–

za Sagrario a její dvě nezletilé děti: E. Leiva Vojkovic, abogado,

–

za španělskou vládu: I. Herranz Elizalde, jako zmocněnec,

–

za Evropskou komisi: I. Galindo Martín a J. Hottiaux, jako zmocněnkyně,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 15 odst. 3 a článku 17 směrnice Rady 2003/86/ES ze dne 22. září 2003 o právu na sloučení rodiny (Úř. věst. 2003, L 251, s. 12; Zvl. vyd. 19/06, s. 224), jakož i článků 7 a 24, čl. 33 odst. 1 a článku 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu, v němž stojí matka a její dvě nezletilé děti, přičemž všichni jsou státními příslušníky třetí země, proti Subdelegación del Gobierno en Barcelona (Provinciální zastoupení vlády v Barceloně, Španělsko) (dále jen „příslušný vnitrostátní orgán“) ve věci odmítnutí prodloužení jejich povolení k pobytu za účelem sloučení rodiny.

3

Body 2, 4, 6 a 15 odůvodnění směrnice 2003/86 uvádí:

[…]

[…]

[…]

4

Článek 1 této směrnice, který je zahrnut v kapitole I nadepsané „Obecná ustanovení“, stanoví:

„Cílem této směrnice je stanovit podmínky pro uplatňování práva na sloučení rodiny státními příslušníky třetích zemí, kteří oprávněně pobývají na území členských států.“

5

Článek 2 uvedené směrnice, který se nachází v této kapitole, stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

[…]“

6

Článek 15, který je součástí téže směrnice kapitoly VI nadepsané „Vstup a pobyt rodinných příslušníků“, stanoví:

„1.   Nejpozději po pěti letech pobytu a za předpokladu, že rodinnému příslušníkovi nebylo uděleno povolení k pobytu z jiných důvodů, než je sloučení rodiny, mají manžel nebo nesezdaný partner a dítě, které dosáhlo plnoletosti, právo na samostatné povolení k pobytu, nezávislé na povolení k pobytu osoby usilující o sloučení rodiny, na základě podání žádosti, pokud se vyžaduje.

Členské státy mohou omezit udělení povolení k pobytu uvedené v prvním pododstavci manželovi nebo nesezdanému partnerovi v případech rozpadu rodinného vztahu.

2.   Členské státy mohou vydat samostatné povolení k pobytu zletilým dětem a příbuzným v přímé vzestupné linii, na které se vztahuje čl. 4 odst. 2.

3.   V případě ovdovění, rozvodu, rozluky nebo úmrtí nejbližších příbuzných v přímé vzestupné nebo sestupné linii může být samostatné povolení k pobytu vydáno na základě žádosti, pokud se vyžaduje, osobám, které na území vstoupily z důvodu sloučení rodiny. Členské státy stanoví předpisy zajišťující udělení samostatného povolení k pobytu v případě obzvláště obtížných okolností.

4.   Podmínky týkající se udělení a doby trvání samostatných povolení k pobytu stanoví vnitrostátní právo.“

7

V kapitole VII směrnice 2003/86, nadepsané „Sankce a opravné prostředky“, čl. 16 odst. 3 této směrnice stanoví:

„Členské státy mohou odejmout povolení k pobytu rodinnému příslušníkovi nebo zamítnout prodloužení jeho doby platnosti, pokud pobyt osoby usilující o sloučení rodiny končí a rodinný příslušník ještě nepožívá samostatného práva k pobytu podle článku 15.“

8

Článek 17 uvedené směrnice, který se nachází v této kapitole, stanoví:

„Členské státy berou náležitě v úvahu povahu a pevnost rodinných vztahů dotyčné osoby a dobu trvání jejího pobytu v členském státě, jakož i existenci rodinných, kulturních a sociálních vazeb se zemí původu v případě, že žádost zamítnou, odejmou povolení k pobytu či zamítnou prodloužení jeho doby platnosti nebo rozhodnou o navrácení osoby usilující o sloučení rodiny nebo jejích rodinných příslušníků.“

9

Článek 13 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS (Úř. věst. 2004, L 158, s. 77; Zvl. vyd. 05/05, s. 46), nadepsaný „Zachování práva pobytu rodinných příslušníků v případě rozvodu, prohlášení manželství za neplatné nebo ukončení registrovaného partnerství“, v odstavci 2 stanoví:

„Aniž je dotčen druhý pododstavec, nevede rozvod nebo prohlášení manželství za neplatné ani ukončení registrovaného partnerství podle čl. 2 odst. 2 písm. b) ke ztrátě práva pobytu rodinných příslušníků občana Unie, kteří nejsou státními příslušníky žádného členského státu, pokud:

[…]

[…]“

10

Bod 5.3 sdělení Komise Radě a Evropskému parlamentu ze dne 3. dubna 2014 – Pokyny pro používání směrnice 2003/86/ES o právu na sloučení rodiny [COM(2014) 210 final], nadepsaný „Přístup k samostatnému povolení k pobytu“, zní:

„V čl. 15 odst. 1 se stanoví, že nejpozději po pěti letech pobytu a za předpokladu, že nebylo uděleno povolení k pobytu z jiných důvodů, musí členské státy na základě podání žádosti vydat manželovi, nesezdanému partnerovi a dítěti, které dosáhlo dospělosti, samostatné povolení k pobytu nezávislé na povolení k pobytu osoby usilující o sloučení rodiny. Pobytem se rozumí oprávněný pobyt a [Evropská] komise zdůrazňuje, že členské státy mohou toto povolení vydat i dříve. V případě rozpadu rodinného vztahu má právo na samostatné povolení k pobytu v každém případě manžel nebo nesezdaný partner, avšak členské státy mohou vyloučit dospělé děti. Zatímco čl. 15 odst. 4 uvádí, že příslušné podmínky stanoví vnitrostátní právo, z čl. 15 odst. 3 vyplývá, že rozpad rodinného vztahu může zahrnovat i ovdovění, rozluku, rozvod, úmrtí atd.

Podle čl. 15 odst. 2 a čl. 15 odst. 3 (první věta) mohou členské státy vydat samostatné povolení k pobytu zletilým dětem a příbuzným v přímé vzestupné linii, na které se vztahuje čl. 4 odst. 2, a na základě žádosti též osobám, které na území vstoupily z důvodu sloučení rodiny, v případě ovdovění, rozvodu, rozluky nebo úmrtí nejbližších příbuzných v přímé vzestupné nebo sestupné linii.

Podle čl. 15 odst. 3 (druhá věta) musí členské státy v případě obzvláště obtížných okolností udělit samostatné povolení k pobytu všem rodinným příslušníkům, kteří na území vstoupili z důvodu sloučení rodiny. Členské státy jsou za tímto účelem povinny stanovit vnitrostátní předpisy. Zmíněné obzvláště obtížné okolnosti musí vyplývat z rodinné situace nebo rozpadu rodiny, nikoli z jiných příčin. Příkladem takových obzvláště obtížných okolností mohou být případy domácího násilí vůči ženám a dětem, některé případy vynucených sňatků, riziko mrzačení ženských pohlavních orgánů či případy, kdy by se dotyčná osoba ocitla v obzvláště obtížné rodinné situaci, pokud by byla nucena vrátit se do své země původu.“

11

Článek 19 Ley Orgánica 4/2000, sobre derechos y libertades de los extranjeros en España y su integración social (zákon č. 4/2000 o právech a svobodách cizinců ve Španělsku a jejich sociální integraci), ze dne 11. ledna 2000 (BOE č. 10, ze dne 12. ledna 2000, s. 1139), ve znění použitelném na spor v původním řízení, stanoví:

„1.   Povolení k pobytu za účelem sloučení rodiny, které mají sloučený manžel nebo sloučená manželka a sloučené děti při dosažení produktivního věku, jim přiznává právo pracovat, aniž jsou nutná další správní řízení.

2.   Sloučený manžel nebo manželka mohou získat samostatné povolení k pobytu, jestliže mají dostatečné finanční prostředky k zajištění své obživy.

V případě, že je sloučená manželka obětí genderově podmíněného násilí, může získat samostatné povolení k pobytu a pracovní povolení i bez splnění předchozí podmínky, pokud byl v její prospěch vydán ochranný příkaz, nebo nebyl-li vydán, na základě zprávy Ministerio Fiscal [státní zastupitelství, Španělsko] obsahující poznatky o existenci genderově podmíněného násilí.

3.   Sloučené děti mohou získat samostatné povolení k pobytu při dosažení plnoletosti, jestliže mají dostatečné finanční prostředky k zajištěné své obživy.

4.   Formu a výši finančních prostředků považovaných za dostatečné k tomu, aby členové sloučené rodiny mohli získat samostatné povolení, stanoví prováděcí předpisy.

5.   V případě úmrtí osoby usilující o sloučení rodiny mohou členové sloučené rodiny získat samostatné povolení k pobytu za podmínek, které budou stanoveny.“

12

Článek 59 Real Decreto 557/2011 por el que se aprueba el Reglamento de la Ley Orgánica 4/2000, tras su reforma por Ley Orgánica 2/2009 (královské nařízení č. 557/2011, kterým se schvaluje prováděcí nařízení k zákonu č. 4/2000, ve znění zákona č. 2/2009), ze dne 20. dubna 2011, (BOE č. 103, ze dne 30. dubna 2011, s. 43821), nadepsaný „Pobyt členů sloučené rodiny nezávislý na pobytu osoby usilující o sloučení rodiny“, stanoví:

„1.   Sloučený manžel nebo manželka či partner nebo partnerka může získat samostatné povolení k pobytu a pracovní povolení, pokud splňuje některou z následujících podmínek a nemá dluhy vůči orgánům finanční správy nebo správy sociálního zabezpečení:

[…]

2.   Manžel nebo manželka či partner nebo partnerka může získat samostatné povolení k pobytu a pracovní povolení také v následujících případech:

3.   V případech stanovených v předchozím odstavci, jestliže vedle manžela nebo manželky či partnera nebo partnerky bylo sloučení rodiny přiznáno jiným rodinným příslušníkům, zůstává povolení k pobytu, které jim bylo uděleno, zachováno a pro účely prodloužení povolení k pobytu za účelem sloučení rodiny závisejí tito rodinní příslušníci na členu rodiny, se kterým žijí.

4.   Děti a nezletilé osoby, jejichž zákonným zástupcem je osoba usilující o sloučení rodiny, získají samostatné povolení k pobytu při dosažení plnoletosti, jestliže mohou prokázat, že se nacházejí v některé ze situací popsaných v odstavci 1 tohoto článku, nebo pokud dosáhly plnoletosti a pobývaly ve Španělsku po dobu pěti let.

[…]“

13

Článek 61 královského nařízení č. 557/2011, nadepsaný „Prodloužení povolení k pobytu za účelem sloučení rodiny“, ve svém odstavci 3 stanoví:

„Pro prodloužení povolení k pobytu za účelem sloučení rodiny musí být splněny následující podmínky:

[…]“

14

Odstavec 4 prvního dodatkového ustanovení královského nařízení č. 557/2011 zní takto:

„Na návrh vedoucího úřadu Secretaría de Estado de Inmigración y Emigración [státní tajemník pro imigraci a emigraci, Španělsko] s ohledem na zprávu vedoucího úřadu Secretaría de Estado de Seguridad [státní tajemník pro bezpečnost, Španělsko] a případně vedoucích úřadů Subsecretarías de Asuntos Exteriores y de Cooperación y de Política Territorial y Administración Pública [náměstci pro zahraniční věci, pro spolupráci a územní politiku a pro veřejnou správu, Španělsko] může Consejo de Ministros [Rada ministrů, Španělsko] vydat, jestliže to odůvodňují hospodářské, sociální nebo profesní okolnosti, jakož i v případech neupravených právními předpisy, které vykazují zvláštní zájem, po informování a konzultaci Comisión Laboral Tripartita de Inmigración [Tripartitní pracovní komise pro imigraci, Španělsko], pokyny pro účely vydání přechodného povolení k pobytu a pracovního povolení, které mohou být vázány na určitou dobu, určité zaměstnání nebo určité místo podle znění uvedených pokynů, nebo souhlasy s pobytem […] Stejně tak může vedoucí úřadu státního tajemníka pro imigraci a emigraci na základě zprávy vedoucího úřadu státního tajemníka pro bezpečnost udělit individuální povolení k přechodnému pobytu, existují-li výjimečné okolnosti, které toto nařízení neupravuje.“

15

Tři žalobci v původním řízení, matka a její dvě nezletilé děti, mají povolení k pobytu za účelem sloučení rodiny, přičemž osobou usilující o sloučení rodiny je manžel matky a otec obou dětí.

16

Dne 22. dubna 2021 podali všichni čtyři rodinní příslušníci žádost o povolení k dlouhodobému pobytu.

17

Příslušný vnitrostátní orgán rozhodnutím ze dne 27. května 2021 zamítl žádost osoby usilující o sloučení rodiny z důvodu záznamu v rejstříku trestů.

18

Rozhodnutím ze dne 22. června 2021 tento vnitrostátní orgán rovněž zamítl žádosti podané žalobci v původním řízení za účelem sloučení rodiny, protože osoba usilující o sloučení rodiny v rozporu s podmínkou stanovenou v čl. 61 odst. 3 písm. b) bodě 1 královského nařízení č. 557/2011 není držitelem pracovního povolení nebo povolení k pobytu.

19

Juzgado de lo Contencioso-Administrativo no 5 de Barcelona (Provinciální správní soud č. 5 v Barceloně, Španělsko), který je předkládajícím soudem a k němuž žalobci v původním řízení podali žalobu na zrušení tohoto rozhodnutí, uvádí, že uvedené rozhodnutí bylo vydáno, ačkoli příslušný vnitrostátní orgán neposoudil podle článku 17 směrnice 2003/86 povahu a pevnost rodinných vztahů dotyčných osob, dobu trvání jejich pobytu a existenci rodinných, kulturních a sociálních vazeb se zemí pobytu a se zemí původu.

20

Vzhledem k tomu, že čl. 15 odst. 3 směrnice 2003/86 neupřesňuje „obzvláště obtížné okolnosti“, které odůvodňují udělení samostatného povolení k pobytu rodinným příslušníkům osoby usilující o sloučení rodiny, nelze podle předkládajícího soudu vyloučit, že se takový pojem vztahuje na situaci sloučených rodinných příslušníků, kteří pozbyli povolení k pobytu z důvodů nezávislých na jejich vůli, především v případě nezletilých dětí a osob, které se nacházejí v situaci strukturální diskriminace ve své zemi původu, jako je tomu v případě žen pocházejících z určitých třetích zemí, kde osoby ženského pohlaví nepožívají žádné ochrany.

21

Předkládající soud však poukazuje na to, že španělská právní úprava nestanoví postup, který by umožňoval dotčeným osobám uplatnit individuální okolnosti, ani předchozí výslech nezletilých, takže příslušné vnitrostátní orgány rozhodují bez zohlednění osobní situace slučovaných rodinných příslušníků. Tito rodinní příslušníci se tak bezprostředně ocitají v protiprávní situaci. Z judikatury Soudního dvora vycházející z rozsudků ze dne 27. června 2006, Parlament v. Rada (C‑540/03, EU:C:2006:429, body 62 až 64), jakož i ze dne 14. března 2019, Y. Z. a další (Podvod při sloučení rodiny) (C‑557/17, EU:C:2019:203, body 51 až 55), podle předkládajícího soudu vyplývá, že tyto vnitrostátní orgány musí před vydáním rozhodnutí v oblasti sloučení rodiny posoudit všechny zvláštní okolnosti projednávaného případu, přičemž je vyloučeno jakékoli automatické rozhodnutí.

22

Předkládající soud podotýká, že článek 59 královského nařízení č. 557/2011 navzdory kogentní povaze znění čl. 15 odst. 3 směrnice 2003/86 neuvádí případy „obzvláště obtížných okolností“ zmiňované v tomto ustanovení. Předkládající soud má za to, že odstavec 4 prvního dodatkového ustanovení k tomuto královskému nařízení kromě toho upravuje udělení povolení k pobytu ve výjimečných případech, které tato právní úprava nestanoví, přičemž toto ustanovení není podle všeho v souladu se směrnicí 2003/86. Předkládající soud uvádí, že pravomoc udělovat taková povolení k pobytu je přiznána nikoli územním orgánům státní správy, které mají pravomoc udělovat povolení k pobytu, nýbrž orgánům ústřední státní správy, a udělování takového povolení spadá do oblasti jejich správního uvážení, což nezabraňuje automatickým rozhodnutím o povolení k pobytu.

23

Za těchto podmínek se Juzgado de lo Contencioso-Administrativo no 5 de Barcelona (Provinciální správní soud č. 5 v Barceloně) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

24

Podstatou první až třetí otázky předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda čl. 15 odst. 3 druhá věta směrnice 2003/86 musí být vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, která nestanoví, že je příslušný vnitrostátní orgán povinen vydat na základě existence „obzvláště obtížných okolností“ ve smyslu tohoto ustanovení samostatné povolení k pobytu rodinným příslušníkům osoby usilující o sloučení rodiny, pokud tito rodinní příslušníci pozbyli povolení k pobytu z důvodů nezávislých na jejich vůli nebo jsou mezi nimi nezletilé děti.

25

Za účelem přezkumu těchto otázek je třeba připomenout, že podle čl. 16 odst. 3 této směrnice mohou členské státy odejmout povolení k pobytu rodinnému příslušníkovi osoby usilující o sloučení rodiny nebo zamítnout prodloužení doby jeho platnosti, pokud pobyt osoby usilující o sloučení rodiny končí a dotyčný rodinný příslušník ještě nepožívá samostatného práva k pobytu podle článku 15 uvedené směrnice.

26

V tomto ohledu z čl. 15 odst. 1 prvního pododstavce směrnice 2003/86 vyplývá, že manžel nebo nesezdaný partner a dítě, které dosáhlo plnoletosti, osoby usilující o sloučení rodiny mají nejpozději po pěti letech pobytu právo na samostatné povolení k pobytu, nezávislé na povolení k pobytu osoby usilující o sloučení rodiny, pokud jim nebylo uděleno povolení k pobytu z jiných důvodů, než je sloučení rodiny, přičemž členské státy mohou v souladu s druhým pododstavcem tohoto ustanovení omezit udělení takového samostatného povolení k pobytu manželovi nebo nesezdanému partnerovi v případech rozpadu rodinného vztahu. Podle odstavce 2 tohoto článku 15 mohou členské státy vydat samostatné povolení k pobytu také zletilým dětem a příbuzným v přímé vzestupné linii osoby usilující o sloučení rodiny.

27

Podle čl. 15 odst. 3 první věty této směrnice může být samostatné povolení k pobytu vydáno, a to i před dosažením pěti let pobytu stanovených v odstavci 1 tohoto článku 15, osobám, které na území vstoupily z důvodu sloučení rodiny v případě ovdovění, rozvodu, rozluky nebo úmrtí nejbližších příbuzných v přímé vzestupné nebo sestupné linii. Druhá věta odstavce 3 uvedeného čl. 15 uvádí, že členské státy stanoví předpisy zajišťující udělení samostatného povolení k pobytu v případě „obzvláště obtížných okolností“.

28

Dále podle čl. 15 odst. 4 uvedené směrnice stanoví podmínky týkající se udělení a doby trvání samostatných povolení k pobytu vnitrostátní právo.

29

Právě ve světle těchto úvodních úvah je třeba upřesnit rozsah čl. 15 odst. 3 druhé věty směrnice 2003/86, který je předmětem prvních tří otázek.

30

Je třeba konstatovat, že ani toto ustanovení ani žádné jiné ustanovení této směrnice nedefinuje pojem „obzvláště obtížné okolnosti“ ani neuvádí příklad takové situace.

31

Z toho však na rozdíl od toho, co tvrdila španělská vláda na jednání, nevyplývá, že rozsah tohoto pojmu může být určen jednostranně členskými státy, takže by členské státy disponovaly neomezeným prostorem pro uvážení k tomu, aby jej definovaly ve svém vnitrostátním právu.

32

Je totiž třeba konstatovat, podobně jako to učinil generální advokát v bodě 40 svého stanoviska, že čl. 15 odst. 3 druhá věta směrnice 2003/86 přiznává rodinným příslušníkům uvedeným v tomto ustanovení právo tím, že vyžaduje, aby členské státy stanovily předpisy zajišťující udělení samostatného povolení k pobytu v případě „obzvláště obtížných okolností“, a stanoví v tomto ohledu základní hmotněprávní podmínku pro udělení takového povolení k pobytu, aniž jakkoli odkazuje na právo členských států.

33

Vzhledem k tomu, že čl. 15 odst. 4 této směrnice upřesňuje, že podmínky pro udělení a dobu trvání tohoto samostatného povolení k pobytu stanoví vnitrostátní právo, rozhodl Soudní dvůr, že prostor pro uvážení přiznaný členským státům v rámci uvedené směrnice musí být považován za široky, pokud jde o podmínky pro udělení samostatného povolení k pobytu na základě čl. 15 odst. 3 druhé věty téže směrnice státnímu příslušníkovi třetí země, který vstoupil na území dotyčného členského státu z důvodu sloučení rodiny, v případě „obzvláště obtížných okolností“ ve smyslu posledně uvedeného ustanovení [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. září 2021, État belge (Právo pobytu v případě domácího násilí),C‑930/19, EU:C:2021:657, body 85 a 86].

34

Unijní normotvůrce tak tím, že v čl. 15 odst. 4 směrnice 2003/86 učinil odkaz na vnitrostátní právo, dal najevo, že si přál ponechat na uvážení každého členského státu, za jakých podmínek má být vydáno samostatné povolení k pobytu státnímu příslušníkovi třetí země, který na jeho území vstoupil za účelem sloučení rodiny, v případě, že je vystaven takovým okolnostem [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. září 2021, État belge (Právo pobytu v případě domácího násilí),C‑930/19, EU:C:2021:657, bod 87 a citovaná judikatura].

35

Podle ustálené judikatury však platí, že posuzovací pravomoc přiznaná členským státům nesmí být těmito státy uplatňována způsobem, který by ohrožoval užitečný účinek nebo cíl této směrnice nebo byl v rozporu se zásadou proporcionality [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. září 2021, État belge (Právo pobytu v případě domácího násilí),C‑930/19, EU:C:2021:657, bod 88 a citovaná judikatura]. Členský stát tak nemůže nastavit podmínky, které by byly natolik přísné, že by představovaly těžko překonatelnou překážku, která by prakticky znemožnila získat samostatné povolení k pobytu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. listopadu 2018, C a A, C‑257/17, EU:C:2018:876, bod 52 a citovaná judikatura).

36

Z toho vyplývá, že aby členské státy neohrozily užitečný účinek nebo cíl povinnosti, kterou mají na základě čl. 15 odst. 3 druhé věty směrnice 2003/86, přijmout předpisy zajišťující dotyčnému rodinnému příslušníkovi právo získat samostatné povolení k pobytu v případě „obzvláště obtížných okolností“, nemohou mít neomezený prostor pro uvážení při definování okolností spadajících do takové situace.

37

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle judikatury Soudního dvora je třeba pro výklad ustanovení unijního práva vzít v úvahu jeho znění, kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí (rozsudek ze dne 18. dubna 2024, Girelli Alcool,C‑509/22, EU:C:2024:341, bod 77). Historie vzniku tohoto ustanovení může rovněž poskytnout informace relevantní pro jeho výklad [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. září 2022, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (Povaha práva pobytu podle článku 20 SFEU),C‑624/20, EU:C:2022:639, bod 28 a citovaná judikatura].

38

Na prvním místě, pokud jde o znění čl. 15 odst. 3 druhé věty směrnice 2003/86, je třeba konstatovat, že výraz „obzvláště obtížné okolnosti“ s ohledem na jeho význam v běžném jazyce předpokládá, jak uvedl generální advokát v bodě 49 svého stanoviska, existenci okolností, které svou povahou vykazují vysoký stupeň závažnosti či obtížnosti pro dotyčného rodinného příslušníka nebo jej vystavují vysoké míře nejistoty či zranitelnosti, jež jde nad rámec obvyklých rizik v běžném rodinném životě.

39

Tento výklad je na druhém místě v souladu s cílem sledovaným tímto ustanovením, jakož i unijní právní úpravou, jejíž je součástí.

40

Je totiž třeba připomenout, že cílem směrnice 2003/86, jak vyplývá z bodů 2, 4 a 6 jejího odůvodnění, je obecně zajistit ochranu rodiny a usnadnit integraci státních příslušníků třetích zemí v členských státech tím, že je sloučením rodiny umožněn rodinný život a přispěno k vytvoření sociálně kulturní stability [v tomto smyslu viz zejména rozsudky ze dne 21. dubna 2016, Khachab,C‑558/14, EU:C:2016:285, bod 26; ze dne 2. září 2021, État belge (Právo pobytu v případě domácího násilí),C‑930/19, EU:C:2021:657, bod 83, jakož i ze dne 1. srpna 2022, Bundesrepublik Deutschland (Sloučení rodiny s nezletilým uprchlíkem),C‑273/20 a C‑355/20, EU:C:2022:617, bod 58].

41

Podle ustálené judikatury musí opatření týkající se sloučení rodiny dodržovat základní práva, zejména právo na respektování soukromého a rodinného života zaručené v článku 7 a čl. 24 odst. 2 a 3 Listiny, což jsou ustanovení, která členským státům ukládají, aby žádosti o sloučení rodiny zkoumaly v zájmu dotyčných dětí a za účelem podpory rodinného života [v tomto smyslu viz zejména rozsudky ze dne 13. března 2019, E.,C‑635/17, EU:C:2019:192, bod 56 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 1. srpna 2022, Bundesrepublik Deutschland (Sloučení rodiny s nezletilým uprchlíkem),C‑273/20 a C‑355/20, EU:C:2022:617, bod 59].

42

Článek 15 směrnice 2003/86, jak vyplývá z bodu 15 odůvodnění této směrnice, plně zapadá do tohoto cíle ochrany rodiny tím, že umožňuje rodinným příslušníkům osoby usilující o sloučení rodiny, kterým bylo uděleno povolení k pobytu za účelem sloučení rodiny, získat postavení nezávislé na osobě usilující o sloučení rodiny za účelem podpory jejich integrace tím, že je jim usnadněn přístup ke vzdělání, zaměstnání a odbornému vzdělávání.

43

V tomto kontextu sleduje čl. 15 odst. 3 druhá věta této směrnice specifický cíl spočívající v ochraně rodinných příslušníků osoby usilující o sloučení rodiny tím, že jim přiznává postavení nezávislé na této osobě, a to ještě před uplynutím pětileté doby pobytu, která poskytuje automatický přístup k tomuto postavení podle uvedeného čl. 15 odst. 1 prvního pododstavce tím, že těmto rodinným příslušníkům zaručuje právo pobytu v hostitelském členském státě, které nevyplývá z jejich závislosti na osobě usilující o sloučení rodiny, pokud je tato závislost příčinou obzvláštních obtíží vyplývajících z rodinné situace, a jak uvedl generální advokát v bodě 46 svého stanoviska, vytváří pro ně skutečnou potřebu ochrany prostřednictvím udělení samostatného povolení k pobytu.

44

Z tohoto hlediska je třeba poznamenat, že na rozdíl od toho, co tvrdí španělská vláda, je irelevantní, že by udělení samostatného povolení k pobytu dotyčným rodinným příslušníkům podle čl. 15 odst. 3 druhé věty uvedené směrnic mohlo mít za následek rozluku této rodiny, jelikož osoba usilující o sloučení rodiny by z důvodu ztráty svého povolení k pobytu v hostitelském členském státě mohla být nucena vrátit se do své třetí země původu, zatímco tito rodinní příslušníci by mohli v daném členském státě nadále pobývat.

45

Jak totiž vyplývá z bodů 40 až 42 tohoto rozsudku, cíl sledovaný v čl. 15 odst. 3 druhé větě směrnice 2003/86 není nutně totožný s obecnějším cílem sledovaným touto směrnicí. Zatímco cílem této směrnice jako celku je chránit rodinu tím, že se sloučí, cílem čl. 15 odst. 3 druhé věty této směrnice je chránit rodinu tím, že se v souvislosti s již dříve existujícím sloučením rodiny přiznává dotyčným příslušníkům této rodiny nezávislé postavení, které může v určitých případech usnadnit jejich odloučení od osoby usilující o sloučení rodiny, a tedy vést k rozluce některých rodinných příslušníků.

46

Soudní dvůr tak uvedl, že cílem čl. 15 odst. 3 druhé věty směrnice 2003/86 je zejména udělením samostatného povolení k pobytu chránit státního příslušníka třetí země, který vstoupil na území hostitelského členského státu z důvodu sloučení rodiny a stal se obětí domácího násilí páchaného během manželství osobou usilující o sloučení rodiny [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. září 2021, État belge (Právo pobytu v případě domácího násilí),C‑930/19, EU:C:2021:657, body 69, 70, 85 a 89].

47

Tento výklad pojmu „obzvláště obtížné okolnosti“ ve smyslu čl. 15 odst. 3 druhé věty směrnice 2003/86 je podpořen důvodovou zprávou k návrhu směrnice Rady o právu na sloučení rodiny předloženému Komisí dne 1. prosince 1999 [COM(1999) 638 final, s. 22], podle níž je cílem tohoto ustanovení zejména ochrana žen, které se staly obětí násilí ve své rodině a neměly by být sankcionovány odnětím povolení k pobytu, pokud se rozhodnou opustit svou domácnost, jakož i situace ovdovělých, rozvedených nebo zavržených žen, které by čelily obzvláště tíživým okolnostem, pokud by byly povinny vrátit se do země původu.

48

Uvedené příklady se ostatně překrývají s příklady zmíněnými v bodě 5.3 pokynů pro uplatňování směrnice 2003/86, které jako příklady „obzvláště obtížných okolností“ ve smyslu čl. 15 odst. 3 druhé věty směrnice 2003/86 uvádějí nejen případy domácího násilí na ženách a dětech, jakož i případy, kdy by se dotyčná osoba ocitla v obzvláště obtížné rodinné situaci, pokud by byla nucena vrátit se do země svého původu, ale i některé případy vynucených sňatků nebo riziko mrzačení ženských pohlavních orgánů [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. září 2021, État belge (Právo pobytu v případě domácího násilí),C‑930/19, EU:C:2021:657, bod 64].

49

Na třetím místě je výše uvedený výklad potvrzen kontextem čl. 15 odst. 3 směrnice 2003/86, jak zaprvé vyplývá ze společného výkladu obou vět, které tvoří toto ustanovení.

50

V souladu s čl. 15 odst. 3 první větou směrnice 2003/86 má totiž příslušný vnitrostátní orgán v případě ovdovění, rozvodu, rozluky nebo úmrtí nejbližších příbuzných v přímé vzestupné nebo sestupné linii, jak vyplývá z výrazu „může“, pouhou možnost vydat s využitím prostoru pro uvážení v tomto ohledu samostatné povolení k pobytu osobám, které vstoupily na území za účelem sloučení rodiny, třebaže takové okolnosti mohou být již samy o sobě považovány za okolnosti, které dotyčným osobám působí nezanedbatelné obtíže.

51

Naproti tomu, jak již bylo uvedeno v bodech 32 a 36 tohoto rozsudku, v případě „obzvláště obtížných okolností“ ve smyslu tohoto ustanovení, ukládá druhá věta odstavce 3 uvedeného článku 15 této směrnice členským státům povinnost přijmout předpisy zajišťující udělení takového samostatného povolení k pobytu.

52

Z takového odstupňování v systematice odstavce 3 téhož článku 15 vyplývá, že jeho druhá věta se týká rodinných situací, které jsou ještě závažnější než ty, na něž se vztahuje první věta, pokud jde o nejistotu nebo zranitelnost dotyčného rodinného příslušníka, takže tyto situace musí jít nad rámec obvyklých rizik běžného rodinného života.

53

Na rozdíl od toho, co tvrdí španělská vláda, z toho však nelze vyvodit, že existuje souvislost mezi těmito dvěma větami uvedeného odstavce 3 v tom smyslu, že „obzvláště obtížné okolnosti“, které spadají do druhé věty tohoto ustanovení, musí být automaticky způsobeny úmrtím, rozvodem nebo rozlukou, které jsou uvedeny v první větě zmíněného ustanovení.

54

Nemá-li být totiž čl. 15 odst. 3 druhá věta směrnice 2003/86 zbaven veškerého užitečného účinku a ohrozit cíl sledovaný tímto ustanovením, kterým je přiznat dotyčným rodinným příslušníkům postavení nezávislé na postavení osoby usilující o sloučení rodiny, nelze okolnosti, na které se vztahuje toto ustanovení, omezit pouze na obtíže vyplývající z rozpadu manželského svazku, jelikož závažnost obtíží, kterým může čelit rodinný příslušník osoby usilující o sloučení rodiny, nemusí souviset s takovým rozpadem, a může právě naopak vyplývat ze zachování manželského svazku, zvláště v případě domácího násilí, vynucených sňatků nebo rizika mrzačení ženských pohlavních orgánů, zejména pokud by v případě ztráty práva pobytu mohla být osoba usilující o sloučení rodiny povinna vrátit se do země svého původu.

55

Z toho tedy vyplývá, jak správně tvrdí Komise, že „obzvláště obtížné okolnosti“, jak jsou uvedeny v čl. 15 odst. 3 druhé větě směrnice 2003/86, musí vyplývat z rodinných okolností dotyčných státních příslušníků třetích zemí v širokém smyslu, aniž je důležité, zda tato okolnost souvisí s rozpadem manželského svazku, či nikoli.

56

Tento výklad je zadruhé podpořen čl. 13 odst. 2 prvním pododstavcem písm. c) směrnice 2004/38, který v případě rodinných příslušníků občanů Unie sleduje stejný cíl s čl. 15 odst. 3 druhou větou směrnice 2003/86 zajistit ochranu rodinných příslušníků, kteří jsou oběťmi domácího násilí [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. září 2021, État belge (Právo pobytu v případě domácího násilí),C‑930/19, EU:C:2021:657, body 70 a 89].

57

Článek 13 odst. 2 první pododstavec písm. c) směrnice 2004/38 totiž rovněž stanoví, že rozvod, prohlášení manželství za neplatné nebo ukončení registrovaného partnerství nevede ke ztrátě práva pobytu rodinných příslušníků občanů Unie, pokud je to opodstatněno obzvlášť obtížnými okolnostmi, přičemž jako příklad takových okolností výslovně uvádí takové situace osob, které „se během manželství nebo registrovaného partnerství“ staly obětí domácího násilí, čímž výslovně zdůrazňuje, že takové okolnosti mohou nastat i v případě, že nedošlo k rozpadu manželského vztahu.

58

Ze všech těchto úvah vyplývá, že existence „obzvláště obtížných okolností“ ve smyslu čl. 15 odst. 3 druhé věty směrnice 2003/86 vyžaduje, aby bylo prokázáno, že státní příslušník třetí země, který pobývá na území hostitelského členského státu za účelem sloučení rodiny, je vystaven okolnostem vyplývajícím z rodinné situace, které svou povahou vykazují vysoký stupeň závažnosti či obtížnosti nebo které jej vystavují vysoké úrovni nejistoty nebo zranitelnosti, což vytváří skutečnou potřebu ochrany zajištěnou udělováním samostatného povolení k pobytu, aniž je důležité, zda se manželský svazek rozpadl.

59

Z toho vyplývá, že pouhá přítomnost nezletilých dětí mezi rodinnými příslušníky osoby usilující o sloučení rodiny nebo skutečnost, že ztráta jejich povolení k pobytu je důsledkem okolností specifických pro osobu usilující o sloučení rodiny, jako například to, že spáchala trestný čin, nemohou stačit k odůvodnění udělení samostatného povolení k pobytu na základě existence „obzvláště obtížných okolností“ ve smyslu čl. 15 odst. 3 druhé věty směrnice 2003/86.

60

Pokud jde konkrétně o tuto druhou okolnost, je třeba zdůraznit, že ztráta povolení k pobytu rodinných příslušníků z důvodu okolností nezávislých na jejich vůli odráží zásadu, podle které v souladu s cíli sledovanými směrnicí 2003/86, jež byly připomenuty v bodech 40 a 41 tohoto rozsudku, platí, že pokud dotyční rodinní příslušníci nenabyli samostatné právo pobytu na základě článku 15 této směrnice, je jejich právo pobytu právem, které je odvozeno od práva pobytu dotyčné osoby usilující o sloučení rodiny a má napomáhat integraci posledně uvedené osoby [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. března 2019, Y. Z. a další (Podvod při sloučení rodiny), C‑557/17, EU:C:2019:203, bod 47].

61

V tomto ohledu je třeba připomenout, že vzhledem k ústřednímu významu osoby usilující o sloučení rodiny v systému, který byl zaveden směrnicí 2003/86, je v souladu s cíli sledovanými touto směrnicí a logikou, z níž tato směrnice vychází, že ztráta povolení k pobytu nebo neprodloužení platnosti povolení k pobytu z důvodů na straně uvedené osoby, má v zásadě dopady na proces sloučení rodiny a zvláště na povolení k pobytu udělená rodinným příslušníkům této osoby usilující o sloučení rodiny [obdobně viz rozsudek ze dne 14. března 2019, Y. Z. a další (Podvod při sloučení rodiny), C‑557/17, EU:C:2019:203, bod 46].

62

Stejně tak vzhledem k tomu, že cílem směrnice 2003/86 je podle jejího článku 1 stanovit podmínky pro uplatňování práva na sloučení rodiny, které mají státní příslušníci třetích zemí, již oprávněně pobývající na území členských států, je toto právo vyhrazeno takovýmto státním příslušníkům, což potvrzuje definice pojmů „osoba usilující o sloučení rodiny“ a „sloučení rodiny“ zahrnutých v čl. 2 písm. c) a d) této směrnice. Osobu usilující o sloučení rodiny, které bylo odňato povolení k pobytu, však již nelze považovat za osobu oprávněně pobývající na území členského státu. Je tedy a priori odůvodněné, aby povolení k pobytu udělená jejím rodinným příslušníkům na základě směrnice 2003/86 mohla být také odňata nebo neprodloužena, aniž se tito rodinní příslušníci mohou dovolávat „obzvláště obtížných okolností“ ve smyslu čl. 15 odst. 3 druhé věty této směrnice pouze proto, že důvod pro odnětí je nezávislý na jejich vůli [obdobně viz rozsudek ze dne 14. března 2019, Y. Z. a další (Podvod při sloučení rodiny), C‑557/17, EU:C:2019:203, bod 48].

63

V důsledku toho je třeba na první až třetí otázku odpovědět tak, že čl. 15 odst. 3 druhá věta směrnice 2003/86 musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání právní úpravě členského státu, která nestanoví, že je příslušný vnitrostátní orgán povinen vydat na základě existence „obzvláště obtížných okolností“ ve smyslu tohoto ustanovení samostatné povolení k pobytu rodinným příslušníkům osoby usilující o sloučení rodiny, pokud tito rodinní příslušníci pozbyli povolení k pobytu z důvodů nezávislých na jejich vůli nebo pokud mezi ně patří nezletilé děti.

64

Španělská vláda tvrdí, že pátá otázka je nepřípustná, protože se netýká výkladu unijního práva. Článek 15 odst. 3 ani článek 17 směrnice 2003/86 totiž podle jejího názoru nestanoví pravidla týkající se výslechu jiných osob než žadatele o sloučení rodiny a unijní právo neobsahuje žádné ustanovení týkající se aktivní legitimace nezletilých dětí ve správním řízení.

65

Mimoto je tato otázka podle názoru španělské vlády podle všeho hypotetická, jelikož předkládací rozhodnutí jednak neobsahuje žádnou informaci o věku nezletilých dětí, o které se jedná ve věci v původním řízení, a jednak uvádí, že všichni dotčení rodinní příslušníci podali žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny, z čehož vyplývá, že všichni tito rodinní příslušníci se účastnili správního řízení společně. Uvedená otázka mimoto podle španělské vlády spočívá na „nereálném předpokladu“, podle něhož by se nezletilé děti mohly dovolávat práva pobytu mimo rodinnou jednotku. V každém případě podle španělské vlády z předkládacího rozhodnutí nevyplývá, že by matka těchto dětí požádala, aby byly tyto děti vyslechnuty, a nic nenasvědčovalo tomu, že by jejich zájmy byly protichůdné.

66

Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury se na otázky týkající se výkladu unijního práva položené vnitrostátním soudem v právním a skutkovém rámci, který uvedený soud vymezí na vlastní odpovědnost a jehož správnost nepřísluší Soudnímu dvoru ověřovat, vztahuje domněnka relevance. Odmítnutí žádosti podané vnitrostátním soudem je ze strany Soudního dvora možné pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny (rozsudek ze dne 11. dubna 2024, Sozialministeriumservice,C‑116/23, EU:C:2024:292, bod 29 a citovaná judikatura).

67

V projednávané věci je přitom třeba na prvním místě konstatovat, že otázka, zda nezletilé děti mají podle unijního práva právo být vyslechnuty před vydáním rozhodnutí o zamítnutí prodloužení jejich povolení k pobytu za účelem sloučení rodiny, se týká merita položené otázky, a nikoli její přípustnosti.

68

Na druhém místě tuto otázku nelze považovat za hypotetickou, jelikož se věc v původním řízení podle výslovného znění předkládacího rozhodnutí týká legality rozhodnutí, kterým příslušný vnitrostátní orgán odmítl dvěma nezletilým dětem, o které se jedná ve věci v původním řízení a měly povolení k pobytu za účelem sloučení rodiny, prodloužit platnost tohoto povolení v návaznosti na pozbytí povolení k pobytu osoby usilující o sloučení rodiny.

69

V tomto ohledu je irelevantní, že předkládací rozhodnutí neuvádí přesný věk těchto dvou nezletilých dětí. Neuvedení takového údaje o skutkových okolnostech věci v původním řízení, jehož určení spadá výlučně do pravomoci předkládajícího soudu, totiž nemá žádný vliv na přípustnost položené otázky, jelikož nemůže Soudnímu dvoru zabránit v tom, aby předkládajícímu soudu poskytl užitečnou odpověď na tuto otázku tím, že provede požadovaný výklad unijního práva.

70

Stejně tak, pokud jde o okolnosti tvrzené španělskou vládou, podle kterých v projednávané věci uvedené dvě nezletilé děti podaly žádost společně s dalšími rodinnými příslušníky, nepožadovala jejich matka, aby byly vyslechnuty, a nebyl předložen žádný důkaz o střetu zájmů, je třeba konstatovat, že se týkají rovněž skutkových okolností, jejichž posouzení spadá do výlučné pravomoci předkládajícího soudu pro účely rozhodnutí sporu v původním řízení. Tyto okolnosti tudíž nemají vliv na přípustnost páté otázky.

71

V důsledku toho je třeba mít za to, že tato otázka je přípustná.

72

Podstatou čtvrté až šesté otázky předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda článek 17 směrnice 2003/86 musí být vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, která umožňuje příslušnému vnitrostátnímu orgánu rozhodnout o zamítnutí prodloužení platnosti povolení k pobytu, které bylo vydáno rodinným příslušníkům osoby usilující o sloučení rodiny, aniž předtím provedl individualizovaný přezkum jejich situace a aniž je vyslechl, a, je-li odpověď kladná, zda v případě, že se toto rozhodnutí týká nezletilého dítěte, musí být toto dítě rovněž vyslechnuto.

73

Pokud jde na prvním místě o rozsah posouzení, které přísluší provést příslušnému vnitrostátnímu orgánu, je třeba připomenout, že podle výslovného znění článku 17 směrnice 2003/86 musí členské státy v případě, že žádost zamítnou, odejmout povolení k pobytu nebo zamítnout prodloužení jeho doby platnosti, náležitě zohlednit povahu a pevnost rodinných vztahů dotyčné osoby a dobu trvání jejího pobytu v hostitelském členském státě, jakož i existenci rodinných, kulturních a sociálních vazeb se zemí původu.

74

Je tedy na příslušném vnitrostátním orgánu, aby při provádění směrnice 2003/86 provedl zejména individualizované posouzení situace dotyčného rodinného příslušníka, které zohlední všechny relevantní skutečnosti projednávaného případu a případně věnuje zvláštní pozornost zájmům dotyčných dětí a snaze podpořit rodinný život. Na rozsah a intenzitu požadovaného posouzení mohou mít vliv zejména takové okolnosti, jako je věk dotyčných dětí, jejich situace v zemi původu a stupeň závislosti na rodičích [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. března 2019, E.,C‑635/17, EU:C:2019:192, body 58 a 59, jakož i citovaná judikatura].

75

Toto posouzení musí být provedeno ve světle cílů sledovaných touto směrnicí [rozsudek ze dne 1. srpna 2022, Bundesrepublik Deutschland (Sloučení rodiny s nezletilým uprchlíkem),C‑273/20 a C‑355/20, EU:C:2022:617, bod 61], a to vyváženým a odpovídajícím posouzením všech dotčených zájmů (rozsudek ze dne 21. dubna 2016, Khachab,C‑558/14, EU:C:2016:285, bod 43 a citovaná judikatura).

76

K zamítnutí povolení k pobytu tudíž nemůže dojít automaticky [v tomto smyslu viz zejména rozsudky ze dne 14. března 2019, Y. Z. a další (Podvod při sloučení rodiny), C‑557/17, EU:C:2019:203, bod 51, a ze dne 12. prosince 2019, G. S. a V. G. (Hrozba pro veřejný pořádek), C‑381/18 a C‑382/18, EU:C:2019:1072, bod 65].

77

Z toho vyplývá, že rozhodnutí o zamítnutí prodloužení platnosti povolení k pobytu uděleného rodinným příslušníkům osoby usilující o sloučení rodiny může být vydáno až po individuálním přezkumu, který zohlední všechny relevantní okolnosti týkající se situace těchto rodinných příslušníků, a zejména okolnosti umožňující příslušnému vnitrostátnímu orgánu posoudit, zda v jejich případě existují důvody odůvodňující udělení samostatného povolení k pobytu na základě čl. 15 odst. 3 druhé věty směrnice 2003/86 z důvodu existence „obzvláště obtížných okolností“ ve smyslu tohoto ustanovení.

78

V tomto ohledu je pravda, že pozbytí povolení k pobytu dotyčných rodinných příslušníků z důvodů nezávislých na jejich vůli nebo přítomnost nezletilých dětí mezi nimi nemůže sama o sobě doložit, jak vyplývá z bodů 59 až 63 tohoto rozsudku, takové „obzvláště obtížné okolnosti“. Nelze však vyloučit, že ve spojení s jinými okolnostmi týkajícími se rodinného života dotyčných osob, na které se však podle všeho ve věci v původním řízení nepoukázalo, by tyto okolnosti mohly přispět k odůvodnění udělení samostatného povolení k pobytu podle čl. 15 odst. 3 druhé věty [obdobně viz rozsudek ze dne 14. března 2019, Y. Z. a další (Podvod při sloučení rodiny), C‑557/17, EU:C:2019:203, body 54 a 55].

79

Pokud jde na druhém místě o právo být vyslechnut, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury platí, že toto základní právo, které musí být dodrženo, i když to použitelná právní úprava výslovně nestanoví (viz zejména rozsudek ze dne 11. prosince 2014, Boudjlida,C‑249/13, EU:C:2014:2431, bod 39 a citovaná judikatura), zaručuje každému možnost užitečným a účinným způsobem vyjádřit své stanovisko v průběhu správního řízení a před vydáním každého rozhodnutí, které by se mohlo nepříznivě dotknout jeho zájmů (v tomto smyslu viz zejména rozsudky ze dne 12. května 2022, Boshab v. Rada,C‑242/21 P, EU:C:2022:375, body 57 a 58, jakož i ze dne 29. září 2022, HIM v. Komise,C‑500/21 P, EU:C:2022:741, body 42 a 43), přičemž je třeba upřesnit, že toto právo nutně neznamená povinnost umožnit této osobě ústně se vyjádřit (usnesení ze dne 21. května 2019, Le Pen v. Parlament,C‑525/18 P, EU:C:2019:435, bod 66 a citovaná judikatura).

80

Z judikatury kromě toho vyplývá, že právo být vyslechnut dále vyžaduje, aby příslušný vnitrostátní orgán při pečlivém a nestranném zkoumání všech relevantních skutečností projednávaného případu a podrobném odůvodňování rozhodnutí věnoval náležitou pozornost vyjádřením dotyčné osoby, přičemž povinnost odůvodnit rozhodnutí dostatečně specifickým a konkrétním způsobem, aby dotyčná osoba mohla pochopit důvody zamítnutí své žádosti, je tedy logickým důsledkem zásady dodržování práva na obhajobu (rozsudek ze dne 11. prosince 2014, Boudjlida,C‑249/13, EU:C:2014:2431, bod 38 a citovaná judikatura).

81

V projednávané věci je třeba konstatovat, podobně jako to učinila Komise, že rozhodnutí o zamítnutí prodloužení platnosti povolení k pobytu uděleného rodinným příslušníkům osoby usilující o sloučení rodiny se zjevně může nepříznivě dotknout zájmů těchto rodinných příslušníků, takže musí být před vydáním takového rozhodnutí vyslechnuti příslušným vnitrostátním orgánem.

82

Pokud jde o otázku, zda musí tento orgán vyslechnout i nezletilé děti, je třeba připomenout, že čl. 24 odst. 1 Listiny vyžaduje, aby děti svobodně vyjadřovaly svůj názor a bylo k tomuto názoru přihlédnuto v záležitostech, které se jich týkají, s ohledem na jejich věk a vyspělost.

83

Kromě toho čl. 24 odst. 2 Listiny ukládá příslušnému vnitrostátnímu orgánu, aby při všech činnostech týkajících se dětí zohlednil nejvlastnější zájem dítěte.

84

Podle ustálené judikatury platí, že toto ustanovení vyžaduje, aby při všech činnostech týkajících se dětí, jež členské státy uskutečňují při uplatňování směrnice 2003/86, byl prvořadým hlediskem nejvlastnější zájem dítěte [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. srpna 2022, Bundesrepublik Deutschland (Sloučení rodiny s nezletilým uprchlíkem),C‑273/20 a C‑355/20, EU:C:2022:617, bod 42, jakož i citovaná judikatura].

85

Vhodnost výslechu, který nutně nemusí být v nejlepším zájmu dítěte, je tak třeba posuzovat s ohledem na požadavky spojené s tímto nejlepším zájmem v každém jednotlivém případě (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. prosince 2010, Aguirre Zarraga,C‑491/10 PPU, EU:C:2010:828, body 63 a 64).

86

Z toho vyplývá, že ustanovení článku 24 Listiny ukládají nikoliv výslech dítěte jako takový, ale možnost, aby bylo dítě vyslechnuto (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. prosince 2010, Aguirre Zarraga,C‑491/10 PPU, EU:C:2010:828, bod 62).

87

Z toho vyplývá, že právo dítěte být vyslechnuto tedy nevyžaduje nutně, aby byl výslech proveden, ale ukládá, aby byly ve prospěch dítěte stanoveny zákonné postupy a podmínky, které mu umožní svobodně vyjádřit názor, který musí být zohledněn.

88

Pokud se tedy rozhodnutí o zamítnutí prodloužení povolení k pobytu týká nezletilého dítěte, je na členských státech, aby přijaly veškerá vhodná opatření, která tomuto dítěti poskytnou skutečnou a účinnou možnost být vyslechnuto v závislosti na jeho věku nebo stupni vyspělosti.

89

Na čtvrtou až šestou otázku je tedy třeba odpovědět tak, že článek 17 směrnice 2003/86 musí být vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, která umožňuje příslušnému vnitrostátnímu orgánu rozhodnout o zamítnutí prodloužení povolení k pobytu vydaného rodinným příslušníkům osoby usilující o sloučení rodiny, aniž předtím provedl individualizovaný přezkum jejich situace a vyslechl je. V případě, že se takové rozhodnutí týká nezletilého dítěte, je na členských státech, aby přijaly veškerá vhodná opatření, která tomuto dítěti poskytnou skutečnou a účinnou možnost být vyslechnuto vzhledem k jeho věku nebo stupni vyspělosti.

90

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto: