–

za Thermalhotel Fontana Hotelbetriebsgesellschaft mbH: T. Katalan, Rechtsanwältin,

–

za rakouskou vládu: A. Posch, J. Schmoll a F. Werni, jako zmocněnci,

–

za českou vládu: O. Serdula, M. Smolek a J. Vláčil, jako zmocněnci,

–

za finskou vládu: M. Pere, jako zmocněnkyně,

–

za Evropskou komisi: B.-R. Killmann a D. Martin, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 3 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (Úř. věst. 2004, L 166, s. 1, a oprava Úř. věst. 2013, L 188, s. 10; Zvl. vyd. 05/05, s. 72), jakož i článku 45 SFEU a článku 7 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 492/2011 ze dne 5. dubna 2011 o volném pohybu pracovníků uvnitř Unie (Úř. věst. 2011, L 141, s. 1).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností Thermalhotel Fontana Hotelbetriebsgesellschaft mbH (dále jen „Thermalhotel Fontana“) a Bezirkshauptmannschaft Südoststeiermark (správní úřad okresu Jihovýchodní Štýrsko, Rakousko, dále jen „správní orgán“) ve věci odmítnutí ze strany posledně uvedeného úřadu poskytnout společnosti Thermalhotel Fontana náhrady za ztrátu na výdělku, která jejím zaměstnancům vznikla během doby izolace v místech jejich bydliště ve Slovinsku a v Maďarsku, kterou jim v souvislosti s pandemií covidu‑19 nařídily příslušné orgány těchto členských států.

3

Článek 3 nařízení č. 883/2004, nadepsaný „Věcná oblast působnosti“, v odstavci 1 stanoví:

„Toto nařízení se vztahuje na veškeré právní předpisy týkající se těchto oblastí sociálního zabezpečení:

[…]“

4

Článek 5 tohoto nařízení stanoví:

„Nestanoví-li toto nařízení jinak a s ohledem na zvláštní prováděcí předpisy, použije se toto:

[…]

5

Článek 7 nařízení č. 492/2011 v odstavcích 1 a 2 stanoví:

„1.   S pracovníkem, který je státním příslušníkem členského státu, nesmí být na území jiného členského státu zacházeno z důvodu jeho státní příslušnosti jinak než s tuzemskými pracovníky, jde-li o podmínky zaměstnávání a pracovní podmínky, zejména z oblasti odměňování, skončení pracovního poměru a návratu k povolání nebo opětného zaměstnání, pokud se stal nezaměstnaným.

2.   Požívá stejné sociální a daňové výhody jako tuzemští pracovníci.“

6

Epidemiegesetz 1950 (zákon o epidemiích z roku 1950) ze dne 14. října 1950 (BGBl. 186/1950) je použitelný na spor v původním řízení ve znění ze dne 25. září 2020 (BGBl. I, 104/2020), pokud jde o jeho § 7 a § 32, a ve znění ze dne 24. července 2006 (BGBl. I, 114/2006), pokud jde o jeho § 17 (dále jen „EpiG“).

7

Podle § 7 EpiG, nadepsaného „Izolace nemocných“:

„(1)   Vyhláškou se stanoví seznam onemocnění, na která se vztahuje ohlašovací povinnost a v jejichž případě mohou být nemocným osobám, osobám podezřelým z nemoci nebo osobám podezřelým z nákazy nařízena opatření za účelem izolace.

(1a)   Za účelem zabránění šíření onemocnění, na která se vztahuje ohlašovací povinnost, a která jsou uvedena ve vyhlášce vydané podle odstavce 1, může být nemocným osobám, osobám podezřelým z nemoci nebo osobám podezřelým z nákazy nařízena izolace nebo omezení jejich kontaktů s okolím, pokud s ohledem na povahu onemocnění a chování dotyčné osoby existuje vážné a významné riziko pro zdraví jiných osob, které nelze odstranit méně omezujícími opatřeními. […]

[…]“

8

Ustanovení § 17 EpiG, nadepsaného „Dohled nad určitými osobami“, v odstavci 1 stanoví:

