1.

Kdy začíná a kdy končí povinnost sjednat pojištění občanskoprávní odpovědnosti podle článku 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/103/ES ze dne 16. září 2009 o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontrole povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění ( 2 )?

2.

Ve svém rozsudku Juliana Soudní dvůr uvedl, že „vozidlo, které je zaregistrováno, a tudíž není řádně staženo z provozu, a je způsobilé k provozu, odpovídá pojmu ‚vozidlo‘ ve smyslu čl. 1 odst. 1 [směrnice 72/166], a tedy se na něj nepřestává vztahovat pojistná povinnost stanovená v čl. 3 odst. 1 uvedené směrnice“ ( 3 ).

3.

Sąd Rejonowy w Ostrowie Wielkopolskim (okresní soud v Ostrowie Wielkopolskim, Polsko) se v podstatě táže, zda za situace, kdy motorové vozidlo nebylo formálně staženo z provozu, ale zároveň nebylo v danou dobu zjevně způsobilé k provozu kvůli špatnému technickému stavu, skutečně Soudní dvůr ve věci Juliana zamýšlel stanovit dvě kumulativní podmínky pro vznik povinnosti sjednat pojištění motorového vozidla podle uvedené směrnice.

4.

Článek 1 směrnice 2009/103 stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

[…]“

5.

Článek 3 této směrnice, nadepsaný „Povinné pojištění vozidel“, v prvním pododstavci stanoví:

„Každý členský stát přijme s přihlédnutím k článku 5 veškerá vhodná opatření, aby zajistil, že občanskoprávní odpovědnost z provozu vozidel, která mají obvyklé stanoviště na jeho území, je kryta pojištěním.“

6.

Podle článku 5 této směrnice, nadepsaného „Výjimky z povinnosti pojištění vozidel“, platí:

„1.   Členský stát se může odchýlit od článku 3, pokud jde o určité fyzické nebo právnické osoby, veřejnoprávní i soukromoprávní; dotyčný stát sestaví seznam takových osob a oznámí jej ostatním členským státům a [Evropské] [k]omisi.

[…]

2.   Členský stát se může odchýlit od článku 3, pokud jde o určité typy vozidel nebo určitá vozidla, která mají zvláštní poznávací značku; dotyčný stát sestaví seznam takových typů nebo takových vozidel a oznámí jej ostatním členským státům a Komisi.

[…]“

7.

V kapitole 4 směrnice 2009/103, která se týká „Náhrady škody způsobené nezjištěným vozidlem nebo vozidlem, u něhož nebyla splněna pojistná povinnost stanovená v článku 3“, stanoví článek 10, nadepsaný „Orgán pověřený odškodněním“, v odstavci 1 následující:

„Každý členský stát zřídí nebo schválí orgán, jehož úkolem je poskytovat náhradu škody minimálně do výše povinného pojištění v případě věcných škod nebo škod na zdraví způsobených nezjištěným vozidlem nebo vozidlem, u něhož nebyla splněna pojistná povinnost stanovená v článku 3.

Prvním pododstavcem není dotčeno právo členského státu považovat náhradu škody tímto orgánem za subsidiární nebo nesubsidiární a právo stanovit, jak se mají řešit nároky mezi tímto orgánem a osobou nebo osobami odpovědnými za nehodu a jinými pojišťovnami nebo orgány sociálního zabezpečení, jež mají povinnost nahradit škodu poškozenému v téže nehodě. Členské státy však nesmí tomuto orgánu dovolit vázat vyplacení náhrady škody na to, aby poškozený nějakou formou prokázal, že osoba, která je za škodu odpovědná, není schopna nebo odmítá zaplatit.“

8.

Článek 10 odst. 2 Ustawy z dnia 22 maja 2003 r. o ubezpieczeniach obowiązkowych, Ubezpieczeniowym Funduszu Gwarancyjnym i Polskim Biurze Ubezpieczycieli Komunikacyjnych (zákon ze dne 22. května 2003 o povinném pojištění, Garančním fondu pojištění a Polské kanceláři pojistitelů rizik při provozu vozidel; dále jen „“zákon o povinné pojištění“ (Dz. U. z roku 2018, pol. 473), stanoví:

„K obecnému soudu může být podána žaloba na určení, zda byla pojistná povinnost splněna, či nikoliv.“

9.

Podle znění čl. 23 odst. 1 zákona o povinném pojištění je držitel motorového vozidla povinen uzavřít smlouvu o pojištění občanskoprávní odpovědnosti držitelů motorových vozidel na škody způsobené provozem motorového vozidla, které má v držení.

10.

Článek 31 odst. 3 zákona o povinném pojištění stanoví:

„V případě přechodu nebo převodu vlastnického práva k registrovanému motorovému vozidlu, jehož držitel neuzavřel smlouvu o pojištění občanskoprávní odpovědnosti držitelů motorových vozidel, přestože tak byl povinen učinit, je držitel, na něhož vlastnické právo k motorovému vozidlu přešlo nebo bylo převedeno, povinen uzavřít smlouvu o pojištění občanskoprávní odpovědnosti pro držitele motorových vozidel ke dni přechodu nebo převodu vlastnického práva k motorovému vozidlu, nejpozději v okamžiku uvedení motorového vozidla do provozu. Pokud došlo k převodu držby registrovaného motorového vozidla, aniž by došlo k přechodu nebo převodu vlastnického práva k tomuto vozidlu a předchozí držitel tohoto vozidla neuzavřel smlouvu o pojištění občanskoprávní odpovědnosti držitelů motorových vozidel, přestože tak byl povinen učinit, je následný držitel vozidla povinen uzavřít smlouvu o pojištění občanskoprávní odpovědnosti vlastníků motorových vozidel ke dni nabytí držby tohoto vozidla, nejpozději v okamžiku uvedení tohoto motorového vozidla do provozu.“

11.

V souladu s čl. 84 odst. 1 zákona o povinném pojištění má Garanční fond pojištění pravomoc kontrolovat dodržování povinnosti sjednat smlouvu o pojištění občanskoprávní odpovědnosti držiteli motorových vozidel. Kromě toho čl. 88 odst. 7 ukládá každému, kdo takovou smlouvu nesjedná, povinnost zaplatit Garančnímu fondu pojištění pokutu.

12.

Článek 130a odst. 10 Ustawy z dnia 20 czerwca 1997 r. Prawo o ruchu drogowym (zákon ze dne 20. června 1997 o silničním provozu; Dz. U. z roku 2018, pol. 1990), ve znění použitelném na věc v původním řízení, stanoví:

„Pokud jde o vozidlo, které bylo odstraněno z pozemní komunikace za podmínek stanovených v odstavcích 1 nebo 2 [zejména v případě, kdy technický stav vozidla ohrožuje bezpečnost provozu na pozemních komunikacích nebo v případě nedodržení pravidel parkování], podává starosta (vedoucí představitel okresu) soudu návrh na rozhodnutí o propadnutí vozidla ve prospěch powiatu (okresu), pokud si vlastník nebo oprávněná osoba, která byla řádně informována, vozidlo nevyzvedla v době 3 měsíců od okamžiku jeho odstranění z pozemní komunikace. Toto oznámení musí obsahovat informace o důsledcích nevyzvednutí vozidla.“

13.

Rozhodnutím ze dne 16. ledna 2018 rozhodl Sąd Rejonowy w Ostrowie Wielkopolskim (okresní soud v Ostrowie Wielkopolskim) o propadnutí vozidla Renault Clio 1.5 DCI, registrovaného v Polsku a zaparkovaného na střeženém parkovišti po jeho odstranění z veřejné komunikace, ve prospěch orgánu místní správy, Powiatu Ostrówskiego (okres Ostrów, dále jen „žalobce“). Příkaz k propadnutí nabyl právní moci dne 7. února 2018, čímž se žalobce stal vlastníkem uvedeného vozidla.

14.

Dne 6. února 2018 podal žalobce žádost o doručení shora uvedeného rozhodnutí s doložkou právní moci a s vyznačením doložky vykonatelnosti. Těmto žádostem bylo vyhověno dne 20. dubna 2018. V návaznosti na to sjednal žalobce pojistnou smlouvu pro uvedené vozidlo s účinností od 23. dubna 2018.

15.

Z dokumentů ve spise vyplývá, že dotčené vozidlo bylo dne 2. května 2018 zkoumáno znalcem. Podle tohoto posouzení nebylo možné vozidlo nastartovat, nacházelo se ve špatném technickém stavu a představovalo o kovový šrot s tržní hodnotou 400 polských zlotých (PLN). Vzhledem k jeho technickému stavu nařídil žalobce zešrotování vozidla. Vozidlo bylo rozmontováno před tím, než bylo dne 22. června 2018 vyřazeno z registru vozidel.

16.

Dne 25. září 2018 podal žalobce odvolání k Sądu Rejonowemu w Ostrowie Wielkopolskim (okresní soud v Ostrowie Wielkopolskim) proti rozhodnutí Ubezpieczeniowego Funduszu Gwarancyjnego (Garanční fond pojištění, dále jen „žalovaný“), kterým byla žalobci uložena pokuta za nesjednání pojistné smlouvy o občanskoprávní odpovědnosti v období od 7. února 2018 do 22. dubna 2018.

17.

Předkládající soud se ve světle rozsudku Juliana táže, zda je možné vyloučit povinnost sjednat smlouvu o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel v situaci, kdy je dotčené vozidlo znehybněno na soukromém pozemku, bylo nabyto územním samosprávným celkem, je nezpůsobilé k provozu a v důsledku rozhodnutí vlastníka je určeno k likvidaci.

18.

Za těchto okolností se Sąd Rejonowy w Ostrowie Wielkopolskim (okresní soud v Ostrowie Wielkopolskim, Polsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

19.

Písemná vyjádření byla předložena žalovaným, německou a polskou vládou, jakož i Evropskou komisí.

20.

Žalovaný vznáší dvě sady argumentů. Zaprvé tvrdí, že předběžné otázky jsou nepřípustné z důvodu, že se z větší části týkají výkladu vnitrostátního práva. Zadruhé uvádí, že odpověď na pochybnosti vyjádřené předkládajícím soudem lze do značné míry vyvodit z judikatury Soudního dvora.

21.

Osobně se ztotožňuji s první sadou argumentů žalovaného. Musím však vyjádřit nesouhlas se sadou druhou.

22.

Stále častěji je Soudní dvůr prostřednictvím výkladu neurčitých právních pojmů vycházejících z ustanovení směrnice 2009/103 a jejích předchůdců vyzýván k tomu, aby řešil individuální nároky plynoucí z odpovědnosti. V řadě takových případů není hned zřejmé, přinejmenším ne mně, nakolik jsou za účelem zajištění jednotného výkladu a ucelenosti unijního práva důležité faktické rozdíly, které by se mohly týkat výkladu neurčitých právních pojmů obsažených v uvedené směrnici, zejména pojmů „vozidlo“ nebo „provoz vozidel“ ( 4 ).

23.

Projednávaná věc je však jiná. Otázka, která se skrývá pod vrstvou faktických detailů, má totiž širší strukturální význam: kdy končí povinnost sjednat pojištění občanskoprávní odpovědnosti podle článku 3 směrnice 2009/103? Projednávaná věc se v podstatě týká výkladu rozsudku Soudního dvora ve stejné záležitosti, kterou řešil velký senát před dvěma roky. V tomto kontextu jsou otázky položené předkládajícím soudem nejen přípustné, ale ve skutečnosti i vysoce relevantní.

24.

Podstatou první a druhé otázky předkládajícího soudu, které je třeba posoudit společně, je, zda musí být článek 3 směrnice 2009/103 vykládán v tom smyslu, že sjednání smlouvy o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel je povinné i tehdy, když se dotčené vozidlo nachází v technickém stavu, v němž již není způsobilé k provozu.

25.

I když jsou tedy skutkové okolnosti věci v původním řízení samozřejmě odlišné, potýká se Soudní dvůr se stejnou právní problematikou, jaká byla podstatou ve věci Juliana: kdy končí povinnost sjednat pojištění motorových vozidel podle článku 3 směrnice 2009/103?

26.

Je pravda, že z formálního pohledu poskytl Soudní dvůr v rozsudku Juliana výklad čl. 3 odst. 1 směrnice 72/166/EHS ( 5 ). Klíčová ustanovení dřívějších směrnic o motorových vozidlech (směrnice 72/166 a 84/5/EHS ( 6 )) uvedená v rozsudku Soudního dvora Juliana, která se týkají definice pojmu „vozidlo“, pojistné povinnosti, výjimky z této povinnosti a náhrady škod způsobených vozidlem, u něhož tato povinnost nebyla dodržena, jsou nyní obsažena v článcích 1, 3, 5 a 10 směrnice 2009/103. Obsah těchto ustanovení je tak i nadále v podstatě totožný ( 7 ).

27.

Spor v původním řízení ve věci Juliana se týkal následujícího (nešťastného) sledu událostí: žalovaná byla vlastníkem motorového vozidla registrovaného v Portugalsku. S tímto vozidlem přestala jezdit ze zdravotních důvodů. Zaparkovala ho na dvoře svého domu, aniž podnikla kroky k jeho oficiálnímu vyřazení z provozu. Auto bylo tedy zaregistrováno a provozuschopné. Jednoho dne vzal její syn klíče od auta bez jejího vědomí, odjel a způsobil dopravní nehodu na veřejné komunikaci. On i jeho dva spolucestující zemřeli.

28.

Vnitrostátní fond pro odškodnění, Fundo de Garantia Automóvel (Garanční fond pro motorová vozidla, Portugalsko), žalobce ve věci v původním řízení, vyplatil rodinám obou usmrcených spolucestujících náhradu škody v souvislosti s nehodou. Fond poté podal proti žalované jakožto vlastníku vozidla žalobu na náhradu škody, přičemž tvrdil, že žalovaná měla povinnost tento vůz pojistit podle čl. 3 odst. 1 směrnice 72/166 (nyní v podstatě článek 3 směrnice 2009/103). Za těchto okolností se předkládající soud dotazoval, zda musí být toto ustanovení vykládáno v tom smyslu, že se povinnost uzavřít pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel vztahuje i na takové situace, v nichž je z rozhodnutí vlastníka vozidlo znehybněno na soukromém dvoře mimo veřejné komunikace.

29.

V odpovědi na tuto první otázku Soudní dvůr připomněl, že pojem „vozidlo“ uvedený již v čl. 1 odst. 1 směrnice 72/166 je „velmi obecného znění“ a zahrnuje jakékoli motorové vozidlo určené k pohybu po souši s mechanickým pohonem. Soudní dvůr dodal, že pojem „vozidlo“ musí být objektivní a nezávislý na úmyslu vlastníka ( 8 ), čímž potvrdil, že subjektivní úmysl vlastníka vozidlo již neřídit není relevantní pro určení, zda se jedná o vozidlo ve smyslu směrnice, či nikoli.

30.

O rozsahu povinnosti sjednat pojištění tedy musí být z důvodů právní jistoty rozhodnuto předem, tedy před případnou účastí vozidla na nehodě ( 9 ). Soudní dvůr rovněž v tomto ohledu vyloučil jakékoliv zpětné úvahy, když uvedl, že použití vozidla v jakékoliv okamžiku, ať již jako dopravního prostředku, nebo jinak, nemůže ve skutečnosti určovat povinnost sjednat pojištění občanskoprávní odpovědnosti ( 10 ).

31.

Tyto argumenty vedly Soudní dvůr v bodě 42 rozsudku ve věci Juliana k závěru, že „[v]zhledem k výše uvedenému je třeba konstatovat, že vozidlo, které je zaregistrováno, a tudíž není řádně staženo z provozu, a je způsobilé k provozu, odpovídá pojmu ‚vozidlo‘ ve smyslu čl. 1 bodu 1 [směrnice 72/166], a tedy se na něj nepřestává vztahovat pojistná povinnost stanovená v čl. 3 odst. 1 uvedené směrnice pouze z toho důvodu, že jeho vlastník již nemá v úmyslu je řídit a znehybnil ho na soukromém pozemku“ ( 11 ).

32.

Totéž znění je následně převzato v bodě 52 a ve výroku uvedeného rozsudku, který obecně uvádí, že „sjednání pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorového vozidla je povinné, pokud je dotyčné vozidlo stále v členském státě zaregistrováno a je provozuschopné“ ( 12 ).

33.

V projednávané věci má předkládající soud pochybnosti o tom, zda způsobilost vozidla být používáno jako dopravní prostředek představuje nezbytný prvek definice pojmu „vozidlo“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 uvedené směrnice. Jinými slovy, je pro závěr, zda se jedná o vozidlo, které musí být povinně pojištěno, určující technický stav vozidla (představujícího kovový šrot a určeného k sešrotování), je-li totéž vozidlo stále legálně zaregistrováno jako vozidlo (nebyly zatím učiněny žádné formální úkony k jeho stažení z provozu, vozidlo má poznávací značky)?

34.

Předkládající soud uvádí, že pokud by se ztotožnil se závěrem Soudního dvora uvedeným v rozsudku Juliana, musel by konstatovat, že za okolností projednávané věci neexistovala povinnost uzavřít smlouvu o pojištění občanskoprávní odpovědnosti, neboť toto auto nebylo z důvodu jeho špatného technického stavu objektivně vhodné k použití jako vozidlo. Předkládající soud dále vyjadřuje pochybnosti ohledně slučitelnosti vnitrostátní právní úpravy, zejména čl. 23 odst. 1 zákona o povinném pojištění, který váže povinnost držitelů motorových vozidel sjednat pojištění občanskoprávní odpovědnosti na veškerá motorová vozidla v jejich držení bez ohledu na to, zda je toto vozidlo způsobilé k provozu, s unijním právem.

35.

Stručně řečeno, obavy předkládajícího soudu se týkají použití „a“ (konjunkce) mezi právním stavem (platná registrace) a technickým stavem (provozuschopnost) vozidla ve věci Juliana. Jsou obě tyto podmínky kumulativní v tom smyslu, že musí být obě splněny současně, aby se jednalo o „vozidlo“, na které se poté vztahuje povinnost pojištění podle článku 3 směrnice 2009/103?

36.

Všichni vedlejší účastníci, kteří předložili písemná vyjádření (s výjimkou německé vlády), se shodují na tom, že v takovém případě, o jaký se jedná v projednávané věci, existuje povinnost sjednat pojištění především proto, že dotčené vozidlo nebylo formálně staženo z provozu. Německá vláda navrhuje, že i když článek 3 směrnice 2009/103 takovou povinnost neukládá, nebrání tomu, aby členský stát přijal přísnější opatření, jako jsou opatření přijatá v projednávané věci Polskem. Podle německé vlády tak článek 3 uvedené směrnice v žádném případě nebrání vnitrostátní právní úpravě dotčené v projednávané věci.

37.

Z důvodů podrobně rozvedených v mém stanovisku ve věci Juliana ( 13 ) v podstatě souhlasím s žalovaným, polskou vládou i Komisí: povinnost sjednat pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorového vozidla je povinná, pokud a dokud je vozidlo buď oficiálně zaregistrováno (právní status), nebo je objektivně způsobilé k provozu a je jako takové používáno (skutkový status). S ohledem na logiku, cíl a účel směrnice 2009/103 je mezi těmito dvěma statusy disjunktivní výraz „nebo“: k vyvolání následku (povinnosti sjednat pojištění) postačuje, aby byl splněn pouze jeden z obou předpokladů.

38.

Pro vysvětlení, proč se domnívám, že tomu tak je, nejprve připomenu zásady, kterými se řídí výklad povinnosti sjednat pojištění občanskoprávní odpovědnosti podle článku 3 uvedené směrnice (2), a následně se zaměřím na jednotlivé případy, které mohou vyvstat (3). S ohledem na navrhovanou odpověď lze zvláštní okolnosti projednávané věci posoudit relativně rychle (4).

39.

Zaprvé, jak správně uvedla německá vláda, je třeba zdůraznit, že cílem článku 3 ani žádného jiného ustanovení směrnice 2009/103 nebylo ve skutečnosti stanovit odpovědnost v jednotlivých případech. Uvedená směrnice stanoví obecnou povinnost sjednat pojištění. Nemá rozhodovat nepřímo prostřednictvím pojmu „vozidlo“ nebo „provoz vozidel“ o odpovědnosti za nehodu v konkrétním případě.

40.

Kromě toho rozsah povinnosti sjednat pojištění a neurčitých právních pojmů týkajících se této povinnosti musí být součástí dvojího cíle, který má směrnice 2009/103 zajistit: vysokou úroveň ochrany poškozených nehodami způsobenými motorovými vozidly, a (tím) podporu volného pohybu v Evropské unii.

41.

Soudní dvůr připomíná cíl zajištění vysoké úrovně ochrany poškozených v důsledku dopravních nehod motorových vozidel pokaždé, když uvedené směrnice vykládá ( 14 ). Hlavní cíl, kterým je zajištění bezproblémové ochrany poškozených v důsledku dopravních nehod motorových vozidel, totiž není jen cílem sám o sobě, ale je rovněž zásadní pro zajištění volného pohybu (osob a zboží): pouze tehdy, je-li silná ochrana potenciálních poškozených v důsledku dopravních nehod motorových vozidel zajištěna povinným pojištěním, mohou být členské státy podle článku 4 směrnice 2009/103 žádány o to, aby neprováděly systematickou kontrolu pojištění občanskoprávní odpovědnosti u vozidel, která přijíždějí na jejich území z jiných členských států.

42.

Tento cíl vyžaduje široký výklad rozsahu povinnosti sjednat pojištění občanskoprávní odpovědnosti podle článku 3 uvedené směrnice. To je dále podpořeno následujícími dvěma mezisystémovými argumenty.

43.

Zatřetí existuje významné spojení, nebo spíše přímá souvislost, mezi rozsahem povinnosti sjednat pojištění vozidel podle článku 3 směrnice 2009/103 a dosahem povinnosti nahradit škodu vnitrostátními orgány pověřenými odškodněním podle čl. 10 odst. 1 této směrnice. Případný rozsah zásahu orgánu pro odškodnění se podle uvedené směrnice překrývá s existencí povinnosti sjednat pojištění. Pokud členský stát dobrovolně nerozšíří rozsah zásahu vnitrostátního fondu pro odškodnění, je tento fond podle uvedené směrnice povinen uhradit pouze škody způsobené nezjištěným vozidlem nebo vozidlem, u něhož nebyla splněna pojistná povinnost stanovená v článku 3.

44.

Toto spojení je zásadní pro celou systematiku a cíl uvedené směrnice: v případě neexistence povinnosti sjednat pojištění podle jejího článku 3 tedy může vzniknout pouze (nepojištěná) osobní odpovědnost viníka. Fond pro odškodnění by nemusel zakročit, protože pojistná povinnost podle článku 3 uvedené směrnice byla ve skutečnosti splněna (žádná by neexistovala). Pokud by neexistovala žádná pojistná povinnost, nebezpečí by nakonec zcela nesl poškozený z nehody. Taková situace by jistě nepředstavovala vysokou úroveň ochrany poškozených v důsledku dopravních nehod motorových vozidel ( 15 ).

45.

Začtvrté, i kdybychom skutečně dospěli ke spíše širokému výkladu pojmu „vozidlo“ nebo jeho použití, obavy týkající se nebezpečného přesahu povinnosti sjednat pojištění nejsou na místě.

46.

Na jedné straně je zde článek 5 směrnice 2009/103. Podle tohoto ustanovení mohou členské státy omezit oblast působnosti povinného pojištění vyloučením buď vozidel ve vlastnictví určitých fyzických, nebo právnických osob, veřejnoprávních i soukromoprávních; nebo určitých typů vozidel; nebo určitých vozidel, která mají zvláštní poznávací značky. V takovém případě článek 5 směrnice 2009/103 rovněž stanoví, že v případě odchylky musí členský stát určit příslušný orgán nebo subjekt, či dokonce příslušný garanční fond, který bude pověřen náhradou škody poškozeným v důsledku dopravních nehod motorových vozidel způsobených vozidly, na která se vztahují výjimky. Tímto způsobem je opět zajištěno, že žádná vozidla nebudou jezdit, aniž by byla kryta pojištěním nebo systémem odškodnění ( 16 ).

47.

Naproti tomu, i když uvedená směrnice kategoricky vyžaduje obecné splnění povinnosti sjednat pojištění, nebrání přiměřené flexibilitě veřejných registračních systémů (dočasné nebo sezónní odhlášení nebo pozastavení registrace pro vozidla využívaná jen v určitém období), nebo stejně tak pojišťoven (diferenciace pojistného pro vozidla, která jsou zřídka v provozu). Podstata věci zůstává stále stejná: diferenciace rizik může vést k rozdílnému druhu pojištění, ale jistě nemá za následek úplné vyloučení povinnosti sjednat pojištění ( 17 ).

48.

Konečně zapáté všechny tyto úvahy podporují široký výklad pojmu „provoz vozidel“ a současně široký dosah povinnosti sjednat pojištění takového vozidla podle článku 3 směrnice 2009/103. Pojem „vozidlo“ není totiž vázán na skutečné využití dotčeného vozidla v konkrétním okamžiku ( 18 ). Povinnost sjednat pojištění stanovená v článku 3 směrnice 2009/103 je objektivní a nezávislá na úmyslu vlastníka vozidla (v tom konkrétním okamžiku) ( 19 ). Konkrétní způsob, jakým bylo vozidlo používáno v okamžiku nehody, je otázkou (ex post) vypořádání individuální odpovědnosti v každém jednotlivém případě, ale nikoli (ex ante) určení existence povinnosti sjednat nejdříve pojištění. Jedná se o odlišné otázky ( 20 ).

49.

Otázka, zda vozidlo může být v konkrétním okamžiku skutečně provozuschopné nebo být řízeno, není tedy relevantní pro určení, zda objektivně odpovídá pojmu „vozidlo“. Za okolností, kdy vozidlo vyžaduje velkou opravu, a tedy je nezpůsobilé k provozu, neztrácí toto vozidlo svou objektivní povahu vozidla ve smyslu čl. 1 bodu 1 směrnice 2009/103.

50.

Právě z těchto důvodů jsem ve věci Juliana navrhl Soudnímu dvoru, aby přijal spíše široký rozsah povinnosti sjednat pojištění vyplývající ze směrnice či směrnic, který by zároveň podléhal přiměřené míře kontinuity, předvídatelnosti, stability a právní jistoty, která z něho vyplývá.

51.

Konkrétně jsem nejprve navrhl, že dokud je vozidlo registrováno v členském státě a nebyla provedena žádná oficiální opatření k pozastavení nebo ukončení jeho registrace, existuje povinnost sjednat pojištění. Formální právní status je tedy rozhodující ( 21 ).

52.

Zadruhé by objektivní technický stav vozidla přicházel v úvahu pouze u vozidel, která jsou přizpůsobená a skutečně používaná k pohybu po souši, ale nejsou registrována. V tomto ohledu jsem uvedl, že směrnice 72/166, stejně jako směrnice 2009/103, nepodmiňuje pojem „vozidlo“ ani jeho užívání, vnitrostátní registrací ( 22 ). Celková logika těchto nástrojů je totiž jednodušší: to, co je objektivně vozidlem, a co je řízeno a používáno jako vozidlo, může způsobit škodu a mělo by být pojištěno. Klíčovým hlediskem je i nadále vysoká úroveň ochrany poškozených v důsledku dopravní nehody motorového vozidla.

53.

Povinnost sjednat pojištění podle směrnice 2009/103 tak zjevně může existovat i u vozidel, která, ačkoli nejsou registrována, jsou objektivně vozidly, jsou jako vozidla používána a mohou způsobit škodu. Nicméně vzhledem ke skutkovému stavu ve věci Juliana, ve které bylo dotčené vozidlo zaregistrováno (právní status) a bylo způsobilé k provozu a ve skutečnosti bylo řízeno (mechanický status), jsem se již dále nezabýval případným nesouladem mezi právním a technickým statusem vozidla, neboť to nebylo v rámci uvedené věci nezbytné ( 23 ).

54.

Nicméně s ohledem na zásady, kterými se řídí logika a systémy dřívějších směrnic a nyní směrnice 2009/103, se rozsah povinnosti sjednat pojištění vždy kryje přinejmenším s oficiální registrací vozidla v členském státě, tedy s formálním osvědčením, podle kterého je vozidlo schváleno pro provoz na veřejných komunikacích. Kromě toho jsem vědomě nevyloučil situace, ve kterých by vozidlo, které z jakéhokoli důvodu není registrováno, mohlo být stále vozidlem ve smyslu směrnice 2009/103.

55.

V souladu s tímto chápáním rozsahu povinnosti sjednat pojištění by byl logický vztah mezi právním a mechanickým statusem „nebo“ (disjunkce). Podle uvedené směrnice existuje povinnost sjednat pojištění pokud i) je vozidlo registrováno nebo ii) je způsobilé k jízdě a je skutečně používáno jako vozidlo nebo iii) je registrováno a používáno jako vozidlo ( 24 ).

56.

Je však pravda, že se Soudní dvůr v rozsudku Juliana opakovaně přiklonil pouze ke třetímu scénáři a ke konjunktivnímu „a“ mezi oběma statusy, které podle všeho stanoví kumulativní podmínku následně převzatou jakožto obecné pravidlo ve výrokové části uvedeného rozsudku.

57.

Vzhledem k tomu, že Soudní dvůr výslovně souhlasil s některými mými klíčovými úvahami ( 25 ), které jsou základem jeho odůvodnění, bylo by skutečně překvapivé, že by měl vzhledem k přijatému řešení úmysl formulovat povinnost sjednat pojištění (obecně) takto úzkým způsobem. V tomto kontextu by bylo možné poznatky uvedené v bodech 42, 52, jakož i ve výroku rozsudku Juliana vnímat nikoli tak, že Soudní dvůr stanovil obecný test pro existenci povinnosti sjednat pojištění, ale tak, že poskytl fakticky vymezenou a úzkou odpověď na konkrétní skutečnosti popsané předkládajícím soudem.

58.

Pokud jde o tyto skutkové okolnosti, je v bodech 25, 27 a 34 rozsudku Juliana připomenuto, že pochybnosti předkládajícího soudu vycházely ze skutečnosti, že dotčené vozidlo bylo znehybněno na soukromém pozemku a použito bez vědomí nebo svolení jeho vlastníka.

59.

Vzhledem k tomu, že předmětem první předběžné otázky bylo určení mezí povinné pojistné povinnosti, pokud je dotyčné vozidlo z výlučného rozhodnutí svého vlastníka, který již nemá v úmyslu jej řídit, zaparkováno na soukromém pozemku, Soudní dvůr upřesnil, že tato povinnost nesouvisí s používáním vozidla ani s tím, zda dotyčné vozidlo způsobilo, či nezpůsobilo škodu ( 26 ).

60.

Právě za těchto skutkových okolností měl v bodě 42 rozsudku Juliana Soudní dvůr za to, že se na vozidlo, které je zaregistrováno, a tudíž nebylo řádně staženo z provozu, a které je způsobilé k provozu, nepřestává vztahovat pojistná povinnost.

61.

Oba předpoklady, které se týkaly právního a mechanického statusu vozidla, tak pravděpodobně v tomto kontextu neměly stanovit dvě kumulativní podmínky, ale spíše odrážely skutkový stav ve věci v původním řízení.

62.

Zda je takový pohled správný, přísluší v konečném důsledku objasnit Soudnímu dvoru. Doplnil bych však několik dalších argumentů, z jakého důvodu – kdyby měla existovat logická souvislost mezi právním a mechanickým statusem vozidla pro účely doby trvání povinnosti sjednat pojištění podle článku 3 směrnice 2009/103 – by se mělo jednat o „nebo“, a nikoli o „a“.

63.

Jak totiž správně uvádí předkládající soud, skutkové okolnosti věci v původním řízení se liší od skutkových okolností věci, ve které byl vydán rozsudek Juliana. Splněna je pouze jedna z podmínek uvedených Soudním dvorem: první právní či správní podmínka týkající se registrace vozidla.

64.

Obecně by tak oba prvky zmíněné v rozsudku Juliana, tedy právní a mechanický status vozidla, mohly vést ke čtyřem různým scénářům: i) vozidlo je zaregistrované a způsobilé k provozu; ii) vozidlo je zaregistrované, ale není způsobilé k provozu; iii) vozidlo není zaregistrované, ale je způsobilé k provozu a iv) vozidlo není zaregistrované ani není způsobilé k provozu.

65.

V souladu s rozsudkem Soudního dvora ve věci Juliana je zjevné, že povinnost sjednat pojištění vozidla existuje v prvním scénáři, a to bez ohledu na úmysl vlastníka nebo na to, zda je dotčené vozidlo znehybněno na soukromém pozemku, nebo na jakékoli jiné faktické změny. Subjektivní úmysl vlastníka plně pojízdného vozidla je bezpředmětný, dokud není realizován formálními kroky.

66.

Stejně tak ve čtvrtém scénáři, ve kterém není splněna ani jedna z obou podmínek, neboť vozidlo není registrováno ani není způsobilé k provozu, je rovněž zřejmé, že pojistná povinnost neexistuje. Není-li vozidlo, není co pojistit.

67.

Nicméně, jak uvádí předkládající soud, není jasné, zda povinnost sjednat pojištění vozidla existuje v případě, že se vlastník vozidla nachází ve druhém nebo třetím scénáři, kdy je splněna pouze jedna ze dvou podmínek.

68.

Podle mého názoru musí být odpověď kladná u obou scénářů.

69.

Pokud jde o třetí scénář, mohou nepochybně existovat vozidla (dopravní prostředky, které splňují všechny podmínky objektivně představující vozidlo), která nejsou registrována. Klíčovou se stává otázka, proč nejsou pojištěna. Možná poněkud překvapivě, případy jízdy vozidel, která nejsou v rozporu s vnitrostátní právní úpravou pojištěna, jsou menším strukturálním problémem z hlediska ochrany poškozených. Pokud tato vozidla jezdí v rozporu s vnitrostátní právní úpravou o pojištění motorových vozidel, pak jde o protiprávní jednání. Nicméně záchranná síť fondu odškodnění se nadále uplatní, protože každá škoda bude způsobena „vozidlem, u něhož nebyla splněna pojistná povinnost podle článku 3“ v souladu s čl. 10 odst. 1 směrnice 2009/103.

70.

Skutečný strukturální problém z hlediska předmětné směrnice představují vozidla, která mohou legálně jezdit podle vnitrostátního práva, aniž musí být pojištěna. Úzká definice rozsahu působnosti povinnosti sjednat pojištění podle článku 3 by v takovém případě měla přímé dopady na čl. 10 odst. 1 směrnice 2009/103, protože by umožňovala legální provoz vozidel, která nejsou pojištěna ani u kterých nemusí fond odškodnění posílit a poskytnout záchrannou síť.

71.

Z tohoto důvodu musí být umožněno, aby pouhá objektivní existence vozidla spolu s jeho skutečným použitím vedl ke vzniku povinnosti sjednat pojištění podle článku 3 směrnice 2009/103, a to nejpozději v okamžiku, kdy takové vozidlo začne být užíváno ve smyslu čl. 1 bodu 1 směrnice 2009/103. Pokud si tedy doma postavím „Batmobil“, který bude mít veškeré technické vlastnosti vozidla, a poté s ním budu jezdit namísto toho, abych jej obdivoval doma v obýváku, povinnost sjednat pojištění začíná objektivně od jeho prvního použití jakožto vozidla, i když jsem ho formálně nezaregistroval.

72.

Je však zajisté rozumné uvést, že spouštěcím mechanismem v takovém konkrétním scénáři je nejpozději první použití tohoto přístroje jakožto vozidla, a nikoli nezbytně jeho pouhé sestrojení (a skutečnost, že jej lze řídit). Pokud tedy Batmobil, jejž jsem sestrojil (nebo pro reálnější příklad možná veterán, který jsem restauroval), bude navždy pouze v mém obývacím pokoji (nebo spíše v mé garáži), aniž by kdy jezdil (tj. byl používán jakožto vozidlo), pak nemůže jakožto vozidlo nikoho ohrozit. V okamžiku, kdy začne jezdit, a je tedy být používáno jako vozidlo, však musí být pojištěno podle článku 3 směrnice 2009/103 ( 27 ).

73.

Konečně je zde druhý scénář, který je v projednávané věci obzvlášť významný: vozidlo je i nadále zaregistrováno, ale není způsobilé k provozu z důvodu jeho špatného technického stavu. Podle mého názoru platí, že i v takovém případě zůstává pojistná povinnost zachována po dobu této registrace. Jinými slovy, pouze pokud je vozidlo oficiálně odhlášeno (či má pozastavenou registraci, nebo na základě jakéhokoliv jiného oficiálního a formálního procesu, který za tímto účelem existuje na vnitrostátní úrovni), zanikne také pojistná povinnost.

74.

Musí tomu tak být přinejmenším ze tří dalších důvodů.

75.

Zaprvé požadavek přijmout vhodná formální a oficiální opatření ke stažení vozidla z provozu, nebo alespoň k pozastavení jeho užívání je klíčový pro právní jistotu. Může existovat mnoho situací, kdy vozidlo může být dočasně nebo i po delší dobu mimo provoz nebo jednoduše nepoužíváno ( 28 ). Znamenalo by každé takové období, kdy je vozidlo „mimo provoz“, že neexistuje povinnost sjednat pojištění? Bylo by vozidlo skutečně vozidlem, či přestalo by jím být pouze z důvodů, že jej jeho vlastník nenechal opravit? Mohli by následně jednotlivci za dobu, kdy bylo jejich vozidlo skutečně porouchané, dokonce uplatnit slevu nebo prominutí části svého pojistného?

76.

Zadruhé je zde prvek dokazování. Kdo by měl osvědčit, že se vozidlo skutečně nachází v takovém mechanickém stavu, že není pojízdné? Jak by to bylo provedeno? Bylo by to prostřednictvím mého čestného prohlášení anebo by bylo vyžadováno vyjádření mého mechanika? Nebo by bylo dostačující místopřísežné prohlášení mého souseda o tom, že vozidlo bylo odstaveno u mne na dvoře bez kol? Odhlédneme-li od všech praktických problémů a složitosti takového dokazování, nic to nemění na tom, že by to bylo zcela zbytečné. Proč by bylo potřeba uvažovat nejprve o tomto, když jediné, co musí vlastník vozidla učinit, je uvést právní status vozidla do souladu s uváděným skutkovým stavem, a tudíž odhlásit vozidlo, nebo v tomto smyslu dočasně či trvale podniknout jakékoli jiné vhodné administrativní kroky podle vnitrostátního práva?

77.

Zatřetí a konečně v tomto kontextu takto koncipovaná povinnost rovněž poskytuje správné pobídky. Nepřímo nutí vlastníky vozidel k tomu, aby řádně pečovali o svůj majetek, a to prostřednictvím trvající povinnosti platit pojištění, dokud nebudou podniknuty oficiální kroky. Je samozřejmě zcela na rozhodnutí vlastníka, zda nechá porouchané auto opravit, zda ho prodá, tak jak je, anebo jako kovový šrot, protože ho nelze opravit, nebo zda ho pouze odstaví na ulici nebo na něčím dvoře. Pokud by však jakékoliv z těchto rozhodnutí vedlo k ukončení „oficiálního života“ vozidla, měl by být vlastník povinen provést oficiální odhlášení, například odevzdat značky nebo získat jakoukoli vhodnou formu veřejného osvědčení, které prokáže, že vozidlo bylo staženo z provozu, a to i dočasně.

78.

Vlastník vozidla by se tím přirozeně dostal z druhého uvedeného scénáře do výše popsaného čtvrtého scénáře, v němž povinnost sjednat pojištění dotčeného vozidla zaniká. V opačném případě musí být pojistná povinnost zachována.

79.

Druhý z výše popsaných scénářů poskytuje předkládajícímu soudu jasnou odpověď na jeho otázku. Podle mého názoru není pochyb o tom, že povinnost sjednat pojištění může trvat až do doby, kdy žalobce provede opatření k tomu, aby formálně osvědčil technický stav dotčeného vozidla jeho oficiálním odhlášením nebo podniknutím jakýchkoliv jiných vhodných opatření pro stažení vozidla z provozu podle vnitrostátního práva, čímž jej učiní nezpůsobilým k provozu.

80.

Nad rámec tohoto obecného konstatování týkajícího se rozsahu povinnosti sjednat pojištění podle článku 3 směrnice 2009/103, konkrétně konce této povinnosti, se nedomnívám, že by Soudní dvůr mohl předkládajícímu soudu více pomoci.

81.

Zaprvé všechny zvláštní skutkové okolnosti, které předkládající soud uvedl ve svém předkládacím rozhodnutí a první otázce (dotčené vozidlo nabyl okres na základě soudního rozhodnutí; nacházelo se na soukromém pozemku, a sice střeženém parkovišti mimo veřejnou komunikaci; bylo určeno k likvidaci v důsledku rozhodnutí vlastníka), jsou užitečné pro vymezení a znázornění situace ve věci v původním řízení. Nejsou však relevantní pro výklad dotčeného unijního práva.

82.

Směrnice 2009/103, a zejména její článek 3, totiž pouze vyžadují, aby členské státy zavedly komplexní a silný rámec povinného pojištění vozidel za účelem stanovení bezproblémové záchranné sítě pro případné poškozené z dopravních nehod motorových vozidel. Pokud je tohoto hlavního cíle dosaženo a ze strukturálního hlediska není možné, aby vozidla legálně jezdila v členském státě, kde nepodléhají povinnosti sjednat pojištění, a tím by tedy nespadala pod článek 3 ani čl. 10 odst. 1 směrnice 2009/103, existuje v členských státech přirozený prostor pro odlišná řešení. To znamená určitou přípustnou rozmanitost z hlediska individuálních výsledků skutkově odlišných, ale i skutkově obdobných věcí.

83.

Zadruhé by v tomto přípustném stupni rozmanitosti přístupů a řešení mohly přirozeně existovat zvláštní případy. To se zdá být částečně pravda v projednávané věci, kdy dotčené vozidlo Renault Clio 1.5 DCI nemohlo být podle vnitrostátního práva pojištěno žalobcem dříve, než získal formální důkaz o tom, že se stal vlastníkem, a že tento formální důkaz získal opožděně zjevně z důvodu nečinnosti někoho jiného. V tomto kontextu a vzhledem ke skutečnosti, že se vozidlo nacházelo na střeženém dvoře a nebylo schopné provozu, se skutečně může zdát poněkud zvláštní požadovat v projednávané věci zaplacení neuhrazeného pojistného.

84.

Ať už je to zvláštní, či nikoli, Soudnímu dvoru nepřísluší, aby řešil individuální pojistné nároky na vnitrostátní úrovni. Podle článku 267 SFEU může být Soudní dvůr požádán o výklad jakéhokoliv aktu unijního práva. Použití unijního práva na konkrétní případy, tím spíše použití vnitrostátních právních řádů přijatých členskými státy v rámci provádění unijního rámce, však spadá do úkolů svěřených vnitrostátním soudům.

85.

V rámci tohoto rozdělení úkolů Soudnímu dvoru přísluší, aby vyjasnil celkový rámec článku 3 směrnice 2009/103 a upřesnil věcný a časový rozsah povinnosti sjednat pojištění občanskoprávní odpovědnosti podle tohoto ustanovení, zařazeného a vykládaného v celkovém kontextu této směrnice. Jakmile je však tento výklad proveden, případně doplněn o některé poznatky umožňující posoudit (ne)slučitelnost vnitrostátních pravidel provádějících tuto povinnost, je již na vnitrostátních soudech, aby tato pravidla použily na individuální případy a pro řešení těchto případů.

86.

Poté, co byl podán výklad článku 3 směrnice 2009/103, v jehož světle vnitrostátní právní úprava použitelná v projednávané věci neobsahuje podle všeho nic nevhodného, tak, velmi stručně řečeno, podle mého názoru pro Soudní dvůr není vůbec důležité, kdo eventuálně zaplatí pojištění za vozidlo Renault Clio 1.5 DCI v období od 7. února 2018 do 22. dubna 2018, kdy na základě rozhodnutí soudu nabyl Powiat Ostrowski vlastnické právo k vozidlu, které bylo nezpůsobilé k provozu a nacházelo se na soukromém pozemku, a sice střeženém parkovišti, mimo veřejnou pozemní komunikaci a které bylo v důsledku rozhodnutí vlastníka určeno k likvidaci.

87.

Navrhuji, aby Soudní dvůr na předběžné otázky položené Sądem Rejonowym w Ostrowie Wielkopolskim (okresní soud v Ostrowie Wielkopolskim, Polsko) odpověděl následovně: