–

za T. C. I. Antkowiakem, adwokatem, M. Bieszczadem, radcou prawnym, a D. Kosobuckim, adwokatem,

–

za M. C. A. Śliwickou, adwokatkou,

–

za Prokuratora Generalnego S. Bańkoem, R. Hernandem a E. Tkacz,

–

za polskou vládu B. Majczynou a S. Żyrek, jako zmocněnci,

–

za belgickou vládu M. Jacobs, C. Pochet a M. Van Regemorter, jako zmocněnkyněmi,

–

za francouzskou vládu A. Daniel a E. Timmermans, jako zmocněnkyněmi,

–

za nizozemskou vládu C. S. Schillemans, jako zmocněnkyní,

–

za Evropskou komisi J. Hottiaux a S. Noëm, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 11 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (Úř. věst. 2003, L 338, s. 1; Zvl. vyd. 19/06, s. 243), jakož i článků 22 a 24, čl. 27 odst. 6 a čl. 28 odst. 1 a 2 nařízení Rady (EU) 2019/1111 ze dne 25. června 2019 o příslušnosti, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské odpovědnosti a o mezinárodních únosech dětí (Úř. věst. 2019, L 178, s. 1 a oprava Úř. věst. 2020, L 347, s. 52), ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

2

Tato žádost byla podána v rámci řízení, které zahájil T. C., otec dvou nezletilých dětí, za účelem výkonu rozhodnutí, podle něhož mají být tyto děti, které byly jejich matkou M. C. přemístěny do Polska, navráceny do Irska.

3

Úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, uzavřená v Haagu dne 25. října 1980 (dále jen „Haagská úmluva z roku 1980“), má za cíl, jak vyplývá z preambule této Úmluvy, zejména chránit děti mezinárodní úpravou před škodlivými účinky jejich protiprávního přemístění nebo zadržovaní a stanovit postupy k zajištění jejich bezodkladného návratu do státu jejich obvyklého bydliště. Tato úmluva, která vstoupila v platnost dnem 1. prosince 1983, byla ratifikována všemi členskými státy Evropské unie.

4

V souladu s čl. 1 písm. a) této Úmluvy je cílem této Úmluvy zejména zajistit bezodkladný návrat dětí protiprávně přemístěných nebo zadržovaných v některém smluvním státě.

5

Článek 2 uvedené Úmluvy stanoví:

„Smluvní státy učiní všechna potřebná opatření k zajištění cílů Úmluvy na svých územích. S tímto cílem musí postupovat pro ně nejrychlejším možným způsobem.“

6

Článek 3 téže Úmluvy stanoví:

„Přemístění nebo zadržení dítěte se považuje za protiprávní, jestliže:

[…]“

7

Článek 11 první pododstavec Haagské úmluvy z roku 1980 stanoví:

„V řízení o navrácení dětí budou soudní nebo správní orgány smluvních státu jednat urychleně.“

8

Článek 12 první a druhý pododstavec této Úmluvy zní následovně:

„Jestliže dítě bylo protiprávně přemístěno nebo zadrženo podle článku 3 a v den zahájení řízení před soudním nebo správním orgánem smluvního státu, v němž dítě je, uplynulo období kratší jednoho roku ode dne protiprávního přemístění nebo zadržení, nařídí příslušný orgán bezodkladné navrácení dítěte.

Neprokáže-li se, že dítě se sžilo se svým novým prostředím, soudní nebo správní orgán nařídí navrácení dítěte, i když řízení začalo po uplynutí období jednoho roku uvedeného v předcházejícím odstavci.“

9

Článek 13 první pododstavec písm. b) uvedené Úmluvy stanoví:

„Bez ohledu na ustanovení předcházejícího článku není soudní nebo správní orgán dožádaného státu povinen nařídit navrácení dítěte, jestliže osoba, instituce nebo jiný orgán, který nesouhlasí s jeho navrácením, prokáže, že:

[…]

10

Body 17 a 33 odůvodnění nařízení č. 2201/2003 stanovily:

[…]

11

Článek 11 odst. 1 a 3 tohoto nařízení stanovil:

„1.   V případě, že osoba, orgán nebo jiný subjekt mající právo péče o dítě požádá příslušné orgány v členském státě o vydání rozhodnutí na základě [Haagské úmluvy z roku 1980], aby dosáhl navrácení dítěte, které bylo neoprávněně odebráno [protiprávně přemístěno] nebo zadrženo v jiném členském státě než v členském státě, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před neoprávněným odebráním [protiprávním přemístěním] nebo zadržením, použijí se odstavce 2 až 8.

[…]

3.   Soud, u kterého je podána žádost o navrácení dítěte uvedená v odstavci 1, jedná v řízení o žádosti rychle, přičemž využívá nejrychlejší postupy, které vnitrostátní právo umožňuje.

Aniž je dotčen první pododstavec, vydá soud s výjimkou případů, kdy to neumožňují mimořádné okolnosti, rozhodnutí do šesti týdnů od podání žádosti.“

12

Článek 22 nařízení 2019/1111 stanoví:

„V případě, že osoba, orgán nebo jiný subjekt namítající údajné porušení práva péče o dítě požádá buď přímo či prostřednictvím ústředního orgánu soud v členském státě o rozhodnutí na základě Haagské úmluvy z roku 1980 nařizující navrácení dítěte mladšího 16 let, které bylo protiprávně přemístěno do jiného členského státu nebo zadrženo v jiném členském státě, než je členský stát, ve kterém mělo dítě obvyklý pobyt bezprostředně před protiprávním přemístěním nebo zadržením, použijí se doplňkově k Haagské úmluvě z roku 1980 články 23 až 29 a kapitola VI tohoto nařízení.“

13

Článek 24 tohoto nařízení stanoví:

„1.   Soud, u kterého je podána žádost o navrácení dítěte uvedená v článku 22, vyřizuje žádost urychleně, přičemž využívá nejrychlejší postupy, které vnitrostátní právo umožňuje.

2.   Aniž je dotčen odstavec 1, vydá soud prvního stupně rozhodnutí nejpozději do šesti týdnů od zahájení řízení, s výjimkou případů, kdy to neumožňují mimořádné okolnosti.

3.   S výjimkou případů, kdy to neumožňují mimořádné okolnosti, vydá nadřízený soud rozhodnutí nejpozději do šesti týdnů od okamžiku, kdy byly učiněny všechny nezbytné procesní úkony, a soud je tak schopen opravný prostředek projednat v rámci jednání či jiným způsobem.“

14

Článek 27 odst. 6 uvedeného nařízení stanoví:

„Rozhodnutí nařizující navrácení dítěte může být prohlášeno za předběžně vykonatelné bez ohledu na jakýkoliv opravný prostředek, jestliže navrácení dítěte ještě před rozhodnutím o opravném prostředku vyžaduje jeho nejlepší zájem.“

15

Článek 28 téhož nařízení zní následovně:

„1.   Orgán příslušný k výkonu, jemuž byl podán návrh na výkon rozhodnutí nařizujícího navrácení dítěte do jiného členského státu, tuto žádost vyřídí urychleně.

2.   Jestliže není rozhodnutí uvedené v odstavci 1 vykonáno do šesti týdnů ode dne zahájení vykonávacího řízení, má strana žádající o výkon nebo ústřední orgán vykonávajícího členského státu, právo žádat od orgánu příslušného k výkonu odůvodnění prodlení.“

16

Článek 100 nařízení 2019/1111 stanoví:

„1.   Toto nařízení se použije pouze na soudní řízení zahájená, na veřejné listiny formálně vyhotovené nebo registrované a na dohody registrované dne nebo po dni 1. srpna 2022.

2.   [Nařízení č. 2201/2003] se použije i nadále na rozhodnutí vydaná v zahájených soudních řízeních, veřejné listiny formálně vyhotovené nebo registrované a na dohody vykonatelné v členském státě, v němž byly uzavřeny přede dnem 1. srpna 2022, a spadající do oblasti působnosti uvedeného nařízení.“

17

Článek 388 odst. 1 Kodeksu postępowania cywilnego (občanský soudní řád) stanoví:

„Pokud by výkonem rozhodnutí mohla být účastníkovi řízení způsobena nenapravitelná újma, může soud druhého stupně na návrh účastníka řízení odložit výkon svého rozhodnutí až do skončení řízení o kasačním opravném prostředku. Pokud je odvolání zamítnuto, může soud druhého stupně rovněž odložit výkon rozhodnutí soudu prvního stupně.“

18

Článek 5182 odst. 1 tohoto řádu stanoví:

„Soudem druhého stupně ve věcech odnětí osoby podléhající rodičovské zodpovědnosti nebo nacházející se v opatrovnictví, vedených podle Haagské úmluvy z roku 1980, je Sąd Apelacyjny w Warszawie (odvolací soud ve Varšavě, Polsko).“

19

Článek 5191 odst. 21 a 22 uvedeného řádu stanoví:

„21.   Kasační opravný prostředek lze podat také ve věcech odnětí osoby podléhající rodičovské zodpovědnosti nebo nacházející se v opatrovnictví, vedených na základě Haagské úmluvy z roku 1980.

22.   Kasační opravný prostředek v případech uvedených v odst. 21 může podat Prokurator Generalny [(nejvyšší státní zástupce)], Rzecznik Praw Dziecka [(veřejný ochránce práv dítěte)] nebo Rzecznik Praw Obywatelskich [(veřejný ochránce práv)] ve lhůtě čtyř měsíců ode dne právní moci usnesení.“

20

Ustawa o zmianie ustawy Kodeks postępowania cywilnego (zákon o změně občanského soudního řádu) ze dne 7. dubna 2022 (Dz. U. z roku 2022, č. 1098), který vstoupil v platnost dne 24. června 2022 (dále jen „zákon z roku 2022“), změnil občanský soudní řád, když do něj vložil několik ustanovení týkajících se odkladu rozhodnutí vydaných na základě Haagské úmluvy z roku 1980.

21

Článek 3881 tohoto řádu, vložený do tohoto řádu zákonem z roku 2022, tak zní následovně:

„1.   Ve věcech odnětí osoby podléhající rodičovské zodpovědnosti nebo nacházející se v opatrovnictví, vedených na základě [Haagské úmluvy z roku 1980], se na návrh subjektu uvedeného v čl. 5191 odst. 22 došlý soudu uvedenému v čl. 5182 odst. 1 ve lhůtě nepřesahující dva týdny ode dne, kdy rozhodnutí o odnětí osoby podléhající rodičovské zodpovědnosti nebo nacházející se v opatrovnictví nabylo právní moci, výkon rozhodnutí ze zákona odloží.

2.   Odklad výkonu usnesení uvedeného v odst. 1 zaniká, pokud subjekt uvedený v čl. 5191 odst. 22 nepodá kasační opravný prostředek do dvou měsíců ode dne nabytí právní moci tohoto usnesení.

3.   V případě, že subjekt uvedený v čl. 5191 odst. 22 podá kasační opravný prostředek do dvou měsíců ode dne, kdy usnesení uvedené v odst. 1 nabylo právní moci, prodlužuje se ze zákona odklad výkonu tohoto usnesení až do skončení řízení o kasačním opravném prostředku.

4.   Účastník řízení, který podal návrh na odklad výkonu rozhodnutí uvedeného v odst. 1, jej může vzít zpět do dvou měsíců ode dne právní moci usnesení, ledaže subjekt uvedený v čl. 5191 odst. 22 podal kasační opravný prostředek.

5.   V důsledku zpětvzetí návrhu na odklad výkonu usnesení uvedeného v odst. 1 se usnesení stává vykonatelným.“

22

Článek 3883 uvedeného řádu, vložený do tohoto řádu zákonem z roku 2022, stanoví:

„Podáním mimořádného kasačního opravného prostředku uvedeného v článku 89 ustawy o Sądzie Najwyższym [(zákon o Nejvyšším soudu)] ze dne 8. prosince 2017 (Dz. U. z roku 2021, č. 1904, a z roku 2022, č. 480), ve věci odnětí osoby podléhající rodičovské zodpovědnosti nebo nacházející se v opatrovnictví, vedené na základě Haagské úmluvy z roku 1980, se ze zákona odkládá výkon usnesení o odnětí osoby podléhající rodičovské zodpovědnosti nebo nacházející se v opatrovnictví až do skončení tohoto řízení o kasačním opravném prostředku.“

23

T. C. a M. C., oba polské státní příslušnosti, jsou rodiči nezletilých dětí N. C. a M. C.(1) (dále jen společně „nezletilé děti“), narozených v Irsku v roce 2011 a 2017. Tato rodina již několik let pobývá v tomto členském státě, kde mají T. C. a M. C. stálé zaměstnání. M. C. je v současné době v dlouhodobé pracovní neschopnosti.

24

V létě 2021 M. C. vycestovala s nezletilými dětmi na dovolenou do Polska se souhlasem T. C. V září 2021 M. C. informovala T. C., že s dětmi zůstane v tomto členském státě natrvalo. T. C. nikdy nevyslovil souhlas s takovým trvalým přemístěním dětí.

25

Dne 18. listopadu 2021 podal T. C. k Sądu Okręgowemu we Wrocławiu (krajský soud ve Vratislavi, Polsko) žalobu, kterou se domáhal, aby bylo M. C. nařízeno zajistit návrat nezletilých dětí do Irska podle ustanovení Haagské úmluvy z roku 1980. Usnesením ze dne 15. června 2022 tento soud nařídil M. C., aby zajistila tento návrat do sedmi dnů od právní moci tohoto usnesení.

26

M. C. podala proti uvedenému usnesení odvolání k Sądu Apelacyjnemu w Warszawie (odvolací soud ve Varšavě), předkládajícímu soudu, který usnesením ze dne 21. září 2022 toto odvolání zamítl jako neopodstatněné, když rozhodl, že se M. C. nemůže dovolávat žádného důvodu pro odepření návratu nezletilých dětí do Irska. Toto usnesení se stalo vykonatelným dne 28. září 2022, aniž M. C. splnila příkaz zajistit navrácení těchto dětí do Irska.

27

Dne 29. září 2022 požádal T. C. předkládající soud o zaslání kopie tohoto usnesení ze dne 21. září 2022 s doložkou vykonatelnosti.

28

Ve dnech 30. září 2022 a 5. října 2022 podali veřejný ochránce práv dítěte a nejvyšší státní zástupce návrhy na odklad výkonu pravomocných usnesení ze dne 15. června a 21. září 2022 na základě čl. 3881 odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění zákona z roku 2022.

29

Dne 21. listopadu 2022 podali veřejný ochránce práv dítěte a nejvyšší státní zástupce kasační opravné prostředky proti usnesení ze dne 21. září 2022 k Sądu Najwyższymu (Nejvyšší soud, Polsko).

30

Předkládající soud uvádí, že rozhodnutí ve věci samé vydaná soudem druhého stupně jsou zpravidla pravomocná a vykonatelná, a to i v případě, že je proti nim podán kasační opravný prostředek k Sądu Najwyższymu (Nejvyšší soud). Před vstupem zákona z roku 2022 v platnost byla jedinou výjimkou z tohoto pravidla výjimka stanovená v článku 388 občanského soudního řádu. Tento článek umožňuje soudu druhého stupně odložit vykonatelnost pravomocného rozhodnutí až do skončení řízení před Sądem Najwyższym (Nejvyšší soud), pokud by výkon tohoto rozhodnutí mohl způsobit účastníkovi řízení nenapravitelnou škodu.

31

Podle článku 3881 občanského soudního řádu, který byl do tohoto řádu vložen zákonem z roku 2022, přitom mají nyní nejvyšší státní zástupce, veřejný ochránce práv dítěte a veřejný ochránce práv (dále jen společně „oprávněné orgány“) možnost domoci se odkladu výkonu rozhodnutí, kterým bylo nařízeno navrácení dětí podle Haagské úmluvy z roku 1980, pokud za tímto účelem podají návrh u Sądu Apelacyjnego w Warszawie (odvolací soud ve Varšavě) ve lhůtě nepřesahující dva týdny ode dne, kdy toto rozhodnutí nabylo právní moci. Z informací poskytnutých předkládajícím soudem vyplývá, že oprávněné orgány nejsou povinny svůj návrh odůvodnit. Takový návrh má za následek odklad výkonu rozhodnutí ze zákona na dobu alespoň dvou měsíců.

32

Pokud totiž tyto orgány nepodají během této lhůty kasační opravný prostředek proti rozhodnutí o navrácení k Sądu Najwyższymu (Nejvyšší soud), odklad vykonatelnosti tohoto rozhodnutí končí. Naproti tomu, pokud je takový kasační opravný prostředek podán v uvedené lhůtě, prodlužuje se tento odklad podle čl. 3881 odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění zákona z roku 2022, ipso iure až do skončení řízení před Sądem Najwyższym (Nejvyšší soud).

33

Předkládající soud dále uvádí, že i kdyby Sąd Najwyższy (Nejvyšší soud) tento kasační opravný prostředek zamítl, mohly by tyto orgány znovu dosáhnout tohoto odkladu na základě článku 3883 občanského soudního řádu, ve znění zákona z roku 2022, podáním mimořádného opravného prostředku podle tohoto článku.

34

S ohledem na tyto úvahy se předkládající soud zabývá tím, zda je článek 3881 občanského soudního řádu, ve znění zákona z roku 2022, slučitelný s požadavkem rychlosti, z něhož vychází nařízení č. 2201/2003, a zejména s čl. 11 odst. 3 tohoto nařízení.

35

Předkládající soud kromě toho uvádí, že platné polské právní předpisy v podstatě stanoví, že subjekty, které nelze označit za soudy, mají možnost dosáhnout odkladu výkonu pravomocného soudního rozhodnutí, aniž výkon této možnosti podléhá soudnímu přezkumu. Taková okolnost podle uvedeného soudu vyvolává otázky ohledně souladu těchto právních předpisů s článkem 47 Listiny, neboť účastníky řízení o navrácení zbavuje účinné soudní ochrany.

36

Mimoto se předkládající soud s ohledem na skutečnost, že datum vstupu zákona z roku 2022 v platnost předchází jen o několik dnů datum použitelnosti nařízení 2019/1111, které posiluje povinnost rychlosti, z níž vychází nařízení č. 2201/2003, zabývá tím, zda jsou ustanovení zavedená tímto zákonem do občanského soudního řádu slučitelná se zásadou loajální spolupráce.

37

Konečně pro případ, že by Soudní dvůr potvrdil, že nařízení č. 2201/2003 brání tomuto zákonu, zabývá se předkládající soud tím, zda by byl povinen tento zákon nepoužít v souladu se zásadou přednosti unijního práva.

38

Za těchto podmínek se Sąd Apelacyjny w Warszawie (odvolací soud ve Varšavě) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Brání čl. 11 odst. 3 [nařízení 2201/2003] a [články 22 a 24], čl. 27 odst. 6 a čl. 28 odst. 1 a 2 [nařízení 2019/1111], ve spojení s článkem 47 [Listiny], použití ustanovení vnitrostátního práva, podle něhož se ve věcech odnětí osoby podléhající rodičovské zodpovědnosti nebo nacházející se v opatrovnictví, vedených na základě [Haagské úmluvy z roku 1980], na žádost [oprávněných orgánů] podanou u Sądu Apelacyjnego w Warszawie (odvolací soud ve Varšavě) ve lhůtě nepřesahující dva týdny ode dne nabytí právní moci usnesení o odnětí osoby podléhající rodičovské zodpovědnosti nebo nacházející se v opatrovnictví výkon tohoto usnesení ze zákona odloží?“

39

Předkládající soud požádal, aby tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla projednána v naléhavém řízení o předběžné otázce podle čl. 107 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora.

40

Na podporu svého návrhu uplatnil předkládající soud důvody týkající se nejlepšího zájmu nezletilých dětí. Zejména vztah mezi rodiči a dětmi, jakož i blaho těchto dětí mohou utrpět nenapravitelnou újmu v důsledku odloučení uvedených dětí od jejich otce, prodlouženého z důvodu výkonu možnosti veřejného ochránce práv dítěte a nejvyššího státního zástupce dosáhnout odkladu výkonu rozhodnutí o jejich navrácení do Irska.

41

Zaprvé je třeba konstatovat, že tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká mimo jiné výkladu ustanovení nařízení č. 2201/2003, které bylo přijato mimo jiné na základě čl. 61 písm. c) ES, nyní článku 67 SFEU, a ustanovení nařízení č. 2019/1111, jež bylo přijato na základě čl. 81 odst. 3 SFEU. Tyto akty tedy spadají do hlavy V části třetí Smlouvy o FEU týkající se prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Proto může být tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce předmětem naléhavého řízení.

42

Pokud jde zadruhé o podmínku naléhavosti, z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že nezletilé děti jsou od otce odloučeny již více než rok a prodlužování této situace by mohlo vážně poškodit budoucí vztah těchto dětí s jejich otcem.

43

Za těchto podmínek se dne 26. října 2022 třetí senát Soudního dvora na návrh soudkyně zpravodajky a po vyslechnutí generálního advokáta rozhodl vyhovět návrhu předkládajícího soudu na projednání této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v naléhavém řízení o předběžné otázce.

44

Nejvyšší státní zástupce a v podstatě i M. C. zpochybňují přípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.

45

Zaprvé podle nejvyššího státního zástupce je předběžná otázka položená předkládajícím soudem hypotetická a není nezbytná pro účely řešení sporu v původním řízení. Tento spor byl totiž již pravomocně rozhodnut a tento soud nemá pravomoc odložit výkon pravomocných usnesení o navrácení vydaných v prvním a druhém stupni, neboť k tomuto odkladu dochází ze zákona.

46

Zadruhé nejvyšší státní zástupce tvrdí, že tato otázka je nepřípustná v rozsahu, v němž se tento soud domáhá výkladu nařízení 2019/1111, zatímco v projednávaném případě toto nařízení není použitelné ratione temporis.

47

V prvé řadě je třeba připomenout, že je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, jež bude vydáno, posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti věci nezbytnost a relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru. Týkají-li se tudíž položené otázky výkladu unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout [rozsudek ze dne 24. listopadu 2022, Varchoven administrativen sad (Zrušení napadeného ustanovení), C‑289/21, EU:C:2022:920, bod 24 a citovaná judikatura].

48

Soudní dvůr tedy může odmítnout žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podanou vnitrostátním soudem pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na jemu položené otázky [rozsudek ze dne 24. listopadu 2022, Varchoven administrativen sad (Zrušení napadeného ustanovení), C‑289/21, EU:C:2022:920, bod 25 a citovaná judikatura].

49

Navíc je třeba připomenout, že formulace „vynesení […] rozsudku“ ve smyslu čl. 267 druhého pododstavce SFEU zahrnuje celé řízení vedoucí k vynesení rozsudku předkládajícím soudem. Tato formulace musí být vykládána široce, aby se zamezilo tomu, že četné procesní otázky budou považovány za nepřípustné a nebudou moci být předmětem výkladu Soudního dvora, a aby Soudní dvůr mohl vyložit všechna procesní ustanovení unijního práva, která předkládající soud musí použít (rozsudek ze dne 21. listopadu 2019, Procureur-Generaal bij de Hoge Raad der Nederlanden, C‑678/18, EU:C:2019:998, bod 25 a citovaná judikatura).

50

V tomto ohledu zaprvé z předkládacího rozhodnutí a z vyjádření zúčastněných stran na jednání vyplývá, že T. C. podal u předkládajícího soudu návrh na výkon usnesení ze dne 21. září 2022, kterým tento soud nařídil navrácení nezletilých dětí do Irska. Dále podle článku 3881 občanského soudního řádu, ve znění zákona z roku 2022, je tento soud povinen vyhovět návrhům na odklad tohoto výkonu podaným nejvyšším státním zástupcem a veřejným ochráncem práv dítěte.

51

Za těchto podmínek, jak uvádí generální advokát v bodě 46 svého stanoviska, je patrné, že předkládajícímu soudu byly podány protichůdné návrhy na jedné straně T. C. a na straně druhé nejvyšším státním zástupcem a veřejným ochráncem práv dítěte. Tyto návrhy odráží existenci „sporu“ mezi těmito stranami, který se týká výkonu usnesení o navrácení ze dne 21. září 2022, a tento soud má ohledně tohoto sporu v rámci uvedených návrhů vynést rozsudek ve smyslu čl. 267 druhého pododstavce SFEU.

52

Zadruhé, pokud jde o vztah mezi předběžnou otázkou předkládajícího soudu a realitou nebo předmětem sporu v původním řízení, z předkládacího rozhodnutí jasně vyplývá, že tato otázka má předkládajícímu soudu umožnit, aby určil, zda ustanovení nařízení č. 2201/2003 a 2019/1111 musí být vykládána v tom smyslu, že brání článku 3881 občanského soudního řádu, ve znění zákona z roku 2022, a zda je uvedený soud případně povinen tento článek nepoužít. Předkládající soud přitom dostatečným způsobem prokazuje, že odpověď Soudního dvora na uvedenou otázku je „nezbytná“ ve smyslu čl. 267 druhého pododstavce SFEU k tomu, aby mohl rozhodnout o případném odkladu výkonu dotčeného rozhodnutí o navrácení.

53

V druhé řadě přípustnost této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce nemůže zpochybnit argument nejvyššího státního zástupce vycházející ze skutečnosti, že v projednávaném případě není nařízení 2019/1111 použitelné ratione temporis. Pokud totiž není zjevné, že výklad aktu unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, námitka vycházející z nepoužitelnosti tohoto aktu na věc v původním řízení se nedotýká přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, nýbrž meritorní stránky otázek (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 13. července 2006, Manfredi a další, C‑295/04 až C‑298/04, EU:C:2006:461, bod 30, jakož i ze dne 19. prosince 2019, Dobersberger, C‑16/18, EU:C:2019:1110, bod 21).

54

Za těchto podmínek je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce přípustná.

55

Úvodem je třeba poznamenat, že ačkoli se položená otázka týká výkladu jak ustanovení nařízení č. 2201/2003, tak ustanovení nařízení č. 2019/1111, na spor v původním řízení je ratione temporis použitelné pouze první z nich. Z článku 100 odst. 2 nařízení 2019/1111 totiž vyplývá, že nařízení č. 2201/2003 se po vstupu nařízení 2019/1111 v platnost nadále použije na žaloby podané přede dnem 1. srpna 2022. V projednávaném případě, jak bylo uvedeno v bodě 25 tohoto rozsudku, podal T. C. svou žalobu u Sądu Okręgowego we Wrocławiu (krajský soud ve Vratislavi) dne 18. listopadu 2021.

56

V tomto ohledu, ačkoli byl návrh T. C. na výkon usnesení o navrácení ze dne 21. září 2022 podán po 1. srpnu 2022, nic to nemění na tom, že z informací, které má Soudní dvůr k dispozici, vyplývá, že tento návrh není samostatným řízením, ale fází řízení o navrácení, jež bylo zahájeno žalobou podanou T. C. dne 18. listopadu 2021 na nařízení navrácení nezletilých dětí do Irska.

57

Za těchto podmínek je třeba se domnívat, že podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 11 odst. 3 nařízení č. 2201/2003, ve spojení s článkem 47 Listiny, musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátním právním předpisům, které přiznávají orgánům, jež nemají postavení soudu, možnost domoci se odkladu výkonu rozhodnutí o navrácení vydaného na základě Haagské úmluvy z roku 1980 ze zákona na dobu alespoň dvou měsíců, aniž musí svůj návrh na odklad odůvodnit.

58

V tomto ohledu je třeba připomenout, že čl. 11 odst. 3 nařízení č. 2201/2003 stanoví, že soud, u kterého je podána žádost o navrácení dítěte, jedná v řízení o žádosti rychle, přičemž využívá nejrychlejší postupy, jež vnitrostátní právo umožňuje. Tento soud vydá s výjimkou případů, kdy to neumožňují mimořádné okolnosti, rozhodnutí do šesti týdnů od podání žádosti.

59

Na prvním místě je podle ustálené judikatury třeba při výkladu ustanovení unijního práva vzít v úvahu nejen jeho znění, ale i jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí [rozsudek ze dne 28. října 2022, Generalstaatsanwaltschaft München (Vydávání a ne bis in idem), C‑435/22 PPU, EU:C:2022:852, bod 67].

60

Předně ze znění čl. 11 odst. 3 nařízení č. 2201/2003, a zejména z použití výrazů „rychle“ a „nejrychlejší“, vyplývá, že pokud bylo dítě protiprávně přemístěno do jiného členského státu nebo zadrženo v jiném členském státě, než ve kterém mělo obvyklé bydliště bezprostředně před protiprávním přemístěním nebo zadržením, jsou příslušné soudy členských států povinny přijmout rozhodnutí o navrácení dotčeného dítěte ve zvlášť krátké a přísné lhůtě. Takové rozhodnutí musí být v zásadě přijato nejpozději do šesti týdnů poté, co byla těmto soudům věc předložena, a to za využití nejrychlejších postupů, které vnitrostátní právo umožňuje. Odchylka od tohoto pravidla je možná pouze za „mimořádných okolností“.

61

Dále je takový výklad podpořen kontextem, jehož je čl. 11 odst. 3 nařízení č. 2201/2003 součástí, a zejména příslušnými ustanoveními Haagské úmluvy z roku 1980.

62

Pravidla Haagské úmluvy z roku 1980, která upravují navracení protiprávně přemístěných dětí, jsou totiž nařízením č. 2201/2003, zejména jeho článkem 11, doplněna a zpřesněna. Články 8 až 11 této Úmluvy a článek 11 tohoto nařízení tvoří nedělitelný normativní celek, který se použije na řízení o navracení dětí protiprávně přemístěných v rámci Unie [v tomto smyslu viz posudek 1/13 (Přistoupení třetích států k Haagské úmluvě) ze dne 14. října 2014, EU:C:2014:2303, body 77 a 78].

63

Z důvodu vzájemného překrývání a úzkého vztahu mezi ustanoveními uvedeného nařízení a ustanoveními uvedené úmluvy mohou mít ustanovení úmluvy vliv na význam, působnost a účinnost pravidel téhož nařízení [v tomto smyslu viz posudek 1/13 (Přistoupení třetích států k Haagské úmluvě) ze dne 14. října 2014, EU:C:2014:2303, bod 85].

64

Zaprvé v souladu s preambulí a čl. 1 písm. a) Haagské úmluvy z roku 1980 tak má tato úmluva za cíl bezodkladný návrat dotčeného dítěte do státu jeho obvyklého bydliště. Zadruhé čl. 2 druhá věta této úmluvy ukládá orgánům smluvních států při vyřizování žádostí o navrácení postupovat pro ně nejrychlejším možným způsobem. Zatřetí podle čl. 11 prvního pododstavce uvedené úmluvy v řízení o navrácení dětí musí soudní nebo správní orgány smluvních státu jednat urychleně. Začtvrté článek 13 téže úmluvy uvádí restriktivním způsobem případy, ve kterých soudní orgán dožádaného smluvního státu nemusí nařídit navrácení dítěte. Zejména podle čl. 13 prvního pododstavce písm. b) Haagské úmluvy z roku 1980 není tento orgán povinen nařídit navrácení dítěte, jestliže osoba, instituce nebo jiný orgán, který nesouhlasí s jeho navrácením, prokáže, že je vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace.

65

Ze všech těchto ustanovení vyplývá, že v souladu s Haagskou úmluvou z roku 1980 musí být na jednu stranu dítě v případě jeho protiprávního přemístění z místa jeho obvyklého bydliště neprodleně navráceno v souladu s naléhavými postupy stanovenými vnitrostátním právem. Na druhou stranu platí, že pouze za mimořádných okolností, zejména pokud existuje vážné nebezpečí pro dítě, nemusí být navrácení nařízeno.

66

Konečně cíle nařízení č. 2201/2003, a zejména jeho čl. 11 odst. 3, rovněž podporují zjištění uvedená v bodech 60 a 65 tohoto rozsudku.

67

Zaprvé je tak třeba připomenout, že nařízení č. 2201/2003 vychází z pojetí, podle něhož musí být dána přednost nejlepšímu zájmu dítěte. Cílem uvedeného nařízení je zejména zabránění únosům dětí mezi členskými státy, a v případě únosu dosažení toho, že navrácení dítěte bude provedeno neprodleně (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. července 2008, Rinau, C‑195/08 PPU, EU:C:2008:406, body 51 a 52).

68

Zadruhé, jak je uvedeno v bodě 17 odůvodnění nařízení č. 2201/2003, v případech protiprávního přemístění nebo zadržení dítěte by mělo být neprodleně zajištěno navrácení dítěte. Mimoto soudy členského státu, do kterého bylo dítě protiprávně přemístěno nebo v němž bylo protiprávně zadrženo, by měly mít možnost odmítnout jeho navrácení ve zvláštních, řádně odůvodněných případech.

69

Zatřetí z judikatury Soudního dvora vyplývá, že jedním z cílů článku 11 tohoto nařízení je znovunastolení statu quo ante, tzn. stavu, který tu byl před protiprávním přemístěním či zadržením dítěte (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. června 2017, OL, C‑111/17 PPU, EU:C:2017:436, bod 61).

70

Začtvrté Soudní dvůr již rozhodl, že řízení o navrácení je svou povahou řízením zrychleným, neboť má za cíl zajistit – jak se uvádí v preambuli Haagské úmluvy z roku 1980 a v bodě 17 odůvodnění nařízení č. 2201/2003 – urychlené navrácení dítěte (rozsudek ze dne 8. června 2017, OL, C‑111/17 PPU, EU:C:2017:436, bod 57).

71

Z doslovného, kontextuálního a teleologického výkladu čl. 11 odst. 3 nařízení č. 2201/2003 tedy vyplývá, že toto ustanovení ukládá soudu členského státu, u něhož byla podána žádost o navrácení dítěte protiprávně uneseného z místa jeho obvyklého bydliště, aby o této žádosti rozhodl v zásadě nejpozději do šesti týdnů od podání žádosti, přičemž využije nejrychlejší postupy, které vnitrostátní právo umožňuje. Kromě toho pouze ve zvláštních a mimořádných, řádně odůvodněných případech nemusí být navrácení protiprávně usneseného dítěte nařízeno.

72

Povinnosti vyplývající z tohoto čl. 11 odst. 3 se zajisté týkají postupu při přijímání rozhodnutí o navrácení. Je však třeba mít za to, jak to činí generální advokát v bodě 59 svého stanoviska, že požadavek účinnosti a rychlosti, který platí pro přijetí rozhodnutí o navrácení, platí i pro vnitrostátní orgány v rámci výkonu takového rozhodnutí. Uvedený čl. 11 odst. 3 by byl totiž zbaven užitečného účinku, pokud by vnitrostátní právo umožňovalo odložit výkon pravomocného rozhodnutí o navrácení dítěte.

73

Podle judikatury Soudního dvora přitom platí, že použitím vnitrostátních procesních a hmotněprávních pravidel nesmí být dotčen užitečný účinek nařízení č. 2201/2003 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. července 2008, Rinau, C‑195/08 PPU, EU:C:2008:406, bod 82).

74

Je třeba rovněž poznamenat, že nařízení č. 2201/2003 tím, že ukládá povinnosti, jejichž cílem je co nejrychlejší přijetí, a tedy výkon rozhodnutí umožňujícího bezodkladný návrat dítěte do místa jeho obvyklého bydliště po protiprávním přemístění, zajišťuje, jak vyplývá z jeho bodu 33 odůvodnění, dodržování základních práv zaručených Listinou, a zejména základních práv dítěte, tak jak jsou stanovena v článku 24 Listiny.

75

V tomto ohledu článek 7 Listiny zakotvuje právo na respektování soukromého a rodinného života a musí být vykládán ve spojení s povinností brát v úvahu nejlepší zájmy dítěte, uznanou v jejím čl. 24 odst. 2. Je třeba tak zohlednit nezbytnost, aby dítě pravidelně udržovalo osobní vztahy s oběma rodiči, vyjádřenou v čl. 24 odst. 3 Listiny [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. listopadu 2022, Belgische Staat (Sezdaný nezletilý uprchlík), C‑230/21, EU:C:2022:887, bod 48].

76

Z článku 52 odst. 3 Listiny přitom vyplývá, že pokud Listina obsahuje práva odpovídající právům zaručeným Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsanou v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“), jsou smysl a rozsah těchto práv stejné jako ty, které jim přikládá uvedená úmluva. Článek 53 Listiny v tomto ohledu dodává, že žádné ustanovení Listiny nesmí být vykládáno jako omezení nebo narušení práv, jež v oblasti své působnosti uznává unijní právo a mimo jiné EÚLP [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. prosince 2022, CJ (Rozhodnutí o předání odložené z důvodu trestního stíhání), C‑492/22 PPU, EU:C:2022:964, bod 79 a citovaná judikatura].

77

Pokud tak jde o článek 8 EÚLP, který odpovídá článku 7 Listiny (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. prosince 2022, Orde van Vlaamse Balies a další, C‑694/20, EU:C:2022:963, bod 25), Evropský soud pro lidská práva rozhodl, že ve věcech týkajících se rozhodnutí přijatých podle Haagské úmluvy z roku 1980 musí být přiměřenost opatření posuzována mimo jiné podle rychlosti jeho provádění. Tyto věci je třeba řešit urychleně, neboť plynutí času může mít nenapravitelné důsledky pro vztah mezi dětmi a rodičem, jenž s nimi nebydlí. Samotné průtahy v řízení mohou být dostatečné ke konstatování, že orgány nesplnily pozitivní povinnosti, které pro ně vyplývají z EÚLP (v tomto smyslu viz ESLP, 28. dubna 2015, Ferrari v. Rumunsko, CE:ECHR:2015:0428JUD000171410, bod 49).

78

Na druhém místě je třeba s ohledem na výklad čl. 11 odst. 3 nařízení č. 2201/2003 uvedený v předchozích bodech tohoto rozsudku určit, zda toto ustanovení brání takovým vnitrostátním právním předpisům, jaké jsou popsány v bodě 57 tohoto rozsudku.

79

Podle informací poskytnutých Soudnímu dvoru je podle těchto právních předpisů výkon rozhodnutí o navrácení ze zákona odložen po dobu alespoň dvou měsíců, pokud jeden z oprávněných orgánů podá v tomto smyslu návrh u Sądu Apelacyjnego w Warszawie (odvolací soud ve Varšavě) do dvou týdnů ode dne, kdy toto rozhodnutí nabylo právní moci.

80

Kromě toho, pokud po podání tohoto návrhu podá tento orgán proti uvedenému rozhodnutí kasační opravný prostředek k Sądu Najwyższymu (Nejvyšší soud), prodlužuje se ze zákona odklad jeho výkonu až do skončení řízení o kasačním opravném prostředku u tohoto soudu.

81

Podání uvedeného návrhu má tedy zaprvé za následek odklad výkonu rozhodnutí o navrácení dítěte do místa jeho obvyklého bydliště po dobu alespoň dvou měsíců, ačkoli toto rozhodnutí nabylo právní moci. Toto navrácení může být odloženo po mnohem delší dobu, pokud se oprávněné orgány rozhodnou podat proti uvedenému rozhodnutí kasační opravný prostředek. Podání takového návrhu, s ohledem na požadavky rychlosti, z nichž vychází čl. 11 odst. 3 nařízení č. 2201/2003, neboť má za následek odklad výkonu takového rozhodnutí o navrácení ze zákona, tak může zbavit toto ustanovení užitečného účinku. Kromě toho se tyto orgány mohou opět domoci odkladu výkonu rozhodnutí o navrácení na základě článku 3883 občanského soudního řádu, který byl do něj vložen zákonem z roku 2022, podáním mimořádného opravného prostředku podle tohoto článku.

82

V tomto ohledu je třeba konstatovat, že samotný dvouměsíční odklad výkonu pravomocného rozhodnutí o navrácení překračuje lhůtu, v níž musí být v souladu s uvedeným ustanovením nařízení č. 2201/2003 toto rozhodnutí přijato.

83

Zadruhé z informací, které má Soudní dvůr k dispozici, vyplývá, že výkon rozhodnutí o navrácení je ze zákona odložen na základě pouhého návrhu oprávněných orgánů. Tyto orgány, které ostatně nemají postavení soudu, nejsou povinny svůj návrh odůvodnit a Sąd Apelacyjny w Warszawie (odvolací soud ve Varšavě) mu musí vyhovět, aniž může v tomto ohledu provést jakýkoli soudní přezkum. Proto je patrné, že právní předpisy dotčené ve věci v původním řízení nemohou zajistit, jak je uvedeno v bodě 71 tohoto rozsudku, aby návrat dítěte do místa jeho obvyklého bydliště mohl být odložen pouze ve zvláštních a mimořádných případech, a v každém případě nezajišťují, aby takový odklad byl řádně odůvodněn.

84

Kromě toho podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že článek 47 Listiny brání tomu, aby veřejný orgán mohl zabránit výkonu soudního rozhodnutí, jelikož právo na účinnou právní ochranu zakotvené tímto článkem by bylo iluzorní, kdyby právní řád členského státu umožňoval, aby pravomocné a závazné soudní rozhodnutí zůstalo neúčinné na úkor účastníka řízení (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 30. června 2016, Toma a Biroul Executorului Judecătoresc Horaţiu-Vasile Cruduleci, C‑205/15, EU:C:2016:499, bod 43, jakož i citovaná judikatura; ze dne 29. července 2019, Torubarov, C‑556/17, EU:C:2019:626, body 72 a 73, jakož i ze dne 19. prosince 2019, Deutsche Umwelthilfe, C‑752/18, EU:C:2019:1114, bod 36).

85

Vzhledem k výše uvedeným úvahám je třeba konstatovat, že takové vnitrostátní právní předpisy, jaké jsou popsány v bodě 57 tohoto rozsudku, mohou narušit užitečný účinek čl. 11 odst. 3 nařízení č. 2201/2003.

86

Tento závěr nemůže být zpochybněn argumentem polské vlády, že takové právní předpisy jsou v podstatě nezbytné k tomu, aby oprávněné orgány mohly podat kasační opravný prostředek k Sądu Najwyższymu (Nejvyšší soud) a zabránit tak tomu, aby dotčené děti utrpěly nenapravitelnou újmu v důsledku vykonatelnosti pravomocného rozhodnutí o navrácení, pokud by toto rozhodnutí muselo být tímto soudem zrušeno.

87

Zaprvé, jak vysvětluje předkládající soud, již před vložením článku 3881 do občanského soudního řádu zákonem z roku 2022 článek 388 tohoto řádu totiž stanovil mechanismus umožňující Sądu Apelacyjnemu w Warszawie (odvolací soud ve Varšavě) odložit výkon pravomocného rozhodnutí o navrácení, případně na návrh jednoho z oprávněných orgánů, pokud měl tento soud za to, že by dotčené dítě mohlo být v případě návratu vystaveno vážnému riziku fyzické nebo duševní újmy.

88

Zadruhé z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že soudní ochrana tohoto dítěte před tímto rizikem je v zásadě již zajištěna existencí práva na prostředek nápravy před soudem [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. září 2018, Belastingdienstv v. Toeslagen (Odkladný účinek odvolání), C‑175/17, EU:C:2018:776, bod 34], a to i v případě údajné existence vážného nebezpečí ve smyslu čl. 13 prvního pododstavce písm. b) Haagské úmluvy z roku 1980.

89

Z článku 11 odst. 3 nařízení č. 2201/2003, ve světle článků 24 a 47 Listiny, tedy nevyplývá – jak je zřejmé z bodů 82 až 84 stanoviska generálního advokáta – že by unijní právo vyžadovalo, aby členské státy stanovily další stupeň soudního řízení proti rozhodnutí o navrácení, pokud bylo toto rozhodnutí přijato v rámci řízení, které již stanoví dva stupně soudního řízení, a pokud toto řízení umožňuje zohlednit existenci rizik v případě navrácení dotčeného dítěte. A fortiori unijní právo neumožňuje členským státům, aby přiznaly prostředkům nápravy proti takovým rozhodnutím odkladný účinek ze zákona, na rozdíl od toho, co podle všeho stanoví čl. 3881 odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění zákona z roku 2022.

90

Konečně zatřetí, pokud jde o důsledky závěru obsaženého v bodě 85 tohoto rozsudku, je třeba připomenout, že zásada přednosti unijního práva ukládá vnitrostátnímu soudu, jenž má v rámci svých pravomocí uplatnit ustanovení unijního práva, aby v případě, že nemůže vyložit vnitrostátní právní úpravu v souladu s požadavky unijního práva, zajistil plný účinek těchto ustanovení ve sporu, jenž mu byl předložen, tak, že na základě vlastní pravomoci podle potřeby upustí od použití jakékoli vnitrostátní právní úpravy nebo praxe, i když je pozdějšího data, která je v rozporu s ustanovením unijního práva majícím přímý účinek, aniž musí nejprve žádat o její předchozí odstranění legislativní cestou nebo jakýmkoliv jiným ústavním postupem či na toto odstranění čekat [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. února 2022, RS (Účinek rozsudků ústavního soudu), C‑430/21, EU:C:2022:99, bod 53].

91

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 288 druhého pododstavce SFEU má nařízení obecnou působnost a je přímo použitelné ve všech členských státech. Proto je již v důsledku své povahy a s ohledem na svou funkci v systému pramenů unijního práva způsobilé přiznat jednotlivcům práva, která jsou vnitrostátní soudy povinny chránit (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. září 2002, Muñoz a Superior Fruiticola, C‑253/00, EU:C:2002:497, bod 27).

92

V projednávaném případě je třeba uvést, že čl. 11 odst. 3 nařízení č. 2201/2003 ukládá členským státům jasnou a přesnou povinnost dosáhnout určitého výsledku, která nepodléhá žádné podmínce, pokud jde o požadavek rychlosti, jemuž podléhají řízení, jejichž předmětem je přijetí rozhodnutí o navrácení, ve smyslu Haagské úmluvy z roku 1980. Předkládající soud tak bude muset v rámci svých pravomocí zajistit plný účinek tohoto ustanovení unijního práva tím, že v případě potřeby nepoužije vnitrostátní právní předpisy, které ohrožují dosažení užitečného účinku tohoto ustanovení.

93

S ohledem na výše uvedené důvody je třeba odpovědět na položenou otázku tak, že čl. 11 odst. 3 nařízení č. 2201/2003, ve spojení s článkem 47 Listiny, musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátním právním předpisům, jež přiznávají orgánům, které nemají postavení soudu, možnost domoci se odkladu výkonu rozhodnutí o navrácení vydaného na základě Haagské úmluvy z roku 1980 ze zákona na dobu alespoň dvou měsíců, aniž musí svůj návrh na odklad odůvodnit.

94

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Náklady vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto:

Článek 11 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000, ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie,

musí být vykládán v tom smyslu, že

brání vnitrostátním právním předpisům, které přiznávají orgánům, jež nemají postavení soudu, možnost domoci se odkladu výkonu rozhodnutí o navrácení vydaného na základě Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, uzavřené v Haagu dne 25. října 1980, ze zákona na dobu alespoň dvou měsíců, aniž musí svůj návrh na odklad odůvodnit.