1

Žalobkyně, kterými jsou Bureau d’achat de diamant Centrafrique (Badica), společnost založená podle středoafrického práva, a Kardiam, její sesterská společnost založená podle belgického práva, se zabývají nákupem a prodejem diamantů.

2

Středoafrická republika je rozvojovou zemí, která čerpá část svých zdrojů z vývozu diamantů a zlata. Diamanty představují konkrétně 40 % hodnoty vývozu ze Středoafrické republiky.

3

V březnu 2013 byl prezident Středoafrické republiky Francis Bozizé svržen koalicí Séléka, v níž měli většinu muslimové. Prezidentem Středoafrické republiky se stal jeho politický odpůrce Michel Djotodia. Tato událost rozpoutala násilné střety mezi koalicí Séléka a skupinami označovanými jako „Antibalaka“ složenými převážně z křesťanů a animistů.

4

Ve snaze zabránit tomu, aby „konfliktní diamanty“, poskytující znepřáteleným skupinám zdroj příjmů, přispívaly k ozbrojeným střetům, byl zaveden kimberleyský proces, mezinárodní systém certifikace pro surové diamanty. Zvláště v oddíle 4 písm. a) kimberleyského procesu se uvádí, že každý člen by měl „zavést systém vnitřních kontrol s cílem vyloučit přítomnost konfliktních diamantů v zásilkách surových diamantů dovážených na jeho území a z jeho území vyvážených“. Pojmem „konfliktní diamanty“ se podle kimberleyského procesu „rozumějí surové diamanty používané povstalci nebo jejich spojenci k financování konfliktů s cílem svrhnout legitimní vlády, jak jsou popsány v příslušných rezolucích Rady bezpečnosti OSN“. Diamantům splňujícím podmínky uložené kimberleyským procesem se udělí certifikát.

5

V květnu 2013 byla Středoafrická republika přechodně vyloučena z kimberleyského procesu certifikace. Vývoz středoafrických diamantů byl z důvodu tohoto vyloučení zakázán. V červenci 2014 bylo v rámci kimberleyského procesu zveřejněno správní rozhodnutí o vyloučení středoafrických diamantů z legálního obchodu.

6

V reakci na situaci občanské války ve Středoafrické republice přijala Rada bezpečnosti OSN (dále jen „Rada bezpečnosti“) dne 5. prosince 2013 rezoluci 2127 (2013), v níž vyjádřila „hluboké znepokojení v souvislosti s pokračujícím zhoršováním bezpečnostní situace ve Středoafrické republice, která se projevuje úplným zhroucením veřejného pořádku, neexistencí právního státu a napětím mezi vyznavači jednotlivých náboženských směrů“. V bodě 16 této rezoluce „[o]dsoudila nezákonné využívání přírodních zdrojů ve Středoafrické republice, které přispívá k udržení konfliktní situace, a zdůraznila, že těmto protiprávním činnostem je nutné učinit přítrž, mimo jiné nezbytným nátlakem na ozbrojené skupiny, obchodníky a všechny ostatní aktéry“.

7

V této souvislosti uvalila Rada bezpečnosti v bodě 54 rezoluce 2127 (2013) zbrojní embargo. V bodě 56 téže rezoluce dále vyjádřila „pevné odhodlání přistoupit co nejdříve k přijetí cílených opatření, včetně zákazu cestování a zmrazení finančních prostředků, namířených proti osobám, které svým jednáním ohrožují mír, stabilitu a bezpečnost, zejména […] poskytováním podpory nelegálních ozbrojených skupin nebo zločineckých sítí nezákonným využíváním přírodních zdrojů Středoafrické republiky, včetně diamantů“.

8

V rámci opatření uvedených v bodě 7 výše zřídila Rada bezpečnosti v bodě 57 rezoluce 2127 (2013) Výbor pro sankce pro Středoafrickou republiku (dále jen „Výbor pro sankce“) a pověřila jej dohledem nad prováděním zmíněných opatření. Rada bezpečnosti rovněž vyzvala v bodě 59 této rezoluce generálního tajemníka Organizace spojených národů (OSN), aby ve spolupráci s Výborem pro sankce ustavil na počáteční období třinácti měsíců skupinu složenou z nejvýše pěti odborníků (dále jen „odborná skupina“), která bude pod vedením Výboru pro sankce vykonávat úkoly spočívající zejména v podpoře Výboru pro sankce při plnění jeho mandátu, a sice poskytováním informací. V bodě 59 písm. c) rezoluce 2127 (2013) se zejména uvádí, že odborná skupina „nejpozději do 5. března 2014 podá Radě [bezpečnosti] ve spolupráci s [V]ýborem [pro sankce] přehled o situaci a předá Radě do 5. července 2014 zprávu o činnosti a do 5. listopadu 2014 závěrečnou zprávu“.

9

Dne 28. ledna 2014 přijala Rada bezpečnosti rezoluci 2134 (2014), v níž uvedla, že „všechny [č]lenské státy musí na počáteční období jednoho roku od přijetí této rezoluce okamžitě zmrazit finanční prostředky, jakož i jiné hospodářské prostředky a zdroje nacházející se na jejich území, které vlastní nebo přímo či nepřímo ovládají jednotlivci nebo subjekty určené [V]ýborem [pro sankce] zřízeným v bodě 57 rezoluce 2127 (2013)“. Upřesnila, že stanovená opatření se použijí i na jednotlivce a subjekty, jež podle Výboru pro sankce „[p]oskytují podporu ozbrojeným skupinám nebo zločineckým sítím nezákonným využíváním přírodních zdrojů (diamantů, živočichů a výrobků vyrobených z volně žijících druhů a planě rostoucích rostlin) Středoafrické republiky“.

10

Dne 26. června 2014 předala odborná skupina svou zprávu o činnosti týkající se Středoafrické republiky v souladu s bodem 59 písm. c) rezoluce 2127 (2013). Situaci v oblasti obchodování s přírodními zdroji shrnula následujícími slovy:

„Ozbrojené skupiny se podílejí na obchodování s přírodními zdroji, zvláště zlatem a diamanty, a na jejich nezákonném využívání […] Ve východní části země, jakož i v Ndassimě (provincie Ouaka), nadále ovládají řemeslnou těžbu zlata. Správní orgány dolů přebírají postupně kontrolu nad produkcí diamantů v blízkosti měst Bria a Sam-Ouandja (provincie Haute-Kotto) a oficiální obchodování s Bangui bylo částečně obnoveno […] Z důvodu dočasného vyloučení Středoafrické republiky ze [s]ystému certifikace v rámci kimberleyského [p]rocesu byl v květnu vydán zákaz oficiálního vývozu diamantů. V Bangui však i nadále dochází k pořizování budov za účelem nákupu a oficiálního skladování diamantů pocházejících ze všech oblastí produkce a současně jsme svědky nárůstu toků obchodování s diamanty přes Bangui i přes sousední státy […]“

11

Dne 28. října 2014 vydala odborná skupina závěrečnou zprávu o Středoafrické republice (dále jen „závěrečná zpráva OSN“)v souladu s bodem 59 písm. c) rezoluce 2127 (2013). Situaci v oblasti obchodování s přírodními zdroji shrnula následujícími slovy:

„Odhaduje se, že od května 2013, kdy byla Středoafrická republika dočasně vyloučena z kimberleyského [p]rocesu, bylo nezákonně vyvezeno 140000 karátů diamantů v hodnotě 24 milionů dolarů. V květnu 2014 zabavily belgické orgány 6634 karátů, které byly přes Kinshasu a následně přes Dubaj zaslány společnosti Kardiam se sídlem v Antverpách (Belgie), která je belgickou pobočkou středoafrické společnosti Badica obchodující s diamanty.

Podle názoru odborné skupiny pocházejí některé z diamantů zabavených v Belgii z oblastí kolem měst Sam-Ouandja a Bria (provincie Haute-Kotto) na východě země, kde bývalé síly Séléka uvalovaly daně na letadla přepravující diamanty a přijímaly bezpečnostní platby od sběračů diamantů […].

Hlavní trasa obchodu se středoafrickým zlatem, jehož objem činí podle odhadu přibližně 2 tuny ročně, prochází přes Kamerun. Do tohoto obchodu jsou zapojeni sběrači z oblastí Yaloké (provincie Ombella-Mpoko) a Boda (provincie Lobaye), kteří uprchli do Kamerunu před nábožensky motivovanými útoky, které vedou skupiny anti-balaka od ledna 2014 a které těmto skupinám umožnily převzít kontrolu nad řemeslnou těžbou zlata v okolí Yaloké […]“

12

Dne 22. ledna 2015 přijala Rada bezpečnosti rezoluci 2196 (2015), v níž zejména prodloužila platnost zmrazení finančních prostředků zavedeného rezolucí 2134 (2014). V bodě 7 zmíněné rezoluce uvedla, že „do 29. ledna 2016 jsou všechny [č]lenské státy povinny zmrazit […] finanční prostředky, jakož i jiné hospodářské prostředky a zdroje nacházející se na jejich území, které vlastní nebo přímo či nepřímo ovládají jednotlivci nebo subjekty určené [V]ýborem [pro sankce] nebo jakýkoli jednotlivec nebo subjekt jednající na jejich účet nebo na jejich příkaz nebo jakýkoli jimi vlastněný nebo ovládaný subjekt“. V bodě 12 písm. d) zmíněné rezoluce upřesnila, že „opatření [uvedená v bodě 7] se použijí i na jednotlivce a subjekty, jež podle [V]ýboru [pro sankce] [p]oskytují podporu ozbrojeným skupinám nebo zločineckým sítím nezákonným využíváním přírodních zdrojů (diamantů, živočichů a výrobků vyrobených z volně žijících druhů a planě rostoucích rostlin) Středoafrické republiky a obchodováním s těmito zdroji“.

13

Dne 11. března 2015 zaslaly žalobkyně předsedovi a členům Rady bezpečnosti „vyjádření ke zprávě“ (dále jen „vyjádření ke zprávě“), jehož cílem bylo poskytnout „odlišné stanovisko k obviněním společností Badica a Kardiam [a] opravit nedostatky a nepřesnosti [v závěrečné zprávě OSN]“ a docílit toho, aby odborná skupina opravila tvrzení uvedená v závěrečné zprávě OSN.

14

Ve dnech 8. a 27. dubna a 2. června 2015 se žalobkyně písemně obrátily na Výbor pro sankce, aby poukázaly na nesrovnalosti ve vyšetřování vedeném odbornou skupinou. V dopise ze dne 27. dubna 2015 požádaly mimo jiné o přístup ke spisu.

15

Koordinátor odborné skupiny (dále jen „koordinátor“) oznámil Výboru pro sankce dopisem ze dne 28. dubna 2015, že vyšetřování bylo vedeno řádně a v souladu s pravidly OSN a že byla dodržena práva žalobkyň na obhajobu. V této souvislosti uvedl, že odborná skupina vyslechla žalobkyně navzdory jejich zdrženlivosti.

16

V souladu s bodem 59 písm. d) rezoluce 2127 (2013) zveřejnil Výbor pro sankce dne 20. srpna 2015 na internetové stránce OSN „Shrnutí důvodů pro zařazení jmen jednotlivců a subjektů na seznam sankcí“ (dále jen „shrnutí důvodů Výboru pro sankce“), v němž byly uvedeny i žalobkyně. Znění tohoto shrnutí důvodů Výboru pro sankce je následující:

„Důvody pro zařazení na seznam:

Dne 20. srpna 2015 [byly Badica a Kardiam] zařazen[y] podle [bodu 12 písm. d)] rezoluce 2196 (2015) na seznam osob a subjektů, jež ‚poskytují podporu ozbrojeným skupinám nebo zločineckým sítím prostřednictvím nezákonného využívání přírodních zdrojů, včetně diamantů, zlata a volně žijících druhů a planě rostoucích rostlin a produktů z nich vyrobených nebo prostřednictvím nezákonného obchodu s nimi ve [Středoafrické republice]‘.

Další informace:

[Badica a Kardiam] poskytl[y] podporu ozbrojeným skupinám ve Středoafrické republice, zejména bývalým příslušníkům povstalecké skupiny Séléka a milicím anti-balaka, prostřednictvím nezákonného využívání přírodních zdrojů, včetně diamantů a zlata, a nezákonného obchodu s nimi.

[Badica] pokračovala v roce 2014 v nákupu diamantů z okolí měst Bria a Sam-Ouandja (provincie Haute Kotto) ve východní části Středoafrické republiky, kde bývalé síly Séléka uvalovaly daně na letadla přepravující diamanty a přijímaly bezpečnostní platby od sběračů diamantů. Někteří dodavatelé [společnosti Badica] ve městech Bria a Sam-Ouandja jsou úzce spjati s bývalými veliteli povstalecké skupiny Séléka.

V květnu 2014 belgické orgány zabavily dva balíčky s diamanty zaslané do zastoupení společnosti B[adica] v Antverpách, která je úředně registrována v Belgii jako K[ardiam]. Znalci diamantů odhadovali, že zabavené diamanty s vysokou pravděpodobností pocházejí ze střední Afriky a vykazují znaky typické pro oblasti měst Sam-Ouandja a Bria, jakož i Nola (provincie Sangha Mbaéré) na jihu země.

Obchodníci, kteří nakupovali diamanty nelegálně přepravované ze Středoafrické republiky na zahraniční trhy, a to i ze západní části země, působili v Kamerunu jménem společnosti B[adica].

V květnu 2014 B[adica] rovněž vyvezla zlato získané v Yaloké (provincie Ombella-Mpoko), kde řemeslná těžba zlata spadala pod kontrolu skupiny Séléka až do začátku února 2014, kdy ji převzaly milice anti-balaka.“

17

Dopisem zaslaným Výborem pro sankce dne 24. srpna 2015 vzaly žalobkyně na vědomí své zařazení na seznam sankcí uvedený v rezoluci 2196 (2015). Kromě toho, že opět vyjádřily „vážné pochybnosti“ o tom, zda odborná skupina vedla vyšetřování řádným způsobem, opět požádaly o umožnění přístupu ke spisu.

18

Dne 23. září 2015 žalobkyně uvedly, že na schůzce s tajemníkem Výboru pro sankce, která se konala téhož dne, byla jejich žádost o přístup ke spisu zamítnuta z důvodu „diplomatické“ povahy postupu vedoucího k uložení sankcí.

19

Dne 16. října 2015 požádal koordinátor žalobkyně o poskytnutí informací o jejich činnosti ve Středoafrické republice po přijetí rezoluce Rady bezpečnosti 2196 (2015), zvláště pak pokud jde o částky, jež Badica platila bývalým silám Séléka v oblastech Bria (Středoafrická republika) a Sam-Ouandja (Středoafrická republika), aby zajistila bezpečnost svých sběračů, a pokud jde o to, do jaké míry byly řídící orgány společnosti Badica obeznámeny s těmito platbami a s částkami, jež odvedli bývalým silám Séléka sběrači a osoby provádějící řemeslnou těžbu dodávající diamanty společnosti Badica.

20

Žalobkyně odpověděly na otázky položené koordinátorem dne 23. října 2015. Vznesly přitom několik výtek namířených proti vyšetřování, jež vedla odborná skupina. Uvedly především to, že jim odborná skupina měla umožnit přístup k dokumentům, z nichž vycházely její závěry; že nevyslechla zástupce řídících orgánů společnosti Badica; a že vycházela z nepodložených prohlášení anonymních svědků. Žalobkyně také zdůraznily, že odborná skupina vedla vyšetřování ve spolupráci s třetími osobami neznámé totožnosti a že toto vyšetřování vedla výlučně v jejich neprospěch.

21

Na dopis žalobkyň ze dne 23. října 2015 odpověděl koordinátor dne 7. prosince 2015. Poté, co vzal na vědomí skutečnost, že si žalobkyně vyžádaly od odborné skupiny dokumentaci, jíž byl doplněn spis předložený v rámci závěrečné zprávy OSN, uvedl zejména, že některé konkrétní údaje vyplývající z vyjádření ke zprávě se stanou součástí příští zprávy odborné skupiny, která bude zveřejněna do 31. prosince 2015.

22

Prostřednictvím dopisu ze dne 21. prosince 2015 vydala odborná skupina novou zprávu o Středoafrické republice (dále jen „zpráva OSN ze dne 21. prosince 2015“), v níž potvrdila závěry uvedené v závěrečné zprávě OSN (viz bod 11 výše).

23

V dopise ze dne 2. března 2016 zaslaném Výboru pro sankce vyjádřily žalobkyně připomínky ke zprávě OSN ze dne 21. prosince 2015.

24

Za účelem provedení rezolucí Rady bezpečnosti 2134 (2014) a 2196 (2015) zavedla Rada Evropské unie omezující opatření proti Středoafrické republice, zvláště přijetím nařízení (EU) č. 224/2014 ze dne 10. března 2014 o omezujících opatřeních vzhledem k situaci ve Středoafrické republice (Úř. věst. 2014, L 70, s. 1) ve znění nařízení Rady (EU) 2015/734 ze dne 7. května 2015 (Úř. věst. 2015, L 117, s. 11) (dále jen „základní nařízení“).

25

Článek 5 základního nařízení stanoví:

„1.   Zmrazují se veškeré finanční prostředky a hospodářské zdroje, které patří jakýmkoli fyzickým nebo právnickým osobám, subjektům či orgánům uvedeným v příloze I nebo které jsou jimi vlastněny, drženy či ovládány.

2.   Žádné finanční prostředky ani hospodářské zdroje nesmějí být přímo ani nepřímo zpřístupněny fyzickým nebo právnickým osobám, subjektům či orgánům uvedeným v příloze I nebo poskytnuty v jejich prospěch.

3.   Příloha I obsahuje seznam fyzických a právnických osob, subjektů a orgánů, u nichž Výbor pro sankce shledal, že jsou zapojeny do činností, jež ohrožují mír, stabilitu nebo bezpečnost Středoafrické republiky, či poskytují podporu pro tyto činnosti, včetně činností, jež ohrožují nebo porušují prozatímní dohody nebo ohrožují proces politické transformace, včetně přechodu ke svobodným a spravedlivým demokratickým volbám, nebo tomuto procesu brání, nebo podněcují násilí:

[…]

[…]“

26

Článek 17 základního nařízení stanoví:

„1.   Pokud Rada bezpečnosti […] nebo Výbor pro sankce zařadí fyzickou nebo právnickou osobu, subjekt nebo orgán na seznam a předloží k tomuto určení odůvodnění, Rada zařadí tuto fyzickou nebo právnickou osobu, subjekt nebo orgán do přílohy I. Rada sdělí své rozhodnutí a odůvodnění dotyčné fyzické nebo právnické osobě, subjektu nebo orgánu, a to buď přímo, je-li známa adresa, nebo zveřejněním oznámení, a tím jim umožní se k této záležitosti vyjádřit.

2.   Jsou-li předloženy připomínky nebo nové hmotné důkazy, Rada přezkoumá své rozhodnutí a fyzickou nebo právnickou osobu, subjekt nebo orgán o této skutečnosti informuje.

3.   Pokud Rada bezpečnosti OSN rozhodne o vyjmutí fyzické nebo právnické osoby, subjektu nebo orgánu ze seznamu nebo o změně identifikačních údajů fyzické nebo právnické osoby, subjektu nebo orgánu uvedených na seznamu, změní Rada odpovídajícím způsobem přílohu I.“

27

Dne 2. září 2015 přijala Rada zaprvé prováděcí rozhodnutí (SZBP) 2015/1488, kterým se provádí rozhodnutí 2013/798/SZBP o omezujících opatřeních vůči Středoafrické republice (Úř. věst. 2015, L 229, s. 12), a zadruhé prováděcí nařízení (EU) 2015/1485, kterým se provádí čl. 17 odst. 1 základního nařízení (Úř. věst. 2015, L 229, s. 1; dále jen „napadený akt“).

28

Článek 1 napadeného aktu stanoví, že „[n]a seznam obsažený v příloze I nařízení (EU) č. 224/2014 se doplňují osoby a subjekt uvedené v příloze [základního] nařízení“.

29

Prostřednictvím bodu B.1 seznamu obsaženého v příloze napadeného aktu byly žalobkyně doplněny na seznam obsažený v příloze základního nařízení. V části nadepsané „Další informace z popisné části odůvodnění zařazení na seznam poskytnuté Výborem pro sankce“ a „Další informace“, jež jsou součástí zmíněného bodu, jsou obsažena odůvodnění vycházející z důvodů pro zařazení na tento seznam uvedených Výborem pro sankce (viz bod 16 výše). V první z výše uvedených částí je v této souvislosti uvedeno, že „[Badica a Kardiam byly] zařazen[y] na seznam dne 20. srpna 2015 podle bodu 12 písm. d) rezoluce 2196 (2015) jako subjekt ‚poskytující podporu ozbrojeným skupinám nebo zločineckým sítím prostřednictvím nezákonného využívání přírodních zdrojů, včetně diamantů, zlata a volně žijících druhů a planě rostoucích rostlin a produktů z nich vyrobených nebo prostřednictvím nezákonného obchodu s nimi ve Středoafrické republice‘ “.

30

Dopisem ze dne 2. října 2015 oznámily žalobkyně Radě, že neobdržely žádné sdělení o napadeném aktu, přestože jejich adresy byly známy. Kromě toho zpochybnily závěrečnou zprávu OSN včetně z ní vyplývajících sankcí a požádaly Radu o zpřístupnění údajů, z nichž tato zpráva vycházela.

31

Na dopis žalobkyň ze dne 2. října 2015 odpověděla Rada dne 16. prosince 2015. Uvedla, že žádost o umožnění přístupu ke spisu byla předána předsedovi Výboru pro sankce, a přiložila jeho odpověď ze dne 8. října 2015. Předseda Výboru pro sankce ve své odpovědi uvedl, že vyjádření ke zprávě bylo předáno členům Výboru pro sankce. Co se týče údajů o zařazení žalobkyň, jež si žalobkyně vyžádaly, odkázal rovněž na závěrečnou zprávu OSN a na shrnutí důvodů uvedených Výborem pro sankce.

32

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 6. listopadu 2015 podaly žalobkyně projednávanou žalobu.

33

Žalobkyně navrhují, aby Tribunál:

34

Rada navrhuje, aby Tribunál:

35

Žalobkyně uplatňují v žalobě tři žalobní důvody, z nichž první vychází z porušení práva na obhajobu, práva na spravedlivý proces a na účinnou soudní ochranu, druhý z nesprávného posouzení skutkového stavu a třetí z toho, že Rada nepřezkoumala skutkové okolnosti projednávané věci. V replice uplatnily žalobkyně nový žalobní důvod vycházející z porušení povinnosti uvést odůvodnění.

36

Nejprve je namístě přezkoumat nový důvod vycházející z porušení povinnosti uvést odůvodnění, poté důvod vycházející z porušení práva na obhajobu, práva na spravedlivý proces a na účinnou soudní ochranu, poté důvod vycházející z nesprávného posouzení skutkového stavu a nakonec důvod vycházející z toho, že Rada nepřezkoumala skutkové okolnosti projednávané věci.

37

Žalobkyně tvrdí, že Rada odůvodňuje legalitu napadeného aktu tím, že v příloze k žalobní odpovědi předkládá skutkové a právní okolnosti, které vyšly najevo až po přijetí napadeného aktu, a sice zprávu Amnesty International ze dne 30. září 2015, odpověď odborné skupiny zaslanou žalobkyním dne 7. prosince 2015 a zprávu OSN ze dne 21. prosince 2015.

38

Podle názoru žalobkyň však musí být legalita aktu přijatého unijním orgánem posuzována podle skutkových a právních okolností, které existovaly v době přijetí aktu. Toto tvrzení vyplývá z ustálené judikatury Soudního dvora. Žalobkyně v této souvislosti tvrdí, že odůvodnění musí být součástí daného aktu a že tato podmínka není splněna, pokud může být odůvodnění vyvozeno na základě dokumentů ve spisu, tím méně pokud jsou vyhotoveny až po přijetí aktu.

39

Pokud proto Rada odůvodnila napadený akt skutkovými a právními okolnostmi, které vyšly najevo po jeho přijetí a bylo na ně poukázáno až v průběhu řízení, porušila tím povinnost uvést odůvodnění, která jí náleží.

40

Žalobkyně uvádějí, že i když je tento důvod nový, je možné jej uplatnit, neboť podle čl. 84 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu lze uplatnit nové důvody, pokud se zakládají na právních a skutkových okolnostech, které vyšly najevo v průběhu řízení, což je v projednávaném případě splněno.

41

Rada s těmito argumenty nesouhlasí.

42

Úvodem je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury spadá neexistence či nedostatek odůvodnění pod porušení podstatných formálních náležitostí ve smyslu článku 263 SFEU a představuje důvod veřejného pořádku, který unijní soudce může, nebo dokonce musí uplatnit i bez návrhu (viz rozsudek ze dne 2. prosince 2009, Komise v. Irsko a další, C‑89/08 P, EU:C:2009:742, bod 34 a citovaná judikatura).

43

Za těchto okolností může Tribunál rozhodnout o důvodu uplatněném žalobkyněmi, jenž vychází z porušení povinnosti uvést odůvodnění, aniž je přitom povinen ověřit, zda se tento důvod v souladu s čl. 84 odst. 1 jednacího řádu zakládá na „právních a skutkových okolnostech, které vyšly najevo v průběhu řízení“.

44

Žalobkyně v projednávané věci v podstatě tvrdí, že pokud Rada odůvodnila v žalobní odpovědi napadený akt skutkovými a právními okolnostmi, které vyšly najevo až po dni, kdy byl tento akt vyhotoven, porušila tím povinnost uvést odůvodnění.

45

Žalobkyně však nijak nezpochybňují dostatečnost odůvodnění uvedené v napadeném aktu.

46

Jak dále připomínají samy žalobkyně (viz bod 38 výše), v rámci žaloby na neplatnost podané na základě článku 263 SFEU je nutno legalitu unijního aktu posuzovat na základě skutkových a právních okolností, které existovaly v době přijetí aktu (viz rozsudek ze dne 15. června 2005, Corsica Ferries France v. Komise, T‑349/03, EU:T:2005:221, bod 142 a citovaná judikatura). Z výše uvedeného vyplývá, že i kdyby se Rada pokusila v průběhu tohoto soudního řízení předložit další odůvodnění napadeného aktu, tato okolnost by sama o sobě nestačila ke zpochybnění legality dotčeného aktu, neboť nemůže prokázat nedostatečnost odůvodnění uvedeného v napadeném aktu v okamžiku jeho přijetí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. června 2005, Corsica Ferries France v. Komise, T‑349/03, EU:T:2005:221, bod 287 a citovaná judikatura).

47

Za těchto podmínek je nutné, aby byl argument vycházející z toho, že Rada předložila ve stadiu žalobní odpovědi skutkové a právní okolnosti, které vyšly najevo až po přijetí napadeného aktu, zamítnut jako neúčinný v rozsahu, v němž směřuje k prokázání porušení povinnosti uvést odůvodnění, aniž je přitom dotčena přípustnost výše uvedených okolností v rámci přezkumu opodstatněnosti napadeného aktu.

48

V důsledku toho musí být žalobní důvod vycházející z porušení povinnosti uvést odůvodnění zamítnut.

49

První důvod je rozdělen na dvě části, z nichž první vychází v podstatě z okolnosti, že žalobkyním nebyl napadený akt osobně sdělen, a druhá z „neoznámení důkazů, neumožnění přístupu ke spisu a porušení zásady kontradiktornosti a transparentnosti“.

50

V první části prvního žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že byl porušen čl. 17 odst. 1 základního nařízení, neboť jim Rada nesdělila napadený akt, přestože znala jejich adresy.

51

Je však nutné konstatovat, že argumenty vznesené žalobkyněmi nejsou podložené.

52

Je sice pravda, že akt ukládající určité osobě nebo určitému subjektu omezující opatření nebo ponechávající taková opatření v platnosti musí být této osobě nebo tomuto subjektu sdělen a lhůty pro podání žaloby na neplatnost takového aktu podle čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU začínají dotyčné osobě nebo dotyčnému subjektu běžet teprve od tohoto sdělení. Tato okolnost nicméně neznamená, že by nesdělení předmětného aktu mohlo být samo o sobě důvodem pro jeho zrušení (rozsudek ze dne 6. září 2013, Bank Melli Iran v. Rada, T‑35/10 a T‑7/11, EU:T:2013:397, bod 112).

53

Jak uvádí Rada, žalobkyně v této souvislosti neuplatňují argumenty směřující k prokázání, že v projednávané věci měl nedostatek individuálního oznámení napadeného aktu za následek porušení jejich práv, které by odůvodnilo zrušení uvedeného rozhodnutí v rozsahu, v němž jsou jím dotčeny (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. listopadu 2014, Mayaleh v. Rada, T‑307/12 a T‑408/13, EU:T:2014:926, bod 122 a citovaná judikatura).

54

Existence takového zásahu ostatně nevyplývá ani ze spisové dokumentace, neboť zaprvé je odůvodnění napadeného aktu týkající se žalobkyní totožné s odůvodněním obsaženým ve shrnutí důvodů Výboru pro sankce, s nímž byly seznámeny, zadruhé byly s to podat žalobu na neplatnost napadeného aktu, a zatřetí se o napadeném aktu dozvěděly z jiného zdroje a ke své žalobě přiložily jeho kopii (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. září 2013, Bank Melli Iran v. Rada, T‑35/10 a T‑7/11, EU:T:2013:397, bod 113).

55

Za těchto okolností musí být první část prvního žalobního důvodu zamítnuta.

56

Žalobkyně nejprve uvádějí, že jim byly uloženy mezinárodní a evropské sankce, aniž jim byl umožněn přístup ke spisu, aniž OSN vzala v úvahu jejich vyjádření ke zprávě a jakkoli na toto vyjádření reagovala.

57

Zaprvé žalobkyně v podstatě tvrdí, že jim OSN ani Rada neumožnily přístup ke svým spisům, což je v rozporu s rozsudkem ze dne 3. září 2008, Kadi a Al Barakaat International Foundation v. Rada a Komise (C‑402/05 P a C‑415/05 P, EU:C:2008:461, body 281 až 285). Žalobkyně v této souvislosti připomínají, že umožnění přístupu ke spisu je základním požadavkem unijního práva zajišťujícím dodržení práva na obhajobu.

58

Zadruhé žalobkyně uvádí, že odborná skupina nevypracovala novou zprávu na základě jejich vyjádření ke zprávě a navzdory návrhu na spolupráci, který jí předložily písemně, neprovedla dodatečné vyšetřování. Žalobkyně přitom ve svém vyjádření ke zprávě poukázaly na to, že závěrečná zpráva OSN nevycházela z řádného prošetření skutečností a že při jejím vypracování nebyly dodrženy obecné zásady mezinárodního práva, jakož i pravidla, jež navrhla OSN ve své „vlastní zprávě z roku 2006“, a hlavní zásady, jež vyjádřili sami odborníci v úvodu závěrečné zprávy OSN.

59

Zatřetí žalobkyně tvrdí, že závěrečná zpráva OSN byla v rozsahu, v němž se jich týká, zpracována výlučně v jejich neprospěch, což je v rozporu s čl. 14 odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, který byl přijat Valným shromážděním OSN dne 16. prosince 1966, a s hlavními zásadami práva na obhajobu. Žalobkyně dodávají, že společnosti Badica bylo ve stadiu návrhu zprávy zcela upřeno právo na odpověď a že prohlášení, jež vyzněla ve prospěch Badica, nebyla v závěrečné zprávě OSN zmíněna. A konečně uvádějí, že po uložení sankcí požádal koordinátor odborné skupiny společnost Badica, aby mu poskytla záporné důkazy, a to v cizím jazyce, bez zaslání kopií poradcům a do pěti pracovních dnů.

60

Zadruhé žalobkyně tvrdí, že vyšetřování vedené odbornou skupinou vycházelo z trestního řízení, které bylo zahájeno v Antverpách (Belgie) proti Kardiam na základě zabavení dvou zásilek diamantů, u nichž se předpokládal původ ze Středoafrické republiky. Vzhledem k tomu, že uvedené řízení dosud probíhalo, nebylo možné, aby se Kardiam seznámila se spisem a aby požívala presumpce neviny. V tomto ohledu žalobkyně v replice upřesňují, že v rozsudku ze dne 2. září 2009, El Morabit v. Rada (T‑37/07 a T‑323/07, nezveřejněný, EU:T:2009:296, bod 48), vycházelo rozhodnutí Rady o zmrazení prostředků z odsuzujícího výroku přijatého vnitrostátním soudem. V projednávané věci však v Belgii ještě nebyl vydán žádný odsuzující rozsudek, takže dané opatření je v rozporu se zásadou presumpce neviny.

61

Zatřetí podle žalobkyň tím, že Rada připustila, že jí Výbor pro sankce neposkytl žádnou dokumentaci, nemohla mít za to, že se nachází v situaci přesně stanovené pravomoci a že musí „rezoluce OSN“ provádět automaticky, což je podle nich v rozporu s rozsudkem ze dne 18. července 2013, Komise a další v. Kadi (C‑584/10 P, C‑593/10 P a C‑595/10 P, EU:C:2013:518), pokud předem neověřila, zda jsou uvedené rezoluce odůvodněny správnými skutečnostmi a okolnostmi a zda dodržují základní práva – zejména právo na přístup ke spisu a právo být vyslechnut. Žalobkyně v této souvislosti vytýkají Radě, že nepředložila žádný další údaj nebo důkaz kromě odůvodnění, jež ve shrnutí důvodů zveřejnil Výbor pro sankce dne 20. srpna 2015, a že sankce uložila automaticky.

62

Rada s těmito argumenty nesouhlasí.

63

Nejprve je třeba odpovědět na argumenty žalobkyň, jež vycházejí z porušení práva na přístup ke spisu a porušení zásady kontradiktornosti OSN, jakož i z toho, že vyšetřování, jež vedla odborná skupina za účelem vypracování závěrečné zprávy OSN, bylo vedeno v jejich neprospěch.

64

Pokud jde o to, že se žalobkyně dovolávají okolnosti, že OSN porušila tato základní práva, z rozsudku ze dne 3. září 2008, Kadi a Al Barakaat International Foundation v. Rada a Komise (C‑402/05 P a C‑415/05 P, EU:C:2008:461, bod 326), v této souvislosti vyplývá, že unijní soudy musí v souladu s pravomocemi, které jim byly svěřeny na základě Smlouvy, zajišťovat v zásadě úplný přezkum legality všech unijních aktů z hlediska základních práv, která jsou součástí obecných zásad unijního práva, a to včetně aktů, které provádí rezoluce přijaté Radou bezpečnosti na základě kapitoly VII Charty Spojených národů.

65

Neznamená to nicméně, že by měly unijní soudy pravomoc přezkoumávat samotné akty přijaté Radou bezpečnosti nebo to, zda jsou vyšetřování vedená orgány OSN v souladu se základními právy.

66

Z článku 263 odst. 1 SFEU a z čl. 275 odst. 2 SFEU vyplývá, že ačkoli má unijní soud pravomoc přezkoumávat legalitu aktů přijatých unijními orgány, a zvláště pak legalitu rozhodnutí, jimiž se zavádí omezující opatření proti fyzickým a právnickým osobám přijatá Radou, nemá pravomoc k přezkumu mezinárodní dohody, z níž tyto unijní akty vycházejí.

67

V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že v takovém kontextu, jako je kontext projednávané věci, se přezkum legality, který je unijní soud povinen zajistit, týká unijního aktu, kterým se provádí předmětná mezinárodní dohoda, a nikoli této dohody samotné. Pokud jde konkrétně o unijní akt, který, tak jako napadený akt, provádí rezoluci Rady bezpečnosti, nepřísluší tedy unijnímu soudu provádět přezkum legality takovéto rezoluce přijaté tímto mezinárodním orgánem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. září 2008, Kadi a Al Barakaat International Foundation v. Rada a Komise (C‑402/05 P a C‑415/05 P, EU:C:2008:461, body 286 a 287) nebo vyšetřování, z něhož tato rezoluce vychází.

68

Za těchto okolností platí, že pokud je účelem argumentů žalobkyň zpochybnit legalitu aktů OSN ve světle základních práv vyjmenovaných v bodě 63 výše, je nutné je zamítnout jakožto argumenty vznesené před soudem, který není příslušný k tomu, aby o nich rozhodl.

69

Následně je třeba odpovědět na argumenty žalobkyň, jež vycházejí z porušení práva na přístup ke spisu a z porušení zásady presumpce neviny v rozsahu, v němž jsou namířeny proti Radě jakožto autorce napadeného aktu.

70

Co se zaprvé týče argumentu žalobkyň vycházejícího z okolnosti, že jim Rada navzdory jejich žádosti neumožnila přístup ke spisu OSN, je třeba připomenout, že i v projednávané věci platí, že skutečnost, že příslušný unijní orgán odepřel dotyčné osobě přístup k informacím nebo důkazům souvisejícím se shrnutím důvodů, o něž se opírá dotčené rozhodnutí, které měl k dispozici pouze Výbor pro sankce nebo dotyčný člen OSN, nezakládá jako taková porušení práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu (rozsudek ze dne 18. července 2013, Komise a další v. Kadi, C‑584/10 P, C‑593/10 P a C‑595/10 P, EU:C:2013:518, body 137 a 139).

71

Zadruhé, pokud jde o údajné porušení presumpce neviny Radou, je třeba připomenout, že tato zásada zakotvená v čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 a v čl. 48 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie, která vyžaduje, aby každý, kdo je obviněn z trestného činu, byl považován za nevinného, dokud jeho vina nebude prokázána zákonným způsobem, nebrání tomu, aby byla přijata zajišťovací opatření spočívající ve zmrazení finančních prostředků, jejichž cílem není zahájit trestní řízení proti osobě, na niž se vztahují (rozsudky ze dne 13. září 2013, Anbouba v. Rada, T‑592/11, nezveřejněný, EU:T:2013:427, bod 40, a ze dne 20. září 2016, Alsharghawi v. Rada, T‑485/15, nezveřejněný, EU:T:2016:520, bod 69).

72

Taková opatření však musí být s ohledem na svou závažnost upravena zákonem, přijata příslušným orgánem a mít dočasnou povahu (rozsudky ze dne 2. září 2009, El Morabit v. Rada, T‑37/07 a T‑323/07, nezveřejněný, EU:T:2009:296, bod 40; ze dne 13. září 2013, Anbouba v. Rada, T‑592/11, nezveřejněný, EU:T:2013:427, bod 40, a ze dne 20. září 2016, Alsharghawi v. Rada, T‑485/15, nezveřejněný, EU:T:2016:520, bod 69).

73

Zaprvé omezující opatření přijatá v projednávané věci jsou sice závazná, avšak nemají za cíl zahájit trestní řízení směřující ke stanovení viny na straně žalobkyň. Argument, podle něhož vycházejí dotčená opatření z probíhajícího trestního řízení, které bylo proti Kardiam zahájeno v Antverpách, proto nemůže obstát.

74

Zadruhé je třeba uvést, že dotčená opatření jsou upravena unijními právními předpisy a Rada měla pravomoc k jejich přijetí, což žalobkyně ostatně nezpochybňují.

75

A konečně zatřetí je nutné konstatovat, že i když napadený akt neuvádí žádné datum uplynutí platnosti zápisu na unijní úrovni, což potvrdila Rada na základě organizačního procesního opatření, dotčené opatření nemá v projednávané věci konečnou povahu. Rada jej totiž musí na unijní úrovni kdykoli přezkoumat, a to buď na základě čl. 17 odst. 2 základního nařízení, „[j]sou-li předloženy připomínky nebo nové hmotné důkazy“, a nebo na základě čl. 17 odst. 3 základního nařízení, pokud „Rada bezpečnosti OSN rozhodne o vyjmutí […] osoby […] ze seznamu nebo o změně [jejích] identifikačních údajů […]“. V této souvislosti uvedla Rada bezpečnosti v bodě 61 rezoluce 2127 (2013), že „bude nadále sledovat vývoj situace ve Středoafrické republice a bude připravena zvážit, zda je žádoucí přijmout opatření uvedená v této rezoluci, jakož i […] pozastavení či zrušení těchto opatření, s přihlédnutím k pokrokům dosaženým ve stabilizaci země a dodržování této rezoluce“.

76

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že v projednávané věci nelze konstatovat porušení zásady presumpce neviny.

77

A konečně je třeba odpovědět na argument žalobkyň, podle kterého Rada v podstatě „téměř mechanicky“ provedla rezoluci OSN, která byla základem pro jejich zařazení na seznam, aniž ověřila správnost skutečností a okolností, z nichž vycházelo opatření spočívající v zařazení na seznam, jakož i to, zda byla v rámci tohoto opatření dodržena základní práva v rámci vyšetřování vedeném odbornou skupinou.

78

Za účelem zodpovězení argumentu vzneseného žalobkyněmi je třeba nejprve připomenout, že právní povaha omezujících opatření je významnou skutečností, která podmiňuje rozsah opětovného posouzení důkazů přijatých v projednávané věci Výborem OSN pro sankce, jež může Rada provést. Ustálená judikatura v zásadě připouští, že zmrazení finančních prostředků, jež uloží Rada v rámci pravomocí, které jí přiznávají články 21 a 29 SEU, nemá trestněprávní konotaci. Přestože tedy žalobkyně navrhují opak, nelze jej klást na roveň rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků přijatému vnitrostátním soudem členského státu v příslušném trestním řízení, v němž byly dodrženy záruky, které takové řízení skýtá (viz rozsudek ze dne 30. června 2016, Al Matri v. Rada, T‑545/13, nezveřejněný, EU:T:2016:376, bod 64 a citovaná judikatura).

79

V této souvislosti je třeba poukázat na to, že dodržení práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu vyžaduje, aby v rámci řízení týkajícího se přijetí rozhodnutí o zařazení jména určité osoby na seznam nebo o ponechání tohoto jména na seznamu, za předpokladu, že Výbor pro sankce na základě relevantních rezolucí Rady bezpečnosti předem rozhodl o zapsání dané osoby na svůj seznam, příslušný unijní orgán sdělil dotyčné osobě informace svědčící v její neprospěch, které má tento orgán k dispozici a jimiž odůvodňuje své rozhodnutí, tj. přinejmenším shrnutí důvodů poskytnuté Výborem pro sankce, aby této osobě bylo umožněno hájit svá práva za co nejpříznivějších podmínek a rozhodnout se s plnou znalostí věci, zda je účelné obrátit se na unijní soud (viz rozsudek ze dne 18. července 2013, Komise a další v. Kadi, C‑584/10 P, C‑593/10 P a C‑595/10 P, EU:C:2013:518, bod 111 a citovaná judikatura).

80

Při tomto sdělení musí příslušný unijní orgán umožnit této osobě účinným způsobem se vyjádřit k důvodům použitým proti ní (viz rozsudek ze dne 18. července 2013, Komise a další v. Kadi, C‑584/10 P, C‑593/10 P a C‑595/10 P, EU:C:2013:518, bod 112 a citovaná judikatura).

81

Co se však týče rozhodnutí o prvotním zařazení na seznam, nemusí splnění této dvojí procesní povinnosti, na rozdíl od postupu, který se týká ponechání jména osoby na seznamu, předcházet přijetí tohoto rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. července 2013, Komise a další v. Kadi, C‑584/10 P, C‑593/10 P a C‑595/10 P, EU:C:2013:518, bod 113 a citovaná judikatura).

82

V projednávané věci je v této souvislosti třeba uvést, že článek 17 základního nařízení rozlišuje mezi postupem přijímání aktu o prvotním zařazení na seznam a postupem opětovného přezkoumání téhož aktu.

83

Co se týče prvně jmenovaného případu, je stanoveno, že „[p]okud Rada bezpečnosti […] nebo Výbor pro sankce zařadí fyzickou nebo právnickou osobu, subjekt nebo orgán na seznam a předloží k tomuto určení odůvodnění, Rada zařadí tuto fyzickou nebo právnickou osobu, subjekt nebo orgán do přílohy I“ a že „Rada sdělí své rozhodnutí a odůvodnění dotyčné fyzické nebo právnické osobě, subjektu nebo orgánu, […] a tím jim umožní se k této záležitosti vyjádřit“ (čl. 17 odst. 1 základního nařízení).

84

Z článku 5 odst. 3 základního nařízení v této souvislosti vyplývá, že na seznam jsou zařazeny osoby, „u nichž Výbor pro sankce shledal, že: […]“.

85

Pokud jde o druhý z výše jmenovaných případů, je stanoveno, že „[j]sou-li předloženy připomínky nebo nové hmotné důkazy, Rada přezkoumá své rozhodnutí a fyzickou nebo právnickou osobu, subjekt nebo orgán o této skutečnosti informuje“.

86

Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury, musí Rada přijmout rozhodnutí „na základě odůvodnění poskytnutého Výborem pro sankce“. Není totiž stanoveno, že tento výbor automaticky zpřístupní příslušnému unijnímu orgánu, za účelem přijetí rozhodnutí téhož výboru, kromě tohoto odůvodnění i jiné informace (rozsudky ze dne 18. července 2013, Komise a další v. Kadi, C‑584/10 P, C‑593/10 P a C‑595/10 P, EU:C:2013:518, bod 107, a ze dne 13. prosince 2016, Al-Ghabra v. Komise, T‑248/13, EU:T:2016:721, bod 73).

87

Z výše uvedeného vyplývá, že i když tvrdí žalobkyně opak, v projednávaném případě s ohledem na čl. 17 odst. 1 základního nařízení nebyla Rada povinna při provádění rezoluce Rady bezpečnosti ověřit „správnost skutečností a okolností“, z nichž vycházelo opatření spočívající v zařazení žalobkyň na seznam.

88

Pokud totiž dotyčná osoba předloží vyjádření ke shrnutí důvodů, musí příslušný unijní orgán důsledně a nestranně přezkoumat opodstatněnost uváděných důvodů ve světle tohoto vyjádření a případných skutečností, které svědčí ve prospěch dotyčné osoby a jsou k tomuto vyjádření přiloženy (viz rozsudek ze dne 18. července 2013, Komise a další v. Kadi, C‑584/10 P, C‑593/10 P a C‑595/10 P, EU:C:2013:518, bod 114 a citovaná judikatura), tj. v projednávané věci na základě čl. 17 odst. 2 základního nařízení, který stanoví, že „[j]sou-li předloženy připomínky […], Rada přezkoumá své rozhodnutí […]“.

89

Za těchto podmínek nelze Radě v projednávané věci vytýkat, že od Výboru pro sankce nezískala údaje či důkazy na podporu tvrzení vznesených proti žalobkyním, ani to, že podle žalobkyň provedla zmíněné opatření spočívající v zařazení na seznam „téměř mechanicky“, aniž přitom přezkoumala skutečnosti a okolnosti, z nichž toto opatření vycházelo (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. prosince 2016, Al-Ghabra v. Komise, T‑248/13, EU:T:2016:721, bod 76).

90

Radě nelze vytýkat ani to, že „provedla“ rozhodnutí Rady bezpečnosti a neověřila přitom, zda byla v této rezoluci dodržena základní práva. Jak totiž vyplývá z čl. 17 odst. 1 základního nařízení ve spojení s čl. 5 odst. 3 téhož nařízení i z judikatury uvedené v bodě 86 výše, při přijímání rozhodnutí o zařazení na seznam se Rada řídí tím, co „Výbor pro sankce shledal“.

91

S ohledem na výše uvedené musí být tedy první žalobní důvod zamítnut.

92

Žalobkyně v podstatě tvrdí, že konstatování Rady uvedená v odůvodnění, jež jim bylo předloženo, jsou nepřesná, anebo že každopádně nemohou dostatečně prokázat, že prostřednictvím nezákonného využívání přírodních zdrojů a nezákonného obchodu s přírodními zdroji ve Středoafrické republice byla poskytnuta podpora ozbrojeným skupinám.

93

Je třeba uvést, že mezi okolnostmi odůvodňujícími opatření Rady spočívající v zařazení na seznam, zmíněnými v bodě B. 1 přílohy napadeného aktu, který je součástí oddílu „Další informace“, je uvedeno následujících pět důvodů:

„[Badica a Kardiam] poskytl[y] podporu ozbrojeným skupinám ve Středoafrické republice, zejména bývalým příslušníkům povstalecké skupiny Séléka a milicím anti-balaka, prostřednictvím nezákonného využívání přírodních zdrojů, včetně diamantů a zlata, a nezákonného obchodu s nimi.

[Badica] pokračovala v roce 2014 v nákupu diamantů z okolí měst Bria a Sam-Ouandja (provincie Haute Kotto) ve východní části Středoafrické republiky, kde bývalé síly Séléka uvalovaly daně na letadla přepravující diamanty a přijímaly bezpečnostní platby od sběračů diamantů. Někteří dodavatelé [společnosti Badica] ve městech Bria a Sam-Ouandja jsou úzce spjati s bývalými veliteli povstalecké skupiny Séléka.

V květnu 2014 belgické orgány zabavily dva balíčky s diamanty zaslané do zastoupení společnosti B[adica] v Antverpách, která je úředně registrována v Belgii jako K[ardiam]. Znalci diamantů odhadovali, že zabavené diamanty s vysokou pravděpodobností pocházejí ze střední Afriky a vykazují znaky typické pro oblasti měst Sam-Ouandja a Bria, jakož i Nola (provincie Sangha Mbaéré) na jihu země.

Obchodníci, kteří nakupovali diamanty nelegálně přepravované ze Středoafrické republiky na zahraniční trhy, a to i ze západní části země, působili v Kamerunu jménem společnosti B[adica].

V květnu 2014 B[adica] rovněž vyvezla zlato získané v Yaloké (provincie Ombella-Mpoko), kde řemeslná těžba zlata spadala pod kontrolu skupiny Séléka až do začátku února 2014, kdy ji převzaly milice anti-balaka.“

94

Úvodem je třeba poznamenat, že Rada jednala správně, když podložila odůvodnění sdělená žalobkyním závěrečnou zprávou OSN. Okolnost, že žalobkyně zpochybnily tvrzení uvedená v této zprávě, sama o sobě nestačí k tomu, aby se mělo za to, že Rada nemohla na tuto zprávu odkazovat (rozsudek ze dne 14. ledna 2015, Gossio v. Rada, T‑406/13, nezveřejněný, EU:T:2015:7, bod 72). Tvrzení uvedená žalobkyněmi nebrání ostatně tomu, aby Tribunál vycházel ze závěrečné zprávy OSN.

95

Ze závazku odborné skupiny, který je uveden v bodě 7 závěrečné zprávy OSN, totiž vyplývá, že žalobkyně měly přístup k hlavním důkazům, na nichž se napadený akt zakládal, zvláště pak ke zprávě a jejím přílohám, neboť zmíněná zpráva byla ostatně veřejně přístupná. Ze závěrečné zprávy OSN a z dopisu zaslaného koordinátorem dne 28. dubna 2015 lze ostatně vyvodit, že odborná skupina vyslechla žalobkyně nejméně dvakrát, a sice v dubnu 2014 a v lednu 2015, a že žalobkyně nereagovaly na žádost o schůzku, kterou jim tato skupina předala v červnu 2014. A konečně z bodů 5 až 8 této zprávy vyplývá, že odborná skupina se řídila metodologií, kterou předem striktně určil příslušný orgán OSN a která dodržovala právo na obhajobu.

96

Soudní přezkum legality dotčeného rozhodnutí se vztahuje na posouzení skutečností a okolností dovolávaných na odůvodnění rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků, stejně jako na ověření důkazů a informací, na nichž je toto posouzení založeno (rozsudek ze dne 14. října 2009, Bank Melli Iran v. Rada, T‑390/08, EU:T:2009:401, bod 37).

97

Posuzovací pravomoc, kterou má Rada v této oblasti, tudíž nebrání tomu, aby unijní soud v rámci výkonu přezkumu legality ověřil věcnou správnost skutkových zjištění, ze kterých Rada vycházela. Účinnost soudního přezkumu zaručená v článku 47 Listiny základních práv totiž mimo jiné vyžaduje, aby se unijní soud ujistil o tom, zda se rozhodnutí, které se osoby nebo subjektu osobně dotýká, opírá o dostatečně pevný skutkový základ. Je proto třeba ověřit skutečnosti uváděné v odůvodnění, ze kterého dané rozhodnutí vychází, tak aby se soudní přezkum neomezil na posouzení abstraktní pravděpodobnosti uváděných důvodů, ale aby se zaměřil na otázku, zda jsou tyto důvody, nebo alespoň jeden z nich, který je sám o sobě považován za dostatečnou oporu tohoto rozhodnutí, podložené (rozsudek ze dne 18. července 2013, Komise a další v. Kadi, C‑584/10 P, C‑593/10 P a C‑595/10 P, EU:C:2013:518, bod 119; viz také rozsudek ze dne 21. dubna 2015, Anbouba v. Rada, C‑605/13 P, EU:C:2015:248, bod 45 a citovaná judikatura).

98

Pokud jde totiž o přezkum legality rozhodnutí o přijetí omezujících opatření, Soudní dvůr rozhodl, že s ohledem na preventivní povahu těchto opatření platí, že pokud je unijní soud toho názoru, že alespoň jeden z uvedených důvodů je dostatečně přesný a konkrétní, podložený a představuje sám o sobě dostatečný základ pro toto rozhodnutí, pak okolnost, že ostatní z těchto důvodů tento požadavek nesplňuje, neodůvodňuje zrušení uvedeného rozhodnutí (rozsudek ze dne 18. července 2013, Komise a další v. Kadi, C‑584/10 P, C‑593/10 P a C‑595/10 P, EU:C:2013:518, bod 130).

99

V rámci takového posouzení musí být důkazy a údaje zkoumány s ohledem na jejich kontext, a nikoli izolovaně. Vzhledem k této situaci Rada tudíž důkazní břemeno unese, uvede-li před unijním soudem soubor dostatečně konkrétních, přesných a shodujících se nepřímých důkazů umožňující prokázat existenci dostatečné vazby mezi osobou, vůči níž je namířeno opatření, kterým se zmrazují finanční prostředky, a režimem či obecně řešenou situací (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. dubna 2015, Anbouba v. Rada, C‑605/13 P, EU:C:2015:248, body 51 a 53, jakož i citovaná judikatura).

100

Argumenty, jež vznesly žalobkyně v souvislosti s odůvodněním uvedeným v bodě 93 výše, musí být posouzeny právě ve světle judikatury zmíněné v bodě 99 výše.

101

Žalobkyně zaprvé zpochybňují nezákonnou povahu nákupů uvedených ve druhém důvodu, zvláště s ohledem na to, že nedošlo k vývozu dotčených diamantů.

102

Jak ovšem vyplývá z bodu 99 výše, údaje musí být zkoumány s ohledem na jejich kontext, a nikoli izolovaně.

103

Druhý důvod, který poukazuje přinejmenším na „podporu“ poskytovanou ozbrojeným skupinám, musí být tudíž chápán zejména ve spojení s třetím a čtvrtým důvodem, v nichž je zmíněno nezákonné využívání diamantů. To platí tím spíše, že závěrečná zpráva OSN výslovně odkazuje na souvislost mezi nákupem diamantů, jež uskutečnily žalobkyně v oblastech Bria a Sam-Ouandja (druhý důvod), na straně jedné a zabavením diamantů zaslaných žalobkyním do Antverp, jež pocházely pravděpodobně z těchto oblastí (třetí důvod), na straně druhé.

104

V bodě 127 závěrečné zprávy OSN je uvedeno, že „[o]dborná skupina je toho názoru, že součástí zásilky zabavené v Antverpách byly diamanty pocházející z oblastí Bria a Sam-Ouandja ovládaných bývalými silami Séléka, jež byly nezákonně zakoupeny společností Badica nebo na její účet“.

105

Na již zmíněnou souvislost je ostatně jasně poukázáno i ve shrnutí závěrečné zprávy OSN, kde se uvádí, že „[p]odle názoru odborné skupiny pocházejí některé z diamantů zabavených v Belgii z oblastí kolem měst Sam-Ouandja a Bria (provincie Haute-Kotto) na východě země, kde bývalé síly Séléka uvalovaly daně na letadla přepravující diamanty a přijímaly bezpečnostní platby od sběračů diamantů […]“. Žalobkyně tuto souvislost mimochodem ve svých podáních nezpochybňují.

106

Z výše uvedeného vyplývá, že argument žalobkyň, jež vychází z neexistence nezákonné povahy nákupů, musí být zamítnut. Výše uvedené skutečnosti totiž nasvědčují tomu, že diamanty uvedené ve druhém důvodu byly skutečně vyvezeny, a bylo s nimi tudíž nakládáno nezákonně, neboť v souladu s kimberleyským procesem byl v dané době veškerý vývoz diamantů zakázán.

107

Údajně malé množství nákupů, jakož i tvrzená nezbytnost výběru záloh placených důvěryhodným sběračům a udržování sítě těchto sběračů, nemají vliv na existenci podpory ozbrojeným skupinám ani na nezákonnou povahu dotčeného obchodování.

108

Kromě toho je nutné uvést, že i když se kimberleyský proces vztahuje v zásadě pouze na vývoz diamantů, lze na nezákonnou povahu obchodování usuzovat i ze skutečnosti uvedené ve druhém důvodu, podle níž „[Badica] pokračovala v roce 2014 v nákupu diamantů“ z oblastí Bria a Sam-Ouandja, a to i za předpokladu, že by tato skutečnost byla vykládána izolovaně. Jak totiž zdůrazňuje Rada, žalobkyně nenamítaly žádný argument, který by se týkal tvrzení uvedeného v bodě 60 zprávy o činnosti odborné skupiny ze dne 1. července 2014, podle něhož:

„V březnu měla [Badica] na skladě 760 karátů diamantů. Výkonný ředitel této společnosti sdělil [o]dborné skupině, že společnost již diamanty nenakupuje, a to s ohledem na vyloučení Středoafrické republiky ze [s]ystému certifikace v rámci kimberleyského [p]rocesu […]. Ze druhého soupisu zásob společnosti Badica, který byl proveden v dubnu 2014, nicméně vyplynulo, že společnost zakoupila v oblastech Bria a Sam-Ouandja dalších 1698 karátů v hodnotě 292917 dolarů. Zásilky diamantů, jež uchovávala Badica ve svých skladech, neměly dosud pečeť ani dataci těžebních služeb, které měly mít po prohlášení středoafrických orgánů předloženého v červnu 2013 za účelem opětovného se zapojení do kimberleyského procesu.“

109

V souvislosti s druhým důvodem, podle něhož vybírali zástupci bývalých sil Séléka od sběračů diamantů bezpečnostní platby, žalobkyně mimoto v podstatě uvádějí, že jim nelze přičítat, že by vyplácením těchto částek poskytovaly podporu bývalým silám Séléka. V tomto ohledu uvádějí, že sběrači a osoby provádějící řemeslnou těžbu, jež platili bývalým silám Séléka bezpečnostní platby, jsou podle středoafrického důlního kodexu nezávislými osobami. Společnosti Badica tudíž nelze přičítat odpovědnost za jednání sběračů, o kterém ostatně nevěděla. Druhý důvod nepostačuje tedy sám o sobě k tomu, aby charakterizoval poskytování podpory ozbrojeným silám.

110

Je však třeba uvést, že žalobkyně nezpochybňují ani nákup diamantů od sběračů, kteří získávali dodávky od osob provádějících řemeslnou těžbu, ani okolnost, že tito zprostředkovatelé obchodu s diamanty odváděli platby bývalým silám Séléka. Za těchto podmínek je třeba uvést, že s ohledem na výše uvedené tím, že žalobkyně pokračovaly v nákupu diamantů od sběračů v dotčeném období, což samy nepopírají, poskytovaly nutně podporu i ozbrojeným skupinám.

111

I kdyby se prokázalo, že žalobkyně neodváděly bývalým silám Séléka žádné přímé bezpečnostní platby, tato okolnost by neměla žádný dopad na otázku existence podpory uvedeným silám. Ve shrnutí důvodů není totiž zmíněna přímá podpora, nýbrž pouze podpora v obecném smyslu.

112

Nelze ostatně vyloučit, že přinejmenším část poplatků, jež zaplatili zprostředkovatelé obchodu s diamanty bývalým silám Séléka, se promítla do konečné ceny, kterou žalobkyně zaplatily při nákupu diamantů.

113

A konečně je třeba uvést, že s ohledem na daný kontext, který se vyznačoval zaprvé vypuknutím občanské války ve Středoafrické republice a zadruhé souběžným vyloučením Středoafrické republiky z kimberleyského procesu, nebylo možné, aby žalobkyně nevěděly o tom, že ozbrojené síly, které se účastní konfliktu, vybírají poplatky v dolech spadajících pod jejich kontrolu.

114

Argument vycházející z toho, že žalobkyně nevěděly o uvedených poplatcích vybíraných zprostředkovateli obchodu s diamanty, musí být zamítnut jako nepodložený.

115

Za nepodložené musí být považováno také tvrzení žalobkyň, podle něhož nebyly dostatečně prokázány skutečnosti uvedené ve druhém důvodu, co se týče podpory ozbrojeným skupinám, a to prostřednictvím vyplácením bezpečnostních plateb a odváděním přistávacích poplatků.

116

Především žalobkyně nesprávně namítají nízkou výši přistávacích poplatků, jež platila Minair, která je sesterskou společností Badica, jakož i okolnost, že tyto poplatky platily všechny podniky provozující lety v dotčených oblastech. Z bodu 123 závěrečné zprávy OSN totiž vyplývá, že výše těchto poplatků se za každé přistání pohybovala v rozmezí od 75 amerických dolarů (USD) v oblasti Bria do 100 USD v oblasti Sam-Ouandja. Přitom nezávisle na skutečnosti, že placení těchto poplatků zakládá každopádně poskytování podpory ozbrojeným silám, nemohou být tyto poplatky považovány za zanedbatelné s ohledem na složitou hospodářskou situaci, která panovala ve Středoafrické republice v době občanské války. Ani okolnost, že tyto poplatky odváděly všechny hospodářské subjekty, nemá vliv na to, že jejich placení zakládá poskytování podpory ozbrojeným silám.

117

Dále je třeba uvést, že i když žalobkyně tvrdí opak, vyšetřování vytýkané skutečnosti, která spočívala v placení přistávacích poplatků a bezpečnostních plateb bývalým silám Séléka, vedené odbornou skupinou neproběhlo dva měsíce poté, co Výbor pro sankce zařadil jejich jméno na seznam. Z poznámek pod čarou 90 a 91 závěrečné zprávy OSN totiž vyplývá, že tato vytýkaná skutečnost vychází ze schůzek konaných v červenci a v září 2014, tj. přibližně jeden rok před zařazením žalobkyň na seznam.

118

A konečně, oproti tvrzení žalobkyň jsou obvinění z poskytování podpory bývalým silám Séléka odváděním bezpečnostních plateb a přistávacích poplatků podložena důkazy.

119

Co se týče odvádění bezpečnostních poplatků, z bodu 124 závěrečné zprávy OSN, který se opírá o dvě shodná prohlášení jednoho ze sběračů z oblasti Sam-Ouandja ze dne 4. září 2014 a jednoho z velitelů Unité spéciale antifraude à Bangui (Zvláštní jednotka proti podvodům, Bangui, Středoafrická republika) ze dne 21. července 2014, vyplývá, že „[s]běrači (zprostředkovávající obchod s diamanty) v oblasti Sam-Ouandja odvádějí […] každodenní poplatek vojákům bývalých sil Séléka, kteří střeží jejich prostory“; že „[v] oblasti Bria dospěla [o]dborná skupina v květnu 2014 k závěru, že vojáci bývalých sil Séléka střeží prostory užívané nejvýznamnějšími sběrači a obchodníky“; a že „[j]eden z velitelů Unité spéciale antifraude potvrdil, že složky bývalých sil Séléka v oblasti Sam-Ouandja mají prospěch z obchodování s diamanty díky dohodám o zajištění bezpečnosti uzavřeným se sběrači“. Konstatování, jež učinila Rada v souvislosti s odváděním bezpečnostních plateb, jsou tedy dostatečně podložená.

120

Co se týče placení přistávacích poplatků, Badica tvrdí, že neodváděla tyto poplatky bývalým silám Séléka, nýbrž letištním „orgánům“, a že Minair je „jinou společností než Badica“, takže jednání prvně jmenované společnosti nelze vytýkat posledně jmenované.

121

Ze závěrečné zprávy OSN však zaprvé vyplývá, že přistávací poplatky nevybíraly letištní „orgány“, nýbrž bývalé síly Séléka. Bod 123 závěrečné zprávy OSN, který vychází ze schůzky s jedním ze sběračů konané v oblasti Sam-Ouandja dne 4. září 2014 a ze schůzky se zástupcem letiště v Bangui konané dne 21. července 2014, v této souvislosti uvádí:

„[V] dubnu 2014, před příchodem mezinárodních sil do oblasti Bria, vyměřily bývalé síly Séléka v oblasti Bria přistávací poplatek ve výši 75 dolarů […] V oblasti Sam-Ouandja, kde podle satelitních snímků v posledních měsících prudce vzrostla produkce surových diamantů […], není přítomna žádná složka mezinárodních sil. Bývalé síly Séléka, jež podléhají velení ze strany velitele pro oblast Beya Djouma, vybírají přistávací poplatky ve výši 100 dolarů. Obchodní lety zajišťují spojení s oblastmi Bria a Sam-Ouandja téměř každý týden. Poplatky hradí zpravidla podnik, jenž má v pronájmu dané letadlo.“

122

Zadruhé, jak vyplývá z bodu 122 závěrečné zprávy OSN Minair a Badica patří ke stejné skupině, a sice ke skupině Abdoulkarim, kterou řídí Abdoul-Karim Dan Azoumi. Je třeba uvést, že dotčené poplatky byly zaplaceny v rámci přepravy diamantů společnosti Badica. V této souvislosti, jak vyplývá z bodu 111 výše, není ve shrnutí důvodů zmíněna přímá podpora, nýbrž pouze podpora v obecném smyslu.

123

Co se zadruhé týče třetího důvodu, žalobkyně tvrdí, že tvrzení, podle něhož „zabavené diamanty s vysokou pravděpodobností pocházejí ze střední Afriky a vykazují znaky typické pro oblasti měst Sam-Ouandja a Bria, jakož i Nola (provincie Sangha Mbaéré) na jihu země“, je vyvráceno prohlášením předsedy Dubai Diamond Exchange, jehož znění bylo převzato v tisku a podle něhož „mohou [tyto diamanty] pocházet z Guineje, jižní Afriky nebo mnoha dalších míst“ (příloha 23 závěrečné zprávy OSN).

124

Je nicméně zapotřebí uvést, že jednak prohlášení předsedy Dubai Diamond Exchange vycházelo z jiných snímků, než které vedly belgické orgány k zabavení zboží, a jednak závěr, podle něhož „zabavené diamanty s vysokou pravděpodobností pocházejí ze střední Afriky“, je podložen prohlášeními pracovní skupiny znalců diamantů v rámci kimberleyského procesu, jež jsou uvedena v bodě 115 závěrečné zprávy OSN.

125

Z bodu 121 závěrečné zprávy OSN navíc vyplývá, že závěr o pravděpodobném původu diamantů ze Středoafrické republiky potvrdil písemně předseda pracovní skupiny znalců diamantů v rámci kimberleyského procesu v rámci řízení, jež v Belgii zahájily proti žalobkyním belgické federativní orgány.

126

V této souvislosti je třeba poukázat na to, že v bodě 121 závěrečné zprávy OSN je uvedeno, že v rámci písemného styku s belgickými federativními orgány „bylo poukázáno na skutečnost, že některé ze surových diamantů, které se objevily na fotografiích zabavených balíčků, vykazují znaky typické pro diamanty pocházející z oblasti Nola (provincie Sangha Mbaéré) na západě Středoafrické republiky, a jiné zase znaky typické pro oblasti Sam-Ouandja a Bria (provincie Haute-Kotto) na východě země“.

127

Kromě toho pokud žalobkyně vytýkají odborné skupině, že nenavázala styky s oběma dodavateli z Dubaje, kteří zaslali diamanty zabavené v Belgii, nebo s vyšetřujícím soudcem vedoucím vyšetřování v Belgii, je třeba uvést, že žalobkyně neprokázaly, jak by toto nenavázání styků mohlo zakládat vadu řízení, a dokonce ani to, že v rámci vyšetřování, jež odborná skupina vedla, taková povinnost existovala.

128

A konečně, ačkoli žalobkyně tvrdí opak, okolnost, že u 18 zásilek, jež předcházely sporným zásilkám, nevzniklo na straně belgických orgánů žádné podezření, nemá vliv na posouzení obou sporných zásilek, jež tyto orgány určily.

129

Co se zatřetí týče čtvrtého důvodu, žalobkyně zpochybňují podloženost tvrzení, podle něhož „[o]bchodníci, kteří nakupovali diamanty nelegálně přepravované ze Středoafrické republiky na zahraniční trhy, a to i ze západní části země, působili v Kamerunu jménem společnosti B[adica]“. Nicméně je třeba uvést, že v závěrečné zprávě OSN je toto posouzení rozvedeno podrobněji. Zejména v bodě 125 této zprávy, v němž je odkazováno na několik prohlášení, se uvádí, že „[o]dborná skupina shromáždila podrobná svědectví z vládních zdrojů, jakož i ze zdrojů obeznámených s obchodem s diamanty, z nichž vyplývá, že Badica obchodovala rovněž s diamanty pocházejícími ze Středoafrické republiky, jež tuto zemi opustily nezákonným způsobem“. Kromě toho uvádí, že „[p]odle těchto zdrojů zajišťoval obchod s diamanty na účet společnosti Badica jistý Al Hadj Idriss Goudache“ a že „[p]oté, co podal v lednu 2014 demisi Djotodia, vůdce bývalých sil Séléka, se Goudache přesunul ze Středoafrické republiky do Kamerunu, kde pobýval nejprve v Garoua-Boulaï, Bertoua a Douala a poté se usadil v Kousseri v nejsevernější části Kamerunu poblíž města Ndžamena“.

130

V souvislosti s tvrzením žalobkyň, podle něhož tato prohlášení neobsahují jména autorů a nezakládají se na řádně sestavených záznamech, je třeba připomenout, že povinnosti, jež náleží Radě v souvislosti s napadeným aktem, nemohou být postaveny na roveň povinnostem, jež náleží vnitrostátnímu soudu členského státu v rámci trestního řízení (viz bod 78 výše), a to tím spíše, když je vyšetřování vedeno ve státě, který se nachází v situaci občanské války, tak jako v projednávaném případě (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. dubna 2016, Akhras v. Rada, C‑193/15 P, EU:C:2016:219, bod 57 a citovaná judikatura).

131

Co se začtvrté týče pátého důvodu, žalobkyně tvrdí, že vývoz zlata, který je v tomto důvodu zmíněn, byl zcela v souladu se zákonem, což dokládá i úřední povolení, které je součástí přílohy 33 závěrečné zprávy OSN. Žalobkyně v této souvislosti správně uvádějí, že podle bodu 136 závěrečné zprávy OSN vychází v projednávané věci pátý důvod z úředního povolení ze dne 5. května 2014, které je součástí přílohy 33 zmíněné zprávy a povoluje se jím vývoz 827 gramů zlata. Za těchto okolností nelze konstatovat nezákonnou povahu vývozu z května 2014, na nějž je odkázáno v pátém důvodu. Je tudíž nutné mít za to, že vývoz zlata, který je zmíněn v pátém důvodu, neumožňuje uzavřít, že nezákonným využíváním zlata nebo nezákonným obchodováním se zlatem byla poskytována podpora ozbrojeným skupinám.

132

Okolnost, že pátý důvod neumožňuje dospět k závěru, že nezákonným využíváním zlata nebo nezákonným obchodováním se zlatem byla poskytována podpora ozbrojeným skupinám, nemá nicméně vliv na opodstatněnost napadeného aktu. Jak totiž bylo připomenuto v bodě 98 výše, z důvodu preventivní povahy dotčených omezujících opatření platí, že pokud je unijní soud v rámci přezkumu legality napadeného rozhodnutí toho názoru, že alespoň jeden z důvodů uvedených ve shrnutí předloženém Výborem pro sankce je dostatečně přesný a konkrétní, podložený a představuje sám o sobě dostatečný základ pro toto rozhodnutí, pak okolnost, že ostatní z těchto důvodů tento požadavek nesplňují, neodůvodňuje zrušení uvedeného rozhodnutí (rozsudek ze dne 18. července 2013, Komise a další v. Kadi, C‑584/10 P, C‑593/10 P a C‑595/10 P, EU:C:2013:518, bod 130).

133

Je přitom třeba uvést, že ostatní důvody, jež byly zmíněny ve výčtu poskytnutém Výborem pro sankce, musí být v souhrnu v kontextu projednávané věci považovány za natolik přesné, konkrétní a podložené, že mohou samy o sobě představovat dostatečný základ pro napadený akt, neboť prokazují, že nezákonným využíváním přírodních zdrojů ve Středoafrické republice nebo nezákonným obchodováním s těmito přírodními zdroji byla poskytována podpora ozbrojeným skupinám.

134

S ohledem na výše uvedené musí být druhý žalobní důvod zamítnut, aniž by bylo nutné se vyjádřit k otázce přípustnosti zprávy OSN ze dne 21. prosince 2015 v rozsahu, v němž je tato zpráva pozdějšího data, než napadený akt, pro účely uplatnění vytýkané skutečnosti vycházející z odvádění bezpečnostních plateb. Z bodu 119 výše totiž vyplývá, že vytýkaná skutečnost vycházející z odvádění bezpečnostních plateb je z právního hlediska dostatečně podložena, takže argument namítající, že tato vytýkaná skutečnost byla odůvodněna důkazy pozdějšího data, musí být zamítnut jako neúčinný. Totéž ostatně platí i pro argument vycházející z okolnosti, že byla ve stadiu žalobní odpovědi předložena zpráva, kterou vypracovala Amnesty International dne 30. září 2015, jakož i odpověď, kterou zaslala odborná skupina žalobkyním dne 7. prosince 2015, neboť důvody zařazení na seznam byly z právního hlediska dostatečně podloženy v závěrečné zprávě OSN, jejíž přípustnost není zpochybněna.

135

Žalobkyně tvrdí, že Rada neprovedla skutečný přezkum skutkových okolností projednávané věci, neboť se omezila na pouhé provedení rozhodnutí Rady bezpečnosti ze dne 20. srpna 2015. Spis neobsahuje v tomto ohledu žádné náznaky, z nichž by bylo možné usuzovat na to, že Rada ověřila relevantnost a opodstatněnost skutečností týkajících se žalobkyň, což znamená, že napadený spis je stižen protiprávností. Sankce, jež uložila OSN, tudíž Rada uplatnila automaticky, což je podle žalobkyň v rozporu s rozsudkem ze dne 18. července 2013, Komise a další v. Kadi (C‑584/10 P, C‑593/10 P a C‑595/10 P, EU:C:2013:518). Žalobkyně v této souvislosti uvádějí, že Rada si vyžádala důkazy od Výboru pro sankce, který je nicméně neposkytl.

136

Rada s těmito argumenty nesouhlasí.

137

Jak již bylo uvedeno v bodech 86 až 89 výše, Rada nebyla povinna ověřit správnost skutečností a okolností, jimiž bylo odůvodněno opatření OSN, jež spočívalo v zařazení na seznam. V souladu s rozsudkem ze dne 18. července 2013, Komise a další v. Kadi (C‑584/10 P, C‑593/10 P a C‑595/10 P, EU:C:2013:518, bod 114 a citovaná judikatura), pokud dotyčná osoba předloží vyjádření ke shrnutí důvodů, musí příslušný unijní orgán důsledně a nestranně přezkoumat opodstatněnost uváděných důvodů ve světle tohoto vyjádření a případných skutečností, které svědčí ve prospěch dotyčné osoby a jsou k tomuto vyjádření přiloženy. Radě tudíž nelze vytýkat, že ve stadiu provedení rezoluce, z níž napadený akt vycházel, nezískala od Výboru pro sankce údaje a důkazy na podporu tvrzení, jež vznesla proti žalobkyním, a že tudíž, jak tvrdí žalobkyně, „sankce, jež uložila OSN, uplatnila automaticky“.

138

S ohledem na výše uvedené je třeba třetí žalobní důvod, a tudíž žalobu jako celek, zamítnout.

139

Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Rada požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměly ve věci úspěch, je namístě posledně uvedeným uložit náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (devátý senát)

rozhodl takto: