–

za Terhelt5: B. Gyalog, ügyvéd,

–

za Központi Nyomozó Főügyészség: G. Egri a P. Fürcht, jako zmocněnci,

–

za maďarskou vládu: M. Z. Fehér, K. Szíjjártó a M. Tátrai, jako zmocněnci,

–

za rakouskou vládu: A. Posch, J. Schmoll a E. Samoilova, jako zmocněnci,

–

za švýcarskou vládu: L. Lanzrein a V. Michel, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi: B. Béres a M. Wasmeier, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 54 Úmluvy k provedení Schengenské dohody ze dne 14. června 1985 mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích (Úř. věst. 2000, L 239, s. 19; Zvl. vyd. 19/02, s. 9), která byla podepsána v Schengenu dne 19. června 1990 a vstoupila v platnost dne 26. března 1995 (dále jen „ÚPSD“), jakož i článku 50 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci trestního řízení, jež v Maďarsku zahájilo Központi Nyomozó Főügyészség (Ústřední státní zastupitelství pro předběžné vyšetřování, Maďarsko) (dále jen „KNF“) proti Terhelt5, maďarskému státnímu příslušníkovi (dále jen „obviněný“), mimo jiné pro trestné činy korupce, pro které již bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání v Rakousku, jež bylo zastaveno Zentrale Staatsanwaltschaft zur Verfolgung von Wirtschaftsstrafsachen und Korruption (Ústřední státní zastupitelství pro stíhání hospodářské kriminality a korupce, Rakousko) (dále jen „WKStA“).

3

Článek 54 ÚPSD, obsažený v její hlavě III kapitole 3, nadepsané „Zákaz dvojího trestu“, stanoví:

„Osoba, která byla pravomocně odsouzena jednou smluvní stranou, nesmí být pro tentýž čin stíhána druhou smluvní stranou za předpokladu, že v případě odsouzení již byla vykonána nebo je právě vykonávána sankce, nebo podle práva smluvní strany, ve které byl rozsudek vynesen, již nemůže být vykonána.“

4

Článek 57 odst. 1 ÚPSD stanoví:

„Je-li osoba smluvní stranou obviněna z trestného činu a mají-li příslušné orgány této smluvní strany důvod domnívat se, že obvinění se týká téhož trestného činu, za který již dotyčná osoba byla druhou smluvní stranou pravomocně odsouzena, vyžádají si, považují-li to za nutné, u příslušných orgánů smluvní strany, na jejímž území bylo rozhodnutí vydáno, související informace.“

5

Článek XXVIII odst. 6 Magyarország Alaptörvénye (maďarský základní zákon) stanoví:

„S výhradou výjimečných případů stanovených zákonem o opravných prostředcích nemůže být nikdo stíhán nebo odsouzen za trestný čin, pro který již byl pravomocně zproštěn viny nebo odsouzen podle maďarského práva nebo v rámci mezinárodní smlouvy nebo aktu Evropské unie podle práva jiného státu.“

6

Podle § 4 odst. 3 Büntetőeljárásról szóló 2017. évi XC. törvény (zákon č. XC z roku 2017 o trestním řízení) nelze zahájit trestní řízení, a pokud bylo zahájeno, musí být zastaveno, pokud již bylo o skutcích spáchaných pachatelem pravomocně rozhodnuto, aniž jsou dotčena řízení o mimořádných opravných prostředcích a některá zvláštní řízení.

7

Ustanovení § 4 odst. 7 tohoto zákona stanoví, že trestní řízení nesmí být zahájeno, a pokud bylo zahájeno, musí být zastaveno, pokud bylo o skutcích spáchaných pachatelem pravomocně rozhodnuto v členském státě Evropské unie nebo pokud bylo v některém členském státě přijato rozhodnutí ve věci samé, jež podle práva tohoto členského státu brání ve vztahu k týmž skutkům jak zahájení nového trestního řízení, tak obnově trestního řízení z moci úřední nebo na základě řádného opravného prostředku.

8

Ustanovení § 254 Büntető Törvénykönyvről szóló 1978. évi IV. törvény (zákon č. IV z roku 1978, trestní zákoník) stanovilo:

„(1)   Kdo ve svém zájmu poskytne nebo slíbí neoprávněnou výhodu zaměstnanci nebo členovi rozpočtového orgánu, profesní či jiné organizace nebo někomu jinému, aby porušil svou povinnost, dopustí se trestného činu a bude potrestán odnětím svobody až na tři roky.

(2)   Odnětím svobody až na pět let bude pachatel potrestán, bude-li neoprávněná výhoda poskytnuta nebo přislíbena zaměstnanci nebo členovi rozpočtového orgánu, profesní či jiné organizace oprávněného samostatně přijímat opatření.“

9

Ustanovení § 190 Strafprozessordnung (trestní řád, dále jen „StPO“), nadepsané „Zastavení vyšetřování“, zní takto:

„Státní zastupitelství přestane stíhat trestný čin a zastaví vyšetřování, jestliže:

1.   skutek, pro který se vyšetřování vede, není trestný podle zákona nebo by bylo z právních důvodů nezákonné pokračovat v trestním stíhání obviněného, nebo

2   neexistuje žádný skutečný důvod pro pokračování v trestním stíhání obviněného.“

10

Ustanovení § 193 StPO, nadepsané „Pokračování v řízení“, stanoví:

„(1)   Jakmile je řízení zastaveno, nelze proti obviněnému vést žádné další vyšetřování; v případě potřeby nařídí státní zastupitelství jeho propuštění. Pokud však rozhodnutí týkající se pokračování v řízení vyžaduje provedení určitých vyšetřovacích úkonů nebo důkazů, může státní zastupitelství v jednotlivých případech nařídit jejich provedení nebo je samo provést.

(2)   Státní zastupitelství může nařídit pokračování ve vyšetřování zastaveném podle § 190 nebo § 191, pokud trestní řízení týkající se trestného činu není promlčeno a pokud:

[…]“

11

Podle § 195 StPO může osoba, která se stala obětí trestného činu, za určitých podmínek požádat o pokračování ve vyšetřování, které bylo ukončeno, dokud tento trestný čin není promlčen. Má-li státní zastupitelství za to, že žádost oběti je odůvodněná, musí pokračovat v řízení bez ohledu na požadavky stanovené v § 193 odst. 2 bodu 1 nebo 2 StPO.

12

Ustanovení § 307 Strafgesetzbuch (trestní zákoník, dále jen „StGB“), nadepsané „Korupce“, ve znění použitelném na spor v původním řízení, v odstavci 1 stanoví:

„Kdo

[…]

[…]“

13

Dne 22. srpna 2012 zahájilo WKStA v Rakousku trestní řízení proti dvěma osobám rakouské státní příslušnosti pro podezření z trestného činu praní peněz, zpronevěry a korupce ve smyslu § 307 odst. 1 bodu 6 StGB, jakož i proti obviněnému pro podezření z trestného činu korupce ve smyslu téhož ustanovení.

14

Vyšetřování se týkalo událostí, k nimž došlo v letech 2005 až 2010 a které se týkaly podezření z úplatků poskytovaných úředníkům veřejné správy prostřednictvím několika společností se sídlem v různých členských státech, jejichž cílem bylo ovlivnit rozhodnutí, které mělo být přijato v rámci řízení o zadání veřejných zakázek, jejichž předmětem bylo dodání nových vlaků pro dvě linky metra v Budapešti (Maďarsko). Jednalo se zejména o převody částek v celkové výši několika milionů eur, které byly vyplaceny jako odměna za poradenské služby, u nichž existovalo podezření, že nebyly nikdy skutečně poskytnuty.

15

Obviněný, který údajně věděl o fiktivní povaze poradenských smluv a o jejich skutečném předmětu, byl podezřelý z toho, že se s cílem získat tuto veřejnou zakázku snažil podplatit osobu nebo osoby, jež mohly ovlivnit osoby rozhodující o této zakázce. Konkrétně v období od5. dubna 2007 do 8. února 2010 provedl prostřednictvím jisté společnosti několik plateb v celkové výši přesahující sedm milionů eur ve prospěch úředníků veřejné správy, kteří se dopustili trestného činu pasivní korupce a kteří zůstali neznámí.

16

Tato podezření proti obviněnému vycházela z informací poskytnutých Serious Fraud Office (Úřad pro vyšetřování závažných podvodů, Spojené království) (dále jen „SFO“) v rámci žádosti o právní pomoc v souvislosti s vyšetřováním zaměřeným na skupinu britských podniků, z analýzy bankovních údajů rakouské společnosti, jejichž předložení nařídilo WKStA, jakož i z výslechu rakouských podezřelých uvedených v bodě 13 tohoto rozsudku, kteří byli vyslechnuti jako svědci.

17

Obviněný nebyl v rámci vyšetřování vedeného WKStA vyslechnut jako podezřelý, jelikož vyšetřovací úkon, který toto státní zastupitelství provedlo dne 26. května 2014 s cílem jeho vypátrání, se ukázal jako neúspěšný.

18

Usnesením ze dne 3. listopadu 2014 WKStA vyšetřování zastavilo, neboť mělo s odkazem na výsledky vyšetřování dosud vedených rakouskými, britskými a maďarskými orgány za to, že neexistuje skutečný důvod pro pokračování v trestním stíhání ve smyslu § 190 bodu 2 StPO. Toto státní zastupitelství mělo za to, že vzhledem k tomu, že neexistoval žádný důkaz o tom, že jeden z podezřelých uvedených v bodě 13 tohoto rozsudku či obviněný skutečně spáchali korupční jednání uvedené v § 307 odst. 1 bodě 6 StGB, nebylo toto jednání s dostatečnou jistotou prokázáno, aby za něj mohli být odsouzeni, takže bylo nutné zastavit trestní stíhání.

19

WKStA toto rozhodnutí o zastavení trestního stíhání několikrát přezkoumalo, ale pokaždé muselo konstatovat, že podmínky pro pokračování v řízení stanovené v § 193 a § 195 StPO nebyly splněny zejména proto, že korupční jednání kladené obviněnému za vinu bylo v Rakousku promlčeno nejpozději od roku 2015.

20

Dne 10. dubna a 29. srpna 2019 podalo KNF k Fővárosi Törvényszék (soud hlavního města Budapešti, Maďarsko), předkládajícímu soudu, obžalobu, na jejímž základě bylo v Maďarsku zahájeno trestní stíhání proti obviněnému pro trestný čin korupce ve smyslu § 254 odst. 1 a 2 zákona č. IV z roku 1978, kterým se stanoví trestní zákoník, uvedeného v bodě 8 tohoto rozsudku.

21

Vzhledem k tomu, že předkládající soud měl za to, že korupční jednání kladené obviněnému za vinu bylo stejné jako to, které již bylo v Rakousku předmětem vyšetřování ze strany WKStA, než bylo tímto státním zastupitelstvím následně zastaveno, předkládající soud usnesením ze dne 8. prosince 2020 toto trestní stíhání zastavil na základě zásady ne bis in idem zakotvené v čl. 4 odst. 3 a 7 zákona č. XC z roku 2017 o trestním řízení, zmíněného v bodě 6 tohoto rozsudku.

22

Toto usnesení bylo zrušeno usnesením Fővárosi Ítélőtábla (Odvolací soud v Budapešti, Maďarsko) ze dne 15. června 2021, který věc vrátil předkládajícímu soudu.

23

Podle Fővárosi Ítélőtábla (Odvolací soud v Budapešti) nelze usnesení WKStA ze dne 3. listopadu 2014 o zastavení trestního stíhání uvedeném v bodě 18 tohoto rozsudku považovat za pravomocné rozhodnutí ve smyslu článku 50 Listiny a článku 54 ÚPSD, jelikož dostupné dokumenty neumožňují jasně prokázat, že toto usnesení je založeno na dostatečně důkladném a úplném posouzení důkazů. Zejména nic neprokazuje, že by WKStA vedle výslechu dvou rakouských podezřelých uvedených v bodě 13 tohoto rozsudku shromáždilo i jiné důkazy a že by vyslechlo kteroukoliv z přibližně 90 osob, které KNF uvedlo v obžalobě za účelem jejich výslechu nebo výpovědi. Kromě toho obviněný nebyl vyslechnut jako podezřelý.

24

Za těchto podmínek se Fővárosi Törvényszék (soud hlavního města Budapešti) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

25

Podstatou všech tří otázek předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda musí být zásada ne bis in idem zakotvená v článku 54 ÚPSD ve spojení s článkem 50 Listiny vykládána v tom smyslu, že za pravomocné rozhodnutí ve smyslu těchto článků musí být považováno rozhodnutí o zproštění obvinění vydané v prvním členském státě v návaznosti na vyšetřování týkající se především korupčního jednání, pokud je obviněný v druhém členském státě pro totéž jednání znovu trestně stíhán a:

26

Na úvod je třeba připomenout, že použití zásady ne bis in idem podléhá dvojí podmínce, a sice že existuje dřívější pravomocné rozhodnutí (podmínka „bis“) a tytéž skutky jsou předmětem dřívějšího rozhodnutí a pozdějšího stíhání nebo rozhodnutí (podmínka „idem“) (rozsudek ze dne 23. března 2023, Dual Prod, C‑412/21, EU:C:2023:234, bod 51 a citovaná judikatura).

27

Pokud jde o druhou z těchto podmínek, předkládající soud výslovně vychází z předpokladu, že v projednávaném případě je tato podmínka splněna.

28

Pokud jde o první podmínku, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora k tomu, aby mohla být osoba považována za „pravomocně odsouzenou“ ve smyslu článku 54 ÚPSD, musí být trestní řízení v návaznosti na přijetí dotčeného trestněprávního rozhodnutí, jako je v projednávaném případě rozhodnutí o zproštění obvinění, „pravomocně ukončeno“ a dále musí být toto rozhodnutí vydáno po „posouzení věci samé“ (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. června 2016, Kossowski, C‑486/14, EU:C:2016:483, body 34 a 42, jakož i citovaná judikatura).

29

V projednávaném případě, pokud jde v první řadě o požadavek, aby bylo trestní řízení pravomocně ukončeno, je třeba s ohledem na okolnosti uvedené v prvních dvou odrážkách zmíněných v bodě 25 tohoto rozsudku připomenout, že podle judikatury Soudního dvora se článek 54 ÚPSD použije i na rozhodnutí vydaná orgánem povolaným k účasti na trestním soudnictví v daném vnitrostátním právním řádu, jako je státní zastupitelství, kterými je trestní stíhání v členském státě pravomocně skončeno bez uložení trestu, a přestože byla taková rozhodnutí přijata bez účasti soudu a neměla formu rozsudku. Kromě toho posouzení tohoto požadavku musí být provedeno na základě práva smluvního státu, který vydal dotčené trestněprávní rozhodnutí, a musí zajistit, aby dotčené rozhodnutí zakládalo v tomto státě ochranu poskytovanou zásadou ne bis in idem (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 22. prosince 2008, Turanský, C‑491/07, EU:C:2008:768, body 35 a 36, jakož i ze dne 29. června 2016, Kossowski, C‑486/14, EU:C:2016:483, body 35 a 39, jakož i citovaná judikatura).

30

V této souvislosti z judikatury Soudního dvora rovněž vyplývá, že skutečnost, že podle použitelného vnitrostátního práva může být trestní řízení ukončené rozhodnutím o zproštění obvinění obnoveno v případě „nových nebo nově odhalených skutečností“, jako jsou nové skutečnosti či důkazy, nemůže zpochybnit pravomocný charakter tohoto rozhodnutí, jelikož toto rozhodnutí pravomocně neukončilo trestní řízení, pokud tato možnost obnovy, ač nejde o „mimořádný opravný prostředek“, nicméně implikuje výjimečné zahájení nového řízení, a to na základě odlišných důkazů, a nikoli pouhé pokračování v již ukončeném řízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. června 2014, M, C‑398/12, EU:C:2014:1057, body 37 až 40).

31

V projednávaném případě s ohledem na tuto judikaturu nemůže skutečnost, že rakouské právo stanoví v § 193 odst. 2 bodě 2 StPO možnost pokračování v řízení zastaveném přijetím rozhodnutí o zproštění obvinění za striktních podmínek, tedy pokud „vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které ať již samostatně, nebo ve spojení s jinými výsledky řízení podle všeho odůvodňují odsouzení obviněného“, zpochybnit pravomocný charakter tohoto rozhodnutí.

32

Totéž platí pro druhou možnost pokračování v řízení podle rakouského práva, rovněž striktně vymezenou, a sice pokud podle § 193 odst. 2 bodu 1 StPO „obviněný nebyl v souvislosti s tímto trestným činem vyslechnut […] a nebyl mu v tomto ohledu uložen žádný donucovací prostředek“.

33

Tato možnost, i když nepředstavuje „mimořádný opravný prostředek“, totiž s ohledem na dvojí podmínku, které podléhá, implikuje výjimečné zahájení nového řízení, a nikoli pouhé pokračování v již ukončeném řízení, jehož cílem je přezkum rozhodnutí o zproštění obvinění s ohledem na výpovědi obviněného v případě, že by obviněný mohl být později vyslechnut. Kromě toho je třeba uvést, že ve věci v původním řízení státní zastupitelství tuto možnost po přijetí rozhodnutí o zproštění obvinění nemělo, jelikož je nesporné, že i když obviněný nebyl vyslechnut, byl vůči němu přesto vykonán „donucovací prostředek“ ve formě vyšetřovacího úkonu s cílem jeho vypátrání, který se ukázal jako neúspěšný.

34

Striktně vymezená a výjimečná povaha těchto možností pokračování v již ukončeném řízení je dále umocněna skutečností, že podle § 193 odst. 2 StPO není obnova řízení v žádném případě možná, pokud mezitím došlo k promlčení trestného činu. Tak tomu bylo v projednávané věci, jelikož je nesporné, že přinejmenším od roku 2015 došlo k promlčení trestného činu, tedy pouze několik měsíců po přijetí rozhodnutí o zproštění obvinění v listopadu 2014.

35

Kromě toho pouhá skutečnost, na kterou odkazuje předkládající soud v druhé otázce, že podle použitelného vnitrostátního práva existují možnosti pokračování v ukončeném řízení, pokud trestný čin ještě není promlčen, avšak v projednávaném případě státní zastupitelství tyto možnosti před uplynutím promlčecí doby nevyužilo, nemůže zpochybnit pravomocný charakter rozhodnutí o ukončení řízení, neboť trestní stíhání nebylo definitivně promlčeno.

36

Vzhledem k tomu, že tyto výjimečné možnosti pokračování v již ukončeném řízení, jak jsou striktně upraveny v § 193 odst. 2 StPO, nemohou mít vliv na pravomocný charakter rozhodnutí o zastavení řízení přijatého na základě § 190 StPO, rozhodnutí státního zastupitelství nevyužít některé z těchto možností z důvodu, že podmínky pro to nebyly splněny, nemůže zpochybnit pravomocný charakter uvedeného rozhodnutí.

37

Rakouská vláda kromě toho v písemném vyjádření s odkazem na judikaturu Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko) a na rakouskou právní nauku tvrdila, že podle rakouského práva rozhodnutí státního zastupitelství o zastavení řízení podle § 190 StPO „nemůže být zpochybněno řádným opravným prostředkem, a proto od okamžiku jeho přijetí vyvolává pravomocné účinky jak z materiálního, tak formálního hlediska“. Mezi jeho účinky tato vláda zmiňuje tzv. „blokační účinek“ („Sperrwirkung“) vyplývající z takového rozhodnutí v souladu se zásadou ne bis in idem vůči všem orgánům ostatních členských států, pokud bylo toto rozhodnutí přijato po předběžném přezkoumání věci samé, jakož i po posouzení opodstatněnosti obvinění z trestného činu, jehož spáchání je obviněnému kladeno za vinu.

38

Z toho vyplývá, že okolnosti uvedené v prvních dvou odrážkách bodu 25 tohoto rozsudku nemohou zpochybnit, že v projednávaném případě je splněn požadavek připomenutý v bodě 28 tohoto rozsudku, aby bylo trestní stíhání „pravomocně ukončeno“.

39

Pokud jde v druhé řadě o požadavek, který byl rovněž připomenut v bodě 28 tohoto rozsudku, aby rozhodnutí o ukončení dotčeného trestního řízení bylo vydáno po „posouzení věci samé“, je třeba zaprvé zdůraznit, že okolnost uvedená v první odrážce bodu 25 tohoto rozsudku, že rozhodnutí o ukončení řízení bylo přijato z důvodu neexistence jakéhokoli důkazu, že obviněný skutečně spáchal trestný čin, který je mu kladen za vinu, neznamená, že tato druhá podmínka není splněna. Naopak Soudní dvůr již rozhodl, že zproštění obžaloby pro nedostatek důkazů je založeno na posouzení věci samé (rozsudek ze dne 28. září 2006, Van Straaten, C‑150/05, EU:C:2006:614, bod 60).

40

Zadruhé z judikatury vyplývá, že posouzení pravomocného charakteru rozsudku ve smyslu článku 54 ÚPSD musí být provedeno nejen s ohledem na cíl tohoto článku, kterým je především zajistit, aby se každá osoba, která byla odsouzena a vykonala trest nebo případně byla pravomocně zproštěna obžaloby v členském státě, mohla pohybovat uvnitř schengenského prostoru, aniž by se musela obávat nového stíhání pro tentýž čin v jiném členském státě, ale rovněž s ohledem na potřebu podporovat předcházení trestné činnosti a bojovat proti ní v rámci prostoru svobody, bezpečnosti a práva v souladu s čl. 3 odst. 2 SEU [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 29. června 2016, Kossowski, C‑486/14, EU:C:2016:483, bod 47, a ze dne 28. října 2022, Generalstaatsanwaltschaft München (Vydání a ne bis in idem), C‑435/22 PPU, EU:C:2022:852, bod 78 a citovaná judikatura].

41

Zatřetí je třeba připomenout, že jak zásada vzájemné důvěry mezi členskými státy, tak zásada vzájemného uznávání, která je sama založena na vzájemné důvěře mezi členskými státy, mají v unijním právu zásadní význam, neboť umožňují vytvoření a zachování prostoru bez vnitřních hranic [rozsudek ze dne 28. října 2022, Generalstaatsanwaltschaft München (Vydání a ne bis in idem), C‑435/22 PPU, EU:C:2022:852, bod 92 a citovaná judikatura].

42

Co se týče konkrétně článku 54 ÚPSD, Soudní dvůr rozhodl, že z tohoto článku nutně vyplývá, že mezi smluvními státy existuje vzájemná důvěra v jejich příslušné systémy trestního soudnictví a že každý z uvedených států přijme uplatnění trestního práva platného v ostatních smluvních státech, i kdyby uplatnění jeho vlastního vnitrostátního práva vedlo k odlišnému řešení. Tato vzájemná důvěra si žádá, aby dotčené příslušné orgány druhého členského státu akceptovaly pravomocné rozhodnutí vydané na území prvního členského státu, které jim bylo oznámeno [rozsudek ze dne 28. října 2022, Generalstaatsanwaltschaft München (Vydání a ne bis in idem), C‑435/22 PPU, EU:C:2022:852, bod 93 a citovaná judikatura].

43

Z judikatury však též vyplývá, že uvedená vzájemná důvěra může obstát pouze v případě, že je druhý smluvní stát s to ujistit se na základě informací od prvního smluvního státu o tom, že dotyčné rozhodnutí přijaté příslušnými orgány prvního státu je skutečně pravomocné rozhodnutí, které bylo vydáno po posouzení ve věci samé [rozsudek ze dne 12. května 2021, Bundesrepublik Deutschland (Red notice Interpolu), C‑505/19, EU:C:2021:376, bod 81 a citovaná judikatura].

44

Začtvrté Soudní dvůr rozhodl, že rozhodnutí státního zastupitelství o zastavení trestního stíhání a ukončení vyšetřování nelze považovat za rozhodnutí vydané po posouzení ve věci samé a za „pravomocné rozhodnutí“ ve smyslu článku 54 ÚPSD, pokud ze samotného odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že neproběhlo důkladné vyšetřování, protože jinak by mohla být narušena vzájemná důvěra členských států, a že nevyslechnutí poškozeného a případného svědka v tomto ohledu nasvědčuje tomu, že ve věci v původním řízení nebylo provedeno důkladné vyšetřování (rozsudek ze dne 29. června 2016, Kossowski, C‑486/14, EU:C:2016:483, bod 53).

45

S ohledem na tuto judikaturu vyvstává otázka, zda ve věci dotčené v původním řízení bylo rozhodnutí WKStA o zastavení trestního řízení přijato po „důkladném vyšetřování“ ve smyslu rozsudku ze dne 29. června 2016, Kossowski (C‑486/14, EU:C:2016:483), takže toto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydané po posouzení věci samé, jak vyžaduje článek 54 ÚPSD, s ohledem na okolnosti, na které poukazuje předkládající soud ve třetí otázce a které byly převzaty do třetí odrážky uvedené v bodě 25 tohoto rozsudku, a sice že v průběhu vyšetřování státní zastupitelství shromáždilo údaje v rámci žádosti o právní pomoc, jakož i v návaznosti na přístup k bankovním účtům a výslech dvou dalších podezřelých, avšak nevyslechlo obviněného, jelikož se vyšetřovací úkon, který má povahu donucovacího prostředku s cílem jeho vypátrání, nakonec ukázal jako neúspěšný.

46

Jak vyplývá z bodu 48 rozsudku ze dne 29. června 2016, Kossowski (C‑486/14, EU:C:2016:483), ve věci, ve které byl vydán uvedený rozsudek, státní zastupitelství nepokračovalo v trestním řízení „pouze z důvodu, že obviněný odmítl vypovídat a poškozený i další svědek údajně mají bydliště v Německu, takže nemohli být během vyšetřování [v Polsku] vyslechnuti, a nebylo tedy možno přezkoumat výpovědi poškozeného bez důkladnějšího vyšetřování za účelem shromáždění a posouzení důkazů“. Soudní dvůr z toho vyvodil, že rozhodnutí o zastavení trestního stíhání na základě takového vyšetřování nepředstavuje rozhodnutí vydané po posouzení věci samé.

47

Naproti tomu je v projednávaném případě nesporné, že WKStA mělo v průběhu vyšetřování, které trvalo více než dva roky, přístup k bankovním účtům v rámci žádosti o právní pomoc ze strany britských orgánů, a sice SFO, jakož i k dalším bankovním účtům a vyslechla dva další podezřelé rakouské státní příslušnosti uvedené v bodě 13 tohoto rozsudku.

48

Rakouská vláda kromě toho v písemném vyjádření uvádí, že peněžní toky zjištěné na základě přístupu k uvedeným bankovním účtům byly analyzovány Bundesamt für Korruptionsprävention und Korruptionsbekämpfung (rakouský spolkový úřad pro prevenci a boj proti korupci, Rakousko). Po koordinační schůzce Evropské agentury pro posílení justiční spolupráce (Eurojust) v květnu 2014 SFO informoval WKStA o tom, že neexistují žádné nové důkazy, které by vedly k identifikaci veřejného činitele konkrétně v Maďarsku, jelikož přístup k účtům jak na Slovensku, tak na Kypru neposkytl v tomto ohledu žádnou informaci. Není jisté, zda by předání informací týkajících se účtů, které si SFO vyžádal od Lichtenštejnska, mohlo přinést další objasnění. Dne 3. listopadu 2014 Eurojust informoval WKStA o tom, že vyšetřování vedená maďarskými justičními orgány rovněž nemohla potvrdit podezření z trestného činu.

49

Dále, i když je pravda, že v projednávaném případě nebyl obviněný vyslechnut, je nesporné, že to bylo z důvodu, jak zdůrazňuje předkládající soud ve třetí otázce, že tento obviněný byl nicméně podroben vyšetřovacímu úkonu donucovacího charakteru s cílem jeho vypátrání, i když se nakonec ukázal jako neúspěšný.

50

Jak v podstatě rovněž tvrdila švýcarská vláda, pouhá skutečnost, že obviněný nebyl v průběhu vyšetřování vyslechnut, představuje jako taková indicii pro to, že neproběhlo důkladné vyšetřování, jen tehdy, když použitelné vnitrostátní právo ukládá státnímu zastupitelství povinnost vyslechnout obviněného před přijetím rozhodnutí o ukončení vyšetřování. Je přitom třeba připomenout, že § 193 odst. 2 bod 1 StPO výslovně stanoví možnost pokračovat v trestním řízení po přijetí rozhodnutí o zproštění obvinění, pokud obviněný nebyl vyslechnut pro trestný čin, z jehož spáchání je podezřelý a pokud mu v tomto ohledu nebyl uložen žádný donucovací prostředek. Jeví se tedy, že v souladu s použitelným vnitrostátním právem může být takové rozhodnutí za určitých okolností přijato bez výslechu obviněného.

51

I když v takovém případě nevyslechnutí obviněného jakožto podezřelého nemůže samo o sobě odůvodnit závěr o neexistenci důkladného vyšetřování, nic to nemění na tom, jak v podstatě rovněž uvedl generální advokát v bodě 76 svého stanoviska, že tato okolnost může být nicméně zohledněna mezi dalšími relevantními indiciemi poukazujícími na takovou neexistenci. Za tímto účelem je třeba prokázat, že za okolností projednávané věci bylo možné po státním zastupitelství prvního členského státu rozumně požadovat, aby přijalo vyšetřovací úkon zajišťující účinný výslech uvedeného obviněného, který zjevně mohl přinést nové skutečnosti nebo důkazy, které by mohly do značné míry zpochybnit opodstatněnost rozhodnutí o zproštění obvinění. Jak však rovněž uvedl generální advokát v bodě 77 svého stanoviska, státnímu zastupitelství nelze bránit v tom, aby vyvodilo důsledky ze skutečnosti, že se obviněný záměrně vyhýbal možnosti být vyslechnut, například tím, že nebyl policejním orgánům k dispozici.

52

Obecně pouze ve spíše výjimečných případech může druhý členský stát dospět k závěru, že v prvním členském státě neproběhlo důkladné vyšetřování, a to pokud je tomu zjevně tak s ohledem na použitelné vnitrostátní právo prvního členského státu s přihlédnutím především k důvodům uvedeným v tomto rozhodnutí, jakož i k informacím případně sděleným před jeho přijetím prvním členským státem případně v odpovědi na žádost, která mu byla zaslána druhým členským státem.

53

Konstatování druhého členského státu, že neproběhlo důkladné vyšetřování, musí totiž představovat spíše výjimku než pravidlo, přičemž jak v podstatě zdůraznil generální advokát v bodech 32 a 39 až 42 svého stanoviska, takové konstatování je v každém případě nutné, pokud ze znění příslušného trestněprávního rozhodnutí vyplývá, že tomuto rozhodnutí nepředcházelo žádné skutečné vyšetřování nebo posouzení trestní odpovědnosti obviněného nebo také to, že s ohledem na použitelné vnitrostátní právo bylo toto rozhodnutí přijato především z důvodů, které je třeba považovat za čistě procesní povahy, nebo z důvodů účelnosti, hospodárnosti nebo politiky soudů.

54

Takové pojetí je v souladu se zvláštním cílem sledovaným článkem 54 ÚPSD, který spočívá v zajištění toho, aby se osoba, která byla v některém členském státě pravomocně zproštěna obvinění, mohla pohybovat uvnitř schengenského prostoru, aniž by se musela obávat trestního stíhání pro tentýž čin v jiném členském státě, jak je uvedeno v bodě 40 tohoto rozsudku, jakož i se zásadami vzájemné důvěry a vzájemného uznávání mezi členskými státy, na nichž je založena zásada ne bis in idem zakotvená v tomto ustanovení, jakož i v článku 50 Listiny, jak vyplývá z bodů 41 a 42 tohoto rozsudku.

55

Tento cíl a tyto zásady naproti tomu brání tomu, aby státní zastupitelství druhého členského státu, pokud má v úmyslu zahájit trestní stíhání proti osobě, která již byla stíhána a byla na základě vyšetřování pravomocně zproštěna obvinění za tentýž čin v prvním členském státě, podrobně zkoumalo toto vyšetřování s cílem jednostranně určit, zda je toto vyšetřování dostatečně důkladné z hlediska práva prvního členského státu.

56

Kromě toho, pokud má státní zastupitelství druhého členského státu vážné a konkrétní pochybnosti o tom, zda bylo vyšetřování vedené státním zastupitelstvím prvního členského státu důkladné nebo dostatečné podrobné vzhledem ke skutečnostem a důkazům, které mělo toto státní zastupitelství k dispozici v průběhu vyšetřování nebo které mohlo skutečně mít k dispozici při provádění vyšetřovacích úkonů, které byly s ohledem na okolnosti daného případu přiměřeně nezbytné, musí se toto státní zastupitelství obrátit na státní zastupitelství prvního členského státu s žádostí o pomoc, zejména ohledně použitelného vnitrostátního práva a důvodů, z nichž vycházelo rozhodnutí o zproštění obvinění vydané na základě tohoto vyšetřování, například využitím mechanismu spolupráce stanoveného za tímto účelem v článku 57 ÚPSD.

57

V tomto ohledu je třeba připomenout, že ve vztazích mezi členskými státy je třeba zohlednit zásadu loajální spolupráce zakotvenou v čl. 4 odst. 3 SEU, která členským státům ukládá povinnost obecně, a tedy zejména v rámci uplatňování zásady ne bis in idem, jak je zakotvena v článku 54 ÚPSD, navzájem se respektovat a pomáhat si při plnění úkolů vyplývajících ze Smluv.

58

Nicméně, i když skutkové okolnosti připomenuté v bodech 47 až 50 tohoto rozsudku – jsou-li prokázány – spíše potvrzují, že vyšetřování vedené v prvním členském státě zjevně nepostrádá důkladnost, nic to nemění na tom, jak v podstatě rovněž uvedl generální advokát v bodě 66 svého stanoviska, že je v konečném důsledku věcí předkládajícího soudu, který musí v projednávaném případě rozhodnout o použitelnosti zásady ne bis in idem, aby posoudil důkladnost vyšetřování s ohledem na všechny v tomto ohledu relevantní skutečnosti.

59

Jak již bylo uvedeno v bodě 51 tohoto rozsudku, v rámci tohoto celkového posouzení může předkládající soud za určitých podmínek mezi dalšími případnými relevantními indiciemi nasvědčujícími tomu, že v prvním členském státě neproběhlo důkladné vyšetřování, zohlednit skutečnost, že obviněný nebyl vyslechnut jako podezřelý.

60

S ohledem na výše uvedené je třeba na položené otázky odpovědět tak, že zásada ne bis in idem zakotvená v článku 54 ÚPSD ve spojení s článkem 50 Listiny musí být vykládána v tom smyslu, že za pravomocné rozhodnutí ve smyslu těchto článků musí být považováno rozhodnutí o zproštění obvinění vydané v prvním členském státě v návaznosti na vyšetřování týkající se především korupčního jednání, pokud je obviněný v druhém členském státě pro totéž jednání znovu trestně stíhán a pokud:

přičemž státní zastupitelství druhého členského státu může mezi dalšími případnými relevantními indiciemi nasvědčujícími tomu, že v prvním členském státě neproběhlo důkladné vyšetřování, zohlednit skutečnost, že státní zastupitelství prvního členského státu nevyslechlo obviněného, avšak za předpokladu, že se prokáže, že za okolností projednávané věci bylo možné po státním zastupitelství prvního členského státu rozumně požadovat, aby provedlo vyšetřovací úkon zajišťující účinný výslech uvedeného obviněného, který zjevně mohl přinést nové skutečnosti nebo důkazy, které by mohly do značné míry zpochybnit opodstatněnost rozhodnutí o zproštění obvinění.

61

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto:

Zásada ne bis in idem zakotvená v článku 54 Úmluvy k provedení Schengenské dohody ze dne 14. června 1985 mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích, která byla podepsána v Schengenu dne 19. června 1990 a vstoupila v platnost dne 26. března 1995, ve spojení s článkem 50 Listiny základních práv Evropské unie,

musí být vykládána v tom smyslu, že

za pravomocné rozhodnutí ve smyslu těchto článků musí být považováno rozhodnutí o zproštění obvinění vydané v prvním členském státě v návaznosti na vyšetřování týkající se především korupčního jednání, pokud je obviněný v druhém členském státě pro totéž jednání znovu trestně stíhán a pokud

přičemž státní zastupitelství druhého členského státu může mezi dalšími případnými relevantními indiciemi nasvědčujícími tomu, že v prvním členském státě neproběhlo důkladné vyšetřování, zohlednit skutečnost, že státní zastupitelství prvního členského státu nevyslechlo obviněného, avšak za předpokladu, že se prokáže, že za okolností projednávané věci bylo možné po státním zastupitelství prvního členského státu rozumně požadovat, aby provedlo vyšetřovací úkon zajišťující účinný výslech uvedeného obviněného, který zjevně mohl přinést nové skutečnosti nebo důkazy, které by mohly do značné míry zpochybnit opodstatněnost rozhodnutí o zproštění obvinění.