–

za Mutuelle assurance des travailleurs mutualistes (Matmut): F. Rocheteau, avocat,

–

za Fonds de garantie des assurances obligatoires de dommages (FGAO): E. Trichet, avocate,

–

za TN: J.-P. Caston, avocat,

–

za francouzskou vládu: J.-L. Carré, B. Fodda a M. B. Herbaut, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi: G. Goddin a H. Tserepa-Lacombe, jako zmocněnkyně,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článků 3 a 13 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/103/ES ze dne 16. září 2009 o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontrole povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění (Úř. věst. 2009, L 263, s. 11).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Mutuelle assurances des travailleurs mutualistes (Matmut) na straně jedné a TN, MAAF assurances SA, Fonds de garantie des assurances obligatoires de dommages (Fond pro ručení za povinné pojištění škod) (FGAO) a PQ na straně druhé ve věci možnosti namítat vůči PQ neplatnost smlouvy o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel, kterou uzavřel s Matmut.

3

Body 1, 2 a 20 odůvodnění směrnice 2009/103 stanoví:

[…]

4

Článek 3 směrnice 2009/103 stanoví:

„Každý členský stát přijme s přihlédnutím k článku 5 veškerá vhodná opatření, aby zajistil, že občanskoprávní odpovědnost z provozu vozidel, která mají obvyklé stanoviště na jeho území, je kryta pojištěním.

Rozsah pojistné odpovědnosti a podmínky pojistného krytí se určí na základě opatření uvedených v prvním pododstavci.

[…]

Pojištění uvedené v prvním pododstavci musí povinně zahrnovat jak věcné škody, tak škody na zdraví.“

5

Článek 10 odst. 1 této směrnice stanoví:

„Každý členský stát zřídí nebo schválí orgán, jehož úkolem je poskytovat náhradu škody minimálně do výše povinného pojištění v případě věcných škod nebo škod na zdraví způsobených nezjištěným vozidlem nebo vozidlem, u něhož nebyla splněna pojistná povinnost stanovená v článku 3.

Prvním pododstavcem není dotčeno právo členského státu považovat náhradu škody tímto orgánem za subsidiární nebo nesubsidiární a právo stanovit, jak se mají řešit nároky mezi tímto orgánem a osobou nebo osobami odpovědnými za nehodu a jinými pojišťovnami nebo orgány sociálního zabezpečení, jež mají povinnost nahradit škodu poškozenému v téže nehodě. Členské státy však nesmí tomuto orgánu dovolit vázat vyplacení náhrady škody na to, aby poškozený nějakou formou prokázal, že osoba, která je za škodu odpovědná, není schopna nebo odmítá zaplatit.“

6

Článek 12 odst. 1 uvedené směrnice uvádí:

„Aniž je dotčen čl. 13 odst. 1 druhý pododstavec, kryje pojištění uvedené v článku 3 odpovědnost za škody na zdraví všech osob cestujících ve vozidle, s výjimkou řidiče, vyplývající z provozu vozidla.“

7

Podle článku 13 téže směrnice:

„1.   Každý členský stát přijme veškerá vhodná opatření k zabezpečení toho, aby pro účely článku 3 bylo ve vztahu k nárokům třetích osob poškozených nehodou považováno za neplatné jakékoli zákonné ustanovení či smluvní ujednání obsažené v pojistné smlouvě vydané podle článku 3, které z pojištění vylučuje užívání či řízení vozidel:

Ustanovení či ujednání uvedená v prvním pododstavci písm. a) však lze uplatnit vůči osobám, které do vozidla, jež věcnou škodu nebo škodu na zdraví způsobilo, dobrovolně nastoupily, může-li pojistitel prokázat, že věděly o tom, že vozidlo bylo odcizeno.

Členské státy nemusí v případě nehod, k nimž dojde na jejich území, uplatnit první pododstavec v rozsahu, v jakém může poškozený obdržet náhradu škody od orgánu sociálního zabezpečení.

2.   V případě vozidel odcizených nebo získaných násilím mohou členské státy stanovit, že orgán uvedený v čl. 10 odst. 1 vyplatí za podmínek stanovených v odstavci 1 tohoto článku náhradu škody místo pojistitele. Má-li vozidlo obvyklé stanoviště v jiném členském státě, nemůže tento orgán uplatňovat žádný regresní nárok proti žádnému orgánu v uvedeném členském státě.

Členské státy, které v případě odcizených nebo násilím získaných vozidel stanoví, že orgán uvedený v čl. 10 odst. 1 vyplatí náhradu škody, mohou u věcných škod stanovit spoluúčast poškozeného do výše 250 [eur].

3.   Členské státy přijmou nezbytná opatření k zajištění toho, že jakékoli zákonné ustanovení nebo smluvní ujednání obsažené v pojistné smlouvě, které vylučuje cestující z pojistného krytí z toho důvodu, že věděli nebo měli vědět, že řidič vozidla byl v době nehody pod vlivem alkoholu nebo jiné omamné látky, se považuje za neplatné ve vztahu k nárokům takového cestujícího.“

8

Článek L. 113-8 code des assurances (zákon o pojištění) stanoví, že pojistná smlouva je neplatná, pokud pojištěný zamlčí nebo úmyslně uvede nepravdivé údaje, pokud toto zamlčení nebo tyto nepravdivé údaje mění předmět rizika nebo snižují míru rizika z pohledu pojistitele, třebaže riziko, které pojištěný zamlčel nebo zkreslil, nemělo vliv na pojistnou událost.

9

Dne 5. října 2012 uzavřel PQ se společností Matmut smlouvu o pojištění motorových vozidel a při uzavření smlouvy prohlásil, že je jediným řidičem pojištěného vozidla.

10

Dne 28. září 2013 se toto vozidlo řízené TN, jenž byl pod vlivem alkoholu, střetlo při dopravní nehodě s jiným vozidlem, pojištěným u společnosti MAAF assurances. PQ, který byl spolucestujícím v prvně jmenovaném vozidle, byl při této nehodě zraněn.

11

TN byl stíhán před tribunal correctionnel (trestní soud, Francie) a uznán vinným mimo jiné z „neúmyslného ublížení na zdraví řidičem pozemního motorového vozidla pod vlivem alkoholu s pracovní neschopností delší než 3 měsíce, kterého se dopustil vůči osobě [PQ]“.

12

Při trestním jednání před tímto soudem, během kterého byly posuzovány návrhy PQ na náhradu škody občanskoprávní povahy, se Matmut dovolávala námitky neplatnosti pojistné smlouvy z důvodu úmyslného nepravdivého prohlášení pojištěného o totožnosti obvyklého řidiče dotčeného vozidla, navrhla, aby byla v této věci zproštěna jakékoli odpovědnosti a domáhala se, aby náhradu škody PQ vyplatil FGAO, který je podle zákona o pojištění orgánem pověřeným odškodňováním osob poškozených dopravními nehodami, u kterých není odpovědná osoba pojištěna.

13

Rozsudkem ze dne 17. prosince 2018 tribunal correctionnel (trestní soud) prohlásil pojistnou smlouvu uzavřenou mezi Matmut a PQ za neplatnou z důvodu úmyslného nepravdivého prohlášení PQ. V důsledku toho byla společnost Matmut zproštěna povinnosti plnit, TN byla uložena náhrada škody, kterou utrpěly poškození z dotčené dopravní nehody, a tento rozsudek byl prohlášen za vykonatelný vůči FGAO.

14

FGAO, MAAF assurances a TN podaly proti tomuto rozsudku odvolání ke cour d’appel de Lyon (Odvolací soud v Lyonu, Francie). Rozsudkem ze dne 21. října 2020 tento soud uvedený rozsudek potvrdil v rozsahu, v němž prohlásil pojistnou smlouvu uzavřenou mezi PQ a Matmut za neplatnou. Uvedený soud konstatoval, že v době, kdy PQ uzavřel pojistnou smlouvu, byl vlastníkem, jakož i obvyklým řidičem dotčeného vozidla, TN. Tento soud tak vycházel z toho, že PQ úmyslně učinil nepravdivé prohlášení o totožnosti obvyklého řidiče, což změnilo názor pojistitele na riziko vzhledem k tomu, že TN byl dříve odsouzen za řízení pod vlivem alkoholu.

15

Cour d’appel de Lyon (Odvolací soud v Lyonu) nicméně rozhodl, že neplatnost dotčené pojistné smlouvy nelze vůči PQ namítat, a odmítl zprostit společnost Matmut povinnosti plnit z důvodu, že z přednosti práva Evropské unie před vnitrostátním právem vyplývá, že neplatnost pojistné smlouvy z důvodu úmyslného nepravdivého prohlášení pojištěného, která je stanovená v článku L. 113‑8 zákona o pojištění, nelze namítat vůči poškozeným dopravní nehodou nebo jejich právním nástupcům. Uvedený soud upřesnil, že skutečnost, že poškozený byl cestujícím ve vozidle, které způsobilo nehodu, pojistníkem či vlastníkem tohoto vozidla, neumožňuje upřít mu postavení poškozené třetí osoby.

16

Společnost Matmut podala proti rozsudku cour d’appel de Lyon (Odvolací soud v Lyonu) kasační opravný prostředek ke Cour de cassation (Kasační soud, Francie), který je předkládajícím soudem, přičemž tvrdila, že odvolací soud nesprávně určil, že vůči PQ nelze namítat neplatnost pojistné smlouvy v původním řízení.

17

Předkládající soud připomíná, že podle článku L. 113-8 zákona o pojištění je pojistná smlouva neplatná, pokud pojištěný zamlčí údaje nebo je úmyslně uvede nepravdivě, pokud toto zamlčení nebo toto nepravdivé uvedení mění předmět rizika nebo snižují míru rizika z pohledu pojistitele, třebaže riziko, které pojištěný zamlčel nebo zkreslil, nemělo vliv na pojistnou událost.

18

V tomto ohledu předkládající soud poznamenává, že podle vnitrostátní judikatury nabývá neplatnost pojistné smlouvy účinnosti k datu úmyslného nepravdivého prohlášení. Pokud je tedy takové prohlášení učiněno v okamžiku uzavření smlouvy, tato neplatnost zpětně ruší tuto smlouvu, a má se tedy za to, že nikdy neexistovala.

19

Předkládající soud upřesňuje, že až do vydání rozsudku ze dne 29. srpna 2019, který znamenal obrat v jeho judikatuře, zastával názor, že neplatnosti smlouvy vyplývající z nepravdivého prohlášení pojištěného lze namítat vůči poškozenému. Od tohoto rozsudku je v zásadě toho názoru, že z článku L. 113‑8 zákona o pojištění vykládaného ve světle článků 3 a 13 směrnice 2009/103 lze vyvodit, že neplatnost stanovenou tímto ustanovením nelze namítat vůči poškozeným dopravní nehodou nebo jejich právním nástupcům a že po FGAO nelze v takovém případě požadovat náhradu škody poškozenému.

20

Předkládající soud rovněž uvádí, že francouzský zákonodárce za účelem uvedení zákona o pojištění do souladu s unijním právem v roce 2019 vložil do tohoto zákona článek L. 211‑7‑1, podle něhož nelze zaprvé neplatnost smlouvy o pojištění motorových vozidel namítat vůči poškozeným, kteří utrpěli škodu v důsledku dopravní nehody nebo jejich právním nástupcům a v takovém případě je pojistitel, který kryje občanskoprávní odpovědnost z důvodu účasti vozidla na nehodě, povinen je odškodnit a zadruhé na pojistitele přechází práva, která má věřitel z titulu náhradu škody vůči osobě odpovědné za nehodu, a to až do výše částek, které vyplatil.

21

Uvedený soud však uvádí, že i když z relevantní judikatury Soudního dvora v oblasti pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel v podstatě vyplývá, že skutečnost, že cestující ve vozidle, který je poškozeným při dopravní nehodě, je rovněž osobou krytou pojištěním vozidla zúčastněného na této nehodě, neumožňuje odepřít mu postavení poškozené třetí osoby, vyvolává věc v původním řízení otázku, zda lze neplatnost pojistné smlouvy namítat vůči poškozenému cestujícímu, jestliže je rovněž pojistníkem a původcem úmyslného nepravdivého prohlášení, které vedlo k neplatnosti této smlouvy.

22

Předkládající soud si rovněž klade otázku, zda by v případě, že by se rozhodlo, že neplatnost pojistné smlouvy nelze namítat vůči poškozenému, který je pojistníkem, by pojistitel mohl, aniž je to v rozporu s unijním právem, podat proti tomuto poškozenému žalobu založenou na jeho úmyslném protiprávním jednání při uzavírání smlouvy o pojištění, která zní na vrácení všech částek, které pojistníkovi vyplatil jakožto plnění ze smlouvy.

23

V tomto ohledu předkládající soud upřesňuje, že podle vnitrostátní judikatury v této oblasti může pojistitel vyvodit odpovědnost pojistníka, který uzavřel smlouvu o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel, a který dobrovolně poskytl nepravdivá prohlášení, a že v případě zrušení této smlouvy z důvodu úmyslného nepravdivého prohlášení je pojistník povinen uhradit pojistiteli náhradu škody, kterou tento pojistitel zaplatil poškozenému při dopravní nehodě.

24

Naproti tomu v případě, že by neplatnost pojistné smlouvy mohla být namítána vůči poškozenému, který je pojistníkem, vnitrostátní právní úprava stanoví, že FGAO přebírá náhradu škody, která má být vyplacena poškozenému.

25

Za těchto podmínek se Cour de cassation (Kasační soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být články 3 a 13 směrnice [směrnice 2009/103] vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby bylo možné se dovolávat neplatnosti smlouvy o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel vůči poškozenému cestujícímu, pokud je tento cestující zároveň pojistníkem, který při uzavírání smlouvy učinil úmyslně nepravdivé prohlášení, jež způsobilo tuto neplatnost?“

26

Podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že v rámci postupu spolupráce mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem zavedeného článkem 267 SFEU přísluší Soudnímu dvoru poskytnout vnitrostátnímu soudu užitečnou odpověď, která mu umožní rozhodnout spor, jenž mu byl předložen. Z tohoto hlediska Soudnímu dvoru přísluší případně přeformulovat otázky, které jsou mu položeny. Okolnost, že vnitrostátní soud formuloval předběžnou otázku po formální stránce tak, že odkázal na určitá ustanovení unijního práva, nebrání tomu, aby Soudní dvůr tomuto soudu poskytl všechny prvky výkladu, které mohou být pro rozsouzení věci, jež mu byla předložena, užitečné, ať již na ně posledně uvedený ve svých otázkách odkázal, či nikoli. V tomto ohledu přísluší Soudnímu dvoru, aby ze všech poznatků předložených vnitrostátním soudem, zejména z odůvodnění předkládacího rozhodnutí, vytěžil ty prvky unijního práva, které je s přihlédnutím k předmětu sporu třeba vyložit (rozsudek ze dne 22. února 2024, Direcţia pentru Evidenţa Persoanelor şi Administrarea Bazelor de Date, C‑491/21, EU:C:2024:143, bod 23 a citovaná judikatura).

27

V projednávaném případě je s ohledem na veškeré údaje předkládajícího soudu, jakož i na vyjádření předložená TN, Matmut, FGAO, francouzskou vládou a Evropskou komisí třeba za účelem poskytnutí užitečných prvků výkladu tomuto soudu přeformulovat položenou otázku.

28

Je tedy třeba mít za to, že podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 3 první pododstavec a čl. 13 odst. 1 směrnice 2009/103 musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která umožňuje zaprvé namítat vůči cestujícímu ve vozidle, které se účastnilo dopravní nehody, který je poškozeným z této nehody, pokud je zároveň pojistníkem, neplatnost smlouvy o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel vyplývající z nepravdivého prohlášení tohoto pojistníka učiněného při uzavření této smlouvy, pokud jde o totožnost obvyklého řidiče dotčeného vozidla, a zadruhé umožňuje, aby pojistitel – v případě, že se takové neplatnosti skutečně nelze dovolávat vůči takovému poškozenému cestujícímu – získal vrácení všech částek, které zaplatil tomuto cestujícímu v rámci plnění pojistné smlouvy prostřednictvím žaloby podané proti posledně uvedenému, která se zakládá na úmyslném protiprávním jednání, kterého se tento cestující dopustil při uzavření této smlouvy.

29

V tomto ohledu je třeba připomenout, jak uvádí bod 1 odůvodnění směrnice 2009/103, že tato směrnice kodifikovala směrnici 72/166, druhou směrnici 84/5, třetí směrnici 90/232, směrnici 2000/26 a směrnici 2005/14. Tyto směrnice postupně upřesňovaly povinnosti členských států v oblasti povinného pojištění. Jejich cílem bylo jednak zajistit volný pohyb jak vozidel, která mají obvyklé stanoviště na území Evropské unie, tak osob, které jimi cestují, a jednak zaručit, aby s osobami poškozenými nehodami způsobenými těmito vozidly bylo zacházeno srovnatelným způsobem bez ohledu na to, na kterém místě Unie k nehodě dojde (usnesení ze dne 13. října 2021, Liberty Seguros, C‑375/20, EU:C:2021:861, bod 54 a citovaná judikatura).

30

Z bodů 2 a 20 odůvodnění směrnice 2009/103 vyplývá, že tato směrnice sleduje stejné cíle, které sledovaly uvedené směrnice (usnesení ze dne 13. října 2021, Liberty Seguros, C‑375/20, EU:C:2021:861, bod 55 a citovaná judikatura).

31

Z vývoje unijní právní úpravy v oblasti povinného pojištění vyplývá, že cíl ochrany poškozených dopravními nehodami způsobenými těmito vozidly byl unijním normotvůrcem trvale sledován a posilován (usnesení ze dne 13. října 2021, Liberty Seguros, C‑375/20, EU:C:2021:861, bod 56 a citovaná judikatura).

32

Článek 3 první pododstavec směrnice 2009/103 stanoví, že každý členské státy přijmou s přihlédnutím k článku 5 této směrnice veškerá vhodná opatření, aby zajistily, aby občanskoprávní odpovědnost z provozu vozidel, která mají obvyklé stanoviště na jejich území, byla kryta pojištěním.

33

V tomto ohledu podle čl. 13 odst. 1 prvního pododstavce uvedené směrnice nemůže pojišťovna pojišťující občanskoprávní odpovědnost z provozu motorových vozidel odmítnout vyplatit náhradu škody třetím osobám poškozeným nehodou způsobenou pojištěným vozidlem s odvoláním na zákonná ustanovení nebo smluvní ujednání obsažená v pojistné smlouvě, která vylučuje z pojistného krytí občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel škody způsobené poškozeným třetím osobám z důvodu užívání nebo řízení pojištěného vozidla osobami, které nejsou oprávněny řídit toto vozidlo, osobami, které nejsou držiteli řidičského průkazu, nebo osobami, které porušily zákonem stanovené technické podmínky týkající se stavu a bezpečnosti uvedeného vozidla (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 13. října 2021, Liberty Seguros, C‑375/20, EU:C:2021:861, body 58 a 59, jakož i citovaná judikatura).

34

Odchylně od tohoto prvního pododstavce čl. 13 odst. 1 druhý pododstavec směrnice 2009/103 stanoví, že některým poškozeným nemusí být vyplacena náhrada škody pojišťovnou s ohledem na situaci, kterou sami způsobili, a sice v případech, kdy vozidlo, které způsobilo škodu, bylo užíváno nebo řízeno osobami, které k tomu nejsou výslovně či nepřímo oprávněny, a kdy poškozené třetí osoby dobrovolně nastoupily do tohoto vozidla s vědomím, že toto vozidlo bylo odcizeno. (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 13. října 2021, Liberty Seguros, C‑375/20, EU:C:2021:861, bod 60 a citovaná judikatura).

35

Z článku 12 odst. 1 této směrnice vyplývá, že aniž je dotčen čl. 13 odst. 1 druhý pododstavec této směrnice, kryje pojištění uvedené v článku 3 této směrnice odpovědnost za škody na zdraví všech osob cestujících ve vozidle, s výjimkou řidiče, vyplývající z provozu vozidla.

36

Soudní dvůr rozhodl, že cíl ochrany poškozených brání tomu, aby vnitrostátní právní úprava neoprávněně zúžila pojem „cestující, na kterého se vztahuje povinné pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel“ (v tomto ohledu viz rozsudek ze dne 14. září 2017, Delgado Mendes, C‑503/16, EU:C:2017:681, bod 42 a citovaná judikatura).

37

Pokud jde totiž o postavení poškozeného dopravní nehodou, pojistníka a vlastníka vozidla zúčastněného na této nehodě, Soudní dvůr rozhodl, že tento cíl vyžaduje, aby právní postavení majitele vozidla, který se nacházel ve vozidle v okamžiku uvedené nehody jako cestující, bylo postaveno na roveň právnímu postavení jakéhokoli jiného „cestujícího poškozeného“ uvedenou nehodou (v tomto ohledu viz rozsudek ze dne 14. září 2017, Delgado Mendes, C‑503/16, EU:C:2017:681, bod 41 a citovaná judikatura).

38

Soudní dvůr měl rovněž za to, že uvedený cíl vyžaduje, aby právní situace osoby, která byla pojištěna pro řízení vozidla, ale byla cestujícím v tomto vozidle v okamžiku téže nehody, byla postavena na roveň právní situaci jakéhokoli jiného „cestujícího poškozeného“ touto nehodou, a že tudíž skutečnost, že osoba byla pojištěna pro řízení vozidla, které způsobilo uvedenou nehodu, neumožňuje vyloučit tuto osobu z pojmu „třetí osoba poškozená nehodou“ ve smyslu čl. 13 odst. 1 prvního pododstavce směrnice 2009/103, jelikož byla cestujícím, a nikoli řidičem tohoto vozidla (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. září 2017, Delgado Mendes, C‑503/16, EU:C:2017:681, bod 43 a citovaná judikatura).

39

Skutečnost, že cestujícím při dopravní nehodě byl pojistník, neumožňuje vyloučit tuto osobu z pojmu „třetí osoba poškozená nehodou“ ve smyslu čl. 13 odst. 1 prvního pododstavce směrnice 2009/103 (obdobně viz rozsudek ze dne 14. září 2017, Delgado Mendes, C‑503/16, EU:C:2017:681, bod 44 a citovaná judikatura).

40

Okolnost, že cestující byl rovněž pojistníkem, nemůže odůvodnit rozdílné zacházení s ohledem na stejný cíl ochrany sledovaný touto směrnicí, který je uveden v bodě 31 tohoto rozsudku (obdobně viz rozsudek ze dne 14. září 2017, Delgado Mendes, C‑503/16, EU:C:2017:681, bod 45).

41

Totéž platí pro okolnost, že pojistník není obvyklým řidičem vozidla zúčastněného na dopravní nehodě (rozsudek ze dne 20. července 2017, Fidelidade-Companhia de Seguros, C‑287/16, EU:C:2017:575, bod 28).

42

Z toho vyplývá, že okolnost, že v okamžiku, kdy došlo k dopravní nehodě, byl pojistník PQ cestujícím v dotčeném vozidle, nemá v projednávané věci vliv na jeho postavení „třetí osoby poškozené nehodou“ ve smyslu čl. 13 odst. 1 prvního pododstavce směrnice 2009/103.

43

Pokud jde o možnost namítat vůči PQ neplatnost smlouvy o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel, která vyplývá z jeho nepravdivého prohlášení učiněného při uzavření této smlouvy, pokud jde o totožnost obvyklého řidiče dotyčného vozidla, z judikatury připomenuté v bodě 34 tohoto rozsudku vyplývá, že normotvůrce stanovil v čl. 13 odst. 1 druhém pododstavci směrnice 2009/103 jedinou výjimku z povinnosti pojišťoven nahradit škodu třetím osobám poškozeným dopravní nehodou.

44

Z judikatury rovněž vyplývá, že tato odchylka musí být vykládána restriktivně (usnesení ze dne 13. října 2021, Liberty Seguros, C‑375/20, EU:C:2021:861, bod 61 a citovaná judikatura).

45

Jakýkoli jiný výklad by členským státům umožnil omezit odškodnění třetích osob poškozených dopravní nehodou na určité okolnosti, čemuž má směrnice 2009/103 právě zabránit (usnesení ze dne 13. října 2021, Liberty Seguros, C‑375/20, EU:C:2021:861, bod 62 a citovaná judikatura).

46

Článek 13 odst. 1 první a druhý pododstavec této směrnice tedy musí být vykládán v tom smyslu, že zákonné ustanovení nebo smluvní ujednání obsažené v pojistné smlouvě, které z pojištění vylučuje užívání či řízení vozidel osobami, které k tomu nejsou výslovně ani nepřímo oprávněny, lze namítat vůči třetím osobám poškozeným dopravní nehodou pouze v případech, kdy vozidlo, které způsobilo škodu, bylo takovými osobami používáno nebo řízeno a kdy poškozené třetí osoby dobrovolně nastoupily do tohoto vozidla s vědomím, že bylo odcizeno (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 13. října 2021, Liberty Seguros, C‑375/20, EU:C:2021:861, bod 63 a citovaná judikatura).

47

Z toho vyplývá, že okolnost, že pojišťovna uzavřela pojistnou smlouvu na základě opomenutí nebo nepravdivých prohlášení pojistníka, nesmí této pojišťovně umožnit dovolávat se zákonných ustanovení nebo smluvního ujednání, které stanoví neplatnost smlouvy, aby namítla tuto neplatnost vůči poškozené třetí osobě, a tak se zprostila své povinnosti vyplývající z čl. 3 prvního pododstavce směrnice 2009/103 vyplatit tomuto poškozenému škodu vzniklou v důsledku nehody způsobené pojištěným vozidlem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. července 2017, Fidelidade-Companhia de Seguros, C‑287/16, EU:C:2017:575, bod 27).

48

Tento výklad nemůže být zpochybněn tím, že FGAO může poškozenému vyplatit náhradu škody. Zásah orgánu uvedeného v čl. 10 odst. 1 směrnice 2009/103 byl totiž koncipován jako nejzazší opatření stanovené pouze pro případ, že škody byly způsobeny vozidlem, u něhož nebyla splněna pojistná povinnost stanovená v článku 3 této směrnice, tedy vozidlem, pro které neexistuje pojistná smlouva (usnesení ze dne 13. října 2021, Liberty Seguros, C‑375/20, EU:C:2021:861, bod 69 a citovaná judikatura).

49

V projednávané věci je však třeba uvést, že na rozdíl od věcí, ve kterých byl vydán rozsudek ze dne 20. července 2017, Fidelidade-Companhia de Seguros (C‑287/16, EU:C:2017:575) a usnesení ze dne 13. října 2021, Liberty Seguros (C‑375/20, EU:C:2021:861), je PQ v projednávaném případě nejen „cestujícím poškozeným“ dopravní nehodou dotčenou ve věci v původním řízení, který se domáhá náhrady škody, ale i pojistníkem, který je autorem úmyslného nepravdivého prohlášení, které vedlo k neplatnosti pojistné smlouvy.

50

V tomto ohledu je třeba zaprvé uvést, že směrnice 2009/103 neobsahuje ustanovení upravující otázku případného zneužití práva, kterého se dopustil pojistník.

51

Podle ustálené judikatury však v unijním právu existuje obecná právní zásada, podle níž se právní subjekty nemohou podvodně nebo zneužívajícím způsobem dovolávat unijních právních norem (rozsudek ze dne 21. prosince 2023, BMW Bank a další, C‑38/21, C‑47/21 a C‑232/21, EU:C:2023:1014, bod 281, jakož i citovaná judikatura).

52

Právní subjekty mají povinnost dodržovat tuto obecnou právní zásadu. Použití unijní právní úpravy totiž nemůže být rozšířeno až do té míry, že by zahrnovalo i úkony prováděné s cílem získat podvodně nebo zneužívajícím způsobem výhody stanovené unijním právem (rozsudek ze dne 21. prosince 2023, BMW Bank a další, C‑38/21, C‑47/21 a C‑232/21, EU:C:2023:1014, bod 282, jakož i citovaná judikatura).

53

Z uvedené zásady tudíž vyplývá, že členský stát má povinnost odepřít, i v případě neexistence vnitrostátních ustanovení stanovících takové odepření, použití ustanovení unijního práva, jsou-li osobou uplatňována nikoli za účelem dosažení cílů těchto ustanovení, ale za účelem získání výhody, kterou této osobě přiznává unijní právo, zatímco objektivní podmínky pro přiznání požadované výhody, které jsou stanoveny unijním právem, jsou splněny pouze formálně (rozsudek ze dne 21. prosince 2023, BMW Bank a další, C‑38/21, C‑47/21 a C‑232/21, EU:C:2023:1014, bod 283, jakož i citovaná judikatura).

54

Jak vyplývá z judikatury Soudního dvora, důkaz o zneužití vyžaduje souhrn objektivních okolností, ze kterých vyplývá, že i přes formální dodržení podmínek stanovených unijní právní úpravou nebylo dosaženo cíle sledovaného touto právní úpravou, a dále subjektivní znak spočívající v záměru získat výhodu vyplývající z unijní právní úpravy tím, že jsou uměle vytvořeny podmínky vyžadované pro její získání (rozsudek ze dne 21. prosince 2023, BMW Bank a další, C‑38/21, C‑47/21 a C‑232/21, EU:C:2023:1014, bod 285, jakož i citovaná judikatura).

55

Ověření existence zneužití vyžaduje, aby předkládající soud zohlednil všechny skutečnosti a okolnosti projednávaného případu, včetně těch, které následovaly po postupu, jehož zneužívající povaha je namítána (rozsudek ze dne 21. prosince 2023, BMW Bank a další, C‑38/21, C‑47/21 a C‑232/21, EU:C:2023:1014, bod 286, jakož i citovaná judikatura).

56

Je tedy na předkládajícím soudu, aby v souladu s důkazními pravidly stanovenými vnitrostátním právem ověřil, není-li tím narušena účinnost unijního práva, zda jsou ve sporu v původním řízení naplněny základní znaky zneužití, jak jsou připomenuty v bodě 54 tohoto rozsudku. Soudní dvůr však při rozhodování o předběžné otázce může případně podat upřesnění, aby tomuto soudu poskytl vodítko při jeho výkladu (rozsudek ze dne 21. prosince 2023, BMW Bank a další, C‑38/21, C‑47/21 a C‑232/21, EU:C:2023:1014, bod 287, jakož i citovaná judikatura).

57

Pokud jde v tomto ohledu zaprvé o otázku, zda je v projednávané věci dosaženo cíle sledovaného směrnicí 2009/103, je třeba uvést, jak v podstatě uvedl generální advokát v bodech 67 a 68 svého stanoviska, že s výhradou ověření předkládajícím soudem je patrně dosaženo cíle ochrany osob poškozených dopravními nehodami, jelikož PQ je poškozeným dotčenou nehodou, který se domáhá náhrady škody.

58

Pokud jde zadruhé o subjektivní prvek spočívající v záměru získat výhodu vyplývající z unijní právní úpravy tím, že jsou uměle vytvořeny podmínky vyžadované pro její získání, z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že cílem nepravdivého prohlášení dotčeného v původním řízení bylo vyhnout se tomu, aby pojistnou smlouvu musel uzavřít TN, a to vzhledem k jeho předchozímu odsouzení za řízení pod vlivem alkoholu. PQ tak učinil toto nepravdivé prohlášení, aby bylo vozidlo TN pojištěno s výhodnějším pojistným, než jaké by muselo být zaplaceno, kdyby pojistitel věděl o totožnosti obvyklého řidiče tohoto vozidla.

59

V tomto ohledu, jak v podstatě uvedl generální advokát v bodě 77 svého stanoviska, se s výhradou ověření předkládajícím soudem, nejeví, že PQ učinil nepravdivá prohlášení za hlavním účelem dovolávat se článků 3 a 13 směrnice 2009/103 a obejít vnitrostátní ustanovení týkající se zákonných podmínek neplatnosti pojistné smlouvy.

60

Za těchto podmínek se nejeví, s výhradou ověření předkládajícím soudem, že znaky zakládající zneužití, které jsou připomenuty v bodě 54 tohoto rozsudku, jsou v projednávaném případě naplněny.

61

Pokud tedy PQ neporušil zásadu zákazu zneužití práva, je třeba mít za to, že vůči němu nelze namítat neplatnost smlouvy o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, vyplývající z jeho nepravdivého prohlášení při uzavření této smlouvy.

62

Zadruhé, pokud jde o možnost pojistitele domoci se v takovém případě od PQ vrácení veškerých částek, které mu zaplatil na základě plnění pojistné smlouvy, prostřednictvím žaloby založené na úmyslném protiprávním jednání, kterého se PQ dopustil při uzavírání této smlouvy, je třeba uvést, že zákonné podmínky platnosti pojistné smlouvy, jakož i podmínky týkající se vzniku odpovědnosti pojistníka z důvodu nepravdivých prohlášení v okamžiku uzavření pojistné smlouvy nejsou upraveny unijním právem, ale právem členských států (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. července 2017, Fidelidade-Companhia de Seguros, C‑287/16, EU:C:2017:575, bod 31).

63

V tomto ohledu z judikatury Soudního dvora vyplývá, že členské státy musí při výkonu pravomoci v této oblasti respektovat unijní právo a ustanovení vnitrostátního práva upravující náhradu škody z nehod způsobených provozem vozidla nemohou směrnici 2009/103 zbavit jejího užitečného účinku (obdobně viz rozsudek ze dne 20. července 2017, Fidelidade-Companhia de Seguros, C‑287/16, EU:C:2017:575, bod 32 a citovaná judikatura).

64

Soudní dvůr měl opakovaně za to, že k zajištění užitečného účinku ustanovení unijního práva upravujících povinné pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel musí být tato ustanovení vykládána v tom smyslu, že brání vnitrostátním právním úpravám, které ohrožují dosažení tohoto užitečného účinku, když tím, že automaticky vylučují nebo neúměrně omezují právo poškozených na náhradu škody z povinného pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel, ohrožují dosažení cíle spočívajícího v ochraně poškozených z nehod způsobených motorovými vozidly, který je unijním normotvůrcem trvale sledován a posilován (rozsudek ze dne 10. června 2021, Van Ameyde España, C‑923/19, EU:C:2021:475, bod 44 a citovaná judikatura).

65

Za těchto podmínek, jak v podstatě uvedl generální advokát v bodech 105 a 110 svého stanoviska, je třeba mít za to, že vnitrostátní právní úprava, která za takových okolností, jako jsou okolnosti věci v původním řízení, umožňuje pojistiteli prostřednictvím žaloby podané proti „cestujícímu poškozenému nehodou“, který je rovněž pojistníkem a autorem nepravdivého prohlášení učiněného v okamžiku uzavření pojistné smlouvy, získat vrácení „všech“ částek vyplacených uvedenému „poškozenému cestujícímu“ na základě této smlouvy, může tuto osobu definitivně a nepřiměřeně zbavit ochrany, kterou směrnice 2009/103 poskytuje poškozeným takovými nehodami, a v důsledku toho zasáhnout do práva této osoby na náhradu škody z povinného pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel.

66

S ohledem na všechny výše uvedené důvody je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že čl. 3 první pododstavec a čl. 13 odst. 1 směrnice 2009/103 musí být vykládány v tom smyslu, že s výjimkou případu, kdy předkládající soud konstatuje existenci zneužití práva, brání vnitrostátní právní úpravě, která umožňuje zaprvé namítat vůči cestujícímu ve vozidle, které se účastnilo dopravní nehody, který je poškozeným touto nehodou, je-li současně pojistníkem, neplatnost smlouvy o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel, která vyplývá z nepravdivého prohlášení tohoto pojistníka učiněného při uzavření této smlouvy, pokud jde o totožnost obvyklého řidiče dotčeného vozidla, a zadruhé umožňuje pojistiteli v případě, kdy takovou neplatnost vůči „cestujícímu poškozenému nehodou“ skutečně nelze namítat, získat vrácení všech částek, které vyplatil tomuto cestujícímu v rámci plnění pojistné smlouvy, a to prostřednictvím žaloby podané proti tomuto cestujícímu založené na jeho úmyslném protiprávním jednání, kterého se dopustil při uzavření této smlouvy, jelikož takové vrácení by vedlo k tomu, že by ustanovení této směrnice byla zbavena veškerého užitečného účinku, jelikož by se nepřiměřeně omezil nárok poškozeného na získání náhrady škody z povinného pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel.

67

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto:

Článek 3 první pododstavec a čl. 13 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/103/ES ze dne 16. září 2009 o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontrole povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění

musí být vykládány v tom smyslu, že

s výjimkou případu, kdy předkládající soud konstatuje existenci zneužití práva, brání vnitrostátní právní úpravě, která umožňuje zaprvé namítat vůči cestujícímu ve vozidle, které se účastnilo dopravní nehody, který je poškozeným touto nehodou, je-li současně pojistníkem, neplatnost smlouvy o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel, která vyplývá z nepravdivého prohlášení tohoto pojistníka učiněného při uzavření této smlouvy, pokud jde o totožnost obvyklého řidiče dotčeného vozidla, a zadruhé umožňuje pojistiteli v případě, kdy takovou neplatnost vůči „cestujícímu poškozenému nehodou“ skutečně nelze namítat, získat vrácení všech částek, které vyplatil tomuto cestujícímu v rámci plnění pojistné smlouvy, a to prostřednictvím žaloby podané proti tomuto cestujícímu založené na jeho úmyslném protiprávním jednání, kterého se dopustil při uzavření této smlouvy, jelikož takové vrácení by vedlo k tomu, že by ustanovení této směrnice byla zbavena veškerého užitečného účinku, jelikož by se nepřiměřeně omezil nárok poškozeného na získání náhrady škody z povinného pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel.