–

za „Sātiņi-S“ SIA A. Grigorjevsem,

–

za lotyšskou vládu původně K. Pommere, V. Soņeca a V. Kalniņa, poté K. Pommere, jako zmocněnkyněmi,

–

za Irsko M. Browne, J. Quaney a M. Lane, jakož i A. Joyce, jako zmocněnci, ve spolupráci se S. Kingston, SC, a G. Gilmore, BL,

–

za nizozemskou vládu M. de Ree, jako zmocněnkyní,

–

za Evropskou komisi původně V. Bottkou, C. Hermesem a I. Naglisem, poté V. Bottkou a C. Hermesem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), článků 107 a 108 SFEU, jakož i čl. 3 odst. 2 nařízení Komise (EU) č. 717/2014 ze dne 27. června 2014 o použití článků 107 a 108 [SFEU] na podporu de minimis v odvětví rybolovu a akvakultury (Úř. věst. 2014, L 190, s. 45).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností Sātiņi-S SIA a Dabas aizsardzības pārvalde (Úřad pro ochranu životního prostředí, Lotyšsko) ve věci odmítnutí tohoto úřadu přiznat uvedené společnosti náhradu škody způsobené jejímu podniku akvakultury volně žijícími ptáky v oblasti sítě Natura 2000 z důvodu, že již získala maximální výši částek, které jí mohly být přiznány s ohledem na pravidlo de minimis v oblasti státních podpor.

3

Článek 6 odst. 2 směrnice Rady 92/43/EHS ze dne 21. května 1992 o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (Úř. věst. 1992, L 206, s. 7; Zvl. vyd. 15/02, s. 102, dále jen „směrnice o přírodních stanovištích“) stanoví:

„Členské státy přijmou vhodná opatření, aby v oblastech zvláštní ochrany vyloučily poškozování přírodních stanovišť a stanovišť druhů ani k [druhů a] vyrušování druhů, pro něž jsou tato území určena, pokud by takové vyrušování mohlo být významné ve vztahu k cílům této směrnice.“

4

Článek 4 odst. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/147/ES ze dne 30. listopadu 2009 o ochraně volně žijících ptáků (Úř. věst. 2010, L 20, s. 7, dále jen „směrnice o ochraně ptáků“) zní:

„S ohledem na ochranu oblastí uvedených v odstavcích 1 a 2 přijmou členské státy vhodná opatření pro předcházení znečišťování nebo poškozování stanovišť nebo jakýmkoli rušivým zásahům, které negativně ovlivňují ptáky, pokud by mohly být významné z hlediska cílů tohoto článku. Členské státy musí rovněž usilovat o předcházení znečišťování nebo poškozování stanovišť mimo tyto chráněné oblasti.“

5

Článek 5 této směrnice stanoví:

„Aniž jsou dotčeny články 7 a 9, přijmou členské státy opatření nezbytná k vytvoření obecné právní úpravy ochrany všech druhů ptáků uvedených v článku 1, která zejména zakáže

6

Bod 15 odůvodnění nařízení č. 717/2014 uvádí:

„Pro účely transparentnosti, rovného zacházení a účinného dohledu by se toto nařízení mělo použít jen v případě podpory de minimis, pro niž lze předem přesně vypočíst hrubý grantový ekvivalent, aniž by bylo nutné provádět hodnocení rizik (‚transparentní podpora‘). Tento přesný výpočet lze například provést u grantů, subvencí úrokových sazeb, daňových osvobození se stanoveným limitem nebo jiných nástrojů, u nichž je stanoven limit zaručující, že příslušný strop nebude překročen. Stanovení limitu znamená, že dokud není či ještě není známa přesná výše podpory, musí členský stát předpokládat, že se tato výše bude rovnat tomuto limitu, aby tak zajistil, že několik opatření podpory společně nepřekročí strop stanovený tímto nařízením, a musí použít pravidla kumulace.“

7

Článek 1 tohoto nařízení, nadepsaný „Oblast působnosti“, stanoví:

„1.   Toto nařízení se vztahuje na podporu poskytovanou podnikům v odvětví rybolovu a akvakultury s výjimkou:

2.   Jestliže podnik působí v odvětví rybolovu a akvakultury a jestliže tento podnik působí i v jednom či více odvětvích nebo vykonává jiné činnosti spadající do oblasti působnosti nařízení [Komise (EU) č. 1407/2013 ze dne 18. prosince 2013 o použití článků 107 a 108 [SFEU] na podporu de minimis (Úř. věst. 2013, L 352, s. 1)], uvedené nařízení se vztahuje na podporu poskytovanou na tato další odvětví či činnosti za předpokladu, že dotyčný členský stát vhodnými způsoby, jako je oddělení činností nebo rozlišení nákladů, zajistí, aby činnosti v odvětví rybolovu a akvakultury nevyužívaly podporu de minimis poskytovanou podle uvedeného nařízení.

3.   Působí-li podnik v odvětví rybolovu a akvakultury a zároveň v prvovýrobě zemědělských produktů spadající do oblasti působnosti nařízení [Komise (EU) č. 1408/2013 ze dne 18. prosince 2013 o použití článků 107 a 108 [SFEU] na podporu de minimis (Úř. věst. 2013, L 352, s. 9)], na podporu poskytovanou na prvně jmenované odvětví se vztahují ustanovení tohoto nařízení za předpokladu, že daný členský stát vhodnými způsoby, jako je oddělení činností nebo rozlišení nákladů, zajistí, aby prvovýroba zemědělských produktů nevyužívala podporu de minimis poskytovanou podle tohoto nařízení.“

8

Článek 3 uvedeného nařízení, nadepsaný „Podpora de minimis“, v odstavcích 1 až 3 stanoví:

„1.   Má se za to, že opatření podpory nesplňují všechna kritéria stanovená v čl. 107 odst. 1 [SFEU], a proto jsou vyňata z oznamovací povinnosti podle čl. 108 odst. 3 [SFEU], jestliže splňují podmínky stanovené v tomto nařízení.

2.   Celková výše podpory de minimis, kterou členský stát poskytne jednomu podniku z odvětví rybolovu a akvakultury, nesmí překročit částku 30000 [eur] za libovolná tři po sobě jdoucí účetní období.

3.   Kumulovaná výše podpory de minimis přiznané členským státem podnikům z odvětví rybolovu a akvakultury za libovolná tři po sobě jdoucí účetní období nesmí přesáhnout limit pro členský stát stanovený v příloze.“

9

Článek 4 tohoto nařízení, nadepsaný „Výpočet hrubého grantového ekvivalentu“, stanoví:

„1.   Toto nařízení se použije pouze na podporu, u níž lze předem přesně vypočítat hrubý grantový ekvivalent bez nutnosti provádět hodnocení rizik (‚transparentní podpora‘).

2.   Podpora poskytnutá formou grantů nebo subvencí úrokových sazeb se považuje za transparentní podporu de minimis.

[…]

7.   Podpora sestávající z jiných nástrojů se považuje za transparentní podporu de minimis, pokud daný nástroj stanoví limit zajišťující, že nedojde k překročení příslušného stropu.“

10

Článek 4 Sugu un biotopu aizsardzības likums (zákon o ochraně druhů a přírodních stanovišť) ze dne 16. března 2000 (Latvijas Vēstnesis, 2000, č. 121/122), nadepsaný „Pravomoc Rady ministrů“, v bodě 6 stanoví:

„Rada ministrů stanoví:

[…]

6) postupy pro stanovení výše ztrát vzniklých uživatelům půdy v důsledku závažných škod způsobených stěhovavými druhy živočichů a zvláště chráněnými druhy živočichů, které nelze lovit, a minimální požadavky, které musí splňovat ochranná opatření k zabránění škodám;

[…]“

11

Článek 10 tohoto zákona, nadepsaný „Právo vlastníků nebo uživatelů půdy na náhradu“, stanoví:

„1.   Vlastníci nebo uživatelé půdy mají právo na náhradu z prostředků státního rozpočtu určených k tomuto účelu za závažné škody způsobené stěhovavými druhy živočichů a zvláště chráněnými druhy živočichů, které nelze lovit, pokud přijali nezbytná ochranná opatření a v souladu se svými znalostmi, dovednostmi a praktickými schopnostmi zavedli metody šetrné k životnímu prostředí k předcházení škodám nebo jejich snížení. Vlastníci nebo uživatelé půdy nemají nárok na náhradu škody, pokud úmyslně přispěli ke vzniku škody nebo k jejímu zvýšení za účelem získání náhrady.

[…]

3.   Náhrada za závažné škody způsobené stěhovavými druhy živočichů a zvláště chráněnými druhy živočichů, které nelze lovit, se nevyplatí, pokud vlastník nebo uživatel půdy obdržel jiné platby od státu, obce nebo Evropské unie určené přímo či nepřímo ke kompenzaci stejných omezení hospodářské činnosti nebo stejných škod způsobených stěhovavými druhy živočichů a zvláště chráněnými druhy živočichů, které nelze lovit, pro které je v právních předpisech stanovena náhrada, nebo pokud je žadatel příjemcem podpory podle nařízení [č. 508/2014].“

12

Článek 5 Lauksaimniecības un lauku attīstības likums (zákon o zemědělství a rozvoji venkova) ze dne 7. dubna 2004 (Latvijas Vēstnesis, 2004 č. 64), nadepsaný „Podpora státu a Evropské unie“, v odstavci 7 stanoví:

„Rada ministrů stanoví pravidla pro správu a kontrolu podpor poskytovaných státem a Evropskou unií pro zemědělství a pravidla pro správu a kontrolu podpor poskytovaných státem a Evropskou unií pro rozvoj venkova a rybolovu.“

13

Ministru kabineta noteikumi Nr. 558 „De minimis atbalsta uzskaites un piešķiršanas kārtība zvejniecības un akvakultūras nozarē“ (nařízení Rady ministrů č. 558, „Postup pro zúčtování a poskytování podpory de minimis v odvětví rybolovu a akvakultury“) ze dne 29. září 2015 (Latvijas Vēstnesis, 2015, č. 199), ve znění použitelném na spor v původním řízení, znělo takto:

„Bod 1: Toto nařízení stanoví pravidla pro účtování a poskytování podpory de minimis v odvětví rybolovu a akvakultury v souladu s [nařízením č. 717/2014].

Bod 2: Pro získání podpory de minimis podle článků 3, 4 a 5 nařízení č. 717/2014 musí žadatel o podporu předložit poskytovateli podpory žádost o podporu de minimis (příloha 1) (dále jen ‚žádost‘). V žádosti se uvede podpora de minimis, kterou žadatel obdržel v průběhu daného roku a během dvou předchozích účetních období, jakož i plánovaná podpora de minimis, bez ohledu na způsob, jakým je podpora poskytnuta a kdo ji poskytuje. V případě kumulace podpor de minimis poskytne žadatel o podporu rovněž informace o jiných podporách obdržených pro dotčený projekt na základě týchž uznatelných nákladů. Při poskytnutí informací o podporách de minimis a jiných plánovaných státních podporách musí žadatel o podporu uvést podpory, o které požádal, ale poskytovatel podpory o nich ještě nerozhodl. Pokud žadatel o podporu de minimis neobdržel tento druh podpory dříve, uvede v žádosti příslušné informace.“

14

Ministru kabineta noteikumi Nr. 353 „Kārtība, kādā zemes īpašniekiem vai lietotājiem nosakāmi to zaudējumu apmēri, kas saistīti ar īpaši aizsargājamo nemedījamo sugu un migrējošo sugu dzīvnieku nodarītajiem būtiskiem postījumiem, un minimālās aizsardzības pasākumu prasības postījumu novēršanai“ (nařízení Rady ministrů č. 353, „Postup při stanovení výše ztrát spojených se závažnými škodami způsobenými zvláště chráněnými živočichy, které nelze lovit, a stěhovavými druhy živočichů vlastníkům nebo uživatelům pozemků a minimálních požadavků pro ochranná opatření k předcházení škod“), ze dne 7. června 2016 (Latvijas Vēstnesis, 2016, č. 111), ve znění použitelném na spor v původním řízení stanoví:

„Bod 1: Toto nařízení stanoví:

1.1. postup při stanovení výše ztrát vzniklých vlastníkům nebo uživatelům půdy v důsledku závažných škod způsobených stěhovavými druhy živočichů a zvláště chráněnými druhy živočichů, které nelze lovit (dále jen ‚ztráty‘);

[…]

Bod 39: Při přijímání rozhodnutí o přiznání náhrady musí správní orgán splnit následující požadavky:

39.1. respektovat při přiznání náhrady omezení z hlediska odvětví a činnosti uvedená v čl. 1 odst. 1 [nařízení č. 1408/2013] nebo v čl. 1 odst. 1 [nařízení. č. 717/2014];

39.2. ověřit, že výše náhrady nezvýší celkovou částku podpory de minimis obdržené během dotčeného účetního období a během dvou předchozích účetních období na úroveň přesahující limit podpory de minimis stanovený v čl. 3 odst. 2 nařízení č. 1408/2013 (hospodářské subjekty působící v prvovýrobě zemědělských produktů) nebo v čl. 3 odst. 2 nařízení č. 717/2014 (hospodářské subjekty působící v odvětví rybolovu a akvakultury […]). Při posuzování výše náhrady se obdržená podpora de minimis posuzuje ve vztahu k jednomu podniku. ‚Jedním podnikem‘ je podnik, který splňuje kritéria uvedená v čl. 2 odst. 2 nařízení č. 1408/2013 a v čl. 2 odst. 2 nařízení č. 717/2014.

Bod 40: Do dvou měsíců od stanovení výše ztrát rozhodne [příslušný] úředník buď o přiznání náhrady a stanoví její výši, nebo o jejím zamítnutí.“

15

Během roku 2002 zakoupila společnost Sātiņi-S dvě nemovitosti o celkové rozloze 687 hektarů, z toho 600,70 hektaru rybníků, v chráněné přírodní rezervaci, která byla následně v roce 2005 zahrnuta do sítě Natura 2000 v Lotyšsku.

16

V průběhu roku 2017 podala společnost Sātiņi-S k Úřadu pro ochranu životního prostředí žádost o náhradu škod způsobených akvakultuře chráněnými ptáky a jinými živočichy. Tento orgán tuto žádost zamítl s tím, že společnosti Sātiņi-S již byla přiznána celková částka odpovídající pravidlu de minimis ve výši 30000 eur za období tří účetních období, jež je stanoveno v čl. 3 odst. 2 nařízení č. 717/2014.

17

Společnost Sātiņ-S podala proti tomuto rozhodnutí žalobu, v níž tvrdila, že náhrada za škody způsobené akvakultuře chráněnými živočichy není z důvodu své kompenzační povahy státní podporou. Vzhledem k tomu, že návrh společnosti Sātiņi-S byl v prvním i druhém stupni zamítnut, podala tato společnost kasační opravný prostředek k předkládajícímu soudu, Augstākā tiesa (Senāts) (Nejvyšší soud, Lotyšsko).

18

Tento soud si nejprve klade otázku, zda právo na vlastnictví zaručené článkem 17 Listiny nebrání tomu, aby náhrada za ztráty způsobené akvakultuře v oblasti sítě Natura 2000 ptáky chráněnými na základě směrnice o ochraně ptáků byla výrazně nižší než ztráty, které žadateli skutečně vznikly. Dále vyvstává otázka, zda náhrada požadovaná společností Sātiņi-S představuje „státní podporu“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU. Pokud by tomu tak bylo, uvedený soud si klade otázku, zda se použije limit podpor de minimis ve výši 30000 eur stanovený v čl. 3 odst. 2 nařízení č. 717/2014.

19

Za těchto podmínek se Augstākā tiesa (Senāts) (Nejvyšší soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

20

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být článek 17 Listiny vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby náhrada poskytnutá členským státem za ztráty vzniklé hospodářskému subjektu z důvodu ochranných opatření použitelných v oblasti sítě Natura 2000 na základě směrnice o ochraně ptáků byla výrazně nižší než škody skutečně vzniklé tomuto hospodářskému subjektu.

21

Komise vznáší námitku nedostatku pravomoci Soudního dvora k rozhodnutí o první otázce. Tvrdí, že platba náhrady dotčené ve věci v původním řízení nepředstavuje uplatnění unijního práva ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny, neboť ani směrnice o ochraně ptáků, ani směrnice o přírodních stanovištích nestanoví náhradu za škody způsobené na soukromém majetku, zejména na rybnících určených pro akvakulturu, při jejich uplatnění. Komise má za to, že v projednávané věci by mělo být uplatněno řešení obdobné tomu, které Soudní dvůr přijal v rozsudku ze dne 22. května 2014, Érsekcsanádi Mezőgazdasági (C‑56/13, EU:C:2014:352), jelikož Soudní dvůr v tomto rozsudku v podstatě rozhodl, že vzhledem k tomu, že povinnost nahradit škodu dotčená ve věci, ve které byl vydán tento rozsudek, nebyla založena na unijním právu, ale na vnitrostátních právních předpisech, neměl pravomoc posoudit takové vnitrostátní právní předpisy z hlediska práva na účinnou právní ochranu a práva na vlastnictví ani z hlediska svobody podnikání, jež jsou zaručeny Listinou.

22

V tomto ohledu je třeba připomenout, že působnost Listiny je definována v jejím čl. 51 odst. 1, podle kterého, pokud jde o jednání členských států, jsou jim ustanovení Listiny určena výhradně, pokud uplatňují právo Unie (rozsudek ze dne 13. června 2017, Florescu a další, C‑258/14, EU:C:2017:448, bod 44 a citovaná judikatura).

23

Členské státy přitom uplatňují právo Unie ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny, pokud v souladu s požadavky směrnice o ochraně ptáků a směrnice o přírodních stanovištích přijmou vhodná opatření, aby ve zvláštních oblastech ochrany zabránily poškozování přírodních stanovišť, a opatření nezbytná k zavedení obecného režimu ochrany druhů ptáků uvedených v prvně zmíněné směrnici.

24

Článek 5 směrnice o ochraně ptáků totiž členským státům ukládá povinnost přijmout opatření nezbytná k vytvoření obecné právní úpravy ochrany všech druhů ptáků uvedených v článku 1 této směrnice.

25

Dále čl. 6 odst. 2 směrnice o přírodních stanovištích stanoví, že členské státy přijmou vhodná opatření, aby v oblastech zvláštní ochrany vyloučily poškozování přírodních stanovišť a stanovišť druhů a vyrušování druhů, pro něž jsou tato území určena, pokud by takové vyrušování mohlo být významné ve vztahu k cílům této směrnice.

26

Kromě toho provedení a uplatňování těchto opatření, jejichž cílem je ochrana ptáků a jejich přírodních stanovišť, členskými státy má nevyhnutelně dopad na vlastnické právo osob, kterým patří nemovitosti nacházející se v dotčených oblastech, jelikož přinejmenším podléhají omezením užívání těchto nemovitostí.

27

Členské státy rovněž uplatňují právo Unie ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny, pokud zavádějí systémy poskytující platby podle směrnice o ochraně ptáků a směrnice o přírodních stanovištích.

28

V tomto ohledu pouhá skutečnost, že tyto směrnice samy o sobě neobsahují systém náhrady škody nebo že členským státům neukládají povinnost takový systém stanovit, nemůže být vykládána v tom smyslu, že se článek 17 Listiny nepoužije (obdobně viz rozsudek ze dne 9. června 2016, Pesce a další, C‑78/16 a C‑79/16, EU:C:2016:428, bod 86).

29

Za těchto podmínek má Soudní dvůr pravomoc rozhodnout o první otázce.

30

Úvodem je třeba uvést, že ze znění článku 17 Listiny vyplývá, že tento článek výslovně zakládá nárok na odškodnění pouze v případě zbavení vlastnického práva, jako je vyvlastnění, což zjevně není případ projednávané věci.

31

V tomto ohledu je třeba zejména odlišit věc v původním řízení od věcí, ve kterých byl vydán rozsudek ze dne 9. června 2016, Pesce a další (C‑78/16 a C‑79/16, EU:C:2016:428), jelikož se tyto věci týkaly systémových kácení stromů, a sice olivovníků, a tudíž zbavení vlastnického práva k těmto stromům jako takového. V projednávané věci přitom regulační povinnosti omezující svobodu vlastníků majetku spadajícího do sítě Natura 2000, pokud jde o volbu a provádění opatření na ochranu akvakultury ve vztahu k chráněným volně žijícím ptákům, nepředstavují zbavení vlastnického práva k tomuto majetku, ale omezení jeho užívání, které může být upraveno zákonem v míře nezbytné z hlediska obecného zájmu v souladu s tím, co stanoví čl. 17 odst. 1 třetí věta Listiny.

32

Pokud jde o takováto omezení výkonu práva na vlastnictví, je mimoto třeba připomenout, že právo na vlastnictví zaručené článkem 17 Listiny není absolutní výsadou a že jeho výkon může být předmětem omezení odůvodněných cíli obecného zájmu, které sleduje Unie (rozsudek ze dne 20. září 2016, Ledra Advertising a další v. Komise a ECB, C‑8/15 P až C‑10/15 P, EU:C:2016:701, bod 69 a citovaná judikatura).

33

Z článku 52 odst. 1 Listiny tedy vyplývá, že výkon práva na vlastnictví lze omezit za podmínky, že tato omezení skutečně odpovídají sledovaným cílům obecného zájmu a nepředstavují vzhledem ke sledovanému cíli nepřiměřený a neúnosný zásah, jímž by byla dotčena samotná podstata takto zaručeného práva (rozsudek ze dne 20. září 2016, Ledra Advertising a další v. Komise a ECB, C‑8/15 P až C‑10/15 P, EU:C:2016:701, bod 70 a citovaná judikatura).

34

Z ustálené judikatury Soudního dvora přitom vyplývá, že ochrana životního prostředí patří mezi tyto cíle obecného zájmu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. března 2010, ERG a další, C‑379/08 a C‑380/08, EU:C:2010:127, bod 81 a citovaná judikatura). Ochrana životního prostředí tedy může odůvodnit omezení výkonu práva na vlastnictví (rozsudek ze dne 15. ledna 2013, Križan a další, C‑416/10, EU:C:2013:8, bod 114 a citovaná judikatura).

35

Kromě toho se s výhradou případných ověření, která v tomto ohledu přísluší předkládajícímu soudu, nezdá, že by taková opatření, jako jsou opatření dotčená ve věci v původním řízení, přijatá za účelem ochrany přírody a životního prostředí na základě směrnice o ochraně ptáků a směrnice o přírodních stanovištích a která nebrání provozu akvakultury na dotyčných pozemcích, nýbrž pouze vymezují podmínky výkonu uvedené činnosti s cílem zamezit poškozování takto chráněných zájmů životního prostředí, představovala v případě neexistence náhrady přiznané dotčeným vlastníkům nepřiměřený a neúnosný zásah, jímž by byla dotčena samotná podstata práva na vlastnictví (obdobně viz rozsudek ze dne 10. července 2003, Booker Aquaculture a Hydro Seafood, C‑20/00 a C‑64/00, EU:C:2003:397, bod 70).

36

I když je pravda, že členské státy mohou mít případně za to – jednají-li při tom v souladu s unijním právem – že je třeba částečně nebo úplně odškodnit vlastníky pozemků, kterých se dotýkají ochranná opatření přijatá na základě směrnice o ochraně ptáků a směrnice o přírodních stanovištích, nelze z tohoto zjištění vyvodit, že v unijním právu existuje povinnost takovou náhradu poskytnout (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. července 2003, Booker Aquaculture a Hydro Seafood, C‑20/00 a C‑64/00, EU:C:2003:397, bod 85).

37

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na první otázku odpovědět tak, že článek 17 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání tomu, aby náhrada poskytnutá členským státem za ztráty vzniklé hospodářskému subjektu z důvodu ochranných opatření použitelných v oblasti sítě Natura 2000 na základě směrnice o ochraně ptáků byla výrazně nižší než škody skutečně vzniklé tomuto hospodářskému subjektu.

38

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda musí být článek 107 SFEU vykládán v tom smyslu, že náhrada poskytnutá státem za ztráty vzniklé hospodářskému subjektu z důvodu ochranných opatření použitelných v oblasti sítě Natura 2000 na základě směrnice o ochraně ptáků představuje „státní podporu“ ve smyslu uvedeného ustanovení.

39

Podle ustálené judikatury Soudního dvora se pro kvalifikaci opatření jako „státní podpory“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU vyžaduje, aby byly splněny všechny následující podmínky. Zaprvé se musí jednat o státní zásah nebo zásah ze státních prostředků. Zadruhé musí být tento zásah způsobilý ovlivnit obchod mezi členskými státy. Zatřetí musí zásah příjemci poskytovat selektivní výhodu. Začtvrté musí narušovat nebo může narušit hospodářskou soutěž (viz zejména rozsudek ze dne 6. března 2018, Komise v. FIH Holding a FIH Erhvervsbank, C‑579/16 P, EU:C:2018:159, bod 43 a citovaná judikatura). Kromě toho čl. 107 odst. 1 SFEU nerozlišuje podle důvodů nebo cílů státních zásahů, ale definuje je podle jejich účinků (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. června 2012, Komise v. EDF, C‑124/10 P, EU:C:2012:318, bod 77 a citovaná judikatura).

40

V projednávané věci z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že si předkládající soud klade otázku, zda náhrada, které se domáhá žalobkyně v původním řízení, musí být s ohledem na její kompenzační charakter kvalifikována jako státní podpora, jelikož se jedná o náhradu škod způsobených akvakultuře chráněnými živočichy. Podstatou druhé otázky je tedy určit, zda taková náhrada poskytovaná ze státních prostředků, jako je náhrada dotčená ve věci v původním řízení, poskytuje jejímu příjemci výhodu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU s ohledem na její údajně kompenzační charakter.

41

V tomto ohledu z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že za státní podpory jsou považovány zásahy, které mohou v jakékoli formě přímo nebo nepřímo zvýhodňovat podniky nebo které musejí být považovány za hospodářské zvýhodnění, které by podnik-příjemce nezískal za obvyklých podmínek na trhu (rozsudek ze dne 4. března 2021, Komise v. Fútbol Club Barcelona, C‑362/19 P, EU:C:2021:169, bod 58 a citovaná judikatura).

42

Kromě toho mohou poskytnutými výhodami být nejen pozitivní plnění, jako jsou dotace, půjčky nebo účasti na kapitálu podniků, ale rovněž různé formy zásahů, které snižují náklady, jež obvykle zatěžují rozpočet podniku, a které tak, aniž by byly dotacemi v užším slova smyslu, mají tutéž povahu a stejné účinky (rozsudek ze dne 1. července 2008, Chronopost a La Poste v. UFEX a další, C‑341/06 P a C‑342/06 P, EU:C:2008:375, bod 123 a citovaná judikatura). Pojem „náklady, jež obvykle zatěžují rozpočet podniku“, zahrnuje v tomto ohledu zejména dodatečné náklady, které musí podniky nést z důvodu povinností, které jsou zákonného, regulačního nebo smluvního původu, které se vztahují na hospodářskou činnost (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. června 2016, Belgie v. Komise, C‑270/15 P, EU:C:2016:489, body 35 a 36).

43

Jak uvedl generální advokát v bodě 40 stanoviska, z toho vyplývá, že existence zvýhodnění poskytnutého prostřednictvím státní podpory není zpochybněna údajnou kompenzační povahou takového opatření, neboť jeho cílem je napravit ztráty, které hospodářskému subjektu vznikly v důsledku uplatnění povinnosti vyplývající z unijní právní úpravy, nebo stejně jako ve věci v původním řízení nahradit takovému hospodářskému subjektu škody způsobené jeho podniku výskytem přírodních jevů souvisejících s běžnými podmínkami výkonu jeho hospodářské činnosti.

44

Náklady spojené s dodržováním regulačních povinností týkajících se ochrany životního prostředí, zejména ochrany volně žijících živočichů, a hrazení škod, které mohou tito živočichové způsobit takovému podniku v odvětví akvakultury, jako je podnik dotčený v původním řízení, totiž spadají pod běžné provozní náklady takového podniku. Poskytnutí náhrady škody způsobené jeho podniku chráněnými zvířaty tudíž představuje hospodářské zvýhodnění, na které si dotyčný podnik v zásadě nemůže za obvyklých tržních podmínek činit nárok.

45

Předkládající soud si však klade rovněž otázku, zda by kvalifikace opatření jako státní podpory neměla být vyloučena, pokud jde o náhrady dotčené ve věci v původním řízení, z důvodu, že jejich cílem je kompenzovat škodu způsobenou dotčeným hospodářským subjektům tím, že tyto subjekty musí plnit povinnosti veřejného zájmu stanovené členským státem, jehož jsou součástí, v rámci provádění unijní právní úpravy v oblasti ochrany životního prostředí, v projednávané věci směrnicí o ochraně ptáků.

46

V tomto ohledu je třeba připomenout, že pro vyloučení toho, aby zvýhodnění určitého podniku pověřeného povinnostmi veřejné služby mohlo představovat „státní podporu“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, je třeba ověřit, zda jsou ve skutečnosti splněny všechny čtyři podmínky stanovené Soudním dvorem v rozsudku ze dne 24. července 2003, Altmark Trans a Regierungspräsidium Magdeburg (C‑280/00, EU:C:2003:415).

47

Zaprvé podnik-příjemce musí být skutečně pověřen plněním povinností veřejné služby a tyto povinnosti musí být jasně definovány. Zadruhé parametry, na jejichž základě jsou vyrovnání nebo náhrada vypočteny, musejí být předem stanoveny objektivním a transparentním způsobem. Zatřetí vyrovnání nebo náhrada nemůže přesahovat meze toho, co je nezbytné k pokrytí všech nebo části nákladů vynaložených k plnění povinností veřejné služby se zohledněním příjmů, které se k nim vztahují, jakož i zisku, který je přiměřený k plnění těchto povinností. Konečně začtvrté, není-li výběr podniku, který má být pověřen plněním povinností veřejné služby, učiněn v rámci zadávacího řízení, musí být úroveň nutného vyrovnání nebo náhrady určena na základě analýzy nákladů, které by průměrný podnik, správně řízený a přiměřeně vybavený k tomu, aby mohl uspokojit požadavky veřejné služby, vynaložil při plnění těchto povinností se zohledněním příjmů, které se k nim vztahují, jakož i zisku, který je přiměřený plnění těchto povinností.

48

Pouhá skutečnost, že takový hospodářský subjekt, jako je společnost Sātiņi-S, je povinen splnit vnitrostátní regulační povinnosti vyplývající z uplatňování unijního práva, a konkrétně povinnosti stanovené v rámci sítě Natura 2000, přitom nemůže prokázat, že takový subjekt byl pověřen plněním jasně definovaných povinností veřejné služby ve smyslu první ze čtyř kumulativních podmínek uvedených v předchozím bodě tohoto rozsudku.

49

Kromě toho Irsko s odkazem na rozsudek ze dne 27. září 1988, Asteris a další (106/87 až 120/87, EU:C:1988:457), tvrdí, že takovou náhradu, jakou požaduje společnost Sātiņi-S, nelze považovat za náhradu, která by jí poskytovala výhodu.

50

V tomto ohledu je však třeba podotknout, že věc v původním řízení musí být odlišena od věci, ve které byl vydán uvedený rozsudek, jelikož se netýká částek dlužených nebo zaplacených na základě mimosmluvní odpovědnosti dotyčného členského státu, ale náhrady nákladů – vyplývajících z regulačních povinností nebo přírodních událostí – obvykle nesených dotčenými podniky v rámci jejich hospodářské činnosti. V projednávané věci se tak vůbec nejedná o náhradu určenou ke kompenzaci škod způsobených vnitrostátními orgány.

51

Konečně, jak správně poznamenala Komise, taková náhrada, jako je náhrada požadovaná společností Sātiņi-S v rámci věci v původním řízení, nemůže být pokládána za vrácení protiprávně vybraných daní, jak tomu bylo ve věcech, ve kterých byly vydány rozsudky ze dne 27. března 1980, Denkavit italiana (61/79, EU:C:1980:100), a ze dne 10. července 1980, Ariete (811/79, EU:C:1980:195), ani za zaplacení náhrady za vyvlastnění, jako ve věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 1. července 2010, Nuova Terni Industrie Chimiche v. Komise (T‑64/08, nezveřejněný, EU:T:2010:270). V těchto dvou případech, kdy byl učiněn závěr, že dotyčný členský stát neposkytl „státní podporu“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, byl tento stát povinen vrátit neoprávněně přijaté částky nebo zaplatit ekvivalentní hodnotu majetku, o nějž byl vlastník připraven.

52

Náhrada poskytnutá členským státem za ztráty vzniklé hospodářskému subjektu z důvodu ochranných opatření použitelných v oblasti sítě Natura 2000 na základě směrnice o ochraně ptáků tudíž dotyčnému poskytuje „výhodu“, která může představovat „státní podporu“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, jsou-li splněny ostatní podmínky týkající se takové kvalifikace připomenuté v bodě 39 tohoto rozsudku, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu.

53

Na druhou otázku je tudíž třeba odpovědět tak, že čl. 107 odst. 1 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že náhrada poskytnutá členským státem za ztráty vzniklé hospodářskému subjektu z důvodu ochranných opatření použitelných v oblasti sítě Natura 2000 na základě směrnice o ochraně ptáků poskytuje výhodu, která může představovat „státní podporu“ ve smyslu tohoto ustanovení, jsou-li splněny ostatní podmínky týkající se takové kvalifikace.

54

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 3 odst. 2 nařízení č. 717/2014 vykládán v tom smyslu, že v případě, že taková náhrada, jako je náhrada popsaná ve druhé otázce, splňuje podmínky stanovené v čl. 107 odst. 1 SFEU, použije se na tuto náhradu limit podpory de minimis ve výši 30000 eur stanovený v tomto ustanovení.

55

Článek 1 odst. 1 nařízení č. 717/2014 uvádí případy vynětí podpor poskytnutých podnikům v odvětví rybolovu a akvakultury z působnosti tohoto nařízení.

56

Jak uvedl generální advokát v bodě 56 stanoviska, žádná z těchto výjimek se nevztahuje na takovou náhradu, jako je náhrada dotčená ve věci v původním řízení.

57

Kromě toho z článku 4 nařízení č. 717/2014 vykládaného ve světle bodu 15 odůvodnění tohoto nařízení, na který poukazuje předkládající soud, vyplývá, že se uvedené nařízení vztahuje pouze na tzv. „transparentní“ podpory, a sice na podpory, u nichž lze předem přesně vypočítat hrubý grantový ekvivalent bez nutnosti provádět hodnocení rizik. Přitom vzhledem k tomu, že by taková náhrada, jako je náhrada požadovaná společností Sātiņi-S v rámci věci v původním řízení, spočívala v odškodnění ex post se stanoveným limitem, měla by být považována za transparentní, jelikož umožňuje předem přesně vypočítat hrubý grantový ekvivalent.

58

V rozsahu, v němž se použije nařízení č. 717/2014, může dotyčný členský stát, pokud se stejně jako v projednávané věci rozhodne stanovit limit dotčené podpory na 30000 eur, kvalifikovat tuto podporu jako „podporu de minimis“, a v důsledku toho ji neoznámit Komisi.

59

Na třetí otázku je tudíž třeba odpovědět tak, že čl. 3 odst. 2 nařízení č. 717/2014 musí být vykládán v tom smyslu, že v případě, že taková náhrada, jako je náhrada popsaná ve druhé otázce, splňuje podmínky stanovené v čl. 107 odst. 1 SFEU, použije se na tuto náhradu limit podpory de minimis ve výši 30000 eur stanovený v uvedeném čl. 3 odst. 2.

60

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto: