1

Svými kasačními opravnými prostředky se Evropská unie zastoupená Soudním dvorem Evropské unie (C‑447/17 P) na jedné straně a společnost Guardian Europe Sàrl (C‑479/17 P) na straně druhé domáhají částečného zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 7. června 2017, Guardian Europe v. Evropská unie (T‑673/15, dále jen napadený rozsudek, EU:T:2017:377), kterým uvedený soud uložil Evropské unii zastoupené Soudním dvorem Evropské unie povinnost zaplatit společnosti Guardian Europe Sàrl částku ve výši 654523,43 eura z titulu majetkové újmy, která této společnosti vznikla v důsledku porušení přiměřené lhůty soudního rozhodování ve věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 27. září 2012, Guardian Industries a Guardian Europe v. Komise (T‑82/08, EU:T:2012:494) (dále jen „věc T‑82/08“), a ve zbývající části žalobu zamítl.

2

Článek 56 statutu Soudního dvora Evropské unie stanoví:

„Proti konečným rozhodnutím Tribunálu, proti rozhodnutím, která řeší věc pouze částečně, nebo proti rozhodnutím o otázce týkající se příslušnosti Tribunálu nebo přípustnosti žaloby lze ve lhůtě dvou měsíců od oznámení napadeného rozhodnutí podat opravný prostředek k Soudnímu dvoru.

Tento opravný prostředek může podat kterýkoli účastník řízení, jehož návrhovému žádání nebylo zcela nebo zčásti vyhověno […]“

3

Podle článku 174 jednacího řádu Soudního dvora „musí návrhové žádání v kasační odpovědi směřovat k vyhovění kasačnímu opravnému prostředku, nebo k jeho úplnému nebo částečnému odmítnutí či zamítnutí“.

4

Článek 176 tohoto nařízení zní takto:

„1.   Účastníci řízení uvedení v článku 172 tohoto nařízení mohou předložit vedlejší kasační opravný prostředek ve lhůtě stanovené pro předložení kasační odpovědi.

2.   Vedlejší kasační opravný prostředek se předkládá samostatným podáním odděleně od kasační odpovědi.“

5

Článek 178 uvedeného nařízení stanoví:

„1.   Návrhové žádání ve vedlejším kasačním opravném prostředku musí směřovat k úplnému nebo částečnému zrušení rozhodnutí Tribunálu.

2.   Návrhové žádání ve vedlejším kasačním opravném prostředku může rovněž směřovat ke zrušení výslovného nebo implicitního rozhodnutí týkajícího se přípustnosti žaloby před Tribunálem.

[…]“

6

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 12. února 2008 podaly společnosti Guardian Industries Corp. a Guardian Europe žalobu proti rozhodnutí Komise C(2007) 5791 final ze dne 28. listopadu 2007 v řízení podle článku [101 SFEU] a článku 53 Dohody o EHP (věc COMP/39165 – Ploché sklo) (dále jen „napadené rozhodnutí“). Ve své žalobě tyto společnosti navrhovaly, aby Tribunál toto rozhodnutí částečně zrušil v rozsahu, v němž se jich týká, a snížil částku pokuty, která jim byla v uvedeném rozhodnutí uložena.

7

Rozsudkem ze dne 27. září 2012, Guardian Industries a Guardian Europe v. Komise (T‑82/08, EU:T:2012:494), Tribunál tuto žalobu zamítl.

8

Návrhem došlým dne 10. prosince 2012 podaly společnosti Guardian Industries a Guardian Europe proti rozsudku ze dne 27. září 2012, Guardian Industries a Guardian Europe v. Komise (T‑82/08, EU:T:2012:494), kasační opravný prostředek.

9

Rozsudkem ze dne 12. listopadu 2014, Guardian Industries a Guardian Europe v. Komise (C‑580/12 P, EU:C:2014:2363), Soudní dvůr zaprvé zrušil rozsudek ze dne 27. září 2012, Guardian Industries a Guardian Europe v. Komise (T‑82/08, EU:T:2012:494), v rozsahu, v němž tento rozsudek zamítl žalobní důvod vycházející z porušení zásady zákazu diskriminace, pokud jde o výpočet pokuty uložené společně a nerozdílně společnostem Guardian Industries a Guardian Europe, a v němž posledně uvedeným uložil náhradu nákladů řízení. Zadruhé Soudní dvůr zrušil článek 2 sporného rozhodnutí v rozsahu, v němž tento článek společnostem Guardian Industries a Guardian Europe společně a nerozdílně uložil pokutu ve výši 148000000 eur. Zatřetí Soudní dvůr uložil společně a nerozdílně společnostem Guardian Industries a Guardian Europe Sàrl z důvodu protiprávního jednání konstatovaného v článku 1 sporného rozhodnutí pokutu ve výši 103600000 eur. Začtvrté Soudní dvůr kasační opravný prostředek ve zbývající části zamítl. Zapáté Soudní dvůr rozhodl o nákladech řízení.

10

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 19. listopadu 2015 podala společnost Guardian Europe žalobu proti Evropské unii, zastoupené Evropskou komisí a Soudním dvorem Evropské unie, na základě článku 268 SFEU a čl. 340 druhého pododstavce SFEU znějící na náhradu škody, kterou tato společnost údajně utrpěla zaprvé v důsledku porušení přiměřené lhůty soudního rozhodování ve věci T‑82/08 ze strany Tribunálu a zadruhé v důsledku porušení zásady rovného zacházení ve sporném rozhodnutí a v rozsudku ze dne 27. září 2012, Guardian Industries a Guardian Europe v. Komise (T‑82/08, EU:T:2012:494).

11

Napadeným rozsudkem Tribunál rozhodl:

12

Kasačním opravným prostředkem podaným ve věci C‑447/17 P Evropská unie, zastoupená Soudním dvorem Evropské unie, navrhuje, aby Soudní dvůr:

13

Společnost Guardian Europe navrhuje, aby Soudní dvůr:

14

Evropská unie, zastoupená Komisí, navrhuje, aby Soudní dvůr:

15

Kasačním opravným prostředkem podaným ve věci C‑479/17 P Guardian Europe navrhuje, aby Soudní dvůr:

16

Evropská unie, zastoupená Soudním dvorem Evropské unie, navrhuje, aby Soudní dvůr:

17

Evropská unie, zastoupená Komisí, navrhuje, aby Soudní dvůr:

18

Evropská unie, zastoupená Soudním dvorem Evropské unie, svým vedlejším kasačním opravným prostředkem podaným ve věci C‑479/17 P, navrhuje, aby Soudní dvůr:

19

Společnost Guardian Europe navrhuje, aby Soudní dvůr:

20

Rozhodnutím místopředsedkyně Soudního dvora vykonávající funkci předsedkyně prvního senátu ze dne 3. června 2019 byly věci C‑447/17 P a C‑479/17 P spojeny pro účely vydání rozsudku.

21

Na podporu kasačního opravného prostředku ve věci C‑447/17 P Evropská unie zastoupená Soudním dvorem Evropské unie uvádí čtyři důvody kasačního opravného prostředku. Dopisem ze dne 7. ledna 2019 však vzala zpět svůj první, třetí a čtvrtý důvod vznesené na podporu svého kasačního opravného prostředku.

22

Na podporu svého druhého kasačního opravného prostředku, který je po částečném zpětvzetí jediným důvodem jejího kasačního opravného prostředku, Evropská unie zastoupená Soudním dvorem Evropské unie, která je navrhovatelkou v řízení o kasačním opravném prostředku ve věci C‑447/17 P, tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení při výkladu pojmu „příčinná souvislost“, když v bodě 161 napadeného rozsudku konstatoval, že mezi porušením přiměřené lhůty soudního rozhodování ve věci T‑82/08 a újmou, která vznikla společnosti Guardian Europe v důsledku placení nákladů na bankovní záruku po překročení uvedené lhůty, existuje dostatečně přímá příčinná souvislost.

23

Navrhovatelka v řízení o kasačním opravném prostředku ve věci C‑447/17 P má za to, že Tribunál vycházel z chybného předpokladu, podle něhož se rozhodnutí zřídit bankovní záruku váže k jednomu okamžiku, a sice okamžiku „původního rozhodnutí“ tuto záruku zřídit. Vzhledem k tomu, že povinnost zaplatit pokutu existovala po celou dobu řízení před unijními soudy, mohla přitom společnost Guardian Europe pokutu zaplatit, a splnit tak svoji povinnost. Vzhledem k tomu, že tato společnost mohla pokutu kdykoli zaplatit, její vlastní rozhodnutí nahradit tuto platbu bankovní zárukou, bylo podle ní trvalou volbou, které se držela po celou dobu řízení. Rozhodující skutečností pro placení nákladů na bankovní záruku proto spočívala v jejím vlastním rozhodnutí nezaplatit celou částku pokuty a nahradit tuto platbu bankovní zárukou, a nikoli nedodržení přiměřené lhůty soudního rozhodování.

24

Tento výklad potvrzují skutkové okolnosti projednávané věci. Jak totiž vyplývá z bodu 156 napadeného rozsudku, společnost Guardian Europe zrušila bankovní záruku dne 2. srpna 2013, tedy k datu, který nijak nesouvisí s řízením probíhajícím před unijními soudy, a sice deset měsíců po vyhlášení rozsudku ze dne 27. září 2012, Guardian Industries a Guardian Europe v. Komise (T‑82/08, EU:T:2012:494), a šestnáct měsíců před vyhlášením rozsudku ze dne 12. listopadu 2014, Guardian Industries a Guardian Europe v. Komise (C‑580/12 P, EU:C:2014:2363).

25

Evropská unie zastoupená Komisí souhlasí s argumenty předloženými navrhovatelkou v řízení o kasačním opravném prostředku ve věci C‑447/17 P.

26

Guardian Europe, která je odpůrkyní v řízení o kasačním opravném prostředku ve věci C‑447/17 P, tvrdí, že opoždění Tribunálu bylo v projednávaném případě jediným důvodem vzniku dodatečných nákladů na bankovní záruku, které musela tato společnost vynaložit, takže na ni v tomto ohledu nepřipadá žádný díl odpovědnosti. V této souvislosti společnost Guardian Europe zdůrazňuje, že svým rozhodnutím poskytnout Komisi bankovní záruku neporušila žádné právní pravidlo a že tato volba je naopak zcela legální. Kdyby tedy Soudní dvůr rozhodl, že právní rozhodnutí zřídit bankovní záruku zakládá „odpovědnost“ společnosti Guardian Europe, byla by žaloba na porušení práv chráněných článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) zbavena veškerého účinku, pokud se určitý podnik rozhodl krýt část své pokuty zárukou.

27

Guardian Europe uvádí, že existuje rozdíl mezi na jedné straně náklady na bankovní záruku vzniklými v průběhu doby, která je přiměřená pro vydání rozhodnutí, jež na základě judikatury plynoucí zejména z rozsudku ze dne 21. dubna 2005, Holcim (Deutschland) v. Komise (T‑28/03, EU:T:2005:139), jakož i usnesení ze dne 12. prosince 2007, Atlantic Container Line a další v. Komise (T‑113/04, nezveřejněné, EU:T:2007:377), nelze vymáhat nazpět, a náklady na bankovní záruku vynaložené po uvedené lhůtě na straně druhé.

28

V této souvislosti se Guardian Europe opírá o článek 62 rozsudku ze dne 21. dubna 2005, Holcim (Deutschland) v. Komise (T‑28/03, EU:T:2005:139), a tvrdí, že jeden z hlavních důvodů, proč soudy Evropské unie rozhodly, že náklady na bankovní záruku nelze vymáhat nazpět v případě, že je rozhodnutí Komise ukládající pokutu zrušeno, spočívá ve skutečnosti, že již vynaložené náklady na bankovní záruku musely být uhrazeny bankám bez ohledu na konečný výsledek žaloby na neplatnost. Tyto úvahy přitom nelze zcela zřejmě použít v projednávané věci, jelikož Guardian Europe by nemusela dodatečné náklady na bankovní záruku platit, kdyby Tribunál o její žalobě rozhodl v přiměřené lhůtě.

29

Guardian Europe vyzývá Soudní dvůr, aby odmítl argumenty navrhovatelky v řízení o kasačním opravném prostředku ve věci C‑447/17 P v části, v níž kvalifikuje rozhodnutí zřídit bankovní záruku jako „trvalou volbu“, a potvrdil úvahy Tribunálu obsažené v bodě 160 napadeného rozsudku.

30

Guardian Europe dodává, že podle práva členských států je příčinná souvislost přetržena pouze tehdy, vykazuje-li jednání poškozeného pochybení. V projednávaném případě přitom nelze mít za to, že se tato společnost dopustila pochybení, jelikož se aktivně pokusila urychlit řízení u Tribunálu a několikrát kontaktovala soudní kancelář, aby se informovala o stavu řízení.

31

Společnost Guardian Europe tedy navrhuje, aby byl tento důvod zamítnut.

32

Je třeba připomenout, jak již Soudní dvůr zdůraznil, že podmínka příčinné souvislosti stanovená v čl. 340 druhém pododstavci 2 SFEU se týká existence dostatečně přímého vztahu příčiny a následku mezi jednáním unijního orgánu a újmou, přičemž rozhodující příčinou újmy musí být vytýkané jednání, což musí žalobce doložit (rozsudek ze dne 13. prosince 2018, Evropská unie v. Kendrion, C‑150/17 P, EU:C:2018:1014, bod 52 a citovaná judikatura).

33

Pro účely prokázání přímého vztahu příčiny a následku mezi jednáním vytýkaným Evropské unii zastoupené Soudním dvorem Evropské unie a tvrzenou újmou je tedy třeba zkoumat, zda nepřiměřená délka soudního řízení ve věci T‑82/08 je rozhodující příčinou újmy plynoucí z úhrady nákladů na bankovní záruku po překročení uvedené lhůty.

34

V tomto ohledu je třeba poznamenat, že v rámci žaloby na náhradu škody podané proti Komisi za účelem náhrady nákladů vynaložených žalobci na záruku, aby dosáhli odkladu rozhodnutí o povinnosti zaplatit částky, o nichž se rozhodovalo v původním řízení, kterážto rozhodnutí byla později zrušena ab initio jejich původcem, Soudní dvůr rozhodl, že pokud rozhodnutí ukládající povinnost zaplatit pokutu umožňuje složit jistotu pro zajištění této platby a úroku z prodlení do doby, než bude rozhodnuto o žalobě podané proti tomuto rozhodnutí, újma spočívající v placení nákladů na záruku nevzniká v důsledku uvedeného rozhodnutí, nýbrž v důsledku rozhodnutí dotčené osoby zřídit záruku namísto okamžitého splnění platební povinnosti. Za těchto podmínek Soudní dvůr konstatoval, že mezi jednáním vytýkaným Komisi a tvrzenou újmou neexistuje přímá příčinná souvislost (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. února 2013, Inalca a Cremonini v. Komise, C‑460/09 P, EU:C:2013:111, body 118 a 120).

35

Tribunál přitom v bodě 160 napadeného rozsudku rozhodl, že souvislost mezi překročením přiměřené lhůty soudního rozhodování ve věci T‑82/08 a placením nákladů na bankovní záruku po překročení uvedené lhůty nemohla být přetržena původním rozhodnutím společnosti Guardian Europe nezaplatit okamžitě část pokuty uložené sporným rozhodnutím a zřídit bankovní záruku.

36

Jak konkrétně vyplývá z uvedeného bodu 160 napadeného rozsudku, dvěma okolnostmi, na jejichž základě Tribunál dospěl k závěru uvedenému v předchozím bodě tohoto rozsudku, je to, že v okamžiku, kdy společnost Guardian Europe podala žalobu ve věci T‑82/08 a kdy zřídila bankovní záruku, nebylo nedodržení přiměřené lhůty soudního rozhodování předvídatelné a tato společnost mohla legitimně očekávat, že uvedená žaloba bude projednána v přiměřené lhůtě, a dále to, že k překročení přiměřené lhůty soudního rozhodování došlo po původním rozhodnutí společnosti Guardian Europe zřídit uvedenou záruku.

37

Ani jedna z těchto dvou okolností není přitom relevantní pro konstatování, že příčinná souvislost mezi nedodržením přiměřené lhůty soudního rozhodování ve věci T‑82/08 a újmou, která vznikla společnosti Guardian Europe v důsledku placení nákladů na bankovní záruku po překročení uvedené lhůty, nemohla být přetržena rozhodnutím tohoto podniku zřídit uvedenou záruku (viz rozsudek ze dne 13. prosince 2018, Evropská unie v. Kendrion, C‑150/17 P, EU:C:2018:1014, bod 57).

38

Tak by tomu bylo totiž pouze v případě, že by bankovní záruka byla povinná, takže podnik, který podal žalobu proti rozhodnutí Komise, kterým mu byla uložena pokuta, a jenž se rozhodl zřídit bankovní záruku namísto okamžitého splnění povinnosti vyplývající z tohoto rozhodnutí, by nebyl oprávněn do data vyhlášení rozsudku o této žalobě zaplatit uvedenou pokutu a zrušit bankovní záruku, kterou zřídil (rozsudek ze dne 13. prosince 2018, Evropská unie v. Kendrion, C‑150/17 P, EU:C:2018:1014, bod 58 a citovaná judikatura).

39

Jak již přitom konstatoval Soudní dvůr, zřízení bankovní záruky závisí stejně jako její další existence na svobodné vůli dotčeného podniku vedené jeho finančními zájmy. Unijní právo totiž tomuto podniku nebrání, aby zřízenou bankovní záruku kdykoli zrušil a zaplatil uloženou pokutu, pokud se s ohledem na vývoj situace oproti podmínkám, které existovaly ke dni zřízení této záruky, domnívá, že je toto řešení pro něj výhodnější. Tak by tomu mohlo být například v případě, kdy průběh řízení před Tribunálem povede dotčený podnik k závěru, že rozsudek bude vydán později, než bylo původně plánováno, a v důsledku toho budou náklady na bankovní záruku vyšší než náklady očekávané původně při zřízení záruky (rozsudek ze dne 13. prosince 2018, Evropská unie v. Kendrion, C‑150/17 P, EU:C:2018:1014, bod 59 a citovaná judikatura).

40

Vzhledem k tomu, že v projednávaném případě nebyla ke dni 12. února 2010, tedy dva roky po podání žaloby ve věci T‑82/08, zahájena ještě ani ústní část řízení v této věci, jak vyplývá z konstatování Tribunálu v bodě 133 napadeného rozsudku, a vzhledem k tomu, že lhůta, kterou samotná společnost Guardian Europe v žalobě v prvním stupni považovala za běžnou pro vyřízení takové věci, jako je věc T‑82/08, činí přesně dva roky, je nutno konstatovat, že nejpozději dne 12. února 2010 nemohla společnost Guardian Europe nevědět, že řízení v uvedené věci bude probíhat výrazně déle, než jak původně předpokládala, a že mohla znovu zvážit, zda bankovní záruku nezruší s ohledem na to, že její udržování může vést k dalším nákladům.

41

Nedodržení přiměřené lhůty soudního rozhodování ve věci T‑82/08 za těchto podmínek nemohlo být rozhodující příčinou újmy vzniklé společnosti Guardian Europe v důsledku toho, že musela platit náklady na bankovní záruku po překročení této lhůty. K takové újmě došlo totiž v důsledku vlastního rozhodnutí společnosti Guardian Europe zachovat bankovní záruku po celou dobu řízení v této věci bez ohledu na finanční dopad, který toto rozhodnutí mělo (viz rozsudek ze dne 13. prosince 2018, Evropská unie v. Kendrion, C‑150/17 P, EU:C:2018:1014, bod 61).

42

Z výše uvedeného vyplývá, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení při výkladu pojmu „příčinná souvislost“, když konstatoval, že mezi porušením přiměřené lhůty soudního rozhodování ve věci T‑82/08 a ztrátou, která vznikla společnosti Guardian Europe v důsledku placení nákladů na bankovní záruku po překročení uvedené lhůty, existovala dostatečně přímá příčinná souvislost.

43

Vzhledem k tomu, že tento důvod kasačního opravného prostředku musí být prohlášen za opodstatněný, je třeba vyhovět kasačnímu opravnému prostředku ve věci C‑447/17 P a zrušit bod 1 výroku napadeného rozsudku.

44

Svým jediným důvodem kasačního opravného prostředku předloženým na podporu svého vedlejšího kasačního opravného prostředku ve věci C‑479/17 P, kterým je třeba se zabývat před hlavním kasačním opravným prostředkem v této věci, Evropská unie, zastoupená Soudním dvorem Evropské unie, která je navrhovatelkou uvedeného vedlejšího kasačního opravného prostředku, tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 65 napadeného rozsudku zamítl námitku nepřípustnosti vycházející z toho, že by náhrada ušlého zisku, jíž se domáhá Guardian Europe, zmařila právní účinky konečného rozhodnutí, kterým je konkrétně rozhodnutí Komise ze dne 23. prosince 2014 (dále jen „rozhodnutí z prosince 2014“).

45

Navrhovatelka v řízení o vedlejším kasačním opravném prostředku ve věci C‑479/17 P vychází ze skutečnosti, že úroky, které Komise zaplatila společnosti Guardian Europe v souladu s rozhodnutím z prosince 2014, mají nahradit škodu, která této společnosti vznikla z důvodu ztráty požitků z částky rovnající se pokutě zaplacené bez právního důvodu, a v návaznosti na to tvrdí, že návrh na náhradu škody za ušlý zisk podaný společností Guardian Europe směřuje v konečném důsledku k získání náhrady této škody ve výši, která převyšuje částku, kterou Komise použila v uvedeném rozhodnutí.

46

Pro nárokování vyšší míry návratnosti částky, kterou Guardian Europe nemohla disponovat z důvodu zaplacení uložené pokuty bez právního důvodu, měla tato společnost podat žalobu na zrušení uvedeného rozhodnutí. V rozporu s konstatováním obsaženým v bodě 64 napadeného rozsudku tak má tento návrh na náhradu škody stejný účel a účinek jako návrh na zrušení rozhodnutí z prosince 2014.

47

Za těchto podmínek měl Tribunál podle názoru navrhovatelky použít zásadu, na jejímž základě nelze konečné rozhodnutí zpochybnit žalobou na náhradu škody, která má stejný účel a účinek, jaké by měla žaloba na neplatnost, kterážto vyplývá z judikatury Soudního dvora a zejména z rozsudků ze dne 15. prosince 1966, Schreckenberg v. Komise (59/65, EU:C:1966:60), a ze dne 14. února 1989, Bossi v. Komise (346/87, EU:C:1989:59, body 31 až 35), jakož i z usnesení ze dne 4. října 2010, Ivanov v. Komise (C‑532/09 P, nezveřejněné, EU:C:2010:577, body 23 až 25), a zamítnout jako nepřípustnou žalobu společnosti Guardian Europe na náhradu škody z titulu tvrzeného ušlého zisku.

48

Guardian Europe nesouhlasí s argumenty navrhovatelky v řízení o vedlejším kasačním opravném prostředku ve věci C‑479/17 P.

49

Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury byla žaloba na náhradu škody na základě druhého pododstavce článku 340 SFEU zavedena jako autonomní procesní prostředek ve vztahu k ostatním soudním žalobám, který má v rámci systému procesních prostředků zvláštní funkci a podléhá podmínkám pro jeho použití, které jsou stanoveny s ohledem na jeho zvláštní účel, takže nepřípustnost návrhu na zrušení automaticky neznamená nepřípustnost návrhu na náhradu škody (usnesení ze dne 21. června 1993, Van Parijs a další v. Rada a Komise, C‑257/93, EU:C:1993:249, bod 14 a citovaná judikatura).

50

Platí však, že i když účastník řízení může postupovat tak, že podá žalobu na náhradu škody, přičemž žádné ustanovení ho nenutí domáhat se zrušení protiprávního aktu, který mu způsobuje újmu, nesmí tímto způsobem obcházet nepřípustnost návrhu, který se týká stejné protiprávnosti a má stejný finanční cíl (usnesení předsedy Soudního dvora ze dne 26. října 1995, Pevasa a Inpesca v. Komise, C‑199/94 P a C‑200/94 P, EU:C:1995:360, bod 27 a citovaná judikatura).

51

Žaloba na náhradu škody tak musí být prohlášena za nepřípustnou, jestliže ve skutečnosti směřuje ke zrušení individuálního rozhodnutí, které se stalo konečným, a jestliže by v případě, že by jí bylo vyhověno, měla za následek zmaření právních účinků tohoto rozhodnutí. Tak je tomu v případě, jestliže žalobce prostřednictvím žaloby na náhradu škody usiluje o dosažení výsledku, jenž je totožný s výsledkem, který by mu přinesl úspěch žaloby na neplatnost, již opomněl včas podat (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 4. října 2010, Ivanov v. Komise, C‑532/09 P, nezveřejněné, EU:C:2010:577, body 23 a 24 a citovaná judikatura).

52

Je třeba ověřit, zda – jak tvrdí navrhovatelka v řízení o vedlejším kasačním opravném prostředku ve věci C‑479/17 P – návrh na náhradu škody podaný společností Guardian Europe na základě čl. 340 druhého pododstavce SFEU za účelem získání náhrady škody vyplývající z tvrzeného ušlého zisku má za cíl dosažení výsledku, jenž je totožný s výsledkem žaloby na neplatnost, která by byla podána proti rozhodnutí z prosince 2014.

53

Jak vyplývá z bodu 24 napadeného rozsudku, svou žalobou na náhradu škody se Guardian Europe domáhala náhrady újmy, která jí údajně vznikla jednak v důsledku délky řízení ve věci T‑82/08 a jednak v důsledku porušení zásady rovného zacházení ve sporném rozhodnutí a v rozsudku ze dne 27. září 2012, Guardian Industries a Guardian Europe v. Komise (T‑82/08, EU:T:2012:494), a která spočívala v ušlém zisku z důvodu rozdílu mezi úroky zaplacenými Komisí z části pokuty, o které Soudní dvůr v rozsudku ze dne 12. listopadu 2014, Guardian Industries a Guardian Europe v. Komise (C‑580/12 P, EU:C:2014:2363), nakonec rozhodl, že byla neoprávněná, na straně jedné a příjmy, kterých by mohla dosáhnout, kdyby namísto zaplacení částky Komisi, o které Soudní dvůr nakonec rozhodl, že byla vybrána neoprávněně, tuto částku investovala do své činnosti, na straně druhé.

54

Jak navíc vyplývá z bodů 54 a 55 napadeného rozsudku, svým rozhodnutím z prosince 2014 Komise vrátila část pokuty, o které Soudní dvůr v rozsudku ze dne 12. listopadu 2014, Guardian Industries a Guardian Europe v. Komise (C‑580/12 P, EU:C:2014:2363), rozhodl, že byla vybrána neoprávněně, a zaplatila z této částky úroky ve výši 988620 eur.

55

Pokud jde o toto rozhodnutí, je třeba připomenout, že jak již uvedl Soudní dvůr, z článku 266 prvního pododstavce SFEU vyplývá, že orgán, jehož akt byl prohlášen za neplatný, je povinen přijmout opatření vyplývající z rozsudku, kterým byl tento akt prohlášen za neplatný od počátku. To vede zejména k úhradě dlužných částek a k vrácení bezdůvodného obohacení, jakož i k zaplacení úroků z prodlení. V této souvislosti Soudní dvůr upřesnil, že úhrada těchto úroků je opatřením vyplývajícím ze zrušujícího rozsudku ve smyslu čl. 266 prvního pododstavce SFEU, neboť slouží k paušální náhradě ztráty požitků plynoucích z pohledávky a má přimět dlužníka, aby co nejrychleji splnil povinnosti vyplývající ze zrušujícího rozsudku (viz rozsudek ze dne 12. února 2015, Komise v. IPK International, C‑336/13 P, EU:C:2015:83, body 29 a 30).

56

Pro účely stanovení výše úroků z prodlení, které musí být zaplaceny podniku, který uhradil pokutu uloženou Komisí, v návaznosti na zrušení této pokuty, musí tento orgán použít sazbu stanovenou za tím účelem nařízením Komise v přenesené pravomoci (EU) č. 1268/2012 ze dne 29. října 2012 o prováděcích pravidlech k nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) č. 966/2012, kterým se stanoví finanční pravidla o souhrnném rozpočtu Unie (Úř. věst. 2012, L 362, s. 1).

57

Pokud tedy podniku sankcionovanému Komisí umožňuje jeho kapitál zaplatit uloženou pokutu a tato pokuta je následně zrušena, újma spočívající ve ztrátě požitku z tohoto kapitálu je obvykle kryta zaplacením úroků z prodlení Komisí z částky zaplacené bez právního důvodu, které se určují podle nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012, přičemž v projednávaném případě činily tyto úroky 988620 eur.

58

Nelze však vyloučit, že za zvláštních okolností bude výše těchto úroků nedostatečná k zajištění náhrady celé škody, která vznikla v důsledku ztráty požitků z částky zaplacené bez právního důvodu.

59

Za takových zvláštních okolností musí přitom dotčený podnik k získání náhrady škody plynoucí ze ztráty požitků z částky zaplacené bez právního důvodu, která není kryta odpovídajícími úroky z prodlení zaplacenými Komisí, podat žalobu na náhradu škody na základě druhého pododstavce článku 340 SFEU.

60

Toto konstatování je potvrzeno druhým pododstavcem článku 266 SFEU, který stanoví, že povinnost orgánu, jehož akt byl prohlášen za neplatný, přijmout opatření vyplývající z rozsudku o neplatnosti, jež zahrnují mimo jiné zaplacení úroků z prodlení, se netýká povinností, které mohou vyplynout z použití článku 340 SFEU.

61

V projednávaném případě je třeba poznamenat, že svou žalobou na náhradu škody se Guardian Europe nedomáhá vrácení částky pokuty, o které bylo v rozsudku ze dne 12. listopadu 2014, Guardian Industries a Guardian Europe v. Komise (C‑580/12 P, EU:C:2014:2363), rozhodnuto, že byla vybrána neoprávněně, ani vyplacení úroků z této částky za dobu, po kterou jí disponovala Komise, ale ušlého zisku uvedeného v bodě 53 tohoto rozsudku.

62

Pokud jde o úroky z prodlení, je třeba rovněž uvést, že případné zrušení rozhodnutí z prosince 2014 by nemohlo vést k vyplacení jiné částky společnosti Guardian Europe, než jsou úroky z prodlení, jež mají být zaplaceny Komisí v souladu s nařízením v přenesené pravomoci č. 1268/2012.

63

Je tedy nutné konstatovat, že žaloba na náhradu škody podaná společností Guardian Europe na základě čl. 340 druhého pododstavce SFEU znějící na získání náhrady škody vyplývající z tvrzeného ušlého zisku nesměřuje k výsledku, jenž je totožný s výsledkem žaloby na neplatnost, která by byla podána proti rozhodnutí z prosince 2014.

64

Tribunál tedy v bodě 64 napadeného rozsudku právem konstatoval, že žaloba na náhradu škody podaná společností Guardian Europe ohledně údajného ušlého zisku nemá stejný účel ani účinek jako případná žaloba na neplatnost podaná proti rozhodnutí z prosince 2014, a nemůže být proto považována za nepřípustnou z důvodu zneužití řízení.

65

Tribunálu proto nelze vytýkat, že se dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 65 napadeného rozsudku zamítl námitku nepřípustnosti vycházející z toho, že by náhrada tvrzeného ušlého zisku zmařila účinky konečného rozhodnutí.

66

Vzhledem k tomu, že tedy jediný důvod vznesený na podporu vedlejšího kasačního opravného prostředku ve věci C‑479/17 P musí být zamítnut jako neopodstatněný, je třeba v důsledku toho zamítnout i tento vedlejší kasační opravný prostředek.

67

Na podporu svého kasačního opravného prostředku ve věci C‑479/17 P společnost Guardian Europe uvádí šest důvodů.

68

V rámci svého šestého důvodu kasačního opravného prostředku, který je třeba zkoumat na prvním místě, společnost Guardian Europe tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že odpovědnost Evropské unie z důvodu porušení unijního práva může vzniknout pouze v důsledku rozsudku, který byl vydán unijním soudem rozhodujícím v posledním stupni.

69

Společnost Guardian Europe totiž tvrdí, že judikatura Soudního dvora výslovně nevylučuje možnost, aby byla žaloba na náhradu škody způsobené porušením unijního práva podána proti rozhodnutí soudu rozhodujícího v nižším stupni. Zásada zakotvená v rozsudku ze dne 30. září 2003, Köbler (C‑224/01, EU:C:2003:513), není podle jejího názoru omezena na soudy rozhodující v posledním stupni.

70

Dále tvrdí, že i kdyby bylo uznáno, že odpovědnost za porušení unijního práva může založit pouze rozhodnutí soudu členského státu rozhodujícího v posledním stupni, nevyplývá z toho podle jejího tvrzení, že by tato zásada byla použitelná ve vztahu k Tribunálu, a to vzhledem k rozdílům mezi tímto soudem a soudy členských států.

71

Kromě toho uvádí, že jelikož se Soudní dvůr z podstaty věci nemůže v rozsudku dopustit porušení unijního práva, závěr uvedený v bodě 122 napadeného rozsudku vede k tomu, že by unijní soudy nemohly být nikdy uznány odpovědnými za porušení unijního práva.

72

Nakonec Guardian Europe Tribunálu vytýká, že v bodě 124 napadeného rozsudku konstatoval, že se nedovolávala závažných soudních nedostatků, zejména procesní nebo administrativní povahy.

73

Evropská unie zastoupená Soudním dvorem Evropské unie, která je odpůrkyní v řízení o hlavním kasačním opravném prostředku ve věci C‑479/17 P, s argumenty společnosti Guardian Europe nesouhlasí.

74

Pro účely posouzení opodstatněnosti výtky formulované společností Guardian Europe ohledně bodu 122 napadeného rozsudku je třeba připomenout, že v souvislosti se zásadou odpovědnosti členského státu za škody způsobené jednotlivcům porušeními unijního práva, jež mu jsou přičitatelná, Soudní dvůr rozhodl, že tato zásada je použitelná i v případě, že dotčené porušení vyplývá z rozhodnutí soudu tohoto členského státu, které nelze napadnout opravnými prostředky (viz rozsudek ze dne 30. září 2003, Köbler, C‑224/01, EU:C:2003:513, bod 50).

75

Při tomto posouzení se Soudní dvůr opřel zejména o zásadní úlohu, kterou hraje soudní moc při ochraně práv, která jednotlivcům vyplývají z unijních pravidel, a okolnost, že soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, je již z definice posledním stupněm, v němž mohou jednotlivci uplatnit práva, která jim unijní právo přiznává. V tomto posledně uvedeném ohledu Soudní dvůr zdůraznil, že vzhledem k tomu, že porušení těchto práv rozhodnutím takovéhoto soudu, jež se stalo konečným, nemůže být v zásadě předmětem nápravy, nemohou být jednotlivci zbaveni možnosti namítat odpovědnost státu, aby se tímto postupem domohli právní ochrany svých práv (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. září 2003, Köbler, C‑224/01, EU:C:2003:513, body 33 a 34).

76

Je třeba uvést, že na rozdíl od toho, co tvrdí společnost Guardian Europe, z judikatury Soudního dvora jasně vyplývá, že zásada uvedená v bodě 74 tohoto rozsudku se nepoužije v případě, že porušení unijního práva se dopustil soud členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky (v tomto ohledu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 28. července 2016, Tomášová, C‑168/15, EU:C:2016:602, bod 36).

77

Zatímco v případě nemožnosti podat vnitrostátní opravné prostředky proti rozhodnutí soudu, který rozhoduje v posledním stupni, je žaloba na náhradu škody jediným procesním prostředkem, který umožňuje zaručit obnovení porušeného práva a zajistit tak účinnou soudní ochranu práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního právního řádu, není tomu tak v případě, že jde o rozhodnutí vydaná soudy prvního stupně, jelikož proti nim lze podat vnitrostátní opravné prostředky, takže porušení unijního práva, která vyplývají z těchto posledně uvedených rozhodnutí, mohou být opravena nebo být předmětem nápravy.

78

Jak tedy uvedl generální advokát v bodě 110 svého stanoviska, podání soudní žaloby představuje vhodný způsob nápravy porušení unijního práva plynoucího z rozhodnutí vnitrostátních soudů, které nerozhodují v posledním stupni.

79

Je třeba ověřit, zda zásada, která vylučuje odpovědnost členského státu za škody způsobené jednotlivcům porušením unijního práva rozhodnutím soudu tohoto členského státu, který nerozhoduje v posledním stupni, je použitelná v rámci režimu odpovědnosti Unie podle článku 340 druhý pododstavec SFEU.

80

V tomto ohledu je nutné zaprvé poznamenat, že jak vyplývá z čl. 19 odst. 1 prvního pododstavce SEU, Soudní dvůr Evropské unie, jemuž je svěřeno zajišťovat dodržování práva při výkladu a provádění Smluv, zahrnuje několik soudů, a to Soudní dvůr, Tribunál a specializované soudy.

81

Zadruhé článek 256 SFEU stanoví, že Tribunál je příslušný rozhodovat „v prvním stupni“ o žalobách podle tohoto ustanovení a že proti rozhodnutím tohoto soudu o těchto žalobách lze podat kasační opravný prostředek k Soudnímu dvoru. Možnost podání kasačního opravného prostředku k Soudnímu dvoru je upravena rovněž článkem 56 statutu Soudního dvora Evropské unie.

82

Charakteristiky unijního soudního systému zavedeného Smlouvami za účelem zajištění soudní kontroly v unijním právním řádu tedy umožňují připodobnit Tribunál soudu členského státu, který nerozhoduje v posledním stupni, jak uvedl generální advokát v bodě 112 svého stanoviska.

83

Vzhledem k tomu, že za těchto podmínek mohou být porušení unijního práva plynoucí z rozhodnutí Tribunálu, jež mohou být předmětem kasačního opravného prostředku k Soudnímu dvoru, opravena nebo být předmětem nápravy, což – jak vyplývá z bodu 123 napadeného rozsudku – byl právě případ rozsudku ze dne 27. září 2012, Guardian Industries a Guardian Europe v. Komise (T‑82/08, EU:T:2012:494), je třeba dospět k závěru, že podání kasačního opravného prostředku představuje vhodný způsob nápravy nesprávných právních posouzení v těchto rozhodnutích, takže zásada uvedená v bodě 79 tohoto rozsudku je použitelná v rámci režimu odpovědnosti Unie podle druhého pododstavce čl. 340 SFEU u uvedených rozhodnutí.

84

Porušení unijního práva plynoucí z takového rozhodnutí Tribunálu, jako je rozsudek ze dne 27. září 2012, Guardian Industries a Guardian Europe v. Komise (T‑82/08, EU:T:2012:494), nemohou proto založit odpovědnost Unie.

85

Tribunál se tedy nedopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 122 napadeného rozsudku rozhodl, že odpovědnost Unie nemůže vzniknout v důsledku obsahu soudního rozhodnutí, které nebylo vydáno unijním soudem rozhodujícím v posledním stupni, a proto může být předmětem kasačního opravného prostředku.

86

Pokud jde o argument společnosti Guardian Europe uvedený v bodě 72 tohoto rozsudku a týkající se posouzení Tribunálu obsaženého v bodě 124 napadeného rozsudku, jak uvedl generální advokát v bodě 121 svého stanoviska, na rozdíl od toho, co tvrdí tato společnost, ze žaloby podané k Tribunálu jasně vyplývá, že žaloba na náhradu škod údajně způsobených rozsudkem ze dne 27. září 2012, Guardian Industries a Guardian Europe v. Komise (T‑82/08, EU:T:2012:494), byla založena pouze na tom, že Tribunál v tomto rozsudku nezohlednil judikaturu Soudního dvora. Tribunálu proto nelze vytýkat, že v bodě 124 napadeného rozsudku konstatoval, že se argumentace navrhovatelky v tomto ohledu neopírá o existenci závažných soudních nedostatků, které ovlivňují činnost unijního soudu.

87

Šestý důvod kasačního opravného prostředku je proto třeba zamítnout jako neopodstatněný.

88

V rámci prvního a čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku, které je třeba zkoumat společně, společnost Guardian Europe vytýká Tribunálu, že v bodech 103 a 153 napadeného rozsudku uvedl, že osobně nenesla břemeno spojené s úhradou pokuty uložené Komisí, a že tedy nemůže tvrdit, že utrpěla skutečnou a určitou škodu vyvozovanou z tvrzeného ušlého zisku v důsledku porušení přiměřené lhůty soudního rozhodování ve věci T‑82/08, jakož i v důsledku porušení zásady rovného zacházení ve sporném rozhodnutí a v rozsudku ze dne 27. září 2012, Guardian Industries a Guardian Europe v. Komise (T‑82/08, EU:T:2012:494).

89

Guardian Europe především tvrdí, že Tribunál nesprávně vyložil pojem „podnik“ ve smyslu unijního práva. Vzhledem k tomu, že v průběhu správního řízení před Komisí, které vedlo k přijetí sporného rozhodnutí, byla skupina Guardian vždy považována za „jediný podnik“ ve smyslu unijního práva, jelikož pokuta uložená společnosti Guardian Europe byla vypočtena na základě hodnoty tržeb skupiny Guardian, a nikoliv na základě hodnoty tržeb společnosti Guardian Europe, měla být skupina Guardian považována za „jediný podnik“ rovněž pro účely posouzení, v rámci druhého pododstavce článku 340 SFEU, újmy plynoucí z porušení článku 47 Listiny Tribunálem a porušení zásady rovného zacházení ze strany Komise, jakož i Tribunálu.

90

Společnost Guardian Europe má rovněž za to, že Tribunál nemohl při posouzení existence její osobní újmy nevědět o existenci vazeb skupiny na její dceřiné společnosti, jedná-li se navíc o dceřiné společnosti, v nichž měla stoprocentní podíl.

91

Nakonec Guardian Europe tvrdí, že Soudní dvůr má veškeré informace požadované k přiznání odškodnění za účelem náhrady ušlého zisku, který jí údajně vznikl v důsledku těchto porušení.

92

Evropská unie, zastoupená Soudním dvorem Evropské unie, argumenty společnosti Guardian Europe zpochybňuje.

93

Komise v první řadě uvádí, že Tribunál měl dopět k závěru, že u žaloby na náhradu škody z důvodu porušení zásady rovného zacházení ve sporném rozhodnutí došlo k promlčení. Podle názoru Komise se jedná o otázku přípustnosti, a tedy nepominutelnou podmínku řízení, kterou unijní soud může, a dokonce musí posoudit i bez návrhu.

94

Podpůrně Komise tvrdí, že čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku musí být odmítnut jako nepřípustný, jelikož žaloba na náhradu škody z důvodu ušlého zisku podaná proti Komisi představuje opožděné zpochybnění rozhodnutí o vrácení přeplatku na předběžné platbě pokuty.

95

Podpůrněji Komise tvrdí, že se Tribunál každopádně nedopustil žádného pochybení, když dospěl k závěru, že společnost Guardian Europe neutrpěla žádnou újmu, když pokutu předběžně zaplatila. V rozporu s tím, co tvrdí Guardian Europe, nebyla totiž tato společnost považována pro účely stanovení pokuty ve sporném rozhodnutí za jediný podnik ve smyslu unijního práva. Podle názoru Komise lze za odpovědné za protiprávní jednání považovat pouze entity nadané právní osobností.

96

Konečně ještě podpůrněji Komise poukazuje na to, že i v případě, že by byly argumenty předložené v rámci čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku uznány, neutrpěla Guardian Europe újmu v podobě ušlého zisku z důvodu tvrzeného dostatečně závažného porušení zásady rovného zacházení ve sporném rozhodnutí. V tomto ohledu Komise poznamenává, že vzhledem k tomu, že společnost Guardian Europe neuskutečňovala závislé prodeje, vedlo použití metody výpočtu pokut zahrnující takové prodeje ve skutečnosti pouze ke zvýšení pokut uložených ostatním adresátům.

97

Pokud jde zaprvé o argumentaci společnosti Guardian Europe ohledně údajného ušlého zisku, který utrpěla z důvodu porušení zásady rovného zacházení v rozsudku ze dne 27. září 2012, Guardian Industries a Guardian Europe v. Komise (T‑82/08, EU:T:2012:494), Tribunál, jak vyplývá z bodů 122 až 125 napadeného rozsudku, zamítl žalobu na náhradu škody vycházející z tohoto údajného porušení nikoli na základě konstatování v bodech 103 a 153 tohoto rozsudku, že navrhovatelka osobně nenesla břemeno spojené s úhradou pokuty uložené sporným rozhodnutím, ale z důvodu že odpovědnost Unie nemůže vzniknout v důsledku soudního rozhodnutí, které nebylo vydáno soudem Unie rozhodujícím v posledním stupni. Z toho vyplývá, že tato argumentace se zakládá na nesprávném pochopení napadeného rozsudku, a je tedy nepodložená, a to tím spíše, že Tribunál, jak vyplývá z bodu 84 tohoto rozsudku, v každém případě právem rozhodl, že takové porušení nemůže založit odpovědnost Unie na základě čl. 340 druhého pododstavce SFEU.

98

Zadruhé je třeba uvést, že jak vyplývá z bodů 93 a 94 tohoto rozsudku, Komise ve své kasační odpovědi zpochybňuje to, že Tribunál v bodech 46 a 65 napadeného rozsudku zamítl námitky nepřípustnosti vycházející z promlčení v případě žaloby na náhradu majetkové újmy, která byla údajně způsobena porušením zásady rovného zacházení ve sporném rozhodnutí, jakož i z toho, že by náhrada ušlého zisku vyplývajícího z takového porušení zmařila právní účinky rozhodnutí z prosince 2014. Podle Komise jsou tyto námitky nepřípustnosti nepominutelnými podmínkami řízení, a proto se jimi Soudní dvůr musí zabývat i bez návrhu.

99

V této souvislosti je třeba ohledně námitky nepřípustnosti vycházející z promlčení v případě uvedené žaloby třeba připomenout, že Soudní dvůr již rozhodl, že promlčení je důvodem pro námitku nepřípustnosti, který na rozdíl od případu procesních lhůt nelze zkoumat i bez návrhu, nýbrž vyvolává zánik práva domáhat se žalobou náhrady škody výlučně na návrh žalovaného (rozsudek ze dne 8. listopadu 2012, Evropaïki Dynamiki v. Komise, C‑469/11 P, EU:C:2012:705, bod 54), a že dodržení promlčecí lhůty nemůže být unijním soudem zkoumáno i bez návrhu, ale návrh v takovém smyslu musí být vznesen dotčeným účastníkem řízení (rozsudek ze dne 14. června 2016, Marchiani v. Parlament, C‑566/14 P, EU:C:2016:437, bod 94 a citovaná judikatura).

100

Je tedy nutno konstatovat, že pokud Komise požadovala, aby Soudní dvůr zrušil bod 46 napadeného rozsudku, kterým byla zamítnuta tato námitka nepřípustnosti, měla podat pro tyto účely vedlejší kasační opravný prostředek, jak vyplývá z článků 174, 176 a 178 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora.

101

Pokud jde o námitku nepřípustnosti vycházející z toho, že by žaloba na náhradu ušlého zisku, který údajně vznikl v důsledku porušení zásady rovného zacházení ve sporném rozhodnutí, zmařila právní účinky rozhodnutí z prosince 2014, aniž je dotčena otázka, zda se touto námitkou nepřípustnosti může Soudní dvůr zabývat i bez návrhu, je třeba uvést, že argumentací Komise je Tribunálu vytýkáno stejné nesprávné právní posouzení, jako je to, jehož se týká jediný důvod vznesený na podporu vedlejšího kasačního opravného prostředku ve věci C‑479/17 P, který podala Evropská unie zastoupená Soudním dvorem Evropské unie. Jak je přitom uvedeno v bodě 66 tohoto rozsudku, tento důvod se zamítá jako neopodstatněný.

102

Zatřetí stran argumentace společnosti Guardian Europe, podle níž Tribunál v bodech 103 a 153 napadeného rozsudku nesprávně vyložil pojem „podnik“ ve smyslu unijního práva, je třeba připomenout, že Soudní dvůr již rozhodl, že volbou autorů Smluv bylo použít pojem „podnik“ pro označení osoby, která porušila právo hospodářské soutěže a může být sankcionována podle článků 101 nebo 102 SFEU, a nikoli pojem „společnost“ nebo „právnická osoba“ použitý v článku 54 SFEU (rozsudek ze dne 18. července 2013, Schindler Holding a další v. Komise, C‑501/11 P, EU:C:2013:522, bod 102).

103

Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že unijní právo v oblasti hospodářské soutěže se vztahuje na činnosti podniků a pojem „podnik“ zahrnuje jakoukoli entitu vykonávající hospodářskou činnost nezávisle na právním postavení této entity a způsobu jejího financování (rozsudek ze dne 27. dubna 2017, Akzo Nobel a další v. Komise, C‑516/15 P, EU:C:2017:314, bod 47, jakož i citovaná judikatura).

104

Soudní dvůr rovněž upřesnil, že pojem „podnik“ musí být v tomto kontextu chápán jako pojem označující hospodářskou jednotku, i když z právního hlediska je tato hospodářská jednotka složena z více fyzických nebo právnických osob (rozsudek ze dne 27. dubna 2017, Akzo Nobel a další v. Komise, C‑516/15 P, EU:C:2017:314, bod 48, jakož i citovaná judikatura).

105

Pojem „podnik“ ve smyslu uvedeném v předchozím bodě tohoto rozsudku je tedy použit specificky pro účely uplatňování relevantních ustanovení unijního práva hospodářské soutěže, a zejména pro účely určení osoby, která porušila články 101 a 102 SFEU.

106

Tento pojem se naopak nepoužije v rámci žaloby na náhradu škody na základě druhého pododstavce článku 340 SFEU. Jak totiž uvedl generální advokát v bodě 73 svého stanoviska, taková žaloba je žalobou podle obecného práva upravenou obecnými procesními předpisy, které podléhají v projednávané věci právu obchodních společností a jsou nezávislé na logice odpovědnosti platné podle kartelového práva.

107

Tribunál se tedy v bodech 103 a 153 napadeného rozsudku nedopustil nesprávného výkladu pojmu „podnik“ ve smyslu unijního práva.

108

Začtvrté stran výtky společnosti Guardian Europe ohledně skutečných vztahů s jejími dceřinými společnostmi, která se vztahuje ke konstatování Tribunálu v bodech 103 a 153 napadeného rozsudku, podle něhož tato společnost nenesla osobně břemeno spojené s úhradou pokuty, je třeba na úvod připomenout, že pokud osoba uplatňuje nárok na náhradu škody, který je jí vlastní, musí zejména prokázat, že újma, jejíž náhrady se domáhá, byla způsobena jí osobně.

109

V projednávaném případě je třeba ohledně újmy, jíž se dovolává společnost Guardian Europe z titulu ušlého zisku připomenout, že jak vyplývá ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, není zpochybněno, že část pokuty ve výši 148000000 eur uložené solidárně společnosti Guardian Europe a její mateřské společnosti, a to 111000000 eur, byla okamžitě zaplacena Komisi v průběhu března 2008, a k pokrytí zůstatku ve výši 37000000 byla zřízena bankovní záruka, a dále, že v červenci 2013 byla tato záruka zrušena, přičemž Komisi byla následně zaplacena celková částka ve výši 48263003 eur odpovídající celkovému zůstatku pokuty navýšené o úroky.

110

Není rovněž sporné, že v návaznosti na rozsudek ze dne 12. listopadu 2014, Guardian Industries a Guardian Europe v. Komise (C‑580/12 P, EU:C:2014:2363), kterým byla zejména snížena uvedená pokuta na částku 103600000 eur, vyšlo najevo, že částka 7400000 eur představující přebytek z původní platby 111000000 eur ve vztahu k pokutě, kterou Soudní dvůr upravil, jakož i částka 48263003 eur zaplacená Komisi v důsledku zrušení bankovní záruky, tedy celková částka 55663003 eur, byly zaplaceny bez právního důvodu.

111

V této souvislosti požadovala společnost Guardian Europe na základě žaloby na náhradu škody údajně způsobené v důsledku porušení zásady rovného zacházení podané k Tribunálu odškodnění ve výši 9292000 eur z titulu ušlého zisku, která jí údajně vznikla v období od března 2008, tedy data zaplacení částky ve výši 111000000 eur, do 12. listopadu 2014, data vydání rozsudku Soudního dvora, kterým byla snížena uložená pokuta. Tvrzený ušlý zisk měl konkrétně spočívat v rozdílu mezi úroky vrácenými Komisí v návaznosti na snížení pokuty provedené Soudním dvorem na jedné straně a příjmy, kterých by společnost Guardian Europe mohla v uvedeném období dosáhnout, kdyby namísto zaplacení částky ve výši 55663003 eur vybrané bez právního důvodu investovala tuto částku do svých činností, na straně druhé.

112

Guardian Europe navíc v rámci žaloby na náhradu údajně vzniklé újmy z důvodu porušení přiměřené lhůty soudního rozhodování ve věci T‑82/08 podané k Tribunálu požadovala odškodnění ve výši 1671000 eur z titulu ušlého zisku, který údajně utrpěla v průběhu období od 12. února 2010, tedy data, kdy měl být podle jejího názoru vydán rozsudek ve věci T‑82/08, do 27. září 2012, tedy data vydání rozsudku, kterým byla ukončena tato věc, z důvodu porušení přiměřené lhůty soudního rozhodování v uvedené věci. Tvrzený ušlý zisk měl konkrétně spočívat v rozdílu mezi částí úroků vrácených Komisí v důsledku snížení pokuty provedeného Soudním dvorem za uvedené období na jedné straně a příjmy, kterých by společnost Guardian Europe mohla v tomtéž období dosáhnout, pokud by namísto okamžitého bezdůvodného zaplacení částky ve výši 7400000 eur investovala tuto částku do svých činností.

113

Jak přitom vyplývá ze zjištění Tribunálu v bodech 100 až 102 napadeného rozsudku stran částky 111000000 eur zaplacené Komisi v průběhu března 2008, částka 20000000 eur byla zaplacena společností Guardian Industries. Zbývající částku ve výši 91000000 eur sice Komisi zaplatila společnost Guardian Europe, to však nemění nic na tom, že na základě několika dohod uzavřených mezi společností Guardian Europe a jejími sedmi dceřinými společnostmi byly posledně uvedené těmi, kdo z účetního a finančního hlediska nesly od 31. prosince 2007 náklady na část pokuty uložené Komisí odpovídající této částce 91000000 eur v souladu s rozdělením vyplývajícím z uvedených dohod. Pokud jde o částku 48263003 eur zaplacenou v červenci 2013, zaplatila část této částky Komisi přímo každá z těchto jejích sedmi dceřiných společností.

114

Z toho vyplývá, že bezdůvodně zaplacená částka ve výši 55663003 eur, včetně částky 7400000 eur zaplacené Komisi v průběhu měsíce března 2008, nebyla ve skutečnosti zaplacena společností Guardian Europe, ale zčásti jejími sedmi dceřinými společnostmi a částečně společností Guardian Industries, což navíc Guardian Europe nepopírá.

115

Je však třeba zohlednit skutečnost, jak společnost Guardian Europe uvádí ve svém vyjádření jak před Soudním dvorem tak i, jak již učinila, před Tribunálem, že podíl této společnosti v těchto dceřiných společnostech činil 100 %. Za těchto podmínek, jak v podstatě uvedl generální advokát v bodě 79 svého stanoviska, představuje totiž ochuzení uvedených dceřiných společností v návaznosti na zaplacení dotčené pokuty finanční újmu, kterou nese společnost, na níž jsou tyto dceřiné společnosti zcela závislé. S ohledem na tuto okolnost Tribunál nemohl, aniž se dopustil nesprávného právního posouzení, dospět na základě skutečnosti, že dceřiné společnosti Guardian Europe uhradily tuto pokutu, ke konstatování, že tato společnost nenesla osobně břemeno spojené s úhradou uvedené pokuty, ani z tohoto důvodu učinit závěr, že se Guardian Europe nemůže domáhat náhrady ušlého zisku zmíněného v bodech 111 a 112 tohoto rozsudku.

116

Toto nesprávné právní posouzení však nemůže zpochybnit to, že Tribunál zamítl návrhy na náhradu škody předložené společností Guardian Europe z titulu uvedeného ušlého zisku. Tato společnost totiž může účinně tvrdit, že jí osobně vznikla skutečná a určitá škoda spočívající v ušlém zisku, který souvisí s nemožností investovat do svých činností částky zaplacené bez právního důvodu Komisi jejími sedmi dceřinými společnostmi a společností Guardian Industries, pouze pokud prokáže, že kdyby tyto podniky mohly těmito částkami disponovat, investovaly by je do činností společnosti Guardian Europe.

117

Guardian Europe přitom nepředložila žádný důkaz, který by umožnil takovou okolnost prokázat, jelikož tato společnost pouze uvedla, že zaplacení pokuty jejími dceřinými společnostmi a společností Guardian Industries vedlo ke snížení jejích příjmů, což mělo dopady na její činnost v Evropě.

118

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že Tribunál právem zamítl žaloby na náhradu škody v důsledku výše uvedeného ušlého zisku.

119

První a čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku musí být tedy zamítnuty.

120

Svým druhým důvodem kasačního opravného prostředku Guardian Europe tvrdí, že Tribunál nesprávně vyložil pojem „podnik“ ve smyslu unijního práva a zkreslil důkazy, které předložila Guardian Europe, když jí přiznal pouze 82 % částky, kterou požadovala z titulu nákladů na bankovní záruku, které zaplatila po uplynutí přiměřené lhůty pro vydání rozsudku ve věci T‑82/08, z důvodu, že mateřská společnost společnosti Guardian Europe, tj. Guardian Industries, zaplatila 18 % z této částky.

121

Vzhledem k tomu, že se tento důvod kasačního opravného prostředku týká výše přiznané náhrady majetkové újmy Tribunálem, která vznikla společnosti Guardian Europe z důvodu placení nákladů na bankovní záruku po překročení přiměřené lhůty soudního rozhodování ve věci T‑82/08, a že jak vyplývá z bodu 43 tohoto rozsudku, bod 1 výroku napadeného rozsudku byl zrušen, není již namístě tento důvod zkoumat.

122

V rámci třetího a pátého důvodu kasačního opravného prostředku, které je třeba zkoumat společně, společnost Guardian Europe vytýká Tribunálu, že se dopustil nesprávného právního posouzení, když zamítl její návrhy na náhradu škody z údajného poškození jejího dobrého jména, k čemuž došlo v důsledku porušení přiměřené lhůty soudního rozhodování ve věci T‑82/08, jakož i z porušení zásady rovného zacházení ve sporném rozhodnutí a v rozsudku ze dne 27. září 2012, Guardian Industries a Guardian Europe v. Komise (T‑82/08, EU:T:2012:494), když vycházel z nedostatečného prokázání uplatňované nemajetkové újmy a ze skutečnosti, že veškeré poškození jejího dobrého jména vyplývající z těchto porušení bylo dostatečně napraveno konstatováním porušení přiměřené lhůty soudního rozhodování ve věci T‑82/08, jakož i zrušením sporného rozhodnutí a snížením pokuty ze strany Soudního dvora.

123

Guardian Europe zdůrazňuje, že nárok na náhradu nemajetkové újmy spočívá v samotném účelu práva na projednání své věci v přiměřené lhůtě podle článku 47 Listiny a že judikatura Evropského soudu pro lidská práva připouští existenci domněnky, že nepřiměřená délka řízení způsobuje nemajetkovou újmu.

124

Guardian Europe kromě toho tvrdí, že skutečnost, že jí Komise uložila ve sporném rozhodnutí nejvyšší pokutu, vyvolávala dojem, že tato společnost byla hlavním účastníkem kartelové dohody vytýkané v tomto rozhodnutí, přestože byla nejmenším výrobcem a její účast na této kartelové dohodě trvala nejkratší dobu, přičemž tento dojem byl napraven až poté, co Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 12. listopadu 2014, Guardian Industries a Guardian Europe v. Komise (C‑580/12 P, EU:C:2014:2363), snížil výši pokuty uložené společnosti Guardian Europe na druhou nejnižší částku z důvodu porušení zásady zákazu diskriminace ze strany Komise.

125

„Relativní podíl“ společnosti Guardian Europe na protiprávním jednání tak byl po příliš dlouhou udržován na nepřiměřeně vysoké úrovni, což by mělo umožnit domáhat se náhrady škody bez nutnosti předložit jakýkoliv další důkaz.

126

Nakonec společnost Guardian Europe tvrdí, že konstatování porušení přiměřené lhůty soudního rozhodování ani zrušení sporného rozhodnutí a snížení pokuty Soudním dvorem nepředstavují přiměřenou nápravu poškození dobrého jména, které přetrvávalo až do uvedeného konstatování a uvedeného zrušení.

127

V tomto ohledu společnost Guardian Europe připomíná, že pokuty uložené Komisí podnikům, které porušují pravidla unijního práva hospodářské soutěže, jsou zveřejňovány, takže účastníci trhu, včetně spotřebitelů, se o nich dozvědí. Společnost Guardian Europe tak byla v dotčeném období neprávem vnímána jako hlavní protagonista kartelové dohody vytýkané ve sporném rozhodnutí.

128

Za těchto okolností má společnost Guardian Europe za to, že jedinou náležitou formu nápravy představuje v projednávané věci peněžitá náhrada vypočtená jako procentní částka z její pokuty, jak údajně Tribunál rozhodl v rozsudku ze dne 16. června 2011, Bavaria v. Komise (T‑235/07, EU:T:2011:283, body 342 a 343).

129

Evropská unie, zastoupená Soudním dvorem Evropské unie, argumenty společnosti Guardian Europe zpochybňuje.

130

Komise se opírá zejména o rozsudek ze dne 28. února 2013, Inalca a Cremonini v. Komise (C‑460/09 P, EU:C:2013:111, bod 99), a v této souvislosti tvrdí, že možnost podat žalobu na náhradu škody z důvodu údajného poškození dobrého jména společnosti Guardian Europe plynoucího ze sporného rozhodnutí je promlčena, jelikož takový zásah nemá opakovanou povahu a došlo k němu v plném rozsahu v okamžiku přijetí tohoto rozhodnutí.

131

Podpůrně Komise tvrdí, že argumenty společnosti Guardian Europe nejsou opodstatněné.

132

Zaprvé stran argumentace společnosti Guardian Europe ohledně údajného ušlého zisku, který měla utrpět z důvodu porušení zásady rovného zacházení v rozsudku ze dne 27. září 2012, Guardian Industries a Guardian Europe v. Komise (T‑82/08, EU:T:2012:494), Tribunál, jak vyplývá z bodů 122 až 125 napadeného rozsudku, zamítl návrh na náhradu škody způsobené tímto domnělým porušením nikoli na základě neprokázání uplatňované nemajetkové újmy nebo skutečnosti, že veškeré poškození dobrého jména navrhovatelky vyplývající z tohoto porušení bylo dostatečně napraveno, ale proto, že odpovědnost Unie nemůže vzniknout z důvodu soudního rozhodnutí, které nebylo vydáno unijním soudem rozhodujícím v posledním stupni. Z toho vyplývá, že tyto argumenty vycházejí z nesprávného pochopení napadeného rozsudku, a jsou tedy nepodložené, a to tím spíše, že jak vyplývá z bodu 84 tohoto rozsudku, Tribunál v každém případě právem shledal, že takové porušení nemůže založit odpovědnost Unie na základě čl. 340 druhého pododstavce SFEU.

133

Zadruhé k argumentaci Komise týkající se promlčení žaloby na náhradu škody plynoucí z domnělého poškození dobrého jména společnosti Guardian Europe v důsledku porušení zásady rovného zacházení ve sporném rozhodnutí, je nutno uvést, že vzhledem k tomu, že jak vyplývá z judikatury připomenuté v bodě 99 tohoto rozsudku, není třeba zkoumat z úřední povinnosti, zda taková žaloba byla podána v promlčecí lhůtě, která se na ni vztahuje, měla být tato argumentace předmětem vedlejšího kasačního opravného prostředku podaného Komisí v souladu s články 174, 176 a 178 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora.

134

Zatřetí společnost Guardian Europe zpochybňuje důvody, které vedly Tribunál k tomu, že v bodech 115 a 148 napadeného rozsudku zamítl její návrhy na náhradu újmy spočívající v údajném poškození jejího dobrého jména v důsledku porušení zásady rovného zacházení ve sporném rozhodnutí, jakož i porušení přiměřené lhůty soudního rozhodování ve věci T‑82/08, tedy že neprokázala, že tato porušení byla s to poškodit její dobré jméno, jak bylo konstatováno v bodech 113 a 145 napadeného rozsudku, a že za předpokladu, že by tato porušení vedla k poškození dobrého jména společnosti Guardian Europe, byla konstatování porušení přiměřené lhůty soudního rozhodování ve věci T‑82/08, jakož i zrušení sporného rozhodnutí a snížení výše pokuty Soudním dvorem dostatečná k nápravě tvrzené nemajetkové újmy, jak bylo konstatováno v bodech 114 a 146 napadeného rozsudku.

135

Pokud jde zaprvé o body 113 a 145 napadeného rozsudku, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že újma, jejíž náhrada je požadována v rámci žaloby na určení mimosmluvní odpovědnosti Unie na základě druhého pododstavce článku 340 SFEU, musí být skutečná a určitá. Pro založení mimosmluvní odpovědnosti Evropské unie musí škoda vyplývat dostatečně přímým způsobem z protiprávního jednání orgánů. Podle ustálené judikatury Soudního dvora je každopádně věcí účastníka řízení, který namítá mimosmluvní odpovědnosti Unie, aby podal přesvědčivé důkazy o existenci i rozsahu tvrzené újmy, jakož i o existenci dostatečně přímého vztahu příčiny a následku mezi jednáním dotčeného orgánu a tvrzenou újmou (rozsudek ze dne 30. května 2017, Safa Nicu Sepahan v. Rada, C‑45/15 P, EU:C:2017:402, body 61, 62 a citovaná judikatura).

136

Z toho vyplývá, že argumenty společnosti Guardian Europe, podle nichž existovala v projednávaném případě domněnka existence tvrzené nemajetkové újmy, která ji zbavila jakékoli důkazní povinnosti v tomto ohledu, jsou neopodstatněné.

137

V této souvislosti je navíc třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je pouze Tribunál příslušný ke zjišťování a posuzování skutkového stavu a v zásadě k posuzování důkazů, které zohledňuje na podporu tohoto skutkového stavu. Pokud totiž tyto důkazy byly získány řádně a byly dodrženy obecné právní zásady a procesní pravidla použitelná v oblasti důkazního břemene a provádění důkazů, přísluší pouze Tribunálu posoudit hodnotu, kterou je třeba přiznat důkazům, jež mu byly předloženy. Takové posouzení tudíž s výhradou případu zkreslení těchto důkazů nepředstavuje právní otázku, která by jako taková podléhala přezkumu Soudního dvora. Kromě toho musí takové zkreslení vyplynout zjevným způsobem z písemností ve spise, aniž je nutné provést nové posouzení skutkového stavu a důkazů (rozsudek ze dne 16. června 2016, Evonik Degussa a AlzChem v. Komise, C‑155/14 P, EU:C:2016:446, bod 23 a citovaná judikatura).

138

V projednávaném případě v bodě 112 napadeného rozsudku Tribunál konstatoval, že argumentace společnosti Guardian Europe, podle níž sporné rozhodnutí vyvolalo mylný dojem ohledně její role v kartelové dohodě týkající se plochého skla, nebyla podložena důkazy, které by prokazovaly, že svou závažností by porušení zásady rovného zacházení v tomto rozhodnutí mohlo poškodit její dobré jméno nad rámec důsledků spojených s její účastí na kartelové dohodě.

139

Kromě toho v bodě 144 napadeného rozsudku Tribunál konstatoval, že argumenty společnosti Guardian Europe, podle nichž byla po delší dobu vnímána jako společnost nesoucí zvláštní odpovědnost za dotčené protiprávní jednání z důvodu porušení přiměřené lhůty soudního rozhodování ve věci T‑82/08, nejsou podloženy důkazy umožňujícími prokázat, že nepřiměřená délka soudního řízení mohla mít svou závažností dopad na její dobré jméno nad rámec poškození způsobeného sporným rozhodnutím.

140

Je třeba uvést, že společnost Guardian Europe neprokázala ani netvrdila, že posouzení uvedená v bodech 112 a 144 napadeného rozsudku spočívají na zkreslení důkazů.

141

Za těchto podmínek Tribunál v bodech 113 a 145 napadeného rozsudku právem rozhodl, že Guardian Europe neprokázala, že porušení zásady rovného zacházení, k němuž došlo ve sporném rozhodnutí, jakož i porušení přiměřené lhůty soudního rozhodování ve věci T‑82/08, mohly poškodit její dobré jméno, a zamítl proto v bodech 115 a 148 napadeného rozsudku návrhy na náhradu škody podané v této souvislosti.

142

Pokud jde zadruhé o důvody uvedené v bodech 114 a 146 napadeného rozsudku, ze samotného znění těchto bodů jasně vyplývá, že tyto důvody jsou nadbytečné, jelikož odůvodnění uvedené v bodech 113 a 145 napadeného rozsudku postačuje k zamítnutí návrhů na náhradu škody spočívající v údajném poškození dobrého jména, kterého se dovolává společnost Guardian Europe.

143

V tomto ohledu je třeba připomenout, že v souladu s judikaturou Soudního dvora platí, že postačuje-li některý z důvodů použitých Tribunálem k odůvodnění výroku jeho rozsudku, případné vady jiného důvodu, který je rovněž v předmětném rozsudku použit, nemají každopádně na uvedený výrok žádný vliv, takže důvod kasačního opravného prostředku, který na ně poukazuje, je irelevantní a musí být zamítnut (rozsudek ze dne 29. dubna 2004, Komise v. CAS Succhi di Frutta, C‑496/99 P, EU:C:2004:236, bod 68 a citovaná judikatura).

144

Třetí a pátý důvod kasačního opravného prostředku je tedy třeba zamítnout jako zčásti irelevantní a zčásti neopodstatněné.

145

Podle článku 61 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie zruší Soudní dvůr rozhodnutí Tribunálu, pokud je opravný prostředek opodstatněný. Soudní dvůr může vydat sám konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje, nebo věc vrátit zpět Tribunálu k rozhodnutí.

146

Vzhledem k tomu, že v projednávaném případě bylo kasačnímu opravnému prostředku ve věci C‑447/17 P vyhověno a bod 1 výroku napadeného rozsudku byl zrušen, má Soudní dvůr za to, že je třeba vydat konečné rozhodnutí o žalobě na náhradu škody podané společností Guardian Europe v rozsahu, v němž směřuje k náhradě škody, která jí údajně vznikla z důvodu placení nákladů na bankovní záruku po uplynutí přiměřené lhůty k vydání rozsudku ve věci T‑82/08.

147

V tomto ohledu je třeba připomenout, že z ustálené judikatury vyplývá, že vznik mimosmluvní odpovědnosti Unie ve smyslu čl. 340 druhého pododstavce SFEU je vázán na splnění souboru podmínek, a sice protiprávnosti jednání vytýkaného unijnímu orgánu, skutečné existence škody a existence příčinné souvislosti mezi jednáním tohoto orgánu a uplatňovanou škodou (rozsudek ze dne 20. září 2016, Ledra Advertising a další v. Komise a ECB, C‑8/15 P až C‑10/15 P, EU:C:2016:701, bod 64 a citovaná judikatura).

148

Jak již Soudní dvůr rozhodl, není-li jedna z těchto podmínek splněna, musí být žaloba v plném rozsahu zamítnuta, a není nutné zkoumat ostatní podmínky mimosmluvní odpovědnosti Unie (rozsudek ze dne 14. října 1999, Atlanta v. Evropské společenství, C‑104/97 P, EU:C:1999:498, bod 65 a citovaná judikatura). Mimoto unijní soud není povinen zkoumat tyto podmínky v pevně určeném pořadí (rozsudek ze dne 18. března 2010, Trubowest Handel a Makarov v. Rada a Komise, C‑419/08 P, EU:C:2010:147, bod 42 a citovaná judikatura).

149

Z důvodů uvedených v bodech 32 až 41 tohoto rozsudku musí být žaloba na náhradu škody podaná společností Guardian Europe k Tribunálu zamítnuta v rozsahu, v němž směřuje k získání náhrady škody ve výši 936000 eur z titulu domnělé majetkové újmy, která spočívá v placení nákladů na bankovní záruku po uplynutí přiměřené lhůty k vydání rozsudku ve věci T‑82/08.

150

Článek 184 odst. 2 jednacího řádu stanoví, že je-li kasační opravný prostředek opodstatněný a Soudní dvůr vydá sám konečné rozhodnutí ve věci, rozhodne o nákladech řízení.

151

Podle čl. 138 odst. 1 tohoto jednacího řádu, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě čl. 184 odst. 1 uvedeného jednacího řádu, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

152

Vzhledem k tomu, že Evropská unie zastoupená jak Soudním dvorem Evropské unie, tak i Komisí požadovala po společnosti Guardian Europe náhradu nákladů řízení a tato společnost neměla úspěch ohledně žádného ze svých důvodů jak v řízení o kasačním opravném prostředku ve věci C‑447/17 P, tak v řízení o hlavním kasačním opravném prostředku ve věci C‑479/17 P, je důvodné této společnosti uložit, aby nesla vlastní náklady řízení a nahradila veškeré náklady řízení vynaložené Evropskou unií, zastoupenou jak Soudním dvorem Evropské unie, tak i Komisí, a to v prvním stupni řízení i v řízení o těchto dvou kasačních opravných prostředcích.

153

Vzhledem k tomu, že Guardian Europe požadovala po Evropské unii zastoupené Soudním dvorem Evropské unie náhradu nákladů řízení a tato neměla úspěch ohledně svého jediného důvodu v řízení o vedlejším kasačním opravném prostředku ve věci C‑479/17 P, je důvodné posledně uvedené uložit, aby nesla vlastní náklady řízení a nahradila veškeré náklady řízení vynaložené společností Guardian Europe v rámci uvedeného vedlejšího kasačního opravného prostředku.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto: