–

za Evropskou komisi: S. Grünheid, M. Wasmeier a I. Zaloguin, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 5 rámcového rozhodnutí Rady 2004/757/SVV ze dne 25. října 2004, kterým se stanoví minimální ustanovení týkající se znaků skutkových podstat trestných činů a sankcí v oblasti nedovoleného obchodu s drogami (Úř. věst. 2004, L 335, s. 8), článku 4 rámcového rozhodnutí Rady 2008/841/SVV ze dne 24. října 2008 o boji proti organizované trestné činnosti (Úř. věst. 2008, L 300, s. 42), čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a článků 47 a 52 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci trestního řízení vedeného proti PT a dalším osobám obviněným z řízení nebo účasti na činnostech organizované zločinecké skupiny.

3

Článek 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU stanoví:

„Členské státy stanoví prostředky nezbytné k zajištění účinné právní ochrany v oblastech pokrytých právem Unie.“

4

Článek 4 rámcového rozhodnutí 2004/757, nadepsaný „Sankce“, v odstavci 1 stanoví:

„Každý členský stát přijme opatření nezbytná k zajištění toho, aby za trestné činy uvedené v článcích 2 a 3 bylo možné uložit účinné, přiměřené a odrazující tresty.

Každý členský stát přijme nezbytná opatření, aby se na trestné činy uvedené v článku 2 vztahovaly tresty odnětí svobody v horní hranici trestní sazby nejméně 1 až 3 roky.“

5

Článek 5 tohoto rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Zvláštní okolnosti“, stanoví:

„Aniž je dotčen článek 4, může každý členský stát přijmout opatření nezbytná ke zmírnění trestů uvedených v článku 4, pokud se pachatel:

6

Článek 3 rámcového rozhodnutí 2008/841, nadepsaný „Tresty“, v odst. 1 písm. a) stanoví:

„Každý členský stát přijme nezbytná opatření, aby zajistil, že:

7

Článek 4 tohoto rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Zvláštní okolnosti“, stanoví:

„Každý členský stát může přijmout nezbytná opatření, aby zajistil, že tresty uvedené v článku 3 budou moci být zmírněny nebo že pachatel trestné činnosti bude moci zůstat bez trestu, pokud například:

8

Článek 55 odst. 1 trestního zákona (Nakazatelen kodeks) ve znění použitelném na věc v původním řízení (dále jen „NK“) stanoví:

„Pokud se v případě existence výjimečných nebo četných polehčujících okolností jeví nejmírnější trest stanovený zákonem jako nepřiměřený, soud:

1. stanoví trest pod dolní hranicí sazby;

[…]“

9

Článek 321 NK stanoví:

„[…]

(2)   Účast na [organizované zločinecké skupině] bude potrestána trestem odnětí svobody na jeden rok až šest let.

(3)   Je-li [organizovaná zločinecká] skupina ozbrojena nebo založena za účelem obohacení se nebo za účelem spáchání trestných činů uvedených v […] čl. 354a odst. 1 a 2 […], lze uložit následující tresty:

[…]

[…]“

10

Článek 354a odst. 1 NK zní:

„Nedovolená výroba, zpracování, nabývání nebo držení omamných látek nebo látek jim rovnocenným za účelem jejich šíření, nebo šíření omamných látek nebo látek jim rovnocenným bude potrestán, jedná-li se o vysoce rizikové omamné látky nebo látky jim podobné, odnětím svobody na dvě léta až osm let a peněžitým trestem ve výši od pěti tisíc do dvaceti tisíc [bulharských lev (BGN) (přibližně 2260 až 10230 eur)] a jedná-li se o rizikové omamné látky nebo látky jim rovnocenné, odnětím svobody na jeden rok až šest let a peněžitým trestem ve výši od dvou tisíc do deseti tisíc BGN [(přibližně 1020 až 5115 eur)]. […]“

11

Článek 381 trestního řádu (Nakazatelno-procesualen kodeks) ve znění použitelném na věc v původním řízení (dále jen „NPK“), nadepsaný „Dohoda o vině a trestu v rámci přípravného řízení“, stanoví:

„(1)   Po skončení vyšetřování lze na návrh státního zástupce nebo obhájce sjednat mezi státním zástupcem a obhájcem dohodu o vině a trestu. […]

[…]

(4)   Dohoda může stanovit trest za podmínek stanovených v článku 55 NK, a to i v případě výjimečných nebo četných polehčujících okolností.

(5)   Dohoda musí být sjednána v písemné podobě a musí vyjadřovat shodu na těchto otázkách:

[…]

(6)   Dohodu podepisuje státní zástupce a obhájce. Obviněný dohodu podepíše, pokud s ní souhlasí, poté, co prohlásí, že se vzdává práva na projednání své věci před soudem v řádném řízení.

(7)   Je-li řízení vedeno proti několika osobám nebo týká-li se několika trestných činů, mohou takovou dohodu sjednat některé z těchto osob nebo ji lze sjednat pro některé z těchto trestných činů.

[…]“

12

Článek 383 NPK, nadepsaný „Důsledky dohody o vině a trestu“, v odstavci 1 stanoví:

„Dohoda schválená soudem má účinky pravomocného odsouzení.“

13

Článek 384 NPK, nadepsaný „Dohoda o vině a trestu v rámci řízení před soudem“, zní:

„(1)   „Za podmínek a způsobem stanoveným v této kapitole může soud prvního stupně schválit dohodu o vině a trestu sjednanou po zahájení řízení před soudem, ale před skončením hlavního líčení.

[…]

(3)   V těchto případech je dohoda [o vině a trestu] schválena až po opatření si souhlasu všech účastníků [řízení].“

14

Článek 384a NPK, nadepsaný „Rozhodnutí o dohodě sjednané s některými z obžalovaných nebo pro jeden z trestných činů“, stanoví:

„(1)   Je-li po zahájení řízení před soudem, ale před skončením hlavního líčení sjednána dohoda s jedním z obviněných nebo pro jeden z trestných činů, soud řízení přeruší.

(2)   Jiné soudní kolegium rozhodne o sjednané dohodě […]

(3)   Soudní kolegium uvedené v odstavci 1 pokračuje v projednávání věci až po vydání rozhodnutí o dohodě.“

15

Specializované státní zastupitelství (Specializirana prokuratura, Bulharsko) zahájilo dne 25. března 2020 u Specializovaného trestního soudu (Specializiran nakazatelen sad, Bulharsko) trestní řízení proti 41 osobám, včetně SD a PT, obžalovaným z řízení nebo účasti na činnostech organizované zločinecké skupiny, jejímž cílem byla distribuce drog za účelem obohacení se. PT je na základě čl. 321 odst. 2 a odst. 3 bodu 2 a čl. 354a odst. 1 NK stíhán za účast v této zločinecké skupině a za držení omamných látek za účelem jejich šíření.

16

Dne 19. srpna 2020 byla věc vrácena tomuto Specializovanému státnímu zastupitelství (Specializirana prokuratura) k odstranění procesních vad obžaloby.

17

Dne 26. srpna 2020 v přípravném řízení státní zástupce a obhájce SD sjednali dohodu, podle které bude SD uložen mírnější trest, než je trest stanovený zákonem, neboť SD prohlásil svou vinu ve všech bodech obvinění, která byla proti němu vznesena. V této dohodě byla uvedena úplná jména a vnitrostátní osobní identifikační čísla dalších 40 obviněných osob, jejichž souhlas nebyl pro účely schválení uvedené dohody vyžádán. Schválena byla dne 1. září 2020 soudním kolegiem, jež se liší od kolegia, kterému byla věc původně předložena.

18

Dne 28. srpna 2020 předložilo Specializované státní zastupitelství (Specializirana prokuratura) opravené znění obžaloby a byla zahájena soudní fáze řízení.

19

Dne 17. listopadu 2020 státní zástupce a obhájce PT sjednali dohodu o vině a trestu, podle které bude tomuto obžalovanému, který prohlásil svou vinu ve všech bodech obžaloby, jež se ho týkají, uložen trest odnětí svobody v délce tří let s odkladem na pět let. S ohledem na rozsudek ze dne 5. září 2019AH a další (Presumpce neviny) (С‑377/18, EU:C:2019:670) byla tato dohoda změněna tak, aby neobsahovala jména a osobní identifikační čísla spoluobžalovaných. Opravené znění uvedené dohody je nadále datováno 17. listopadu 2020.

20

Dne 18. ledna 2021 předal předkládající soud v souladu s článkem 384a NPK dohodu o vině a trestu uvedenou v předchozím bodě předsedovi tohoto soudu za účelem určení jiného soudního kolegia k rozhodnutí o této dohodě. Dne 21. ledna 2021 odmítlo takto určené soudní kolegium uvedenou dohodu schválit z důvodu, že někteří obžalovaní neudělili souhlas, který je vyžadován podle čl. 384 odst. 3 NPK.

21

Dne 10. května 2022 státní zástupce a obhájce PT sjednali novou dohodu o vině a trestu, jež má totožný obsah, a podali k soudnímu kolegiu, které má ve věci rozhodnout, návrh, aby o této dohodě rozhodl bez vyžádání souhlasu spoluobžalovaných.

22

Dne 18. května 2022 soudní kolegium určené na základě článku 384a NPK odmítlo schválit dohodu o vině a trestu uvedenou v předchozím bodě z důvodu, že toto schválení vyžaduje v souladu s čl. 384 odst. 3 NPK souhlas 39 spoluobžalovaných.

23

V důsledku tohoto odmítnutí státní zástupce, PT a jeho obhájce téhož dne potvrdili, že si přejí sjednat dohodu o vině a trestu a že tato dohoda bude schválena předkládajícím soudem, kterému budou předloženy všechny důkazy, aniž bude vyžadován souhlas spoluobžalovaných. Státní zástupce nicméně vyjádřil pochybnosti o nestrannosti předkládajícího soudu při pokračování v řízení týkajícím se spoluobžalovaných, pokud by měl schválit uvedenou dohodu. PT tvrdil, že skutečnost, že nemůže sjednat takovou dohodu, porušuje práva, která mu přiznává Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod podepsaná v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“).

24

Pokud jde o přípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, předkládající soud poznamenává, že věc, která mu byla předložena, se týká trestných činů spadajících do působnosti rámcových rozhodnutí 2004/757 a 2008/841, a tedy „oblastí pokrytých právem Unie“ ve smyslu čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU. Má za to, že vzhledem k tomu, že za tyto trestné činy musí být zejména na základě čl. 4 odst. 1 prvního pododstavce rámcového rozhodnutí 2004/757 uloženy účinné, přiměřené a odrazující tresty, podléhá trestní řízení, v jehož rámci jsou tato ustanovení uplatňována, požadavkům vyplývajícím z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a čl. 47 prvního a druhého pododstavce Listiny. Tento soud má dále za to, že podmínky stanovené vnitrostátním právem pro sjednání dohody o vině a trestu představují „provádění práva Unie“ ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny, v projednávané věci článku 5 rámcového rozhodnutí 2004/757 a článku 4 rámcového rozhodnutí 2008/841.

25

Za těchto podmínek se předkládající soud zaprvé zamýšlí nad slučitelností článku 384a NPK s čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU a čl. 47 prvním a druhým pododstavcem Listiny z důvodu, že v rámci trestního řízení vedeného proti několika osobám vyžaduje toto ustanovení bulharského práva, aby k rozhodnutí o dohodě o vině a trestu sjednané jedním z obžalovaných v průběhu soudní fáze tohoto řízení bylo určeno jiné soudní kolegium, než je kolegium, které má ve věci rozhodnout. Tento soud uvádí, že cílem článku 384a NPK je umožnit soudnímu kolegiu, který má rozhodnout ve věci samé, pokračovat v řízení proti spoluobžalovaným bez rizika pozbytí objektivity a nestrannosti. Uvedený soud má nicméně za to, že by došlo k porušení práva na účinnou právní ochranu, pokud by důkazy shromážděné před soudním kolegiem, které mělo ve věci původně rozhodnout, měly být hodnoceny jiným soudním kolegiem.

26

Zadruhé se předkládající soud zamýšlí nad slučitelností čl. 384 odst. 3 NPK s článkem 5 rámcového rozhodnutí 2004/757, článkem 4 rámcového rozhodnutí 2008/841, čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU, jakož i s články 47 a 52 Listiny z důvodu, že pokud jeden z obžalovaných sjedná dohodu o vině a trestu v průběhu soudní fáze trestního řízení vedeného proti několika osobám, vyžaduje toto ustanovení bulharského práva jednomyslný souhlas spoluobžalovaných k tomu, aby taková dohoda mohla být schválena, což není vyžadováno v přípravné fázi takového řízení.

27

Podle předkládajícího soudu dosáhne obžalovaný sjednáním a schválením dohody o vině a trestu soudem konečného výsledku, o nějž usiluje, a sice uložení mírnějšího trestu, než by mu byl uložen, pokud by tato věc byla projednána v řádném řízení. Za těchto podmínek by požadavek jednomyslného souhlasu spoluobžalovaných ohrožoval spravedlivost procesu ve smyslu čl. 47 druhého pododstavce Listiny a v rozporu se zásadou proporcionality uvedenou v článku 52 Listiny by omezoval rovněž přístup k „prostředku právní ochrany“ ve smyslu čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU.

28

Zatřetí si předkládající soud klade otázku, zda v případě, že schválí dohodu o vině a trestu týkající se PT, bude povinen v souladu s usnesením ze dne 28. května 2020, UL a VM (C‑709/18, EU:C:2020:411), prohlásit nepříslušnost k projednání obžaloby vznesené proti spoluobžalovaným, aby jim bylo zaručeno právo na nestranný soud zakotvené v čl. 47 druhém pododstavci Listiny.

29

Tento soud uvádí, že odpovědi, které Soudní dvůr poskytne na jeho otázky, mu v podstatě umožní určit, zda může, či dokonce musí sám schválit, jak mu navrhuje PT, dohodu o vině a trestu, kterou sjednal PT, a to bez souhlasu spoluobžalovaných.

30

Za těchto okolností se Specializovaný trestní soud (Specializiran nakazatelen sad) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

31

Dopisem ze dne 5. srpna 2022 Městský soud v Sofii (Sofijski gradski sad, Bulharsko) informoval Soudní dvůr o skutečnosti, že v důsledku změny právních předpisů, která nabyla účinnosti dne 27. července 2022, byl Specializovaný trestní soud (Specializiran nakazatelen sad) zrušen a od tohoto dne mu byly postoupeny některé trestní věci projednávané u posledně uvedeného soudu, včetně věci v původním řízení.

32

Úvodem je třeba připomenout, že Soudnímu dvoru přísluší zkoumat podmínky, za nichž byl dotázán vnitrostátním soudem, za účelem ověření své vlastní pravomoci nebo přípustnosti žádosti, která mu byla předložena (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 4. července 2006, Adeneler a další, C‑212/04, EU:C:2006:443, bod 42, jakož i ze dne 11. července 2024, Hann-Invest a další, C‑554/21, C‑622/21 a C‑727/21, EU:C:2024:594, bod 29).

33

Článek 51 odst. 1 Listiny stanoví, že její ustanovení jsou určena členským státům, výhradně pokud uplatňují právo Unie. Odstavec 2 tohoto článku 51 upřesňuje, že Listina nijak nerozšiřuje pravomoci Evropské unie stanovené ve Smlouvách.

34

Tato ustanovení jsou potvrzena judikaturou Soudního dvora, z níž vyplývá, že základní práva zaručená v unijním právním řádu se uplatní ve všech situacích, které se řídí unijním právem, avšak nikoli mimo takové situace. Soudní dvůr tudíž může v rámci řízení o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podle článku 267 SFEU provést výklad unijního práva pouze v mezích pravomocí, které jsou mu svěřeny (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. července 2024, Hann-Invest a další, C‑554/21, C‑622/21 a C‑727/21, EU:C:2024:594, body 30 a 31, jakož i citovaná judikatura).

35

Pojem „uplatňování práva Unie“ ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny předpokládá existenci souvislosti mezi aktem unijního práva a dotčeným vnitrostátním opatřením, která jde nad rámec příbuznosti dotyčných oblastí nebo nepřímého dopadu jedné oblasti na druhou (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 6. března 2014, Siragusa, C‑206/13, EU:C:2014:126, bod 24, a ze dne 29. července 2024, protectus, C‑185/23, EU:C:2024:657, bod 42).

36

Soudní dvůr již dospěl k závěru, že základní práva Unie nelze uplatnit na vnitrostátní právní úpravu z důvodu skutečnosti, že ustanovení unijního práva týkající se předmětné oblasti neukládala členským státům žádnou specifickou povinnost k situaci dotčené v původním řízení (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 6. března 2014, Siragusa, C‑206/13, EU:C:2014:126, bod 26, jakož i zde dne 10. července 2014, Julián Hernández a další, C‑198/13, EU:C:2014:2055, bod 35).

37

Právě s ohledem na tyto úvahy je třeba určit, zda, jak tvrdí předkládající soud, je bulharskou právní úpravou, kterou se řídí dohoda o vině a trestu, uplatňováno unijní právo ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny, a zda má tudíž Soudní dvůr pravomoc k výkladu ustanovení Listiny, která uvádí předkládající soud.

38

Zaprvé vzhledem k tomu, že tento soud má za to, že tyto vnitrostátní právní předpisy představují provádění článku 5 rámcového rozhodnutí 2004/757 ve spojení s jeho čl. 4 odst. 1 a článkem 4 rámcového rozhodnutí 2008/841 ve spojení s jeho článkem 3, je nutné uvést, že tato ustanovení unijního práva jsou obsažena v aktech přijatých na základě čl. 31 odst. 1 SEU, jehož ustanovení byla převzata do čl. 83 odst. 1 prvního pododstavce SFEU. Tento čl. 4 odst. 1 a tento článek 3 obsahují minimální ustanovení týkající se sankcí za trestné činy v oblastech trestné činnosti spadajících do oblasti působnosti těchto dvou rámcových rozhodnutí, a sice nedovoleného obchodu s drogami a organizované trestné činnosti.

39

Jak v podstatě uvedl generální advokát v bodech 32 a 33 svého stanoviska, jejich provádění znamená, že členské státy přijímají taková legislativní opatření spadající do oblasti trestního práva hmotného, jako je článek 321 a čl. 354a odst. 1 NK. Naproti tomu v oblasti trestního práva procesního, do něhož v podstatě spadají ustanovení bulharského práva týkající se dohody o vině a trestu, a sice čl. 384 odst. 3 a článek 384 a NPK, nebyl na základě článku 31 SEU nebo článku 82 SFEU, který vymezuje pravomoc Unie v oblasti trestního práva procesního, přijat žádný unijní legislativní akt, jehož předmětem by byl tento druh dohody.

40

Z toho vyplývá, že vztah mezi ustanoveními unijního trestního práva hmotného uvedenými v bodě 38 tohoto rozsudku a ustanoveními bulharského trestního práva procesního, jež upravují dohodu o vině a trestu, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, nejde nad rámec příbuznosti nebo nepřímého dopadu prvně uvedených ustanovení na posledně uvedená ustanovení. Za těchto podmínek nelze mezi nimi prokázat souvislost ve smyslu judikatury připomenuté v bodě 35 tohoto rozsudku.

41

Zadruhé článek 5 rámcového rozhodnutí 2004/757 a článek 4 rámcového rozhodnutí 2008/841, oba nadepsané „Zvláštní okolnosti“, pouze stanoví, že členské státy mohou přijmout opatření nezbytná ke zmírnění trestů uvedených v těchto rámcových rozhodnutích, pokud se pachatel zřekne trestné činnosti v oblastech, na které se vztahují uvedená rámcová rozhodnutí, a poskytne správním nebo justičním orgánům informace, které by jiným způsobem získat nemohly a které jim napomáhají zejména v identifikaci nebo stíhání dalších pachatelů nebo v nalezení důkazů. Tato ustanovení unijního práva neupřesňují pravidla ani podmínky, kterými se řídí sjednání dohody o vině a trestu, ani neukládají členským státům povinnost přijmout právní předpisy v této oblasti, na rozdíl od toho, co vyžaduje judikatura uvedená v bodě 36 tohoto rozsudku, aby bylo možné prokázat souvislost mezi uvedenými ustanoveními unijního práva a ustanoveními, která upravují dohodu o vině a trestu v bulharském právu.

42

Z výše uvedených úvah vyplývá, že ustanovení NPK týkající se sjednání a schválení dohody o vině a trestu, zejména čl. 384 odst. 3 NPK a článek 384a NPK, nepředstavují „uplatňování“, ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny, ustanovení rámcových rozhodnutí 2004/757 a 2008/841.

43

Soudní dvůr proto nemá pravomoc odpovědět na položené předběžné otázky v rozsahu, v němž se týkají článku 5 rámcového rozhodnutí 2004/757, článku 4 rámcového rozhodnutí 2008/841, čl. 47 prvního a druhého pododstavce a článku 52 Listiny.

44

Podle čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU stanoví členské státy prostředky nezbytné k zajištění dodržování práva jednotlivců na účinnou právní ochranu v oblastech pokrytých unijním právem. Členským státům tedy přísluší, aby stanovily systém prostředků a řízení zajišťujících účinnou právní ochranu v těchto oblastech (rozsudky ze dne 27. února 2018, Associação Sindical dos Juízes Portugueses, C‑64/16, EU:C:2018:117, bod 34, jakož i ze dne 11. července 2024, Hann-Invest a další, C‑554/21, C‑622/21 a C‑727/21, EU:C:2024:594, bod 34 a citovaná judikatura).

45

Pokud jde o působnost ratione materiae čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU, toto ustanovení se vztahuje na „oblasti pokryté právem Unie“, a to bez ohledu na situaci, kdy členské státy toto právo uplatňují (rozsudky ze dne 27. února 2018, Associação Sindical dos Juízes Portugueses, C‑64/16, EU:C:2018:117, bod 29, jakož i ze dne 11. července 2024, Hann-Invest a další, C‑554/21, C‑622/21 a C‑727/21, EU:C:2024:594, bod 35 a citovaná judikatura).

46

Článek 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU se má mimo jiné vztahovat na každý vnitrostátní orgán způsobilý rozhodovat jakožto soud o otázkách, které se týkají výkladu nebo uplatňování unijního práva, a spadají tudíž do oblastí pokrytých tímto právem (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 27. února 2018, Associação Sindical dos Juízes Portugueses, C‑64/16, EU:C:2018:117, bod 40, jakož i ze dne 11. července 2024, Hann-Invest a další, C‑554/21, C‑622/21 a C‑727/21, EU:C:2024:594, bod 36 a citovaná judikatura).

47

Tak je tomu v případě předkládajícího soudu, který má v projednávané věci rozhodnout o otázkách souvisejících s výkladem a uplatňováním rámcových rozhodnutí 2004/757 a 2008/841, která byla do bulharského právního řádu provedena ustanoveními NK, takže tento soud musí splňovat požadavky na účinnou právní ochranu vyplývající z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU.

48

Za těchto podmínek má Soudní dvůr pravomoc k výkladu čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU v projednávané věci.

49

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU musí být vykládán v tom smyslu, že brání ustanovení vnitrostátního práva, které přiznává soudnímu kolegiu ad hoc, a nikoli soudnímu kolegiu projednávajícímu danou věc, pravomoc rozhodnout o dohodě o vině a trestu sjednané mezi obžalovaným a státním zástupcem v průběhu soudní fáze trestního řízení, pokud jsou v rámci téhož řízení stíháni také spoluobžalovaní.

50

I když organizace soudnictví v členských státech, zejména zřízení, složení, pravomoci a fungování vnitrostátních soudů, spadá do pravomoci těchto států, nic to nemění na tom, že členské státy musí při výkonu této pravomoci dodržovat povinnosti, které pro ně vyplývají z unijního práva, a zejména z článku 19 SEU (rozsudek ze dne 11. července 2024, Hann-Invest a další, C‑554/21, C‑622/21 a C‑727/21, EU:C:2024:594, bod 44 a citovaná judikatura).

51

Zásada účinné právní ochrany uvedená v čl. 19 odst. 1 druhém pododstavci SEU představuje obecnou zásadu unijního práva, která byla zakotvena zejména v čl. 47 druhém pododstavci Listiny. Posledně uvedené ustanovení musí být tudíž náležitě zohledněno pro účely výkladu tohoto čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. července 2024, Hann-Invest a další, C‑554/21, C‑622/21 a C‑727/21, EU:C:2024:594, bod 45 a citovaná judikatura).

52

Mimoto podle první věty čl. 52 odst. 3 Listiny mají práva v ní obsažená stejný smysl a rozsah jako práva zaručená EÚLP. Podle druhé věty tohoto ustanovení to nebrání tomu, aby právo Unie poskytovalo širší ochranu. Podle vysvětlení k Listině (Úř. věst. 2007, C 303, s. 17) odpovídá čl. 47 druhý pododstavec Listiny čl. 6 odst. 1 EÚLP. Soudní dvůr tedy musí dbát na to, aby jím podaný výklad v projednávané věci zajišťoval takovou úroveň ochrany, která bude v souladu s úrovní, jež je zaručena čl. 6 odst. 1 EÚLP, jak jej vykládá ESLP (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. července 2024, Hann-Invest a další, C‑554/21, C‑622/21 a C‑727/21, EU:C:2024:594, bod 46 a citovaná judikatura).

53

Každý členský stát musí na základě čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU zajistit, aby orgány, které jsou jakožto „soudy“ ve smyslu vymezeném unijním právem povolány rozhodovat o otázkách týkajících se výkladu nebo uplatňování unijního práva a které jsou součástí systému procesních prostředků v oblastech pokrytých unijním právem, splňovaly požadavky na účinnou právní ochranu, včetně požadavku nezávislosti (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 21. prosince 2021, Euro Box Promotion a další, C‑357/19, C‑379/19, C‑547/19, C‑811/19 a C‑840/19, EU:C:2021:1034, body 220 a 224, jakož i ze dne 11. července 2024, Hann-Invest a další, C‑554/21, C‑622/21 a C‑727/21, EU:C:2024:594, bod 47).

54

Kromě toho Soudní dvůr již upřesnil, že čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU, který členským státům ukládá povinnost dosáhnout jasného a přesného výsledku, jež není vázána na žádnou podmínku, zejména pokud jde o nezávislost a nestrannost soudů, které mají vykládat a uplatňovat unijní právo, má přímý účinek, který znamená, že se upustí od použití jakéhokoli vnitrostátního ustanovení či vnitrostátní judikatury nebo praxe odporující těmto ustanovením unijního práva, jak jsou vykládána Soudním dvorem [rozsudek ze dne 5. června 2023, Komise v. Polsko (Nezávislost a soukromý život soudců), C‑204/21, EU:C:2023:442, bod 78 a citovaná judikatura].

55

Tento požadavek nezávislosti má dva aspekty. První, vnější aspekt předpokládá, že dotyčný orgán vykonává funkce zcela samostatně, není hierarchicky na nikoho vázán ani nikomu podřízen a od nikoho nepřijímá příkazy či pokyny jakéhokoliv původu, čímž je chráněn před vnějšími zásahy nebo tlaky, které by mohly narušit nezávislost rozhodování jeho členů a ovlivnit jejich rozhodnutí. Druhý, vnitřní aspekt souvisí s pojmem „nestrannost“ a týká se rovného odstupu ve vztahu ke stranám sporu a jejich příslušným zájmům s ohledem na předmět tohoto sporu. Tento aspekt vyžaduje objektivitu a neexistenci jakéhokoliv zájmu na vyřešení sporu mimo striktního použití právního předpisu (rozsudek ze dne 11. července 2024, Hann-Invest a další, C‑554/21, C‑622/21 a C‑727/21, EU:C:2024:594, body 50 a 51, jakož i citovaná judikatura).

56

V projednávané věci ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že státní zástupce sdělil předkládajícímu soudu své pochybnosti o nestrannosti soudního kolegia projednávajícího danou věc při pokračování v řízení, které se týká spoluobžalovaných, pokud by muselo schválit dohodu o vině a trestu týkající se PT.

57

Jak v podstatě uvedl generální advokát v bodě 66 svého stanoviska, pokud je jako v projednávané věci stíháno několik osob z důvodu účasti v téže organizované zločinecké skupině a jedna z nich sjedná v průběhu soudní fáze tohoto řízení dohodu, v níž prohlásí svou vinu, představuje určení soudního kolegia ad hoc pro účely rozhodnutí o této dohodě opatření k výkonu spravedlnosti, které mohou členské státy stanovit za účelem zajištění, či dokonce posílení dodržování požadavků nezávislosti a nestrannosti soudního kolegia, které bude rozhodovat ve věci obžalovaných, kteří neprohlásili vinu, což jsou požadavky vyplývající z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU.

58

Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne 25. listopadu 2021, Mucha v. Slovensko (CE:ECHR:2021:1125JUD006370319, § 62 až § 64 a § 66) konstatoval existenci porušení čl. 6 odst. 1 EÚLP, pokud jde o zásadu nestrannosti a zásadu presumpce neviny, v situaci, kdy totéž soudní kolegium rozhodlo nejprve o dohodách o vině a trestu týkajících se osmi osob stíhaných za účast v zločinecké skupině a poté o opodstatněnosti obvinění vzneseného proti jiné osobě obviněné z účasti v téže zločinecké skupině, neboť rozsudky o schválení těchto dohod obsahovaly specifickou a individuální zmínku o skutcích vytýkaných posledně uvedené osobě, a porušily tudíž její právo, aby byla považována za nevinnou, dokud její vina nebyla prokázána zákonným způsobem. Tento soud z toho vyvodil, že pochybnosti týkající se nestrannosti uvedeného soudního kolegia byla objektivně odůvodněná.

59

Kromě toho má předkládající soud za to, že v rámci trestního řízení, v němž je stíháno několik osob, může určení soudního kolegia ad hoc za účelem rozhodnutí o dohodě o vině a trestu narušit zásadu bezprostřednosti trestního řízení.

60

Tato zásada znamená, že osoby, které mají odpovědnost za rozhodnutí o vině či nevině obžalovaného, musí vyslechnout svědky osobně a zhodnotit jejich věrohodnost, neboť jednou z důležitých náležitostí spravedlivého trestního řízení je možnost obžalovaného být konfrontován se svědky za přítomnosti soudce, který ve věci nakonec rozhodne (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. července 2019, Gambino a Hyka, C‑38/18, EU:C:2019:628, body 42 a 43).

61

V projednávaném případě, jak v podstatě uvedl generální advokát v bodě 73 svého stanoviska, nemůže určení soudního kolegia ad hoc pro účely rozhodnutí o takové dohodě o vině a trestu, jako je dohoda, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, narušit zásadu bezprostřednosti trestního řízení. Obviněný/obžalovaný, který se rozhodl prohlásit svou vinu dobrovolně a s plnou znalostí skutků, které jsou mu kladeny za vinu, jakož i právních účinků, které jsou s touto volbou spojeny, se totiž vzdává, jak vyplývá z čl. 381 odst. 6 NPK, práva „na projednání své věci před soudem v řádném řízení“ a určitých práv, která z něj vyplývají.

62

S ohledem na všechny výše uvedené důvody je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání ustanovení vnitrostátního práva, které přiznává soudnímu kolegiu ad hoc, a nikoli soudnímu kolegiu projednávajícímu danou věc, pravomoc rozhodnout o dohodě o vině a trestu sjednané mezi obžalovaným a státním zástupcem v průběhu soudní fáze trestního řízení, pokud jsou v rámci téhož řízení stíháni také spoluobžalovaní.

63

Evropská komise v písemném vyjádření tvrdí, že odůvodnění žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se druhé otázky je v rozsahu, v němž se týká výkladu čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU, „velmi stručné“ a nesplňuje požadavky vyplývající z článku 94 jednacího řádu Soudního dvora.

64

V souladu s ustálenou judikaturou se na otázky týkající se výkladu unijního práva položené vnitrostátním soudem v právním a skutkovém rámci, který tento soud vymezí v rámci své odpovědnosti a jehož správnost nepřísluší Soudnímu dvoru ověřovat, vztahuje domněnka relevance. Soudní dvůr může odmítnout rozhodnutí o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jedná-li se o hypotetický problém, nebo také nedisponuje-li Soudní dvůr skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 15. prosince 1995, Bosman, C‑415/93, EU:C:1995:463, bod 61, jakož i ze dne 8. listopadu 2022, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (Přezkum zajištění z moci úřední), C‑704/20 a C‑39/21, EU:C:2022:858, bod 61].

65

Vzhledem k tomu, že předkládací rozhodnutí slouží jako základ pro řízení o předběžné otázce před Soudním dvorem podle článku 267 SFEU, je nezbytné, aby vnitrostátní soud v této žádosti vysvětlil skutkový a právní rámec, do kterého spadá spor v původním řízení, a podal minimální vysvětlení k důvodům volby ustanovení unijního práva, o jejichž výklad žádá, jakož i ke vztahu, který spatřuje mezi těmito ustanoveními a vnitrostátními právními předpisy použitelnými ve sporu, který mu byl předložen. Tyto kumulativní požadavky jsou výslovně uvedeny v článku 94 jednacího řádu [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. června 2020, C. F. (Daňová kontrola), C‑430/19, EU:C:2020:429, bod 23 a citovaná judikatura].

66

V projednávaném případě předkládající soud vylíčil právně dostačujícím způsobem okolnosti věci v původním řízení a podrobně uvedl použitelná vnitrostátní ustanovení. Uvádí rovněž důvody, proč má pochybnosti o slučitelnosti zejména čl. 384 odst. 3 NPK s čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU. Tento soud má totiž za to, že požadavek souhlasu všech spoluobžalovaných ke schválení dohody o vině a trestu, sjednané jedním z těchto obžalovaných v průběhu soudní fáze trestního řízení vedeného proti několika osobám, „nepřípustným způsobem“ omezuje „prostředek právní ochrany“, který podle něj taková dohoda pro tohoto obžalovaného představuje, jelikož sjednáním a schválením této dohody uvedený obžalovaný „dosáhne konečného výsledku, o který usiluje, a sice uložení mírnějšího trestu, než by mu byl uložen, kdyby tato věc byla projednána v řádném řízení“. Podle tohoto soudu může takové omezení narušit „spravedlivost řízení“.

67

Na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, z toho vyplývá, že pokud jde o tuto otázku, splňuje žádost o rozhodnutí o předběžné otázce požadavky stanovené v článku 94 jednacího řádu, a je tudíž přípustná v rozsahu, v němž se týká výkladu čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU.

68

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU musí být vykládán v tom smyslu, že brání ustanovení vnitrostátního práva, které v trestním řízení vedeném proti několika obžalovaným z důvodu účasti v téže organizované zločinecké skupině podmiňuje schválení dohody o vině a trestu, sjednané mezi jedním z obžalovaných a státním zástupcem v průběhu soudní fáze tohoto řízení, ze strany soudu souhlasem všech spoluobžalovaných.

69

Jak uvádí předkládající soud, ve věci v původním řízení takový požadavek „slouží zájmu některých spolu[obžalovaných], proti kterým by PT mohl po schválení dohody, která se ho týká, svědčit jako svědek“. Kromě toho tento soud v odpovědi na žádost Soudního dvora o vysvětlení, zaslanou na základě čl. 101 odst. 1 jeho jednacího řádu, upřesnil, že soud, který má rozhodnout ve věci spoluobžalovaných, „je vázán“ obsahem dohody o vině a trestu sjednané jedním z obžalovaných.

70

Z tohoto hlediska je požadavek souhlasu spoluobžalovaných součástí práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu. Dodržování těchto práv je přitom jedním z nedílných prvků základní zásady účinné právní ochrany uvedené v čl. 19 odst. 1 druhém pododstavci SEU, podobně jako pojem „spravedlivý proces“ uvedený v článku 6 EÚLP [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Polsko (Kárný režim soudců), C‑791/19, EU:C:2021:596, bod 203].

71

Tato základní zásada unijního práva je porušena, pokud je soudní rozhodnutí založeno na skutečnostech a dokumentech, s nimiž se účastníci řízení, nebo kterýkoli z nich nemohli seznámit, a tudíž k nim nemohli zaujmout stanovisko (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 22. března 1961, Snupat v. Vysoký úřad, 42/59 a 49/59, EU:C:1961:5, s. 156, jakož i ze dne 17. listopadu 2022, Harman International Industries, C‑175/21, EU:C:2022:895, bod 63). Mimoto zásady spravedlivého procesu vyžadují, aby v příslušných případech byly zájmy obhajoby v rovnováze se zájmy svědků nebo obětí či poškozených, kteří mají vypovídat (rozsudek ze dne 29. července 2019, Gambino a Hyka, C‑38/18, EU:C:2019:628, bod 41).

72

S ohledem na výše uvedené nelze zásadu dodržování práva na obhajobu vykládat v tom smyslu, že brání takovým ustanovením vnitrostátního práva, jako je čl. 384 odst. 3 NPK, jejichž cílem je zaručit tato práva obžalovaným, kteří vzhledem k tomu, že neprohlásili svou vinu, musí být souzeni v následném trestním řízení, a to nejen s ohledem na informace, jež se jich týkají a mohou být uvedeny v dohodě o vině a trestu sjednané obžalovaným, který prohlásil vinu, ale i s ohledem na prohlášení, jež by mohl formulovat jakožto svědek před soudním kolegiem, které bude muset rozhodnout o trestní odpovědnosti spoluobžalovaných.

73

S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání ustanovení vnitrostátního práva, které v trestním řízení vedeném proti několika obžalovaným z důvodu účasti v téže organizované zločinecké skupině podmiňuje schválení dohody o vině a trestu sjednané mezi jedním z obžalovaných a státním zástupcem v průběhu soudní fáze tohoto řízení, ze strany soudu souhlasem všech spoluobžalovaných.

74

Jak vyplývá z bodu 42 tohoto rozsudku, Soudní dvůr nemá pravomoc odpovědět na třetí otázku, neboť se týká výlučně výkladu článku 47 Listiny.

75

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto: