–

za ZG: C. Sarli, avocate,

–

za Beobank SA: D. Bracke, advocaat,

–

za belgickou vládu: M. Jacobs, C. Pochet a L. Van den Broeck, jako zmocněnkyně,

–

za českou vládu: J. Očková, M. Smolek a J. Vláčil, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi: T. Scharf a H. Tserepa-Lacombe, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 38 písm. a) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/64/ES ze dne 13. listopadu 2007 o platebních službách na vnitřním trhu, kterou se mění směrnice 97/7/ES, 2002/65/ES, 2005/60/ES a 2006/48/ES a zrušuje směrnice 97/5/ES (Úř. věst. 2007, L 319, s. 1).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi ZG a Beobank SA, belgickou bankovní institucí, u níž je žalobce v původním řízení majitelem bankovního účtu, ve věci dvou platebních transakcí provedených prostřednictvím debetní karty tohoto žalobce, jež posledně uvedený považuje za neautorizované transakce.

3

V bodech 1, 21, 23, 27, 40, 43 a 46 odůvodnění směrnice 2007/64 bylo uvedeno:

[…]

[…]

[…]

[…]

[…]

[…]

4

V článku 4 této směrnice, nadepsaném „Definice“, bylo stanoveno:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

[…]

[…]“

5

Hlava III uvedené směrnice, nadepsaná „Transparentnost podmínek platebních služeb a požadavky na informace o platebních službách“, obsahovala kapitolu 2, nadepsanou „Jednorázové platební transakce“.

6

V článku 38 uvedené směrnice, nadepsaném „Informace pro plátce po přijetí platebního příkazu“, bylo v jeho písmeni a) stanoveno:

„Okamžitě po přijetí platebního příkazu poskytne nebo zpřístupní poskytovatel platebních služeb plátce způsobem stanoveným v čl. 36 odst. 1 plátci tyto informace:

7

V kapitole 3 hlavy III směrnice 2007/64, nadepsané „Rámcové smlouvy“, bylo v článku 41, nadepsaném „Předem poskytované všeobecné informace“, v odstavci 1 stanoveno:

„[…] Tyto informace a podmínky musí být formulovány jasně a srozumitelně pomocí snadno pochopitelných slov v úředním jazyce členského státu, ve kterém je platební služba nabízena, nebo v jiném jazyce, na němž se strany dohodnou.“

8

V článku 47 této směrnice, nadepsaném „Informace pro plátce o jednotlivých platebních transakcích“, bylo v jeho odstavcích 1 a 2 stanoveno:

„1.   Po odepsání částky jednotlivé platební transakce z účtu plátce nebo po obdržení platebního příkazu v případě, že plátce nevyužívá platební účet, poskytne poskytovatel platebních služeb plátce způsobem stanoveným v čl. 41 odst. 1 danému plátci bez zbytečného odkladu tyto informace:

2.   Rámcová smlouva může obsahovat podmínku, že informace uvedené v odstavci 1 se poskytují nebo zpřístupňují pravidelně nejméně jednou měsíčně a dohodnutým způsobem, který plátci umožňuje dané informace ukládat a kopírovat v nezměněném stavu.“

9

Článek 58 uvedené směrnice, nadepsaný „Oznámení neautorizovaných nebo nesprávně provedených transakcí“, zněl takto:

„Uživatel platebních služeb získá od poskytovatele platebních služeb nápravu pouze v případě, že svému poskytovateli platebních služeb neprodleně po zjištění a nejpozději do třinácti měsíců ode dne odepsání částky z účtu oznámí všechny neautorizované nebo nesprávně provedené platební transakce vedoucí ke vzniku nároku, včetně nároku podle článku 75; to neplatí v případě, kdy poskytovatel platebních služeb, kde to připadalo v úvahu, neposkytl nebo nezpřístupnil informace o dané platební transakci v souladu s hlavou III.“

10

V článku 59 uvedené směrnice, nadepsaném „Doklad o ověření a provedení platebních transakcí“, bylo stanoveno:

„1.   Členské státy vyžadují, aby v případě, že uživatel platebních služeb popírá, že provedenou platební transakci autorizoval, nebo tvrdí, že platební transakce nebyla provedena správně, musel jeho poskytovatel platebních služeb poskytnout důkaz, že platební transakce byla ověřena, přesně zaznamenána, zanesena do účetnictví a že nebyla ovlivněna selháním techniky nebo jinou chybou.

2.   Pokud uživatel platební služby popírá autorizaci provedené platební transakce, použití platebního prostředku zaznamenané poskytovatelem platebních služeb nemusí být samo o sobě postačující pro prokázání, zda daná platební transakce byla plátcem autorizována nebo zda se plátce dopustil podvodu nebo zda z důvodu hrubé nedbalosti nebo úmyslně nesplnil jednu nebo více svých povinností podle článku 56.“

11

V článku 60 této směrnice, nadepsaném „Odpovědnost poskytovatele platebních služeb za neautorizované platební transakce“, bylo stanoveno:

„1.   Aniž je dotčen článek 58, členské státy zajistí, aby v případě neautorizované platební transakce poskytovatel platebních služeb plátce okamžitě vrátil plátci částku ve výši neautorizované platební transakce a tam, kde to připadá v úvahu, platební účet, z něhož byla částka odepsána, obnovil do stavu, v jakém by byl, kdyby k neautorizované platební transakci nedošlo.

2.   Další finanční náhrada může být stanovena v souladu s právními předpisy, které se vztahují na smlouvu uzavřenou mezi plátcem a jeho poskytovatelem platebních služeb.“

12

V článku 61 uvedené směrnice, nadepsaném „Odpovědnost plátce za neautorizované platební transakce“, bylo v jeho odstavcích 1 a 3 stanoveno:

„1.   Odchylně od článku 60 nese plátce ztrátu do výše 150 EUR plynoucí z veškerých neautorizovaných platebních transakcí, která vyplývá z použití ztraceného nebo odcizeného platebního prostředku nebo ze zneužití platebního prostředku v případě, že plátce nezajistil ochranu jeho osobních bezpečnostních prvků před zneužitím.

2.   Plátce nese ztráty plynoucí z neautorizovaných platebních transakcí, pokud vznikly v důsledku jeho podvodného jednání nebo úmyslného nebo hrubě nedbalostního nesplnění jedné nebo více jeho povinností podle článku 56. V takových případech se maximální částka uvedená v odstavci 1 tohoto článku nepoužije.

3.   V případech, kdy plátce nejednal podvodně nebo s úmyslem nesplnit své povinnosti podle článku 56, mohou členské státy snížit odpovědnost podle odstavců 1 a 2 tohoto článku s přihlédnutím zejména k povaze osobních bezpečnostních prvků platebního prostředku a k okolnostem, za nichž k jeho ztrátě, odcizení nebo zneužití došlo.“

13

V článku 86 uvedené směrnice, nadepsaném „Úplná harmonizace“, bylo v odstavci 1 stanoveno, že „[p]okud tato směrnice obsahuje harmonizovaná ustanovení, nesmí členské státy zachovávat ani zavádět jiná ustanovení než ustanovení této směrnice; tím nejsou dotčeny […] čl. 61 odst. 3 […]“.

14

Článek VII.18 odst. 1 code de droit économique (hospodářský zákoník), ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „hospodářský zákoník“), stanovil:

„Po odepsání částky jednotlivé platební transakce z účtu plátce nebo po obdržení platebního příkazu v případě, že plátce nevyužívá platební účet, poskytne poskytovatel platebních služeb plátce způsobem stanoveným v čl. VII.12 [odst. 1] danému plátci bez zbytečného odkladu tyto informace:

15

V článku VII.35 hospodářského zákoníku bylo uvedeno:

„Aniž je dotčeno použití článku VII.33, v případě neautorizované platební transakce musí poskytovatel platebních služeb plátce poté, co prima facie ověří, zda se plátce nedopustil podvodu, okamžitě vrátit plátci částku ve výši neautorizované platební transakce a tam, kde to připadá v úvahu, platební účet, z něhož byla částka odepsána, obnovit do stavu, v jakém by byl, kdyby k neautorizované platební transakci nedošlo, případně spolu s úroky z této částky.

Poskytovatel platebních služeb plátce kromě toho musí nahradit další případné finanční důsledky, zejména náklady, které majitel účtu vynaložil v souvislosti s určením výše nahraditelné škody.“

16

ZG, který je belgickým rezidentem, je majitelem bankovního účtu u Beobank v Belgii, k němuž má debetní kartu.

17

V noci z 20. na 21. dubna 2017 se ZG nacházel ve Valencii (Španělsko). První platba ve výši 100 EUR byla provedena v 0:35 hod. prostřednictvím debetní karty v zařízení, jehož přesná povaha je mezi účastníky původního řízení zpochybňována. Následně byly prostřednictvím této karty na totožném terminálu provedeny dvě další platby v částkách 991 EUR v 1:35 hod. a 993 EUR ve 2:06 hod. Čtvrtá transakce, která byla zahájena v 2:35 a zněla na částku 994 EUR, byla odmítnuta.

18

První platbu ve výši 100 EUR ZG nezpochybňuje, ale zpochybňuje druhou a třetí platbu (dále jen „platby dotčené v původním řízení“). Před předkládajícím soudem ZG uvedl, že si již nevzpomíná na to, co se odehrálo po konzumaci v dotčené provozovně. Nepamatuje si název ani adresu této provozovny a tvrdí, že se stal obětí podvodu, jehož spáchání bylo umožněno v důsledku podání nějaké drogy.

19

Dne 23. dubna 2017 podal ZG námitku proti použití své bankovní karty a dne 29. dubna 2017 podal u bruselské policie (Belgie) trestní oznámení pro krádež a podvodné použití této bankovní karty.

20

U justice de paix du canton de Forest (smírčí soud kantonu Forest, Belgie), který je předkládajícím soudem, se žalobce v původním řízení domáhá vedle náhrady škody ve výši 500 EUR i vrácení plateb dotčených ve věci v původním řízení, tedy částky 1984 EUR, neboť tyto platby považuje za „neautorizované“ ve smyslu uvedeného článku VII.35 hospodářského zákoníku.

21

Beobank zpochybňuje skutkové okolnosti, jak je uvádí ZG, a odmítá tuto úhradu provést, neboť má za to, že tyto platby byly autorizované nebo že se přinejmenším ZG dopustil „hrubé nedbalosti“.

22

Podle předkládajícího soudu je důležité vědět, kdo byl příjemcem uvedených plateb. Podvod provedený třetí osobou prostřednictvím debetní karty poškozeného obvykle umožňuje podvodníkovi provádět nákupy nebo výběry peněžní hotovosti. V projednávaném případě přitom podle tvrzení ZG plynulo obohacení z podvodného jednání ve prospěch bankovního účtu třetí osoby.

23

Předkládající soud podotýká, že na žádost právního zástupce ZG poskytla Beobank pouze referenční číslo a zeměpisnou polohu dotčeného platebního terminálu, aniž by uvedla totožnost příjemce plateb dotčených ve věci v původním řízení jinak než označením: „COM SU VALENCIA ESP“. Uvedený soud upřesnil, že jednání ve věci v původním řízení bylo po přednesu řečí odročeno, aby mohla Beobank v tomto směru podat patřičné vysvětlení, nicméně uvedená banka tak neučinila, neboť uvedla, že od společnosti ATOS, která spravuje uvedený platební terminál, neobdržela žádné doplňující informace. Beobank tvrdí, že španělská bankovní instituce příjemce těchto plateb, jíž je banka Sabadell, odmítá identifikační údaje dotčeného obchodníka sdělit.

24

Předkládající soud, který odkazuje na článek VII.18 hospodářského zákoníku, má za to, že je nezbytné určit, zda měla dotčená bankovní instituce na základě tohoto ustanovení týkajícího se poskytování informací povinnost vynaložit veškeré úsilí, nebo povinnost dosáhnout výsledku. Pokud by na základě výkladu provedeného Soudním dvorem bylo možno dospět k závěru, že Beobank svou povinnost nesplnila, podle předkládajícího soudu by z toho vyplývalo, že posledně uvedený soud „z toho může vyvodit závěry o [povinnosti banky] vrátit peněžní prostředky ze sporných transakcí nebo o návrhu na náhradu škody, pokud jde o ztrátu šance získat zpět finanční prostředky od třetí osoby“.

25

Beobank před předkládajícím soudem tvrdí, že článek VII.18 hospodářského zákoníku jí ukládá toliko povinnost vynaložit veškeré úsilí, podle níž je uvedená banka povinna poskytnout pouze údaje, které jí předal její obchodní partner, a nejsou-li tyto údaje dostatečné, je na spotřebiteli, aby se obrátil na tohoto obchodního partnera. Beobank v projednávaném případě předkládající soud žádá, aby případně bance Sabadell „zaslal soudní výzvu“ k předložení dokumentů umožňujících identifikaci příjemce dané transakce. V případě neexistence uspokojivé odpovědi je třeba podle Beobank nařídit na základě žádosti o právní pomoc vyšetřování za účelem vyslechnutí pracovníků banky Sabadell. Beobank opírá svůj názor o vsuvku „tam, kde je to vhodné“ použitou v dotčeném ustanovení. ZG se naproti tomu domnívá, že za to, že banka Sabadell nesdělila uvedené údaje, musí nést odpovědnost Beobank.

26

Za těchto podmínek se justice de paix du canton de Forest (smírčí soud kantonu Forest) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

27

Zaprvé je třeba uvést, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 38 písm. a) směrnice 2007/64, a tedy ustanovení, které je součástí kapitoly 2 této směrnice, která v rámci její hlavy III, nadepsané „Transparentnost podmínek platebních služeb a požadavky na informace o platebních službách“, upravovala „jednorázové platební transakce“.

28

Tato kapitola 2 se vztahovala, jak bylo stanoveno v čl. 35 odst. 1 směrnice 2007/64, na „jednorázové platební transakce, které nejsou upraveny rámcovou smlouvou“.

29

Ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce přitom vyplývá, že ZG je majitelem běžného účtu u Beobank, pro který má debetní kartu, jejímž prostřednictvím byly provedeny platby dotčené ve věci v původním řízení.

30

Za těchto podmínek, jak tvrdí Beobank, česká vláda a Evropská komise, nejsou platby dotčené ve věci v původním řízení „jednorázovými transakcemi“ ve smyslu kapitoly 2 hlavy III směrnice 2007/64, nýbrž spadající do oblasti působnosti kapitoly 3, nadepsané „Rámcové smlouvy“, hlavy III této směrnice.

31

Tato kapitola 3 se v souladu s článkem 40 uvedené směrnice použila na platební transakce upravené rámcovou smlouvou. „Rámcovou smlouvou“ se podle čl. 4 bodu 12 směrnice 2007/64 rozumí „smlouva o platebních službách, kterou se řídí budoucí provádění jednotlivých a za sebou následujících platebních transakcí a která může obsahovat povinnosti a podmínky pro zřízení platebního účtu“.

32

Je tudíž třeba vycházet z předpokladu, že na platby dotčené ve věci v původním řízení se použil čl. 47 odst. 1 písm. a) směrnice 2007/64.

33

Z toho vyplývá, že za účelem poskytnutí užitečné odpovědi předkládajícímu soudu je třeba tyto otázky chápat tak, že se týkají výkladu čl. 47 odst. 1 písm. a) směrnice 2007/64, a nikoli výkladu čl. 38 písm. a) této směrnice.

34

Zadruhé je třeba poznamenat, že ZG se před předkládajícím soudem domáhá zejména vrácení plateb dotčených ve věci v původním řízení, které považuje za „neautorizované“, a to poté, co Beobank odmítla toto vrácení provést z toho důvodu, že podle této banky ZG uvedené platby skutečně autorizoval, nebo se přinejmenším dopustil „hrubé nedbalosti“.

35

Jak bylo potvrzeno v odpovědích na písemné otázky položené Soudním dvorem, základem žaloby podané ZG je článek VII.35 hospodářského zákoníku. Tímto článkem se belgické právo uvádí do souladu s článkem 60 směrnice 2007/64, podle kterého v případě neautorizované platební transakce příslušný poskytovatel platebních služeb plátce okamžitě vrátí tomuto plátci částku ve výši této platební transakce a tam, kde to připadá v úvahu, obnoví platební účet, z něhož byla částka odepsána, do stavu, v jakém by byl, kdyby k uvedené platební transakci nedošlo. Nicméně podle čl. 61 odst. 2 směrnice 2007/64 nese plátce ztráty plynoucí z neautorizovaných platebních transakcí, pokud vznikly v důsledku jeho podvodného jednání nebo úmyslného nebo hrubě nedbalostního nesplnění jedné nebo více jeho povinností podle článku 56 uvedené směrnice.

36

Předkládající soud má podle všeho za to, že pokud by se ve světle odpovědí Soudního dvora na položené otázky ukázalo, že Beobank nesplnila svou povinnost poskytnout ZG informace stanovené v čl. 47 odst. 1 písm. a) směrnice 2007/64, může z toho vyvodit závěry, zejména pokud jde o povinnost Beobank vrátit platby dotčené ve věci v původním řízení.

37

V tomto ohledu je třeba připomenout, že Soudní dvůr rozhodl, že režim odpovědnosti poskytovatelů platebních služeb stanovený v čl. 60 odst. 1 směrnice 2007/64 a v článcích 58 a 59 této směrnice byl předmětem úplné harmonizace. S uvedenou směrnicí je tudíž neslučitelný jak souběžný režim odpovědnosti pro tutéž skutečnost zakládající vznik odpovědnost, tak i konkurenční režim odpovědnosti, který by uživateli platebních služeb umožňoval, aby uplatňoval tuto odpovědnost na základě jiných skutečností zakládajících vznik odpovědnosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. září 2021, C‑337/20, CRCAM, EU:C:2021:671, body 42 a 46).

38

Vedle harmonizovaného režimu odpovědnosti za neautorizované nebo nesprávně provedené transakce zavedeného směrnicí 2007/64 přitom může alternativní režim odpovědnosti stanovený vnitrostátním právem, který spočívá na stejných skutečnostech a na stejném základě, totiž existovat pouze za podmínky, že nenaruší takto harmonizovaný režim a neohrozí cíle a užitečný účinek této směrnice (rozsudek ze dne 2. září 2021, C‑337/20, CRCAM, EU:C:2021:671, bod 45).

39

Jak přitom uvedl generální advokát v bodech 53 a 60 svého stanoviska, vnitrostátní soud nemůže ponechat bez povšimnutí, že v uvedené směrnici je stanoveno odlišování platebních transakcí, podle toho, zda jsou autorizované, či nikoli, a tudíž nemůže rozhodnout o nároku na vrácení takových plateb, jako jsou platby dotčené ve věci v původním řízení, bez předchozí kvalifikace těchto plateb jako autorizovaných či neautorizovaných. Článek 60 odst. 1 směrnice 2007/64 ve spojení s jejím čl. 86 odst. 1 musí být totiž vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby uživatel platebních služeb mohl vůči poskytovateli těchto služeb uplatnit odpovědnost z důvodu, že tento poskytovatel nesplnil informační povinnost stanovenou v čl. 47 odst. 1 písm. a) směrnice 2007/64, a to v rozsahu, v němž se tato odpovědnost týká vrácení peněžních prostředků z platebních transakcí.

40

Z toho vyplývá, že na rozdíl od toho, co se zřejmě domnívá předkládající soud, případné nesplnění povinnosti poskytnout informace stanovené v čl. 47 odst. 1 písm. a) směrnice 2007/64, kterého se týkají předběžné otázky, ze strany Beobank nemůže samo o sobě zakládat vznik povinnosti vrátit platby dotčené ve věci v původním řízení.

41

Z informací poskytnutých předkládajícím soudem nicméně vyplývá, že tento soud má za to, že povaha provozovny, kterou ZG navštívil, a služeb, které tato provozovna poskytuje, může mít vliv na posouzení otázky, zda platby dotčené ve věci v původním řízení byly autorizovány či nikoli. Spor mezi stranami v této záležitosti by přitom mohl být vyřešen, pokud by byla známa totožnost příjemce těchto plateb, což vyžaduje, aby bylo určeno, kdo má v konečném důsledku povinnost poskytnout informace, jež jsou v této souvislosti nezbytné. Ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce rovněž vyplývá, že předkládajícímu soudu byl předložen návrh Beobank směřující k přijetí organizačních procesních opatření za účelem vyžádání si určitých informací o uvedeném příjemci od poskytovatele platebních služeb příjemce těchto plateb.

42

V tomto ohledu je třeba připomenout, že vnitrostátní soudy mají tu nejširší možnost obrátit se na Soudní dvůr, mají-li za to, že věc, kterou projednávají, vyvolává otázky vyžadující výklad či posouzení platnosti ustanovení unijního práva nezbytných pro vyřešení sporu, který jim byl předložen, a zejména že této možnosti mohou využít v jakémkoli okamžiku řízení, který považují za vhodný (rozsudek ze dne 14. listopadu 2018, Memoria a Dall’Antonia, C‑342/17, EU:C:2018:906, bod 33 a citovaná judikatura).

43

Z ustálené judikatury Soudního dvora mimoto vyplývá, že je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti věci v původním řízení relevanci otázky, kterou klade Soudnímu dvoru. Jestliže se tedy položená otázka týká výkladu nebo platnosti pravidla unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout. Z toho plyne, že se na předběžnou otázku týkající se unijního práva vztahuje domněnka relevance. Soudní dvůr může rozhodnutí o takové otázce odmítnout pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém, nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny (rozsudek ze dne 7. září 2022, Cilevičs a další, C‑391/20, EU:C:2022:638, body 41 a 42).

44

V souladu s touto judikaturou platí, že jelikož předkládající soud považuje v rámci posouzení skutečnosti, zda byly platby dotčené ve věci v původním řízení autorizované či nikoli, včetně ve vztahu k organizačním procesním opatřením, jež je třeba v této souvislosti případně přijmout, za nezbytné znát povahu a rozsah informací, které musí poskytovatel platebních služeb dotčeného plátce tomuto plátci poskytnout na základě čl. 47 odst. 1 písm. a) směrnice 2007/64, nelze relevanci předběžných otázek pro řešení sporu v původním řízení zpochybnit.

45

Podstatou otázek předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda čl. 47 odst. 1 písm. a) směrnice 2007/64 musí být vykládán v tom smyslu, že poskytovatel platebních služeb plátce je povinen poskytnout tomuto plátci informace umožňující identifikovat fyzickou nebo právnickou osobu, která obdržela platební transakci, jež byla odepsána z účtu tohoto plátce, a nikoli toliko informace, které má tento poskytovatel po vynaložení veškerého úsilí k dispozici v souvislosti s touto platbou.

46

Podle ustálené judikatury Soudního dvora je třeba při výkladu ustanovení unijního práva vzít v úvahu nejen jeho znění, ale i kontext, do něhož spadá, jakož i cíle právní úpravy, jejíž je součástí (v tomto smyslu viz zejména rozsudek ze dne 12. ledna 2023, Nemzeti Adatvédelmi és Információszabadság Hatóság, C‑132/21, EU:C:2023:2, bod 32 a citovaná judikatura).

47

Pokud jde o znění čl. 47 odst. 1 směrnice 2007/64, je třeba uvést, že toto ustanovení stanoví, že po odepsání částky jednotlivé platební transakce z účtu plátce nebo po obdržení platebního příkazu v případě, že plátce nevyužívá platební účet, poskytne poskytovatel platebních služeb uvedeného plátce způsobem stanoveným v čl. 41 odst. 1 této směrnice bez zbytečného odkladu určité informace.

48

Za účelem splnění tohoto požadavku je poskytovatel platebních služeb dotčeného plátce povinen v souladu s čl. 47 odst. 1 písm. a) směrnice 2007/64 poskytnout odkaz umožňující plátci identifikovat každou platební transakci a „tam, kde je to vhodné, údaje týkající se příjemce“.

49

V této souvislosti je třeba konstatovat, že i když je pojem „příjemce“ uvedený v tomto ustanovení definován v čl. 4 bodě 8 směrnice 2007/64 jako fyzická nebo právnická osoba, která je zamýšleným příjemcem peněžních prostředků, jež jsou předmětem platební transakce, nejsou v této směrnici podrobněji upřesněny „údaje“, které podle tohoto čl. 47 odst. 1 písm. a) mají být poskytnuty o příjemci dotčené platební transakce.

50

Znění posledně uvedeného ustanovení zejména neumožňuje určit, jak uvádí předkládající soud, zda povinnost poskytnout tyto informace představuje povinnost vynaložit veškeré úsilí nebo povinnost dosáhnout výsledku, a to zejména z důvodu spojení se vsuvkou „tam, kde je to vhodné“, jež je použita v tomto ustanovení.

51

Za těchto podmínek je třeba v souladu s judikaturou připomenutou v bodě 46 tohoto rozsudku zkoumat kontext, do kterého je zasazen čl. 47 odst. 1 písm. a) směrnice 2007/64, jakož i cíle sledované touto směrnicí.

52

Pokud jde o relevantní kontext, je v této souvislosti třeba připomenout, že jak vyplývá z čl. 86 odst. 1 směrnice 2007/64, jejím cílem je úplná harmonizace, jak je uvedeno v bodě 37 tohoto rozsudku, která členským státům brání v tom, aby ponechaly v platnosti nebo zavedly ustanovení odlišná od ustanovení této směrnice, nestanoví-li tato směrnice jinak, což však není případ informačních povinností stanovených v jejím čl. 47 odst. 1. V bodě 21 odůvodnění této směrnice je tak upřesněno, že členské státy nemají možnost přijmout ustanovení o informacích, která by se odlišovala od ustanovení stanovených v uvedené směrnici.

53

S ohledem na takovou úplnou harmonizaci je třeba mít za to, že informační povinnosti stanovené v čl. 47 odst. 1 směrnice 2007/64 jsou nutně povinnostmi, které musí členské státy provést, aniž by se od nich mohly odchýlit nebo je zmírnit tak, že by je kvalifikovaly jako povinnosti týkající se prostředků, a nikoli jako povinnosti dosáhnout výsledku. Ze systematiky tohoto článku 47 ostatně nevyplývá nic, co by nasvědčovalo tomu, že unijní normotvůrce stanovením povinností, které přesně uvádějí, jaké úkony mají být v tomto ohledu uskutečněny, usiloval pouze o to, aby bylo v tomto ohledu vynaloženo úsilí, a nikoli o stanovení konkrétních výsledků, jichž má být dosaženo.

54

Tento závěr je potvrzen skutečností, že znění některých dalších ustanovení směrnice 2007/64 je formulováno tak, že z něj jasně vyplývá, že vynaložení úsilí postačuje ke splnění požadavků stanovených v těchto ustanoveních. Tak je tomu zejména v případě čl. 74 odst. 2 druhého pododstavce této směrnice nebo jejího čl. 75 odst. 1 čtvrtého pododstavce, kdy podle prvního z nich poskytovatel platebních služeb plátce „vynaloží přiměřené úsilí“, aby byly vráceny peněžní prostředky, nebo v případě druhého z nich „vyvine úsilí“ k vysledování v případě neprovedené nebo nesprávně provedené platební transakce. Lze tedy logicky předpokládat, že by normotvůrce použil v čl. 47 odst. 1 písm. a) uvedené směrnice obdobné znění, pokud by ke splnění povinnosti stanovené v tomto ustanovení postačovalo pouze to, že bylo vynaloženo úsilí s cílem poskytnout plátci informace o příjemci platby.

55

Pokud jde o vsuvku „tam, kde je to vhodné“ uvedenou v čl. 47 odst. 1 písm. a) směrnice 2007/64, s ohledem na výše uvedené úvahy nelze tuto vsuvku chápat v tom smyslu, že poskytovatel platebních služeb musí plátci poskytnout informace umožňující identifikovat příjemce platební transakce pouze tehdy, má-li poté, co vynaložil v tomto ohledu určité úsilí, tyto informace sám k dispozici.

56

Tuto vsuvku je naproti tomu třeba chápat v tom smyslu, že v této souvislosti znamená, že informace o příjemci platební transakce, které poskytovatel těchto platebních služeb musí poskytnout dotyčnému plátci poté, co byla částka platební transakce odepsána z účtu tohoto plátce, nebo v okamžiku sjednaném podle čl. 47 odst. 2 této směrnice, zahrnují informace, které má tento poskytovatel platebních služeb k dispozici nebo které by měl mít k dispozici v souladu s unijním právem.

57

Tento výklad je podpořen cílem sledovaným směrnicí 2007/64, jak vyplývá z bodů 1, 21, 23, 40 a 43 jejího odůvodnění, který spočívá zejména s ohledem na nezbytnost řádného fungování jednotného trhu platebních služeb v zajištění toho, aby uživatelé těchto služeb mohli snadno identifikovat platební transakce tím, že by měli obdržet nezbytné a zároveň postačující „jasné informace na stejně vysoké úrovni“ jak o smlouvě o platebních službách, tak o samotných platebních transakcích, které jsou přiměřené potřebám těchto uživatelů a jsou sdělovány standardním způsobem, a to s cílem zaprvé zajistit plně integrované a automatizované zpracování dotčených transakcí příslušných operací a zadruhé zlepšit efektivnost a rychlost plateb (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. března 2019, Tecnoservice Int., C‑245/18, EU:C:2019:242, bod 28).

58

Z toho tedy vyplývá, že cílem směrnice 2007/64 bylo stanovit vysokou „úroveň“ informací, které jsou poskytovatelé platebních služeb povinni poskytovat uživatelům.

59

Ke splnění požadavků připomenutých v bodě 57 tohoto rozsudku musí být informace, které byl poskytovatel platebních služeb povinen poskytnout dotčenému plátci na základě čl. 47 odst. 1 písm. a) směrnice 2007/64, dostatečně přesné a relevantní. V případě nedodržení těchto náležitostí by totiž tento plátce nebyl s to na základě těchto informací dotčenou platební transakci přesně identifikovat. Navíc poskytnutí dalších informací požadovaných v čl. 47 odst. 1 této směrnice, jako je částka dotčené transakce, den valuty nebo datum přijetí a případně i použité poplatky a směnný kurz by bylo pro uvedeného plátce bezvýznamné, kdyby tyto informace nebyl tento plátce s to spojit s určitou platební transakcí.

60

Vzhledem k tomu, že „odkaz umožňující plátci identifikovat každou platební transakci“, který je uveden v první části věty čl. 47 odst. 1 písm. a) směrnice 2007/64, spočívá v uvedení kombinace písmen nebo čísel, jejichž volba odpovídá především potřebám informačních technologií, neumožňuje, třebaže je vhodný k integrovanému a automatizovanému zpracování, dotčenému plátci přiřadit uvedený odkaz k určité platební transakci, je dotčený poskytovatel platebních služeb plátce povinen poskytnout uvedenému plátci informace, jež jsou třeba k úplnému splnění požadavků vyplývajících z tohoto ustanovení, nezbytně právě na základě dodatečného prvku, jenž je uveden ve druhé části první věty čl. 47 odst. 1 písm. a), totiž uvedením „údajů týkajících se příjemce“.

61

V tomto ohledu je třeba připomenout, že v souladu s bodem 27 odůvodnění směrnice 2007/64 měl způsob, jímž měl dotčený poskytovatel platebních služeb předat požadované informace uživateli těchto služeb, přihlížet mimo jiné k potřebám uvedeného uživatele.

62

Kromě toho, jak je uvedeno v bodě 46 odůvodnění směrnice 2007/64, tím, kdo poskytuje platební systém, zařizuje zpětné vyžádání nesprávně umístěných nebo nesprávně přidělených peněžních prostředků a ve většině případů rozhoduje o zprostředkovatelích, kteří se provedení platební transakce účastní, je poskytovatel platebních služeb dotčeného plátce. Tato kontrola, kterou poskytovatel vykonává během všech jednotlivých fází provádění platební transakce, mu rovněž umožňuje vyžádat si od zprostředkovatelů, aby mu poskytli náležité informace o dotčeném příjemci, zejména pokud je, jako je tomu v projednávané věci, tato platební transakce prováděna prostřednictvím technické infrastruktury, která tomuto zprostředkovateli patří.

63

Kromě toho, jak je rovněž uvedeno v bodě 46 odůvodnění směrnice 2007/64, lze očekávat, že zprostředkovatelská instituce, obvykle „neutrální“ subjekt jako například centrální banka nebo clearingové místo, převádějící částku platby od odesílajícího poskytovatele platebních služeb k přijímajícímu poskytovateli platebních služeb, bude údaje o účtu uchovávat a bude schopna je v případě potřeby poskytnout.

64

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na položené otázky odpovědět tak, že čl. 47 odst. 1 písm. a) směrnice 2007/64 musí být vykládán v tom smyslu, že poskytovatel platebních služeb plátce je povinen poskytnout tomuto plátci informace umožňující identifikovat fyzickou nebo právnickou osobu, která obdržela platební transakci, jež byla odepsána z účtu tohoto plátce, a nikoli toliko informace, které má tento poskytovatel po vynaložení veškerého úsilí k dispozici v souvislosti s touto platební transakcí.

65

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto:

Článek 47 odst. 1 písm. a) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/64/ES ze dne 13. listopadu 2007 o platebních službách na vnitřním trhu, kterou se mění směrnice 97/7/ES, 2002/65/ES, 2005/60/ES a 2006/48/ES a zrušuje směrnice 97/5/ES,

musí být vykládán v tom smyslu, že

poskytovatel platebních služeb plátce je povinen poskytnout tomuto plátci informace umožňující identifikovat fyzickou nebo právnickou osobu, která obdržela platební transakci, jež byla odepsána z účtu tohoto plátce, a nikoli toliko informace, které má tento poskytovatel po vynaložení veškerého úsilí k dispozici v souvislosti s touto platební transakcí.