1.

Úrokové deriváty v eurech (Euro Interest Rate Derivatives, dále jen „EIRDs“) jsou často využívány bankami, institucionálními investory, společnostmi a jednotlivci jako zajištění proti změnám tržních úrokových sazeb. Sazby „Euro Interbank Offered Rates“ (dále jen „Euribor“) jsou významné, jelikož poskytují referenční hodnotu pro ceny úrokových sazeb všech druhů finančních produktů, jako jsou swapy úrokových sazeb („interest rate swaps“), termínové smlouvy („futures“) na úrokové sazby, spořicí účty a hypotéky. Naproti tomu „Euro Over-Night Index Average“ (dále jen „EONIA“) sloužila jako mezibankovní jednodenní referenční sazba pro euro. EONIA byla s účinností ode dne 3. ledna 2022 zrušena.

2.

V rámci projednávaného kasačního opravného prostředku některé společnosti patřící do bankovní skupiny HSBC navrhují, aby Soudní dvůr zrušil rozsudek Tribunálu ( 2 ), kterým byla částečně zamítnuta jejich žaloba směřující na zrušení rozhodnutí Komise, kterým jim byla uložena pokuta za účast na kartelové dohodě na trhu EIRDs ve spojení s Euribor nebo EONIA v období od 12. února do 27. března 2007 ( 3 ).

3.

Tento kasační opravný prostředek vyvolává řadu procesních a hmotněprávních otázek týkajících se unijního práva hospodářské soutěže. K těm zvláště významným patří povinnost Evropské komise jednat v rámci hybridního řízení ( 4 ) nestranně a respektovat zásadu presumpce neviny stran, které neusilují o narovnání, jakož i pojem „protiprávní jednání z hlediska účelu“.

4.

Skutkový a právní rámec projednávané věci, jak je uvedený v napadeném rozsudku ( 5 ), lze shrnout následovně.

5.

Dne 14. června 2011 požádala bankovní skupina Barclays (dále jen „Barclays“) Komisi o rezervaci pořadí na základě oznámení Komise o ochraně před pokutami a o snížení pokut v případech kartelů ( 6 ), přičemž ji informovala o existenci kartelové dohody v odvětví EIRDs a o svém úmyslu spolupracovat. Dne 14. října 2011 byla Barclays poskytnuta podmínečná ochrana před pokutou.

6.

Ve dnech 5. března a 29. října 2013 zahájila Komise na základě čl. 11 odst. 6 nařízení č. 1/2003 řízení o nesplnění povinnosti vůči HSBC Holdings plc, HSBC Bank plc a HSBC Continental Europe (dříve HSBC France) (dále jen společně „HSBC“ nebo „navrhovatelky“), jakož i Barclays, Crédit Agricole SA a Crédit agricole Corporate and Investment Bank (dále jen společně „Crédit agricole“), Deutsche Bank AG, Deutsche Bank Services (Jersey) Ltd a DB Group Services (UK) Ltd (dále jen společně „Deutsche Bank“), JP Morgan Chase & Co., JP Morgan Chase Bank National Association a JP Morgan Services LLP (dále jen společně „JP Morgan“), Royal Bank of Scotland plc a Royal Bank of Scotland Group plc (dále jen společně „RBS“) a Société Générale.

7.

Barclays, Deutsche Bank, Société générale a RBS měly v úmyslu zúčastnit se postupu při narovnání podle článku 10a nařízení č. 773/2004. Navrhovatelky, Crédit Agricole a JP Morgan se rozhodly tohoto postupu při narovnání nezúčastnit.

8.

Dne 4. prosince 2013 přijala Komise ve vztahu k Barclays, Deutsche Bank, Société générale a RBS rozhodnutí C(2013) 8512 final v řízení podle článku 101 [SFEU] a článku 53 Dohody o EHP [Věc AT.39914 – Úrokové deriváty v eurech (EIRD) (Narovnání)], ve kterém dospěla k závěru, že tyto podniky porušily článek 101 SFEU a článek 53 Dohody o EHP tím, že se zúčastnily jediného a trvajícího protiprávního jednání, které mělo za cíl změnit běžný průběh určování cen na trhu EIRDs.

9.

Dne 19. března 2014 Komise zaslala navrhovatelkám, jakož i Crédit Agricole a JP Morgan, oznámení námitek.

10.

Navrhovatelkám byly zpřístupněny části spisu Komise a jejich zástupci měli rovněž přístup ke spisu v prostorách Komise. Navrhovatelky měly také přístup k oznámení námitek zaslanému stranám usilujícím o narovnání, k odpovědím těchto stran, jakož i k rozhodnutí o narovnání.

11.

Dne 14. listopadu 2014 předložily navrhovatelky svá písemná vyjádření v návaznosti na oznámení námitek a vyjádřily se na jednání konaném ve dnech 15. až 17. června 2015.

12.

Dne 7. prosince 2016 přijala Komise na základě článků 7 a 23 nařízení č. 1/2003 sporné rozhodnutí.

13.

Podle článku 1 sporného rozhodnutí porušily navrhovatelky článek 101 SFEU a článek 53 Dohody o EHP tím, že se v období od 12. února 2007 do 27. března 2007 zúčastnily „jediného a trvajícího protiprávního jednání v souvislosti s EIRDs. Toto protiprávní jednání, které bylo rozšířeno na celý EHP, spočívalo v dohodách nebo jednáních ve vzájemné shodě, jejichž cílem bylo narušit běžný průběh oceňování složek v odvětví úrokových derivátů v eurech […]“.

14.

Na základě článku 2 sporného rozhodnutí byly navrhovatelkám společně a nerozdílně uloženy pokuty ve výši 33606600 eur.

15.

Žalobou podle článku 263 SFEU podanou dne 17. února 2017 se navrhovatelky v podstatě domáhaly, aby Tribunál zrušil sporné rozhodnutí nebo podpůrně změnil výši pokuty.

16.

Rozsudkem ze dne 24. září 2019 Tribunál zamítl žalobní důvody navrhovatelek, které se týkaly: i) konstatování Komise o existenci protiprávního jednání z hlediska účelu; ii) konstatování Komise o existenci jediného a trvajícího protiprávního jednání; a iii) údajného nesprávného právního posouzení a porušení podstatných formálních náležitostí v průběhu správního řízení. Tribunál měl však za to, že sporné rozhodnutí bylo stiženo neadekvátním odůvodněním, pokud jde o stanovení výše pokuty.

17.

V důsledku toho Tribunál částečně zrušil (bod 1 výroku) a částečně potvrdil (bod 2 výroku) sporné rozhodnutí a uložil navrhovatelkám i Komisi, že ponesou vlastní náklady řízení (body 3 a 4 výroku).

18.

Ve svém kasačním opravném prostředku podaném k Soudnímu dvoru dne 3. prosince 2019 navrhovatelky navrhují, aby Soudní dvůr: i) zrušil bod 2 výroku napadeného rozsudku, ii) zrušil čl. 1 písm. b) sporného rozhodnutí nebo podpůrně zrušil čl. 1 písm. b) v rozsahu, v němž odkazuje na účast HSBC na jediném a trvajícím protiprávním jednání po 19. březnu 2007, a iii) uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

19.

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr žalobu zamítl a uložil navrhovatelkám náhradu nákladů řízení.

20.

Usneseními předsedy Soudního dvora ze dne 16. července 2020 bylo povoleno vedlejší účastenství Crédit Agricole a JP Morgan (dále jen „vedlejší účastnice“) na podporu návrhových žádání navrhovatelek.

21.

Rozhodnutím ze dne 28. června 2021 Komise změnila a znovu přijala sporné rozhodnutí, aby napravila neadekvátní odůvodnění, pokud jde o pokutu uloženou navrhovatelkám (dále jen „rozhodnutí z roku 2021“) ( 7 ).

22.

Dne 7. září 2021 byla Komise na základě organizačního procesního opatření přijatého podle článku 62 jednacího řádu Soudního dvora vyzvána, aby předložila kopii rozhodnutí z roku 2021 a odpověděla na tři otázky týkající se účinků uvedeného rozhodnutí na (původní) rozhodnutí, které je předmětem napadeného rozsudku. Dopisem ze dne 16. září 2021 informovala Komise Soudní dvůr, že na základě rozhodnutí z roku 2021 byly změněny pouze body odůvodnění a výrok sporného rozhodnutí týkající se výše pokuty uložené navrhovatelkám. Rozhodnutí z roku 2021 oproti tomu nezměnilo části sporného rozhodnutí, které jsou předmětem tohoto řízení o kasačním opravném prostředku.

23.

Navrhovatelky, vedlejší účastnice řízení a Komise se vyjádřily na jednání před Soudním dvorem, které se konalo dne 26. ledna 2022.

24.

Toto stanovisko se bude zabývat každým ze šesti důvodů kasačního opravného prostředku v pořadí, v jakém byly předloženy navrhovatelkami, a společně se bude zabývat těmi důvody kasačního opravného prostředku, které se týkají stejných otázek.

25.

Nejprve se tedy budu zabývat výtkami vycházejícími z toho, že Komise porušila některá procesní práva a záruky navrhovatelek (část A). Zadruhé se zaměřím na důvody kasačního opravného prostředku navrhovatelek, které se týkají jednání navrhovatelek, které Tribunál kvalifikoval jako protiprávní jednání „z hlediska účelu“ ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU (část B). Zatřetí a nakonec se budu zabývat argumenty navrhovatelek týkajícími se konstatování Tribunálu, podle kterých se navrhovatelky podílely na „jediném a trvajícím protiprávním jednání“ (část C).

26.

S ohledem na počet a význam otázek vznesených tímto kasačním opravným prostředkem se toto stanovisko bude podrobněji zabývat otázkami, které mohou vyvolávat nové právní otázky nebo v každém případě otázkami, které vykazují určitou míru složitosti. Ostatními otázkami se budu zabývat stručněji, neboť podle mého názoru mohou být vyřešeny na základě ustálené judikatury.

27.

Prvním důvodem kasačního opravného prostředku, který směřuje proti bodům 287 až 292 napadeného rozsudku, navrhovatelky tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení jejich důvodů vycházejících z porušení zásady presumpce neviny, jejich práva na řádnou správu a práva na obhajobu ze strany Komise.

28.

Navrhovatelky tvrdí, že Komise tím, že postupovala na základě postupného hybridního řízení ( 8 ), nenapravitelně poškodila jejich postavení před skutečným přijetím sporného rozhodnutí, čímž porušila zásadu presumpce neviny. V rozhodnutí o narovnání, i když nebylo určeno HSBC, bylo totiž uvedeno, že HSBC se podílela na dvoustranných jednáních s jinou bankou, jejichž cílem bylo omezení hospodářské soutěže. Toto konstatování nemohlo být podle navrhovatelek změněno v následném (běžném) řízení, které se týkalo stran, které neusilovaly o narovnání, včetně navrhovatelek.

29.

Navrhovatelky rovněž tvrdí, že Komise porušila jejich právo na řádnou správu tím, že při posuzování jejich případu nejednala nestranně. Podle navrhovatelek bylo toto porušení potvrzeno evropským veřejným ochráncem práv. V roce 2015 evropský veřejný ochránce práv konstatoval, že komisař pro hospodářskou soutěž (dále jen „tehdejší komisař“) učinil v letech 2012 a 2014 určitá veřejná prohlášení, která mohla být vnímána tak, že Komise (nebo sám komisař) již rozhodla o výsledku probíhajícího šetření, což představuje případ nesprávného úředního postupu ( 9 ).

30.

Navrhovatelky tvrdí, že Tribunál při posuzování argumentů týkajících se presumpce neviny a práva na řádnou správu zvolil nesprávné právní kritérium, když jim uložil povinnost prokázat, že pokud by k protiprávnímu jednání nedošlo, rozhodnutí by bylo odlišné ( 10 ) (dále jen „kritérium vyplývající z rozsudku Suiker Unie“ ( 11 )). Správným právním kritériem, které mělo být podle navrhovatelek použito, je to, zda existovala „byť jen nepatrná možnost“, že by konkrétní rozhodnutí mohlo být odlišné ( 12 ).

31.

Vedlejší účastnice předložily k tomuto bodu podobné argumenty. Crédit Agricole má konkrétně za to, že pokud nelze v rozhodnutí o narovnání plně zaručit dodržování presumpce neviny stran neusilujících o narovnání, měla by Komise jednotlivá rozhodnutí (tedy rozhodnutí o narovnání a běžná rozhodnutí) přijmout současně. Pokud jde o povinnost nestrannosti Komise, Crédit Agricole tvrdí, že napadený rozsudek je neadekvátní odůvodněn, jelikož se zabývá údajným porušením objektivní nestrannosti, ale nikoli porušením subjektivní nestrannosti. JP Morgan má za to, že Tribunál použitím kritéria vyplývajícího z rozsudku „Suiker Unie“ uložil navrhovatelkám důkazní břemeno, které nelze unést, čímž došlo k porušení jejich práva na účinnou právní ochranu zakotveného v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

32.

Komise kritiku napadeného rozsudku ze strany navrhovatelek odmítá. Komise tvrdí, že tím, že přijala rozhodnutí o narovnání dříve než sporné rozhodnutí, dodržela svou povinnost objektivní nestrannosti i zásadu presumpce neviny. V této souvislosti Komise zdůrazňuje, že postupnému hybridnímu řízení o narovnání nebrání ani relevantní právní předpisy ( 13 ), ani judikatura unijních soudů ( 14 ). Komise má za to, že Tribunál správně rozhodl, že rozhodnutí o narovnání i) neobsahovalo žádný závěr o odpovědnosti ani žádný závěr, který nepříznivě zasahuje do postavení HSBC, a ii) obsahovalo pouze několik odkazů na HSBC, které se omezovaly na to, co bylo nezbytně nutné k popisu a prokázání věci proti stranám dohody o narovnání.

33.

Kromě toho Komise tvrdí, že tím, že Tribunál postupoval na základě kritéria vyplývajícího z rozsudku Suiker Unie, postupoval v souladu s judikaturou, podle níž jakákoli vada spočívající v nedostatku objektivní nestrannosti Komise (nebo některého z jejích zaměstnanců) může vést ke zrušení uvedeného rozhodnutí, pokud se prokáže, že kdyby neexistovala, mělo by uvedené rozhodnutí jiný obsah ( 15 ). Kritérium navržené navrhovatelkami se podle Komise týká jiného procesního pochybení (porušení práva podniku na obhajobu), které se liší od pochybení tvrzeného v projednávané věci (nedostatek nestrannosti).

34.

Argumenty předložené navrhovatelkami se v podstatě týkají dvou bodů, kterými se budu nyní zabývat.

35.

Tribunál v napadeném rozsudku odmítl žalobní důvody navrhovatelek týkající se zásady presumpce neviny a práva na řádnou správu jako irelevantní. Tribunál uvedl, že i kdyby v tomto ohledu došlo k porušení, procesní vada, které se Komise dopustila, by vedla ke zrušení sporného rozhodnutí pouze tehdy, pokud by byla naplněna kritéria vyplývající z rozsudku Suiker Unie. Avšak vzhledem k tomu, že Tribunál již konstatoval, že ve sporném rozhodnutí byla právně dostačujícím způsobem prokázána účast HSBC na dotčeném protisoutěžním jednání, měl Tribunál za to, že uvedené kritérium nebylo splněno.

36.

Navrhovatelky tyto úvahy kritizují a tvrdí, že Tribunál přijal nesprávné právní kritérium, pokud jde o důsledky nesplnění povinností ze strany Komise.

37.

Souhlasím.

38.

Abych vysvětlil, proč jsem tohoto názoru, může být užitečné uvést krátký přehled judikatury týkající se důsledků případných procesních vad Komise při vedení řízení v oblasti hospodářské soutěže. Evropská unie totiž doposud nemá komplexní právní úpravu, která by určovala důsledky procesních vad Komise, k nimž došlo v průběhu správního řízení ( 16 ). Ani nařízení č. 1/2003 v tomto ohledu neobsahuje zvláštní pravidla. Je tedy na unijních soudech, aby tuto mezeru zaplnily.

39.

Na první pohled může judikatura působit spíše diverzifikovaně, či dokonce poněkud zmateně ( 17 ). Je třeba připustit, že důvody, proč unijní soudy například přijaly odlišná právní kritéria za účelem určení důsledků plynoucích z procesních vad nebo se v tomto ohledu řídily odlišnými zásadami, pokud jde o důkazní břemeno a úroveň důkazů, nejsou na první pohled zřejmé.

40.

Pokud se však podíváme nad rámec pouhé terminologie jednotlivých rozhodnutí v dané oblasti, které byly vydány v průběhu několika desetiletí soudní činnosti, a i když ne všechna rozhodnutí přesně zapadají do vymezených skupin, lze vysledovat dva hlavní soubory judikatury.

41.

V rámci prvního souboru judikatury unijní soudy bez dalšího rušily rozhodnutí přijatá na základě řízení, v němž Komise porušila „podstatnou formální náležitost“. V uvedených věcech měl Soudní dvůr za to, že není nezbytné, aby podniky uplatňující procesní vadu prokázaly, že taková vada mohla ovlivnit průběh řízení a obsah dotčeného rozhodnutí v jejich neprospěch ( 18 ).

42.

Striktní přístup v případech, kdy Komise nedodrží podstatné formální náležitosti – tj. základní ustanovení procesní povahy stanovená v primárním nebo sekundárním unijním právu – je podle mého názoru plně odůvodněný. V takových případech Komise v podstatě jedná mimo právní rámec stanovený Smlouvami a v rozporu se zásadami legality a svěřených pravomocí ( 19 ).

43.

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 13 odst. 2 SEU unijní orgány „jednají v mezích působnosti svěřené [jim] Smlouvami a v souladu s postupy, podmínkami a cíli v nich stanovenými“ ( 20 ). Kromě toho v souladu s čl. 296 druhým pododstavcem SFEU „musí právní akty [Unie] obsahovat odůvodnění“. Při přijímání aktů, které mají závazné právní účinky, totiž orgány Unie nemohou ignorovat nejzákladnější procesní pravidla, zejména tím, že postupují podle postupů sui generis ( 21 ) nebo přijímají akty, které nejsou dostatečně odůvodněny a znemožňují soudní přezkum ( 22 ).

44.

Pokud tedy Komise nedodrží podstatné formální náležitosti, existuje jasný (a naléhavý) veřejný zájem na tom, aby byl unijní právní řád zbaven aktů, které jsou stiženy tak závažnými důvody neplatnosti. Tento veřejný zájem odůvodňuje okamžité zrušení dotčených aktů nezávisle na jejich koexistenci (a shodě) se soukromým zájmem určitých podniků, jejichž procesní práva byla porušena. Z tohoto důvodu podniky, které se dovolávají porušení podstatné formální náležitosti, nemusí prokazovat existenci nepříznivých účinků vzniklých v důsledku tohoto nedostatku: ke zrušení příslušného rozhodnutí postačí prokázání nedostatku.

45.

V rámci druhého souboru judikatury se unijní soudy zabývaly procesními vadami, u nichž nelze identifikovat převažující veřejný zájem na zrušení dotčeného aktu. V takových věcech je na dotčených podnicích, aby se dovolaly porušení, právně dostačujícím způsobem jej prokázaly a – obvykle – uvedly případné důsledky, které z něho vyplývají. V uvedených věcech unijní soudy obecně zvolily kritérium, které lze označit – pokud si vypůjčím výraz používaný ve Spojených státech amerických – jako „nezávažné pochybení“. Jednoduše řečeno, procesní vada povede ke zrušení napadeného aktu pouze v případě, pokud tato vada ovlivnila nebo mohla ovlivnit výsledek řízení.

46.

Přesná formulace kritéria nezávažného pochybení se však v jednotlivých rozhodnutích lišila a fluktuovala – v závislosti na konkrétních okolnostech každého případu – mezi mírnější a přísnější formou. Mimoto Soudní dvůr patrně v některých případech použil v tomto ohledu domněnku. V rámci judikatury týkající se nesrovnalostí ovlivňujících především práva soukromých subjektů tak lze nalézt tři různé oblasti rozsudků.

47.

V první oblasti rozsudků Soudní dvůr postupoval podle nejpřísnější formy kritéria nezávažného pochybení, která, jak bylo uvedeno výše, byla poprvé vyjádřena, alespoň v oblasti práva hospodářské soutěže, v rozsudku Suiker Unie ( 23 ). Jde rovněž o kritérium, které Tribunál použil v napadeném rozsudku. Podle této formulace uvedeného kritéria vede procesní vada ke zrušení rozhodnutí Komise pouze tehdy, pokud žalobce může prokázat, že v případě neexistence vady by řízení vedlo k odlišnému výsledku. Podle tohoto kritéria leží důkazní břemeno ohledně scénáře „co když“ na straně žalobce a prahová hodnota, která vede ke zrušení napadeného rozhodnutí, je představována „téměř jistotou“ nebo přinejmenším „vysokou pravděpodobností“.

48.

V rámci druhé oblasti rozsudků má kritérium nezávažného pochybení patrně lehčí formu. Unijní soudy totiž v několika případech uvedly, že napadená rozhodnutí mají být zrušena, pokud žalobci prokáží, že pokud by k procesní vadě nedošlo, mohlo řízení dospět k jinému výsledku ( 24 ). I v uvedených případech bylo důkazní břemeno, alespoň zpočátku, na žalobcích. Požadovaná úroveň dokazování je však nižší (běžně postačuje pouhá „možnost“), což vede k tomu, že jakmile žalobce unese důkazní břemeno, důkazní břemeno se přesouvá na Komisi.

49.

Konečně ve třetí oblasti rozsudků Soudní dvůr poté, co zjistil vadu řízení, která vedla k závažnému a zjevnému porušení určitého procesního práva dotčeného podniku, předpokládal, že vada měla či mohla mít vliv na výsledek řízení. Soudní dvůr tedy od dotčených podniků nevyžadoval, aby v tomto ohledu předložily důkazy ( 25 ).

50.

Z jakého důvodu tyto tři formy kritéria nezávažného pochybení koexistují v judikatuře a na jaké druhy procesních vad se použijí?

51.

Za účelem zodpovězení těchto otázek může být vhodné se podívat na odůvodnění kritéria nezávažného pochybení.

52.

Unijní soudy takové kritérium přijaly z důvodu, že ne každá procesní vada má ipso facto za následek porušení práv podniku. Některé procesní vady jednoduše nemají (a nemohou mít) vliv na právní zájmy chráněné unijními ustanoveními, která stranám, vůči nimž probíhá šetření, přiznávají určitá práva. Drakonický přístup k procesním vadám by vedl zejména k formalismu a „byrokratické zátěži“ ve správním řízení ( 26 ) na úkor účinného sledování veřejného zájmu.

53.

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora představuje účinné provádění politiky hospodářské soutěže cíl obecného zájmu uznávaného Unií. Ustanovení Smlouvy v oblasti práva hospodářské soutěže jsou totiž základními ustanoveními, která mají zásadní význam pro plnění úkolů svěřených Evropské unii, a zejména pro fungování vnitřního trhu ( 27 ). Prosazování pravidel hospodářské soutěže tedy musí respektovat základní práva zúčastněných podniků, ale základní práva musí být rovněž vykládána a uplatňována tak, aby nebránila účinnému prosazování pravidel hospodářské soutěže ( 28 ).

54.

Kromě toho, i když Komise v průběhu správního řízení poruší určitá procesní práva podniku, není zjevné, že nejvhodnějším prostředkem nápravy je vždy zrušení dotčeného rozhodnutí. Pokud je zřejmé, že i přes porušení práv podniku nemohla mít dotčená procesní vada jakýkoli dopad na výsledek věci, zrušení rozhodnutí se jeví jako nevhodné (jelikož nenapraví porušení, k němuž došlo) ( 29 ) a zároveň nepřiměřené (jelikož sankce není přiměřená pochybení) ( 30 ). Dotčené podniky mohou mít k dispozici jiné prostředky nápravy, které lépe odpovídají okolnostem ( 31 ).

55.

Tato logika platí i tehdy, mají-li porušená práva status základních práv. Vzhledem k tomu, že Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) i unijní soudy přiznávají mnohým z těchto práv širokou působnost, je zřejmé, že ne všechna porušení jsou srovnatelná. Některá porušení jsou zjevně závažnější než jiná.

56.

Za těchto podmínek se mi zdá logické, že kritérium nezávažného pochybení může mít v různých případech různé formy v závislosti především na závažnosti porušení a na pravděpodobnosti, že takové porušení může ovlivnit výsledek řízení. Konkrétně, čím vyšší je míra pravděpodobnosti, tím nižší práh musí žalobce dosáhnout a naopak ( 32 ). Kromě toho úroveň důkazů vyžadovaná od žalobce musí rovněž zohlednit možnost žalobce získat a předložit určité důkazy na podporu svých tvrzení. To je důvod, že v případě, kdy rozložení důkazního břemene (částečného nebo úplného) mezi dotčené podniky může představovat probatio diabolica, lze nezávažné pochybení předpokládat ( 33 ).

57.

Ve světle nejnovější judikatury unijních soudů se domnívám, že kritérium lehčího nezávažného pochybení se stalo „standardním“ kritériem, přinejmenším pokud se věc týká skutečného základního práva. To považuji za rozumné, zejména ze dvou důvodů. Zaprvé je nesporné, že důkazní břemeno ohledně porušení pravidel hospodářské soutěže nese Komise a že odůvodněné pochybnosti musí být ku prospěchu podnikům, kterých se šetření týká ( 34 ). Zadruhé pro podnik může být často velice obtížné prokázat alternativní a hypotetický scénář (výsledek řízení v případě neexistence procesní vady), zejména s ohledem na prostor pro uvážení, který unijní pravidla hospodářské soutěže přiznávají Komisi v rámci kontroly dodržování a provádění těchto pravidel.

58.

Striktní podoba uvedeného kritéria (tedy podoba kritéria vycházejícího z rozsudku Suiker Unie) by tedy měla být vyhrazena situacím, ve kterých se tvrzená procesní pochybení patrně týkají méně závažných pochybení.

59.

Konečně, zajisté existují případy, ve kterých lze předpokládat, že pochybení mělo dopad na celkovou správnost a spravedlnost řízení. Jedná se o takové procesní vady, které nejsou jen zvlášť závažné, ale mají rovněž strukturální povahu: tedy pochybení, která ovlivňují rámec, v němž řízení probíhá, a nikoli pouze vady, k nimž dochází v rámci jinak řádně vedeného řízení ( 35 ).

60.

V této souvislosti souhlasím s navrhovatelkami, že se Tribunál v napadeném rozsudku dopustil pochybení tím, že podřídil jejich tvrzení týkající se porušení povinnosti nestrannosti a zásady presumpce neviny přísnému kritériu nezávažného pochybení (kritériu vyplývajícímu z rozsudku Suiker Unie), a vyžadoval tak konkrétní důkazy ohledně toho, že by sporné rozhodnutí mělo odlišný obsah, pokud by k tomuto pochybení nedošlo.

61.

Pochybení Komise v tom smyslu, aby při posuzování dané věci jednala jako nestranný orgán veřejné správy – jelikož byla podjatá nebo jelikož měla předpojatou myšlenku o vině vyšetřovaných podniků – by představovalo závažné porušení jejích povinností, které může mít dopad na výsledek řízení.

62.

Je pravda, že takovou vadu nelze srovnávat s formalitami nebo markanty řízení ani ji nelze považovat za srovnatelnou s takovými druhy vad, jejichž závažnost může mít na konečné rozhodnutí malý vliv. Pokud jde tedy o takové vady, Soudní dvůr by měl od dotčených podniků pouze požadovat, aby poskytly důkazy prokazující, že takové vady mohly mít vliv na výsledek řízení.

63.

S ohledem na výše uvedené docházím k závěru, že se Tribunál dopustil pochybení, když při přezkumu tvrzení navrhovatelek týkajících se nesplnění povinnosti nestrannosti a zásady presumpce neviny ze strany Komise použil nesprávné právní kritérium.

64.

Zadruhé navrhovatelky tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení tím, že neověřil, zda postup při narovnání obsahoval výslovné či implicitní vyjádření jejich viny.

65.

I v tomto ohledu se ztotožňuji s názorem navrhovatelek. Podle mého názoru tento závěr vyplývá z nedávného rozsudku Soudního dvora ve věci Pometon.

66.

V rozsudku Pometon Soudní dvůr nejprve připomněl svou judikaturu (a judikaturu ESLP) týkající se presumpce neviny, podle níž ve složitých trestních řízeních, která se týkají několika podezřelých, již nemohou být souzeni společně, „je možné, že […] musí za účelem posouzení viny obviněných nezbytně zmínit účast třetích osob, které možná budou následně souzeny samostatně. Skutečnosti týkající se účasti třetích osob sice musí být uvedeny, dotčený soud by však neměl uvést více informací, než je nezbytné k analyzování právní odpovědnosti osob, o nichž rozhoduje. Odůvodnění soudních rozhodnutí musí být mimoto formulováno tak, aby se zabránilo možnému předčasnému rozhodnutí o vině dotyčných třetích osob, které by mohlo ohrozit spravedlivé posouzení obvinění vznesených proti nim v jiném řízení“ ( 36 ).

67.

Soudní dvůr dále rozhodl, že uvedené zásady jsou mutatis mutandis relevantní v případě, že Komise ve věci jedné a téže kartelové dohody používá postupný hybridní postup, který zahrnuje dvě různá rozhodnutí. V rámci takového řízení může být objektivně nezbytné, aby se Komise v rozhodnutí o narovnání zabývala určitými skutečnostmi a jednáními účastníků údajné kartelové dohody, kteří jsou účastníky řádného řízení. V takovém případě však Komisi v rozhodnutí o narovnání přísluší dbát „na zachování presumpce neviny podniků, které odmítly přistoupit k narovnání a jsou účastníky řádného řízení“ ( 37 ).

68.

Soudní dvůr konečně rovněž rozhodl, že „za účelem zkoumání, zda byla Komisí dodržena zásada presumpce neviny, musí unijní soud vždy analyzovat rozhodnutí ukončující řízení o narovnání a jeho odůvodnění jako celek a ve světle zvláštních okolností, za nichž bylo přijato. Jakákoliv výslovná zmínka o nevině ostatních účastníků údajné kartelové dohody v určitých částech daného rozhodnutí by postrádala smysl, pokud by jiné části rozhodnutí mohly být chápány jako předčasné vyjádření jejich viny.“ ( 38 )

69.

Je nesporné, že žádná taková analýza, jakou vyžadoval Soudní dvůr v rozsudku Pometon, v napadeném rozsudku provedena nebyla.

70.

Komise však tvrdí, že ačkoli Tribunál nepostupoval podle „znění“ rozsudku Pometon – neboť uvedený rozsudek byl vydán po vyhlášení napadeného rozsudku – postupoval v souladu s jeho „duchem“. Podle Komise Tribunál de facto ověřil, že ve vztahu k navrhovatelkám nedošlo k porušení zásady presumpce neviny.

71.

S tímto názorem nesouhlasím.

72.

Tribunál žádný takový druh přezkumu neprovedl, a to ani explicitně, ani implicitně. Jak bylo uvedeno v bodě 35 výše, Tribunál nepřezkoumal opodstatněnost žalobních důvodů navrhovatelek týkajících se uvedeného bodu, jelikož tyto žalobní důvody považoval za irelevantní.

73.

Nehledě na otázku týkající se správnosti právního kritéria použitého Tribunálem v tomto kontextu je třeba konstatovat, že Tribunál v napadeném rozsudku nijak nezkoumal znění rozhodnutí o narovnání, aby ověřil, zda uvedené rozhodnutí respektovalo zásadu presumpce neviny HSBC.

74.

Na tomto základě se domnívám, že se Tribunál při přezkumu výtek navrhovatelek ohledně účinků rozhodnutí o narovnání na jejich postavení dopustil nesprávného právního posouzení.

75.

S ohledem na výše uvedené jsem toho názoru, že první důvod kasačního opravného prostředku vznesený navrhovatelkami je v zásadě opodstatněný.

76.

Druhý a třetí důvod kasačního opravného prostředku vznesený navrhovatelkami se týkají pojmu „protiprávní jednání z hlediska účelu“ a způsobu, jakým Tribunál dospěl k závěru, že jednání navrhovatelek vedlo k takovému protiprávnímu jednání.

77.

V rámci druhého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelky tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení tím, že při kvalifikaci cíle manipulace se sazbou Euribor ze dne 19. března 2007 nesprávně použil článek 101 SFEU nebo že zkreslil relevantní důkazy.

78.

Navrhovatelky, podporované vedlejšími účastnicemi, zejména tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodech 101 a 102 napadeného rozsudku dospěl k závěru, že pouhá možnost, že účastníci manipulace nabízejí lepší podmínky než jejich konkurenti (z důvodu informační asymetrie o úrovních sazby Euribor), vykazuje dostatečný stupeň škodlivosti ve vztahu k hospodářské soutěži, která vedla k protiprávnímu jednání „z hlediska účelu“. Tribunál měl Komisi vytknout to, že nepřezkoumala klíčovou otázku, zda vědomí ohledně manipulace, ke které došlo dne 19. března 2007, motivovalo obchodníky k tomu, aby nabízely konkurenceschopnější sazby než jejich konkurenti. V tomto ohledu HSBC předložila Tribunálu znalecký posudek, podle něhož zúčastnění obchodníci nebyli motivováni k tomu, aby nabízeli konkurenceschopnější sazby, neboť by to snížilo jejich zisky. Konstatování Tribunálu v bodě 101 napadeného rozsudku, že tento posudek „obsahoval pouze obecné úvahy“, představuje podle navrhovatelek zjevné zkreslení uvedených důkazů.

79.

Kromě toho navrhovatelky – opět podporované vedlejšími účastnicemi – v rámci svého třetího důvodu kasačního opravného prostředku tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když dospěl k závěru, že obě diskuse o středových cenách ( 39 ) představovaly protiprávní jednání „z hlediska účelu“. Tribunál se konkrétně dopustil pochybení, když uvedl, že pro-soutěžní povaha těchto diskusí může být zohledněna pouze v rámci vedlejších omezení souvisejících s hlavní transakcí nebo v rámci posouzení podle čl. 101 odst. 3 SFEU. Konkrétně v bodech 149 až 160 napadeného rozsudku Tribunál použil teorii „vedlejších omezení“ k posouzení argumentu navrhovatelek, podle kterého výměna informací o středových cenách nemohla být považována za škodlivou pro řádné fungování normální hospodářské soutěže již ze své povahy.

80.

Tribunál se tak podle navrhovatelek nezabýval argumentem, který navrhovatelky uplatnily v prvním stupni. Před Tribunálem navrhovatelky tvrdily, že diskuse o středových cenách, posuzované v příslušném hospodářském a právním kontextu, byly pro-soutěžní. Podle navrhovatelek tyto diskuze snížily nejistotu ohledně úrovně středových cen na trhu a umožnily obchodníkům stanovit užší rozpětí nákup/prodej ve prospěch svých zákazníků. Nelze tedy mít za to, že dotčená jednání porušují čl. 101 odst. 1 SFEU, natož pak že se jedná o protiprávní jednání „z hlediska účelu“.

81.

Komise obhajuje odůvodnění uvedené v napadeném rozsudku. Podle Komise se kritika navrhovatelek zaměřuje pouze na jednu část závěrů Tribunálu, aniž by zpochybňovala zásadnější aspekt spočívající ve skutečnosti, že dotčené jednání změnilo strukturu hospodářské soutěže na trhu. Komise rovněž zpochybňuje tvrzení, že Tribunál zkreslil znalecký posudek předložený navrhovatelkami v prvním stupni. Podle Komise Tribunál pouze konstatoval, že uvedený posudek nebyl přesvědčivý.

82.

Především nejsem přesvědčen argumenty navrhovatelek vznesenými v rámci jejich druhého důvodu kasačního opravného prostředku.

83.

Pojem omezení hospodářské soutěže „z hlediska účelu“ ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU se totiž podle ustálené judikatury vztahuje k druhům koluzivních jednání, které jsou považovány za škodlivé pro řádné fungování běžné hospodářské soutěže již ze své povahy, takže je nepotřebné prokazovat, že mají konkrétní účinky na trh ( 40 ). Pokud orgán pro hospodářskou soutěž jako takový poté, co přezkoumal ustanovení a cíle určité dohody, jakož i právní a hospodářský kontext, ve kterém byla tato dohoda schválena a prováděna, dospěje k závěru, že taková dohoda patří do kategorie dohod, jejichž škodlivá povaha je s přihlédnutím k nabyté zkušenosti běžně přijímaná a snadno odhalitelná, uvedený orgán nemusí ověřovat, zda tato dohoda skutečně narušila hospodářskou soutěž.

84.

Uvedený orgán musí pouze vyloučit, že dotčená dohoda „která – navzdory skutečnosti, že splňuje kritéria kategorie dohod, jež jsou obvykle považovány za protisoutěžní – je přesto vzhledem k určitým zvláštním okolnostem jednoznačně nezpůsobilá vyvolat jakékoli škodlivé účinky na trhu, nebo je dokonce hospodářské soutěži prospěšná“ ( 41 ). Jinými slovy, pokud uvedený orgán posuzuje druh jednání, které je ze své podstaty protisoutěžní, musí tento orgán v konkrétním případě ověřit, „zda existují nějaké právní nebo faktické okolnosti, které vylučují závěr, že daná dohoda nebo praxe omezují hospodářskou soutěž“ ( 42 ).

85.

Skutečnosti týkající se povědomí, vůle nebo hospodářského zájmu dotčených podniků omezit hospodářskou soutěž určitým jednáním mají tedy obvykle omezený význam pro posouzení orgánu pro hospodářskou soutěž v tom smyslu, zda toto jednání může být kvalifikováno jako omezení hospodářské soutěže „z hlediska účelu“ ( 43 ). Ověření možnosti jednání omezit hospodářskou soutěž je v zásadě samo o sobě za tímto účelem dostačující.

86.

V této souvislosti rovněž připomínám, že podle ustálené judikatury je třeba předpokládat, že podniky, které jednají ve vzájemné shodě a které zůstávají na trhu aktivní, zohledňují při určování svého chování na trhu informace, které si vyměnily se svými soutěžiteli. Ke konstatování porušení čl. 101 odst. 1 SFEU tedy není třeba prokázat, že taková výměna důvěrných informací skutečně ovlivnila hospodářskou soutěž na trhu ( 44 ).

87.

Z těchto důvodů neshledávám žádné nesprávné právní posouzení v bodech 101 a 102 napadeného rozsudku. Podle mého názoru měl Tribunál právem za to, že pro účely kvalifikace dotčeného jednání jako omezení z hlediska účelu nebyla rozhodující údajná neexistence vůle nebo motivace dotčených obchodníků nabízet lepší sazby.

88.

Dále s ohledem na výše uvedené úvahy může být argument navrhovatelek vycházející z toho, že Tribunál údajně zkreslil důkazy, pokud jde o hospodářský znalecký posudek předložený v prvním stupni, odmítnut jako irelevantní. I kdyby totiž uvedený posudek obsahoval, jak tvrdí navrhovatelky, „konkrétní hospodářské důkazy o podrobnostech motivace obchodníků, kteří se podíleli na manipulaci“, nemělo by to žádný vliv na kvalifikaci dotčeného jednání jako omezení z hlediska účelu.

89.

Pro úplnost dodávám, že v každém případě sdílím názor Komise, podle kterého Tribunál jednoduše považoval uvedený posudek za nepřesvědčivý. Nejedná se o konstatování, které by mohlo být předmětem kasačního opravného prostředku. V tomto konstatování Tribunálu (bohužel stručném) neshledávám žádné nesprávné právní posouzení, jak uvádějí navrhovatelky.

90.

Naproti tomu souhlasím s argumentací předloženou navrhovatelkami v rámci jejich třetího důvodu kasačního opravného prostředku. Domnívám se totiž, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení při hodnocení tvrzení navrhovatelek týkajících se pro-soutěžní povahy dotčeného jednání.

91.

V bodě 154 napadeného rozsudku Tribunál nejprve uvedl, že „s výjimkou vedlejších omezení souvisejících s hlavní transakcí […] je možné případné pro-soutěžní účinky zohlednit pouze v rámci posouzení čl. 101 odst. 3 SFEU“. Tribunál dále vysvětlil, že čl. 101 odst. 1 SFEU neobsahuje žádné „pravidlo rozumného uvážení“ umožňující vyvážit prosoutěžní a protisoutěžní účinky dohody za účelem určení, zda má být tato dohoda kvalifikována jako „omezení hospodářské soutěže“.

92.

Tento postoj je však vyvrácen nedávnou judikaturou. Konkrétně, jak Soudní dvůr upřesnil v rozsudku UK Generics, pokud se strany dohody dovolávají prosoutěžních účinků, které jsou s dohodou spojeny, musí být tyto účinky jakožto součásti kontextu této dohody pro účely její kvalifikace jako „omezení z hlediska účelu“ podle čl. 101 odst. 1 SFEU řádně zohledněny, jelikož mohou zpochybnit celkové posouzení dostatečného stupně škodlivosti příslušného koluzivního jednání z hlediska hospodářské soutěže ( 45 ).

93.

Jak Soudní dvůr vysvětlil, hodnocení údajných prosoutěžních účinků dohody nepředstavuje pravidlo rozumného uvážení, ale jeho cílem je pouze vzít v potaz objektivní závažnost příslušného jednání. Pokud totiž dotčené podniky prokáží, že tyto účinky jsou relevantní, vlastní příslušné dohodě a dostatečně závažné, vytváří to „důvodné pochybnosti o dostatečné škodlivosti příslušné dohody […] z hlediska hospodářské soutěže, a tedy o jejím protisoutěžním cíli“ ( 46 ).

94.

Tribunál zcela jasně takové posouzení neprovedl, neboť zkoumal pouze to, zda výměny informací o středových cenách mohly být odůvodněny na základě teorie „vedlejších omezení“. Tato teorie se však týká jiného druhu analýzy, jejímž cílem je ověřit, zda určitá omezení chování stran dohody, která nejsou předmětem dohody, mohou být odůvodněna, i když představují omezení hospodářské soutěže, protože „přímo a nezbytně souvisí“ s prováděním dohody, která není protisoutěžní ( 47 ).

95.

Z toho vyplývá, že napadený rozsudek je v tomto bodě stižen nesprávným právním posouzením v rozsahu, v němž Tribunál přijal nesprávný právní rámec pro posouzení argumentů navrhovatelek a pro jejich následné zamítnutí.

96.

Z toho dovozuji, že druhý důvod kasačního opravného prostředku musí být zamítnut, zatímco třetímu důvodu kasačního opravného prostředku je třeba vyhovět.

97.

Čtvrtý, pátý a šestý důvod kasačního opravného prostředku se týkají konstatování Tribunálu, podle kterého se navrhovatelky účastnily „jediného a trvajícího protiprávního jednání“.

98.

Navrhovatelky, podporované vedlejšími účastnicemi, tvrdí, že konstatování týkající se jejich účasti na jediném a trvajícím protiprávním jednání spočívá na několika pochybeních.

99.

Nejprve svým čtvrtým důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatelky tvrdí, že Tribunál zjevně zkreslil skutkový stav a důkazy, pokud jde o diskuze probíhající dne 12. února 2007. Navrhovatelky tvrdí, že v uvedený den proběhly dvě samostatné a nezávislé diskuse mezi stejnými obchodníky. Na rozdíl od toho, co je uvedeno v napadeném rozsudku, se však první z těchto diskusí netýkala žádné manipulace se sazbou Euribor. Podle navrhovatelek se pouze druhá diskuze týkala plánované manipulace se sazbou Euribor dne 19. března 2007.

100.

Navrhovatelky dodávají, že se Tribunál dopustil podobného pochybení, pokud jde o diskuse, které proběhly dne 16. února 2007. Rovněž v tento den došlo mezi obchodníky ke dvěma různým diskusím. Pouze druhá diskuze se týkala středových cen, zatímco první se týkala jedné historické transakce. Podle navrhovatelek tak Tribunál zkreslil důkazy, když popsal druhou diskuzi jako „tentýž výskyt jednání“ jako předchozí jednání. Podle navrhovatelek nevedla první diskuze k žádnému porušení čl. 101 odst. 1 SFEU.

101.

Kromě toho navrhovatelky v rámci pátého důvodu kasačního opravného prostředku Tribunálu vytýkají, že v bodech 214 až 229 napadeného rozsudku dospěl k závěru, že jednotlivé úkony uvedené ve sporném rozhodnutí sledovaly jediný cíl. Podle navrhovatel založil Tribunál tento závěr na několika nesprávných posouzeních.

102.

Konečně v rámci šestého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelky vytýkají Tribunálu, že v bodech 255 až 262 napadeného rozsudku dospěl k závěru, že HSBC věděla o své účasti na jediném a trvajícím protiprávním jednání, které zahrnovalo nejen manipulaci ze dne19. března 2007, ale i diskuse o pravidle opakování této manipulace, ke kterým došlo ve dnech 19. a 27. března 2007. Navrhovatelky mají za to, že v tomto bodě napadený rozsudek překročil rámec zjištění uvedených ve sporném rozhodnutí.

103.

Komise má za to, že čtvrtý, pátý a šestý důvod kasačního opravného prostředku jsou nepřípustné nebo irelevantní a v každém případě neopodstatněné.

104.

Pokud jde o čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku, Komise má za to, že Tribunál správně posoudil cíl diskuzí, ke kterým došlo ve dnech 12. a 16. února 2007. Podle Komise jsou snahy HSBC rozdělit tyto diskuze na samostatné výměny informací, z nichž každá má odlišný cíl, umělé. Komise dodává, že tento důvod kasačního opravného prostředku je v každém případě neúčinný, neboť i kdyby bylo vyhověno argumentům navrhovatelek, závěry Tribunálu týkající se protisoutěžních výměn informací v období od 12. února 2007 do 27. března 2007 by zůstaly správné.

105.

Komise rovněž tvrdí, že se Tribunál nedopustil pochybení, když potvrdil její analýzu, podle které měly jednotlivé dotčené úkony uvedené ve sporném rozhodnutí jediný cíl. Uvedený cíl byl vysvětlen v bodě 445 odůvodnění sporného rozhodnutí, který napadený rozsudek nezpochybňuje, jako: „snížení peněžních toků, které mají strany kartelové dohody zaplatit (nebo zvýšení peněžních toků, které obdrží), a v důsledku toho zvýšení hodnoty EIRDs, které mají ve svých portfoliích, v neprospěch protistran těchto EIRDs“. Komise dodává, že argumenty navrhovatelek jsou v tomto ohledu každopádně nepřípustné, jelikož pouze zpochybňují skutková zjištění Tribunálu.

106.

Kromě toho je šestý důvod kasačního opravného prostředku podle Komise nepřípustný i neopodstatněný. Komise tvrdí, že navrhovatelky rovněž v tomto bodě zpochybňují posouzení skutkového stavu a důkazů Tribunálem týkající se toho, že HSBC věděla o účasti jiných bank na dotčených úkonech. V každém případě má Komise za to, že posouzení Tribunálu bylo správné a zcela odpovídalo zjištěním učiněným ve sporném rozhodnutí.

107.

Argumenty předložené navrhovatelkami a vedlejšími účastnicemi týkající se zpochybnění správnosti posouzení Tribunálu, pokud jde o účast HSBC na jediném a trvajícím protiprávním jednání, mě nepřesvědčily.

108.

V tomto ohledu připomínám, že z čl. 256 odst. 1 druhého pododstavce SFEU a čl. 58 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie vyplývá, že jedině Tribunál je v zásadě příslušný zjistit skutkový stav a posoudit jej. Pouze zkreslení důkazů Tribunálem představuje právní otázku, která by jako taková podléhala přezkumu Soudního dvora ( 48 ).

109.

Navrhovatelky se v rámci čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku dovolávají pouze zkreslení důkazů. Takové tvrzení není vzneseno v rámci pátého a šestého důvodu kasačního opravného prostředku, třebaže tyto důvody nevyvolávají žádnou skutečnou právní otázku.

110.

Navrhovatelky a vedlejší účastnice Tribunálu nevytýkají ani výklad pojmu „jediné a trvající“ protiprávní jednání (nebo jeho základních prvků, jako je „jediný cíl“), ani obecněji nezpochybňují právní rámec použitý v napadeném rozsudku. Navrhovatelky v podstatě zpochybňují konkrétní zjištění Tribunálu, pokud jde o cíl, povahu a kontext několika diskuzí mezi obchodníky.

111.

Jak tedy správně tvrdí Komise, navrhovatelky a vedlejší účastnice de facto žádají Soudní dvůr, aby znovu posoudil skutkový stav a důkazy, pokud jde o účast navrhovatelek na jediném a trvajícím protiprávním jednání. To je však v rámci kasačního opravného prostředku nepřípustné.

112.

Pátý a šestý důvod kasačního opravného prostředku tedy musí být prohlášeny za nepřípustné. Pokud jde navíc o čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku, mám za to, že musí být zamítnut jako neopodstatněný.

113.

V tomto ohledu připomínám, že podle ustálené judikatury musí zkreslení zjevně vyplývat z písemností ve spise, aniž je nutné provést nové posouzení skutkového stavu a důkazů ( 49 ). Vykládat důkazy způsobem, který se liší od výkladu provedeného Tribunálem, nepostačuje k prokázání toho, že důkazy byly zkresleny ( 50 ).

114.

V projednávané věci není určení „skutečného“ obsahu a významu rozhovorů ze dne 12. a 16. února 2007 zajisté jednoduché. Vyžaduje to rozluštit písemné zprávy vyměněné mezi obchodníky a zohlednit skutečnost, že výměna těchto zpráv byla přerušena obdobími, v nichž obchodníci komunikovali telefonicky.

115.

Navrhovatelky vysvětlují uvedené rozhovory jinak, než jak uvedl Tribunál. Není mi však zřejmé, že by tvrzení navrhovatelek bylo důvěryhodnější nebo pravděpodobnější než závěry Tribunálu, natož aby mohlo prokázat zásadní vadu v hodnocení skutkového stavu a důkazů ze strany Tribunálu, která je vyžadována k prokázání zkreslení.

116.

S ohledem na výše uvedené mám za to, že čtvrtý, pátý a šestý důvod kasačního opravného prostředku musí být zamítnuty.

117.

V tomto stanovisku jsem dospěl k závěru o opodstatněnosti prvního a třetího důvodu kasačního opravného prostředku.

118.

Podle ustálené judikatury však platí, že došlo-li v odůvodnění rozhodnutí Tribunálu k porušení unijního práva, avšak je patrné, že jeho výrok je opodstatněný z jiných právních důvodů, nemůže takové porušení vést ke zrušení tohoto rozhodnutí a je třeba nahradit odůvodnění ( 51 ). V takovém případě musí být kasační opravný prostředek zamítnut ( 52 ).

119.

Z důvodů, které vysvětlím níže, je tomu tak v projednávané věci.

120.

Úvodem je třeba připomenout, že právo na řádnou správu je zakotveno v článku 41 Listiny, podle kterého „má každý právo na to, aby jeho záležitosti byly orgány, institucemi a jinými subjekty Unie řešeny nestranně, spravedlivě a v přiměřené lhůtě“ ( 53 ). Jak uvedl Tribunál v napadeném rozsudku, tento požadavek nestrannosti zahrnuje na straně jedné subjektivní nestrannost v tom smyslu, že žádný člen dotyčného orgánu, který se věcí zabývá, nesmí být podjatý nebo osobně zaujatý, a na straně druhé objektivní nestrannost v tom smyslu, že orgán musí v tomto ohledu poskytnout dostatečné záruky pro vyloučení veškerých legitimních pochybností ( 54 ).

121.

Zásada presumpce neviny je zakotvena v článku 48 Listiny, který odráží čl. 6 odst. 2 EÚLP a stanoví, že „každý obviněný se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem“. Podle ustálené judikatury platí, že s ohledem na povahu dotčených protiprávních jednání i na povahu a stupeň přísnosti sankcí, které se k nim vztahují, se tato zásada vztahuje i na řízení o porušení pravidel hospodářské soutěže uplatnitelných na podniky, tedy na řízení, jež může vést k uložení pokut nebo penále ( 55 ).

122.

Konečně, Soudní dvůr opakovaně konstatoval, že zásada dodržování práva na obhajobu je základní zásadou unijního práva. Bylo by porušením této zásady, kdyby soudní rozhodnutí bylo založeno na skutečnostech a dokumentech, s nimiž se samotní účastníci řízení, nebo některý z nich, nemohli seznámit, a k nimž nemohli zaujmout stanovisko ( 56 ).

123.

Navrhovatelky, podporované vedlejšími účastnicemi, tvrdí, že Komise uvedená práva porušila v podstatě dvěma způsoby. Navrhovatelky zaprvé tvrdí, že Komise uvedená práva porušila použitím postupného hybridního postupu a tím, že přijala rozhodnutí o narovnání, na základě něhož je HSBC de facto zodpovědná za porušení článku 101 SFEU. Zadruhé si navrhovatelky stěžují na určitá prohlášení, která tehdejší komisař odpovědný za politiku hospodářské soutěže pronesl před přijetím sporného rozhodnutí.

124.

Žádný z uvedených argumentů není podle mě přesvědčivý. Jak vysvětlím níže, uvedené zásady ani uvedená práva nebyly porušeny. V každém případě navrhovatelky nepředložily žádný důkaz umožňující mít za to, že pokud by k tvrzeným pochybením nedošlo, mohlo by sporné rozhodnutí být odlišné.

125.

Navrhovatelky v podstatě tvrdí, že přijetím postupného hybridního postupu Komise nenapravitelně poškodila jejich postavení před přijetím sporného rozhodnutí. Třebaže rozhodnutí o narovnání nebylo adresováno navrhovatelkám, obsahovalo několik zbytečných odkazů na HSBC, takže odpovědnost HSBC již byla de facto stanovena.

126.

Tyto argumenty navrhovatelek mě nepřesvědčily.

127.

Úvodem je třeba připomenout, že Soudní dvůr již konstatoval, že nic nebrání tomu, aby Komise vůči různým účastníkům kartelové dohody použila postupný hybridní postup ( 57 ). Bylo by v rozporu s cílem řízení o narovnání, kterým je zjednodušit a urychlit správní řízení, jakož i snížit počet žalob podaných k unijním soudům, čímž bude Komisi umožněno zabývat se více případy se stejnými zdroji ( 58 ), požadovat po Komisi, aby přijala rozhodnutí o narovnání i související běžná rozhodnutí souběžně.

128.

Crédit Agricole nicméně tvrdí, že Komise by tak měla učinit, pokud v rámci postupného hybridního postupu neexistují dostatečné záruky umožňující dodržet presumpci neviny stran, které neusilují o narovnání.

129.

I když teoreticky se k této hypotéze mohu přiklonit, v praxi si jen stěží dokáži představit okolnosti, za kterých by přijetí rozhodnutí o narovnání Komisí – i když jsou přijaty všechny možné záruky a opatření – nevyhnutelně vedlo ke vzniku odpovědnosti stran, které neusilují o narovnání.

130.

Jak totiž Tribunál správně uvedl v nedávném rozhodnutí, v rámci řízení upraveného ustanoveními nařízení č. 1/2003 se dotyčné podniky i Komise ve vztahu k předchozímu řízení o narovnání nacházejí v situaci „tabula rasa“, kdy odpovědnost doposud nebyla stanovena. V rámci řízení o narovnání je Komise vázána pouze oznámením námitek určeným dotčeným podnikům a – aniž by to bylo třeba zdůrazňovat – musí těmto podnikům poskytnout veškeré možnosti být vyslechnuty při řádném zohlednění právních a skutkových okolností, které dotčené podniky předložily ( 59 ).

131.

Nic nebrání tomu, aby Komise navzdory odlišným skutkovým a právním zjištěním v rozhodnutí o narovnání dospěla k odlišnému závěru v pozdějším běžném rozhodnutí, pokud jí byly předloženy nové argumenty nebo nové důkazy. Jinými slovy, v pozdějším rozhodnutí nemůže Komise jednoduše vycházet ze zjištění učiněných v rozhodnutí o narovnání. Jakékoli rozhodnutí přijaté Komisí na základě ustanovení nařízení č. 1/2003 musí být autonomním rozhodnutím, v němž jsou závěry příslušných orgánů náležitě a nezávisle odůvodněny a podloženy ( 60 ).

132.

Pokud jde nyní o hlavní argument navrhovatelek, musím hned uvést, že mi není jasné, jak by mohly být odkazy na HSBC uvedené v rozhodnutí o narovnání považovány za takové, které nenapravitelně poškodily postavení navrhovatelek v rámci souběžného řízení.

133.

Z formálního hlediska je mezi účastnicemi řízení nesporné, že rozhodnutí o narovnání nemá mít a nemůže mít, alespoň přímo, vůči navrhovatelkám žádný právní účinek, jelikož navrhovatelky nejsou adresáty uvedeného rozhodnutí ( 61 ) a nejsou uvedeny ve výroku tohoto rozhodnutí.

134.

Kromě toho bod 3 odůvodnění rozhodnutí o narovnání jednoznačně uvádí, že toto rozhodnutí je založeno pouze na skutečnostech přijatých stranami narovnání a že „nezakládá žádnou odpovědnost stran, které neusilovaly o narovnání, za účast na porušení unijního práva hospodářské soutěže v projednávaném případě“. Uvedený bod odůvodnění obsahuje rovněž poznámku pod čarou (poznámka pod čarou č. 4), ve které se uvádí, že jednání uvedené v tomto rozhodnutí „týkající se stran, které neusilovaly o narovnání, je používáno výhradně k prokázání odpovědnosti stran dohody o narovnání […]“.

135.

Je pravda, že existence těchto „prohlášení o vyloučení odpovědnosti“ nestačí k tomu, aby bylo vyloučeno porušení, ke kterému podle navrhovatelek došlo, jelikož, jak vyplývá z rozsudku Pometon, Komise by v rozhodnutí o narovnání neměla poskytnout více informací, než je nezbytné pro posouzení právní odpovědnosti podniků, které se uvedeného řízení neúčastní. Kromě toho odůvodnění rozhodnutí o narovnání musí být formulováno tak, aby se vyhnulo případným předběžným rozhodnutím ohledně viny stran, které neusilovaly o narovnání, což by mělo být předmětem samostatných řízení.

136.

Proto je třeba rozhodnutí o narovnání v projednávané věci zkoumat jako celek, aby bylo možné ověřit, zda – navzdory skutečnostem uvedeným v bodech 133 a 134 výše – mohou být odkazy na HSBC, které jsou v něm obsaženy, de facto chápány jako předčasné vyjádření jejich viny. Jinými slovy, za použití výrazů uvedených navrhovatelkami v jejich žalobě, je na základě rozhodnutí o narovnání postavení HSBC „vyjasněno“ takovým způsobem, že to již nemůže být „napraveno“ v pozdějším řízení?

137.

V tomto ohledu navrhovatelky kritizují to, že v poznámce pod čarou č. 4 rozhodnutí o narovnání Komise definovala pojem „strany“ jako „všechny podniky účastnící se řízení“, což tedy zahrnuje rovněž strany, které neusilovaly o narovnání. Komise následně popsala dotčená jednání (v části 4 rozhodnutí o narovnání) a přičetla je „stranám“ ( 62 ). V této souvislosti Komise rovněž odkázala na dvoustranné kontakty mezi Barclays a zejména HSBC ( 63 ). Kromě toho rozhodnutí o narovnání v rámci posouzení omezující povahy dotčených jednání odkazuje na jednání popsaná v bodě 4 téhož rozhodnutí.

138.

Žádný z těchto odkazů, ať už samostatně nebo společně, se mi však nezdá problematický.

139.

Zaprvé rozhodnutí o narovnání obsahuje pouze málo odkazů na strany, které neusilovaly o narovnání, a žádný z odkazů není uveden v části „právního posouzení“ rozhodnutí o narovnání ( 64 ). Zadruhé, a co je důležitější, všechny tyto odkazy mají popisný charakter a neobsahují – výslovně či implicitně – posouzení právního postavení HSBC.

140.

Je pravda, že v části rozhodnutí o narovnání týkající se právního posouzení Komise uvedla určité křížové odkazy na jeho popisnou část, v níž je HSBC uvedena buď přímo, nebo nepřímo.

141.

Nicméně v rozsahu, v jakém jednání stran dohody o narovnání, které je předmětem rozhodnutí o narovnání, zahrnovalo kontakty se stranami, které neusilovaly o narovnání, a jelikož tyto kontakty mají ve struktuře rozhodnutí o narovnání jistý význam, nelze očekávat, že by Komise tyto informace neuvedla. Zájem HSBC v tomto ohledu musí být poměřován s povinností Komise přijmout co možná nejúplnější a nejtransparentnější rozhodnutí, které obsahuje dostatečné odůvodnění ze skutkového i z právního hlediska. Uvedené odkazy jsou tedy ve smyslu rozsudku Pometon „objektivně nezbytné“ k prokázání odpovědnosti stran narovnání.

142.

Mám tudíž za to, že rozhodnutí o narovnání neobsahuje žádné skryté nebo neúmyslné posouzení odpovědnosti HSBC. V uvedeném rozhodnutí není ani žádný odkaz na HSBC, který se jeví jako nepotřebný nebo nadbytečný.

143.

Přezkoumání sporného rozhodnutí můj závěr potvrzuje. Odkazy na rozhodnutí o narovnání jsou totiž opět omezeny na popisné části sporného rozhodnutí. Právní posouzení dotčeného jednání, jakož i odpovědnost stran, které neusilovaly o narovnání, v tomto ohledu totiž spočívají na samostatné analýze, která se v žádném bodě neopírá o zjištění obsažená v rozhodnutí o narovnání. Celkové posouzení se provádí ex novo ve světle argumentů a důkazů předložených adresátem sporného rozhodnutí. Závěry Komise jsou tedy nezávisle odůvodněné a opodstatněné.

144.

S ohledem na výše uvedené nevidím žádný přesvědčivý argument, který mě vede k domněnce, že odpovědnost navrhovatelek byla v rozhodnutí o narovnání de iure nebo de facto prokázána, takže Komise prakticky nemohla své závěry změnit v pozdějším rozhodnutí. Argumenty vycházející z porušení zásady presumpce neviny vyplývající z přijetí postupného hybridního postupu tedy musí být zamítnuty.

145.

Podle ustálené judikatury zásada presumpce neviny především vyžaduje, aby členové soudu při výkonu své funkce nepřistupovali k obviněnému s přesvědčením, že spáchal stíhaný skutek; a že důkazní břemeno leží na obžalobě a jakákoli pochybnost v tomto ohledu by se měla vykládat ve prospěch obviněného ( 65 ).

146.

Kromě toho podle ustálené judikatury ESLP brání zásada presumpce neviny rovněž tomu, aby orgány veřejné moci měly předběžně za to, že osoba obviněná z trestného činu je vinna předtím, než jí bude vina prokázána podle zákona. Tato vyjádření totiž mohou vést veřejnost k přesvědčení, že dotčená osoba je vinna, čímž by byla dotčena její pověst a důstojnost, jakož i k narušení integrity a nestranného posouzení věci příslušnými orgány ( 66 ).

147.

Mezi dotčené orgány veřejné moci patří nejen soudci, ale i jiní zaměstnanci veřejné správy (například vyšetřující orgány a další zástupci státu) ( 67 ). Prohlášení učiněná posledně uvedenými subjekty však podléhají méně přísné kontrole než prohlášení soudních orgánů ( 68 ).

148.

Kromě toho měl ESLP za to, že s ohledem na svobodu projevu – a doplnil bych, že s ohledem na požadavky otevřenosti a transparentnosti veřejné správy ( 69 ) – nelze zásadu presumpce neviny chápat tak, že brání veřejným orgánům v tom, aby informovaly veřejnost o probíhajících vyšetřováních. Tak je tomu za podmínky, že tyto orgány tak činí s nezbytnou diskrétností a zdrženlivostí ( 70 ).

149.

Podle ustálené judikatury existuje zásadní rozdíl mezi prohlášeními, podle kterých je osoba pouze podezřelá ze spáchání trestného činu, a jednoznačnými prohlášeními – aniž by existoval pravomocný odsuzující rozsudek – že osoba skutečně spáchala dotčený trestný čin. Prvně uvedená prohlášení jsou obecně považována za oprávněná, zatímco posledně uvedená porušují zásadu presumpce neviny ( 71 ).

150.

V tomto ohledu má zjevně rozhodující význam, jaký jazyk orgány ve svých prohlášeních použijí ( 72 ). Nejdůležitější však je, zejména v „mezních“ situacích, skutečný význam prohlášení orgánů, a nikoli jejich doslovné znění ( 73 ).

151.

ESLP rozhodl, že pokud jde o údajné porušení zásady presumpce neviny, není za určitých okolností použití některých nešťastných formulací, které by mohly být předmětem kritiky, rozhodující ( 74 ). Podle ustálené judikatury totiž musí být otázka, zda prohlášení orgánu veřejné moci představuje porušení presumpce neviny, řešena v kontextu konkrétních okolností, za nichž bylo toto prohlášení učiněno ( 75 ).

152.

Došlo v tomto kontextu v případě navrhovatelek na základě prohlášení učiněných tehdejším komisařem v letech 2012 a 2014 k porušení zásady presumpce neviny?

153.

I když mám pro argumenty navrhovatelek určité pochopení, domnívám se, že k žádnému takovému porušení nedošlo.

154.

Úvodem je třeba uvést, že tehdejší komisař byl členem správního orgánu (Komise), který v projednávané věci jednal jako vyšetřovací orgán. Měřítko, které je třeba použít na jeho prohlášení, tedy není tak vysoké, jako by tomu bylo v případě, pokud by komisař byl součástí soudní moci.

155.

Je tedy třeba uznat, že uvedená prohlášení vzhledem k použitým výrazům a způsobu jejich pronesení kolísají na velmi tenké hranici mezi prohlášeními o pouhém podezření a předběžnými prohlášeními o vině. S ohledem na několik skutečností se nicméně přikláním k názoru, že uvedená prohlášení jsou nešťastná, ale poměrně „neškodná“.

156.

Zaprvé, pokud jde o obsah dotčených prohlášení, je pravda, že některé poznámky byly nejednoznačné a že některé z nich mohly být částí veřejnosti vnímány jako narážka na to, že (některé nebo všechny) z vyšetřovaných podniků se mohly dopustit porušení unijních pravidel hospodářské soutěže ( 76 ). Nelze přitom popřít, že uvedená prohlášení byla poměrně neurčitá a obecná a nehovořila o vině vyšetřovaných podniků. Uvedená prohlášení ani neobsahovala hanlivé nebo jízlivé formulace ohledně vyšetřovaných podniků. Ani konkrétně neodkazovala na jeden nebo několik podniků, neobsahovala žádné zvláštní podrobnosti, které by umožnily identifikovat jeden nebo více konkrétních podniků, ani neuváděla důvěrné informace nebo obchodní tajemství, které by mohly tyto podniky poškodit.

157.

Zadruhé, pokud jde o kontext, v rámci něhož byla dotčená prohlášení učiněna, považuji za obzvláště důležité „kde“, „proč“ a „kdy“ k nim došlo. Uvedená prohlášení byla učiněna i) v Evropském parlamentu, ii) ve francouzském Senátu a iii) při rozhovoru s odborným tiskem. Účelem dotčených prohlášení bylo informovat ostatní (unijní nebo vnitrostátní) orgány a subjekty dotčených odvětví o stavu probíhajícího šetření. Ve světě, který se stále zotavuje ze zničujících účinků finanční krize z let 2007-2008 (která má kořeny v bezohledném jednání několika světových finančních institucí), a za situace, kdy odvětví finančních služeb v Evropské unii prochází významnou reformou, měly takové informace pro veřejnost velký význam. Uvedená prohlášení byla navíc učiněna poté, co již byla zveřejněna informace o vyšetřování v odvětví EIRDs ( 77 ).

158.

Zatřetí, pokud jde o možné důsledky dotčených prohlášení, nechápu – a navrhovatelky se to ani nesnažily podrobně vysvětlit – jak mohla uvedená prohlášení ovlivnit pověst a důstojnost navrhovatelek nebo ohrozit nerušené a nestranné posouzení této věci Komisí ( 78 ).

159.

Navrhovatelky zejména nezpochybňují, že i) jim v rámci správního řízení byly poskytnuty všechny procesní záruky stanovené unijními právními předpisy; ii) rozhodnutí o narovnání i sporné rozhodnutí jsou akty přijatými Komisí (tedy kolegiem komisařů), a nikoliv členem Komise pověřeným politikou hospodářské soutěže; a iii) v okamžiku přijetí sporného rozhodnutí již osobou, která učinila dotčená prohlášení, nebyl komisař odpovědný za politiku hospodářské soutěže.

160.

S ohledem na výše uvedené mám za to, že dotčená prohlášení – která skutečně lze kritizovat, jak uvedl veřejný ochránce práv – nejsou takové povahy a závažnosti, že by mohly zpochybnit úroveň nestrannosti, s níž Komise vedla šetření, a posoudila jejich postavení v rámci sporného rozhodnutí.

161.

V každém případě jsem toho názoru, že i kdyby měl mít Soudní dvůr za to, že dotčená prohlášení vedla k porušení zásady presumpce neviny, navrhovatelky nepředložily žádný důkaz ohledně toho, že uvedená prohlášení mohla mít vliv na výsledek řízení.

162.

Konečně bych jen doplnil, že z dalších tvrzení navrhovatelek v tomto ohledu týkajících se porušení jejich práva na obhajobu nevyplývají žádné další body nad rámec těch výše uvedených. Tato tvrzení tedy není třeba zkoumat samostatně.

163.

Tvrzení navrhovatelek týkající se porušení zásady presumpce neviny, práva na řádnou správu a práva na obhajobu musí být tedy podle mého názoru zamítnuta.

164.

Podstatou tvrzení navrhovatelek je, že tím, že došlo ke snížení nejistoty obchodníků ohledně úrovně tržních středových cen, jim výměna dotčených informací umožnila stanovit užší rozpětí nákupu/prodeje ve prospěch zákazníků, což by vedlo k posílení hospodářské soutěže na relevantním trhu.

165.

Ani tento argument není podle mého názoru přesvědčivý. Judikatura je v tomto ohledu poměrně jasná a svou analýzu tedy omezím na několik stručných poznámek.

166.

Úvodem pochybuji o tom, že by dotčené jednání mohlo být z důvodu svého účinku považováno za pro-soutěžní. V tomto ohledu uvádím, že informace o středových cenách jsou přinejmenším u některých derivátů obecně důvěrné a nejsou veřejně přístupné. HSBC a JP Morgan v průběhu šetření potvrdily nedostatečnou transparentnost na trhu EIRDs ( 79 ). Kromě toho a především jsou informace o středových cenách zvláště důležité pro stanovení cen v odvětví EIRDs. Pro obchodníka může znalost středových cen jeho konkurentů vést k tomu, že má větší šanci přesněji stanovit konečné ceny nákupu nebo prodeje těchto konkurentů ( 80 ).

167.

V tomto jednání neshledávám žádný pro-soutěžní aspekt. Výměna důvěrných informací o středových cenách neumožňovala dotčeným bankám – poskytnutím několika příkladů pro-soutěžních účinků – nabízet nové nebo vylepšené služby, vstupovat na nové trhy, otevřít trhy novým zákazníkům nebo obecněji zlepšit fungování trhu nebo napravit jeho nedostatky. Výměnou dotčených informací některé banky ukončily nejistotu ohledně svých budoucích cen, ve prospěch bank účastnících se koluze a na úkor bank, které se koluze nezúčastnily ( 81 ).

168.

Kromě toho skutečnost, že dotčené banky mohly převést určité výhody na své zákazníky, nevylučuje protisoutěžní povahu dotčeného jednání. Podle ustálené judikatury platí, že unijní právo hospodářské soutěže směřuje nikoliv pouze k tomu, aby chránilo bezprostřední hospodářské zájmy soutěžitelů, nýbrž i k tomu, aby chránilo strukturu trhu ( 82 ). To znamená, že pokud jsou splněny relevantní podmínky článku 101 nebo článku 102 SFEU, může být jednání, které může rovněž ovlivnit motivaci a schopnost (stejně výkonných) soutěžitelů soutěžit na trhu, považováno za protisoutěžní.

169.

Konstatování existence protisoutěžního cíle určitého jednání tedy nemusí být podmíněno konstatováním přímé souvislosti mezi tímto jednáním a zvýšeními spotřebními cenami ( 83 ). I jednání, které může vést k určitému snížení cen dotčených výrobků nebo služeb, může být za určitých okolností považováno za ze své podstaty protisoutěžní ( 84 ).

170.

S ohledem na výše uvedené jsem toho názoru, že je třeba zamítnout žalobní důvod navrhovatelek vycházející z pro-soutěžní povahy výměny informací o středových cenách, která by vyloučila kvalifikaci daného jednání jako protiprávního jednání z hlediska účelu podle čl. 101 SFEU.

171.

Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu, který se na základě čl. 184 odst. 1 tohoto jednacího řádu Soudního dvora použije na řízení o kasačním opravném prostředku, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

172.

Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a navrhovatelky neměly ve věci úspěch, je důvodné uložit navrhovatelkám náhradu nákladů tohoto řízení o kasačním opravném prostředku. Nicméně vzhledem k tomu, že navrhovatelky úspěšně napadly několik nesprávných právních posouzení uvedených v napadeném rozsudku, jsem toho názoru, že podle čl. 138 odst. 3 jednacího řádu se jeví jako odůvodněné uložit navrhovatelkám a Komisi nést vlastní náklady související s tímto řízením o kasačním opravném prostředku.

173.

V projednávané věci se rovněž jeví jako odůvodněné použít čl. 140 odst. 3 jednacího řádu, který se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě čl. 184 odst. 1 tohoto jednacího řádu, podle něhož Soudní dvůr může rozhodnout, že soukromí účastníci řízení, kteří do řízení o kasačním opravném prostředku vstoupili jako vedlejší účastníci, ponesou vlastní náklady řízení.

174.

Konečně neshledávám žádný důvod pro změnu rozhodnutí Tribunálu, pokud jde o náklady řízení v prvním stupni.

175.

S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr: