ROZSUDEK TRIBUNÁLU (druhého senátu)

20. března 2018(*)

„Návrh na vrácení antidumpingového cla – Dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Číny nebo zasílaných z Malajsie – Nařízení (ES) č. 91/2009 a prováděcí nařízení (EU) č. 723/2011 – Pravomoc vnitrostátního soudu – Nedostatek pravomoci Tribunálu“

Ve věci T‑442/16,

Šroubárna Ždánice a.s., se sídlem v Kyjově (Česká republika), zastoupená M. Osladilem, advokátem,

žalobkyně,

proti

Radě Evropské unie, zastoupené H. Marcos Fraile a A. Westerhof Löfflerovou, jako zmocněnkyněmi, ve spolupráci s N. Tuominen, advokátkou,

žalované,

podporované

Evropskou komisí, zastoupenou T. Maxian Ruschem a P. Němečkovou, jako zmocněnci,

vedlejší účastnicí,

jejímž předmětem je návrh na vrácení antidumpingového cla a úroku, které žalobkyně údajně neoprávněně uhradila českým celním orgánům v návaznosti na přijetí nařízení Rady (ES) č. 91/2009 ze dne 26. ledna 2009 o uložení konečného antidumpingového cla na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky(Úř. věst. 2009, L 29, s. 1), prováděcího nařízení Rady (EU) č. 723/2011 ze dne 18. července 2011, kterým se rozšiřuje konečné antidumpingové clo uložené nařízením č. 91/2009 na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli zasílaných z Malajsie bez ohledu na to, zda je u nich deklarován původ z Malajsie (Úř. věst. 2011, L 194, s. 6), a prováděcího nařízení Rady (EU) č. 924/2012 ze dne 4. října 2012, kterým se mění nařízení č. 91/2009 (Úř. věst. 2012, L 275, s. 1),

TRIBUNÁL (druhý senát),

ve složení M. Prek, předseda, F. Schalin a M. J. Costeira (zpravodajka), soudci,

vedoucí soudní kanceláře: E. Coulon,

vydává tento

Rozsudek

 Skutečnosti předcházející sporu

1        Dne 26. ledna 2009 přijala Rada Evropské unie nařízení (ES) č. 91/2009 o uložení konečného antidumpingového cla na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky (Úř. věst. 2009, L 29, s. 1).

2        Dne 18. července 2011 přijala Rada prováděcí nařízení (EU) č. 723/2011, kterým se rozšiřuje konečné antidumpingové clo uložené nařízením č. 91/2009 na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli zasílaných z Malajsie bez ohledu na to, zda je u nich deklarován původ z Malajsie (Úř. věst. 2011, L 194, s. 6).

3        Dne 28. července 2011 přijal Orgán pro řešení sporů Světové obchodní organizace (WTO) ve sporu zvaném „Evropská společenství – konečná antidumpingová opatření vztahující se na některé spojovací prostředky ze železa nebo oceli z Číny“ (DS 397) zprávu skupiny odborníků, ve znění zprávy odvolacího orgánu, která se v podstatě zabývala tím, zda je nařízení č. 91/2009 v souladu se závazky uloženými Evropské unii v rámci WTO (WT/DS 397/R a WT/397/AB/R).

4        V návaznosti na přijetí zpráv uvedených v bodě 3 výše přijala Rada prováděcí nařízení (EU) č. 924/2012 ze dne 4. října 2012, kterým se mění nařízení č. 91/2009 (Úř. věst. 2012, L 275, s. 1).

5        Dne 12. února 2016 přijal Orgán pro řešení sporů WTO ve sporu uvedeném v bodě 3 výše revizní zprávu skupiny odborníků, ve znění zprávy odvolacího orgánu, ve které v podstatě shledal, že ani po přijetí prováděcího nařízení č. 924/2012 nejsou nařízení č. 91/2009 a prováděcí nařízení č. 723/2011 v souladu se závazky uloženými Unii v rámci WTO (WT/DS 397/RW a WT/DS 397/AB/RW).

6        Po přijetí zpráv uvedených v bodě 5 výše přijala Evropská komise prováděcí nařízení (EU) 2016/278 ze dne 26. února 2016 o zrušení konečného antidumpingového cla uloženého na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky, rozšířeného na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli zasílaných z Malajsie bez ohledu na to, zda je u nich deklarován původ z Malajsie (Úř. věst. 2016, L 52, s. 24). Nařízení 2016/278 vstoupilo v platnost dne 28. února 2016.

7        Žalobkyně, Šroubárna Ždánice a.s., je obchodní společnost podle českého práva.

8        V období od roku 2009 do roku 2011 dovážela žalobkyně ocelové spojovací prostředky z Malajsie, které byly celními orgány klasifikovány jako spadající pod kód TARIC 7318.

9        Dne 8. srpna 2011, po uskutečnění dovozů uvedených v bodě 8 výše, zaslal Celní úřad v Hodoníně (Česká republika) žalobkyni na základě nařízení č. 91/2009 a prováděcího nařízení č. 723/2011 platební výměry na antidumpingové clo ve výši 68 405 453,00 korun českých (Kč) (přibližně 2 676 269,67 eura), které žalobkyně uhradila.

10      Žalobkyně uvádí, že nejprve podala proti platebním výměrům uvedeným v bodě 9 výše odvolání k Celnímu ředitelství Brno (Česká republika). Tento orgán odvolání žalobkyně zamítl.

11      Žalobkyně uvádí, že poté podala proti rozhodnutí Celního ředitelství Brno správní žalobu ke Krajskému soudu v Brně (Česká republika). Krajský soud v Brně její správní žalobu zamítl.

12      Žalobkyně uvádí, že rozhodnutí Krajského soudu v Brně následně napadla kasační stížností k Nejvyššímu správnímu soudu (Česká republika). Kasační stížnost žalobkyně byla zamítnuta.

13      Žalobkyně uvádí, že nakonec podala proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ústavní stížnost k Ústavnímu soudu (Česká republika). Ústavní stížnost žalobkyně byla odmítnuta.

14      Dne 25. července 2015 zaslal Celní úřad v Hodoníně žalobkyni platební výměry na úrok z posečkání s úhradou antidumpingového cla uvedeného v bodě 9 výše ve výši 7 097 081,00 Kč (přibližně 277 663,57 eura), který žalobkyně uhradila.

 Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

15      Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 4. srpna 2016 podala žalobkyně projednávanou žalobu.

16      Podáním došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 9. prosince 2016 podala Komise návrh na vstup do tohoto řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání Rady.

17      Dne 20. prosince 2016 došla soudní kanceláři Tribunálu žalobní odpověď Rady.

18      Rozhodnutím ze dne 17. ledna 2017 povolil předseda druhého senátu Tribunálu Komisi vedlejší účastenství na podporu návrhových žádání Rady.

19      Rozhodnutím ze dne 2. února 2017 přidělil předseda Tribunálu projednávanou věc jinému soudci zpravodaji.

20      Dne 14. února 2017 došla soudní kanceláři Tribunálu replika a dne 27. března 2017 duplika.

21      Dne 9. března 2017 došel soudní kanceláři Tribunálu spis vedlejšího účastníka podaný Komisí.

22      Dne 4. dubna 2017 došlo soudní kanceláři Tribunálu vyjádření Rady ke spisu vedlejšího účastníka podanému Komisí a dne 10. dubna 2017 vyjádření žalobkyně k témuž spisu.

23      Tribunál (druhý senát) na základě čl. 106 odst. 3 jednacího řádu Tribunálu rozhodl, že o žalobě bude rozhodováno bez konání ústní části řízení.

24      Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

–        „rozhodl, že Evropská unie je povinna na náhradě škody žalob[kyni] zaplatit částku ve výši 75 502 534,– Kč (přibližně 2 953 933,25 eura)“;

–        uložil Unii náhradu nákladů řízení.

25      Rada a Komise navrhují, aby Tribunál:

–        žalobu odmítl jako nepřípustnou, nebo podpůrně ji zamítl jako neopodstatněnou;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

 Právní otázky

26      Rada a Komise formálně nevznášejí námitku nepřípustnosti na základě čl. 130 odst. 1 jednacího řádu, nicméně uplatňují dva důvody nepřípustnosti žaloby.

27      Rada a Komise zaprvé v podstatě tvrdí, že je žaloba nepřípustná vzhledem k tomu, že ačkoli je prezentována jako žaloba na náhradu škody, žalobkyně ve skutečnosti požaduje vrácení částek, které uhradila vnitrostátním celním orgánům na antidumpingovém clu a úroku z posečkání s jejich úhradou. Tento návrh podle nich představuje obcházení ustanovení, která vylučují vrácení antidumpingového cla vybraného před vstupem prováděcího nařízení 2016/278 v platnost, a sice článku 2 tohoto nařízení a článku 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/476 ze dne 11. března 2015 o opatřeních, která může Unie přijmout na základě zprávy přijaté orgánem WTO pro řešení sporů o antidumpingových a antisubvenčních opatřeních (Úř. věst. 2015, L 83, s. 6). Dále podle nich tento návrh neodpovídá návrhu na náhradu škody, nýbrž žádosti o vrácení antidumpingového cla a úroku, o nichž žalobkyně tvrdí, že je uhradila neoprávněně. Tato žádost přitom spadá do výlučné pravomoci vnitrostátních soudů.

28      Zadruhé Rada a Komise uvádějí, že i kdyby bylo možné žalobu považovat za žalobu na náhradu škody, byla by již promlčena. Skutečnost, která vedla k této žalobě, podle nich nastala buď 18. července 2011, kdy bylo přijato prováděcí nařízení č. 723/2011, anebo 28. července 2011, kdy toto nařízení vstoupilo v platnost. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána dne 2. srpna 2016, což je „déle než pět let po[té]“, je tudíž každopádně nepřípustná. Dále podle nich není důvodné přičítat k promlčecí lhůtě stanovené v článku 46 statutu Soudního dvora Evropské unie dodatečnou desetidenní lhůtu z důvodu vzdálenosti stanovenou v článku 60 jednacího řádu, neboť tato lhůta z důvodu vzdálenosti se týká pouze procesních lhůt.

29      Žalobkyně oba tyto důvody nepřípustnosti zpochybňuje. Zaprvé tvrdí, že se touto žalobou nedomáhá vrácení antidumpingového cla vybraného před vstupem prováděcího nařízení 2016/278 v platnost, neboť to článek 2 tohoto nařízení vylučuje. Žalobkyně uvádí, že se domáhá náhrady „škod, které [jí] byly způsobeny v podobě protizákonně vybraného cla a s ním souvisejícího úroku z posečkání s úhradou tohoto protizákonně vybíraného cla“. Právním titulem, na jehož základě se žalobkyně domáhá uhrazení žalované částky, je tedy podle ní „náhrada škody“, nikoli „vrácení cla“. Žalobkyně stejně tak tvrdí, že se nedomáhá náhrady škody vzniklé v důsledku nepoložení předběžné otázky Soudnímu dvoru českým soudem, ale škody „přímo vzniklé“ v důsledku výběru antidumpingového cla uvaleného v rozporu s mezinárodněprávními závazky Unie. Žalobkyně navíc poukazuje na to, že české soudy nikdy nerozhodovaly o tom, zda je prováděcí nařízení č. 723/2011 platné.

30      Zadruhé žalobkyně zpochybňuje promlčení žaloby. Podle žalobkyně je třeba promlčecí lhůtu počítat od vzniku škody, tedy od okamžiku, kdy jí bylo antidumpingové clo vyměřeno, k čemuž došlo 8. srpna 2011. Argumentace k otázce možného uplatnění dodatečné lhůty z důvodu vzdálenosti je tedy podle ní bezpředmětná.

31      Tribunál považuje za vhodné zabývat se rovnou prvním důvodem nepřípustnosti uplatněným Radou a Komisí, který v podstatě vychází z toho, že projednávaná žaloba je ve skutečnosti návrhem na vrácení antidumpingového cla a úroku, které žalobkyně uhradila vnitrostátním celním orgánům na základě nařízení č. 91/2009 a prováděcího nařízení č. 723/2011.

32      V tomto ohledu je třeba nejprve připomenout, že čl. 236 odst. 2 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství (Úř. věst. 1992, L 302, s. 1; Zvl. vyd. 02/04, s. 307), ve znění nařízení Rady (ES) č. 1791/2006 ze dne 20. listopadu 2006, kterým se z důvodu přistoupení Bulharska a Rumunska upravují některá nařízení a rozhodnutí v oblasti volného pohybu zboží, volného pohybu osob, práva obchodních společností, politiky hospodářské soutěže, zemědělství (včetně veterinárních a rostlinolékařských předpisů), dopravní politiky, daní, statistiky, energetiky, životního prostředí, spolupráce v oblastech spravedlnosti a vnitřních věcí, celní unie, vnějších vztahů, společné zahraniční a bezpečnostní politiky a orgánů (Úř. věst. 2006, L 363, s. 1) (dále jen „celní kodex“), stanoví, že „[d]ovozní [...] clo se vrátí nebo promine na základě žádosti podané u příslušného celního úřadu ve lhůtě tří let ode dne, kdy byla částka cla dlužníkovi sdělena“. Dále je třeba poukázat na to, že podle čl. 243 odst. 1 prvního pododstavce celního kodexu má „[k]aždá osoba […] právo podat opravný prostředek proti rozhodnutí celních orgánů v rámci celních předpisů, jež se jí přímo a osobně dotýká“. Článek 243 odst. 1 třetí pododstavec celního kodexu stanoví, že „[o]pravný prostředek musí být podán ve členském státě, kde bylo rozhodnutí učiněno nebo o ně bylo požádáno“. Konečně je třeba zdůraznit, že podle článku 245 celního kodexu „[p]ředpisy o postupu při podávání opravného prostředku přijmou členské státy“.

33      Je tedy namístě konstatovat, že unijní právo výslovně upravilo právní prostředek poskytnutý dlužníkovi dovozního cla, který má za to, že mu celní orgány neoprávněně uložily takové clo. Tento prostředek je třeba uplatnit na vnitrostátní úrovni v řízení o opravném prostředku zavedeném dotyčným členským státem v souladu se zásadami stanovenými v článcích 243 až 246 celního kodexu. V rámci takového opravného prostředku se tento dlužník může mimo jiné domáhat, aby příslušný soud, jemuž byl předložen spor, položil předběžnou otázku směřující k posouzení platnosti ustanovení unijního práva, na jehož základě bylo vydáno rozhodnutí o uložení cla, a to v souladu s článkem 267 prvním pododstavcem písm. b) SFEU (usnesení ze dne 5. února 2007, Sinara Handel v. Rada a Komise, T‑91/05, EU:T:2007:31, bod 47).

34      Dále je třeba poukázat na to, že podle judikatury Soudního dvora mají pravomoc rozhodovat o žalobě na vrácení částek neoprávněně vybraných vnitrostátní institucí na základě unijněprávní úpravy, která byla následně prohlášena za neplatnou, pouze vnitrostátní soudy. Pokud se v této souvislosti jednotlivec domnívá, že byl poškozen použitím antidumpingového nařízení, které považuje za protiprávní, má možnost před příslušným vnitrostátním soudem zpochybnit platnost nařízení použitého vnitrostátními celními orgány. Tento soud pak může, nebo dokonce musí za podmínek článku 267 SFEU Soudnímu dvoru položit otázku ohledně platnosti dotčeného nařízení. Je rovněž třeba připomenout, že vnitrostátním orgánům přísluší, aby ve svém právním řádu vyvodily důsledky z prohlášení neplatnosti, což by mělo za následek, že antidumpingová cla zaplacená na základě dotčeného nařízení již nebudou v souladu s právem dlužná ve smyslu čl. 236 odst. 1 celního kodexu a celní orgány budou podle tohoto ustanovení v zásadě povinny je vrátit, pokud jsou splněny podmínky, kterým takové vrácení podléhá, včetně podmínky stanovené v čl. 236 odst. 2 celního kodexu (viz rozsudek ze dne 18. března 2010, Trubowest Handel a Makarov v. Rada a Komise, C‑419/08 P, EU:C:2010:147, body 23 až 25 a citovaná judikatura).

35      Z výše uvedeného vyplývá, že podle unijního práva mají pravomoc rozhodovat o návrhu na vrácení neoprávněně zaplaceného antidumpingového cla dotyčné vnitrostátní soudy, a to v řízení o opravném prostředku zavedeném dotyčným členským státem v souladu se zásadami stanovenými v článcích 243 až 246 celního kodexu.

36      V projednávané věci je třeba konstatovat, že se žalobkyně ve své žalobě formálně zajisté domáhá toho, aby bylo Unii uloženo zaplatit jí celkovou částku 75 502 534,00 Kč (přibližně 2 953 933,25 eura) z titulu „náhrady škody“, která jí měla být způsobena v důsledku údajné protiprávnosti nařízení č. 91/2009 a prováděcích nařízení č. 723/2011 a č. 924/2012.

37      Jak ale vyplývá z bodů 9, 14 a 24 výše, „škoda“, na niž poukazuje žalobkyně, přesně odpovídá součtu antidumpingového cla, tj. částky 68 405 453,00 Kč (přibližně 2 676 269,67 eura), a úroku, tj. částky 7 097 081,00 Kč (přibližně 277 663,57 eura), které uhradila vnitrostátním celním orgánům. Jinými slovy, „náhrada“, které se žalobkyně domáhá, svým předmětem a výší přesně odpovídá tomu, co uhradila vnitrostátním celním orgánům na základě nařízení č. 91/2009 ve spojení s prováděcím nařízením č. 723/2011.

38      Na rozdíl od tvrzení žalobkyně tedy nelze mít za to, že předmětem projednávané žaloby je návrh na náhradu škody. Návrh, v jehož případě si žalobkyně dává v replice záležet na jeho kvalifikaci jako návrhu na náhradu „škod, které [jí] byly způsobeny v podobě protizákonně vybraného cla a s ním souvisejícího úroku z posečkání s úhradou tohoto protizákonně vybíraného cla“, má ve skutečnosti stejný předmět a směřuje k založení stejných právních účinků jako návrh na vrácení antidumpingového cla a úroku, o nichž je tvrzeno, že byly vnitrostátním celním orgánům uhrazeny neoprávněně. Žalobkyně se navíc nedomáhá žádné „náhrady škody“ nad rámec pouhého vrácení antidumpingového cla a úroku z posečkání s úhradou tohoto cla, tzn. vrácení částek, které žalobkyně uhradila vnitrostátním celním orgánům v návaznosti na platební výměry uvedené v bodech 9 a 14 výše.

39      Z toho plyne, že nehledě na označení návrhu žalobkyně, který je formálně prezentován jako návrh na „náhradu“ škody, musí být tento návrh, tak jak je formulován v žalobě, ve skutečnosti považován za návrh na vrácení antidumpingového cla a úroku, které žalobkyně údajně neoprávněně uhradila vnitrostátním celním orgánům.

40      Jak bylo přitom vzpomenuto v bodech 32 až 35 výše, takový návrh na vrácení spadá do výlučné pravomoci vnitrostátních soudů. Žalobkyně ostatně uvedla, že se předtím na vnitrostátní soudy obrátila (viz body 10 až 13 výše).

41      Ze všech předcházejících úvah vyplývá, že žaloba musí být odmítnuta pro nedostatek pravomoci Tribunálu o ní rozhodnout, přičemž není nutné se zabývat druhým důvodem nepřípustnosti uplatněným Radou a Komisí.

 K nákladům řízení

42      Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

43      Vzhledem k tomu, že Rada požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné uložit posledně uvedené náhradu nákladů řízení.

44      Článek 138 odst. 1 jednacího řádu stanoví, že orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení. Komise tedy ponese vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (druhý senát)

rozhodl takto:

1)      Žaloba se odmítá pro nedostatek pravomoci Tribunálu o ní rozhodnout.

2)      Šroubárna Ždánice a.s. ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Radou Evropské unie.

3)      Evropská komise ponese vlastní náklady řízení.

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 20. března 2018.

*      Jednací jazyk: čeština.