1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 54 Úmluvy k provedení Schengenské dohody ze dne 14. června 1985 mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích (Úř. věst. 2000, L 239, s. 19; Zvl. vyd. 19/02, s. 9), podepsané dne 19. června 1990 v Schengenu, která vstoupila v platnost dne 26. března 1995 (dále jen „ÚPSD“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci trestního řízení zahájeného proti GR, HS a IT, jakož i společnosti Inter Consulting d.o.o. v likvidaci, kteří jsou obviněni z toho, že v Chorvatsku spáchali činy kvalifikované jako zneužití důvěry v rámci obchodních transakcí nebo k nim naváděli či je pomáhali spáchat.

3

Článek 4 odst. 1 Aktu o podmínkách přistoupení Chorvatské republiky a o úpravách Smlouvy o Evropské unii, Smlouvy o fungování Evropské unie a Smlouvy o založení Evropského společenství pro atomovou energii (Úř. věst. 2012, L 112, s. 21, dále také „akt o přistoupení“) zní:

„Ustanovení schengenského acquis, uvedená v Protokolu o schengenském acquis začleněném do rámce Evropské unie […], připojeném k [Smlouvě o EU] a [Smlově o FEU], a aktů na ně navazujících nebo s ním jinak souvisejících, uvedená v příloze, jakož i všech dalších takových aktů přijatých přede dnem přistoupení, jsou ode dne přistoupení závazná a použitelná v Chorvatsku.“

4

Příloha II aktu o přistoupení je nadepsána „Seznam ustanovení schengenského acquis, jak bylo začleněno do rámce Evropské unie, a aktů na ně navazujících nebo s ním jinak souvisejících, které jsou závazné a použitelné v Chorvatské republice od přistoupení (uvedený v čl. 4 odst. 1 aktu o přistoupení)“. V tomto ohledu bod 2 této přílohy uvádí: „tato ustanovení [ÚPSD], jejího závěrečného aktu a společných prohlášení […], ve znění některých aktů uvedených v bodě 8 této přílohy:

[…] [č]lánky 54 až 58 […]“

5

Článek 54 ÚPSD je součástí kapitoly 3 této úmluvy, která je nadepsána „Zákaz dvojího trestu“. Tento článek stanoví:

„Osoba, která byla pravomocně odsouzena jednou smluvní stranou, nesmí být pro tentýž čin stíhána druhou smluvní stranou za předpokladu, že v případě odsouzení již byla vykonána nebo je právě vykonávána sankce, nebo podle práva smluvní strany, ve které byl rozsudek vynesen, již nemůže být vykonána.“

6

Článek 31 odst. 2 ústavy Chorvatské republiky zní takto:

„Nikdo nemůže být znovu souzen nebo být předmětem trestního stíhání v souvislosti s činem, za který již byl zproštěn viny nebo odsouzen konečným rozhodnutím soudu vydaným podle zákona.“

7

Ustanovení § 246 odst. 1 a 2 Kazneni zakon (trestní zákon), ve znění použitelném na skutkový stav v původním řízení, upravuje zneužití důvěry v rámci obchodních transakcí jako trestný čin hospodářské povahy.

8

V době rozhodné z hlediska skutkových okolností v původním řízení byl GR členem správní rady společností Skiper hoteli d.o.o. a Interco Umag d.o.o., Umag (dále jen „Interco“), která se následně stala společností Inter Consulting. Byl rovněž společníkem ve společnosti Rezidencija Skiper d.o.o. a vlastnil podíly ve společnosti Alterius d.o.o.. HS byl předsedou správní rady společnosti Interco a vlastnil rovněž podíly ve společnosti Alterius. IT prováděl odhady hodnoty nemovitostí.

9

Dne 28. září 2015 podalo Županijsko državno odžjetništvo u Puli (župní státní zastupitelství v Pule, Chorvatsko, dále jen „státní zastupitelství v Pule“) obžalobu proti GR, HS, IT a Interco. V této obžalobě viní jednak GR a Interco z toho, že se dopustili zneužití důvěry v rámci obchodních transakcí ve smyslu § 246 odst. 1 a 2 trestního zákona, ve znění použitelném na skutkový stav v původním řízení, a jednak HS a IT z toho, že podněcovali, respektive napomáhali spáchání tohoto trestného činu.

10

Z této obžaloby, jak je převzata do žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, vyplývá, že v období od prosince 2004 do června 2006 usilovali GR a HS o to, aby společnost Interco koupila nemovitosti nacházející se na několika sousedních parcelách v obci Savudrija (Chorvatsko), což bylo místo, kde chtěla společnost Skiper hoteli d.o.o. uskutečnit projekt výstavby turistického ubytování. Tytéž osoby následně postupovaly tak, aby společnost Skiper hoteli dále koupila tyto nemovitosti za výrazně vyšší cenu, než je tržní cena, aby společnost Interco získala protiprávní výhodu na úkor společnosti Skiper hoteli.

11

V téže obžalobě se dále uvádí, že cílem činnosti GR a HS v období od listopadu 2004 do listopadu 2005 rovněž bylo, aby GR a další společnosti zastoupené posledně uvedeným prodali společnosti Skiper hoteli, za cenu značně vyšší, než je cena odpovídající jejich skutečné hodnotě, podíly vlastněné GR a těmito dalšími společnostmi ve společnosti Alterius, přičemž vklad do základního kapitálu posledně uvedené společnosti tvořily nemovitosti zaregistrované na sousedních pozemcích nacházejících se na území obce Savudrija. Za tímto účelem GR a HS nechali prostřednictvím Rezidencija Skiper a za účastí IT provést odhad, který nadhodnotil cenu dotčených nemovitostí.

12

Obžaloba státního zastupitelství v Pule byla potvrzena rozhodnutím trestního senátu předkládajícího soudu, Županijski sud u Puli (župní soud v Pule, Chorvatsko) ze dne 5. května 2016.

13

Na předběžném jednání před předkládajícím soudem požádali GR a HS o přerušení trestního řízení z důvodu, že zásada ne bis in idem brání jejich obvinění před tímto soudem. V tomto ohledu tvrdili, že již byli obviněni ze stejných činů v Rakousku a že toto trestní řízení bylo ukončeno pravomocným rozsudkem.

14

V tomto rámci předkládající soud uvádí, že rakouské trestní orgány skutečně zahájily stíhání dvou bývalých členů výkonné rady Hypo Alpe Adria Bank International AG (dále jen „Hypo Alpe Adria Bank“), banky nacházející se v Rakousku, jakož i GR a HS jakožto spolupachatelů s těmito dvěma bývalými členy. Podle obžaloby Staatsanwaltschaft Klagenfurt (státní zastupitelství v Klagenfurtu, Rakousko), kterou podalo u Landesgericht Klagenfurt (zemský soud v Klagenfurtu, Rakousko) dne 9. ledna 2015, byli uvedení bývalí členové výkonné rady obviněni z toho, že se dopustili zneužití důvěry ve smyslu Strafgesetzbuch (trestní zákon) z důvodu, že v období od září 2002 do července 2005 schválili poskytnutí úvěrů společnostem Rezidencija Skiper a Skiper Hoteli v celkové výši přinejmenším 105 milionů eur, aniž dodrželi požadavky týkající se poskytnutí přiměřeného kapitálu a kontroly užití tohoto kapitálu a zohlednili, že zaprvé chyběly dokumenty ohledně konkretizace projektů, které by odůvodňovaly poskytnutí těchto úvěrů, a zadruhé jak nástroje záruky splacení těchto úvěrů, tak schopnost dotyčných společností je splatit byly nedostatečné. Mimoto bylo GR a HS vytýkáno, že tím, že požádali o uvedené úvěry, podnítili tytéž bývalé členy ke spáchání vytýkaného protiprávního jednání nebo k němu přispěli.

15

V návaznosti na žádost HS státní zastupitelství v Klagenfurtu mimo jiné dopisem ze dne 16. července 2015, zaslaným jeho advokátům, potvrdilo, že pokud jde o stíhání zahájené proti GR a HS, obžaloba, kterou vypracovalo, zahrnovala rovněž prodej nemovitostí společnosti Skiper Hoteli prostřednictvím společnosti Alterius za nepřiměřeně vysokou cenu, jakož i pochybné platby nákladů na řízení projektu.

16

Rozsudkem Landesgericht Klagenfurt (zemský soud v Klagenfurtu, Rakousko), vydaným dne 3. listopadu 2016, byli oba bývalí členové výkonné rady Hypo Alpe Adria Bank částečně uznáni vinnými z činů, ze kterých byli obžalováni, a byli odsouzeni za to, že schválili jeden z úvěrů poskytnutých společnosti Skiper Hoteli ve výši přesahující 70 milionů eur. Naopak GR a HS byli zproštěni viny, pokud jde o obvinění, podle kterého podněcovali nebo přispěli ke spáchání trestných činů, ze kterých byli obžalováni bývalí členové Výkonné rady Hypo Alpe Adria Bank. Tento rozsudek nabyl právní moci poté, co byl dne 4. března 2019 zamítnut kasační opravný prostředek podaný proti němu k Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko).

17

Kromě toho předkládající soud uvádí, že státní zastupitelství v Pule, které se rovněž zabývalo dalšími trestnými činy v souvislosti s Hypo Alpe Adria Bank, několikrát požádalo v roce 2014 státní zastupitelství v Klagenfurtu, aby ověřilo, zda toto posledně uvedené státní zastupitelství vede v Rakousku řízení souběžné s řízením zahájeným v Chorvatsku. S ohledem na informace poskytnuté státním zastupitelstvím v Klagenfurtu, které jsou v podstatě totožné s informacemi, které byly předtím uvedeny ve výroku obžaloby státního zastupitelství v Klagenfurtu zmíněném v bodě 14 tohoto usnesení, mělo státní zastupitelství v Pule za to, že skutky posuzované státním zastupitelstvím v Klagenfurtu a Landesgericht Klagenfurt (zemský soud v Klagenfurtu) nebyly z právního hlediska relevantní pro kvalifikaci trestného činu, který je předmětem původního trestního řízení, a nemají souvislost s trestnými činy popsanými v jeho obžalobě ze dne 28. září 2015, takže na ně nelze pohlížet tak, že o nich bylo již rozhodnuto.

18

Za těchto podmínek se Županijski sud u Puli (župní soud v Pule) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Týká se porušení zásady ne bis in idem pouze rozhodných skutečností uvedených ve výroku obžaloby státního zastupitelství v Pule ze dne 28. září 2015 ve vztahu k rozhodným skutečnostem uvedeným ve výroku obžaloby státního zastupitelství v Klagenfurtu ze dne 9. ledna 2015 a ve výroku rozsudku Landesgericht Klagenfurt (zemský soud v Klagenfurtu) ze dne 3. listopadu 2016, potvrzeného rozsudkem Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud) ze dne 4. března 2019, nebo se takové porušení týká i jiného zjištění ohledně:

19

Podle článku 53 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora, je-li určitá žádost o rozhodnutí o předběžné otázce zjevně nepřípustná, může Soudní dvůr po vyslechnutí generálního advokáta kdykoli rozhodnout usnesením s odůvodněním, aniž pokračuje v řízení.

20

Toto ustanovení je třeba použít v projednávané věci.

21

Za tímto účelem je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora je postup zavedený článkem 267 SFEU nástrojem spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy, díky němuž Soudní dvůr poskytuje vnitrostátním soudům výklad unijního práva, jenž je pro ně nezbytný k vyřešení sporů, které tyto soudy mají rozhodnout (rozsudek ze dne 26. března 2020, Miasto Łowicz a Prokurator Generalny, C‑558/18 a C‑563/18, EU:C:2020:234, bod 44, jakož i citovaná judikatura).

22

V rámci spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy zavedené článkem 267 SFEU je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, aby s ohledem na konkrétní okolnosti věci posoudil jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání svého rozsudku, tak relevanci otázek, které Soudnímu dvoru klade. Proto týkají-li se položené otázky výkladu unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout (rozsudek ze dne 4. června 2020, Kancelaria Medius, C‑495/19, EU:C:2020:431, bod 21 a citovaná judikatura).

23

Z toho vyplývá, že se na otázky týkající se výkladu unijního práva položené vnitrostátním soudem v právním a skutkovém rámci, který tento soud vymezí na vlastní odpovědnost a jehož správnost nepřísluší Soudnímu dvoru ověřovat, vztahuje domněnka relevance. Odmítnutí žádosti podané vnitrostátním soudem je ze strany Soudního dvora možné pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny (rozsudek ze dne 4. června 2020, Kancelaria Medius, C‑495/19, EU:C:2020:431, bod 22 a citovaná judikatura).

24

Vzhledem k tomu, že předkládací rozhodnutí tvoří základ pro řízení před Soudním dvorem, je tedy nezbytné, aby vnitrostátní soud v tomto rozhodnutí vysvětlil skutkový a právní rámec, do kterého spadá spor v původním řízení, a podal minimální vysvětlení k důvodům volby ustanovení unijního práva, o jejichž výklad žádá, jakož i ke vztahu, který spatřuje mezi těmito ustanoveními a vnitrostátními právními předpisy použitelnými ve sporu, který mu byl předložen [rozsudek ze dne 4. června 2020, C. F. (Contrôle fiscal), C‑430/19, EU:C:2020:429, bod 23 a citovaná judikatura].

25

Tyto kumulativní požadavky týkající se obsahu žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce jsou výslovně uvedeny v článku 94 jednacího řádu, který má předkládající soud znát a který je povinen důsledně dodržovat (rozsudek ze dne 7. listopadu 2019, UNESA a další, C‑80/18 až C‑83/18, EU:C:2019:934, bod 33, jakož i citovaná judikatura). Uvedené požadavky jsou zopakovány zejména v Doporučení Soudního dvora Evropské unie pro vnitrostátní soudy o zahájení řízení o předběžné otázce (Úř. věst. 2019, C 380, s. 1).

26

Konečně je třeba připomenout, že informace obsažené v předkládacích rozhodnutích umožňují Soudnímu dvoru nejen to, aby podal užitečné odpovědi, ale mají rovněž poskytnout vládám členských států, jakož i ostatním zúčastněným, možnost předložit vyjádření v souladu s článkem 23 statutu Soudního dvora Evropské unie. Je na Soudním dvoru zajistit, aby tato možnost byla zachována s ohledem na to, že na základě tohoto ustanovení jsou zúčastněným oznamována pouze předkládací rozhodnutí (viz zejména rozsudky ze dne 20. prosince 2017, Asociación Profesional Elite Taxi, C‑434/15, EU:C:2017:981, bod 25, jakož i ze dne 15. května 2019, MC, C‑827/18, nezveřejněný, EU:C:2019:416, bod 35).

27

V projednávané věci je nutno konstatovat, že předkládací rozhodnutí zjevně nesplňuje požadavky připomenuté v bodech 24 a 25 tohoto usnesení.

28

Podstatou otázky předkládajícího soudu totiž je, zda článek 54 ÚPSD musí být vykládán v tom smyslu, že k určení, zda byla porušena zásada ne bis in idem z důvodu totožnosti skutkových okolností v rámci trestních řízení zahájených ve dvou členských státech, musí příslušné orgány členského státu, v němž stále probíhá trestní řízení, zohlednit nejen skutky uvedené v obžalobě vyhotovené příslušnými orgány druhého členského státu, jakož i ve výroku pravomocného rozsudku, který v něm byl vydán, ale rovněž skutky uvedené v odůvodnění tohoto rozsudku a skutky, kterých se týkalo vyšetřování, ale které nebyly uvedeny v obžalobě.

29

Za účelem odpovědi na tuto otázku je třeba připomenout, že relevantním kritériem pro účely určení, zda se má použít článek 54 ÚPSD, je kritérium totožnosti skutkových okolností, a to i v tom smyslu, že skutkové okolnosti, která tvoří podklad trestních řízení zahájených v obou dotyčných členských státech, musí představovat soubor skutkových okolností neoddělitelně spojených v čase, prostoru, jakož i svým předmětem (v tomto smyslu viz zejména rozsudek ze dne 18. července 2007, Kraaijenbrink, C‑367/05, EU:C:2007:444, body 26 až 28).

30

K tomu, aby Soudní dvůr mohl poskytnout užitečnou odpověď na položenou otázku, je nezbytné, aby skutkové okolnosti, které tvoří podklad trestních řízení zahájených v Chorvatsku a Rakousku, jakož i důvody, proč by předkládající soud mohl mít za to, že tyto okolnosti jsou vzájemně neoddělitelně spojeny, byly v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce uvedeny s dostatečnou jasností a přesností, a to aniž je tímto dotčena skutečnost, jak vyplývá z judikatury Soudního dvora připomenuté v předchozím bodě, že není věcí Soudního dvora, ale pouze předkládajícího soudu, určit, zda jsou skutkové okolnosti totožné, či nikoliv.

31

V projednávané věci přitom zaprvé předkládající soud opomíjí uvést, byť stručně, ale přesně, souvislost mezi skutkovými okolnostmi zkoumanými v rámci těchto trestních řízení, skutkovými okolnostmi zmíněnými v odůvodnění konečného rozsudku vydaného dne 3. listopadu 2016 Landesgericht Klagenfurt (zemský soud v Klagenfurtu), skutky, které vyšetřovalo státní zastupitelství v Klagenfurtu, ale které nebyly formálně uvedeny v obžalobě podané tímto státním zastupitelstvím, jakož i důvody, pro které státní zastupitelství v Pule vyšetřovalo trestné činy související s trestnými činy, které již byly předmětem trestního řízení v Rakousku. Zadruhé se tento soud omezuje na to, že reprodukuje obsah obžalob podaných těmito dvěma vnitrostátními státními zastupitelstvími, jakož i výrok rozsudku Landesgericht Klagenfurt (zemský soud v Klagenfurtu), aniž objasňuje skutkové okolnosti způsobem, který by poskytl jejich logický a srozumitelný přehled. Z toho vyplývá, že předkládající soud dostatečně jasně a přesně nevyložil veškeré relevantní skutečnosti nebo skutkové okolnosti, na kterých je tato otázka založena, a nesplnil tak požadavek uvedený v čl. 94 písm. a) jednacího řádu.

32

Mimoto tím, že se předkládající soud spokojil se stručným zopakováním tvrzení GR a HS vycházejících z údajného porušení zásady ne bis in idem, aniž s ohledem na dokumenty dovolávané těmito osobami vysvětlil, do jaké míry by případně bylo možné dospět k závěru o totožnosti skutkových okolností, a tím, že dále opomněl rozvést obsah položené otázky, jak z právního hlediska, tak z hlediska rozhodných skutečností, jakož i pochybnosti, které má ohledně uplatnění zásady ne bis in idem ve vztahu ke kritériu totožnosti skutkových okolností a případně k judikatuře Soudního dvora v dané oblasti, neuvedl s dostatečnou jasností a přesností důvody, které ho vedly k položení této otázky, a tedy nesplnil požadavek uvedený v čl. 94 písm. c) jednacího řádu.

33

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba v souladu s čl. 53 odst. 2 jednacího řádu rozhodnout, že projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je zjevně nepřípustná.

34

Nicméně je třeba připomenout, že předkládající soud má nadále možnost podat novou žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, až bude schopen poskytnout Soudnímu dvoru veškeré informace, které Soudnímu dvoru umožní rozhodnout o položené otázce (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 23. května 2019, Trapeza Peiraios, C‑105/19, nezveřejněné, EU:C:2019:452, bod 17, a ze dne 11. července 2019, Jadransko osiguranje, C‑651/18, nezveřejněné, EU:C:2019:613, bod 31).

35

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (sedmý senát) rozhodl takto:

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná rozhodnutím Županijski sud u Puli (župní soud v Pule, Chorvatsko) ze dne 17. února 2020 je zjevně nepřípustná.