1

Společnost Volotea SA se svým kasačním opravným prostředkem domáhá zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 13. května 2020, Volotea v. Komise (T‑607/17, dále jen „rozsudek T‑607/17“, EU:T:2020:180), a společnost easyJet Airline Co. Ltd (dále jen „easyJet“) se svým kasačním opravným prostředkem domáhá zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 13. května 2020, easyJet Airline v. Komise (T‑8/18, dále jen „rozsudek T‑8/18“, EU:T:2020:182) (dále jen společně „napadené rozsudky“), kterými Tribunál zamítl žalobu společnosti Volotea a žalobu společnosti easyJet znějící na zrušení rozhodnutí Evropské komise (EU) 2017/1861 ze dne 29. července 2016 o státní podpoře SA 33983 (2013/C) (ex 2012/NN) (ex 2011/N) – Itálie – Vyrovnávací platby letištím na Sardinii za závazky veřejné služby (služby obecného hospodářského zájmu) (Úř. věst. 2017, L 268, s. 1, dále jen „sporné rozhodnutí“).

2

Skutečnosti předcházející sporům, jak jsou uvedeny v napadených rozsudcích a ve sporném rozhodnutí, lze pro účely tohoto rozsudku shrnout následovně.

3

Na ostrově Sardinie (Itálie) se v roce 2010 nacházelo pět letišť, mezi něž patřila letiště Cagliari-Elmas (Itálie) a Olbia (Itálie).

4

Letiště Cagliari-Elmas je provozováno společností So.G.Aer SpA (dále jen „Sogaer“), jejíž kapitál byl v období od roku 2010 do roku 2013 (dále jen „období 2010/2013“) z více než 90 % vlastněn obchodní komorou v Cagliari, která je veřejnoprávní entitou nepodléhající kontrole ze strany Regione autonoma della Sardegna (autonomní region Sardinie, Itálie) (dále jen „autonomní region“). Letiště Olbia bylo ve stejném období provozováno společností Geasar SpA, jejíž kapitál byl z téměř 80 % vlastněn soukromou společností Meridiana SpA.

5

Dne 13. dubna 2010 autonomní region přijal legge regionale n. 10 – Misure per lo sviluppo del trasporto aereo (regionální zákon č. 10 – Opatření pro rozvoj letecké dopravy) (Bollettino ufficiale della Regione autonoma della Sardegna č. 12 ze dne 16. dubna 2010, dále jen „zákon č. 10/2010“), jehož článek 3 uvádí:

„1.   V souladu se sdělením Komise 2005/C 312/01 [ze dne 9. prosince 2005] o pokynech Společenství pro financování letišť a pro státní podpory na zahájení činnosti pro letecké společnosti s odletem z regionálních letišť [(Úř. věst. 2005, C 312, s. 1)] se schvalují výdaje ve výši 19700000 [eur] pro rok 2010 a 24500000 [eur] pro jednotlivé roky 2011 až 2013 na financování letišť ostrova za účelem posílení a rozvoje letecké dopravy, jakožto služby obecného hospodářského zájmu, včetně omezení výkyvů leteckých spojení v průběhu roku.

2.   Kritéria, povaha a doba trvání nabídky přepravy, jakož i pokyny pro vypracování plánů činností ze strany společností provozujících letiště […] jsou vymezeny usneseními regionálního výkonného orgánu […].

3.   Usnesení podle odstavce 2 a plány činností včetně těch, které již společnosti provozující letiště vypracovaly ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, se spolu s příslušnými akty a smlouvami financují, jsou-li vypracovány v souladu s kritérii, povahou, dobou trvání nabídky přepravy a s pokyny uvedenými v odstavci 2 a byly-li nejprve předloženy příslušnému výboru k závaznému stanovisku.“

6

Výkonný orgán autonomního regionu přijal několik aktů k provedení opatření stanovených v článku 3 zákona č. 10/2010, zejména deliberazione della Giunta regionale n. 29/36 (rozhodnutí regionální rady č. 29/36) ze dne 29. července 2010, deliberazione della Giunta regionale n. 43/37 (rozhodnutí regionální rady č. 43/37) ze dne 6. prosince 2010 (dále jen „rozhodnutí č. 43/37“) a deliberazione della Giunta regionale n. 52/117 (rozhodnutí regionální rady č. 52/117) ze dne 23. prosince 2011 (dále jen „rozhodnutí č. 52/117“) (společně s článkem 3 zákona č. 10/2010 dále jen „sporná opatření“).

7

Tyto prováděcí akty definovaly tři kategorie činností, pro které mohli provozovatelé letišť získat od autonomního regionu finanční prostředky na období 2010/2013, a sice:

8

Mimoto v rozhodnutí regionální rady č. 29/36, které je zmíněno v bodě 6 tohoto rozsudku, bylo mimo jiné upřesněno, že obecnými cíli opatření stanovených v článku 3 zákona č. 10/2010 je posilování hospodářské, sociální a územní soudržnosti ostrova Sardinie, jakož i rozvoj místního hospodářství, cestovního ruchu a kultury na tomto ostrově. Těchto obecných cílů mělo být dosaženo a v praxi měly být naplněny prostřednictvím dílčích cílů spočívajících v rozvoji a posílení letecké dopravy z různých letišť ostrova a na tato letiště, a to zejména zvýšením frekvence a kapacity letů v mezisezóně a zimní sezóně a zavedením nových leteckých spojení.

9

A konečně toto rozhodnutí stanovilo kritéria, povahu a dobu trvání přepravních služeb, na které mohly být poskytnuty finanční prostředky pro období 2010/2013, jakož i pokyny týkající se plánů činností, jejichž vypracováním veřejnoprávními nebo soukromoprávními entitami provozujícími jednotlivá letiště ostrova (dále jen „provozovatelé letišť“) a poté schválením autonomním regionem bylo podmíněno poskytnutí těchto finančních prostředků. Tyto plány činností měly být prováděny prostřednictvím smluv uzavřených mezi těmito provozovateli letišť a leteckými společnostmi.

10

Z uvedeného rozhodnutí zejména vyplývá, že pokud jde o nárůst letového provozu ze strany leteckých společností (činnost 1), uvedené plány činností měly určit vnitrostátní nebo mezinárodní trasy strategického významu a stanovit roční cíle, které se z hlediska každého dotčeného provozovatele letiště jevily jako dosažitelné, pokud jde o frekvenci letů, které mají být uskutečněny, počet cestujících, kteří mají být přepraveni, a nová letecké spojení, která mají být zavedena. Pokud jde mimoto o propagaci ostrova Sardinie jako turistické destinace leteckými společnostmi (činnost 2), tytéž plány činnosti měly definovat konkrétní marketingové a reklamní služby, které mají být poskytovány za účelem zvýšení počtu přepravovaných cestujících a propagace spádové oblasti dotyčného letiště. V obou případech měly být dotčené plány činností podloženy hospodářskými a finančními prognózami týkajícími se vyhlídek na rentabilitu služeb, které mají být poskytovány.

11

Z rozhodnutí č. 43/37 a rozhodnutí č. 52/117 kromě toho vyplývá, že autonomní region měl po schválení dotčených plánů činností rozdělit veřejné prostředky uvedené v článku 3 zákona č. 10/2010 určením výše finančních prostředků, které mají být z jeho rozpočtu poskytnuty každému z provozovatelů letišť, který o ně požádal.

12

V tomto ohledu tato rozhodnutí zejména stanovila, že finanční prostředky, které mají být poskytnuty každému dotčenému provozovateli letišť, pokrývají rozdíl mezi náklady, které musí jednotlivé letecké společnosti, jež tento provozovatel letišť vybral za účelem provedení svého plánu činností, vynaložit ke splnění svých závazků vůči tomuto provozovateli, jak jsou stanoveny ve smlouvě uzavřené mezi smluvními stranami, a výnosem z letenek, které každá z těchto leteckých společností prodala svým cestujícím. Tyto finanční prostředky měly být mimoto poskytnuty ve třech splátkách, a to první jako záloha, druhá jako průběžná platba a třetí jako zůstatek, k jehož zaplacení mohlo dojít až po kontrole poskytovaných plnění, dosažených výsledků a vynaložených nákladů. Konečně bylo stanoveno, že autonomní region a provozovatelé letišť v rámci svých výsad zajistí jak kontrolu těchto služeb, tak dohled nad výkony leteckých společností poskytujících tyto služby. Tato kontrola a tento dohled mohly vést mimo jiné k uložení sankcí v případě nedodržení různých ročních cílů, kterých měly dosáhnout letecké společnosti, jež uzavřely s provozovateli letišť smlouvy o poskytování služeb letecké dopravy, marketingových služeb nebo reklamních služeb, a k navrácení nadměrné vyrovnávací platby, která byla těmto leteckým společnostem vyplacena, s ohledem na náklady skutečně vynaložené těmito společnostmi.

13

Provozovatelé letišť, kteří požádali o uplatnění mechanismu zavedeného spornými opatřeními, včetně společnosti Sogaer, pokud jde o letiště Cagliari-Elmas, a společnosti Geasar, pokud jde o letiště Olbia, provedli tento mechanismus uzavřením řady smluv s širokou škálou leteckých společností, mezi nimiž byly jak tzv. „klasické“ společnosti, tak tzv. „nízkonákladové“ a „charterové“ společnosti, mezi něž patří mimo jiné společnosti Volotea a easyJet.

14

Volotea je letecká společnost se sídlem ve Španělsku, která provozuje síť krátkých letů s místem odletu a místem příletu na všech letištích nacházejících se v Evropské unii, včetně letišť Cagliari-Elmas a Olbia.

15

V odpověď na výzvu k vyjádření zájmu, kterou zveřejnila společnost Geasar jakožto provozovatel letiště Olbia, předložila společnost Volotea plán provozu a rozvoje leteckých spojení s odletem z tohoto letiště a příletem na něj, jakož i program poskytování marketingových a reklamních služeb.

16

Společnost Geasar nejprve posoudila tento provozní plán a tento program, a poté předložila autonomnímu regionu plány činností pro rok 2010 a pro období 2011/2013 společně s příslušnými žádostmi o finanční prostředky. Rozhodnutími č. 43/37 a č. 52/117 schválil autonomní region tyto plány a stanovil částky přidělené společnosti Geasar na rok 2010 a na uvedené období.

17

Dne 4. dubna 2012 a dne 31. března 2013 uzavřely společnosti Geasar a Volotea dvě smlouvy, které se týkaly provozování leteckých spojení společností Volotea do Bordeaux (Francie), Janova (Itálie), Nantes (Francie), Palerma (Itálie) a Benátek (Itálie), jakož i poskytování marketingových a reklamních služeb týkajících se zavedení nových leteckých spojení a navýšení kapacit pro odbavení a přepravu cestujících.

18

Kromě toho v odpověď na oznámení, které zveřejnila společnost Sogaer jakožto provozovatel letiště Cagliari-Elmas, předložila společnost Volotea plán provozu a rozvoje leteckých spojení s odletem z tohoto letiště a příletem na něj, jakož i program poskytování marketingových a reklamních služeb.

19

Společnost Sogaer nejprve posoudila tento provozní plán a tento program a poté předložila autonomnímu regionu plány činností pro rok 2010 a pro období 2011/2013 společně s příslušnými žádostmi o finanční prostředky. Rozhodnutími č. 43/37 a č. 52/117 schválil autonomní region tyto plány činností a stanovil výši finančních prostředků přidělených společnosti Sogaer na rok 2010 a na uvedené období.

20

Dne 26. února 2012 uzavřely společnosti Sogaer a Volotea smlouvu o poskytování marketingových služeb týkajících se zavedení nových leteckých spojení a navýšení kapacit pro odbavení a přepravu cestujících.

21

easyJet je letecká společnost se sídlem ve Spojeném království, která provozuje síť krátkých letů s místem odletu a místem příletu na letištích Unie, včetně letišť Cagliari-Elmas a Olbia.

22

V odpověď na výzvu k vyjádření zájmu, kterou zveřejnila společnost Geasar jakožto provozovatel letiště Olbia, předložila společnost easyJet plán provozu a rozvoje leteckých spojení s odletem z tohoto letiště a příletem na něj, jakož i program poskytování marketingových a reklamních služeb.

23

Po přezkumu tohoto provozního plánu a tohoto programu, po předložení plánů činností uvedených v bodě 16 tohoto rozsudku společností Geasar a konečně po schválení těchto plánů autonomním regionem uzavřely společnosti Geasar a easyJet tři smlouvy, na základě kterých se společnost easyJet zavázala k tomu, že jednak zachová nebo zajistí přímá letecká spojení mezi Olbií a letišti Basilej (Švýcarsko), Berlín-Schönefeld (Německo), Bristol (Spojené království), Ženeva (Švýcarsko), Londýn-Gatwick (Spojené království), Lyon (Francie), Madrid-Barajas (Španělsko), Milán-Malpensa (Itálie) a Paris-Orly (Francie) a dosáhne cílů v oblasti přepravy cestujících a jednak zrealizuje program marketingových a reklamních služeb. První z těchto smluv, která byla podepsána dne 17. března 2011, se vztahovala na období od 28. března 2010 do 27. března 2011. Druhá smlouva, která byla podepsána dne 25. ledna 2012, se vztahovala na období od 27. března 2011 do 30. března 2013. Třetí smlouva, která byla podepsána dne 1. března 2013, se vztahovala na období od 27. března 2013 do 30. března 2014.

24

Kromě toho v odpověď na oznámení, které zveřejnila společnost Sogaer jakožto provozovatel letiště Cagliari-Elmas, předložila společnost easyJet plán provozu a rozvoje leteckých spojení s odletem z tohoto letiště a příletem na něj, jakož i program poskytování marketingových a reklamních služeb.

25

Po přezkumu tohoto provozního plánu a tohoto programu, po předložení plánů činností uvedených v bodě 19 tohoto rozsudku společností Sogaer a konečně po schválení těchto plánů autonomním regionem uzavřely společnosti Sogaer a easyJet smlouvu vztahující se na období od 29. března 2010 do 28. března 2013, na základě které se společnost easyJet zavázala k tomu, že jednak zachová nebo zajistí přímá letecká spojení mezi Cagliari-Elmas a Basilejí, Berlínem-Schönefeld, Ženevou a Londýnem-Stansted (Spojené království) a dosáhne cílů v oblasti přepravy cestujících a jednak poskytne marketingové a reklamní služby.

26

Dne 30. listopadu 2011 oznámila Italská republika zákon č. 10/2010 Evropské komisi v souladu s čl. 108 odst. 3 SFEU.

27

Dopisem ze dne 23. ledna 2013 informovala Komise Italskou republiku o svém rozhodnutí, že zahájí formální vyšetřovací řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU týkající se režimu zavedeného zákonem č. 10/2010. Dne 30. května 2013 bylo toto rozhodnutí zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie (Úř. věst. 2013, C 152, s. 30) a Komise vyzvala zúčastněné strany, aby jí k uvedenému režimu předložily případná vyjádření. V reakci na tuto výzvu různé zúčastněné strany, včetně společností Volotea a easyJet, opakovaně předložily Komisi písemná vyjádření.

28

Dne 29. července 2016 přijala Komise sporné rozhodnutí, jehož výrok obsahuje článek 1, který zní:

„1.   Režim, který Itálie zavedla […] zákonem [č. 10/2010] nezahrnuje státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 [SFEU] ve prospěch společností [Sogaer] […] a [Geasar] […]

2.   Režim, který Itálie zavedla zákonem č. 10/2010, představuje státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 [SFEU] ve prospěch [patnácti leteckých společností, včetně společností Volotea a easyJet], neboť se týká činnosti uvedených leteckých společností na letištích Cagliari-Elmas a Olbia.

3.   Státní podpora uvedená v odstavci 2 byla Itálií poskytnuta v rozporu s čl. 108 odst. 3 [SFEU].

4.   Státní podpora uvedená v odstavci 2 není slučitelná s vnitřním trhem.“

29

Články 2 až 4 tohoto rozhodnutí mimo jiné Italské republice ukládají, aby zajistila, aby příjemci podpory uvedené v článku 1 daného rozhodnutí s okamžitým účinkem tuto podporu vrátili, a aby Komisi sdělila veškeré informace týkající se tohoto navrácení.

30

Z bodů 394 až 406 odůvodnění sporného rozhodnutí vyplývá, že tento orgán měl v podstatě za to, že sporná opatření nelze kvalifikovat jako státní podporu poskytnutou dotyčným provozovatelům letišť, a to ze dvou skupin důvodů. Zaprvé tito provozovatelé nemohou být považováni za „přímé příjemce“ zvýhodnění poskytnutého na základě režimu státních podpor zavedeného těmito opatřeními, jelikož jednali de jure a de facto jako „zprostředkovatelé“ na účet autonomního regionu a veškeré veřejné prostředky, které tento region na základě tohoto režimu uvolnil, převedli na letecké společnosti, se kterými byli smluvně vázáni. Zadruhé není ani možné na ně nahlížet tak, že byli „nepřímo zvýhodněni“ na základě uvedeného režimu, jelikož pouze těžili z „pouhých sekundárních hospodářských účinků“ vyvolaných tímto režimem, které jsou „podobné“ těm, z nichž těžily podniky působící v jiných hospodářských odvětvích souvisejících s cestovním ruchem.

31

Komise naproti tomu kvalifikovala sporná opatření jako státní podporu, která byla poskytnuta leteckým společnostem uvedeným v článku 1 sporného rozhodnutí.

32

Komise měla v tomto ohledu zejména za to, že tato opatření vyplývají ze zákona, který stanoví poskytování veřejných prostředků provozovatelům některých letišť ostrova Sardinie a následné přidělení těchto veřejných prostředků na financování smluv uzavřených mezi těmito provozovateli letišť a leteckými společnostmi v rámci mechanismu, jehož hlavní prvky jsou stanoveny tímto zákonem a podléhají kontrole autonomního regionu, přičemž s ohledem na tyto prvky dospěl tento orgán k závěru o existenci státních prostředků (body 355 až 361 odůvodnění).

33

Komise měla dále v podstatě za to, že uvedená opatření poskytují leteckým společnostem dotaci představující zvýhodnění ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, kterou není třeba zkoumat z hlediska zásady tržně jednajícího hospodářského subjektu (body 362 až 388 odůvodnění).

34

Komise měla kromě toho ve sporném rozhodnutí za to, že státní podpora, která byla takto leteckým společnostem poskytnuta, je protiprávní (body 407 až 409 odůvodnění) a neslučitelná s vnitřním trhem (body 410 až 421 odůvodnění).

35

Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 6. září 2017 podala společnost Volotea žalobu znějící na částečné zrušení sporného rozhodnutí v rozsahu, v němž se týká státní podpory, která jí byla údajně poskytnuta na základě režimu zavedeného zákonem č. 10/2010.

36

Na podporu svých návrhových žádání uplatnila společnost Volotea pět žalobních důvodů, z nichž v podstatě první vychází z porušení čl. 107 odst. 1 SFEU, druhý z porušení čl. 107 odst. 3 SFEU, třetí z protiprávnosti příkazu k navrácení adresovaného Italské republice, čtvrtý z toho, že Komise nesplnila povinnost řádné péče při vedení řízení, které předcházelo přijetí sporného rozhodnutí, a pátý z nedostatku odůvodnění a rozporného odůvodnění.

37

Tribunál měl v rozsudku T‑607/17 za to, že žádný z těchto žalobních důvodů není opodstatněný, a v důsledku toho žalobu v plném rozsahu zamítl.

38

Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 11. ledna 2018 podala společnost easyJet žalobu znějící na zrušení sporného rozhodnutí v plném rozsahu, nebo podpůrně v rozsahu, v němž se týká státní podpory, která jí byla údajně poskytnuta na základě režimu zavedeného zákonem č. 10/2010.

39

Na podporu svých návrhových žádání uplatnila společnost easyJet šest žalobních důvodů, z nichž v podstatě první až třetí vycházejí z porušení čl. 107 odst. 1 SFEU, čtvrtý z porušení čl. 107 odst. 3 SFEU, pátý z porušení zásady ochrany legitimního očekávání a šestý z nedostatečného odůvodnění a rozporného odůvodnění.

40

Tribunál měl v rozsudku T‑8/18 zaprvé za to, že uvedená žaloba je přípustná pouze v rozsahu, v němž zní na zrušení části sporného rozhodnutí týkající se společnosti easyJet. Zadruhé měl Tribunál za to, že žádný z žalobních důvodů uplatněných společností easyJet není opodstatněný. Tribunál v důsledku toho žalobu v plném rozsahu zamítl.

41

V kasačním opravném prostředku ve věci C‑331/20 P společnost Volotea navrhuje, aby Soudní dvůr:

42

V kasačním opravném prostředku ve věci C‑343/20 P společnost easyJet navrhuje, aby Soudní dvůr:

43

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr tyto dva kasační opravné prostředky zamítl a uložil společnostem Volotea a easyJet náhradu nákladů řízení.

44

Dopisy ze dne 12. února 2021 byly účastnice řízení v projednávaných věcech vyzvány, aby předložily vyjádření k případnému spojení těchto věcí, čemuž ve stanovených lhůtách vyhověly.

45

Rozhodnutím ze dne 22. února 2021 byly po vyslechnutí soudce zpravodaje a generální advokátky uvedené věci spojeny pro účely ústní části řízení a rozhodnutí Soudního dvora.

46

Dne 10. června 2021 byly účastnice řízení v projednávaných věcech vyzvány, aby písemně odpověděly na některé otázky položené Soudním dvorem, což učinily ve lhůtách stanovených za tímto účelem.

47

Na podporu svého kasačního opravného prostředku uplatňuje společnost Volotea pět důvodů kasačního opravného prostředku, z nichž v podstatě první vychází z nesprávných právních posouzení při výkladu a použití čl. 107 odst. 1 SFEU v projednávané věci, druhý z nesprávných právních posouzení při výkladu a použití čl. 107 odst. 3 SFEU, třetí z nesprávného právního posouzení při použití zásady ochrany legitimního očekávání, čtvrtý z nesprávného právního posouzení splnění povinnosti uvést odůvodnění, která je uvedena v čl. 296 odst. 2 SFEU, a pátý z porušení práva na účinnou právní ochranu, které je zakotveno v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie.

48

První z těchto pěti důvodů kasačního opravného prostředku je rozdělen do čtyř různých částí, z nichž první se týká výkladu a použití podmínek týkajících se existence zvýhodnění v projednávané věci, druhá se týká selektivní povahy tohoto zvýhodnění, třetí se týká existence státních prostředků a čtvrtá se týká narušení hospodářské soutěže, na němž podle čl. 107 odst. 1 SFEU závisí určení existence státní podpory.

49

Společnost easyJet uplatňuje čtyři důvody kasačního opravného prostředku, jež všechny v podstatě vychází z nesprávných právních posouzení při výkladu a použití podmínky týkající se existence zvýhodnění, která je uvedena v čl. 107 odst. 1 SFEU, v projednávané věci.

50

První část prvního důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C‑331/20 P a čtyři důvody kasačního opravného prostředku ve věci C‑343/20 P budou vzhledem ke svému předmětu a obsahu, které se ve značné míře překrývají, zkoumány společně.

51

Na prvním místě společnost Volotea v podstatě tvrdí, že se Tribunál dopustil pochybení při výkladu podmínky týkající se existence zvýhodnění, která je uvedena v čl. 107 odst. 1 SFEU, a při právní kvalifikaci skutkových okolností projednávané věci s ohledem na tuto podmínku, když měl v bodech 102 až 110 rozsudku T‑607/17 za to, že provozovatelé letišť, se kterými tato společnost uzavřela smlouvy o poskytování služeb letecké dopravy a marketingových a reklamních služeb, nemohou být považováni za příjemce zvýhodnění poskytnutého autonomním regionem, jelikož jednali pouze jako zprostředkovatelé na účet tohoto regionu. Jak totiž podle společnosti Volotea vyplývá ze skutkových zjištění, která sám Tribunál učinil v bodech 92 a 169 uvedeného rozsudku, tito provozovatelé letišť měli při provádění režimu zavedeného spornými opatřeními prostor pro uvážení při výběru leteckých společností, se kterými měli v úmyslu uzavřít smlouvy o poskytování služeb, a při úpravách odměny, která jim měla být za poskytnutí těchto služeb zaplacena, aniž v tomto ohledu podléhali kontrole ze strany autonomního regionu. Navíc na rozdíl od toho, co Tribunál konstatoval v bodech 103, 104, 115, 116 a 120 uvedeného rozsudku, bylo podle společnosti Volotea uzavření těchto smluv v hospodářském a obchodním zájmu uvedených provozovatelů letišť, který spočíval v nárůstu činnosti a atraktivity letišť Cagliari-Elmas a Olbia, a jejich financování bylo – alespoň částečně – zajištěno z vlastních prostředků příslušného provozovatele, a sice společností Sogaer a Geasar.

52

Na druhém místě se Tribunál dopustil několika nesprávných právních posouzení, když měl v bodech 116 až 121 a 124 až 151 rozsudku T‑607/17 za to, že otázka, zda společnost Volotea byla autonomním regionem zvýhodněna, musí být posouzena spíše na základě kritéria soukromého pořizovatele zboží nebo služeb, než na základě zásady tržně jednajícího hospodářského subjektu.

53

Nejprve je totiž třeba uvést, že zásada tržně jednajícího hospodářského subjektu představuje podle společnosti Volotea obecné kritérium, které musí být použito za účelem posouzení, zda dané chování veřejnoprávních subjektů zvýhodňuje jeden nebo několik podniků, a to i v případě, kdy toto chování spočívá – stejně jako v projednávané věci – v pořízení zboží nebo služeb. Proto na rozdíl od toho, co uvedl Tribunál v bodech 116 až 121 a 124 až 131 rozsudku T‑607/17, tato zásada mohla, či dokonce měla být v projednávané věci použita, i když autonomní region sledoval cíle veřejné politiky a i když za tímto účelem jednal prostřednictvím provozovatelů letišť, kteří sami nutně nejsou veřejnoprávními entitami. Konkrétně se autonomní region snažil spornými opatřeními získat prostřednictvím právně příslušné veřejnoprávní nebo soukromoprávní entity letecké služby s místem odletu nebo příletu na ostrově Sardinie, jakož i marketingové a reklamní služby, jejichž cílem i důsledkem je propagace této destinace, což je chování, které má hospodářský rozměr.

54

Dále je třeba uvést, že kritérium soukromého pořizovatele zboží nebo služeb, které Tribunál použil v bodech 131 až 136 rozsudku T‑607/17, když rozhodl, že toto kritérium zahrnuje ověření splnění dvou podmínek, z nichž první se týká toho, že osoba, která pořizuje zboží nebo služby, toto zboží a služby skutečně potřebuje, a druhá se týká provedení otevřeného, transparentního a nediskriminačního zadávacího řízení, je samo o sobě diskutabilní. Výklad tohoto kritéria uvedeným soudem je totiž podle společnosti Volotea v rozporu s čl. 107 odst. 1 SFEU, který zejména nestanoví žádnou automatickou souvislost mezi neprovedením zadávacího řízení a existencí zvýhodnění ve smyslu tohoto ustanovení.

55

Kromě toho i za předpokladu, že by bylo uvedené kritérium použitelné a bylo správně vyloženo, bylo v projednávané věci v bodech 137 až 151 rozsudku T‑607/17 použito nesprávně. Navzdory stručným, povrchním a nepodloženým tvrzením Tribunálu v tomto ohledu autonomní region skutečně potřeboval služby letecké dopravy a marketingové a reklamní služby. Každopádně pokud Komise neprokázala, že veřejnoprávní entita jednající jako soukromý pořizovatel zboží nebo služeb nemá skutečnou potřebu zboží nebo služeb, je třeba uznat existenci takové potřeby. Mimoto na rozdíl od toho, jak rozhodl Tribunál, byla z podnětu provozovatelů letišť předložena výzva k projevení zájmu, která byla stejně účinná jako zadávací řízení.

56

Tribunál konečně v bodech 105, 120, 143 a 144 rozsudku T‑607/17 uložil společnosti Volotea neodůvodněné důkazní požadavky, když jí opakovaně a kategoricky vytýkal, že nepředložila důkazy na podporu svých tvrzení o neexistenci zvýhodnění poskytnutého autonomním regionem, ačkoli Komisi v prvé řadě přísluší předložit nezbytné a dostatečné důkazy k prokázání existence takového zvýhodnění, což tento orgán ve sporném rozhodnutí neučinil.

57

Na třetím a posledním místě společnost Volotea tvrdí, že úvahy Tribunálu týkající se existence zvýhodnění, jak jsou uvedeny v bodech 122 až 145 rozsudku T‑607/17, představují překročení pravomoci. Uvedený soud totiž podle jejího názoru překročil meze své úlohy posuzovat otázku legality rozhodnutí Komise, když svým vlastním kritériem právní analýzy a svým vlastním skutkovým posouzením, zejména ohledně existence skutečné potřeby služeb na straně autonomního regionu, nahradil právní kritérium použité ve sporném rozhodnutí a skutková posouzení provedená na základě tohoto kritéria.

58

Komise má na prvním místě v podstatě za to, že se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení, když posuzoval a kvalifikoval situaci provozovatelů letišť Cagliari-Elmas a Olbia s ohledem na sporná opatření. Uvedený soud totiž v bodech 102 až 110, 115 a 117 až 121 rozsudku T‑607/17 správně uvedl, že je třeba mít za to, že zvýhodnění, které autonomní region poskytl prostřednictvím těchto opatření, nezískali tito dva provozovatelé letišť, i když byli formálně a původně příjemci veřejných prostředků vyplacených tímto regionem, ale získaly jej letecké společnosti, kterým uvedení provozovatelé jednající jako zprostředkovatelé na účet uvedeného regionu v konečném důsledku tyto veřejné prostředky převedli.

59

Na druhém místě se Tribunál podle Komise nedopustil nesprávného právního posouzení, když dospěl k závěru, že autonomní region poskytl společnosti Volotea zvýhodnění prostřednictvím obou dotčených provozovatelů letišť. Jak totiž podle jejího názoru vyplývá z bodů 118, 119, 122 až 133, 135 až 139 a 144 až 151 rozsudku T‑607/17, Tribunál měl poté, co zkoumal, zda musí být chování autonomního regionu posuzováno z hlediska zásady tržně jednajícího hospodářského subjektu, za to, že tato entita jednala za účelem dosažení cílů veřejné politiky, v důsledku čehož byla vyloučena použitelnost této zásady, a zároveň měl za to, že uvedený region tím nicméně zvýhodnil společnost Volotea tím, že od ní prostřednictvím dotyčných provozovatelů letišť pořídil služby neodpovídající skutečné potřebě. Jak mimoto vyplývá z bodů 134, 135, 137, 140 až 143 a 146 uvedeného rozsudku, autonomní region nepřijal taková procesní opatření, jako je provedení zadávacího nařízení, která by mu umožnila získat tyto služby za co nejvýhodnějších podmínek.

60

Tribunál kromě toho podle Komise nekladl na společnost Volotea neodůvodněné důkazní požadavky, ale měl pouze za to, že tvrzení této společnosti týkající se existence skutečné potřeby služeb letecké dopravy a marketingových a reklamních služeb na straně autonomního regionu, jakož i provedení stejně účinného řízení, jako je zadávací řízení, nejsou podložená.

61

Na třetím a posledním místě nelze podle Komise Tribunálu vytýkat, že překročil svou pravomoc tím, že provedl jiné právní analýzy a skutková posouzení, než jaké jsou obsaženy ve sporném rozhodnutí. Uvedený soud totiž posuzoval otázku existence skutečné potřeby služeb na straně autonomního regionu jednajícího jako soukromý pořizovatel zboží nebo služeb pouze za účelem odpovědi na argumenty, které sama společnost Volotea v tomto ohledu předložila za účelem zpochybnění opodstatněnosti bodů 386 a 387 odůvodnění sporného rozhodnutí, jak vyplývá z bodu 131 rozsudku T‑607/17.

62

V prvním důvodu kasačního opravného prostředku společnost easyJet tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávných právních posouzení v bodě 107 rozsudku T‑8/18, když spojil přezkum odlišných a kumulativních podmínek týkajících se existence zvýhodnění a státních prostředků, jak jsou stanoveny v čl. 107 odst. 1 SFEU, a když měl následně na základě tohoto přezkumu za to, že společnost easyJet byla zvýhodněna.

63

Na rozdíl od toho, co je uvedeno v daném bodě, je totiž společnost easyJet toho názoru, že otázka, zda veřejnoprávní entita nebo soukromoprávní entita jednající na účet veřejnoprávní entity poskytla podniku finanční prostředky na základě smlouvy odrážející běžné tržní podmínky, je důležitá pro účely určení, zda byl tento podnik zvýhodněn ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU. Kvalifikace „zvýhodnění“ musí být mimoto v případě takových smluv, jako jsou smlouvy dotčené v projednávané věci, vyloučena, pokud lze tyto smlouvy ex ante považovat za smlouvy, které odpovídají hospodářské a obchodní logice provozovatelů letišť, kteří je uzavřeli. Konečně vzhledem k tomu, že Tribunál v bodě 176 rozsudku T‑8/18 připustil, že tak je tomu v případě smluv uzavřených mezi společností easyJet a provozovateli letišť Cagliari-Elmas a Olbia, měl konstatovat, že společnost easyJet nebyla nijak zvýhodněna.

64

V druhém důvodu kasačního opravného prostředku společnost easyJet Tribunálu vytýká, že měl za to, že zásada tržně jednajícího hospodářského subjektu je v projednávané věci nepoužitelná, a dále se domníval, že společnost easyJet byla autonomním regionem jednajícím prostřednictvím provozovatelů letišť Cagliari-Elmas a Olbia zvýhodněna v rámci smluv o poskytování služeb letecké dopravy a marketingových a reklamních služeb, které byly s těmito provozovateli uzavřeny.

65

V tomto ohledu je zaprvé odmítnutí Tribunálu uplatnit zásadu tržně jednajícího hospodářského subjektu stiženo nesprávnými právními posouzeními, jelikož se opírá – jak vyplývá zejména z bodů 175 až 178 a 190 až 193 rozsudku T‑8/18 – o okolnost, že provozovatelé letišť, jejichž prostřednictvím byly veřejné prostředky uvedené ve sporných opatřeních převedeny, nejsou veřejnoprávními entitami.

66

Nejprve je třeba uvést, že tato formalistická úvaha je podle společnosti easyJet v rozporu s článkem 345 SFEU, který vyžaduje neutralitu unijního práva ve vztahu k úpravě vlastnictví a stanoví obecnou zásadu rovného zacházení. Dále je uvedená úvaha rozporná, jelikož v rámci posouzení podmínky týkající se existence zvýhodnění ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU přikládá rozhodující význam tomu, že provozovatelé letišť, kteří jsou dotčeni v projednávané věci, mají povahu soukromého podniku, zatímco Tribunál v rámci přezkumu podmínky týkající se existence státních prostředků, která je stanovena v tomtéž ustanovení, rozhodl, že rozhodující kontrola, kterou autonomní region vykonává nad těmito provozovateli za účelem provádění sporných opatření, umožňuje přičíst Italské republice platby finančních prostředků, které tito provozovatelé provedli ve prospěch leteckých společností, a navzdory této povaze soukromého podniku považovat tyto finanční prostředky za státní prostředky. Taková úvaha je mimoto v rozporu s právem na obhajobu, neboť pro takové letecké společnosti, jako je easyJet, stanoví domněnku, kterou nelze v praxi vyvrátit a podle které veřejné prostředky, které uvedení provozovatelé použili k úhradě služeb poskytnutých těmito společnostmi, představují zvýhodnění poskytnuté těmto společnostem státem, přestože tyto služby a smlouvy, na jejichž základě jsou poskytovány, jsou z hospodářského, obchodního a finančního hlediska racionální a rentabilní. Tato úvaha konečně vede k tomu, že kvalifikace opatření jako „státní podpory“ závisí spíše na formě, kterou mohou mít státní opatření, nebo na prostředcích, které mohou být použity k jejich provedení, než na jejich účincích. Stejná kritika směřuje proti důrazu, který Tribunál v bodech 189 a 190 rozsudku T‑8/18 klade na cíle veřejné politiky sledované spornými opatřeními.

67

Zadruhé má společnost easyJet za to, že odmítnutí Tribunálu uplatnit zásadu tržně jednajícího hospodářského subjektu je hodno kritiky, jelikož tato zásada představuje obecné kritérium, které musí být i v takové situaci, o jakou se jedná v projednávané věci, uplatněno za účelem určení, zda byly některé podniky přímo nebo nepřímo zvýhodněny, a jelikož toto neuplatnění vedlo uvedený soud k tomu, že v bodech 216 až 218 rozsudku T‑8/18 neprávem dospěl k závěru, že společnost easyJet byla zvýhodněna, ačkoli smlouvy, které tato společnost uzavřela s příslušnými provozovateli letišť Cagliari-Elmas a Olbia, měly být kvalifikovány jako jednání za běžných tržních podmínek. Tito provozovatelé, kteří neměli právní povinnost uzavřít s leteckými společnostmi jakoukoli smlouvu ani provést před uzavřením těchto smluv zadávací řízení, se dobrovolně rozhodli takové smlouvy uzavřít. Ve smlouvách, které byly uzavřeny se společností easyJet, byla mimoto za různé služby letecké dopravy a marketingové a reklamní služby, které se posledně uvedená zavázala poskytovat společnostem Geasar a Sogaer, stanovena spravedlivá odměna.

68

Ve své replice společnost easyJet dodává, že i v případě pochybností o použitelnosti zásady tržně jednajícího hospodářského subjektu, které souvisejí s uplatněním výsad veřejné moci, si členský stát, z něhož pochází chování nebo opatření, na které se může vztahovat zákaz státních podpor uvedený v čl. 107 odst. 1 SFEU, ponechává – stejně jako podniky, které z něj mají prospěch – možnost pomocí objektivních a ověřitelných skutečností prokázat, že toto chování nebo toto opatření odpovídá chování nebo opatření, která by přijal tržně jednající hospodářský subjekt. Z toho plyne, že tyto skutečnosti, které existují v projednávané věci, neměly být Komisí ve sporném rozhodnutí a poté Tribunálem v rozsudku T‑8/18 opomenuty.

69

Tribunál kromě toho obrátil v bodě 217 uvedeného rozsudku důkazní břemeno, když společnosti easyJet vytkl, že nepředložila dostatek důkazů ke zpochybnění posouzení Komise týkajících se abnormální povahy odměny, která jí byla vyplacena, ačkoli právě tento orgán měl předem prokázat, že taková odměna nepředstavuje běžnou tržní cenu, což ve sporném rozhodnutí neučinil.

70

Zatřetí a v každém případě se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení v bodech 178 a 218 uvedeného rozsudku, když uvedl, že zvýhodnění, které získala společnost easyJet, odpovídá celkové výši této odměny. Pouze rozdíl mezi odměnou, které by se společnost easyJet mohla domáhat za běžných tržních podmínek, a odměnou, kterou jí provozovatelé letišť skutečně vyplatili, totiž mohl být kvalifikován jako „zvýhodnění“.

71

V rámci svého třetího důvodu kasačního opravného prostředku je společnost easyJet nejprve toho názoru, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že na provozovatele letišť Cagliari-Elmas a Olbia musí být nahlíženo tak, že jednají jako zprostředkovatelé autonomního regionu, i když jsou ve sporných opatřeních výslovně označeni jako příjemci mechanismu, který tato opatření zavádějí. Kvalifikace jako „zprostředkovatel“ totiž předpokládá, že dotyční nemají žádný prostor pro uvážení při použití finančních prostředků, které obdrží na základě takového režimu, jaký byl zaveden těmito opatřeními. Tribunál přitom v projednávané věci v bodech 126 a 127 rozsudku T‑8/18 konstatoval, že uvedená opatření přiznávají provozovatelům letišť prostor pro uvážení, pokud jde o některé zásadní aspekty jejich provádění, jako je výběr činností, které mají být financovány z prostředků přidělených autonomním regionem, nebo výběr podniků pověřených prováděním těchto činností, avšak v rámci přezkumu otázky, zda byli tito provozovatelé v projednávané věci zvýhodněni, z tohoto konstatování nevyvodil žádné právní důsledky.

72

Uvedený soud dále nezohlednil ostatní objektivní a ověřitelné skutečnosti prokazující existenci a význam dotčeného prostoru pro uvážení, počínaje okolností uvedenou v bodě 209 rozsudku T‑8/18, že letecké společnosti byly vybrány prostřednictvím výzev k vyjádření zájmu, které provozovatelům letišť umožnily vybrat nabídky, které pro ně byly nejatraktivnější. Stejně tak měli tito provozovatelé možnost rozhodnout o době trvání a ostatních ujednáních smluv, které zamýšleli s těmito společnostmi uzavřít.

73

Tribunál konečně nezohlednil svou vlastní judikaturu, z níž vyplývá, že v případě takového režimu, jaký je zaveden spornými opatřeními, je nezbytné určit, zda se prostor pro uvážení přiznaný entitám, které jsou pověřeny jeho provedením, týká definování základních prvků tohoto režimu, v kterémžto případě nemohou být tyto entity kvalifikovány jako zprostředkovatelé, nebo zda se tento prostor omezuje na technické použití tohoto systému, v kterémžto případě je taková kvalifikace možná.

74

V rámci čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku kritizuje společnost easyJet na prvním místě body 225 a 226 rozsudku T‑8/18, v nichž měl Tribunál za to, že společnost easyJet je – stejně jako ostatní letecké společnosti – konečným příjemcem zvýhodnění poskytnutého autonomním regionem a že provozovatelé letišť Cagliari-Elmas a Olbia, prostřednictvím kterých byly převedeny finanční prostředky tvořící takové zvýhodnění, nebyli sami nijak zvýhodněni, jelikož všechny tyto finanční prostředky převedli uvedeným společnostem. Tato úvaha je totiž v rozporu s judikaturou Soudního dvora, z níž vyplývá, že Tribunál měl určit, zda provozovatelé letišť, kteří jsou přímými příjemci sporných opatření, byli těmito opatřeními zvýhodněni, aniž může být existence tohoto zvýhodnění zpochybněna následným převodem části odpovídajících finančních prostředků na takové společnosti, jako je společnost easyJet.

75

Na druhém místě je společnost easyJet toho názoru, že Tribunál měl v podstatě v bodech 97, 120, 134, 179, 192, 216, 218, 225 a 226 uvedeného rozsudku nesprávně za to, že sporná opatření zvýhodňují takové letecké společnosti, jako je společnost easyJet, přičemž provozovatelé letišť z nich mají prospěch pouze ve formě pouhých sekundárních hospodářských účinků. Na základě správné právní kvalifikace skutkových okolností projednávané věci měl totiž dospět k opačnému závěru, neboť provozovatelé letišť použili veřejné prostředky k financování pořízení služeb, které by za běžných tržních podmínek museli financovat sami, zatímco letecké společnosti byly za služby, které poskytly, odměněny za běžných tržních podmínek.

76

Komise má v prvé řadě za to, že první důvod kasačního opravného prostředku je nepřípustný, jelikož přesně nebo dostatečně přesně neoznačuje všechny body rozsudku T‑8/18 týkající se existence zvýhodnění, kterých se tento důvod týká, a podpůrně má za to, že tento důvod kasačního opravného prostředku je irelevantní nebo neopodstatněný. Bod 107 uvedeného rozsudku, který jako jediný společnost easyJet přesně označila, se totiž podle jejího názoru týká otázky, zda sporná opatření představují státní prostředky, a nikoli otázky existence zvýhodnění. Body 141 a 169 až 238 uvedeného rozsudku, které se týkají otázky existence zvýhodnění, mimoto na tento bod 107 neodkazují.

77

Pokud jde o druhý důvod kasačního opravného prostředku, Komise na prvním místě tvrdí, že i pokud je uvedený důvod dostatečně přesný na to, aby mohl být považován za přípustný, není opodstatněný, jelikož společnost easyJet Tribunálu vytýká, že měl v bodech 189 až 193 rozsudku T‑8/18 za to, že sporné rozhodnutí správně vyloučilo, že by zásada tržně jednajícího hospodářského subjektu mohla být uplatněna na chování autonomního regionu. Vzhledem k tomu, že provozovatelé letišť nejsou vlastněni touto entitou, nebylo důvodné zkoumat, zda se tato entita tím, že jim poskytla veřejné prostředky za podmínek stanovených ve sporných opatřeních, chovala jako tržně jednající hospodářský subjekt, který usiluje o uskutečnění investic, které by mu mohly přinést hospodářský, obchodní a finanční prospěch. Ostatně, jak Komise zdůraznila ve sporném rozhodnutí, přijetí sporných opatření bylo jasně odůvodněno cíli veřejné politiky a konkrétně cíli regionálního rozvoje, a nikoli hospodářskými, obchodními a finančními úvahami.

78

Na druhém místě je Komise toho názoru, že společnost easyJet nemůže Tribunálu ani důvodně vytýkat, že měl v bodech 171 až 182 rozsudku T‑8/18 za to, že sporné rozhodnutí správně vyloučilo, že by bylo možné zásadu tržně jednajícího hospodářského subjektu použít za účelem posouzení smluv, které provozovatelé letišť Cagliari-Elmas a Olbia uzavřeli s leteckými společnostmi obsluhujícími tato letiště, z hlediska čl. 107 odst. 1 SFEU.

79

Tito provozovatelé letišť totiž nejsou veřejnoprávními entitami, jak konstatoval Tribunál.

80

Dále se podle Komise uvedený soud nedopustil žádného pochybení při výkladu nebo použití čl. 107 odst. 1 SFEU, když měl za to, že uvedení provozovatelé se při uzavírání dotčených smluv v konečném důsledku omezili na provedení režimu státních podpor zavedeného spornými opatřeními a na použití veřejných prostředků, které jim bylo za tímto účelem přiděleny, v souladu s pokyny autonomního regionu, a následně z toho dovodil, že taková situace odůvodňuje, aby byli kvalifikováni jako zprostředkovatelé, a vylučuje, aby se mohli chovat jako tržně jednající hospodářské subjekty. Zásada tržně jednajícího hospodářského subjektu je totiž podle judikatury Soudního dvora použitelná pouze v případě, kdy stát poskytne přímo nebo nepřímo zvýhodnění jako hospodářský subjekt, a nikoli jako nositel veřejné moci, což neodpovídá projednávané věci. Společnost easyJet mimoto není oprávněna tvrdit, že Tribunál uznal, že tyto smlouvy mohly být nebo se mohly jevit jako rentabilní v okamžiku jejich uzavření, ani že se dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že příspěvek provozovatelů letišť na jejich financování byl omezený.

81

Na třetím a posledním místě má Komise za to, že argumenty společnosti easyJet, které se týkají bodů 189 až 218 rozsudku T‑8/18, v nichž Tribunál posuzoval chování autonomního regionu jakožto soukromého pořizovatele zboží nebo služeb, nemohou rovněž obstát, i kdyby byly relevantní. Společnost easyJet totiž nezpochybňuje konkrétní body uvedeného rozsudku, ve kterých Tribunál dospěl k závěru, že autonomní region nemá žádnou skutečnou potřebu služeb. Společnost easyJet mimoto nezpochybňuje posouzení uvedeného soudu, podle kterého provozovatelé letišť by nebyli příliš nakloněni uzavírání smluv s leteckými společnostmi – přinejmenším v tak velkém počtu a za takovou odměnu – při neexistenci financování z veřejných prostředků. Konečně vzhledem k neexistenci skutečné potřeby služeb na straně autonomního regionu jsou úvahy Tribunálu týkající se absence zadávacího řízení nadbytečné, a nemohou být tedy společností easyJet účelně kritizovány. Výzvy k vyjádření zájmu, které předcházely uzavření dotčených smluv, v žádném případě nenahrazují zadávací řízení.

82

Třetí důvod kasačního opravného prostředku je podle Komise irelevantní, jelikož se odůvodnění rozsudku T‑8/18, kterého se týká, vztahuje k otázce, zda byly platby uskutečněné provozovateli letišť Cagliari-Elmas a Olbia ve prospěch takových leteckých společností, jako je easyJet, přičitatelné autonomnímu regionu a představovaly státní prostředky, a nikoli odlišné otázky, zda byly tyto letecké společnosti z tohoto důvodu zvýhodněny. Tento důvod kasačního opravného prostředku je v každém případě neopodstatněný. V bodech zpochybněných společností easyJet v rámci uvedeného důvodu kasačního opravného prostředku byl totiž Tribunál toho názoru, že s ohledem na znění a systematiku sporných opatření a jejich prováděcí pravidla je třeba mít za to, že provozovatelé letišť jsou autonomním regionem regulováni a kontrolováni ex ante ve všech zásadních otázkách, přičemž mají určitý prostor pro uvážení stran vedlejších aspektů, a toto posouzení, které nemůže být v rámci kasačního opravného prostředku zpochybněno, není stiženo nesprávnou právní kvalifikací skutkového stavu ani nevykazuje vnitřní rozpor. Kromě toho se judikatura Tribunálu, na kterou společnost easyJet odkazuje, týká odlišné otázky související se základními znaky pojmu „režim státních podpor“.

83

Čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku je podle Komise – přinejmenším částečně – irelevantní, jelikož se týká závěrů, kterými Tribunál pro úplnost po meritorní stránce odmítl argumenty společnosti easyJet, o kterých předtím rozhodl, že jsou nepřípustné, což společnost easyJet ve svém kasačním opravném prostředku nezpochybňuje. Tento důvod kasačního opravného prostředku je každopádně neopodstatněný. Provozovatelé letišť byli totiž Komisí ve sporném rozhodnutí a poté Tribunálem v rozsudku T‑8/18 považováni za zprostředkovatele nikoli z důvodu, že finanční prostředky přidělené autonomním regionem převedli leteckým společnostem, ale z důvodu, že je sporná opatření neosvobodila od žádných nákladů nebo zátěže, které by museli nést za běžných tržních podmínek.

84

Komise zpochybňuje přípustnost prvního a druhého důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C‑343/20 P.

85

Pokud jde o první z těchto důvodů, Komise především tvrdí, že tento důvod kasačního opravného prostředku přesně neoznačuje odůvodnění rozsudku T‑8/18, kterého se týká.

86

V tomto ohledu z čl. 169 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora vyplývá, že důvody, které jsou uplatňovány v kasačním opravném prostředku, musí přesně označit odůvodnění rozhodnutí Tribunálu, které je účastníkem řízení podávajícím kasační opravný prostředek napadeno.

87

Z ustálené judikatury Soudního dvora mimoto vyplývá, že nesplnění tohoto požadavku má za následek nepřípustnost důvodu, který tento požadavek nesplňuje (rozsudek ze dne 11. září 2014, MasterCard a další v. Komise, C‑382/12 P, EU:C:2014:2201, bod 150, a rozsudek ze dne 28. dubna 2022, Changmao Biochemical Engineering v. Komise, C‑666/19 P, EU:C:2022:323, bod 186).

88

V projednávané věci je však třeba konstatovat, že první důvod uplatněný na podporu kasačního opravného prostředku ve věci C‑343/20 P označuje konkrétní bod odůvodnění rozsudku T‑8/18, který je společností easyJet zpochybněn, a sice bod 107. Tento důvod kasačního opravného prostředku kromě toho přesně označuje nesprávné právní posouzení, kterým je tento bod údajně stižen a které má spočívat v tom, že Tribunál nesprávně spojil přezkum dvou odlišných kumulativních podmínek, jejichž splnění je nezbytné k tomu, aby bylo možné dospět k závěru o existenci státní podpory, a sice podmínky týkající se poskytnutí zvýhodnění státem na jedné straně a podmínky, podle které musí být toto zvýhodnění poskytnuto ze státních prostředků, na straně druhé.

89

Vzhledem k tomu, že Komise podpůrně tvrdí, že uvedený důvod kasačního opravného prostředku je v každém případě nedostatečně přesný, či dokonce irelevantní, jelikož bod, který označuje, je součástí odůvodnění rozsudku T‑8/18, které se týká části sporného rozhodnutí věnované existenci státních prostředků, a nikoli odlišného odůvodnění uvedeného rozsudku, které se týká otázky existence zvýhodnění, na kterou se soustředí právní argumenty společnosti easyJet, je třeba dodat, že ačkoli je tato poznámka týkající se struktury úvah Tribunálu přesná, neznamená nicméně irelevanci dotyčného důvodu kasačního opravného prostředku.

90

Na rozdíl od toho, co uvádí Komise, totiž Tribunál při přezkumu otázky existence zvýhodnění obecně odkázal na odůvodnění, které předtím věnoval otázce existence státních prostředků, jak vyplývá z bodu 174 rozsudku T‑8/18, ve kterém je uvedeno, že „[p]pokud jde o argumentaci žalobkyně týkající se použití zásady tržně jednajícího hospodářského subjektu s ohledem na samostatnost provozovatelů letišť co do využívání finančních prostředků poskytnutých autonomním regionem a při vymezování jejich smluvních vztahů s leteckými společnostmi, je třeba ji odmítnout z důvodů, které již byly uvedeny výše v rámci posuzování druhé části prvního žalobního důvodu“.

91

Bod 107 uvedeného rozsudku, který je kritizován společností easyJet, navíc představuje jeden z klíčových bodů odůvodnění, na které tak Tribunál odkázal. Uvedený soud v něm totiž poprvé uvedl svůj závěr, podle kterého „je třeba mít za to, že lze-li prokázat, stejně jako v projednávané věci, že bezprostřední příjemce převedl zvýhodnění plynoucí ze státních prostředků na konečného příjemce, není důležité, že bezprostřední příjemce tento převod uskutečnil podle obchodní logiky, nebo naopak, že tento převod odpovídal cíli obecného zájmu“. Tento závěr je mimoto následně převzat a z různých důvodů uvedeným soudem upřesněn pro účely přezkumu legality zjištění a posouzení, která Komise učinila ve sporném rozhodnutí ohledně existence zvýhodnění, zejména v bodech uvedeného rozsudku, kterých se týkají ostatní důvody kasačního opravného prostředku společnosti easyJet, mezi něž patří body 176 až 178, 189 až 191, 225 a 226.

92

S ohledem na tyto skutečnosti nelze společnosti easyJet vytýkat, že původ nesprávného právního posouzení, které přičítá Tribunálu, neoznačila přesněji.

93

Pokud jde o druhý důvod kasačního opravného prostředku uplatněný společností easyJet, Komise obecně tvrdí, že tento důvod kasačního opravného prostředku je příliš nepřesný na to, aby byl přípustný.

94

V tomto ohledu je třeba na prvním místě konstatovat, že v souladu s požadavkem, který je uveden v čl. 169 odst. 2 jednacího řádu a připomenut v bodě 86 tohoto rozsudku, označuje tento důvod kasačního opravného prostředku přesný soubor odůvodnění rozsudku T‑8/18, o kterém se společnost easyJet domnívá, že je stiženo nesprávnými právními posouzeními, a sice body 175 až 178, 189 až 193 a 216 až 218 uvedeného rozsudku.

95

Na druhém místě z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že kromě tohoto požadavku je každý účastník řízení podávající kasační opravný prostředek povinen s ohledem na čl. 256 odst. 1 druhý pododstavec SFEU, čl. 58 první pododstavec statutu Soudního dvora Evropské unie a čl. 168 odst. 1 písm. d) jednacího řádu přesně uvést právní argumenty, kterými je každý z jednotlivých důvodů, které uplatňuje, konkrétně podpořen, jinak jsou důvod nebo důvody, které nejsou v souladu s tímto požadavkem, nepřípustné (rozsudek ze dne 3. září 2015, Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Komise, C‑398/13 P, EU:C:2015:535, bod 53, a rozsudek ze dne 15. července 2021, Deutsche Lufthansa v. Komise, C‑453/19 P, EU:C:2021:608, bod 95).

96

V projednávané věci společnost easyJet tento požadavek rovněž splnila, jak vyplývá z bodů 64 až 70 tohoto rozsudku.

97

První a druhý důvod kasačního opravného prostředku ve věci C‑343/20 P jsou tudíž přípustné.

98

Na úvod je třeba konstatovat, že i když právní argumenty, které společnost Volotea předložila na podporu první části prvního důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C‑331/20 P, a právní argumenty, které společnost easyJet předložila na podporu čtyř důvodů kasačního opravného prostředku ve věci C‑343/20 P, nejsou strukturovány stejným způsobem a i když se jejich obsah v některých bodech liší, tyto dva soubory právních argumentů se nicméně do značné míry překrývají. Společnost Volotea i společnost easyJet prostřednictvím argumentů, které jsou do značné míry podobné a obsahově se doplňují, zejména zpochybňují tři zásadní a rozhodující aspekty úvah, které Tribunál ve znění jednou totožném a podruhé podobném uvedl v napadených rozsudcích.

99

Jak totiž vyplývá z bodů 52 až 55, 64 až 69, 72 a 75 tohoto rozsudku, obě navrhovatelky především kritizují závěry, ve kterých měl Tribunál v podstatě za to, že otázka, zda získaly zvýhodnění, které autonomní region poskytl prostřednictvím provozovatelů letišť Cagliari-Elmas a Olbia, nemusí být zkoumána ve světle zásady tržně jednajícího hospodářského subjektu z důvodu, že tato zásada není v projednávané věci použitelná s ohledem na cíle veřejné politiky sledované spornými opatřeními, na okolnost, že uvedení provozovatelé letišť nejsou veřejnoprávními entitami, a skutečnost, že posledně uvedení nemají v rámci provádění těchto opatření ve vztahu k autonomnímu regionu žádnou výraznou autonomii (body 116 až 119 a 124 až 127 rozsudku T‑607/17 a body 174 až 177 a 190 až 193 rozsudku T‑8/18).

100

Společnosti Volotea a easyJet dále zpochybňují závěry, ve kterých měl Tribunál za to, že otázka, zda byly zvýhodněny autonomním regionem jednajícím prostřednictvím provozovatelů letišť Cagliari-Elmas a Olbia, musí být analyzována na základě kritéria spočívajícího v určení, zda tento region jednal jako soukromý pořizovatel zboží nebo služeb jednající za běžných tržních podmínek (body 128 až 136 rozsudku T‑607/17 a body 194 až 203 rozsudku T‑8/18). V tomto ohledu, jak vyplývá z bodů 54, 55, 66 až 69, 72 a 75 tohoto rozsudku, společnost Volotea kritizuje skutečnosti, v jejichž případě Tribunál rozhodl, že měl svůj přezkum provést na základě tohoto kritéria, a sice existence skutečné potřeby služeb na straně uvedeného regionu na jedné straně a provedení zadávacího řízení na straně druhé, zatímco společnost easyJet poukazuje na druhou z těchto skutečností a zaměřuje svou kritiku na okolnost, že přezkum uvedených skutečností v podstatě vedl Tribunál k tomu, že se vyhnul otázce, zda smlouvy mezi leteckými společnostmi a provozovateli letišť byly uzavřeny za běžných tržních podmínek, nebo se jí přinejmenším řádně nezabýval.

101

Konečně společnost Volotea i společnost easyJet Tribunálu v podstatě vytýkají, že provedl nesprávnou právní kvalifikaci skutkových okolností a řádně nezhodnotil důkazy, které předložily za účelem zpochybnění posouzení a zjištění Komise, podle kterých smlouvy, které uzavřely s provozovateli letišť, představují zvýhodnění, které by za běžných tržních podmínek nezískaly (body 139, 143 a 144 rozsudku T‑607/17 a body 189 až 193 a 216 až 218 rozsudku T‑8/18).

102

Na prvním místě je třeba připomenout, že z ustálené judikatury Soudního dvora zaprvé vyplývá, že kvalifikace opatření jako „státní podpory“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU vyžaduje, aby byly splněny všechny podmínky uvedené v tomto ustanovení (rozsudek ze dne 21. března 1990, Belgie v. Komise, C‑142/87, EU:C:1990:125, bod 25, a rozsudek ze dne 11. listopadu 2021, Autostrada Wielkopolska v. Komise a Polsko, C‑933/19 P, EU:C:2021:905, bod 103).

103

Mezi tyto podmínky patří zejména podmínka, že státní opatření, které je v daném případě dotčeno, musí selektivně zvýhodňovat podnik nebo podniky, které jsou jeho příjemci (rozsudek ze dne 24. července 2003, Altmark Trans a Regierungspräsidium Magdeburg, C‑280/00, EU:C:2003:415, bod 75, a rozsudek ze dne 11. listopadu 2021, Autostrada Wielkopolska v. Komise a Polsko, C‑933/19 P, EU:C:2021:905, bod 103).

104

Zadruhé pojem „zvýhodnění“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU zahrnuje nejen pozitivní plnění, jako jsou dotace, ale rovněž různé formy opatření, která snižují náklady, jež obvykle zatěžují rozpočet podniku nebo podniků, které jsou jejich příjemci, a která mají tudíž tutéž povahu jako dotace a mají stejné účinky (rozsudek ze dne 15. března 1994, Banco Exterior de España, C‑387/92, EU:C:1994:100, bod 13, a rozsudek ze dne 4. března 2021, Komise v. Fútbol Club Barcelona, C‑362/19 P, EU:C:2021:169, bod 59).

105

Za účelem prokázání existence zvýhodnění, ať již je poskytnuto přímo státem, nebo veřejnoprávní či soukromoprávní entitou, kterou stát za tímto účelem zřídil nebo určil, je tak třeba v zásadě zohlednit účinky státního opatření, které je v daném případě dotčeno, na podnik nebo podniky, které jsou jeho příjemci (rozsudek ze dne 22. března 1977, Steinike & Weinlig, 78/76, EU:C:1977:52, bod 21, a rozsudek ze dne 15. května 2019, Achema a další, C‑706/17, EU:C:2019:407, bod 50).

106

Naopak vzhledem k tomu, že čl. 107 odst. 1 SFEU nerozlišuje podle důvodů nebo cílů státních opatření (rozsudek ze dne 2. července 1974, Itálie v. Komise, 173/73, EU:C:1974:71, bod 27, a rozsudek ze dne 13. února 2003, Španělsko v. Komise, C‑409/00, EU:C:2003:92, bod 46), povaha cílů sledovaných členským státem, který je autorem těchto opatření nebo kterému jsou tato opatření přičitatelná, nemá žádný vliv na otázku, zda tato opatření zvýhodňují jeden nebo několik podniků, a obecněji na jejich kvalifikaci jako státní podpory (rozsudek ze dne 8. prosince 2011, France Télécom v. Komise, C‑81/10 P, EU:C:2011:811, bod 17, a rozsudek ze dne 25. ledna 2022, Komise v. European Food a další, C‑638/19 P, EU:C:2022:50, bod 122).

107

V důsledku toho je třeba mít za to, že podmínku uvedenou v bodě 103 tohoto rozsudku splňuje každé státní opatření, které bez ohledu na svou formu a cíle může přímo nebo nepřímo zvýhodňovat jeden nebo několik podniků, nebo které jim poskytuje výhodu, kterou by za běžných tržních podmínek nemohly získat (rozsudek ze dne 24. července 2003, Altmark Trans a Regierungspräsidium Magdeburg, C‑280/00, EU:C:2003:415, bod 84, a rozsudek ze dne 17. září 2020, Compagnie des pêches de Saint-Malo, C‑212/19, EU:C:2020:726, bod 39).

108

Konečně k určení existence takového zvýhodnění dochází v zásadě uplatněním zásady tržně jednajícího hospodářského subjektu (rozsudek ze dne 6. března 2018, Komise v. FIH Holding a FIH Erhvervsbank, C‑579/16 P, EU:C:2018:159, bod 45, a rozsudek ze dne 11. listopadu 2021, Autostrada Wielkopolska v. Komise a Polsko, C‑933/19 P, EU:C:2021:905, bod 105), ledaže není možné porovnat chování státu, o které se jedná v daném případě, s chováním soukromého subjektu, protože toto chování je neoddělitelně spjato s existencí infrastruktury, kterou by žádný soukromý subjekt nikdy nemohl vytvořit (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. července 2003, Chronopost a další v. Ufex a další, C‑83/01 P, C‑93/01 P a C‑94/01 P, EU:C:2003:388, body 31 až 38), nebo protože stát jednal jako nositel veřejné moci. V posledně uvedeném ohledu je však třeba poznamenat, že pouhé uplatnění výsad veřejné moci, jako je použití legislativních či daňových prostředků, nemá samo o sobě za následek nepoužitelnost této zásady (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. června 2012, Komise v. EDF, C‑124/10 P, EU:C:2012:318, body 81 a 92; rozsudek ze dne 3. dubna 2014, Komise v. Nizozemsko a ING Groep, C‑224/12 P, EU:C:2014:213, bod 30, a rozsudek ze dne 6. března 2018, Komise v. FIH Holding a FIH Erhvervsbank, C‑579/16 P, EU:C:2018:159, bod 48). Uvedená zásada je totiž použitelná v důsledku hospodářské povahy dotčeného státního zásahu, a nikoli v důsledku prostředků použitých za tímto účelem (rozsudek ze dne 20. září 2017, Komise v. Frucona Košice, C‑300/16 P, EU:C:2017:706, bod 27).

109

Použití zásady tržně jednajícího hospodářského subjektu samo o sobě znamená – jak v podstatě uvedla generální advokátka v bodech 63, 71 a 74 svého stanoviska – použít v každém jednotlivém případě různá konkrétní kritéria, z nichž každé má za cíl co nejvhodnějším a nejadekvátnějším způsobem porovnat státní opatření dotčené v daném případě, zejména s ohledem na jeho povahu, s opatřením, které by mohl přijmout soukromý subjekt nacházející se v co nejpodobnější situaci a jednající za běžných tržních podmínek (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. března 2018, Komise v. FIH Holding a FIH Erhvervsbank, C‑579/16 P, EU:C:2018:159, body 52 a 55).

110

Jak vyplývá z ustálené judikatury Soudního dvora, mezi tato kritéria patří mimo jiné kritérium soukromého investora, které se uplatní v případě takových státních opatření, jako jsou kapitálové vklady (rozsudek ze dne 21. března 1991, Itálie v. Komise, C‑305/89, EU:C:1991:142, body 18 a 19, a rozsudek ze dne 10. prosince 2020, Comune di Milano v. Komise, C‑160/19 P, EU:C:2020:1012, bod 105). Patří mezi ně rovněž kritérium soukromého věřitele, které se uplatní v případě takových opatření, jako jsou platební úlevy při splácení dluhu (rozsudek ze dne 29. dubna 1999, Španělsko v. Komise, C‑342/96, EU:C:1999:210, bod 46, a rozsudek ze dne 20. září 2017, Komise v. Frucona Košice, C‑300/16 P, EU:C:2017:706, body 22 a 28), kritérium soukromého dlužníka (rozsudek ze dne 11. listopadu 2021, Autostrada Wielkopolska v. Komise a Polsko, C‑933/19 P, EU:C:2021:905, body 123 a 156) nebo také kritérium soukromého prodejce, které se uplatní v případě opatření týkajících se dodávek zboží nebo služeb, přímo nebo prostřednictvím veřejnoprávních entit nebo soukromých podniků nacházejících se pod dohledem nebo vlivem státu, jakož i stanovení jejich prodejních podmínek, jako je cena (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. února 1988, Kwekerij van der Kooy a další v. Komise, 67/85, 68/85 a 70/85, EU:C:1988:38, bod 28; rozsudek ze dne 11. července 1996, SFEI a další, C‑39/94, EU:C:1996:285, bod 59, a rozsudek ze dne 8. listopadu 2001, Adria-Wien Pipeline a Wietersdorfer & Peggauer Zementwerke, C‑143/99, EU:C:2001:598, body 39 a 40).

111

Zatřetí je třeba připomenout, že v případě, kdy Komise zahájí řízení týkající se státního opatření a po jeho ukončení přijme rozhodnutí, ve kterém toto opatření kvalifikuje jako „státní podporu“, přísluší tomuto orgánu, aby existenci takové podpory, a tedy zejména že uvedené opatření zvýhodňuje podnik nebo podniky, které jsou jeho příjemci, ve svém rozhodnutí prokázal na základě co nejúplnějších a nejspolehlivějších poznatků po skončení šetření, které musí být provedeno pečlivě a nestranně (rozsudek ze dne 4. března 2021, Komise v. Fútbol Club Barcelona, C‑362/19 P, EU:C:2021:169, bod 62 a citovaná judikatura).

112

Splnění této povinnosti je však třeba posoudit na základě informací, které mohla mít Komise k dispozici v okamžiku, kdy přijala své rozhodnutí (rozsudek ze dne 10. července 1986, Belgie v. Komise, 234/84, EU:C:1986:302, bod 16, a rozsudek ze dne 20. září 2017, Komise v. Frucona Košice, C‑300/16 P, EU:C:2017:706, bod 70), pokud tento orgán využil pravomocí, které mu umožňují získat informace, jež považuje za nezbytné nebo užitečné, zejména svoji pravomoc adresovat příkaz členskému státu, který je autorem dotčeného státního opatření a který má tyto informace k dispozici (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. února 1990, Francie v. Komise, C‑301/87, EU:C:1990:67, body 19 až 22, a rozsudek ze dne 20. září 2017, Komise v. Frucona Košice, C‑300/16 P, EU:C:2017:706, bod 71).

113

Pokud jde konkrétně o použití zásady tržně jednajícího hospodářského subjektu v daném případě, z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že toto použití znamená, že Komise na základě celkového posouzení zohledňujícího všechny relevantní skutečnosti projednávané věci prokáže, že podnik nebo podniky, které jsou příjemci dotčeného státního opatření, zjevně nezískaly srovnatelné zvýhodnění od běžně obezřetného a pečlivého soukromého hospodářského subjektu, který se nachází v co nejpodobnější situaci a jedná za běžných tržních podmínek. V rámci tohoto celkového posouzení musí Komise zohlednit všechny možnosti, které by takový subjekt rozumně zvažoval, každou dostupnou informaci, která může významně ovlivnit její rozhodnutí, a vývoj předvídatelný ke dni, kdy bylo přijato rozhodnutí o poskytnutí zvýhodnění (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. března 2020, Larko v. Komise, C‑244/18 P, EU:C:2020:238, body 28 až 31 a 65, a rozsudek ze dne 11. listopadu 2021, Autostrada Wielkopolska v. Komise a Polsko, C‑933/19 P, EU:C:2021:905, body 108 až 113).

114

Komise musí zejména posoudit, zda mohlo být k tomuto datu na operaci, kterou bylo zvýhodnění poskytnuto, nahlíženo tak, že vykazuje hospodářskou, obchodní a finanční racionalitu, a to s ohledem na vyhlídky rentability v krátkodobém nebo dlouhodobém horizontu, jakož i další obchodní nebo hospodářské zájmy, které zahrnuje (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. července 1986, Belgie v. Komise, 234/84, EU:C:1986:302, body 14 a 15; rozsudek ze dne 21. března 1991, Itálie v. Komise, C‑303/88, EU:C:1991:136, body 21 a 22; rozsudek ze dne 3. dubna 2014, Komise v. Nizozemsko a ING Groep, C‑224/12 P, EU:C:2014:213, bod 36, a rozsudek ze dne 10. prosince 2020, Comune di Milano v. Komise, C‑160/19 P, EU:C:2020:1012, bod 107).

115

V projednávané věci Tribunál nezohlednil některé z požadavků plynoucích z této judikatury.

116

Je pravda, že Tribunál implicitně v rozsudku T‑607/17 a explicitně v bodě 185 rozsudku T‑8/18 správně nevycházel ze zjištění Komise, že se Italská republika nedovolávala zásady tržně jednajícího hospodářského subjektu, vzhledem k absenci relevance takového zjištění z hlediska ustálené judikatury Soudního dvora (rozsudek ze dne 5. června 2012, Komise v. EDF, C‑124/10 P, EU:C:2012:318, body 103 a 104, a rozsudek ze dne 11. listopadu 2021, Autostrada Wielkopolska v. Komise a Polsko, C‑933/19 P, EU:C:2021:905, bod 107).

117

Tribunál měl nicméně za to, že tato zásada musí být za nepoužitelnou v projednávané věci považována ze tří důvodů, z nichž první se v podstatě týká okolnosti, že provozovatelé letišť uvedení ve sporném rozhodnutí nejsou entitami vlastněnými státem (body 117 až 119, 124 a 125 rozsudku T‑607/17 a body 175 až 177, 190 a 191 rozsudku T‑8/18), druhý se týká okolnosti, že režim podpor zavádějící sporná opatření sledoval cíle veřejné politiky (body 124 až 127 a 130 rozsudku T‑607/17 a body 190 až 193 rozsudku T‑8/18), a třetí se týká okolnosti, že tito provozovatelé letišť se omezili na provedení tohoto režimu a těchto opatření, aniž měli v tomto rámci výraznou autonomii ve vztahu k autonomnímu regionu (body 116, 118 a 119 rozsudku T‑607/17 a body 174, 176 a 177 rozsudku T‑8/18).

118

Žádný z těchto důvodů však nemohl vyloučit použitelnost zásady tržně jednajícího hospodářského subjektu.

119

První ani třetí z uvedených důvodů tak neumožňovaly dospět k závěru o tomto vyloučení, jelikož tuto zásadu lze použít i v případě, že je zvýhodnění poskytnuto jednomu nebo více podnikům přímo členským státem nebo prostřednictvím soukromých podniků, které jsou pod jeho kontrolou nebo vlivem, jak vyplývá z judikatury citované v bodech 105 a 110 tohoto rozsudku a jak generální advokátka připomněla v bodě 94 svého stanoviska.

120

Stejně tak druhý důvod uznaný Tribunálem nijak nevylučoval použitelnost zásady tržně jednajícího hospodářského subjektu, jak vyplývá z judikatury citované v bodě 106 tohoto rozsudku a jak generální advokátka připomněla v bodech 80, 82 a 95 svého stanoviska. Sledování cílů veřejné politiky je totiž inherentní většině státních opatření, která mohou být kvalifikována jako „státní podpora“ a mohou být za tímto účelem přezkoumána z hlediska této zásady (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. března 1991, Itálie v. Komise, C‑305/89, EU:C:1991:142, bod 20, a rozsudek ze dne 14. září 1994, Španělsko v. Komise, C‑42/93, EU:C:1994:326, bod 14). Použití uvedené zásady má však za následek, že při přezkumu těchto opatření je třeba odhlédnout od takových cílů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. července 1986, Belgie v. Komise, 234/84, EU:C:1986:302, bod 14) a od přínosů spojených s postavením státu jako nositele veřejné moci, které mohou z dosažení těchto cílů vyplývat (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. června 2012, Komise/EDF, C‑124/10 P, EU:C:2012:318, bod 79, a rozsudek ze dne 6. března 2018, Komise v. FIH Holding a FIH Erhvervsbank, C‑579/16 P, EU:C:2018:159, body 55, 57 a 58).

121

Je však nutno konstatovat, že Tribunál, který nesprávně dospěl k závěru, že zásada tržně jednajícího hospodářského subjektu je nepoužitelná, měl nicméně za to, jak uvádějí společnosti Volotea a easyJet, že na letecké společnosti, které uzavřely smlouvy o poskytování služeb letecké dopravy a marketingových a reklamních služeb s provozovateli letišť Cagliari-Elmas a Olbia, je třeba nahlížet tak, že získaly „výhodu, kterou by za běžných tržních podmínek nezískaly“, z důvodu, že odměna, která jim byla na základě těchto smluv zaplacena, nepředstavuje protiplnění za služby uspokojující skutečné potřeby autonomního regionu a že uvedené smlouvy byly mimoto uzavřeny dotčenými provozovateli letišť bez předchozího provedení zadávacího řízení nebo rovnocenného řízení (body 128 až 149 rozsudku T‑607/17 a body 174 a 194 až 217 rozsudku T‑8/18).

122

S ohledem na tato posouzení Tribunál v bodě 150 rozsudku T‑607/17 a v bodě 218 rozsudku T‑8/18 rozhodl, že Komise mohla platně dospět k závěru, že financování, které autonomní region prostřednictvím uvedených provozovatelů letišť poskytl společnostem Volotea a easyJet jako protiplnění za jimi poskytované služby dopravy a marketingové a reklamní služby, jim poskytlo zvýhodnění, které by za běžných tržních podmínek nezískaly.

123

Jak přitom vyplývá z judikatury připomenuté v bodech 109 a 110 tohoto rozsudku a z bodu 99 stanoviska generální advokátky, kritérium soukromého pořizovatele představuje, stejně jako kritérium soukromého prodejce, jehož je protějškem, jedno z rozličných kritérií konkretizujících zásadu tržně jednajícího hospodářského subjektu. Za těchto podmínek mohou nesprávná právní posouzení uvedená v bodech 117 až 120 tohoto rozsudku vést ke zrušení napadených rozsudků pouze tehdy, ukáže-li se, že toto doplňující odůvodnění Tribunálu je rovněž stiženo nesprávnými právními posouzeními a jako takové nemůže být základem výroku uvedených rozsudků.

124

Na druhém místě je třeba v této souvislosti nejprve uvést, že uvedené odůvodnění je v podstatě formulováno v souladu se zjištěními a posouzeními, která předtím Komise učinila ve sporném rozhodnutí. Společnost Volotea tudíž Tribunálu neprávem vytýká, že překročil meze své soudcovské úlohy posuzovat otázku legality rozhodnutí Komise, když uvedl totéž odůvodnění.

125

Dále je třeba zdůraznit, že kritérium soukromého pořizovatele musí být v rozsahu, v němž představuje jedno z možných vyjádření zásady tržně jednajícího hospodářského subjektu, tedy vykládáno a uplatňováno v souladu s touto zásadou a s důkazními požadavky, které jsou stanoveny pro jeho použití.

126

V tomto ohledu je pravda, že z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že v případě, kdy se stát nebo jiná veřejnoprávní entita rozhodne prodat zboží nebo služby přímo jednomu nebo několika soukromým podnikům nebo – symetricky – od nich toto zboží a služby koupit, provedení zadávacího řízení způsobem, který zajišťuje jeho otevřenou, nestrannou a nediskriminační povahu, umožňuje za určitých podmínek předpokládat, že smlouvy nebo jiné akty uzavřené za tímto účelem po ukončení uvedeného řízení, a odměna, kterou stanoví, odrážejí běžné tržní podmínky, a zejména běžnou cenu nebo běžnou tržní hodnotu vylučující existenci „zvýhodnění“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. července 2015, BVVG, C‑39/14, EU:C:2015:470, body 29 a 32 a citovaná judikatura).

127

Nicméně z této judikatury rovněž vyplývá, že provedení takového řízení není vždy povinné pro účely takového prodeje nebo koupě a že navíc existují jiné způsoby, jak vyloučit existenci takového zvýhodnění. Lze totiž využít i jiných prostředků, jako je vypracování nezávislého posudku (rozsudek ze dne 16. července 2015, BVVG, C‑39/14, EU:C:2015:470, bod 31 a citovaná judikatura) nebo spolehlivé, důkladné a úplné posouzení relevantních nákladů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. září 2010, Komise v. Scott, C‑290/07 P, EU:C:2010:480, body 70 až 75), k zajištění toho, aby operace, která je takto provedena, představovala běžnou tržní operaci vedoucí ke stanovení běžné ceny nebo běžné tržní hodnoty.

128

Tím spíše nemůže provedení zadávacího řízení představovat jediný způsob, jak vyloučit existenci „zvýhodnění“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU v případě, kdy stát prodává zboží nebo služby soukromým podnikům, či je od nich pořizuje, a to nikoli přímo, ale prostřednictvím jiných soukromých podniků, které nepodléhají povinnosti provést takové řízení. Ať již je použit jakýkoli prostředek, otázka, zda existence takového zvýhodnění musí být vyloučena nebo naopak konstatována, tedy v každém případě vyžaduje posouzení toho, zda smlouvy nebo jiné akty upravující tento prodej či koupi odráží či neodráží běžné tržní podmínky, a to způsobem připomenutým v bodech 113 a 114 tohoto rozsudku.

129

Mimoto, jak vyplývá z týchž bodů, Komisi přísluší provést toto posouzení a prokázat existenci zvýhodnění ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU za podmínek připomenutých v bodech 111 a 112 tohoto rozsudku, přičemž toto zvýhodnění může – za předpokladu, že by bylo prokázáno – v projednávané věci odpovídat pouze rozdílu mezi odměnou, na kterou by měli nárok dotčení příjemci za běžných tržních podmínek, a odměnou, kterou jim provozovatelé letišť skutečně zaplatili.

130

V projednávané věci přitom Tribunál porušil tyto jednotlivé hmotněprávní a důkazní požadavky.

131

Tribunál se totiž v rámci analýzy požadavků plynoucích z čl. 107 odst. 1 SFEU i v rámci analýzy právní kvalifikace skutkových okolností z hlediska těchto požadavků v podstatě spokojil s tím, že uvedl, že smlouvy dotčené v projednávané věci nebyly soukromoprávními entitami, které jsou smluvními stranami, uzavřeny na základě zadávacího řízení, jak vyplývá z bodů 136, 137 a 141 rozsudku T‑607/17 a z bodů 203, 204 a 208 rozsudku T‑8/18, a poté měl obecně za to, že provedení tohoto řízení „mohlo prokázat existenci tržních podmínek, a tedy neexistenci zvýhodnění ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU“, a že společnosti Volotea a easyJet v projednávané věci „neprokázaly“, že provozovatelé letišť Cagliari-Elmas a Olbia použili „rovnocenné“ řízení, jak vyplývá z bodů 140, 142 a 143 rozsudku T‑607/17 a z bodů 207, 209 a 210 rozsudku T‑8/18.

132

Uvedený soud tím přiznal neodůvodněný význam skutečnosti, že soukromé podniky, které nejsou povinny provést zadávací řízení a zamýšlejí uzavřít takové smlouvy, dopředu provedou takové nebo rovnocenné řízení, neboť jinak by se v případě neexistence takového řízení vystavily tomu, že by tyto smlouvy byly automaticky kvalifikovány jako „zvýhodnění“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU za předpokladu, že by jeden z těchto soukromých podniků financoval své smluvní závazky prostřednictvím veřejných prostředků. Nutnost provést takové zadávací řízení nebo rovnocenné řízení a ani automatický důsledek, který by mělo za následek jejich neprovedení, totiž nevyplývají z tohoto ustanovení nebo z judikatury Soudního dvora, které naopak vyžadují celkové a konkrétní posouzení každého jednotlivého případu, jak je připomenuto v bodech 113, 114 a 128 tohoto rozsudku, a kromě toho vyžadují, aby Komise prokázala existenci zvýhodnění, a nikoli aby dotyčné podniky prokázaly jeho neexistenci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. prosince 2020, Comune di Milano v. Komise, C‑160/19 P, EU:C:2020:1012, bod 111).

133

Tribunál se dále v bodě 139 rozsudku T‑607/17 a v bodě 206 rozsudku T‑8/18 omezil na „zpochybnění“ otázky, zda marketingové služby, které jsou předmětem smluv uzavřených mezi provozovateli letišť a leteckými společnostmi, odpovídají „skutečným potřebám“ autonomního regionu. Toto posouzení mu však neumožnilo dospět k závěru o existenci zvýhodnění ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, jak správně tvrdí společnost Volotea.

134

Zároveň se Tribunál v napadených rozsudcích nesnažil zkoumat, zda Komise ve sporném rozhodnutí splnila povinnost prokázat, zda smlouvy uzavřené mezi provozovateli letišť a leteckými společnostmi představují běžné tržní operace. Naopak Tribunál odmítl jakoukoli relevanci této otázky a formuloval v tomto ohledu obecná posouzení, jak vyplývá z bodů 118, 125 a 143 rozsudku T‑607/17 a z bodů 176, 191 a 210 rozsudku T‑8/18. Přezkum uvedené otázky byl však nutný s ohledem na judikaturu připomenutou v bodech 113, 114 a 128 tohoto rozsudku, jak správně tvrdí společnost easyJet.

135

Tribunál se v důsledku toho dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že na letecké společnosti, které uzavřely smlouvy o poskytování služeb letecké dopravy a marketingových a leteckých služeb s provozovateli letišť Cagliari-Elmas a Olbia, musí být nahlíženo tak, že byly „zvýhodněny“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, neboť odměna, která jim byla na základě těchto smluv zaplacena, nepředstavuje protiplnění za služby, které odpovídají skutečným potřebám autonomního regionu, a uvedené smlouvy byly mimoto dotčenými provozovateli letišť uzavřeny bez předchozího zadávacího nebo rovnocenného řízení.

136

Tribunál se tedy rovněž dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 150 rozsudku T‑607/17 a v bodě 218 rozsudku T‑8/18 rozhodl, že Komise mohla právem dospět k závěru, že finanční prostředky, které autonomní region prostřednictvím uvedených provozovatelů letišť poskytl společnostem Volotea a easyJet jako protiplnění za jimi poskytované služby dopravy a marketingové a reklamní služby, jim poskytlo zvýhodnění, které by za běžných tržních podmínek nezískaly.

137

Z toho plyne, že první část prvního důvodu kasačního opravného prostředku uplatněného ve věci C‑331/20 P je opodstatněná, stejně jako čtyři důvody kasačního opravného prostředku uplatněné ve věci C‑343/20 P, jelikož tyto čtyři důvody se týkají výkladu, použitelnosti a použití zásady tržně jednajícího hospodářského subjektu v projednávané věci.

138

Vzhledem k tomu, že kvalifikace daného opatření jako „státní podpory“ vyžaduje – kromě jiných kumulativních podmínek – prokázání toho, že toto opatření zvýhodnilo jeden nebo několik podniků, jak bylo připomenuto v bodech 102 a 103 tohoto rozsudku, a vzhledem k tomu, že důvodům uvedeným v předchozím bodě je třeba vyhovět, je třeba zrušit rozsudek T‑607/17, aniž je nezbytné zkoumat ostatní výtky a důvody uplatněné společností Volotea na podporu jejího kasačního opravného prostředku ve věci C‑331/20 P, a rovněž rozsudek T‑8/18 v rozsahu, v němž jím byla zamítnuta žaloba podaná společností easyJet z důvodu její neopodstatněnosti.

139

Pokud to soudní řízení dovoluje, může Soudní dvůr na základě čl. 61 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie vydat sám konečné rozhodnutí v této věci.

140

V projednávané věci má Soudní dvůr za to, že jelikož to soudní řízení dovoluje, je třeba vydat konečné rozhodnutí o obou projednávaných sporech, neboť byly předmětem kontradiktorní diskuse před Tribunálem a nevyžadují přijetí žádného dodatečného organizačního procesního opatření ani další dokazování s ohledem na otázky, o kterých je třeba za účelem ukončení těchto sporů rozhodnout.

141

Jak bylo uvedeno v bodech 35 až 40 tohoto rozsudku, společnost Volotea uplatnila pět žalobních důvodů na podporu své žaloby podané k Tribunálu. Společnost easyJet uplatnila na podporu své žaloby šest žalobních důvodů.

142

Na prvním místě je třeba společně zkoumat první a pátý žalobní důvod uplatněné společností Volotea, které vycházejí z porušení čl. 107 odst. 1 SFEU, z nedostatku odůvodnění a z rozporuplnosti odůvodnění, a druhý důvod uplatněný společností easyJet, který vychází z porušení téhož ustanovení.

143

Vzhledem k tomu, že se tyto jednotlivé žalobní důvody týkají části sporného rozhodnutí, ve které Komise dospěla k závěru o existenci zvýhodnění, je třeba na úvod konstatovat, že pokud jde o toto zvýhodnění, Komise v tomto rozhodnutí uvedla odůvodnění, které lze shrnout následovně.

144

Na prvním místě měla Komise v bodech 364 až 377 odůvodnění uvedeného rozhodnutí za to, že sporná opatření musí být kvalifikována jako „dotace“, jelikož stanoví „poskytování“„finančních prostředků“ nebo „plateb“ autonomním regionem, jednajícím „prostřednictvím“ provozovatelů letišť, leteckým společnostem „výměnou za marketingové služby“ a „zvýš[ení] letecké dopravy“ ve formě otevření nových linek a posílení stávajících linek, a jelikož tak tyto letecké společnosti osvobozují od části nákladů, které musí tyto společnosti obvykle vynakládat na rozvoj a podporu své činnosti. V tomto rámci Komise zejména poznamenala, že je stanoveno, že dotyční provozovatelé letišť uzavírají s uvedenými leteckými společnostmi „dohody“, které „výměnou“ za „finanční kompenzace“ stanoví „cíle v oblasti dopravy“ a „rozšiřování provozu“ společně se „sankcemi“.

145

Na druhém místě se Komise v bodech 378 a 380 až 388 odůvodnění sporného rozhodnutí zabývala otázkou, zda jsou sporná opatření „v souladu se zásadou tržně jednajícího hospodářského subjektu“.

146

V tomto ohledu měl tento orgán zaprvé v bodech 380 až 386 odůvodnění sporného rozhodnutí za to, že autonomní region „se vůči leteckým společnostem nechoval jako tržně jednající hospodářský subjekt“. V tomto ohledu Komise poté, co uvedla, že Italská republika se během správního řízení nedovolávala zásady tržně jednajícího hospodářského subjektu, nejprve uvedla, že s ohledem na cíle veřejné politiky sledované autonomním regionem, na skutečnost, že tento region kontroluje pouze jednoho z jednotlivých dotčených provozovatelů letišť, a na okolnost, že sporná opatření vyplývají spíše z režimu zavedeného veřejným orgánem než z individuální dohody mezi provozovatelem letiště a leteckou společností, není tato zásada použitelná. Komise dále v podstatě poznamenala, že kdyby byla uvedená zásada použitelná, obnášelo by to určit na základě analýzy rentability nebo srovnávacího posouzení, zda se autonomní region choval jako soukromý hospodářský subjekt vedený vidinou zisku, jak by tomu bylo v případě smluv uzavřených provozovatelem letiště, a poté dodala, že taková analýza nebo posouzení nejsou „v projednávané věci relevantní“. Komise měla konečně za to, že Italská republika v každém případě nepředložila žádný provozní plán, žádnou analýzu rentability ani žádnou jinou skutečnost, která by „jasně prokazovala“ existenci chování tržně jednajícího hospodářského subjektu.

147

Zadruhé Komise v bodě 386 odůvodnění sporného rozhodnutí uvedla, že za účelem výběru leteckých společností nebylo provedeno žádné zadávací řízení, jelikož provozovatelé letišť pouze „zveřejnili výzvy“ a „vybrali nejlepší nabídku“, načež dodala, že použití takového řízení by nicméně „nemohlo vyloučit existenci zvýhodnění“ v projednávané věci, jelikož sporná opatření byla koncipována „tak, aby byly veřejné prostředky vypláceny leteckým společnostem“, aniž tyto prostředky odpovídají „odměně za výrobky nebo služby uspokojující skutečné potřeby [autonomního] regionu“.

148

Zatřetí měla Komise v bodě 387 odůvodnění sporného rozhodnutí za to, že „[z]a těchto okolností nelze posoudit individuální finanční vztahy mezi letišti a leteckými společnostmi“ za účelem určení, zda jsou tyto vztahy v souladu se zásadou tržně jednajícího hospodářského subjektu, a že „je […] jasné, že provozovatelé letišť se při uzavírání různých smluv s leteckými společnostmi nechovali jako tržně jednající hospodářské subjekty“, ale že „prováděli režim podpory vytvořený [autonomním] regionem pro zvýšení letecké dopravy“.

149

Společnost easyJet v rámci svého druhého žalobního důvodu zejména tvrdí, že se Komise dopustila nesprávného právního posouzení zaprvé tím, že konstatovala existenci „dotací“ ještě před tím, než ve světle zásady tržně jednajícího hospodářského subjektu přezkoumala sporná opatření a smlouvy, které provozovatelé letišť uzavřeli s leteckými společnostmi za účelem provedení těchto opatření. Zadruhé Komise nesprávně vyloučila provedení tohoto přezkumu s ohledem na tuto zásadu, když se odvolávala na „cíle veřejné politiky“ sledované autonomním regionem, na okolnost, že sporná opatření a smlouvy, které tato opatření provádějí, mají údajně původ v „režimu“, který nevyžaduje další prováděcí opatření a definuje své příjemce obecným a abstraktním způsobem, na „soukromou“ povahu části dotčených provozovatelů letišť a na úlohu „zprostředkovatele“ zastávanou posledně uvedenými. Zatřetí se tento orgán dopustil nesprávných právních posouzení a zjevně nesprávných posouzení, když neprovedl správnou a odůvodněnou analýzu rentability sporných opatření s ohledem na různé mechanismy zavedené těmito opatřeními, přiznal neodůvodněný význam absenci zadávacího řízení a zpochybnil, že by autonomní region skutečně potřeboval služby letecké dopravy. Začtvrté Komise nesprávně opomenula určit, zda lze smlouvy uzavřené mezi provozovateli letišť a leteckými společnostmi považovat za chování hospodářských subjektů jednajících za běžných tržních podmínek s ohledem na obchodní a ekonomický zájem služeb poskytovaných na základě těchto smluv, na cenu zaplacenou jako protiplnění za tyto služby a na další právní a praktické aspekty uzavření a plnění uvedených smluv. V tomto kontextu odkazuje společnost easyJet mimo jiné na plány činností, které měli připravit provozovatelé letišť, na požadavky rentability, kterými se měly řídit jak tyto plány činností, tak smlouvy uzavřené s leteckými společnostmi, a na způsob, jakým společnosti Geasar a Sogaer uvedly tyto požadavky do praxe ve vztahu ke společnosti easyJet.

150

Společnost Volotea v rámci prvního a pátého žalobního důvodu zejména tvrdí, že Komise nesprávně vyložila a uplatnila zásadu tržně jednajícího hospodářského subjektu, že tento orgán neunesl své důkazní břemeno, když neprokázal existenci zvýhodnění ve světle této zásady, a že těmto otázkám nevěnoval ve sporném rozhodnutí dostatečné odůvodnění. V tomto rámci společnost Volotea zejména tvrdí, že když společnosti Geasar a Sogaer po zveřejnění výzev k vyjádření zájmu a vybrání nejatraktivnějších nabídek uzavřely smlouvy s leteckými společnostmi, včetně ní samotné, jednaly jako tržně jednající hospodářské subjekty, když se nejprve snažily získat služby, které by mohly zvýšit provoz a atraktivitu jejich letišť, dále se předem ujistily o vyhlídkách na rentabilitu těchto služeb a konečně jako protiplnění zaplatily svým smluvním partnerům spravedlivou cenu. Společnost Volotea rovněž uvádí, že Komise se namísto toho, aby provedla důkladný přezkum této situace ve světle zásady tržně jednajícího hospodářského subjektu, v podstatě omezila na řadu zmatených, irelevantních a nepodložených právních a skutkových tvrzení, které jí neumožnily dospět k závěru o existenci zvýhodnění.

151

Nejprve z judikatury citované v bodech 107 až 110 tohoto rozsudku vyplývá, že za účelem určení, zda sporná opatření a smlouvy, kterými je společnosti Geasar a Sogaer prováděly ve vztahu ke společnostem easyJet a Volotea, představují pro posledně uvedené společnosti zvýhodnění ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, příslušelo Komisi přezkoumat tato opatření i tyto smlouvy s ohledem na zásadu tržně jednajícího hospodářského subjektu. Kromě toho z judikatury citované v bodech 105, 106, 117 a 118 tohoto rozsudku vyplývá, že cíle veřejné politiky sledované autonomním regionem a soukromá povaha dotčených provozovatelů letišť nebránily použitelnosti této zásady.

152

Dále použití zásady tržně jednajícího hospodářského subjektu v projednávané věci vyžadovalo, aby Komise způsobem připomenutým v bodech 111 až 114 a 125 až 129 tohoto rozsudku posoudila otázku, zda lze na autonomní region jakožto veřejnoprávní entitu, která přijala sporná opatření, a provozovatele letišť, které Komise označuje jako „zprostředkovatele“, v postavení stran smluv uzavřených s leteckými společnostmi, nahlížet tak, že jednali jako soukromí pořizovatelé zboží nebo služeb nacházející se ve srovnatelné situaci, když zamýšleli uzavření smluv o poskytování služeb letecké dopravy a takové smlouvy uzavřeli.

153

Konečně jak vyplývá z týchž bodů tohoto rozsudku, tento přezkum zahrnoval celkové a konkrétní posouzení toho, zda se tyto entity snažily – co se každé z nich týče – získat dotyčné služby za běžných tržních podmínek zejména s ohledem na účelnost takové operace, předvídatelné vyhlídky její rentability, obchodní a hospodářský zájem služeb stanovených za tímto účelem, cenu, která má být zaplacena jako protiplnění za tyto služby, a právní a praktické podmínky, za kterých byly smlouvy stanovící poskytování uvedených služeb a zaplacení uvedené ceny uzavřeny.

154

Jak přitom vyplývá z bodů odůvodnění sporného rozhodnutí, které jsou shrnuty v bodech 145 až 148 tohoto rozsudku, Komise z důvodů, které nesprávně vycházejí z cílů veřejné politiky sledovaných autonomním regionem, ze soukromé povahy provozovatelů letišť, prostřednictvím kterých tento region provedl sporná opatření, a formy těchto opatření, jasně vyloučila „použitelnost“ zásady tržně jednajícího hospodářského subjektu i „relevanci“ a „možnost“ uplatnit tuto zásadu na „vztahy“ mezi autonomním regionem a leteckými společnostmi, jakož i na „individuální finanční vztahy“ mezi těmito společnostmi a provozovateli letišť, a to zejména za účelem posouzení racionality a předvídatelné rentability smluv uzavřených k provedení uvedených opatření.

155

I když je pravda, že navzdory tomuto jasnému a opakovanému postoji uvedla Komise v bodech 382 a 384 odůvodnění sporného rozhodnutí několik posouzení, která by mohla být chápána jako náznak použití zásady tržně jednajícího hospodářského subjektu, je třeba zaprvé konstatovat, že tato posouzení se týkají pouze chování samotného autonomního regionu, přičemž chování provozovatelů letišť není naproti tomu v žádném okamžiku meritorně zkoumáno. Zadruhé se uvedená posouzení zjevně soustředí na otázku, zda autonomní region jednal jako soukromý investor usilující o získání „dividend“, „kapitálových zisků“ nebo jiných „finančních návratností“, a nikoli na otázku, zda jednal tak, jak by ve srovnatelné situaci jednal soukromý pořizovatel zboží nebo služeb. Zatřetí se Komise, která za podmínek připomenutých v bodech 111 a 112 tohoto rozsudku nese důkazní břemeno ohledně existence zvýhodnění, ve stejných bodech odůvodnění v zásadě omezuje na to, že kategoricky požaduje, aby autonomní region „nemohl […] očekávat návratnost“ nebo jiný prospěch, který by mohl být zohledněn v rámci analýzy provedené ve světle zásady tržně jednajícího hospodářského subjektu, a poté Italské republice vytýká, že „neurčila žádný prvek rentability“ nebo „v každém případě“ neposkytla informace „jasně prokazující“, že autonomní region se choval jako tržně jednající hospodářský subjekt. Začtvrté tento orgán nikdy důkladně nezkoumal informace, které měl skutečně k dispozici, jak rovněž správně tvrdí společnosti easyJet a Volotea.

156

Z právních a správních předpisů dotčených v projednávané věci a z jejich prováděcích pravidel, jak jsou uvedeny ve sporném rozhodnutí (body 44 až 46, 71 až 75 a 79 až 84 odůvodnění) a shrnuty v bodech 5 až 25 tohoto rozsudku, však zjevně vyplývá, že smlouvy, které provozovatelé letišť uzavřeli s leteckými společnostmi, představují dvoustranné naplnění plánů činnosti, které podléhají předchozímu schválení a následné kontrole ze strany autonomního regionu a které musí obsahovat – a podle Komise skutečně obsahovaly – údaje týkající se zejména „iniciativ, [které] považují provozovatelé letišť za proveditelné“, a „ekonomický[ch] a finanční[ch] předpově[dí] [podporujících] vyhlídky ziskovosti“ služeb, které mají být poskytnuty, k nimž se měl tento orgán vyjádřit.

157

Ze sporného rozhodnutí kromě toho nevyplývá, že Komise uplatnila pravomoci, které jí umožňují získat dodatečné informace, jež považuje za nezbytné nebo užitečné, zejména svoji pravomoc zaslat Italské republice příkaz, aby jí tyto informace poskytla, na základě čl. 12 odst. 3 nařízení Rady (EU) 2015/1589 ze dne 13. července 2015, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 108 [SFEU] (Úř. věst. 2015, L 248, s. 9), což je okolnost, kterou je třeba zohlednit v souladu s judikaturou citovanou v bodě 112 tohoto rozsudku.

158

Komise tedy porušila čl. 107 odst. 1 SFEU, když v projednávané věci neuplatnila zásadu tržně jednajícího hospodářského subjektu a konstatovala existenci zvýhodnění na základě právních a skutkových úvah, které nemohou být základem takového posouzení.

159

Ze všech výše uvedených důvodů jsou první a pátý žalobní důvod uplatněné společností Volotea a druhý žalobní důvod uplatněný společností easyJet opodstatněné.

160

Vzhledem k tomu, že prokázání existence zvýhodnění ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU představuje jednu z kumulativních podmínek nezbytných pro účely kvalifikace daného opatření jako „státní podpory“ ve smyslu téhož ustanovení, jak bylo připomenuto v bodech 102, 103 a 138 tohoto rozsudku, a že důvodům uvedeným v předchozím bodě tohoto rozsudku musí být vyhověno, je třeba vyhovět žalobám podaným společnostmi Volotea a easyJet, a v důsledku toho zrušit sporné rozhodnutí v rozsahu, v němž se týká těchto dvou leteckých společností, v souladu s návrhovými žádáními, která každá z nich předložila v prvním stupni, jak jsou připomenuta v bodech 35 a 38 uvedeného rozsudku, aniž je třeba zkoumat ostatní důvody předložené na podporu těchto žalob.

161

Článek 184 odst. 2 jednacího řádu stanoví, že je-li kasační opravný prostředek opodstatněný a Soudní dvůr vydá sám konečné rozhodnutí ve věci, rozhodne o nákladech řízení.

162

Podle čl. 138 odst. 1 tohoto jednacího řádu, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě čl. 184 odst. 1 uvedeného jednacího řádu, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

163

Vzhledem k tomu, že v projednávané věci společnosti Volotea a easyJet požadovaly náhradu nákladů řízení a Komise neměla ve spojených věcech C‑331/20 P a C‑343/20 P a ve věcech T‑607/17 a T‑8/18 úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení v těchto čtyřech věcech.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto: