–

za I. W. a R. W. – B. Garlacz, radca prawny,

–

za Bank BPH S. A. A. Sienkiewiczem, B. Krużewskim a A. Prokop, adwokaci, a P. Bogdanowiczem, radca prawny,

–

za Rzecznika Praw Obywatelskich M. Taborowskim,

–

za polskou vládu B. Majczynou, jako zmocněncem,

–

za španělskou vládu S. Centeno Huerta a L. Aguilera Ruizem, jako zmocněnci,

–

za portugalskou vládu L. Inez Fernandesem, T. Paixãoem, M. Queiroz Ribeirem, A. Rodrigues a P. Barros da Costa, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi N. Ruiz Garcíou a M. Siekierzyńskou, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. 1993, L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02, s. 288, oprava Úř. věst 2016, L 303, s. 26), zejména jejích článků 6 a 7.

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi I. W. a R. W. na jedné straně a Bank BPH S. A. na straně druhé ohledně důsledků zneužívající povahy některých ujednání smlouvy o hypotečním úvěru uzavřené mezi těmito stranami.

3

Podle čl. 2 písm. a) směrnice 93/13 se pojmem „zneužívající ujednání“ rozumí „smluvní ujednání vymezené v článku 3“.

4

Článek 3 odst. 1 směrnice 93/13 stanoví:

„Smluvní ujednání, které nebylo individuálně sjednáno, je považováno za zneužívající, jestliže v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele.“

5

Článek 4 směrnice 93/13 stanoví:

„1.   Aniž je dotčen článek 7, posuzuje se zneužívající povaha smluvního ujednání s ohledem na povahu zboží nebo služeb, pro které byla smlouva uzavřena, a s ohledem na všechny okolnosti v době uzavření smlouvy, které provázely její uzavření, a na všechna ostatní ujednání smlouvy nebo jiné smlouvy, ze kterých vychází.

2.   Posouzení zneužívající povahy smluvních ujednání se netýká vymezení hlavního předmětu smlouvy, ani přiměřenosti mezi cenou a odměnou na straně jedné a službami nebo zbožím poskytovaným jako protiplnění na straně druhé, pokud jsou tato ujednání sepsána jasným a srozumitelným jazykem.“

6

Článek 6 odst. 1 směrnice 93/13 stanoví:

„Členské státy stanoví, že zneužívající ujednání použitá ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazná a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných zneužívajících ujednání.“

7

Článek 7 odst. 1 směrnice 93/13 stanoví:

„Členské státy zajistí, aby v zájmu spotřebitelů a soutěžitelů byly k dispozici odpovídající a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli.“

8

Článek 58 Kodeks cywilny (občanský zákoník) stanoví:

„1.   Právní jednání, které je v rozporu se zákonem nebo které má za cíl obejít zákon, je neplatné, ledaže příslušné ustanovení zákona stanoví jinak a zejména pokud stanoví, že se neplatná ustanovení právního jednání nahrazují příslušnými ustanoveními zákona.

2.   Právní jednání, které je v rozporu s pravidly společenského soužití, je neplatné.

3   Je-li neplatná pouze část právního jednání, jeho zbývající části zůstávají v platnosti, ledaže by z okolností vyplývalo, že by bez neplatných ustanovení nebylo dané jednání vykonáno.“

9

Článek 120 odst. 1 občanského zákoníku stanoví:

„Promlčecí lhůta počíná běžet dnem, kdy se nárok stal vymahatelným. Závisí-li vymahatelnost nároku na provedení konkrétního úkonu oprávněného, počíná lhůta běžet ode dne, v němž by se nárok stal vymahatelným, kdyby oprávněný provedl úkon co nejdříve.“

10

Článek 3531 občanského zákoníku stanoví:

„Smluvní strany mohou svůj právní vztah uspořádat dle vlastního uvážení, pokud jeho obsah nebo účel není v rozporu se specifickými rysy (povahou) tohoto vztahu, zákonem nebo zásadami společenského soužití.“

11

Článek 358 občanského zákoníku stanoví:

„1.   Je-li předmětem závazku peněžitá částka vyjádřená v cizí měně, může dlužník plnění uskutečnit v polské měně, ledaže zákon, soudní rozhodnutí, na němž je závazek založen, nebo právní jednání stanoví uskutečnění plnění v cizí měně.

2.   Hodnota cizí měny se vypočte podle středního kurzu vyhlášeného Polskou národní bankou ke dni vymahatelnosti nároku, nestanoví-li zákon, soudní rozhodnutí nebo právní jednání jinak.

3.   V případě prodlení dlužníka může věřitel požadovat plnění v polské měně podle středního kurzu vyhlášeného Polskou národní bankou v den provedení platby.“

12

Článek 3851 občanského zákoníku stanoví:

„1.   Ujednání spotřebitelské smlouvy, které nebylo sjednáno individuálně, není pro spotřebitele závazné, pokud jeho práva a povinnosti upravuje způsobem, který je v rozporu s dobrými mravy a hrubě porušuje jeho zájmy (nedovolené ujednání). Tím nejsou dotčena ujednání, která vymezují hlavní povinnosti stran, včetně ceny nebo odměny, pokud jsou formulována jednoznačně.

2.   Pokud smluvní ujednání není podle odstavce 1 pro spotřebitele závazné, zůstávají strany vázány ostatními ujednáními smlouvy.

3.   Ujednáním spotřebitelské smlouvy, které nebylo sjednáno individuálně, je takové smluvní ujednání, na jehož obsah neměl spotřebitel skutečný vliv. Jedná se zejména o smluvní ujednání převzaté ze vzorové smlouvy, která byla spotřebiteli navržena druhou smluvní stranou.

[…]“

13

Článek 3852 občanského zákoníku stanoví:

„Slučitelnost smluvních ujednání s dobrými mravy se posuzuje z hlediska stavu v době uzavření smlouvy, s přihlédnutím k jejímu obsahu, k okolnostem, které provázely její uzavření, a k dalším smlouvám souvisejícím se smlouvou, v níž jsou obsažena posuzovaná ustanovení.“

14

Ustawa o zmianie ustawy — Prawo bankowe oraz niektórych innych ustaw (zákon o změně bankovního zákona) ze dne 29. července 2011 (Dz. U. 2011, částka 165, číslo 984, dále jen „zákon ze dne 29. července 2011“) nabyl účinnosti dne 26. srpna 2011.

15

Článek 1 odst. 1 zákona ze dne 29. července 2011 stanoví:

„[Ustawa – Prawo bankowe (bankovní zákon) ze dne 29. srpna 1997 (Dz. U. 2002, částka 72, číslo 665, ve znění změn)] se mění následovně:

‚3. V případě smlouvy o úvěru, který je denominován v jiné než polské měně nebo indexován na jinou než polskou měnu, může dlužník splácet měsíční splátky (jistinu a úroky) a předčasně splatit celou částku úvěru nebo její část přímo v této měně. V tomto případě smlouva o úvěru stanoví rovněž pravidla pro zřízení a vedení účtu, na nějž budou převáděny finanční prostředky určené ke splacení úvěru, a pravidla splácení prostřednictvím tohoto účtu.‘ “

16

Článek 4 uvedeného zákona stanoví:

„V případě úvěrů nebo peněžitých půjček sjednaných dlužníkem přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se čl. 69 odst. 2 bod 4a) a článek 75 zákona uvedeného v článku 1 použijí na úvěry nebo peněžité půjčky, které nebyly zcela splaceny, a to v rozsahu té části úvěru nebo půjčky, kterou zbývá splatit. Banka v tomto ohledu bezplatně odpovídajícím způsobem změní úvěrovou smlouvu nebo smlouvu o půjčce.“

17

V roce 2008 uzavřeli I. W. a R. W. jako spotřebitelé smlouvu o hypotečním úvěru s právní předchůdkyní Bank BPH, přičemž doba trvání tohoto úvěru činí 360 měsíců (30 let). Smlouva byla denominována v polských zlotých (PLN), ale indexována byla na cizí měnu, a sice na švýcarský frank (CHF).

18

Z vysvětlení podaných předkládajícím soudem vyplývá, že tito dlužníci byli upozorněni na možný růst směnného kurzu CHF, což by mělo vliv na výši měsíčních splátek úvěru. Na žádost banky předložili tito dlužníci prohlášení, že si přejí zvolit indexaci svého úvěru na kurz švýcarského franku, přestože byli řádně upozorněni na rizika spojená s úvěrem v cizí měně.

19

Podle ustanovení této smlouvy se úvěr splácel v polských zlotých, přičemž zůstatek úvěru i měsíční splátky byly vypočítávány na základě prodejního kurzu CHF navýšeného bankou o marži z prodeje měny. Metoda stanovení marže banky nebyla ve smlouvě upřesněna.

20

Článek 1 odst. 1 smlouvy o úvěru stanoví:

„Banka poskytne dlužníkovi úvěr ve výši […] PLN, indexovaný na kurz [švýcarského franku] […], a dlužník se zavazuje čerpat úvěr v souladu s ustanoveními smlouvy, vrátit částku vyčerpaného úvěru spolu s úroky ve lhůtách uvedených ve smlouvě a zaplatit bance provizi, poplatky a jiné pohledávky uvedené ve smlouvě. […]

V den výplaty je zůstatek úvěru vyjádřen v cizí měně, na kterou je úvěr indexován, podle kurzu pro nákup cizí měny, na kterou je úvěr indexován, uvedeného v tabulce kurzů pro nákup/prodej pro hypoteční úvěry poskytnuté bankou, podrobně popsaných v článku 17, pak se zůstatek v cizí měně denně přepočítává na polské zloté v kurzu pro prodej cizí měny, na kterou je úvěr indexován, uvedeném v tabulce kurzů pro nákup/prodej pro hypoteční úvěry poskytnuté bankou, podrobně popsaných v článku 17.“

21

Článek 7 odst. 2 této smlouvy stanoví:

„Výplata částky úvěru uvedené v žádosti o výplatu se provede převodem na bankovní účet uvedený v této žádosti, vedený u tuzemské banky. Den uskutečnění převodu se považuje za den výplaty čerpaného úvěru. Částka vyplacená v polských zlotých bude pokaždé přepočítána na cizí měnu, na kterou je úvěr indexován, podle kurzu pro nákup/prodej pro hypoteční úvěry poskytnuté bankou, platného v den, kdy banka výplatu provedla.“

22

Článek 10 odst. 6 této smlouvy stanoví:

„Výpočet každé platby provedené dlužníkem se uskuteční v kurzu pro prodej cizí měny, na kterou je úvěr indexován, v tabulce kurzů pro nákup/prodej pro hypoteční úvěry poskytnuté bankou, platném v den, kdy byly prostředky [připsány] na účet banky. […]“

23

Článek 17 této smlouvy stanoví:

„1.   Pro výpočet plateb a splátek úvěrů se použijí kurzy pro nákup/prodej cizích měn pro hypoteční úvěry poskytnuté bankou, zahrnuté v nabídce banky platné v den provedení transakce.

2.   Nákupní kurzy jsou definovány jako střední směnné kurzy [polského zlotého] vůči daným cizím měnám, vyhlášené v tabulce středních směnných kurzů Polské národní banky mínus nákupní marže.

3.   Prodejní kurzy jsou definovány jako střední směnné kurzy [polského zlotého] vůči daným cizím měnám, vyhlášené v tabulce středních směnných kurzů Polské národní banky plus prodejní marže.

4.   Pro výpočet kurzů pro nákup/prodej pro hypoteční úvěry poskytnuté bankou se použije směnný kurz [polského zlotého] vůči daným cizím měnám, vyhlášený v tabulce středních směnných kurzů Polské národní banky v daný pracovní den, upravený o nákupní či prodejní marži banky.

5.   Sazby za nákup/prodej platné v daný pracovní den pro hypoteční úvěry, které banka poskytla v měnách dle její nabídky, jsou stanoveny bankou po 15.00 h předchozího pracovního dne a vyvěšeny v sídle banky a zveřejněny na jejích internetových stránkách […].“

24

K této smlouvě o úvěru uzavřely smluvní strany dne 7. března 2011 dodatek (dále jen „dodatek“), který obsahoval ustanovení upravující pravidla pro stanovení marže Bank BPH. Dále tento dodatek stanovil, že dlužníci jsou napříště oprávněni splatit svůj úvěr ve zvolené měně indexace, tj. ve švýcarských francích, kterou si mohou opatřit rovněž na volném trhu.

25

Vzhledem k nárůstu kurzu švýcarského franku namítli I. W. a R. W. před předkládajícím soudem zneužívající povahu indexace úvěru na švýcarský frank a požadovali zrušení smlouvy a vrácení všech částek zaplacených z titulu platby úroků a nákladů souvisejících se zmiňovanou smlouvou.

26

Podle předkládajícího soudu se ujednání o indexaci poskytnutého úvěru a o způsobu určení kurzu měny, ve které je úvěr splatný, týkají hlavního předmětu smlouvy. Vzhledem k tomu, že tato ujednání podle něj byla sepsána srozumitelným a jasným způsobem a dlužníci pochopili jejich dosah a důsledky, o čemž dali Bank BPH písemné potvrzení, nelze se dovolávat zneužívající povahy těchto ujednání.

27

Předkládající soud naproti tomu považuje tato ujednání za zneužívající v části, v níž umožňují Bank BPH získávat marži spojenou s transakcí nákupu a prodeje měny. Vzhledem k tomu, že metoda stanovení této marže není v původní úvěrové smlouvě upřesněna, předkládající soud dovodil, že tato marže způsobuje významnou nerovnováhu v neprospěch spotřebitele.

28

Předkládající soud sice uvádí, že zneužívající povaha smluvních ujednání o marži ve prospěch Bank BPH pro nákup/prodej cizí měny zanikla okamžikem, kdy smluvní strany uzavřely dodatek upravující způsob stanovení takové marže banky, klade si však zaprvé otázku, v jakém rozsahu může mít původně zneužívající charakter těchto ujednání vliv na platnost ujednání o indexaci, či dokonce smlouvy o úvěru jako celku.

29

Zadruhé se předkládající soud táže, zda je možné, aby ponechal nepoužité pouze smluvní ujednání týkající se marže banky a zachoval platnost ujednání o indexaci i platnost smlouvy, přestože by soudní zásah v tomto ohledu měl za následek změnu smyslu tohoto ujednání.

30

Zatřetí předkládající soud uvádí, že zákon ze dne 29. července 2011 nově obsahuje pravidla pro stanovení způsobů měnového přepočtu pro úvěry denominované v cizích měnách. Z toho vyvozuje, že cíl spočívající v odrazení od používání zneužívajících ujednání již nemůže odůvodňovat zákaz zmírnění nebo nahrazení zneužívajícího ujednání vnitrostátním soudem, která konstatuje existenci takových ujednání ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem, zejména může-li takové konstatování vést k neplatnosti smlouvy jako celku.

31

Začtvrté se předkládající soud táže, zda je nárok na vrácení vzniklý spotřebiteli v důsledku prohlášení neplatnosti zneužívajícího ujednání neoddělitelně spjat s rozhodnutím vnitrostátního soudu, kterým se konstatuje zneužívající povaha ujednání, nebo zda je k jeho přiznání zapotřebí výslovného návrhu spotřebitele v rámci samostatného řízení, které může podléhat promlčení.

32

Konečně zapáté má předkládající soud pochybnosti o rozsahu informační povinnosti, která by mu mohla příslušet ve vztahu k spotřebiteli, jelikož spotřebiteli by mělo být umožněno rozhodnout se, zda chce upustit od uplatnění zneužívající povahy ujednání smlouvy, jejíž je stranou.

33

Za těchto podmínek se Sąd Okręgowy w Gdańsku XV Wydział Cywilny (Krajský soud v Gdaňsku, XV. oddělení pro občanskoprávní věci, Polsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

34

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 vykládán v tom smyslu, že vnitrostátní soud je povinen konstatovat zneužívající povahu ujednání smlouvy uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem, i když byla vada tohoto ujednání smluvními stranami odstraněna uzavřením dodatku k této smlouvě a konstatování zneužívající povahy ujednání v jeho původním znění může mít za následek neplatnost smlouvy.

35

I. W. a R. W. namítají nepřípustnost této otázky z důvodu, že vylíčení skutkového stavu v předkládacím rozhodnutí neodpovídá skutkovému stavu věci v původním řízení. Zpochybňují zejména skutečnost, že by dodatek umožnil napravit zneužívající povahu původního ujednání o indexaci, neboť zneužívající je mechanismus indexace jako celek. Předkládající soud má přitom podle nich nesprávně za to, že zneužívající je pouze úprava týkající se marže Bank BPH v souvislosti s devizovými operacemi.

36

V tomto ohledu je třeba poukázat na to, že podle předkládajícího soudu se v souladu s čl. 3851 odst. 1 a 3 občanského zákoníku ujednání smlouvy, o niž jde ve věci v původním řízení, upravující indexaci výše úvěru a její ujednání upravující pravidla určování kurzu týkají hlavního předmětu smlouvy ve smyslu čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13. Podle předkládajícího soudu byly navíc sepsány nejasně a nesrozumitelně pouze specifické prvky ujednání o mechanismu indexace vztahující se k marži banky. Na základě toho dospěl k závěru, že ostatní prvky ujednání o mechanismu indexace zneužívající nejsou.

37

Přitom je třeba připomenout, že v rámci řízení upraveného v článku 267 SFEU, které je založeno na jasném rozdělení funkcí mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem, je ke zjištění a posouzení skutkových okolností sporu v původním řízení i k výkladu a uplatňování vnitrostátního práva příslušný pouze vnitrostátní soud (rozsudek ze dne 9. července 2020, Raiffeisen Bank a BRD Groupe Société Générale, C‑698/18 a C‑699/18, EU:C:2020:537, bod 46).

38

Soudní dvůr je tudíž vázán zjištěním a posouzením skutkového stavu, které provedl předkládající soud, takže je I. W. a R. W. nemohou v rámci projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce zpochybnit.

39

Na otázky týkající se výkladu unijního práva položené vnitrostátním soudem v právním a skutkovém rámci, který tento soud vymezí v rámci své odpovědnosti a jehož správnost nepřísluší Soudnímu dvoru ověřovat, se mimoto vztahuje domněnka relevance. Soudní dvůr může odmítnout vydat rozhodnutí o předběžné otázce podané vnitrostátním soudem pouze tedy, je-li zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém, nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny (rozsudek ze dne 19. září 2019, Lovasné Tóth, C‑34/18, EU:C:2019:764, bod 40 a citovaná judikatura).

40

Vzhledem k tomu, že v projednávané věci předkládající soud vymezil právní a skutkový rámec umožňující Soudnímu dvoru odpovědět na první položenou otázku a Soudnímu dvoru nepřísluší ověřovat správnost tohoto rámce, je třeba konstatovat, že tato otázka je přípustná.

41

Za těchto podmínek je třeba podat odpověď na první předběžnou otázku.

42

Je třeba připomenout, že podle čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 členské státy stanoví, že zneužívající ujednání použitá ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazná (rozsudek ze dne 9. července 2020, Ibercaja Banco, C‑452/18, EU:C:2020:536, bod 22 a citovaná judikatura).

43

Smluvní ujednání, které je prohlášeno za zneužívající, tak musí být v zásadě považováno za ujednání, které nikdy neexistovalo, takže nemůže mít účinky vůči spotřebiteli (rozsudek ze dne 9. července 2020, Ibercaja Banco, C‑452/18, EU:C:2020:536, bod 23 a citovaná judikatura).

44

Podle čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 má tudíž vnitrostátní soud povinnost nepoužít zneužívající ujednání, takže tato nebudou vůči spotřebiteli závazná, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (rozsudky ze dne 9. července 2020, Ibercaja Banco, C‑452/18, EU:C:2020:536, bod 24, a citovaná judikatura, a ze dne 25. listopadu 2020, Banca B., C‑269/19, EU:C:2020:954, bod 29).

45

Předkládající soud uvádí, že změna smlouvy prostřednictvím dodatku, jehož předmětem byla původní indexační ujednání, umožnila odstranit jejich vadu a nastolila rovnováhu mezi povinnostmi a právy podnikatele a spotřebitelů. Ujednání o indexaci v jejich původním znění již tedy od podpisu dodatku nezavazovala strany smlouvy o úvěru.

46

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že právo na účinnou ochranu spotřebitele zahrnuje možnost vzdát se uplatňování svých práv, takže je třeba zohlednit případně vůli spotřebitele tehdy, kdy si je sice vědom toho, že zneužívající ujednání není závazné, nepřeje si však, aby bylo vyloučeno jeho použití, čímž vyslovuje svobodný a vědomý souhlas s dotčeným ujednáním (rozsudek ze dne 9. července 2020, Ibercaja Banco, C‑452/18, EU:C:2020:536, bod 25).

47

Směrnice 93/13 totiž nejde až tak daleko, aby vytvořila povinný systém ochrany před používáním zneužívajících ujednání ze strany prodávajících nebo poskytovatelů, který zavedla ve prospěch spotřebitelů. Pokud se proto spotřebitel rozhodne tento systém ochrany raději nevyužít, tento systém se neuplatní (rozsudek ze dne 9. července 2020, Ibercaja Banco, C‑452/18, EU:C:2020:536, bod 26 a citovaná judikatura).

48

Obdobně se spotřebitel může vzdát možnosti dovolávat se zneužívající povahy ujednání prostřednictvím dohody o novaci úvěru, jejímž důsledkem je, že se spotřebitel vzdává účinků, které by byly vyvolány na základě určení, že takové ujednání má zneužívající povahu, za předpokladu, že toto vzdání se práv vyplývá z jeho svobodného a vědomého souhlasu (rozsudek ze dne 9. července 2020, Ibercaja Banco, C‑452/18, EU:C:2020:536, bod 28).

49

Z výše uvedeného vyplývá, že systém stanovený směrnicí 93/13 nemůže bránit tomu, aby smluvní strany napravily zneužívající charakter některého z ujednání smlouvy tím, že je smluvní cestou změní, pokud vzdání se práva spotřebitele dovolávat se zneužívající povahy vyplývá z jeho svobodného a vědomého souhlasu a pokud nové pozměňující ujednání není samo o sobě zneužívající, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu.

50

Pakliže by předkládající soud dospěl k závěru, že si spotřebitelé v projednávané věci nebyli vědomi toho, jaké právní důsledky pro ně z takového vzdání se práva vyplývají, je třeba připomenout, jak bylo uvedeno v bodě 43 tohoto rozsudku, že smluvní ujednání, které bylo prohlášeno za zneužívající, musí být v zásadě považováno za ujednání, které nikdy neexistovalo, takže nemůže mít účinky vůči spotřebiteli, což má za následek nastolení právní a faktické situace, ve které by se nacházel, kdyby uvedené ujednání nebylo sjednáno (rozsudek ze dne 14. března 2019, Dunai, C‑118/17, EU:C:2019:207, bod 41 a citovaná judikatura).

51

Povinnost vnitrostátního soudu neaplikovat zneužívající smluvní ujednání, které ukládá uhrazení částek, jež se ukázaly jako bezdůvodné, totiž s sebou v zásadě nese odpovídající restituční účinek vztahující se k těmto částkám (rozsudek ze dne 21. prosince 2016, Gutiérrez Naranjo a další, C‑154/15, C‑307/15 a C‑308/15, EU:C:2016:980, bod 62).

52

Předkládajícímu soudu tudíž přísluší nastolit situaci, ve které by se I. W. a R. W. nacházeli, kdyby původní ujednání, o němž předkládající soud konstatuje, že má zneužívající povahu, nebylo sjednáno.

53

Co se týče dopadu konstatování zneužívající povahy smluvních ujednání na platnost dané smlouvy, je třeba nejprve zdůraznit, že podle čl. 6 odst. 1 in fine směrnice 93/13 „smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných zneužívajících ujednání“.

54

Směrnice 93/13 dále v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora nevyžaduje, aby kromě ujednání prohlášeného za zneužívající vyloučil vnitrostátní soud ta, která nebyla jako zneužívající kvalifikována. Je totiž třeba připomenout, že cílem sledovaným touto směrnicí je ochrana spotřebitele a nastolení rovnováhy mezi smluvními stranami vyloučením použití ujednání považovaných za zneužívající a zároveň v zásadě ponechat ostatní ujednání dotčené smlouvy v platnosti (rozsudek ze dne 7. srpna 2018, Banco Santander a Escobedo Cortés, C‑96/16 a C‑94/17, EU:C:2018:643, bod 75).

55

V tomto ohledu není cílem sledovaným unijním normotvůrcem v rámci této směrnice zrušit všechny smlouvy obsahující zneužívající ujednání (rozsudek ze dne 15. března 2012, Pereničová a Perenič, C‑453/10, EU:C:2012:144, bod 31).

56

Co se konečně týče kritérií, která umožňují posoudit, zda může smlouva skutečně nadále existovat bez zneužívajících ujednání, je třeba uvést, že jak znění čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13, tak požadavky týkající se právní jistoty hospodářských činností hovoří ve prospěch objektivního přístupu při výkladu tohoto ustanovení, takže postavení smluvních stran nemůže být považováno za rozhodující kritérium pro budoucí osud smlouvy (viz rozsudek ze dne 15. března 2012, Pereničová a Perenič, C‑453/10, EU:C:2012:144, bod 32).

57

Při posuzování otázky, zda smlouva obsahující jedno nebo několik zneužívajících ujednání může bez těchto ujednání nadále existovat, se tedy soud, který má o věci rozhodnout, nemůže opírat pouze o případnou výhodnost zrušení uvedené smlouvy jako celku pro spotřebitele (rozsudek ze dne 15. března 2012, Pereničová a Perenič, C‑453/10, EU:C:2012:144, bod 33).

58

V projednávané věci má předkládající soud za to, že uzavřením dodatku smluvní strany odstranily vadu původních zneužívajících ujednání a nastolily rovnováhu mezi svými povinnostmi a právy vyplývajícími ze smlouvy.

59

Cíle směrnice 93/13, jak byly připomenuty v bodě 54 tohoto rozsudku, jsou přitom zcela naplněny, je-li nastolena právní a faktická situace, ve které by se spotřebitel nacházel, kdyby zneužívající ujednání nebylo sjednáno, a byla-li vada smlouvy smluvními stranami odstraněna uzavřením dodatku, a to za předpokladu, že si byl spotřebitel při jeho uzavření vědom nezávaznosti tohoto ujednání a důsledků, které z toho plynou.

60

Z článku 6 odst. 1 směrnice 93/13 tudíž nevyplývá, že v situaci, kdy vzdání se práva spotřebitele dovolávat se zneužívající povahy vyplývá z jeho svobodného a vědomého souhlasu, by konstatování zneužívající povahy původních ujednání dané smlouvy mělo za následek zrušení smlouvy ve znění dodatku, a to ani v případě, že by odstranění těchto ujednání vedlo ke zrušení celé smlouvy v původním znění a takové zneplatnění by bylo výhodné pro spotřebitele.

61

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu přísluší konstatovat zneužívající povahu ujednání smlouvy uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem, i když smluvní strany toto ujednání smluvní cestou změnily. Takové konstatování má za následek nastolení situace, v níž by se spotřebitel nacházel, kdyby toto ujednání, jehož zneužívající povaha byla konstatována, nebylo sjednáno, vyjma případu, kdy se spotřebitel prostřednictvím změny tohoto zneužívajícího ujednání vzdal nastolení takové situace na základě svého svobodného a vědomého souhlasu, což přísluší ověřit vnitrostátnímu soudu. Z tohoto ustanovení však nevyplývá, že by konstatování zneužívající povahy původního ujednání mělo v zásadě za následek zrušení smlouvy, jestliže změna tohoto ujednání umožnila nastolit rovnováhu mezi povinnostmi a právy smluvních stran vyplývajícími ze smlouvy a odstranit vadu této smlouvy.

62

Podstatou druhé a třetí otázky předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda musí být čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby vnitrostátní soud odstranil jen zneužívající prvek ujednání smlouvy uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem, zejména pokud je odrazující cíl sledovaný touto směrnicí zajištěn vnitrostátními právními předpisy, které upravují používání tohoto ujednání.

63

Úvodem je třeba poukázat na to, že I. W. a R. W. zpochybňují přípustnost třetí otázky, neboť předkládající soud podle nich touto otázkou žádá Soudní dvůr o výklad vnitrostátního práva.

64

V tomto ohledu je třeba bez dalšího připomenout, že podle judikatury citované v bodě 37 tohoto rozsudku je v rámci řízení upraveného v článku 267 SFEU, které je založeno na jasném rozdělení funkcí mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem, ke zjištění a posouzení skutkových okolností sporu v původním řízení i k výkladu a uplatňování vnitrostátního práva příslušný pouze vnitrostátní soud. Jestliže se tedy položená otázka týká výkladu unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout.

65

Vzhledem k tomu, že se třetí otázka týká výkladu čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13, má tedy Soudní dvůr pravomoc o ní rozhodnout.

66

Je třeba připomenout, že vnitrostátní soud, který rozhoduje o zneužívajícím smluvním ujednání, musí v souladu s čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 pouze toto ujednání nepoužít, aby vůči spotřebiteli nevyvolávalo závazné účinky, avšak nemá pravomoc měnit jeho obsah. Kromě změny vyplývající ze zrušení uvedeného ujednání musí totiž tato smlouva v zásadě nadále existovat bez jakékoli jiné změny, je-li v souladu s vnitrostátním právem taková další existence smlouvy právně možná (rozsudek ze dne 7. srpna 2018, Banco Santander a Escobedo Cortés, C‑96/16 a C‑94/17, EU:C:2018:643, bod 73).

67

Konstatuje-li tedy vnitrostátní soud neplatnost zneužívajícího ujednání ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem, musí být čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby vnitrostátní soud mohl doplnit uvedenou smlouvu tak, že změní obsah tohoto ujednání (rozsudek ze dne 26. března 2019, Abanca Corporación Bancaria a Bankia, C‑70/17 a C‑179/17, EU:C:2019:250, bod 53 a citovaná judikatura).

68

Pokud by měl totiž vnitrostátní soud pravomoc změnit obsah zneužívajících ujednání v takové smlouvě, mohlo by být ohroženo splnění dlouhodobého cíle stanoveného v článku 7 směrnice 93/13. Taková možnost by pak mohla přispět k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele tím, že se taková zneužívající ujednání vůči spotřebiteli jednoduše neuplatní, a mohlo by je to svádět k používání uvedených ujednání, jelikož by věděli, že i kdyby mělo být rozhodnuto o jejich neplatnosti, mohl by vnitrostátní soud smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit, takže by jejich zájmy byly tímto způsobem přesto zajištěny (rozsudek ze dne 26. března 2019, Abanca Corporación Bancaria a Bankia, C‑70/17 a C‑179/17, EU:C:2019:250, bod 54 a citovaná judikatura).

69

V projednávaném případě předkládající soud uvádí, že odstranění úpravy marže banky coby prvku ujednání o indexaci hypotečního úvěru, o které jde ve věci v původním řízení, nezpůsobuje vznik žádné mezery, která by vyžadovala jeho pozitivní zásah. Zdůrazňuje však, že toto odstranění mění podstatu smluvního ujednání v jeho původním znění.

70

Soudní dvůr přitom rozhodl, že ustanovení směrnice 93/13 brání tomu, aby ujednání považované za zneužívající bylo zčásti zachováno odstraněním prvků, které je činí zneužívajícím, kdyby takové odstranění vedlo ke změně obsahu uvedeného ujednání s dopadem na jeho podstatu (rozsudek ze dne 26. března 2019, Abanca Corporación Bancaria a Bankia, C‑70/17 a C‑179/17, EU:C:2019:250, bod 64).

71

Úprava marže Bank BPH coby prvek ujednání o indexaci hypotečního úvěru, o které jde ve věci v původním řízení, by mohla být vnitrostátním soudem odstraněna pouze tehdy, pokud by spočívala ve smluvním závazku odlišném od ostatních smluvních ujednání, který by mohl být předmětem individualizovaného přezkumu jeho zneužívající povahy.

72

Směrnice 93/13 totiž nevyžaduje, aby kromě ujednání prohlášeného za zneužívající vyloučil vnitrostátní soud ta ujednání, která nebyla jako zneužívající kvalifikována, neboť cílem sledovaným normotvůrcem v rámci této směrnice je ochrana spotřebitele a nastolení rovnováhy mezi smluvními stranami vyloučením použití ujednání považovaných za zneužívající a zároveň v zásadě ponechání ostatních ujednání dotčené smlouvy v platnosti (rozsudek ze dne 7. srpna 2018, Banco Santander a Escobedo Cortés, C‑96/16 a C‑94/17, EU:C:2018:643, bod 75).

73

Soudní dvůr tak v souvislosti s ujednáními smlouvy o úvěru týkajícími se běžných úroků a jejími ujednáními týkajícími se úroků z prodlení rozhodl, že zrušení ujednání smlouvy o úvěru, které stanoví sazbu úroků z prodlení, z důvodu jeho zneužívající povahy nemůže vést ke zrušení smluvního ujednání, které stanoví sazbu běžných úroků, a to tím spíše, že tato dvě rozdílná ujednání musí být jasně odlišena (viz rozsudek ze dne 7. srpna 2018, Banco Santander a Escobedo Cortés, C‑96/16 a C‑94/17, EU:C:2018:643, bod 76).

74

Tento závěr je třeba použít bez ohledu na to, jakým způsobem jsou vypracována smluvní ujednání stanovící sazbu úroků z prodlení a smluvní ujednání stanovící sazbu běžných úroků. Především pak tato ujednání platí nejen, když je sazba úroků z prodlení stanovena odděleně od sazby běžných úroků v odlišném ujednání, ale i tehdy, pokud je sazba úroků z prodlení stanovena ve formě navýšení sazby běžných úroků o určité procentní body. V tomto posledně uvedeném případě, kdy zneužívající ujednání spočívá v tomto navýšení, vyžaduje směrnice 93/13 pouze zrušení uvedeného navýšení (rozsudek ze dne 7. srpna 2018, Banco Santander a Escobedo Cortés, C‑96/16 a C‑94/17, EU:C:2018:643, bod 77).

75

Možnost přiznaná vnitrostátnímu soudu výjimečně odstranit zneužívající prvek ujednání smlouvy uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem mimoto nemůže být zpochybněna existencí vnitrostátních ustanovení, která upravují používání takového ujednání a zároveň zaručují odrazující cíl sledovaný touto směrnicí, jak byl připomenut v bodě 68 tohoto rozsudku.

76

V projednávaném případě z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že od přijetí zákona ze dne 29. července 2011, k němuž došlo až po uzavření smlouvy a dodatku, o něž jde ve věci v původním řízení, již banky nemohou používat ujednání o indexaci v takové formě jako v projednávaném případě. Podle ustanovení tohoto zákona musí nyní úvěrová smlouva denominovaná v cizí měně obsahovat informace o metodách a lhůtách stanovení směnného kurzu, na jehož základě se vypočítává výše úvěru a měsíční splátky, a pravidla pro přepočet měn.

77

Soudní dvůr již přitom rozhodl, že i když čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 nebrání tomu, aby členské státy prostřednictvím právních předpisů ukončily používání zneužívajících ujednání ve smlouvách uzavřených prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebiteli, nemění to nic na tom, že zákonodárce musí v tomto kontextu dodržovat požadavky vyplývající z čl. 6 odst. 1 téže směrnice (rozsudek ze dne 14. března 2019, Dunai, C‑118/17, EU:C:2019:207, bod 42).

78

Skutečnost, že některé smluvní ujednání bylo na základě vnitrostátního právního předpisu prohlášeno za zneužívající a neplatné a že bylo nahrazeno novým ujednáním, totiž nemůže mít, jak bylo připomenuto v bodě 54 tohoto rozsudku, za následek oslabení ochrany zaručené spotřebitelům (obdobně viz rozsudek ze dne 14. března 2019, Dunai, C‑118/17, EU:C:2019:207, bod 43).

79

To, že zákonodárce přijme ustanovení upravující použití smluvního ujednání a přispívající k zajištění odrazujícího účinku sledovaného směrnicí 93/13, pokud jde o chování prodávajících či poskytovatelů, nemá za těchto podmínek vliv na práva přiznaná touto směrnicí spotřebiteli.

80

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na druhou a třetí otázku odpovědět tak, že čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby vnitrostátní soud odstranil jen zneužívající prvek ujednání smlouvy uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem, pokud je odrazující cíl sledovaný touto směrnicí zajištěn vnitrostátními právními předpisy, které upravují používání tohoto ujednání, a to za předpokladu, že tento prvek představuje samostatný smluvní závazek, který by mohl být předmětem individualizovaného přezkumu jeho zneužívající povahy. Tato ustanovení na druhou stranu brání tomu, aby předkládající soud odstranil pouze zneužívající prvek ujednání smlouvy uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem, pokud by takové odstranění vedlo ke změně obsahu uvedeného ujednání s dopadem na jeho podstatu, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu.

81

Podstatou čtvrté otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 vykládán v tom smyslu, že prohlášení neplatnosti smlouvy uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem z důvodu zjištění zneužívající povahy některého ujednání této smlouvy představuje sankci stanovenou touto směrnicí, která vyplývá ze soudního rozhodnutí vydaného na výslovný návrh spotřebitele, a zakládá u něj právo na vrácení částek, které prodávající nebo poskytovatel neoprávněně získal, nebo zda k němu dochází ze zákona nezávisle na vůli tohoto spotřebitele.

82

V této souvislosti je třeba připomenout, že čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 stanoví, že zneužívající ujednání použitá ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle vnitrostátních právních předpisů členských států pro spotřebitele závazná a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných zneužívajících ujednání.

83

Toto ustanovení – a zejména jeho druhá část – tedy směřuje nikoliv ke zrušení všech smluv obsahujících zneužívající ujednání, ale k nahrazení formální rovnováhy, kterou smlouva nastoluje mezi právy a povinnostmi smluvních stran, rovnováhou skutečnou, která může nastolit rovnost mezi těmito stranami, přičemž je třeba upřesnit, že dotčená smlouva musí kromě změny vyplývající ze zrušení zneužívajících ujednání v zásadě nadále existovat bez jakékoli jiné změny. Pokud je tato poslední podmínka splněna, dotčená smlouva může být na základě čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 zachována, je-li v souladu s vnitrostátním právem taková další existence smlouvy bez zneužívajících ujednání právně možná, což je třeba ověřit na základě objektivního přístupu (rozsudek ze dne 3. října 2019, Dziubak, C‑260/18, EU:C:2019:819, bod 39 a citovaná judikatura).

84

Z toho vyplývá, že samotný čl. 6 odst. 1 druhá část věty směrnice 93/13 nestanoví kritéria pro určení, zda může smlouva nadále existovat bez zneužívajících ujednání, ale ponechává na vnitrostátním právním řádu, aby je v souladu s unijním právem stanovil. Je tedy na členských státech, aby prostřednictvím svého vnitrostátního práva vymezily podmínky, za kterých se určuje zneužívající povaha ujednání obsaženého ve smlouvě a za kterých platí konkrétní právní účinky tohoto rozhodnutí. Takové rozhodnutí musí každopádně umožňovat nastolení právní a faktické situace, ve které by se spotřebitel nacházel, kdyby toto zneužívající ujednání nebylo sjednáno (rozsudek ze dne 21. prosince 2016, Gutiérrez Naranjo a další, C‑154/15, C‑307/15 a C‑308/15, EU:C:2016:980, bod 66).

85

Z výše uvedeného vyplývá zaprvé, že pokud má vnitrostátní soud za to, že na základě příslušných ustanovení vnitrostátního práva není zachování smlouvy bez jejích zneužívajících ujednání možné, čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 v zásadě nebrání tomu, aby byla prohlášena za neplatnou (viz rozsudek ze dne 3. října 2019, Dziubak, C‑260/18, EU:C:2019:819, bod 43).

86

Prohlášení neplatnosti smlouvy, u jejíhož ujednání byla konstatována zneužívající povaha, tedy nemůže představovat sankci stanovenou směrnicí 93/13.

87

Pokud jde konkrétně o prekluzivní lhůty, Soudní dvůr již ostatně rozhodl, že stanovení přiměřených prekluzivních lhůt pro podávání žalob v zájmu právní jistoty je v souladu s unijním právem (rozsudek ze dne 21. prosince 2016, Gutiérrez Naranjo a další, C‑154/15, C‑307/15 a C‑308/15, EU:C:2016:980, bod 69).

88

Zadruhé otázka, od kterého okamžiku nastávají účinky prohlášení neplatnosti smlouvy, o niž jde ve věci v původním řízení, závisí výlučně na vnitrostátním právu, pokud je zajištěna ochrana, kterou spotřebitelům zaručují ustanovení směrnice 93/13.

89

Zatřetí nemůže prohlášení neplatnosti smlouvy ve věci v původním řízení záviset na výslovném návrhu spotřebitelů, nýbrž k němu dochází v rámci postupu, v němž vnitrostátní soud objektivně aplikuje kritéria stanovená vnitrostátním právem.

90

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na čtvrtou otázku odpovědět tak, že čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že důsledky soudního konstatování existence zneužívajícího ujednání ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem se řídí ustanoveními vnitrostátního práva, přičemž otázku dalšího trvání takové smlouvy musí vnitrostátní soud posoudit i bez návrhu objektivním přístupem na základě těchto ustanovení vnitrostátního práva.

91

Podstatou páté otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13, ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), vykládán v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu, který konstatuje zneužívající povahu některého ujednání smlouvy uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem, přísluší informovat spotřebitele o právních důsledcích, které může zrušení takové smlouvy vyvolat, bez ohledu na to, zda je spotřebitel zastoupen profesionálním zástupcem.

92

V tomto ohledu z ustálené judikatury vyplývá, že vnitrostátnímu soudu, který konstatoval zneužívající povahu ujednání a musí z ní vyvodit právní důsledky, přísluší dodržovat požadavky na účinnou soudní ochranu práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, tak jak je zaručena v článku 47 Listiny. K těmto požadavkům patří zásada kontradiktornosti, která je součástí práva na obhajobu a kterou je nutno použít zejména tehdy, když soud rozhoduje o sporu na základě důvodu uplatněného i bez návrhu (rozsudek ze dne 21. února 2013, Banif Plus Bank, C‑472/11, EU:C:2013:88, bod 29 a citovaná judikatura).

93

Soudní dvůr kromě toho rozhodl, že pokud vnitrostátní soud, který na základě informací o skutkových nebo právních okolnostech, které má k dispozici, zjistil, že se na ujednání vztahuje směrnice 93/13, konstatuje, že toto ujednání má zneužívající charakter, je obecně povinen informovat o tom účastníky řízení a vyzvat je, aby se k tomu kontradiktorně vyjádřili způsobem, který v tomto ohledu stanoví vnitrostátní procesní pravidla (viz rozsudek ze dne 21. února 2013, Banif Plus Bank, C‑472/11, EU:C:2013:88, bod 31).

94

Pokud se tedy uvedený systém ochrany před zneužívajícími ujednáními neuplatní, když s jeho uplatněním spotřebitel nesouhlasí, musí mít tento spotřebitel a fortiori právo zabránit tomu, aby byl na základě téhož systému chráněn proti nepříznivým důsledkům způsobeným prohlášením neplatnosti celé smlouvy, nepřeje-li si dovolávat se této ochrany (rozsudek ze dne 3. října 2019, Dziubak, C‑260/18, EU:C:2019:819, bod 55).

95

V tomto kontextu může spotřebitel poté, co byl vnitrostátním soudem upozorněn, neuplatnit zneužívající a nezávaznou povahu ujednání, čímž s tímto ujednáním vyslovuje svobodný a vědomý souhlas (rozsudek ze dne 3. října 2019, Dziubak, C‑260/18, EU:C:2019:819, bod 66).

96

Z výše uvedeného vyplývá, že informace, které může mít vnitrostátní soud k dispozici na základě vnitrostátních procesních pravidel, se jeví o to důležitější, že umožňují spotřebiteli rozhodnout se, zda se vzdá ochrany, která je mu zaručena v souladu se směrnicí 93/13.

97

Aby přitom spotřebitel mohl udělit svůj svobodný a vědomý souhlas, přísluší vnitrostátnímu soudu, aby účastníkům řízení v rámci vnitrostátních procesních pravidel a s ohledem na zásadu ekvity v občanskoprávních řízeních objektivním a vyčerpávajícím způsobem sdělil, jaké právní důsledky může vyvolat odstranění zneužívajícího ujednání, a to nezávisle na tom, zda jsou zastoupeni profesionálním zástupcem, či nikoli.

98

Taková informace je o to důležitější zvláště tehdy, může-li nepoužití zneužívajícího ujednání vést k prohlášení neplatnosti celé smlouvy, v důsledku čehož by případně byly vůči spotřebiteli uplatněny restituční nároky, jak to nastiňuje předkládající soud ve věci v původním řízení.

99

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na pátou otázku odpovědět tak, že čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13, ve spojení s článkem 47 Listiny, musí být vykládán v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu, který konstatuje zneužívající povahu některého ujednání smlouvy uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem, přísluší, aby v rámci vnitrostátních procesních pravidel a po kontradiktorním projednání informoval spotřebitele o právních důsledcích, které může zrušení takové smlouvy vyvolat, bez ohledu na to, zda je spotřebitel zastoupen profesionálním zástupcem.

100

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (sedmý senát) rozhodl takto: