1.

Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Supreme Court (Nejvyšší soud, Irsko) se týká výkladu zaprvé Dohody o obchodu a spolupráci mezi Evropskou unií a Evropským společenstvím pro atomovou energii na jedné straně a Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska na straně druhé (dále jen „Dohoda o obchodu a spolupráci“) ( 2 ), a zadruhé čl. 49 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

2.

Tato žádost byla podána v souvislosti s výkonem zatýkacího rozkazu, jenž byl vydán v Irsku na MA, justičními orgány Spojeného království za účelem vedení trestního stíhání. Předkládající soud se snaží zjistit, jaké jsou povinnosti justičního orgánu vykonávajícího zatýkací rozkaz, pokud vyžádaná osoba tvrdí, že její základní práva budou orgány vystavujícího státu porušena.

3.

V tomto stanovisku budu konstatovat, že ačkoli ustanovení Dohody o obchodu a spolupráci týkající se postupů předávání zakotvují mezi Evropskou unií a Spojeným královstvím vysokou míru důvěry v jejich právní systémy a ačkoli za určitých okolností může vykonávající justiční orgán odmítnout vykonat zatýkací rozkaz, v projednávané věci není důvod zatýkací rozkaz nevykonat.

4.

Dohoda o obchodu a spolupráci je dohodou o přidružení založenou na článku 217 SFEU ( 3 ) a článku 101 Smlouvy o založení Evropského společenství pro atomovou energii ( 4 ). Po počátečním prozatímním provádění od 1. ledna 2021 ( 5 ) vstoupila dne 1. května 2021 v platnost, a to v návaznosti na její ratifikaci Evropskou unií a Spojeným královstvím ( 6 ). Dohoda se skládá ze sedmi částí ( 7 ).

5.

Článek 5 Dohody o obchodu a spolupráci, nadepsaný „Soukromá práva“, který je obsažen v části první ( 8 ), hlavě II ( 9 ) Dohody o obchodu a spolupráci, stanoví:

6.

Část třetí se týká spolupráce v oblasti prosazování práva a justiční spolupráce v trestních věcech.

7.

Článek 524 Dohody o obchodu a spolupráci v části třetí, hlavě I ( 10 ), nadepsaný, „Ochrana lidských práv a základních svobod“, zní takto:

8.

Hlava VII části třetí (články 596 až 632), nadepsaná „Předávání osob“, stanoví systém předávání mezi členskými státy a Spojeným královstvím. Tato ustanovení jsou doplněna přílohou 43, která stanoví informace, jež musí obsahovat zatýkací rozkaz ( 11 ).

9.

Článek 599 odst. 3 Dohody o obchodu a spolupráci ( 12 ) zní takto:

„S výhradou článku 600, čl. 601 odst. 1 písm. b) až h), článku 602, článku 603 a článku 604 neodmítne stát vykonat zatýkací rozkaz vydaný v souvislosti s následujícím jednáním, za něž lze uložit trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené s odnětím osobní svobody s horní hranicí sazby v délce nejméně dvanácti měsíců:

10.

Článek 604 písm. c) Dohody o obchodu a spolupráci ( 13 ) stanoví, že „jsou-li závažné důvody domnívat se, že existuje reálné riziko z hlediska ochrany základních práv vyžádané osoby, může vykonávající justiční orgán případně předtím, než rozhodne o výkonu zatýkacího rozkazu, případně požadovat doplňující záruky ohledně zacházení s vyžádanou osobou po jejím předání“.

11.

Dne 26. listopadu 2021 vydal okresní soudce Magistrates’ Courts of Northern Ireland (Okresní soudy Severního Irska, Spojené království) čtyři zatýkací rozkazy na MA v souvislosti se čtyřmi trestnými činy souvisejícími s terorismem ( 14 ), které měly být údajně spáchány v období od 18. do 20. července 2020.

12.

Rozsudkem ze dne 24. října 2022 a usneseními ze dne 24. října a 7. listopadu 2022 nařídil High Court (Vrchní soud, Irsko) předání MA do Spojeného království a zároveň zamítl jeho žádost o povolení podat odvolání k Court of Appeal (Odvolací soud, Irsko).

13.

Supreme Court (Nejvyšší soud) rozhodnutím ze dne 17. ledna 2023 povolil MA podat odvolání proti tomuto rozsudku a uvedeným usnesením High Court (Vrchní soud).

14.

MA tvrdí, že jeho předání je neslučitelné se zásadou legality trestných činů a trestů.

15.

V tomto ohledu předkládající soud konstatuje, že Dohoda o obchodu a spolupráci stanoví, že mezi Spojeným královstvím a členskými státy se uplatňují mechanismy předávání. Má za to, že v souladu s platnými irskými právními předpisy a rámcovým rozhodnutím Rady 2002/584/SVV ( 15 ) je třeba se Spojeným královstvím zacházet jako by bylo členským státem.

16.

Předkládající soud uvádí, že pokud by byl MA předán do Spojeného království a odsouzen k trestu odnětí svobody, jeho právo na podmíněné propuštění by se řídilo právními předpisy Spojeného království přijatými po údajném spáchání trestných činů, pro které je proti němu vedeno trestní řízení.

17.

Systém umožňující podmíněné propuštění v Severním Irsku byl totiž s účinností od 30. dubna 2021 změněn. Před touto změnou měla osoba odsouzená za některé trestné činy související s terorismem nárok na automatické podmíněné propuštění po vykonání poloviny trestu. Podle systému platného od tohoto data bude muset podmíněné propuštění takové osoby schválit specializovaný orgán a může k němu dojít až poté, co dotyčná osoba vykoná dvě třetiny trestu.

18.

V tomto ohledu předkládající soud uvádí, že Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) odmítl tvrzení, že retroaktivní změny systémů prominutí trestu nebo předčasného propuštění představují porušení článku 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „EÚLP“). ESLP však v rozsudku Del Río Prada v. Španělsko ( 16 ) měl za to, že opatření přijatá během výkonu trestu mohou ovlivnit jeho rozsah. Pro rozhodnutí sporu v původním řízení je proto podle předkládajícího soudu nezbytné určit přesné účinky tohoto rozsudku.

19.

Slučitelnost dotčených právních předpisů Spojeného království s EÚLP byla zkoumána soudy Spojeného království. Supreme Court (Nejvyšší soud, Spojené království) v rozsudku ze dne 19. dubna 2023 rozhodl, že použití tohoto systému na trestné činy spáchané před jeho vstupem v platnost není neslučitelné s článkem 7 EÚLP, neboť tento systém pouze změnil způsob výkonu trestu odnětí svobody dotčených osob, aniž prodloužil délku těchto trestů.

20.

V této souvislosti, zejména s ohledem na záruky poskytované soudním systémem Spojeného království, pokud jde o uplatňování EÚLP, a vzhledem k tomu, že nebyla prokázána žádná systémová vada, která by v případě předání znamenala pravděpodobné a hrubé porušení práv zaručených EÚLP, a vzhledem k možnosti MA podat stížnost k ESLP, předkládající soud odmítl tvrzení MA, že existuje riziko porušení těchto práv.

21.

Předkládající soud si nicméně klade otázku, zda je možné dospět k podobnému závěru, pokud jde o riziko porušení čl. 49 odst. 1 Listiny.

22.

V tomto ohledu předkládající soud uvádí, že v rozsahu, v němž čl. 49 odst. 1 Listiny odpovídá článku 7 EÚLP, musí mít tato dvě ustanovení v souladu s čl. 52 odst. 3 Listiny v zásadě stejný rozsah. Bylo by tedy možné se opřít o odůvodnění přijaté ve vztahu k článku 7 EÚLP bez dalšího ověřování. Poznamenává však, že Soudní dvůr dosud nerozhodl o dopadech článku 49 Listiny, pokud jde o změnu ustanovení o podmíněném propuštění.

23.

Nicméně vzhledem k tomu, že vykonávající stát je povinen předat vyžádanou osobu, považuje předkládající soud za nutné posoudit, zda je tento stát příslušný rozhodnout o tvrzení založeném na neslučitelnosti čl. 49 odst. 1 Listiny s ustanoveními o trestech, která budou pravděpodobně uplatněna ve vystavujícím státě, pokud vykonávající stát není povinen dodržovat Listinu a Soudní dvůr stanovil vysoké požadavky pro zohlednění rizika porušení základních práv ve vystavujícím členském státě.

24.

Předkládající soud má tedy za to, že je třeba položit Soudnímu dvoru otázku týkající se kritérií, která má vykonávající justiční orgán použít k posouzení toho, zda je ve vystavujícím státě dodržována zásada legality trestů a zda existuje riziko porušení této zásady za okolností, kdy předání nebrání ani vnitrostátní ústava, ani EÚLP.

25.

Za těchto okolností se Supreme Court (Nejvyšší soud, Irsko) rozhodnutím ze dne 7. března 2024, došlým Soudnímu dvoru dne 14. března 2024, rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Pokud je podle Dohody o obchodu a spolupráci (která zahrnuje ustanovení [rámcového rozhodnutí 2002/584]) požadováno předání osoby pro účely trestního stíhání v souvislosti s teroristickými trestnými činy a daná osoba se snaží takovému předání bránit na základě tvrzení, že by to představovalo porušení článku 7 EÚLP a čl. 49 odst. 2 [Listiny], neboť bylo přijato legislativní opatření, jež mění část trestu, která by měla být vykonána ve formě odnětí svobody, a také systém podmíněného propuštění, a jež bylo přijato po spáchání údajného trestného činu, v souvislosti s nímž se žádá o předání, a pokud se uplatní následující úvahy:

je soud, proti jehož rozhodnutí není přípustný opravný prostředek ve smyslu čl. 267 třetího pododstavce SFEU a s ohledem na čl. 52 odst. 3 Listiny a závazek důvěry mezi členskými státy a osobami povinnými předávat podle ustanovení o evropském zatýkacím rozkazu na základě Dohody o obchodu a spolupráci, oprávněn dospět k závěru, že vyžádaná osoba neprokázala žádné skutečné riziko, že by její předání bylo porušením čl. 49 odst. 2 Listiny, nebo je takový soud povinen provést nějaké další šetření, a pokud ano, jaká je povaha a rozsah tohoto šetření?“

26.

Supreme Court (Nejvyšší soud) samostatným podáním ze dne 25. března 2024 požádal, aby byla projednávaná věc rozhodnuta ve zrychleném řízení podle článku 105 jednacího řádu Soudního dvora.

27.

Článek 105 odst. 1 jednacího řádu stanoví, že k žádosti předkládajícího soudu, nebo výjimečně i bez návrhu může předseda Soudního dvora po vyslechnutí soudce zpravodaje a generálního advokáta rozhodnout o projednání předběžné otázky ve zrychleném řízení, pokud povaha věci vyžaduje, aby byla projednána bez zbytečného odkladu ( 17 ).

28.

Dne 22. dubna 2024 rozhodl předseda Soudního dvora po vyslechnutí soudce zpravodaje a generálního advokáta, že vyhoví návrhu předkládajícího soudu, aby o této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce bylo rozhodnuto ve zrychleném řízení podle čl. 105 odst. 1 jednacího řádu. Předseda Soudního dvora vycházel ze skutečnosti, že předběžná otázka předložená předkládajícím soudem byla vznesena ve věci, která se týká osoby ve vazbě ve smyslu čl. 267 čtvrtého pododstavce SFEU. Kromě toho odpověď na tuto otázku může mít s ohledem na její povahu a okolnosti, za nichž byla položena, vliv na další trvání vazby dotčené osoby ( 18 ).

29.

Předseda Soudního dvora stanovil lhůtu pro podání písemných vyjádření do 7. května 2024. V souladu s čl. 105 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora bylo datum jednání stanoveno na 4. června 2024.

30.

Písemná vyjádření předložili účastníci původního řízení, maďarská vláda, Evropská komise a vláda Spojeného království ( 19 ). S výjimkou maďarské vlády se všichni zúčastnění dostavili jednání, které se konalo dne 4. června 2024.

31.

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda mohou justiční orgány členského státu odmítnout vykonat zatýkací rozkaz vydaný pro účely trestního stíhání justičním orgánem ve Spojeném království podle Dohody o obchodu a spolupráci z důvodu možného rizika porušení čl. 49 odst. 1 Listiny, neboť vyžádaná osoba bude v případě odsouzení podléhat přísnějšímu režimu podmíněného propuštění, než jaký byl platný v době spáchání údajného trestného činu. Kromě toho předkládající soud žádá o poskytnutí vodítka k povaze a rozsahu šetření, které má být provedeno předtím, než z těchto důvodů rozhodne o odmítnutí vykonat dotčený zatýkací rozkaz.

32.

Za účelem poskytnutí odpovědi na tuto otázku musím nejprve určit, jakými právními normami se projednávaná věc řídí, a což je rozhodující, jaké výkladové a judikaturní měřítko je třeba použít, a teprve poté přejít k věcné otázce, co tyto normy vyžadují od vykonávajícího justičního orgánu ( 20 ).

33.

Vzhledem k tomu, že čtyři zatýkací rozkazy ( 21 ) byly vydány poté, co vstoupila v platnost Dohoda o obchodu a spolupráci, řídí se tato věc ustanoveními této dohody. V této souvislosti podotýkám, že na rozdíl od tvrzení předkládajícího soudu nelze použít rámcové rozhodnutí 2002/584. Toto rámcové rozhodnutí totiž i) bylo použitelné před vystoupením Spojeného království z Unie ( 22 ), ii) se nadále uplatňovalo během následujícího přechodného období ( 23 ) a iii) poté se přestalo uplatňovat ve vztahu ke Spojenému království.

34.

Kromě toho se použije také Listina. Projednávaná věc spadá do působnosti unijního práva ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny, neboť v projednávané věci se jedná o výklad Dohody o obchodu a spolupráci. Pokud se otázka předložená vnitrostátním soudem týká povinností (vykonávajícího) justičního orgánu členského státu EU, musí tento orgán, pokud jedná v rámci unijního práva, dodržovat požadavky Listiny.

35.

Každý systém, který se zabývá přeshraničním předáváním a výkonem zatýkací rozkazů, naráží na zdánlivě protichůdné zájmy, které je potřeba uvést do souladu, aby systém mohl fungovat. Na jedné straně je třeba zvážit účinnost systému jako takového. Aby systém předávání mohl fungovat, musí být zatýkací rozkazy vykonány. To vyžaduje a předpokládá vysokou úroveň vzájemné důvěry, která se v právní rovině promítá do tzv. zásady „vzájemného uznávání“. Tato zásada znamená, že mezi zúčastněnými státy existuje široká funkční rovnocennost, pokud jde obecně o jejich právní systémy, a zejména o ochranu základních práv dotčených osob. Na druhou stranu je třeba respektovat právě tato základní práva. Tato povinnost se vztahuje jak na vystavující, tak na vykonávající justiční orgán.

36.

Typicky jde především o základní práva vyžádané osoby a státy mají povinnost tato práva chránit. Věc však může být složitější. Mohou nastat situace, kdy (vystavující i vykonávající) stát musí chránit několik základních práv, která si mohou, ale nemusí odporovat, což vyžaduje citlivé vyvážení těchto základních práv. Například vykonávající justiční orgán je samozřejmě povinen dbát na to, aby ve vystavujícím státě byla dodržována základní práva vyžádané osoby. Současně může mít tentýž vykonávající justiční orgán případně povinnost zajistit tzv. procesní stránku práva na život, zakotvenou v článku 2 Listiny ( 24 ), což znamená, že musí přispět k provedení účinného vyšetřování v případě, že bylo porušeno právo jednotlivce na život nebo hrozí jeho porušení, což ze své podstaty odůvodňuje rychlé předání vystavujícímu státu ( 25 ).

37.

Systém vyžadující výkon zatýkacího rozkazu v případě, kdy by to znamenalo porušení základních práv, není myslitelný a z hlediska unijního práva ani slučitelný s Listinou.

38.

Vzájemná důvěra není absolutním, ani binárním pojmem. Namísto toho představuje, jak to obrazně vyjádřila Komise při jednání, pohyblivou stupnici. Existují různé formy a permutace vzájemné důvěry. Zjednodušeně řečeno, čím větší je vzájemná důvěra mezi stranami, tím nižší je míra kontroly justičního orgánu vykonávajícího zatýkací rozkaz, pokud jde o to, zda v jednotlivých případech předávané osoby čelí problémům týkajících se jejich základních práv. Avšak ani v této situaci vzájemná důvěra neznamená „slepou“ důvěru ( 26 ). To nás přivádí k rámcovému rozhodnutí 2002/584.

39.

Pokud jde o situace uvnitř Unie, tj. situace mezi členskými státy, je třeba mít na paměti, že tyto situace se řídí, jak to Soudní dvůr obrazně vyjádřil v posudku 2/13, ( 27 )„[základními] rysy unijního práva, [které] daly za vznik strukturovanému systému na sobě navzájem závisejících zásad, norem a právních vztahů, jimiž jsou vzájemně vázány sama Unie a její členské státy, jakož i členské státy mezi sebou, které jsou tak nyní zapojeny, jak je připomenuto v čl. 1 druhém pododstavci SEU, do‚procesu vytváření stále užšího svazku mezi národy Evropy‘ “ ( 28 ). Taková právní konstrukce spočívá na základním předpokladu, že každý členský stát sdílí se všemi ostatními členskými státy řadu společných hodnot, na nichž je Evropská unie založena, jak je uvedeno v článku 2 SEU, a uznává, že s ním ostatní členské státy tyto hodnoty sdílejí ( 29 ). Tento předpoklad znamená a zároveň odůvodňuje existenci vzájemné důvěry členských států v uznání těchto hodnot, a tím i v dodržování unijního práva, které tyto hodnoty uplatňuje ( 30 ).

40.

Nejvyšší úroveň vzájemné důvěry, pokud jde o situace předání, je proto obsažena v rámcovém rozhodnutí 2002/584 o evropském zatýkacím rozkazu. Zde, jak Soudní dvůr pravidelně připomíná ( 31 ), bod 6 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2002/584 zdůrazňuje, že evropský zatýkací rozkaz je prvním konkrétním opatřením v oblasti trestního práva k provedení zásady vzájemného uznávání, na kterou Evropská rada ( 32 ) poukázala jako na „úhelný kámen“ justiční spolupráce.

41.

Z toho vyplývá, že práh pro to, aby vykonávající justiční orgán nevykonal zatýkací rozkaz z důvodu základních práv, je extrémně vysoko. V této souvislosti Soudní dvůr důsledně zastává názor, že vykonávající justiční orgány mohou odmítnout vykonat evropský zatýkací rozkaz pouze z důvodů vycházejících z rámcového rozhodnutí 2002/584, jak jej vykládá Soudní dvůr, a dále zatímco výkon evropského zatýkacího rozkazu představuje pravidlo, odmítnutí jeho výkonu je pojato jako výjimka, která musí být vykládána restriktivně ( 33 ).

42.

Nicméně vzhledem k tomu, že z čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584 vyplývá, že toto rámcové rozhodnutí nemá za následek změnu povinnosti dodržovat základní práva zaručená Listinou, Soudní dvůr rozhodl, že riziko porušení těchto práv může vykonávajícímu justičnímu orgánu umožnit, aby výjimečně a po náležitém přezkumu upustil od výkonu evropského zatýkacího rozkazu. Soudní dvůr měl dosud za to, že uvedené se vztahuje na právo nebýt podroben nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestání zakotvené v článku 4 Listiny ( 34 ), na právo na účinnou právní ochranu podle článku 47 Listiny ( 35 ) a na právo na soukromý a rodinný život a na ochranu nejvlastnějšího zájmu dítěte zaručené články 7 a 24 Listiny ( 36 ).

43.

Pokud jde o metodiku, kterou má vykonávající justiční orgán použít při posuzování takového rizika, Soudní dvůr obvykle požaduje, aby tento orgán provedl dvoufázový přezkum. To zahrnuje analýzu založenou na různých kritériích, což znamená, že tyto fáze se nemohou vzájemně překrývat a musí být prováděny postupně ( 37 ). Za tímto účelem musí vykonávající justiční orgán v rámci první fáze určit, zda existují objektivní, spolehlivé, přesné a řádně aktualizované údaje, které mají prokázat existenci skutečného nebezpečí, že ve vystavujícím členském státě dojde k porušení těchto základních práv. Tyto informace mohou vyplývat zejména z mezinárodních soudních rozhodnutí, z rozhodnutí, zpráv a dalších dokumentů vydaných orgány Rady Evropy nebo v rámci systému Organizace spojených národů a z údajů obsažených v databázi Agentury Evropské unie pro základní práva (FRA) ( 38 ). Vezmeme-li si příklad údajného porušení článků 7 a 24 Listiny, v rámci druhé fáze musí vykonávající justiční orgán konkrétním a přesným způsobem ověřit, do jaké míry mohou mít nedostatky, které byly zjištěny v první fázi přezkumu, dopad na podmínky odnětí svobody osoby, na kterou byl vydán evropský zatýkací rozkaz, nebo na podmínky péče o její děti, a zda vzhledem k jejich osobní situaci existují závažné a prokazatelné důvody se domnívat, že této osobě nebo jejím dětem hrozí skutečné nebezpečí porušení uvedených základních práv ( 39 ).

44.

Kromě toho Soudní dvůr s ohledem na článek 47 Listiny ( 40 ) a články 7 a 24 Listiny upřesnil, že je třeba provést dvoufázový přezkum, i když se dotyčná osoba nedovolává systémových nebo celoplošných nedostatků ( 41 ). Soudní dvůr naopak rozhodl, že vykonávající justiční orgán může být na základě článku 4 Listiny povinen odmítnout vykonat evropský zatýkací rozkaz na vážně nemocnou osobu, pokud nemůže vyloučit nebezpečí porušení tohoto článku, aniž by musel provést první fázi dvoustupňového přezkumu ( 42 ).

45.

Pokud jde o vztah mezi členskými státy EU a nečlenskými státy, vycházíme z toho, že axiomaticky tento vztah není a nemůže být na stejné úrovni vzájemné důvěry. Je tomu tak proto, že obecný právní vztah mezi stranami je z podstaty věci méně blízký.

46.

Island a Norsko jako dva ze tří států, které jsou členy Evropského hospodářského prostoru, uzavřely s Evropskou unií dohodu upravující postup předávání ( 43 ). Jak je uvedeno v preambuli dohody a jak zdůraznil Soudní dvůr, smluvní strany dohody vyjádřily „vzájemnou důvěru“ ve strukturu a fungování svých právních systémů a ve schopnost všech smluvních stran zajistit spravedlivý proces ( 44 ).

47.

Abych rozptýlil jakékoliv případné pochybnosti týkající se terminologie, rád bych zdůraznil, že podle mých nejlepších znalostí jsou pojmy „mutual trust“ a „mutual confidence“(pozn. překl.: česky v obou případech vzájemná důvěra) používány zaměnitelně. Ve skutečnosti se v naprosté většině úředních jazyků Unie používá pouze jeden pojem. Proto vzhledem k tomu, že i) všechny úřední jazyky Evropské unie jsou jazyky, ve kterých jsou sepsána závazná znění aktů, takže ii) všem jazykovým verzím unijních aktů musí být v zásadě přiznána stejná hodnota ( 45 ), iii) výklad ustanovení unijního práva tedy zahrnuje srovnání různých jazykových verzí ( 46 ) a iv) jednotlivé jazykové verze unijního právního předpisu musí být vykládány jednotně ( 47 ), navrhoval bych Soudnímu dvoru, aby nehledal rozdíl tam, kde se v angličtině hovoří o „mutual trust“ nebo „mutual confidence“.

48.

Pokud jde o dohodu o předávání s Islandem a Norskem, Soudní dvůr navíc shledal, že ustanovení této dohody „se podobají odpovídajícím ustanovením rámcového rozhodnutí 2002/584“ ( 48 ).

49.

V této souvislosti podotýkám, že Soudní dvůr se při výkladu této dohody opírá o svůj výklad odpovídajících ustanovení rámcového rozhodnutí 2002/584 ( 49 ). I v případě, že dohoda neobsahuje ustanovení podobné základnímu ustanovení rámcového rozhodnutí 2002/584 ( 50 ), Soudní dvůr konstatoval, že „navzdory neexistenci výslovného ustanovení v tomto smyslu v dohodě o předávání jsou státy, které jsou smluvní stranou této dohody, v zásadě povinny vyhovět zatýkacímu rozkazu vydanému jiným státem, který je smluvní stranou uvedené dohody, a mohou odmítnout výkon takového zatýkacího rozkazu pouze z důvodů vyplývajících z téže dohody“ ( 51 ).

50.

Kromě toho Soudní dvůr v souvislosti s předáním osoby uvnitř Unie, které se mimochodem týkalo Norska, označil vztahy mezi Evropskou unií a Norskem za „výsadní vztahy, které překračují rámec hospodářské a obchodní spolupráce“ ( 52 ). Důvodem byla skutečnost, že Norsko je „smluvní stranou Dohody o Evropském hospodářském prostoru, účastní se společného evropského azylového systému, provádí a uplatňuje schengenské acquis a uzavřel s Unií dohodu o postupu předávání mezi členskými státy Evropské unie a Islandem a Norskem“ ( 53 ).

51.

Je zajímavé, že Soudní dvůr se na podporu své argumentace opírá o norské uplatňování schengenského acquis. Vysvětluji si to tím, že je to odůvodněno zvláštní povahou dotčených věcí. Pokaždé se skutkové okolnosti případů týkaly státu, který je členem Evropského hospodářského prostoru, a situace uvnitř EU ( 54 ). Naproti tomu projednávaný případ je jednoznačnější, neboť se týká pouze členského státu (Irska) a nečlenské země (Spojeného království).

52.

Ve věci, ve které byl vydán rozsudek Petruhhin ( 55 ), jednou z otázek bylo, jaká kritéria může vykonávající justiční orgán použít při vyřizování žádosti o vydání ze třetího státu, s níž Evropská unie neuzavřela dohodu o vydávání ( 56 ), za situace spadající do působnosti Listiny podle jejího čl. 51 odst. 1 ( 57 ).

53.

S odvoláním na příslušnou judikaturu ESLP ( 58 ) Soudní dvůr rozhodl, že existence prohlášení a přijetí mezinárodních smluv v zásadě zajišťujících dodržování základních práv není sama o sobě dostačující pro zajištění adekvátní ochrany před nebezpečím špatného zacházení, pokud spolehlivé zdroje uvádějí, že praxe orgánů – nebo postupy jimi tolerované – je zjevně v rozporu se zásadami EÚLP ( 59 ). Z toho pro Soudní dvůr vyplývalo, že disponuje-li příslušný orgán dožádaného členského státu poznatky, které svědčí o skutečném nebezpečí nelidského či ponižujícího zacházení s osobami v dožadující třetí zemi, je povinen existenci tohoto nebezpečí posoudit při rozhodování o vydání osoby do této země ( 60 ). Za tímto účelem musí příslušný orgán dožádaného členského státu vycházet z objektivních, spolehlivých, přesných a řádně aktualizovaných údajů. Tyto údaje mohou vyplývat zejména z mezinárodních soudních rozhodnutí, jako jsou rozsudky ESLP, ze soudních rozhodnutí dožadující třetí země a z rozhodnutí, zpráv a dalších dokumentů vydaných orgány Rady Evropy nebo v rámci systému Organizace spojených národů ( 61 ).

54.

Chápu, že přezkum požadovaný Soudním dvorem v rozsudku Petruhhin je méně přísný a striktní než dvoufázový přezkum podle rámcového rozhodnutí 2002/584. Rozhodující jsou konkrétní okolnosti případu, nikoli nutně případné obecné nedostatky právního systému vystavujícího státu.

55.

Jak je stručně uvedeno v části týkající se právního rámce v tomto stanovisku, Dohoda o obchodu a spolupráci je dohodou o přidružení založenou na článku 217 SFEU ( 62 ). Byla přijata jako dohoda „pouze za EU“, nikoli jako smíšená dohoda, což znamená, že členské státy nejsou smluvními stranami.

56.

Pravděpodobně stěžejní otázkou pro ustanovení jakékoli mezinárodní dohody je, zda (některá) její ustanovení mají přímý účinek, což znamená, že se jich jednotlivci mohou dovolávat před vnitrostátními (unijními) soudy. Soudní dvůr tuto otázku obvykle řešil zkoumáním ducha, struktury a znění ustanovení dotčené mezinárodní dohody ( 63 ). Pokud jde o ustanovení o „předávání“ v části třetí hlavy VII Dohody o obchodu a spolupráci, lze podle mého názoru tuto otázku vyřešit posouzením čl. 5 odst. 1 této dohody a použitím argumentace a contrario. Podle článku 5 odst. 1 Dohody o obchodu a spolupráci platí, že ve vztahu k Evropské unii s výjimkou části třetí této dohody ( 64 ) nesmí být žádné ustanovení uvedené dohody ani žádné doplňující dohody vykládáno tak, že uděluje práva nebo ukládá povinnosti jiným osobám než těm, které byly vytvořeny mezi stranami podle mezinárodního práva veřejného, ani tak, že umožňuje, aby tato dohoda nebo jakákoli doplňující dohoda byla přímo uplatňována ve vnitrostátních právních systémech stran. Vzhledem k tomu, že část třetí Dohody o obchodu a spolupráci je výslovně vyloučena, není důvod předpokládat, že by její ustanovení, jakmile splní obvyklá kritéria přímého účinku, neměla přímý účinek v rámci unijního právního řádu.

57.

Z čl. 216 odst. 2 SFEU a z ustálené judikatury Soudního dvora je zřejmé, že jako mezinárodní dohoda uzavřená Unií je Dohoda o obchodu a spolupráci pro Unii závazná a tvoří nedílnou součást jejího právního řádu od svého vstupu v platnost. ( 65 ) Při výkladu mezinárodních dohod klade Soudní dvůr zvláštní důraz na cíle dohody. Z ustálené judikatury tedy vyplývá, že mezinárodní smlouva musí být vykládána nejen podle svého znění, ale rovněž ve světle svých cílů ( 66 ). Zásadní je, že skutečnost, že jsou znění ustanovení dohody a odpovídajících ustanovení unijního práva totožná, tudíž neznamená, že musí být nutně vykládána stejně ( 67 ).

58.

Účel Dohody o obchodu a spolupráci je v jejím článku 1 definován jako vytvoření základu širokých vztahů mezi Unií a Spojeným královstvím v prostoru prosperity a dobrého sousedství, které se vyznačuje úzkými a mírovými vztahy založenými na spolupráci a respektování autonomie a svrchovanosti stran. Článek 3 Dohody o obchodu a spolupráci dále upřesňuje, že strany se navzájem respektují a v dobré víře si vzájemně pomáhají při plnění úkolů vyplývajících z této dohody. Výklad dohody je podle čl. 4 odst. 1 nutné provádět v dobré víře v souladu s jejím obvyklým významem v kontextu jejího záměru a účelu a s ohledem na předmět a účel dohody podle obvyklých pravidel výkladu mezinárodního práva veřejného, včetně pravidel kodifikovaných Vídeňskou úmluvou o smluvním právu ( 68 ). V zájmu větší jistoty je třeba uvést, že ani Dohoda o obchodu a spolupráci, ani žádná doplňující dohoda nestanoví povinnost vykládat jejich ustanovení v souladu s vnitrostátním právem jedné ze stran ( 69 ); stejně tak žádný výklad Dohody o obchodu a spolupráci nebo doplňující dohody provedený soudy kterékoli ze stran není pro soudy druhé strany závazný ( 70 ).

59.

Aniž bychom se zabývali podrobnostmi odpovídajících ustanovení Smlouvy o EU a Smlouvy o FEU, je okamžitě zřejmé, že tento účel je, pokud jde o jeho ambice a záměr, na hony vzdálen tomu, co se nachází v preambuli a prvních článcích Smlouvy o EU a Smlouvy o FEU.

60.

Nicméně jak Dohoda o obchodu a spolupráci pokračuje a při pročítání jejích hmotněprávních ustanovení se ukazuje, že míra ambicí je podstatně vyšší, než jaká se uvádí v jejích úvodních článcích. Část třetí o prosazování práva a justiční spolupráci v trestních věcech ( 71 ), konkrétně hlava VII části třetí o předávání, obsahuje podrobný soubor pravidel se vzájemnými právy a povinnostmi Evropské unie a Spojeného království.

61.

Zaprvé článek 524 Dohody o obchodu a spolupráci ( 72 ) stanoví pro celou třetí část této dohody, že i) spolupráce stanovená v této části dohody je založena na dlouhodobé úctě stran a členských států k demokracii, právnímu státu a ochraně základních práv a svobod jednotlivců, jež jsou mimo jiné stanoveny ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v EULP, a na tom, že je důležité uplatňovat práva a svobody obsažené v této úmluvě na vnitrostátní úrovni a ii) žádným ustanovením této části dohody se nemění povinnost ctít základní práva a právní zásady, jak jsou vtěleny zejména do EÚLP a v případě Unie a jejích členských států do Listiny.

62.

V rozsahu, v němž je takový popis přípustný, pokud jde o mezinárodní dohodu uzavřenou mezi Evropskou unií a třetím státem, je článek 524 Dohody o obchodu a spolupráci ustanovením ústavněprávního významu. Prosazování práva a soudní spolupráce v trestních věcech je již pojmově oblastí práva, která se ze své podstaty týká základních práv. Potvrzení vzájemného závazku Evropské unie a Spojeného království k demokracii, právnímu státu a základním právům je silným signálem blízké spolupráce, na kterou se vztahuje třetí část Dohody o partnerství a spolupráci, a slouží jako výkladové měřítko pro celou tuto část.

63.

Cíl hlavy VII části třetí Dohody o obchodu a spolupráci je v článku 596 této dohody popsán tak, že tato hlava zajišťuje, aby byl systém vydávání osob mezi členskými státy na jedné straně a Spojeným královstvím na straně druhé založen na mechanismu předávání osob.

64.

Vzhledem k tomu, že toto ustanovení používá pojmy „vydávání“ a „předávání“, je vhodné uvést velmi krátkou poznámku týkající se terminologie. V unijním právu se „předávání“ podle rámcového rozhodnutí 2002/584 vztahuje na situaci mezi dvěma členskými státy, zatímco „vydávání“ se obecně vztahuje na situaci mezi členským státem a třetím státem ( 73 ). Pokud jsou však tyto třetí státy úzce propojeny s Evropskou unií, jako jsou státy, které jsou členy Evropského hospodářského prostoru, používá se termín „postupy předávání“ ( 74 ). Totéž platí u Dohody o obchodu a spolupráci. V hlavě VII se běžně hovoří o „předávání“, když se popisuje situace mezi členskými státy EU a Spojeným královstvím, a o „vydávání“, když se jedná o situaci mezi členskými státy nebo Spojeným královstvím a třetím státem ( 75 ). Proč tedy článek 596 Dohody o obchodu a spolupráci odkazuje jak na vydávání, tak na předávání? Vysvětluji si to tím, že „vydávání“ je v mezinárodním právu veřejném považováno za standardní pojem, zatímco „předávání“ se vztahuje na výše popsané situace týkající se Unie a některých jejích nejbližších partnerů ( 76 ).

65.

Článek 599 Dohody o obchodu a spolupráci se zabývá oblastí působnosti mechanismu předávání a stanoví, kdy může být vydán zatýkací rozkaz. Podle čl. 599 odst. 1 Dohody o obchodu a spolupráci lze zatýkací rozkaz vydat v případech jednání, za které lze podle práva vystavujícího státu uložit trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody s horní hranicí sazby v délce nejméně 12 měsíců, nebo byl-li již uložen trest nebo ochranné opatření, v případě trestu nebo ochranného opatření v délce nejméně 4 měsíců. Navíc podle čl. 599 odst. 3 Dohody o obchodu a spolupráci, s výhradou článku 600, čl. 601 odst. 1 písm. b) až h) a článku 604 této dohody, neodmítne stát vykonat zatýkací rozkaz vydaný v souvislosti s teroristickými trestnými činy, pokud jsou tyto trestné činy trestány odnětím svobody v délce nejméně 12 měsíců.

66.

Články 600 a 601 Dohody o obchodu a spolupráci stanoví řadu povinných ( 77 ) a nepovinných ( 78 ) důvodů pro nevykonání zatýkacího rozkazu. Stejně jako u odpovídajících ustanovení rámcového rozhodnutí 2002/584 ( 79 ) se žádný z těchto důvodů nevztahuje přímo k základním právům obecně, a zjevně ani k čl. 49 odst. 1 Listiny.

67.

Podle čl. 604 písm. c) Dohody o obchodu a spolupráci může výkon zatýkacího rozkazu vykonávajícím justičním orgánem podléhat zárukám spočívajících v tom, že jsou-li závažné důvody domnívat se, že existuje reálné riziko z hlediska ochrany základních práv vyžádané osoby, může vykonávající justiční orgán před tím, než rozhodne o výkonu zatýkacího rozkazu, případně požadovat doplňující záruky ohledně zacházení s vyžádanou osobou po jejím předání.

68.

Článek 613 Dohody o obchodu a spolupráci upravuje rozhodnutí o předání. Podle odstavce 1 tohoto ustanovení vykonávající justiční orgán rozhodne o předání osoby ve lhůtách a za podmínek stanovených v hlavě VII, a zejména v souladu se zásadou proporcionality stanovenou v článku 597 ( 80 ). Podle čl. 613 odst. 2 Dohody o obchodu a spolupráci platí, že považuje-li vykonávající justiční orgán informace, které mu sdělil vystavující stát, za nedostatečné pro to, aby mohl o předání rozhodnout, požádá o neprodlené poskytnutí potřebných doplňujících informací, zejména s ohledem na článek 597, články 600 až 602, článek 604 a článek 606, a může stanovit lhůtu, ve které mají být tyto informace dodány, přičemž vezme v úvahu nutnost dodržet lhůty stanovené v článku 615.

69.

Je vhodné poznamenat, že žádné ustanovení přímo neodpovídá čl. 1 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2002/584 ( 81 ). To však nic nemění na skutečnosti, že pro orgány existuje implicitní obecná povinnost vykonat zatýkací rozkaz vydaný na základě Dohody o obchodu a spolupráci. Mám za to, že všechna ustanovení v hlavě VII části třetí Dohody o obchodu a spolupráci vycházejí z této premisy.

70.

Ustanovení hlavy VII části třetí Dohody o obchodu a spolupráci se vyznačují vysokou mírou důvěry mezi Evropskou unií a Spojeným královstvím, pokud jde o závazek dodržovat základní práva. Celým textem prostupuje vzájemná důvěra, že základní práva byla, jsou a budou chráněna i v budoucnu ( 82 ).

71.

Z tohoto stručného a v každém případě nikoliv vyčerpávajícího přehledu některých klíčových ustanovení hlavy VII části třetí Dohody o obchodu a spolupráci vyplývá, že Evropská unie a Spojené království vytvořily systém předávání, který se vyznačuje značnou blízkostí a vysokou mírou vzájemné důvěry. Předkládající soud má totiž za to, že ustanovení obsažená v hlavě VII části třetí Dohody o obchodu a spolupráci jsou „totožná s režimem [předávání] osob stanoveným [rámcovým rozhodnutím 2002/584]“ ( 83 ).

72.

Toto tvrzení předkládajícího soudu se dotýká jádra projednávané věci a v této fázi si zaslouží určitou opatrnost. Přestože se převážná část ustanovení obsažených v hlavě VII části třetí Dohody o obchodu a spolupráci podobá ustanovením rámcového rozhodnutí 2002/584 do té míry, že jsou formulována stejně, existují body, v nichž se oba texty liší ( 84 ), přičemž jasným příkladem je otázka politických trestných činů ( 85 ).

73.

Tím se dostáváme k jádru projednávané věci, kterým je otázka povinností vykonávajícího justičního orgánu, pokud jde o dodržování základních práv orgány vystavujícího státu. To si žádá následující poznámky.

74.

Zaprvé vzhledem k tomu, že dotčená situace spadá do oblasti působnosti unijního práva podle čl. 51 odst. 1 Listiny, je vykonávající justiční orgán rozhodující o výkonu zatýkacího rozkazu vázán Listinou v tom smyslu, že musí zajistit, aby předání vyžádané osoby nevedlo k porušení práv této osoby podle Listiny.

75.

Zadruhé vykonávající justiční orgán provede tento přezkum pouze tehdy, když osoba, na kterou se vztahuje zatýkací rozkaz, namítá, že došlo k takovému výjimečnému porušení základních práv.

76.

Zatřetí se domnívám, že je zbytečné pokoušet se do písmene přenést dvoufázový přezkum, který se od rozsudku ve věci Aranyosi a Căldăraru ( 86 ) uplatňuje na situace uvnitř Unie, do systému zavedeného Dohodou o obchodu a spolupráci. Jak bylo podrobně vysvětleno výše, toto kritérium uvedené v judikatuře vychází z nejvyššího možného stupně vzájemné důvěry v rámci unijního právního řádu, tj. ze vzájemné důvěry mezi členskými státy Unie. Míra vzájemné důvěry mezi Evropskou unií a Spojeným královstvím je vysoká, ale ne tak vysoká jako míra důvěry, na které je založeno rámcového rozhodnutí 2002/584.

77.

Začtvrté vzájemná důvěra není binární pojem, ale spíše pohyblivá stupnice, a jak je uvedeno výše, příslušná ustanovení Dohody o obchodu a spolupráci se opírají o značnou míru vzájemné důvěry, která převyšuje důvěru mezi členským státem a převážnou většinou nečlenských zemí. Od vykonávajícího justičního orgánu se tedy v zásadě očekává, že zatýkací rozkaz vykoná a může tak neučinit pouze tehdy, existují-li hmatatelné důkazy o reálném nebezpečí porušení základních práv. Evropská unie a Spojené království vyjádřily prostřednictvím příslušných ustanovení Dohody o obchodu a spolupráci důvěru, že Evropská unie i Spojené království budou dodržovat své závazky týkající se základních práv. Existuje tedy předpoklad, který lze vyvrátit, že smluvní strany základní práva dosud chránily, chrání a budou chránit i v budoucnu.

78.

V této souvislosti navrhuji, aby Soudní dvůr i) jako výchozí bod použil kritéria srovnatelná s kritérii rozvedenými v rozsudku ve věci Petruhhin ( 87 ), ale ii) s tím, že vykonávající justiční orgán provede vlastní posouzení dovolávaných základních práv.

79.

V projednávané věci platí, že pokud irské orgány disponují důkazy o skutečném nebezpečí porušení základních práv v dožadujícím třetím státě, jsou povinny toto nebezpečí posoudit při rozhodování o vydání osoby do tohoto státu. Za tímto účelem musí vykonávající justiční orgán vycházet z objektivních, spolehlivých, přesných a řádně aktualizovaných údajů. Tyto údaje mohou vyplývat mimo jiné z mezinárodních soudních rozhodnutí, jako jsou rozsudky ESLP, ze soudních rozhodnutí dožadujícího státu, jakož i z rozhodnutí, zpráv a jiných dokumentů vydaných orgány Rady Evropy nebo v rámci systému Organizace spojených národů. Pouhá existence prohlášení a přistoupení k mezinárodním smlouvám, které v zásadě zaručují dodržování základních práv, nestačí.

80.

Je třeba zejména zdůraznit, že vykonávajícímu justičnímu orgánu nestačí vycházet pouze ze skutečnosti, že Spojené království je po vystoupení z Evropské unie nadále členem ESLP. Stejně tak nestačí pouze formálně odkázat na judikaturu soudů Spojeného království, aby se prokázalo, že postup předání je slučitelný s dotčeným základním právem. Vykonávajícímu justičnímu orgánu přísluší provést vlastní přezkum, aby si obrazně řečeno udělal vlastní názor na to, zda je předání slučitelné se základními právy. To znamená, že vykonávající justiční orgán nemůže pouze vzít na vědomí existenci příslušných rozhodnutí soudů Spojeného království. Ačkoli taková rozhodnutí mohou být známkou toho, že základní práva jsou dodržována, vykonávající justiční orgán musí přesto provést vlastní posouzení a sám „podřadit“ dané skutečnosti pod právní normu.

81.

Ačkoli jsem si samozřejmě vědom skutečnosti, že v konečném důsledku přísluší předkládajícímu soudu, aby určil, zda v projednávané věci existuje nebezpečí porušení čl. 49 odst. 1 Listiny, domnívám se, že Soudní dvůr je na základě informací, které má k dispozici, schopen v této fázi poskytnout vodítko předkládajícímu soudu.

82.

Je třeba mít na paměti, že systém umožňující podmíněné propuštění v Severním Irsku byl změněn s účinností od 30. dubna 2021. Před touto změnou měla osoba odsouzená za některé trestné činy související s terorismem nárok na automatické podmíněné propuštění po vykonání poloviny trestu. Podle systému platného od tohoto data bude muset podmíněné propuštění takové osoby schválit specializovaný orgán a může k němu dojít až poté, co dotyčná osoba vykoná dvě třetiny trestu.

83.

Otázkou je, zda tato změna systému podmíněného propuštění není v rozporu se zásadou zákazu retroaktivity, která je zakotvena v druhé větě čl. 49 odst. 1 Listiny.

84.

Podle čl. 49 odst. 1 Listiny platí, že nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem. Rovněž nesmí být uložen trest přísnější, než jaký bylo možno uložit v době spáchání trestného činu. Pokud poté, co již byl trestný čin spáchán, stanoví zákon mírnější trest, uloží se tento mírnější trest.

85.

Článek 49 Listiny tedy obsahuje požadavky na ukládání trestů. Toto ustanovení neobsahuje (pouhé) zásady ve smyslu čl. 52 odst. 5 Listiny, ale stanoví vymahatelná práva ( 88 ).

86.

Soudní dvůr již rozhodl, že článek 49 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že obsahuje stejné požadavky, jako jsou požadavky, které vyplývají z článku 7 EÚLP ( 89 ), čímž potvrdil informace uvedené v nezávazných, nicméně poučných ( 90 )vysvětleních týkajících se Listiny ( 91 ). Mimochodem znění prvních dvou vět čl. 49 odst. 1. Listiny je totožné se zněním čl. 7 odst. 1 EÚLP. Lze se tudíž dovolávat relevantní judikatury ESLP ( 92 ).

87.

V této souvislosti zdůrazňuji, že záruka zakotvená v článku 7 EÚLP, která je základním prvkem právního státu, zaujímá v systému ochrany podle EÚLP významné místo, což dokazuje skutečnost, že podle článku 15 EÚLP nelze od tohoto článku odstoupit ( 93 ).

88.

Jak připomíná sám předkládající soud, ESLP odmítl argument, podle kterého retroaktivní změny systémů prominutí trestu nebo předčasného propuštění představují porušení článku 7 EÚLP, neboť taková opatření nejsou součástí „trestu“ ve smyslu tohoto článku.

89.

Ačkoli pojem „trest“ má autonomní působnost ( 94 ), ESLP ( 95 ) ve své judikatuře shledal rozdíl mezi opatřením, které představuje trest jako takový, a opatřením, které se týká jeho výkonu a provedení. Pokud se tedy podstata a účel opatření týká prominutí trestu nebo změny systému předčasného propuštění, netvoří součást „trestu“ ve smyslu článku 7 EÚLP. ( 96 )

90.

V této souvislosti předkládající soud připomíná, že ESLP shledal, že „v praxi rozdíl mezi opatřením, které představuje ‚trest‘, a opatřením, které se týká jeho ‚výkonu‘ a ‚provedení‘, nemusí být vždy jednoznačný“ a že opatření přijaté během výkonu trestu, které se netýká pouze způsobu výkonu trestu, by naopak mohlo ovlivnit jeho rozsah. V tomto případě předkládající soud poukazuje na rozsudek Del Río Prada v. Španělsko. Předkládající soud si klade otázku, zda a případně do jaké míry se tento rozsudek odklání od předchozí judikatury ESLP.

91.

Nedomnívám se, že rozhodnutí ESLP, na které odkazuje vnitrostátní soud, představuje odklon od ustálené judikatury uvedeného soudu týkající se čl. 7 odst. 1 EÚLP.

92.

Citovaná pasáž rozsudku Del Río Prada v. Španělsko odkazuje na předchozí a ustálenou judikaturu uvedeného soudu. Proto ESLP již před vydáním tohoto rozsudku věnoval velkou pozornost tomu, zda opatření, které se zdánlivě týká výkonu trestu, ve skutečnosti ovlivňuje rozsah trestu. Jinými slovy, nevidím žádný prostor pro tvrzení, jak činí MA, že rozsudek Del Río Prada v. Španělsko svědčí „o pružnějším přístupu ESLP k aplikaci článku 7 [EÚLP] než jeho předchozí judikatura“ ( 97 ).

93.

V rozsudku Del Río Prada v. Španělsko představovala délka trestu odnětí svobody, k němuž byla stěžovatelka, paní Del Río Prada, odsouzena za trestné činy spáchané v letech 1982 až 1987, více než 3000 let ( 98 ). Trest byl následně výrazně snížen podle španělského trestního zákoníku z roku 1973, který umožňoval uložit maximálně 30 let skutečného trestu odnětí svobody. V této souvislosti měla stěžovatelka nárok na určité prominutí trestu za práci a studium ve vězení. Následně, tj. po odsouzení stěžovatelky a jejím propuštění z vězení, Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko) přijal novou právní doktrínu ( 99 ), podle níž by se prominutí trestu mělo vztahovat na každý jednotlivý trest, nikoli na maximální třicetiletý trest. To mělo za následek prodloužení doby, kterou by mnozí vězni, včetně paní del Río Prada, strávili ve vězení, což vedlo ESLP k závěru o porušení článku 7 EÚLP.

94.

ESLP přitom považoval za zásadní, že v době odsouzení stěžovatelky a v době, kdy jí bylo oznámeno rozhodnutí o spojení trestů a stanovení maximální délky trestu odnětí svobody, nic nenasvědčovalo tomu, že by existovala jakákoli znatelná linie vývoje judikatury, která by odpovídala předmětnému rozsudku španělského Nejvyššího soudu ( 100 ).

95.

Výjimečnost rozsudku Del Río Prada v. Španělsko potvrzuje i následné rozhodnutí ESLP ve věci Devriendt ( 101 ). V tomto případě u odsouzení k doživotnímu trestu odnětí svobody belgický zákon zvýšil minimální hranici pro podmíněné propuštění z 10 na 15 let ( 102 ). K tomuto zvýšení došlo v době mezi spácháním trestných činů dotčenou osobou a (pravomocným) odsouzením. ESLP výslovně odlišil tento případ od případu Del Río Prada v. Španělsko a shledal, že nedošlo k porušení článku 7 EÚLP. Zejména konstatoval, že předmětné podmíněné propuštění představuje způsob výkonu trestu odnětí svobody, kdy odsouzený vykonává trest mimo věznici za předpokladu, že během stanovené zkušební doby dodržuje uložené podmínky, přičemž se tento případ v tomto ohledu liší od rozsudku Del Río Prada v. Španělsko, kde se jednalo o zkrácení trestu, který má být vykonán, a nikoliv o pouhé snížení nebo úpravu podmínek výkonu trestu ( 103 ). Rovněž poznamenal, že ačkoli důsledkem nové úpravy bylo zvýšení časové hranice pro nárok na podmíněné propuštění, což nepochybně vedlo ke zhoršení situace stěžovatele ve vazbě, na rozdíl od situace ve věci Del Río Prada v. Španělsko takové zhoršení nevedlo k znemožnění podmíněného propuštění ( 104 ).

96.

Pro určení, zda se opatření přijaté během výkonu trestu týká pouze způsobu výkonu trestu, nebo naopak ovlivňuje jeho rozsah, je třeba posoudit v každém jednotlivém případě, co skutečně představoval uložený „trest“ podle vnitrostátního práva platného v rozhodné době, nebo jinými slovy, jaká byla jeho vnitřní povaha. Přitom je třeba brát ohled na vnitrostátní právo jako celek a na to, jak bylo uplatňováno v rozhodné době ( 105 ).

97.

Zde podotýkám, že nic nenasvědčuje tomu, že by se tresty ukládané za údajné skutky, tedy doživotní trest odnětí svobody, od údajného data spáchání skutků do současnosti změnily.

98.

Navíc skutečnost, že podle změněného systému týkajícího se podmíněného propuštění v Severním Irsku, již osoba odsouzená za určité trestné činy související s terorismem nemá nárok na automatické podmíněné propuštění po výkonu poloviny trestu, ale podmíněné propuštění takové osoby bude muset schválit specializovaný orgán a může k němu dojít až poté, co dotyčná osoba vykoná dvě třetiny trestu, nic nemění na tom, že i po podmíněném propuštění bude tato osoba stále vykonávat trest.

99.

Závěrem lze konstatovat, že systém umožňující podmíněné propuštění nespadá pod definici „trestu“ podle čl. 49 odst. 1 druhé věty Listiny, a proto se na něj toto ustanovení nevztahuje.

100.

Článek 52 odst. 3 Listiny uvádí, že pokud tato Listina obsahuje práva odpovídající právům zaručeným EÚLP, jsou smysl a rozsah těchto práv stejné jako ty, které jim přikládá uvedená EÚLP. To nebrání tomu, aby unijní právo poskytovalo širší ochranu.

101.

V rozsahu, v němž to vyvolává otázku, zda má čl. 49 odst. 1 Listiny širší rozsah nebo ukládá přísnější požadavky než čl. 7 odst. 1 EÚLP, nevidím žádný prostor se domnívat nebo žádný důvod se domnívat, že by tomu tak mohlo být. Jak zdůraznila Komise, neexistuje zejména žádná zřetelná ústavní tradice společná členským státům, podle níž by rozsah čl. 49 odst. 1 Listiny byl nebo měl být širší než rozsah čl. 7 odst. 1 EÚLP.

102.

Ve světle výše uvedených úvah navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázku položenou Supreme Court (Nejvyšší soud, Irsko) následovně:

„Pokud členský stát obdrží žádost Spojeného království podle ustanovení hlavy VII části třetí Dohody o obchodu a spolupráci mezi Evropskou unií a Evropským společenstvím pro atomovou energii na jedné straně a Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska na straně druhé o předání vyžádané osoby a pokud jsou předloženy argumenty a důkazy o tom, že předání vyžádané osoby by bylo v rozporu s jejími právy podle čl. 49 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie, musí justiční orgány členského státu:

Skutečnost, že vyžádaná osoba bude v případě odsouzení podléhat přísnějšímu systému podmíněného propuštění, než je systém platný ke dni spáchání údajného trestného činu, sama o sobě nepředstavuje porušení čl. 49 odst. 1 Listiny základních práv.“