–

za Slovak Telekom a.s. J. Hajdúchem, advokátem,

–

za Protimonopolný úrad Slovenskej republiky T. Menyhartem, jako zmocněncem,

–

za slovenskou vládu B. Ricziovou, jako zmocněnkyní,

–

za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s S. Fiorentinem, avvocato dello Stato,

–

za Evropskou komisi M. Farleym a R. Lindenthalem, jakož i L. Wildpanner, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 11 odst. 6 první věty nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích [101 a 102 SFEU] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/05, s. 205) a článku 50 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

2

Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi společností Slovak Telekom a.s. (dále jen „ST“) a Protimonopolným úradem Slovenskej republiky (Protimonopolní úřad Slovenské republiky) (dále jen „slovenský orgán pro hospodářskou soutěž“) ve věci legality rozhodnutí, kterým se společnosti ST ukládá pokuta za zneužití jejího dominantního postavení ve smyslu článku 102 SFEU tím, že na maloobchodních trzích telekomunikací a na trhu velkoobchodního propojení uplatňovala tarify stlačující marže.

3

Body 6, 8 a 17 odůvodnění nařízení č. 1/2003 znějí takto:

4

Článek 11 odst. 1 a 6 nařízení č. 1/2003 stanoví:

„1.   Komise a orgány pro hospodářskou soutěž členských států uplatňují pravidla hospodářské soutěže [Unie] v úzké spolupráci.

[…]

6.   Zahájením řízení ze strany Komise za účelem přijetí rozhodnutí podle kapitoly III ztrácejí orgány pro hospodářskou soutěž členských států příslušnost používat články [101 a 102 SFEU]. Pokud orgán pro hospodářskou soutěž členského státu již v nějakém případě jedná, Komise zahájí řízení teprve po konzultaci s tímto vnitrostátním orgánem pro hospodářskou soutěž.“

5

Podle čl. 35 odst. 3 a 4 nařízení č. 1/2003:

„3.   Účinky čl. 11 odst. 6 se vztahují na orgány určené členskými státy, včetně soudů, které vykonávají úkoly související s přípravou a přijímáním druhů rozhodnutí uvedených v článku 5. Účinky čl. 11 odst. 6 se nevztahují na soudy, pokud rozhodují jako odvolací soudy pro druhy rozhodnutí uvedené v článku 5.

4.   Aniž je dotčen odstavec 3, v členských státech, kde pro přijetí určitých druhů rozhodnutí podle článku 5 předloží orgán případ soudu, který je odlišný a oddělený od žalujícího orgánu, a pokud jsou splněny podmínky tohoto odstavce, omezují se účinky čl. 11 odst. 6 na orgán pověřený žalobou v daném případu, který vezme zpět svou žalobu před soudem, jakmile Komise zahájí řízení, a toto vzetí zpět plně ukončí vnitrostátní řízení.“

6

Článek 2 odst. 1 nařízení Komise (ES) č. 773/2004 ze dne 7. dubna 2004 o vedení řízení Komise podle článků [101 a 102 SFEU] (Úř. věst. 2004, L 123, s. 18; Zvl. vyd. 08/03, s. 81) ve znění nařízení Komise (ES) č. 622/2008 ze dne 30. června 2008 (Úř. věst. 2008, L 171, s. 3) (dále jen „nařízení č. 773/2004“) stanoví:

„Komise může kdykoli rozhodnout o zahájení řízení s cílem přijmout rozhodnutí podle hlavy III nařízení (ES) č. 1/2003; toto rozhodnutí však musí být vydáno nejpozději v den vydání předběžného posouzení podle čl. 9 odst. 1 uvedeného nařízení, prohlášení o námitkách [oznámení námitek] nebo žádosti, aby strany vyjádřily zájem vstoupit do jednání o narovnání nebo přede dnem zveřejnění sdělení podle čl. 27 odst. 4 uvedeného nařízení podle toho, k čemu dojde nejdříve.“

7

Dne 26. září 2005 zahájil slovenský orgán pro hospodářskou soutěž vůči společnosti ST řízení o zneužití dominantního postavení na základě článku 102 SFEU. Zahájení tohoto řízení bylo oznámeno Evropské komisi a ostatním orgánům pro hospodářskou soutěž členských států v říjnu 2005. V říjnu 2007 předložil slovenský orgán pro hospodářskou soutěž Komisi návrh rozhodnutí, kterým se prohlašuje, že společnost ST zneužila své dominantní postavení.

8

Dne 21. prosince 2007 přijal slovenský orgán pro hospodářskou soutěž rozhodnutí, kterým konstatoval, že společnost ST zneužila své dominantní postavení.

9

Dne 13. června 2008 zaslala Komise konkurentům společnosti ST žádosti o informace o některých obchodních praktikách této společnosti.

10

Ve dnech 13. až 15. ledna 2009 uskutečnila Komise ve spolupráci se slovenským orgánem pro hospodářskou soutěž v prostorách společnosti ST neohlášenou kontrolu.

11

Dne 8. dubna 2009 rozhodla Komise zahájit vůči společnosti ST řízení ve smyslu čl. 11 odst. 6 nařízení č. 1/2003 a čl. 2 odst. 1 nařízení č. 773/2004 (dále jen „rozhodnutí Komise ze dne 8. dubna 2009“). Komise v uvedeném rozhodnutí upřesňuje, že se dotčené řízení týká zejména případů možného odmítnutí ze strany ST poskytnout přístup k jejím účastnickým vedením a k dalším službám velkoobchodního širokopásmového přístupu, jakož i praxe stlačování marží, pokud jde o velkoobchodní přístup k účastnickému vedení, další služby velkoobchodního širokopásmového přístupu a služby maloobchodního přístupu na Slovensku.

12

Dne 9. dubna 2009 změnila Rada Protimonopolného úradu Slovenskej republiky (Rada protipomopolního úřadu Slovenské republiky) rozhodnutí slovenského orgánu pro hospodářskou soutěž ze dne 21. prosince 2007 (dále jen „rozhodnutí ze dne 9. dubna 2009“). Tímto rozhodnutím uvedená Rada uložila společnosti ST pokutu ve výši 525800000 slovenských korun (SKK) (17453362,54 eura) z důvodu, že ST zneužila své dominantní postavení tím, že přijala strategii stlačování marží mezi cenami maloobchodních telekomunikačních služeb a cenami velkoobchodního propojení. Podle uvedené Rady k těmto protiprávním jednáním docházelo, v závislosti na dotčených maloobchodních službách, v různých obdobích, z nich nejdelší trvalo od 1. května 2001 do 9. dubna 2009, kdy Rada přijala své rozhodnutí.

13

Proti rozhodnutí ze dne 9. dubna 2009 podala společnost ST žalobu ke Krajskému súdu v Bratislave (Krajský soud v Bratislavě, Slovenská republika), v níž mimo jiné tvrdila, že orgánem příslušným k přijetí uvedeného rozhodnutí byl Telekomunikačný úrad Slovenskej republiky (Telekomunikační úřad Slovenské republiky), a nikoli slovenský orgán pro hospodářskou soutěž. Rozsudkem ze dne 11. ledna 2012 Krajský súd v Bratislave (Krajský soud v Bratislavě) zrušil rozhodnutí ze dne 9. dubna 2009. Slovenský orgán pro hospodářskou soutěž podal kasační opravný prostředek k Najvyššímu súdu Slovenskej republiky (Nejvyšší soud Slovenské republiky). Usnesením ze dne 11. února 2014 předkládající soud zrušil rozsudek Krajského súdu v Bratislave (Krajský soud v Bratislavě) ze dne 11. ledna 2012 a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

14

Komise dne 7. května 2012 přijala a zaslala společnosti ST oznámení námitek.

15

Dne 15. října 2014 přijala Komise rozhodnutí C(2014) 7465 final v řízení podle článku 102 SFEU a článku 54 Dohody o EHP (Věc AT.39523 – Slovak Telekom). V rozhodnutí C(2014) 7465 měla Komise za to, že podnik složený ze společností Deutsche Telekom AG a ST se od 12. srpna 2005 do 31. prosince 2010 dopustil jediného a trvajícího jednání porušujícího článek 102 SFEU, které v podstatě spočívalo ve stlačování marží a v přijetí strategie odmítnutí poskytnout přístup k jejím účastnickým vedením.

16

Dne 21. června 2017 přijal Krajský súd v Bratislave (Krajský soud v Bratislavě) v návaznosti na usnesení o vrácení věci k dalšímu řízení ze dne 11. února 2014 druhý rozsudek, kterým zamítl žalobu společnosti ST. Společnost ST podala proti tomuto rozsudku kasační opravný prostředek k předkládajícímu soudu.

17

Předkládající soud vyzval společnost ST a slovenský orgán pro hospodářskou soutěž, aby se vyjádřily k dodržování zásady ne bis in idem vzhledem ke shledání společnosti ST uvedeným orgánem a Komisí za odpovědnou za zneužití dominantního postavení spočívající ve stlačování marží v období od 12. srpna 2005 do 21. prosince 2007.

18

Tato vyjádření odhalila rozdílný názor mezi společností ST a slovenským orgánem pro hospodářskou soutěž, pokud jde o existenci porušení zásady ne bis in idem, skutečnost, že Najvyšší súd Slovenskej republiky (Nejvyšší soud Slovenské republiky) nesdílel názor, že slovenský orgán pro hospodářskou soutěž a Komise ve svých rozhodnutích zkoumaly odlišné výrobky, a skutečnost, že uvedený soud měl za to, že se dotčená věc liší od věci, ve které byl vydán rozsudek Soudního dvora ze dne 3. dubna 2019, Powszechny Zakład Ubezpieczeń na Życie (C‑617/17, EU:C:2019:283).

19

Za těchto podmínek se Najvyšší súd Slovenskej republiky (Nejvyšší soud Slovenské republiky) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

20

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 11 odst. 6 první věta nařízení č. 1/2003 musí být vykládán v tom smyslu, že orgány pro hospodářskou soutěž členských států ztrácejí příslušnost používat články 101 a 102 SFEU, zahájí-li Komise řízení za účelem přijetí rozhodnutí, kterým se konstatuje porušení těchto ustanovení.

21

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je při výkladu ustanovení unijního práva třeba vzít v úvahu nejen jeho znění, ale i jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí (rozsudek ze dne 3. října 2019, Wasserleitungsverband Nördliches Burgenland a další, C‑197/18, EU:C:2019:824, bod 48, jakož i citovaná judikatura).

22

Podle čl. 11 odst. 6 první věty nařízení č. 1/2003 ztrácejí orgány pro hospodářskou soutěž členských států příslušnost používat články 101 a 102 SFEU, zahájí-li Komise řízení za účelem přijetí jednoho z rozhodnutí uvedených v kapitole III tohoto nařízení, jejichž cílem je konstatovat jednání porušující články 101 a 102 SFEU, uložit dotčeným podnikům povinnost ukončit uvedená jednání, nařídit předběžná opatření v návaznosti na zjištění prima facie takových porušujících jednání, prohlásit závazky přijaté podniky za závazné nebo konstatovat nepoužitelnost článků 101 a 102 SFEU.

23

V souladu s článkem 35 nařízení č. 1/2003 odkazuje výraz „orgány pro hospodářskou soutěž členských států“ uvedený v čl. 11 odst. 6 první větě nařízení č. 1/2003 na správní nebo soudní orgány určené členskými státy, které připravují a přijímají rozhodnutí na základě článků 101 a 102 SFEU, jimiž nařizují ukončení protiprávního jednání nebo předběžná opatření, přijímají závazky nebo ukládají pokuty, penále nebo jiné sankce stanovené vnitrostátními právními předpisy.

24

Ztráta příslušnosti stanovená v čl. 11 odst. 6 nařízení č. 1/2003 se však nevztahuje na soudy členských států, rozhodují-li o opravném prostředku proti uvedeným rozhodnutím. K této ztrátě naopak dochází v případech, kdy orgán věc předloží podle použitelného vnitrostátního práva orgánu soudnímu, jenž je odlišný od orgánu pověřeného stíháním. V takovém případě a jsou-li splněny podmínky čl. 11 odst. 6 nařízení č. 1/2003, musí posledně uvedený orgán vzít svůj návrh podaný k soudnímu orgánu zpět a vnitrostátní řízení ukončit.

25

Samotný výraz „zahájení řízení Komisí“ uvedený v čl. 11 odst. 6 první větě nařízení č. 1/2003 není tímto nařízením ani nařízením č. 773/2004 definován.

26

Soudní dvůr však již rozhodl, že se pojem „zahájení řízení“ uvedený v článku 9 nařízení Rady č. 17 ze dne 6. února 1962, prvního nařízení, kterým se provádějí články [101 a 102 SFEU] (Úř. věst. 1962, 13, s. 204; Zvl. vyd. 08/01, s. 3), jež bylo nahrazeno nařízením č. 1/2003, vztahuje na svrchovaný akt Komise, který vyjadřuje její vůli přijmout rozhodnutí na základě prvního z uvedených nařízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. února 1973, Brasserie de Haecht, 48/72, EU:C:1973:11, bod 16).

27

Obdobně jako uvedený pojem, musí být výraz „zahájení řízení Komisí“ uvedený v čl. 11 odst. 6 první větě nařízení č. 1/2003 vykládán tak, že se z formálního hlediska týká aktu, kterým Komise podniku sdělí svou vůli zahájit řízení za účelem přijetí rozhodnutí uvedených v kapitole III tohoto nařízení. Tento akt musí být učiněn ve lhůtě stanovené v čl. 2 odst. 1 nařízení č. 773/2004.

28

Kromě toho z judikatury Soudního dvora vyplývá, že výraz „zahájení řízení Komisí“ vymezuje z věcného hlediska rozsah ztráty příslušnosti orgánů pro hospodářskou soutěž členských států v důsledku jednání Komise. Bylo již totiž rozhodnuto, že se ztráta příslušnosti uvedená v čl. 11 odst. 6 nařízení č. 1/2003 týká skutků, které jsou předmětem řízení zahájeného Komisí (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 29. ledna 2020, Silgan Closures a Silgan Holdings v. Komise, C‑418/19 P, nezveřejněné, EU:C:2020:43, body 73 a 75).

29

Akt, jímž Komise podniku oznamuje svou vůli zahájit řízení za účelem přijetí rozhodnutí uvedených v kapitole III tohoto nařízení, tak musí upřesňovat údajná jednání porušující články 101 a 102 SFEU, kterých se dopustil jeden nebo několik podniků během jednoho nebo několika období na jednom nebo několika výrobkových a zeměpisných trzích, kterých se tento akt týká.

30

Z toho vyplývá, že pokud Komise na základě čl. 11 odst. 6 první věty nařízení č. 1/2003 zahájí řízení proti jednomu nebo několika podnikům z důvodu údajného porušení článků 101 nebo 102 SFEU, ztrácejí orgány pro hospodářskou soutěž členských států příslušnost stíhat tytéž podniky za tatáž údajně protisoutěžní jednání, ke kterým došlo na tomtéž jednom nebo několika výrobkových a zeměpisných trzích během téhož jednoho nebo několika období.

31

Takový výklad čl. 11 odst. 6 první věty nařízení č. 1/2003 je podepřen kontextem, do něhož toto ustanovení spadá. To je totiž součástí kapitoly IV tohoto nařízení, která se týká spolupráce mezi Komisí a orgány pro hospodářskou soutěž členských států. V této kapitole čl. 11 odst. 1 uvedeného nařízení stanoví, že Komise a orgány pro hospodářskou soutěž členských států uplatňují unijní pravidla hospodářské soutěže v úzké spolupráci. Přitom právě za tímto účelem čl. 11 odst. 6 téhož nařízení stanoví, nejen že zahájením řízení Komisí za účelem přijetí rozhodnutí podle kapitoly III nařízení č. 1/2003 ztrácejí orgány pro hospodářskou soutěž členských států příslušnost používat články 101 a 102 SFEU, ale i že pokud již vnitrostátní orgán v určitém případě jedná, Komise zahájí řízení teprve po konzultaci s tímto vnitrostátním orgánem pro hospodářskou soutěž.

32

Konečně je uvedený výklad čl. 11 odst. 6 první věty nařízení č. 1/2003 podpořen cílem sledovaným tímto nařízením. Jak totiž vyplývá z bodů 6 a 8 odůvodnění uvedeného nařízení, jeho cílem je zajistit účinné uplatňování unijních pravidel hospodářské soutěže tím, že orgány pro hospodářskou soutěž členských států opravňuje k tomu, aby toto právo uplatňovaly souběžně s Komisí. Souběžné uplatňování těchto pravidel však musí být rovněž prováděno soudržně a zajišťovat optimální řízení sítě veřejných orgánů pověřených prováděním těchto pravidel. Jak je přitom uvedeno v bodě 17 odůvodnění téhož nařízení, právě k dosažení posledně uvedených cílů je stanoveno, že vnitrostátní orgány pro hospodářskou soutěž ztrácejí pravomoc v případě, kdy Komise zahájí vlastní řízení. Kromě toho uvedená pravidla nemohou být souběžné uplatňována na úkor podniků. Ztráta příslušnosti vnitrostátních orgánů pro hospodářskou soutěž přitom umožňuje zabránit stíhání podniků souběžně uvedenými orgány a Komisí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. listopadu 1981, IBM v. Komise, 60/81, EU:C:1981:264, bod 18, jakož i usnesení ze dne 29. ledna 2020, Silgan Closures a Silgan Holdings v. Komise, C‑418/19 P, nezveřejněné, EU:C:2020:43, bod 73).

33

Z toho v projednávané věci vyplývá, že jelikož řízení zahájené slovenským orgánem pro hospodářskou soutěž dne 26. září 2005 vůči společnosti ST bylo zahájeno orgánem pro hospodářskou soutěž členského státu ve smyslu článku 35 nařízení č. 1/2003, vedlo rozhodnutí Komise ze dne 8. dubna 2009 o zahájení řízení vůči společnosti ST ve smyslu čl. 2 odst. 1 nařízení č. 773/2004 k tomu, že uvedený slovenský orgán ztratil na základě čl. 11 odst. 6 první věty nařízení č. 1/2003 příslušnost použít článek 102 SFEU pouze v rozsahu, v němž se uvedené rozhodnutí týkalo týchž protisoutěžních praktik údajně spáchaných společností ST na tomtéž jednom nebo několika výrobkových a zeměpisných trzích během téhož jednoho nebo několika období, jako jsou ty, které jsou předmětem řízení probíhajícího před tímto orgánem.

34

K určení, zda je tomu tak, je třeba připomenout, že zatímco výklad působnosti rozhodnutí Komise ze dne 8. dubna 2009 přísluší Soudnímu dvoru (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. února 2018, Western Sahara Campaign UK, C‑266/16, EU:C:2018:118, bod 44 a citovaná judikatura), předkládajícímu soudu přísluší, aby posoudil působnost takového rozhodnutí vnitrostátního orgánu pro hospodářskou soutěž, jako je rozhodnutí napadené žalobkyní v původním řízení. Nicméně Soudnímu dvoru, jehož úkolem je poskytnout vnitrostátnímu soudu v rámci řízení o předběžné otázce užitečné odpovědi, přísluší poskytnout vodítka, jež se opírají o spis ve věci v původním řízení, jakož i o písemná a ústní vyjádření, která mu byla předložena, aby tento vnitrostátní soud mohl v konkrétním sporu, jenž mu byl předložen, rozhodnout [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24 září 2020, YK (Pensions d’entreprise de personnel cadre), C‑223/19, EU:C:2020:753, bod 58].

35

Jak vyplývá z rozhodnutí Komise ze dne 8. dubna 2009, zahájila Komise vůči ST řízení z důvodu údajných zneužití dominantního postavení na trhu takových služeb velkoobchodního širokopásmového přístupu, jako je poskytnutí velkoobchodního přístupu k účastnickému vedení. Komise v něm zvláště uvedla, že údajně zneužívající praktiky, které bylo třeba přezkoumat, se týkaly stlačování marží, pokud jde o velkoobchodní přístup k účastnickému vedení a dalším službám širokopásmového přístupu a příslušným maloobchodním službám na Slovensku.

36

Naproti tomu ze spisu předloženého Soudnímu dvoru vyplývá, že řízení před slovenským orgánem pro hospodářskou soutěž se týkalo údajných zneužití dominantního postavení společnosti ST na velkoobchodních a maloobchodních trzích telefonních služeb a služeb úzkopásmového přístupu k internetu prostřednictvím vytáčení.

37

S ohledem na uvedené skutečnosti a s výhradou ověření předkládajícím soudem se jeví, že předmětem řízení vedených Komisí a slovenským orgánem pro hospodářskou soutěž vůči společnosti ST byla údajná zneužití dominantního postavení této společnosti na odlišných výrobkových trzích.

38

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 11 odst. 6 první věta nařízení č. 1/2003 musí být vykládán v tom smyslu, že orgány pro hospodářskou soutěž členských států ztrácejí příslušnost používat články 101 a 102 SFEU, zahájí-li Komise řízení za účelem přijetí rozhodnutí, jímž se konstatuje jednání porušující uvedená ustanovení, pokud se tento formální akt týká týchž jednání údajně porušujících články 101 a 102 SFEU, kterých se dopustil tentýž jeden nebo několik podniků na témže jednom nebo několika výrobkových a zeměpisných trzích během téhož jednoho nebo několika období, jako jsou ty, které jsou předmětem řízení dříve zahájeného nebo zahájených uvedenými orgány.

39

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda musí být zásada ne bis in idem, jak je zakotvena v článku 50 Listiny, vykládána v tom smyslu, že se použije na taková jednání porušující právo hospodářské soutěže, jako je zneužití dominantního postavení uvedené v článku 102 SFEU, když byla za tato jednání uložena sankce odděleně a nezávisle Komisí a orgánem pro hospodářskou soutěž členského státu při výkonu jejich pravomocí podle čl. 11 odst. 6 nařízení č. 1/2003.

40

V tomto ohledu je třeba uvést, že zásada ne bis in idem představuje základní zásadu unijního práva (rozsudek ze dne 15. října 2002, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, C‑238/99 P, C‑244/99 P, C‑245/99 P, C‑247/99 P, C‑250/99 P až C‑252/99 P a C‑254/99 P, EU:C:2002:582, bod 59). Tato zásada byla rovněž zakotvena v článku 50 Listiny, pokud jde o stíhání a sankce trestní povahy.

41

Z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že zásada ne bis in idem musí být v řízeních o uložení pokut podle práva hospodářské soutěže dodržována. Uvedená zásada tak zakazuje, aby byl podnik opětovně odsouzen nebo stíhán za protisoutěžní jednání, za které mu dřívějším rozhodnutím, proti kterému již nelze podat opravný prostředek, byla uložena sankce nebo bylo shledáno, že za toto jednání nenese odpovědnost (rozsudek ze dne 14. února 2012, Toshiba Corporation a další, C‑17/10, EU:C:2012:72, bod 94 a citovaná judikatura).

42

Z toho vyplývá, že uplatnění zásady ne bis in idem v rámci řízení podle práva hospodářské soutěže podléhá dvojí podmínce, a sice že jednak existuje dřívější konečné rozhodnutí (podmínka „bis“) a jednak předmětem dřívějšího rozhodnutí a pozdějších stíhání či rozhodnutí je totéž protisoutěžní jednání (podmínka „idem“).

43

Jak již Soudní dvůr rozhodl, splnění podmínky „idem“ podléhá třem dílčím podmínkám, a sice totožnosti skutku, totožnosti pachatele a totožnosti chráněného právního zájmu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. února 2012, Toshiba Corporation a další, C‑17/10, EU:C:2012:72, bod 97). Zásada ne bis in idem tedy zakazuje, aby tatáž osoba byla za totéž protiprávní jednání trestána za účelem ochrany téhož právního zájmu vícekrát (rozsudek ze dne 7. ledna 2004Aalborg Portland a další v. Komise, C‑204/00 P, C‑205/00 P, C‑211/00 P, C‑213/00 P, C‑217/00 P a C‑219/00 P, EU:C:2004:6, bod 338).

44

V projednávané věci se však zásada ne bis in idem nepoužije.

45

Jestliže se totiž, jak vyplývá z bodu 37 tohoto rozsudku, řízení vedená slovenským orgánem pro hospodářskou soutěž a Komisí, jakož i rozhodnutí přijatá v návaznosti na tato řízení týkají protisoutěžních praktik spáchaných na odlišných výrobkových trzích, zásada ne bis in idem se nepoužije, jelikož není splněna dílčí podmínka totožnosti skutků, a tedy ani podmínka „idem“.

46

V tomto ohledu je třeba poznamenat, že v rozhodnutí ze dne 15. října 2014 Komise zvláště konstatovala zneužití dominantního postavení ze strany společnosti ST spočívající ve stlačování marží na velkoobchodním trhu přístupu k účastnickému vedení a hromadném maloobchodním trhu pevných širokopásmových služeb na Slovensku, zatímco ze spisu předloženého Soudnímu dvoru vyplývá, s výhradou ověření předkládajícím soudem, že slovenský orgán pro hospodářskou soutěž konstatoval zneužití dominantního postavení společností ST spočívající ve stlačování marží jednak na trzích poskytování hlasových telefonních služeb a v oblasti velkoobchodního propojení na trzích zahájení a ukončení volání v pevné veřejné síti společností ST a jednak na trhu služeb širokopásmového přístupu k internetu a v oblasti příslušného velkoobchodního propojení, tedy poskytování velkoobchodního přístupu prostřednictvím vytáčení přes analogovou linku a přes linku digitální sítě integrovaných služeb prostřednictvím pevné veřejné telefonní sítě společností ST. Jeví se tedy, že uvedená zneužití se netýkají týchž výrobkových trhů.

47

Pokud by z ověření, které má provést předkládající soud, přesto vyplynulo, že předmětem řízení vedeného slovenským orgánem pro hospodářskou soutěž a rozhodnutí, které bylo na základě tohoto řízení vydáno, byly tytéž protisoutěžní praktiky, kterých se dopustila ST na týchž výrobkových a zeměpisných trzích během téhož období, jako ty, které byly zkoumány v rozhodnutí Komise, takže podmínka „idem“ by byla splněna, zásada ne bis in idem by se nepoužila ani v takovém případě, jelikož by nebyla splněna podmínka „bis“. V takovém případě, jak je uvedeno v bodě 30 tohoto rozsudku, by totiž bylo třeba mít za to, že slovenský orgán pro hospodářskou soutěž ztratil podle čl. 11 odst. 6 první věty nařízení č. 1/2003 příslušnost použít v projednávané věci článek 102 SFEU.

48

Na druhou otázku je tudíž třeba odpovědět tak, že zásada ne bis in idem, jak je zakotvena v článku 50 Listiny, musí být vykládána v tom smyslu, že se použije na taková jednání porušující právo hospodářské soutěže, jako je zneužití dominantního postavení uvedené v článku 102 SFEU, a zakazuje, aby byl podnik opětovně odsouzen nebo stíhán za protisoutěžní jednání, za které mu dřívějším rozhodnutím, proti kterému již nelze podat opravný prostředek, byla uložena sankce nebo bylo shledáno, že za toto jednání nenese odpovědnost. Tato zásada se naproti tomu nepoužije, pokud Komise a orgán pro hospodářskou soutěž členského státu odděleně a nezávisle stíhají a ukládají sankce podniku za jednání porušující článek 102 SFEU, které se týká odlišných výrobkových nebo zeměpisných trhů, nebo pokud orgán pro hospodářskou soutěž členského státu ztratil příslušnost na základě čl. 11 odst. 6 první věty nařízení č. 1/2003.

49

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (osmý senát) rozhodl takto: