1.

Kasačním opravným prostředkem se společnost Lietuvos geležinkeliai AB (dále jen „LG“) domáhá zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 18. listopadu 2020, Lietuvos geležinkeliai v. Komise (T‑814/17, dále jen „napadený rozsudek“, EU:T:2020:545), kterým Tribunál jednak zamítl její žalobu v rozsahu, v němž zněla na zrušení rozhodnutí Komise C(2017) 6544 final ze dne 2. října 2017 v řízení podle článku 102 SFEU (Věc AT.39813 – Baltic Rail) (dále jen „sporné rozhodnutí“), a jednak při výkonu své pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci snížil pokutu uloženou tímto rozhodnutím společnosti LG a stanovil její výši na 20068650 eur.

2.

V projednávané věci sporné rozhodnutí stanovilo zneužití dominantního postavení, které spočívalo v tom, že společnost LG, která je státním železničním podnikem Litvy a provozovatelem její železniční infrastruktury, odstranila 19 km dlouhý úsek železniční trati v Litvě vedoucí k hranici s Lotyšskem (dále jen „železniční trať“). Podle Komise toto odstranění mohlo znemožnit konkurenčnímu železničnímu podniku se sídlem v Lotyšsku vstup na litevský trh poskytování služeb železniční přepravy ropných produktů nebo, přinejmenším, tento vstup ztížilo.

3.

První tři důvody projednávaného kasačního opravného prostředku v podstatě směřují proti posouzení existence zneužití dominantního postavení Tribunálem. Čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku se týká posouzení výše pokuty.

4.

Projednávaný kasační opravný prostředek dává Soudnímu dvoru na jedné straně příležitost upřesnit judikaturu týkající se kritérií použitelných pro konstatování zneužití dominantního postavení, a konkrétně dále vyjasnit dosah judikatury vyplývající z rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, Bronner (C‑7/97, dále jen „rozsudek Bronner, EU:C:1998:569), týkající se kritérií, která umožňují kvalifikovat odepření přístupu nebo poskytnutí služby ze strany podniku v dominantním postavení jako „zneužívající jednání“. Na druhé straně tento kasační opravný prostředek rovněž umožňuje vyvodit užitečná zjištění týkající se výkonu soudního přezkumu v plné jurisdikci Tribunálem.

5.

Skutečnosti předcházející sporu, jakož i obsah sporného rozhodnutí jsou uvedeny v bodech 1 až 48 napadeného rozsudku. Pro účely projednávaného kasačního opravného prostředku je lze shrnout následovně.

6.

Společnost LG je litevská státní železniční společnost, veřejný podnik se sídlem v tomto členském státě, jehož jediným akcionářem je litevský stát. Společnost LG je jakožto vertikálně integrovaný podnik jak provozovatelem železniční infrastruktury, která však zůstává ve vlastnictví litevského státu, tak poskytovatelem služeb železniční dopravy v Litvě.

7.

Společnost Orlen Lietuva AB (dále jen „Orlen“) je podnik se sídlem v Litvě, specializovaný na rafinaci surové ropy a distribuci rafinovaných ropných produktů. Společnost Orlen je 100% dceřinou společností polského podniku PKN Orlen SA. V rámci svých činností provozuje společnost Orlen různá zařízení v Litvě, mezi nimi velkou rafinérii (dále jen „rafinérie“), nacházející se v Bugeniai v okrese Mažeikiai na severozápadě Litvy, v blízkosti hranice s Lotyšskem. Tato rafinérie je jediným zařízením tohoto typu ve třech baltských státech. Koncem prvního desetiletí 21. století bylo 90 % rafinovaných ropných produktů pocházejících z této rafinérie přepravováno po železnici, čímž se společnost Orlen stala jedním z nejvýznamnějších zákazníků společnosti LG.

8.

V této době Orlen produkovala v rámci rafinérie přibližně 8 milionů tun rafinovaných ropných produktů ročně. Tři čtvrtiny této produkce byly určeny na vývoz, především po moři, do zemí západní Evropy. Množství 4,5 až 5,5 milionu tun rafinovaných ropných produktů bylo přepravováno přes Litvu vlakem do námořního terminálu v Klaipėda (Litva). Zbytek vyvážené produkce, tedy přibližně 1 až 1,5 milionu tun, byl rovněž dopraven vlakem do Lotyšska nebo přes Lotyšsko a byl určen především ke spotřebě na estonských a lotyšských vnitrostátních trzích. Přibližně 60 % této produkce přepravované vlakem do Lotyšska nebo přes Lotyšsko využívalo železniční trať „Bugeniai-Mažeikiai-Rengė“, trasu, která jde od rafinérie, jež se nachází v blízkosti železničního uzlu Mažeikiai, do města Rengė (Lotyšsko) a z níž se 34 km nacházelo na litevském území (dále jen „krátká trasa do Lotyšska“). Zbytek této produkce přepravovaný vlakem do Lotyšska nebo přes Lotyšsko využíval železniční trať „Bugeniai-Kužiai-Joniškis-Meitene“, delší trasu, z níž se 152 km nacházelo na litevském území (dále jen „dlouhá trasa do Lotyšska“).

9.

Za účelem přepravy svých produktů na krátké trase do Lotyšska využívala společnost Orlen služby společnosti LG pro litevskou část trasy, a sice od rafinérie na lotyšskou hranici. LG tedy uzavřela subdodavatelskou smlouvu s Latvijas dzelzceļš, lotyšskou státní železniční společností (dále jen „LDZ“), na přepravu na této litevské části trasy. Vzhledem k tomu, že LDZ neměla regulační povolení nezbytná k samostatnému výkonu činnosti na litevském území, jednala jako subdodavatel společnosti LG. Po překročení litevské hranice pokračovala LDZ v přepravě produktů společnosti Orlen na lotyšském území na základě různých smluv.

10.

Obchodní vztahy mezi společnostmi Orlen a LG týkající se jejích přepravních služeb na litevské železniční síti, včetně přepravních služeb na krátké trase do Lotyšska, se řídily smlouvou podepsanou v roce 1999 (dále jen „smlouva z roku 1999“). Kromě toho, že smlouva z roku 1999 upravila sazby uplatňované LG za dopravní služby, obsahovala zejména zvláštní závazek LG přepravovat náklad společnosti Orlen na krátké trase do Lotyšska po celou dobu trvání smlouvy, tedy do roku 2024.

11.

Na začátku roku 2008 došlo mezi společnostmi LG a Orlen k obchodnímu sporu ohledně sazeb placených společností Orlen za přepravu jejích ropných produktů. Z důvodu obchodního sporu s LG ohledně sazeb zvažovala společnost Orlen možnost uzavřít smlouvu přímo s LDZ o službách železniční přepravy jejího nákladu na krátké trase do Lotyšska, jakož i přesunout činnost v oblasti vývozu po moři z Klaipėdy v Litvě na námořní terminály v Rize a Ventspilsu do Lotyšska.

12.

Dne 12. června 2008 se konala schůzka mezi společností LG a společností Orlen, na níž byl zmíněn tento plán přesunu vývozních činností společnosti Orlen. Dále jelikož se společnost Orlen jednostranně rozhodla uplatňovat nižší sazbu, než jakou požadovala LG, zahájila LG dne 17. července 2008 rozhodčí řízení proti společnosti Orlen.

13.

Dne 28. července 2008 společnost LG informovala společnost Orlen o vypovězení smlouvy z roku 1999 s účinností od 1. září 2008. Společnost Orlen během správního řízení před Komisí upřesnila, že výpověď smlouvy z roku 1999 s účinností od 1. září 2008 oznámila společnost LG tři dny poté, co Orlen formálně požádala LDZ o nabídku nahrazení služeb LG, pokud jde o přepravu přibližně 4,5 až 5 milionů tun rafinovaných ropných produktů z rafinérie prostřednictvím krátké trasy do Lotyšska do námořních terminálů nacházejících se na lotyšském území. Společnost Orlen rovněž naznačila, že LG mohla být informována o žádosti o cenovou nabídku přímo ze strany LDZ.

14.

Dne 2. září 2008 společnost LG v návaznosti na zjištění deformace železniční tratě v délce několika desítek metrů (dále jen „deformace“) přerušila provoz na železniční trati mezi Mažeikiai a hranicí s Lotyšskem, přičemž se dovolávala zejména bezpečnostních důvodů.

15.

Dne 3. září 2008 LG jmenovala inspekční komisi složenou z vedoucích pracovníků své místní dceřiné společnosti, aby prošetřila důvody deformace. Inspekční komise předložila dvě zprávy, a sice zprávu o šetření ze dne 5. září 2008 a technickou zprávu z téhož dne.

16.

Podle zprávy o šetření ze dne 5. září 2008 byla deformace způsobena fyzickým zhoršením řady prvků tvořících strukturu železniční trati. Tato zpráva ze šetření rovněž potvrdila, že provoz musí zůstat přerušen, „dokud nebudou všechny restaurační a opravářské práce ukončeny“.

17.

Připomínky obsažené ve zprávě ze šetření ze dne 5. září 2008 byly potvrzeny technickou zprávou z téhož dne, která odkazovala pouze na místo deformace a identifikovala její příčinu v různých problémech týkajících se struktury železniční trati. Tato technická zpráva obsahovala závěr, že narušení železniční dopravy, ke kterému došlo v důsledku deformace železniční trati, musí být kvalifikováno jako „incident“, k němuž došlo v důsledku fyzického opotřebení horní části struktury železniční trati.

18.

LDZ předložila společnosti Orlen po jednání, které se konalo dne 22. září 2008, dne 29. září 2008 nabídku na přepravu jejích ropných produktů. Podle společnosti Orlen byla tato nabídka „konkrétní a atraktivní“. Od 3. října 2008 zahájila LG úplnou demontáž železniční trati. Na konci října 2008 byla železniční trať zcela demontována.

19.

Dne 17. října 2008 zaslala společnost Orlen společnosti LDZ dopis, kterým potvrdila svůj záměr přepravit přibližně 4,5 milionu tun ropných produktů z rafinérie do lotyšských námořních terminálů, poté se dne 20. února 2009 konala schůzka a na jaře roku 2009 proběhly pokročilejší diskuse.

20.

V lednu 2009 byla mezi společností LG a společností Orlen uzavřena nová obecná smlouva o přepravě na dobu patnácti let až do 1. ledna 2024 (dále jen „smlouva z roku 2009“). Tato smlouva nahradila prozatímní smlouvu podepsanou dne 1. října 2008.

21.

Jednání mezi Orlen a LDZ pokračovala až do konce června 2009, kdy LDZ podala žádost o licenci k provozování litevské části krátké trasy do Lotyšska.

22.

Dne 10. listopadu 2009 rozhodčí soud prohlásil, že jednostranné vypovězení smlouvy z roku 1999 společností LG je protiprávní a že tato smlouva musí být považována za platnou do 1. října 2008, kdy společnosti Orlen a LG uzavřely dočasnou smlouvu o přepravě citovanou v bodě 20 tohoto stanoviska.

23.

Podle společnosti Orlen byla jednání s LDZ přerušena v polovině roku 2010, kdy tato nakonec dospěla k závěru, že LG nemá v úmyslu v krátké době opravit železniční trať. V tomto okamžiku vzala LDZ zpětžádost o licenci k provozování litevské části krátké trasy do Lotyšska.

24.

Dne 14. července 2010 podala společnost Orlen Komisi formální stížnost na základě článku 7 nařízení (ES) č. 1/2003 ( 2 ). Ve své stížnosti společnost Orlen v podstatě uvedla, že po obchodní neshodě mezi ní a společností LG, zlikvidovala tato společnost železniční trať, což vedlo k tomu, že se krátká trasa do Lotyšska stala nedostupnou a byla přinucena využít jedinou dostupnou trasu, a sice dlouhou trasu do Lotyšska, aby vlakem přepravila část své produkce určené k přepravě do Lotyšska nebo přes Lotyšsko.

25.

Poté, co Komise jednak zaslala LG oznámení námitek, poté dopis popisující skutkové okolnosti, k nimž účastníci řízení přednesli připomínky, a jednak uspořádala slyšení, přijala dne 2. října 2017 sporné rozhodnutí.

26.

V tomto rozhodnutí Komise definovala dva relevantní trhy, a to jednak předcházející trh provozování železniční infrastruktury a jednak navazující trh poskytování služeb železniční přepravy ropných produktů (dále jen „relevantní trh“).

27.

Za relevantní zeměpisný trh pro správu železniční infrastruktury se považuje litevský vnitrostátní trh. Pokud jde o relevantní zeměpisný trh pro železniční přepravu ropných produktů, Komise se domnívala, že se jedná o trh nákladní železniční přepravy z rafinérie do tří námořních terminálů Klaipėdy, Rigy a Ventspilsu.

28.

Komise konstatovala, že podle litevských právních předpisů má LG zákonný monopol na předcházejícím trhu provozování železniční infrastruktury v Litvě. V tomto ohledu vnitrostátní právní úprava stanovila, že veřejná železniční infrastruktura náleží litevskému státu a je svěřena LG, aby jí provozovala.

29.

Komise rovněž konstatovala, že LG byla v zásadě jediným podnikem na navazujícím trhu poskytování služeb železniční přepravy ropných produktů, což jí tedy propůjčuje dominantní postavení na tomto trhu.

30.

Komise měla za to, že LG zneužila svého dominantního postavení jakožto provozovatel železniční infrastruktury v Litvě tím, že odstranila železniční trať, což mohlo vyvolat protisoutěžní účinky vyloučení hospodářské soutěže na relevantním trhu mezi rafinérií a sousedními námořními terminály tím, že vytvořila překážky vstupu na trh, aniž existovalo objektivní odůvodnění. Konkrétně měla Komise za to, že společnost LG tím, že odstranila celou železniční trať, použila jiné metody, než jsou metody běžné hospodářské soutěže.

31.

V tomto ohledu Komise zaprvé uvedla, že LG věděla o plánu společnosti Orlen přejít na námořní terminály Lotyšska s využitím služeb LDZ, zadruhé, že LG spěšně odstranila celou trať, aniž si zajistila nezbytné financování a přijala běžná přípravná opatření pro její rekonstrukci, zatřetí, že odstranění trati bylo v rozporu s běžnou praxí daného odvětví, začtvrté, že společnost LG si byla vědoma rizika ztráty veškeré činnosti přepravy produktů společnosti Orlen v případě rekonstrukce železniční tratě, a zapáté, že se LG snažila přesvědčit litevskou vládu, aby nerekonstruovala železniční trať.

32.

Komise poznamenala, že železniční trať umožňuje využít nejkratší a nejlevnější trasu pro spojení rafinérie s lotyšským námořním terminálem. Podle názoru Komise tato trasa z důvodu své blízkosti k Lotyšsku a logistickému základu LDZ rovněž nabízela LDZ velmi příznivou možnost vstoupit na litevský trh.

33.

Pokud jde o protisoutěžní účinky vyplývající z jednání společnosti LG, Komise měla za to, že odstranění železniční tratě mohlo zabránit LDZ ve vstupu na trh, nebo přinejmenším výrazně ztížit její vstup na trh, a to i přesto, že podle názoru Komise měla LDZ před odstraněním železniční trati věrohodnou příležitost přepravovat ropné produkty společnosti Orlen určené k vývozu po moři z rafinérie do lotyšských námořních terminálů prostřednictvím krátké trasy do Lotyšska. Odstraněním železniční trati musela každá železniční přeprava z rafinérie do lotyšského námořního terminálu využívat mnohem delší trasu na území Litvy. Po odstranění železniční trati bylo jedinou možností LDZ konkurovat LG, aby se pokusila být činná na trase do Klaipėdy nebo na dlouhé trase do Lotyšska. Z tohoto důvodu by byla LDZ nucena vykonávat činnost daleko od své logistické základny v Lotyšsku a byla by závislá na službách provozování infrastruktur svého konkurenta, společnosti LG. Za těchto okolností měla Komise za to, že z pohledu ex ante byla LDZ vystavena značnému obchodnímu riziku a bylo málo pravděpodobné, že jej podstoupí.

34.

Komise měla rovněž za to, že LG neposkytla žádné objektivní odůvodnění týkající se odstranění železniční trati, jelikož předložená vysvětlení se vzájemně neshodují, někdy si protiřečí a jsou málo přesvědčivá.

35.

Komise uložila LG pokutu ve výši 27873000 eur a nakázala jí, aby protiprávní jednání ukončila a předložila jí ve lhůtě tří měsíců od oznámení sporného rozhodnutí návrh opatření za tímto účelem.

36.

Společnost LG podala žalobu u Tribunálu znějící primárně na zrušení sporného rozhodnutí a, podpůrně, na snížení uložené pokuty.

37.

Na podporu svého návrhu na zrušení sporného rozhodnutí se společnost LG dovolávala pěti žalobních důvodů. Tyto žalobní důvody v podstatě vycházely: první ze zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu a nesprávného právního posouzení při použití článku 102 SFEU, pokud jde o zneužívající povahu jednání společnosti LG; druhý z nesprávného posouzení skutkového stavu a nesprávného právního posouzení při použití článku 102 SFEU, pokud jde o posouzení dotčené praktiky; třetí z porušení článku 296 SFEU a článku 2 nařízení č. 1/2003 z důvodu nedostatečného dokazování a nedostatku odůvodnění; čtvrtý pouze v první části z pochybení při stanovení výše pokuty a pátý z pochybení při uložení nápravného opatření.

38.

V rámci návrhu znějícího na snížení výše pokuty, společnost LG tvrdila několika výtkami a druhou částí čtvrtého žalobního důvodu, že tato částka byla nepřiměřená a v podstatě zpochybnila zaprvé procentní podíl hodnoty tržeb stanovený Komisí na základě faktoru závažnosti, zadruhé dobu trvání protiprávního jednání a zatřetí rozhodnutí zahrnout do základní částky dodatečnou částku za účelem odrazení.

39.

Napadeným rozsudkem Tribunál zamítl všechny žalobní důvody, které společnost LG předložila jak na podporu svého návrhu na zrušení sporného rozhodnutí, tak na podporu svého návrhu na snížení výše pokuty. Tribunál nicméně v rámci výkonu své pravomoci v plné jurisdikci stanovil výši pokuty na 20068650 eur.

40.

Kasačním opravným prostředkem společnost LG navrhuje, aby Soudní dvůr:

41.

Komise a společnost Orlen navrhují, aby Soudní dvůr:

42.

Na podporu kasačního opravného prostředku uvádí společnost LG čtyři důvody. Prvními třemi důvody v podstatě zpochybňuje posouzení Tribunálu ohledně existence zneužití dominantního postavení. Čtvrtý důvod se týká posouzení Tribunálu ohledně pokuty, která jí byla uložena.

43.

Komise se domnívá, že tyto důvody musí být zamítnuty. Společnost Orlen navrhuje zamítnutí prvních tří důvodů, přičemž její vyjádření se netýká čtvrtého důvodu.

44.

Před zahájením posouzení jednotlivých důvodů je třeba učinit několik úvodních poznámek procesní povahy.

45.

Zaprvé je třeba poznamenat, že společnost LG uvádí před shrnutím důvodů předložených na podporu kasačního opravného prostředku připomenutí skutkového stavu, který je podle ní relevantní. Komise i společnost Orlen přitom tvrdí, že tento popis je zavádějící a chybný. V tomto ohledu postačí konstatovat, že vzhledem k neexistenci tvrzení společnosti LG o zkreslení skutečností a důkazů nemůže být toto připomenutí skutkového stavu nijak relevantní, neboť všechny skutkové otázky již byly s konečnou platností rozhodnuty Tribunálem. Proto není třeba rozhodnout o zavádějící nebo chybné povaze uvedeného připomenutí skutkového stavu.

46.

Zadruhé Komise i společnost Orlen v písemných vyjádřeních odkazují na tiskovou zprávu ze dne 30. prosince 2019, vydanou současným generálním ředitelem společnosti LG, kterou bylo oznámeno ukončení rekonstrukce železniční trati a která obsahovala kritické posouzení dotčených událostí. Je třeba konstatovat, jak Komise uznala na jednání, že jelikož tento dokument pochází z doby po skutečnostech dotčeného sporu, nemá žádný vliv na legalitu, dosah nebo výklad sporného rozhodnutí, a tím spíše ani napadeného rozsudku.

47.

Prvním důvodem kasačního opravného prostředku společnost LG v podstatě vytýká Tribunálu, že se dopustil nesprávného právního posouzení tím, že v bodech 90 až 99 napadeného rozsudku nepoužil kritéria stanovená v rozsudku Bronner týkající se odepření přístupu k základní infrastruktuře, aby určil, zda odstranění železniční trati může představovat zneužívající jednání ve smyslu článku 102 SFEU.

48.

Úvodem společnost LG podotýká, že v bodě 226 napadeného rozsudku Tribunál rozhodl podobně jako Komise, že odstranění železniční trati představovalo zneužívající jednání, neboť mohlo vyvolat účinky vyloučení z trhu spočívající v tom, že se přístup pro LDZ na trh stane obtížnějším a bude podléhat méně výhodným podmínkám z toho důvodu, že bude LDZ nucena využívat dlouhou trasu do Lotyšska k obsloužení společnosti Orlen, přičemž tato dlouhá trasa patřila do téhož trhu jako trasa krátká. Podle společnosti LG se tedy právní otázka v projednávané věci omezuje na otázku, zda článek 102 SFEU ukládal společnosti LG zákonnou povinnost poskytnout společnosti LDZ přístup k železniční trati.

49.

Z rozsudku Bronner přitom vyplývá, že podnik v dominantním postavení je povinen poskytnout takový přístup pouze tehdy, může-li jeho odepření vyloučit veškerou hospodářskou soutěž na trhu ze strany žadatele o přístup, pokud toto odepření nelze objektivně odůvodnit a pokud je přístup sám o sobě nezbytný pro výkon činnosti této osoby. Tato tři kumulativní kritéria nejsou v projednávané věci splněna zejména proto, že přístup k železniční trati nebyl „nezbytný“ pro to, aby společnost LDZ mohla konkurovat společnosti LG na relevantním trhu. V bodech 90 až 99 napadeného rozsudku však Tribunál chybně rozhodl, že tato judikatura není pro projednávanou věc relevantní. Tím se dopustil čtyř nesprávných právních posouzení.

50.

Zaprvé na rozdíl od toho, co Tribunál uvedl v bodě 90 napadeného rozsudku, neexistuje v judikatuře Soudního dvora žádné pravidlo, podle něhož se kritéria uvedená v rozsudku Bronner (dále jen „kritéria Bronner“) použijí pouze v případě, že existuje nutnost chránit motivaci podniku v dominantním postavení investovat do výstavby základních zařízení. Ani stanovisko generálního advokáta F. G. Jacobse ( 3 ), na které se Tribunál odvolává, neumožňuje se domnívat, že takové pravidlo existuje.

51.

Zadruhé na rozdíl od toho, co Tribunál rozhodl v bodech 91 a 92 napadeného rozsudku, neexistuje žádné pravidlo, podle kterého se kritéria Bronner nepoužijí, pokud platný právní rámec již (ex ante) ukládá povinnost dodávky. Nejprve, nepoužití tohoto testu by totiž v takovém případě vyžadovalo, aby vnitrostátní právo nebo unijní sekundární právo vymezovalo působnost primárního práva, což je neslučitelné s předností unijního práva a s požadavkem jednotného uplatňování práva hospodářské soutěže Unie na celém jejím území. Dále kontrola ex post na základě článku 102 SFEU a právní úprava ex ante sledují odlišné cíle. Kromě toho by bylo v rozporu se zásadou právní jistoty, kdyby se na podniky v regulovaných odvětvích vztahovala různá právní kritéria na základě článku 102 SFEU. Konečně, v projednávané věci neměla společnost LG v době odstranění železniční trati žádnou povinnost poskytnout společnosti LDZ přístup k železniční trati, protože společnost LDZ nepožádala o licenci k provozování činnosti v Litvě ani ji nezískala. Tato okolnost umožňuje odlišit projednávanou věci od věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 13. prosince 2018, Slovak Telekom v. Komise (T‑851/14, EU:T:2018:929), ve kterém Tribunál rozhodl, že kritéria stanovená v rozsudku Bronner se nepoužijí, pokud právní rámec již ukládal povinnost dodávky.

52.

Zatřetí žádné z ustanovení obecného právního rámce, která uvádí Tribunál v bodech 96 a 97 napadeného rozsudku, neukládá takovému provozovateli infrastruktury, jako je společnost LG, absolutní právní povinnost poskytnout přístup ke každému úseku trati jeho sítě, zejména pokud jsou k dispozici alternativní trasy. Žádné z těchto ustanovení neukládá ani absolutní povinnost obnovit zchátralou železniční trať pomocí řešení, které by provozovatel infrastruktury považoval za neúčinné a hospodářsky nepřiměřené. Článek 5 směrnice 2001/14/ES ( 4 ), ve světle bodu 5 odůvodnění této směrnice, totiž stanoví pouze spravedlivý a nediskriminační přístup ke stávající a provozované železniční infrastruktuře. Stejně tak čl. 29 odst. 1 této směrnice stanoví pouze obecnou povinnost „učinit veškeré nezbytné kroky k obnovení běžného stavu“ v případě železniční dopravní nehody.

53.

Začtvrté na rozdíl od toho, co Tribunál rozhodl v bodech 91 a 93 napadeného rozsudku, neexistuje žádné právní pravidlo, které by stanovilo, že kritéria Bronner nejsou použitelná, pokud dominantní postavení vyplývá ze státního monopolu. Takovou úvahu nelze vyvodit z bodu 23 rozsudku ze dne 27. března 2012, Post Danmark (C‑209/10, EU:C:2012:172), citovaného Tribunálem, který stanoví pouze obecnou poznámku, že je třeba zohlednit skutečnost, že má takové postavení původ v dřívějším zákonném monopolu. V případě, jako je projednávaná věc, se nejedná o určení, zda byla společnost LG povinna poskytnout přístup k funkční síti vybudované v minulosti z veřejných prostředků, ale o to, zda byla podle článku 102 SFEU povinna investovat své vlastní prostředky do opravy a náhrady zchátralého zařízení, aby usnadnila přístup na trh a zvýhodnila jej pro určitého navazujícího konkurenta. Poměření zájmů obou těchto společností je jádrem kritérií stanovených v rozsudku Bronner. Konečně, tentýž závěr nelze zpochybnit odkazem na méně vysokou prahovou hodnotu stanovenou unijním soudem v situacích, které se netýkají takového poměření zájmů ( 5 ).

54.

Za účelem usnadnění analýzy tohoto důvodu [bod 3)] je třeba nejprve zasadit rozsudek Bronner do normativního rámce článku 102 SFEU [bod 1] a poté připomenout analýzu Tribunálu, kterou společnost LG zpochybňuje [bod 2].

55.

Úvodem je třeba připomenout, že článek 102 SFEU prohlašuje za neslučitelné s vnitřním trhem a zakazuje, aby jeden nebo více podniků zneužívaly dominantního postavení na vnitřním trhu nebo jeho podstatné části, pokud to může ovlivnit obchod mezi členskými státy. Podnik v dominantním postavení má tedy zvláštní odpovědnost za to, že jeho chování nebude na újmu účinné a nenarušené hospodářské soutěži na vnitřním trhu ( 6 ).

56.

Podle ustálené judikatury Soudního dvora je pojem „zneužití dominantního postavení“ ve smyslu článku 102 SFEU založen na objektivním posouzení dotčeného jednání. Tento pojem tedy postihuje jednání podniku v dominantním postavení, které na trhu, kde je právě v důsledku přítomnosti dotčeného podniku již oslabena míra hospodářské soutěže, brání prostřednictvím jiných prostředků, než které jsou používány v běžné hospodářské soutěži výrobků nebo služeb na základě plnění hospodářských subjektů, zachování stupně hospodářské soutěže dosud existujícího na trhu nebo rozvoji této hospodářské soutěže ( 7 ).

57.

Pokud tak jde o jednání spočívající ve vyloučení, což je kategorie, do které spadá dotčené jednání, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že zneužívající povaha takových jednání zejména vyžaduje, aby toto chování bylo způsobilé omezit hospodářskou soutěž, a zejména vyvolat vytýkané účinky spočívající ve vyloučení, přičemž toto posouzení musí být provedeno s ohledem na veškeré relevantní skutkové okolnosti provázející zmíněné chování ( 8 ).

58.

S ohledem na tato obecná upřesnění je třeba zanalyzovat judikaturu týkající se infrastruktury, která je kvalifikována jako „základní zařízení“ (essential facilities) v tom smyslu, že jsou nezbytné pro výkon činnosti na trhu, jelikož neexistuje žádná skutečná nebo potenciální náhrada, takže odmítnutí přístupu k nim může vést k vyloučení veškeré hospodářské soutěže ( 9 ). Tato judikatura se v podstatě týká okolností, za nichž může „odmítnutí dodávek“ ( 10 ) ze strany podniku v dominantním postavení konkurentům zakládat zneužití dominantního postavení. Tato judikatura, která je založena na doktríně označované jako „základní zařízení“ ( 11 ), se týká situací, kdy svobodný výkon výlučného práva může být omezen v zájmu nenarušené hospodářské soutěže na vnitřním trhu ( 12 ).

59.

Nejprve zdůrazňuji, že unijní soud tradičně rozhodoval, že takové odmítnutí dodávek nemůže být samo o sobě zneužitím dominantního postavení ( 13 ). Pouze za výjimečných okolností může totiž takové odmítnutí v důsledku výkonu vlastnického práva vést k takovému zneužití. Zatímco v prvních rozsudcích Soudního dvora byla nastíněna výjimečná povaha povinnosti dodávek ( 14 ), rozsudek Bronner přinesl sjednocení relevantních kritérií v dané oblasti.

60.

Připomínám, že se rozsudek Bronner týkal toho, zda představuje zneužití dominantního postavení skutečnost, že tiskový podnik, který měl velmi vysoký podíl na trhu s denním tiskem v členském státě a provozoval jediný celostátní systém roznášky novin do domu v tomto členském státě, odmítl přístup k tomuto systému za přiměřenou odměnu vydavateli konkurenčního deníku, který z důvodu nízkého nákladu nebyl schopen sám nebo ve spolupráci s jinými vydavateli zřídit a provozovat za hospodářsky přiměřených podmínek vlastní systém roznášky do domu.

61.

V odpovědi na tuto otázku a na základě inspirace předchozí judikaturou ( 15 ) Soudní dvůr rozhodl v bodě 41 rozsudku Bronner, že proto, aby odepření přístupu ke službě podnikem v dominantním postavení mohlo představovat zneužití ve smyslu [článku 102 SFEU], bylo třeba, aby i) toto odepření mohlo vyloučit veškerou hospodářskou soutěž na trhu ze strany žadatele o službu, ii) toto odepření nemohlo být objektivně odůvodněno a iii) služba sama o sobě byla nezbytná pro výkon činnosti žadatele v tom smyslu, že neexistuje žádná skutečná nebo potenciální náhrada uvedeného systému roznášky do domu (kritéria Bronner).

62.

Pokud jde zejména o kritérium nezbytnosti, z bodů 43 a 44 rozsudku Bronner vyplývá, že za účelem určení, zda je výrobek nebo služba nezbytná proto, aby konkurenční podnik mohl vykonávat činnost na určitém trhu, je třeba zjistit, zda existují výrobky nebo služby, které představují alternativní řešení, i když jsou méně výhodné, a zda existují technické, právní nebo hospodářské překážky, které mohou znemožnit nebo přinejmenším nepřiměřeně ztížit jakémukoli konkurenčnímu podniku, který má v úmyslu působit na tomto trhu, vytvořit, případně ve spolupráci s jinými subjekty, alternativní výrobky nebo služby. Podle bodu 46 tohoto rozsudku musí být pro uznání existence překážek hospodářské povahy alespoň prokázáno, že vytvoření těchto výrobků nebo služeb není hospodářky návratné pro výrobu v měřítku srovnatelném s výrobou podniku ovládajícího stávající výrobek nebo službu.

63.

Jak v podstatě vysvětlil generální advokát F. G. Jacobs ve svém stanovisku ve věci Bronner ( 16 ), volba kritéria nezbytnosti, stejně jako kritéria týkajícího se rizika vyloučení veškeré hospodářské soutěže, odpovídá dvěma cílům.

64.

Zaprvé z právního hlediska je cílem uložení těchto náročných kritérií z hlediska dokazování jednak ochrana práva podniku zvolit si své smluvní partnery a svobodně nakládat se svým majetkem, což jsou zásady, které jsou všeobecně zakotveny v právních systémech členských států a mají někdy ústavní povahu. Jakákoli analýza odmítnutí dodávek musí totiž vycházet ze zásady, že podnik, ať už je dominantní či nikoli, musí mít právo uzavírat smlouvy a svobodně nakládat se svým majetkem. Proto jakýkoli zásah na základě článku 102 SFEU, který spočívá v uložení povinnosti dominantnímu podniku dodávat (zcela nebo zčásti) jeho konkurentům, zjevně toto právo porušuje a musí být pečlivě zvážen a odůvodněn ( 17 ). Jak vysvětlil Soudní dvůr v rozsudku Slovak Telekom, „konstatování, že dominantní podnik zneužil svého postavení z důvodu odmítnutí uzavřít smlouvu s konkurentem, má za následek, že tento podnik je nucen smlouvu s tímto konkurentem uzavřít. Taková povinnost přitom obzvláště zasahuje do smluvní svobody a práva na vlastnictví dominantního podniku, jelikož i podnik v dominantním postavení má v zásadě možnost odmítnout uzavření smlouvy a využívat infrastrukturu, kterou vytvořil pro vlastní potřeby“ ( 18 ). Z toho vyplývá, že jakýkoli přístup, který spočívá ve striktním výkladu nebo ve striktním použití tohoto rozsudku, porušuje podle mého názoru tento základní účel ( 19 ).

65.

Zadruhé z hospodářského hlediska je cílem kritérií Bronner dlouhodobě podporovat hospodářskou soutěž v zájmu spotřebitelů tím, že umožňuje společnosti vyhradit si zařízení, která vyvinula, pro vlastní užití. Účelem kritérií Bronner je tedy zajistit, aby povinnost uložená podniku v dominantním postavení poskytnout přístup k jeho infrastruktuře v konečném důsledku nenarušovala hospodářskou soutěž tím, že by snížila vstupní motivaci tohoto podniku k vybudování takové infrastruktury. Dominantní podnik by měl totiž menší motivaci investovat do infrastruktury, kdyby se jeho konkurenti mohli na požádání podílet na výhodách z ní vyplývajících. V tomto ohledu je třeba mít na paměti, že hlavním cílem článku 102 SFEU je zabránit narušením hospodářské soutěže, a zejména chránit zájmy spotřebitelů, nikoliv chránit postavení konkurentů ( 20 ). Povinnosti dodávek podle článku 102 SFEU se lze proto dovolávat pouze v případě, že odepření dodávek může způsobit dostatečně vážnou újmu hospodářské soutěži, a konkrétně zájmům spotřebitelů. Soudní dvůr tak opakovaně uznal, že z hlediska hospodářské soutěže, i když určení odpovědnosti podniku za to, že zneužil svého dominantního postavení z důvodu odmítnutí uzavřít smlouvu s konkurentem, krátkodobě vede k podpoře hospodářské soutěže, z dlouhodobého hlediska je naopak obecně příznivé pro rozvoj hospodářské soutěže a v zájmu spotřebitelů umožnit společnosti, aby si infrastrukturu, kterou vyvinula pro potřeby své činnosti, vyhradila pro vlastní využití. Existence takové povinnosti dodávat konkurentům může sama o sobě odrazovat podniky od investic a inovací a tím poškozovat spotřebitele. Konkrétně povědomí o tom, že jim může být uložena povinnost dodávek proti jejich vůli, může vést k tomu, že podniky (s dominantním postavením nebo podniky, které očekávají, že se dominantními stanou) nebudou do dané činnosti investovat nebo budou investovat méně. Stejně tak mohou být konkurenti motivováni využít investic dominantního podniku snadno a zdarma (free-riding) místo toho, aby investovali sami. Žádný z těchto důsledků není z dlouhodobého hlediska v zájmu spotřebitelů. Pokud tedy dominantní podnik odmítne zpřístupnit infrastrukturu, kterou vyvinul pro potřeby vlastní činnosti, může být rozhodnutí uložit tomuto podniku povinnost poskytnout tento přístup odůvodněno z hlediska politiky hospodářské soutěže pouze tehdy, pokud dominantní podnik má nad dotčeným trhem skutečnou kontrolu ( 21 ).

66.

Ve světle těchto úvah je třeba přezkoumat argumenty společnosti LG, které spočívají ve výtce Tribunálu, že rozhodl, že Komise správně neposoudila, zda sporné jednání splňovalo kritéria Bronner.

67.

Připomínám, že argument, že Komise měla ve sporném rozhodnutí použít kritéria Bronner, byl předložen i v prvním stupni ( 22 ). V tomto ohledu Tribunál rozhodl, že se Komise nedopustila pochybení, když neposoudila, zda sporné jednání splňovalo kritéria Bronner, a že bylo dostačující, s výhradou případného objektivního odůvodnění, prokázat, že se jednalo o jednání, které může omezit hospodářskou soutěž, a zejména představovat překážku vstupu na trh ( 23 ).

68.

Tribunál tento závěr odůvodnil na základě následujících úvah. Nejprve v podstatě připomněl, že účelem, který sledují kritéria Bronner, je dbát na to, aby povinnost uložená podniku v dominantním postavení poskytnout přístup ke své infrastruktuře v konečném důsledku nenarušovala hospodářskou soutěž tím, že se tomuto podniku sníží původní pobídka k vybudování takové infrastruktury ( 24 ). Podle Tribunálu však takový požadavek ochrany motivace dominantního podniku investovat do výstavby základních zařízení neexistuje v případě, kdy použitelný právní rámec již ukládá podniku v dominantním postavení povinnost poskytovat služby nebo pokud dominantní postavení, které podnik získal na trhu, vyplývá z dřívějšího státního monopolu ( 25 ). Tak tomu přitom bylo v projednávané věci.

69.

Konkrétně na jedné straně se kritéria Bronner uplatní pouze v případě neexistence zákonné povinnosti poskytnout přístup ke službě nebo k výrobku, jelikož v případě existence takové povinnosti již normotvůrce provedl nezbytné poměření významu hospodářských pobídek v době, kdy byla taková povinnost uložena. V projednávaném případě je však společnost LG jako provozovatel litevské železniční infrastruktury podle unijního práva i vnitrostátního práva odpovědná mimo jiné za poskytování přístupu k veřejné železniční infrastruktuře ( 26 ).

70.

Na druhé straně požadavek ochrany motivace investovat neexistuje v případě, kdy jako v projednávané věcí vyplývá dominantní postavení ze zákonného monopolu a podnik neinvestoval do výstavby infrastruktury, jelikož byla vybudována a rozvinuta prostřednictvím veřejných prostředků ( 27 ).

71.

V prvé řadě je třeba za účelem posouzení opodstatněnosti analýzy Tribunálu přezkoumat opodstatněnost předpokladu, na němž je založena celá argumentace společnosti LG, a sice že se projednávaná věc omezuje na otázku, zda článek 102 SFEU ukládal společnosti LG povinnost poskytnout společnosti LDZ přístup k železniční trati ( 28 ). Jinými slovy, je třeba rozhodnout, zda současná skutková situace spadá do působnosti věci, kdy dotčené jednání představuje „odepření poskytnutí služby“, takže je třeba použít kritéria Bronner.

72.

V tomto ohledu připomínám, že Tribunál potvrdil kvalifikaci jednání vytýkaného ve sporném rozhodnutí (viz bod 84 napadeného rozsudku) a rozhodl, že toto jednání spočívalo v odstranění železniční trati jako takové, nezávisle na přerušení přepravy na této trati ke dni 2. září 2008 a na její chybějící opravu. Tribunál tak implicitně považoval odstranění železniční trati za samostatnou a odlišnou formu zneužití, a nikoli za „odepření přístupu“ ( 29 ). Z tohoto hlediska Tribunál v bodě 85 napadeného rozsudku správně připomíná, že seznam zneužívajících jednání uvedený v článku 102 SFEU není taxativní, takže výčet zneužívajících jednání obsažený v tomto ustanovení nevyčerpává způsoby zneužití dominantního postavení zakázané právem Evropské unie.

73.

Tato kvalifikace dotčeného jednání se mi jeví jako správná. Jednak totiž společnost LDZ, potenciální konkurent společnosti LG na relevantním trhu, mohla mít po technické stránce, i po odstranění železniční trati, přístup k litevské železniční síti jinými prostředky. Kromě toho ze skutečností předcházejících sporu vyplývá, že společnost LG nijak neodmítla přístup ke službám poskytování služeb železniční dopravy ropných produktů na relevantním zeměpisném trhu ( 30 ).

74.

Vzhledem k neexistenci výslovného odepření přístupu přitom vyvstává otázka, zda toto jednání představuje problematiku společnou s problematikou věcí „odepření přístupu“, jelikož po odstranění železniční tratě musela jakákoli železniční doprava z rafinerie do lotyšského námořního terminálu vést mnohem delší trasou přes území Litvy, čímž se společnost LDZ vystavila obchodním rizikům a bylo málo pravděpodobné, že je podstoupí. Z tohoto pohledu lze dotčené jednání kvalifikovat jako implicitní odepření poskytnutí přístupu (constructive refusal to supply), a sice jako jednání, které de facto vede ke stejnému výsledku jako (výslovné) odepření přístupu.

75.

Pokud dané jednání představuje problematickou společnou s problematikou věcí „odepření přístupu“, zejména proto, že může mít stejné vylučující účinky, je třeba ověřit, zda existují i prvky, které zakládají odepření ve smyslu rozsudku Bronner, takže toto jednání je třeba posoudit z hlediska tohoto rozsudku. Je tedy třeba posoudit, zda takové jednání, které po technické stránce nepředstavuje „odepření přístupu“, musí přesto splňovat podmínky rozsudku Bronner proto, aby mohlo být kvalifikováno jako zneužívající, nebo zda pro tuto kvalifikaci postačuje, jak uvedl Tribunál v bodě 98 napadeného rozsudku, že dotčené jednání mohlo mít protisoutěžní účinky.

76.

V tomto ohledu je třeba nejprve poznamenat, že jakákoli otázka částečného nebo celkového přístupu totiž nutně nemusí vyžadovat použití podmínek stanovených v rozsudku Bronner týkajících se odmítnutí poskytnout přístup. Soudní dvůr totiž v rozsudku Slovak Telekom rozhodl, že pokud dominantní podnik poskytne přístup ke své infrastruktuře, ale stanoví pro tento přístup nebo poskytování služeb nebo prodej výrobků nespravedlivé podmínky, kritéria Bronner se nepoužijí. Je pravda, že pokud je přístup k takové infrastruktuře nezbytný k tomu, aby působení soutěžitelů dominantního podniku na navazujícím trhu bylo rentabilní, je pravděpodobnější, že nespravedlivé praktiky na tomto trhu budou mít přinejmenším potenciální protisoutěžní účinky a budou představovat zneužití ve smyslu článku 102 SFEU. Nicméně pokud jde o jiné praktiky než odepření přístupu, neexistence takové nezbytnosti není sama o sobě rozhodující pro účely posouzení potenciálně zneužívajícího chování ze strany dominantního podniku ( 31 ). Jak rozhodl Soudní dvůr, z rozsudku Bronner nelze vyvodit, že podmínky nezbytné k prokázání existence zneužívajícího odmítnutí dodávek se musí nutně použít v rámci posouzení zneužívající povahy jednání, které spočívá v tom, že poskytování služeb nebo prodeje výrobků podléhá nevýhodným podmínkám nebo podmínkám, o které by kupující nemusel mít zájem, přičemž taková jednání mohou sama o sobě zakládat samostatnou formu zneužití, která se liší od odmítnutí dodávky ( 32 ).

77.

Tak je tomu právě v projednávané věci.

78.

Zaprvé na základě popisu dotčeného jednání je třeba konstatovat, že demontáž železniční trati představovala samostatné zničení infrastruktury, které bránilo v jejím užívání nejen konkurentům, jako byla společnost LDZ, ale i samotné společnosti LG. Tento případ se tedy zjevně odlišuje od věcí odepření přístupu, kdy dominantní podnik neutrpí žádnou ztrátu v oblasti infrastruktury. Naopak se zdá, jak vyplývá ze spisu, že toto jednání neodpovídá žádnému jinému hospodářskému odůvodnění než způsobení újmy konkurentům. Toto jednání tudíž nespadá do hospodářské soutěže na základě výkonnosti a podle mého názoru vykazuje shodné rysy s příklady označovanými v právní nauce v oblasti práva hospodářské soutěže jako „čistá omezení“ („naked restrictions“) ( 33 ).

79.

Zadruhé, jak správně uvádí společnost Orlen, je základní charakteristikou dotčeného jednání, že se řídí logikou „predátorství“. Stejně jako v případě predátorských cen se společnost LG rozhodla zničit, a tedy obětovat cenné aktivum, železniční trať, čímž si znemožnila její užívání, takže ji nebude moci provozovat a získávat příjmy, a zároveň neumožnila konkurenčním třetím osobám, aby ji rovněž užívaly. Stejně jako v oblasti predátorských cen ( 34 ) byla přitom jediným rozumným vysvětlením jednání společnosti LG monopolní výhoda, kterou tento podnik získal vyloučením společnosti LDZ z trhu. Z toho vyplývá, že se projednávaná věc neřídí stejnou logikou jako věci týkající se odepření poskytnutí přístupu. V projednávané věci se totiž protisoutěžní účinky vyloučení konkurentů projevují na základě logiky krátkodobé ztráty s cílem dosáhnout zisku ve střednědobém a dlouhodobém horizontu, zatímco věci týkající se odepření přístupu se nutně vyznačují logikou okamžitého zisku.

80.

Zatřetí konstatuji, že kritéria Bronner se použijí, jak bylo v nedávné době potvrzeno v bodě 47 rozsudku Slovak Telekom, pokud „je obecně příznivé pro rozvoj hospodářské soutěže a v zájmu spotřebitelů umožnit společnosti, aby si infrastrukturu, kterou vyvinula pro potřeby své činnosti, vyhradila pro vlastní využití“ ( 35 ). Z toho vyplývá, že samotná logika kritérií Bronner je založena na zachování infrastruktury. V projednávané věci však dobrovolné zničení infrastruktury, aniž byla nahrazena, ze své podstaty nemůže odpovídat logice těchto kritérií, protože společnost LG nemá žádný prospěch z investice, kterou by vložila do vlastních infrastruktur.

81.

Začtvrté rovněž konstatuji, že v projednávané věci nebylo nutné, aby se společnost LG zbavila jakéhokoli aktiva nebo uzavřela smlouvy s osobami, které si nevybrala, aby ukončila dotčené zneužití. Je totiž třeba připomenout, že Komise sporným rozhodnutím uložila společnosti LG pokutu a nakázala jí ukončit protiprávní jednání. Neuložila však společnosti LG, aby poskytla společnosti LDZ přístup na relevantní trh ( 36 ). Tudíž zjištění zneužití nemá za následek, že tento podnik bude nucen uzavřít smlouvy s tímto konkurentem, což by ve smyslu rozsudku Slovak Telekom „obzvláště zasahovalo do smluvní svobody a práva na vlastnictví“ ( 37 ).

82.

Z toho vyplývá, že odstranění železniční trati, přestože vyvolává podobnou problematiku jako odepření se srovnatelným účinkem vyloučení, nelze analyzovat za použití kritérií Bronner.

83.

Jelikož je tedy první důvod kasačního opravného prostředku založen výhradně na právně nesprávném předpokladu, a sice že dotčené jednání představuje „odepření poskytnutí přístupu“ ve smyslu rozsudku Bronner, navrhuji jej zamítnout v plném rozsahu, aniž je třeba posoudit výtky společnosti LG, které jsou tudíž nutně neúčinné.

84.

V druhé řadě pro úplnost podotýkám, že nepoužitelnost kritérií Bronner je v projednávané věci odůvodněna rovněž s ohledem na účely, jichž má být těmito kritérii dosaženo.

85.

Na jedné straně z hlediska ochrany práva na vlastnictví dominantního podniku, ze samotného znění rozsudku Bronner i pozdější judikatury vyplývá, že se kritéria stanovená v tomto rozsudku použijí na infrastruktury, které vlastní podnik v dominantním postavení a které v zásadě odrážejí jeho vlastní investice ( 38 ). V projednávané věci je přitom nesporné, jak uvádí Tribunál v bodech 94 a 95 napadeného rozsudku, že jednak dotčená infrastruktura není zařízením, které patří společnosti LG (tato společnost nemá prospěch ze svobodného výkonu výlučného vlastnického práva a je pouze provozovatelem veřejné železniční infrastruktury, která patří litevskému státu), a jednak LG neinvestovala do litevské železniční sítě, neboť tato síť byla vybudována a rozvinuta prostřednictvím veřejných prostředků. Proto neexistují důvody, které by odůvodňovaly uplatnění zvýšených důkazních požadavků za účelem ochrany práva na vlastnictví, jako jsou požadavky stanovené na základě kritérií Bronner. Stejně tak v tomto případě není pravděpodobný zásah do smluvní svobody v okamžiku, kdy společnost LG jedná jako provozovatel železniční infrastruktury, která by vedla zejména k povinnosti poskytnout přístup k veřejné železniční infrastruktuře.

86.

Na druhé straně z hospodářského hlediska, jak v podstatě správně uvedl Tribunál v bodech 91 a 92 napadeného rozsudku, ochrana motivace dominantního podniku investovat do výstavby základních zařízení je výrazně ovlivněna v případě, kdy použitelný právní rámec již ukládá povinnost poskytovat služby. Konkrétně dotčená právní úprava předpokládá, že je chráněna motivace podniku v dominantním postavení investovat do vytvoření výrobků nebo služeb ( 39 ). V tomto smyslu nemůže použitelný právní rámec omezit použití článku 102 SFEU ( 40 ) a představuje relevantní okolnost pro účely posouzení zneužívající povahy jednání podniku v dominantním postavení, jelikož přispívá k vymezení podmínek soutěže, v nichž tento podnik vykonává činnost ( 41 ). Bez ohledu na sledované účely dohled ex post na základě práva na vlastnictví doplňuje normativní rámec ex ante ( 42 ).

87.

S ohledem na výše uvedené úvahy, které nebyly všechny výslovně uvedeny v napadeném rozsudku, se domnívám, že Tribunál se nedopustil nesprávného právního posouzení, když měl v bodech 90 až 99 napadeného rozsudku za to, že kritéria Bronner se v projednávané věci nepoužijí. Za těchto podmínek je třeba zamítnout první důvod kasačního opravného prostředku jako neopodstatněný.

88.

Druhým důvodem společnost LG tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když kvalifikoval odstranění železniční trati jako „zneužívající jednání“ ve smyslu článku 102 SFEU. Konkrétněji v bodech 168, 170, 177, 197, 204 a 231 napadeného rozsudku Tribunál potvrdil závěr Komise, že odstranění železniční trati bylo zneužitím, „pouze“ na základě dvou kumulovaných prvků, a to na skutečnosti, že k tomuto odstranění došlo „spěšně“ ( 43 ) a „bez předchozího obdržení nezbytných finančních prostředků [ze strany společnosti LG]“ ( 44 ). Ani jeden z těchto dvou prvků však neumožňuje takovou kvalifikaci, a to tím méně, že Tribunál uznal v bodě 168 tohoto rozsudku, že odstranění železniční trati bylo „jedinou relevantní a hospodářsky rozumnou možností“.

89.

V rozsahu, v němž společnost Orlen namítá, že tento důvod je neúčinný, připomínám, že účinnost důvodu se vztahuje na jeho schopnost, pokud je odůvodněný, dosáhnout závěru, kterého se navrhovatel prostřednictvím tohoto důvodu domáhá ( 45 ).

90.

V projednávané věci společnost LG druhým důvodem zpochybňuje kvalifikaci odstranění železniční trati jako „zneužívajícího jednání“ ve smyslu článku 102 SFEU, když zpochybňuje dvě skutečnosti, ze kterých Komise a následně i Tribunál výlučně vycházely.

91.

Jak přitom vyplývá zejména z bodů 42 a 194 napadeného rozsudku, Komise měla ve sporném rozhodnutí za to, že společnost LG tím, že odstranila celou železniční trať, použila jiné metody, než jsou metody běžné hospodářské soutěže. Tento závěr byl vyvozen ze všech právních a skutkových okolností (tyto okolnosti byly sdruženy do pěti kategorií a jsou uvedeny v bodě 31 tohoto stanoviska) ( 46 ).

92.

Z toho vyplývá, že na rozdíl od toho, co tvrdí společnost LG, není údajně zneužívající povaha jednání výsledkem „pouze dvou kumulativních prvků určených Tribunálem, a to odstranění, ke kterému došlo ‚spěšně‘ a ‚bez předchozího obdržení nezbytných finančních prostředků‘ “. Tyto prvky totiž představují pouze část všech skutkových okolností, na které se Komise a následně Tribunál odvolávají za účelem kvalifikace dotčeného jednání jako zneužívajícího. Tento postup je totiž v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora, podle které musí být posouzení zneužívající povahy jednání provedeno s ohledem na všechny relevantní skutkové okolnosti ( 47 ).

93.

Je tedy třeba se zabývat otázkou, zda lze druhý důvod považovat za účinný, pokud společnost LG zpochybňuje pouze část okolností, které Komise zohlednila při kvalifikaci jednání jako zneužívajícího.

94.

V tomto ohledu je třeba konstatovat, že v bodech 168, 170, 204 a 231 napadeného rozsudku, na které se odkazuje v tomto důvodu, Tribunál pouze odmítnul námitky společnosti LG proti některým posouzením skutkového stavu, která nejsou součástí úvah použitých ve sporném rozhodnutí ( 48 ). Pouze z tohoto konstatování však nelze vyvodit, že tento důvod nemůže vyvrátit závěr, že dotčené jednání bylo zneužívající.

95.

Vzhledem k tomu, že oba tyto prvky jsou součástí všech skutečností, které Komise zohlednila (v bodech 184 až 193 odůvodnění sporného rozhodnutí) a které Tribunál potvrdil (v bodech 164 až 177 napadeného rozsudku), a jelikož neexistuje poměření nebo hierarchie mezi významem přikládaným všem těmto skutečnostem, se domnívám, že nelze s jistotou bez dalšího dospět k závěru, že pokud by odstranění železniční trati nebylo provedeno spěšně nebo pokud by bylo provedeno poté, co společnost LG získala nezbytné finanční prostředky, Komise by jednání přesto označila za zneužití.

96.

Domnívám se proto, že tento důvod musí být považován za účinný.

97.

Komise a společnost Orlen v podstatě tvrdí, že v rozsahu, v němž druhý důvod směřuje ke zpochybnění posouzení skutkového stavu, aniž poukazuje na nesprávné právní posouzení, by měl být tento důvod odmítnut jako nepřípustný.

98.

V tomto ohledu je třeba připomenout, že v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora platí, že pokud Tribunál zjistil nebo posoudil skutkový stav, je Soudní dvůr na základě článku 256 SFEU příslušný pouze k výkonu přezkumu právní kvalifikace tohoto skutkového stavu a z něj vyvozených právních důsledků. Posouzení skutkového stavu, s výhradou případu zkreslení důkazů předložených Tribunálu, tedy nepředstavuje právní otázku, která by jako taková podléhala přezkumu Soudního dvora ( 49 ).

99.

V rámci druhého důvodu společnost LG netvrdí, že by došlo ke zkreslení důkazů zkoumaných Tribunálem, které prokázaly, že železniční trať byla odstraněna „spěšně“ nebo „bez předchozího obdržení nezbytných finančních prostředků“, a že nepřísluší Soudnímu dvoru, aby znovu přezkoumal důkazní hodnotu těchto důkazů. Pouze tvrdí, že se Tribunál dopustil pochybení, když rozhodl, že Komise mohla právem vycházet z těchto dvou prvků, aby dospěla k závěru o existenci zneužívajícího jednání. Na první pohled se tedy zdá, že společnost LG nežádá Soudní dvůr o nové posouzení skutkového stavu, ale o přezkum jeho právní kvalifikace. Bližší analýza argumentů společnosti LG však ukazuje, že ve skutečnosti usiluje o nové posouzení skutkového stavu Soudním dvorem, tak jak byl zjištěn Tribunálem ( 50 ).

100.

V prvé řadě, pokud jde o argumenty společnosti LG týkající se jejího spěchu při rozhodnutí o odstranění železniční trati, totiž zaprvé na rozdíl od toho, co tato společnost tvrdí, Tribunál v bodě 168 napadeného rozsudku „neuznal“, že odstranění železniční trati bylo „jedinou relevantní a hospodářsky rozumnou možností“. V uvedeném bodě 168 Tribunál pouze vznesl hypotetický argument – což je zřejmé z úvodního výrazu „i za předpokladu, jak tvrdí žalobkyně, že by varianta 2 byla jedinou relevantní a hospodářsky rozumnou možností“ ( 51 ) – aby potvrdil, že i v rámci varianty 2 nebylo nutné demontovat železniční trať z důvodu obav týkajících se bezpečnosti železniční dopravy ( 52 ). Proto se domnívám, že společnost LG usiluje o překvalifikování posouzení skutkového stavu provedeného Tribunálem tak, aby Soudní dvůr uznal, že odstranění železniční trati bylo jedinou relevantní a hospodářsky rozumnou možností.

101.

Zadruhé je třeba připomenout, že na rozdíl od toho, co tvrdí společnost LG, z napadeného rozsudku nevyplývá, že „pro účely tohoto kasačního opravného prostředku lze tedy považovat za prokázané, že společnost LG musela dříve či později celou železniční trať odstranit“. Toto tvrzení, na němž je založena argumentace společnosti LG, je vyvráceno posouzeními skutkového stavu uvedenými v bodech 164 až 166 napadeného rozsudku ( 53 ). Nelze tedy prokázat, jak tvrdí společnost LG, že zneužití, které je jí vytýkáno, „spočívalo spíše v okamžiku, kdy přistoupila k odstranění [železniční] trati“. Tento argument tedy implicitně usiluje o překvalifikování skutkového stavu proto, aby bylo možné zpochybnit právní kvalifikaci.

102.

V druhé řadě, pokud jde o nezískání finančních prostředků, domnívám se, že tvrzení společnosti LG, že „očekávala, že tyto prostředky na rekonstrukci železniční trati obdrží“, na němž je založen její druhý argument, je jasně vyvráceno posouzeními skutkového stavu provedenými Tribunálem, zejména v bodech 151, 173, 175, 176, 177 a 181 napadeného rozsudku. Vzhledem k tomu, že se společnost LG nedovolává zkreslení skutkového stavu, je třeba tato posouzení pro účely projednávaného kasačního opravného prostředku považovat za definitivně prokázaná.

103.

S ohledem na výše uvedené navrhuji odmítnout druhý důvod jako nepřípustný nebo přinejmenším zamítnout jako zjevně neopodstatněný.

104.

Třetím důvodem kasačního opravného prostředku společnost LG tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když kvalifikoval odstranění železniční trati jako jednání, které mohlo mít od 3. října 2008 protisoutěžní účinky, třebaže železniční přeprava na této trati byla přerušena již od 2. září 2008. Tento důvod, který je rozdělen do čtyř částí ( 54 ), směřuje v podstatě ke zpochybnění bodů 219 až 233 napadeného rozsudku, v nichž Tribunál odmítl argumenty společnosti LG, že se Komise nesprávně domnívala, že odstranění železniční tratě jako takové a nezávisle na předchozím přerušení přepravy na této trati mohlo mít protisoutěžní účinky na trhu.

105.

V tomto ohledu připomínám, že Tribunál v bodě 226 napadeného rozsudku rozhodl, že i přes předchozí přerušení přepravy odstranění železniční trati „mohlo vyvolat účinky vyloučení z trhu spočívající v tom, že se přístup na trh stane obtížnější, neboť podléhá méně výhodným podmínkám“. Konkrétně v reakci na tentýž argument předložený společností LG v prvním stupni Tribunál rozhodl v bodě 227 napadeného rozsudku, že společnost LG nesprávně tvrdí, že v rámci hypotetického srovnávacího scénáře by se soutěžní situace nelišila od situace statu quo. Podle Tribunálu se totiž tato situace mohla lišit, jelikož odstranění železniční tratě spěšně a bez zajištění finančních prostředků nezbytných pro její rekonstrukci jednak zhoršilo situaci existující v okamžiku přerušení dopravy tím, že toto přerušení přeměnilo z dočasné situace na situaci, kdy je zcela nemožné použít železniční trať, a jednak ztížilo opravu železniční trati, neboť znemožnilo variantu, která spočívala ve vstupních cílených opravách, po kterých by ve lhůtě pěti let následovala úplná rekonstrukce celé železniční tratě (dále jen „varianta 1“) a neumožnila provedení varianty, která spočívala v úplné a okamžité rekonstrukci železniční trati (dále jen „varianta 2“), v plném rozsahu.

106.

Žádný z argumentů předložených společností LG v rámci třetího důvodu se však nezdá být způsobilý prokázat, že toto posouzení Tribunálu je stiženo nesprávnými právními posouzeními nebo rozpory.

107.

V první části třetího důvodu kasačního opravného prostředku společnost LG na základě své první výtky tvrdí, že přístup Tribunálu vychází z nesprávného předpokladu, který vyplývá z bodů 223, 225 a 227 napadeného rozsudku. Podle společnosti LG byla varianta 1 relevantní a hospodářsky rozumnou alternativou k variantě 2. Tribunál přitom neodmítl stanovisko společnosti LG, shrnuté v bodech 150, 151 a 167 tohoto rozsudku, že varianta 2 byla jedinou relevantní a hospodářsky racionální možností, ale pouze ponechal tuto otázku bez odpovědi v bodě 168 uvedeného rozsudku. Společnost LG z toho vyvozuje, že body 223, 225 a 227 téhož rozsudku jsou vnitřně rozporné a neslučitelné s volbou varianty 2. Podle druhé výtky vycházejí body 223, 225 a 227 napadeného rozsudku z nesprávného předpokladu, že železniční trať mohla být znovu uvedena do provozu „v krátké době“ díky vstupním opravám v rámci varianty 1. Tak tomu však není, neboť tyto opravy by vyžadovaly stejný postup, zejména pro účely získání finančních prostředků od Litevské republiky nebo Unie, jako v případě varianty 2. Tribunál tuto skutečnost nezohlednil, čímž si protiřečí.

108.

Pokud jde o první výtku, konstatuji jednak, že v bodech 223, 225 a 227 napadeného rozsudku Tribunál nevytýká společnosti LG, že si zvolila možnost 2, ale omezuje se na konstatování v bodě 225 tohoto rozsudku, že „odstranění železniční trati de facto znemožnilo realizaci varianty 1, jelikož již nebylo možné uvažovat o první etapě této varianty, a sice místních opravách na částech železniční trati, které neumožňovaly bezpečnou železniční dopravu“. Jak totiž Tribunál vysvětlil v bodě 229 napadeného rozsudku, „Komise nevytýká [společnosti LG], že si vybrala variantu 2 namísto varianty 1, ale způsob provedení varianty 2“. Kromě toho v bodě 168 tohoto rozsudku se Tribunál omezil na uvedení, proč tvrzení společnosti LG, že varianta 2 byla jedinou relevantní a hospodářsky racionální možností, nemohlo prokázat, že železniční trať musela být odstraněna spěšně. Proto, jelikož neexistuje žádný vnitřní rozpor ani nesprávné posouzení ve smyslu uvedeném společností LG, navrhuji zamítnout tuto první výtku jako neopodstatněnou.

109.

Pokud jde o druhou výtku, podle níž Tribunál nezohlednil, že provedení varianty 1 by vyžadovalo stejný postup pro získání finančních prostředků jako u varianty 2, domnívám se, že tímto argumentem, který spočívá v opakování argumentace předložené v prvním stupni ( 55 ), se společnost LG primárně snaží zpochybnit skutková zjištění, což nepředstavuje právní otázku, která by jako taková podléhala přezkumu Soudního dvora ( 56 ). Navíc v projednávané věci se společnost LG nedovolává žádného zkreslení skutkového stavu a neuvádí, jak by mělo zjevně vyplynout nové posouzení skutkového stavu. Konečně, v každém případě i v případě opomenutí Tribunálu by toto opomenutí nezakládalo vnitřní rozpor s obnovením bezpečné přepravy v krátké době, neboť Tribunál v bodě 176 napadeného rozsudku rozhodl, že by společnost LG mohla získat finanční prostředky Unie, kdyby včas zahájila správní řízení nezbytné k tomuto účelu.

110.

Proto navrhuji zamítnout tuto první část jako částečně neopodstatněnou a odmítnout jako částečně nepřípustnou.

111.

V druhé části třetího důvodu kasačního opravného prostředku společnost LG tvrdí, že Tribunál si sám odporuje, když v bodě 225 napadeného rozsudku uvedl, že realizace varianty 1 vedla k „místním opravám na částech železniční trati, které neumožňovaly bezpečnou železniční dopravu“, zatímco v bodě 164 tohoto rozsudku uznal potřebu oprav „po celé délce [železniční] tratě“.

112.

Neshledávám však rozpor mezi těmito dvěma body. V bodě 164 napadeného rozsudku totiž Tribunál pouze uvedl obsah interního dopisu společnosti LG ( 57 ), podle něhož zejména oprava železniční trati podle varianty 1 „měla zahrnovat úplné a okamžité odstranění železniční trati“ i přes skutečnost, že „železniční trať musí být plně opravena ve lhůtě pěti let“, zatímco v bodě 225 tohoto rozsudku Tribunál pouze konstatoval, že první etapa realizace varianty 1 spočívala v provedení „místních oprav na částech železniční trati, které neumožňovaly bezpečnou železniční dopravu“.

113.

Navrhuji tudíž zamítnout tuto druhou část jako neopodstatněnou.

114.

Ve třetí části třetího důvodu kasačního opravného prostředku společnost LG tvrdí, že na rozdíl od toho, co Tribunál naznačuje v bodech 221 až 223 napadeného rozsudku, neměla absolutní právní povinnost obnovit běžný stav trati provedením vstupních oprav podle varianty 1 a mohla si legitimně zvolit variantu 2. Ta by umožnila obnovení běžného stavu s tím, že okamžik odstranění trati, které je při realizaci varianty 2 nevyhnutelné, by byl irelevantní.

115.

V tomto ohledu je třeba nejprve podotknout, jak bylo uvedeno v rámci první části, že argument vychází z nesprávného předpokladu, že Tribunál rozhodl, že společnost LG měla na základě použitelných unijních právních předpisů a vnitrostátních právních předpisů absolutní právní povinnost obnovit běžný stav provedením vstupních oprav podle varianty 1 a že si nemohla zvolit variantu 2.

116.

Dále uvádím, že posouzení týkající se použitelného právního rámce, a zejména povinností, které tento rámec ukládá provozovatelům železniční infrastruktury, byla uvedena v bodě 222 napadeného rozsudku, a to zejména proto, aby bylo konstatováno, že jednak provozovatel infrastruktury nemá podle téhož právního rámce pouze povinnost zajistit bezpečnost přepravy, ale rovněž povinnost „minimalizovat narušení železniční sítě a obnovit po narušení provozu vlaků běžný stav“ a jednak že „odstranění celé železniční trati nemohlo být odůvodněno pouze bezpečnostními důvody, jelikož bezpečnost již byla řádně zajištěna přerušením dopravy dne 2. září 2008“. Mimoto v bodě 223 tohoto rozsudku Tribunál rozhodl, že vzhledem k tomu, že společnost LG měla dominantní postavení na relevantním trhu, bylo na základě článku 102 SFEU její povinností „zabránit tomu, aby byla vyloučena jakákoli možnost vrátit železniční trať v krátké době do provozu prostřednictvím postupné rekonstrukce, čímž by splnila svou povinnost minimalizovat narušení železniční sítě tím, že obnoví po narušení provozu běžný stav“.

117.

Ze zjištění uvedených v těchto bodech napadeného rozsudku vyplývá, že Tribunál nedospěl k závěru, že společnost LG měla absolutní právní povinnost provést vstupní opravy podle varianty 1 a že v každém případě zjištění týkající se povinností provozovatelů železniční infrastruktury byla založena především na zvláštní odpovědnosti společnosti LG na základě článku 102 SFEU.

118.

Proto navrhuji zamítnout třetí část jako neopodstatněnou.

119.

Ve čtvrté části třetího důvodu kasačního opravného prostředku společnost LG tvrdí, že tvrzení v bodě 225 napadeného rozsudku týkající se účinku vyloučení z důvodu, že když se společnost Orlen domnívala, že společnost LG nemá v úmyslu opravit v krátké době železniční trať, LDZ vzala zpět žádost o licenci na provoz litevské části krátké trasy do Lotyšska, je vnitřně rozporné s ohledem na zjištění provedená v bodech 24 a 25 tohoto rozsudku, kterými Tribunál stanovil, že LDZ podala žádost za účelem získání takové licence „na konci června 2009“, tedy po odstranění železniční trati. Toto odstranění tedy nemělo žádný vliv na rozhodnutí o stažení žádosti o licenci, které bylo ve skutečnosti způsobeno tím, že společnost Orlen v polovině roku 2010 dospěla k závěru, že společnost LG neměla v úmyslu železniční trať v krátké době opravit, jak vyplývá z bodu 26 napadeného rozsudku.

120.

V tomto ohledu uvádím, že na základě společného výkladu bodů 24, 25 a 225 napadeného rozsudku lze skutečně tvrdit, že neexistuje příčinná souvislost mezi odstraněním železniční trati a stažením žádosti o licenci ze strany LDZ.

121.

Odkaz na zpětvzetí žádosti LDZ v bodě 225 napadeného rozsudku je přitom třeba chápat ve zcela zvláštním kontextu. Tribunál totiž odkázal na zpětvzetí žádosti LDZ, aby ilustroval zjištění uvedené v předchozí větě, že „změna dočasné situace v trvalý stav přitom může mít dopad na soutěžní situaci v rozsahu, v němž se potenciální soutěžitelé nebudou chovat stejným způsobem podle toho, zda se domnívají, že obnovení ‚běžného‘ stavu může nastat v krátké době, v střednědobém časovém horizontu nebo že k němu nikdy nedojde“. Skutečnost, že jakmile bylo jasné, že v krátké době nedojde k opravě železniční trati, LDZ stáhla žádost o provozování činnosti v Litvě, ilustruje tento obecný závěr o jednání konkurentů bez ohledu na datum, kdy k tomuto zpětvzetí došlo. Proto navrhuji zamítnout čtvrtou část jako neopodstatněnou.

122.

Pokud by Soudní dvůr shledal v napadeném rozsudku vnitřní rozpor, který by znamenal vadu odůvodnění bodu 225 tohoto rozsudku, nemohl by podle mého názoru tento rozpor zpochybnit závěr Tribunálu, že „spěšné odstranění železniční trati, bez předchozího získání finančních prostředků nezbytných pro její rekonstrukci, zvýšilo riziko, že na krátké trase bude obnovena bezpečná železniční doprava za více než deset let, k čemuž v projednávaném případě došlo“. V tomto smyslu je čtvrtá část třetího důvodu neúčinná.

123.

S ohledem na výše uvedené navrhuji zamítnout čtvrtou část třetího důvodu a tím i třetí důvod v plném rozsahu.

124.

Ve čtvrtém důvodu kasačního opravného prostředku, který má dvě části, společnost LG vytýká Tribunálu, že se dopustil nesprávných právních posouzení a nesprávného posouzení při přezkumu legality pokuty, která jí byla uložena.

125.

V první části společnost LG tvrdí, že napadený rozsudek je stižen vadou, která spočívá ve vnitřně rozporném odůvodnění, jelikož Tribunál rozhodl zejména v bodě 196 napadeného rozsudku, že „Komise při odůvodnění svého závěru o existenci porušení práva hospodářské soutěže nijak nevycházela z úmyslu, protisoutěžní strategie nebo neexistence dobré víry společnosti LG“ ( 58 ), zatímco v následujících částech rozsudku, v nichž se Tribunál zabývá žalobními důvody týkajícími se stanovení částky pokuty, odkázal na údajný protisoutěžní úmysl společnosti LG. Jelikož nic nenasvědčuje tomu, že by Tribunál hodlal změnit zjištění uvedená v bodě 196 napadeného rozsudku, svědčí tento vnitřní rozpor o nesprávném posouzení ve dvou ohledech. Jednak se Tribunál dopustil nesprávného posouzení v bodě 339 napadeného rozsudku, když při analýze otázky nové povahy právní teorie, na níž je založeno sporné rozhodnutí, označil dotčené jednání za jednání, „jehož cílem je udržet soutěžitele mimo trh“. Kromě toho Tribunál nesprávně zopakoval tento popis dotčeného jednání v rámci analýzy údajné nepřiměřenosti koeficientu závažnosti použitého Komisí, zejména v bodě 368 napadeného rozsudku (který odkazuje na bod 339 výše) a v bodě 374 tohoto rozsudku, který odkazuje na „odstranění železniční trati s cílem udržet soutěžitele mimo trh tím, že se jim poskytne přístup na trh za méně výhodných podmínek“. Taková nesprávná posouzení Tribunálu přitom měla dopad jak na posouzení nutnosti uložit pokutu, tak případně na výši samotné pokuty.

126.

Ve druhé části společnost LG tvrdí, aniž svá tvrzení podložila, že údajně nová povaha dotčeného jednání a neexistence protisoutěžního úmyslu mohly ovlivnit analýzu Tribunálu při výkonu jeho pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci. Na jednání společnost LG podala v tomto ohledu dvě vysvětlení. Společnost LG jednak tvrdila, že neexistence protisoutěžního úmyslu byla relevantní, jelikož Tribunál v bodech 398 a 404 napadeného rozsudku uvedl, že v rámci své pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci byla výše pokuty stanovena na základě „správného posouzení závažnosti protiprávního jednání“, přičemž protisoutěžní úmysl je klíčovým prvkem pro posouzení závažnosti protiprávního jednání. Kromě toho společnost LG tvrdila, že Tribunál překročil svou pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci, neboť tím, že předpokládal protisoutěžní úmysl jako prvek posouzení závažnosti, změnil prvky zakládající protiprávní jednání, které Komise legálně zjistila.

127.

Komise se domnívá, že čtvrtý důvod musí být zamítnut jako neúčinný ( 59 ), neboť Tribunál jednak vykonal svou pravomoc soudního přezkum v plné jurisdikci a nahradil posouzení pokuty provedené Komisí svým vlastním posouzením a jednak v rámci tohoto posouzení neodkázal na žádný protisoutěžní úmysl společnosti LG.

128.

V projednávané věci se společnost LG v rámci čtvrtého důvodu domáhá dalšího snížení výše pokuty, která jí byla uložena, když se dovolává nesprávného posouzení Tribunálu při posouzení žalobních důvodů týkajících se stanovení výše pokuty. Skutečnost, že přitom Tribunál vykonal svou pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci a nahradil posouzení výše pokuty provedené Komisí svým vlastním posouzením, nemůže způsobit neúčinnost tohoto důvodu. Tato okolnost totiž sama o sobě nevylučuje, že jednak, pokud by byl tento čtvrtý důvod opodstatněný, mohl by vést k následnému snížení výše pokuty původně uložené Komisí, neboť nesprávné posouzení týkající se úmyslné povahy by skutečně mohlo ovlivnit některé parametry pokuty, zejména stupeň závažnosti, a jednak že by takové snížení následně vedlo Tribunál k závěru, že již nebylo třeba, aby vykonal svou pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci. Tato hypotéza je o to pravděpodobnější, že Tribunál jednak přehodnotil výši pokuty z vlastního podnětu a v rámci své pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci, což jej vedlo k tomu, že stanovil pokutu ve výrazně nižší výši, než jakou přijala Komise, a jednak neuvedl důvody, proč změnil konečnou výši uložené pokuty, ačkoli zamítl všechny žalobní důvody předložené na podporu návrhových žádání znějících na zrušení sporného rozhodnutí a všechny výtky uvedené na podporu návrhu společnosti LG znějícího na snížení výše pokuty.

129.

Z výše uvedeného vyplývá, že tento důvod nelze bez dalšího zamítnout jako neúčinný. Je proto třeba přezkoumat jeho opodstatněnost.

130.

Úvodem poznamenávám, že čtvrtý důvod je nutně založen na předpokladu, že Tribunál vzal v úvahu údajný protisoutěžní úmysl společnosti LG, a to jak v rámci přezkumu stanovení pokuty, jak jej provedla Komise, tak v rámci výkonu své pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci. Na základě tohoto předpokladu společnost LG totiž tvrdí, že v rozsudku existuje vnitřní rozpor, neboť Tribunál údajně rozhodl, že při kvalifikaci jednání jako zneužívajícího nebyl zohledněn protisoutěžní úmysl společnosti LG.

131.

V tomto ohledu je třeba nejprve podotknout, že v bodech 196 a 197 napadeného rozsudku ( 60 ) Tribunál rozhodl, že Komise ve sporném rozhodnutí při odůvodnění svého závěru o existenci porušení práva hospodářské soutěže nijak nevycházela z úmyslu, protisoutěžní strategie nebo neexistence dobré víry společnosti LG. Tribunál tedy výslovně odmítl argument společnosti LG, podle kterého bylo sporné rozhodnutí stiženo nesprávným právním posouzením v rozsahu, v němž Komise prokázala zneužívající povahu dotčeného jednání tím, že se zejména opřela o její protisoutěžní úmysl ( 61 ).

132.

Dále konstatuji, že žádná z částí rozsudku uvedených ve čtvrtém důvodu se výslovně netýká údajného protisoutěžního záměru společnosti LG. Jediné skutečnosti, které by mohly podpořit tvrzení společnosti LG, že Tribunál zohlednil její údajný protisoutěžní záměr, jsou podle společnosti LG jednak použití formulací, které na takový záměr poukazují (v bodech 339, 368 a 374 napadeného rozsudku, v rámci první části), a jednak, a to ještě implicitněji, odkaz na řádné posouzení závažnosti protiprávního jednání, jelikož je v tomto ohledu relevantní úmysl narušit hospodářskou soutěž (body 398 a 404 napadeného rozsudku, v rámci druhé části).

133.

Z následujících důvodů se domnívám, že ani jedna z těchto skutečností nepostačuje k prokázání toho, že Tribunál zohlednil údajný protisoutěžní úmysl společnosti LG, a že je proto třeba obě části čtvrtého důvodu zamítnout jako neopodstatněné.

134.

V první části čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku LG v podstatě tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného posouzení při přezkumu legality pokuty uložené Komisí. V tomto ohledu uplatňuje dvě výtky, z nichž první vychází z nesprávného posouzení v bodě 339 napadeného rozsudku v rámci analýzy nové povahy právní teorie, na níž je založeno sporné rozhodnutí, a druhá vychází z nesprávného posouzení v bodech 368 a 374 napadeného rozsudku v rámci analýzy údajné nepřiměřenosti koeficientu závažnosti.

135.

Zaprvé, pokud jde o výtku týkající se bodu 339 napadeného rozsudku, konstatuji, že tento bod je součástí analýzy Tribunálu týkající se výtky společnosti LG, že se Komise dopustila nesprávného právního posouzení a nesprávného posouzení, když jí uložila pokutu, protože jednání vytýkané ve sporném rozhodnutí představovalo novou kategorii zneužití, o jehož protiprávnosti nevěděla. Tribunál totiž připomněl, že dotčené jednání „mohlo vyvolat potenciální protisoutěžní účinky vyloučení hospodářské soutěže na [relevantním] trhu vytvořením překážek vstupu na trh, aniž by existovalo objektivní odůvodnění“. S přihlédnutím k tomuto zjištění a v reakci na argument, že zneužívající povahu tohoto jednání je třeba kvalifikovat jako novou, Tribunál rozhodl, že „zneužívající povaha takového jednání, jako je jednání žalobkyně, jehož cílem je udržet soutěžitele mimo trh, již bylo unijními soudy odsouzeno“ ( 62 ).

136.

Ačkoli je pravda, že formulace „[jednání], jehož cílem je udržet soutěžitele mimo trh“ (v anglické verzi, tj. v jednacím jazyce, „conduct […] seeking to keep competitors away from the market“) je nejednoznačná a v případě vytržení z kontextu by skutečně mohla být chápána jako narážka na existenci protisoutěžního úmyslu, musí být nicméně posuzována v konkrétním kontextu ( 63 ).

137.

Tato formulace je inspirována bodem 164 rozsudku AstraZeneca v. Komise ( 64 ), kde Soudní dvůr v souvislosti s posouzením novosti dotčených protiprávních jednání a jejich účinku upřesnil, že společnost AstraZeneca „věděl[a] o značně protisoutěžní povaze svého jednání a měla očekávat, že je neslučitelné s pravidly hospodářské soutěže unijního práva“ ( 65 ). Z toho vyplývá, že úmyslná povaha v rámci této judikatury má odlišný význam ve srovnání s pojmem úmysl chápaným jako existence „obchodní strategie podniku“. Pokud totiž Tribunál odkazuje na úmyslnou povahu v bodech 196 a 197 napadeného rozsudku, činí tak na základě „informací subjektivní povahy, a sice pohnutek, jež vedou k dotyčné obchodní strategii“ (viz bod 191 napadeného rozsudku) ( 66 ). Zatímco v případě, že se jedná o jednání, jehož „cílem je udržet soutěžitele mimo trh“, jde o posouzení objektivní povahy spojené s otázkou, zda s ohledem na všechny relevantní okolnosti může jednání omezit hospodářskou soutěž.

138.

Domnívám se proto, že je třeba zamítnout první výtku první části vycházející z nesprávného posouzení v bodě 339 napadeného rozsudku v rámci analýzy týkající se kvalifikace dotčeného jednání jako nového.

139.

Zadruhé, pokud jde o výtku, která se týká bodů 368 a 374 napadeného rozsudku, konstatuji, že tyto body jsou součástí analýzy Tribunálu týkající se výtky vycházející z údajně nepřiměřené povahy koeficientu závažnosti použitého Komisí při stanovení výše pokuty.

140.

V tomto ohledu úvodem uvádím, že v bodě 366 napadeného rozsudku Tribunál připomněl, že Komise za účelem určení stupně závažnosti dotčeného protiprávního jednání zohlednila čtyři skutečnosti, a sice povahu protiprávního jednání, situaci na relevantních trzích společnosti LG, zeměpisný rozsah protiprávního jednání a podmínky skutečného provádění protiprávního jednání. Je třeba konstatovat, že mezi prvky, které Komise zohlednila při určení stupně závažnosti, není žádný subjektivní prvek, jako je úmyslná povaha jednání ( 67 ).

141.

Tento závěr nemůže vyvrátit ani argument společnosti LG, že existují dva odkazy, a sice body 368 a 374 napadeného rozsudku, které by při samostatném výkladu mohly naznačovat zohlednění subjektivního prvku svědčícího o úmyslu.

142.

Konkrétně zaprvé v bodě 368 napadeného rozsudku podobně jako v bodě 339 citovaném výše, Tribunál uvedl, že „zneužívající povaha takového jednání, jako je jednání [společnosti LG], jehož cílem je udržet soutěžitele mimo trh, již bylo unijními soudy odsouzeno“. Důvodem tohoto odkazu na tutéž formulaci použitou v bodě 339 napadeného rozsudku přezkoumaném výše je skutečnost, že společnost LG odkazuje na argumenty předložené na podporu důvodu týkajícího se údajně nové a bezprecedentní povahy věci, aniž zpochybňuje údajně nepřiměřenou povahu koeficientu závažnosti použitého Komisí. Z toho vyplývá, že se použije obdobně analýza provedená v bodech 135 a 136 tohoto stanoviska.

143.

Zadruhé Komise v bodě 374 napadeného rozsudku reagovala na argument LG, že koeficient závažnosti byl nepřiměřený i s ohledem na její praxi ve srovnatelných případech použití článku 102 SFEU, a tudíž by porušoval zásadu rovného zacházení. V této souvislosti Tribunál uvedl, že „odstranění železniční trati s cílem udržet soutěžitele mimo trh tím, že se jim poskytne přístup na trh za méně výhodných podmínek, nemůže být analyzováno jako [odepření přístupu k základní infrastruktuře]“ ( 68 ).

144.

Ačkoli je přitom formulace „s cílem“ skutečně nejednoznačná, takže by mohla být chápána jako odkaz na protisoutěžní úmysl, domnívám se, že se jedná o nešťastnou formulaci Tribunálu, neboť v této části napadeného rozsudku pouze opakuje svou analýzu kvalifikace jednání jako zneužití dominantního postavení, podle níž dotčené jednání nelze kvalifikovat jako „odepření přístupu“. Právě z tohoto důvodu je tato věta uvozena slovy „v rámci přezkumu prvního žalobního důvodu bylo prokázáno“.

145.

Tudíž v bodě 374 napadeného rozsudku Tribunál neprovedl nové posouzení úmyslné povahy protiprávního jednání, které by mohlo být vnímáno jako vnitřně rozporné, ale omezil se na zopakování závěru, ke kterému již dospěl v rámci analýzy prvního žalobního důvodu, a zejména v bodě 98 napadeného rozsudku, že „nelze dotčené jednání […] analyzovat s ohledem na ustálenou judikaturu v oblasti odmítnutí poskytnout přístup k základním infrastrukturám“.

146.

Zatřetí je pro úplnost třeba připomenout, že pro účely projednávaného kasačního opravného prostředku není třeba přezkoumat údajný rozpor v odůvodnění z hlediska údajného nesplnění povinnosti Tribunálu uvést odůvodnění v rozsahu, v němž z odůvodnění napadeného rozsudku jasně a jednoznačně vyplývá, že subjektivní prvky, jako je úmysl, protisoutěžní strategie nebo neexistence dobré víry společnosti LG, nebyly při zjišťování existence protiprávního jednání zohledněny. Neexistuje tedy žádný vnitřní rozpor, který by bránil správnému pochopení důvodů, na nichž je založena analýza Tribunálu v tomto ohledu ( 69 ).

147.

S ohledem na výše uvedené navrhuji zamítnout druhou výtku první části vycházející z nesprávného posouzení v rámci analýzy týkající se údajné nepřiměřenosti koeficientu závažnosti použitého Komisí, jakož i tuto první část v plném rozsahu.

148.

V druhé části čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku společnost LG v podstatě tvrdí, že se Tribunál při své pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci dopustil nesprávného posouzení, když při posuzování závažnosti protiprávního jednání předpokládal existenci protisoutěžního úmyslu.

149.

Nejprve připomínám, že v souladu s ustálenou judikaturou, na kterou Tribunál výslovně odkazuje v bodě 390 napadeného rozsudku, při výkonu pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci je unijní soud oprávněn k tomu, aby nad rámec pouhého přezkumu legality sankce nahradil posouzení Komise, tj. autora aktu, v němž tato částka byla původně stanovena, svým posouzením pro účely stanovení výše sankce, avšak s vyloučením jakékoli změny skutečností zakládajících protiprávní jednání, které Komise v souladu s právem konstatovala v rozhodnutí, jež bylo Tribunálu předloženo ( 70 ).

150.

Z toho vyplývá, že jelikož Tribunál v bodech 196 a 197 napadeného rozsudku ( 71 ) rozhodl, že Komise ve sporném rozhodnutí správně nevycházela zejména z protisoutěžního úmyslu společnosti LG, aby odůvodnila svůj závěr o existenci porušení práva hospodářské soutěže, není Tribunál oprávněn změnit takovou „skutečnost zakládající protiprávní jednání“ tím, že by tento úmysl zohlednil v rámci své pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci.

151.

Jak bylo přitom již uvedeno, zejména v bodě 132 tohoto stanoviska, pojem „úmysl“ se nikde v části rozsudku věnované výkonu pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci, a sice v bodech 389 až 406 napadeného rozsudku, nevyskytuje. Společnost LG kromě toho v žalobě neupřesnila, která část analýzy Tribunálu je spojena s úvahami o úmyslné povaze dotčeného jednání, ale při jednání uvedla, že úvahy spojené s úmyslnou povahou jsou vlastní posouzení závažnosti jednání.

152.

V tomto ohledu připomínám, že podle judikatury Soudního dvora platí, že pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci, která je unijnímu soudu přiznána v článku 31 nařízení č. 1/2003 v souladu s článkem 261 SFEU, opravňuje soud, aby nad rámec pouhého přezkumu legality sankce nahradil posouzení Komise svým posouzením, a uloženou pokutu nebo penále tedy zrušil, snížil nebo zvýšil. Ačkoliv výkon této pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci není rovnocenný přezkumu bez návrhu a řízení má spornou povahu, musí unijní soud při výkonu pravomocí stanovených v článcích 261 a 263 SFEU přezkoumat všechny právní i skutkové výhrady směřující k prokázání toho, že částka pokuty neodpovídá závažnosti a době trvání protiprávního jednání ( 72 ). Výkon pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci tedy předpokládá, že bude zohledněna závažnost dotčeného protiprávního jednání, jakož i doba jeho trvání, přičemž je třeba dodržet zejména zásadu proporcionality, individualizace sankcí a rovného zacházení ( 73 ). Právě na základě těchto dvou kritérií týkajících se závažnosti a doby trvání protiprávního jednání totiž Tribunál vykonal svou posuzovací pravomoc ( 74 ).

153.

Pokud jde o závažnost protiprávního jednání, která je v rámci této části relevantním kritériem, jak vyplývá z bodu 399 napadeného rozsudku, Tribunál považoval za vhodné zohlednit tři skutečnosti, a to povahu protiprávního jednání, postavení společnosti LG na relevantních trzích a zeměpisný rozsah tohoto protiprávního jednání. Úmyslnou povahu protiprávního jednání lze přitom z povahy věci zohlednit pouze v rámci posouzení první skutečnosti, a sice povahy protiprávního jednání.

154.

Je však třeba konstatovat, že v bodě 400 napadeného rozsudku, což je bod, v němž Tribunál rozvinul svou analýzu povahy protiprávního jednání, Tribunál odkázal na objektivní úvahy, které nemají přímou ani nepřímou souvislost s údajným protisoutěžním úmyslem.

155.

Z toho vyplývá, že na rozdíl od toho, co tvrdí společnost LG, Tribunál nevycházel z údajného protisoutěžního úmyslu, aby provedl „řádné posouzení závažnosti protiprávního jednání“, a že v důsledku toho je třeba i tuto druhou část čtvrtého důvodu zamítnout jako neopodstatněnou.

156.

Pro doplnění a pro úplnost je nicméně třeba učinit dvě upřesnění týkající se posouzení přiměřené výše pokuty a povinnosti odůvodnění v rámci výkonu pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci.

157.

Zaprvé v souladu s ustálenou judikaturou Soudnímu dvoru nepřísluší – vyslovuje-li se k právním otázkám v rámci kasačního opravného prostředku – aby z důvodů ekvity svým posouzením nahrazoval posouzení Tribunálu, který při výkonu přezkumu v plné jurisdikci rozhodl o výši pokut uložených podnikům proto, že porušily unijní právo. Nesprávné právní posouzení Tribunálu z důvodu nepřiměřené výše pokuty by tedy bylo možné konstatovat pouze v případě, že by Soudní dvůr měl za to, že výše sankce je nejen nevhodná, ale také nadměrná, a to natolik, že je nepřiměřená ( 75 ).

158.

V projednávané věci přitom společnost LG zpochybňuje posouzení provedené Tribunálem, pokud jde o výši uložené pokuty s ohledem na okolnosti případu, aniž prokazuje, nebo dokonce tvrdí, že tato částka je nejen nevhodná, ale také nadměrná, a to natolik, že je nepřiměřená. Soudní dvůr proto může tuto část rovněž odmítnout jako nepřípustnou.

159.

Zadruhé připomínám, že podle ustálené judikatury platí, že Tribunál je při výkonu své pravomoci v plné jurisdikci vázán určitými povinnostmi, mezi něž patří povinnost uvést odůvodnění, která mu přísluší v souladu s článkem 36 statutu Soudního dvora Evropské unie, který je použitelný na Tribunál na základě prvního pododstavce článku 53 tohoto statutu ( 76 ).

160.

V projednávané věci se Tribunál v bodech 400 až 402 napadeného rozsudku omezil na mimořádně vágní odůvodnění, z něhož lze jen stěží pochopit, jak mohl dospět k výraznému snížení výše uložené pokuty. Tento nedostatek odůvodnění je o to překvapivější, že Tribunál potvrdil sporné rozhodnutí a odmítl všechny argumenty vznesené společností LG. Je sice pravda, že Tribunál může v rámci výkonu své pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci změnit napadený akt, zejména snížením částky uložené pokuty, i v případě, že tento akt nebyl zrušen, nicméně je třeba, aby taková změna pokuty byla odůvodněna tak, aby bylo možné určit důvody, které takovou změnu pokuty odůvodňují, avšak není nezbytné provádět přesné aritmetické výpočty.

161.

V projednávané věci však společnost LG nenamítla nedostatek odůvodnění a Komise, která by měla rovněž oprávněný zájem na tvrzení porušení povinnosti uvést odůvodnění, nepodala vedlejší kasační opravný prostředek omezený na zpochybnění pokuty.

162.

V této zvláštní situaci by podle mého názoru Soudní dvůr neměl uplatnit i bez návrhu porušení povinnosti uvést odůvodnění. Pokud nicméně Soudní dvůr považuje za vhodné uvést, že výkon pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci je stižen vadou spočívající v nedostatečném odůvodnění, jelikož přísluší Tribunálu posoudit závažnost protiprávního jednání, bude třeba věc Tribunálu vrátit, aby mohl podrobněji odůvodnit provedený výpočet ( 77 ). V takovém případě Tribunál zajisté v zájmu dodržení zásady zákazu reformatio in peius ( 78 ), jakož i zásad ochrany legitimního očekávání a právní jistoty, nebude moci vzhledem k neexistenci zpochybnění ze strany Komise zvýšit částku pokuty nad částku uloženou napadeným rozsudkem.

163.

Podle čl. 184 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora rozhodne Soudní dvůr o nákladech řízení, není-li kasační opravný prostředek opodstatněný. V souladu s čl. 138 odst. 1 tohoto jednacího řádu, který se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě čl. 184 odst. 1 uvedeného jednacího řádu, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že společnost LG podle mého názoru neměla ve věci úspěch, navrhuji, aby jí byla uložena náhrada nákladů spojených s kasačním opravným prostředkem.

164.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby rozhodl následovně: