředstavuje posouzení budoucích organizačních potřeb, jelikož se týká otázky, zda je možné převést žalobkyni do jiného útvaru, a nikoli otázky, zda je z pohledu efektivity nákladů odůvodněné investovat do odborného vzdělávání žalobkyně tak, aby se byla schopna přizpůsobit plánovaným reformám. V každém případě ze sdělení personálního útvaru ze dne 17. listopadu 2015 (viz bod 11 výše), na jehož základě byla posouzena možná mobilita žalobkyně, vyplývá, že byla ovlivněna také osobním rozhodnutím žalobkyně, která podle zmíněného sdělení odmítla několik pozic, které byly volné. Uvedené sdělení neobsahuje posouzení budoucích organizačních potřeb.

155

Zatřetí je třeba uvést, že ve své stížnosti proti napadenému rozhodnutí žalobkyně opětovně odmítá zejména existenci reformy, jejíž povaha by odůvodňovala uplatnění článku 42c služebního řádu vůči její osobě. Rozhodnutí o zamítnutí stížnosti se přitom s uvedenou argumentací žalobkyně nijak nevypořádává a obecně neobsahuje žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možné dovodit, že Rada provedla skutečné posouzení budoucích organizačních potřeb. Ve své analýze příslušný orgán pouze posuzuje schopnost žalobkyně nabývat nové dovednosti a přizpůsobovat se změnám pracovního prostředí, přičemž závěr, že takovou schopnost nemá, dovozuje z úvah shrnutých v bodě 33 rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, podle kterého „pokud někdo sotva zvládá svou běžnou práci, není schopen vynaložit úsilí potřebné k tomu, aby se přizpůsobil měnícím se okolnostem“.

156

Začtvrté v žalobní odpovědi předložené v řízení před Tribunálem Rada reagovala na argumentaci žalobkyně, podle níž nebyly určeny skutečné organizační potřeby, které by vyžadovaly nabytí nových znalostí (viz bod 128 výše), pouze tvrzením, odkazujícím na bod 9 písm. c) napadeného rozhodnutí, že„změny způsobu práce v GSR a s nimi související potřeba, aby se jim zaměstnanci, včetně úředníků z funkční skupiny AST, přizpůsobili, nejsou čistě hypotetické, ale jsou naopak realitou, kterou musí orgán oprávněný ke jmenování vzít v potaz“. Toto prosté tvrzení Rady nijak nedokazuje, že by bylo provedeno skutečné posouzení budoucích organizačních potřeb, ani nedoplňuje žádné podstatné informace nad rámec těch, jež jsou uvedeny v bodě 9 písm. c) napadeného rozhodnutí, které jsou samy o sobě pro účely takového prokázání nedostatečné (viz bod 153 výše). Rovněž v duplice se Rada ve své argumentaci omezuje na to, že předkládá tvrzení obsažená v bodě 9 napadeného rozhodnutí.

157

Ani odkaz Rady v řízení před Tribunálem na sdělení vedoucího útvaru [důvěrné] ze dne 26. října 2015 (viz bod 11 výše) o reorganizaci útvaru [důvěrné], k níž došlo v roce 2014 po nástupu nového [důvěrné], nepřináší žádné nové informace, pokud jde o otázku, zda bylo provedeno skutečné posouzení budoucích organizačních potřeb daného útvaru, oddělení [důvěrné] nebo GSR jako celku. Ze shora uvedeného sdělení ze dne 26. října 2015 ostatně vyplývá, jak potvrzuje i Rada v duplice, že odkaz na reorganizaci, jež byla provedena v minulosti, měl pouze podpořit závěr o údajné neschopnosti žalobkyně nabývat nové dovednosti a přizpůsobovat se změnám pracovního prostředí.

158

Zapáté, pokud jde o argumentaci Rady obsaženou v bodě 42 dupliky, již by bylo možné chápat v tom smyslu, že pro účely posouzení budoucích organizačních potřeb v projednávané věci vzal uvedený orgán v potaz probíhající snižování počtu svých zaměstnanců, Rada v odpovědi na otázku Tribunálu na jednání upřesnila, že tomu tak není. To, že by byla zmíněná skutečnost zohledněna, ostatně nevyplývá z obsahu napadeného rozhodnutí, ani z rozhodnutí o zamítnutí stížnosti.

159

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba konstatovat, že Rada neprokázala, že by bylo napadené rozhodnutí přijato na základě skutečného výkonu její posuzovací pravomoci týkajícího se budoucích organizačních potřeb, které by vyžadovaly, aby žalobkyně nabyla nové dovednosti, jelikož neprokázala, že by skutečně provedla posouzení do budoucna a zohlednila přitom zaprvé povahu a rozsah plánovaných reforem a zadruhé organizační potřeby orgánu jako celku, jak tvrdí. Ze spisu naopak vyplývá, že v napadeném rozhodnutí vycházela Rada pouze z posouzení schopnosti žalobkyně nabývat nové dovednosti. Protože však uvedené posouzení přitom nebylo doprovázeno skutečným posouzením budoucích organizačních potřeb, uplatnila Rada článek 42c služebního řádu nesprávně, jelikož při jeho použití musí dotčený orgán vzít v potaz objektivní kritéria související s jeho „organizačními potřebami“. Pokud totiž nedojde k zohlednění uvedených kritérií, hrozí nebezpečí, že převedení na volno ze služebních důvodů upravené shora zmíněným ustanovením bude uloženo jako disciplinární opatření vůči úředníkům, kteří jsou jím dotčeni.

160

Za takových okolností je třeba učinit závěr, že Rada překročila hranice své široké posuzovací pravomoci, již byla v projednávané věci nadána, a z tohoto důvodu je třeba druhému žalobnímu důvodu vyhovět. Z toho plyne, že je třeba napadené rozhodnutí, kterým byla žalobkyně převedena na volno ze služebních důvodů, zrušit, aniž je třeba zkoumat další žalobní důvody, jež předkládá.

161

Žalobkyně tvrdí, že napadeným rozhodnutím jí byla způsobena majetková a nemajetková újma.

162

Majetková újma podle ní spočívá především ve ztrátě příjmů, přičemž Rada musí přijmout veškerá opatření vyplývající ze zrušení napadeného rozhodnutí a rozhodnutí o zamítnutí stížnosti.

163

Rada má zejména zaplatit žalobkyni zaprvé rozdíl mezi její čistou odměnou (základním platem a příspěvky) a finančním příspěvkem vyplaceným na základě článku 42c služebního řádu (vypočteným způsobem stanoveným v příloze IV služebního řádu) za období od ledna do března 2016 a zadruhé mezi její čistou odměnou (základním platem a příspěvky) a jejím důchodem v období po 1. dubnu 2016. Při těchto výpočtech je třeba zohlednit nepříznivé dopady na kariérní postup žalobkyně, které s sebou nesou nejen absenci postupu do vyšších platových stupňů, ale rovněž ztrátu šance na povýšení před dosažením důchodového věku, který je stanoven na 65 let. Konečně, ke všem uvedeným částkám má být připočten úrok z prodlení v sazbě stanovené Evropskou centrální bankou (ECB) zvýšené o 2 procentní body. Žalobkyně vyčíslila vzniklou škodu na 121101,72 eura, přičemž tato částka nezahrnuje zejména úroky z prodlení, postup do dvou vyšších platových stupňů k 1. dubnu 2018 a 1. dubnu 2020 a kariérní postup prostřednictvím povýšení.

164

Z titulu majetkové újmy žalobkyně kromě toho poukazuje na finanční problémy, které jí vznikly v důsledku obou shora uvedených rozhodnutí. [důvěrné] Majetkovou újmu vyplývající z uvedených skutečností vyčísluje žalobkyně, s výhradou zpřesnění, na 30000 eur.

165

[důvěrné]

166

[důvěrné]

167

[důvěrné]

168

[důvěrné]

169

Žalobkyně tvrdí, že nemajetkovou újmu, která jí vznikla, nelze nahradit pouhým vydáním zrušujícího rozsudku, a vyčísluje náhradu této škody ex æquo et bono na 70000 eur.

170

Rada, podporovaná Komisí, navrhuje, aby byl návrh na náhradu škody zamítnut, a podpůrně tvrdí, že částky požadované žalobkyní z titulu tvrzené újmy se jeví být příliš vysoké a musí být přiměřeně sníženy.

171

Podle ustálené judikatury v rámci návrhu na náhradu škody podaného úředníkem nebo zaměstnancem předpokládá založení odpovědnosti orgánu Unie splnění souboru podmínek týkajících se protiprávnosti jednání vytýkaného orgánům, skutečného vzniku tvrzené škody a příčinné souvislosti mezi jednáním a uplatňovanou škodou (viz rozsudek ze dne 12. července 2012, Komise v. Nanopoulos, T‑308/10 P, EU:T:2012:370, bod 102 a citovaná judikatura).

172

V projednávané věci žalobkyně tvrdí, že jí vznikla majetková i nemajetková újma.

173

Majetková újma uplatňovaná žalobkyní má dvě složky: ztrátu příjmů vyplývající z jejího převedení na volno ze služebních důvodů a finanční důsledky vyplývající z její neschopnosti hradit nasmlouvané půjčky.

174

Pokud jde o první složku, žalobkyně tvrdí, že „žalovaná musí přijmout veškerá opatření vyplývající ze zrušení napadených rozhodnutí“. Následně pak vyjmenovává, o jaká opatření jde.

175

Z uvedeného vyplývá, že náhrada majetkové újmy, které se žalobkyně domáhá, se překrývá s povinnostmi, jež má Rada v případě zrušení napadeného rozhodnutí na základě článku 266 SFEU.

176

V této souvislosti je třeba připomenout, že podle článku 266 SFEU je orgán, jehož akt byl zrušen unijním soudem, povinen přijmout opatření vyplývající ze zrušujícího rozsudku, aby byly kompenzovány následky protiprávního jednání, jehož se orgán dopustil. Administrativa tedy v zásadě musí postavit dotyčného úředníka přesně do té situace, v níž by byl dnes, pokud by nedošlo ke zjištěnému protiprávnímu jednání. Za tímto účelem administrativa může přijmout akt se zpětným účinkem, aby z časového hlediska napravila následky, které mohlo mít uvedené protiprávní jednání, a to za podmínky, že bude náležitě respektováno legitimní očekávání dotčených osob (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. září 2011, AA v. Komise, F‑101/09, EU:F:2011:133, bod 41).

177

Z uvedeného vyplývá, že jelikož se náhrada první složky majetkové újmy, které se žalobkyně domáhá, překrývá s povinnostmi, jež má Rada v případě zrušení napadeného rozhodnutí, je třeba učinit závěr, že návrh předložený žalobkyní je předčasný, a nelze mu tudíž vyhovět (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. listopadu 2017, Teeäär v. Evropská centrální banka, T‑555/16, nezveřejněný, EU:T:2017:817, bod 59).

178

Pokud jde o druhou složku, je třeba na jedné straně konstatovat, že žalobkyně neprokázala, že by její újma byla skutečná a jistá. [důvěrné] Uvedené skutečnosti přitom nedokazují existenci jisté újmy, ale pouze újmy hypotetické.

179

Na druhé straně je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury musí mít škoda, aby bylo možné přiznat její náhradu, k vytýkanému jednání dostatečně přímý vztah (rozsudky ze dne 4. října 1979, Dumortier a další v. Rada, spojené věci 64/76, 113/76, 167/78, 239/78, 27/79, 28/79 a 45/79, EU:C:1979:223, bod 21; ze dne 25. června 1997, Perillo v. Komise, T‑7/96, EU:T:1997:94, bod 41, a ze dne 27. června 2000, Meyer v. Komise, T‑72/99, EU:T:2000:170, bod 49). Existenci příčinné souvislosti musí prokázat navrhovatel (rozsudky ze dne 18. září 1995, Blackspur a další v. Rada a Komise, T‑168/94, EU:T:1995:170, bod 40 a citovaná judikatura, a ze dne 14. října 2004, I v. Soudní dvůr, T‑256/02, EU:T:2004:306, bod 49). V projednávané věci přitom žalobkyně dostatečně příméý vztah mezi snížením svých příjmů v důsledku napadeného rozhodnutí a svou neschopností splácet nasmlouvané půjčky neprokázala. Tato neschopnost může být totiž způsobena více faktory mimo sféru vlivu Rady, mimo jiné pak tím, jak žalobkyně spravuje své finanční záležitosti, za což nelze Radu činit odpovědnou.

180

S ohledem na výše uvedené úvahy musí být návrh na náhradu majetkové újmy předložený žalobkyní zamítnut.

181

Unijní normotvůrce upřesnil, že zrušení protiprávního aktu může samo o sobě představovat vhodnou a v zásadě dostačující nápravu veškeré nemajetkové újmy, kterou tento akt mohl způsobit, ledaže žalobce prokáže, že utrpěl nemajetkovou újmu, kterou lze oddělit od protiprávnosti, na jejímž základě byl akt zrušen, a která nemůže být tímto zrušením zcela napravena (viz rozsudek ze dne 31. března 2004, Girardot v. Komise, T‑10/02, EU:T:2004:94, bod 131 a citovaná judikatura).

182

V projednávané věci mají skutečnosti uvedené v bodech 166 a 167 výše, které podle žalobkyně způsobily nemajetkovou újmu, souvislost s přijetím napadeného rozhodnutí. V tomto ohledu má Tribunál za to, že v projednávané věci představuje zrušení uvedeného rozhodnutí přiměřené zadostiučinění za tvrzenou nemajetkovou újmu způsobenou zmíněnými skutečnostmi.

183

Pokud jde o nemajetkovou újmu uvedenou v bodě 165 výše, neexistuje u ní žádná souvislost s napadeným rozhodnutím [důvěrné].

184

Pokud jde o nemajetkovou újmu uvedenou v bodě 168 výše, je třeba uvést, že žalobkyně neprokázala existenci dostatečně přímé souvislosti mezi snížením svých příjmů v důsledku napadeného rozhodnutí a [důvěrné].

185

S ohledem na výše uvedené úvahy musí být návrh žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy rovněž zamítnut. Návrh na náhradu škody tudíž musí být zamítnut v celém rozsahu.

186

Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

187

Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala náhradu nákladů řízení a Rada neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.

188

Parlament a Komise ponese vlastní náklady řízení v souladu s čl. 138 odst. 1 jednacího řádu.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (druhý rozšířený senát),

rozhodl takto:

I. Skutečnosti předcházející sporu

II. Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

III. Právní otázky

A. K předmětu žaloby

B. K návrhu na zrušení

1. K prvnímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z protiprávnosti článku 42c služebního řádu

a) Úvodní poznámky

b) K existenci rozdílného zacházení na základě věku

c) Ke splnění kritérií vymezených v čl. 52 odst. 1 Listiny základních práv

1) K otázce, zda rozdílné zacházení na základě věku zavedené článkem 42c služebního řádu odpovídá cíli obecného zájmu, který uznává Unie

2) K zásadě proporcionality

2. Ke druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení článku 42c služebního řádu a z porušení sdělení č. 71/15, jakož i ze zjevně nesprávných právních posouzení

a) K určení právního rámce použitelného v projednávané věci

b) K posouzení budoucích organizačních potřeb v projednávané věci

C. K návrhu na náhradu škody

1. K majetkové újmě

2. K nemajetkové újmě

IV. K nákladům řízení