„Osoby, které je nutno považovat za přenašeče onemocnění, na která se vztahuje ohlašovací povinnost, mohou být podrobeny zvláštnímu zdravotně policejnímu dohledu nebo sledování. Těmto osobám může být uložena zvláštní povinnost hlásit se [příslušným orgánům], povinnost podrobit se pravidelnému lékařskému vyšetření a v případě potřeby dezinfekci a izolaci ve svém obydlí; pokud nelze izolaci v jejich obydlí rozumně uskutečnit, může jim být nařízena izolace a stravování v prostorách k tomu určených.“

9

Ustanovení § 32 EpiG, nadepsaného „Náhrada za ztrátu na výdělku“, zní následovně:

„(1)   Fyzickým a právnickým osobám, jakož i osobním společnostem obchodního práva se poskytne náhrada za majetkovou újmu vzniklou v důsledku překážky bránící provozování jejich výdělečné činnosti tehdy, pokud a v rozsahu, v jakém

1. byly izolovány na základě § 7 nebo § 17,

[…]

a v důsledku toho došlo ke ztrátě na výdělku.

[…]

(2)   Náhrada se poskytuje za každý den, na který se vztahuje správní opatření uvedené v odstavci 1.

(3)   Náhrada pro osoby v pracovním poměru se stanoví na základě obvyklé odměny ve smyslu zákona o zachování odměny za práci [Entgeltfortzahlungsgesetz], BGBl. č. 399/1974. Zaměstnavatelé jim příslušnou částku náhrady vyplatí v termínech, které jsou v daném podniku obvyklé pro výplatu odměny. Nárok na náhradu vůči státu přechází okamžikem vyplacení na zaměstnavatele. […]

[…]“

10

Společnost Thermalhotel Fontana má sídlo v Rakousku, kde provozuje hotel.

11

Ve čtvrtém čtvrtletí roku 2020 bylo několik zaměstnanců tohoto hotelu testováno na covid‑19 s pozitivním výsledkem, což společnost Thermalhotel Fontana oznámila rakouskému orgánu ochrany veřejného zdraví.

12

Vzhledem k tomu, že tito zaměstnanci měli bydliště ve Slovinsku a Maďarsku, neuložil jim tento orgán opatření izolace uvedené v ustanoveních EpiG, nýbrž informoval příslušné orgány těchto členských států, které uvedeným zaměstnancům nařídily na stanovenou dobu izolaci v místě jejich příslušného bydliště.

13

Během těchto dob izolace společnost Thermalhotel Fontana nadále vyplácela dotyčným zaměstnancům jejich odměny za práci v souladu – jak vyplývá z vyjádření rakouské vlády – s relevantními ustanoveními občanského zákoníku a Angestelltengesetz (zákon o zaměstnancích) (BGBl. Nr. 292/1921) ve znění Bundesgesetz (spolkový zákon) (BGBl. I Nr. 74/2019), které se na ně vztahovaly, protože jejich pracovní smlouva se řídila rakouským právem.

14

Dopisy ze dne 1. prosince 2020 požádala společnost Thermalhotel Fontana správní orgán podle § 32 EpiG o náhradu za ztrátu na výdělku, kterou tito zaměstnanci utrpěli během doby své izolace, přičemž měla za to, že nárok na náhradu za tuto ztrátu na ni přešel z důvodu, že jim během této doby vyplácela jejich odměnu za práci. Rozhodnutími ze dne 29. prosince 2020 byly tyto žádosti zamítnuty.

15

Landesverwaltungsgericht Steiermark (zemský správní soud spolkové země Štýrsko, Rakousko) zamítl žaloby podané proti těmto rozhodnutím jako neopodstatněné. Tento soud konstatoval, že se v případě dokumentů přiložených k žádostem o náhradu jedná o rozhodnutí nebo potvrzení vydaná zahraničními orgány, které dotčeným zaměstnancům uložily izolační opatření, a uvedl, že nárok na náhradu podle EpidG zakládá pouze rozhodnutí založené na správním opatření přijatém na základě tohoto zákona, v jehož důsledku zaměstnancům vznikla ztráta na výdělku.

16

Společnost Thermalhotel Fontana podala proti těmto rozhodnutím o zamítnutí žalob mimořádný opravný prostředek „Revision“ k Verwaltungsgerichtshof (Nejvyšší správní soud, Rakousko), který je předkládajícím soudem, ve kterém zpochybnila soulad § 32 odst. 1 a 3 EpiG, tak, jak je vykládán Landesverwaltungsgericht Steiermark (zemský správní soud spolkové země Štýrsko), s článkem 45 SFEU a s nařízením č. 883/2004.

17

Předkládající soud má za to, že pokud by náhrada uvedená v § 32 EpiG měla být kvalifikována jako „dávka v nemoci“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. a) nařízení č. 883/2004, rakouské orgány a soudy by měly podle čl. 5 písm. b) tohoto nařízení zohlednit rozhodnutí o nařízení izolace vydaná jiným členským státem tak, jako by byla vydána rakouským orgánem. Předkládající soud má však za to, že tomu tak není, a tedy uvedená náhrada nespadá do rozsahu působnosti tohoto nařízení. V této souvislosti zaprvé uvádí, že příjemce, který nemohl vykonávat pracovní činnost, je odškodněn za ztrátu na výdělku, aniž by byl nutně nemocný, protože izolace mu mohla být nařízena pouze na základě podezření na onemocnění nebo nákazu. Zadruhé účelem nařízení izolace není vyléčení izolované osoby, nýbrž ochrana obyvatelstva před nákazou ze strany této osoby a účelem náhrady stanovené v § 32 EpiG není náhrada nákladů spojených s onemocněním nebo s léčbou.

18

Pokud jde o článek 45 SFEU a článek 7 nařízení č. 492/2011, předkládající soud má za to, že vnitrostátní právní úprava dotčená ve věci v původním řízení nepřímo ukládá jako podmínku pro poskytnutí náhrady zaměstnavateli, aby jeho zaměstnanci měli bydliště v tuzemsku, a tedy tato podmínka zakládá nerovné zacházení s pracovníky nepřímo založené na jejich státní příslušnosti. V této souvislosti uvádí, že rakouský orgán takovým příhraničním pracovníkům, jako jsou pracovníci zaměstnaní společností Thermalhotel Fontana, jejichž výsledky skríningových testů na covid‑19 byly pozitivní, nenařídil izolaci, na rozdíl od pracovníků s bydlištěm v Rakousku, kteří se nacházeli ve stejné situaci. Přesto se na ně vztahovala opatření ukládající izolaci srovnatelná a opatřeními uloženými tímto orgánem, která byla uložena na základě opatření platných v jejich členském státě bydliště, pro která EpiG neupravuje nárok na náhradu za ztrátu na výdělku. Předkládající soud zastává názor, že okolnost, že právě zaměstnavatel uplatňuje nárok na náhradu odvozený od nároku dotčených pracovníků, poté co takto izolovaným pracovníkům vyplatil odměnu za práci, nemá na toto posouzení žádný vliv.

19

Tento soud má za to, že jako možné odůvodnění takovéhoto nerovného zacházení by přicházelo v úvahu odůvodnění založené na ochraně veřejného zdraví, protože dodržování rozhodnutí o izolaci mohou rakouské orgány kontrolovat pouze na vnitrostátním území, kde může být pandemická situace odlišná od situace v jiném členském státě. Další odůvodnění by mohlo spočívat ve skutečnosti, že rakouský stát je odpovědný pouze za překážku bránící výkonu pracovní činnosti pracovníka podléhajícího izolaci nařízené rakouskými orgány. Příhraniční pracovníci podrobení izolaci nařízené orgány členského státu jejich bydliště by mohli být odkázáni na tento členský stát, aby v něm požádali o poskytnutí plnění z režimů náhrad, které v něm případně existují. Předkládající soud má v každém případě pochybnosti o přiměřenosti dotčeného nerovného zacházení.

20

Za těchto podmínek se Verwaltungsgerichtshof (Nejvyšší správní soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

21

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 3 odst. 1 písm. a) nařízení č. 883/2004 musí být vykládán v tom smyslu, že náhrada financovaná státem, která se poskytuje zaměstnancům za majetkové újmy způsobené překážkou bránící jejich výdělečné činnosti během jejich izolace jakožto osobám trpícím covidem‑19 nebo u nichž existuje podezření na toto onemocnění nebo na nákazu virem vyvolávajícím toto onemocnění, představuje „dávku v nemoci“ uvedenou v tomto ustanovení, a zda tedy spadá do rozsahu působnosti tohoto nařízení.

22

V tomto ohledu je třeba připomenout, že rozdíl mezi dávkami, které spadají do působnosti nařízení č. 883/2004, a dávkami, které jsou z ní vyloučeny, spočívá především v konstitutivních znacích každé dávky, zejména v jejím účelu a podmínkách jejího poskytování, a neodvíjí se od skutečnosti, zda tuto dávku vnitrostátní právní předpisy případně kvalifikují jako dávku sociálního zabezpečení [rozsudek ze dne 15. července 2021, A (Veřejná zdravotní péče), C‑535/19, EU:C:2021:595, bod 28 a citovaná judikatura].

23

Z ustálené judikatury Soudního dvora tedy plyne, že dávka může být považována za dávku sociálního zabezpečení, pokud je příjemcům přiznávána bez individuálního posuzování a bez uvážení osobních potřeb na základě zákonem stanovené situace a dále se vztahuje k jednomu z rizik výslovně uvedených v čl. 3 odst. 1 nařízení č. 883/2004. Tyto dvě podmínky jsou kumulativní [rozsudek ze dne 15. července 2021, A (Veřejná zdravotní péče), C‑535/19, EU:C:2021:595, bod 29 a citovaná judikatura].

24

Pokud jde o první podmínku uvedenou v předchozím bodě, je třeba připomenout, že ta je splněna, pokud se dávka poskytuje podle objektivních kritérií, která – jsou-li splněna – zakládají nárok na dávku, aniž příslušný orgán může zohlednit další osobní okolnosti [rozsudek ze dne 15. července 2021, A (Veřejná zdravotní péče), C‑535/19, EU:C:2021:595, bod 30 a citovaná judikatura].

25

V projednávaném případě je třeba konstatovat, že uvedená první podmínka je splněna, protože dávka dotčená ve věci v původním řízení je přiznávána na základě objektivních kritérií vymezených právními předpisy, aniž příslušný orgán zohledňuje další osobní okolnosti zaměstnanců, než je jejich izolace a výše jejich obvyklé odměny za práci.

26

Pokud jde o druhou podmínku uvedenou v bodě 23 tohoto rozsudku, je třeba připomenout, že čl. 3 odst. 1 písm. a) uvedeného nařízení výslovně uvádí „dávky v nemoci“.

27

V tomto ohledu Soudní dvůr rozhodl, že hlavním účelem „dávek v nemoci“ ve smyslu tohoto ustanovení je vyléčení nemocného poskytnutím péče, kterou vyžaduje jeho stav, a poskytuje se tedy ke krytí rizika spojeného s nemocí [rozsudek ze dne 15. července 2021, A (Veřejná zdravotní péče), C‑535/19, EU:C:2021:595, bod 32 a citovaná judikatura].

28

To však není případ takové náhrady, jako je ta, kterou stanoví § 32 EpiG.

29

Na straně jedné je totiž pro získání takovéto náhrady irelevantní, zda je osoba, na kterou se vztahuje opatření izolace vydané na základě EpiG, skutečně nemocná, nebo zda se v daném případě naplní riziko spojené s covidem‑19, protože pro takovouto izolaci stačí, aby existovalo podezření, že by tato osoba mohla mít covid‑19 nebo by mohla být nakažena virem vyvolávajícím toto onemocnění. Na straně druhé izolace, k jejímuž dodržování má tato náhrada motivovat, se nenařizuje za účelem uzdravení izolované osoby, nýbrž za účelem ochrany populace před nakažením touto osobou.

30

S ohledem na výše uvedené je třeba na první otázku odpovědět, že čl. 3 odst. 1 písm. a) nařízení č. 883/2004 musí být vykládán v tom smyslu, že náhrada financovaná státem, která se poskytuje zaměstnancům za majetkové újmy způsobené překážkou bránící jejich výdělečné činnosti během jejich izolace jako osob trpících covidem‑19 nebo u nichž existuje podezření na toto onemocnění nebo na nákazu virem vyvolávajícím toto onemocnění, nepředstavuje „dávku v nemoci“ uvedenou v tomto ustanovení, a nespadá proto do rozsahu působnosti tohoto nařízení.

31

Vzhledem k záporné odpovědi na první otázku je třeba odpovědět na druhou otázku, kterou se předkládající soud v podstatě táže, zda článek 45 SFEU a článek 7 nařízení č. 492/2011 musí být vykládány v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, podle níž je přiznání náhrady za ztrátu na výdělku, kterou pracovníci utrpěli z důvodu izolace nařízené po pozitivním výsledku testu na covid‑19, podmíněno tím, že izolační opatření bylo nařízeno orgánem tohoto členského státu na základě této právní úpravy.

32

V této souvislosti je třeba připomenout, že čl. 45 odst. 2 SFEU stanoví, že volný pohyb pracovníků zahrnuje odstranění jakékoli diskriminace mezi pracovníky členských států na základě státní příslušnosti, pokud jde o zaměstnávání, odměnu za práci a jiné pracovní podmínky.

33

Zásada rovného zacházení zakotvená v tomto ustanovení je konkretizována v čl. 7 odst. 2 nařízení č. 492/2011, který upřesňuje, že pracovník, který je státním příslušníkem jednoho členského státu, požívá na území jiného členského státu stejných sociálních a daňových výhod jako tuzemští pracovníci (rozsudek ze dne 28. dubna 2022, Gerencia Regional de Salud de Castilla y León, C‑86/21, EU:C:2022:310, bod 29 a citovaná judikatura).

34

Soudní dvůr kromě toho rozhodl, že čl. 7 odst. 2 uvedeného nařízení svědčí bez rozdílu migrujícím pracovníkům s bydlištěm v hostitelském členském státě i příhraničním pracovníkům, kteří vykonávají svou závislou činnost v posledně uvedeném členském státě a mají přitom bydliště v jiném členském státě [rozsudek ze dne 2. dubna 2020, Caisse pour l’avenir des enfants (Dítě manžela či manželky příhraničního pracovníka), C‑802/18, EU:C:2020:269, bod 26 a citovaná judikatura].

35

Pojem „sociální výhoda“, který čl. 7 odst. 2 nařízení č. 492/2011 vztahuje i na pracovníky, kteří jsou státními příslušníky jiných členských států, zahrnuje všechny výhody – bez ohledu na to, zda jsou spojeny s pracovní smlouvou – které jsou obecně přiznávány tuzemským pracovníkům, zejména z důvodu jejich objektivního postavení pracovníků nebo ze samotného důvodu jejich bydliště v tuzemsku, takže jejich rozšíření na pracovníky, kteří jsou státními příslušníky jiných členských států, se jeví jako způsob usnadnění jejich pohybu uvnitř Unie, a tudíž jejich integrace v hostitelském členském státě, a odkaz na sociální výhody uvedený v tomto ustanovení nelze vykládat zužujícím způsobem [rozsudek ze dne 16. června 2022, Komise v. Rakousko (Indexace rodinných dávek), C‑328/20, EU:C:2022:468, bod 95 a citovaná judikatura].

36

Taková náhrada, jako je náhrada uvedená v § 32 EpiG, musí být považována za „sociální výhodu“. Podle samotného znění odstavce 1 tohoto paragrafu se totiž vyplácí mimo jiné osobám, které byly izolovány na základě tohoto zákona, z titulu majetkové újmy, která byla způsobena překážkou v jejich výdělečné činnosti.

37

Z ustálené judikatury vyplývá, že pravidlo rovného zacházení zakotvené v čl. 45 odst. 2 SFEU a v čl. 7 odst. 2 nařízení č. 492/2011 zakazuje nejen zjevnou diskriminaci na základě státní příslušnosti, ale také všechny skryté formy diskriminace, které použitím jiných rozlišovacích kritérií vedou ve skutečnosti ke stejnému výsledku. Ustanovení vnitrostátního práva, přestože se uplatňuje nezávisle na všechny pracovníky bez ohledu na jejich státní příslušnost, musí být považováno za nepřímo diskriminační, pokud se může ze své podstaty dotýkat zaměstnanců pocházejících z jiných členských států více než tuzemských zaměstnanců, a pokud v důsledku toho existuje riziko, že prvně uvedení budou obzvláště znevýhodněni, ledaže by takové ustanovení bylo objektivně odůvodněné a přiměřené sledovanému cíli (rozsudek ze dne 8. prosince 2022, Caisse nationale d’assurance pension, C‑731/21, EU:C:2022:969, body 31 a 32, jakož i citovaná judikatura).

38

Ve sporu v původním řízení je nesporné, že náhrada uvedená v § 32 EpiG je poskytována pouze osobám, které byly izolovány na základě tohoto zákona, zejména jeho § 7 a § 17. Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že osoby, které byly takto izolovány, mají bydliště zpravidla na rakouském území. Naproti tomu příhraniční pracovníci, o které se jedná ve věci v původním řízení a kteří mají bydliště v jiném členském státě, nebyli izolováni na základě uvedeného zákona, nýbrž na základě zdravotnických předpisů státu svého bydliště. V důsledku toho nejsou majetkové újmy způsobené jejich izolací nahrazovány na základě uvedeného § 32.

39

Z toho vyplývá, jak zdůrazňuje předkládající soud, že nárok na tuto náhradu nepřímo souvisí s podmínkou bydliště na rakouském území. V souladu s kritérii vyplývajícími z judikatury citované v bodě 37 tohoto rozsudku přitom takováto podmínka bydliště v tuzemsku představuje v případě neexistence odůvodnění nepřímou diskriminaci, protože se může v podstatě dotýkat migrujících pracovníků více než tuzemských pracovníků, a v důsledku toho existuje riziko, že prvně uvedení budou obzvláště znevýhodněni (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. dubna 2020, PF a další, C‑830/18, EU:C:2020:275, bod 31 a citovaná judikatura).

40

Na tento závěr nemá vliv okolnost, že podle § 32 odst. 3 EpiG jsou částku náhrady povinni pracovníkům, na které se vztahuje opatření izolace vydané na základě tohoto zákona, vyplatit jejich zaměstnavatelé, kterým z tohoto titulu vzniká pohledávka vůči státu, zatímco v případě příhraničních pracovníků, kterým byla uložena izolace na základě zdravotnické právní úpravy jiného členského státu, nemají tito zaměstnavatelé na základě EpiG nárok na náhradu od rakouského státu za odměnu za práci, kterou posledně uvedeným pracovníkům i nadále vypláceli během jejich izolace.

41

Soudní dvůr totiž rozhodl, že pravidla v oblasti volného pohybu pracovníků by mohla být snadno zmařena, pokud by je členské státy mohly obejít pouhým uložením povinností nebo podmínek zaměstnavatelům, které musí být splněny u každého pracovníka, kterého hodlají zaměstnat, a které by, kdyby byly uloženy přímo pracovníkovi, představovaly omezení výkonu práva pracovníka na volný pohyb, kterého se může dovolávat podle článku 45 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. září 2014, Schiebel Aircraft, C‑474/12, EU:C:2014:2139, bod 26 a citovaná judikatura).

42

Pokud jde o existenci objektivního odůvodnění ve smyslu judikatury citované v bodě 37 tohoto rozsudku, předkládající soud, jakož i rakouská vláda uvádí cíl ochrany veřejného zdraví, protože účelem náhrady za ztrátu na výdělku během doby izolace je podpořit dodržování této izolace jako opatření přijatého zdravotnickými orgány za účelem snížení míry infekce. V tomto kontextu je náhrada poskytovaná pouze v souvislosti s opatřeními izolace nařízenými na základě EpiG odůvodněna skutečností, že dodržování takovýchto opatření může být kontrolováno pouze na vnitrostátním území.

43

V této souvislosti je třeba nepochybně konstatovat, že je v zájmu veřejného zdraví, který podle čl. 45 odst. 3 SFEU umožňuje zejména omezit volný pohyb pracovníků, aby byla uložena taková opatření ukládající povinnost izolace, o která se jedná ve věci v původním řízení, a aby bylo stanoveno vyplácení náhrad za účelem podpory jejich dodržování.

44

Náhrada vyplácená pouze osobám, které byly izolovány na základě vnitrostátní právní úpravy, v projednávaném případě EpiG, s vyloučením zejména migrujících pracovníků, kterým byla izolace uložena na základě zdravotních opatření platných v členském státě jejich bydliště, se však nejeví jako vhodná k dosažení tohoto cíle. Poskytování náhrady takovýmto migrujícím pracovníkům by totiž mohlo i tyto migrující pracovníky podnítit k tomu, aby dodržovali izolaci, která jim byla uložena, a to ve prospěch veřejného zdraví. Pokud jde dále o možnost kontrolovat dodržování izolace, zdá se, s výhradou ověření, které musí provést předkládající soud, že náhrada uvedená v § 32 EpiG je poskytována oprávněným osobám na základě toho, že jim bylo uloženo izolační opatření, a nikoli proto, že toto opatření dodržují.

45

Předkládající soud a rakouská vláda jako případné odůvodnění rovněž uvádí, že náhrada poskytovaná pouze osobám, kterým byla uložena povinnost izolace na základě EpiG, vyplývá ze skutečnosti, že rakouský stát je za překážku výdělečné činnosti způsobenou opatřením ukládajícím povinnost izolace odpovědný pouze ve vztahu k těmto osobám, a že migrující pracovníci, kterým byla uložena povinnost izolace na základě zdravotnických předpisů členského státu jejich bydliště, by se mohli obrátit na příslušné orgány tohoto státu, aby uplatnili svůj případný nárok na náhradu podle této právní úpravy.

46

Takováto argumentace však sama o sobě nesouvisí s konkrétním cílem, který by mohl odůvodnit omezení volného pohybu pracovníků. Vzhledem k tomu, že je – jak uvádí zejména česká vláda – založena na snaze omezit finanční náklady na náhradu uvedenou v § 32 EpiG, je třeba připomenout, že rozpočtové důvody sice mohou být základem volby sociální politiky členského státu a ovlivňovat povahu a rozsah opatření sociální ochrany, která si přeje přijmout, nepředstavují však jako takové cíl sledovaný touto politikou, a nemohou tedy odůvodnit diskriminaci v neprospěch migrujících pracovníků (rozsudek ze dne 20. června 2013, Giersch a další, C‑20/12, EU:C:2013:411, bod 51, jakož i citovaná judikatura).

47

V tomto kontextu – i když, jak tvrdí rakouská vláda, odmítnutí poskytnout náhradu za ztrátu na výdělku způsobenou opatřeními, kterými se ukládá povinnost izolace, jež nebyla vydána na základě § 32 EpiG, má zabránit bezdůvodnému obohacení migrujících pracovníků, které za izolaci nařízenou příslušnými orgány členského státu jejich bydliště odškodnil i tento členský stát – je třeba konstatovat, že takovéto odmítnutí jde nad rámec toho, co je nezbytné k zabránění takovéto nadměrné kompenzaci. Jak totiž uvedla Komise, pro účely vyloučení této možnosti stačí, aby rakouské orgány při přiznávání náhrady zohlednily náhradu, která již byla nebo má být vyplacena na základě právní úpravy jiného členského státu, a aby výši náhrady o tuto částku případně snížily.

48

S ohledem na výše uvedené je třeba na druhou otázku odpovědět, že článek 45 SFEU a článek 7 nařízení č. 492/2011 musí být vykládány v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, podle níž je přiznání náhrady za ztrátu na výdělku, kterou pracovníci utrpěli z důvodu izolace nařízené po pozitivním výsledku testu na covid-19, podmíněno tím, že opatření izolace bylo nařízeno orgánem tohoto členského státu na základě této právní úpravy.

49

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (sedmý senát) rozhodl takto: