1.

Během takzvané „uprchlické krize v roce 2015“ požádalo o mezinárodní ochranu více než 95000 nezletilých osob bez doprovodu, což představuje 7 % všech žádostí o mezinárodní ochranu v Evropské unii ( 2 ). Příchod nezletilých osob bez doprovodu je přetrvávajícím jevem, který nejvíce pociťuje Řecko, které v roce 2020 přijalo více než 20 % všech žadatelů o azyl považovaných za nezletilé osoby bez doprovodu v celé Evropské unii a potýkalo se s nejvyšším počtem ze všech členských států Evropské unie ( 3 ).

2.

Rechtbank Den Haag, zittingsplaats Haarlem (soud v Haagu, zasedající v Haarlemu, Nizozemsko) položil Soudnímu dvoru předběžné otázky týkající se výkladu čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III ( 4 ), který žadatelům o azyl přiznává právo na podání účinného opravného prostředku proti „rozhodnutím o přemístění“ přijatým členskými státy, jakož i výkladu čl. 47 prvního pododstavce Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), který přiznává „každému, jehož práva a svobody zaručené právem Unie byly porušeny“, právo na takové účinné prostředky nápravy před soudem.

3.

Spor v původním řízení se týká žadatele o azyl, I (dále jen „žalobce“), který byl v okamžiku podání žádosti o mezinárodní ochranu v Řecku nezletilou osobou bez doprovodu. Článek 8 odst. 2 nařízení Dublin III stanoví, že pokud má taková nezletilá osoba příbuzného, který se o ni může postarat a který se oprávněně nachází v jiném členském státě, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu nezletilého příslušný tento jiný členský stát za předpokladu, že je to v nejlepším zájmu nezletilé osoby.

4.

V projednávané věci žalobce tvrdí, že má takového příbuzného, a sice svého údajného strýce S, který pobývá v Nizozemsku. Řecké orgány tak podaly Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (státní tajemnice pro spravedlnost a bezpečnost, Nizozemsko, dále jen „státní tajemnice“) žádost o převzetí žalobce za účelem toho, aby mohla být jeho žádost o mezinárodní ochranu posouzena v Nizozemsku a aby během tohoto posuzování mohl žít se S. Žaloba projednávaná předkládajícím soudem, kterou podal žalobce a S proti státní tajemnici, se týká rozhodnutí státní tajemnice o zamítnutí uvedené žádosti.

5.

V této souvislosti se předkládající soud táže, zda a případně na jakém právním základě (čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III nebo čl. 47 první pododstavec Listiny, posuzované samostatně nebo vcelku), musí být žalobci a S přiznán opravný prostředek proti zamítavému rozhodnutí státní tajemnice.

6.

Projednávaná věc znovu ( 5 ) nastoluje otázku choulostivé rovnováhy mezi dvěma cíli nařízení Dublin III, a sice na straně jedné cílem využít urychlené řízení o rozdělení odpovědnosti mezi členskými státy za účelem posouzení žádostí o mezinárodní ochranu, a na straně druhé cílem zajistit ochranu základních práv dotčených osob, zejména pokud členské státy jednají s nezletilými osobami bez doprovodu, které jsou považovány za mimořádně zranitelnou skupinu žadatelů o azyl.

7.

Jak vysvětlím níže, domnívám se, že i když se čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III na projednávanou věc nevztahuje, čl. 47 první pododstavec Listiny vyžaduje, aby nezletilá osoba bez doprovodu mohla před soudy tohoto členského státu co do skutkové i právní stránky napadnout rozhodnutí orgánů členského státu o zamítnutí převzít tuto osobu na základě čl. 8 odst. 2 uvedeného nařízení.

8.

Body 13, 14, 16, 19 a 39 odůvodnění nařízení Dublin III stanoví:

[…]

[…]

[…]

9.

Článek 8 tohoto nařízení, nadepsaný „Nezletilé osoby“, druhý odstavec, zní takto:

„Pokud je žadatelem nezletilá osoba bez doprovodu ( 6 ), která má příbuzného ( 7 ), jenž se oprávněně nachází v jiném členském státě, a pokud se na základě posouzení jednotlivého případu dojde k závěru, že tento příbuzný se o ni může postarat, tento členský stát sloučí nezletilou osobu s jejím příbuzným a je příslušným členským státem za předpokladu, že je to v nejlepším zájmu nezletilé osoby.“

10.

Oddíl II kapitoly VI nařízení Dublin III, nadepsaný „Řízení týkající se žádostí o převzetí“, obsahuje články 21 a 22, které upravují povinnosti členských států při předložení žádosti o převzetí a odpověď na žádost o převzetí. Článek 21 odst. 1 v příslušných částech stanoví:

„Pokud se členský stát, ve kterém byla podána žádost o mezinárodní ochranu, domnívá, že k posouzení žádosti je příslušný jiný členský stát, může v co nejkratší době a v každém případě do tří měsíců ode dne, kdy byla žádost podána […], požádat druhý členský stát, aby žadatele převzal.

[…]“

11.

Článek 22 odst. 1 stanoví, že „dožádaný členský stát provede nezbytné kontroly a o žádosti o převzetí žadatele rozhodne do dvou měsíců ode dne obdržení žádosti“.

12.

Oddíl IV kapitoly VI nařízení Dublin III, nadepsaný „Procesní záruky“, obsahuje článek 27, který v prvním pododstavci stanoví:

„Žadatel […] má právo na podání účinného opravného prostředku k soudu co do skutkové i právní stránky ve formě odvolání proti rozhodnutí o přemístění nebo jeho přezkumu.“

13.

Žalobce je egyptským státním příslušníkem narozeným v roce 2002. Dne 23. prosince 2019, v době, kdy mu ještě nebylo 18 let, podal v Řecku žádost o mezinárodní ochranu.

14.

V průběhu řízení před řeckými orgány za účelem určení členského státu příslušného k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu podle kritérií stanovených v nařízení Dublin III (dále jen „dublinské řízení“) žalobce řeckým orgánům sdělil, že chce být sloučen se S, o němž tvrdil, že je jeho strýcem a má bydliště v Nizozemsku.

15.

Dne 10. března 2020 předložily řecké orgány na základě článku 21 nařízení Dublin III příslušným nizozemským orgánům, konkrétně státní tajemnici, žádost o převzetí. Tato žádost byla založena na kritériu příslušnosti obsaženém v čl. 8 odst. 2 uvedeného nařízení.

16.

Dopisem ze dne 8. května 2020 státní tajemnice žádost o převzetí zamítla z důvodu, že mezi žalobcem a S neexistují rodinné vazby.

17.

Dne 28. května 2020 požádaly řecké orgány státní tajemnici, aby podle čl. 5 odst. 2 nařízení (ES) č. 1560/2003 ( 8 ) (dále jen „prováděcí nařízení“) své rozhodnutí přehodnotila.

18.

Dopisem ze dne 11. června 2020 státní tajemnice znovu potvrdila svůj závěr o neexistenci dostatečného důkazu rodinné vazby mezi žalobcem a S a žádost o nové posouzení žádosti zamítla.

19.

Dne 24. června 2020 podali žalobce a S proti zamítavému rozhodnutí státní tajemnice o převzetí žalobce stížnost. Dopisem ze dne 26. června 2020 státní tajemnice tuto stížnost odmítla jako zjevně nepřípustnou a uvedla, že nařízení Dublin III neobsahuje žádné ustanovení, podle kterého by žadatelé o mezinárodní ochranu mohli zamítnutí žádosti o převzetí napadnout.

20.

Téhož dne žalobce a S napadli rozhodnutí obsažené v uvedeném dopise u předkládajícího soudu ( 9 ).

21.

Před předkládajícím soudem žalobce ( 10 ) tvrdí, že státní tajemnice tím, že zamítla jeho převzetí, nezohlednila v rozporu s čl. 8 odst. 2 nařízení Dublin III nejlepší zájmy žalobce. Článek 27 odst. 1 tohoto nařízení a čl. 47 první pododstavec Listiny tedy vyžadují, aby mu byl proti rozhodnutí státní tajemnice o zamítnutí žádosti přiznán účinný opravný prostředek.

22.

Žalobce rovněž tvrdí, že v návaznosti na rozsudky Soudního dvora Ghezelbash ( 11 ) a Karim ( 12 ) byla ochrana práv žadatelů o azyl v Unii posílena, takže by tyto osoby měly mít obecně možnost napadnout nesprávné použití kritérií stanovených v kapitole III nařízení Dublin III za účelem určení členského státu příslušného k posouzení jejich žádosti o mezinárodní ochranu.

23.

Státní tajemnice má za to, že žalobce nemá právo podat proti rozhodnutí o zamítnutí jeho převzetí opravný prostředek k soudu. V tomto ohledu státní tajemnice tvrdí, že čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III stanoví možnost podat opravný prostředek pouze tehdy, pokud je přijato „rozhodnutí o přemístění“ ve smyslu tohoto ustanovení. Státní tajemnice zdůrazňuje, že řízení o určení příslušného členského státu probíhá výlučně na úrovni příslušných orgánů členských států a nepřiznává žadatelům o azyl právo napadnout rozhodnutí příslušných orgánů členského státu o zamítnutí jejich převzetí ( 13 ).

24.

Předkládající soud uvádí, že podle informací, které má k dispozici, se řecké orgány rozhodly, že po dobu, po kterou probíhá původní řízení, nebudou posuzovat žádost žalobce o mezinárodní ochranu.

25.

Předkládající soud rovněž poukazuje na to, že členské státy (konkrétně Německo Rakousko, Švédsko a dříve Spojené království) se k otázce, zda je v případě, že žadatel o azyl chce napadnout rozhodnutí členského státu o zamítnutí jeho převzetí, třeba poskytnout opravný prostředek, stavěly velmi rozdílně.

26.

Předkládající soud má dále za to, že výraz „rozhodnutí o přemístění“ uvedený v čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III musí být vykládán široce bez ohledu na to, zda je vykládán ve spojení s čl. 47 prvním pododstavcem Listiny, či nikoli. Restriktivní výklad čl. 27 odst. 1 uvedeného nařízení je podle předkládajícího soudu svévolný a neodůvodněný. Vzhledem k tomu, že „dohodovací řízení“ ve smyslu čl. 37 odst. 2 nařízení Dublin III mohou zahájit pouze příslušné orgány členských států, nelze navíc dospět k závěru, že již toto ustanovení přiznává žadatelům o azyl účinný opravný prostředek ve smyslu čl. 47 prvního pododstavce Listiny.

27.

Předkládající soud má konečně pochybnosti o tom, zda může sám „příbuzný“ nezletilé osoby bez doprovodu napadnout rozhodnutí členského státu, ve kterém se oprávněně nachází, o zamítnutí převzetí takové nezletilé osoby na základě čl. 8 odst. 2 nařízení Dublin III.

28.

Za těchto okolností se Rechtbank Den Haag, zittingsplaats Haarlem (soud v Haagu, zasedající v Haarlemu) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

29.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ze dne 12. ledna 2021 byla zapsána do rejstříku dne 13. ledna 2021. Písemná vyjádření předložili žalobce a S, a řecká, francouzská, nizozemská a švýcarská vláda, jakož i Evropská komise. Žalobce a S, a řecká, nizozemská a belgická, jakož i Komise byli zastoupeni na jednání, které se konalo dne 11. ledna 2021.

30.

Nařízení Dublin III stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v Unii. Z článku 3 odst. 1 tohoto nařízení vyplývá, že jeho cílem je zajistit, aby každá taková žádost byla posouzena, ale rovněž že k tomuto posouzení je příslušný pouze jediný členský stát (členský stát podle kritérií stanovených v kapitole III nařízení Dublin III). Pokud se členský stát, ve kterém je podána žádost o mezinárodní ochranu, na základě uvedených kritérií domnívá, že k posouzení žádosti je příslušný jiný členský stát, požádá prvně uvedený členský stát (dále jen „dožadující členský stát“) druhý členský stát (dále jen „dožádaný členský stát“), aby žadatele o azyl převzal (předložením žádosti o převzetí) ( 14 ).

31.

V projednávané věci zaslaly takovou žádost řecké orgány nizozemským orgánům. Uvedená žádost byla založena na čl. 8 odst. 2 nařízení Dublin III, který obsahuje „závazné kritérium pro určení příslušnosti“ ( 15 ), jehož cílem je chránit nezletilé osoby bez doprovodu tím, že dojde k jejich sloučení s jejich „příbuznými“ ( 16 ). Státní tajemnice tuto žádost zamítla z důvodu, že nebyla prokázána existence rodinné vazby mezi žalobcem a jeho údajným strýcem S. Oba uvedení chtějí napadnout toto zamítnutí u nizozemských soudů s nadějí, že žalobce bude přemístěn do tohoto členského státu a bude sloučen s S.

32.

V této souvislosti pokládá předkládající soud Soudnímu dvoru tři předběžné otázky. První dvě předběžné otázky se týkají existence účinného opravného prostředku proti tomuto zamítnutí a právního základu takového opravného prostředku. Třetí předběžná otázka, která závisí na odpovědi na první dvě předběžné otázky, se týká praktických postupů podání uvedeného opravného prostředku.

33.

V následujících částech postupně posoudím každou z těchto otázek. Zaprvé vysvětlím, proč podle mého názoru nelze působnost čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III rozšířit tak, aby zahrnovala opravný prostředek v případě, kdy žadatel o azyl napadne rozhodnutí dožádaného členského státu (v projednávané věci Nizozemska) o zamítnutí jeho převzetí (část A). Dále uvedu, že pokud se toto zamítnutí týká žádosti o převzetí na základě čl. 8 odst. 2 uvedeného nařízení, je tento členský stát nicméně povinen podle čl. 47 prvního pododstavce Listiny ve spojení s jejím článkem 7 a čl. 24 odst. 2 (právo na respektování soukromého a rodinného života a právo na ochranu „nejlepšího zájmu“ dítěte) poskytnout nezletilé osobě bez doprovodu účinný opravný prostředek (část B). Nakonec přezkoumám praktické důsledky této povinnosti, pokud jde o celkovou strukturu nařízení Dublin III (část C).

34.

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III vykládán v tom smyslu, že ukládá členskému státu, kterému je na základě čl. 8 odst. 2 tohoto nařízení určena žádost o převzetí, a který takovou žádost zamítne, povinnost poskytnout dotyčné nezletilé osobě bez doprovodu nebo jejímu údajnému příbuznému účinný opravný prostředek k soudu.

35.

Stejně jako všichni vedlejší účastníci, a na rozdíl od žalobce a S, mám za to, že čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III uvedenému členskému státu takovou povinnost neukládá.

36.

Podotýkám, že uvedené ustanovení stanoví, že „žadatel“ nebo „jiná osoba uvedená v čl. 18 odst. 1 písm. c) nebo d)“ (tj. v podstatě rovněž žadatel o mezinárodní ochranu) má právo na podání účinného opravného prostředku k soudu co do skutkové i právní stránky ve formě odvolání proti rozhodnutí o přemístění nebo jeho přezkumu.

37.

Z tohoto znění vyplývá, že příbuzný žadatele o mezinárodní ochranu nepatří mezi adresáty tohoto ustanovení; takové právo má pouze sám žadatel.

38.

Zadruhé se čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III týká zvláštní situace. Pojem „rozhodnutí o přemístění“ ve smyslu tohoto ustanovení, vykládaný ve světle čl. 26 odst. 1 a čl. 29 odst. 1 nařízení Dublin III ( 17 ), se vztahuje na rozhodnutí (i) přijaté členským státem, na jehož území se žadatel o azyl nachází, a (ii) jehož účelem je, aby tato osoba byla „přemístěna“ do členského státu, který je podle kritérií uvedených v tomto nařízení příslušný k posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu ( 18 ). Takové rozhodnutí je přijato, jakmile orgány prvně uvedeného státu (dožadujícího členského státu) zaslaly žádost o převzetí (nebo případně žádost o přijetí zpět ( 19 )) orgánům posledně uvedeného členského státu (dožádaného členského státu), přičemž tato žádost byla těmito orgány schválena ( 20 ).

39.

Z toho vyplývá, že čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III nelze vykládat v tom smyslu, že poskytuje opravný prostředek k soudu dožádaného členského státu (v projednávané věci Nizozemska) proti rozhodnutí orgánů tohoto členského státu o zamítnutí žádosti o převzetí – z čehož vyplývá, že žadatel nebude přemístěn do druhého členského státu. Případy, kdy žadatel o azyl tvrdí, že má být přemístěn do určitého členského státu, ale tento členský stát jej odmítne převzít (nebo přijmout zpět), jednoduše do působnosti uvedeného ustanovení nespadají.

40.

I když Soudní dvůr přijal široký výklad čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III ( 21 ), a i když toto ustanovení musí být vykládáno ve světle čl. 47 prvního pododstavce Listiny ( 22 ), je mi jasné, že vykládat čl. 27 odst. 1 tohoto nařízení v tom smyslu, že rozhodnutí dožádaného členského státu o zamítnutí převzetí takové nezletilé osoby, jako je žalobce, by mělo být možné soudně přezkoumat, by znamenalo rozšíření působnosti tohoto ustanovení nad rámec toho, co umožňuje jeho znění ( 23 ).

41.

Tento můj názor je podpořen skutečností, že při pokusu o změnu nařízení Dublin III navrhla Komise vložení nového ustanovení upravujícího účinný opravný prostředek k soudu v případech, kdy žadatel nemá být přemístěn, ale kdy tvrdí, že má „rodinného příslušníka“, nebo v případě nezletilých osob bez doprovodu „příbuzného“, který se oprávněně nachází v jiném členském státě ( 24 ).

42.

Uvedený návrh byl později vzat zpět ( 25 ). Podle mého názoru však naznačil, že čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III ve stávající podobě neobsahuje explicitně ani implicitně žádné právo na účinný opravný prostředek pro takový případ ( 26 ).

43.

Nyní se tedy budu zabývat otázkou, zda lze takové právo vyvodit pouze z čl. 47 prvního pododstavce Listiny ve spojení s jejím článemy 7 a čl. 24 odst. 2.

44.

Podstatou druhé předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda má být čl. 47 první pododstavec Listiny ve spojení s jejím článkem 7 a čl. 24 odst. 2 vykládán v tom smyslu, že ukládá členskému státu, jemuž je na základě čl. 8 odst. 2 nařízení Dublin III určena žádost o převzetí, povinnost poskytnout žadateli o azyl, který je nezletilou osobou bez doprovodu, nebo jeho údajnému příbuznému účinný opravný prostředek k soudu proti zamítnutí takové žádosti.

45.

Úvodem je třeba připomenout, že v článku 47 Listiny, který je nadepsán „Právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces“, je kodifikována obecná zásada účinné soudní ochrany, již dříve uznal Soudní dvůr ( 27 ). Právo na účinnou právní ochranu zaručené prvním pododstavcem uvedeného ustanovení odpovídá právu stanovenému v článku 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (EÚLP) ( 28 ).

46.

Podle čl. 47 prvního pododstavce Listiny má každý, jehož „práva a svobody zaručené právem Unie byly porušeny, právo na účinné prostředky nápravy před soudem“. Jak vyplývá z ustálené judikatury Soudního dvora, právo na účinnou právní ochranu je uplatnitelné již na základě samotného uvedeného ustanovení, aniž jeho obsah musí být upřesněn dalšími ustanoveními unijního práva nebo ustanoveními vnitrostátního práva každého členského státu ( 29 ).

47.

Přiznání tohoto práva v určitém konkrétním případě však předpokládá, jak vyplývá z čl. 47 prvního pododstavce Listiny, že se osoba, která jej uplatňuje, dovolává jednoho či více „práv nebo svobod zaručených unijním právem“ ( 30 ). To znamená, že nejenže daná situace musí spadat do oblasti působnosti unijního práva – jinak by Listina jako celek nebyla vůbec použitelná ( 31 ) – ale musí také existovat konkrétní právo nebo svoboda chráněná unijním právem, které svědčí konkrétnímu účastníkovi řízení ( 32 ).

48.

Pokud jde o použití čl. 47 prvního pododstavce Listiny v takové situaci, jako je situace v původním řízení, nejprve vysvětlím, že pokud členský stát zamítne žádost o převzetí, která je mu předložena na základě čl. 8 odst. 2 nařízení Dublin III, toto zamítnutí nejen zjevně spadá do působnosti unijního práva, neboť orgány dožádaného členského státu při přijímání takového rozhodnutí používají pravidla nařízení Dublin III ( 33 ), také má vliv na několik konkrétních „práv […] zaručených právem Unie“ ve prospěch dotčené nezletilé osoby bez doprovodu (a může je účinně porušit). Nezletilá osoba (nikoli však její údajný příbuzný) tak musí mít podle čl. 47 prvního pododstavce Listiny právo podat proti tomuto zamítnutí účinný opravný prostředek k soudům dožádaného členského státu (1). Dále popíši důvody, proč mám za to, že nařízení Dublin III jako celek nebrání přiznání takového opravného prostředku ( 34 ) a že uvedené nařízení a čl. 47 první pododstavec Listiny nejsou v rozporu (2). Nakonec vysvětlím, proč mám na rozdíl od obav vyjádřených vedlejšími účastníky řízení za to, že takový výklad nepovede k přepracování dublinského systému (3).

49.

Jak jsem uvedl v bodě 31 výše, čl. 8 odst. 2 nařízení Dublin III zavádí „závazné kritérium příslušnosti“, jehož cílem je určit, který členský stát má posoudit žádost o mezinárodní ochranu podanou nezletilou osobou bez doprovodu, která má dospělého příbuzného, který oprávněně pobývá v Evropské unii. Toto kritérium převažuje nad všemi ostatními kritérii obsaženými v tomto nařízení ( 35 ). Při splnění podmínek uvedených v čl. 8 odst. 2, vyplývají z tohoto ustanovení dvě jasné, přesné a bezpodmínečné povinnosti pro členský stát, v němž příbuzný pobývá: „sloučit nezletilou osobu s jejím příbuzným“ a „být příslušným“ k přezkumu žádosti nezletilé osoby o azyl ( 36 ).

50.

Podle mého názoru jsou tyto dvě povinnosti důsledkem určitých „práv […] zaručených právem Unie“ ve smyslu prvního pododstavce článku 47 Listiny, která svědčí nezletilým osobám bez doprovodu žádajícím o mezinárodní ochranu v Evropské unii.

51.

Myšlenka, že žadatelé o azyl mohou využít určitá individuální subjektivní práva, je obsažena v nařízení Dublin III. Toto nařízení má zejména zajistit „plné dodržování“ určitých základních práv obsažených v Listině, která mají v rámci jeho uplatňování zvláštní význam ( 37 ). Tato práva jsou chráněna různými procesními zárukami ( 38 ), jejichž cílem je zajistit zapojení žadatelů o azyl do řízení o určení členského státu příslušného k posuzování jejich žádosti o azyl ( 39 ). Odrážejí se rovněž v samotném systému (alespoň některých) pravidel, která unijní normotvůrce do tohoto právního nástroje zařadil ( 40 ).

52.

V tomto kontextu byl čl. 8 odst. 2 nařízení Dublin III přijat s výslovným cílem „zajistit úplné dodržování zásady zachování celistvosti rodiny a zásady respektování nejlepšího zájmu dítěte“ ( 41 ), a tedy provádět základní práva uvedená v článku 7 a čl. 24 odst. 2 Listiny, které by členské státy měly mít při uplatňování pravidel stanovených v nařízení Dublin III „především na mysli“ ( 42 ).

53.

V tomto ohledu nejprve připomínám, že článek 7 Listiny zaručuje základní právo na respektování rodinného života. Toto právo odpovídá právu uvedenému v čl. 8 odst. 1 EÚLP. Proto by mělo být vykládáno ve světle relevantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ( 43 ). Podle této judikatury je existence „rodinného života“ skutkovou otázkou. Tento pojem má kořeny v ochraně rodinného jádra (nebo nejbližší rodiny). Uznává se však, že blízcí „příbuzní“ mimo toto jádro mohou rovněž hrát roli v rodinném životě a přispívat k němu ( 44 ). Vzhledem k tomu může pojem „rodinný život“ zahrnovat vazbu mezi dítětem a jeho „příbuzným“, která je základem kritéria příslušnosti obsaženého v čl. 8 odst. 2 nařízení Dublin III (například vazba mezi dítětem a jeho strýcem).

54.

Zadruhé čl. 24 odst. 2 Listiny uznává, že při všech činnostech týkajících se dětí, ať už uskutečňovaných veřejnými orgány nebo soukromými institucemi, musí být prvořadým hlediskem nejlepší zájem dítěte. Toto druhé základní právo je třeba vykládat ve spojení s prvně uvedeným ( 45 ). Soudní dvůr totiž rozhodl, že z bodů 14 až 16 odůvodnění nařízení Dublin III a mimo jiné i z čl. 6 odst. 3 písm. a) ( 46 ) a čl. 6 odst. 4 ( 47 ), jakož i z čl. 8 odst. 2 tohoto nařízení vyplývá, že respektování rodinného života, a konkrétně zachování celistvosti rodiny je v zásadě v nejlepším zájmu dítěte ( 48 ). Jinými slovy, zásada „nejlepšího zájmu“ dítěte často ukládá členským státům povinnost zajistit plný účinek práva nezletilé osoby na rodinný život zachováním celistvosti její rodiny a za určitých okolností sloučení s jejími rodinnými příslušníky nebo příbuznými.

55.

Podle mého názory tedy unijní normotvůrce přijetím čl. 8 odst. 2 nařízení Dublin III v souladu s judikaturou ESLP ( 49 ) uznal, že nezletilé osoby bez doprovodu jsou mimořádně zranitelné ( 50 ), jejichž blaho závisí na nezbytné ochraně a péči dospělých a na odpovídajících podmínkách přijetí. Bez ohledu na záruky stanovené směrnicí o přijímání ( 51 ) je zřejmé, že potřeby nezletilých osob bez doprovodu budou zpravidla lépe uspokojeny a jejich „sociální vývoj“, „bezpečnost“ a „ochrana“ ( 52 ) zaručeny, pokud o ně bude po dobu posuzování jejich žádosti o mezinárodní ochranu v případě, že nemají „rodinného příslušníka“ na území Evropské unie ( 53 ), postaráno ze strany dospělého „příbuzného“ ( 54 ), než aby byli umístěni do pěstounské rodiny nebo (v horším případě) do ubytovacího střediska v jiném členském státě než ve státě, kde se tento „příbuzný“ nachází.

56.

Z toho vyplývá, že na rozdíl od toho, co tvrdily Komise a vlády členských států zúčastněné na projednávané věci, čl. 8 odst. 2 nařízení Dublin III není pouhým organizačním pravidlem upravujícím rozdělení odpovědnosti mezi členské státy. Účelem povinností členských států sloučit nezletilé osoby bez doprovodu s jejich příbuznými je zajistit plné dodržování základních práv těchto nezletilých osob na „rodinný život“ (článek 7 Listiny) a na ochraně jejich „nejlepšího zájmu“ (čl. 24 odst. 2 Listiny). V souladu s přesnými podmínkami uvedenými v tomto ustanovení se tedy tyto povinnosti podle mého názoru projevují v konkrétních právech takových osob.

57.

Pro úplnost dodávám, že mě zaprvé nepřesvědčil argument Komise a belgické a nizozemské vlády, že vzhledem k tomu, že unijní normotvůrce již upravil ustanovení o sloučení rodiny v jiných nástrojích unijního práva, jako je směrnice o sloučení rodiny ( 55 ), neměl v úmyslu podporovat sloučení rodiny nezletilých osob bez doprovodu s jejich příbuznými na základě nařízení Dublin III. Podle nich by cílem uvedeného nařízení mělo být především zajistit rychlé vyřízení žádostí o mezinárodní ochranu, a nikoli sloučit rodiny. V každém případě, pokud by nezletilá osoba bez doprovodu byla se svou žádostí úspěšná a získala postavení „uprchlíka“, mohla by na základě kvalifikační směrnice ( 56 ) vycestovat do jiných členských států, a tedy se sloučit se svými příbuznými.

58.

Přiznávám, že nevidím důvod, proč by skutečnost, že nezletilá osoba bez doprovodu vyvozuje určitá práva ze směrnice o sloučení rodiny, respektive z kvalifikační směrnice, bránila tomu, aby se mohla v rámci uplatňování nařízení Dublin III dovolávat ochrany svých práv založených na Listině, tedy práva na „rodinný život“ a práva na ochranu svého „nejlepšího zájmu“.

59.

Tyto různé nástroje se totiž uplatňují v jiných okamžicích. Ve věci v původním řízení se žalobce může dovolávat kvalifikační směrnice nebo směrnice o sloučení rodiny za účelem sloučení se svým strýcem v Nizozemsku nebo za účelem sloučení s jinými rodinnými příslušníky (například s jeho matkou či otcem) v Řecku ( 57 ), poté (a pokud) co získá postavení „uprchlíka“. Po dobu posuzování jeho žádosti o mezinárodní ochranu řeckými orgány by však tyto dvě směrnice pro něho nebyly nijak užitečné a pouze čl. 8 odst. 2 nařízení Dublin III by mohl zaručit, že proti jeho nejlepšímu zájmu nezůstane bez svého příbuzného, jenž se o něho může postarat ( 58 ).

60.

V tomto ohledu bych rád zdůraznil, že nelze opomenout negativní dopad oddělení nezletilé osoby bez doprovodu od jejích „rodinných příslušníků“ nebo „příbuzných“ po dobu posuzování její žádosti. Pokud je mi známo, toto posouzení může teoreticky trvat až šest měsíců od podání žádosti o posouzení žádosti ( 59 ) a v praxi někdy mnohem déle ( 60 ). Z pohledu nezletilého se to v závislosti na jeho věku může jevit jako velmi dlouhá doba, či dokonce jako nekonečný případ ( 61 ).

61.

Zadruhé mi ani není zřejmé, jak by uvedený výklad mohl přiznat nezletilým osobám bez doprovodu právo na to, aby jejich žádosti byly posouzeny v členském státě, který si zvolí – což by bylo v rozporu s obecnou systematikou nařízení Dublin III a podporovalo by to forum shopping. Pouze to znamená, že pokud je to v nejlepším zájmu této nezletilé osoby ( 62 ), má již na základě pravidla přijatého unijním normotvůrcem právo na sloučení s příbuzným, který se o ni může postarat v jiném členském státě, a právo na to, aby její žádost o azyl byla posouzena v tomto státě, aby bylo co nejlépe zajištěno její blaho.

62.

Zatřetí nejsem přesvědčen argumentem, že z čl. 8 odst. 2 nařízení Dublin III nelze vyvodit žádná subjektivní práva ve prospěch nezletilých osob bez doprovodu vzhledem k tomu, že čl. 17 odst. 1 tohoto nařízení (tzv. ustanovení o svrchovanosti) každopádně poskytuje členskému státu, v němž je podána žádost o mezinárodní ochranu, možnost odchýlit se od kritérií stanovených tímto nařízením a prohlásit se za příslušný k posouzení žádosti.

63.

Je pravda, že ustanovení o svrchovanosti ponechává členským státům určitý prostor pro uvážení, pokud jde o uplatňování pravidel obsažených v nařízení Dublin III. Jak však vyplývá z bodu 17 odůvodnění tohoto nařízení, toto ustanovení by mělo být použito především z humanitárních důvodů a jako záruka proti možným porušením základních práv žadatelů, například na sloučení rodiny, a nikoli k jejich rozdělení.

64.

Použití uvedeného ustanoven“ obsaženého v aktu sekundárního práva je každopádně nutně omezeno základními právy zaručenými Listinou ( 63 ). (Hypotetické) zájmy, kterých se členský stát může (výjimečně) dovolávat za účelem odchýlení se od čl. 8 odst. 2 nařízení Dublin III, tedy nemohou převážit nad nejlepším zájmem nezletilé osoby bez doprovodu na sloučení se svým příbuzným na základě uvedeného ustanovení ( 64 ). Z toho vyplývá, že i když Soudní dvůr rozhodl, že zásada „nejlepšího zájmu“ dítěte nemůže uložit členským státům povinnost, aby užívaly ustanovení o svrchovanosti ( 65 ), může jim v tom za mnoha okolností velmi dobře bránit ( 66 ).

65.

Konečně podotýkám, že podle mého názoru existuje v takové situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, další právo zaručené právem Unie ve smyslu čl. 47 prvního pododstavce Listiny, a sice právo nezletilé osoby bez doprovodu na zajištění nestranného a spravedlivého projednání žádosti o převzetí, která se jí týká.

66.

Nařízení Dublin III (a prováděcí nařízení) totiž ukládá orgánům členských států určité povinnosti, zejména pokud jde o použití čl. 8 odst. 2 prvně uvedeného nařízení. Členský stát, který na základě uvedeného ustanovení obdrží žádost o převzetí, musí před tím, než na tuto žádost odpoví, provést „nezbytné kontroly“. Tento členský stát „musí […] na základě všech údajů, které má přímo i nepřímo k dispozici, objektivně a důkladně přezkoumat“ ( 67 ), zda jsou požadavky tohoto ustanovení splněny ( 68 ), přitom musí dodržovat řadu jiných hmotných ( 69 ) a procesních ( 70 ) pravidel, a pravidel o dokazování ( 71 ) uvedených v obou těchto nástrojích.

67.

Podle mého názoru tyto povinnosti – jakož i povinnosti vyplývající z článku 7 (právo na rodinný život) a čl. 24 odst. 2 („nejlepší zájem dítěte“) Listiny – nevyžadují pouze to, aby příslušné orgány dožádaného členského státu, které řeší žádost nezletilé osobou bez doprovodu, byly při zjišťování jejího nejlepšího zájmu proaktivní a přezkoumávaly, zda jsou splněny podmínky čl. 8 odst. 2 nařízení Dublin III; projevují se rovněž v odpovídajícím právu takové nezletilé osoby na to, aby její žádost o převzetí byla v souladu s jejími nejlepšími zájmy vyřízena nestranně a spravedlivě ( 72 ).

68.

Z vysvětlení uvedeného v předchozí části vyplývá, že pokud členský stát z jakéhokoli důvodu zamítne žádost o převzetí podanou na základě čl. 8 odst. 2 nařízení Dublin III, může – není-li toto zamítnutí podložené, opodstatněné nebo je obecně protiprávní – porušit práva nezletilé osoby bez doprovodu chráněná unijním právem. Toto rozhodnutí má totiž za následek, že žadatel nebude přemístěn, a tedy nebude sloučen se svým příbuzným. Tento nezletilý tudíž musí mít v souladu s čl. 47 prvním pododstavcem Listiny možnost podat proti takovému rozhodnutí účinný opravný prostředek k soudu ( 73 ).

69.

Naproti tomu údajný strýc nezletilé osoby bez doprovodu nemůže podle mého názoru z uplatnění čl. 8 odst. 2 nařízení Dublin III vyvodit žádné konkrétní právo. Toto ustanovení se zaměřuje na nezletilou osobu bez doprovodu a na ochranu jejího práva na „nejlepší zájem“ (čl. 24 odst. 2 Listiny) a práva na „rodinný život“ (článek 7 Listiny). Nezaměřuje se na žádné právo jejích „rodinných příslušníků“ nebo „příbuzných“, ani jim žádné právo nepřiznává.

70.

Zdůrazňuji, že pokud by v takové situaci, jako je situace v původním řízení, nezletilá osoba bez doprovodu nemohla napadnout rozhodnutí orgánů dožádaného členského státu o zamítnutí její žádosti o převzetí, neměla by žádnou možnost chránit svá práva u soudu, neboť orgány dožadujícího členského státu by v žádném případě nepřijaly rozhodnutí o přemístění ve smyslu čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III ( 74 ).

71.

Kromě toho mi je jasné, že takový opravný prostředek musí dožádaný členský stát (v projednávané věci Nizozemsko) poskytnout k soudu tohoto členského státu (jako je předkládající soud). Nemohl by tedy být případně poskytnut dožadujícím členským státem k vlastním vnitrostátním soudům. I když je dublinský režim založen na vzájemné důvěře ( 75 ), nejedná se v současné době o plně integrovaný režim, v němž by soudy členského státu A mohly přezkoumávat rozhodnutí přijaté správními orgány členského státu B a vydávat rozhodnutí, která jsou pro tyto orgány závazná.

72.

Po konstatování, že v takové situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, má žadatel o mezinárodní ochranu právo na účinný opravný prostředek podle čl. 47 prvního pododstavce Listiny ve spojení s článkem 7 a čl. 24 odst. 2 Listiny, nyní posoudím, zda znění čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III, jakož i obecná systematika a cíle tohoto nařízení, jsou v rozporu s poskytnutím tohoto opravného prostředku.

73.

Pokud by tomu tak bylo, existoval by mezi nařízením Dublin III a čl. 47 prvním pododstavcem Listiny rozpor. Prvně uvedené nařízení by omezovalo právo zaručené Listinou ( 76 ). Toto omezení by bylo přípustné pouze tehdy, pokud by splňovalo striktní požadavky uvedené v čl. 52 odst. 1 Listiny, tedy že zaprvé by bylo „stanoveno zákonem“, zadruhé by respektovalo „podstatu“ tohoto práva a zatřetí by dodržovalo zásadu proporcionality. Domnívám se, že kdyby nezletilá osoba bez doprovodu byla v takové situaci, jako je situace v původním řízení, zcela zbavena účinného opravného prostředku, znamenalo by to zásah do „podstaty“ jejího práva na takový opravný prostředek. Soudní dvůr by neměl jinou možnost než prohlásit čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III (nebo případně toto nařízení jako celek) za neplatný.

74.

Existuje však několik důvodů, na jejichž základě mám za to, že by takovýto drastický výsledek neměl být přijat a které mě vedou k závěru, že mezi nařízením Dublin III a prvním pododstavcem článku 47 Listiny ve skutečnosti žádný rozpor neexistuje.

75.

Zaprvé nic ve znění čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III podle mého názoru nenasvědčuje tomu, že by vzhledem k tomu, že toto ustanovení upravuje pouze opravný prostředek proti „rozhodnutím o přemístění“ ( 77 ), vylučovalo možnost, aby byl v projednávané věci poskytnut účinný opravný prostředek. Toto ustanovení bylo totiž unijním normotvůrcem přijato výslovně za účelem posílení soudní ochrany žadatelů o azyl ( 78 ), a nikoli proto, aby mohlo být použito jako „trumf“ k tomu, aby je zbavilo účinného opravného prostředku v jiných věcech, které nespadají do jeho působnosti. I kdybychom měli mít za to, že znění čl. 27 odst. 1 je v tomto ohledu nejednoznačné, nebylo by podle mého názoru možné toto ustanovení vykládat tak, že má takovou taxativní povahu. Z ustálené judikatury totiž vyplývá, že je-li možný více než jeden výklad znění předpisu sekundárního unijního práva, je třeba dát přednost výkladu, v rámci něhož je ustanovení v souladu s primárním právem (včetně práv a svobod založených na Listině), před výkladem, který vede ke zjištění, že ustanovení je s primárním právem neslučitelné ( 79 ).

76.

Zadruhé, pokud jde o obecnou strukturu a cíle nařízení Dublin III, podotýkám, že většina argumentů předložených Komisí a vládami členských států na jednání i v jejich písemných vyjádřeních se zakládala na předpokladu (podle mého názoru nesprávném), že přiznání opravného prostředku by bylo neslučitelné s cílem uvedeného nařízení, a sice zajistit „urychlené vyřízení žádostí o mezinárodní ochranu“ a „urychleně určit příslušný členský stát“ při dodržení přísných lhůt stanovených za tímto účelem. Francouzská vláda zejména tvrdí, že podání opravného prostředku by bylo prakticky nemožné, jelikož tyto lhůty by nadále běžely a měly by dopad na určení členského státu, který je příslušný k posouzení žádosti ( 80 ).

77.

Mám za to, že tyto úvahy opomíjí skutečnost, že unijní normotvůrce zavedl tyto lhůty především proto, aby „byl zaručen účinný přístup k řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany“ ( 81 ) a chránil práva žadatelů o azyl stanovená v acquis EU v oblasti azylu a Listině ( 82 ).

78.

Připustíme-li, jak to učinil Soudní dvůr ve svém rozsudku Shiri ( 83 ), že lhůty stanovené nařízením Dublin III jsou výslovně určeny k ochraně žadatelů o azyl, je třeba rovněž uznat, že tyto lhůty nelze dodržet v případě žadatelů o azyl, aby jim bylo zabráněno v podání účinného opravného prostředku, zejména pokud byla údajně porušena jejich (další) práva založená Listinou (v projednávané věci právo na „rodinný život“ a právo nezletilých na ochranu jejich „nejlepších zájmů“ podle článku 7 a čl. 24 odst. 2 Listiny).

79.

Opačný závěr by vedl k poněkud absurdní situaci, kdy by žadatel o azyl nemohl využít účinného opravného prostředku, neboť je pravděpodobně v jeho zájmu, aby řízení upravená nařízením Dublin III byla prováděna rychle, v důsledku čehož mají příslušné orgány členských států v tomto ohledu neomezený prostor pro uvážení. Lepší by zajisté bylo přijmout závěr, že pokud se žadatel o azyl rozhodne využít svého práva podat účinný opravný prostředek, je to proto, že se domnívá, že soudní ochrana jeho práv a zájmů je důležitější než rychlé určení členského státu příslušného k posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu ( 84 ).

80.

Soudní dvůr v rámci výkladu čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III uznal, že prodlení při určování příslušného členského státu jsou nevyhnutelným důsledkem povinnosti členských států stanovit účinný opravný prostředek ( 85 ). To mu nebránilo v tom, aby dospěl k závěru, že unijní normotvůrce neměl při přijímání tohoto nařízení „v úmyslu obětovat soudní ochranu žadatelů o azyl požadavku urychleného vyřízení žádostí o azyl“ ( 86 ). Nevidím důvod, proč by v projednávané věci nemohl být přijat podobný výklad ( 87 ).

81.

Kromě toho uvádím, že čl. 12 odst. 2 prováděcího nařízení stanoví, že nedodržení lhůt pro odpověď na žádost o převzetí nebo pro přemístění nezletilé osoby bez doprovodu nemusí být nezbytně překážkou pokračování řízení nebo provedení přemístění. Toto ustanovení podle mého názoru potvrzuje, že v případě nezletilých osob bez doprovodu je cíl spočívající v dodržení striktních lhůt uvedených v ustanoveních nařízení Dublin III nebo prováděcího nařízení druhotný ve vztahu k cíli spočívajícímu v zajištění správného uplatňování pravidel obsažených v uvedených nástrojích a odpovídající ochrany dotčených osob. Stručně řečeno, těchto lhůt se nelze jednoduše dovolávat k tomu, aby nezletilá osoba bez doprovodu nemohla napadnout rozhodnutí orgánů dožádaného členského státu o zamítnutí jejího převzetí poté, co dožadující členský stát dospěl k závěru, že na základě „kritéria příslušnosti“ uvedeného v čl. 8 odst. 2 nařízení Dublin III je příslušným dožádaný členský stát.

82.

Problém, že soudní řízení oddaluje určení příslušného členského státu, má každopádně jednoduché řešení. Podle mého názoru totiž cíl urychleného vyřizování žádostí, který vyplývá z nařízení Dublin III, vyžaduje v zájmu nezletilých osob bez doprovodu i v zájmu zajištění dobrého fungování systému zavedeného tímto nařízením, aby tyto nezletilé osoby bez doprovodu mohly využít rychlý opravný prostředek podle čl. 47 prvního pododstavce Listiny ( 88 ).

83.

V tomto ohledu se mi rovněž zdá zjevné, že podání tohoto opravného prostředku musí mít ve vztahu k řízení o určení příslušného členského státu odkladný účinek. Pokud by soudy dožádaného členského státu nakonec rozhodly, že příslušné orgány tohoto členského státu nerozhodly správně, když odmítly převzít takovou nezletilou osobu bez doprovodu, jako je žalobce, jejich rozhodnutí by bylo zrušeno (pokud by nebylo změněno) a tyto orgány by musely předložit novou odpověď ve stanovených lhůtách, které by se uplatnily de novo ( 89 ). Důsledky, které by z toho vyplývaly v případě nedodržení těchto lhůt, by tak byly plně zachovány.

84.

Zatřetí se domnívám, že povinnost členských států poskytnout v projednávané věci možnost podat účinný opravný prostředek je v souladu s cílem unijního normotvůrce zapojit nezletilé osoby bez doprovodu do řízení vedoucího k určení členského státu příslušného k posouzení jejich žádosti. Tento cíl je možná nejlépe zachycen v čl. 6 odst. 2 nařízení Dublin III a v čl. 12 odst. 3 prováděcího nařízení, jakož i ve zvláštních povinnostech členských států, které jsou v nich uvedeny ( 90 ).

85.

Podle mého názoru by tyto povinnosti mohly v projednávané věci přispět k zajištění toho, aby opravný prostředek nezletilé osoby bez doprovodu byl účinný, a nikoli pouze iluzorní. Lze například dospět k závěru, že vzhledem k tomu, že jsou tato ustanovení formulována dostatečně obecně a široce, obsahují konkrétní a přesnou povinnost dožadujícího členského státu informovat zástupce nezletilé osoby bez doprovodu o tom, že jeho orgány podaly žádost o převzetí na základě čl. 8 odst. 2 tohoto nařízení jinému členskému státu (dožádanému členskému státu), a dále o tom, že orgány tohoto jiného členského státu této žádosti nevyhověly. Taková povinnost by umožnila, aby byla nezletilá osoba bez doprovodu informována o obsahu rozhodnutí dožádaného členského státu, a aby proti tomuto rozhodnutí mohla podat opravný prostředek.

86.

Začtvrté, a co je nejdůležitější, povinnost členských států stanovit možnost podání účinného opravného prostředku v projednávané věci může skutečně přispět ke správnému a účinnému uplatňování pravidel obsažených v nařízení Dublin III a prováděcím nařízení. Je zřejmé, že „kritéria příslušnosti“ a celá řada dalších hmotněprávních a procesních pravidel a pravidel o dokazování uvedených v obou těchto nástrojích ( 91 ) za účelem ochrany nezletilých osob bez doprovodu by se do určité míry stala zbytečnými nebo by byla zbavena svého užitečného účinku, pokud by orgány členských států měly při posuzování žádostí o převzetí neomezenou diskreční pravomoc při jejich uplatňování a nebylo by možné je soudně přezkoumat, s výjimkou případů, kdy má být nezletilá osoba přemístěna do jiného členského státu (případů, na které se vztahuje čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III). Celkově by mohl být ohrožen cíl směřující k zajištění toho, aby byl příslušný členský stát určen na základě „objektivních a spravedlivých kritérií“ ( 92 ); rozdíly v uplatňování těchto pravidel a kritérií by mohly ohrozit řádné fungování nařízení Dublin III, které spočívá na zásadách správní spolupráce ( 93 ), solidarity ( 94 ) a vzájemné důvěry ( 95 ), a „bezvýchodná“ situace může být způsobena i nepřekonatelnými rozdíly mezi členskými státy, které nemůže napravit ani dohodovací řízení upravené čl. 37 odst. 2 uvedeného nařízení ( 96 ). Na krajním konci spektra by členský stát mohl – pokud by chtěl – systematicky odmítat jakoukoli žádost o převzetí, která je mu předložena ( 97 ).

87.

S ohledem na všechny tyto úvahy pochybuji o tom, že by zachování rozlišování mezi situací, kdy má být nezletilá osoba bez doprovodu přemístěna (a mohla podat opravný prostředek podle čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III), a situací, kdy dožádaný členský stát odmítne tuto nezletilou osobu převzít na základě čl. 8 odst. 2 tohoto nařízení, takže pobývá v členském státě, v němž se nachází (a v němž podle vedlejších účastnic nemůže podat opravný prostředek), dávalo příliš smyslu. Lze si snadno představit případ, kdy nezletilá osoba bez doprovodu přijede do Řecka a následně se nějakým způsobem dostane do Nizozemska, kde pobývá její údajný strýc. Taková nezletilá osoba by prováděla přesně to, od čehož se uvedené nařízení snaží odrazovat, a sice „druhotný pohyb“ (postupné podávání žádostí o mezinárodní ochranu v různých členských státech). Pokud by však Nizozemsko následně podalo Řecku žádost o přijetí zpět a případně by přijalo rozhodnutí o přemístění nezletilé osoby bez doprovodu zpět do Řecka, takové rozhodnutí by spadalo do působnosti čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III a nezletilá osoba by se mohla bránit před nizozemskými soudy. Tentýž nezletilý by podle těchto zúčastněných nemohl podat žádný opravný prostředek, pokud by, jak to učinil žalobce, dodržel pravidla a zůstal v Řecku, a Nizozemsko by jej odmítlo převzít ( 98 ).

88.

Domnívám se, že takový přístup by ve skutečnosti odměňoval ty, kteří v rozporu s právními předpisy uskutečňují nepovolený druhotný pohyb, a že by pro nezletilé osoby bez doprovodu vytvořil další „podněcující faktor“, aby neoprávněně cestovaly – s ohrožením své bezpečnosti, ochrany a blaha – do členského státu, v němž bydlí jejich „rodinný příslušník“ nebo „příbuzný“.

89.

Na závěr této části bych rád zdůraznil, že by to nebylo poprvé, co Soudní dvůr rozhodl, že čl. 47 první pododstavec Listiny vyžaduje, aby členské státy umožnily podání účinného opravného prostředku v situaci, kdy to není výslovně stanoveno použitelnými unijními právními předpisy. Jedním z příkladů může být nedávný rozsudek Soudního dvora ve věci Minister van Buitenlandse Zaken ( 99 ), který se týkal výkladu vízového kodexu.

90.

Velká část obav vyjádřených vládami členských států v průběhu tohoto řízení podle mého názoru vyplývá přinejmenším částečně ze skutečnosti, že pokud by Soudní dvůr dospěl k závěru, že v projednávané věci musí být zajištěna možnost podání účinného opravného prostředku, musel by tak učinit i v řadě dalších věcí, což by mohlo v konečném důsledku vést k přepracování dublinského systému.

91.

Podle mého názoru však řešení, které navrhuji, k takovému výsledku nevede, a to ze tří hlavních důvodů.

92.

Zaprvé nelze ztrácet ze zřetele, že značná část, ne-li většina žádostí o přijetí zpět nebo převzetí se ve skutečnosti týká žadatelů o azyl, kteří se fyzicky nacházejí v členském státě, v němž chtějí, aby byla jejich žádost o mezinárodní ochranu posouzena, a kteří se snaží vyhnout přemístění do jiného členského státu [na základě článku 13 nebo čl. 18 odst. 1 písm. c) až d) nařízení Dublin III]. Pro takové případy stanoví opravný prostředek již čl. 27 odst. 1 tohoto nařízení a vyčerpávajícím způsobem řeší otázku, zda a případně kdy má být tento opravný prostředek přiznán ( 100 ). Jak Soudní dvůr zdůraznil v rozsudku M. A. a další ( 101 ), pokud je kdykoliv v průběhu dublinského řízení možné podat účinný opravný prostředek, postačuje to k ochraně subjektivních práv žadatele o mezinárodní ochranu.

93.

Zadruhé řešení, které navrhuji, lze použít pouze v určitých případech. Týká se použití velmi specifického ustanovení nařízení Dublin III (čl. 8 odst. 2), které se týká zvláštní kategorie žadatelů o azyl (nezletilých osob bez doprovodu), jehož cílem je zajistit plné dodržování určitých základních práv (článku 7 a čl. 24 odst. 2 Listiny). Takový opravný prostředek by s ohledem na všechna kritéria uvedená v tomto nařízení neměl být přiznán všem žadatelům o azyl.

94.

Je pravda, že konstatování, která mě vedla k závěru, že v projednávané věci musí být přiznán účinný opravný prostředek, by se podle mého názoru mohla uplatnit i v případě, kdy nezletilá osoba bez doprovodu, která chce být přemístěna na základě čl. 8 odst. 2 nařízení Dublin III, tvrdí, že její základní práva (článek 7 a čl. 24 odst. 2 Listiny) nejsou dotčena rozhodnutím dožádaného členského státu (v projednávané věci Nizozemska), nýbrž jednáním či opomenutím orgánů členského státu, v němž se tento žadatel nachází (v projednávané věci Řecka) ( 102 ).

95.

Aby bylo jasno, nezletilá osoba bez doprovodu může mít pro takové tvrzení různé důvody: mohla by tvrdit, že orgány tohoto členského státu se nezabývaly žádostí o převzetí na základě čl. 8 odst. 2 nařízení Dublin III nebo nedodržely lhůty (buď pro podání této žádosti, nebo pro přemístění nezletilého), nebo že nesprávně uplatnily ustanovení o svrchovanosti uvedené v čl. 17 odst. 1 tohoto nařízení. Ať už je důvod jakýkoli, tento členský stát je příslušný k posouzení žádosti nezletilé osoby. Takové rozhodnutí má pro tuto osobu přirozeně závažné důsledky, jelikož není přemístěna do jiného členského státu, ale musí zůstat tam, kde se nachází v okamžiku podání a posuzování její žádosti o mezinárodní ochranu.

96.

Zatřetí je však jasné, že i kdyby mělo být i v takové věci, jako je projednávaná věc, právo na podání účinného opravného prostředku uznáno, bylo by možné napadnout pouze takové rozhodnutí jednoho z členských států, ať už dožádaného nebo dožadujícího členského státu, které je konečné.

97.

V tomto ohledu je jasné, že následné žádosti o převzetí může dožadující členský stát předložit, pouze dokud neuplyne závazná lhůta stanovená za tímto účelem v čl. 21 odst. 1 nařízení Dublin III ( 103 ). Po uplynutí této lhůty se případné nepodání žádosti členského státu o převzetí na základě čl. 8 odst. 2 nařízení Dublin III stane konečným, a lze tedy být podle mého názoru proti němu podat opravný prostředek. Předtím by jej však nemělo být možné napadnout. Stejně tak, jakmile uplyne lhůta pro odpověď na poslední žádost dožadujícího členského státu o převzetí ( 104 ) (nebo případně po uplynutí lhůty dvou týdnů pro odpověď na žádost o nové posouzení) ( 105 ), rozhodnutí dožádaného členského státu o zamítnutí se stane konečným a může být tudíž přezkoumáno. Jakékoliv zamítnutí oznámené před tímto datem by přitom mělo být napadnutelné pouze tehdy a do okamžiku, kdy splyne s takovým konečným rozhodnutím nebo se v něho promění.

98.

S ohledem na tyto úvahy se domnívám, že pokud by Soudní dvůr souhlasil s řešením, které navrhuji, a rozhodl, že v projednávané věci musí být podle čl. 47 prvního pododstavce Listiny poskytnuta možnost podání účinného opravného prostředku, nedošlo by ke změně, které se vlády členských států obávají.

99.

Svou třetí otázkou se předkládající soud táže na praktické podmínky podání opravného prostředku, který podle mého názoru musí být podle čl. 47 prvního pododstavce Listiny takovému žadateli o azyl, jako je žalobce, poskytnut. Předkládající soud chce konkrétně zjistit, jakým způsobem by rozhodnutí dožádaného členského státu a právo podat proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek měly být této osobě oznámeny a který členský stát jí to má oznámit. Mé poznámky týkající se této otázky budou stručné, a to vzhledem k tomu, že jsem již uvedl, že tento opravný prostředek musí být podán k soudům dožádaného členského státu a dále že tento členský stát musí zajistit, aby takový žadatel o azyl mohl podat opravný prostředek urychleně ( 106 ).

100.

Dodávám, že podle ustálené judikatury při neexistenci harmonizace vnitrostátních postupů je na vnitrostátním právním řádu každého členského státu, aby na základě zásady procesní autonomie upravil procesní podmínky zakotvující právo podat opravný prostředek, avšak za podmínky, že nejsou méně příznivé než podmínky upravující podobné situace podléhající vnitrostátnímu právu (zásada rovnocennosti) a hlavně v praxi neznemožňují nebo nadměrně neztěžují výkon práv přiznaných unijním právem (zásada efektivity) ( 107 ).

101.

Tyto požadavky rovnocennosti a efektivity vyjadřují obecnou povinnost členských států zajistit soudní ochranu práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva. Tyto požadavky platí rovněž pro určení soudů příslušných k rozhodování o žalobách založených na takových právech, jakož i pro stanovení procesních podmínek ( 108 ).

102.

Je mi jasné, že v projednávané věci je na předkládajícím soudu, který má jako jediný pravomoc vykládat vnitrostátní právo, aby určil, zda a v jakém rozsahu systém přezkumu v Nizozemsku tyto požadavky splňuje, a zda má pravomoc přezkoumat rozhodnutí státní tajemnice o zamítnutí žádosti o převzetí ( 109 ). Rád bych zdůraznil, že za účelem poskytnutí skutečně účinného opravného prostředku musí příslušný soud podle mého názoru provést úplný přezkum takového rozhodnutí z právního i faktického hlediska, aby mohl posoudit, zda práva ( 110 ) žalobce byla či nebyla porušena – a případně dotčené rozhodnutí zrušit nebo změnit.

103.

Kromě toho z ustálené judikatury rovněž vyplývá, že účinnost opravného prostředku (na základě čl. 47 prvního pododstavce Listiny) vyžaduje, že dotyčný bude mít možnost seznámit se s důvody přijatého rozhodnutí, které se ho týká, buď přečtením samotného rozhodnutí, nebo na základě sdělení těchto důvodů na jeho žádost ( 111 ).

104.

V tomto ohledu se domnívám, že je v konečném důsledku věcí příslušných orgánů dožadujícího členského státu (v projednávané věci řeckých orgánů), které jako jediné komunikují s nezletilou osobou bez doprovodu, aby ji informovaly, že orgány dožádaného členského státu zamítly její žádost a o jejím právu podat proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek nebo návrh na přezkum tohoto rozhodnutí ( 112 ).

105.

Podle mého názoru tomu tak musí být ze dvou důvodů. Zaprvé, při přijímání nařízení Dublin III unijní normotvůrce zdůraznil význam správní spolupráce ( 113 ) a patrně chtěl vytvořit systém „jednoho správního místa“, který žadatelům o azyl umožňuje jednat s orgány jednoho členského státu a vyřídit všechny správní formality na jednom místě. Zadruhé mám za to, že v projednávané věci by tato povinnost ušetřila nezletilé osobě bez doprovodu, jako je žalobce, problémy povinnosti jednat s příslušnými orgány dožadujícího i dožádaného členského státu (přičemž každý z nich postupuje podle jiných pravidel) přinejmenším do doby, než se rozhodne využít svého práva podat účinný opravný prostředek. Celkově by tedy nezletilá osoba požívala zvýšené ochrany v souladu s cíli dublinského systému ( 114 ).

106.

Kromě toho zásada správní spolupráce podle mého názoru nutně znamená, že pokud nezletilá osoba bez doprovodu, jako je žalobce, podá opravný prostředek k soudům dožádaného členského státu (v projednávané věci Nizozemska) proti rozhodnutí o zamítnutí převzetí, které vydaly příslušné orgány tohoto členského státu, tyto orgány musí informovat o podání takového opravného prostředku orgány dožadujícího členského státu (v projednávané věci Řecka) ( 115 ).

107.

Podle mého názoru k tomu musí dojít proto, aby orgány dožadujícího členského státu mohly přerušit řízení o určení příslušného členského státu do doby, než bude rozhodnuto o opravném prostředku ( 116 ) – přičemž odkladný účinek je nezbytný k tomu, aby uvedené orgány nemohly dospět k závěru, že jsou příslušné k posouzení žádosti nezletilé osoby bez doprovodu o mezinárodní ochranu, a v důsledku toho k posouzení opodstatněnosti její žádosti o azyl.

108.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr na předběžné otázky položené rechtbank Den Haag, zittingsplaats Haarlem (soud v Haagu, zasedající v Haarlemu, Nizozemsko) odpověděl následovně: