–

za ZH a KN: L. Marczingós, ügyvéd,

–

za AxFina Hungary Zrt.: G. Stanka, ügyvéd,

–

za maďarskou vládu: M. Z. Fehér a K. Szíjjártó, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi: P. Kienapfel a Zs. Teleki, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 1 odst. 2, čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. 1993, L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02, s. 288; oprava Úř. věst. 2016, L 303, s. 26, oprava Úř. věst. 2023, L 17, s. 100).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi ZH a KN (dále společně jen „oba spotřebitelé“) na straně jedné a společností AxFina Hungary Zrt. (dále jen „AxFina“) na straně druhé o právních důsledcích odstranění ujednání o kurzovém riziku, které bylo obsaženo v leasingové smlouvě denominované v cizí měně uzavřené mezi společností AxFina a ZH (dále jen „ujednání o kurzovém riziku“).

3

V dvacátém prvním a dvacátém čtvrtém bodě odůvodnění směrnice 93/13 je uvedeno:

„vzhledem k tomu, že by členské státy měly zajistit, aby se nepoužívala nepřiměřená [zneužívající] ujednání ve smlouvách, které uzavírá prodávající nebo poskytovatel se spotřebiteli, a jestliže se taková ujednání přesto použijí, aby nezavazovala spotřebitele, a aby smlouva nadále zavazovala strany podle těchto ujednání, jestliže může nadále existovat bez dotyčných zneužívajících ujednání;

[…]

vzhledem k tomu, že soudy nebo správní orgány členských států musí mít k dispozici odpovídající a účinné prostředky, aby zabránily dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách se spotřebiteli“.

4

Článek 1 odst. 2 této směrnice zní:

„Smluvní ujednání, která odrážejí závazné právní a správní předpisy a ustanovení nebo zásady mezinárodních úmluv, jejichž stranami jsou členské státy nebo [Evropské] společenství, zejména v oblasti dopravy, nejsou předmětem ustanovení této směrnice.“

5

Článek 6 odst. 1 uvedené směrnice stanoví:

„Členské státy stanoví, že zneužívající ujednání použitá ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazná a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných zneužívajících ujednání.“

6

Článek 7 odst. 1 téže směrnice zní následovně:

„Členské státy zajistí, aby v zájmu spotřebitelů a soutěžitelů byly k dispozici odpovídající a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli.“

7

Ustanovení § 209/A Polgári Törvénykönyvről szóló 1959. évi IV. törvény (zákon č. IV z roku 1959, kterým se vydává občanský zákoník) ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „starý občanský zákoník“) stanoví, že zneužívající ujednání vložená do spotřebitelských smluv jako všeobecné obchodní podmínky nebo ta, která prodávající nebo poskytovatel sepsal jednostranně, předem a bez individuálního sjednání, jsou neplatná. Podle tohoto ustanovení § 209/A lze neplatnost namítat pouze v zájmu spotřebitele.

8

Z ustanovení § 237 odst. 1 starého občanského zákoníku vyplývá, že v případě neplatné smlouvy musí být obnoven stav před uzavřením této smlouvy.

9

Podle ustanovení § 237 odst. 2 tohoto zákoníku platí, že:

„Jestliže není možné obnovit stav existující před uzavřením neplatné smlouvy, může soud prohlásit tuto smlouvu za použitelnou v období do vydání rozhodnutí. Uvedenou smlouvu lze prohlásit za platnou, jestliže lze odstranit příčinu neplatnosti, zejména odstraněním nepřiměřené výhody při nerovnováze mezi plněními smluvních stran, jakož i v případě lichvářských smluv. V takových případech musí soud nařídit vrácení dosud dlužného plnění, a to případně bez protiplnění.“

10

Z ustanovení § 361 odst. 1 uvedeného zákoníku vyplývá, že každá osoba, která získala majetkový prospěch na úkor třetí osoby, je povinna jej vydat.

11

Ustanovení § 363 téhož zákoníku stanoví, že „[p]ravidla týkající se držby bez právního titulu […] se použijí na navrácení majetkového prospěchu spojeného s obohacením; osoba povinná k navrácení může požadovat náhradu nezbytných výdajů, které byly na věc vynaloženy“.

12

Ustanovení § 3 odst. 1 a 2 Kúriának a pénzügyi intézmények fogyasztói kölcsönszerződéseire vonatkozó jogegységi határozatával kapcsolatos egyes kérdések rendezéséről szóló 2014. évi XXXVIII. törvény [zákon č. XXXVIII z roku 2014, kterým se upravují některé otázky v souvislosti s rozhodnutím Kúria (Nejvyšší soud) vydaným za účelem jednotného výkladu ustanovení občanského práva v oblasti úvěrových smluv uzavíraných mezi úvěrovými institucemi a spotřebiteli] ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „zákon DH1“) stanoví:

„1.   Za neplatné se považuje ujednání obsažené ve smlouvě o spotřebitelském úvěru – s výjimkou smluvní podmínky, která byla sjednána individuálně – na jejímž základě se úvěrová instituce rozhodne použít za účelem uvolnění částky poskytnuté na pořízení předmětu smlouvy o úvěru nebo leasingové smlouvy nákupní kurz, ačkoli při splácení dluhu se použije prodejní kurz nebo jakýkoli jiný typ směnného kurzu odlišný od toho, který byl použit při uvolnění finančních prostředků.

2.   Neplatné ujednání ve smyslu odstavce 1 se nahradí ustanovením o použití oficiálního směnného kurzu, který stanovila Magyar Nemzeti Bank (Maďarská národní banka) pro příslušnou měnu, a to jak pro účely uvolnění daných finančních prostředků, tak pro účely splácení (včetně platby splátek a veškerých nákladů, poplatků a provizí stanovených v cizí měně).“

13

Ustanovení § 3 odst. 1 Kúriának a pénzügyi intézmények fogyasztói kölcsönszerződéseire vonatkozó jogegységi határozatával kapcsolatos egyes kérdések rendezéséről szóló 2014. évi XXXVIII. törvényben rögzített elszámolás szabályairól és egyes egyéb rendelkezésekről szóló 2014. évi XL. törvény [zákon č. XL z roku 2014 o právních předpisech o vypořádání podle zákona č. XXXVIII z roku 2014, kterým se upravují některé otázky v souvislosti s rozhodnutím Kúria (Nejvyšší soud) vydaným za účelem jednotného výkladu právních ustanovení v oblasti úvěrových smluv uzavíraných mezi úvěrovými institucemi a spotřebiteli, jakož i o některých dalších ustanoveních] ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „zákon DH2“) stanoví:

„V případě uplatnění neplatného ujednání podle § 3 odst. 1 [zákona DH1] musí být rozdíl mezi částkou úvěru poskytnutého podle tohoto ujednání a částkou vyplývajícího z přepočtu podle odstavce 2 a mezi částkami splátek zaplacenými podle uvedeného ujednání a částkami vyplývajícími z přepočtu podle odstavce 2 odečten ve prospěch spotřebitele jako přeplatek plynoucí z kurzového rozdílu.“

14

Ustanovení § 37 odst. 1 zákona DH2 stanoví:

„Strany smluv spadajících do oblasti působnosti tohoto zákona mohou navrhnout soudu, aby prohlásil neplatnost smlouvy nebo některých smluvních ujednání […] – bez ohledu na důvod neplatnosti – pouze v případě, že tomuto soudu navrhují současně i určení právních následků spojených s neplatností, tj. prohlášení smlouvy za platnou nebo za mající účinky až do okamžiku vydání rozhodnutí [o neplatnosti]. […]“

15

Ustanovení § 3 Egyes fogyasztói kölcsönszerződésekből eredő követelések forintra átváltásával kapcsolatos kérdések rendezéséről szóló 2015. évi CXLV. törvény (zákon č. CXLV z roku 2015, kterým se upravují některé otázky v souvislosti s přepočtem některých pohledávek vyplývajících ze smluv o spotřebitelském úvěru na forinty) ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „zákon DH7“) stanoví:

„Úvěrová instituce je povinna

16

Ustanovení § 9 odst. 1 zákona DH7 stanoví:

„Změna smlouvy o úvěru denominované v cizí měně podle této kapitoly nesmí být provedena v neprospěch dotyčného spotřebitele, pokud jde o výši úroků, poplatků a nákladů souvisejících s transakcí.“

17

Ustanovení § 12 odst. 1 tohoto zákona zní:

„Směnný kurz použitý pro přepočet na forinty je směnný kurz Maďarské centrální banky, který pro tuto měnu oficiálně stanovila dne 19. srpna 2015.“

18

Ustanovení § 15 odst. 1 uvedeného zákona stanoví:

„Pohledávky vyplývající ze smluv o úvěru denominovaných v cizí měně, které již byly vypovězeny, přepočte úvěrová instituce na pohledávky denominované ve forintech způsobem stanoveným v této kapitole a podle směnného kurzu uvedeného v § 12 odst. 1.“

19

Dne 21. června 2007 uzavřel ZH se společností AxFina za účelem koupě motorového vozidla leasingovou smlouvu v cizí měně, a sice ve švýcarských francích (CHF), přičemž KN společně a nerozdílně ručil za plnění smluvních povinností ze strany ZH. Smluvní strany se dohodly na tom, že leasing dotčený ve věci v původním řízení musí být splacen ve 120 pevně stanovených měsíčních splátkách v maďarských forintech (HUF). Tato smlouva obsahovala kromě toho ujednání o kurzovém riziku, podle něhož měla být změna směnného kurzu této cizí měny vypořádána po ukončení uvedené smlouvy a v jehož důsledku riziko spojené s oceněním uvedené cizí měny vůči maďarskému forintu nesli v plném rozsahu oba spotřebitelé.

20

Dne 7. května 2013 společnost AxFina vypověděla leasingovou smlouvu dotčenou ve věci v původním řízení s okamžitým účinkem z důvodu opožděných plateb ze strany obou spotřebitelů, přičemž celý dluh vypočtený v maďarských forintech a vyplývající z této smlouvy se tímto stal jednorázově splatným. Od tohoto dluhu odečetla společnost AxFina zejména částku vyplývající z vypořádání stanoveného v § 3 odst. 1 zákona DH2 jakožto přeplatek vyplývající z kurzového rozdílu ve smyslu § 3 odst. 1 zákona DH1, jakož i částku vyplývající z prodeje dotčeného vozidla.

21

Společnost AxFina podala žalobu, kterou se domáhala, aby v případě, že bude konstatována zneužívající povaha ujednání o kurzovém riziku, a v důsledku toho neplatnost uvedené smlouvy, byla tatáž smlouva prohlášena za platnou se zpětnou účinností ke dni jejího uzavření a oběma spotřebitelům byla společně a nerozdílně uložena povinnost zaplatit částku 1637682 HUF (přibližně 4000 eur) z titulu jistiny a úroků z prodlení. Z této částky je třeba zaplatit 972960 HUF (přibližně 2250 eur) z titulu kurzového rizika.

22

Soud rozhodující v prvním stupni v rozsudku konstatoval neplatnost leasingové smlouvy dotčené ve věci v původním řízení z důvodu zneužívající povahy ujednání o kurzovém riziku, nicméně rozhodl, že oba spotřebitelé jsou povinni toto riziko v omezeném rozsahu nést. Za tímto účelem snížil pohledávku společnosti AxFina založenou na této smlouvě, kterou prohlásil za platnou, o částku, o kterou ZH přišel ve srovnání se situací, kdy by uvedená smlouva byla denominována v maďarských forintech.

23

Soud rozhodující o odvolání podaném oběma spotřebiteli proti tomuto rozsudku jej potvrdil. Podle jeho názoru řešení přijaté v uvedeném rozsudku umožnilo zamezit poškození zájmů těchto spotřebitelů způsobenému ujednáním o kurzovém riziku. Kromě toho měl za to, že nevratná povaha plnění poskytnutých na základě uvedené smlouvy vylučuje, aby byla obnovena situace, ve které by se uvedení spotřebitelé nacházeli, pokud by toto ujednání o kurzovém riziku neexistovalo.

24

Titíž spotřebitelé podali proti rozhodnutí vydanému v odvolacím řízení kasační opravný prostředek ke Kúria (Nejvyšší soud, Maďarsko), který je předkládajícím soudem. V tomto rámci zejména navrhují, aby bylo vydáno rozhodnutí, kterým se zamítá původní žaloba podaná společností AxFina, přičemž za tímto účelem tvrdí, že vyloučení řešení spočívajícího v obnovení situace, ve které by se nacházeli, pokud by toto ujednání o kurzovém riziku neexistovalo, je v rozporu s unijním právem a soud kromě toho není oprávněn měnit obsah tohoto zneužívajícího ujednání.

25

Předkládající soud uvádí, že má tedy rozhodnout o tom, jak má být naloženo s leasingovou smlouvou denominovanou v cizí měně, pokud je ujednání obsažené v této smlouvě, na jehož základě nese kurzové riziko výhradně dotčený spotřebitel, považováno za zneužívající z toho důvodu, že tento spotřebitel nebyl dostatečně informován o povaze tohoto rizika a odstranění tohoto ujednání, které vymezuje hlavní předmět této smlouvy, by mělo za následek neplatnost téže smlouvy jako celku.

26

V tomto ohledu předkládající soud zaprvé vysvětluje, že v maďarském právu jsou právní důsledky neplatnosti smlouvy jako celku upraveny v ustanovení § 237 odst. 1 a 2 starého občanského zákoníku. Podle tohoto ustanovení jsou hlavními „a rovnocennými“ právními důsledky této neplatnosti obnovení původního stavu, nebo pokud lze důvod neplatnosti odstranit, určení, že dotčená smlouva je platná ex tunc, přičemž tato platnost může být prohlášena zejména tehdy, není-li obnovení stavu existujícího před uzavřením této smlouvy možné. Pokud by ani takové prohlášení platnosti nebylo možné, prohlásí soud, kterému byla věc předložena, uvedenou smlouvu za účinnou až do vydání rozhodnutí a nařídí vrácení protihodnoty plnění, za něž eventuálně ještě nebylo zaplaceno.

27

Pokud jde zejména o takové smlouvy spadající do oblasti působnosti zákonů DH1 a DH2, jako je leasingová smlouva dotčená ve věci v původním řízení, ustanovení § 37 odst. 1 zákona DH2 podle předkládajícího soudu vyžaduje, aby důsledky neplatnosti takové smlouvy spočívaly v prohlášení smlouvy za platnou nebo v konstatování její účinnosti, dokud nebude vydáno rozhodnutí o neplatnosti, a vylučuje tedy obnovení původního stavu. Rovněž maďarská právní nauka a judikatura vychází z premisy, že s ohledem na povahu úvěrových smluv a leasingových smluv nelze v případě neplatnosti takových smluv uvažovat o obnovení původního stavu.

28

V tomto rámci má předkládající soud za to, že i když Soudní dvůr několikrát, a zejména v rozsudcích ze dne 27. dubna 2023, AxFina Hungary (C‑705/21, EU:C:2023:352), a ze dne 15. června 2023, Bank M. (Důsledky zrušení smlouvy) (C‑520/21, EU:C:2023:478), rozhodl s ohledem na směrnici 93/13 o právních důsledcích zneužívající povahy ujednání, jehož zrušení má za následek neplatnost dotčené smlouvy, judikatura vycházející z těchto rozsudků se netýká všech relevantních výkladových otázek, pokud jde o maďarskou právní úpravu a praxi, a nelze ji s nimi ve všech případech sladit.

29

V projednávané věci má použití zákonů DH1 a DH2 podle jeho názoru za následek, že hodnota plnění, které má být poskytnuto na základě leasingové smlouvy dotčené ve věci v původním řízení, může být vždy vypočtena buď ve švýcarských francích, nebo v maďarských forintech, a to i v případě, že ujednání o kurzovém riziku je „neúčinné“, což umožňuje, aby tato smlouva nadále vyvolávala účinky. Obecně v maďarském právu neplatnost smlouvy nutně nezpůsobuje její nicotnost, takže závěr, že „navrácení do původního stavu“ je jediným možným právním důsledkem takové nicotnosti, by byl logicky nesprávným závěrem.

30

Předkládající soud v této souvislosti připomíná, že se nezdá, že by směrnice 93/13, která dosáhla pouze minimální harmonizace v této oblasti, upravovala otázku právních důsledků neplatnosti smlouvy. Určení těchto důsledků tedy spadá do procesní autonomie členských států, přičemž vnitrostátní soud má povinnost dbát na to, aby se dotyčný spotřebitel v konečném důsledku nacházel v situaci, ve které by se nacházel, kdyby ujednání považované za zneužívající nikdy neexistovalo.

31

Předkládající soud si klade otázku, zda není třeba mít za to, že smlouva „může nadále existovat“ bez zneužívajících ujednání ve smyslu čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13, jestliže v případě neplatnosti této smlouvy jako celku v důsledku odstranění jednoho z jejích ujednání, o němž bylo rozhodnuto, že je zneužívající, může vnitrostátní soud na základě vnitrostátních právních předpisů prohlásit uvedenou smlouvu za platnou se zpětným účinkem ke dni uzavření smlouvy, takže ze zneužívajícího ujednání, které obsahuje, pro dotyčného spotřebitele neplyne žádná povinnost, zatímco ostatní ujednání téže smlouvy, která nemají zneužívající povahu, jsou pro smluvní strany nadále závazná stejným způsobem.

32

Takové řešení by neznamenalo změnu smlouvy zakázanou podle judikatury, neboť by bylo odstraněno ujednání týkající se měnového rizika a leasingová smlouva dotčená ve věci v původním řízení by mohla nadále existovat bez tohoto ujednání. Nezměnila by se ani povaha této smlouvy, neboť vypořádání provedené na základě cizí měny, v níž je úvěr denominován, by zůstalo zachováno, a to proto, že kurzové riziko nese napříště úvěrová instituce.

33

Podle názoru předkládajícího soudu je kromě toho při dodržení zásady proporcionality sankcí zajištěn odrazující účinek spojený s pouhým odstraněním zneužívajícího ujednání, a sice dotyčný úvěr je zachován s úrokovou sazbou odpovídající cizí měně, která byla dohodnuta a je pro dotyčného spotřebitele výhodná, aniž je to kompenzováno „odškodněním“ za kurzové riziko, které nese tento spotřebitel, takže úvěrová instituce je povinna vrátit uvedenému spotřebiteli částky získané na základě ujednání o kurzovém riziku.

34

V případě, že by výklad navrhovaný předkládajícím soudem nebyl slučitelný s unijním právem, předkládající soud žádá Soudní dvůr, aby mu poskytl vodítka k právním důsledkům, které by mohl vyvodit přímo z unijního práva v případě neplatné smlouvy, pokud se domnívá, že by v takovém případě mohl být nucen vykládat vnitrostátní právo contra legem.

35

Zadruhé předkládající soud uvádí, že leasingová smlouva dotčená ve věci v původním řízení spadá rovněž do oblasti působnosti zákona DH7. Podle tohoto zákona by pohledávky vyplývající z této smlouvy měly být do budoucna přepočteny na pohledávky denominované v maďarských forintech podle směnného kurzu, který stanovila Maďarská národní banka dne 19. srpna 2015 pro sjednanou cizí měnu. V tomto ohledu z právní úpravy a z důvodové zprávy k zákonu DH7 nevyplývá, že by jeho cílem bylo napravit jakoukoli neplatnost; zákonodárce chtěl naopak obecně zprostit dotčené spotřebitele povinnosti nést do budoucna při velkém počtu platných smluv kurzové riziko.

36

Tento soud se však přiklání k názoru, že i když smluvní ujednání, která odrážejí taková kogentní právní ustanovení, jako jsou ustanovení stanovená zákonem DH7, nepodléhají ustanovením směrnice 93/13, je s ní tento zákon nicméně v rozporu, jelikož má za následek, že dotyčný spotřebitel nese do určité míry kurzové riziko, zatímco tento spotřebitel by od něj měl být zcela osvobozen, v důsledku čehož je třeba uvedený zákon nepoužít.

37

Za těchto podmínek se Kúria (Nejvyšší soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

38

První a třetí otázka se týkají pravidel stanovených v čl. 1 odst. 2, čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13, pokud jde o způsob, jakým má být posouzena možnost ponechat nadále existovat leasingovou smlouvu denominovanou v cizí měně, z níž bylo jako zneužívající vyloučeno ujednání, které dotyčnému spotřebiteli ukládá nést v plném rozsahu kurzové riziko spojené s touto měnou.

39

Úvodem je třeba upřesnit, že vzhledem k tomu, že se tyto otázky týkají smlouvy obsahující ujednání prohlášené za zneužívající na základě čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13, uvedené otázky nutně předpokládají, že toto ujednání spadá do oblasti působnosti této směrnice, a není z ní tedy vyňato na základě čl. 1 odst. 2 této směrnice, který z něj vylučuje zejména smluvní ujednání, která odrážejí závazné právní a správní předpisy.

40

V tomto ohledu, i když předkládající soud v rámci první otázky odkazuje na „mechanismus přepočtu cizích měn [uvedený] v kogentních [zákonných] ustanoveních“, nic ve spise, který má Soudní dvůr k dispozici, nenasvědčuje tomu, že by uvedené ujednání, které se týká kurzového rizika jako takového, a nikoli způsobů převodu měn, odráželo obsah takových ustanovení, přičemž tento soud kromě toho neuvádí důvody, proč je přesto nezbytné, aby Soudní dvůr podal výklad čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13.

41

Za těchto podmínek je třeba mít za to, že podstatou první a třetí otázky předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 ve spojení s čl. 7 odst. 1 této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že umožňuje mít za to, že leasingová smlouva denominovaná v cizí měně, která se stala neplatnou poté, co z ní bylo odstraněno ujednání, které stanoví, že dotyčný spotřebitel nese kurzové riziko spojené s touto cizí měnou, jakožto zneužívající ujednání, může „nadále existovat bez dotyčných zneužívajících ujednání“ ve smyslu prvního z těchto ustanovení, pokud se na tuto smlouvu vztahují vnitrostátní právní předpisy, které jako právní důsledek neplatnosti takových smluv ukládají, aby byl tento spotřebitel zcela zproštěn nepříznivých účinků samotného zneužívajícího ujednání, přičemž platnost a závaznost ostatních prvků dotčené smlouvy zůstává zachována. V případě záporné odpovědi tento soud dále žádá o objasnění důsledků, které by měl dovodit z neplatnosti téže smlouvy, přičemž je třeba upřesnit, že má za to, že by v takovém případě mohl být veden k výkladu vnitrostátního práva contra legem.

42

Z ustálené judikatury vyplývá, že vzhledem k nerovnému postavení, v němž se spotřebitel nachází vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, čl. 6 odst. 1 první část věty směrnice 93/13 stanoví, že zneužívající ujednání nejsou pro spotřebitele závazná. Toto ustanovení je kogentním ustanovením, které má nahradit formální rovnováhu, již smlouva nastoluje mezi právy a povinnostmi smluvních stran, rovnováhou skutečnou, která má obnovit rovnost mezi smluvními stranami [rozsudek ze dne 9. dubna 2024, Profi Credit Polska (Obnova řízení ukončeného pravomocným rozhodnutím), C‑582/21, EU:C:2024:282, bod 72 a citovaná judikatura].

43

Kromě toho vzhledem k povaze a významu veřejného zájmu na ochraně spotřebitelů směrnice 93/13 ukládá členským státům, jak vyplývá z jejího čl. 7 odst. 1 ve spojení s jejím dvacátým čtvrtým bodem odůvodnění, povinnost zajistit odpovídající a účinné prostředky „zabraňující dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli“ [rozsudek ze dne 9. dubna 2024, Profi Credit Polska (Obnova řízení ukončeného pravomocným rozhodnutím), C‑582/21, EU:C:2024:282, bod 73 a citovaná judikatura].

44

Za tímto účelem musí vnitrostátní soudy ponechat bez použití zneužívající ujednání, takže tato nebudou vůči spotřebiteli závazná, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (rozsudek ze dne 9. července 2020, Raiffeisen Bank a BRD Groupe Société Générale, C‑698/18 a C‑699/18, EU:C:2020:537, bod 53, jakož i citovaná judikatura).

45

Z toho vyplývá, že smluvní ujednání, které je prohlášeno za zneužívající, musí být v zásadě považováno za ujednání, které nikdy neexistovalo, takže nemůže mít účinky vůči spotřebiteli. Důsledkem soudního rozhodnutí o zneužívající povaze takového ujednání musí být tudíž v zásadě obnovení právní a faktické situace, ve které by se spotřebitel nacházel, kdyby toto ujednání neexistovalo [rozsudek ze dne 15. června 2023, Bank M. (Důsledky zrušení smlouvy), C‑520/21, EU:C:2023:478, bod 57 a citovaná judikatura].

46

Povinnost vnitrostátního soudu neaplikovat zneužívající smluvní ujednání, které ukládá uhrazení částek, jež se ukázaly jako bezdůvodné, s sebou v zásadě nese odpovídající restituční účinek vztahující se k těmto částkám, jelikož neexistence takového účinku by mohla popírat odrazující účinek, který se má podle čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 ve spojení s čl. 7 odst. 1 této směrnice pojit k rozhodnutím o zneužívající povaze ujednání obsažených ve smlouvách uzavřených prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem [rozsudek ze dne 15. června 2023, Bank M. (Důsledky zrušení smlouvy), C‑520/21, EU:C:2023:478, bod 58 a citovaná judikatura].

47

Kromě toho, i když čl. 6 odst. 1 první část věty uvedené směrnice upřesňuje, že členské státy stanoví, že zneužívající ujednání nejsou pro spotřebitele závazná „za podmínek stanovených jejich vnitrostátním právem“, vnitrostátní právní rámec ochrany zaručené spotřebitelům touž směrnicí nemůže měnit rozsah, tedy ani podstatu této ochrany (rozsudek ze dne 12. prosince 2024, Kutxabank, C‑300/23, EU:C:2024:1026, bod 160 a citovaná judikatura).

48

Platí tudíž, že i když je na členských státech, aby prostřednictvím vnitrostátního práva vymezily podmínky, za kterých se určuje zneužívající povaha ujednání obsaženého ve smlouvě a platí konkrétní právní účinky tohoto rozhodnutí, nic to nemění na tom, že takové rozhodnutí musí umožňovat obnovení právní a faktické situace, ve které by se spotřebitel nacházel, kdyby toto zneužívající ujednání neexistovalo, zejména prostřednictvím nároku na vrácení prospěchu, který k jeho tíži neoprávněně získal prodávající nebo poskytovatel na základě uvedeného zneužívajícího ujednání [rozsudek ze dne 25. dubna 2024, Caixabank (Promlčecí lhůta), C‑484/21, EU:C:2024:360, bod 20 a citovaná judikatura].

49

V projednávané věci z vysvětlení poskytnutých předkládajícím soudem vyplývá, že pokud jde o takové leasingové smlouvy denominované v cizí měně, které obsahují zneužívající ujednání týkající se kurzového rizika a staly se neplatnými v důsledku odstranění tohoto ujednání, takového, jako je ujednání dotčené ve věci v původním řízení, maďarské právo stanoví řešení spočívající v „prohlášení platnosti“ nebo v „prohlášení, že smlouva má účinky až do dne vydání rozhodnutí [o neplatnosti]“, jak je uvedeno v ustanovení § 37 odst. 1 zákona DH2. V této souvislosti ustanovení § 3 zákona DH1 stanoví mechanismus přepočtu měny tak, aby bylo zajištěno, že i po odstranění zneužívajícího ujednání týkajícího se kurzového rizika bude stále možné vypočítat hodnotu služeb, které mají být poskytnuty na základě dotčené smlouvy.

50

Jak uvádí tento soud, vychází z předpokladu, že takové řešení splňuje požadavky vyplývající z čl. 6 odst. 1 první části věty směrnice 93/13, jak jsou vykládány v judikatuře připomenuté v bodech 42 až 48 tohoto rozsudku, jelikož by toto řešení umožnilo zcela zprostit dotčené spotřebitele zneužívajícího ujednání týkajícího se kurzového rizika obsaženého ve smlouvě, kterou uzavřeli, a současně zachovat platnost všech ostatních ujednání této smlouvy a zároveň zajistit odrazující účinek spojený s odstraněním tohoto zneužívajícího ujednání. Po použití uvedeného řešení by totiž finanční důsledky vyvolané uvedeným zneužívajícím ujednáním nadále nenesli tito spotřebitelé, nýbrž dotyčná úvěrová instituce, ačkoli by uvedení spotřebitelé nadále využívali výhodnou úrokovou sazbu spojenou s cizí měnou sjednanou v uvedené smlouvě, a to aniž by bylo třeba toto ujednání jakkoli změnit.

51

Spis, který má Soudní dvůr k dispozici, přitom neobsahuje skutečnosti, které by mohly vést k pochybnostem o tom, že takový výsledek může v zásadě zajistit, aby týmž spotřebitelům byly vráceny částky neoprávněně získané touto úvěrovou institucí na základě téhož zneužívajícího ujednání v souladu s tímto ustanovením.

52

Článek 6 odst. 1 směrnice 93/13 však v druhé části věty stanoví, že jakmile jsou vyloučena zneužívající ujednání, dotyčná smlouva „zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez [těchto] zneužívajících ujednání“.

53

V tomto ohledu je pravda, že samotný čl. 6 odst. 1 druhá část věty směrnice 93/13 nestanoví kritéria pro určení, zda může smlouva „nadále existovat bez zneužívajících ujednání“ ve smyslu tohoto ustanovení, ale ponechává na vnitrostátním právním řádu, aby je v souladu s unijním právem stanovil. Možnost zachování smlouvy, jejíž některá ujednání byla prohlášena za neplatná, musí být tedy v konkrétní situaci v zásadě posuzována s ohledem na kritéria stanovená vnitrostátním právem (rozsudek ze dne 3. října 2019, Dziubak, C‑260/18, EU:C:2019:819, bod 40).

54

Navíc cílem čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 je nastolení rovnováhy mezi smluvními stranami a zároveň v podstatě zachování smlouvy jako celku v platnosti, a nikoli zrušení všech smluv, které obsahují zneužívající ujednání (rozsudek ze dne 14. března 2019, Dunai, C‑118/17, EU:C:2019:207, bod 40 a citovaná judikatura).

55

Nic to však nemění na tom, že prostor pro uvážení, který mají členské státy, pokud jde o stanovení kritérií upravujících možnost, aby smlouva nadále existovala bez zneužívajících ujednání, má své meze.

56

Ze znění čl. 6 odst. 1 druhé části věty směrnice 93/13 vyplývá, že dotčená smlouva musí kromě změny vyplývající z odstranění zneužívajících ujednání v zásadě nadále existovat bez jakékoli jiné změny, je-li v souladu s vnitrostátním právem taková další existence smlouvy z právního hlediska možná, a vnitrostátní soudy jsou tedy povinny pouze nepoužít zneužívající smluvní ujednání, aby vůči dotčenému spotřebiteli nevyvolávalo závazné účinky, aniž jsou oprávněny měnit jeho obsah (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. června 2012, Banco Español de Crédito, C‑618/10, EU:C:2012:349, bod 65).

57

V této souvislosti Soudní dvůr rozhodl, že pokud by vnitrostátní soud mohl změnit obsah zneužívajících ujednání obsažených v takové smlouvě, mohlo by být ohroženo splnění dlouhodobého cíle stanoveného v článku 7 směrnice 93/13. Tato možnost by totiž mohla přispět k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele tím, že se taková zneužívající ujednání vůči spotřebiteli jednoduše neuplatní, a mohlo by je to svádět k používání těchto ujednání, jelikož by věděli, že i kdyby mělo být rozhodnuto o jejich neplatnosti, mohl by vnitrostátní soud dotčenou smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit, takže by jejich zájmy byly tímto způsobem přesto zajištěny (rozsudek ze dne 26. března 2019, Abanca Corporación Bancaria et Bankia, C‑70/17 a C‑179/17, EU:C:2019:250, bod 54, jakož i citovaná judikatura).

58

Kromě toho, je-li splněna podmínka uvedená v bodě 56 tohoto rozsudku, musí být možnost, že dotčená smlouva může být v souladu s pravidly vnitrostátního práva zachována bez zneužívajících ujednání, ověřena na základě objektivního přístupu (rozsudek ze dne 23. listopadu 2023, Provident Polska, C‑321/22, EU:C:2023:911, bod 81 a citovaná judikatura). Situaci jedné ze stran této smlouvy tedy nelze považovat za rozhodující kritérium pro budoucí osud uvedené smlouvy (rozsudek ze dne 15. března 2012, Pereničová a Perenič, C‑453/10, EU:C:2012:144, bod 32).

59

Vyvstává tedy otázka, zda je řešení uvedené v bodech 49 a 50 tohoto rozsudku v souladu s čl. 6 odst. 1 druhou částí věty této směrnice, jak je vykládán v judikatuře připomenuté v bodech 53 až 58 tohoto rozsudku.

60

Předkládající soud se přiklání k názoru, že tomu tak je, jelikož v projednávaném případě je podle něj zneužívající ujednání týkající se kurzového rizika z leasingové smlouvy dotčené ve věci v původním řízení jednoduše odstraněno, takže toto ujednání ani pro jednoho z obou spotřebitelů již nezakládá žádnou povinnost. Tato smlouva podle jeho názoru může „nadále existovat bez dotyčných zneužívajících ujednání“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 druhé části věty směrnice 93/13 v důsledku mechanismu přepočtu stanoveného v zákonech DH1 a Dh2, a tudíž „zůstat pro strany závazná za stejných podmínek“ ve smyslu tohoto ustanovení.

61

Taková úprava vnitrostátního práva však nemůže sama o sobě postačovat k tomu, aby bylo možné mít za to, že smlouva může „nadále existovat bez dotyčných zneužívajících ujednání“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 druhé části věty směrnice 93/13.

62

Za tímto účelem je totiž třeba prokázat, že taková další existence dotčené smlouvy je z právního hlediska možná a neznamená jinou změnu než změnu vyplývající z odstranění těchto ujednání, jak vyplývá z judikatury uvedené v bodech 56 a 58 tohoto rozsudku, jinak by zachování této smlouvy bylo v rozporu s uvedeným ustanovením.

63

Pokud přitom stejně jako v projednávané věci již předkládající soud konstatoval, že ujednání o kurzovém riziku vymezuje hlavní předmět smlouvy dotčené ve věci v původním řízení a jeho odstranění by vedlo k neplatnosti této smlouvy, nezdá se, že by zachování smlouvy bylo z právního hlediska možné, což však přísluší posoudit tomuto soudu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. června 2019, GT, C‑38/17, EU:C:2019:461, bod 43, a ze dne 14. března 2019, Dunai, C‑318/17, EU:C:2019:207, bod 52).

64

Kromě toho Soudní dvůr rozhodl, že vnitrostátní soud nemůže zhojit neplatnost smlouvy vyplývající ze zneužívající povahy ujednání v ní obsaženého tím, že prohlásí tuto smlouvu za platnou a zároveň změní její měnu. Takový zásah soudu by v konečném důsledku znamenal změnu obsahu tohoto ujednání (rozsudek ze dne 27. dubna 2023, AxFina Hungary, C‑705/21, EU:C:2023:352, bod 41).

65

Na rozdíl od toho, co navrhuje předkládající soud, přitom toto posouzení není zpochybněno dodatečnými upřesněními, která jsou shrnuta v bodech 49 a 50 tohoto rozsudku a která tento soud poskytl v souvislosti s „prohlášením o platnosti“, jak je zamýšlí provést, a které podle něj může případně nahradit „prohlášením, podle kterého má smlouva účinky až do dne vydání rozhodnutí [o neplatnosti]“.

66

Vzhledem k tomu, že takové řešení má podle těchto dodatečných upřesnění v konečném důsledku za následek, že kurzové riziko a jeho finanční důsledky, které původně nesli dotčení spotřebitelé na základě ujednání o kurzovém riziku, nyní ponese úvěrová instituce, je nutno konstatovat, že tyto důsledky nutně znamenají změnu tohoto ujednání.

67

Z toho vyplývá, že nelze mít za to, že dotčená smlouva může „nadále existovat bez dotyčných zneužívajících ujednání“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 druhé části věty směrnice 93/13.

68

Je pravda, že Soudní dvůr rozhodl, že 6 odst. 1 směrnice 93/13 nebrání tomu, aby v takové situaci vnitrostátní soud s použitím zásad smluvního práva zrušil zneužívající ujednání obsažené ve smlouvě a nahradil je dispozitivním ustanovením vnitrostátního práva, nebo ustanovením použitelným v případě dohody stran této smlouvy v situacích, v nichž by byl soud na základě neplatnosti tohoto zneužívajícího ujednání nucen zrušit uvedenou smlouvu v plném rozsahu, čímž by spotřebitele vystavil zvláště nepříznivým účinkům, které by ho penalizovaly (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. března 2019, Abanca Corporación Bancaria a Bankia, C‑70/17 a C‑179/17, EU:C:2019:250, body 56, 59 a 64, jakož i citovaná judikatura).

69

V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že pro účely posouzení důsledků pro situaci spotřebitele způsobených prohlášením neplatnosti celé smlouvy, jak jsou uvedeny v této judikatuře, je rozhodující vůle, kterou tento spotřebitel v tomto ohledu vyjádřil [rozsudek ze dne 8. září 2022, D. B. P. a další (Hypoteční úvěr v cizí měně), C‑80/21 až C‑82/21, EU:C:2022:646, bod 74, jakož i citovaná judikatura].

70

V projednávaném případě a bez ohledu na to, zda existuje dispozitivní ustanovení maďarského práva, nebo ustanovení použitelné v případě dohody stran dotčené smlouvy ve smyslu uvedené judikatury, přitom oba spotřebitelé jak před předkládajícím soudem, tak v písemných vyjádřeních předložených Soudnímu dvoru jasně vyjádřili přání, aby byla leasingová smlouva dotčená ve věci v původním řízení zrušena v plném rozsahu. Za těchto okolností podmínka, podle níž by zrušení smlouvy jako celku vystavilo dotyčné spotřebitele zvláště nepříznivým důsledkům, jejíž splnění je vyžadováno k tomu, aby mohl vnitrostátní soud nahradit zrušené zneužívající ujednání dispozitivním ustanovením vnitrostátního práva nebo ustanovením použitelným v případě dohody stran této smlouvy, není v projednávaném případě podle všeho splněna [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. září 2022, D. B. P. a další (Hypoteční úvěr v cizí měně), C‑80/21 až C‑82/21, EU:C:2022:646, bod 78].

71

Zadruhé Soudní dvůr rozhodl, že čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 nebrání tomu, aby členské státy prostřednictvím právních předpisů ukončily používání zneužívajících ujednání ve smlouvách uzavřených prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebiteli a zároveň zachovaly platnost těchto smluv, pokud vnitrostátní zákonodárce v této souvislosti dodrží požadavky, které vyplývají z čl. 6 odst. 1 této směrnice (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 14. března 2019, Dunai, C‑118/17, EU:C:2019:207, body 40 a 42, jakož i ze dne 29. dubna 2021, Bank BPH, C‑19/20, EU:C:2021:341, bod 77 a citovaná judikatura).

72

Ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, však podle všeho nevyplývá, že by v projednávané věci existovala taková právní úprava, pokud jde o ujednání o kurzovém riziku, jelikož předkládající soud v tomto rámci odkazuje pouze na vnitrostátní právní předpisy týkající se ujednání o kurzovém rozdílu, jejichž cílem je „zprostit spotřebitele při velkém počtu platných smluv povinnosti nést do budoucna kurzové riziko“.

73

V tomto ohledu Soudní dvůr rozhodl, že existencí právních předpisů, jejichž cílem je napravit problémy spojené s ujednáními o kurzovém rozdílu, není dotčen přezkum, který je třeba provést s ohledem na směrnici 93/13 u jiných ujednání dotčených smluv, jako jsou ujednání týkající se kurzového rizika (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 14. března 2019, Dunai, C‑118/17, EU:C:2019:207, bod 46, jakož i ze dne 2. září 2021, OTP Jelzálogbank a další, C‑932/19, EU:C:2021:673, bod 45).

74

Pokud jde o důsledky, které je třeba vyvodit z konstatování, že smlouva obsahující zneužívající ujednání nemůže bez tohoto ujednání nadále existovat ve smyslu čl. 6 odst. 1 druhé části věty směrnice 93/13, je třeba připomenout, že je pravda, že směrnice 93/13 výslovně neupravuje důsledky neplatnosti smlouvy uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem po odstranění zneužívajících ujednání, která jsou v ní obsažena. Důsledky takového rozhodnutí tudíž musí určit členské státy; pravidla, která v tomto ohledu stanoví, přitom musí být slučitelná s unijním právem a zejména s cíli této směrnice [rozsudek ze dne 15. června 2023, Bank M. (Důsledky zrušení smlouvy), C‑520/21, EU:C:2023:478, bod 64].

75

V této souvislosti však Soudní dvůr rovněž připomněl odrazující účinek, který musí být vykonán tak, že se zneužívající ujednání vůči spotřebiteli jednoduše neuplatní, přičemž toto neuplatnění musí zahrnovat právo tohoto spotřebitele na vrácení prospěchu neoprávněně získaného dotyčným prodávajícím nebo poskytovatelem na základě takových ujednání. Soudní dvůr rozhodl, že vzhledem k tomu, že neexistence takového restitučního účinku by mohla popírat tento odrazující účinek, je třeba uznat podobný restituční účinek, pokud zneužívající povaha ujednání smlouvy uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem způsobuje nejen neplatnost těchto ujednání, ale i neplatnost této smlouvy jako celku [rozsudek ze dne 15. června 2023, Bank M. (Důsledky zrušení smlouvy), C‑520/21, EU:C:2023:478, body 65 a 66].

76

Z toho vyplývá, že otázka, zda jsou vnitrostátní pravidla upravující praktické důsledky neplatnosti smlouvy o hypotečním úvěru, a to kvůli zneužívajícím ujednáním, slučitelná s unijním právem, závisí na tom, zda tato pravidla umožňují právně a fakticky obnovit situaci, ve které by se dotčený spotřebitel nacházel, kdyby tato smlouva nebyla sjednána, a dále zda neohrožují odrazující účinek, o nějž usiluje směrnice 93/13 [rozsudek ze dne 15. června 2023, Bank M. (Důsledky zrušení smlouvy), C‑520/21, EU:C:2023:478, bod 68].

77

Pro účely provedení takové právní a faktické obnovy, pokud jde o takovou leasingovou smlouvu, jako je smlouva dotčená ve věci v původním řízení, musí mít spotřebitelé nárok přinejmenším na náhradu zaplacených měsíčních splátek a poplatků uhrazených v souvislosti s plněním této smlouvy, jakož i zaplacení zákonných úroků z prodlení ode dne výzvy k zaplacení [v tomto smyslu, pokud jde o smlouvu o hypotečním úvěru, viz rozsudek ze dne 15. června 2023, Bank M. (Důsledky zrušení smlouvy), C‑520/21, EU:C:2023:478, bod 74].

78

V projednávané věci tedy nestačí vrátit oběma spotřebitelům pouze částky, které dotyčná úvěrová instituce získala na základě ujednání o kurzovém riziku, jak navrhuje předkládající soud, jelikož těmto spotřebitelům musí být naopak vráceny veškeré měsíční splátky a poplatky uhrazené na základě leasingové smlouvy dotčené ve věci v původním řízení.

79

Pokud jde dále o dotyčného prodávajícího nebo poskytovatele, tj. v projednávané věci o úvěrovou instituci, této instituci nelze přiznat právo požadovat od spotřebitelů náhradu jdoucí nad rámec vrácení zboží, které jim bylo dáno k dispozici z titulu plnění leasingové smlouvy, nebo vrácení hodnoty odpovídající danému zboží a případně zaplacení úroků z prodlení. Přiznání takového práva této úvěrové instituci, a tudíž práva na získání odměny za užívání tohoto majetku těmito spotřebiteli, by totiž přispělo k potlačení odrazujícího účinku, který má zrušení této smlouvy na prodávající nebo poskytovatele [v tomto smyslu, pokud jde o smlouvu o hypotečním úvěru, viz rozsudek ze dne 15. června 2023, Bank M. (Důsledky zrušení smlouvy), C‑520/21, EU:C:2023:478, body 76 a 78].

80

Tento výklad není zpochybněn tím, že jak zmiňuje předkládající soud, je nezbytné zajistit, aby „ukládaná sankce byla […] přiměřená“. Soudní dvůr totiž rozhodl, že prohlášení neplatnosti smlouvy v případě, že bylo shledáno, že jedno z jejích ujednání má zneužívající povahu, nepředstavuje sankci stanovenou směrnicí 93/13 (usnesení ze dne 30. května 2024, Deutsche Bank Polska, C‑325/23, EU:C:2024:453, bod 74 a citovaná judikatura).

81

Dále rozhodl, že i když cíl obnovení právní a faktické situace, ve které by se dotčený spotřebitel nacházel, kdyby ve smlouvě, kterou uzavřel, nebylo sjednáno zneužívající ujednání, musí být sledován v souladu se zásadou proporcionality, může tato zásada bránit tomu, aby byla konstatována neplatnost této smlouvy jako celku, pouze pokud objektivní přístup k určení důsledků, které je třeba podle vnitrostátního práva vyvodit ze zjištění zneužívající povahy ujednání, pokud jde o další existenci nebo neexistenci smlouvy, v níž je obsaženo, ponechává vnitrostátnímu soudu určitý prostor pro uvážení nebo výklad (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. listopadu 2023, Provident Polska, C‑321/22, EU:C:2023:911, body 85 a 86).

82

Za takových okolností, jako jsou okolnosti, které nastaly ve věci v původním řízení, je přitom třeba existenci takového prostoru vyloučit, jak vyplývá z bodu 67 tohoto rozsudku.

83

Jestliže má předkládající soud za to, že s ohledem na vnitrostátní právo nelze právně a fakticky obnovit situaci, ve které by se dotčení spotřebitelé nacházeli v případě neexistence uzavřené smlouvy, ledaže by přistoupil k výkladu tohoto práva contra legem, je třeba připomenout, že pokud judikatura Soudního dvora poskytla jasnou odpověď na otázku týkající se výkladu unijního práva, musí vnitrostátní soud učinit vše nezbytné k tomu, aby se tento výklad uplatnil (rozsudek ze dne 10. března 2022, Grossmania, C‑177/20, EU:C:2022:175, bod 42).

84

Pokud jde přitom v projednávané věci o ustanovení směrnice, je pravda, že tato ustanovení nemohou sama o sobě zakládat jednotlivci povinnosti, a tudíž není možno se jich jako takových vůči němu dovolávat před vnitrostátním soudem (rozsudek ze dne 18. ledna 2022, Thelen Technopark Berlin, C‑261/20, EU:C:2022:33, bod 32 a citovaná judikatura).

85

Zásada konformního výkladu vnitrostátního práva je však inherentní systému Smluv v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva při rozhodování sporu, který jim byl předložen [rozsudek ze dne 9. dubna 2024, Profi Credit Polska (Obnova řízení ukončeného pravomocným rozhodnutím), C‑582/21, EU:C:2024:282, bod 61].

86

V tomto ohledu Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že vnitrostátní soud, jemuž byl předložen spor probíhající výlučně mezi jednotlivci, je při použití ustanovení vnitrostátního práva přijatých za účelem provedení povinností stanovených směrnicí povinen přihlédnout k veškerým pravidlům vnitrostátního práva a vyložit je v co možná největším rozsahu ve světle znění, jakož i účelu této směrnice, aby mohlo být dosaženo výsledku, který bude v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí (rozsudek ze dne 18. ledna 2022, Thelen Technopark Berlin, C‑261/20, EU:C:2022:33, bod 27 a citovaná judikatura).

87

Zásada konformního výkladu vnitrostátního práva má však určité meze. Povinnost vnitrostátního soudu přihlížet k obsahu směrnice, pokud vykládá a používá relevantní pravidla vnitrostátního práva, je omezena obecnými právními zásadami a nemůže sloužit jako základ pro výklad vnitrostátního práva contra legem (rozsudek ze dne 30. dubna 2014, Kásler a Káslerné Rábai, C‑26/13, EU:C:2014:282, bod 65, jakož i citovaná judikatura).

88

Soudní dvůr však rovněž rozhodl, že požadavek konformního výkladu ukládá vnitrostátním soudům povinnost změnit případně ustálenou judikaturu, vychází-li z výkladu vnitrostátního práva, který je neslučitelný s cíli směrnice, a nepoužít na základě vlastní pravomoci jakýkoliv výklad vyššího soudu, kterým jsou podle tohoto práva vázány, pokud je tento výklad neslučitelný s touto směrnicí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. června 2019, Popławski, C‑573/17, EU:C:2019:530, bod 78 a citovaná judikatura).

89

Vnitrostátní soud se proto nemůže platně domnívat, že vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem pouze z toho důvodu, že toto ustanovení bylo předtím konstantně vykládáno v rozporu s unijním právem (rozsudek ze dne 24. června 2019, Popławski, C‑573/17, EU:C:2019:530, bod 79 a citovaná judikatura).

90

Nicméně v případě, že by taková nemožnost byla prokázána, oba spotřebitelé budou muset mít jakožto účastníci řízení poškození nesouladem vnitrostátního práva s unijním právem možnost dovolávat se judikatury vzešlé z rozsudku ze dne 19. listopadu 1991, Francovich a další (C‑6/90 a C‑9/90, EU:C:1991:428), aby případně dosáhli náhrady utrpěné škody (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. ledna 2022, Thelen Technopark Berlin, C‑261/20, EU:C:2022:33, bod 41 a citovaná judikatura).

91

S ohledem na výše uvedené je třeba na první a třetí otázku odpovědět tak, že čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 ve spojení s čl. 7 odst. 1 této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že neumožňuje mít za to, že leasingová smlouva denominovaná v cizí měně, která se stala neplatnou poté, co z ní bylo odstraněno ujednání, které stanoví, že dotyčný spotřebitel nese kurzové riziko spojené s touto cizí měnou, jakožto zneužívající ujednání, může „nadále existovat bez dotyčných zneužívajících ujednání“ ve smyslu prvního z těchto ustanovení, pokud se na tuto smlouvu vztahují vnitrostátní právní předpisy, které jako právní důsledek neplatnosti takové smlouvy ukládají, aby byl tento spotřebitel zcela zproštěn nepříznivých účinků samotného zneužívajícího ujednání, přičemž platnost a závaznost ostatních prvků této smlouvy zůstává zachována. V takovém případě vzhledem k tomu, že uvedená smlouva nemůže nadále existovat bez uvedeného ujednání, citovaná ustanovení ukládají, aby byla obnovena právní a faktická situace, ve které by se daný spotřebitel nacházel, kdyby tatáž smlouva nebyla uzavřena.

92

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda směrnice 93/13 umožňuje vnitrostátnímu soudu nepoužít vnitrostátní právní úpravu, která stanoví, pokud jde o leasingové smlouvy, které jsou denominovány v cizí měně a spadají do oblasti působnosti této směrnice, že se částka za dotyčný leasing přepočte na národní měnu ode dne stanoveného touto právní úpravou s cílem zprostit do budoucna spotřebitele, kteří takové smlouvy uzavřeli, finančních důsledků spojených s ujednáním o kurzovém riziku obsaženým v těchto smlouvách, ať již jsou tyto smlouvy platné, či nikoli, pokud taková právní úprava vede k tomu, že tito spotřebitelé nesou do určité míry kurzové riziko.

93

V tomto ohledu stačí uvést, že s ohledem na odpověď poskytnutou na první a třetí otázku není namístě odpovídat na druhou otázku.

94

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (desátý senát) rozhodl takto:

Článek 6 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách ve spojení s čl. 7 odst. 1 této směrnice

musí být vykládána v tom smyslu, že

neumožňuje mít za to, že leasingová smlouva denominovaná v cizí měně, která se stala neplatnou poté, co z ní bylo odstraněno ujednání, které stanoví, že dotyčný spotřebitel nese kurzové riziko spojené s touto cizí měnou, jakožto zneužívající ujednání, může „nadále existovat bez dotyčných zneužívajících ujednání“ ve smyslu prvního z těchto ustanovení, pokud se na tuto smlouvu vztahují vnitrostátní právní předpisy, které jako právní důsledek neplatnosti takové smlouvy ukládají, aby byl tento spotřebitel zcela zproštěn nepříznivých účinků samotného zneužívajícího ujednání, přičemž platnost a závaznost ostatních prvků této smlouvy zůstává zachována. V takovém případě vzhledem k tomu, že uvedená smlouva nemůže nadále existovat bez uvedeného ujednání, citovaná ustanovení ukládají, aby byla obnovena právní a faktická situace, ve které by se daný spotřebitel nacházel, kdyby tatáž smlouva nebyla uzavřena.