–

za Ibercaja Banco SA J. Rodríguezem Cárcamem a A. M. Rodríguez Conde, abogados,

–

za španělskou vládu S. Centeno Huerta a M. J. Ruiz Sánchez, jako zmocněnkyněmi,

–

za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s C. Colelli a G. Grecem, avvocati dello Stato,

–

za Evropskou komisi J. Baquerem Cruzem a N. Ruizem Garcíou jakož i C. Valero, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 6 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. 1993, L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02, s. 288, a oprava, Úř. věst. 2016, L 303, s. 26).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi MA a Ibercaja Banco SA ve věci žádosti o zaplacení úroků dlužných bankovní instituci z důvodu, že MA a PO neplnily smlouvu o hypotečním úvěru uzavřenou mezi těmito stranami.

3

Dvacátý čtvrtý bod odůvodnění směrnice 93/13 uvádí, že „soudy nebo správní orgány členských států musí mít k dispozici odpovídající a účinné prostředky, aby zabránily dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách se spotřebiteli“.

4

Článek 6 odst. 1 této směrnice stanoví:

„Členské státy stanoví, že zneužívající ujednání použitá ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazná a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných zneužívajících ujednání.“

5

Článek 7 odst. 1 uvedené směrnice zní:

„Členské státy zajistí, aby v zájmu spotřebitelů a soutěžitelů byly k dispozici odpovídající a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli.“

6

Ley 1/2000 de Enjuiciamiento Civil (zákon 1/2000, občanský soudní řád) ze dne 7. ledna 2000 (BOE č. 7 ze dne 8. ledna 2000, s. 575), ve znění použitelném na skutkový stav v původním řízení (dále jen „LEC“), v článku 136, nadepsaném „Prekluze“, stanoví:

„U každého účastníka, který nechá uplynout lhůtu, v níž musí být uskutečněn procesní úkon, se má za to, že lhůta propadla a dotčený úkon nelze uskutečnit. Soudní tajemník vezme uplynutí lhůty na vědomí, nařídí opatření, [která je třeba přijmout], nebo uvědomí soud, aby odpovídajícím způsobem rozhodl.“

7

Podle článku 207 LEC:

„1.   Pravomocnými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, kterými se končí řízení v prvním stupni, a taková rozhodnutí, kterými je rozhodnuto o opravných prostředcích podaných proti těmto rozhodnutím.

2.   Pravomocnými rozhodnutími jsou rozhodnutí, proti kterým nelze podat opravný prostředek buď proto, že ho zákon nestanoví, nebo proto, že přestože jej stanoví, zákonné lhůty uplynuly, aniž by jakákoli ze stran podala opravný prostředek.

3.   Pravomocná rozhodnutí zakládají překážku věci pravomocně rozsouzené a soud, jemuž byla věc předložena, je v každém případě vázán tím, co bylo těmito rozhodnutími stanoveno.

4.   Uplynuly-li lhůty pro podání opravného prostředku proti rozhodnutí a toto rozhodnutí nebylo napadeno, stává se pravomocným a zakládá překážku věci rozsouzené a soud, jemuž byla věc předložena, je v každém případě vázán tím, co bylo těmito rozhodnutími stanoveno.“

8

Článek 222 LEC stanoví:

„1.   Překážka věci pravomocně rozsouzené, která je spojena s pravomocnými rozsudky bez ohledu na to, zda těmito rozsudky bylo návrhu vyhověno nebo byl návrh zamítnut, brání v souladu se zákonem následným řízením, jejichž předmět se shoduje s předmětem řízení, ve kterém tato překážka vznikla.

2.   Překážka věci pravomocně rozsouzené se týká návrhových žádání vznesených v žalobě a vzájemné žalobě, jakož i otázek uvedených v čl. 408 odst. 1 a 2 tohoto zákona.

Za nové skutečnosti odlišné od důvodů, o něž se opírají výše uvedená návrhová žádání, se považují skutečnosti, k nimž došlo poté, co uplynula lhůta pro předložení vyjádření v řízení, v němž byla tato návrhová žádání vznesena.

3.   Překážka věci pravomocně rozsouzené se vztahuje na účastníky řízení, v němž tato překážka vznikla, jakož i na jejich dědice a právní nástupce a také na osoby, které – ačkoliv nejsou účastníky řízení – jsou nositeli práv, o něž se opírá aktivní legitimace účastníků řízení ve smyslu ustanovení článku 11 tohoto zákona.

[…]

4.   Překážka věci pravomocně rozsouzené spojená s konečným rozsudkem, kterým se končí řízení, je závazná pro soud rozhodující v pozdějším řízení, jeví-li se být logickým precedentem vzhledem k předmětu pozdějšího řízení, pokud jsou účastníci obou řízení totožní nebo pokud se na ně překážka věci pravomocně rozsouzené vztahuje na základě ustanovení zákona.“

9

Článek 517 LEC zní takto:

„1.   Návrh na výkon rozhodnutí musí být založen na exekučním titulu.

2.   Výkon rozhodnutí lze uplatnit pouze na základě těchto titulů:

1° odsuzující rozsudek, proti němuž již nelze podat opravný prostředek;

[…]

9° jiná procesní rozhodnutí a dokumenty, které mohou být podle tohoto nebo jiného zákona předmětem výkonu rozhodnutí.“

10

Článek 552 LEC stanoví:

„1.   Pokud má soud za to, že nejsou splněny podmínky požadované zákonem pro účely nařízení výkonu rozhodnutí, vydá usnesení o zamítnutí výkonu.

Soud i bez návrhu přezkoumá, zda ujednání obsažené v některém z exekučních titulů uvedených v čl. 557 odst. 1 může být kvalifikováno jako zneužívající. Má-li soud za to, že některé z těchto ujednání může být takto kvalifikováno, vyslechne strany do patnácti dnů. Po jejich vyslechnutí přijme ve lhůtě pěti pracovních dnů rozhodnutí podle čl. 561 odst. 1 bodu 3.

2.   Proti usnesení o zamítnutí výkonu lze přímo podat odvolání, jehož projednání se účastní pouze věřitel. Ten může před podáním odvolání požádat rovněž o nový přezkum svého návrhu týmž soudem.

3.   Po nabytí právní moci usnesení o zamítnutí výkonu může věřitel uplatnit své nároky pouze v příslušném řádném řízení, nebrání-li tomu překážka věci pravomocně rozsouzené spojená s rozsudkem nebo pravomocným rozhodnutím, na nichž byl návrh na výkon založen.“

11

Článek 556 LEC, nadepsaný „Námitky proti výkonu procesních nebo rozhodčích rozhodnutí nebo mediačních dohod“, stanoví v odstavcích 1 a 2:

„1.   Pokud je exekučním titulem procesní nebo rozhodčí rozhodnutí, kterým byla uložena povinnost, nebo mediační dohoda, je osoba, proti níž byl nařízen výkon rozhodnutí, oprávněna podat proti němu písemnou námitku do deseti dnů ode dne, kdy jí bylo oznámeno usnesení nařizující výkon rozhodnutí, přičemž uvede, že provedla platbu nebo splnila to, co bylo v rozsudku, nálezu nebo dohodě uloženo, což je povinna prokázat předložením příslušných dokladů.

Námitku proti provedení výkonu rozhodnutí lze rovněž podat v případě, že je takový výkon prekludován nebo pokud byly uzavřeny dohody nebo ujednání, na základě nichž není možné tento výkon nařídit, mají-li tyto dohody nebo ujednání formu veřejné listiny.

2.   Námitka podaná v případech uvedených v odstavci 1 nemá odkladný účinek pro výkon rozhodnutí.“

12

Podle článku 557 LEC:

„1.   Pokud je výkon nařízen na základě titulů uvedených v čl. 517 odst. 2 bodech 4, 5, 6 a 7, jakož i dalších vykonatelných dokumentů uvedených v čl. 517 odst. 2 bodě 9, může proti nim povinná osoba podat námitku při dodržení lhůty a formy stanovených v předchozím článku, pouze uplatní-li jeden z následujících důvodů:

[…]

7° Titul obsahuje zneužívající ujednání.

2.   Pokud je podána námitka podle předchozího odstavce, kancelář soudu řízení o výkonu organizačním procesním opatřením přeruší.“

13

Článek 695 LEC stanoví:

„1.   V řízeních podle této kapitoly může být námitce povinné osoby vyhověno pouze tehdy, opírá-li se o následující důvody:

[…]

2.   Byla-li podána námitka podle předchozího odstavce, soudní kancelář přeruší výkon a předvolá účastníky řízení k jednání před soudem, který vydal usnesení o výkonu. Předvolání k soudu musí být provedeno alespoň patnáct dnů přede dnem předmětného jednání. Soud na jednání vyslechne účastníky řízení, přezkoumá písemnosti, které mu byly předloženy, a druhý den vydá formou usnesení příslušné rozhodnutí.

3.   Usnesení, kterým bylo vyhověno námitce založené na prvním a třetím důvodu uvedeném v odstavci 1 tohoto článku, rozhodne o zastavení výkonu rozhodnutí; usnesení, kterým bylo vyhověno námitce založené na druhém důvodu, stanoví částku, pro kterou je třeba pokračovat ve výkonu rozhodnutí.

Je-li vyhověno čtvrtému důvodu, výkon se zastaví, pokud je smluvní ujednání základem výkonu. V ostatních případech se ve výkonu pokračuje s tím, že se nepoužije zneužívající ujednání.

4.   Proti rozhodnutí o zastavení výkonu rozhodnutí nebo nepoužitelnosti zneužívajícího ujednání nebo zamítnutí námitky z důvodu stanoveného v odstavci 1 písm. 4) tohoto článku lze podat odvolání.

Mimo tyto případy nelze proti usnesením, kterými se rozhodne o námitce podle tohoto článku, podat žádný opravný prostředek a jejich účinky jsou omezeny výlučně na řízení o výkonu, v němž byla vydána.“

14

Ley 1/2013, de medidas para reforzar la protección a los deudores hipotecarios, reestructuración de deuda y alquiler social (zákon 1/2013 o opatřeních na posílení ochrany hypotečních dlužníků, restrukturalizace dluhu a sociálního nájemného) ze dne 14. května 2013 (BOE č. 116 ze dne 15. května 2013, s. 36373, dále jen „zákon 1/2013“), který patří mezi normy, které změnily LEC, zavedl mezi důvody pro námitky možnost dovolávat se zneužívající povahy smluvních ujednání, jak v rámci obecného řízení o výkonu rozhodnutí, tak v rámci řízení o výkonu rozhodnutí týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou. Čtvrté přechodné ustanovení zákona 1/2013 stanoví:

„1. Změny [LEC] provedené tímto zákonem se použijí na řízení o výkonu rozhodnutí zahájená ke dni nabytí jeho vstupu v platnost výhradně vůči vykonávacím opatřením, která mají být teprve přijata.“

2. V každém případě v řízeních o výkonu rozhodnutí probíhajících ke dni vstupu tohoto zákona v platnost, u nichž uplynula desetidenní lhůta pro podání námitky podle čl. 556 odst. 1 [LEC], mají povinné osoby prekluzivní lhůtu jednoho měsíce pro mimořádné incidenční podání námitek proti výkonu rozhodnutí na základě nových důvodů pro námitku stanovených v čl. 557 odst. 1 bodě 7 a v čl. 695 odst. 1 bodě 4 [LEC].

Prekluzivní lhůta jednoho měsíce začíná plynout ode dne následujícího po dni vstupu tohoto zákona v platnost a incidenční podání námitek účastníkem řízení má za následek přerušení řízení až do rozhodnutí o námitce, v souladu s ustanoveními článku 558 a násl. a článku 695 [LEC].

Toto přechodné ustanovení se uplatní na celé řízení o výkonu rozhodnutí, které nebylo zakončeno převodem vlastnictví nemovitosti na nabyvatele podle ustanovení článku 675 [LEC].

3. Rovněž v probíhajících řízeních o výkonu rozhodnutí, u nichž v okamžiku vstupu tohoto zákona v platnost už začala plynout lhůta deseti dnů pro podání námitky podle čl. 556 odst. 1 [LEC], mají povinné osoby k dispozici tutéž prekluzivní lhůtu jednoho měsíce upravenou v předchozím odstavci pro podání námitky na základě kteréhokoli z důvodů pro námitku stanovených v článcích 557 a 695 [LEC].

4. Zveřejnění tohoto ustanovení je dostatečným a platným oznámením pro účely doručování a počítání lhůt stanovených v odstavcích 2 a 3 tohoto článku; k tomuto účelu není v žádném případě třeba přijetí výslovného rozhodnutí. […]“

15

Ley 5/2019 reguladora de los contratos de crédito inmobiliario (zákon 5/2019 o smlouvách o hypotečním úvěru) ze dne 15. března 2019 (BOE č. 65 ze dne 16. března 2019, s. 26329) obsahuje třetí přechodné ustanovení týkající se zvláštního režimu řízení o výkonu rozhodnutí probíhajících v době vstupu zákona 1/2013 v platnost. Podle tohoto ustanovení mají povinné osoby v řízeních o výkonu rozhodnutí probíhajících ke dni vstupu zákona 5/2019 v platnost, ve kterých lhůta deseti dnů pro podání námitky stanovená v čl. 556 odst. 1 LEC uplynula ke dni vstupu zákona 1/2013 v platnost, novou lhůtu deseti dnů pro podání mimořádné incidenční námitky na základě existence zneužívajících ujednání. Právo, které je takto přiznáno uvedeným přechodným ustanovením, se uplatní na všechna řízení o výkonu rozhodnutí, která nevedla ke vstupu nabyvatele nemovitosti do užívání, zejména pokud soud již i bez návrhu neověřil zneužívající povahu smluvních ujednání.

16

Smlouvou uzavřenou veřejnou listinou ze dne 6. května 2005 Ibercaja Banco poskytla PO a MA hypoteční úvěr ve výši 198400 eur, splatný do 31. května 2040. Tento úvěr byl zajištěn zástavním právem na rodinný dům, jehož hodnota byla odhadnuta na 299290 eur.

17

Úvěr byl sjednán s pevnou sazbou 2,75 % ročně až do 30. listopadu 2005 a poté s variabilní úrokovou sazbou od tohoto data až do skončení platnosti smlouvy. V souladu s ustanovením 3a této smlouvy vyplývala variabilní sazba z připočtení konstantní marže, nebo konstantního rozdílu, k referenční sazbě a byla stanovena pro celou dobu trvání smlouvy na 0,95 bodu, nebo méně, pokud byly splněny stanovené objektivní podmínky vázanosti. V každém případě bylo dohodnuto, že minimální rozdíl použitý na referenční sazbu činí 0,50 % (dále jen „ujednání o minimálním úroku“). Roční nominální sazba úroků z prodlení stanovená v ujednání 6 uvedené smlouvy byla stanovena na 19 % (dále jen „ujednání o úrocích z prodlení“). Ujednání 6a téže smlouvy stanovilo, že bankovní instituce může požadovat celou částku úvěru v případě nezaplacení jakékoli dlužné částky (dále jen „ujednání o předčasné splatnosti“).

18

Vzhledem k tomu, že MA a PO neuhradili měsíční splátky za období od 31. května do 31. října 2014, podala Ibercaja Banco dne 30. prosince 2014 návrh na výkon exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou. Banka požadovala zaplacení částky 164676,53 eura, která odpovídala jistině a úroku, jež se staly splatnými a nebyly zaplaceny do 5. listopadu 2014, a dále částky 49402 eur, vypočtené předběžně, aniž tím byla dotčena následná úprava úroku z prodlení v roční nominální sazbě ve výši 12 % od uzavření účtu dne 5. listopadu 2014 až do úplného zaplacení.

19

Usnesením ze dne 26. ledna 2015 příslušný soud rozhodl o výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou, patřící Ibercaja Banco, a povolil výkon k tíži MA a PO v souvislosti s požadovanou částkou, nařídil jim zaplacení a poskytl jim lhůtu 10 dnů k podání námitky proti výkonu exekučního titulu v souladu s článkem 695 LEC. Téhož dne kancelář tohoto soudu požádala Registro de la propiedad (katastr nemovitostí, Španělsko) o předložení listu vlastnictví a osvědčení o jiných věcných právech k nemovitosti a potvrzení o existenci zástavního práva ve prospěch Ibercaja Banco.

20

Uvedené usnesení a uvedená žádost byly MA a PO doručeny dne 9. února 2015, resp. dne 18. února 2015.

21

Po smrti PO byli usnesením ze dne 9. června 2016 jeho zákonní dědici SP a JK uznáni za účastníky řízení.

22

Usnesením ze dne 28. června 2016 vydaným na návrh Ibercaja Banco uspořádal exekuční soud dražbu nemovitosti zatížené hypotékou, při níž nikdo neučinil nabídku. Ibercaja Banco navrhla, aby jí byla nemovitost přiklepnuta za částku 179574 EUR, přičemž uvedla, že nabývací práva k nemovitosti zamýšlí postoupit společnosti Residencial Murillo SA, s jejím souhlasem. Ibercaja Banco předložila doklad o složení výše uvedené částky, která odpovídala výši příklepu.

23

Dne 25. října 2016 podala Ibercaja Banco návrh na náhradu nákladů řízení vyčíslených na 2886,19 eura a úroků ve výši 32538,28 EUR, přičemž tato částka byla vypočtena použitím sazby ve výši 12 % v souladu s ustanoveními zákona 1/2013. Tento návrh byl doručen povinné osobě.

24

Dne 9. listopadu 2016 MA podal písemnou námitku proti návrhu na zaplacení úroků, přičemž se dovolával zneužívající povahy ujednání o úrocích z prodlení a ujednání o minimálním úroku.

25

Usnesením ze dne 8. března 2017 Juzgado de Primera Instancia no 2 de Zaragoza (soud prvního stupně č. 2 v Zaragoze, Španělsko) poté, co konstatoval, že ujednání o předčasné splatnosti může být zneužívající, rozhodl v rámci organizačního procesního opatření přezkoumat případnou zneužívající povahu ujednání exekučního titulu. Účastníkům řízení poskytl lhůtu patnácti dnů k předložení vyjádření v tomto ohledu, jakož i k případnému přerušení řízení.

26

Ibercaja Banco vyjádřila nesouhlas s přerušením řízení a tvrdila, že zneužívající povahu ujednání smlouvy již nelze konstatovat z důvodu, že práva spojená s příklepem byla postoupena a bylo rozhodnuto o nákladech. Ibercaja Banco připomněla, že každopádně nepožadovala zaplacení úroků z prodlení ve výši 19 % a že v době, kdy byl účet uzavřen, nebylo zaplaceno několik splátek.

27

Usnesením ze dne 20. listopadu 2017 Juzgado de Primera Instancia no 2 de Zaragoza (soud prvního stupně č. 2 v Zaragoze) konstatoval zneužívající povahu ujednání o předčasné splatnosti a nařídil zastavení výkonu exekučního titulu bez náhrady nákladů řízení. Ibercaja Banco podala proti tomuto usnesení odvolání k Audiencia Provincial de Zaragoza (provinční soud v Zaragoze, Španělsko).

28

Usnesením ze dne 28. března 2018 změnil odvolací soud usnesení ze dne 20. listopadu 2017 a nařídil pokračování v řízení o výkonu exekučního titulu z důvodu, že zneužívající povahu ujednání úvěrové smlouvy již nelze posuzovat, jelikož tato smlouva již pozbyla účinnosti, hypoteční zástavní právo již bylo vykonáno a vlastnické právo již bylo převedeno. Odvolací soud tak vycházel ze zásady právní jistoty již vzniklých vlastnických vztahů.

29

Usnesením ze dne 31. července 2018 Juzgado de Primera Instancia no 2 de Zaragoza (soud prvního stupně č. 2 v Zaragoze) zamítl námitku týkající se určení výše úroků, a tudíž schválil částku 32389,89 eura z důvodu, že jelikož bylo řízení zahájeno po přijetí zákona 1/2013 a nebyla podána žádná námitka, již nelze zkoumat případnou zneužívající povahu ujednání z důvodu překážky věci pravomocně rozsouzené spojené s usnesením ze dne 26. ledna 2015.

30

MA podal proti tomuto usnesení odvolání k Audiencia Provincial de Zaragoza (provinční soud v Zaragoze).

31

Tento soud uvádí, že podle procesních podmínek řízení o výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou stanovených španělským právem je soud povinen v první fázi řízení i bez návrhu přezkoumat na základě článku 552 LEC případnou zneužívající povahu ujednání obsažených ve smlouvě o hypotečním úvěru tvořící základ pro výkon exekučního titulu. Tento přezkum by znamenal negativní posouzení v tom smyslu, že soud v rozhodnutí povolujícím výkon exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou neposkytuje žádné výslovné odůvodnění, pokud jde o jiná ujednání, než ujednání, která jsou považována za zneužívající. Vnitrostátní soudy tudíž nemohou konstatovat zneužívající povahu ujednání v pozdější fázi řízení a stejně tak spotřebitel jakožto dlužník, který nepodá ve stanovené lhůtě námitku proti výkonu exekučního titulu, se již nemůže zneužívající povahy ujednání dovolávat v rámci téhož řízení nebo v rámci pozdějšího nalézacího řízení. Vyvstává tedy otázka, zda jsou tyto procesní podmínky v souladu s čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 a se zásadou efektivity.

32

Kromě toho si předkládající soud klade otázku, od jakého okamžiku musí být řízení o výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou považováno za ukončené s ohledem na posouzení zneužívající povahy smluvních ujednání buď soudem jednajícím i bez návrhu, nebo na návrh účastníka řízení, kterého se týká výkon exekučního titulu. Konkrétněji vyvstává otázka, zda k ukončení tohoto řízení dochází, když bylo hypoteční zástavní právo realizováno, byla prodána nemovitost zatížená hypotékou a vlastnické právo k tomuto majetku bylo převedeno, nebo zda naopak uvedené řízení není ukončeno po převodu vlastnického práva a přezkum zneužívající povahy smluvních ujednání zůstává možný až do okamžiku, kdy je dlužník vystěhován z nemovitosti, což by mohlo vést ke zrušení řízení o výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou nebo ovlivnit podmínky, za kterých došlo k příklepu nemovitosti.

33

Za těchto podmínek se Audiencia Provincial de Zaragoza (provinční soud v Zaragoze) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

34

Podstatou první až třetí otázky předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátním právním předpisům, které z důvodu překážky věci pravomocně rozsouzené a z důvodu prekluze neumožňují ani soudu, aby i bez návrhu přezkoumal zneužívající povahu smluvních ujednání v rámci řízení o výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou, ani spotřebiteli, aby se po uplynutí lhůty pro podání námitky dovolával zneužívající povahy těchto ujednání v tomto řízení nebo v pozdějším určovacím řízení, pokud uvedená ujednání již byla při zahájení řízení o výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou předmětem přezkoumání jejich případné zneužívající povahy provedeného soudem i bez návrhu, ale soudní rozhodnutí povolující výkon exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou neuvádí žádné odůvodnění, ani ve stručné formě, prokazující tento přezkum a ani neuvádí, že posouzení provedené tímto soudem po uvedeném přezkumu již nebude možné zpochybnit bez podání námitky v uvedené lhůtě.

35

Podle ustálené judikatury Soudního dvora vychází systém ochrany zavedený směrnicí 93/13 z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, co se týče vyjednávací síly i úrovně informovanosti (mimo jiné viz rozsudek ze dne 26. ledna 2017, Banco Primus, C‑421/14, EU:C:2017:60, bod 40 a citovaná judikatura).

36

Vzhledem k takovémuto nerovnému postavení stanoví čl. 6 odst. 1 této směrnice, že zneužívající ujednání nejsou pro spotřebitele závazná. Jedná se o kogentní ustanovení, které má nahradit formální rovnováhu, již smlouva nastoluje mezi právy a povinnostmi smluvních stran, rovnováhou skutečnou, která má obnovit rovnost mezi smluvními stranami (mimo jiné viz rozsudek ze dne 26. ledna 2017, Banco Primus, C‑421/14, EU:C:2017:60, bod 41 a citovaná judikatura).

37

V tomto kontextu již Soudní dvůr několikrát uvedl, že vnitrostátní soud má povinnost posuzovat zneužívající povahu smluvního ujednání spadajícího do působnosti směrnice 93/13 i bez návrhu a odstraňovat tak nerovnováhu, která existuje mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem, pokud má za tímto účelem k dispozici nezbytné informace o právním a skutkovém stavu (rozsudky ze dne 14. března 2013, Aziz, C‑415/11, EU:C:2013:164, bod 46 a citovaná judikatura, ze dne 21. prosince 2016, Gutiérrez Naranjo a další, C‑154/15, C‑307/15 a C‑308/15, EU:C:2016:980, bod 58, jakož i ze dne 26. ledna 2017, Banco Primus, C‑421/14, EU:C:2017:60, bod 43).

38

Kromě toho směrnice 93/13 ukládá členským státům, jak vyplývá z jejího čl. 7 odst. 1 ve spojení s dvacátým čtvrtým bodem jejího odůvodnění, povinnost zajistit přiměřené a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli (rozsudek ze dne 26. června 2019, Addiko Bank, C‑407/18, EU:C:2019:537, bod 44 a citovaná judikatura).

39

I když Soudní dvůr již několikrát upravil – s přihlédnutím k požadavkům čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 – způsob, jakým vnitrostátní soud musí zajistit ochranu práv, která pro spotřebitele vyplývají z této směrnice, nic to nemění na tom, že unijní právo v zásadě neharmonizuje postupy použitelné na přezkum údajně zneužívající povahy smluvního ujednání, a že se na ně tedy vztahuje vnitrostátní právní řád členských států, a to na základě zásady jejich procesní autonomie s tím, že nesmí být méně příznivé než ty, kterými se řídí obdobné situace ve vnitrostátním právu (zásada rovnocennosti), ani nesmějí v praxi znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat výkon práv přiznaných spotřebitelům unijním právním řádem (zásada efektivity) (mimo jiné viz rozsudek ze dne 26. června 2019, Addiko Bank, C‑407/18, EU:C:2019:537, body 45 a 46, jakož i citovaná judikatura).

40

Za těchto podmínek je třeba určit, zda tato ustanovení vyžadují, aby soud rozhodující o výkonu exekučního titulu přezkoumal případnou zneužívající povahu smluvních ujednání bez ohledu na vnitrostátní procesní pravidla uplatňující zásadu překážky věci pravomocně rozsouzené ve vztahu k soudnímu rozhodnutí, které výslovně neodráží žádný přezkum ohledně této otázky.

41

V tomto ohledu je třeba především připomenout význam, který má jak v unijním právním řádu, tak ve vnitrostátních právních řádech zásada překážky věci pravomocně rozsouzené. Soudní dvůr měl totiž již příležitost upřesnit, že za účelem zajištění jak stability práva a právních vztahů, tak řádného výkonu spravedlnosti je důležité, aby soudní rozhodnutí, která se po vyčerpání možných procesních prostředků nebo po uplynutí lhůt stanovených pro tyto procesní prostředky stala pravomocnými, již nemohla být zpochybněna (mimo jiné viz rozsudky ze dne 6. října 2009, Asturcom Telecomunicaciones, C‑40/08, EU:C:2009:615, body 35 a 36, jakož i ze dne 26. ledna 2017, Banco Primus, C‑421/14, EU:C:2017:60, bod 46).

42

Soudní dvůr rovněž připustil, že ochrana spotřebitele není absolutní. Konkrétně měl za to, že unijní právo neukládá vnitrostátnímu soudu, aby nepoužil vnitrostátní procesní pravidla spojující s určitým rozhodnutím překážku věci rozsouzené, i kdyby to umožňovalo napravit porušení ustanovení obsaženého ve směrnici 93/13, bez ohledu na povahu takového ustanovení (mimo jiné viz rozsudky ze dne 6. října 2009, Asturcom Telecomunicaciones, C‑40/08, EU:C:2009:615, bod 37, jakož i ze dne 21. prosince 2016, Gutiérrez Naranjo a další, C‑154/15, C‑307/15 a C‑308/15, EU:C:2016:980, bod 68), avšak s výhradou, v souladu s judikaturou připomenutou v bodě 39 tohoto rozsudku, dodržení zásad rovnocennosti a efektivity.

43

Pokud jde o zásadu rovnocennosti, je třeba uvést, že Soudní dvůr nemá k dispozici žádnou informaci, která by byla s to vzbudit pochybnosti o souladu vnitrostátní právní úpravy dotčené ve věci v původním řízení s touto zásadou. Ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, nevyplývá, že vnitrostátní právo umožňuje exekučnímu soudu přezkoumat soudní rozhodnutí zakládající překážku věci rozsouzené, a to i v případě případného porušení vnitrostátních kogentních pravidel.

44

Pokud jde o zásadu efektivity, Soudní dvůr rozhodl, že každý případ, v němž vyvstává otázka, zda vnitrostátní procesní ustanovení znemožňuje nebo nadměrně ztěžuje použití unijního práva, musí být analyzován s přihlédnutím k postavení tohoto ustanovení v řízení jako celku, k jeho průběhu a zvláštnostem, jakož i případně k zásadám, které jsou základními zásadami vnitrostátního právního systému, jako jsou například ochrana práva na obhajobu, zásada právní jistoty a řádný průběh řízení (rozsudek ze dne 22. dubna 2021, Profi Credit Slovakia, C‑485/19, EU:C:2021:313, bod 53). Soudní dvůr měl za to, že dodržování zásady efektivity nicméně nemůže vést až k tomu, že zcela nahradí úplnou nečinnost dotyčného spotřebitele (rozsudek ze dne 1. října 2015, ERSTE Bank Hungary, C‑32/14, EU:C:2015:637, bod 62).

45

Kromě toho Soudní dvůr uvedl, že povinnost členských států zajistit účinnost práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, s sebou nese zejména pro práva vyplývající ze směrnice 93/13 požadavek účinné soudní ochrany, opětovně potvrzený v čl. 7 odst. 1 této směrnice a zakotvený rovněž v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie, který platí mimo jiné při stanovení procesních podmínek týkajících se žalob založených na takových právech (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. června 2021, BNP Paribas Personal Finance, C‑776/19 až C‑782/19, EU:C:2021:470, bod 29 a citovaná judikatura).

46

Soudní dvůr v tomto ohledu rozhodl, že bez účinného přezkumu případné zneužívající povahy ujednání dotyčné smlouvy nelze zaručit dodržování práv přiznaných směrnicí 93/13 (rozsudek ze dne 4. června 2020, Kancelaria Medius, C‑495/19, EU:C:2020:431, bod 35 a citovaná judikatura).

47

Z toho vyplývá, že podmínky stanovené vnitrostátními právními řády, na které odkazuje čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13, nemohou zasahovat do podstaty práva nebýt vázán ujednáním, o němž se má za to, že je zneužívající, které pro spotřebitele vyplývá z tohoto ustanovení (rozsudky ze dne 21. prosince 2016, Gutiérrez Naranjo a další, C‑154/15, C‑307/15 a C‑308/15, EU:C:2016:980, bod 71, jakož i ze dne 26. ledna 2017, Banco Primus, C‑421/14, EU:C:2017:60, bod 51).

48

Ve věci v původním řízení z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že při zahájení řízení o výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou, jak již bylo uvedeno částečně v bodě 31 tohoto rozsudku, příslušný soud zkoumal i bez návrhu otázku, zda lze jedno z ujednání dotčené smlouvy kvalifikovat jako zneužívající. Poté, co měl za to, že tomu tak nebylo, nařídil výkon exekučního titulu bez výslovného uvedení přezkumu i bez návrhu ve svém rozhodnutí. Z tohoto rozhodnutí rovněž vyplývá, že po uplynutí lhůty deseti dnů, která běží ode dne oznámení tohoto rozhodnutí pro podání námitky proti výkonu exekučního titulu, je právo povinného napadnout výkon exekučního titulu prekludováno, a to i z důvodů vycházejících z potenciálně zneužívající povahy ujednání smlouvy uzavřené s prodávajícím nebo poskytovatelem.

49

Vzhledem k tomu, že rozhodnutí, kterým soud nařídil zahájení řízení o výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou, neobsahuje žádný důvod, který by prokazoval existenci přezkumu zneužívající povahy ujednání právního titulu, na jehož základě bylo toto řízení zahájeno, nebyl spotřebitel informován o existenci tohoto přezkumu ani alespoň stručně o důvodech, na jejichž základě měl soud za to, že dotčená ujednání nemají zneužívající povahu. Nemohl tudíž posoudit s plnou znalostí věci, zda je třeba proti tomuto rozhodnutí podat opravný prostředek.

50

Jak uvedl generální advokát v bodě 63 svého stanoviska, povinnost vnitrostátního soudu zkoumat i bez návrhu případnou zneužívající povahu smluvních ujednání je odůvodněna povahou a významem veřejného zájmu, od něhož se odvíjí ochrana, kterou směrnice 93/13 přiznává spotřebitelům. Účinný přezkum případné zneužívající povahy smluvních ujednání, jak vyžaduje směrnice 93/13, by přitom nemohl být zaručen, pokud by se překážka věci rozsouzené týkala rovněž soudních rozhodnutí, která takový přezkum nezmiňují.

51

Naproti tomu je třeba mít za to, že tato ochrana by byla zajištěna, pokud by v případě uvedeném v bodech 49 a 50 tohoto rozsudku vnitrostátní soud ve svém rozhodnutí povolujícím výkon exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou výslovně uvedl, že i bez návrhu provedl přezkum zneužívající povahy ujednání právního titulu, na jehož základě bylo zahájeno řízení o výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou, že tento přezkum, alespoň stručně odůvodněný, neodhalil existenci žádného zneužívajícího ujednání a že při nepodání námitky ve lhůtě stanovené vnitrostátním právem bude pro spotřebitele nemožné uplatnit případnou zneužívající povahu těchto ujednání.

52

Z předcházejících úvah vyplývá, že čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátním právním předpisům, které z důvodu překážky věci pravomocně rozsouzené a prekluze neumožňují ani soudu, aby i bez návrhu zkoumal zneužívající povahu smluvních ujednání v rámci řízení o výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou, ani spotřebiteli, aby se po uplynutí lhůty pro podání námitky dovolával zneužívající povahy těchto ujednání v tomto řízení nebo v pozdějším určovacím řízení, pokud uvedená ujednání již byla při zahájení řízení o výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou předmětem přezkumu jejich případné zneužívající povahy provedeného soudem i bez návrhu, ale soudní rozhodnutí povolující výkon exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou neuvádí žádné odůvodnění, alespoň ve stručné formě, prokazující tento přezkum a ani neuvádí, že posouzení provedené tímto soudem po uvedeném přezkumu již nebude možné zpochybnit bez podání námitky v uvedené lhůtě.

53

Podstatou čtvrté otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátním právním přepisům, které neumožňují vnitrostátnímu soudu, který jedná bez návrhu nebo na návrh spotřebitele, aby zkoumal případnou zneužívající povahu smluvních ujednání, když bylo hypoteční zástavní právo realizováno, byla prodána nemovitost zatížená hypotékou a vlastnické právo k nemovitosti, která byla předmětem příslušné smlouvy, bylo převedeno na třetí osobu.

54

Je třeba připomenout, že v bodě 50 rozsudku ze dne 7. prosince 2017, Banco Santander (C‑598/15, EU:C:2017:945), Soudní dvůr rozhodl, že čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 se nepoužijí na řízení zahájené vydražitelem nemovitosti na základě mimosoudního výkonu hypotečního zástavního práva k této nemovitosti, s jehož zřízením ve prospěch věřitelského podniku spotřebitel souhlasil, jehož cílem je ochrana věcných práv zákonně nabytých uvedeným vydražitelem, jelikož uvedené řízení je zaprvé nezávislé na právním vztahu mezi poskytovatelem, který je věřitelem, a spotřebitelem a zadruhé došlo k výkonu hypotečního zástavního práva, nemovitost byla prodána a došlo k převodu k ní se vztahujících věcných práv, aniž by spotřebitel využil v tomto ohledu právem stanovených možností. Zvláště Soudní dvůr v bodě 44 uvedeného rozsudku zdůraznil, že se dotčené řízení netýkalo nuceného výkonu hypotečního zástavního práva a nebylo založeno na smlouvě o hypotečním úvěru.

55

Naproti tomu, jak uvedl generální advokát v bodě 71 svého stanoviska, projednávaná věc spadá do kontextu řízení o výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou, které se týká právního vztahu mezi spotřebitelem a poskytovatelem, jenž je věřitelem, kteří uzavřeli smlouvu o hypotečním úvěru.

56

Jak vyplývá z odpovědi na první až třetí otázku, pokud soudní rozhodnutí povolující výkon exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou bylo přijato poté, co soud i bez návrhu provedl předchozí přezkum zneužívající povahy ujednání právního titulu, na jehož základě bylo toto řízení zahájeno, avšak pokud toto rozhodnutí neuvádí žádné odůvodnění, alespoň ve stručné formě, prokazující tento přezkum a ani neuvádí, že posouzení provedené tímto soudem po uvedeném přezkumu již nebude možné zpochybnit bez podání námitky ve lhůtě stanovené za tímto účelem, nelze vůči spotřebiteli namítat ani překážku věci pravomocně rozsouzené ani prekluzi, s cílem zbavit ho ochrany proti zneužívajícím ujednáním, kterou má na základě čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 v dalších etapách tohoto řízení, jako je žádost o zaplacení úroků dlužných bankovní instituci z důvodu neplnění dotčené smlouvy o hypotečním úvěru ze strany spotřebitele, nebo pozdějšího nalézacího řízení.

57

V takové situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, kdy bylo řízení o výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou ukončeno a vlastnické právo k tomuto majetku bylo převedeno na třetí osobu, soud jednající bez návrhu nebo na návrh spotřebitele již nemůže provést přezkum zneužívající povahy smluvních ujednání, který by vedl ke zrušení aktů o převodu vlastnictví a ke zpochybnění právní jistoty převodu vlastnictví, který již byl uskutečněn vůči třetí osobě.

58

Spotřebiteli však musí být v takové situaci v souladu s čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13, ve spojení se zásadou efektivity, umožněno dovolávat se zneužívající povahy ujednání smlouvy o hypotečním úvěru v rámci samostatného následného řízení, aby mohl účinně a v plném rozsahu uplatnit svá práva na základě této směrnice, s cílem získat náhradu finanční škody vzniklé uplatněním těchto ujednání.

59

V důsledku toho je třeba na čtvrtou otázku odpovědět tak, že čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání vnitrostátním právním předpisům, které neumožňují vnitrostátnímu soudu, který jedná bez návrhu nebo na návrh spotřebitele, aby zkoumal případnou zneužívající povahu smluvních ujednání, když bylo hypoteční zástavní právo realizováno, byla prodána nemovitost zatížená hypotékou a vlastnické právo k této nemovitosti bylo převedeno na třetí osobu, pod podmínkou, že spotřebitel, jehož nemovitost byla předmětem řízení o výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou, bude moci uplatnit svá práva v následném řízení s cílem získat na základě této směrnice náhradu finančních důsledků vyplývajících z uplatnění zneužívajících ujednání.

60

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto: