1

Svým kasačním opravným prostředkem se společnosti Global Silicones Council, Wacker Chemie AG, Momentive Performance Materials GmbH, Shin-Etsu Silicones Europe BV a Elkem Silicones France SAS (dále společně jen „navrhovatelky“) domáhají zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 30. června 2021, Global Silicones Council a další v. Komise (T‑226/18, dále jen napadený rozsudek, EU:T:2021:403), kterým zamítl jejich žalobu znějící na zrušení nařízení Komise (EU) 2018/35 ze dne 10. ledna 2018, kterým se mění příloha XVII nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1907/2006 o registraci, hodnocení, povolování a omezování chemických látek, pokud jde o oktamethylcyklotetrasiloxan („D4“) a dekamethylcyklopentasiloxan („D5“) (Úř. věst. 2018, L 6, s. 45, dále jen „napadené nařízení“).

2

Ustanovení čl. 13 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1907/2006 ze dne 18. prosince 2006 o registraci, hodnocení, povolování a omezování chemických látek, o zřízení Evropské agentury pro chemické látky, o změně směrnice 1999/45/ES a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 793/93, nařízení Komise (ES) č. 1488/94, směrnice Rady 76/769/EHS a směrnic Komise 91/155/EHS, 93/67/EHS, 93/105/ES a 2000/21/ES (Úř. věst. 2006, L 396, s. 1, a oprava Úř. věst. 2007, L 136, s. 3), ve znění nařízení Komise (EU) 2017/1510 ze dne 30. srpna 2017 (Úř. věst. 2017, L 224, s. 110) (dále jen „nařízení REACH“), stanoví:

„Pokud se pro získání informací o podstatných vlastnostech látek vyžadují zkoušky, musí být prováděny v souladu se zkušebními metodami stanovenými v nařízení Komise nebo v souladu s jinými mezinárodními zkušebními metodami, které Komise nebo [Evropská agentura pro chemické látky (ECHA)] uznají za vhodné. Komise přijme uvedené nařízení, jehož účelem je doplnit toto nařízení o jiné než podstatné prvky, postupem podle čl. 133 odst. 4.

Informace o podstatných vlastnostech látek mohou být získávány jinými zkušebními metodami, pokud jsou splněny podmínky přílohy XI.“

3

Článek 57 písm. d) a e) tohoto nařízení stanoví:

„Do přílohy XIV mohou být postupem podle článku 58 zahrnuty tyto látky:

[…]

d) látky, které jsou perzistentní, bioakumulativní a toxické podle kritérií stanovených v příloze XIII tohoto nařízení;

e) látky, které jsou vysoce perzistentní a vysoce bioakumulativní podle kritérií stanovených v příloze XIII tohoto nařízení“.

4

Hlava VIII uvedeného nařízení, nadepsaná „Omezení výroby, uvádění na trh a používání některých nebezpečných látek, směsí a předmětů“, obsahuje články 67 až 73 téhož nařízení.

5

Článek 68 nařízení REACH, nadepsaný „Zavádění nových a změna stávajících omezení“, v odstavci 1 stanoví:

„Existuje-li nepřijatelné riziko pro lidské zdraví nebo životní prostředí plynoucí z výroby nebo použití látek nebo jejich uvedení na trh, jímž je nutné se zabývat na úrovni celého Společenství, příloha XVII se změní postupem podle čl. 133 odst. 4 přijetím nových omezení nebo změnou stávajících omezení v příloze XVII pro výrobu, použití nebo uvedení na trh látek samotných nebo obsažených ve směsích nebo v předmětech postupem podle článků 69 až 73. Každé takové rozhodnutí přihlíží k socioekonomickému dopadu omezení včetně dostupnosti alternativ.

[…]“

6

Článek 69 tohoto nařízení, nadepsaný „Příprava návrhu“, stanoví:

„1.   Má-li Komise za to, že výroba, uvedení na trh nebo použití látky samotné nebo obsažené ve směsi nebo v předmětu představuje riziko pro lidské zdraví nebo životní prostředí, které není náležitě kontrolováno a jímž je nutné se zabývat, požádá [ECHA], aby připravila dokumentaci, která je v souladu s požadavky přílohy XV.

[…]

4.   Má-li členský stát za to, že výroba, uvedení na trh nebo použití látky samotné nebo obsažené ve směsi nebo v předmětu představuje riziko pro lidské zdraví nebo životní prostředí, které není náležitě kontrolováno a jímž je nutné se zabývat, oznámí [ECHA], že navrhuje přípravu dokumentace, která je v souladu s požadavky příslušných oddílů přílohy XV. […]

[…]“

7

Podle článku 70 uvedeného nařízení, nadepsaného „Stanovisko [ECHA] – Výbor pro posuzování rizik“, „zaujme Výbor pro posuzování rizik na základě posouzení příslušných částí dokumentace stanovisko k tomu, zda jsou navrhovaná omezení vhodná pro snížení rizika pro lidské zdraví nebo životní prostředí“.

8

Článek 71 nařízení REACH, nadepsaný „Stanovisko [ECHA] – Výbor pro socioekonomickou analýzu“, v odstavci 1 stanoví:

„[…] [V]ýbor pro socioekonomickou analýzu zaujme na základě posouzení příslušných částí dokumentace a socioekonomického dopadu stanovisko k navrhovaným omezením. […]“

9

Článek 72 tohoto nařízení, nadepsaný „Postoupení stanoviska Komisi“, v odstavci 1 stanoví:

„[ECHA] neprodleně postoupí Komisi stanoviska Výboru pro posuzování rizik a Výboru pro socioekonomickou analýzu k omezením navrhovaným pro látky samotné nebo obsažené ve směsích nebo v předmětech. […]“

10

Článek 73 uvedeného nařízení, nadepsaný „Rozhodnutí Komise“, v odstavci 1 stanoví:

„1.   Jsou-li splněny podmínky stanovené v článku 68, připraví Komise návrh na změnu přílohy XVII […].

Pokud se návrh změn odlišuje od původního návrhu nebo pokud nezohledňuje stanoviska [ECHA], připojí Komise podrobné odůvodnění rozdílů.

2.   Konečné rozhodnutí se přijme postupem podle čl. 133 odst. 4. Komise zašle návrh změn členským státům nejméně 45 dní před hlasováním.“

11

Příloha I nařízení REACH, ve znění nařízení Komise (EU) č. 252/2011 ze dne 15. března 2011 (Úř. věst. 2011, L 69, s. 3) (dále jen „příloha I“), nadepsaná „Obecná ustanovení o posuzování látek a vypracovávání zpráv o chemické bezpečnosti“, zní takto:

„0. Úvod

[…]

[…]

4. Posouzení perzistentních, bioakumulativních a toxických (PBT) a vysoce perzistentních a vysoce bioakumulativních (vPvB) látek

[…]

[…]

[…]“

12

Příloha XIII nařízení REACH (dále jen „příloha XIII“), nadepsaná „Kritéria pro identifikaci perzistentních, bioakumulativních a toxických látek a vysoce perzistentních a vysoce bioakumulativních látek“, stanoví kritéria pro identifikaci perzistentních, bioakumulativních a toxických látek (dále jen „látky PBT“) a vysoce perzistentních a vysoce bioakumulativních látek (dále jen „látky vPvB“), a dále informace, které musí být brány v úvahu při posuzování vlastností P (perzistentní), B (bioakumulativní) a T (toxické) látky.

13

Příloha XV nařízení REACH (dále jen „příloha XV“), nadepsaná „Dokumentace“, „stanoví obecná ustanovení pro přípravu dokumentace pro návrh a odůvodnění […] identifikace látky […] PBT, vPvB [a] omezení výroby, uvádění na trh nebo používání látky ve Společenství.“

14

Dne 15. března 2011 přijala Komise nařízení (EU) č. 253/2011, kterým se mění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1907/2006 o registraci, hodnocení, povolování a omezování chemických látek, pokud jde o přílohu XIII (Úř. věst. 2011, L 69, s. 7).

15

Body 5 a 6 odůvodnění nařízení č. 253/2011 uvádějí:

16

Příloha XIII ve znění nařízení č. 253/2011 v preambuli uvádí:

„Tato příloha stanoví kritéria pro identifikaci látek [PBT] a látek [vPvB], a dále informace, které musí být brány v úvahu při posuzování perzistentních, bioakumulativních a toxických vlastností látek.

Identifikace látek PBT a látek vPvB se provádí zjištěním průkaznosti důkazů za použití expertního posudku tak, že se srovnávají všechny významné a dostupné informace uvedené v oddíle 3.2 s kritérii v oddíle 1. Tento postup se použije, zejména pokud nemohou být kritéria v oddíle 1 aplikována přímo na dostupné informace.

Zjištění průkaznosti důkazů znamená, že se souhrnně posuzují veškeré dostupné informace, které mají význam pro identifikaci látek PBT nebo vPvB, například výsledky monitoringu a modelování, výsledky vhodných zkoušek in vitro, významné údaje o zkouškách na zvířatech, informace vyplývající z aplikace koncepce skupin (sdružování látek do skupin, používání odvozených údajů), výsledky odvozené z modelu (Q)SAR [(kvalitativní a kvantitativní vztahy mezi strukturou a aktivitou)], poznatky o následcích na člověka, například údaje o pracovní expozici a o náhodných otravách uvedených v databázích o nehodách, epidemiologické a klinické studie a dostatečně doložené případové studie a pozorování. Náležitou pozornost je třeba věnovat kvalitě a konzistenci údajů. Zjištění průkaznosti důkazů se provede na základě shromážděných dostupných výsledků bez ohledu na jejich individuální závěry.

Informace, které se použijí pro posouzení vlastností PBT/vPvB, musí vycházet z údajů získaných za relevantních podmínek.

Při identifikaci se rovněž zohlední vlastnosti PBT/vPvB odpovídajících složek látek a odpovídajících produktů přeměny a/nebo rozkladu.

Tato příloha platí pro všechny organické látky včetně organokovových sloučenin.“

17

Body 1.1.2 a 1.2.2 přílohy XIII, ve znění nařízení č. 253/2011, zní následovně:

„1.1.2 Bioakumulace

Látka splňuje kritérium bioakumulace (B), je-li biokoncentrační faktor u vodních druhů vyšší než 2000.

[…]

1.2.2 Bioakumulace

Látka splňuje kritérium ‚vysoce bioakumulativní‘ (vB), je-li biokoncentrační faktor u vodních druhů vyšší než 5000.“

18

Body 3.2 a 3.2.2 přílohy XIII ve znění nařízení č. 253/2011 stanoví:

„3.2 Informace o posouzení

Pro posouzení vlastností P, vP [(vysoce perzistentní)], B, vB a T za použití přístupu založeného na průkaznosti důkazů se zváží tyto informace:

[…]

3.2.2 Posouzení vlastností B a vB:

19

Dne 30. května 2008 přijala Komise na základě čl. 13 odst. 3 nařízení REACH nařízení (ES) č. 440/2008, kterým se stanoví zkušební metody podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1907/2006 o registraci, hodnocení, povolování a omezování chemických látek (Úř. věst. 2008, L 142, s. 1).

20

Oddíl C.13 přílohy nařízení č. 440/2008, ve znění nařízení Komise (EU) 2017/735 ze dne 14. února 2017 (Úř. věst. 2017, L 112, s. 1), se týká „[b]ioakumulace v rybách: expozice ve vodním prostředí a v potravě“.

21

První pododstavec úvodu tohoto oddílu C.13 zní:

„Tato zkušební metoda je rovnocenná Pokynu [Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD)] pro zkoušení (TG) č. 305 (2012). Revize této zkušební metody sleduje dva hlavní cíle. Za prvé má začlenit zkoušku bioakumulace v potravě vhodnou pro stanovení bioakumulačního potenciálu látek s velmi nízkou rozpustností ve vodě. […]“

22

Skutečnosti předcházející sporu jsou popsány v bodech 9 až 20 napadeného rozsudku následovně:

23

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 2. dubna 2018 podaly navrhovatelky žalobu znějící na zrušení napadeného nařízení.

24

Rozhodnutím předsedy pátého senátu Tribunálu ze dne 5. září 2018 bylo povoleno vedlejší účastenství Spolkové republiky Německo, Spojeného království, Evropského parlamentu a Rady Evropské unie na podporu návrhových žádání Komise.

25

Usnesením ze dne 25. října 2018 povolil předseda pátého senátu Tribunálu vedlejší účastenství ECHA na podporu návrhových žádání Komise.

26

Usnesením ze dne 13. prosince 2018 povolil předseda pátého senátu Tribunálu vedlejší účastenství American Chemistry Council Inc. (ACC) na podporu návrhových žádání navrhovatelek.

27

Na podporu své žaloby se navrhovatelky dovolávaly osmi žalobních důvodů, z nichž první vycházel ze zjevně nesprávného posouzení, druhý z porušení zásady proporcionality v tom směru, že napadené nařízení není přiměřené nebo nezbytné, nepředstavuje nejméně omezující opatření a způsobuje nevýhody, které jsou v nepoměru ke sledovaným cílům, třetí z porušení podstatných formálních náležitostí, zejména v tom, že Komise „náležitě nepřezkoumala ani dostatečně neověřila základ [napadeného nařízení]“ a že RAC, a nikoli MSC měl posoudit všechny faktory a odůvodnění, na nichž je založeno omezení stanovené napadeným nařízením, čtvrtý z porušení zásady právní jistoty a zásady ochrany legitimního očekávání, pátý z porušení institucionální rovnováhy pravomocí tím, že ECHA „tvořila právo“, když učinila závěr ohledně vlastností B a vB látek D4 a D5 mimo platné právo a nezávisle na něm, zašesté z porušení zásady řádné správy, zejména v tom směru, že Komise a ECHA porušily povinnost zajistit, aby správní postupy posuzování rizik zaručovaly vědeckou objektivitu a vyloučily svévolná opatření, sedmý z porušení práva na obhajobu a práva být vyslechnut a osmý z porušení povinnosti uvést odůvodnění napadeného nařízení.

28

Napadeným rozsudkem Tribunál zamítl všechny uplatněné žalobní důvody, a v důsledku toho zamítl žalobu v plném rozsahu.

29

Svým kasačním opravným prostředkem navrhovatelky, podporované ACC, navrhují, aby Soudní dvůr:

30

Komise, podporovaná Spolkovou republikou Německo a ECHA, navrhuje, aby Soudní dvůr:

31

Na podporu svého kasačního opravného prostředku navrhovatelky uplatňují pět důvodů, z nichž:

32

V rámci druhého důvodu kasačního opravného prostředku, který je třeba zkoumat jako první, navrhovatelky podporované ACC tvrdí, že Tribunál nesprávně rozhodl, že Komise neporušila povinnost uvést odůvodnění podle čl. 296 druhého pododstavce SFEU tím, že v napadeném nařízení neuvedla, že riziko spojené s používáním látek D4 a D5 v některých smývatelných kosmetických přípravcích je „nepřijatelné“ ve smyslu čl. 68 odst. 1 nařízení REACH.

33

Navrhovatelky jsou toho názoru, že i když body 8 a 9 odůvodnění napadeného nařízení uvádějí, že existuje riziko v souvislosti s používáním D4 a D5, neuvádí se v těchto bodech, že riziko je nepřijatelné. Odkaz na dokumentaci podle přílohy XV, jakož i na stanoviska MSC, RAC a SEAC přitom nemůže zhojit porušení této povinnosti uvést odůvodnění, jelikož unijní normotvůrce neuložil těmto výborům, aby v poslední instanci určovaly, zda je riziko nepřijatelné. Kromě toho i za předpokladu, že by Komise mohla určit riziko implicitně, je napadené nařízení nedostatečně odůvodněno, a nemůže tedy být účinně předmětem soudního přezkumu.

34

Navrhovatelky zpochybňují bod 187 napadeného rozsudku v tom, že z něj lze vyvodit, že Komise splnila svou povinnost uvést odůvodnění již tím, že přijala napadené nařízení.

35

Navrhovatelky namítají, že Tribunál v bodě 204 napadeného rozsudku nesprávně rozhodl, že „[z] judikatury nevyplývá, že Komise měla použít výraz ‚nepřijatelné riziko‘ “, a tvrdí, že povinnost uvést tento výraz vyplývá přímo z čl. 68 odst. 1 nařízení REACH.

36

Tribunál tím, že připustil, že Komise je oprávněna provést implicitní posouzení rizika, potvrdil tezi, podle které v případě, že se rozhodnutí řídí stanoviskem vědecké instituce, je obsah tohoto stanoviska, uvedený v bodech odůvodnění tohoto rozhodnutí, nedílnou součástí odůvodnění tohoto rozhodnutí. Je však nesprávné se domnívat, že ECHA může provést posouzení otázky, zda je riziko nepřijatelné, a že se Komise může spokojit s implicitním odkazem na toto posouzení.

37

Tvrzení Tribunálu v bodě 337 napadeného rozsudku, podle něhož neuvedení pojmu „nepřijatelný“ v napadeném nařízení nemá žádný vliv na schopnost zúčastněných stran pochopit rozsah a odůvodnění tohoto nařízení je ve zjevném rozporu s požadavky, které vyplývají z povinnosti uvést odůvodnění.

38

Komise, podporovaná Spolkovou republikou Německo a ECHA, tvrdí, že argumentace navrhovatelek je neopodstatněná.

39

Je třeba poznamenat, že navrhovatelky s poukazem na porušení čl. 296 druhého pododstavce SFEU kritizují způsob, jakým Tribunál zejména v bodech 187, 204 a 337 napadeného rozsudku odpověděl na kritiku založenou na neuvedení pojmu „nepřijatelný“ ve smyslu čl. 68 odst. 1 nařízení REACH v napadeném nařízení.

40

V tomto ohledu je třeba připomenout, že dostatečnost odůvodnění musí být posuzována s ohledem nejen na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext a všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast (rozsudek ze dne 29. září 2022, ABLV Bank v. SRB,C‑202/21 P, EU:C:2022:734, bod 193 a citovaná judikatura).

41

V projednávaném případě je třeba uvést, že poté, co Tribunál v bodech 327 až 331 napadeného rozsudku vyložil rozsah povinnosti uvést odůvodnění, která přísluší orgánu, jenž je autorem dotčeného aktu, přezkoumal v bodě 337 tohoto rozsudku výtku navrhovatelek založenou na neuvedení pojmu „nepřijatelný“ v napadeném nařízení v souvislosti s rizikem pro životní prostředí vyplývajícím z přítomnosti D4 a D5 v některých kosmetických přípravcích.

42

Konstatoval, že neuvedení tohoto pojmu v tomto nařízení nemá žádný vliv na schopnost zúčastněných stran pochopit rozsah a odůvodnění uvedeného nařízení ani na schopnost unijního soudu provést přezkum legality. Za tímto účelem Tribunál odkázal na bod 204 napadeného rozsudku, který uvádí, že z bodů 8 a 9 odůvodnění a z právního základu napadeného nařízení vyplývá, že Komise implicitně, avšak nezbytně považovala riziko spojené s přítomností D4 a D5 v některých kosmetických přípravcích za nepřijatelné riziko pro životní prostředí. Tatáž úvaha vyplývá rovněž z bodu 187 tohoto rozsudku.

43

Kromě toho měl Tribunál v bodě 338 uvedeného rozsudku za to, že je třeba zohlednit odůvodnění uvedená v dokumentaci podle přílohy XV, jakož i stanoviska MSC, RAC a CASE, která jsou veřejná a jejichž závěry se Komise řídila při vypracování napadeného nařízení, jak vyplývá z bodů 1, 3 až 5 a 7 odůvodnění tohoto nařízení.

44

Tribunál tudíž mohl, aniž se dopustil nesprávného právního posouzení, vyvodit ze skutečností uvedených v bodech 42 a 43 tohoto rozsudku, že absence výrazu „nepřijatelné riziko“ v napadeném nařízení nepředstavuje nedostatek odůvodnění tohoto nařízení, jelikož jak ze znění, tak z kontextu uvedeného nařízení vyplývá, že Komise musela nepochybně považovat riziko spojené s přítomností D4 a D5 v některých smývatelných kosmetických přípravcích za nepřijatelné riziko.

45

Z toho vyplývá, že druhý důvod kasačního opravného prostředku musí být zamítnut jako neopodstatněný.

46

V rámci první části prvního důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelky, podporované ACC, vytýkají Tribunálu, že porušil čl. 68 odst. 1 nařízení REACH tím, že potvrdil přístup Komise spočívající v tom, že implicitně konstatovala nepřijatelné riziko pro lidské zdraví nebo životní prostředí ve smyslu tohoto ustanovení, a potvrdily se tak závěry stanovisek MSC, RAC a SEAC, aniž provedl vlastní posouzení otázky, zda je riziko nepřijatelné.

47

Zaprvé z čl. 68 odst. 1, čl. 69 odst. 1 a 4 ve spojení s článkem 70 nařízení REACH vyplývá, že ECHA, RAC ani členské státy nejsou oprávněny kvalifikovat uvedené riziko jako nepřijatelné. Navrhovatelky jsou toho názoru, že ačkoli v projednávaném případě předkladatel dokumentace podle přílohy XV uvedl, že „pouhé emise a následná expozice mohou být v případě látky PBT nebo vPvB považovány za skutečnost naznačující nepřijatelné riziko“, ve stanovisku RAC ani ve stanovisku SEAC nebylo zmíněno slovo „nepřijatelné“, což prokazuje, že se tyto výbory nepovažovaly za příslušné ke kvalifikaci rizika.

48

Taková kvalifikace je podle navrhovatelek výsledkem politického rozhodnutí přijímaného Komisí postupem podle čl. 133 odst. 4 nařízení REACH. Komise se při posuzování „nepřijatelného rizika“ nemůže opírat o přílohu I, neboť tato příloha se netýká posouzení takového rizika. Tribunál se tedy dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 192 napadeného rozsudku konstatoval, že „[z]ásady stanovené v příloze I se uplatní nejen na dokumentaci vyhotovenou podle přílohy XV, ale rovněž v rámci následujících fází procesu přijímání omezení“.

49

Navrhovatelky tvrdí, že neexistuje žádný právní základ, který by Tribunálu umožnil tvrdit, že Komise je při posuzování rizika podle čl. 68 odst. 1 nařízení REACH vázána zásadami stanovenými v příloze I. Tribunál nezohlednil skutečnost, že fáze upravená v tomto ustanovení a fáze upravená v článku 69 tohoto nařízení jsou dvě odlišné fáze, z nichž každá má odlišný právní základ a v rámci kterých jsou uplatňovány odlišné zásady.

50

Zadruhé si Tribunál podle názoru navrhovatelek protiřečí v bodech 192, 199 a 217 napadeného rozsudku, když uvádí, že zásady stanovené v příloze I se uplatňují během celého procesu přijímání omezení a pojem „nepřijatelné riziko“ uvedený v čl. 68 odst. 1 nařízení REACH se liší od pojmu „riziko, které není náležitě kontrolováno a jímž je nutné se zabývat“, uvedeného v článku 69 tohoto nařízení, a že Komise nebyla povinna provést nové vědecké posouzení srovnatelné s posouzením provedeným subjekty, kterým uvedené nařízení tento úkol výslovně svěřilo.

51

Na rozdíl od toho, co vyplývá z napadeného rozsudku, tak Komise nedodržela povinnost, která pro ni vyplývá z hlavy VIII nařízení REACH, a sice určit, zda použití D4 a D5 ve smývatelných kosmetických přípravcích představuje nepřijatelné riziko ve smyslu čl. 68 odst. 1 tohoto nařízení, jelikož pouhý odkaz na posouzení rizik provedené ze strany RAC podle článku 69 tohoto nařízení nepostačuje. Tribunál měl tedy nesprávně za to, že implicitní určení rizika je přípustné.

52

Podle Komise, podporované Spolkovou republikou Německo a ECHA, je argumentace navrhovatelek neopodstatněná.

53

Zaprvé je třeba připomenout, že podle čl. 68 odst. 1 nařízení REACH je přijetí nového omezení, pokud jde o výrobu, použití nebo uvádění na trh některých látek, založeno na zjištění Komise, že tyto látky představují nepřijatelné riziko pro lidské zdraví nebo životní prostředí, jímž je nutné se zabývat na úrovni Unie, a zahrnuje zohlednění socioekonomického dopadu tohoto omezení, včetně dostupnosti alternativ.

54

Podle článku 69 tohoto nařízení se postup pro přijetí nového omezení zahajuje přípravou dokumentace podle přílohy XV, má-li Komise nebo členský stát za to, že existuje riziko, které není náležitě kontrolováno a jímž je nutné se zabývat. V souladu s článkem 70 uvedeného nařízení se RAC vyjádří k vhodnosti omezení s cílem snížit rizika pro lidské zdraví nebo životní prostředí a podle čl. 71 odst. 1 téhož nařízení SEAC vydá stanovisko k navrhovaným omezením, přičemž vychází zejména ze socioekonomického dopadu těchto omezení. ECHA předkládá stanoviska RAC a SEAC Komisi na základě čl. 72 odst. 1 nařízení REACH, která v souladu s čl. 73 odst. 1 prvním pododstavcem tohoto nařízení připravuje návrh změny přílohy XVII k uvedenému nařízení.

55

Z těchto ustanovení vyplývá, že i když určení nepřijatelného rizika pro lidské zdraví nebo životní prostředí plynoucího z výroby nebo použití látky nebo jejího uvedení na trh spadá do posuzovací pravomoci Komise, zakládá se toto určení mimo jiné na stanoviscích vydaných ze strany RAC a SEAC. Jak uvedla Komise ve své kasační odpovědi, uvedené určení je výsledkem jediného správního řízení, v jehož průběhu různí aktéři připravují po veřejné konzultaci stanoviska vědecké povahy s cílem připravit konečné rozhodnutí.

56

Tribunál proto mohl v bodě 192 napadeného rozsudku právem rozhodnout, že zásady stanovené v příloze I se uplatňují nejen na dokumentaci vyhotovenou podle přílohy XV, ale rovněž v rámci následujících fází procesu přijímání omezení ve smyslu čl. 68 odst. 1 nařízení REACH. Stejně tak uvádí generální advokátka v bodě 55 svého stanoviska, že tedy navrhovatelky nemohou tvrdit, že se Komise nemohla opírat o přílohu I pro účely posouzení nepřijatelnosti rizika ve smyslu téhož ustanovení.

57

Zadruhé na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatelky, ze znění bodů 192, 199 a 217 napadeného rozsudku nevyplývá žádný rozpor. Konstatování uvedené v bodě 192 tohoto rozsudku, že se zásady stanovené v příloze I uplatňují během celého procesu přijímání omezení, tedy není v rozporu s rozlišováním provedeným v bodě 199 uvedeného rozsudku mezi rizikem, které není náležitě kontrolováno ve smyslu článku 69 nařízení REACH, a nepřijatelným rizikem ve smyslu článku 68 tohoto nařízení. Účelem přípravy dokumentace podle přílohy XV a stanovisek MSC, RAC a SEAC je poskytnout Komisi nezbytné vědecké poznatky, které jí umožní posoudit riziko. I když je Komise povinna takovou kvalifikaci provést, z čl. 68 odst. 1 uvedeného nařízení nevyplývá, jak správně konstatuje Tribunál v bodě 217 napadeného rozsudku, že by měla provést nové vědecké posouzení srovnatelné s tím, které předtím provedly subjekty, jimž tento úkol svěřilo nařízení REACH.

58

A konečně pokud se navrhovatelky dovolávají neexistence výslovného konstatování „nepřijatelného rizika“ v napadeném nařízení, a z toho vyvozují, že Komise opomněla určit, zda používání látek D4 a D5 ve smývatelných kosmetických přípravcích představuje toto riziko, stačí připomenout, jak bylo uvedeno v bodě 44 tohoto rozsudku, že jak ze znění, tak z kontextu tohoto nařízení vyplývá, že Komise musela nepochybně považovat riziko spojené s přítomností látek D4 a D5 v některých smývatelných kosmetických přípravcích za nepřijatelné riziko.

59

Z toho vyplývá, že první část prvního důvodu kasačního opravného prostředku musí být zamítnuta jako neopodstatněná.

60

Podle navrhovatelek, podporovaných ACC, jak vyplývá z rozsudku ze dne 11. září 2002, Pfizer Animal Health v. Rada (T‑13/99, dále jen „rozsudek Pfizer, EU:T:2002:209, bod 151), měla Komise stanovit kritický práh pravděpodobnosti nepříznivých účinků, které nejsou přijatelné pro lidské zdraví nebo životní prostředí, bez ohledu na to, zda posouzení této hranice musí být kvantitativní, nebo kvalitativní. V bodech 185 a 202 napadeného rozsudku však Tribunál vyloučil použití rozsudku Pfizer.

61

Navrhovatelky tvrdí, že postup k zavedení omezení podle nařízení REACH zahrnuje, podobně jako posouzení rizika z hlediska zásady předběžné opatrnosti, o kterou se jednalo ve věci, v níž byl vydán rozsudek Pfizer, dvě fáze, z nichž první se týká vědecké identifikace rizika a druhá má určit, zda je takto zjištěné riziko pro společnost přijatelné. Určení „míry rizika považované za nepřijatelnou“, které Tribunál provedl v rozsudku Pfizer, lze tedy vztáhnout na určení nepřijatelnosti rizika podle čl. 68 odst. 1 nařízení REACH. Tím, že Tribunál odmítl postupovat stejně jako v rozsudku Pfizer, použil podle navrhovatelek nesprávně unijní judikaturu.

62

V důsledku toho by podle navrhovatelek měla Komise při určování „nepřijatelného rizika“ ve smyslu čl. 68 odst. 1 nařízení REACH posoudit, zda riziko identifikované předkladatelem dokumentace dosahuje kritického prahu pravděpodobnosti nepříznivých účinků, který je považován za nepřijatelný pro společnost.

63

Podle Komise, podporované Spolkovou republikou Německo a ECHA, je argumentace navrhovatelek neopodstatněná.

64

Úvodem je třeba poznamenat, že Tribunál v bodě 151 rozsudku Pfizer rozhodl, že „orgánům [Unie] přísluší stanovit úroveň ochrany, kterou považují za přiměřenou pro společnost, [a] určit míru rizika – tedy kritický práh pravděpodobnosti nepříznivých dopadů pro lidské zdraví a závažnosti těchto potenciálních dopadů – kterou nepovažují za přijatelnou […] a je-li překročena, vyžaduje v zájmu ochrany lidského zdraví preventivní opatření“.

65

I když je pravda, že se tento bod týká posouzení rizika v kontextu použití obecné zásady předběžné opatrnosti, nelze přesto vyvodit z rozsudku Pfizer, který byl vyhlášen před přijetím nařízení REACH, že určení míry rizika, kterou lze považovat za „nepřijatelnou“ ve smyslu tohoto nařízení, musí nezbytně zahrnovat kvantifikovatelný kritický práh pravděpodobnosti nepříznivých účinků.

66

Jak totiž uvádí generální advokátka v bodě 81 svého stanoviska, z ustálené judikatury Soudního dvora týkající se zásady předběžné opatrnosti vyplývá, že preventivní opatření vyžadují zaprvé identifikaci případných negativních následků a zadruhé důkladné posouzení rizika založené na nejspolehlivějších dostupných vědeckých poznatcích a nejnovějších výsledcích mezinárodního výzkumu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 28. ledna 2010, Komise v. Francie,C‑333/08, EU:C:2010:44, bod 92, jakož i ze dne 1. října 2019, Blaise a další, C‑616/17, EU:C:2019:800, bod 46). Soudní dvůr naproti tomu nepožaduje přesné určení hranice ještě přijatelného rizika.

67

Jak rovněž konstatoval Tribunál v bodech 190, 191 a 202 napadeného rozsudku, v konkrétní souvislosti látek PBT a vPvB byla unijním normotvůrcem stanovena v příloze I zvláštní ustanovení za účelem dodržení zásady předběžné opatrnosti.

68

V tomto ohledu z oddílu 4.0.1 této přílohy vyplývá, že u látek PBT a vPvB nelze provést posouzení nebezpečnosti dlouhodobých účinků podle oddílů 1 a 3 uvedené přílohy a odhad dlouhodobé expozice člověka a životního prostředí provedený podle oddílu 5.2 přílohy I s dostatečnou spolehlivostí. Oddíl 6.5 této přílohy stanoví, že v případě látek, jako jsou PBT a vPvB, u nichž není možné stanovit úroveň koncentrace látky, pod jejíž hodnotou nemůže dojít k nepříznivým účinkům v dané složce životního prostředí (PNEC), se provede „kvalitativní posouzení pravděpodobnosti že se [nepříznivým] účinkům zamezí“.

69

Tribunál se proto nedopustil nesprávného právního posouzení, když potvrdil určení nepřijatelnosti rizika ve smyslu čl. 68 odst. 1 nařízení REACH na základě posouzení rizik provedeného v souladu s přílohami I a XV, vhodnosti omezení s cílem snížit posuzovaná rizika a socioekonomického dopadu takového omezení, pokud neexistuje kvantifikovaný kritický práh pravděpodobnosti nepříznivých účinků.

70

Druhá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku proto musí být zamítnuta jako neopodstatněná.

71

V rámci třetího důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelky podporované ACC tvrdí, že bod 196 napadeného rozsudku je stižen vadou spočívající v nesprávném právním posouzení, jelikož v něm Tribunál dospěl k závěru, že nejistota spojená s posouzením míry rizika PBT nebo vPvB látek odůvodňuje přístup spočívající v tom, že jejich emise lze vyhodnotit jako skutečnost naznačující riziko. Tribunál tak podle navrhovatelek nesprávně použil svou judikaturu týkající se pojmu „nulové riziko“, jak vyplývá z rozsudku ze dne 17. května 2018, Bayer CropScience a další v. Komise (T‑429/13 a T‑451/13, EU:T:2018:280, body 116 a 123), a z rozsudku Pfizer (bod 152) (dále jen „judikatura ohledně pojmu ‚nulové riziko‘ “) a dopustil se nesprávného výkladu přílohy I.

72

Pokud jde zaprvé o nesprávné použití judikatury ohledně pojmu „nulové riziko“, navrhovatelky tvrdí, že Komise nedisponovala žádným jiným kritériem pro posouzení nepřijatelnosti rizika ve smyslu čl. 68 odst. 1 nařízení REACH, než je závěr uvedený předkladatelem dokumentace, který potvrdila ECHA, podle něhož by každá emise látky představovala skutečnost naznačující riziko. Tento závěr by však vedl k požadavku existence „nulového rizika“, jelikož za přijatelnou by mohla být považována pouze neexistence emisí. Je tedy v rozporu s touto judikaturou, z níž vyplývá, že při určování míry rizika považované za nepřijatelnou nelze přijetí preventivního opatření, jeho zrušení či zmírnění podřídit důkazu o neexistenci jakéhokoli rizika, jelikož je obecně nemožné takový důkaz předložit, jelikož nulové riziko ve skutečnosti neexistuje.

73

Pokud jde dále o výklad přílohy I, navrhovatelky uvádějí, že předkladatel dokumentace, RAC a Tribunál, když potvrdil závěry RAC, nesprávně vyložily tuto přílohu, jelikož zaprvé z kvalitativního posouzení rizika upraveného v oddíle 6.5 této přílohy nelze vyvodit, že všechny emise představují skutečnost naznačující riziko, a zadruhé tvrzení, že toto kvalitativní posouzení vylučuje kvantifikaci rizika, je neopodstatněné.

74

Pokud jde zaprvé o kvalitativní posouzení rizik upravené v příloze I, oddíly 0.1, 0.3 a 0.5 této přílohy mají podle názoru navrhovatelek za cíl posoudit rizika a určit, zda jsou náležitě kontrolována, analýzou potenciálních nepříznivých účinků látek a jejich porovnáním s odhadem expozice člověka a životního prostředí těmto látkám. Takové srovnání se provádí na základě kvantifikovaných údajů. Oddíl 0 uvedené přílohy, nadepsaný „Úvod“, obecně platí i pro látky PBT nebo vPvB. Tento oddíl tedy sám o sobě vyvrací úvahy uvedené Tribunálem v bodech 190, 191 a 196 napadeného rozsudku, podle nichž riziko spojené s PBT a vPvB látkami nelze náležitě kvantifikovat ani kontrolovat, což mu umožnilo tvrdit, že každé emise těchto látek představují skutečnost naznačující riziko.

75

Toto tvrzení Tribunálu je vyvráceno i systematickým výkladem přílohy I. Pro látky PBT nebo vPvB totiž na rozdíl od jiných látek vyžaduje oddíl 4 této přílohy, aby bylo provedeno posouzení, které je vlastní těmto látkám, a nikoli posouzení nebezpečnosti, jak je stanoveno v oddílech 1 a 3 uvedené přílohy, jakož i popis emisí (oddíl 4.2) doplňující posouzení expozice stanovené v oddíle 5 (kroku 2) téže přílohy. Toto posouzení expozice se musí provést v případě PBT nebo vPvB látek, neboť oddíl 7 přílohy I, nadepsaný „Formát zprávy o chemické bezpečnosti“, zahrnuje „posouzení expozice“ mezi povinné prvky zprávy o chemické bezpečnosti ve smyslu článku 14 nařízení REACH, a to u všech látek. Jelikož je hlavním cílem uvedeného posouzení expozice prokázat, že rizika pro lidské zdraví a životní prostředí jsou náležitě kontrolována, vyžaduje toto posouzení kvantifikaci rizika, aby bylo možné prokázat, že je náležitě kontrolováno. Pokud bychom připustili, že každá emise látky představuje skutečnost naznačující riziko, nebylo by nutné posuzovat expozici člověka a životního prostředí látkám PBT nebo vPvB a posouzení jejich chemické bezpečnosti by se omezilo na určení, zda látka představuje látku PBT, nebo vPvB.

76

Podle navrhovatelek kvalitativní posouzení rizika, o kterém se hovoří v oddíle 6.5 přílohy I, zahrnuje posouzení pravděpodobnosti v každém jednotlivém případě, že se nepříznivým účinkům zamezí, a tedy bude riziko náležitě kontrolováno. I kdyby přitom každá emise látky představovala skutečnost naznačující riziko, oddíl 6 této přílohy by postrádal význam, jelikož z pouhé skutečnosti, že látka byla identifikována jako látka PBT nebo vPvB, by se dalo vyvodit, že riziko nemůže být kvantifikováno a náležitě kontrolováno, aniž je třeba provést posouzení.

77

Z těchto oddílů vyplývá, že pokud jsou emise a pravděpodobnost nepříznivých účinků těchto látek minimalizovány, lze riziko považovat za náležitě kontrolované, i když tyto emise nejsou nulové. Z důvodu specifických vlastností látek D4 a D5 – jako je jejich rozpustnost, jejich rozdělení mezi prostředími, jejich biodiluce a absence potenciálu biomagnifikace – lze přitom z posouzení rizika vyvodit, že neexistuje pravděpodobnost nepříznivých účinků a riziko je náležitě kontrolováno, což RAC ani Tribunál nezohlednily, jelikož se omezují na tvrzení, že emise dotčených látek představují skutečnost naznačující riziko.

78

Navrhovatelky tvrdí, že odkaz v bodě 191 napadeného rozsudku na čl. 60 odst. 3 a 4 nařízení REACH, podle kterého nelze udělit povolení pro látky PBT a vPvB z důvodu, že riziko pro životní prostředí je náležitě kontrolováno, není v rozporu s argumenty uvedenými v bodech 74 až 77 tohoto rozsudku. Toto ustanovení pouze odráží vůli unijního normotvůrce omezit možnost žádat o povolení podle čl. 60 odst. 2 tohoto nařízení pro látky s kritickým prahem pravděpodobnosti nepříznivých účinků.

79

Navrhovatelky dodávají, že pokud by se připustilo, že každá emise látky představuje skutečnost naznačující riziko, povinnost provést opatření k řízení rizik za účelem minimalizace emisí by byla bezpředmětná, neboť bez ohledu na tato opatření by látka stále podléhala omezením, jelikož ve skutečnosti neexistují nulové emise. Tím, že žadatelé o registraci minimalizují emise a expozici v souladu s oddílem 6 přílohy I, splňují podmínky požadované k tomu, aby mohla být látka PBT nebo vPvB legálně uvedena na trh. Proto by měli být chráněni zásadou právní jistoty a měli by mít jistotu, že jejich látka nebude zakázána pouze z toho důvodu, že stále produkuje emise.

80

Pokud jde zadruhé o tvrzení Tribunálu, že kvalitativní posouzení vylučuje kvantifikaci rizika, je v rozporu s obsahem přílohy I. V tomto ohledu navrhovatelky tvrdí, že k určení kvantifikace rizika látek PBT nebo vPvB používají hodnotitelé technickou zprávu Evropského centra pro ekotoxikologii a toxikologii chemických látek (Ecetoc) týkající se „Posouzení rizik chemických látek PBT“ zveřejněnou v roce 2005, doplněnou a upřesněnou zprávou Ecetoc zveřejněnou v roce 2011. Tato zpráva přitom uvádí, že krok „charakterizace rizik“, který odpovídá kroku stanovenému v oddíle 6 přílohy I, obsahuje „kvalitativní nebo kvantitativní odhad pravděpodobnosti, četnosti a závažnosti známých nebo potenciálních nepříznivých účinků“.

81

Navrhovatelky tak tvrdí, že kvalitativní posouzení rizik musí být v zásadě založeno na kvantitativních údajích umožňujících kvantifikovat riziko, a tak Tribunál nesprávně rozhodl, že rizika spojená s látkami dotčenými v projednávané věci a s PBT nebo vPvB látkami obecně nemohou být odpovídajícím způsobem kvantifikována.

82

Komise, podporovaná Spolkovou republikou Německo a ECHA, má za to, že argumentace navrhovatelek je neopodstatněná. Pokud jde konkrétně o argument uvedený v bodě 80 tohoto rozsudku, který se opírá o odkaz na zprávu Ecetoc uvedenou v tomto bodě, Komise namítá, že se jedná o nový argument, který nebyl uplatněn před Tribunálem, a že jeho předložení ve fázi kasačního opravného prostředku je nepřípustné. V každém případě je tento argument neopodstatněný, jelikož tato zpráva Ecetoc je výsledkem soukromé iniciativy financované podniky, které mají zájem na výrobě a používání chemických látek.

83

V replice navrhovatelky dodávají, že výklad přílohy I provedený Tribunálem, zpochybněný v rámci třetího důvodu kasačního opravného prostředku, vede rovněž k porušení základního práva na svobodu podnikání, jelikož tento výklad neumožňuje provozovat žádný životaschopný podnik v souvislosti s PBT nebo vPvB látkami.

84

Navrhovatelky rovněž tvrdí, že argumenty založené na dokumentech Ecetoc nejsou nové a že tyto dokumenty mají ilustrovat, že kvalitativní posouzení rizik v souladu s oddílem 6.5 přílohy I umožňuje kvantifikovat riziko.

85

Komise v duplice tvrdí, že základní právo na svobodu podnikání nepředstavuje absolutní výsadu, jelikož orgány veřejné moci mohou ve veřejném zájmu omezit výkon hospodářské činnosti.

86

V rámci třetího důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelky v podstatě tvrdí, že bod 196 napadeného rozsudku je stižen vadou spočívající v nesprávném právním posouzení, jelikož Tribunál potvrdil stanovisko RAC, podle něhož rizika spojená s látkami D4 a D5 není možné spolehlivě kvantifikovat, přičemž emise těchto látek lze vyhodnotit jako skutečnost naznačující riziko. Navrhovatelky se domnívají, že Tribunál nesprávně použil judikaturu ohledně pojmu „nulové riziko“ a že nesprávně vyložil přílohu I, pokud jde o kvalitativní posouzení rizika, které podle navrhovatelek nevylučuje jeho kvantifikaci.

87

Pokud jde zaprvé o údajné použití pojmu „nulové riziko“, je třeba poznamenat, jak uvedla generální advokátka v bodě 91 svého stanoviska, že se argumentace navrhovatelek zakládá na nesprávném pochopení napadeného rozsudku. V bodě 196 tohoto rozsudku Tribunál pouze potvrdil nemožnost tvrzení, že napadené nařízení je stiženo zjevně nesprávným posouzením z důvodu, že RAC podobně jako Spojené království dospěl k závěru, že „rizika spojená s látkami D4 a D5 není možné spolehlivě kvantifikovat a jejich emise lze vyhodnotit jako skutečnost naznačující riziko“.

88

V důsledku toho je třeba na jedné straně konstatovat, že se v uvedeném bodě 196 netvrdí, že „všechny“ emise představují skutečnost naznačující riziko, ale že příslušné emise dotčených látek zkoumané RAC, a sice emise [uvolňované] do vodního prostředí z důvodu jejich použití ve smývatelných kosmetických přípravcích, mohly být považovány za rizikové. Dále je třeba poznamenat, že bod 196 napadeného rozsudku je součástí analýzy posouzení rizika provedené Tribunálem, která začíná v bodě 193 tohoto rozsudku a která v bodě 200 uvedeného rozsudku vede k závěru, že Komise při přijímání napadeného nařízení zohlednila všechny požadované faktory. Konkrétně v bodě 195 téhož rozsudku Tribunál přisvědčil vysvětlení uvedenému ve stanovisku RAC k odůvodnění svého závěru v bodě 196 napadeného rozsudku, podle něhož rizika spojená s látkami D4 a D5 není možné spolehlivě kvantifikovat a jejich emise do životního prostředí lze vyhodnotit jako skutečnost naznačující riziko.

89

V důsledku toho z bodu 196 napadeného rozsudku nevyplývá, že Tribunál potvrdil přístup „nulového rizika“.

90

Pokud jde zadruhé o údajný nesprávný výklad přílohy I, je třeba poznamenat, že látky PBT a vPvB podléhají zvláštním pravidlům v rámci této přílohy.

91

Oddíl 0 uvedené přílohy, nadepsaný „Úvod“, v pododdíle 0.6.3 stanoví, že pokud se po provedení prvních čtyř kroků posouzení chemické bezpečnosti dojde k závěru, že dotyčné látky mají být klasifikovány jako látky PBT nebo vPvB, musí toto posouzení rovněž pokračovat krokem 5 (posouzení expozice) a krokem 6 (charakterizace rizika) v souladu s oddíly 5 a 6 téže přílohy.

92

Oddíl 4 přílohy I je nadepsán „Posouzení PBT a vPvB“. Podle pododdílu 4.0.1 této přílohy je cílem „posouzení PBT a vPvB“ popsat možné emise látek klasifikovaných jako látky PBT nebo vPvB. Z tohoto pododdílu vyplývá, že jelikož posouzení nebezpečnosti podle oddílů 1 a 3 přílohy I zahrnující všechny dlouhodobé účinky a odhad dlouhodobé expozice člověka a životního prostředí látkám podle oddílu 5.2 této přílohy nelze pro uvedené látky provést s dostatečnou spolehlivostí, je třeba provést samostatné posouzení, a sice srovnání s kritérii (oddíl 4.1) a popis emisí (oddíl 4.2). Tato posouzení jsou uvedena v části B oddílu 8 zprávy o chemické bezpečnosti ve smyslu článku 14 nařízení REACH.

93

Jestliže pododdíl 0.6.3 vyžaduje, aby se v případě látek PBT a vPvB provedlo posouzení expozice ve smyslu oddílu 5 přílohy I, musí být tento pododdíl vykládán ve spojení s pododdílem 4.0.1 podle něhož výsledky získané po provedení druhého kroku posouzení expozice) (oddíl 5.2 – Odhad expozice) nelze provést s dostatečnou spolehlivostí, což je důvod, proč oddíl 4.2 stanoví popis emisí, který zahrnuje relevantní prvky posouzení expozice popsaného v oddíle 5.

94

Oddíl 6, nadepsaný „Charakterizace rizika“, obsahuje pododdíl 6.5, specifický pro látky PBT, podle něhož se u těch účinků na člověka a složek životního prostředí, u nichž nebylo možné určit hodnoty PNEC, provede kvalitativní posouzení pravděpodobnosti, že se při provedení scénáře expozice nepříznivým účinkům zamezí. Jak přitom bylo správně uvedeno v bodě 190 napadeného rozsudku, pro dlouhodobé účinky látek PBT nebo vPvB nelze hodnoty PNEC spolehlivě určit.

95

Ze systematiky přílohy I tak vyplývá, že v případě PBT a vPvB látek se přednostně použijí zvláštní pravidla. Na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatelky, z této přílohy nevyplývá, že popis emisí uvedený v oddíle 4.2 doplňuje posouzení expozice popsané v oddíle 5 uvedené přílohy, ale že popis emisí specifický pro PBT a vPvB látky zahrnuje relevantní prvky posouzení expozice popsaného v tomto oddíle 5, pokud to specifičnost těchto látek umožňuje. Jak rovněž uvádí Komise ve své kasační odpovědi, podle oddílu 4.2 přílohy I jsou pro PBT nebo vPvB látky použitelné pouze relevantní části posouzení expozice popsané v uvedeném oddíle 5.

96

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že ačkoli se oddíl 5 přílohy I, jehož předmětem je provedení kvantitativního a kvalitativního odhadu dávky nebo koncentrace látky, které člověk a životní prostředí jsou nebo mohou být vystaveni, vztahuje na „posouzení PBT nebo vPvB“ látek, neznamená to, že musí být nutně proveden kvantitativní odhad rizika těchto látek.

97

Jak Tribunál správně uvedl v bodě 191 napadeného rozsudku, není totiž možné kvantitativně a s dostatečnou spolehlivostí kontrolovat rizika spojená s látkami PBT a vPvB. Toto tvrzení je podpořeno čl. 60 odst. 3 a 4 nařízení REACH, který brání udělení povolení pro použití látek PBT a vPvB z důvodu, že riziko pro životní prostředí je náležitě kontrolováno, přičemž takové povolení lze udělit pouze tehdy, pokud se prokáže, že socioekonomické přínosy převažují nad riziky a nejsou k dispozici žádné vhodné alternativní látky nebo technologie.

98

Pokud jde o argument vycházející z toho, že závěr Tribunálu v bodě 191 napadeného rozsudku může být vyvrácen závěry zprávy Ecetoc, je třeba konstatovat, jak uvádí Komise, že byl poprvé vznesen až ve fázi kasačního opravného prostředku a že tímto argumentem navrhovatelky žádají Soudní dvůr, aby provedl posouzení skutkového stavu, což překračuje rámec jeho přezkumné pravomoci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. března 2023, PlasticsEurope v. ECHA,C‑119/21 P, EU:C:2023:180, bod 84 a citovaná judikatura). Uvedený argument je tedy nepřípustný.

99

Na podporu třetího důvodu kasačního opravného prostředku se navrhovatelky rovněž dovolávají porušení zásady právní jistoty a tvrdí, že splnily požadavky stanovené nařízením REACH, aby minimalizovaly emise a expozici v souladu s oddílem 6 přílohy I, a splnily tak podmínky vyžadované pro použití dotčených látek. V tomto ohledu je třeba připomenout, že zásada právní jistoty vyžaduje, aby právní úprava Unie umožnila dotčeným osobám přesně se seznámit s rozsahem povinností, které jim uvedená úprava ukládá a tyto osoby měly možnost jednoznačně znát svá práva a povinnosti a postupovat podle toho (rozsudek ze dne 29. března 2011, ArcelorMittal Luxembourg v. Komise a Komise v. ArcelorMittal Luxembourg a další, C‑201/09 P a C‑216/09 P, EU:C:2011:190, bod 68 a citovaná judikatura). Dovolávání se porušení nařízení REACH před Tribunálem a tvrzení, že dotčené látky splňují podmínky vyžadované pro jejich uvedení na trh, však nebyly dostatečné k tomu, aby navrhovatelky měly ve věci úspěch. Přijetí názoru zastávaného navrhovatelkami by znamenalo, že ve všech situacích, kdy žadatelé o registraci vynakládají řádnou péči za účelem minimalizace emisí látky, bude použití této látky povoleno bez ohledu na skutečnost, že existuje riziko považované za nepřijatelné, což neodpovídá záměru unijního normotvůrce.

100

Pokud jde o výtku vycházející z porušení práva na svobodu podnikání, je třeba poznamenat, že tato výtka nebyla uplatněna v kasačním opravném prostředku, ale až ve fázi repliky, a tak musí být odmítnuta jako nepřípustná.

101

Třetí důvod kasačního opravného prostředku tedy musí být zamítnut v plném rozsahu jako zčásti neopodstatněný a zčásti nepřípustný.

102

Navrhovatelky tvrdí, že z druhého pododstavce preambule přílohy XIII, jakož i z bodů 5 a 6 odůvodnění nařízení č. 253/2011 vyplývá, že posouzení vlastností B a vB látky nesmí být založeno pouze na údajích týkajících se biokoncentrace nebo bioakumulace podle oddílu 3.2.2 písm. a) přílohy XIII, ale že by mělo zohlednit i jiné kategorie informací, jako je biomagnifikační faktor (dále jen „BMF“) nebo faktor trofické magnifikace (dále jen „TMF“), které jsou výslovně uvedeny v písm. c) tohoto oddílu.

103

Podle navrhovatelek se Tribunál zaprvé dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 88 napadeného rozsudku rozhodl, že „se normotvůrce rozhodl upřednostnit výsledky spolehlivých studií o BCF látky u vodních druhů, nebo přinejmenším že se MSC domníval, aniž se dopustil zjevně nesprávného posouzení, že hodnoty BCF mají v projednávané věci větší důkazní sílu než jiné údaje, na které navrhovatelky odkazují“. Toto pochybení lze vysvětlit skutečností, že Tribunál měl zaprvé v bodě 86 tohoto rozsudku nesprávně za to, že se unijní normotvůrce rozhodl stanovit v oddílech 1.1.2 a 1.2.2 přílohy XIII kritéria pro identifikaci vlastností B nebo vB ve vztahu k BCF dotčených látek u vodních druhů, čímž upřednostnil údaje o BCF, a zadruhé odůvodnil tuto přednost v bodě 87 uvedeného rozsudku skutečností, že jsou-li k dispozici spolehlivé informace o BCF, mohou být kritéria stanovená ve vztahu k BCF použita přímo na tyto informace.

104

Výklad zvolený v napadeném rozsudku je podle navrhovatelek neslučitelný s oddílem 3.2 přílohy XIII, jakož i s „Pokyny k požadavkům na informace a posuzování chemické bezpečnosti“ ECHA, který v oddíle R.11.4.1.2 uvádí, že „kromě hodnot BCF je třeba vzít v úvahu další významné informace“ a že „úvod k příloze XIII […] tak vyžaduje, aby všechny ostatní dostupné údaje o bioakumulaci byly zohledněny společně a na základě přístupu založeného na průkaznosti důkazů za použití expertního posudku k učinění závěru“, a který „nevymezuje pořadí důležitosti nebo důkazní sílu jednotlivých typů údajů“.

105

Tribunál rovněž v bodě 87 napadeného rozsudku nesprávně vyložil druhý pododstavec preambule přílohy XIII, jakož i bod 6 odůvodnění nařízení č. 253/2011, které uvádějí, že určování založené na průkaznosti důkazů je relevantní zejména, pokud nemohou být kritéria uvedená v oddíle 1 této přílohy aplikována přímo na dostupné informace. Podle názoru navrhovatelek Tribunál tím, že měl za to, že údaje uvedené v oddíle 3.2.2 této přílohy nabudou na významu, pokud nemohou být údaje o BCF aplikovány přímo na dostupné informace, měl ve skutečnosti za to, že nelze přiznat žádnou relevanci nebo zvláštní vliv údajům uvedeným v písmenech b) a c) tohoto oddílu, pokud jsou k dispozici výsledky ve smyslu písmene a) uvedeného oddílu.

106

Tento závěr však není podle navrhovatelek podpořen druhým pododstavcem preambule přílohy XIII ani body 5 a 6 odůvodnění nařízení č. 253/2011, které neuvádějí, že určování založené na průkaznosti důkazů je relevantní, zejména pokud přímá aplikace kritérií B/vB na údaje o BCF není možná, ale že toto určování je obzvláště relevantní, pokud není možná přímá aplikace kritérií B/vB na všechny dostupné informace. Tento výklad je rovněž v souladu s třetím pododstavcem preambule této přílohy, který trvá na nutnosti posoudit veškeré dostupné informace bez ohledu na jejich individuální závěry. Napadený rozsudek však nesprávně upřednostňuje údaje o BCF právě z důvodu možnosti numerické aplikace těchto údajů na kritéria stanovená v oddíle 1 uvedené přílohy. Nicméně přístup založený na průkaznosti důkazů měl být v projednávané věci použit k posouzení vlastností B a vB dotčených látek bez ohledu na skutečnost, že Tribunál měl za to, že údaje o BCF mohou být přímo, resp. numericky aplikovány na kritéria stanovená v tomto oddíle.

107

Podle navrhovatelek příloha XIII vyžaduje posouzení údajů o BCF, jakož i údajů týkajících se BMF nebo TMF, aniž je stanoveno přednostní pořadí. Pokud jsou k dispozici výsledky pocházející z těchto údajů, které si ale vzájemně odporují, jako je tomu v projednávané věci, a pokud vlastnosti zkoumané látky naznačují, že určitá kategorie údajů není relevantní, jak je tomu rovněž v případě BCF, je v souladu s vnitřní koherencí této přílohy, aby byl v zásadě přiznán zvláštní význam určování založenému na průkaznosti důkazů, které zkoumá jiné údaje než BCF a které mají stejnou úroveň důležitosti.

108

Zadruhé navrhovatelky tvrdí, že Tribunál v bodě 96 napadeného rozsudku obrátil důkazní břemeno, když dospěl k závěru, že absence biomagnifikace látky v určitém potravním řetězci neprokazuje absenci biomagnifikace této látky v jiných potravních řetězcích. Tribunál tím pominul skutečnost, že nařízení REACH nevyžaduje prokázání absence biomagnifikace ve všech možných potravních řetězcích, ale naopak ukládá ECHA povinnost prokázat, že látka splňuje kritéria stanovená pro to, aby byla identifikována jako látka B nebo vB, což v projednávaném případě nebylo dokázáno.

109

Komise tvrdí, že čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku je zčásti nepřípustný a zčásti irelevantní. Tím, že navrhovatelky zpochybňují posouzení Tribunálu týkající se důkazní síly BCF, je jejich argumentace nepřípustná, jelikož ve skutečnosti směřuje k provedení nového posouzení skutkového stavu. Naproti tomu v míře, v níž se argumentace navrhovatelek týká nesprávného výkladu, kterého se měl Tribunál dopustit tím, že podpořil přednost výsledků spolehlivých studií o BCF, je tato argumentace irelevantní. I kdyby se totiž Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když v zásadě upřednostnil tyto výsledky, quod non, jeho posouzení nemůže být zpochybněno, jelikož MSC měl v projednávané věci za to, aniž se dopustil zjevně nesprávného posouzení, že hodnoty BCF mají větší důkazní sílu než ostatní údaje, na které navrhovatelky odkazují.

110

V každém případě je podle Komise, kterou podporuje ECHA, čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku neopodstatněný, jelikož upřednostnění výsledků spolehlivých studií o BCF látky u vodních druhů odráží z vědeckého hlediska větší důkazní sílu údajů týkajících se BCF.

111

Spolková republika Německo ve své kasační odpovědi dodává, že jelikož hodnota BCF látek D4 a D5 značně překračuje prahové hodnoty stanovené v příloze XIII, dostačovala by sama o sobě k odůvodnění zákazu opírat se o biokoncentraci těchto látek, i když Komise a ECHA zkoumaly i jiné informace uvedené v oddíle 3.2.2 této přílohy.

112

V rámci čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelky, podporované ACC, v podstatě tvrdí, že body 86 až 88 a 96 napadeného rozsudku jsou stiženy vadou spočívající v nesprávném právním posouzení, vycházející zaprvé z nesprávného výkladu přílohy XIII, pokud jde o přednost, kterou Tribunál uznal údajům BCF, a zadruhé z obrácení důkazního břemene.

113

Pokud jde zaprvé o upřednostnění výsledků spolehlivých studií o BCF látky u vodních druhů, které Tribunál potvrdil v bodech 86 až 88 napadeného rozsudku, ze systematiky přílohy XIII, ve znění nařízení č. 253/2011, vyplývá, že zjištění průkaznosti důkazů znamená, že se souhrnně posuzují veškeré dostupné informace, které mají význam pro identifikaci látek PBT nebo vPvB, bez ohledu na jejich individuální závěry, přičemž je třeba věnovat náležitou pozornost kvalitě a konzistenci údajů.

114

Podle druhého pododstavce preambule této přílohy se za účelem identifikace PBT a vPvB látek v rámci zjišťování průkaznosti důkazů provádí srovnání všech relevantních a dostupných informací uvedených v oddíle 3.2 této přílohy, a sice zejména relevantních a dostupných údajů týkajících se BCF, BMF a TMF s kritérii stanovenými v oddíle 1 této přílohy.

115

Podle oddílu 1 přílohy XIII, který se týká kritérií pro identifikaci PBT a vPvB látek, je bioakumulace definována ve vztahu k BCF u vodních druhů. Látka je tedy „bioakumulativní“, je-li BCF vyšší než 2000 a „velmi bioakumulativní“, je-li BCF vyšší než 5000.

116

Z druhého pododstavce preambule této přílohy vyplývá, že určování založené na průkaznosti důkazů se aplikuje zejména tehdy, pokud kritéria stanovená v oddíle 1 této přílohy, v projednávané věci BCF, nemohou být aplikována přímo na dostupné informace. To vyplývá rovněž z bodu 6 odůvodnění nařízení č. 253/2011, podle kterého určování založené na průkaznosti důkazů se týká zejména případů, kdy není aplikace kritérií stanovených v tomto oddíle 1 na dostupné informace zřejmá.

117

Jak bylo rovněž uvedeno v bodech 44 až 50 stanoviska generální advokátky Kokott ve věci Global Silicones Council a další v. ECHA (C‑559/21 P, EU:C:2023:321), ze znění této preambule ve spojení s bodem 6 odůvodnění vyplývá, že zjištěním průkaznosti důkazů je předně nezbytné vyjasnit, s přihlédnutím ke všem dostupným informacím vyjmenovaným v oddíle 3.2 přílohy XIII, zda dostupné studie náležitě a spolehlivě stanovily BCF. Je-li tomu tak, relevantní a spolehlivé údaje týkající se BCF mají přednostní postavení v systematice přílohy XIII, jelikož bioakumulace s těmito údaji přímo souvisí. Tento výklad nelze zpochybnit tím, že do nařízení 2017/735, kterým se mění nařízení č. 440/2008, byla zapracována zkušební metoda prostřednictvím potravy, to znamená prostřednictvím biomagnifikace nebo trofické magnifikace, která je vhodná pro látky s velmi nízkou rozpustností ve vodě, jakožto metoda používaná k určení bioakumulace v rybách, podobně jako expozice ve vodním prostředí.

118

V důsledku toho mohl Tribunál v bodech 86 až 88 napadeného rozsudku dospět k závěru, aniž se dopustil nesprávného právního posouzení, že unijní normotvůrce upřednostnil výsledky spolehlivých studií o BCF látky u vodních druhů. Jak Tribunál správně uvedl v bodě 87 tohoto rozsudku, tato přednost nemá vliv na provedení určování založeného na průkaznosti důkazů. V tomto kontextu Tribunál konstatoval, že se MSC nedopustil zjevně nesprávného posouzení, když se domníval, že údaje o BCF mají větší důkazní sílu než ostatní údaje, na které navrhovatelky odkazovaly, a sice údaje týkající se TMF a BMF. V důsledku toho argumentace navrhovatelek, podle které z napadeného rozsudku vyplývá, že by neměla být přiznána žádná relevance nebo zvláštní vliv údajům uvedeným v oddíle 3.2.2 písm. b) a c) přílohy XIII, pokud jsou k dispozici výsledky týkající se biokoncentrace, svědčí o nesprávném výkladu tohoto rozsudku, a musí být tudíž odmítnuta jako neopodstatněná.

119

Dále vzhledem k tomu, že se čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku týká posouzení Tribunálu konkrétního způsobu, jakým bylo v projednávané věci provedeno určování založené na průkaznosti důkazů, jakož i důkazní hodnoty přiznané údajům týkajícím se BCF při poměrném vážení jednotlivých důkazů, musí být tento důvod kasačního opravného prostředku při absenci jakéhokoli tvrzení o zkreslení zamítnut jako nepřípustný ze stejných důvodů, které jsou uvedeny v bodě 98 tohoto rozsudku.

120

Pokud jde zadruhé o údajné obrácení důkazního břemene Tribunálem v bodě 96 napadeného rozsudku v tom, že měl implicitně za to, že navrhovatelky musí prokázat absenci biomagnifikace ve všech potravních řetězcích, stačí konstatovat, že v bodě 95 tohoto rozsudku Tribunál správně uvedl, že absence biomagnifikace neznamená absenci bioakumulace a nutně neumožňuje rozptýlit obavy pramenící z biokoncentrace. Právě v tomto kontextu Tribunál v bodě 96 napadeného rozsudku prohlásil, aniž obrátil důkazní břemeno, že navrhovatelky neprokázaly, že existence biodiluce v některých potravních řetězcích vylučuje biomagnifikaci v jiných potravních řetězcích.

121

Čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku tedy musí být zamítnut v plném rozsahu jako zčásti neopodstatněný a zčásti nepřípustný.

122

Navrhovatelky, podporované ACC, tvrdí, že se příloha XIII vztahuje na organické látky, včetně organokovových sloučenin, a nikoli na anorganické látky. Látky D4 a D5 mají jedinečné vlastnosti z důvodu jejich hybridní povahy, jež se projevují odlišnými vlastnostmi rozpustnosti a rozdělení mezi prostředími, které ovlivňují jejich distribuci a osud v životním prostředí, což podle navrhovatelek vysvětluje, že údaje o BCF by neměly být upřednostněny za účelem posouzení vlastností B a vB těchto látek. Zkoušky týkající se biokoncentrace jsou prováděny za umělých podmínek, kdy je zabráněno uvolňování látek do ovzduší nebo do sedimentu a ve kterých je koncentrace těchto látek ve vodě udržována na konstantní úrovni. BCF tedy neodráží chování látek D4 a D5 v životním prostředí za reálných podmínek. Naproti tomu BMF a TMF představují za těchto podmínek relevantní parametry.

123

Podle navrhovatelek jsou látky D4 a D5 kromě jejich vlastností rozpustnosti a rozdělení mezi prostředími biodilutivní, protože jejich koncentrace klesá se zvyšující se trofickou úrovní, například přenosem z organismů v sedimentu na ryby, a jsou metabolizovány, jsou-li absorbovány organismy potravou, což znamená, že se neakumulují v potravním řetězci. ECHA přitom měla zohlednit hybridní povahu látek D4 a D5, a odpovídajícím způsobem upravit aplikaci kritérií stanovených v oddílech 1.1.2 a 1.2.2 přílohy XIII.

124

Podle názoru navrhovatelek Tribunál neodpověděl na argumenty uvedené v bodech 122 a 123 tohoto rozsudku a v bodě 105 napadeného rozsudku se omezil na tvrzení, že látka s hybridní povahou není vyloučena z působnosti přílohy XIII, nebo v bodě 108 tohoto rozsudku zase na to, že žádný z argumentů vznesených navrhovatelkami nemůže prokázat, že látky D4 a D5 jsou anorganickými látkami, ani neodpověděl na to, že se příloha XIII nebo kritéria, která jsou v ní stanovená, na tyto látky neaplikují.

125

Navrhovatelky nicméně tvrdí, že Tribunál neměl určit, zda se na tyto látky aplikuje příloha XIII, ale zda se Komise a ECHA dopustily pochybení tím, že nepřezkoumaly dopad zvláštní povahy týchž látek na způsob, jakým na ně lze aplikovat kritéria přílohy XIII. Pokud navrhovatelky tvrdí, že prokázaly, že ECHA nezohlednila inherentní vlastnosti látek D4 a D5 vyplývající z jejich hybridní povahy, bylo na ECHA, aby prokázala opak, a na Tribunálu, aby v tomto ohledu provedl přezkum. Závěr, k němuž Tribunál dospěl v bodě 108 napadeného rozsudku, nicméně vede k obrácení důkazního břemene, jelikož se Tribunál rovněž dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že toto opomenutí ze strany ECHA nepředstavuje zjevně nesprávné posouzení, kterým by byla stižena legalita napadeného nařízení.

126

Komise, podporovaná ECHA, namítá nepřípustnost pátého důvodu kasačního opravného prostředku, kterým se navrhovatelky ve skutečnosti domáhají nového posouzení skutkového stavu a důkazů hodnocených Tribunálem, zejména pokud jde o otázku, zda ECHA zohlednila jedinečné vlastnosti nebo hybridní povahu látek D4 a D5.

127

Stejně jako Spolková republika Německo má Komise za to, že pátý důvod kasačního opravného prostředku je v každém případě neopodstatněný, neboť, jak vyplývá z bodu 118 a následujících napadeného rozsudku, Tribunál správně porozuměl argumentům navrhovatelek a odpověděl na ně.

128

Navrhovatelky ve své replice upřesňují, že se nedomáhají nového posouzení vědeckého hodnocení, ale rozhodnutí Soudního dvora o tom, zda se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení při výkladu přílohy XIII, zda zkreslil jejich žalobní důvody a důkazy, které mu předložily, a zda porušil jejich právo být vyslechnuty.

129

Komise ve své duplice tvrdí, že argumentace týkající se zkreslení žalobních důvodů vznesených navrhovatelkami a porušení práva být vyslechnuty byla uplatněna až ve fázi repliky, a musí být tudíž odmítnuta jako nepřípustná ze stejných důvodů, jako jsou důvody uvedené v bodě 100 tohoto rozsudku.

130

Pátým důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatelky v podstatě tvrdí, že Tribunál neměl určit, zda se příloha XIII aplikuje na D4 a D5, což konstatoval v bodech 107 a 108 napadeného rozsudku, ale posoudit důsledky vyplývající z hybridní povahy těchto látek, pokud jde o aplikaci kritérií stanovených v této příloze.

131

Pokud jde zaprvé o úvahy v napadeném rozsudku týkající se klasifikace látek D4 a D5 jako organických látek, které spadají do působnosti přílohy XIII – přestože z procesních písemností předložených Tribunálu, zejména z žaloby, vyplývá, že navrhovatelky mimo jiné tvrdily, že „kritéria přílohy XIII, včetně kritérií stanovených v oddílech 1.1.2 a 1.2.2 […], musí být upravena tak, aby […] byla určena bioakumulace pro D4 nebo D5“ – zjištění Tribunálu ohledně aplikace této přílohy na dotčené látky nepoškozuje zájmy navrhovatelek. V systematice tohoto rozsudku totiž toto zjištění představuje krok předcházející analýze inherentních vlastností vyplývajících z hybridní povahy těchto látek a jejich vlivu na posouzení vlastností PBT nebo vPvB, což je analýza, kterou Tribunál rovněž provedl. Kromě toho, jak vyplývá z bodů 106, 107, 109 a 111 napadeného rozsudku, což navrhovatelky nezpochybňují, jejich argumentace uvedená před Tribunálem se týkala rovněž organické nebo anorganické povahy uvedených látek, na což Tribunál odpověděl v bodech 107 a 108 tohoto rozsudku.

132

Pokud jde zadruhé o údajné opomenutí Tribunálu analyzovat argumentaci navrhovatelek co do důsledků vyplývajících z hybridní povahy látek D4 a D5, z bodů 118 až 126 napadeného rozsudku, které navrhovatelky nezpochybňují, vyplývá, že Tribunál přezkoumal fyzikálně-chemické vlastnosti látek D4 a D5 a v bodě 122 tohoto rozsudku konstatoval, že všechny tyto vlastnosti byly ze strany MSC pozorovány při posuzování vlastností P a vP, jakož i vlastností B a vB těchto látek.

133

Je třeba rovněž poznamenat, že Tribunál v rámci svého přezkumu důsledků vyplývajících z hybridní povahy látek D4 a D5 nijak neobrátil důkazní břemeno. V tomto ohledu je třeba připomenout, aniž to představuje obrácení důkazního břemene, že účastník řízení, který namítá nedostatečnost analýzy relevantních skutečností ze strany dotčeného orgánu Unie nebo zjevně nesprávná posouzení, kterých se tento orgán měl dopustit, musí předložit důkazy, které mohou odůvodnit vážné pochybnosti o posouzení provedeném tímto orgánem, přičemž je na tomto orgánu, aby tyto pochybnosti případně vyvrátil.

134

Pokud jde zatřetí o údajné zkreslení žalobních důvodů a důkazů, jakož i o porušení práva být vyslechnut, je třeba poznamenat, že tyto výtky, ostatně nepodložené, byly poprvé uplatněny až ve fázi repliky, a jsou tudíž nepřípustné ze stejných důvodů, které jsou uvedeny v bodě 100 tohoto rozsudku.

135

Z toho vyplývá, že pátý důvod kasačního opravného prostředku musí být zamítnut zčásti jako neopodstatněný a zčásti odmítnut jako nepřípustný.

136

Ze všech předcházejících úvah vyplývá, že kasační opravný prostředek musí být zamítnut v plném rozsahu.

137

Podle čl. 184 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora platí, že není-li kasační opravný prostředek opodstatněný, Soudní dvůr rozhodne o nákladech řízení. Článek 138 odst. 1 jednacího řádu, který se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě jeho čl. 184 odst. 1, stanoví, že účastníku řízení, jenž neměl úspěch ve věci, se uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

138

Článek 184 odst. 4 jednacího řádu stanoví, že nepodal-li kasační opravný prostředek sám vedlejší účastník řízení v prvním stupni, může mu být uložena náhrada nákladů řízení o kasačním opravném prostředku jen tehdy, účastnil-li se písemné nebo ústní části řízení před Soudním dvorem. Pokud se řízení účastní, může Soudní dvůr rozhodnout, že tento účastník řízení nese vlastní náklady řízení.

139

Podle čl. 140 odst. 1 tohoto jednacího řádu členské státy a orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení.

140

Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a navrhovatelky neměly ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedeným uložit náhradu nákladů řízení.

141

Vzhledem k tomu, že Spolková republika Německo, ECHA a ACC, vedlejší účastnice řízení v prvním stupni, se účastnily písemné části řízení před Soudním dvorem, ponesou vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto: