1

Svou žalobou se Polská republika domáhá, aby Soudní dvůr zrušil čl. 17 odst. 4 písm. b) a písm. c) in fine směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/790 ze dne 17. dubna 2019 o autorském právu a právech s ním souvisejících na jednotném digitálním trhu a o změně směrnic 96/9/ES a 2001/29/ES (Úř. věst. 2019, L 130, s. 92), a podpůrně v případě, že by měl Soudní dvůr za to, že tato ustanovení nelze oddělit od ostatních ustanovení článku 17 směrnice 2019/790 beze změny jeho podstaty, zrušil tento článek 17 v plném rozsahu.

2

Článek 11 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) zní následovně:

„Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování veřejné moci a bez ohledu na hranice.“

3

Článek 17 odst. 2 Listiny stanoví, že „[d]uševní vlastnictví je chráněno“.

4

Článek 52 odst. 1 a 3 Listiny stanoví:

„1.   Každé omezení výkonu práv a svobod uznaných […] [L]istinou musí být stanoveno zákonem a respektovat podstatu těchto práv a svobod. Při dodržení zásady proporcionality mohou být omezení zavedena pouze tehdy, pokud jsou nezbytná a pokud skutečně odpovídají cílům obecného zájmu, které uznává [Evropská u]nie, nebo potřebě ochrany práv a svobod druhého.

[…]

3.   Pokud […] [L]istina obsahuje práva odpovídající právům zaručeným Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod [(EÚLP)], jsou smysl a rozsah těchto práv stejné jako ty, které jim přikládá uvedená úmluva. Toto ustanovení nebrání tomu, aby právo Unie poskytovalo širší ochranu.“

5

Článek 53 Listiny stanoví, že „[ž]ádné ustanovení […] [L]istiny nesmí být vykládáno jako omezení nebo narušení lidských práv a základních svobod, které v oblasti své působnosti uznávají právo Unie, mezinárodní právo a mezinárodní smlouvy, jejichž stranou je Unie nebo všechny členské státy, včetně [EÚLP], a ústavy členských států.“

6

Článek 14 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu („směrnice o elektronickém obchodu“) (Úř. věst. 2000, L 178, s. 1; Zvl. vyd. 13/25, s. 399), stanoví:

„Členské státy zajistí, aby v případě služby informační společnosti spočívající v ukládání informací poskytovaných příjemcem služby nebyl poskytovatel služby odpovědný za informace ukládané na žádost příjemce, pokud:

7

Článek 3 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti (Úř. věst. 2001, L 167, s. 10; Zvl. vyd. 17/01, s. 230) stanoví:

„Členské státy poskytnou autorům výlučné právo udělit svolení nebo zakázat jakékoliv sdělení jejich děl veřejnosti po drátě nebo bezdrátově včetně zpřístupnění jejich děl veřejnosti takovým způsobem, že každý jednotlivec ze strany veřejnosti má k těmto dílům přístup z místa a v době, které si zvolí.“

8

Body 2, 3, 61, 65, 66, 70 a 84 odůvodnění směrnice 2019/790 uvádějí:

[…]

[…]

[…]

9

Článek 1 směrnice 2019/790, nadepsaný „Předmět a oblast působnosti“, v odstavci 1 stanoví, že tato směrnice stanoví pravidla, jejichž cílem je další harmonizace právních předpisů Unie použitelných v oblasti autorského práva a práv s ním souvisejících v rámci vnitřního trhu, zejména s přihlédnutím k digitálním a přeshraničním užitím chráněného obsahu a stanoví rovněž pravidla pro výjimky a omezení autorského práva a práv s ním souvisejících a pro usnadnění poskytování licencí, jakož i pravidla, jejichž cílem je zajistit řádně fungující trh pro užití děl a jiných předmětů ochrany. Tento článek ve svém odstavci 2 stanoví, že směrnice 2019/790 v zásadě nijak neovlivňuje stávající pravidla stanovená ve směrnicích, jež jsou v této oblasti platné, zejména ve směrnicích 2000/31 a 2001/29.

10

Článek 2 bod 6 první pododstavec této směrnice definuje pro její účely pojem „poskytovatel služeb pro sdílení obsahu online“ tak, že se jím rozumí „poskytovatel služby informační společnosti, jehož [jejímž] hlavním účelem nebo jedním z hlavních účelů je uchovávat velký počet děl chráněných autorským právem nebo jiných předmětů ochrany nahrávaných jeho [jejími] uživateli a zpřístupňovat je veřejnosti, přičemž poskytovatel tato díla a jiné předměty ochrany uspořádává a propaguje za účelem zisku“. Druhý pododstavec tohoto ustanovení z tohoto pojmu vylučuje „poskytovatel[e] služeb, jako jsou neziskové online encyklopedie, nezisková vzdělávací a vědecká úložiště, platformy pro vývoj a sdílení softwaru s otevřeným zdrojovým kódem, poskytovatel[e] služeb elektronických komunikací […], online tržiště a mezipodnikové cloudové služby a cloudové služby, které uživatelům umožňují nahrávat obsah pro vlastní potřebu“.

11

Článek 17 uvedené směrnice, nadepsaný „Užití chráněného obsahu poskytovateli služeb pro sdílení obsahu online“, je jediným ustanovením obsaženým v kapitole 2, nadepsané „Některé způsoby užití chráněného obsahu online službami“, hlavy IV téže směrnice, nadepsané „Opatření k dosažení řádně fungujícího trhu v oblasti autorského práva“. Tento článek 17 zní následovně:

„1.   Členské státy stanoví, že poskytovatelé služeb pro sdílení obsahu online provádějí sdělení veřejnosti nebo zpřístupnění veřejnosti pro účely této směrnice, pokud poskytují veřejnosti přístup k dílům chráněným autorským právem nebo jiným předmětům ochrany nahraným svými uživateli.

Poskytovatel služeb pro sdílení obsahu online je proto povinen získat od nositelů práv uvedených v čl. 3 odst. 1 a 2 směrnice [2001/29] svolení ke sdělení nebo zpřístupnění děl nebo jiných předmětů ochrany veřejnosti, například uzavřením licenční smlouvy.

2.   Členské státy stanoví, že pokud poskytovatel služeb pro sdílení obsahu online získal svolení, například uzavřením licenční smlouvy, vztahuje se toto povolení rovněž na úkony prováděné uživateli služeb, na něž se vztahuje článek 3 směrnice [2001/29], pokud nejednají v rámci podnikatelské činnosti a pokud jejich činnost nevytváří významné příjmy.

3.   Pokud poskytovatel služeb pro sdílení obsahu online provádí sdělení nebo zpřístupnění veřejnosti za podmínek stanovených v této směrnici, nevztahuje se na situace, na něž se vztahuje tento článek, omezení odpovědnosti podle čl. 14 odst. 1 směrnice [2000/31].

Prvním pododstavcem tohoto odstavce není dotčena možnost použít čl. 14 odst. 1 směrnice [2000/31] na tyto poskytovatele služeb pro účely nespadající do oblasti působnosti této směrnice.

4.   Pokud není svolení poskytnuto, odpovídá poskytovatel služeb pro sdílení obsahu online za neoprávněná sdělení nebo zpřístupnění děl chráněných autorským právem a jiných předmětů ochrany veřejnosti, pokud neprokáže, že:

5.   Při určování, zda poskytovatel služby splnil své povinnosti podle odstavce 4, a s ohledem na zásadu proporcionality se zohlední mimo jiné:

6.   Členské státy stanoví, že odpovědnost poskytovatelů služeb pro sdílení obsahu online, jejichž služby dosud byly k dispozici veřejnosti v Unii po dobu kratší tří let a kteří mají roční obrat nižší než 10 milionů EUR, vypočtený v souladu s doporučením Komise 2003/361/ES [ze dne 6. května 2003 o definici mikropodniků, malých a středních podniků (Úř. věst. 2003, L 124, s. 36)], podle odstavce 4 je omezena na dodržení podmínek uvedených v odst. 4 písm. a) a na povinnost ihned poté, co obdrží dostatečně odůvodněné oznámení, znemožnit přístup k oznámeným dílům nebo jiným předmětům ochrany nebo je odstranit ze svých internetových stránek.

Pokud průměrný měsíční počet jedinečných návštěvníků těchto poskytovatelů služeb vypočtený na základě předchozího kalendářního roku překročí 5 milionů, mají rovněž povinnost prokázat, že vynaložili veškeré úsilí k zamezení dalšímu nahrávání oznámených děl a jiných předmětů ochrany, o nichž nositelé práv poskytli relevantní a nezbytné informace.

7.   Spolupráce mezi poskytovateli služeb pro sdílení obsahu online a nositeli práv nesmí vést k omezování dostupnosti děl nebo jiných předmětů ochrany nahraných uživateli, které neporušují autorské právo a práva s ním související, včetně případů, kdy se na tato díla nebo jiné předměty ochrany vztahuje výjimka nebo omezení.

Členské státy zajistí, aby uživatelé služeb pro sdílení obsahu online v každém členském státě mohli při nahrávání a zpřístupňování obsahu vytvořeného uživateli služeb pro sdílení obsahu online využívat kteroukoli z těchto existujících výjimek či omezení:

8.   Uplatňování tohoto článku nesmí vést k žádným obecným povinnostem v oblasti dohledu.

Členské státy stanoví, že poskytovatelé služeb pro sdílení obsahu online poskytnou nositelům práv na jejich žádost přiměřené informace o fungování svých postupů s ohledem na spolupráci uvedenou v odstavci 4, a pokud byly mezi poskytovateli služeb a nositeli práv uzavřeny licenční smlouvy, informace o užití obsahu, na nějž se tyto smlouvy vztahují.

9.   Členské státy stanoví, že poskytovatelé služeb pro sdílení obsahu online musí zavést účinné a rychlé mechanismy pro stížnosti a nápravu, které uživatelé jejich služeb budou moci využívat v případě sporů týkajících se znemožnění přístupu k jimi nahraným dílům nebo jiným předmětům ochrany nebo jejich odstranění.

Pokud nositelé práv požádají o znemožnění přístupu k jejich konkrétním dílům nebo jiným předmětům ochrany nebo o jejich odstranění, musí svou žádost řádně odůvodnit. Stížnosti podané v rámci mechanismu stanoveného v prvním pododstavci jsou vyřizovány bez zbytečného odkladu a rozhodnutí o znemožnění přístupu k nahranému obsahu nebo o jeho odstranění podléhají přezkumu člověkem. Členské státy rovněž zajistí, aby pro řešení sporů byly k dispozici mimosoudní nápravné mechanismy. Tyto mechanismy musí umožňovat nestranné řešení sporů a nesmějí uživateli bránit ve využití právní ochrany, kterou mu poskytuje vnitrostátní právo, aniž jsou dotčena práva uživatelů na účinnou soudní ochranu. Členské státy zejména zajistí, aby uživatelé měli přístup k soudu nebo jinému příslušnému justičnímu orgánu za účelem uplatnění výjimky z autorského práva a práv s ním souvisejících nebo jejich omezení.

Tato směrnice se nedotýká oprávněných způsobů užití, jako je užití na základě výjimek nebo omezení stanovených právem Unie, a nesmí vést k identifikaci jednotlivých uživatelů ani ke zpracování osobních údajů jinak než v souladu se směrnicí [Evropského parlamentu a Rady] 2002/58/ES [ze dne 12. července 2002 o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronických komunikací (Směrnice o soukromí a elektronických komunikacích) (Úř. věst. 2002, L 201, s. 37; Zvl. vyd. 13/29, s. 514)] a nařízením [Evropského parlamentu a Rady] (EU) 2016/679 [ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů (Úř. věst. 2016, L 119, s. 1)].

Poskytovatelé služeb pro sdílení obsahu online informují své uživatele prostřednictvím svých obchodních podmínek o tom, že uživatelé mohou užívat díla a jiné předměty ochrany na základě výjimek z autorského práva a práv s ním souvisejících nebo omezení těchto práv stanovených v právu Unie.

10.   Od 6. června 2019 uspořádá Komise ve spolupráci s členskými státy dialogy se zúčastněnými stranami o osvědčených postupech spolupráce mezi poskytovateli služeb pro sdílení obsahu online a nositeli práv. Komise po konzultaci s poskytovateli služeb pro sdílení obsahu online, nositeli práv, organizacemi uživatelů a jinými relevantními zúčastněnými stranami a s ohledem na výsledky dialogů se zúčastněnými stranami vydá pokyny pro uplatňování tohoto článku, zejména pokud jde o spolupráci uvedenou v odstavci 4. Při diskusi o osvědčených postupech by měla být mimo jiné věnována zvláštní pozornost nutnosti zajistit rovnováhu mezi základními právy a uplatňováním výjimek a omezení. Pro účely těchto dialogů se zúčastněnými stranami mají organizace uživatelů přístup k přiměřeným informacím od poskytovatelů služeb pro sdílení obsahu online o fungování jejich postupů podle odstavce 4.“

12

Polská republika navrhuje, aby Soudní dvůr:

13

Parlament navrhuje, aby Soudní dvůr žalobu zamítl jako neopodstatněnou a uložil Polské republice náhradu nákladů řízení.

14

Rada navrhuje, aby Soudní dvůr primární návrhová žádání odmítl jako nepřípustná nebo žalobu zamítl jako neopodstatněnou v plném rozsahu a uložil Polské republice náhradu nákladů řízení.

15

Rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 17. října 2019 bylo v souladu s čl. 131 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora povoleno vedlejší účastenství Španělského království, Francouzské republiky, Portugalské republiky a Evropské komise na podporu návrhových žádání Parlamentu a Rady.

16

Parlament a Rada, podporované Francouzskou republikou a Komisí, tvrdí, že primární návrhová žádání jsou nepřípustná, jelikož čl. 17 odst. 4 písm. b) a písm. c) in fine směrnice 2019/790 nelze oddělit od zbývající části tohoto článku 17.

17

V tomto ohledu je třeba připomenout, že částečné zrušení unijního aktu je možné pouze v případě, že jsou části, jejichž zrušení je požadováno, oddělitelné od zbývající části aktu. Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že tento požadavek není splněn, jestliže by částečné zrušení aktu způsobilo změnu jeho podstaty (rozsudek ze dne 8. prosince 2020, Polsko v. Parlament a Rada, C‑626/18, EU:C:2020:1000, bod 28, jakož i citovaná judikatura).

18

Ověření oddělitelnosti částí unijního aktu proto předpokládá přezkum dosahu uvedených částí, aby bylo možné posoudit, zda by jejich zrušení změnilo ducha a podstatu tohoto aktu (rozsudek ze dne 8. prosince 2020, Polsko v. Parlament a Rada, C‑626/18, EU:C:2020:1000, bod 29, jakož i citovaná judikatura).

19

Kromě toho otázka, zda by částečné zrušení unijního aktu měnilo podstatu tohoto aktu, představuje objektivní kritérium, a nikoliv subjektivní kritérium spojené s politickou vůlí orgánu, který uvedený akt přijal (rozsudek ze dne 8. prosince 2020, Polsko v. Parlament a Rada, C‑626/18, EU:C:2020:1000, bod 30, jakož i citovaná judikatura).

20

Jak uvedl generální advokát v bodě 44 svého stanoviska a jak tvrdí Parlament a Rada, podporované Francouzskou republikou a Komisí, článek 17 směrnice 2019/790 zavádí s ohledem na poskytovatele služeb pro sdílení obsahu online nový režim odpovědnosti, jehož jednotlivá ustanovení tvoří celek, a jak vyplývá z bodů 61 a 66 odůvodnění této směrnice, směřují k nastolení rovnováhy mezi právy a zájmy těchto poskytovatelů, právy a zájmy uživatelů jejich služeb a právy a zájmy nositelů práv. Zrušení pouze čl. 17 odst. 4 písm. b) a písm. c) in fine uvedené směrnice by mělo konkrétně za následek nahrazení tohoto režimu odpovědnosti režimem, který je znatelně odlišný a zároveň pro tyto poskytovatele jednoznačně příznivější. Takové částečné zrušení by v důsledku toho změnilo podstatu tohoto článku 17.

21

Z toho vyplývá, že písm. b) a písm. c) in fine čl. 17 odst. 4 směrnice 2019/790 nejsou oddělitelné od zbývající části tohoto článku 17, a primární návrhová žádání směřující pouze ke zrušení těchto ustanovení jsou tudíž nepřípustná.

22

Naproti tomu není zpochybňováno, že článek 17 směrnice 2019/790, který je obsažen v samostatné kapitole hlavy IV této směrnice, která se týká opatření k dosažení řádně fungujícího trhu v oblasti autorského práva, lze oddělit od zbývající části této směrnice, a návrhová žádání, která Polská republika předložila podpůrně, směřující ke zrušení tohoto článku 17 v plném rozsahu, jsou tudíž přípustná.

23

Na podporu svých návrhových žádání Polská republika vznáší jediný žalobní důvod, vycházející z porušení práva na svobodu projevu a informací, zaručeného v článku 11 Listiny.

24

Tento žalobní důvod je v podstatě založen na argumentaci, podle níž jsou poskytovatelé služeb pro sdílení obsahu online k tomu, aby byli zproštěni veškeré odpovědnosti za poskytování přístupu veřejnosti k dílům chráněným autorským právem nebo k jiným předmětům ochrany, které byly nahrány jejich uživateli v rozporu s autorským právem, nuceni na základě čl. 17 odst. 4 písm. b) a písm. c) in fine směrnice 2019/790 preventivně dohlížet na veškerý obsah, který jejich uživatelé chtějí zpřístupnit online. K tomu musejí podle Polské republiky používat nástroje informačních technologií umožňující předchozí automatické filtrování tohoto obsahu. Sporná ustanovení, která poskytovatelům služeb pro sdílení obsahu online taková opatření preventivního dohledu de facto ukládají, aniž stanoví záruky zajišťující dodržování práva na svobodu projevu a informací, tak představují omezení výkonu tohoto základního práva, které nerespektuje podstatu tohoto práva, ani zásadu proporcionality, a které v důsledku toho nelze považovat za odůvodněné.

25

Parlament a Rada, podporované Španělským královstvím, Francouzskou republikou a Komisí, opodstatněnost uvedeného jediného žalobního důvodu zpochybňují.

26

Úvodem je třeba připomenout, že až do vstupu článku 17 směrnice 2019/790 v platnost se odpovědnost poskytovatelů služeb pro sdílení obsahu online za zpřístupňování veřejnosti chráněného obsahu, který na jejich platformy nahráli uživatelé těchto platforem v rozporu s autorským právem, řídila článkem 3 směrnice 2001/29, jakož i článkem 14 směrnice 2000/31.

27

Soudní dvůr v tomto ohledu zaprvé uvedl, že čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 musí být vykládán v tom smyslu, že provozovatel platformy pro sdílení videí nebo platformy pro ukládání a sdílení souborů, na které mohou uživatelé protiprávně zpřístupnit veřejnosti chráněné obsahy, neuskutečňuje „sdělování“ těchto obsahů „veřejnosti“ ve smyslu tohoto ustanovení, ledaže by nad rámec pouhého zpřístupnění platformy přispíval ke zpřístupnění takových obsahů veřejnosti v rozporu s autorským právem. Tak je tomu zejména v případě, kdy si je tento provozovatel konkrétně vědom protiprávního zpřístupnění chráněného obsahu na své platformě a takový obsah neprodleně neodstraní nebo k němu nezablokuje přístup nebo kdy uvedený provozovatel, i když ví nebo vědět měl, že obecně uživatelé jeho platformy chráněné obsahy protiprávně zpřístupňují veřejnosti prostřednictvím této platformy, nezavede vhodné technologické prostředky, které je možné v jeho situaci očekávat od subjektu, který je běžně obezřetný, aby spolehlivě a účinně zabránil porušováním autorského práva na této platformě, nebo také v případě, kdy se tento provozovatel podílí na výběru chráněných obsahů, které jsou protiprávně sdělovány veřejnosti, na své platformě poskytuje prostředky sloužící specificky k protiprávnímu sdílení takových obsahů nebo taková sdílení vědomě podporuje, o čemž může svědčit okolnost, že uvedený provozovatel přijal hospodářský model podněcující uživatele své platformy, aby na ní uskutečňovali protiprávně sdělování chráněných obsahů veřejnosti (rozsudek ze dne 22. června 2021, YouTube a Cyando, C‑682/18 a C‑683/18, EU:C:2021:503, bod 102).

28

Soudní dvůr zadruhé konstatoval, že činnost provozovatele platformy pro sdílení videí nebo platformy pro ukládání a sdílení souborů spadá do působnosti čl. 14 odst. 1 směrnice 2000/31, pokud tento provozovatel nehraje aktivní úlohu takové povahy, že by bylo možné konstatovat, že obsahy nahrané na svou platformu zná nebo kontroluje. Kromě toho k tomu, aby bylo u takového provozovatele na základě čl. 14 odst. 1 písm. a) této směrnice vyloučeno zproštění odpovědnosti stanovené v tomto čl. 14 odst. 1, si musí být uvedený provozovatel vědom konkrétních protiprávních aktů uživatelů jeho platformy souvisejících s chráněnými obsahy, které byly nahrány na jeho platformu (rozsudek ze dne 22. června 2021, YouTube a Cyando, C‑682/18 a C‑683/18, EU:C:2021:503, body 117 a 118).

29

Jak však vyplývá zejména z bodů 61 a 66 odůvodnění směrnice 2019/790, unijní normotvůrce měl za to, že vzhledem k tomu, že v posledních letech nabylo fungování trhu s online obsahem na složitosti a že služby pro sdílení obsahu online poskytující přístup k velkému množství chráněného obsahu se staly hlavním zdrojem přístupu k online obsahu, je vhodné stanovit zvláštní mechanismus odpovědnosti pro poskytovatele těchto služeb za účelem podpory rozvoje trhu spravedlivého udělování licencí mezi nositeli práv a těmito poskytovateli.

30

Pro tento nový zvláštní mechanismus odpovědnosti stanovil unijní normotvůrce omezenou oblast působnosti, jelikož čl. 2 bod 6 první pododstavec směrnice 2019/790 definuje poskytovatele služeb pro sdílení obsahu online jako poskytovatele služby informační společnosti, jejímž hlavním účelem nebo jedním z hlavních účelů je uchovávat velký počet děl chráněných autorským právem nebo jiných předmětů ochrany nahrávaných jejími uživateli a zpřístupňovat je veřejnosti, přičemž poskytovatel tato díla a jiné předměty ochrany uspořádává a propaguje za účelem zisku. Uvedený mechanismus se proto nevztahuje na poskytovatele služeb informační společnosti, kteří nesplňují jedno nebo více kritérií uvedených v tomto ustanovení, a tito poskytovatelé tedy nadále podléhají obecnému režimu odpovědnosti stanovenému v článku 14 směrnice 2000/31 z titulu služby „ukládání“, a případně režimu stanovenému v článku 3 směrnice 2001/29 v souladu s čl. 1 odst. 2 směrnice 2019/790.

31

Navíc tento normotvůrce ve druhém pododstavci uvedeného čl. 2 bodu 6 zaprvé omezil oblast působnosti nového zvláštního mechanismu odpovědnosti zavedeného směrnicí 2019/790 a zadruhé omezil jeho dosah v čl. 17 odst. 6 této směrnice, který v zásadě vylučuje pro některé nové poskytovatele použití ustanovení uvedené směrnice, kterých se týká žaloba na neplatnost.

32

Pokud jde o tento nový zvláštní mechanismus odpovědnosti, čl. 17 odst. 1 směrnice 2019/790 stanoví, že poskytovatelé služeb pro sdílení obsahu online provádějí sdělení veřejnosti nebo zpřístupnění veřejnosti, pokud poskytují veřejnosti přístup k dílům chráněným autorským právem nebo jiným předmětům ochrany nahraným svými uživateli a že jsou poskytovatelé služeb pro sdílení obsahu online proto povinni získat za tímto účelem od nositelů práv svolení, například uzavřením licenční smlouvy.

33

Článek 17 odst. 3 směrnice 2019/790 zároveň vylučuje, pokud jde o taková sdělení nebo zpřístupnění, aby se na poskytovatele služeb pro sdílení obsahu online vztahovalo zproštění odpovědnosti stanovené v čl. 14 odst. 1 směrnice 2000/31.

34

Článek 17 odst. 4 směrnice 2019/790 zavádí zvláštní režim odpovědnosti v případě, že svolení není poskytnuto. V tomto případě se tak poskytovatel služeb pro sdílení obsahu online může zprostit odpovědnosti za takové sdělování a zpřístupnění obsahu porušujícího autorské právo pouze za určitých kumulativních podmínek, které jsou vyjmenovány v písm. a) až c) tohoto ustanovení. Podle tohoto ustanovení musí tento poskytovatel prokázat, že:

35

Tento zvláštní režim odpovědnosti, zavedený v čl. 17 odst. 4 směrnice 2019/790, je upřesněn a doplněn v čl. 17 odst. 5 až 10 této směrnice.

36

Článek 17 odst. 5 směrnice 2019/790 tak nejprve vyjmenovává skutečnosti, které je třeba zohlednit při určování, zda s ohledem na zásadu proporcionality poskytovatel služeb splnil povinnosti, které pro něj vyplývají z čl. 17 odst. 4 této směrnice.

37

Dále pak čl. 17 odst. 7 směrnice 2019/790 blíže uvádí, že spolupráce mezi poskytovateli služeb pro sdílení obsahu online a nositeli práv nesmí vést k omezování dostupnosti děl nebo jiných předmětů ochrany nahraných uživateli, které neporušují autorské právo a práva s ním související, včetně případů, kdy se na tato díla nebo jiné předměty ochrany vztahuje výjimka nebo omezení. Toto ustanovení uvádí ty z těchto výjimek a omezení, v souvislosti s nimiž musí být stanoveno, že jich mohou uživatelé v každém členském státě využít. Pokud jde o čl. 17 odst. 8 této směrnice, uvádí zejména, že uplatňování tohoto článku nesmí vést k žádným obecným povinnostem v oblasti dohledu a čl. 17 odst. 9 této směrnice stanoví zejména zavedení účinných a rychlých mechanismů pro uživatele pro stížnosti a nápravu, jako jsou mimosoudní nápravné mechanismy doplňující opravné prostředky u soudu.

38

Konečně čl. 17 odst. 10 směrnice 2019/790 ukládá Komisi, aby ve spolupráci s členskými státy uspořádala dialogy se zúčastněnými stranami o osvědčených postupech spolupráce, přičemž se zvláštní pozornost věnuje nutnosti zajistit rovnováhu mezi základními právy a uplatňováním výjimek a omezení, jakož i to, aby po konzultaci s těmito stranami vydala pokyny pro uplatňování zejména spolupráce mezi poskytovateli služeb pro sdílení obsahu online a nositeli práv, která je uvedena v čl. 17 odst. 4 této směrnice.

39

Polská republika tvrdí, že čl. 17 odst. 4 písm. b) a písm. c) in fine směrnice 2019/790 tím, že poskytovatelům služeb pro sdílení obsahu online ukládá povinnost vynaložit veškeré úsilí zaprvé k zajištění nedostupnosti konkrétních chráněných obsahů, o nichž mu nositelé práv poskytli relevantní a nezbytné informace, a zadruhé k zabránění tomu, že chráněné obsahy, v souvislosti s nimiž tito nositelé uskutečnili dostatečně odůvodněné oznámení, budou nahrány v budoucnu, omezuje výkon práva na svobodu projevu a informací uživatelů těchto služeb, které je zaručeno v článku 11 Listiny.

40

Podle Polské republiky jsou totiž poskytovatelé služeb pro sdílení obsahu online k tomu, aby mohli splnit tyto povinnosti, a využít tak zproštění odpovědnosti, stanoveného v čl. 17 odst. 4 směrnice 2019/790, nuceni kontrolovat veškerý obsah nahraný jejich uživateli před jeho šířením veřejnosti. Za tímto účelem jsou tito poskytovatelé donuceni k tomu, aby v případě neexistence jiných proveditelných řešení používali nástroje automatického filtrování.

41

Taková preventivní kontrola přitom podle Polské republiky představuje zvláště závažný zásah do práva uživatelů služeb pro sdílení obsahu online na svobodu projevu a informací, jelikož zaprvé s sebou nese riziko zablokování legálního obsahu, a zadruhé jsou protiprávnost, a tak i blokování obsahu, určovány automaticky algoritmy, a to ještě před jakýmkoli šířením dotčeného obsahu.

42

Polská republika kromě toho tvrdí, že se unijní normotvůrce nemůže zprostit své odpovědnosti za tento zásah do práva zaručeného v článku 11 Listiny, jelikož tento zásah je nevyhnutelným důsledkem režimu odpovědnosti zavedeného v čl. 17 odst. 4 směrnice 2019/790, případně důsledkem, který unijní orgány předvídaly.

43

Parlament a Rada, podporované Španělským královstvím, Francouzskou republikou a Komisí, zpochybňují skutečnost, že důsledkem tohoto režimu odpovědnosti je omezení práva na svobodu projevu a informací uživatelů služeb pro sdílení obsahu online a tvrdí, že v každém případě případné omezení tohoto práva vyplývající z provádění uvedeného režimu nelze přičítat unijnímu normotvůrci.

44

Je třeba připomenout, že podle článku 11 Listiny má každý právo na svobodu projevu, což zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování veřejné moci a bez ohledu na hranice. Jak vyplývá z vysvětlení k Listině základních práv (Úř. věst. 2007, C 303, s. 17) a v souladu s čl. 52 odst. 3 Listiny mají práva zaručená v jejím článku 11 stejný smysl a rozsah jako práva zaručená v článku 10 EÚLP.

45

V tomto ohledu je třeba uvést, že sdílení informací na internetu prostřednictvím platforem pro sdílení obsahu online spadá do působnosti článku 10 EÚLP a článku 11 Listiny.

46

Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva totiž článek 10 EÚLP zaručuje každému svobodu projevu a informací a týká se nejen obsahu informací, ale i prostředků jejich šíření, přičemž jakýmkoli omezením těchto prostředků je dotčeno právo přijímat a sdělovat informace. Jak tento soud uvedl, internet se v současné době stal jedním z hlavních prostředků, jak jednotlivci vykonávají své právo na svobodu projevu a informací. Internetové stránky, a zejména platformy pro sdílení obsahu online díky své dostupnosti, jakož i schopnosti uchovávat a šířit velké množství údajů, přispívají ve velkém rozsahu ke zlepšování přístupu veřejnosti k aktuálním informacím a obecně k usnadnění sdělování informací, přičemž možnost pro jednotlivce, aby se na internetu vyjadřovali, představuje bezprecedentní nástroj pro výkon svobody projevu (v tomto smyslu viz ESLP, 1. prosince 2015, Cengiz a další v. Turecko, CE:ECHR:2015:1201JUD 004822610, bod 52, jakož i ESLP, 23. června 2020, Vladimir Kharitonov v. Rusko, CE:ECHR:2020:0623JUD 001079514, bod 33 a citovaná judikatura).

47

Soudní dvůr tak v rámci svého výkladu režimu odpovědnosti založeného na článku 3 směrnice 2001/29 a článku 14 směrnice 2000/31, který byl na poskytovatele služeb pro sdílení obsahu online použitelný do vstupu článku 17 směrnice 2019/790 v platnost, zdůraznil nezbytnost řádně zohlednit zvláštní význam internetu pro svobodu projevu a informací zaručenou v článku 11 Listiny, a zajišťovat tak dodržování tohoto základního práva při uplatňování tohoto režimu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. června 2021, YouTube a Cyando, C‑682/18 a C‑683/18, EU:C:2021:503, body 64, 65 a 113).

48

Za účelem určení, zda zvláštní režim odpovědnosti zavedený v čl. 17 odst. 4 směrnice 2019/790 pro poskytovatele služeb pro sdílení obsahu online zahrnuje omezení výkonu práva na svobodu projevu a informací uživatelů těchto služeb pro sdílení, je nutno nejprve konstatovat, že toto ustanovení vychází z předpokladu, že tito poskytovatelé nejsou nezbytně schopni získat svolení pro veškerý chráněný obsah, který by uživatelé platforem mohli nahrát na tyto platformy. V tomto kontextu je třeba uvést, že nositelé práv mohou volně určit, zda a za jakých podmínek jsou jejich díla a jiné předměty ochrany užívány. Jak totiž zdůrazňuje bod 61 odůvodnění této směrnice, tato směrnice nemá vliv na smluvní svobodu a tito nositelé tedy nejsou nikterak povinni poskytovat svolení nebo licence k užívání svých děl poskytovatelům služeb pro sdílení obsahu online.

49

Za těchto podmínek musí tito poskytovatelé k tomu, aby byli zproštění odpovědnosti v případě, že uživatelé nahrají protiprávní obsah na jejich platformy, přičemž pro uvedený obsah poskytovatelé služeb pro sdílení obsahu online nemají od nositelů práv svolení, prokázat, že vynaložili veškeré úsilí k získání takového svolení ve smyslu čl. 17 odst. 4 písm. a) směrnice 2019/790 a že splňují všechny ostatní podmínky pro zproštění odpovědnosti stanovené v čl. 17 odst. 4 písm. b) a c) této směrnice.

50

Podle těchto ostatních podmínek se povinnosti příslušející poskytovatelům služeb pro sdílení obsahu online neomezují na povinnost uvedenou na začátku čl. 17 odst. 4 písm. c) směrnice 2019/790, odpovídající povinnosti, která jim příslušela již na základě čl. 14 odst. 1 písm. b) směrnice 2000/31, spočívající v tom, že ihned poté, co od nositelů práv obdrží dostatečně odůvodněné oznámení, znemožní přístup k oznámeným chráněným obsahům nebo je odstraní ze svých platforem (viz rovněž rozsudek ze dne 22. června 2021, YouTube a Cyando, C‑682/18 a C‑683/18, EU:C:2021:503, bod 116).

51

Kromě této povinnosti jsou totiž tito poskytovatelé povinni, co se týče konkrétního chráněného obsahu, pro který jim nositelé práv předali relevantní a nezbytné informace, aby v souladu s čl. 17 odst. 4 písm. b) směrnice 2019/790 „v souladu s vysokými odvětvovými standardy odborné péče vynaložil[i] veškeré úsilí k zajištění nedostupnosti“ tohoto obsahu.

52

Pokud jde dále o chráněný obsah, který byl po jeho zpřístupnění veřejnosti předmětem dostatečně odůvodněného oznámení ze strany nositelů práv, musí tito poskytovatelé na základě čl. 17 odst. 4 písm. c) in fine směrnice 2019/790 vynaložit „veškeré úsilí k zamezení jejich budoucímu nahrání v souladu s písmenem b)“ tohoto ustanovení.

53

Ze znění a systematiky čl. 17 odst. 4 písm. b) a c) směrnice 2019/790 tak vyplývá, že poskytovatelé služeb pro sdílení obsahu online musejí k tomu, aby se na ně vztahovalo zproštění odpovědnosti a s výhradou výjimky stanovené pro nové poskytovatele ve smyslu čl. 17 odst. 6 této směrnice, nejen jednat neprodleně, aby na jejich platformách došlo k ukončení konkrétních zásahů do autorských práv poté, co k nim došlo a nositelé práv jim je dostatečně odůvodněným způsobem oznámili, ale po obdržení takového oznámení nebo jestliže jim tito nositelé poskytli relevantní a nezbytné informace před tím, než k zásahu do autorského práva došlo, musejí ještě „v souladu s vysokými odvětvovými standardy odborné péče vynaloži[t] veškeré úsilí“, aby bylo zabráněno tomu, že k takovým zásahům dojde nebo že se budou opakovat. Jak uvádí Polská republika, posledně uvedené povinnosti tedy ukládají de facto těmto poskytovatelům, aby prováděli předchozí kontrolu obsahu, který uživatelé chtějí nahrát na jejich platformy, obdrželi-li od nositelů práv informace či oznámení stanovené v tomto čl. 17 odst. 4 písm. b) a c).

54

Jak kromě toho uvedl generální advokát v bodech 57 až 69 svého stanoviska, poskytovatelé služeb pro sdílení obsahu online jsou k tomu, aby mohli takovou předchozí kontrolu provádět, donuceni k tomu, aby v závislosti na počtu nahraných souborů a typu dotčeného předmětu ochrany v mezích uvedených v čl. 17 odst. 5 směrnice 2019/790 používali nástroje automatického rozpoznávání obsahu a automatického filtrování. Žalované orgány, ani vedlejší účastníci řízení na jednání před Soudním dvorem nebyli schopni konkrétně označit možné alternativy k takovým nástrojům.

55

Taková předchozí kontrola a takové předchozí filtrování přitom mohou vést k omezení významného prostředku pro šíření obsahu online, a mohou tak představovat omezení práva zaručeného v článku 11 Listiny.

56

Kromě toho na rozdíl od toho, co tvrdí žalované orgány, lze toto omezení přičíst unijnímu normotvůrci, jelikož je přímým důsledkem zvláštního režimu odpovědnosti zavedeného pro poskytovatele služeb pro sdílení obsahu online v čl. 17 odst. 4 směrnice 2019/790.

57

Mimoto čl. 17 odst. 5 této směrnice výslovně odkazuje na „povinnosti“, které „[mají] […] podle odstavce 4“ tohoto článku 17 uvedení poskytovatelé a uvádí skutečnosti, které musejí být zohledněny při určení, zda s ohledem na zásadu proporcionality takový poskytovatel tyto povinnosti „splnil“.

58

Je tudíž třeba dospět k závěru, že zvláštní režim odpovědnosti zavedený v čl. 17 odst. 4 směrnice 2019/790 zahrnuje pro poskytovatele služeb pro sdílení obsahu online omezení výkonu práva na svobodu projevu a informací uživatelů těchto služeb pro sdílení, zaručeného v článku 11 Listiny.

59

Polská republika uvádí, že omezení výkonu tohoto základního práva uživatelů služeb pro sdílení obsahu online, vyplývající z režimu odpovědnosti zavedeného v článku 17 směrnice 2019/790, nesplňuje požadavky stanovené v čl. 52 odst. 1 Listiny.

60

Podle Polské republiky totiž tento článek 17 neobsahuje záruky umožňující zajistit respektování podstaty uvedeného základního práva a dodržování zásady proporcionality při plnění povinností stanovených v čl. 17 odst. 4 písm. b) a c) in fine směrnice 2019/790. Posledně uvedená ustanovení konkrétně nestanoví žádné jasné a přesné pravidlo, pokud jde o způsob, jakým poskytovatelé služeb pro sdílení obsahu online musí tyto povinnosti plnit, což jim ponechává „volnou ruku“ při zavádění mechanismů předchozí kontroly a předchozího filtrování v rozporu s právem na svobodu projevu a informací uživatelů těchto služeb. Kromě toho čl. 17 odst. 7 až 9 této směrnice neumožňuje zabránit tomu, aby při plnění uvedených povinností byl automaticky zablokován rovněž legální obsah a aby jeho šíření veřejnosti bylo přinejmenším výrazně pozdrženo, přičemž existuje riziko, že tento obsah ztratí před rozšířením veškerý význam a veškerou informační hodnotu.

61

Unijní normotvůrce tím, že přijal režim odpovědnosti zavedený v článku 17 uvedené směrnice, podle Polské republiky nerespektoval spravedlivou rovnováhu mezi ochranou nositelů práv a ochranou uživatelů služeb pro sdílení obsahu online, a to tím spíše, že cílů sledovaných tímto režimem odpovědnosti by bylo možné do značné míry dosáhnout již ostatními podmínkami stanovenými v čl. 17 odst. 4 téže směrnice.

62

Parlament a Rada, podporované Španělským královstvím, Francouzskou republikou a Komisí, zpochybňují argumentaci uplatněnou Polskou republikou a tvrdí zejména, že článek 17 směrnice 2019/790 obsahuje úplný systém záruk, který chrání právo na svobodu projevu a informací uživatelů služeb pro sdílení obsahu online a spravedlivou rovnováhu mezi dotčenými právy a zájmy.

63

Je třeba poznamenat, že podle čl. 52 odst. 1 Listiny musí být každé omezení výkonu práv a svobod uznaných Listinou stanoveno zákonem a respektovat podstatu těchto práv a svobod. Při dodržení zásady proporcionality mohou být omezení zavedena pouze tehdy, pokud jsou nezbytná a pokud skutečně odpovídají cílům obecného zájmu, které uznává Unie, nebo potřebě ochrany práv a svobod druhého.

64

V tomto ohledu Soudní dvůr konstatoval, že požadavek, aby každé omezení výkonu základních práv bylo stanoveno zákonem, implikuje, že akt dovolující zásah do těchto práv musí sám definovat rozsah omezení výkonu dotyčného práva (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. července 2020, Facebook Ireland a Schrems, C‑311/18, EU:C:2020:559, bod 175, jakož i citovaná judikatura).

65

Pokud jde o dodržování zásady proporcionality, tato zásada vyžaduje, aby omezení práv a svobod zakotvených v Listině, která mohou obsahovat zejména akty unijního práva, nepřekračovala meze toho, co je vhodné a nezbytné ke splnění sledovaných legitimních cílů nebo potřeby ochrany práv a svobod druhého, přičemž se rozumí, že pokud se nabízí volba mezi více vhodnými opatřeními, je třeba zvolit nejméně omezující opatření a nepříznivé následky způsobené tímto opatřením nesmějí být nepřiměřené vzhledem ke sledovaným cílům (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 13. března 2019, Polsko v. Parlament a Rada, C‑128/17, EU:C:2019:194, bod 94 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 17. prosince 2020, Centraal Israëlitisch Consistorie van België a další, C‑336/19, EU:C:2020:1031, bod 64 a citovaná judikatura).

66

Kromě toho, je-li dotčeno více základních práv a zásad zakotvených ve Smlouvách, musí být při posuzování dodržování zásady proporcionality zachován nezbytný soulad požadavků vážících se k ochraně dotčených jednotlivých práv a zásad a spravedlivá rovnováha mezi nimi (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. prosince 2020, Centraal Israëlitisch Consistorie van België a další, C‑336/19, EU:C:2020:1031, bod 65, jakož i citovaná judikatura).

67

Za účelem splnění požadavku proporcionality musí mimoto právní úprava, která s sebou přináší zásah do základních práv, stanovit jasná a přesná pravidla upravující rozsah a použití předmětného opatření a stanovit minimální požadavky, tak aby osoby, jejichž výkon těchto práv je omezen, měly dostatečné záruky umožňující je účinně chránit proti riziku zneužití. Taková právní úprava musí zejména vymezit okolnosti a podmínky, za nichž může být přijato takové opatření, čímž zaručí, že se zásah omezí na to, co je nezbytně nutné. Potřeba takových záruk je o to významnější v případě, kdy zásah vyplývá z automatizovaného postupu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. července 2020, Facebook Ireland a Schrems, C‑311/18, EU:C:2020:559, bod 176, jakož i citovaná judikatura).

68

Pokud jde zejména o takové omezení výkonu práva na svobodu projevu a informací, jako je omezení, o které jde v projednávané věci, z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že i když článek 10 EÚLP nezakazuje jako taková veškerá omezení předcházející prostředku šíření, taková omezení vykazují natolik velké nebezpečí pro dodržování tohoto základního práva, že musejí spadat do obzvláště striktního právního rámce (ESLP, 18. prosince 2012, Ahmet Yildirim v. Turecko, CE:ECHR:2012:1218JUD 000311110, body 47 a 64, jakož i citovaná judikatura).

69

Ve světle těchto úvah je třeba zkoumat, zda omezení výkonu práva na svobodu projevu a informací uživatelů služeb pro sdílení obsahu online, zakotveného v článku 11 Listiny, které vyplývá z režimu odpovědnosti zavedeného v čl. 17 odst. 4 směrnice 2019/790 pro poskytovatele těchto služeb pro sdílení, odpovídá požadavkům stanoveným v čl. 52 odst. 1 Listiny. Pro účely tohoto přezkumu je třeba vzít v úvahu nejen tento čl. 17 odst. 4 izolovaně, ale rovněž ustanovení, která tento režim upřesňují a doplňují, a zvláště čl. 17 odst. 7 až 10 této směrnice. Kromě toho je třeba zohlednit legitimní cíl sledovaný zavedením tohoto režimu, a sice ochranu osob, které jsou nositeli autorských práv a práv s nimi souvisejících, jež jsou jakožto práva duševního vlastnictví zaručena v čl. 17 odst. 2 Listiny.

70

V tomto kontextu je třeba připomenout, že podle obecné výkladové zásady musí být unijní akt vykládán v co největším možném rozsahu způsobem, který nezpochybní jeho platnost, a v souladu s veškerým primárním právem, mimo jiné i s ustanoveními Listiny. Je-li tedy možný více než jeden výklad znění předpisu sekundárního unijního práva, je třeba dát přednost výkladu, v rámci něhož je ustanovení v souladu s primárním právem, před výkladem, který vede ke zjištění, že ustanovení je s primárním právem neslučitelné [rozsudek ze dne 14. května 2019, M a další (Odnětí postavení uprchlíka), C‑391/16, C‑77/17 a C‑78/17, EU:C:2019:403, bod 77, jakož i citovaná judikatura].

71

Kromě toho se tento přezkum s ohledem na požadavky stanovené v čl. 52 odst. 1 Listiny týká takového zvláštního režimu odpovědnosti poskytovatelů služeb pro sdílení obsahu online, jaký byl zaveden v čl. 17 odst. 4 směrnice 2019/790, čímž není dotčen jakýkoli přezkum, který by se mohl později týkat přezkumu ustanovení přijatých členskými státy za účelem provedení této směrnice nebo opatření, která tito poskytovatelé určili k dosažení souladu s uvedeným režimem.

72

V rámci tohoto přezkumu je třeba na prvním místě konstatovat, že omezení výkonu práva na svobodu projevu a informací uživatelů služeb pro sdílení obsahu online je stanoveno zákonem, jelikož vyplývá z povinností uložených poskytovatelům těchto služeb ustanovením unijního aktu, a sice, jak bylo uvedeno v bodě 53 tohoto rozsudku, čl. 17 odst. 4 písm. b) a písm. c) in fine směrnice 2019/790.

73

Je zajisté pravda, že toto ustanovení blíže nestanoví konkrétní opatření, která tito poskytovatelé služeb musí přijmout, aby zajistili nedostupnost konkrétního chráněného obsahu, o němž mu nositelé práv poskytli relevantní a nezbytné informace, nebo aby zabránili tomu, že chráněný obsah, v souvislosti s nímž tito nositelé uskutečnili dostatečně odůvodněné oznámení, bude nahrán v budoucnu. Uvedené ustanovení ukládá zmíněným poskytovatelům služeb pouze to, aby v tomto ohledu vynaložili „veškeré úsilí“, a to „v souladu s vysokými odvětvovými standardy odborné péče“. Podle vysvětlení poskytnutých Parlamentem a Radou má znění tohoto ustanovení zajistit, aby se takto uložené povinnosti mohly přizpůsobit okolnostem konkrétní situace různých poskytovatelů služeb pro sdílení obsahu online, jakož i vývoji odvětvových postupů a dostupných technologií.

74

V souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva však požadavek, podle něhož musí být každé omezení výkonu základního práva stanoveno zákonem, nevylučuje, aby právní úprava obsahující toto omezení byla formulována dostatečně širokým způsobem, aby se mohla přizpůsobit změnám situací (v tomto smyslu viz ESLP, 16. června 2015, Delfi AS v. Estonsko, CE:ECHR:2015:0616JUD 006456909, bod 121 a citovaná judikatura).

75

Pokud jde kromě toho o povinnost, uloženou poskytovatelům internetových služeb, aby přijali opatření, která mají zajistit dodržování autorského práva při používání jejich služeb, podle konkrétního případu se může za účelem dodržování svobody podnikání těchto poskytovatelů služeb, která je zaručena v článku 16 Listiny, a spravedlivé rovnováhy mezi svobodou podnikání, právem na svobodu projevu a informací uživatelů jejich služeb, které je zakotveno v článku 11 Listiny, a právem duševního vlastnictví nositelů práv, které je chráněno v čl. 17 odst. 2 Listiny, dokonce ukázat jako nezbytné, aby bylo určení konkrétních opatření, jež mají být přijata k dosažení sledovaného výsledku, ponecháno na volbě uvedených poskytovatelů služeb, takže si tito poskytovatelé služeb mohou zvolit ta opatření, která nejlépe odpovídají jim dostupným zdrojům a možnostem a jsou slučitelná s ostatními povinnostmi a výzvami, s nimiž se musí vypořádávat při výkonu činnosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. března 2014, UPC Telekabel Wien, C‑314/12, EU:C:2014:192, bod 52).

76

Na druhém místě je nutno konstatovat, že omezení výkonu práva na svobodu projevu a informací uživatelů služeb pro sdílení obsahu online respektuje v souladu s čl. 52 odst. 1 Listiny podstatu práva na svobodu projevu a informací, zaručeného v článku 11 Listiny.

77

V tomto ohledu je třeba uvést, že čl. 17 odst. 7 první pododstavec směrnice 2019/790 výslovně blíže stanoví, že „[s]polupráce mezi poskytovateli služeb pro sdílení obsahu online a nositeli práv nesmí vést k omezování dostupnosti děl nebo jiných předmětů ochrany nahraných uživateli, které neporušují autorské právo a práva s ním související, včetně případů, kdy se na tato díla nebo jiné předměty ochrany vztahuje výjimka nebo omezení“ těchto práv.

78

Podle svého jednoznačného znění se tento čl. 17 odst. 7 první pododstavec neomezuje na rozdíl od čl. 17 odst. 4 písm. b) a písm. c) in fine směrnice 2019/790 na požadavek, aby poskytovatelé služeb pro sdílení obsahu online za tímto účelem vynaložili „veškeré úsilí“, ale stanoví přesný výsledek, jehož má byt dosaženo.

79

Kromě toho čl. 17 odst. 9 třetí pododstavec směrnice 2019/790 zdůrazňuje, že tato směrnice „se nedotýká oprávněných způsobů užití, jako je užití na základě výjimek nebo omezení stanovených právem Unie“.

80

Z článku 17 odst. 7 a 9 směrnice 2019/790, jakož i z bodů 66 a 70 jejího odůvodnění tak jasně vyplývá, že za účelem ochrany práva na svobodu projevu a informací uživatelů služeb pro sdílení obsahu online, zakotveného v článku 11 Listiny, a spravedlivé rovnováhy mezi různými dotčenými právy a zájmy, unijní normotvůrce stanovil, že plnění povinností uložených poskytovatelům těchto služeb v čl. 17 odst. 4 písm. b) a písm. c) in fine této směrnice nemůže vést zejména k tomu, že by tito poskytovatelé přijali opatření, jimiž by byla dotčena podstata tohoto základního práva uživatelů, kteří na jejich platformách sdílejí obsahy, které nepoškozují autorské právo a práva s ním související.

81

Směrnice 2019/790 zde ostatně odráží judikaturu Soudního dvora, podle níž opatření přijatá takovými poskytovateli, jako jsou poskytovatelé, o které šlo ve věci v původním řízení, musejí dodržovat právo uživatelů internetu na svobodu projevu a informací a musejí být zejména striktně cílená k tomu, aby umožnila účinnou ochranu autorského práva, aniž tím budou dotčeni uživatelé, kteří využívají služeb těchto poskytovatelů dovoleným způsobem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. března 2014, UPC Telekabel Wien, C‑314/12, EU:C:2014:192, body 55 a 56).

82

Na třetím místě je třeba v rámci přezkumu proporcionality podle čl. 52 odst. 1 Listiny nejprve konstatovat, že omezení výkonu práva na svobodu projevu a informací uživatelů služeb pro sdílení obsahu online, které je uvedeno v bodě 69 tohoto rozsudku, odpovídá potřebě ochrany práv a svobod druhého ve smyslu čl. 52 odst. 1 Listiny, a sice v projednávané věci potřebě ochrany duševního vlastnictví zaručené v čl. 17 odst. 2 Listiny. Cílem povinností, které jsou v článku 17 směrnice 2019/790 uloženy poskytovatelům služeb pro sdílení obsahu online, z nichž toto omezení vyplývá, je totiž, jak vyplývá zejména z bodů 2, 3 a 61 odůvodnění směrnice 2019/790, zajistit ochranu práv duševního vlastnictví, aby se přispělo k dosažení řádně fungujícího a spravedlivého tržního prostředí pro autorské právo. V rámci služeb pro sdílení obsahu online musí být přitom ochrana autorských práv do určité míry nezbytně doprovázena omezením výkonu práva na svobodu projevu a informací uživatelů.

83

Dále pak mechanismus odpovědnosti uvedený v čl. 17 odst. 4 směrnice 2019/790 je nejen vhodný, ale jeví se rovněž jako nezbytný k uspokojení potřeby ochrany práv duševního vlastnictví. Alternativní mechanismus navrhovaný Polskou republikou, na jehož základě by poskytovatelům služeb pro sdílení obsahu online byly uloženy pouze povinnosti stanovené v tomto čl. 17 odst. 4 písm. a) a na začátku tohoto odstavce 4 písm. c), by sice představoval konkrétně méně omezující opatření pro výkon práva na svobodu projevu a informací, nic to však nemění na tom, že tento alternativní mechanismus by nebyl stejně tak účinný z hlediska ochrany práv duševního vlastnictví, jako je mechanismus stanovený unijním normotvůrcem.

84

Konečně je nutno konstatovat, že povinnosti uložené v čl. 17 odst. 4 směrnice 2019/790 poskytovatelům služeb pro sdílení obsahu online neomezují právo na svobodu projevu a informací uživatelů těchto služeb nepřiměřeným způsobem.

85

Jak zaprvé uvedl generální advokát v bodech 164, 165 a 191 až 193 svého stanoviska, z čl. 17 odst. 7 a 9 směrnice 2019/790, jakož i z bodů 66 a 70 jejího odůvodnění totiž vyplývá, že unijní normotvůrce za účelem předejití nebezpečí, které v souvislosti s právem na svobodu projevu a informací uživatelů služeb pro sdílení obsahu online představuje zejména užívání nástrojů automatického rozpoznávání obsahu a automatického filtrování, stanovil ve smyslu judikatury připomenuté v bodě 67 tohoto rozsudku jasnou a přesnou mez pro opatření, která mohou být přijata či vyžadována při plnění povinností stanovených v čl. 17 odst. 4 písm. b) a písm. c) in fine směrnice 2019/790, když vyloučil konkrétně opatření, která při nahrávání filtrují a blokují legální obsah.

86

V tomto kontextu je nutno připomenout, že Soudní dvůr již měl příležitost konstatovat, že systém filtrování, u něhož hrozí, že nebude dostatečně rozlišovat mezi protiprávním a legálním obsahem, takže by v důsledku jeho využití mohlo docházet k blokování sdělení s legálním obsahem, by byl neslučitelný s právem na svobodu projevu a informací, zaručeným v článku 11 Listiny, a nerespektoval by spravedlivou rovnováhu mezi tímto právem a právem duševního vlastnictví. Soudní dvůr v tomto ohledu zdůraznil, že odpověď na otázku ohledně legality přenosu závisí také na uplatnění zákonných výjimek z autorského práva, které se v jednotlivých členských státech liší. V některých členských státech navíc mohou být určitá díla volná nebo je mohou dotyční autoři zdarma uveřejnit na internetu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. února 2012, SABAM, C‑360/10, EU:C:2012:85, body 50 a 51, jakož i citovaná judikatura).

87

Pokud jde zadruhé o výjimky a omezení autorského práva, které zahrnují práva ve prospěch uživatelů chráněných děl nebo jiných předmětů ochrany a jejichž cílem je zajistit spravedlivou rovnováhu mezi základními právy těchto uživatelů a nositeli práv (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. července 2019, Funke Medien NRW, C‑469/17, EU:C:2019:623, bod 70 a citovaná judikatura), je třeba konstatovat, že čl. 17 odst. 7 druhý pododstavec směrnice 2019/790 ukládá členským státům, aby zajistily, aby uživatelé v každém členském státě mohli nahrávat a zpřístupňovat obsah vytvořený uživateli pro konkrétní účely citace, kritiky, recenze, karikatury, parodie nebo pastiše. Jak vyplývá z bodu 70 odůvodnění této směrnice, unijní normotvůrce měl totiž za to, že s ohledem na jejich zvláštní význam pro svobodu projevu a svobodu umění, a tudíž pro uvedenou spravedlivou rovnováhu, je nezbytné, aby tyto výjimky a omezení, které jsou uvedeny mezi výjimkami a omezeními stanovenými fakultativně v článku 5 směrnice 2001/29, byly povinné, aby se zajistila v tomto ohledu jednotná ochrana uživatelů v celé Unii.

88

Kromě toho za týmž účelem, který spočívá v zajištění práv uživatelů, ukládá čl. 17 odst. 9 čtvrtý pododstavec směrnice 2019/790 poskytovatelům služeb pro sdílení obsahu online povinnost, aby informovali jejich uživatele prostřednictvím svých obchodních podmínek o tom, že mohou užívat díla a jiné předměty ochrany na základě výjimek z autorského práva a práv s ním souvisejících nebo omezení těchto práv stanovených v právu Unie.

89

Zatřetí výkon práva na svobodu projevu a informací uživatelů, kteří tyto služby využívají dovoleným způsobem, chrání okolnost, že odpovědnost poskytovatelů služeb za zajištění nedostupnosti určitého obsahu může být založena podle čl. 17 odst. 4 písm. b) a písm. c) in fine směrnice 2019/790 pouze za podmínky, že jim nositelé dotčených práv předají relevantní a nezbytné informace s ohledem na tento obsah. Vzhledem k tomu, že předání informací je bezpochyby předběžnou podmínkou pro případné konstatování této odpovědnosti poskytovatelů služeb, totiž tito poskytovatelé nebudou muset v případě neexistence takových informací zajistit nedostupnost uvedeného obsahu.

90

Začtvrté čl. 17 odst. 8 směrnice 2019/790 tím, že podobně jako čl. 15 odst. 1 směrnice 2000/31 uvádí, že uplatňování tohoto článku 17 nesmí vést k žádným obecným povinnostem v oblasti dohledu, stanoví dodatečnou záruku pro dodržování práva uživatelů služeb pro sdílení obsahu online na svobodu projevu a informací. Toto upřesnění totiž znamená, že poskytovatelům těchto služeb nelze ukládat, aby bránili nahrávání a zpřístupňování veřejnosti obsahů, pro něž by konstatování protiprávnosti vyžadovalo, aby samostatně posuzovali obsah s ohledem na informace poskytované nositeli práv, jakož i případné výjimky a omezení autorského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 3. října 2019, Glawischnig-Piesczek, C‑18/18, EU:C:2019:821, body 41 až 46).

91

Jak konkrétně zdůrazňuje bod 66 odůvodnění směrnice 2019/790, nelze vyloučit, že v některých případech lze zamezit dostupnosti nepovoleného obsahu chráněného autorským právem pouze poté, co jej nositelé práv oznámili. Kromě toho pokud jde o takové oznámení, Soudní dvůr konstatoval, že musí obsahovat dostatečné informace, aby se poskytovatel služeb pro sdílení obsahu online mohl bez důkladného právního posouzení ujistit o protiprávní povaze sdělování dotyčného obsahu a slučitelnosti případného odstranění tohoto obsahu se svobodou projevu a informací (rozsudek ze dne 22. června 2021, YouTube a Cyando, C‑682/18 a C‑683/18, EU:C:2021:503, bod 116).

92

V tomto kontextu je třeba připomenout, že i když je sice ochrana práv duševního vlastnictví zakotvena v čl. 17 odst. 2 Listiny, z tohoto ustanovení, ani z judikatury Soudního dvora nikterak nevyplývá, že by takové právo bylo nedotknutelné, a že by tudíž měla být zajištěna jeho absolutní ochrana (rozsudek ze dne 29. července 2019, Funke Medien NRW, C‑469/17, EU:C:2019:623, bod 72 a citovaná judikatura).

93

Zapáté čl. 17 odst. 9 první a druhý pododstavec směrnice 2019/790 zavádí několik záruk procesní povahy, které doplňují záruky stanovené v čl. 17 odst. 7 a 8 této směrnice a které chrání právo na svobodu projevu a informací uživatelů služeb pro sdílení obsahu online v případech, kdy i přes záruky stanovené v posledně uvedených ustanoveních by poskytovatelé těchto služeb přesto omylem nebo bezdůvodně znemožnili přístup k legálnímu obsahu.

94

Z článku 17 odst. 9 prvního a druhého pododstavce, jakož i z bodu 70 odůvodnění směrnice 2019/790 tak vyplývá, že unijní normotvůrce měl za to, že je důležité zajistit, aby poskytovatelé služeb pro sdílení obsahu online zavedli účinné a rychlé mechanismy pro stížnosti a nápravu na podporu legálního užívání děl nebo jiných předmětů ochrany, a zejména děl, na něž se vztahují výjimky a omezení autorského práva, které se týkají ochrany svobody projevu a svobody umění. Podle těchto ustanovení musí mít uživatelé možnost podat stížnost, mají-li za to, že přístup k obsahu, který nahráli, byl neprávem zablokován nebo že takový obsah byl neprávem odstraněn. Veškeré stížnosti musejí být vyřizovány bez zbytečného odkladu a musí je přezkoumávat člověk. Pokud kromě toho nositelé práv požádají poskytovatele služeb, aby přijali taková opatření, pokud jde o obsah nahraný uživateli, jako je například znemožnění přístupu k tomuto obsahu nebo jeho odstranění, jejich žádosti musejí být řádně odůvodněné.

95

Mimoto v souladu s těmito ustanoveními musí členské státy zajistit, aby měli uživatelé přístup k mimosoudním nápravným mechanismům, které umožní nestranné řešení sporů, jakož i k účinné soudní ochraně. Uživatelé musejí mít konkrétně možnost přístupu k soudu nebo jinému příslušnému justičnímu orgánu za účelem uplatnění výjimky z pravidel autorského práva a práv s ním souvisejících nebo jejich omezení.

96

Zašesté čl. 17 odst. 10 směrnice 2019/790 doplňuje systém záruk stanovený v čl. 17 odst. 7 až 9 této směrnice tím, že Komisi ukládá, aby ve spolupráci s členskými státy uspořádala dialogy se zúčastněnými stranami o osvědčených postupech spolupráce mezi poskytovateli služeb pro sdílení obsahu online a nositeli práv, a aby po konzultaci se zúčastněnými stranami, včetně organizací uživatelů a s ohledem na výsledky těchto dialogů vydala pokyny pro uplatňování článku 17 této směrnice, a konkrétně jejího čl. 17 odst. 4.

97

Článek 17 odst. 10 směrnice 2019/790 v tomto ohledu výslovně zdůrazňuje, že při diskusi o osvědčených postupech by měla být věnována zvláštní pozornost zejména nutnosti zajistit rovnováhu mezi základními právy a uplatňováním výjimek a omezení. Kromě toho pro účely těchto dialogů se zúčastněnými stranami mají organizace uživatelů přístup k přiměřeným informacím od poskytovatelů služeb pro sdílení obsahu online o fungování jejich postupů podle čl. 17 odst. 4 této směrnice.

98

Z konstatování uvedených v bodech 72 až 97 tohoto rozsudku vyplývá, že na rozdíl od toho, co tvrdí Polská republika, unijní normotvůrce povinnost poskytovatelů služeb pro sdílení obsahu online kontrolovat obsah, který uživatelé chtějí nahrát na jejich platformy, před jejich šířením veřejnosti, která vyplývá ze zvláštního režimu odpovědnosti zavedeného v čl. 17 odst. 4 směrnice 2019/790, a zejména z podmínek pro zproštění odpovědnosti stanovených v čl. 17 odst. 4 písm. b) a písm. c) in fine této směrnice, doplnil zárukami vhodnými k tomu, aby bylo v souladu s čl. 52 odst. 1 Listiny zajištěno dodržování práva na svobodu projevu a informací uživatelů těchto služeb, zaručeného v článku 11 Listiny, jakož i spravedlivá rovnováha mezi právem na svobodu projevu a informací a právem duševního vlastnictví chráněným v čl. 17 odst. 2 Listiny.

99

Členským státům přísluší, aby při provádění článku 17 směrnice 2019/790 do svého vnitrostátního práva zajistily, že budou vycházet z výkladu tohoto ustanovení, který umožní zajistit spravedlivou rovnováhu mezi jednotlivými základními právy chráněnými Listinou. Dále přísluší orgánům a soudům členských států, aby při uplatňování opatření, kterými je uvedené ustanovení prováděno do vnitrostátního práva, nejen vykládaly své vnitrostátní právo v souladu s uvedeným ustanovením, ale rovněž aby zajistily, že nebudou vycházet z jeho výkladu, který by byl v rozporu s uvedenými základními právy nebo s jinými obecnými zásadami unijního práva, jako je zásada proporcionality (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. ledna 2008, Promusicae, C‑275/06, EU:C:2008:54, bod 68).

100

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba jediný žalobní důvod uplatněný Polskou republikou na podporu její žaloby zamítnout, a tudíž tuto žalobu zamítnout.

101

Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Parlament a Rada požadovaly náhradu nákladů řízení a Polská republika neměla ve věci úspěch, je důvodné uložit Polské republice náhradu nákladů řízení.

102

V souladu s čl. 140 odst. 1 jednacího řádu ponesou Španělské království, Francouzská republika, Portugalská republika a Komise vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto: