–

za SIA „A“: A. Bitāns, advokāts,

–

za C: I. Grunte, advokāts,

–

za D a E: G. Madelis, jurists, a K. Salmgrieze, advokāte,

–

za lotyšskou vládu: E. Bārdiņš, J. Davidoviča a K. Pommere, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi: I. Rubene a N. Ruiz García, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 2 písm. b), čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2, článku 5 a čl. 6 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. 1993, L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02, s. 288, oprava Úř. věst. 2016, L 303, s. 26, a oprava Úř. věst. 2023, L 17, s. 100), článku 8a směrnice 93/13, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 (Úř. věst. 2011, L 304, s. 64), jakož i čl. 17 odst. 1 a článku 24 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi SIA „A“, společností s ručením omezeným založenou podle lotyšského práva, jejímž předmětem činnosti je zajištovat rozvoj sportovců v Lotyšsku, na jedné straně a C, D a E na straně druhé, jenž se týká žádosti o zaplacení odměny na základě smlouvy o poskytování služeb na podporu sportovního rozvoje a kariéry.

3

Článek 17 Listiny, nadepsaný „Právo na vlastnictví“, v odstavci 1 stanoví:

„Každý má právo vlastnit zákonně nabytý majetek, užívat jej, nakládat s ním a odkazovat jej. Nikdo nesmí být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu, v případech a za podmínek, které stanoví zákon, a při poskytnutí spravedlivé náhrady v přiměřené lhůtě. Užívání majetku může rovněž být upraveno zákonem v míře nezbytné z hlediska obecného zájmu.“

4

Článek 24 Listiny, nadepsaný „ Práva dítěte“, v odstavci 2 stanoví:

„Při všech činnostech týkajících se dětí, ať už uskutečňovaných veřejnými orgány nebo soukromými institucemi, musí být prvořadým hlediskem nejvlastnější zájem dítěte.“

5

Článek 51 Listiny, který se týká její oblasti použití, zní:

„1.   Ustanovení této listiny jsou při dodržení zásady subsidiarity určena orgánům, institucím a jiným subjektům Unie, a dále členským státům, výhradně pokud uplatňují právo Unie. Respektují proto práva, dodržují zásady a podporují jejich uplatňování v souladu se svými pravomocemi, při zachování mezí pravomocí, které jsou Unii svěřeny ve Smlouvách.

2.   Tato listina nerozšiřuje oblast působnosti práva Unie nad rámec pravomocí Unie, ani nevytváří žádnou novou pravomoc či úkol pro Unii, ani nemění pravomoc a úkoly stanovené ve Smlouvách.“

6

Desátý, třináctý a šestnáctý bod odůvodnění směrnice 93/13 uvádějí:

„[V]zhledem k tomu, že účinnější ochrany spotřebitele lze dosáhnout přijetím jednotných právních předpisů v oblasti zneužívajících ujednání; že takové přepisy by se měly vztahovat na všechny smlouvy uzavírané mezi prodávajícími nebo poskytovateli a spotřebiteli; že z působnosti této směrnice musí být vyňaty mimo jiné pracovní smlouvy, smlouvy týkající se dědického práva, smlouvy týkající se rodinného práva a smlouvy týkající se zřizování a organizace společností nebo dohod o sdružení fyzických osob;

[…]

vzhledem k tomu, že se předpokládá, že právní nebo správní předpisy členských států, které přímo nebo nepřímo stanoví ujednání spotřebitelských smluv, neobsahují zneužívající ujednání; že se proto nejeví jako nezbytné podřídit ustanovením této směrnice ujednání, která odrážejí závazné právní nebo správní předpisy a zásady nebo ustanovení mezinárodních úmluv, jejichž stranami jsou členské státy [nebo Společenství]; že v tomto ohledu ‚závazné právní nebo správní předpisy‘ v čl. 1 odst. 2 zahrnují také pravidla, která se v souladu s právními předpisy použijí mezi smluvními stranami, pokud nebylo ujednáno jinak;

[…]

vzhledem k tomu, že posouzení zneužívající povahy smluvních ujednání podle zvolených obecných kritérií, zejména v činnostech prodeje nebo poskytování, které mají veřejnoprávní povahu a které poskytují kolektivní služby se zohledněním solidarity mezi uživateli, musí být doplněno o prostředek k celkovému hodnocení různých dotčených zájmů; že to staví do popředí požadavek poctivosti [dobré víry]; že při posuzování poctivosti [dobré víry] musí být brán zvláštní ohled na sílu vyjednávacích pozic stran, na to, zda měl spotřebitel nějakou pohnutku k tomu, aby souhlasil s ujednáním, a zda zboží bylo dodáno nebo služby poskytnuty na zvláštní objednávku spotřebitele; že požadavek poctivosti [dobré víry] může být uspokojen prodávajícím nebo poskytovatelem, jestliže jedná poctivě a spravedlivě s druhou stranou, jejíž oprávněné zájmy musí vzít v úvahu“.

7

Článek 1 odst. 1 této směrnice stanoví:

„Účelem této směrnice je sblížit právní a správní předpisy členských států týkající se zneužívajících ujednání ve smlouvách uzavíraných mezi prodávajícím zboží nebo poskytovatelem služeb a spotřebitelem.“

8

Článek 2 uvedené směrnice stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

9

Článek 3 odst. 1 a 2 téže směrnice stanoví:

„1.   Smluvní ujednání, které nebylo individuálně sjednáno, je považováno za zneužívající, jestliže v rozporu s požadavkem poctivosti [dobré víry] způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele.

2.   Ujednání je vždy považováno za nesjednané individuálně, jestliže bylo sepsáno předem, a spotřebitel proto nemohl mít žádný vliv na obsah ujednání, zejména v souvislosti se smlouvou uzavíranou adhezním způsobem.

Skutečnost, že některé aspekty ujednání nebo jedno konkrétní ujednání byly sjednány individuálně, nevylučuje použití tohoto článku na zbytek smlouvy, jestliže celkové posouzení smlouvy ukazuje, že jde o smlouvu uzavíranou adhezním způsobem.

Jestliže některý prodávající nebo poskytovatel tvrdí, že určité standardní ujednání bylo sjednáno individuálně, je povinen o tom předložit důkaz.“

10

Článek 4 směrnice 93/13 stanoví:

„1.   Aniž je dotčen článek 7, posuzuje se zneužívající povaha smluvního ujednání s ohledem na povahu zboží nebo služeb, pro které byla smlouva uzavřena, a s ohledem na všechny okolnosti v době uzavření smlouvy, které provázely její uzavření, a na všechna ostatní ujednání smlouvy nebo jiné smlouvy, ze kterých vychází.

2.   Posouzení zneužívající povahy smluvních ujednání se netýká vymezení hlavního předmětu smlouvy, ani přiměřenosti mezi cenou a odměnou na straně jedné a službami nebo zbožím poskytovaným jako protiplnění na straně druhé, pokud jsou tato ujednání sepsána jasným a srozumitelným jazykem.“

11

Článek 5 této směrnice stanoví:

„V případě smluv, v nichž jsou všechna nebo některá ujednání nabízená spotřebiteli předložena písemně, musí být tato ujednání sepsána jasným a srozumitelným jazykem. Při pochybnosti o významu některého ujednání se použije výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější. Toto pravidlo pro výklad se nepoužije v souvislosti s postupy stanovenými v čl. 7 odst. 2.“

12

Článek 6 odst. 1 uvedené směrnice zní:

„Členské státy stanoví, že zneužívající ujednání použitá ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazná a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných zneužívajících ujednání.“

13

Článek 8 téže směrnice stanoví:

„Členské státy mohou přijmout nebo ponechat v platnosti přísnější ustanovení slučitelná se Smlouvou v oblasti působnosti této směrnice, aby zajistily nejvyšší stupeň ochrany spotřebitele.“

14

Směrnice 2011/83 změnila směrnici 93/13 tím, že do ní vložila článek 8a. Tento článek v odstavci 1 stanoví:

„Pokud členský stát přijme ustanovení v souladu s článkem 8, uvědomí o nich i o veškerých následných změnách Komisi, zejména pokud tato ustanovení:

15

Článek 5 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnice Rady 84/450/EHS, směrnic Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, 98/27/ES a 2002/65/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 (směrnice o nekalých obchodních praktikách) (Úř. věst. 2005, L 149, s. 22) stanoví:

„Obchodní praktiky, jež mohou podstatně narušit ekonomické chování pouze určité jednoznačně vymezitelné skupiny spotřebitelů, kteří jsou z důvodu duševní nebo fyzické slabosti, věku nebo důvěřivosti zvlášť zranitelní takovou praktikou nebo produktem, který propaguje, způsobem, který může obchodník rozumně očekávat, se hodnotí z pohledu průměrného člena dané skupiny. Tím nejsou dotčeny běžné a oprávněné reklamní praktiky zveličených prohlášení nebo prohlášení, která nejsou míněna doslovně.“

16

Článek 186 Civillikums (občanský zákoník) stanoví, že rodiče společně zastupují své dítě v jeho osobních a majetkových vztazích (společné zastupování).

17

Článek 223 tohoto zákoníku stanoví:

„Otec a matka jsou na základě práva péče o dítě přirozenými opatrovníky svého nezletilého dítěte.“

18

Článek 293 uvedeného zákoníku stanoví:

„Opatrovník může v záležitostech týkajících se nezletilé osoby a v jejím zájmu uzavírat smlouvy všeho druhu a přijímat a provádět platby. Všechny tyto úkony jsou pro nezletilou osobu závazné, pokud je opatrovník učinil v dobré víře, přičemž jednal v rámci řádného finančního hospodaření a nezletilou osobu bez zvláštního požadavku nezavázal na dobu delší než do její plnoletosti.“

19

Článek 1408 téhož zákoníku stanoví:

„Nezletilé osoby nemají způsobilost k právním úkonům.“

20

Článek 1 Patērētāju tiesību aizsardzības likums (zákon na ochranu práv spotřebitelů) ze dne 1. dubna 1999 (Latvijas Vēstnesis, 1999, č. 104/105), ve znění použitelném na skutkový stav ve věci v původním řízení, je nadepsaný „Pojmy používané v zákoně“ a stanoví:

„Pro účely tohoto zákona se rozumí:

[…]

[…]“

21

Článek 6 tohoto zákona, nadepsaný „Zneužívající smluvní ujednání“, stanoví:

„[…]

[…]

[…]“

22

Zákon ze dne 24. dubna 2014 (Latvijas Vēstnesis, 2014, č. 92) vložil do článku 6 zákona na ochranu práv spotřebitelů odstavec 22, který zní:

„Ustanovení tohoto článku se nevztahují na smluvní ujednání, která vymezují hlavní předmět smlouvy a přiměřenost mezi cenou a odměnou na straně jedné a zbožím nebo službami na straně druhé, pokud jsou tato ujednání sepsána jasným a srozumitelným jazykem. […]“

23

Společnost A nabízí sportovcům soubor služeb na podporu rozvoje jejich odborných dovedností a kariéry.

24

Dne 14. ledna 2009 uzavřela společnost A s nezletilým dítětem C, kterému bylo v té době 17 let a zastupovali jej jeho rodiče D a E, smlouvu o poskytování služeb na podporu jeho sportovního rozvoje a kariéry s cílem zajistit, že C, který ještě nebyl profesionálním sportovcem, dosáhne úspěchu v profesionální kariéře v basketbalu (dále jen „smlouva ze dne 14. ledna 2009“). Uvedená smlouva byla uzavřena na dobu patnácti let, tedy do 14. ledna 2024.

25

Ve smlouvě ze dne 14. ledna 2009 bylo stanoveno, že společnost A poskytne C celou řadu služeb, včetně koučování a trénování, služeb sportovní medicíny a podpory sportovního psychologa, opatření na podporu kariéry, uzavírání smluv mezi sportovcem a kluby, marketingu, právních služeb nebo účetnictví. Na základě bodu 6.1 této smlouvy se C oproti tomu zavázal vyplácet společnosti A odměnu ve výši 10 % ze všech čistých příjmů, které bude pobírat po dobu trvání smlouvy, navýšených o daň z přidané hodnoty platnou v Lotyšsku, a to pod podmínkou, že výše těchto příjmů bude činit alespoň 1500 eur měsíčně.

26

Dne 29. června 2020 podala společnost A, která měla za to, že odměna stanovená ve smlouvě ze dne 14. ledna 2009 za služby poskytnuté C nebyla vyplacena, k lotyšským soudům žalobu, kterou se domáhala, aby byla žalovaným v původním řízení uložena povinnost zaplatit jí částku 1663777,99 eura, která odpovídá 10 % z příjmů C pocházejících ze smluv uzavřených se sportovními kluby.

27

Soud prvního stupně a poté i odvolací soud zamítly návrh společnosti A z důvodu, že smlouva ze dne 14. ledna 2009 není v souladu s vnitrostátními ustanoveními týkajícími se ochrany práv spotřebitelů a zejména že ujednání, kterým je C uložena povinnost platit odměnu ve výši 10 % z jeho příjmů po celou dobu trvání této smlouvy, je zneužívající.

28

Společnost A podala kasační opravný prostředek k Augstākā tiesa (Senāts) (Nejvyšší soud, Lotyšsko), který je předkládajícím soudem. Tato společnost tvrdila, že vnitrostátní ustanovení týkající se ochrany práv spotřebitelů nejsou v projednávaném případě relevantní, neboť smlouva ze dne 14. ledna 2009 patří do kategorie smluv „mladých nadějných“ sportovců, na které se tato ustanovení nevztahují. Společnost A rovněž navrhovala, aby byla Soudnímu dvoru předložena žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.

29

Předkládající soud uvádí, že i když Soudní dvůr již několikrát vyložil pojem „spotřebitel“, doposud se nezabýval tím, zda jsou ustanovení týkající se ochrany práv spotřebitelů použitelná v oblasti sportu. Kdyby tomu tak bylo, je předkládající soud toho názoru, že okolnost, že činnost mladého sportovce nabývá – stejně jako v projednávaném případě – po uzavření dotčené smlouvy o poskytování služeb profesionální charakter, není relevantní a nemůže bránit tomu, aby se dotyčná osoba dovolávala postavení „spotřebitele“ ve smyslu směrnice 93/13.

30

Uvedený soud rovněž poukazuje na rozdíly, které existují v judikatuře členských států a které podle jeho názoru odůvodňují nutnost položit v tomto ohledu předběžné otázky.

31

Předkládající soud tedy uvádí, že cour d’appel de Paris (Odvolací soud v Paříži, Francie) v rozsudku ze dne 23. května 2019 rozhodl, že hráč basketbalu, který jakožto budoucí hráč uzavřel se sportovní agenturou smlouvu o poskytování služeb, v níž se tato agentura zavázala vést v zájmu tohoto sportovce jednání se sportovními kluby stran zaměstnání tohoto sportovce, zatímco posledně uvedený se zavázal platit uvedené agentuře částku, jejíž výše závisela na smlouvách uzavřených v rámci této spolupráce, jednal jakožto spotřebitel, a nikoli jako prodávající či poskytovatel. Naproti tomu v rozsudku ze dne 7. listopadu 2002 Oberlandesgericht München (Vrchní zemský soud v Mnichově, Německo), který rozhodoval o sporu mezi mladým hráčem tenisu a sportovní agenturou, jenž se týkal podobné smlouvy o poskytování služeb, jako je smlouva dotčená v původním řízení, nepoužil na tento právní vztah ustanovení týkající se ochrany spotřebitele.

32

Předkládající soud se zabývá i dalšími otázkami, a to zejména tím, zda lze na takové ujednání, jako je ujednání dotčené v původním řízení, nahlížet jako na ujednání sepsané jasným a srozumitelným jazykem ve smyslu článku 5 směrnice 93/13 a zda způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran ve smyslu článku 3 této směrnice.

33

V tomto kontextu se Augstākā tiesa (Senāts) (Nejvyšší soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

34

Společnost A namítá nepřípustnost některých položených otázek.

35

Na prvním místě uvádí, že třetí až pátá otázka jsou nepřípustné, protože jejich prostřednictvím předkládající soud v podstatě žádá Soudní dvůr nikoli o výklad unijního práva, ale o jeho aplikaci na konkrétní případ, zejména o určení, zda ujednání dotčené v původním řízení spadá do působnosti čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13, a pokud tomu tak není, zda je v rozporu s článkem 5 a čl. 3 odst. 1 této směrnice.

36

Na druhém místě poznamenává, že sedmá otázka nastoluje čistě hypotetický problém, jelikož v lotyšském právu neexistuje právní základ pro konstatování nadměrné návratnosti investic.

37

Na třetím místě je toho názoru, že devátá a desátá otázka, které se týkají použitelnosti Listiny na horizontální vztahy, jsou nepřípustné zaprvé z toho důvodu, že jsou příliš abstraktní a v podstatě představují žádost o poradní stanovisko, a zadruhé z toho důvodu, že Listina není v projednávané věci použitelná.

38

V této souvislosti je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že v rámci spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy zavedené v článku 267 SFEU je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, aby s ohledem na konkrétní okolnosti věci posoudil relevanci otázek, které Soudnímu dvoru klade. Týkají-li se položené otázky výkladu nebo platnosti normy unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout. Z toho plyne, že na předběžnou otázku týkající se unijního práva se vztahuje domněnka relevance. Soudní dvůr může rozhodování o takové otázce odmítnout pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jedná-li se o hypotetický problém nebo také nedisponuje-li Soudní dvůr skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny [rozsudek ze dne 29. června 2023, International Protection Appeals Tribunal a další (Atentát v Pákistánu), C‑756/21, EU:C:2023:523, body 35 a 36 a citovaná judikatura].

39

V projednávaném případě přitom není zjevné, že by žádaný výklad unijního práva neměl žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení nebo že by se jednalo o hypotetický problém. Mimoto v předkládacím rozhodnutí je právní a skutkový rámec sporu v původním řízení popsán dostatečně podrobně na to, aby Soudní dvůr mohl poskytnout užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny.

40

Zejména pokud jde o třetí až pátou, devátou a desátou otázku, z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že předkládající soud se zamýšlí nad smyslem a dosahem několika ustanovení směrnice 93/13, případně ve spojení s některými ustanoveními Listiny, pro účely určení, zda může provést přezkum zneužívající povahy smluvního ujednání, o které se jedná v původním řízení, na základě této směrnice. Jak uvedl generální advokát v bodě 39 svého stanoviska, uvedený soud nežádá Soudní dvůr, aby tato ustanovení směrnice 93/13 použil na skutkové okolnosti věci v původním řízení ani aby jeho posouzení nahradil svým vlastním.

41

Pokud jde dále o údajnou hypotetickou povahu sedmé otázky, která podle společnosti A vyplývá z toho, že v lotyšském právu neexistuje možnost konstatovat, že návratnost investic je nadměrná, je třeba připomenout, že v rámci řízení upraveného v článku 267 SFEU jsou funkce Soudního dvora a předkládajícího soudu jasně odlišné a výklad vnitrostátních předpisů náleží výlučně předkládajícímu soudu (rozsudek ze dne 15. ledna 2013, Križan a další, C‑416/10, EU:C:2013:8, bod 58 a citovaná judikatura). Výklad vnitrostátního práva předložený společností A, pokud jde o nemožnost konstatovat, že návratnost investic je nadměrná, přitom nemůže stačit k vyvrácení domněnky relevance připomenuté v bodě 38 tohoto rozsudku.

42

Otázky položené předkládajícím soudem jsou tedy přípustné.

43

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 1 odst. 1 a čl. 2 písm. b) směrnice 93/13 musí být vykládány v tom smyslu, že smlouva, kterou prodávající nebo poskytovatel vykonávající činnost v oblasti rozvoje sportovců uzavřel s „nadějnou“ nezletilou osobu, která byla zastoupena svými rodiči a v době uzavření této smlouvy nebyla zaměstnána v oblasti sportu, spadá do působnosti této směrnice.

44

V této souvislosti je třeba nejprve uvést, že rozsah působnosti směrnice 93/13 je definován v jejím čl. 1 odst. 1. Podle této definice je tedy účelem této směrnice sblížit předpisy členských států týkající se zneužívajících ujednání ve smlouvách uzavíraných mezi prodávajícím zboží nebo poskytovatelem služeb a spotřebitelem. Jedná se tedy o obecnou směrnici na ochranu spotřebitele, která má být používána ve všech odvětvích hospodářské činnosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. července 2017, Air Berlin, C‑290/16, EU:C:2017:523, bod 44).

45

Pokud jde o pojmy „spotřebitel“ a „prodávající nebo poskytovatel“, které jsou uvedeny v čl. 1 odst. 1 směrnice 93/13, jsou v čl. 2 písm. b) a c) této směrnice definovány tak, že prvním z nich se rozumí fyzická osoba, která ve smlouvách, na které se vztahuje uvedená směrnice, jedná pro účely, které nespadají do rámce její obchodní nebo výrobní činnosti nebo povolání, a druhým z nich se rozumí fyzická nebo právnická osoba, veřejnoprávně nebo soukromoprávně vlastněná, která ve smlouvách, na které se vztahuje tatáž směrnice, jedná pro účely související s její obchodní nebo výrobní činností nebo povoláním.

46

Směrnice 93/13 tedy smlouvy, na které se použije, definuje prostřednictvím odkazu na určitou vlastnost smluvních stran podle toho, zda jednají v rámci obchodní nebo výrobní činností nebo povolání, či nikoli (rozsudek ze dne 24. října 2024, Zabitoń, C‑347/23, EU:C:2024:919, bod 24 a citovaná judikatura).

47

Proto je směrnice 93/13 použitelná v situaci, kdy byla smlouva uzavřena mezi prodávajícím nebo poskytovatelem vykonávajícím činnost v oblasti rozvoje sportovců a „nadějnou“ nezletilou osobou, která byla zastoupena svými rodiči a v době uzavření této smlouvy nevykonávala dotčenou sportovní činnost na profesionální úrovni.

48

Tento závěr platí i v případě, že se spotřebitel stal po uzavření této smlouvy profesionálním sportovcem, jako je tomu ve věci v původním řízení.

49

Bylo totiž rozhodnuto, že postavení osoby jako „spotřebitele“ musí být posouzeno v době uzavření dotčené smlouvy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. července 2020, Raiffeisen Bank a BRD Groupe Société Générale, C‑698/18 a C‑699/18, EU:C:2020:537, bod 73, a rozsudek ze dne 24. října 2024, Zabitoń, C‑347/23, EU:C:2024:919, bod 32).

50

Nezletilá osoba, která ke dni uzavření smlouvy o poskytování služeb na podporu sportovního rozvoje a kariéry nevykonávala dotyčnou sportovní činnost na profesionální úrovni, proto neztrácí postavení „spotřebitele“ ve smyslu čl. 2 písm. b) směrnice 93/13 z důvodu, že se v průběhu plnění smlouvy stala profesionálním sportovcem.

51

V této souvislosti je třeba dodat, že pouhá skutečnost, že je tento spotřebitel považován za „nadějného“ hráče ve sportovní disciplíně, v níž se později stal profesionálním hráčem, nemůže změnit postavení, které měl ke dni uzavření dotčené smlouvy, a nemůže jej změnit ani okolnost, že předmět této smlouvy souvisel s možnou budoucí profesionální kariérou tohoto sportovce.

52

Stejně tak skutečnost, že dotyčný spotřebitel mohl mít znalosti nebo potenciálně důležité informace ve sportovní disciplíně, v níž se později stal profesionálním hráčem, není relevantní, pokud jde o jeho postavení ke dni uzavření dotčené smlouvy.

53

Podle ustálené judikatury má totiž pojem „spotřebitel“ ve smyslu čl. 2 písm. b) směrnice 93/13 objektivní povahu a je nezávislý na konkrétních znalostech, které dotyčná osoba může mít, nebo na informacích, jež má tato osoba skutečně k dispozici (rozsudek ze dne 3. září 2015, Costea, C‑110/14, EU:C:2015:538, bod 21).

54

S ohledem na výše uvedené je třeba na první otázku odpovědět, že čl. 1 odst. 1 a čl. 2 písm. b) směrnice 93/13 musí být vykládány v tom smyslu, že smlouva o poskytování služeb na podporu rozvoje a kariéry sportovce, kterou prodávající nebo poskytovatel vykonávající činnost v oblasti rozvoje sportovců uzavřel s „nadějnou“ nezletilou osobu, která byla zastoupena svými rodiči a v době uzavření této smlouvy nebyla ještě zaměstnána v oblasti sportu, a tudíž měla postavení spotřebitele, spadá do působnosti této směrnice.

55

Na druhou otázku není namístě odpovídat, jelikož byla položena pouze pro případ záporné odpovědi na první otázku.

56

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 4 odst. 2 a článek 8 směrnice 93/13 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátní soud může s ohledem na článek 3 této směrnice posoudit zneužívající povahu smluvního ujednání, jež stanoví, že se mladý sportovec zavazuje platit za poskytování služeb na podporu rozvoje a kariéry v určitém sportu, které jsou uvedeny ve smlouvě, odměnu ve výši 10 % z příjmů, které bude pobírat v průběhu patnácti let následujících po uzavření této smlouvy.

57

V této souvislosti je třeba připomenout, že čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13 stanoví, že posouzení zneužívající povahy se netýká ujednání vymezujících hlavní předmět smlouvy ani ujednání o přiměřenosti mezi cenou a odměnou na straně jedné a službami nebo zbožím poskytovaným jako protiplnění na straně druhé, pokud jsou tato ujednání sepsána jasným a srozumitelným jazykem.

58

Podle judikatury Soudního dvora jsou ujednání uvedená v tomto čl. 4 odst. 2, jež spadají do oblasti působnosti směrnice 93/13, vyňata z posouzení jejich zneužívající povahy, pokud má příslušný vnitrostátní soud na základě posouzení konkrétního případu za to, že byla prodávajícím nebo poskytovatelem sepsána jasným a srozumitelným jazykem. Cílem tohoto ustanovení je tedy pouze stanovit způsob a rozsah věcného přezkumu smluvních ujednání, která nebyla sjednána individuálně a definují hlavní plnění smlouvy uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. června 2010, Caja de Ahorros y Monte de Piedad de Madrid, C‑484/08, EU:C:2010:309, body 32 a 34). Z uvedeného ustanovení mimoto vyplývá, že okolnost, že ujednání není sepsáno jasným a srozumitelným jazykem, nemůže sama o sobě propůjčit tomuto ujednání zneužívající povahu [rozsudek ze dne 13. července 2023, Banco Santander (Odkaz na oficiální index), C‑265/22, EU:C:2023:578, bod 66 a citovaná judikatura].

59

Pokud je stejně jako ve sporu v původním řízení předmětem smlouvy poskytování služeb na podporu rozvoje a kariéry v určitém sportu, které jsou v této smlouvě uvedeny, ujednání, jež stanoví, že se mladý sportovec, jenž je smluvní stranou, zavazuje platit za poskytování takových služeb odměnu ve výši 10 % z příjmů, které bude pobírat v průběhu patnácti let následujících po uzavření uvedené smlouvy, je – jak v podstatě uvedl generální advokát v bodě 87 svého stanoviska – relevantní pro účely určení hlavního předmětu smlouvy i přiměřenosti mezi cenou a odměnou na straně jedné a službami nebo zbožím poskytovaným jako protiplnění na straně druhé ve smyslu čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13.

60

Z toho plyne, že uvedené ujednání spadá do působnosti tohoto čl. 4 odst. 2, a proto může vnitrostátní soud v zásadě posoudit jeho zneužívající povahu pouze tehdy, pokud dospěje k závěru, že nebylo sepsáno jasným a srozumitelným jazykem.

61

Nicméně v projednávaném případě z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že ke dni uzavření smlouvy, o kterou se jedná v původním řízení, tedy ke dni 14. ledna 2009, nebyla ještě některá ustanovení směrnice 93/13, zejména její čl. 4 odst. 2, provedena Lotyšskou republikou do jejího právního řádu, jelikož provedení uvedeného ustanovení nabylo účinnosti až 1. července 2014.

62

V této souvislosti je třeba připomenout, že článek 8 směrnice 93/13 výslovně stanoví možnost členských států „přijmout nebo ponechat v platnosti přísnější ustanovení slučitelná se Smlouvou v oblasti působnosti této směrnice, aby zajistily nejvyšší stupeň ochrany spotřebitele“.

63

Soudní dvůr z toho dovodil, že členským státům nelze bránit, aby v celé oblasti působnosti směrnice 93/13, do níž spadají ujednání uvedená v jejím čl. 4 odst. 2, přijaly nebo ponechaly v platnosti přísnější pravidla, než jaká obsahuje samotná směrnice, pokud je jejich cílem zajistit nejvyšší stupeň ochrany spotřebitele (rozsudek ze dne 3. června 2010, Caja de Ahorros y Monte de Piedad de Madrid, C‑484/08, EU:C:2010:309, body 35 a 40).

64

Pokud to tedy vnitrostátní právo umožňuje, může vnitrostátní soud ve sporu týkajícím se smlouvy uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem posoudit zneužívající povahu ujednání, které nebylo sjednáno individuálně a týká se zejména hlavního předmětu této smlouvy, a to i v případě, kdy bylo toto ujednání prodávajícím nebo poskytovatelem předem sepsáno jasným a srozumitelným jazykem.

65

Předkládajícímu soudu tedy přísluší ověřit, zda ke dni uzavření smlouvy ze dne 14. ledna 2009 umožňovalo vnitrostátní právo posoudit zneužívající povahu ujednání spadajícího do působnosti čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13, a to i v případě, že toto ujednání bylo sepsáno jasným a srozumitelným jazykem.

66

S ohledem na výše uvedené je třeba na třetí otázku odpovědět, že čl. 4 odst. 2 a článek 8 směrnice 93/13 musí být vykládány v tom smyslu, že smluvní ujednání, jež stanoví, že se mladý sportovec zavazuje platit za poskytování služeb na podporu rozvoje a kariéry v určitém sportu, které jsou uvedeny ve smlouvě, odměnu ve výši 10 % z příjmů, které bude pobírat v průběhu patnácti let následujících po uzavření této smlouvy, spadá do působnosti tohoto ustanovení. Vnitrostátní soud proto v zásadě může posoudit zneužívající povahu takového ujednání s ohledem na článek 3 této směrnice pouze tehdy, pokud dospěje k závěru, že toto ujednání nebylo sepsáno jasným a srozumitelným jazykem. Uvedená ustanovení však nebrání vnitrostátní právní úpravě, která umožňuje soudní přezkum zneužívající povahy uvedeného ujednání i v případě, že bylo sepsáno jasným a srozumitelným jazykem.

67

Podstatou čtvrté otázky předkládajícího soudu je, zda článek 5 směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že na ujednání smlouvy, které bez dalšího upřesnění pouze stanoví, že se sportovec zavazuje platit poskytovateli za poskytování služeb na podporu sportovního rozvoje a kariéry odměnu ve výši 10 % z příjmů, které bude pobírat v průběhu patnácti let následujících po uzavření této smlouvy, je třeba nahlížet tak, že bylo sepsáno jasným a srozumitelným jazykem ve smyslu tohoto ustanovení.

68

Článek 5 směrnice 93/13 v této souvislosti stanoví, že v případě smluv, v nichž jsou všechna nebo některá ujednání nabízená spotřebiteli předložena písemně, musí být tato ujednání sepsána jasným a srozumitelným jazykem a při pochybnosti o významu některého ujednání musí být použit výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější.

69

Pokud jde o takový požadavek transparentnosti smluvních ujednání, jako je požadavek stanovený v čl. 4 odst. 2 i v článku 5 směrnice 93/13, Soudní dvůr zdůraznil, že tento požadavek nemůže být omezen na pouhou srozumitelnost z formálního a gramatického hlediska těchto ujednání, ale musí být vykládán široce s ohledem na nerovné postavení, v němž se nachází spotřebitel vůči prodávajícímu nebo poskytovateli zejména z hlediska úrovně informovanosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. září 2017, Andriciuc a další, C‑186/16, EU:C:2017:703, bod 44 a citovaná judikatura).

70

Uvedený požadavek transparentnosti tedy ukládá nejen to, aby ujednání bylo pro dotyčného spotřebitele srozumitelné z formálního a gramatického hlediska, ale také aby smlouva transparentně popisovala konkrétní fungování mechanismu, na nějž odkazuje dotčené ujednání, jakož případně i vztah mezi tímto mechanismem a mechanismem stanoveným dalšími ujednáními, tak aby tomuto spotřebiteli byla poskytnuta možnost vyhodnotit na základě přesných a srozumitelných kritérií ekonomické důsledky, které z toho pro něj vyplývají [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. ledna 2023, D. V. (Odměna advokáta – Princip hodinové sazby), C‑395/21, EU:C:2023:14, body 36 a 37 a citovaná judikatura].

71

Vnitrostátnímu soudu přísluší, aby s ohledem na veškeré relevantní skutečnosti posoudil, zda je tento požadavek splněn. Přesněji řečeno je na uvedeném soudu, aby při zohlednění všech okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, přezkoumal, zda byly spotřebiteli sděleny všechny informace, jež mohou mít vliv na rozsah jeho závazku a umožňují mu posoudit finanční důsledky závazku [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. ledna 2023, D. V. (Odměna advokáta – Princip hodinové sazby), C‑395/21, EU:C:2023:14, bod 38 a citovaná judikatura].

72

V této souvislosti Soudní dvůr v rámci sporu, který se týkal ujednání o zaplacení odměny advokáta, rozhodl, že i když od prodávajícího nebo poskytovatele nelze požadovat, aby spotřebitele informoval o konečných finančních důsledcích jeho závazku, které závisí na budoucích událostech, které jsou nepředvídatelné a nezávislé na vůli tohoto prodávajícího nebo poskytovatele, nic to nemění na tom, že informace, jež je povinen sdělit před uzavřením smlouvy, musí spotřebiteli umožnit, aby se rozhodl obezřetně a byl si přitom plně vědom jednak možnosti, že takové události nastanou, a jednak důsledků, které tyto události mohou mít po dobu poskytování dotčených právních služeb [rozsudek ze dne 12. ledna 2023, D. V. (Odměna advokáta – Princip hodinové sazby), C‑395/21, EU:C:2023:14, bod 43].

73

V projednávaném případě předkládajícímu soudu přísluší, aby s přihlédnutím k charakteristickým vlastnostem ujednání dotčeného v původním řízení a všem relevantním okolnostem uzavření smlouvy ze dne 14. ledna 2009 posoudil, zda informace sdělené poskytovatelem před uzavřením této smlouvy umožnily spotřebiteli přijmout rozhodnutí obezřetně a s plným vědomím finančních důsledků, které s sebou uzavření uvedené smlouvy nese [obdobně viz rozsudek ze dne 12. ledna 2023, D. V. (Odměna advokáta – Princip hodinové sazby), C‑395/21, EU:C:2023:14, bod 44].

74

Pokud jde o charakteristické vlastnosti takového ujednání, o jaké se jedná v původním řízení, jež stanoví výši odměny poskytovatele služeb na základě pevného procentního podílu budoucích příjmů smluvního partnera za určité období, je třeba uvést, že takové ujednání může být samo o sobě považováno za ujednání, které dotyčné osobě umožňuje posoudit hospodářské důsledky, které pro ni z tohoto ujednání vyplývají, pouze tehdy, pokud přesně popisuje dotyčné příjmy. Předkládajícímu soudu přísluší ověřit, zda může být údaj uvedený ve smlouvě ze dne 14. ledna 2009, že odměna poskytovatele služeb bude vypočítána na základě pevného procentního podílu ze všech čistých příjmů ze sportovních akcí, reklamy, marketingu a mediálních vystoupení souvisejících s dotyčným sportem, sám o sobě považován za údaj odpovídající takovému stupni přesnosti. Je rovněž nezbytné, aby povaha služeb poskytovaných za stanovenou odměnu mohla být rozumně pochopena nebo odvozena ze smlouvy posuzované jako celek (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. října 2019, Kiss a CIB Bank, C‑621/17, EU:C:2019:820, bod 43).

75

V konečném důsledku předkládajícímu soudu přísluší ověřit, zda ke dni uzavření smlouvy ze dne 14. ledna 2009 měla dotyčná osoba všechny nezbytné informace stran povahy služeb, které mají být poskytovatelem poskytnuty, i stran základu pro výpočet výše odměny, která má být za služby zaplacena, aby tak mohla posoudit hospodářské důsledky svého závazku.

76

S ohledem na výše uvedené je třeba na čtvrtou otázku odpovědět, že článek 5 směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že ujednání smlouvy, které pouze stanoví, že se sportovec zavazuje platit poskytovateli za poskytování služeb na podporu sportovního rozvoje a kariéry odměnu ve výši 10 % z příjmů, které bude pobírat v průběhu patnácti let následujících po uzavření této smlouvy, aniž byly spotřebiteli před uzavřením uvedené smlouvy sděleny veškeré informace nezbytné k tomu, aby mohl posoudit hospodářské důsledky svého závazku, není sepsáno jasným a srozumitelným jazykem ve smyslu tohoto ustanovení.

77

Podstatou páté otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 3 odst. 1 směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že ujednání smlouvy, které stanoví, že se mladý sportovec zavazuje platit za poskytování služeb na podporu sportovního rozvoje a kariéry odměnu ve výši 10 % z příjmů, které bude pobírat v průběhu patnácti let následujících po uzavření této smlouvy, způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele ve smyslu tohoto ustanovení v případě, že toto ujednání nestanoví žádnou spojitost mezi hodnotou poskytnuté služby a jejími náklady pro spotřebitele.

78

V této souvislosti je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora se jeho pravomoc vztahuje na výklad pojmů směrnice 93/13 i na stanovení kritérií, která vnitrostátní soud může nebo musí použít při přezkumu smluvního ujednání s ohledem na ustanovení směrnice, přičemž je věcí uvedeného soudu, aby s přihlédnutím k těmto kritériím rozhodl o konkrétní kvalifikaci předmětného smluvního ujednání v závislosti na okolnostech daného případu. Z toho vyplývá, že se Soudní dvůr musí omezit na to, že předkládajícímu soudu poskytne vodítka, která by měl předkládající soud zohlednit [rozsudek ze dne 13. července 2023, Banco Santander (Odkaz na oficiální index), C‑265/22, EU:C:2023:578, bod 50].

79

Článek 3 odst. 1 směrnice 93/13 stanoví, že smluvní ujednání, které nebylo individuálně sjednáno, je považováno za zneužívající, jestliže v rozporu s požadavkem dobré víry způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele.

80

V rámci posouzení zneužívající povahy smluvního ujednání, jež nebylo individuálně sjednáno, které musí provést vnitrostátní soud na základě čl. 3 odst. 1 směrnice 93/13, přísluší vnitrostátnímu soudu, aby s ohledem na všechny okolnosti věci nejprve posoudil možné nedodržení požadavku dobré víry a poté existenci případné významné nerovnováhy v neprospěch spotřebitele ve smyslu uvedeného ustanovení [rozsudek ze dne 13. července 2023, Banco Santander (Odkaz na oficiální index), C‑265/22, EU:C:2023:578, bod 63].

81

Za účelem upřesnění těchto pojmů je třeba připomenout, že pokud jde o otázku, za jakých okolností je způsobena taková nerovnováha „v rozporu s požadavkem poctivosti [dobré víry]“, musí vnitrostátní soud s ohledem na šestnáctý bod odůvodnění směrnice 93/13 ověřit, zda prodávající nebo poskytovatel, který jedná se spotřebitelem poctivě a spravedlivě, mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s takovým ujednáním souhlasil v rámci individuálního vyjednávání [rozsudek ze dne 13. července 2023, Banco Santander (Odkaz na oficiální index), C‑265/22, EU:C:2023:578, bod 64].

82

Kromě toho za účelem určení, zda ujednání způsobuje „významnou nerovnováhu“ v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele, je třeba zohlednit především vnitrostátní právní úpravu, která se použije pro případ, že si smluvní strany samy daný aspekt neupravily, a přitom zhodnotit, zda a případně do jaké míry je právní postavení spotřebitele smlouvou zhoršeno ve srovnání s právním postavením, jaké by měl podle platné vnitrostátní právní úpravy [rozsudek ze dne 13. července 2023, Banco Santander (Odkaz na oficiální index), C‑265/22, EU:C:2023:578, bod 65].

83

Pouze na základě této srovnávací analýzy bude moci vnitrostátní soud posoudit, zda a případně do jaké míry je právní postavení spotřebitele smlouvou zhoršeno ve srovnání s právním postavením, jaké by měl podle platné vnitrostátní právní úpravy.

84

Jak ovšem uvedl generální advokát v bodě 91 svého stanoviska, při posuzování existence významné nerovnováhy lze zohlednit i další faktory, jako jsou poctivé a spravedlivé tržní praktiky existující ke dni uzavření dotčené smlouvy v oblasti odměňování v dotyčné sportovní oblasti nebo povinnosti, které mohl přiměřeně informovaný spotřebitel s ohledem na tyto praktiky očekávat.

85

Konečně podle čl. 4 odst. 1 směrnice 93/13 je vnitrostátní soud povinen posoudit zneužívající povahu ujednání s ohledem na povahu zboží nebo služeb, pro které byla smlouva uzavřena, a s ohledem na všechny okolnosti v době uzavření smlouvy, které provázely její uzavření, a na všechna ostatní ujednání uvedené smlouvy nebo jiné smlouvy, ze kterých vychází [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. července 2024, Caixabank a další (Přezkum transparentnosti v hromadné žalobě), C‑450/22, EU:C:2024:577, bod 29 a citovaná judikatura].

86

Jak uvedl generální advokát v bodě 95 svého stanoviska, předkládající soud bude muset v projednávaném případě zohlednit různé aspekty smlouvy ze dne 14. ledna 2009, jako je skutečnost, že tato smlouva již ze své podstaty zahrnuje rizikový faktor pro společnost A. Uvedená smlouva totiž stanovila, že odměna náležející společnosti A je splatná pouze za podmínky, že příjem dosáhne částky alespoň 1500 eur za měsíc, že C může tuto smlouvu jednostranně vypovědět – aniž je povinen platit náhradu – mimo jiné v případě rozhodnutí, že nebude pokračovat v profesionální kariéře, nebo také že služby poskytované společností A neobsahují záruku, že C dosáhne požadovaného výsledku, tedy že se stane profesionálním sportovcem (obdobně viz rozsudek ze dne 16. března 2010, Olympique Lyonnais, C‑325/08, EU:C:2010:143, bod 42).

87

S ohledem na výše uvedené je třeba na pátou otázku odpovědět, že čl. 3 odst. 1 směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že ujednání smlouvy, které stanoví, že se mladý sportovec zavazuje platit za poskytování služeb na podporu sportovního rozvoje a kariéry odměnu ve výši 10 % z příjmů, které bude pobírat v průběhu patnácti let následujících po uzavření této smlouvy, nezpůsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele ve smyslu tohoto ustanovení pouze z toho důvodu, že toto ujednání nestanoví žádnou spojitost mezi hodnotou poskytnuté služby a jejími náklady pro spotřebitele. Existence takové nerovnováhy totiž musí být posouzena zejména s ohledem na vnitrostátní právní úpravu, která se použije pro případ, že si smluvní strany samy daný aspekt neupravily, na poctivé a spravedlivé tržní praktiky existující ke dni uzavření smlouvy v oblasti odměňování v dotyčné sportovní oblasti a na všechny okolnosti, které provázely uzavření uvedené smlouvy, a na všechna ostatní ujednání uvedené smlouvy nebo jiné smlouvy, ze kterých vychází.

88

Podstatou šesté otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby vnitrostátní soud, který konstatoval, že ujednání smlouvy uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem má zneužívající povahu ve smyslu čl. 3 odst. 1 této směrnice, snížil částku dlužnou spotřebitelem na úroveň nákladů, které poskytovatel při plnění této smlouvy skutečně vynaložil.

89

V této souvislosti čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 uvádí, že členské státy stanoví, že zneužívající ujednání použitá ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazná a smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných zneužívajících ujednání.

90

Toto ustanovení je kogentním ustanovením, které má formální rovnováhu, již smlouva nastoluje mezi právy a povinnostmi smluvních stran, nahradit skutečnou rovnováhou, která má znovunastolit rovnost mezi smluvními stranami (rozsudek ze dne 30. května 2013, Asbeek Brusse a de Man Garabito, C‑488/11, EU:C:2013:341, bod 38).

91

Za těchto podmínek musí být uvedené ustanovení považováno za normu rovnocennou vnitrostátním pravidlům, jež jsou ve vnitrostátním právním řádu kogentní (rozsudek ze dne 21. prosince 2016, Gutiérrez Naranjo a další, C‑154/15, C‑307/15 a C‑308/15, EU:C:2016:980, bod 54), takže zneužívající ujednání musí být považováno za ujednání, které nikdy neexistovalo.

92

Pokud jde o možnost vnitrostátního soudu, který konstatoval, že ujednání smlouvy uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem má zneužívající povahu, změnit obsah tohoto ujednání namísto toho, aby jednoduše upustil od jeho uplatnění vůči spotřebiteli, je třeba uvést, že čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 nelze chápat tak, že vnitrostátnímu soudu umožňuje takovou možnost využít (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. června 2012, Banco Español de Crédito, C‑618/10, EU:C:2012:349, bod 71).

93

Pokud by měl vnitrostátní soud pravomoc změnit obsah zneužívajících ujednání v takové smlouvě, mohlo by být ohroženo splnění dlouhodobého cíle stanoveného v článku 7 směrnice 93/13. Taková možnost by totiž přispěla k odstranění odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele spočívajícího v tom, že se taková zneužívající ujednání vůči spotřebiteli jednoduše neuplatní, a mohla by je svádět k používání uvedených ujednání, jelikož by věděli, že i kdyby mělo být rozhodnuto o jejich neplatnosti, mohl by vnitrostátní soud smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit, takže by jejich zájmy byly tímto způsobem přesto zajištěny (rozsudek ze dne 26. března 2019, Abanca Corporación Bancaria a Bankia, C‑70/17 et C‑179/17, EU:C:2019:250, bod 54).

94

Dotčená smlouva může být na základě čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 zachována, je-li v souladu s vnitrostátním právem taková další existence smlouvy bez zneužívajících ujednání právně možná, což je třeba ověřit na základě objektivního přístupu (rozsudek ze dne 3. října 2019, Dziubak, C‑260/18, EU:C:2019:819, bod 39).

95

S ohledem na výše uvedené je třeba na šestou otázku odpovědět, že čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby vnitrostátní soud, který konstatoval, že ujednání smlouvy uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem má zneužívající povahu ve smyslu čl. 3 odst. 1 této směrnice, snížil částku dlužnou spotřebitelem na úroveň nákladů, které poskytovatel při plnění této smlouvy skutečně vynaložil.

96

Na sedmou a osmou otázku není namístě odpovídat, jelikož byly položeny pouze pro případ záporné odpovědi na třetí otázku.

97

Podstatou deváté otázky předkládajícího soudu je, zda směrnice 93/13 ve spojení s čl. 17 odst. 1 a čl. 24 odst. 2 Listiny musí být vykládána v tom smyslu, že v případě, kdy smluvní ujednání stanoví, že se spotřebitel zavazuje platit za poskytování služeb na podporu sportovního rozvoje a kariéry odměnu ve výši 10 % z příjmů, které bude pobírat v průběhu patnácti let následujících po uzavření této smlouvy, je pro účely posouzení zneužívající povahy takového ujednání relevantní okolnost, že spotřebitel je v době uzavření uvedené smlouvy nezletilou osobou a tato smlouva byla rodiči nezletilé osoby uzavřena jejím jménem.

98

Je třeba připomenout, že působnost Listiny je v souvislosti s jednáním členských států definována v jejím čl. 51 odst. 1, podle kterého jsou ustanovení Listiny určena členským státům, výhradně pokud uplatňují právo Unie.

99

V projednávaném případě Soudní dvůr v odpovědi na první otázku konstatoval, že se směrnice 93/13 vztahuje na takovou smlouvu, o jakou se jedná v původním řízení, takže vnitrostátní právní rámec sporu v původním řízení představuje uplatňování této směrnice, a tedy práva Unie ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny.

100

Předkládající soud je proto při aplikaci směrnice 93/13 povinen dodržovat základní práva zakotvená v Listině, mezi něž patří práva stanovená v jejím článku 17, který se týká práva na vlastnictví, a v jejím článku 24, který se týká práv dítěte.

101

Práva dítěte zaručená v článku 24 Listiny zahrnují mimo jiné povinnost zohlednit nejvlastnější zájem dítěte jakožto prvořadé hledisko při všech činnostech týkajících se dětí.

102

Proto je třeba uvést, že i když směrnice 93/13 nezmiňuje nezletilé spotřebitele, z čl. 24 odst. 2 Listiny, jakož i z čl. 3 odst. 1 Mezinárodní úmluvy o právech dítěte, přijaté Valným shromážděním Organizace spojených národů dne 20. listopadu 1989, na který výslovně odkazují vysvětlení k článku 24 Listiny, nicméně vyplývá, že nejvlastnější zájem dítěte musí být zohledňován nejen při věcném posuzování žádostí týkajících se dětí, ale musí mít rovněž vliv na rozhodovací proces, který vede k tomuto posouzení, prostřednictvím zvláštních procesních záruk. Jak totiž uvedl Výbor OSN pro práva dítěte, výraz „nejvlastnější zájem dítěte“ ve smyslu tohoto čl. 3 odst. 1 odkazuje současně na hmotné právo, výkladovou zásadu a procesní pravidlo [rozsudek ze dne 11. června 2024, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (Ženy ztotožňující se s hodnotou rovnosti mezi pohlavími), C‑646/21, EU:C:2024:487, bod 73].

103

Povinnost zohlednit nejvlastnější zájem dítěte, kterou má zejména předkládající soud, však nebrání tomu, aby uvedený soud v projednávaném případě zohlednil okolnost, že rodiče C, kteří jej zastupovali při uzavření smlouvy ze dne 14. ledna 2009, sami znali prostředí profesionálního sportu, nebo skutečnost, že C bylo ke dni uzavření této smlouvy 17 let.

104

S ohledem na výše uvedené je třeba na devátou otázku odpovědět, že směrnice 93/13 ve spojení s čl. 17 odst. 1 a čl. 24 odst. 2 Listiny musí být vykládána v tom smyslu, že v případě, kdy smluvní ujednání stanoví, že se spotřebitel zavazuje platit za poskytování služeb na podporu sportovního rozvoje a kariéry odměnu ve výši 10 % z příjmů, které bude pobírat v průběhu patnácti let následujících po uzavření této smlouvy, je pro účely posouzení zneužívající povahy takového ujednání relevantní okolnost, že spotřebitel je v době uzavření uvedené smlouvy nezletilou osobou a tato smlouva byla rodiči nezletilé osoby uzavřena jejím jménem.

105

Na desátou otázku není namístě odpovídat, jelikož byla položena pouze pro případ záporné odpovědi na první otázku.

106

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto: