–

za UP D. Andrienem, advokátem,

–

za belgickou vládu M. Jacobs, C. Pochet a M. Van Regemorter, jako zmocněnkyněmi, ve spolupráci s C. Piront, advokátkou,

–

za Evropskou komisi A. Azéma a A. Katsimerou, jako zmocněnkyněmi,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článků 6 a 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (Úř. věst. 2008, L 348, s. 98).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi státní příslušnicí třetí země a centre public d’action sociale de Liège (veřejné středisko sociální pomoci v Lutychu, Belgie) (dále jen „CPAS“) ve věci rozhodnutí tohoto střediska, kterým jí byl odňat nárok na sociální pomoc.

3

Bod 4 odůvodnění směrnice 2008/115 zní:

„Je třeba stanovit jasná, průhledná a spravedlivá pravidla pro účinnou návratovou politiku jakožto nezbytnou složku dobře řízené migrační politiky.“

4

Článek 3 této směrnice, nadepsaný „Definice“, uvádí:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

[…]“

5

Článek 6 uvedené směrnice, nadepsaný „Rozhodnutí o navrácení“, stanoví:

„1.   Členské státy vydají rozhodnutí o navrácení každému státnímu příslušníkovi třetí země, který pobývá neoprávněně na jejich území, aniž jsou dotčeny výjimky uvedené v odstavcích 2 až 5.

[…]

4.   Ze solidárních, humanitárních nebo jiných důvodů mohou členské státy kdykoliv rozhodnout o udělení autonomního povolení k pobytu nebo jiného povolení zakládajícího oprávnění k pobytu státnímu příslušníku třetí země, který neoprávněně pobývá na jejich území. V tomto případě se rozhodnutí o navrácení nevydává. Bylo-li již rozhodnutí o navrácení vydáno, zruší se nebo pozastaví na dobu platnosti povolení k pobytu nebo jiného povolení zakládajícího oprávnění k pobytu.

[…]“

6

Článek 8 směrnice 2008/115, nadepsaný „Vyhoštění“, ve svém odstavci 1 stanoví:

„Členské státy přijmou veškerá opatření nezbytná k výkonu rozhodnutí o navrácení, jestliže nebyla poskytnuta lhůta k dobrovolnému opuštění území v souladu s čl. 7 odst. 4 nebo jestliže povinnost návratu nebyla během lhůty pro dobrovolné opuštění území poskytnuté podle článku 7 splněna.“

7

Článek 57 odst. 2 organického zákona o veřejných střediscích sociální pomoci ze dne 8. července 1976 (Moniteur belge ze dne 5. srpna 1976, s. 9876), ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „zákon o CPAS“), stanoví:

„Odchylně od ostatních ustanovení tohoto zákona je poslání veřejného střediska sociální pomoci omezeno na:

[…]“

8

Článek 9b loi du 15 décembre 1980 sur l’accès au territoire, le séjour, l’établissement et l’éloignement des étrangers (zákon ze dne 15. prosince 1980 o vstupu na území, pobytu, usazování a vyhošťování cizinců) (Moniteur belge ze dne 31. prosince 1980, s. 14584), ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „zákon o cizincích“), ve svém odstavci 1 stanoví:

„Cizinec, který pobývá v Belgii […] a trpí takovou nemocí, která představuje skutečné riziko ohrožení jeho života nebo tělesné integrity nebo skutečné riziko nelidského či ponižujícího zacházení, pokud v zemi jeho původu nebo v zemi, kde pobývá, neexistuje odpovídající léčba, může podat žádost o povolení k pobytu v Království, a to ministrovi nebo jím pověřené osobě.“

9

Článek 7 arrêté royal fixant des modalités d’exécution de la loi du 15 septembre 2006 modifiant la [loi sur les étrangers] (královské nařízení, kterým se stanoví prováděcí pravidla k zákonu ze dne 15. září 2006, kterým se mění [zákon o cizincích]) ze dne 17. května 2007 (Moniteur belge ze dne 31. května 2007, s. 29535), ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „královské nařízení ze dne 17. května 2007“), stanoví:

„S výjimkou případů uvedených v čl. 9b odst. 3 zákona zmocněnec ministra pověří obci, aby dotyčnou osobu zapsala do registru cizinců a vydala jí osvědčení o registraci, vzor A. […]“

10

Článek 8 tohoto královského nařízení stanoví:

„Dočasné povolení k pobytu a osvědčení o zápisu do registru cizinců vydaná na základě článku 9b zákona mají dobu platnosti nejméně jeden rok.“

11

Dne 19. srpna 2014 žalobkyně v původním řízení, státní příslušnice Demokratické republiky Kongo, v Belgii podala žádost o mezinárodní ochranu.

12

Rozhodnutím ze dne 24. září 2014 Commissaire général aux réfugiés et aux apatrides (CGRA) (generální komisař pro uprchlíky a osoby bez státní příslušnosti) (Belgie) tuto žádost zamítl, přičemž jí odmítl přiznat postavení uprchlíka i status doplňkové ochrany (dále jen „rozhodnutí CGRA“).

13

Dne 13. října 2014 doručil belgický stát prostřednictvím Office des étrangers (Cizinecký úřad, Belgie) žalobkyni v původním řízení příkaz k opuštění území.

14

Dne 16. října 2014 posledně uvedená podala opravný prostředek proti rozhodnutí CGRA ke Conseil du contentieux des étrangers (Rada pro spornou cizineckou agendu) (Belgie). Příkaz k opuštění území nebyl předmětem opravného prostředku.

15

Dne 19. ledna 2015 podala žalobkyně v původním řízení u Office des étrangers (Cizinecký úřad) žádost o povolení k pobytu ze zdravotních důvodů podle článku 9b zákona o cizincích.

16

Vzhledem k tomu, že Office des étrangers (Cizinecký úřad) prohlásil tuto žádost dne 8. června 2015 za přípustnou, bylo žalobkyni v původním řízení uděleno osvědčení o registraci podle článku 7 královského nařízení ze dne 17. května 2007. CPAS jí proto vyplácel finanční sociální pomoc.

17

Dne 22. července 2015 Conseil du contentieux des étrangers (Rada pro spornou cizineckou agendu) zamítla opravný prostředek podaný žalobkyní v původním řízení proti rozhodnutí CGRA.

18

Rozhodnutím ze dne 20. dubna 2016 Office des étrangers (Cizinecký úřad) žádost o povolení k pobytu ze zdravotních důvodů zamítl, takže osvědčení o registraci přestala být žalobkyni v původním řízení vydávána. Toto rozhodnutí jí bylo oznámeno dne 29. dubna 2016.

19

Žalobkyně v původním řízení podala proti uvedenému rozhodnutí žalobu ke Conseil du contentieux des étrangers (Rada pro spornou cizineckou agendu), která nemá odkladný účinek.

20

Rozhodnutími ze dne 31. května, 28. června a 19. července 2016 jí CPAS od 1. května 2016 odňal sociální pomoc a rozhodl o vymáhání částky 56,69 eura vyplacené od 29. dubna 2016.

21

Rozsudkem ze dne 7. listopadu 2016 tribunal du travail de Liège (pracovněprávní soud v Lutychu, Belgie) zamítl žalobu podanou žalobkyní v původním řízení proti těmto třem rozhodnutím.

22

Rozsudkem ze dne 15. března 2017 cour du travail de Liège (pracovněprávní soud v Lutychu, Belgie) zamítl odvolání podané žalobkyní v původním řízení proti tomuto rozsudku v podstatě z důvodu, že příkaz k opuštění území přijatý před podáním žádosti o povolení k pobytu ze zdravotních důvodů byl pozastaven, avšak nadále existoval, a že toto pozastavení skončilo, když přestala být vydávána osvědčení o registraci. Pobyt žalobkyně v původním řízení v období od 1. května do 2. listopadu 2016 byl tedy protiprávní. Nemůže tudíž podle čl. 57 odst. 2 zákona o CPAS získat jinou sociální pomoc než neodkladnou lékařskou pomoc.

23

Žalobkyně v původním řízení podala proti tomuto rozsudku kasační opravný prostředek ke Cour de cassation (Kasační soud, Belgie), předkládajícímu soudu. V podstatě tvrdí, že posledně uvedený rozsudek nesprávně přiznává účinek příkazu k opuštění území, který jí byl doručen dne 13. října 2014. Vydání osvědčení o registraci státnímu příslušníkovi třetí země, který žádá o povolení k pobytu ze zdravotních důvodů na základě článku 9b zákona o cizincích, totiž podle žalobkyně znamená, že tento cizinec je oprávněn k pobytu, byť dočasnému a nejistému, a vede tedy ke konkludentnímu zpětvzetí dříve doručeného příkazu k opuštění území. Vydaný rozsudek se tedy nemohl opírat o tento příkaz k opuštění území, aby v něm bylo rozhodnuto, že pobyt žalobkyně v původním řízení byl v období od 1. května do 2. listopadu 2016 neoprávněný, a že tudíž na dotčenou sociální pomoc neměla nárok.

24

Cour de cassation (Kasační soud) připomíná, že v belgickém právu čl. 57 odst. 2 první pododstavec zákona o CPAS omezuje poslání těchto středisek ve vztahu k cizinci s protiprávním pobytem na poskytování neodkladné lékařské pomoci. V souladu se čtvrtým pododstavcem tohoto ustanovení přitom cizinec, který se prohlásil za uprchlíka a požádal o přiznání postavení uprchlíka, pobývá v Belgii protiprávně, pokud byla žádost o azyl zamítnuta a byl mu doručen příkaz k opuštění území.

25

Tento soud uvádí, že podle čl. 6 odst. 1 směrnice 2008/115 jsou členské státy v zásadě povinny vydat rozhodnutí o navrácení vůči každému státnímu příslušníkovi třetí země, který pobývá neoprávněně na jejich území, a dále že podle čl. 8 odst. 1 této směrnice musí přijmout veškerá opatření nezbytná k výkonu rozhodnutí o navrácení. Nicméně podle čl. 6 odst. 4 uvedené směrnice členské státy mohou kdykoliv rozhodnout o udělení autonomního povolení k pobytu nebo jiného povolení zakládajícího oprávnění k pobytu státnímu příslušníku třetí země, který neoprávněně pobývá na jejich území, ze solidárních, humanitárních nebo jiných důvodů, a v takovém případě, bylo-li již rozhodnutí o navrácení vydáno, zruší se nebo pozastaví na dobu platnosti povolení k pobytu nebo jiného povolení zakládajícího oprávnění k pobytu.

26

Cour de cassation (Kasační soud) v tomto ohledu poznamenává, že v bodě 36 rozsudku ze dne 19. června 2018, Gnandi (C‑181/16, EU:C:2018:465), Soudní dvůr konstatoval, že příkaz k opuštění území vydaný Office des étrangers (Cizinecký úřad) státnímu příslušníkovi třetí země po zamítnutí jeho žádosti o mezinárodní ochranu představuje „rozhodnutí o navrácení“ ve smyslu čl. 3 bodu 4 směrnice 2008/115.

27

Soudní dvůr přitom v bodě 75 rozsudku ze dne 15. února 2016, N., (C‑601/15 PPU, EU:C:2016:84), zdůraznil, že užitečný účinek směrnice 2008/115 vyžaduje, aby řízení zahájené na základě této směrnice, v jehož rámci bylo přijato rozhodnutí o navrácení, mohlo dále pokračovat od stadia, v němž bylo přerušeno z důvodu podání žádosti o mezinárodní ochranu, pokud tato žádost byla zamítnuta v prvním stupni, přičemž členské státy jsou povinny neohrožovat dosažení cíle sledovaného uvedenou směrnicí, tedy zavedení účinné politiky pro vyhošťování a dobrovolný návrat neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí.

28

V tomto ohledu Soudní dvůr v bodě 76 uvedeného rozsudku upřesnil, že jak z povinnosti loajality členských států zakotvené v čl. 4 odst. 3 SEU, tak z požadavků na účinnost uvedených zejména v bodě 4 odůvodnění směrnice 2008/115 vyplývá, že povinnost provést vyhoštění, kterou článek 8 této směrnice ukládá členským státům, musí být splněna v co nejkratší době, a že tato povinnost by nebyla dodržena, pokud by vyhoštění bylo zdrženo tím, že po zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu v prvním stupni by v takovém řízení, jako je dotčené řízení, nemuselo být pokračováno od stadia, v němž bylo přerušeno, nýbrž by bylo vedeno od začátku.

29

Z toho podle předkládajícího soudu vyplývá, že přezkum kasačního opravného prostředku ve věci v původním řízení vyžaduje výklad článků 6 a 8 směrnice 2008/115.

30

Za těchto podmínek se Cour de cassation (Kasační soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Brání články 6 a 8 směrnice [2008/115] pravidlu vnitrostátního práva, podle kterého vydání povolení zakládajícího oprávnění k pobytu v rámci posuzování žádosti o povolení k pobytu ze zdravotních důvodů, jež bylo s ohledem na výše uvedená kritéria prohlášeno za přípustné, znamená, že státní příslušník třetí země je po dobu posuzování této žádosti oprávněn k pobytu, byť dočasnému a nejistému, a že s tímto vydáním je tudíž spojeno konkludentní zpětvzetí rozhodnutí o navrácení dříve přijatého v rámci azylového řízení, s nímž je neslučitelné?“

31

Belgická vláda má za to, že na předběžnou otázku není třeba odpovídat, neboť není pro řešení sporu v původním řízení relevantní. Pravidlo vnitrostátního práva uvedené předkládajícím soudem v této otázce totiž v belgickém právu neexistuje. Tento soud v tomto ohledu vycházel z nesprávného předpokladu ze dvou důvodů.

32

Zaprvé osvědčení o registraci vydané v souladu s článkem 7 královského nařízení ze dne 17. května 2007 a článkem 9b loi sur les étrangers (zákon o cizincích) osobě, jejíž žádost o povolení k pobytu ze zdravotních důvodů byla prohlášena za přípustnou, nepředstavuje povolení zakládající oprávnění k pobytu, ale pouze právo dočasně setrvat na území.

33

Zadruhé podle belgického práva neznamená právo setrvat na území konkludentní zpětvzetí dříve přijatého rozhodnutí o navrácení dotyčné osoby. Conseil d’État (Státní rada, Belgie) totiž rozsudkem ze dne 23. května 2017 takový výklad odmítla s odkazem na rozsudek ze dne 15. února 2016, N. (C‑601/15 PPU, EU:C:2016:84). Navíc, a to je nejdůležitější, tento rozsudek měl belgický zákonodárce na mysli, když zákonem ze dne 24. února 2017, který vstoupil v platnost dne 29. dubna 2017 a je použitelný na všechna probíhající řízení, vložil do zákona o cizincích článek 1/3. Toto ustanovení nyní jasně upřesňuje, že rozhodnutí o navrácení není dotčeno podáním žádosti o povolení k pobytu nebo žádostí o mezinárodní ochranu cizincem a třebaže dotyčná osoba může dočasně setrvat na území až do rozhodnutí o této žádosti, je vykonatelnost rozhodnutí o navrácení pouze pozastavena.

34

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora je pouze na vnitrostátním soudu, který rozhoduje spor a musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, jež bude vydáno, aby posoudil s ohledem na konkrétní okolnosti věci jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání svého rozsudku, tak relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru. Jestliže se tedy položené otázky týkají výkladu nebo platnosti normy unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout. Z toho vyplývá, že se na otázky položené vnitrostátními soudy vztahuje domněnka relevance. Soudní dvůr smí rozhodnutí o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem odmítnout pouze tehdy, pokud je zjevné, že žádaný výklad nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, pokud se jedná o hypotetický problém nebo také pokud Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na dané otázky (rozsudek ze dne 24. února 2022, Viva Telecom Bulgaria, C‑257/20, EU:C:2022:125, bod 41 a citovaná judikatura).

35

V této souvislosti je třeba zejména připomenout, že Soudnímu dvoru přísluší, aby vzal v rámci rozdělení pravomocí mezi unijními soudy a vnitrostátními soudy v úvahu skutkový a právní kontext, do něhož jsou předběžné otázky zasazeny, jak je vymezen v předkládacím usnesení. Přezkum žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce tedy musí být proveden s ohledem na výklad vnitrostátního práva podaný předkládajícím soudem, a nikoli na výklad, kterého se dovolává vláda členského státu [v tomto smyslu viz zejména rozsudky ze dne 21. června 2016, New Valmar, C‑15/15, EU:C:2016:464, bod 25, a ze dne 15. dubna 2021, Belgický stát (Skutečnosti, které nastaly po rozhodnutí o přemístění), C‑194/19, EU:C:2021:270, bod 26].

36

Jak přitom v projednávané věci vyplývá z výslovného znění žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, a zejména ze samotného znění otázky položené Soudnímu dvoru, má předkládající soud za to, že pro účely rozhodnutí sporu v původním řízení je nezbytné nejprve posoudit, zda ustanovení směrnice 2008/115 brání pravidlu vnitrostátního práva, které stanoví, že pokud je právo pobytu přiznáno státnímu příslušníkovi třetí země, který podal žádost o povolení k pobytu z některého z důvodů uvedených v čl. 6 odst. 4 uvedené směrnice, má přiznání tohoto práva za následek konkludentní zpětvzetí rozhodnutí o navrácení, které bylo dříve přijato ve vztahu k tomuto státnímu příslušníkovi po zamítnutí jeho žádosti o mezinárodní ochranu.

37

Vzhledem k tomu, že předkládající soud takovou otázkou naznačuje, že belgické právo obsahuje takové pravidlo, nemůže Soudní dvůr pro účely tohoto řízení o předběžné otázce přijmout výklad tohoto práva zastávaný belgickou vládou, podle kterého povolení udělené státnímu příslušníkovi třetí země, jenž se nachází v takové situaci, mu zaprvé nepřiznává právo pobytu a zadruhé má za následek pouze pozastavení účinků rozhodnutí o navrácení, které bylo dříve přijato ve vztahu k tomuto státnímu příslušníkovi.

38

Výklad vnitrostátního práva použitelného na spor v původním řízení tedy přísluší pouze předkládajícímu soudu, který zejména ověří, zda je článek 1/3 zákona o cizincích, vložený zákonem ze dne 24. února 2017, jenž vstoupil v platnost v průběhu řízení dne 29. dubna 2017, použitelný na tento spor.

39

Z toho vyplývá, že projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je přípustná.

40

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 6 odst. 4 směrnice 2008/115 musí být vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, podle které v případě, že je státnímu příslušníkovi třetí země, jenž pobývá na jeho území neoprávněně, přiznáno právo pobytu, dokud nebude o žádosti o povolení k pobytu rozhodnuto z jednoho z důvodů uvedených v tomto ustanovení, z důvodu přípustnosti této žádosti, má přiznání tohoto práva za následek konkludentní zpětvzetí rozhodnutí o navrácení, které bylo dříve přijato ve vztahu tomuto státnímu příslušníkovi v návaznosti na zamítnutí jeho žádosti o mezinárodní ochranu.

41

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora je pro výklad ustanovení unijního práva třeba vzít v úvahu nejen jeho znění, ale i jeho kontext a cíle právní úpravy, jejíž je součástí (v tomto smyslu viz zejména rozsudek ze dne 20. června 2022, London Steam-Ship Owners’ Mutual Insurance Association, C‑700/20, EU:C:2022:488, bod 55).

42

Je třeba uvést, že podle znění první věty čl. 6 odst. 4 směrnice 2008/115 ze „solidárních, humanitárních nebo jiných důvodů“ mohou členské státy „kdykoliv“ rozhodnout o udělení „autonomního povolení k pobytu“ nebo „jiného povolení zakládajícího oprávnění k pobytu“ státnímu příslušníku třetí země, který neoprávněně pobývá na jejich území.

43

Ze samotného znění tohoto ustanovení, zejména z odkazu na „jiné“ důvody, tak vyplývá, že toto ustanovení umožňuje členským státům přiznat takovým státním příslušníkům vždy právo pobytu nejen z výslovně uvedených důvodů, tedy ze solidárních nebo humanitárních důvodů, ale rovněž z jakéhokoli důvodu odlišné povahy, který považují za vhodný.

44

Z toho vyplývá, že členské státy mají velmi širokou posuzovací pravomoc k tomu, aby při dodržení unijního práva přiznaly právo pobytu státním příslušníkům třetích zemí neoprávněně pobývajícím na jejich území.

45

Členskému státu tedy nic nebrání v tom, aby takovému státnímu příslušníkovi, který podal žádost o povolení k pobytu z jednoho z důvodů spadajících pod čl. 6 odst. 4 směrnice 2008/115, přiznal právo pobytu z důvodu přípustnosti takové žádosti, dokud o ní nebude meritorně rozhodnuto.

46

Z jednoznačného znění třetí a poslední věty čl. 6 odst. 4 směrnice 2008/115, zejména z výrazu „nebo“, přitom vyplývá, že členské státy, které udělí právo pobytu ze solidárních, humanitárních nebo jiných důvodů, mohou zajisté stanovit, že toto právo má za následek pozastavení platnosti jakéhokoli dříve vydaného rozhodnutí o navrácení dotyčné osoby, avšak mohou rovněž stanovit, že toto právo pobytu má za následek zrušení takového dřívějšího rozhodnutí o navrácení.

47

Členský stát, který státnímu příslušníkovi třetí země, jenž neoprávněně pobývá na jeho území, přizná právo pobytu, dokud nebude rozhodnuto o žádosti o povolení k pobytu z jednoho z důvodů uvedených v čl. 6 odst. 4 směrnice 2008/115, z důvodu přípustnosti takové žádosti, může v souladu se samotným zněním tohoto ustanovení stanovit, že přiznání takového práva pobytu má za následek konkludentní zpětvzetí rozhodnutí o navrácení, které bylo dříve přijato vůči témuž státnímu příslušníkovi.

48

Tento výklad čl. 6 odst. 4 směrnice 2008/115 nemůže být na rozdíl od toho, co tvrdí belgická vláda, zpochybněn kontextem a cíli sledovanými právní úpravou, jejíž je toto ustanovení součástí.

49

Je pravda, že cílem směrnice 2008/115 je zavést účinnou politiku pro vyhošťování a dobrovolný návrat při plném respektování základních práv a důstojnosti neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (rozsudek ze dne 10. března 2022, Landkreis Gifhorn, C‑519/20, EU:C:2022:178, bod 39 a citovaná judikatura).

50

Přitom jak z povinnosti loajality členských států zakotvené v čl. 4 odst. 3 SEU, tak z požadavků na účinnost uvedených zejména v bodě 4 odůvodnění směrnice 2008/115 vyplývá, že povinnost, kterou článek 8 této směrnice ukládá členským státům, tj. povinnost provést v případech uvedených v odstavci 1 tohoto článku vyhoštění, musí být splněna v co nejkratší době (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. prosince 2011, Achughbabian, C‑329/11, EU:C:2011:807, bod 45).

51

Soudní dvůr proto v bodech 74 až 76 a 80 rozsudku ze dne 15. února 2016, N. (C‑601/15 PPU, EU:C:2016:84) po věcné stránce rozhodl, že užitečný účinek směrnice 2008/115 vyžaduje, aby v řízení zahájeném na základě této směrnice, v jehož rámci bylo přijato rozhodnutí o navrácení, nebylo pokračováno od začátku, nýbrž od stadia, v němž bylo přerušeno z důvodu podání žádosti o mezinárodní ochranu, jakmile byla tato žádost zamítnuta v prvním stupni, přičemž členské státy jsou povinny neohrozit dosažení cíle sledovaného touto směrnicí, kterým je provést vyhoštění v co nejkratší době.

52

Nicméně, jak správně tvrdily žalobkyně v původním řízení a Komise, výklad směrnice 2008/115 uvedený v předchozím bodě nelze přenést na projednávanou věc.

53

Tento výklad totiž Soudní dvůr podal v kontextu sporu, který následoval poté, co neoprávněně pobývající státní příslušník třetí země podal několik žádostí o mezinárodní ochranu a v němž vyvstala otázka, jaké účinky by mělo mít podání nové žádosti této povahy, neboť unijní právo neobsahuje ustanovení, které by výslovně určovalo důsledky udělení povolení setrvat na území pro účely řízení o předchozím rozhodnutí o navrácení.

54

Položená otázka naproti tomu vyvstává v rámci sporu, který se týká podání žádosti neoprávněně pobývajícího státního příslušníka třetí země, po zamítnutí jeho žádosti o mezinárodní ochranu, o povolení k pobytu ze solidárních, humanitárních nebo jiných důvodů ve smyslu čl. 6 odst. 4 směrnice 2008/115.

55

V takovém případě, jak bylo konstatováno v bodech 46 a 47 tohoto rozsudku, přitom třetí a poslední věta tohoto ustanovení výslovně členským státům umožňuje, pokud rozhodnou o udělení autonomního povolení k pobytu nebo jiného povolení zakládajícího oprávnění k pobytu tomuto státnímu příslušníku, stanovit, že jejich udělení má za následek zrušení rozhodnutí o navrácení, které bylo dříve přijato ve vztahu k tomuto státnímu příslušníkovi.

56

Na položenou otázku je proto třeba odpovědět tak, že čl. 6 odst. 4 směrnice 2008/115 musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání právní úpravě členského státu, podle které v případě, že je státnímu příslušníkovi třetí země, jenž pobývá na jeho území neoprávněně, přiznáno právo pobytu, dokud nebude o žádosti o povolení k pobytu rozhodnuto z některého z důvodů uvedených v tomto ustanovení, z důvodu přípustnosti této žádosti, má přiznání tohoto práva za následek konkludentní zpětvzetí rozhodnutí o navrácení, které bylo dříve přijato ve vztahu tomuto státnímu příslušníkovi v důsledku zamítnutí jeho žádosti o mezinárodní ochranu.

57

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto:

Článek 6 odst. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí

musí být vykládán v tom smyslu, že

nebrání právní úpravě členského státu, podle které v případě, že je státnímu příslušníkovi třetí země, jenž pobývá na jeho území neoprávněně, přiznáno právo pobytu, dokud nebude o žádosti o povolení k pobytu rozhodnuto z některého z důvodů uvedených v tomto ustanovení, z důvodu přípustnosti této žádosti, má přiznání tohoto práva za následek konkludentní zpětvzetí rozhodnutí o navrácení, které bylo dříve přijato ve vztahu tomuto státnímu příslušníkovi v důsledku zamítnutí jeho žádosti o mezinárodní ochranu.