–

za Vapo Atlantic SA N. Franco Brunem, R. Leandro Vasconcelosem a M. Martins Pereirou, advogados,

–

za Entidade Nacional para o Setor Energético E. P. E. G. Capitãem, advogado,

–

za portugalskou vládu P. Barros da Costa, M. Brancem, C. Chambel Alves a J. Reis Silvou, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi G. Braga da Cruzem, B. De Meesterem a M. Escobar Gómez, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 1 bodu 3, čl. 8 odst. 1 a čl. 10 odst. 1 třetí odrážky směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/34/ES ze dne 22. června 1998 o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů a předpisů pro služby informační společnosti (Úř. věst. 1998, L 204, s. 37; Zvl. vyd. 13/20, s. 337), ve znění směrnice Rady 2006/96/ES ze dne 20. listopadu 2006 (Úř. věst. 2006, L 363, s. 81) (dále jen „směrnice 98/34“), čl. 7a odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/70/ES ze dne 13. října 1998 o jakosti benzinu a motorové nafty a o změně směrnice Rady 93/12/EHS (Úř. věst. 1998, L 350, s. 58; Zvl. vyd. 13/23, s. 182), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/30/ES ze dne 23. dubna 2009 (Úř. věst. 2009, L 140, s. 88) (dále jen „směrnice 98/70“), čl. 4 odst. 1 druhého pododstavce směrnice 2009/30 a čl. 3 odst. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/28/ES ze dne 23. dubna 2009 o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů a o změně a následném zrušení směrnic 2001/77/ES a 2003/30/ES (Úř. věst. 2009, L 140, s. 16).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností Vapo Atlantic SA a Entidade Nacional para o Setor Energético E. P. E. (Národní útvar pro energetické odvětví) (dále jen „ENSE“), týkajícího se rozhodnutí posledně uvedeného útvaru, kterým byla společnosti Vapo Atlantic uložena finanční náhrada za to, že neprokázala, že přimíchala biopaliva do pohonných hmot, které propustila ke spotřebě ve druhém čtvrtletí roku 2020.

3

Článek 1 směrnice 98/34 stanovil:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

[…]

[…]

[…]

[…]“

4

Článek 8 odst. 1 první pododstavec této směrnice stanovil:

„S výhradou článku 10, členské státy sdělí neprodleně Komisi každý návrh technického předpisu s výjimkou případu, kdy takový předpis pouze přejímá úplné znění mezinárodní nebo evropské normy a kdy postačí informace o dotyčné normě; členské státy současně Komisi sdělí důvody, pro které je nezbytné takový technický předpis přijmout, pokud již nebyly uvedeny v samotném návrhu.“

5

Článek 10 odst. 1 třetí odrážka uvedené směrnice stanovil:

„Ustanovení článků 8 a 9 se nepoužijí pro právní a správní předpisy členských států nebo dobrovolné dohody, jimiž členské státy:

6

Článek 7a směrnice 98/70, nadepsaný „Snížení emisí skleníkových plynů“, v odstavcích 1 a 2 stanoví:

„1.   Členské státy určí dodavatele odpovědné za sledování a podávání zpráv o životním cyklu emisí skleníkových plynů na jednotku energie získané z paliv a dodané energie. V případě dodavatelů elektřiny používané silničními vozidly zajistí členské státy, aby si tito dodavatelé mohli zvolit, zda se budou podílet na závazcích týkajících se omezení emisí stanovených v odstavci 2, pokud prokáží, že mohou náležitě měřit a sledovat množství elektřiny dodávané pro používání v těchto vozidlech.

S účinkem ode dne 1. ledna 2011 dodavatelé podávají orgánu učenému členským státem každoročně zprávu o intenzitě skleníkových plynů z dodaných paliv a energie v každém členském státě a poskytují alespoň tyto informace:

Členské státy zajistí ověřování těchto zpráv.

Komise vypracuje v případě nutnosti pokyny pro provádění tohoto odstavce.

2.   Členské státy požadují, aby dodavatelé postupně snižovali, až o 10 % do 31. prosince 2020, životní cyklus emisí skleníkových plynů na jednotku energie z paliva a dodané energie ve srovnání se základní normou pro paliva uvedenou v odst. 5 písm. b). Toto snížení se skládá z těchto kroků:

7

Body 8 a 9 odůvodnění směrnice 2009/30 uvádějí:

8

Článek 4 směrnice 2009/30, nadepsaný „Provedení“, stanoví:

„1.   Členské státy uvedou v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí do 31. prosince 2010.

Neprodleně uvědomí Komisi o znění těchto předpisů.

Tyto předpisy přijaté členskými státy musí obsahovat odkaz na tuto směrnici nebo musí být takový odkaz učiněn při jejich úředním vyhlášení. Způsob odkazu si stanoví členské státy.

2.   Členské státy sdělí Komisi znění hlavních ustanovení vnitrostátních právních předpisů, která přijmou v oblasti působnosti této směrnice.“

9

Směrnice 2009/28 byla s účinností od 1. července 2021 zrušena směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/2001 ze dne 11. prosince 2018 o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů (Úř. věst. 2018, L 328, s. 82). S ohledem na dobu rozhodnou z hlediska skutkového stavu se však na spor v původním řízení i nadále vztahují ustanovení směrnice 2009/28.

10

Body 8 a 9 odůvodnění směrnice 2009/28 uváděly:

11

Článek 1 směrnice 2009/28, nadepsaný „Předmět a oblast působnosti“, stanovil:

„Tato směrnice stanoví společný rámec pro podporu energie z obnovitelných zdrojů. Stanoví závazné národní cíle, pokud jde o celkový podíl energie z obnovitelných zdrojů na hrubé konečné spotřebě energie a podíl energie z obnovitelných zdrojů v dopravě. […]“

12

Článek 3 směrnice 2009/28, nadepsaný „Závazné národní cíle a opatření pro využívání energie z obnovitelných zdrojů“, v odstavci 4 stanovil:

„Každý členský stát zajistí, aby podíl energie z obnovitelných zdrojů ve všech druzích dopravy v roce 2020 činil alespoň 10 % konečné spotřeby energie v dopravě v uvedeném členském státě.

[…]“

13

Směrnice 2009/28 byla v posledním platném znění změněna směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/1513 ze dne 9. září 2015 (Úř. věst. 2015, L 239, s. 1), která v souladu s čl. 4 odst. 1 stanoví, že změny provedené touto směrnicí mají být provedeny členskými státy do 10. září 2017, přičemž členské státy jsou rovněž povinny neprodleně uvědomit Komisi o každém prováděcím opatření.

14

Článek 11 Decreto-Lei n.° 117/2010 (nařízení s mocí zákona č. 117/2010) ze dne 25. října 2010, ve znění Decreto-Lei n.° 6/2012 (nařízení s mocí zákona č. 6/2012) ze dne 17. ledna 2012 (dále jen „nařízení s mocí zákona č. 117/2010“), v odstavci 1 stanoví:

„Subjekty, které propouští ke spotřebě pohonné hmoty prostřednictvím předložení prohlášení o propuštění ke spotřebě v souladu s ustanoveními zákona o spotřebních daních, schváleného nařízením s mocí zákona č. 73/2010 ze dne 21. června 2010, ve znění zákona č. 55-A/2010 ze dne 31. prosince 2010, […] musí přispívat k plnění cílů přimíchávání biopaliv v následujících procentních podílech, pokud jde o energetický obsah, s ohledem na množství pohonných hmot, které propustily ke spotřebě, s výjimkou zkapalněného ropného plynu (LPG) a zemního plynu:

15

Preambule nařízení s mocí zákona č. 6/2012 blíže stanoví, že „nařízení s mocí zákona č. 117/2010 […], které do vnitrostátního práva částečně provádí [směrnici 2009/28] a [směrnici 2009/30], stanoví kritéria udržitelnosti pro výrobu a užívání biopaliv a biokapalin, mechanismy na podporu biopaliv v pozemní dopravě a stanoví limity pro povinné přimíchávání biopaliv“.

