1.

Požadavek transparentnosti smluvních ujednání hraje při zajišťování účinné ochrany spotřebitele pro účely směrnice 93/13/EHS významnou roli ( 2 ). Posouzení transparentnosti smluvních ujednání zahrnuje nejen formální, ale i materiální kritéria. Spotřebitel musí mít možnost smluvním ujednáním a jejich ekonomickým důsledkům plně porozumět. Přijetí materiálního přístupu k požadavku transparentnosti v rámci judikatury Soudního dvora bylo v odborné literatuře popsáno jako „postupný posun směrem k […] sociálnějšímu přístupu k otázce zneužívajících smluvních ujednání“ ( 3 ).

2.

Ve sporu v původním řízení je nastolena otázka, zda je soudní přezkum transparentnosti smluvních ujednání možný v rámci hromadných žalob, a pokud ano, za jakých podmínek a jakým způsobem. Soudní dvůr bude rovněž muset upřesnit pojem „průměrného spotřebitele“ v kontextu hromadného řízení, které se vyznačuje značným množstvím soudních sporů, jež zahrnují značný počet finančních institucí a smluv.

3.

Článek 4 směrnice 93/13 stanoví:

„1.   Aniž je dotčen článek 7, posuzuje se zneužívající povaha smluvního ujednání s ohledem na povahu zboží nebo služeb, pro které byla smlouva uzavřena, a s ohledem na všechny okolnosti v době uzavření smlouvy, které provázely její uzavření, a na všechna ostatní ujednání smlouvy nebo jiné smlouvy, ze kterých vychází.

2.   Posouzení zneužívající povahy smluvních ujednání se netýká vymezení hlavního předmětu smlouvy, ani přiměřenosti mezi cenou a odměnou na straně jedné a službami nebo zbožím poskytovaným jako protiplnění na straně druhé, pokud jsou tato ujednání sepsána jasným a srozumitelným jazykem.“

4.

Článek 5 směrnice 93/13 stanoví:

„V případě smluv, v nichž jsou všechna nebo některá ujednání nabízená spotřebiteli předložena písemně, musí být tato ujednání sepsána jasným a srozumitelným jazykem. Při pochybnosti o významu některého ujednání se použije výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější. Toto pravidlo pro výklad se nepoužije v souvislosti s postupy stanovenými v čl. 7 odst. 2.“

5.

Článek 7 směrnice 93/13 stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, aby v zájmu spotřebitelů a soutěžitelů byly k dispozici odpovídající a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli.

2.   Prostředky uvedené v odstavci 1 musí zahrnovat právní předpisy, podle nichž se osoby nebo organizace, které mají podle vnitrostátních právních předpisů oprávněný zájem na ochraně spotřebitelů, mohou v souladu s vnitrostátními právními předpisy obrátit na soud nebo příslušné správní orgány s žádostí o rozhodnutí, zda smluvní ujednání sepsaná pro obecné použití jsou zneužívající, aby tak mohly použít vhodné a účinné prostředky k zabránění dalšímu použití takových ujednání.

3.   S náležitým ohledem na vnitrostátní právní předpisy mohou být právní prostředky nápravy uvedené v odstavci 2 podávány samostatně nebo kolektivně proti řadě prodávajících nebo poskytovatelů z téhož hospodářského odvětví nebo jejich sdružením používajícím stejné obchodní podmínky nebo podobné podmínky nebo doporučujícím jejich použití.“

6.

Článek 12 Ley 7/1998 sobre condiciones generales de la contratación (zákon č. 7/1998 o všeobecných smluvních podmínkách) ze dne 13. dubna 1998 (BOE č. 89 ze dne 14. dubna 1998) ve znění použitelném na věc v původním řízení (dále jen „LCGC“) stanoví:

„1.   Proti použití všeobecných podmínek – nebo doporučení použití takových podmínek –, které jsou v rozporu s ustanoveními tohoto právního předpisu nebo jiných závazných nebo zakazujících právních předpisů, lze podat žalobu na zdržení se jednání a restituční žalobu.

2.   Žalobní návrh na zdržení se jednání směřuje k vydání rozsudku, kterým se žalovanému ukládá, aby ze svých všeobecných podmínek vypustil ujednání, která jsou považována za neplatná, a aby se v budoucnu používání takových ujednání zdržel a aby v závislosti na okolnostech stanovil a upřesnil obsah smlouvy, která má být považována za platnou a závaznou.

K žalobnímu návrhu na zdržení se jednání lze podpůrně podat žalobní návrh směřují k vrácení plateb, jež byly uskutečněny podle těchto všeobecných smluvních podmínek, jakož i žalobní návrh znějící na náhradu škody způsobené použitím těchto podmínek“.

7.

Článek 17 LCGC stanoví:

„1.   Proti prodávajícímu nebo poskytovateli, který používá všeobecné podmínky, které jsou považovány za neplatné, je možné podat žalobu na zdržení se jednání.

[…]

4.   Žaloby uvedené v předchozích odstavcích lze podat hromadně proti vícero prodávajícím nebo poskytovatelům působícím ve stejném hospodářském odvětví nebo jejich sdružením používajícím stejné všeobecné podmínky, které jsou považovány za neplatné, nebo doporučujícím jejich použití.“

8.

Článek 53 texto refundido de la Ley General para la Defensa de los Consumidores y Usuarios y otras leyes complementarias (přepracované znění obecného zákona o ochraně spotřebitelů a uživatelů a souvisejících zákonů), přijaté prostřednictvím Real Decreto Legislativo 1/2007 (královské legislativní nařízení 1/2007) ze dne 16. listopadu 2007 (BOE č. 287 ze dne 30. listopadu 2007), ve znění použitelném na spor v původním řízení, stanoví, že žaloby na zdržení se směřují k vydání rozsudku, kterým je žalovanému uloženo, aby od určitého jednání upustil a napříště se ho zdržel. Žalobu lze dále využít k zákazu jednání, které k okamžiku podání žaloby skončilo, existují-li dostatečné důkazy o tom, že k jednání může brzy opět dojít. Jakákoli žaloba na zdržení se jednání může být spojena s žalobami na neplatnost a zrušení, na nesplnění povinností, na ukončení nebo zrušení smlouvy a na vrácení plateb, které byly uskutečněny na základě jednání nebo všeobecných smluvních podmínek, které byly prohlášeny za zneužívající nebo netransparentní.

9.

Článek 72 Ley 1/2000 de Enjuiciamiento Civil (občanský soudní řád) ze dne 7. ledna 2000 (BOE č. 7 ze dne 8. ledna 2000, s. 575), ve znění použitelném na spor v původním řízení, stanoví, že žaloby podané jedním žalobcem proti více žalovaným nebo vícero žalobci proti jednomu žalovanému mohou být spojeny a projednány společně, pokud mezi nimi existuje souvislost z důvodu právního základu nebo žalobního důvodu. Právní základ nebo žalobní důvod se považují za totožné nebo související, pokud se žaloby zakládají na stejných skutečnostech.

10.

Asociación de Usuarios de Bancos, Cajas de Ahorros y Seguros de España (ADICAE) (Španělské sdružení uživatelů bank, spořitelen a pojišťoven, dále jen „sdružení ADICAE“) podalo hromadnou žalobu na zdržení se jednání proti 44 finančním institucím působícím ve Španělsku. Svou žalobou se sdružení ADICAE domáhalo, aby bylo těmto institucím uloženo, aby se ve svých smlouvách o hypotečním úvěru s variabilní úrokovou sazbou zdržely používání všeobecné smluvní podmínky, jež znemožňuje, aby pohyblivé úrokové sazby byly nižší, než určitá minimální úroveň (dále jen „ujednání o minimálním úroku“). Kromě toho sdružení ADICAE k žalobnímu návrhu na zdržení se jednání připojilo i restituční žalobu znějící na uložení povinnosti vrácení plateb zaplacených podle tohoto ujednání. Sdružení ADICAE dvakrát navrhlo, aby byl žalobní návrh doplněn o další žalované, čímž se celkový počet žalovaných zvýšil na 101.

11.

Soud prvního stupně prohlásil žalobu za přípustnou. V návaznosti na výzvy v celostátních sdělovacích prostředcích vstoupilo do řízení na podporu návrhových žádání uvedených v hromadné žalobě individuálně 820 spotřebitelů.

12.

Rozsudek soudu prvního stupně žalobě částečně vyhověl, s výjimkou tří finančních institucí, a prohlásil za neplatná ujednání o minimálním úroku („clausulas suelo“) obsažená ve všeobecných smluvních podmínkách smluv o hypotečním úvěru. V uvedeném rozsudku byla těmto finančním institucím uložena povinnost tato ujednání ze smluv odstranit a zdržet se jejich používání netransparentním způsobem. Rovněž jim byla uložena povinnost vrátit částky, jež byly neoprávněně zaplaceny podle těchto ujednání, a to s účinkem ode dne zveřejnění rozsudku Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko) ze dne 9. května 2013.

13.

Žalované banky proti rozsudku v prvním stupni podaly odvolání k Audiencia Provincial de Madrid (Provinční soud v Madridu, Španělsko), který většinu odvolání zamítl. Tento soud ve svém rozsudku stanovil způsob přezkumu transparentnosti smluvních ujednání v rámci hromadné žaloby (abstraktní přezkum). Přesněji řečeno, rozhodl, že je třeba zjistit, zda finanční instituce zastřela nebo zkreslila hospodářské důsledky dotyčného ujednání. Soud měl za to, že k takovému zastření nebo zkreslení dochází, pokud banka nepředkládá ujednání o minimálním úroku rovnocenně s jinými ujednáními, kterým průměrný spotřebitel věnuje pozornost, zejména ujednání, která určují cenu smlouvy.

14.

Audiencia Provincial de Madrid (Provinční soud v Madridu) uvedl některé praktiky, které mohou být důkazem netransparentnosti ujednání. Jednalo se zejména o tyto praktiky: zaprvé, uvádění „ujednání o minimálním úroku“ spolu s informacemi, které nesouvisejí s cenou smlouvy nebo s podružnými informacemi potenciálně snižujícími cenu, což vyvolává dojem, že ujednání o minimální úrokové sazbě podléhá určitým podmínkám nebo požadavkům, které ztěžují jeho uplatnění, zadruhé, umístění ujednání uprostřed nebo na konec dlouhých odstavců, které se týkají jiných záležitostí, což odvádí pozornost průměrného spotřebitele, a zatřetí, společné předložení ujednání o minimální úrokové sazbě s ujednáním o omezení zvýšení úrokové sazby (ujednání o maximální úrokové sazbě), takže pozornost spotřebitele je zaměřena na zdánlivou jistotu, že má maximální strop proti hypotetickému růstu referenčního indexu, což odvádí pozornost od významu minimální úrokové sazby.

15.

Banky podaly proti rozsudku Audiencia Provincial de Madrid (Provinční soud v Madridu) kasační opravný prostředek k Tribunal Supremo (Nejvyšší soud).

16.

Ve své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vznáší předkládající soud dvě hlavní otázky. První z nich se týká toho, zda je hromadná žaloba na zdržení se jednání vhodným procesním nástrojem pro provedení přezkumu transparentnosti smluvních ujednání. V tomto ohledu předkládající soud připomíná, že žaloba na zdržení se jednání vyžaduje z definice abstraktní přezkum dotčeného ujednání, zatímco provedení přezkumu transparentnosti vyžaduje konkrétní posouzení konkrétního smluvního vztahu, v jehož rámci je sporné ujednání zahrnuto, zejména pokud jde o předsmluvní informace poskytované spotřebiteli. Zabývá se tedy tím, zda je pro přezkum transparentnosti ujednání vhodná hromadná žaloba. Kromě toho má pochybnosti o tom, zda lze podat hromadnou žalobu znějící na přezkum transparentnosti proti všem finančním institucím, které tvoří bankovní systém celé země (více než sto), pokud jediným společným jmenovatelem u těchto institucí je to, že ve svých hypotečních smlouvách použily podobné ujednání.

17.

Druhá otázka, kterou předkládající soud vznesl, se týká definice průměrného spotřebitele za okolností, kdy existují rozdíly mezi mnoha finančními institucemi, které se účastní sporu, použitými smluvními modely, dotčenými zákazníky, a jsou-li dotčená ujednání používána po dlouhou dobu.

18.

Předkládající soud podotýká, že obtíže spojené s abstraktním přezkumem transparentnosti ukazuje vnitrostátní judikatura. V tomto ohledu odkazuje na judikaturu Tribunal Constitucional (Ústavní soud, Španělsko). Uvedený soud rozhodl, že uplatnění účinků hromadné žaloby na zdržení se jednání na celý soubor smluv by mohlo jít proti smluvní svobodě spotřebitele, který si neplatnosti smlouvy dosáhnout nepřeje. Kromě toho odkazuje na svou vlastní judikaturu. Předkládající soud již v minulosti rozhodl, že abstraktní přezkum ujednání o minimálním úroku je možný s přihlédnutím k definici průměrného spotřebitele a náležitostem uzavírání formulářových smluv. V relevantních věcech však byla hromadná žaloba podána proti jediné finanční instituci nebo proti velmi malému počtu finančních institucí. Proto bylo sporné praktiky a ujednání možné snáze seskupit podle několika standardizovaných situací a bylo také snazší provést posouzení z hlediska průměrného spotřebitele.

19.

Další komplikace při provádění abstraktního přezkumu transparentnosti podle předkládajícího soudu vzniká, pokud je žalobní návrh směřující k restituci připojen k žalobě na zdržení se jednání. V tomto ohledu předkládající soud připomíná, že určení konkrétních finančních důsledků, které může prohlášení neplatnosti pro každého z dotčených spotřebitelů mít, se lépe provádí v rámci individuálních žalob spotřebitelů.

20.

Za těchto podmínek se Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

21.

Písemná vyjádření předložily tyto finanční instituce: Caixabank, S. A., Banco Santander, S. A., Targobank, S. A., Caja Rural de Teruel, S. C. C., Caja Rural de Navarra, S. C. C., Caja Rural de Jaén, Barcelona a Madrid, S. C. C., Caja Rural de Asturias, S. C. C., Arquia Bank, S. A., dříve Caja de Arquitectos, S. C. C., Nueva Caja Rural de Aragón, S. C. C., Caja Rural de Granada, S. C. C., Caja Rural del Sur, S. C. C., Caja Rural de Albacete, Ciudad Real a Cuenca, S. C. C. (Globalcaja), Caja Rural Central, S. C. C. a další, Unicaja Banco, S. A., Banco de Sabadell, S. A. and Ibercaja Banco S. A.. Písemná vyjádření předložily rovněž sdružení ADICAE, vlády Španělska, Polska a Portugalska a Evropská komise. Soudní dvůr položil účastnicím písemné otázky a vyzval je k jejich zodpovězení na jednání. S výjimkou vlád Polska a Portugalska byly tyto účastnice zastoupeny i na jednání konaném dne 28. září 2023.

22.

Předtím, než se budeme zabývat položenými otázkami, je třeba učinit několik předběžných poznámek k soudnímu přezkumu ujednání o minimální úrokové sazbě ve Španělsku a před Soudním dvorem.

23.

Ujednání o minimální úrokové sazbě byla standardní ujednání obsažená ve všeobecných podmínkách smluv o hypotečních úvěrech s variabilní úrokovou sazbou, které se spotřebiteli uzavíral značný počet finančních institucí ve Španělsku. Stanovily minimální sazbu, pod kterou nemohla klesnout variabilní úroková sazba, a to bez ohledu na to, zda pod toto minimum klesla referenční sazba. Minimální úroková sazba stanovená v těchto úvěrových smlouvách se obvykle pohybovala mezi dvěma a pěti procenty ( 4 ). Když referenční sazby používané ve smlouvách o hypotečních úvěrech (zpravidla Euribor) klesly výrazně pod hranici stanovenou ujednáními o minimální úrokové sazbě, spotřebitelé, kteří uzavřeli smlouvy o úvěru obsahující tato ujednání, zjistili, že tento pokles jim nepřináší žádný prospěch a že musí i nadále platit minimální úrokovou sazbu, přestože mají hypotéku s pohyblivou úrokovou sazbou ( 5 ). Jednotliví spotřebitelé a sdružení spotřebitelů ve Španělsku podali několik tisíc žalob, v nichž namítají nezákonnost ujednání o minimální úrokové sazbě a domáhají se vrácení přeplatků úroků.

24.

Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) ve svém zásadním rozsudku ze dne 9. května 2013 (potvrzeném rozsudkem ze dne 25. března 2015) zkoumal zákonnost ujednání o minimální úrokové sazbě v rámci hromadné žaloby podané sdružením spotřebitelů proti několika bankovním institucím. Rozhodl, že ujednání, jež se týkala vymezení hlavního předmětu smlouvy, byla gramaticky pochopitelná z pohledu spotřebitelů, a tudíž splňovala požadavek podle čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13, aby byla sepsána jasným a srozumitelným jazykem. Ačkoli soud shledal, že ujednání o minimální úrokové sazbě sama o sobě byla v tomto případě zákonná, měl za to, že nesplňovala materiální požadavek transparentnosti ( 6 ). Tento závěr vycházel z toho, že spotřebitelům nebyly v okamžiku uzavření smlouvy poskytnuty dostatečné informace o právních a ekonomických důsledcích dotčeného ujednání. Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) po té, co tato ujednání posoudil z hlediska obecných kritérií poctivosti, rovnováhy smluvních práv a povinností a transparentnosti stanovených v čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1 a článku 5 směrnice 93/13, tato ujednání prohlásil za neplatná.

25.

V rozsudku ze dne 9. května 2013 omezil Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) restituční účinek rozhodnutí o neplatnosti na přeplatky, které byly uhrazeny po vyhlášení rozsudku, a to s ohledem na závažné hospodářské důsledky, které by zpětný restituční účinek pro bankovní sektor měl. Toto časové omezení restitučního účinku bylo shledáno neslučitelným s článkem 6 směrnice 93/13 v rozsudku Soudního dvora ve věci Gutiérrez Naranjo a další ( 7 ).

26.

Toto je kontext, v jehož rámci se budu dvěma předběžnými otázkami zabývat.

27.

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 4 odst. 1 směrnice 93/13 a čl. 7 odst. 3 uvedené směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu umožňují provést abstraktní posouzení transparentnosti smluvních ujednání v rámci hromadných řízení za okolností, kdy jsou relevantní řízení vedena proti značnému počtu finančních institucí a zahrnují velký počet smluv.

28.

Pochybnosti předkládajícího soudu o tom, zda je hromadná žaloba vhodná pro abstraktní posouzení smluvních ujednání, vyplývají zaprvé ze znění čl. 4 odst. 1 směrnice 93/13. Podle tohoto ustanovení musí být zneužívající povaha smluvního ujednání posuzována s ohledem na všechny okolnosti v době uzavření smlouvy, které provázely její uzavření. Zadruhé předkládající soud poukazuje na rozdílnou povahu individuálního a hromadného řízení: první zahrnuje konkrétní posouzení smluvního vztahu, jehož součástí je sporné ujednání, zatímco druhé zahrnuje abstraktní přezkum dotčeného ujednání. Zatřetí předkládající soud zdůrazňuje složitost skutkových okolností v původním řízení v důsledku velmi velkého počtu dotčených smluv a žalovaných a z důvodu existence mnoha různých znění ujednání o minimální úrokové sazbě.

29.

Pro vyřešení těchto otázek je důležité připomenout především judikaturu Soudního dvora týkající se povahy soudního přezkumu v rámci hromadných a individuálních žalob, jakož i posouzení požadavku transparentnosti smluvních ujednání. Na základě této judikatury se budu zabývat tím, zda a za jakých podmínek je možné přezkum transparentnosti vykonat v rámci hromadné žaloby takového rozsahu, jako je žaloba v původním řízení.

30.

Systém ochrany zavedený směrnicí 93/13 se opírá o dva typy žalob: individuální žaloby a hromadné žaloby. Tyto dva typy žalob jsou vzájemně komplementární ( 8 ). Souběžně se subjektivním právem spotřebitele obrátit se na soud s návrhem na přezkum zneužívajícího charakteru ujednání smlouvy, jejíž je smluvní stranou, čl. 7 odst. 2 směrnice 93/13 umožňuje členským státům zavést kontrolu zneužívajících ujednání obsažených ve formulářových smlouvách prostřednictvím žalob na zdržení se jednání podávaných ve veřejném zájmu sdruženími na ochranu spotřebitelů ( 9 ).

31.

Tento cíl, který spočívá v zabránění dalšímu používání zneužívajících ujednání, sleduje rovněž směrnice 2009/22/ES ( 10 ), která poskytnutím odpovídajících procesních prostředků týkajících se žalob na zdržení se jednání doplňuje ochranu spotřebitelů upravenou ve směrnici 93/13 ( 11 ).

32.

Soudní dvůr rozhodl, že individuální a hromadné žaloby mají v rámci směrnice 93/13 odlišné účely a právní účinky a jejich povaha se liší ( 12 ). V rámci žaloby týkající se jednotlivého spotřebitele jsou tedy soudy povinny in concreto posoudit zneužívající povahu ujednání obsaženého v již uzavřené smlouvě. Vnitrostátní soud je v souladu s čl. 4 odst. 1 směrnice 93/13 povinen zohlednit všechny okolnosti, které uzavření smlouvy provázely. V případě žaloby na zdržení se jednání je úkolem soudů in abstracto posoudit zneužívající povahu ujednání, která prodávající nebo poskytovatelé zahrnuli do smluv uzavřených se spotřebiteli. Preventivní povaha a odrazující účel žalob na zdržení se jednání, jakož i jejich nezávislost na jakémkoliv konkrétním individuálním sporu, navíc značí, že musí být možné takové žaloby podat, i když ujednání, jejichž zákaz je požadován, nebyly v určitých smlouvách použity ( 13 ).

33.

Je třeba zdůraznit, že ověření zneužívajících ujednání in abstracto je specifické pro mechanismy kolektivní právní ochrany uvedené v článku 7 směrnice 93/13 ( 14 ). Zohlednění všech individuálních okolností smlouvy je vhodné pouze v rámci individuální žaloby ( 15 ). To vyplývá z čl. 4 odst. 1 uvedené směrnice, který stanoví, že se posuzují všechny okolností, které provázejí uzavření smlouvy, „[a]niž je dotčen článek 7“. Soudní přezkum v rámci hromadného řízení je tedy vždy abstraktní bez ohledu na to, zda přezkoumávaná ujednání byla v konkrétních smlouvách použita, či nikoli.

34.

Pokud jde o účinky individuálních a hromadných žalob, konstatování zneužívajících ujednání v rámci individuální žaloby je závazné pouze pro spotřebitele, který je účastníkem řízení. V případě hromadných žalob se konstatování zneužívajících ujednání může uplatnit v širším rozsahu. Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že vnitrostátní právní předpisy mohou stanovit účinek zjištění zneužívajících ujednání v rámci žaloby na zdržení se jednání proti prodávajícímu nebo poskytovateli ultra partes ( 16 ).

35.

Mechanismy ověřování in abstracto v rámci hromadné žaloby jsou k subjektivnímu právu spotřebitele podat individuální žalobu, a zohlednit tak všechny okolnosti jeho smlouvy, komplementární. Vzhledem k tomu, že se jedná o komplementární vztah, musí být v rámci systému soudní ochrany zavedeného směrnicí 93/13 zajištěna možnost využití obou typů žalob. Požadavky platné pro individuální žalobu, zejména nutnost zvážit všechny individuální okolnosti smlouvy, tedy nebrání podání hromadné žaloby, která není závislá na konkrétním sporu a individuálních okolnostech.

36.

Individuální a hromadné žaloby jsou součástí komplexního systému ochrany zavedeného směrnicí 93/13.

37.

Požadavek transparentnosti je vyjádřen pravidlem, že smluvní ujednání musí být sepsána jasným a srozumitelným jazykem (čl. 4 odst. 2 a článek 5 směrnice 93/13) ( 17 ). Z dvacátého bodu odůvodnění směrnice 93/13 a z bodu 1 písm. i) její přílohy navíc vyplývá, že spotřebitel musí být se všemi smluvními ujednáními seznámen předem, aby se mohl se znalostí věci rozhodnout, zda si přeje být těmito ujednáními vázán ( 18 ).

38.

Konkrétně podle čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13 se posouzení zneužívající povahy smluvních ujednání netýká vymezení „hlavního předmětu smlouvy“, ani „přiměřenosti mezi cenou a odměnou na straně jedné a službami nebo zbožím poskytovaným jako protiplnění na straně druhé, pokud jsou tato ujednání sepsána jasným a srozumitelným jazykem“. Z toho vyplývá, že uplatnění výjimky z mechanismu přezkumu zneužívající povahy smluvních ujednání ve vztahu k tzv. základním ujednáním („výjimka pro základní ujednání“) je podmíněno transparentností těchto ujednání.

39.

Článek 5 směrnice 93/13 stanoví obecnější pravidlo transparentnosti a vyžaduje, aby smluvní ujednání byla „sepsána jasným a srozumitelným jazykem“. Uvedené ustanovení může být považováno – jak naznačuje akademická literatura – za „obecnou zásadu“ transparentnosti ( 19 ).

40.

Soudní dvůr rovněž konstatoval, že tento požadavek, jak je upraven v článku 4 směrnice 93/13, má tentýž dosah jako požadavek uvedený v článku 5 této směrnice ( 20 ).

41.

Podle Soudního dvora musí být požadavek transparentnosti vykládán široce ( 21 ), jako zahrnující jak formální, tak materiální kritéria ( 22 ). Obecně se formální transparentnost týká znění a způsobu, jakým jsou příslušné informace předloženy spotřebiteli. V pokynech Komise ke zneužívajícím ujednáním jsou jakožto faktory relevantní pro posouzení transparentnosti pro příklad uvedeny tyto aspekty prezentace smluvních ujednání: jasnost vizuální prezentace, skutečnost, zda je smlouva strukturována logicky a zda je podstatným ustanovením přiznána důležitost, jakou si zaslouží, a zda nejsou skryta mezi jinými ustanoveními, nebo zda jsou ujednání obsažena ve smlouvě nebo kontextu tam, kde je lze přiměřeně očekávat, včetně ve spojení s jinými souvisejícími smluvními ujednáními ( 23 ).

42.

Přezkum materiální transparentnosti smluvních ujednání ( 24 ) přesahuje posouzení jasného a srozumitelného znění podmínky a zahrnuje i to, zda podmínka spotřebiteli umožňuje pochopit její skutečné důsledky.

43.

Podle ustálené judikatury Soudního dvora v tomto ohledu platí, že informace o smluvních ujednáních a důsledcích uzavření smlouvy poskytnuté před tímto uzavřením mají pro spotřebitele zásadní význam. Zejména na základě těchto informací se spotřebitel rozhoduje, zda chce být vázán ujednáními, která prodávající nebo poskytovatel vyhotovil předem ( 25 ). Uvedený požadavek tedy musí být chápán tak, že vyžaduje nejen to, aby dotyčné ujednání bylo pro spotřebitele srozumitelné z formálního a gramatického hlediska, ale rovněž aby průměrnému běžně informovanému a přiměřeně pozornému a obezřetnému spotřebiteli umožnilo porozumět konkrétnímu fungování tohoto ujednání, a posoudit tak na základě přesných a srozumitelných kritérií potenciálně významné ekonomické důsledky tohoto ujednání pro jeho finanční závazky ( 26 ).

44.

Požadavek transparentnosti byl Soudním dvorem dosud zkoumán v souvislosti s individuálními řízeními ve světle čl. 4 odst. 2 a článku 5 směrnice 93/13, a to především v souvislosti s úvěrovými smlouvami. V takové souvislosti musí být otázka, zda byl dodržen požadavek transparentnosti, posouzena ve světle všech relevantních informací a skutkových okolností, mezi něž patří reklama a informace poskytnuté v rámci sjednávání dotčené úvěrové smlouvy, nejen samotným úvěrujícím, ale i jakoukoli jinou osobou, která se jménem tohoto poskytovatele podílela na prodávání dotčeného úvěru ( 27 ). Přesněji řečeno je na vnitrostátním soudu, aby zohlednil všechny okolnosti, za nichž byla úvěrová smlouva uzavřena, a ověřil, zda byly v dané věci sděleny spotřebiteli všechny informace, jež mohou mít vliv na rozsah jeho závazku a umožňují mu posoudit zejména celkové náklady úvěru ( 28 ). Pro účely tohoto posouzení je rovněž jednou z relevantních skutečností jazyk, který používá finanční instituce v předsmluvních a smluvních dokumentech ( 29 ).

45.

Z toho vyplývá, že v rámci individuálních řízení musí vnitrostátní soud při přezkumu transparentnosti posuzovat všechny okolnosti související s uzavřením úvěrové smlouvy. Je nicméně třeba podotknout, že řada prvků, jež jsou součástí soudního posuzování transparentnosti, spočívá na objektivním posouzení. Vnitrostátní soud posuzuje standardní smluvní ujednání obsažené ve standardní smluvní a předsmluvní dokumentaci, které vyhotovil úvěrující v souvislosti s úvěry nabízenými neurčitému počtu spotřebitelů. Mimoto, měřítkem pro posouzení transparentnosti není konkrétní individuální spotřebitel, nýbrž průměrný, běžně informovaný a přiměřeně pozorný a obezřetný spotřebitel ( 30 ).

46.

Institut průměrného spotřebitele je právní fikcí, která se snaží vměstnat velmi rozmanité situace do společného jmenovatele ( 31 ). Jako takový je tento pojem objektivním měřítkem. V tomto ohledu Soudní dvůr rozhodl, že dodržení požadavku transparentnosti musí být ověřeno ve vztahu k objektivnímu standardu průměrného spotřebitele, který je běžně informován a přiměřeně pozorný a obezřetný ( 32 ). Tomuto standardu neodpovídá – mimo jiné – ani spotřebitel, který je méně informovaný než tento průměrný spotřebitel, ani spotřebitel, který je lépe informovaný než on ( 33 ).

47.

Vzhledem ke všem prvkům, jež jsou součástí přezkumu transparentnosti, jež vyvstaly z judikatury Soudního dvora, je v odborné literatuře oprávněně uváděno, že „laťka pro splnění testu transparentnosti“ byla výrazně zvýšena ( 34 ), neboť vzor průměrného spotřebitele je „přizpůsobován realitě jednání spotřebitele při sjednávání formulářových smluv“ ( 35 ).

48.

Jako další příklad lze uvést věc týkající se smluv v cizí měně, kdy Soudní dvůr rozhodl, že přestože dotčený spotřebitel obdržel značné množství informací, požadavek transparentnosti nemůže být splněn pouhým sdělením informací spotřebiteli, a to ani je-li objem těchto informací značný. Spotřebitel musí být rovněž informován o hospodářském kontextu, který může mít vliv na změny směnného kurzů, a musí mít možnost konkrétně pochopit možné závažné důsledky na svou finanční situaci ( 36 ).

49.

Čím vyšší je práh pro splnění požadavku transparentnosti, tím nižší očekávání lze klást na průměrného spotřebitele ( 37 ). Kromě toho je na prodávajícím nebo poskytovateli, aby u soudu odůvodnil řádné splnění předsmluvních a smluvních povinností spojených zejména s ohledem na transparentnost smluvních ujednání, jak vyplývá zejména z čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13 ( 38 ).

50.

Oproti objektivnímu standardu v případě vzorového představitele průměrného spotřebitele a stanovení vysokého prahu pro splnění požadavku transparentnosti se soudní přezkum transparentnosti smluvních podmínek stal objektivnějším, neboť se opírá o standardizaci postupů uzavírání smluv.

51.

S ohledem na tyto úvahy budu dále zkoumat, zda je hromadná žaloba vhodným soudním mechanismem k přezkumu transparentnosti.

52.

V systému ochrany zavedeném směrnicí 93/13 se soudní přezkum zneužívající povahy smluvních ujednání a jejich transparentnosti neodvíjí od určitého typu uplatněné žaloby, individuální či hromadné. Zcela na začátku čl. 4 odst. 1 směrnice 93/13, který stanoví individuální posouzení zneužívající povahy ujednání, je stanoveno, že toto posouzení se uplatní„[a]niž je dotčen článek 7“. V souladu s výše uvedeným komplementárním přístupem nebrání individuální posouzení případné zneužívající povahy ujednání obsaženého v konkrétní smlouvě, aby bylo toto ujednání posouzeno in abstracto v rámci hromadné žaloby.

53.

Pokud jde o požadavek transparentnosti, ze směrnice 93/13 nevyplývá nic, co by naznačovalo, že by posouzení transparentnosti bylo v rámci hromadné žaloby vyloučeno. Zaprvé transparentnost je předpokladem pro uplatnění „výjimky pro základní ujednání“ podle čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13. Pokud by v rámci řízení o hromadných žalobách nebylo možné zkoumat transparentnost smluvních ujednání, znamenalo by to, že „základní ujednání“ budou v těchto řízeních z přezkumu vždy vyloučena. Nebylo by tak možné přezkoumat, zda jsou sepsána jasným a srozumitelným jazykem.

54.

Zadruhé článek 5 směrnice 93/13 ( 39 ) nerozlišuje mezi individuálními a hromadnými žalobami, s výjimkou použitelné výkladové metody. Z tohoto ustanovení vyplývá, že přednost výkladu, který je pro spotřebitele příznivější, se nepoužije v souvislosti s postupy kolektivního odškodnění, které členské státy stanoví podle čl. 7 odst. 2 ( 40 ).

55.

Úzce vymezená výjimka stanovená v článku 5 naznačuje, že požadavek transparentnosti se týká standardního ujednání, a nikoli typu žaloby, která byla soudu podána za účelem přezkumu tohoto ujednání. Jak jsem uvedla výše ( 41 ), článek 5 je ústředním ustanovením, které zakotvuje „zastřešující zásadu“, kterou nelze omezit pouze na individuální řízení. Požadavek transparentnosti proto vzhledem ke svému významu v rámci systému ochrany zavedeného směrnicí 93/13 musí mít stejnou platnost pro mechanismus stanovený v čl. 7 odst. 2 uvedené směrnice ( 42 ).

56.

Namísto toho, aby byl přezkum transparentnosti v rámci hromadné žaloby vyloučen, je třeba soudní přezkum přizpůsobit účelu a právním účinkům hromadných žalob.

57.

Jiný výklad, jak Komise v podstatě uvedla ve svých písemných vyjádřeních, by účel hromadných žalob zmařil tím, že by požadavek transparentnosti vyloučil ze soudního přezkumu, přestože kolektivní prostředky právní ochrany jsou podstatnou součástí systému ochrany stanoveného ve směrnici 93/13.

58.

Takové vyloučení by navíc bylo neslučitelné se soudní ochranou poskytovanou směrnicí 2009/22, která, jak bylo uvedeno výše, ochranu spotřebitele stanovenou směrnicí 93/13 doplňuje. Směrnice 2009/22 harmonizovala žaloby na zdržení se jednání, kterými jsou chráněny kolektivní zájmy spotřebitelů v působnosti směrnic uvedených v příloze I směrnice 2009/22, mezi nimiž je uvedena i směrnice 93/13. Prostřednictvím žaloby na zdržení se jednání lze napadnout porušení kteréhokoli ustanovení směrnice 93/13, včetně ustanovení týkajících se transparentnosti.

59.

Vyloučení zkoumání transparentnosti smluvních ujednání v rámci řízení o hromadné žalobě by rovněž nebylo v souladu s nedávným relevantním legislativním vývojem v oblasti posílení procesních mechanismů na ochranu kolektivních zájmů spotřebitelů, konkrétně s přijetím směrnice 2020/1828 o zástupných žalobách na ochranu kolektivních zájmů spotřebitelů ( 43 ). Směrnice 2020/1828 se použije na zástupné žaloby ( 44 ) podané ve věci porušení ustanovení práva Unie uvedených v příloze I této směrnice, včetně směrnice 93/13 ( 45 ). Nezohlednění tohoto vývoje a výklad směrnice 93/13 v tom smyslu, že přezkum transparentnosti není v rámci hromadného řízení vhodný, by vážně roztříštilo a narušilo účinnost systému ochrany spotřebitele, který je nyní doplněn směrnicí 2020/1828. To by představovalo vážný zásah do ochrany kolektivních zájmů spotřebitelů.

60.

Pokud jde o prvky soudního přezkumu požadavku transparentnosti v rámci hromadného řízení, lze s úpravami nezbytnými s ohledem na použitý procesní mechanismus uplatnit judikaturu uvedenou v předchozí části. Prvky, které jsou pro individuální žalobu specifické, totiž zohlednění všech okolností souvisejících s uzavřením jednotlivých smluv, se nepoužijí. Naproti tomu objektivní prvky přezkumu transparentnosti jsou pro abstraktní přezkum transparentnosti použitelné. V této souvislosti, jak Komise v podstatě uvedla na jednání, musí být možné smluvní ujednání posoudit bez ohledu na konkrétní a individuální okolnosti každé ze smluv. Je tomu tak díky standardizaci uzavírání smluv, která se odráží v objektivním výkladu standardu průměrného spotřebitele bez ohledu na procesní mechanismus použitý k přezkumu transparentnosti.

61.

Konkrétně řečeno, za účelem posouzení formální a materiální transparentnosti ujednání obsaženého v úvěrových smlouvách by se měl soudní přezkum zaměřit na standardní dokumenty a standardní smluvní a předsmluvní postupy, které dotčený obchodník při propagaci a nabízení dané smlouvy vůči průměrnému spotřebiteli použil. Přezkum se týká smluvních postupů dotčeného obchodníka i jeho předsmluvních postupů, konkrétně propagačních materiálů určených každému spotřebiteli a standardních předsmluvních informací nebo pokynů poskytovaných jakoukoli jinou osobou, která se jménem tohoto obchodníka podílí na prodeji dotčeného úvěru. Všechny tyto prvky tvoří to, co vnitrostátní odvolací soud výstižně označil jako „standardní postup“ uzavírání smluv ( 46 ). V závislosti na typu smluvního ujednání musí vnitrostátní soud určit příslušná kritéria pro splnění požadavku transparentnosti. Na základě těchto kritérií bude uvedený soud muset ověřit, zda je průměrný spotřebitel schopen pochopit konkrétní význam tohoto ujednání, a na základě jasných a srozumitelných kritérií tak posoudit potenciálně významné ekonomické důsledky takového ujednání pro finanční závazky spotřebitele.

62.

Pokud jde konkrétně o přezkum ujednání o minimálních úrokových sazbách v původním řízení, je třeba ověřit, zda zahrnutí těchto doložek představuje ve standardní bankovní dokumentaci obvyklou praxi. Soudní přezkum se dále soustředí na standardní smluvní a předsmluvní praxi dotčených obchodníků s cílem určit kritéria, která konkrétní ujednání činí transparentním či netransparentním.

63.

Jak uvedl předkládající soud, vnitrostátní odvolací soud identifikoval určité praktiky, které jsou pro přezkum transparentnosti ujednání o minimální úrokové sazbě relevantní, jako je zastření nebo zatajení účinků smluvního ujednání, místo, kde je takové ujednání ve smlouvě obsaženo, nebo jeho uvedení spolu s ujednáním omezujícím zvýšení sazby ( 47 ). Týká-li se soudní přezkum více než jednoho žalovaného, je důležité u každé banky určit, zda v její smluvní praxi byla kritéria transparentnosti splněna či nikoli ( 48 ).

64.

Kromě toho může být relevantním kritériem pro posouzení transparentnosti ujednání o minimální úrokové sazbě ve formulářových smlouvách otázka, zda byla v informacích poskytnutých spotřebiteli zohledněna doba trvání smlouvy. Hypoteční smlouva je smlouva dlouhodobá nebo dokonce, jak se uvádí v odborné literatuře, smlouva „na celý život“ ( 49 ). Spotřebitel musí být schopen pomocí simulací pochopit vztah mezi příslušným ujednáním, budoucím vývojem ekonomiky a ekonomickými důsledky pro svou finanční situaci. Požadavek transparentnosti tedy nelze sdělením jakýchkoli informací o ujednání o minimálním úroku spotřebiteli splnit, pokud tyto informace vycházejí z předpokladu, že hospodářský kontext zůstane po celou dobu trvání smlouvy stejný ( 50 ). Spotřebitel musí být informován o tom, že změna hospodářských okolností může mít v důsledku uplatnění ujednání o minimálních úrokových sazbách pro jeho finanční situaci potenciálně závažné důsledky.

65.

Lze shrnout, že soudní kontrola transparentnosti v rámci hromadného řízení je vhodná a možná. Konkrétním příkladem je v tomto ohledu metoda uplatněná vnitrostátním odvolacím soudem, jak ji popsal předkládající soud. Soudní přezkum musí být přizpůsoben míře zobecnění vlastní hromadným žalobám a změřit se na standardní smluvní praxi uplatňovanou poskytovatelem vůči průměrnému spotřebiteli, který je běžně informován a přiměřeně pozorný a obezřetný.

66.

Další otázkou, kterou předkládající soud položil, je otázka, zda by „kvantitativní“ znaky věci v původním řízení měly vést k závěru, že abstraktní přezkum transparentnosti není vhodný. Předkládající soud vysvětluje, že na rozdíl od hromadné žaloby podané proti jediné finanční instituci nebo velmi malému počtu finančních institucí se věc v původním řízení týká velkého počtu žalovaných finančních institucí a velkého počtu smluv s mnoha různými zněními a formulacemi, které byly používány po dlouhou dobu.

67.

V tomto ohledu je třeba na úvod připomenout, že čl. 7 odst. 3 směrnice 93/13 stanoví, že s náležitým ohledem na vnitrostátní právní předpisy mohou být (hromadné) právní prostředky nápravy podávány „samostatně nebo hromadně“ proti „řadě“ prodávajících nebo poskytovatelů z téhož hospodářského odvětví používajícím stejné obchodní podmínky nebo „podobné“ obchodní podmínky. Z tohoto ustanovení vyplývá, že relevantním kritériem, pokud jde o žalované, není jejich počet, ale jejich příslušnost ke stejnému hospodářskému odvětví. Pokud jde o předmět žaloby, soudní přezkum se vztahuje na podobné podmínky.

68.

Žalované finanční instituce, které předložily písemná vyjádření, jakož i španělská vláda, uvedly, že „homogenita“ okolností je pro podání hromadné žaloby nezbytnou podmínkou. Z jejich vyjádření v podstatě vyplývá, že tento požadavek je splněn, pokud lze o různých individuálních situacích rozhodnout společně, protože vykazují takové skutkové a právní podobnosti, které umožňují společné posouzení. Uvedly, že hromadná žaloba v původním řízení neměla být přípustná, protože nebyl dodržen požadavek homogenity.

69.

V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že ani směrnice 93/13, ani směrnice 2009/22 nestanoví „homogenitu“ okolností jako podmínku pro použití mechanismů kolektivní právní ochrany. Článek 7 odst. 3 směrnice 93/13 uvádí materiální požadavky na totožnost hospodářského odvětví a podobnost smluvních ujednání. Neobsahuje procesní požadavky, pokud jde o požadovanou míru podobnosti jednotlivých nároků, aby hromadná žaloba mohla být u soudu podána, což je věcí vnitrostátního procesního práva. I když Soudní dvůr již v několika ohledech a s přihlédnutím k požadavkům vyplývajícím z čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 vymezil způsob, jakým má vnitrostátní soud zajistit ochranu práv, která spotřebitelům vyplývají z této směrnice, nic to nemění na tom, že unijní právo v zásadě neharmonizuje řízení použitelná při přezkumu údajně zneužívající povahy smluvního ujednání, a že tato řízení tudíž spadají do působnosti vnitrostátních právních řádů členských států na základě zásady procesní autonomie členských států, avšak za podmínky, že nejsou méně příznivá než ta, kterými se řídí obdobné situace ve vnitrostátním právu (zásada rovnocennosti), a v praxi neznemožňují nebo nadměrně neztěžují výkon práv přiznaných unijním právem (zásada efektivity) ( 51 ).

70.

Vnitrostátní procesní právo tak může stanovit, že „homogenita“ dotčených žalob je nezbytnou podmínkou pro přípustnost hromadné žaloby pro účely přezkumu zneužívající povahy ujednání. Vzhledem k tomu, že čl. 7 odst. 3 směrnice 93/13 v rámci hromadného řízení nicméně stanoví soudní přezkum podobných ujednání, nelze požadavek homogenity vykládat tak, že všechny okolnosti v příslušné žalobě musí být totožné. Pokud se hromadná žaloba týká stejné kategorie žalovaných, stejného typu ujednání se stejnými účinky a stejného druhu právních vztahů, všechny tyto prvky by mohly být silnou indicií toho, že žalobní důvod je dostatečně podobný, aby tuto hromadnou žalobu bylo možné projednat. Pokud je možné provést objektivní soudní posouzení standardizovaných smluvních ujednání, nemělo by být nutné zohledňovat skutkové a právní aspekty, které jsou specifické pro jednotlivé smlouvy a spotřebitele dotčené těmito ujednáními.

71.

Vnitrostátní soud je v konečném důsledku povinen posoudit, zda ve věci v původním řízení existuje dostatečná míra podobnosti, jež podmiňuje přípustnost projednání hromadné žaloby. V tomto ohledu může vzít v úvahu, že všechny žalované jsou bankovní instituce, všechna sporná ujednání jsou standardními ujednáními o minimální úrokové sazbě, právní vztahy, jejichž součástí jsou ujednání o minimální úrokové sazbě, jsou hypotečními smlouvami a důsledkem těchto ujednání je vyloučení poklesu úrokové sazby pod určitou úroveň.

72.

Je vhodné uvést, že ani směrnice 2020/1828, jež je nejrelevantnějším příkladem harmonizace v oblasti kolektivní právní ochrany, neharmonizovala všechny aspekty řízení o zástupných žalobách, jež upravuje. Podle bodu 12 odůvodnění uvedené směrnice by v souladu se zásadou procesní autonomie mělo být na členských státech, aby rozhodly o „požadovaném stupni podobnosti jednotlivých nároků […], aby případ mohl být přijat k projednávání jako zástupná žaloba“. Tento bod odůvodnění však připomíná omezení zásady účinnosti v tom smyslu, že „[t]ato vnitrostátní pravidla by neměla bránit účinnému fungování procesního mechanismu pro zástupné žaloby požadovaného [směrnicí 2020/1828]“.

73.

I když se směrnice 2020/1828 na věc v původním řízení nepoužije, některé finanční instituce na jednání poukázaly na příklady vnitrostátních provedení této směrnice, konkrétně na německé a italské právo, které v souvislosti se zástupnými žalobami stanoví požadavek „homogenity“.

74.

Skutečnost, že vnitrostátní právní předpisy stanoví požadavek „homogenity“, však nevede k závěru, že kvůli takovému požadavku není kolektivní právní ochrana vhodná v případě, kdy hromadná žaloba směřuje proti mnoha finančním institucím a týká se mnoha smluv. Relevantní otázkou je zkoumat, zda je uplatněním požadavku homogenity dosaženo správné rovnováhy mezi podobností situací, na které se hromadná žaloba vztahuje, procesní hospodárností a účinností kolektivní právní ochrany ( 52 ).

75.

Některé finanční instituce ve svých podáních uvedly, že soudní spor byl nezvládnutelný. Soudnímu dvoru však nepřísluší zkoumat empirická hlediska řízení. Pokud se vnitrostátní soud domnívá, že dotčené skutkové a právní situace umožňují standardizované posouzení dotčených smluvních ujednání, je na něm, aby přijal nezbytná procesní opatření, která umožní pokračovat v řízení.

76.

Přesto je třeba zdůraznit, že rozsah soudního sporu by neměl zasahovat do práva každé finanční instituce na účinnou soudní ochranu. Vzhledem k tomu, že ve směrnicích 93/13 a 2009/22 chybí ustanovení, které by výslovně upravovalo režim účinné soudní ochrany pro prodávajícího nebo poskytovatele, je třeba tyto směrnice vykládat ve světle článku 47 Listiny základních práv Evropské unie ( 53 ). Každá finanční instituce musí mít možnost prokázat, že její vlastní standardizovaný postup splňuje kritéria transparentnosti.

77.

Poslední otázkou, kterou předkládající soud vznesl, je dodatečná složitost, která v projednávané věci vzniká v důsledku spojení restituční žaloby na vrácení zaplacených plateb v důsledku zjištění zneužívající povahy sporného ujednání s žalobou na zdržení se jednání. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že určení způsobu výkonu rozhodnutí v rámci hromadného řízení je věcí vnitrostátního procesního práva. Možné obtíže ve fázi výkonu rozhodnutí nejsou právním kritériem pro vyloučení řízení o kolektivní právní ochraně.

78.

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy se domnívám, že čl. 4 odst. 1 směrnice 93/13 v rozsahu, v němž odkazuje na posouzení všech okolností, které provázejí uzavření smlouvy, a čl. 7 odst. 3 uvedené směrnice v rozsahu, v němž odkazuje na podobné smluvní podmínky, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu umožňují provést abstraktní posouzení transparentnosti smluvních ujednání v rámci hromadného řízení za okolností, kdy je relevantní řízení vedeno proti značnému počtu finančních institucí a zahrnuje velký počet smluv. Za účelem tohoto posouzení je povinností vnitrostátního soudu přezkoumat standardní smluvní a předsmluvní praxi každé z dotčených finančních institucí z hlediska objektivního standardu průměrného spotřebitele, který je běžně informovaný a přiměřeně pozorný a obezřetný.

79.

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je to, zda je abstraktní přezkum transparentnosti z pohledu průměrného spotřebitele slučitelný s čl. 4 odst. 2 a čl. 7 odst. 3 směrnice 93/13 za okolností hromadné žaloby, která zahrnuje značný počet finančních institucí, velký počet různých smluv a spotřebitelů, a kdy dotčená ujednání byla vkládána do smluv po dlouhou dobu.

80.

Z druhé položené otázky, jakož i z předkládacího usnesení, vyplývá, že předkládající soud má pochybnosti o možnosti stanovení pojmu „průměrný“ spotřebitel v souvislosti s hromadnou žalobou, jež vykazuje „kvantitativní“ znaky věci v původním řízení. Předkládající soud konkrétně uvedl, že hromadná žaloba zahrnuje: zaprvé, řadu finančních institucí různé velikosti a struktury, které působí v různých geografických oblastech (od malých místních spořitelen až po některé velké evropské banky působící na nadnárodní úrovni), zadruhé, různé smluvní vzory používané jednotlivými finančními institucemi, zatřetí, dlouhou dobu používání příslušných ujednání a začtvrté, různé skupiny spotřebitelů, které je obtížné standardizovat, jako jsou spotřebitelé, jejichž hypoteční práva jsou podřízena úvěrům uzavřeným developery, spotřebitelé, kteří se kvalifikují pro programy sociálního bydlení nebo pro programy přístupu k veřejnému bydlení na základě určitých věkových kategorií, nebo spotřebitelé, kteří úvěr získávají na základě svého povolání (například státní úředníci nebo zaměstnanci některých společností).

81.

Pokud jde o pojem průměrného spotřebitele, bylo již výše v souvislosti s analýzou první otázky uvedeno ( 54 ), že dodržení požadavku transparentnosti musí být ověřeno ve vztahu k objektivnímu standardu průměrného spotřebitele, který je běžně informován a přiměřeně pozorný a obezřetný ( 55 ). Tomuto standardu neodpovídá – mimo jiné – ani spotřebitel, který je méně informovaný než tento průměrný spotřebitel, ani spotřebitel, který je lépe informovaný než on ( 56 ).

82.

Předpoklad objektivního měřítka průměrného spotřebitele v kontextu směrnice 93/13 vychází z pojmu „spotřebitel“ podle čl. 2 písm. b) směrnice 93/13. Z tohoto pojmu vyplývá, že ochrana poskytovaná touto směrnicí závisí na tom, pro jaké účely fyzická osoba jedná, a sice pro účely, které nespadají do rámce její obchodní nebo výrobní činnosti nebo povolání, a nikoli na konkrétních znalostech, kterými tato osoba disponuje ( 57 ). Na základě tohoto předpokladu Soudní dvůr rozhodl, že skutečnost, kdy fyzická osoba, která uzavřela smlouvu s bankou, je zaměstnancem této banky, sama o sobě nebrání tomu, aby byla tato osoba kvalifikována jako spotřebitel ve smyslu čl. 2 písm. b) směrnice 93/13 ( 58 ).

83.

Vzhledem k tomu, že konkrétní znalosti, které lze považovat za znalosti daného spotřebitele v rámci individuálního řízení, nemohou odůvodnit odchylku od standardu průměrného spotřebitele, mělo by totéž platit pro individuální charakteristiky různých spotřebitelů v rámci hromadného řízení. Objektivní pojem průměrného spotřebitele odpovídá uzavírání formulářových smluv, bez ohledu na vlastnosti nebo počet zúčastněných spotřebitelů.

84.

Jak ve svých ústních vyjádřeních v podstatě uvedlo sdružení ADICAE, rozdíly ve věku spotřebitelů, úrovni jejich vzdělání nebo jejich povolání nelze považovat za rozhodující kritéria pro jejich rozlišování a pro vytváření různých skupin spotřebitelů. Tato připomínka je správná za předpokladu, že dotčené fyzické osoby jednají mimo rámec své obchodní, podnikatelské nebo profesní činnosti ( 59 ).

85.

Pokud jde o rozdíly mezi dotčenými finančními institucemi a rozdílné smluvní vzory, které tyto finanční instituce používají, nedomnívám se, že by tyto rozdíly mohly pojem „průměrného spotřebitele“ ovlivnit. Jak bylo uvedeno v analýze první otázky výše, v rámci abstraktního posouzení požadavku transparentnosti se soudní přezkum nezaměřuje na každou ze smluv a každého spotřebitele. Soudní přezkum se zaměřuje na standardní smluvní a předsmluvní postupy, které každý prodávající nebo poskytovatel uplatňuje vůči průměrnému spotřebiteli při propagaci a nabízení smlouvy ( 60 ). Je pak na každém prodávajícím nebo poskytovateli (ve věci v původním řízení na každé finanční instituci), aby prokázal, že jeho vlastní postupy požadavky na transparentnost splňují.

86.

Polská vláda ve svých vyjádřeních uvedla, že za účelem posouzení různých skupin smluv je možné vycházet z různých typů průměrného spotřebitele. Tato vláda navrhla, aby v případě, že je úvěrová smlouva uzavřena podle určitého vzoru určeného pro určitou skupinu spotřebitelů, pojem „průměrného spotřebitele“ odpovídal průměrnému členovi skupiny, s níž byly smlouvy uzavřeny.

87.

V konečném důsledku je na vnitrostátním soudu, aby soudní řízení vedl a aby k tomuto účelu v každém případě zvolil vhodné nástroje. Pokud se tento soud domnívá, že skutkové a právní okolnosti žaloby odrážejí standardní postup a k tomuto posouzení přispívá rozdělení spotřebitelů do různých skupin, je třeba mu to umožnit. Je však třeba připomenout, že pojem průměrného spotřebitele je od znalostí nebo schopností každého spotřebitele oddělen. Jakákoli kategorizace spotřebitelů zapojených do hromadného řízení tedy nesmí být prováděna na základě kritérií, která jsou v rozporu s objektivním měřítkem průměrného spotřebitele. Není proto možné vytvořit podskupiny na základě rozdílného stupně znalostí spotřebitelů, jejich věku nebo profese (pokud jednají pro účely, které nespadají do rámce jejich obchodní činnosti nebo povolání). Použité smluvní vzory mohou navíc být rozlišujícím prvkem pouze tehdy, pokud tento prvek skutečně ovlivňuje představu průměrného spotřebitele, který určitý typ smlouvy uzavírá. Pokud schopnost spotřebitele pochopit konkrétní důsledky použití ujednání o minimální úrokové sazbě není typem použité smlouvy ovlivněna, pak typ smlouvy nemůže být kritériem pro odlišení některých skupin spotřebitelů od ostatních.

88.

Poslední otázka vznesená předkládajícím soudem se týká významu plynutí času pro uplatnění pojmu průměrného spotřebitele.

89.

Je pravda, že vnímání se v průběhu času vyvíjí. Během jednání jsme si připomněli Hérakleitovo starořecké učení o neustálé změně, podle něhož se „všechno mění a nic nezůstává na místě“ ( 61 ).

90.

Pojem „průměrného spotřebitele“, jak na jednání zdůraznila Komise, nicméně vyžaduje určitou stabilitu, aby byla zaručena právní jistota. Obecný vývoj vnímání v průběhu času sám o sobě nepostačuje k prokázání toho, že se chápání dotčeného smluvního ujednání průměrným spotřebitelem změnilo. Je třeba zjistit, zda došlo k nějaké konkrétní události, která výrazně změnila vnímání ujednání o minimální úrokové sazbě ze strany průměrného spotřebitele. V tomto ohledu může být zvláště důležitá změna legislativního rámce nebo přelomový rozsudek týkající se sporného pojmu.

91.

Ve věci v původním řízení časový odstup mezi okamžikem uzavření dotčených smluv a poklesem úrokových sazeb patrně není relevantní ani dostatečný k tomu, aby pojem „průměrného spotřebitele“ ovlivnil. Jak na jednání uvedla španělská vláda, v roce 2010 (před prudkým poklesem úrokových sazeb) neměl průměrný spotřebitel o ujednáních o minimální úrokové sazbě větší znalosti než průměrný spotřebitel v roce 2000. Předtím, než se v důsledku prudkého poklesu úrokových sazeb začaly uplatňovat skutečné účinky ujednání o minimální úrokové sazbě, neměla samotná existence těchto ujednání ve smlouvách žádný praktický účinek.

92.

Proto se mi jeví, že je třeba se zabývat předně nikoli otázkou plynutí času, ale spíše otázkou, zda by s průměrným spotřebitelem, jenž uzavřel smlouvu o úvěru po roce 2009 nebo 2010, mělo být zacházeno odlišně než s průměrným spotřebitelem, jenž uzavřel úvěr před tímto okamžikem. V tomto ohledu je na vnitrostátním soudu, aby určil, zda pokles úrokových sazeb zvýšil povědomí o ujednáních o minimální úrokové sazbě a zda finanční instituce změnily své postupy a splnily požadavky na transparentnost. Vnitrostátnímu soudu přísluší posoudit, zda před tím, než se k těmto ujednáním vyslovil soud, panovaly na straně spotřebitelů nejasnosti ohledně vnímání jejich zákonnosti. Uvedený soud může rovněž zvážit, zda je pro případnou změnu vnímání relevantní vydání jeho vlastní rozsudek ze dne 9. května 2013, v němž rozhodl, že ujednání o minimální úrokové sazbě jsou v zásadě zákonná, ale že jsou netransparentní a zneužívající, a to od okamžiku vydání uvedeného rozsudku. V konečném důsledku přísluší vnitrostátnímu soudu, aby tato ověření provedl.

93.

S ohledem na výše uvedené úvahy mám za to, že abstraktní přezkum transparentnosti z pohledu průměrného spotřebitele je slučitelný s čl. 4 odst. 2 a čl. 7 odst. 3 směrnice 93/13. Průměrný spotřebitel je objektivním měřítkem, pokud jde o hodnocení standardních smluvních ujednání, bez ohledu na vlastnosti nebo počet zúčastněných spotřebitelů. Skutečnost, že se hromadná žaloba podaná v původním řízení týká značného počtu finančních institucí, velkého počtu různých smluv a spotřebitelů a že dotčená ujednání byla do smluv vkládána po dlouhou dobu, nemá sama o sobě na pojem „průměrného spotřebitele“ vliv.

94.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr na předběžné otázky položené Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko) odpověděl následovně: