–

za WD G. Storchem a R. Storchem, Rechtsanwälte,

–

za job-medium GmbH v likvidaci F. Marholdem, Rechtsanwalt,

–

za rakouskou vládu A. Poschem, jakož i J. Schmoll a C. Leeb, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi B.-R. Killmannem a C. Valero, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 7 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby (Úř. věst. 2003, L 299, s. 9; Zvl. vyd. 05/04, s. 381), jakož i článku 31 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

2

Tato žádost byla podána v rámci sporu, v němž stojí WD proti svému bývalému zaměstnavateli, společnosti job-medium GmbH v likvidaci, jenž se týká odmítnutí vyplatit WD finanční náhradu za nevyčerpanou placenou dovolenou za kalendářní rok při ukončení pracovního poměru.

3

Body 4 a 5 odůvodnění směrnice 2003/88 uvádějí:

4

Článek 1 této směrnice, nadepsaný „Předmět a oblast působnosti“, stanoví:

„1.   Tato směrnice stanoví minimální požadavky na bezpečnost a ochranu zdraví pro úpravu pracovní doby.“

5

Článek 7 uvedené směrnice, nadepsaný „Dovolená za kalendářní rok“, stanoví:

„1.   Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby měl každý pracovník nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok v trvání nejméně čtyř týdnů v souladu s podmínkami pro získání a přiznávání této dovolené stanovenými vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi.

2.   Minimální dobu placené dovolené za kalendářní rok nelze nahradit finanční náhradou, s výjimkou případů ukončení pracovního poměru.“

6

Článek 23 téže směrnice, nadepsaný „Úroveň ochrany“, stanoví:

„Aniž je dotčeno právo členských států rozvíjet s přihlédnutím k měnícím se okolnostem odlišná právní, správní nebo smluvní ustanovení v oblasti pracovní doby za předpokladu, že plní minimální požadavky stanovené v této směrnici, neodůvodňuje provádění této směrnice snížení obecné úrovně ochrany již poskytované pracovníkům.“

7

Podle § 10 Urlaubsgesetz (zákon o dovolené ze dne 7. července 1976 (BGBl. I, 3/2013):

„1.   Ke dni skončení pracovního poměru má pracovník za referenční rok, v němž byl pracovní poměr ukončen, nárok na náhradu za dovolenou odpovídající době trvání pracovního poměru během referenčního roku v poměru k celému referenčnímu roku. Dovolená, která již byla vyčerpána, se od dovolené za kalendářní rok, na kterou má pracovník nárok, odečte poměrným dílem. […]

2.   Náhrada pracovníkovi nenáleží, pokud tento pracovník pracovní poměr ukončí předčasně bez závažného důvodu.

3.   Pokud jde o nevyčerpanou dovolenou za předchozí referenční roky, má pracovník nárok namísto náhrady za dosud nevyčerpanou placenou dovolenou na náhradu odpovídající plné výši dosud dlužné mzdy za dovolenou, pokud nárok na dovolenou není promlčen. […]“

8

WD byl zaměstnancem společnosti job-medium od 25. června 2018 do 9. října 2018, kdy WD ukončil pracovní poměr předčasnou a neodůvodněnou výpovědí. Během doby zaměstnání nabyl WD nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok odpovídající 7,33 dnům, z nichž 4 dny byly vyčerpány během doby zaměstnání. Ke dni ukončení pracovního poměru měl WD ještě nárok na dovolenou odpovídající 3,33 dnům. S odvoláním na § 10 odst. 2 zákona o dovolené mu job-medium odmítl vyplatit finanční náhradu za nevyčerpané dny ve výši 322,06 eura.

9

Pan WD měl za to, že toto ustanovení je v rozporu s unijním právem, a proto podal žalobu, kterou se domáhal vyplacení této finanční náhrady.

10

Jeho žaloba i odvolání byly zamítnuty na základě § 10 odst. 2 zákona o dovolené.

11

Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko), k němuž byl podán opravný prostředek Revision proti rozhodnutí vydanému v odvolacím řízení, upřesňuje, že ztráta nároku na vyplacení náhrady za nevyčerpanou dovolenou za kalendářní rok podle § 10 odst. 2 zákona o dovolené je omezena na případ výpovědi ze strany pracovníka během pracovního poměru bez závažného důvodu. V tomto kontextu je „vážným důvodem“ jakákoli okolnost, za které nelze od pracovníka rozumně očekávat, že bude pokračovat v pracovním poměru.

12

Tento soud uvádí, že cíl tohoto ustanovení je motivační, jelikož odrazuje zaměstnance od předčasného ukončení pracovního poměru bez jakéhokoli důvodu, a hospodářský, jelikož má v úmyslu sejmout ze zaměstnavatele finanční břemeno spojené s nepředvídatelnou ztrátou jednoho z jeho zaměstnanců.

13

Uvedený soud má však pochybnosti o slučitelnosti § 10 odst. 2 zákona o dovolené s článkem 7 směrnice 2003/88, jak jej vykládá Soudní dvůr ve své judikatuře, jakož i s čl. 31 odst. 2 Listiny.

14

Za těchto okolností se Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

15

Job-medium tvrdí, že předběžné otázky jsou nepřípustné z důvodu, že předkládající soud nebyl povinen předložit věc Soudnímu dvoru, jelikož řešení sporu v původním řízení je ve světle unijního práva a stávající judikatury zřejmé.

16

Úvodem je třeba konstatovat, že ve světle jednacího řádu Soudního dvora nemá okolnost, že vnitrostátní soud není povinen předložit věc Soudnímu dvoru nebo že odpověď na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je z hlediska unijního práva údajně zřejmá, žádný vliv na přípustnost takové žádosti.

17

Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že v rámci spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy zavedené článkem 267 SFEU je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, aby s ohledem na konkrétní okolnosti věci posoudil jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání rozsudku, tak relevanci otázek, které Soudnímu dvoru klade. Týkají-li se tedy položené otázky výkladu unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout [rozsudek ze dne 24. listopadu 2020, Openbaar Ministerie (Padělání dokumentů), C‑510/19, EU:C:2020:953, bod 25].

18

Z toho vyplývá, že k otázkám týkajícím se unijního práva se váže domněnka relevance. Odmítnutí rozhodnout o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem ze strany Soudního dvora je možné pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny [rozsudek ze dne 24. listopadu 2020, Openbaar Ministerie (Padělání dokumentů), C‑510/19, EU:C:2020:953, bod 26].

19

Podle předkládajícího soudu byla WD odepřena finanční náhrada za nevyčerpanou dovolenou při skončení jeho pracovního poměru u společnosti job-medium na základě § 10 odst. 2 zákona o dovolené, protože WD tento pracovní poměr ukončil předčasně bez uvedení vážného důvodu.

20

S ohledem na tyto okolnosti má předkládající soud pochybnosti o slučitelnosti tohoto ustanovení s čl. 7 odst. 2 směrnice 2003/88 a čl. 31 odst. 2 Listiny.

21

Je tudíž zjevné, že se položené otázky týkají výkladu unijního práva a odpověď na tyto otázky je užitečná a relevantní pro řešení sporu, který byl předkládajícímu soudu předložen.

22

Položené otázky jsou tudíž přípustné.

23

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda článek 7 směrnice 2003/88 musí být ve světle čl. 31 odst. 2 Listiny vykládán tak, že brání ustanovení vnitrostátního práva, podle něhož poslední běžný rok zaměstnání není dlužná žádná finanční náhrada za nevyčerpanou dovolenou za kalendářní rok, pokud pracovník nebo pracovnice bez závažného důvodu předčasně jednostranně ukončí pracovní poměr.

24

Úvodem je třeba připomenout, že v souladu s ustálenou judikaturou musí být nárok každého pracovníka na placenou dovolenou za kalendářní rok považován za zásadu sociálního práva Unie zvláštního významu, od níž se není možno odchýlit a jejíž provedení příslušnými vnitrostátními orgány musí být uskutečněno pouze v mezích výslovně uvedených ve směrnici 2003/88 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. června 2014, Bollacke,C‑118/13, EU:C:2014:1755, bod 15 a citovaná judikatura).

25

Článek 7 odst. 1 tedy odráží a upřesňuje základní právo na placenou dovolenou za kalendářní rok zakotvené v čl. 31 odst. 2 Listiny (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. září 2020, Komise a Rada v. Carreras Sequeros a další, C‑119/19 P a C‑126/19 P, EU:C:2020:676, bod 115).

26

Z toho vyplývá, že nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok nemůže být vykládán restriktivně (rozsudky ze dne 8. listopadu 2012, Heimann a Toltschin, C‑229/11 a C‑230/11, EU:C:2012:693, bod 23, jakož i ze dne 25. června 2020, Varchoven kasacionen sad na Republika Bulgaria a Iccrea Banca SpA, C‑762/18 a C‑37/19, EU:C:2020:504, bod 55, jakož i citovaná judikatura).

27

Ze znění směrnice 2003/88 a z judikatury Soudního dvora kromě toho vyplývá, že i když členským státům přísluší, aby stanovily podmínky pro čerpání nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok a pro jeho uplatnění, musí se zdržet toho, aby jakkoli podmínily samotnou existenci uvedeného nároku, jež vyplývá přímo z této směrnice (rozsudek ze dne 25. června 2020, Varchoven kasacionen sad na Republika Bulgaria a Iccrea Banca SpA, C‑762/18 a C‑37/19, EU:C:2020:504, bod 56, jakož i citovaná judikatura).

28

V tomto ohledu je třeba připomenout, že účelem nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok přiznávaného podle čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 každému pracovníkovi je umožnit pracovníkovi nebo pracovnici, aby si odpočinuli od vykonávání úkolů, které jim ukládá pracovní smlouva, a aby měli čas na uvolnění se a mimopracovní zájmy. Tento účel, který odlišuje nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok od jiných druhů dovolené sledujících jiné účely, vychází z předpokladu, že pracovník nebo pracovnice skutečně během referenčního období pracovala (rozsudky ze dne 4. října 2018, Dicu, C‑12/17, EU:C:2018:799, body 27 a 28, jakož i ze dne 25. června 2020, Varchoven kasacionen sad na Republika Bulgaria a Iccrea Banca SpA, C‑762/18 a C‑37/19, EU:C:2020:504, body 57 a 58).

29

Je třeba dodat, že nárok na dovolenou za kalendářní rok je pouze jednou ze dvou složek práva na placenou dovolenou za kalendářní rok, které je základní zásadou sociálního práva Unie. Toto základní právo tak rovněž zahrnuje nárok na to být placen a – jakožto nárok úzce spjatý s nárokem na „placenou“ dovolenou za kalendářní rok – i nárok na finanční náhradu za dovolenou za kalendářní rok, která nebyla při ukončení pracovního poměru vyčerpána (rozsudek ze dne 25. črevna 2020, Varchoven kasacionen sad na Republika Bulgaria a Iccrea Banca SpA, C‑762/18 a C‑37/19, EU:C:2020:504, bod 83, jakož i citovaná judikatura).

30

Pokud dojde k ukončení pracovního poměru, není již ve skutečnosti možné placenou dovolenou za kalendářní rok vyčerpat. Aby se předešlo tomu, že z důvodu této nemožnosti nebude pracovník moci jakkoli využít tohoto nároku, a to ani v peněžní formě, čl. 7 odst. 2 směrnice 2003/88 stanoví, že pracovník má nárok na finanční náhradu (rozsudek ze dne 20. ledna 2009, Schultz-Hoff a další, C‑350/06 a C‑520/06, EU:C:2009:18, bod 56).

31

Z ustálené judikatury rovněž vyplývá, že čl. 7 odst. 2 směrnice 2003/88 nestanoví pro vznik nároku na finanční náhradu jinou podmínku než tu, aby pracovní poměr skončil a pracovník nebo pracovnice nevyčerpali všechnu dovolenou za kalendářní rok, na kterou měli nárok ke dni ukončení tohoto poměru (rozsudky ze dne 6. listopadu 2018, Bauer a Willmeroth, C‑569/16 a C‑570/16, EU:C:2018:871, bod 44, jakož i ze dne 25. června 2020, Varchoven kasacionen sad na Republika Bulgaria a Iccrea Banca SpA, C‑762/18 a C‑37/19, EU:C:2020:504, bod 84, jakož i citovaná judikatura).

32

Důvod ukončení pracovního poměru tak není relevantní pro nárok na finanční náhradu stanovený v čl. 7 odst. 2 směrnice 2003/88 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. července 2016, Maschek, C‑341/15, EU:C:2016:576, bod 28).

33

V projednávaném případě podle předkládajícího soudu pracovník během referenčního období skutečně pracoval. Nabyl tak nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok, jejíž část v době ukončení pracovního poměru ještě nevyčerpal. Finanční náhrada za dny nevyčerpané dovolené mu byla odepřena pouze z toho důvodu, že pracovní poměr ukončil předčasně a bez vážného důvodu.

34

Jak však bylo připomenuto v bodě 32 tohoto rozsudku, okolnost, že pracovník ukončí pracovní poměr z vlastní vůle, nemá žádný vliv na jeho nárok získat případně finanční náhradu za nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok, kterou nemohl vyčerpat před skončením svého pracovního poměru.

35

Vzhledem k výše uvedenému je třeba na první otázku odpovědět tak, že článek směrnice 2003/88 musí být ve světle čl. 31 odst. 2 Listiny vykládán tak, že brání ustanovení vnitrostátního práva, podle kterého za poslední běžný rok zaměstnání neexistuje nárok na žádnou finanční náhradu za nevyčerpanou dovolenou za kalendářní rok, pokud pracovník nebo pracovnice ukončí pracovní poměr předčasně a jednostranně bez závažného důvodu.

36

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu, na kterou má Soudní dvůr odpovědět v případě záporné odpovědi na jeho první otázku, a která je uvedena v bodě 14 tohoto rozsudku, je, v jakém rozsahu a podle jakých kritérií má ověřit, zda pracovník neměl možnost čerpat placenou dovolenou.

37

Vzhledem k tomu, že z bodů 30 až 32, 34 a 35 tohoto rozsudku přitom vyplývá, že v každém případě má pracovník nárok na náhradu za dny nevyčerpané dovolené, a to bez ohledu na důvod, pro který nemohl vyčerpat dny dovolené, není namístě, aby vnitrostátní soud ověřoval, zda tento pracovník neměl možnost vyčerpat tyto dny placené dovolené.

38

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.

39

Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (sedmý senát) rozhodl takto: