–

za Okražnou prokuraturu – Chaskovo V. Radeva-Rančevou, jako zmocněnkyní,

–

za Apelativnou prokuraturu – Plovdiv I. Perpelovem, jako zmocněncem,

–

za řeckou vládu M. Tassopoulou, S. Charitaki a A. Magrippi, jako zmocněnkyněmi,

–

za Evropskou komisi J. Marinovou a R. Troostersem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 17 odst. 1 a článku 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci trestního řízení zahájeného proti OM ve věci konfiskace majetku, který byl použit ke spáchání trestného činu pašování zvlášť závažné povahy a patřil třetí osobě v dobré víře, provedené v návaznosti na odsouzení OM za tento trestný čin.

3

V bodě 3 odůvodnění rámcového rozhodnutí Rady 2005/212/SVV ze dne 24. února 2005 o konfiskaci výnosů a majetku z trestné činnosti a nástrojů trestné činnosti (Úř. věst. 2005, L 68, s. 49) je uvedeno:

„Podle odst. 50 písm. b) akčního plánu přijatého ve Vídni se do pěti let od vstupu Amsterodamské smlouvy v platnost musí zdokonalit a v případě potřeby sblížit vnitrostátní předpisy o zajištění a konfiskaci výnosů z trestné činnosti, přičemž je nutno brát v úvahu práva třetích osob v dobré víře.“

4

Článek 1 třetí a čtvrtá odrážka tohoto rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Definice“, zní:

„Pro účely tohoto rámcového rozhodnutí se rozumí:

[…]

5

Článek 2 uvedeného rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Konfiskace“, stanoví:

„1.   Každý členský stát přijme nezbytná opatření, která mu umožní uložit úplnou nebo částečnou konfiskaci nástrojů trestných činů a výnosů z trestných činů, za něž lze uložit trest odnětí svobody s horní hranicí sazby přesahující jeden rok, nebo majetku, jehož hodnota odpovídá těmto výnosům.

2.   Ve vztahu k daňovým trestným činům mohou členské státy používat i jiné než trestní řízení k odnětí výnosů z trestného činu pachateli.“

6

Článek 4 téhož rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Právní prostředky“, zní:

„Každý členský stát přijme nezbytná opatření, kterými zajistí, aby mohly všechny zúčastněné osoby dotčené opatřeními podle článků 2 a 3 podávat účinné právní prostředky k hájení svých práv.“

7

V bodech 9, 33 a 41 odůvodnění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/42/EU ze dne 3. dubna 2014 o zajišťování a konfiskaci nástrojů a výnosů z trestné činnosti v Evropské unii (Úř. věst. 2014, L 127, s. 39, a oprava Úř. věst. 2014, L 138, s. 114) je uvedeno:

[…]

[…]

8

Článek 2 této směrnice, nadepsaný „Definice“, stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

[…]“

9

Článek 3 uvedené směrnice, nadepsaný „Oblast působnosti“, stanoví:

„Tato směrnice se vztahuje na trestné činy uvedené v:

jakož i v jiných právních nástrojích, pokud tyto nástroje výslovně stanoví, že se tato směrnice vztahuje na trestné činy v nich harmonizované.“

10

Článek 12 směrnice 2014/42, nadepsaný „Provedení“, v odstavci 1 stanoví:

„Členské státy uvedou v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí do 4. října 2016. Neprodleně o nich uvědomí Komisi.“

11

Článek 14 této směrnice, nadepsaný „Nahrazení společné akce 98/699/SVV a některých ustanovení rámcových rozhodnutí 2001/500/SVV a 2005/212/SVV“, stanoví:

„1.   Společná akce 98/699/SVV [ze dne 3. prosince 1998 přijatá Radou na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii o praní peněz, identifikaci, vysledování, zmrazení, zajištění a propadnutí nástrojů trestné činnost a výnosů z ní (Úř. věst. 1998, L 333, s. 1; Zvl. vyd. 19/01, s. 97)], čl. 1 písm. a), články 3 a 4 rámcového rozhodnutí 2001/500/SVV a článek 1 první čtyři odrážky a článek 3 rámcového rozhodnutí 2005/212/SVV se touto směrnicí nahrazují ve vztahu k členským státům, které jsou vázány touto směrnicí, aniž jsou dotčeny povinnosti členských států týkající se lhůt pro provedení těchto rámcových rozhodnutí ve vnitrostátním právu.

2.   Ve vztahu k členským státům, které jsou vázány touto směrnicí, se odkazy na společnou akci 98/699/SVV a na ustanovení rámcových rozhodnutí 2001/500/SVV a 2005/212/SVV uvedené v odstavci 1 považují za odkazy na tuto směrnici.“

12

Podle čl. 37 odst. 1 Nakazatelného kodeksu (trestní zákoník, dále jen „NK“) platí:

„Tresty jsou:

[…]

[…]“

13

Z článku 242 odst. 1 NK vyplývá, že za trestný čin pašování zvlášť závažné povahy lze uložit trest odnětí svobody v délce tří až deseti let a peněžitý trest ve výši 20000 až 100000 bulharských leva (BGN) (přibližně 10226 až 51130 eur).

14

Článek 242 odst. 7 a 8 NK stanoví:

„(7)   […] Předmět pašování se zajistí ve prospěch státu bez ohledu na vlastníka, i když už neexistuje nebo byl převeden, přičemž se určí částka odpovídající jeho vnitrostátní maloobchodní ceně.

(8)   […] Dopravní prostředek nebo kontejner použitý k přepravě pašovaného zboží se zajistí ve prospěch státu, a to i v případě, že pachatel trestného činu není jeho vlastníkem, ledaže jeho hodnota neodpovídá závažnosti trestného činu.“

15

V době rozhodné z hlediska skutkového stavu v původním řízení prováděl OM, který byl zaměstnán jako řidič u přepravní společnosti usazené v Turecku, mezinárodní přepravu s tahačem a návěsem patřícím této společnosti.

16

Dne 11. června 2018 souhlasil OM v rámci přípravy na provedení přepravy mezi Istanbulem (Turecko) a Delmenhorstem (Německo) s návrhem jisté osoby, aby za úplatu protiprávně přepravil do Německa 2940 starožitných mincí.

17

Když OM přejel hranici mezi Tureckem a Bulharskem, byla u něj dne 12. června 2018 provedena celní kontrola, při které byly dotčené mince ukryté v tahači objeveny.

18

Mince, jejichž hodnota byla v archeologicko-numismatickém posudku vyčíslena na 73500 BGN (přibližně 37600 eur), tahač, návěs, klíče od zapalování a technický průkaz k uvedenému tahači byly zajištěny jako věcné důkazy o domnělém trestném činu.

19

V průběhu vyšetřování ředitel turecké společnosti, která OM zaměstnávala, požádal o vrácení tahače a návěsu, přičemž uvedl, že zmíněná společnost není do předmětného trestného činu nikterak zapojena a vrácení uvedeného majetku nikterak nenaruší vyšetřování. Státní zástupce pověřený předmětným vyšetřováním tuto žádost zamítl s odůvodněním, že věcné důkazy jsou podle bulharského práva uchovávány až do ukončení trestního řízení a vrácení věcí by vyšetřování narušilo. Uvedený ředitel zamítavé rozhodnutí napadl u Okražného sadu Chaskovo (okresní soud v Chaskově, Bulharsko), který toto rozhodnutí potvrdil usnesením ze dne 19. října 2018, proti kterému nebylo možno podat opravný prostředek.

20

Rozsudkem ze dne 22. března 2019 Okražen sad Chaskovo (okresní soud v Chaskově) odsoudil OM za trestný čin pašování zvlášť závažné povahy k trestu odnětí svobody v délce tří let a k peněžitému trestu ve výši 20000 BGN (přibližně 10200 eur). Mince byly zajištěny ve prospěch státu podle čl. 242 odst. 7 NK a tahač byl zajištěn ve prospěch státu podle čl. 242 odst. 8 NK. Návěs, který do spáchání trestného činu nebyl přímo zapojen, byl naproti tomu vrácen společnosti zaměstnávající OM.

21

OM podal proti tomuto rozsudku odvolání u Apelativného sadu – Plovdiv (odvolací soud v Plovdivu, Bulharsko), a to v rozsahu, v němž bylo tímto rozsudkem nařízeno zajištění tahače; tvrdil přitom, že toto zajištění odporuje především ustanovením Smlouvy o FEU a Listiny.

22

Předkládající soud uvádí, že zajištění vozidla, které sloužilo k přepravě předmětu pašování, ve prospěch státu ve smyslu čl. 242 odst. 8 NK sice představuje nutné zajištění v důsledku spáchání trestného činu pašování, ale na rozdíl od konfiskace majetku pachatele uvedené v čl. 37 odst. 1 bodu 3 NK není trestem.

23

Zmíněný soud má však pochybnosti o slučitelnosti čl. 242 odst. 8 NK, který byl přijat před přistoupením Bulharské republiky k Evropské unii dne 1. ledna 2007, s ustanoveními unijního práva, zejména s čl. 17 odst. 1 a článkem 47 Listiny.

24

Uvedený soud má konkrétně za to, že zajištění uvedené v tomto ustanovení, a to i v případě, že dopravní prostředek použitý k přepravě předmětu pašování nepatří pachateli trestného činu, by mohlo vést ke vzniku nerovnováhy mezi zájmem třetí osoby, která je vlastníkem a na předmětném trestném činu se nepodílela, ani do něj nebyla nikterak zapojena, a zájmem státu na zajištění tohoto majetku proto, že byl použit ke spáchání trestného činu.

25

Předkládající soud v tomto ohledu poukazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. října 2015, Ünsped Paket Servisi SaN. Ve TiC. A. Ș. v. Bulharsko (CE:ECHR:2015:1013JUD000350308), ve kterém uvedený soud rozhodl, že zajištění nákladního vozidla patřícího společnosti usazené v Turecku na základě čl. 242 odst. 8 NK odporuje článku 1 protokolu č. 1 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950, jehož obsah je totožný s obsahem čl. 17 odst. 1 Listiny. Zmíněný soud totiž uvedl, že společnosti, která nákladní vozidlo vlastnila, byl odepřen přístup ke spravedlnosti, jelikož jí ve vnitrostátním řízení nebylo umožněno vyjádřit své stanovisko, takže nebyla zajištěna rovnováha mezi všemi zájmy.

26

Předkládající soud v této souvislosti uvádí, že podle bodu 33 odůvodnění směrnice 2014/42 je s ohledem na skutečnost, že tato směrnice výrazně zasahuje do práv osob, nezbytné stanovit zvláštní záruky a opravné prostředky na ochranu základních práv těchto osob, tedy nejen podezřelých či obviněných osob, ale i třetích osob, jež nejsou trestně stíhány, a že to zahrnuje právo třetích osob být slyšen, pokud tvrdí, že jsou vlastníkem dotyčného majetku.

27

Za těchto podmínek se Apelativen sad Plovdiv (odvolací soud v Plovdivu) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

28

Apelativna prokuratura – Plovdiv (odvolací státní zastupitelství v Plovdivu, Bulharsko) a řecká vláda tvrdí, že Soudní dvůr nemá pravomoc na předběžné otázky odpovědět, jelikož vnitrostátní právní úprava dotčená ve věci v původním řízení nespadá do působnosti unijního práva. Zejména uvádí, že vnitrostátní soud nepoukázal na žádné ustanovení unijního práva, na jehož základě by bylo možno doložit dostatečnou souvislost mezi sporem v původním řízení a unijním právem.

29

V tomto ohledu je třeba uvést, že předběžné otázky se výslovně týkají pouze ustanovení Listiny, a sice článku 17, který se týká práva na vlastnictví, a článku 47, který se týká práva na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces.

30

Je třeba připomenout, že oblast působnosti Listiny je s ohledem na jednání členských států definována v čl. 51 odst. 1, podle něhož jsou ustanovení Listiny určena členským státům, výhradně pokud uplatňují právo Unie (rozsudek ze dne 6. října 2015, Delvigne, C‑650/13, EU:C:2015:648, bod 25 a citovaná judikatura).

31

Článek 51 odst. 1 Listiny potvrzuje ustálenou judikaturu Soudního dvora, podle níž se základní práva zaručená v právním řádu Unie uplatní ve všech situacích, které se řídí unijním právem, avšak nikoli mimo tyto situace (rozsudek ze dne 6. října 2015, Delvigne, C‑650/13, EU:C:2015:648, bod 26 a citovaná judikatura).

32

Pokud tedy právní situace do působnosti unijního práva nespadá, Soudní dvůr nemá pravomoc o ní rozhodnout a případně uplatňovaná ustanovení Listiny sama o sobě nemohou tuto pravomoc založit (rozsudek ze dne 6. října 2015, Delvigne, C‑650/13, EU:C:2015:648, bod 27 a citovaná judikatura).

33

Je tudíž třeba zjistit, zda taková situace, jako je situace v původním řízení, v níž je majetek třetí osoby zkonfiskován ve prospěch dotčeného členského státu, jelikož byl použit v souvislosti s trestným činem, spadá do působnosti unijního práva.

34

Předkládající soud v projednávané věci v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce odkazuje na směrnici 2014/42, která ukládá členským státům povinnosti s cílem usnadnit konfiskaci majetku v trestních věcech, jak je uvedeno v bodě 41 jejího odůvodnění.

35

Trestný čin pašování, o který se jedná ve věci v původním řízení, nicméně není uveden mezi trestnými činy, na které se tato směrnice vztahuje podle jejího článku 3, takže předmět vnitrostátního řízení dotčeného ve věci v původním řízení nespadá do věcné působnosti uvedené směrnice.

36

V tomto ohledu je třeba uvést, že směrnice 2014/42 částečně nahradila rámcové rozhodnutí 2005/212, které se stejně jako tato směrnice týká konfiskace nástrojů trestné činnosti a výnosů z trestné činnosti. Podle bodu 9 odůvodnění uvedené směrnice je totiž cílem této směrnice změnit a rozšířit ustanovení mimo jiné i tohoto rámcového rozhodnutí.

37

Z článku 14 odst. 1 směrnice 2014/42 pak konkrétně vyplývá, že tato směrnice nahradila pouze první čtyři odrážky článku 1 a článek 3 rámcového rozhodnutí 2005/212 ve vztahu k členským státům, které jsou touto směrnicí vázány, v důsledku čehož zůstaly po přijetí uvedené směrnice v platnosti články 2, 4 a 5 tohoto rámcového rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. března 2020, Agro In 2001, C‑234/18, EU:C:2020:221, bod 48).

38

V tomto ohledu je třeba uvést, že rámcové rozhodnutí 2005/212 v čl. 2 odst. 1 stanoví, a to obecněji než směrnice 2014/42, že „[k]aždý členský stát přijme nezbytná opatření, která mu umožní uložit úplnou nebo částečnou konfiskaci nástrojů trestných činů a výnosů z trestných činů, za něž lze uložit trest odnětí svobody s horní hranicí sazby přesahující jeden rok, nebo majetku, jehož hodnota odpovídá těmto výnosům“.

39

V projednávaném případě lze za trestný čin pašování zvlášť závažné povahy, o který se jedná ve věci v původním řízení, uložit trest odnětí svobody v délce tří až deseti let a zároveň lze podle čl. 242 odst. 8 NK zajistit dopravní prostředek použitý k přepravě pašovaného zboží.

40

Z toho vyplývá, že ustanovení rámcového rozhodnutí 2005/212 jsou nezbytně součástí prvků unijního práva, které musí Soudní dvůr s ohledem na předmět sporu v původním řízení a na údaje poskytnuté předkládajícím soudem zohlednit, aby užitečně odpověděl na otázky, které jsou mu položeny. Právní situace v původním řízení tedy spadá do působnosti unijního práva, konkrétně pak do působnosti tohoto rámcového rozhodnutí.

41

Kromě toho je třeba uvést, že posledně uvedené rozhodnutí upravuje pravidla týkající se konfiskace „nástrojů trestných činů a výnosů z trestných činů“, a to v článku 2, a pravidla týkající se právních prostředků, které musí mít k dispozici osoby dotčené konfiskací, a to v článku 4. Z toho vyplývá, že předkládající soud se v rámci svých otázek, které se týkají legality konfiskace majetku patřícího třetí osobě v dobré víře a právních prostředků, jež musí mít třetí osoba dotčená konfiskací k dispozici, ve skutečnosti táže na výklad těchto ustanovení rámcového rozhodnutí 2005/212 ve světle článků 17 a 47 Listiny.

42

Soudní dvůr tudíž má pravomoc na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce odpovědět.

43

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 2 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2005/212 ve spojení s čl. 17 odst. 1 Listiny vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která umožňuje konfiskaci nástroje použitého ke spáchání trestného činu pašování zvlášť závažné povahy, který patří třetí osobě v dobré víře.

44

V tomto ohledu je třeba nejprve uvést, že pojem „konfiskace“ je definován v čl. 1 čtvrté odrážce rámcového rozhodnutí 2005/212.

45

Jak ovšem vyplývá z bodu 37 tohoto rozsudku, čtvrtá odrážka tohoto článku 1 byla nahrazena směrnicí 2014/42, a to ve vztahu k členským státům, které jsou touto směrnicí vázány.

46

V projednávané věci je přitom třeba uvést, že jelikož skutečnosti v původním řízení nastaly po uplynutí lhůty k provedení směrnice 2014/42, k němuž došlo podle čl. 12 odst. 1 této směrnice dne 4. října 2016, je v takové věci, jako je věc v původním řízení, třeba při definování pojmu „konfiskace“ vycházet z uvedené směrnice.

47

Podle čl. 2 bodu 4 této směrnice je tento pojem „konfiskace“ definován jako „trvalé odnětí majetku nařízené soudem v souvislosti s trestným činem“.

48

Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že v tomto rámci není relevantní, zda je konfiskace trestem podle trestního práva. Takové opatření, jako je opatření dotčené v původním řízení, které vede k trvalému odnětí zajištěného majetku nařízenému soudem v souvislosti s trestným činem, tedy spadá pod uvedený pojem „konfiskace“.

49

Dále je třeba uvést, že čl. 2 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2005/212 stanoví, že každý členský stát přijme nezbytná opatření, která mu umožní uložit úplnou nebo částečnou konfiskaci nástrojů trestných činů a výnosů z trestných činů, za něž lze uložit trest odnětí svobody s horní hranicí sazby přesahující jeden rok, nebo majetku, jehož hodnota odpovídá těmto výnosům.

50

V tomto ohledu je pravda, že v tomto ustanovení není výslovně uvedena osoba, jejíž majetek může být zkonfiskován. Je v něm odkázáno pouze na „nástroje“ s trestným činem související; není přitom třeba zjišťovat, kdo je jejich držitelem nebo vlastníkem.

51

Článek 2 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2005/212 je však třeba vykládat ve světle bodu 3 odůvodnění tohoto rámcového rozhodnutí, z něhož vyplývá, že je třeba brát v úvahu práva třetích osob v dobré víře. Z toho vyplývá, že ustanovení uvedeného rámcového rozhodnutí se v zásadě použijí i na konfiskaci majetku třetích osob; je však přitom požadováno zejména to, aby byla chráněna práva těchto třetích osob, jsou-li v dobré víře.

52

V této souvislosti je třeba zohlednit čl. 17 odst. 1 Listiny, který mimo jiné stanoví, že každý má právo vlastnit zákonně nabytý majetek, užívat jej a nakládat s ním.

53

Je pravda, že právo na vlastnictví zaručené tímto ustanovením nemá povahu absolutní výsady. Podle čl. 52 odst. 1 Listiny může být totiž výkon práv a svobod zakotvených v Listině omezen za podmínky, že tato omezení skutečně odpovídají cílům obecného zájmu sledovaným Unií a vzhledem ke sledovanému cíli nepředstavují nepřiměřený a neúnosný zásah do samotné podstaty takto zaručeného práva (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. července 2020, Adusbef a Federconsumatori, C‑686/18, EU:C:2020:567, bod 85 a citovaná judikatura).

54

Odvolací státní zastupitelství v Plovdivu v projednávané věci v písemném vyjádření uvedlo, že cílem, který sleduje vnitrostátní právní úprava dotčená v původním řízení, je v obecném zájmu zabránit nezákonnému dovozu zboží do země.

55

S ohledem na výrazný zásah do práv osob, který je důsledkem konfiskace majetku, tj. definitivního zbavení vlastnického práva k tomuto majetku, je přitom třeba uvést, že pokud jde o třetí osobu v dobré víře, která nevěděla a nemohla vědět, že její majetek byl použit ke spáchání trestného činu, představuje taková konfiskace vzhledem ke sledovanému cíli nepřiměřený a neúnosný zásah do samotné podstaty práva této osoby na vlastnictví.

56

Je tedy nutno konstatovat, že taková vnitrostátní právní úprava, jako je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, nerespektuje právo na vlastnictví zaručené v čl. 17 odst. 1 Listiny, a to v tom rozsahu, v němž stanoví, že lze zkonfiskovat majetek třetí osoby v dobré víře použitý ke spáchání trestného činu pašování zvlášť závažné povahy.

57

Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že v rámci čl. 2 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2005/212 nelze konfiskaci rozšířit na majetek třetích osob v dobré víře.

58

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 2 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2005/212 ve spojení s čl. 17 odst. 1 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která umožňuje konfiskaci nástroje použitého ke spáchání trestného činu pašování zvlášť závažné povahy, který patří třetí osobě v dobré víře.

59

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda musí být článek 4 rámcového rozhodnutí 2005/212 ve spojení s článkem 47 Listiny vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která v rámci trestního řízení umožňuje konfiskaci majetku osoby odlišné od pachatele trestného činu, aniž může prvně uvedená osoba podat účinný právní prostředek.

60

Je třeba uvést, že článek 4 tohoto rámcového rozhodnutí stanoví, že každý členský stát je povinen přijmout nezbytná opatření, kterými zajistí, aby mohly všechny zúčastněné osoby dotčené opatřeními stanovenými mimo jiné i v článku 2 uvedeného rámcového rozhodnutí podávat účinné právní prostředky k hájení svých práv.

61

S ohledem na obecnou povahu článku 4 rámcového rozhodnutí 2005/212 jsou osobami, kterým musí členské státy zajistit účinné právní prostředky, nejen osoby, které jsou shledány vinnými ze spáchání trestného činu, ale i všechny ostatní osoby dotčené opatřeními podle článku 2 tohoto rámcového rozhodnutí, včetně třetích osob.

62

V tomto ohledu je třeba rovněž uvést, že podle čl. 47 prvního a druhého pododstavce Listiny má každý, jehož práva a svobody zaručené právem Unie byly porušeny, za podmínek stanovených tímto článkem právo na účinné prostředky nápravy před soudem, a zejména na to, aby jeho věc byla spravedlivě projednána.

63

Právo na účinné prostředky nápravy konkrétně znamená, že třetí osoba, jejíž majetek je zkonfiskován, musí mít za situace, kdy konfiskace není odůvodněná, možnost legalitu tohoto opatření zpochybnit za účelem navrácení tohoto majetku.

64

V projednávané věci předkládající soud v předkládacím rozhodnutí zdůraznil, že třetí osoba, jejíž majetek byl zkonfiskován, nemá podle vnitrostátní právní úpravy přímý přístup ke spravedlnosti, takže svá práva nemůže náležitě uplatnit.

65

Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že v takové věci, jako je věc v původním řízení, je třetí osoba, jejíž majetek je zkonfiskován, připravena o právo na účinné prostředky nápravy.

66

Kromě toho je třeba uvést, že z důvodu uvedeného v bodě 63 tohoto rozsudku nelze tento závěr vyvrátit argumentem odvolacího státního zastupitelství v Plovdivu, podle kterého v takové situaci, jako je situace dotčená v původním řízení, umožňuje Zakon za zadalženijata i dogovorite (zákon o závazkových a smluvních vztazích) vlastníkovi zkonfiskovaného majetku podat proti odsouzené osobě žalobu na náhradu škody způsobené touto konfiskací.

67

Nadto je třeba podotknout, že Evropský soud pro lidská práva v podstatě rozhodl, že za situace, kdy stát zapříčinil konfiskaci a v rámci vnitrostátní právní úpravy ani praxe není upraveno řízení, ve kterém by vlastník mohl svá práva hájit, tento stát nemůže naplnit povinnost, kterou má na základě Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a která spočívá v zavedení takového řízení, tím, že po osobě, která za trestný čin, jenž vedl ke konfiskaci, nebyla souzena, požaduje, aby se pokusila svůj majetek získat od třetí osoby (ESLP, 13. října 2015, Ünsped Paket Servisi SaN. Ve TiC. A. Ș. v. Bulharsko, CE:ECHR:2015:1013JUD000350308, bod 32).

68

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že článek 4 rámcového rozhodnutí 2005/212 ve spojení s článkem 47 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která v rámci trestního řízení umožňuje konfiskaci majetku osoby odlišné od pachatele trestného činu, aniž může prvně uvedená osoba podat účinný právní prostředek.

69

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto: