–

za A T. Hermannem, advokat,

–

za dánskou vládu J. Nymannem-Lindegrenem, jakož i M. S. Wolff a P. Z. L. Ngo, jako zmocněnkyněmi,

–

za Evropskou komisi H. Støvlbækem a M. Kellerbauerem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 45 SFEU.

2

Tato žádost byla podána v průběhu řízení zahájeného A za účelem povolení oddlužení.

3

Článek 84 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848 ze dne 20. května 2015 o insolvenčním řízení (Úř. věst. 2015, L 141, s. 19, a oprava Úř. věst. 2016, L 349, s. 9) stanoví:

„Ustanovení tohoto nařízení se vztahují pouze na insolvenční řízení zahájená nejdříve 26. června 2017. Jednání dlužníka učiněná přede dnem použitelnosti tohoto nařízení se i nadále řídí právem, které se na ně vztahovalo v době, kdy byla učiněna.“

4

Podle § 3 konkursloven (insolvenční zákon) platí, že:

„1.   Návrh na restrukturalizaci dluhu, konkurz nebo oddlužení se podává u insolvenčního soudu v místě, kde dlužník vykonává svou obchodní činnost.

2.   Jestliže dlužník v Dánsku nevykonává obchodní činnost, návrh se podává u insolvenčního soudu, v jehož obvodu má dlužník bydliště.

[…]“

5

Ustanovení § 197 odst. 2 bodu 1 insolvenčního zákona uvádí:

„2.   Usnesení o oddlužení obecně nelze vydat v případě, že

[…]“

6

Podle § 229 odst. 1 insolvenčního zákona:

„1.   Na návrh věřitele může insolvenční soud usnesení o oddlužení zrušit:

7

Usnesení § 235 retsplejeloven (zákon o výkonu soudní moci) zní takto:

„1.   Nestanoví-li právní předpisy jinak, řízení se zahajuje v místě bydliště žalovaného.

2.   Za soud místa bydliště se považuje soud, v jehož obvodu má žalovaný bydliště. Jestliže má žalovaný bydliště v obvodech několika soudů, považuje se za soud místa jeho bydliště každý z těchto soudů.

3.   Jestliže žalovaný nemá bydliště, soudem místa bydliště se rozumí soud místa jeho pobytu.

4.   Jestliže žalovaný nemá bydliště a není ani známo místo jeho pobytu, soudem místa bydliště se rozumí soud, v jehož obvodu měl naposledy bydliště nebo v jehož obvodu naposledy pobýval.“

8

A je dánský státní příslušník, který pracuje jako zaměstnanec v Dánsku, kde podle dánské právní úpravy podléhá rovněž neomezené daňové povinnosti.

9

Dne 8. února 2017 podal A návrh na povolení oddlužení k Sø- og Handelsretten (námořní a obchodní soud, Dánsko).

10

Návrh se týkal dluhů, které vznikly v období od roku 1999, vůči dánským věřitelům, přičemž jeden z nich byl veřejnoprávní právnickou osobou a ostatní soukromými osobami.

11

Usnesením ze dne 6. dubna 2017 Sø- og Handelsretten (námořní a obchodní soud) tento návrh odmítl z důvodu, že dánské soudy nejsou příslušné k rozhodování v řízení o oddlužení zahájeném A, který nevykonává výdělečnou činnost v Dánsku a nemá v něm bydliště. Tento soud tak nezkoumal, zda byly splněny hmotněprávní podmínky, jimiž insolvenční zákon podmiňuje oddlužení.

12

Østre Landsret (odvolací soud pro východní oblast, Dánsko), rozhodující jako soud druhého stupně ve věci v původním řízení, má za to, že dánský soud by mohl být příslušný k rozhodnutí o návrhu A na povolení oddlužení, kdyby byly dánské předpisy o příslušnosti soudů ve věcech týkajících se oddlužení v rozporu s unijním právem, zejména s článkem 45 SFEU.

13

V tomto ohledu předkládající soud uvádí, že v souladu s platnou dánskou právní úpravou řízení o oddlužení vyžaduje podrobné posouzení ekonomické situace a životní úroveň navrhovatele. Uvedená právní úprava stanoví, že toto posouzení by mělo být založeno na přesných kritériích vypracovaných s přihlédnutím k sociálně-ekonomickým okolnostem v Dánsku s cílem zaručit přijatelně skromnou životní úroveň v rámci oddlužení. Tato kritéria se však mohou ukázat jako nedostatečná v případě navrhovatele, který má bydliště v jiném členském státě, jehož sociální a finanční situace je odlišná a neznámá pro příslušné dánské soudy, kteří nemají možnost ověřit informace poskytnuté v tomto ohledu samotným navrhovatelem.

14

Za těchto okolností se Østre Landsret (odvolací soud pro východní oblast) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

15

Podstatou první otázky předkládající soudu je, zda je třeba článek 45 SFEU vykládat v tom smyslu, že brání takovému pravidlu soudní příslušnosti stanovenému právní úpravou členského státu, jako je pravidlo dotčené ve věci v původním řízení, které podmiňuje povolení oddlužení tím, že dlužník má bydliště nebo pobývá v tomto členském státě (dále jen „podmínka bydliště“).

16

V tomto ohledu je třeba připomenout, že cílem všech ustanovení Smlouvy o FEU týkajících se volného pohybu osob je usnadnit státním příslušníkům členských států výkon veškerých profesních činností na území Unie a že tato ustanovení brání přijetí opatření, která by mohla znevýhodňovat tyto státní příslušníky, chtějí-li vykonávat hospodářskou činnost na území jiného členského státu (rozsudek ze dne 8. listopadu 2012, Radziejewski, C‑461/11, EU:C:2012:704, bod 29 a citovaná judikatura).

17

Kromě toho vnitrostátní předpisy, které pracovníkovi, jenž je státním příslušníkem určitého členského státu, brání nebo ho odrazují od toho, aby opustil stát svého původu za účelem výkonu svého práva na volný pohyb, tvoří překážku této svobody, i když jsou používány nezávisle na státní příslušnosti dotčených pracovníků (rozsudek ze dne 8. listopadu 2012, Radziejewski, C‑461/11, EU:C:2012:704, bod 30 a citovaná judikatura).

18

Vnitrostátní právní úprava, která podmiňuje povolení oddlužení bydlištěm, může odradit insolventního pracovníka od výkonu jeho práva na volný pohyb (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. listopadu 2012, Radziejewski, C‑461/11, EU:C:2012:704, bod 31).

19

Je proto třeba mít za to, jak uvádějí předkládající soud, A, dánská vláda a Evropská komise, že právní úprava dotčená ve věci v původním řízení v rozsahu, v němž pro podání návrhu na povolení oddlužení klade podmínku bydliště, představuje omezení volného pohybu pracovníků, které je v zásadě zakázáno článkem 45 SFEU.

20

Takové omezení lze připustit pouze tehdy, sleduje-li legitimní cíl slučitelný se Smlouvou o FEU a je-li odůvodněno naléhavými důvody obecného zájmu. V takovém případě je však ještě třeba, aby použití takového opatření bylo s to zaručit uskutečnění daného cíle a nepřekračovalo meze toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. března 2019, Jacob a Lennertz, C‑174/18, EU:C:2019:205, bod 44).

21

V tomto ohledu je třeba připomenout, že je legitimní, že si členský stát přeje zkontrolovat finanční a osobní situaci dlužníka před tím, než mu schválí opatření, jehož cílem je jeho částečné nebo úplné oddlužení (rozsudek ze dne 8. listopadu 2012, Radziejewski, C‑461/11, EU:C:2012:704, bod 46).

22

Tento legitimní cíl může znamenat, že vnitrostátní soud, u něhož byl takový návrh podán, provede takové posouzení, jako je posouzení stanovené platnou právní úpravou a popsané v bodě 13 tohoto rozsudku, a to na základě předem stanovených kritérií vytvořených s ohledem na okolnosti, které panují v členském státě podání uvedeného návrhu.

23

Pokud však prostředek k dosažení tohoto cíle spočívá ve stanovení podmínky bydliště, která se vztahuje výlučně ke dni podání návrhu na povolení oddlužení, nemůže být taková podmínka považována za podmínku, která by byla s to zaručit dosažení tohoto cíle (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. listopadu 2012, Radziejewski, C‑461/11, EU:C:2012:704, bod 47).

24

V souladu s judikaturou Soudního dvora jsou totiž vnitrostátní právní předpisy s to zaručit dosažení vytýčeného cíle, pouze pokud skutečně odráží zájem dosáhnout tohoto cíle uceleným a systematickým způsobem (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 10. března 2009, Hartlauer, C‑169/07, EU:C:2009:141, bod 55, a ze dne 15. října 2015, Grupo Itevelesa a další, C‑168/14, EU:C:2015:685, bod 76, jakož i usnesení ze dne 30. června 2016, Sokoll-Seebacher a Naderhirn, C‑634/15, EU:C:2016:510, bod 27).

25

V takové situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, ve které je posouzení příslušného vnitrostátního soudu založeno na kritériích zohledňujících sociální a finanční situaci dlužníka a jeho rodiny, a to nejen v době podání návrhu na povolení oddlužení, ale i v pozdější fázi, dokud tento soud nevydá rozhodnutí, by soudržný přístup znamenal povinné zamítnutí návrhu na úpravu dluhu v případě přenesení bydliště navrhovatele z Dánského království do jiného členského státu, před konečným rozhodnutím příslušného soudu o tomto návrhu.

26

S výhradou ověření, které bude muset provést předkládající soud, se však jeví, že přenesení bydliště dlužníka z Dánského království do jiného členského státu během řízení o oddlužení nebo po něm nezpůsobuje okamžitě zbavení dlužníka práva využít oddlužení.

27

Z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce mimoto vyplývá, že tato právní úprava stanoví zrušení usnesení o oddlužení pouze v případě, že dlužník jednal podvodně nebo nesplnil povinnosti, které mu byly uloženy v tomto usnesení, a nikoli pokud pouze přenesl své bydliště do zahraničí.

28

Mimoto je třeba uvést, že právní úprava dotčená ve věci v původním řízení stanoví, že osoba vykonávající hospodářskou činnost na území Dánska může podat návrh na povolení oddlužení u insolvenčního soudu, v jehož obvodu vykonává tuto činnost, aniž splňuje požadavek bydliště.

29

Za těchto okolností je třeba konstatovat, že podmínka bydliště v Dánsku stanovená právní úpravou dotčenou ve věci v původním řízení nemůže být jako taková považována za podmínku, která soudržným a systematickým způsobem reaguje na snahu dosáhnout cíle uvedeného v bodě 22 tohoto rozsudku.

30

Mimoto podmiňovat oddlužení sdělením ze strany dlužníka majícího bydliště v jiném členském státě, než je členský stát podání návrhu na povolení oddlužení, důvěryhodných informací týkajících se jeho vlastní sociální a finanční situace a sociální a finanční situace jeho rodiny, jakož i sociálních okolnosti v členském státě, v němž mají bydliště, by představovalo, pokud by si vnitrostátní soud tyto informace vyžádal, méně omezující opatření než absolutní zákaz podání tohoto návrhu.

31

Dále je třeba poznamenat, že, jak dánská vláda potvrdila na jednání, dánská právní úprava stanoví, že dánský soud může odmítnout vydat usnesení o oddlužení, pokud má za to, že socioekonomická situace dlužníka již nemůže být zjištěna s dostatečnou přesností, což se může stát v případě přesunu bydliště tohoto dlužníka z Dánského království do jiného členského státu.

32

Tato právní úprava tedy umožňuje zamítnout takovou žádost, pokud se posouzení popsané v bodě 13 tohoto rozsudku ukáže neproveditelné z důvodu přenesení bydliště navrhovatele mimo Dánské království před podáním jeho návrhu nebo během řízení. Není tedy nezbytné stanovit absolutní nemožnost podat takový návrh pro navrhovatele, který nemá v době jeho podání bydliště v Dánském království.

33

V důsledku toho stanovení takové podmínky bydliště, jako je podmínka uvedená v právní úpravě dotčené ve věci v původním řízení, překračuje meze toho, co je nezbytné pro dosažení cíle uvedeného v bodě 22 tohoto rozsudku.

34

Pokud jde o argument dánské vlády, uvedený v jejích písemných vyjádřeních, vycházející z toho, že by bylo ohroženo řádné provedení nařízení 2015/848, pokud by článek 45 SFEU měl být vykládán v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, tento je pro věc v původním řízení irelevantní, neboť podle čl. 84 odst. 1 tohoto nařízení jsou jeho ustanovení použitelná pouze na insolvenční řízení zahájená nejdříve 26. června 2017, tedy po podání návrhu na povolení oddlužení ze strany A.

35

Ze všech předcházejících úvah vyplývá, že článek 45 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že brání takovému pravidlu soudní příslušnosti stanovenému právní úpravou členského státu, jako je pravidlo dotčené ve věci v původním řízení, které váže povolení oddlužení na splnění podmínky, že dlužník má bydliště nebo pobývá v tomto členském státě.

36

Svou druhou otázkou se předkládající soud v podstatě táže, zda je třeba článek 45 SFEU vykládat v tom smyslu, že ukládá vnitrostátnímu soudu, aby upustil od použití podmínky pobytu stanovené takovým vnitrostátním pravidlem soudní příslušnosti, jako je pravidlo dotčené ve věci v původním řízení, bez ohledu na to, zda řízení o oddlužení, které je rovněž upraveno v této právní úpravě, případně vede k ovlivnění pohledávek, jež mají jednotlivci na základě uvedené právní úpravy.

37

V tomto ohledu je třeba úvodem připomenout, že článek 45 SFEU přiznává jednotlivcům práva, jež mohou uplatnit před soudem a jimž musí vnitrostátní soudy poskytovat ochranu (rozsudek ze dne 11. ledna 2007, ITC, C‑208/05, EU:C:2007:16, bod 67).

38

Ze zásady přednosti plyne, že pokud nelze vnitrostátní právní úpravu vykládat v souladu s požadavky unijního práva, každému vnitrostátnímu soudu přísluší, aby jakožto orgán členského státu v rámci svých pravomocí upustil v rámci sporu, který mu byl předložen, od použití jakéhokoliv vnitrostátního ustanovení odporujícího ustanovení unijního práva, které má přímý účinek (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. června 2019, Popławski (C‑573/17, EU:C:2019:530, body 58 a 61).

39

Tato povinnost není podmíněna okolností, že taková vnitrostátní právní úprava, jako je vnitrostátní právní úprava dotčená v původním řízení, může případně změnit právní postavení jednotlivců poté, co vnitrostátní soud ponechá bez použití vnitrostátní ustanovení o soudní příslušnosti a rozhodne o návrhu na povolení oddlužení podané dlužníkem.

40

Článek 45 SFEU musí být tudíž vykládán v tom smyslu, že ukládá vnitrostátnímu soudu, aby upustil od použití podmínky pobytu stanovené takovým vnitrostátním pravidlem soudní příslušnosti, jako je pravidlo dotčené ve věci v původním řízení, bez ohledu na to, zda řízení o oddlužení, které je rovněž upraveno v této právní úpravě, případně povede k ovlivnění pohledávek, jež mají jednotlivci na základě uvedené právní úpravy.

41

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto: