1.

Spor, který je předmětem této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, se týká žalob podaných dvěma nadacemi ( 2 ) se sídlem v Nizozemsku proti společnosti Apple Inc. a její evropské dceřiné společnosti Apple Distribution International Ltd ( 3 ).

2.

Žalující nadace podávají zástupné žaloby ( 4 ) na základě Wet afwikkeling massaschade in collectieve actie ( 5 ). Navrhují, aby předkládající soud určil, že se společnosti Apple Inc. a Apple Ireland dopustily jednání v rozporu s právem hospodářské soutěže, a uložil jim povinnost zaplatit náhradu škody.

3.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se netýká věci samé, ale výlučně příslušnosti soudu (nebo případně soudů) Nizozemska, který má rozhodnout.

4.

Článek 7 bod 2 stanoví:

„Osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována:

5.

Relevantní je WAMCA, článek 3:305a Burgerlijk Wetboek (občanský zákoník; dále jen „BW“), jakož i články 1 až 14, 209, 220, čl. 1018c odst. 3, čl. 1018d odst. 1 a čl. 1018e odst. 1 až 3 Wetboek van Burgerlijke Rechtsvordering (občanský soudní řád; dále jen „Rv“).

6.

Následující úvahy jsou v podstatě převzaty z předkládacího rozhodnutí.

7.

Společnost Apple vyrábí různá přenosná zařízení (např. iPhone nebo iPad), která používají předinstalovaný operační systém (iOS). Operační systém iOS vyvíjí a spravuje společnost Apple.

8.

Software aplikace (dále jen „aplikace“) pro zařízení Apple se systémem iOS lze zakoupit ( 7 ) v Apple App Store.

9.

App Store je platforma pro prodej aplikací vyvinutá a provozovaná společností Apple. Od roku 2009 je systematicky instalována na zařízeních Apple vybavených novými verzemi systému iOS.

10.

App Store nabízí bezplatné aplikace a placené aplikace. Některé z nich jsou původní, tj. vyvinuté společností Apple; jiné jsou vyvinuty třetími stranami (dále jen „vývojáři“). Spor, který je základem projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, se týká pouze aplikací druhého typu.

11.

Některé aplikace mají integrované digitální produkty, tj. funkce, služby nebo produkty, které lze v rámci aplikace odemknout nebo zakoupit, například předplatné, herní doplňky a další.

12.

Platby v App Store za aplikace (nebo za produkty integrované s aplikacemi) ( 8 ), které nejsou zdarma, se v zásadě provádějí prostřednictvím platebního systému zavedeného v roce 2009 („in-app purchase“; dále jen „IAP“).

13.

Aplikace, které lze používat v zařízeních Apple, jsou především ty, které jsou k dispozici v App Store: aplikace stažené z jiných zdrojů „nefungují, nebo alespoň ne tak dobře“ ( 9 ).

14.

Aby mohli uživatelé zařízení Apple používat App Store, musí si vytvořit účet Apple (sestávající z jedinečné kombinace uživatelského jména a hesla), známý také jako „Apple ID“.

15.

Podmínky multimediálních služeb společnosti Apple se vztahují na používání a nákupy v App Store. Pro evropské uživatele, kteří nakupují v App Store, vystupuje Apple Ireland jako zástupce poskytovatele aplikace.

16.

Dostupnost aplikací v App Store se může v jednotlivých zemích lišit. App Store má pro každou zemi internetový obchod, který se používá podle nastavení uživatele a je specifický pro danou zemi.

17.

Pokud se tedy uživatel, jehož Apple ID uvádí jako zemi nebo region Nizozemsko, pokusí zakoupit produkt v App Store, bude obvykle přesměrován do internetového obchodu v Nizozemsku (dále jen „App Store NL“) ( 10 ). Aby mohl uživatel změnit zemi přidruženou ke svému účtu Apple, musí souhlasit s novými podmínkami a mít k dispozici platební metodu platnou v nové zemi.

18.

App Store představuje (jedinou) možnost vývojářů nabízet své aplikace uživatelům zařízení Apple. Za tímto účelem musí uzavřít dohodu se společností Apple Inc. („Developer Program License Agreement“). Vývojář se za roční poplatek zapojí do Programu vývojářů společnosti Apple a získá licence na software iOS a jeho aplikace.

19.

Vývojáři nabízejí své aplikace společnosti Apple, která rozhoduje o jejich zařazení do App Store. Pokud tato společnost rozhodne kladně, stávají se aplikacemi, které jsou licencovány a digitálně podepsány společností Apple.

20.

Pokud vývojář aplikaci zpoplatní, musí dodržet podmínky distribuce: zejména se zaváže, že uživatelé budou při nákupu aplikace používat platební systém IAP. Za tímto účelem uzavírá se společností Apple samostatnou dohodu.

21.

Společnost Apple nabízí aplikace výlučně v App Store, přičemž jedná jako zástupce vývojářů. To znamená, že jedná na vlastní účet a uzavírá dohody vlastním jménem, ale v konečném důsledku jedná ve prospěch jiných osob. Každý vývojář nadále zůstává odpovědný v případě sporu týkajícího se fungování jeho aplikací.

22.

Částku, která má být zaplacena za aplikaci, zaplatí uživatel společnosti Apple, která ji vybírá prostřednictvím platebního systému IAP. Společnost Apple si zpravidla odečítá 30 % z vyplacené částky jako provizi; v případě prodloužení doby používání produktu může toto procentní vyjádření činit 15 %. Po odečtení provize převede společnost Apple zůstatek vývojáři.

23.

Žalující nadace jednají ve prospěch všech uživatelů (spotřebitelů a podnikatelských uživatelů) produktů a služeb společnosti Apple, kterým byly nabídnuty nebo kteří si zakoupili produkty a služby v App Store NL. Jejich zástupné žaloby byly podány v letech 2021 a 2022.

24.

V podstatě navrhují, aby rechtbank Amsterdam (okresní soud v Amsterdamu, Nizozemsko):

25.

Na podporu svých návrhových žádání tvrdí:

26.

Společnost Apple zpochybňuje příslušnost rechtbank Amsterdam (okresní soud v Amsterdamu). Podle jejího názoru nemůže být tato příslušnost založena na čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012, neboť k údajné škodné události nedošlo v Nizozemsku. Tato skutečnost nemůže být lokalizována v Amsterdamu, neboť žádná konkrétní událost se neodehrála výhradně nebo zejména v Amsterdamu nebo v Nizozemsku.

27.

Podpůrně společnost Apple tvrdí, že předkládající soud je příslušný pouze pro uživatele, kteří žijí v Amsterdamu nebo nakupují v Amsterdamu prostřednictvím App Store NL. Pro nároky týkající se všech ostatních uživatelů nemá takový soud mezinárodní a místní příslušnost podle čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012.

28.

V mezitímním rozhodnutí ze dne 16. srpna 2023 měl předkládající soud, pokud jde o společnost Apple Irsko, za to, že spor spadá do působnosti nařízení č. 1215/2012.

29.

Za tímto účelem měl za to, že podle čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012 mají nizozemské soudy mezinárodní příslušnost jak na základě místa příčinné události, tak na základě místa, kde se škoda projevila. Není však jasné, který z nich je místně příslušný.

30.

V témže rozhodnutí předkládající soud vyjádřil pochybnosti o dopadu skutečnosti, že zástupné žaloby byly podány podle článku 3:305a BW právnickou osobou na základě vlastní aktivní legitimace (tj. nikoliv jako zástupcem, zmocněncem nebo postupníkem). Není jisté, zda tato okolnost může mít vliv na určení místní příslušnosti podle čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012.

31.

Předkládající soud dodal, že pokud by mělo být připuštěno, že v Nizozemsku je místní příslušnost k rozhodování o zástupné žalobě rozdělena mezi soudy různých obvodů, mohly by být věci přesto koncentrovány u jediného soudu na základě ustanovení vnitrostátního práva. Ani v tomto případě si však není jistý, zda je to slučitelné s čl. 7 bodem 2 nařízení č. 1215/2012.

32.

Za těchto okolností položil rechtbank Amsterdam (okresní soud v Amsterdamu) Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

33.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla zapsána do rejstříku kanceláře Soudního dvora dne 18. ledna 2024.

34.

Písemná vyjádření předložily žalující nadace, společnosti Apple Inc. a Apple Irsko, nizozemská a portugalská vláda, jakož i Evropská komise. Všechny, s výjimkou portugalské vlády, se zúčastnily jednání, které se konalo dne 10. prosince 2024.

35.

Předkládající soud projednává věc, v níž dvě nadace hájící zájmy řady uživatelů uplatňují proti společnosti Apple dvě návrhová žádání: na určení protiprávního jednání z důvodu zneužití dominantního postavení a na uložení povinnosti podnikům, které se dopustili protiprávního jednání, zaplatit náhradu škody.

36.

Zdá se, že předkládající soud již rozhodl, že je mezinárodně příslušný k rozhodnutí sporu ( 12 ). Nyní se táže, zda je kromě toho místně příslušný ve smyslu čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012.

37.

Považuji za vhodné nejprve připomenout některé relevantní rysy tohoto článku, jak jej vykládá Soudní dvůr. Ve světle těchto úvah se poté budu zabývat odpovědí na otázky.

38.

Článek 7 bod 2 nařízení č. 1215/2012 stanoví pravidlo zvláštní příslušnosti. Podle tohoto ustanovení může žalobce podat žalobu na určení deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události.

39.

Formulace „místo, kde došlo nebo může dojít ke škodné události“ zahrnuje „buď […] místo, kde se škoda projevila, nebo […] místo, kde došlo k příčinné události“, pokud se neshodují ( 13 ). V právní literatuře (a v samotném předkládacím rozhodnutí) jsou tyto pojmy často označovány jako „Erfolgsort“ a „Handlungsort“. Volba mezi jedním a druhým přísluší žalobci. Soudní příslušnost však není koncipována tak, aby zvýhodňovala poškozeného ( 14 ).

40.

Jakožto zvláštní pravidlo musí být vykládáno restriktivně ( 15 ).

41.

Výklad zvláštního pravidla musí být navíc autonomní, což vylučuje použití vnitrostátních právních pojmů nebo podřízení určení hraničního určovatele kritériím posouzení vycházejícím z vnitrostátního hmotného práva ( 16 ). „Okolnosti vlastní druhu žaloby upravené použitelným vnitrostátním právem“ jsou tedy irelevantní ( 17 ).

42.

Důvody, proč unijní normotvůrce zakotvil kritérium čl. 7 bod 2 nařízení č. 1215/2012, jsou uvedeny v bodě 16 odůvodnění nařízení č. 1215/2012 a jsou pro jeho výklad Soudním dvorem zásadní ( 18 ):

43.

Z výkladu čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012 provedeného Soudním dvorem vyplývá, že toto ustanovení přímo a bezprostředně přiznává jak mezinárodní příslušnost, tak místní příslušnost soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události ( 23 ).

44.

Podle Soudního dvora členské státy „nemohou uplatnit kritéria pro určení soudní příslušnosti, která se liší“ od kritérií vyplývajících z uvedeného čl. 7 bodu 2 ( 24 ).

45.

Tato judikatura je ustálená, předkládá argumenty v jeho prospěch ( 25 ) a zdá se být v souladu s vůlí normotvůrce. Připustit, že čl. 7 bod 2 nařízení č. 1215/2012 přímo určuje orgán s mezinárodní a místní příslušností, totiž odpovídá záměru normotvůrce v době přijetí tohoto pravidla. Změny, kterými právní předpis od té doby prošel, tento záměr nezpochybňují.

46.

Předkládající soud se táže, který soud je za takových okolností, jako jsou okolnosti projednávané věci, místně příslušný na základě místa příčinné události (otázka 1a) a místa, kde se škoda projevila (otázka 2a). Tyto dvě otázky zatím nepřihlíží k problémům týkajícím se dopadu zástupných žalob (které budou předmětem otázek 1b a 2b).

47.

Předkládající soud vychází z toho, že škoda způsobená uživatelům (o jejíž existenci logicky dosud nerozhodl) vyplývá z jednání společnosti Apple, které žalující nadace považují za zneužití dominantního postavení ve smyslu článku 102 SFEU.

48.

Toto jednání v podstatě spočívá v tom, že společnost Apple, která využívá svého dominantního postavení, ukládá vývojářům aplikací nadměrné poplatky za App Store. Výše těchto poplatků je následně přenesena na uživatele, čímž se zvyšuje cena, kterou musí zaplatit při stažení aplikací App Store NL.

49.

Není sporu o tom, že teoreticky může protisoutěžní jednání, kterým podnik zneužívá svého dominantního postavení, vést ke vzniku škody. V rozsudku ve věci flyLAL-Lithuanian Airlines se Soudní dvůr v souvislosti s žalobou na náhradu škody způsobené zneužitím dominantního postavení zabýval místem události, která vedla ke vzniku škody ( 26 ).

50.

Zásada, že rozhodná příčinná událost ve smyslu čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012 je ztotožněna s úkony, kterými se zneužití dominantního postavení realizuje, se mi jeví jako obecně platná: liší se její konkretizace v jednotlivých případech.

51.

Při použití tohoto kritéria předkládající soud ztotožňuje příčinnou událost s prodejem aplikací v App Store NL, kde společnost Apple působí jako výhradní distributor a zástupce vývojářů a ponechává si provizi z ceny zaplacené uživateli ( 27 ).

52.

Podle předkládajícího soudu tedy mohou být nizozemské soudy mezinárodně příslušné, a to jakožto trh dotčený protiprávním jednáním, jelikož k prodejům dochází (rovněž) v této zemi.

53.

Nejsem zcela přesvědčen o tom, že za okolností projednávané věci je tato volba příčinné události nejvhodnější ( 28 ). Pro svou pracovní hypotézu však budu vycházet z volby události učiněné předkládajícím soudem.

54.

Určení místa, kde došlo k prodeji aplikací prostřednictvím App Store NL, ve smyslu čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012, není bez obtíží. Ačkoli má sám předkládající soud za to, že k prodeji došlo v Nizozemsku, v jedné ze svých otázek (2a) uznává, že „nelze určit místo, kde se nákupy uskutečnily“.

55.

Úvodem podotýkám, že v této situaci lze použít stejné řešení, které již Soudní dvůr přijal v jiných rozsudcích. Pokud je velmi obtížné nebo nemožné určit místo, kde došlo k události, která vedla ke vzniku škody, je možností, kterou má žalobce podle čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012, obrátit se na soud příslušný podle místa, kde se škoda projevila ( 29 ).

56.

Je mi známo, že Soudní dvůr při jiných příležitostech zvolil jinou cestu a za účelem zachování možnosti uvedené v čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012 odmítá výklady, které činí pro žalobce „nadměrně obtížné“ nebo „nemožné“ určit místo příčinné události, a nabízí jiné ( 30 ). Proto se budu zabývat i touto cestou.

57.

Podle předkládajícího soudu:

58.

Domnívám se, že argument odůvodňující příslušnost nizozemských soudů (nebo obecně jakéhokoli jiného členského státu) jako místa příčinné události není pouhá dostupnost App Store ( 32 ) z území tohoto státu.

59.

Podle mého názoru toto určení příslušnosti ve skutečnosti vyplývá z fikce lokalizace: předpokládá se, že uživatelé iOS usazení v Nizozemsku podle svého Apple ID nakupují aplikace v Nizozemsku, když používají App Store NL ( 33 ). Provize, která vede k přirážce v neprospěch uživatelů, se účtuje při takovém prodeji ( 34 )„lokalizovaném“ na území Nizozemska.

60.

I když připustíme, že virtuální prostor tímto způsobem kopíruje zeměpisný prostor členského státu ( 35 ), v tomto nákupním mechanismu neexistuje (a ve skutečnosti ani nemůže existovat) jedinečný spojovací prvek, který by umožnil přisoudit posouzení žalob tomu či onomu soudu v Nizozemsku.

61.

Podle předkládajícího soudu totiž:

62.

Přijme-li se fikce lokalizace, na kterou jsem se odvolával výše, bylo by v zásadě možné tvrdit, že soud v Nizozemsku, v jehož obvodu se prodej prostřednictvím App Store NL uskutečnil, je místně příslušný. Určení soudní příslušnosti by záviselo na tom, kde se v Nizozemsku nachází zařízení použité k přístupu do App Store NL v době prodeje ( 36 ).

63.

Takové řešení je však nepraktické:

64.

Jedna ze žalujících nadací ve svém vyjádření tvrdí, že z důvodu jak protiprávního jednání, tak (virtuálního) prostředí, v němž k němu došlo, je každý nizozemský soud místně příslušný podle čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012 ( 38 ).

65.

Výklad tohoto ustanovení, podle něhož je dána místní příslušnost všech soudů členského státu (jehož veřejnost byla předmětem dané činnosti), byl obsažen ve stanovisku generálního advokáta Niila Jääskinena ve věci C‑170/12 ( 39 ). V něm navrhl, aby se pro určení mezinárodně příslušného soudu na základě místa, kde se škoda projevila, zohlednilo zaměření činnosti internetové stránky na daný členský stát. Soudní dvůr toto lokalizační kritérium nepřijal.

66.

Výklad čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012, který z hlediska mezinárodní a místní příslušnosti vede k tomu, že všechny soudy členského státu jsou zaměnitelné, je podle mého názoru paradoxní. Účelem tohoto ustanovení je právě určení jednoho konkrétního soudu na základě jeho zvláštní zeměpisné souvislosti se skutečnostmi, které jsou pro spor relevantní ( 40 ).

67.

Pluralita příslušných soudů (nebo spíše: souběžných řízení u několika soudů, která mohou vést k případným vzájemně neslučitelným rozhodnutím) je řešení, kterému je třeba se při výkladu nařízení č. 1215/2012 obecně vyhnout: také pokud se jedná o čl. 7 bod 2 ( 41 ).

68.

Z tohoto důvodu měl Soudní dvůr při řešení složitých skutkových okolností tendenci zvolit určitý orgán jako relevantní pro určení soudní příslušnosti. Tímto způsobem „zabraňuje tomu, aby byla založena příslušnost několika soudů zároveň. To je v souladu se zvláštní povahou příslušnosti […] a s požadavkem restriktivního výkladu, což zároveň umožňuje lepší předvídatelnost“ ( 42 ).

69.

Pokud jde o místo, kde se škoda projevila, Soudní dvůr připustil pluralitu orgánů, přičemž současně stanovil omezení, aby každý orgán projednal škody vzniklé na území členského státu, k němuž náleží ( 43 ).

70.

Jednotnost příslušnosti podle stejného titulu (místa, kde se škoda projevila) je zachována i v případě žaloby na náhradu škody spočívající v přirážce za překročení nákladů při nákupu různého zboží, které bylo ovlivněno kartelovými dohodami: pokud takové zboží nebylo zakoupeno v rámci obvodu jediného soudu v členském státě, kde se nachází dotčený trh (nebo trhy), je příslušnost dána soudům v místě bydliště kupujícího ( 44 ).

71.

Není však snadné zachovat tuto argumentaci za takových okolností, jako jsou okolnosti projednávané věci, kdy se prodej striktně vzato neodehrává v hmotném prostoru, ale v digitálním prostředí. K provedení jednotného umístění tohoto prodeje by bylo opět nutné použít fikce lokalizace, přičemž by se z možných míst vybralo takové, které by fungovalo jako jediný situs fictus činnosti žalovaného v členském státě, v němž zneužívá svého dominantního postavení.

72.

Z tohoto pohledu by bylo možné stanovit, že pro uživatele, který je na základě svého Apple ID přesměrován na App Store NL, se veškeré prodeje prostřednictvím tohoto App Store uskutečňují v jeho bydlišti nebo sídle v Nizozemsku bez ohledu na to, kde se v Nizozemsku v době každého prodeje skutečně nachází.

73.

Uživatel (nebo skupina uživatelů s bydlištěm ve stejném územním obvodu) by mohl na základě místa příčinné události podat žalobu u soudu v místě svého bydliště na trhu, který byl dotčen protisoutěžním jednáním společnosti Apple, a to v souvislosti s nákupy uskutečněnými prostřednictvím App Store určeného pro tento trh.

74.

Toto řešení by znamenalo připuštění forum actoris, což je podle mého názoru s ohledem na obchodní strategii společnosti Apple odůvodněné ( 45 ). Jeho cílem tedy není ochrana poškozeného ( 46 ).

75.

Obtíže, které jsem právě popsal při rozlišování místa, kde došlo k příčinné události (míněno k prodeji aplikací uživatelům v App Store NL), jsou menší, pokud jde o místo, kde se škoda projevila.

76.

(Údajná) škoda, která uživateli vznikla, spočívá v přirážce, kterou on sám platí za stahování aplikací z App Store. Cena aplikace se zvyšuje, protože jeho vývojáři přenášejí na uživatele poplatek, který jim ukládá společnost Apple.

77.

Předkládající soud se táže, zda za účelem určení soudu příslušného na základě místa, kde se škoda projevila, „pokud nelze určit místo, kde se nákupy uskutečnily“, může být jako hraniční určovatel použito bydliště uživatele.

78.

Při výkladu čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012 Soudní dvůr dospěl k těmto závěrům:

79.

Příslušnost je tedy založena na shodě dvou prvků ve stejném členském státě: dotčeného trhu a místa, kde konkrétnímu poškozenému vznikla škoda. V projednávané věci je (jedním) dotčeným trhem Nizozemsko.

80.

Ačkoli protiprávní jednání (údajné zneužití dominantního postavení) vedlo k přesunu majetku poškozeného do majetku porušitele, a to zaplacením příplatku v hmotném (nikoli virtuálním) kontextu, Soudní dvůr uznal jako místo, kde se škoda projevila, buď místo nabytí zboží, které je předmětem přirážky ( 49 ), nebo místo bydliště poškozeného ( 50 ). Za místo nabytí hmotného zboží označil rovněž místo jeho dodání ( 51 ).

81.

V souladu s těmito vodítky mám za to, že při určování místa, kde se škoda projevila, lze v tomto sporu jako hraniční určovatel použít sídlo nebo bydliště poškozeného v Nizozemsku, kde se nachází i trh dotčený zneužitím dominantního postavení.

82.

Pokud totiž škoda spočívá v přirážce a uživatel získá produkt (nižší hodnoty, než byla zaplacená cena) ve virtuálním prostředí, jelikož se jedná o digitální aplikaci, která není hmotná, zdá se mi málo účelné snažit se najít příslušný soud s odkazem na jeho dodání ( 52 ).

83.

Naopak hraniční určovatel založený na bydlišti uživatele je a fortiori o to vhodnější, pokud žalovaný (Apple), jako v projednávané věci, koncipuje svou činnost tak, že rozděluje relevantní trh podle zemí a propojuje koncové uživatele s tímto trhem.

84.

Konečně je třeba uvést, jak uvedl předkládající soud v mezitímním rozhodnutí ze dne 16. srpna 2023 ( 53 ), že společnost Apple Irsko do smluv s uživateli o používání App Store zahrnuje doložku o soudní příslušnosti. Má-li uživatel bydliště v členském státě Evropské unie, je rozhodným právem a příslušným soudem právo a soud země, v níž má uživatel obvyklé bydliště. Tato skutečnost tedy není společnosti Apple neznámá a ta se jen stěží může dovolávat nepředvídatelnosti nároků v Nizozemsku, které sice nejsou upraveny doložkou o volbě soudu (vztahující se na její smluvní odpovědnost), ale vyplývají přímo z nákupů v App Store NL.

85.

Neshledávám tedy žádné obtíže v tom, aby škoda vzniklá v důsledku nadměrného převodu majetku, který je spojen s úhradou přirážky, byla v rámci dotčeného trhu lokalizována v bydlišti poškozeného, který zde zpravidla soustřeďuje svůj majetek.

86.

Pokud by bylo toto řešení přijato, není nutné vyžadovat další určovatel, jako je skutečnost, že se bankovní účet uživatele, z něhož je platba stržena, nachází ve stejném obvodu. Za popsaných okolností se domnívám, že navrhované řešení splňuje cíle pravidla hospodářské soutěže týkající se blízkosti a předvídatelnosti.

87.

Nic nebrání tomu, aby byly zástupné žaloby podány v situacích vykazujících přeshraniční prvky, jako jsou situace v projednávané věci.

88.

Soudní dvůr dosud nezkoumal dopad, který mohou mít takové žaloby na takové situace ( 54 ).

89.

Jak jsem již připomněl, čl. 7 bod 2 nařízení č. 1215/2012 stanoví zvláštní pravidlo pro vymezení příslušnosti pro žaloby týkající se mimosmluvních závazkových vztahů, které jsou založeny na odpovědnosti dlužníka vůči věřiteli.

90.

Toto pravidlo není osobním privilegiem, které by zvýhodňovalo pouze věřitele: mohou ho využít i jiné osoby, zejména zástupci věřitele nebo jeho právní nástupci ( 55 ). Rovněž jej mohou využít zástupci individuálních, ale společných zájmů ( 56 ) nebo obecného zájmu ( 57 ).

91.

Cílem čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012 je určit jako (mezinárodně a místně) příslušný soud, který má zvláštní zeměpisný vztah s místem příčinné události nebo způsobené škody.

92.

Pokud tedy postoupení pohledávky nebo hromadná povaha žaloby nevylučuje použití tohoto článku, mezinárodní a místní příslušnost podle něj se v každém případě stále určuje podle činnosti, která škodu způsobila, nebo místa vzniku škody.

93.

Podle mého názoru to platí i pro žaloby podané subjektem, kterému právní řád přiznává samostatné právo, tj. které není závislé na zmocnění nebo postoupení, za účelem získání náhrady individuální škody. Pro toto tvrzení svědčí dva argumenty:

94.

Příslušnost soudů v místě škodné události se odvozuje od protiprávního jednání, které je stejné bez ohledu na to, kdo je skutečným věřitelem nebo kdo vystupuje jako žalobce. Nárok na náhradu škody neztrácí vazbu na místo, kde došlo ke škodné události, v důsledku postoupení pohledávky nebo proto, že jej třetí osoba převezme na základě zákonného ustanovení. Stejná je i událost, která škodu způsobila, a důkazy zůstávají tam, kde byly vždy.

95.

Dodržení faktoru „předvídatelnosti“ brání tomu, aby se soud příslušný v případě téže příčinné události lišil podle toho, zda je osoba, která má postavení žalobce, nositelem zájmů, jeho právním nástupcem nebo zástupcem (tohoto nositele nebo těchto zájmů).

96.

Subjekt, který podává zástupnou žalobu, tak může svůj nárok uplatnit pouze u jediného soudu (ve smyslu čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012), pokud škodná událost a) je buď jedinečná a nastala nebo pravděpodobně nastane v územním obvodu tohoto soudu, nebo b) se všechny relevantní události (tj. každá z těch, které mají vliv na konečné nositele zastupovaného zájmu) shodují v tomto obvodu.

97.

Uznávám, že v rámci členského státu takový požadavek snižuje užitečnost mechanismu zástupných žalob, pokud se vnitrostátní zákonodárce rozhodl neurčit pro projednávání těchto žalob jediný soud s jedinou příslušností pro celé území ( 59 ).

98.

Oprávněný subjekt, který je vázán vymezením místní příslušnosti každého vnitrostátního soudu, totiž musí vymezit objektivní a subjektivní dosah zástupné žaloby tím, že určí „škodnou událost“ ve smyslu čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012 v obvodu každého z těchto soudů ( 60 ). Širší ochrana dotčených zájmů, která by zahrnovala události a škody, k nimž došlo v jiných územních obvodech téhož státu, by vyžadovala znásobení řízení, která by odpovídala těmto zeměpisným vymezením.

99.

Lze namítnout, že toto řešení příliš neodpovídá logice zástupných žalob, které nejsou založeny na blízkosti mezi sporem a soudem, u něhož byla podána žaloba, ale na podobnosti hájených zájmů. Toto řešení, jakkoli se může zdát neuspokojivé, je však řešením, které vyplývá z použití čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012 na scénář, jehož pravidla nebyla změněna tak, aby odpovídala nové realitě (zástupné žaloby).

100.

Podle stávajících pravidel ( 61 ) by oprávněný subjekt, který by chtěl podat jedinou zástupnou žalobu na náhradu škody za protiprávní jednání, k němuž došlo na různých místech Nizozemska a jehož důsledky se projevují v několika obvodech téže země, a směřoval by žalobu proti žalovanému se sídlem v jiném členském státě, musel podat žalobu v tomto druhém státě ( 62 ).

101.

Problémy spojené se zástupnými žalobami v přeshraničních souvislostech nebyly v okamžiku (2012) přepracování nařízení č. 1215/2012 neznámé. Vzhledem k rozdílnosti tehdejších vnitrostátních modelů bylo nakonec rozhodnuto, že v této oblasti nebudou zavedena zvláštní pravidla, dokud se právní předpisy v této oblasti nevyvinou ( 63 ).

102.

K tomuto vývoji již došlo, ale nevedl ke změnám pravidel pro určení mezinárodní soudní příslušnosti ( 64 ). Jak vysvětlím níže, směrnice 2020/1828 (jejíž přijetí mohlo být příležitostí) nařízení č. 1215/2012 nezměnila.

103.

Konečně mám za to, že na předběžné otázky 1b a 2b je třeba odpovědět tak, že za současného stavu unijního práva se výklad čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012 neliší podle toho, zda žalobu podává subjekt, který je podle vnitrostátního práva oprávněn podávat vlastním jménem zástupné žaloby na obranu zájmů více uživatelů.

104.

Směrnice 2020/1828 v projednávané věci není použitelná ( 65 ) ani z časového důvodu (vztahuje se pouze na žaloby podané dne 25. června 2023 nebo později), ani z věcného důvodu (její oblast působnosti se v zásadě nevztahuje na zástupné žaloby založené na porušení pravidel hospodářské soutěže).

105.

Aniž bych chtěl snižovat význam účelu posílení užitečného účinku této směrnice ( 66 ), nejsem přesvědčen, že tento účel ospravedlňuje výklad, který narušuje pravidlo zvláštní příslušnosti v popsaném rozsahu.

106.

V této souvislosti je třeba připomenout, že potřeba „zajistit soudržnost mezi různými akty unijního práva nemůže vést k tomu, že by ustanovení nařízení o pravidlech pro určení příslušnosti byla vykládána v rozporu s jeho systematikou a cíli“ ( 67 ).

107.

Směrnice 2020/1828 nepřinesla žádné změny nařízení č. 1215/2012. Kromě toho podle jejího čl. 2 odst. 3 touto směrnicí „nejsou dotčena pravidla Unie pro mezinárodní právo soukromé, zejména pravidla týkající se soudní příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech […] ( 68 )“

108.

Ve stejném duchu bod 21 odůvodnění směrnice 2020/1828 uvádí, že „[n]a procesní mechanismus pro zástupné žaloby vyžadovaný touto směrnicí by se měly uplatňovat stávající nástroje práva Unie“.

109.

Unijní normotvůrce si proto přál podřídit zástupné žaloby stávajícím pravidlům mezinárodní soudní příslušnosti. V pravém slova smyslu neexistuje žádná právní mezera, kterou by byla osoba podávající výklad oprávněna vyplnit, ale úmyslné vyloučení, které chtěl normotvůrce zachovat.

110.

Je na členských státech, aby směrnici 2020/1828 správně provedly. Musely přitom zohlednit, resp. musí zohlednit, že odkazuje na pravidla o mezinárodní příslušnosti obsažená v nařízení č. 1215/2012 a zároveň je ponechává nedotčená.

111.

S vědomím důsledků čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012 pro takové věci, jako je projednávaná věc, jsem již uvedl, že některé členské státy se pro tento typ žalob rozhodly stanovit jediné územní vymezení (a jediný příslušný soud) ( 69 ).

112.

Zdá se, že jiné členské státy, jako je Nizozemsko, se rozhodly zavést prostředky nápravy ex post, i když pouze pro podání několika souvisejících žalob. Touto možností, která je uvedena v předběžných otázkách 1c a 2c, se budu zabývat později.

113.

Někteří účastníci řízení a vedlejší účastníci předložili další návrhy na výklad čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012 s cílem usnadnit podávání zástupných žalob ( 70 ). Stručně řečeno, tyto návrhy:

114.

Domnívám se, že ve větší či menší míře jsou tyto návrhy v rozporu se zásadami, na nichž je založen čl. 7 bod 2 nařízení č. 1215/2012 a které jsou inspirací pro jeho ustálený výklad ( 75 ).

115.

Budu je analyzovat odděleně a do prvního bloku zahrnu návrhy nizozemské vlády, Stichting App Stores Claims a Komise. Ve druhém bloku se budu zabývat návrhy Stichting Right to Consumer Justice.

116.

Řešení spočívající v zohlednění sídla oprávněného subjektu (k podání zástupné žaloby) odděluje kritéria mezinárodní a místní příslušnosti: toto sídlo neodůvodňuje mezinárodní příslušnost podle čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012. Přijetí takového výkladu by tomuto ustanovení propůjčilo funkci rozdělování případů mezi orgány stejné příslušnosti, která je oddělena a odlišena od funkce přiznávání mezinárodní soudní příslušnosti.

117.

Takto formulovaný návrh:

118.

Pokud jde o návrh Komise ( 78 ), v němž se navrhuje, aby si subjekt, který podává zástupnou žalobu, „mohl zvolit soud“, přičemž postačí, aby tento orgán měl místní příslušnost alespoň pro jednu osobu nebo některé z osob tvořících skupinu, jejíž zájmy tento subjekt zastupuje.

119.

Takto popsaný návrh Komise odděluje v čl. 7 bodě 2 nařízení č. 1215/2012 určení mezinárodní soudní příslušnosti od jejího územního aspektu. Zakotvuje forum actoris, jež žalující subjekt určí podle své vůle, bez jakéhokoli jiného omezení, než že se jedná o místo, kde by alespoň jedna dotčená osoba nebo skupina dotčených osob mohla podat individuální žalobu na základě místa, kde se škoda projevila.

120.

Pro prvky zástupné žaloby, které jsou homogenní, neexistuje větší nebo menší blízkost mezi určeným orgánem a důkazy, než by mohl mít jakýkoli jiný orgán. Pokud jde o prvky, které je třeba odlišit, je blízkost jistá pouze ve vztahu k dotyčnému poškozenému v důsledku konkrétní „škodné události“, jež slouží jako základ místní příslušnosti. Totéž platí pro předvídatelnost na straně žalovaného ( 79 ).

121.

Kterýkoli z těchto dvou návrhů by v konečném důsledku znamenal hlubokou proměnu pravidla zvláštní příslušnosti a s tím spojenou změnu rovnováhy zájmů, kterou unijní normotvůrce stanovil v nařízení č. 1215/2012: něco, k čemu podle mého názoru není osoba podávající výklad oprávněna ( 80 ).

122.

Oba návrhy, ačkoli se zjevně nezříkají určení soudu, který se vyznačuje vazbou na spor ( 81 ), ve skutečnosti vytvářejí nová kritéria pro určení místní příslušnosti.

123.

Tato (nová) kritéria jsou inspirována cílem řádného výkonu spravedlnosti, který není chápán jako snadné získávání, posuzování nebo provádění důkazů, ale jako účinné procesní řízení překrývajících se zájmů. Článek 7 bod 2 nařízení č. 1215/2012 přitom jako takový nesleduje posledně uvedený cíl ( 82 ).

124.

Stichting Right to Consumer Justice tvrdí, že za okolností projednávané věci jsou všechny soudy v Nizozemsku stejně příslušné k projednání zástupné žaloby. Podpůrně navrhuje omezit úlohu čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012 na určení příslušnosti na mezinárodní úrovni.

125.

Již jsem odmítl jako paradoxní výklad tohoto pravidla v tom smyslu, že bez rozdílu přisuzuje mezinárodní a místní příslušnost všem soudům členského státu ( 83 ).

126.

Větší zájem vzbuzuje návrh na vrácení rozhodnutí o způsobu určení místní příslušnosti členským státům. Pokud by bylo toto pravidlo přijato, mohl by být nadále používán čl. 7 odst. 2 nařízení 1215/2012 (návrh neomezuje možnosti žalobce na soud v místě bydliště žalovaného) v kontextu, jako je kontext zástupných žalob, na který se nařízení 1215/2012 nevztahuje; a je odstraněna překážku pro používání tohoto procesního mechanismu, jehož použití unijní normotvůrce podporuje.

127.

Tento návrh se však vymyká obvyklému chápání tohoto článku, které je podloženo pádnými argumenty ( 84 ). Z tohoto důvodu se jedná o možnost, kterou lze zvážit pouze de lege ferenda ( 85 ).

128.

Předkládající soud se táže, zda čl. 7 bod 2 nařízení č. 1215/2012 brání „použití vnitrostátního (procesního) pravidla, které umožňuje postoupení věci jednomu soudu v tomto členském státě“, a to ve dvou případech:

129.

Tyto otázky mohou být hypotetické vzhledem k tomu, že obě žaloby proti společnosti Apple byly podány u téhož (předkládajícího) soudu ( 86 ). Nevylučuji však, že odpověď bude pro tento soud užitečná k potvrzení jeho vlastní příslušnosti.

130.

Soudní dvůr rozhodl, že čl. 7 bod 2 nařízení č. 1215/2012 „nebrání tomu, aby se členský stát rozhodl svěřit určitý druh sporu jedinému soudu, který je tedy výlučně příslušný bez ohledu na místo, v němž se v tomto členském státě škoda projevila“ ( 87 ).

131.

Toto řešení je vysvětleno tím, že nařízení č. 1215/2012 nevyžaduje zřízení soudů v místech, kde se škoda projevila ( 88 ), a že vymezení obvodu soudů je v zásadě součástí organizační pravomoci členských států ( 89 ).

132.

Konkrétně „může technická složitost pravidel použitelných na žaloby na náhradu škody v případě jednání v rozporu s ustanoveními práva hospodářské soutěže rovněž svědčit ve prospěch koncentrace příslušnosti“ ( 90 ).

133.

Ve světle těchto tvrzení nic nebrání tomu, aby nizozemské právo ex ante stanovilo, že všechny zástupné žaloby na náhradu škody vyplývající z porušení práva hospodářské soutěže bude projednávat jediný soud.

134.

Z předkládacího rozhodnutí však vyplývá, že v nizozemské právní úpravě tomu tak není. Článek 220 Rv ( 91 ) zjevně umožňuje, aby se řízení probíhající u různých soudů v souladu s jejich pravidly příslušnosti spojila ex post u soudu, který zahájil řízení jako první.

135.

Je-li tomu tak, pravidlo koncentrace nespojuje řízení před jediným příslušným soudem v rámci soudní organizace členského státu (který by byl rovněž specializovaný z důvodu předmětu řízení), ale před soudem, u něhož bylo řízení, jedno z mnoha, zahájeno jako první.

136.

Cílem nařízení č. 1215/2012 není sjednotit procesní pravidla členských států, nýbrž rozdělit soudní příslušnost k řešení sporů v občanských a obchodních věcech ( 92 ). Použitím vnitrostátního procesního práva však nesmí být dotčen užitečný účinek tohoto nařízení ( 93 ).

137.

Vnitrostátní pravidlo, které napravuje výsledek použití čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012 tím, že řízení probíhající před soudy příslušnými podle tohoto ustanovení koncentruje ex post u jediného orgánu, v zásadě nerespektuje užitečný účinek tohoto ustanovení.

138.

I když příslušnost k témuž vnitrostátnímu soudnímu systému může zmírnit dopad provedené korekce pravidla příslušnosti, je skutečností, že soud, který by projednával druhou a další žaloby, by již nebyl soudem určeným na základě zvláštní zeměpisné souvislosti s každou z nich.

139.

Pravidlo koncentrace však může za určitých okolností přispět k řádnému výkonu spravedlnosti, kterým se rozumí mimo jiné takový, který: a) optimalizuje vedení řízení, b) šetří čas a celkové náklady a c) snižuje riziko nejednotných nebo rozporných rozhodnutí ( 94 ). Nařízení č. 1215/2012 těmto cílům nebrání ( 95 ).

140.

Nevylučuji, že tyto faktory jsou přítomny i v případě, kdy je souběžné řízení výsledkem podání zástupné žaloby, tj. že v takových případech zpravidla převažuje obecný zájem na co nejracionálnější organizaci soudnictví nad zájmem účastníků řízení v jednotlivých řízeních.

141.

Samotná skutečnost, že souběžná řízení se týkají zástupných žalob, však sama o sobě nestačí k odůvodnění jejich koncentrace ( 96 ). V každém jednotlivém případě je proto třeba, aby vnitrostátní soud zvážil výše uvedené zájmy a ověřil, že koncentrace řízení je nejlepším řešením z hlediska řádného výkonu spravedlnosti ( 97 ).

142.

S ohledem na výše uvedené navrhuji odpovědět rechtbank Amsterdam (okresní soud v Amsterdamu, Nizozemsko) následovně:

„Článek 7 bod 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech

musí být vykládán v tom smyslu, že