16

Vapo Atlantic je společnost, která vykonává činnost na trhu s pohonnými hmotami v Portugalsku.

17

Vzhledem k tomu, že má daňový status registrovaného příjemce, nesplňuje zákonné podmínky pro fyzické přimíchávání biopaliv do pohonných hmot, které propouští ke spotřebě v Portugalsku. Z toho důvodu takové pohonné hmoty, které obsahují biopaliva v poměru respektujícím ustanovení španělských právních předpisů, nakupuje u společnosti usazené ve Španělsku.

18

Společnost Vapo Atlantic nepředložila ENSE žádný důkaz o tom, že Evropská komise schválila systém dobrovolné certifikace uplatňovaný společností, od které nakupuje pohonné hmoty ve Španělsku.

19

V průběhu druhého čtvrtletí roku 2020 společnost Vapo Atlantic propustila ke spotřebě 7582 tun pohonných hmot.

20

ENSE konstatoval, že na rozdíl od povinnosti, kterou jí ukládá nařízení s mocí zákona č. 117/2010, společnost Vapo Atlantic neměla žádné osvědčení týkající se biopaliv, ačkoli jich měla mít nejméně 758, aby prokázala, že dodržuje povinnost přimíchat 10 % biopaliv do pohonných hmot, které propustila ke spotřebě ve druhém čtvrtletí roku 2020.

21

ENSE proto přijal rozhodnutí, kterým společnosti Vapo Atlantic uložil povinnost zaplatit částku 908084 eur jako finanční náhradu z důvodu, že neprokázala přimíchání biopaliv do pohonných hmot, které propustila ke spotřebě během druhého čtvrtletí roku 2020, a to v rozporu s čl. 11 odst. 1 nařízení s mocí zákona č. 117/2010.

22

Společnost Vapo Atlantic toto rozhodnutí zpochybnila u Tribunal Administrativo e Fiscal de Braga (správní a daňový soud v Braze, Portugalsko), který je předkládajícím soudem.

23

Tento soud zdůrazňuje, že se nejeví, že návrh vnitrostátní právní úpravy uvedené v bodě 21 tohoto rozsudku byl oznámen Komisi před zveřejněním a vstupem této právní úpravy v platnost.

24

Uvedený soud si klade v podstatě otázku týkající se výkladu ustanovení směrnice 98/34 za účelem určení, zda uvedená právní úprava představuje „technický předpis“, který měl být oznámen Komisi.

25

Zaprvé se tento soud zabývá otázkou, zda čl. 11 odst. 1 nařízení s mocí zákona č. 117/2010, který se omezuje na to, že určuje procentní podíly pro přimíchávání biopaliv do pohonných hmot propuštěných ke spotřebě, aniž uvádí jakoukoli charakteristiku těchto biopaliv, může být považován za „technický předpis“ ve smyslu čl. 1 bodu 11 směrnice 98/34 a konkrétně zda se jedná o „jiný požadavek“ ve smyslu tohoto čl. 1 bodu 4.

26

Zadruhé si předkládající soud klade otázku, zda se na čl. 11 odst. 1 nařízení s mocí zákona č. 117/2010 může vztahovat výjimka stanovená v čl. 8 odst. 1 uvedené směrnice v rozsahu, v němž toto ustanovení vnitrostátního práva „pouze přejímá úplné znění […] evropské normy“. Článek 7a odst. 2 směrnice 98/70 totiž členským státům ukládá povinnost od dodavatelů požadovat, aby postupně snižovali až o 10 % emise skleníkových plynů.

27

Zatřetí si tento soud klade otázku, zda čl. 11 odst. 1 nařízení s mocí zákona č. 117/2010 spadá s ohledem na čl. 4 odst. 1 druhý pododstavec směrnice 2009/30 a čl. 4 odst. 1 směrnice 2015/1513 pod čl. 10 odst. 1 třetí odrážku směrnice 98/34. Článek 4 odst. 1 druhý pododstavec směrnice 2009/30 a čl. 4 odst. 1 směrnice 2015/1513 by totiž bylo možné považovat za „ochranné doložky obsažené v závazných právních předpisech Společenství“ ve smyslu čl. 10 odst. 1 třetí odrážky směrnice 98/34.

28

Začtvrté si uvedený soud klade podpůrně otázku týkající se následků vyplývajících z nesplnění povinnosti sdělit návrh právní úpravy podle čl. 8 odst. 1 směrnice 98/34. Předkládající soud uznává, že neoznámení vnitrostátních ustanovení na základě tohoto ustanovení v zásadě vede k tomu, že se těchto ustanovení nelze dovolávat. Vyjadřuje však v tomto ohledu pochybnosti, jelikož by takový výklad vedl k obecnému nedodržování povinnosti přimíchávat biopaliva do pohonných hmot propuštěných ke spotřebě. Tento výklad by ohrozil nejen národní cíl, ale i evropský cíl spočívající ve snížení emisí skleníkových plynů a podpoře obnovitelných zdrojů energie.

29

Za těchto podmínek se Tribunal Administrativo e Fiscal de Braga (správní a daňový soud v Braze) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

30

ENSE má za to, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je nepřípustná, jelikož znění ustanovení, o jejichž výklad předkládající soud žádá, je jasné, a neexistuje tedy žádná pochybnost, kterou je třeba vyjasnit.

31

V tomto ohledu podle ustálené judikatury platí, že v rámci postupu zavedeného článkem 267 SFEU je pouze na vnitrostátním soudu, který rozhoduje spor a musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, aby posoudil s ohledem na konkrétní okolnosti věci jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání svého rozsudku, tak relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru. Jestliže se tedy položené otázky týkají výkladu unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout (rozsudek ze dne 6. října 2021, Sumal, C‑882/19, EU:C:2021:800, bod 27 a citovaná judikatura).

32

V projednávaném případě stačí konstatovat, jak vyplývá ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, že položené otázky mají přímý vztah ke sporu v původním řízení a jsou relevantní proto, aby předkládající soud mohl o tomto sporu rozhodnout. Tato žádost obsahuje kromě toho dostatek skutečností pro určení dosahu těchto otázek a poskytnutí užitečné odpovědi na tyto otázky.

33

Vnitrostátnímu soudu není v žádném případě nijak zapovězeno, aby položil Soudnímu dvoru předběžnou otázku, o jejímž zodpovězení nelze podle názoru jednoho z účastníků původního řízení rozumně pochybovat. I kdyby tomu tak bylo, nebyla by tedy žádost o rozhodnutí o předběžné otázce obsahující takové otázky nepřípustná (rozsudek ze dne 14. října 2021, Viesgo Infraestructuras Energéticas, C‑683/19, EU:C:2021:847, bod 26).

34

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je tudíž přípustná.

35

Úvodem je třeba připomenout, že ve sporu v původním řízení bylo společnosti Vapo Atlantic uloženo zaplatit finanční náhradu za porušení čl. 11 odst. 1 nařízení s mocí zákona č. 117/2010, jelikož tato společnost nesplnila povinnost předložit osvědčení umožňující prokázat přimíchání biopaliv do pohonných hmot, které propustila ke spotřebě během druhého čtvrtletí roku 2020.

36

I když v tomto ohledu předkládající soud ve své první otázce formálně odkázal na čl. 1 bod 3 směrnice 98/34, ze znění této otázky vyplývá, že se táže, zda povinnost uložená vnitrostátní právní úpravou spadá pod pojem „jiný požadavek“ ve smyslu čl. 1 bodu 4 této směrnice, a představuje tak „technický předpis“ ve smyslu čl. 1 bodu 11 uvedené směrnice.

37

Je tedy třeba mít za to, že podstatou první a čtvrté otázky předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda čl. 1 bod 4 směrnice 98/34 musí být vykládán v tom smyslu, že vnitrostátní právní úprava, která stanoví cíl spočívající v přimíchání 10 % biopaliv do pohonných hmot propuštěných ke spotřebě hospodářským subjektem za daný rok, spadá pod pojem „jiný požadavek“ ve smyslu čl. 1 bodu 4 této směrnice, a představuje tak „technický předpis“ ve smyslu čl. 1 bodu 11 uvedené směrnice, přičemž tento předpis lze uplatnit vůči jednotlivcům pouze v případě, že byl jeho návrh oznámen v souladu s čl. 8 odst. 1 této směrnice.

38

Zaprvé je nutno připomenout, že pojem „jiný požadavek“ je definován v čl. 1 bodě 4 směrnice 98/34 jako „požadavek jiný než technická specifikace kladený na výrobek zejména z důvodu ochrany spotřebitelů nebo životního prostředí, který má vliv na jeho spotřební cyklus po jeho uvedení na trh, jako jsou podmínky použití, recyklace, opětovného používání nebo zneškodňování, pokud tyto podmínky mohou významně ovlivnit složení nebo charakter výrobku nebo jeho uvedení na trh“.

39

Podle ustálené judikatury do této kategorie spadá právní úprava, která stanoví podmínku, která může významně ovlivnit složení, povahu nebo uvedení výrobku na trh, přičemž tyto „jiné požadavky“ se týkají požadavků vyplývajících ze zohlednění životního cyklu dotčeného výrobku po jeho uvedení na trh a týkají se zejména jeho používání (rozsudek ze dne 28. května 2020, ECO-WIND Construction, C‑727/17, EU:C:2020:393, bod 40 a citovaná judikatura).

40

V projednávané věci se dotazy předkládajícího soudu týkají vnitrostátní právní úpravy, která vyžaduje, aby hospodářské subjekty, které propustily ke spotřebě pohonné hmoty, s výjimkou LPG a zemního plynu, přispívaly k plnění cílů přimíchávání biopaliv do ročních množství pohonných hmot, které propustí ke spotřebě, a sice cíle 10 % za rok 2020. I když taková právní úprava blíže nestanoví uvedený druh pohonné hmoty, nestanoví procentní podíl biopaliva, které musí být fyzicky přimícháno do pohonných hmot, ani blíže nestanoví druh biopaliva, které má být přimícháno, se požadavek, který stanoví, přijatý za účelem ochrany životního prostředí, týká životního cyklu pohonných hmot po jejich uvedení na trh a může významně ovlivnit uvádění uvedených výrobků na trh, jelikož nesplnění povinnosti přimíchávat biopaliva, kterou stanoví, může vést k uložení finanční náhrady.

41

Z toho vyplývá, že vnitrostátní právní úprava, která stanoví cíl spočívající v přimíchávání 10 % biopaliv do pohonných hmot propuštěných ke spotřebě hospodářským subjektem za rok 2020, spadá pod pojem „jiný požadavek“ ve smyslu čl. 1 bodu 4 směrnice 98/34, a představuje tak „technický předpis“ ve smyslu čl. 1 bodu 11 této směrnice.

42

Zadruhé je třeba připomenout, že v souladu s ustálenou judikaturou je cílem směrnice 98/34 chránit preventivní kontrolou volný pohyb zboží, který je jedním ze základů Unie. Tato kontrola je potřebná, jelikož technické předpisy, na které se tato směrnice vztahuje, mohou vytvářet překážky obchodu se zbožím mezi členskými státy a tyto překážky mohou být připuštěny pouze tehdy, jsou-li nezbytné pro splnění naléhavých požadavků sledujících cíl obecného zájmu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 30. dubna 1996, CIA Security International, C‑194/94, EU:C:1996:172, bod 40, a ze dne 19. července 2012, Fortuna a další, C‑213/11, C‑214/11 a C‑217/11, EU:C:2012:495, bod 26, jakož i citovaná judikatura).

43

V tomto rámci čl. 8 odst. 1 směrnice 98/34 v zásadě ukládá členským státům, aby Komisi neprodleně sdělily každý návrh technického předpisu. Z judikatury Soudního dvora v tomto ohledu vyplývá, že porušení povinnosti oznámení stanovené v tomto čl. 8 odst. 1 zakládá podstatnou procesní vadu, která může způsobit nepoužitelnost dotčených technických předpisů, takže nemohou být namítány vůči jednotlivcům (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. dubna 1996, CIA Security International, C‑194/94, EU:C:1996:172, bod 54).

44

S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na první a čtvrtou otázku odpovědět tak, že čl. 1 bod 4 směrnice 98/34 musí být vykládán v tom smyslu, že vnitrostátní právní úprava, která stanoví cíl spočívající v přimíchání 10 % biopaliv do pohonných hmot propuštěných ke spotřebě hospodářským subjektem za daný rok, spadá pod pojem „jiný požadavek“ ve smyslu čl. 1 bodu 4 směrnice 98/34, a představuje tedy „technický předpis“ ve smyslu čl. 1 bodu 11 této směrnice, přičemž tento předpis lze uplatnit vůči jednotlivcům pouze v případě, že byl jeho návrh oznámen v souladu s čl. 8 odst. 1 uvedené směrnice.

45

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 8 odst. 1 směrnice 98/34 musí být vykládán v tom smyslu, že vnitrostátní právní úprava, jejímž cílem je provést čl. 7a odst. 2 směrnice 98/70 v souladu s cílem uvedeným v čl. 3 odst. 4 směrnice 2009/28, může představovat pouhé přejímání úplného znění evropské normy ve smyslu čl. 8 odst. 1 směrnice 98/34, a vyhnout se tudíž povinnosti oznámení stanovené v tomto ustanovení.

46

V tomto ohledu je podle čl. 1 bodu 6 směrnice 98/34 „normou“ ve smyslu této směrnice technická specifikace přijatá uznaným normalizačním orgánem, jejíž dodržování není závazné a která patří do kategorie mezinárodních norem, do kategorie evropských norem nebo do kategorie národních norem. „Evropská norma“ je tímto ustanovením definována jako norma přijatá evropským normalizačním orgánem a veřejně dostupná.

47

Z těchto definic tedy vyplývá, že pojem „evropská norma“ chápaný v kontextu technických předpisů, a konkrétně směrnice 98/34, má rozsah omezený na normy přijaté evropským normalizačním orgánem.

48

Z článku 3 odst. 4 směrnice 2009/28, ani z čl. 7a odst. 2 směrnice 98/70 přitom nevyplývá, že unijní normotvůrce přijal prostřednictvím těchto ustanovení „evropské normy“ ve smyslu čl. 1 bodu 6 směrnice 98/34.

49

Článek 3 odst. 4 směrnice 2009/28, vykládaný ve světle bodů 8 a 9 odůvodnění, jakož i článku 1 této směrnice se totiž omezuje na stanovení závazných cílů, aby podíl energie z obnovitelných zdrojů ve všech druzích dopravy v roce 2020 činil alespoň 10 % konečné spotřeby energie v dopravě v každém členském státě, přičemž ponechává členským státům určitý prostor pro uvážení, pokud jde o opatření, která považují za vhodná k dosažení těchto cílů.

50

Dále čl. 7a odst. 2 směrnice 98/70 konkretizuje vůli unijního normotvůrce snížit až o 10 % životní cyklus emisí skleníkových plynů na jednotku energie z paliva a dodané energie. Jak však vyplývá z tohoto ustanovení ve spojení s body 8 a 9 odůvodnění směrnice 2009/30, členské státy si ponechávají určitý prostor pro uvážení k dosažení tohoto snížení, a to používáním biopaliv, alternativních paliv a snížením spalování.

51

Z toho vyplývá, že čl. 3 odst. 4 směrnice 2009/28, ani čl. 7a odst. 2 směrnice 98/70 neukládá „normu“ ve smyslu čl. 1 bodu 6 směrnice 98/34.

52

S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že čl. 8 odst. 1 směrnice 98/34 musí být vykládán v tom smyslu, že vnitrostátní právní úprava, jejímž cílem je provést čl. 7a odst. 2 směrnice 98/70 v souladu s cílem uvedeným v čl. 3 odst. 4 směrnice 2009/28, nemůže představovat pouhé přejímání úplného znění evropské normy ve smyslu čl. 8 odst. 1 směrnice 98/34, a vyhnout se tudíž povinnosti oznámení stanovené v tomto ustanovení.

53

Úvodem je třeba poznamenat, že vnitrostátní právní úprava, o kterou jde v původním řízení, vstoupila v platnost dne 18. ledna 2012, zatímco směrnice 2015/1513, na kterou předkládající soud odkazuje ve třetí otázce, vstoupila v platnost v souladu se svým článkem 5 dne 5. října 2015. Za těchto podmínek není namístě zohlednit tuto směrnici pro účely odpovědi na tuto otázku.

54

Je tedy třeba mít za to, že podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 4 odst. 1 druhý pododstavec směrnice 2009/30 musí být vykládán v tom smyslu, že toto ustanovení představuje ochrannou doložku obsaženou v závazných právních předpisech Unie ve smyslu čl. 10 odst. 1 třetí odrážky směrnice 98/34.

55

Je třeba uvést, že první dva pododstavce čl. 4 odst. 1 směrnice 2009/30 se omezují na to, že stanoví pro členské státy lhůtu k jejímu provedení, a sice do 31. prosince 2010, prostřednictvím právních a správních předpisů nezbytných za tímto účelem, přičemž od nich požaduje, aby neprodleně uvědomily Komisi o znění těchto předpisů. Třetí pododstavec tohoto ustanovení stanoví, že tyto předpisy přijaté členskými státy musí obsahovat odkaz na směrnici 2009/30.

56

Nic ve znění čl. 4 odst. 1 směrnice 2009/30 přitom nenasvědčuje tomu, že unijní normotvůrce zamýšlel zavést do této směrnice ochrannou doložku ve smyslu čl. 114 odst. 10 SFEU, kterou by mohly členské státy využít.

57

V tomto ohledu posledně uvedené ustanovení stanoví, že harmonizační opatření zahrnují ve vhodných případech ochrannou doložku, která zmocňuje členské státy přijmout z jednoho nebo více důvodů neekonomické povahy uvedených v článku 36 SFEU prozatímní opatření, která podléhají kontrolnímu postupu Unie. Z toho vyplývá, že taková ochranná doložka musí být výslovně stanovena v harmonizačním aktu. Článek 4 odst. 1 směrnice 2009/30 přitom tyto charakteristiky nesplňuje, a nemůže tedy takovou ochrannou doložku představovat.

58

Z výše uvedeného vyplývá, že na třetí otázku je třeba odpovědět tak, že čl. 4 odst. 1 druhý pododstavec směrnice 2009/30 musí být vykládán v tom smyslu, že toto ustanovení nepředstavuje ochrannou doložku obsaženou v závazných právních předpisech Unie ve smyslu čl. 10 odst. 1 třetí odrážky směrnice 98/34.

59

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto: