1.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Tribunale ordinario di Roma (soud prvního stupně v Římě, Itálie) se týká především výkladu článku 33 Úmluvy o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké přepravě ( 2 ) (dále jen „Montrealská úmluva“), který určuje soudní příslušnost v případě žaloby na určení odpovědnosti podané vůči leteckému dopravci, která spadá do oblasti působnosti uvedeného nástroje.

2.

Předkládající soud se v podstatě Soudního dvora táže, jaký vztah má tato úmluva s nařízením (EU) č. 1215/2012 ( 3 ), které upravuje mimo jiné soudní příslušnost v oblasti, na kterou se vztahuje ( 4 ), pokud cestující v letecké dopravě podají žalobu na náhradu škody různého druhu.

3.

Tato žádost byla podána v rámci přeshraničního sporu mezi leteckou společností a několika cestujícími, který se týká částek požadovaných cestujícími jak z titulu standardizované náhrady škody podle nařízení (ES) č. 261/2004 ( 5 ), tak z titulu individuální náhrady škody, která jim byla způsobena zrušením letu tam, jakož i zpožděním zpátečního letu, přičemž oba lety provozovala tato letecká společnost.

4.

Zaprvé Soudní dvůr bude muset určit, zda za takových okolností musí být místně příslušný soud určen podle článku 33 Montrealské úmluvy anebo podle čl. 7 bodu 1 nařízení č. 1215/2012. S ohledem na níže uvedené důvody a za níže uvedených podmínek souhlasím s tím, aby oba tyto nástroje byly použity vedle sebe v závislosti na předmětu dotčeného návrhového žádání.

5.

Zadruhé v případě, že článek 33 Montrealské úmluvy bude prohlášen za použitelný takovým způsobem, jak mám v úmyslu navrhnout, bude muset Soudní dvůr rozhodnout, zda toto ustanovení musí být vykládáno tak, že určuje přidělení soudní příslušnosti pouze na mezinárodní úrovni, mezi dotčené státy, nebo také na vnitrostátní úrovni mezi soudy daného státu. Přikláním se k druhému výkladu.

6.

Zatřetí, pokud bude rozhodnuto, že článek 33 Montrealské úmluvy neurčuje místně příslušný soud rovněž na vnitrostátní úrovni, bude na Soudním dvoru, aby upřesnil, zda je třeba uplatnit toto ustanovení samostatně, nebo ve spojení s čl. 7 odst. 1 nařízení č. 1215/2012, aby bylo možné takový soud určit. Vzhledem k odpovědím, které jsou podle mě vhodné k zodpovězení dvou předchozích předběžných otázek, mám za to, že nebude třeba odpovídat na třetí otázku, která je položena pouze podpůrně.

7.

Montrealská úmluva vstoupila ve vztahu k Evropské unii v platnost dne 28. června 2004.

8.

Preambule této úmluvy ve třetím pododstavci uvádí, že státy, které jsou smluvními stranami této úmluvy, „uzn[ávají] význam zajištění ochrany zájmů spotřebitelů v mezinárodní letecké dopravě a nutnost zajištění spravedlivých náhrad na základě principu odškodnění“. Navíc podle pátého odstavce „společný krok států k další harmonizaci a kodifikaci některých pravidel pro mezinárodní leteckou dopravu formou nové úmluvy je nejvhodnějším prostředkem pro dosažení spravedlivého vyvážení zájmů“.

9.

V kapitole III uvedené úmluvy, nazvané „Odpovědnost dopravce a rozsah náhrad škody“, je obsažen článek 19, nadepsaný „Zpoždění“, který stanoví, že „[d]opravce odpovídá za škody způsobené zpožděním letecké dopravy cestujících, zavazadel nebo nákladu. Dopravce však neodpovídá za škody způsobené zpožděním, jestliže prokáže, že on sám a jeho zaměstnanci a agenti učinili veškerá možná opatření, která lze spravedlivě požadovat, aby škodu odvrátili, nebo že nebylo v jejich silách, aby tak učinili“.

10.

Článek 33, nadepsaný „Soudní příslušnost“, který se nachází v téže kapitole III, ve svých odstavcích 1 a 4 uvádí:

„1.   Žalobu o náhradu škody je možno podat podle volby žalobce na území jedné ze smluvních stran, buď u soudu, kde má dopravce bydliště, nebo u soudu hlavního sídla jeho podnikání nebo u soudu v místě jeho podnikání, ve kterém byla přepravní smlouva sjednána, nebo u soudu v místě určení.

[...]

4.   Pro soudní řízení platí právní řád soudu, který bude případ projednávat.“

11.

Článek 1 nařízení č. 261/2004, nadepsaný „Předmět“, stanoví v odst. 1 písm. b) a c), že toto nařízení „stanoví za podmínek v něm stanovených minimální práva cestujících [zejména v případě, že] je jejich let zrušen [a] v případě zpoždění letu“.

12.

Článek 5 tohoto nařízení, nadepsaný „Zrušení letu“, v odstavcích 1 a 2 uvádí:

„1.   V případě zrušení letu:

2.   Jestliže jsou cestující informováni o zrušení, musí jim být poskytnuto vysvětlení ohledně možné náhradní dopravy.“

13.

Článek 7 odst. 1 písm. a) téhož nařízení, nadepsaný „Právo na náhradu škody“, stanoví, že „cestující obdrží náhradu ve výši [...] 250 EUR u všech letů o délce nejvýše 1500 kilometrů“ za podmínek uvedených v tomto článku.

14.

Článek 9 tohoto nařízení, nadepsaný „Právo na poskytnutí péče“, v odstavcích 1 a 2 uvádí:

„1.   Odkazuje-li se na tento článek, jsou cestujícím zdarma nabídnuty:

2.   Navíc jsou cestujícím zdarma nabídnuty dva telefonní hovory, podání dvou zpráv telexem nebo faxem nebo elektronickou poštou.“

15.

Článek 12 odst. 1 nařízení č. 261/2004, nadepsaný „Další náhrady“, stanoví v odstavci 1, že toto nařízení „se použije, aniž jsou dotčena práva cestujících požadovat další náhrady. Náhrady poskytnuté podle [uvedeného] nařízení mohou být od dalších náhrad odečteny“.

16.

Na spor v původním řízení je ratione temporis použitelné nařízení č. 1215/2012 podle jeho čl. 66 odst. 1 nařízení, neboť řízení před předkládajícím soudem bylo zahájeno po 10. lednu 2015 ( 6 ).

17.

Článek 7 bod 1 písm. a) a b), který se nachází v kapitole II nařízení č. 1215/2012, nazvané „Příslušnost“, v oddíle 2, nadepsaném „Zvláštní příslušnost“, stanoví, že „[o]soba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována:

18.

V oddíle 4 téže kapitoly, který je nazvaný „Příslušnost u spotřebitelských smluv“, se v čl. 17 odst. 3 uvedeného nařízení stanoví, že uvedený oddíl „se nevztahuje na přepravní smlouvy, kromě případu, kdy smlouva poskytuje kombinaci dopravy a ubytování zahrnutou v ceně“.

19.

Článek 67 obsažený v kapitole VII uvedeného nařízení, nazvané „Vztah k jiným nástrojům“, uvádí, že tímto nástrojem „není dotčeno uplatňování ustanovení, kterými se upravuje příslušnost a uznání a výkon rozhodnutí ve zvláštních věcech a která jsou obsažena v právních aktech Unie nebo ve vnitrostátních právních předpisech harmonizovaných k provedení těchto aktů“.

20.

V téže kapitole VII uvedeného nařízení se v čl. 71 odst. 1 stanoví, že tímto nástrojem „nejsou dotčeny smlouvy, jejichž stranami jsou členské státy a jež upravují příslušnost, uznání nebo výkon rozhodnutí ve zvláště vymezených věcech“.

21.

Pánové Adriano Guaitoli, Alessandro Celano Tomassoni, Mario Giuli a paní Concepción Casan Rodriguez, Antonia Cirilli, Lucia Cortini, Patrizia Padroni (dále jen „A. Guaitoli a další“) zakoupili letenky na zpáteční lety z Fiumicina (Itálie) na Korfu (Řecko) provozované společností easyJet Airline Company Ltd (dále jen „easyJet“), což je letecký dopravce se sídlem v Lutonu (Spojené království).

22.

V případě letu plánovaného na dne 4. srpna 2015 ve 20:20 hodin, A. Guaitoli a další utrpěli rostoucí zpoždění a po něm následovalo zrušení jejich letu, který byl odložen na druhý den na 16:45 hodin. Během čekání jim nebylo navrženo nastoupit na let jiné společnosti ani neobdrželi žádnou nabídku občerstvení nebo jiné pomoci, ani žádnou jinou formu odškodnění, a to navzdory formální žádosti zaslané v tomto smyslu společnosti easyJet.

23.

Během zpátečního letu, který se měl uskutečnit dne 14. srpna 2015 v 23:25 hodin, utrpěli rovněž významné zpoždění, jehož trvání nebylo v předkládacím rozhodnutí upřesněno.

24.

Dne 28. června 2016 A. Guaitoli a další podali u Tribunale ordinario di Roma (soud prvního stupně v Římě), v jehož místě mají bydliště, žalobu, v níž se domáhali, aby bylo společnosti easyJet na základě článků 5, 7, 9 a 12 nařízení č. 261/2004 nařízeno, že jim musí z titulu škody vzniklé zrušením letu tam a zpožděním letu zpátky vyplatit paušální náhrady a nahradit bezdůvodně vynaložené náklady, jakož i nahradit další majetkové i nemajetkové újmy ( 7 ).

25.

Na svou obranu vznesla společnost easyJet úvodem dvě námitky týkající se nedostatku příslušnosti. Pokud jde o první námitku týkající se hodnoty sporu, tu Tribunale ordinario di Roma (soud prvního stupně v Římě) zamítl. Co se týče druhé námitky ohledně místní příslušnosti, tento soud měl za to, že je třeba určit rozhodná pravidla zejména s ohledem na vztah mezi článkem 33 Montrealské úmluvy a článkem 5 nařízení č. 44/2001 (nyní článek 7 nařízení č. 1215/2012), jakož i s ohledem na prostor případně ponechaný vnitrostátním pravidlům pro určení příslušnosti, přičemž upřesnil, že se bydliště žalobců v původním řízení nachází v jeho vlastním obvodě, zatímco letiště Fiumicino se nachází v obvodě Tribunale di Civitavecchia (soud v Civitavecchia, Itálie).

26.

V tomto kontextu rozhodnutím ze dne 26. února 2018, které Soudnímu dvoru došlo dne 26. března 2018, se Tribunale ordinario di Roma (soud prvního stupně v Římě) rozhodl přerušit řízení a předložit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

27.

Písemná vyjádření Soudnímu dvoru předložili A. Guaitoli a další, společnost easyJet, italská vláda, jakož i Evropská komise. Ve věci nebylo nařízeno jednání.

28.

Předtím, než posoudím meritum tří předběžných otázek položených předkládajícím soudem, jak je uvedeno výše ( 8 ), považuji za užitečné zmínit úvahy plynoucí z judikatury Soudního dvora týkající se všech těchto otázek.

29.

Zaprvé, pokud jde o výklad Montrealské úmluvy, připomínám, že její ustanovení jsou nedílnou součástí unijního právního řádu ( 9 ), takže Soudní dvůr má pravomoc rozhodovat o jejím výkladu v souladu s pravidly mezinárodního práva, která jsou pro Evropskou unii závazná, a zejména článkem 31 Vídeňské úmluvy ( 10 ), podle něhož musí být smlouva vykládána v dobré víře, v souladu s obvyklým významem, který je dáván výrazům ve smlouvě v jejich celkové souvislosti, a rovněž s přihlédnutím k jejímu předmětu a účelu ( 11 ). Navíc s ohledem na cíl Montrealské úmluvy, kterým je sjednocení pravidel týkajících se mezinárodní letecké dopravy, Soudní dvůr již rozhodl, že pojmům obsaženým v této úmluvě, aniž jsou v ní definovány, se „musí dostat jednotného a autonomního výkladu, bez ohledu na jejich různé významy ve vnitrostátním právu států, které jsou smluvními stranami této úmluvy“ ( 12 ).

30.

Dále zdůrazňuji, že i když předkládající soud v celém svém rozhodnutí a zejména v první a třetí předběžné otázce formálně odkázal na článek 5 nařízení č. 44/2001, je třeba použít ustanovení rovnocenného obsahu uvedená v článku 7 nařízení č. 1215/2012 ( 13 ), který je na projednávaný případ použitelný ratione temporis ( 14 ). V tomto ohledu zdůrazňuji, že podle ustálené judikatury může být Soudní dvůr nucen, s cílem poskytnout vnitrostátním soudům užitečnou odpověď, zohlednit normy unijního práva, na které není odkazováno v předběžných otázkách ( 15 ).

31.

Po uvedení těchto obecných připomínek je nyní třeba postupně analyzovat jednotlivé otázky položené v projednávané věci.

32.

V první předběžné otázce je Soudní dvůr v podstatě vyzván, aby rozhodl, zda v případě, že se cestující, který utrpěl zpoždění nebo zrušení mezinárodního letu, soudně domáhá přiznání nejen paušální náhrady a náhrady nákladů podle článků 5, 7 a 9 nařízení č. 261/2004, ale také náhrady za další škody ve smyslu článku 12 téhož nařízení ( 16 ), musí být soud příslušný ratione loci určen podle článku 33 Montrealské úmluvy nebo podle článku 7 nařízení č. 1215/2012.

33.

A. Guaitoli a další navrhují společnou odpověď na všechny tři předběžné otázky a tvrdí, že jak článek 33 Montrealské úmluvy, tak článek 7 nařízení č. 1215/2012 stanoví pouze hraniční určovatele umožňující stanovit, ve kterém členském státě má být spor vyřešen, a nikoli určit místně příslušný soud ( 17 ). Naproti tomu společnost easyJet tvrdí, že článek 33 této úmluvy je třeba zohlednit vždy, když se cestující domáhá náhrady za škody vzniklé v důsledku zpoždění letu na základě této úmluvy. Podle italské vlády musí být příslušnost soudu, u něhož bylo zahájeno řízení, posouzena jednak na základě nařízení č. 1215/2012, pokud jde o žádost o náhradu škody založenou na nařízení č. 261/2004, a jednak na základě Montrealské úmluvy, pokud jde o žádost o náhradu škody vyplývající z nesplnění dotčené přepravní smlouvy. Stejně tak Komise má za to, že se soudní příslušnost musí řídit jednak čl. 7 bodem 1 písm. b) nařízení č. 1215/2012, pokud jde o tu část žaloby, která zní na náhradu škody vyplývající z nařízení č. 261/2004, a jednak článkem 33 Montrealské úmluvy, pokud jde o tu část žaloby, která zní na další náhradu škody vyplývající ze zpoždění a spadající do působnosti uvedené úmluvy.

34.

S tímto názorem souhlasím. Předtím, než vysvětlím, jak je podle mého názoru v takovém řízení, jako je původní řízení, třeba použít vedle sebe pravidla pro určení příslušnosti, která jsou stanovena v nařízení č. 1215/2012 a v článku 33 Montrealské úmluvy, je podle mě nezbytné načrtnout způsob, jakým jsou vzájemně provázána hmotněprávní pravidla týkající se odpovědnosti leteckých dopravců uvedená v nařízení č. 261/2004 a v dané úmluvě. Právě z kombinace režimů odpovědnosti stanovených v těchto dvou nástrojích podle mě vyplývá nutnost uplatnit souběžně pravidla pro určení příslušnosti stanovená v nařízení č. 1215/2012 a pravidla stanovená v článku 33 uvedené úmluvy.

35.

Jak uvedla většina zúčastněných, kteří předložili vyjádření v projednávané věci, z ustálené judikatury Soudního dvora plyne, že existují dva režimy odpovědnosti leteckého dopravce vůči cestujícím, přičemž první se zakládá na nařízení č. 261/2004 a druhý na Montrealské úmluvě, a oba tyto nástroje jsou použitelné ve sporu v původním řízení.

36.

Připomínám, že Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že práva vycházející z ustanovení nařízení č. 261/2004 a Montrealské úmluvy spadají do odlišných „právní rámců“. Poukázal na to, že nařízení č. 261/2004 zavádí režim standardizované a okamžité náhrady škody ( 18 ), pokud jde o nepohodlí způsobené zpožděním nebo zrušením letu, jenž zaujímá místo před Montrealskou úmluvou, a je tudíž autonomní ve vztahu k režimu zavedenému touto úmluvou ( 19 ).

37.

Na rozdíl od ustanovení nařízení č. 261/2004, články 19 a následující Montrealské úmluvy upravují podmínky, za nichž mohou dotčení cestující v případě zpoždění letu podat žalobu na nápravu individuální újmy ve formě náhrady škody, která musí být posuzována případ od případu podle rozsahu způsobených škod, a jež v důsledku toho může být nahrazena pouze a posteriori a individuálně ( 20 ).

38.

Článek 1 nařízení č. 261/2004 zdůrazňuje, že práva, která zavádí ve prospěch cestujících v letecké dopravě, jsou pouze minimální. Kromě toho jeho článek 12 stanoví jednak, že toto nařízení se použije, aniž je dotčeno právo na další náhradu na základě jiných nástrojů ( 21 ), a jednak, že náhrada poskytnutá podle tohoto nařízení může být od dalších náhrad odečtena ( 22 ). Vnitrostátní soud proto může leteckému dopravci uložit, aby odškodnil cestující v plné výši škody, kterou utrpěli v důsledku porušení jeho smluvních povinností, a to na základě jiného právního základu, než je nařízení č. 261/2004, zejména podle Montrealské úmluvy nebo vnitrostátních právních předpisů ( 23 ). Soudní dvůr upřesnil, že stejně jako na základě ustanovení kapitoly III uvedené úmluvy může být škoda, kterou lze odškodnit jako „další“ škodu na základě článku 12 uvedeného nařízení, jak majetkovou, tak nemajetkovou újmou ( 24 ).

39.

Konkrétně je v projednávaném případě nesporné, že právo na paušální a jednotnou náhradu škody cestujícího v důsledku zrušení nebo významného zpoždění letu, které plyne z článků 5 až 7 nařízení č. 261/2004 ( 25 ), představuje nárok nezávislý na individuální náhradě škody způsobené zpožděním letu, které se lze domáhat podle článku 19 Montrealské úmluvy ( 26 ).

40.

Soudní dvůr dále rozhodl, že pokud letecký dopravce nesplní své povinnosti převzít náklady na dopravu, které pro něj vyplývají z čl. 5 odst. 1 písm. b) a článku 9 nařízení č. 261/2004, může cestující podat žalobu na náhradu škody na základě těchto ustanovení, aniž taková žaloba na poskytnutí plnění odpovídajícího splnění povinností může být chápána tak, že jejím cílem je získání náhrady škody, která má jakožto individuální náprava kompenzovat škodu vyplývající ze zrušení dotčeného letu za podmínek upravených Montrealskou úmluvou. Nároky cestujících v letecké dopravě na základě jejich práv podle uvedeného nařízení totiž nelze považovat za „další náhradu škody“ ve smyslu článku 12 tohoto nařízení ( 27 ).

41.

Po tomto nezbytném připomenutí hlavních poznatků plynoucích z judikatury, která se týká vztahu mezi hmotněprávními pravidly obsaženými v nařízení č. 261/2004 i v Montrealské úmluvě, je nyní třeba se zabývat otázkou, která ustanovení musí být použita za účelem určení soudu příslušného k posouzení jednotlivých návrhových žádání vznesených v původním řízení, která vykazují tu zvláštnost, že spadají jak pod nařízení č. 261/2004, tak pod Montrealskou úmluvu.

42.

Na základě následujících důvodů mám za to, že v případě žaloby na náhradu škody, která má smíšenou povahu, jako ve sporu v původním řízení, musí být příslušný soud určen jednak na základě relevantních ustanovení nařízení č. 1215/2012, pokud jde o návrhová žádání, která se řídí nařízením č. 261/2004, a jednak na základě článku 33 Montrealské úmluvy, pokud jde o návrhová žádání, na která se vztahuje tato úmluva. Mimoto se budu zabývat praktickými dopady takto navrženého výkladu.

43.

Soudní dvůr již potvrdil, že „[j]elikož se [...] nároky založené na ustanoveních nařízení č. 261/2004 a nároky založené na ustanoveních Montrealské úmluvy řídí odlišnými právními rámci, pravidla pro určování mezinárodní příslušnosti stanovená v této úmluvě se na návrhy, které jsou podány pouze na základě nařízení č. 261/2004, neuplatní, jelikož tyto návrhy musí být posouzeny z hlediska nařízení č. 44/2001“ ( 28 ). Z formulace, kterou jsem zvýraznil, lze odvodit, jak uvádí předkládající soud, že tato analýza patrně platí pouze v případě žalob založených výhradně na ustanoveních nařízení č. 261/2004.

44.

Nicméně úvahy uvedené v této judikatuře jsou podle mého názoru relevantní mutatis mutandis i pro takový spor, jako je spor v původním řízení, v němž se nároky žalobců zakládají částečně na ustanoveních nařízení č. 261/2004 a zároveň částečně na jiných právních předpisech. To, že existují různé právní rámce, totiž v tomto případě rovněž znamená, že se na práva vyplývající z nařízení č. 261/2004 a na práva vyplývající z Montrealské úmluvy vztahují odlišná pravidla mezinárodní příslušnosti ( 29 ).

45.

Z toho podle mě vyplývá, že mezinárodní příslušnost soudu členského státu rozhodovat o první části uvedených nároků závisí na příslušných ustanoveních nařízení č. 44/2001, nebo – jak je tomu v projednávaném případě – spíše na nařízení č. 1215/2012, které je použitelné ratione temporis, a nikoli na článku 33 uvedené úmluvy. Jinými slovy, jsem toho názoru, že pokud jde o návrhová žádání směřující k přiznání paušální náhrady škody a náhrady výdajů, jejichž právním základem jsou ustanovení nařízení č. 261/2004, musí soud, u kterého bylo řízení zahájeno, posoudit svou příslušnost podle nařízení č. 1215/2012, a konkrétně ve sporu v původním řízení s ohledem na jeho články 4 a 7 ( 30 ).

46.

Připomínám, že podle čl. 4 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 může být žalovaný, který má bydliště v členském státě, žalován u soudů tohoto členského státu. Nicméně čl. 7 bod 1 uvedeného nařízení stanoví pravidlo zvláštní příslušnosti ve smluvních věcech, které umožňuje žalobci zvolit si jiný hraniční určovatel, a to místo splnění závazku, na němž je žaloba založena, přičemž podle čl. 7 bodu 1 písm. b) má jít o místo, kde dotčená služba byla nebo měla být poskytnuta. Jak uvádí předkládající soud ve své první předběžné otázce, Soudní dvůr rozhodl, že toto pravidlo určuje soudní příslušnost jak na mezinárodní úrovni, tak na úrovni vnitrostátní ( 31 ). Pokud jde konkrétně o služby mezinárodní letecké dopravy, Soudní dvůr toto ustanovení vyložil v tom smyslu, že si žalobce může vybrat mezi soudem, v jehož obvodu se nachází místo odletu nebo místo příletu letadla, která jsou sjednána v dotčené smlouvě ( 32 ).

47.

Stejně jako společnost easyJet, italská vláda a Komise jsem toho názoru, že pokud jde o žaloby založené na Montrealské úmluvě či konkrétně, jak je tomu v projednávaném případě, o návrhová žádání spadající do oblasti působnosti této úmluvy, použijí se pravidla pro soudní příslušnost stanovená v článku 33 této úmluvy ( 33 ).

48.

Použití článku 33 Montrealské úmluvy je totiž možné s ohledem na ustanovení nařízení č. 1215/2012, kterými se řídí vztahy s ostatními nástroji upravujícími soudní příslušnost na území Unie, a sice na článek 67 a čl. 71 odst. 1 uvedeného nařízení. Tyto články umožňují použít pravidla pro určení soudní příslušnosti ve specifických oblastech, mezi které nepochybně spadá letecká doprava, přičemž tato pravidla jsou obsažena jak v unijních aktech, tak v úmluvách, jichž jsou členské státy smluvními stranami. Montrealská úmluva je přitom nyní nedílnou součástí unijního právního řádu ( 34 ) a v oblastech, na něž se vztahuje její oblast působnosti, má dokonce přednost před takovými akty sekundárního práva Unie, jako je nařízení č. 261/2004 ( 35 ).

49.

Domnívám se proto, že v případě žaloby, jež částečně spadá do oblasti působnosti ustanovení Montrealské úmluvy, a konkrétně jejího článku 19 o náhradě škody způsobené zpožděným letem ( 36 ), musí soud, u kterého bylo řízení zahájeno, určit svou příslušnost k rozhodování o této části žaloby podle článku 33 uvedené úmluvy, který žalobci umožňuje vybrat si soud, u kterého bude žalovat dotčeného leteckého dopravce na území jednoho ze států, které jsou stranami úmluvy, a to buď soud, v jehož obvodě má dopravce sídlo nebo kde se nachází jiný podobný hraniční určovatel ( 37 ), nebo soud, v jehož obvodě se nachází cílové místo určení dotčeného letu.

50.

Z výše uvedeného vyplývá, že v rámci takové žaloby na určení odpovědnosti leteckého dopravce, jako je žaloba dotčená v původním řízení, musí podle mě soud, u něhož bylo řízení zahájeno, posoudit svou příslušnost tím, že vedle sebe použije čl. 4 odst. 1 ve spojení s čl. 7 bodem 1 nařízení č. 1215/2012, pokud jde o návrhová žádání založená na ustanoveních nařízení č. 261/2004, a článek 33 Montrealské úmluvy, pokud jde o návrhová žádání, na něž se vztahuje článek 19 Montrealské úmluvy.

51.

Rád bych zdůraznil, že pokud by Soudní dvůr přijal takto navržený výklad, riziko rozmělnění soudní příslušnosti mezi soudy různých států v případě rozhodování o takové hybridní žalobě by podle mého názoru bylo v praxi poměrně omezené. Lze totiž konstatovat, že existují dvě kritéria pro určení soudní příslušnosti, která jsou společná pro nařízení č. 1215/2012 a pro Montrealskou úmluvu, tj. nejen místo bydliště nebo sídlo žalovaného, ale také místo určení letu ( 38 ), což jsou kritéria, mezi kterými se cestující mohou volně rozhodovat ( 39 ), pokud chtějí žalovat leteckého dopravce, takovým způsobem, který umožní, aby o všech návrhových žádáních rozhodoval tentýž soud. Možná souhra pravidel vzájemné souvislosti stanovených v článku 30 nařízení č. 1215/2012 by navíc mohla zabránit existenci několika, či dokonce vzájemně si konkurujících soudních řízení.

52.

Na základě všech těchto úvah se domnívám, že na první položenou otázku je třeba odpovědět tak, že pokud je účelem žaloby podané cestujícími v letecké dopravě přiznání nároků na paušální a jednotnou náhradu škody podle článků 5, 7, 9 a 12 nařízení č. 261/2004, jakož i náhradu za další škody spadající do oblasti působnosti Montrealské úmluvy, musí soud členského státu, u něhož bylo zahájeno řízení, posoudit svou příslušnost, pokud jde o první část těchto nároků, podle příslušných ustanovení nařízení č. 1215/2012, a pokud jde o druhou část uvedených nároků, podle článku 33 této úmluvy.

53.

Druhá předběžná otázka je předložena Soudnímu dvoru pro případ, že první otázku zodpoví v tom smyslu, jak jsem navrhnul výše, že článek 33 Montrealské úmluvy je použitelný pro určení soudní příslušnosti za takových okolností, jako jsou okolnosti sporu v původním řízení, pokud jde o návrhová žádání znějící na individuální náhradu škody, na která se vztahuje tato úmluva, a nikoli nařízení č. 261/2004.

54.

Soudnímu dvoru je v podstatě předložena nová otázka, zda je v takovém případě cílem uvedeného článku 33, a konkrétně jeho odstavce 1 ( 40 ), rozdělit příslušnost ratione loci v případě přeshraničního sporu pouze na mezinárodní úrovni, tj. mezi státy, které jsou stranami této úmluvy, nebo také na vnitrostátní úrovni, tj. mezi soudy každého z těchto států.

55.

Tribunale ordinario di Roma (soud prvního stupně v Římě) má pochybnosti ohledně výkladu článku 33 Montrealské úmluvy, který patrně zastává Corte suprema di cassazione (Kasační soud, Itálie) ( 41 ), podle něhož toto ustanovení pouze určuje, který smluvní stát je příslušný v přeshraničních sporech, aniž je dotčeno uplatňování vnitrostátních pravidel platných v tomto státě, pokud jde o určení příslušného soudu v tomto státě.

56.

Tento soud uvádí, že pokud je tento výklad správný, použití italských procesních pravidel povede k tomu, že se sám prohlásí za příslušný k projednání sporu v původním řízení ( 42 ). Naopak, pokud by byl tento článek 33 vykládán v tom smyslu, že přímo určuje soud příslušný v rámci každého smluvního státu, aniž je tím dotčeno použití vnitrostátního procesního práva pro zbytek, příslušným soudem by pak byl Tribunale di Civitavecchia (soud v Civitavecchia), v jehož obvodu se nachází letiště odletu a příletu daného letu.

57.

Rozpor mezi oběma výše zmíněnými přístupy, který se objevuje v judikatuře ostatních států, které jsou smluvními stranami Montrealské úmluvy ( 43 ), vyplývá rovněž z vyjádření předložených v projednávané věci. A Guaitoli a další, jakož i italská vláda tvrdí, že článek 33 Montrealské úmluvy upravuje pouze rozdělení soudní příslušnosti mezi signatářské státy ( 44 ), zatímco společnost easyJet a Komise jsou názoru, že podle kritérií stanovených v uvedeném ustanovení se má určit i místní příslušnost v každém státě. Z níže uvedených důvodů, které navazují na výše zmíněná pravidla výkladu ( 45 ), souhlasím s tímto druhým názorem.

58.

Pokud jde o znění článku 33 Montrealské úmluvy, chtěl bych zdůraznit, že za závazné se považuje pouze šest jazykových verzí tohoto nástroje, které byly označeny za „autentické“, mezi nimiž se nachází tři verze odpovídající úředním jazykům Unie, což jsou angličtina, španělština a francouzština ( 46 ). Z toho vyplývá, že úvahy předložené v projednávané věci, konkrétně s ohledem na překlad článku 33 do italštiny, nemohou být rozhodující.

59.

Kromě toho připomínám, že pojmy obsažené v Montrealské úmluvě musí být vykládány jednotným a autonomním způsobem, takže Soudní dvůr při výkladu těchto pojmů v rámci řízení o předběžné otázce musí zohlednit nikoli různé významy, které jim mohou být dány ve vnitrostátních právech členských států Unie, ale výkladová pravidla obecného mezinárodního práva, která jsou pro Unii závazná ( 47 ).

60.

V projednávané věci se domnívám, že na rozdíl od toho, co tvrdí italská vláda a co je patrně názorem Corte suprema di cassazione (Kasační soud) ( 48 ), z nadpisu článku 33 Montrealské úmluvy, přinejmenším v anglickém, španělském a francouzském znění ( 49 ), nelze odvodit, že záměrem autorů tohoto ustanovení bylo omezit rozsah působnosti pravidel v něm obsažených na rozdělení soudní příslušnosti pouze na úrovni smluvních států. Právě naopak se domnívám, že konkrétně výraz „Juridiction compétente“ [„Příslušný soud“] použitý ve francouzské jazykové verzi odkazuje spíše na přidělení příslušnosti nikoli určitému státu, nýbrž „soudu“ [„juridiction“], což je výraz, který je v tomto jazyce běžně používán k obecnému označení jakéhokoli orgánu, který vykonává soudní pravomoc.

61.

Mé přesvědčení je podpořeno zněním čl. 33 odst. 1 ( 50 ), alespoň v anglickém, španělském a francouzském jazyce. Stejně jako předkládající soud, společnost easyJet a Komise konstatuji, že toto ustanovení přiděluje příslušnost konkrétnímu soudu na základě jednotlivých následujících kroků. Předně se tento odstavec 1 vztahuje na „území jednoho ze smluvních států“ ( 51 ), následně určuje, který soud mezi soudy, které se nachází na daném území, může být příslušný ratione loci, a to za použití výrazu „soud“ ( 52 ) v jednotném čísle, a nikoli v množném čísle, a to dvakrát ( 53 ), za účelem stanovení různých hraničních určovatelů, na nichž může žalobce založit svou žalobu na určení odpovědnosti, což jsou kritéria, z nichž každé odkazuje na konkrétní místo ( 54 ).

62.

Používání této terminologie však není bezvýznamné, jak již bylo zdůrazněno v podobném kontextu ohledně Bruselské úmluvy ( 55 ), která rovněž obsahuje pravidla pro určení soudní příslušnosti použitelná na žaloby na určení občanskoprávní odpovědnosti. Účelem znění tohoto typu je umožnit žalobci, aby zahájil řízení přímo u jednoho ze soudů určených tímto způsobem, aniž musí zohlednit vnitrostátní pravidla místní příslušnosti platná v dotyčném státě, a to i v případě, že by použití těchto pravidel tomuto soudu nepřiznalo příslušnost ( 56 ).

63.

Soudní dvůr ostatně vyložil ustanovení unijního práva upravující soudní příslušnost, která jsou formulována podobně jako ustanovení, které je předmětem projednávané předběžné otázky, a sice tak, že stanoví hraniční určovatel soudu v jednotném čísle, v tom smyslu, že „určuj[í] mezinárodní i místní příslušnost“ a „směřuj[í] ke sjednocení kolizních norem v oblasti soudní příslušnosti, a tedy k přímému stanovení příslušného soudu, aniž by odkazoval[a] na vnitrostátní pravidla členských států“ ( 57 ). Podle mého názoru tomu tak musí být i v projednávaném případě ( 58 ).

64.

V konečném důsledku se stejně jako předkládající soud, společnost easyJet a Komise domnívám, že pokud by účelem čl. 33 odst. 1 Montrealské úmluvy bylo opravdu určit pouze příslušnost soudů jednoho smluvního státu jako celku a ponechat určenému státu volnost při určování místně příslušného soudu podle jeho vnitrostátních pravidel, jak navrhují A. Guaitoli a další i italská vláda, autoři tohoto ustanovení by se jistě bývali rozhodli použít jinou formulaci, která by pro tento účel byla vhodnější.

65.

Ve světle stanovených cílů Montrealské úmluvy a cílů plynoucích z jejího čl. 33 odst. 1 se domnívám, že výklad tohoto ustanovení, který navrhuji, je vhodnější, aby přispěl k dosažení těchto cílů, než by tomu bylo v případě opačného výkladu.

66.

Soudní dvůr již několikrát prohlásil, že z preambule Montrealské úmluvy ( 59 ) vyplývá, že státy, které jsou jejími smluvními stranami, si jako hlavní cíle vytyčily nejen „zajištění ochrany zájmů spotřebitelů v mezinárodní letecké dopravě“, ale také „další harmonizac[e] a kodifikac[e] některých pravidel pro [tuto] dopravu [...] pro dosažení spravedlivého vyvážení zájmů“, zejména pokud jde o zájmy leteckých dopravců a cestujících ( 60 ).

67.

V projednávaném případě, pokud by byl čl. 33 odst. 1 uvedené úmluvy vykládán v tom smyslu, že pravidla, která jsou v ní obsažena, zakládají soudní příslušnost pouze jednoho ze smluvních států, a nikoli přímo konkrétního soudu, nebylo by to podle mě v souladu se snahou o hlubší sjednocení pravidel, kterou vyjádřili autoři tohoto nástroje ( 61 ), jehož cílem je co nejvíce zabránit odkazování na různé vnitrostátní právní předpisy. Kromě toho se domnívám, že takový výklad neumožňuje dostatečně chránit zájmy spotřebitelů tak, aby zajišťoval spravedlivou rovnováhu se zájmy leteckých dopravců.

68.

V tomto ohledu zdůrazňuji, že účelem přijetí pravidel, která přímo určují místně příslušný soud, je obvykle usnadnit provádění těchto pravidel jak orgány států, tak dotčenými osobami, a zajistit náležitou blízkost mezi tímto soudem a předmětem sporu, který má řešit ( 62 ). Kromě toho se domnívám, že tato pravidla v zájmu žalobců i žalovaných zajišťují větší předvídatelnost a větší právní jistotu než v případě, kdy všechny soudy jednoho státu mohou být příslušné, a proto musí strany sporu analyzovat vnitrostátní předpisy, aby bylo možné určit, který z těchto soudů je místně příslušný ( 63 ). Považuji však za důvodné se domnívat, že takové byly záměry autorů čl. 33 odst. 1, když zvolili výše uvedené znění. Užitečný účinek tohoto ustanovení by proto podle mého názoru mohl být změněn v případě opačného výkladu, než který prosazuji.

69.

Způsob, jakým doporučuji vykládat čl. 33 odst. 1 Montrealské úmluvy, podle mého názoru nikterak neodporuje kontextu, do něhož toto ustanovení spadá.

70.

V tomto ohledu poznamenávám, že italská vláda odkazuje na výše uvedenou judikaturu Corte suprema di cassazione (Kasační soud) ( 64 ), podle níž čl. 33 odst. 1 upravuje pouze rozdělení příslušnosti mezi státy, které jsou smluvními stranami Montrealské úmluvy, zejména z důvodu obsahu odstavce 4 téhož článku, podle kterého se „[p]rocesní záležitosti [...] řídí právem soudu, kterému je žaloba podána“ ( 65 ). Z posledně uvedeného ustanovení tato vláda odvozuje, že státům, které jsou stranami úmluvy, je v rámci jejich procesní autonomie ponechána možnost regulovat veškerou procesní oblast, která není výslovně upravena touto úmluvou, a že je proto třeba použít vnitrostátní procesní pravidla, aby bylo možné určit, který vnitrostátní soud je místně příslušný.

71.

Ve stejném duchu A. Guaitoli a další v zásadě tvrdí, že pokud by autoři článku 33 Montrealské úmluvy bývali chtěli regulovat vnitrostátní místní příslušnost každého smluvního státu, bývali by museli zavést ustanovení, jimiž se řídí rovněž příslušnost související s hodnotou sporu, avšak dotyční autoři to neučinili.

72.

Nicméně tyto argumenty musí být podle mě odmítnuty. Stejně jako předkládající soud a společnost easyJet se totiž domnívám, že je třeba vykládat čl. 33 odst. 1 ve spojení s odstavcem 4 tohoto článku v tom smyslu, že výslovným cílem tohoto prvního ustanovení je upravovat příslušnost ratione loci nejen na úrovni smluvních států, ale rovněž na úrovni jejich soudů, aniž je dotčeno použití platných právních předpisů státu, v němž se nachází soud, u něhož bylo zahájeno řízení, pokud jde o ostatní procesní otázky.

73.

Jinými slovy, jsem toho názoru, že odkaz na vnitrostátní právní předpisy uvedený v čl. 33 odst. 4 Montrealské úmluvy musí být chápán jako zbytkový, neboť se vztahuje na procesní pravidla odlišná od jednotných hraničních určovatelů upravujících příslušnost ratione loci, které uvádí odstavec 1. Můj názor potvrzuje i předmět dalších odkazů na právo soudu, u něhož bylo zahájeno řízení, uvedených v článcích 35 a 45 této úmluvy ( 66 ).

74.

V rámci autonomie, která je tak v procesní oblasti ponechána státům, které jsou stranami úmluvy, mají tyto státy podle mého názoru volnost při určení rozsahu místní a věcné příslušnosti soudů, které se nachází na jejich území ( 67 ). Upřesňuji však, že tato autonomie by podle mého názoru měla být omezena nutností nezpochybňovat cíle úmluvy a nezbavit ustanovení této úmluvy jejich užitečného účinku prostřednictvím pravidel vyplývajících z legis fori ( 68 ).

75.

Podle mého názoru je proto třeba na druhou předběžnou otázku odpovědět tak, že čl. 33 odst. 1 Montrealské úmluvy musí být vykládán v tom smyslu, že pro účely žalob na náhradu škody spadajících do oblasti působnosti uvedené úmluvy ( 69 ) upravuje nejen rozdělení soudní příslušnosti mezi státy, jež jsou stranami této úmluvy, ale i rozdělení místní příslušnosti mezi soudy každého z těchto států.

76.

Třetí předběžná otázka je položena pro případ, že Soudní dvůr rozhodne, v rozporu s mým výše uvedeným návrhem, že cílem článku 33 Montrealské úmluvy, který se použije v případě žaloby spadající do působnosti jejích ustanovení, je upravovat pouze rozdělení soudní příslušnosti mezi státy, které jsou stranami této úmluvy.

77.

Tribunale ordinario di Roma (soud prvního stupně v Římě) se v podstatě ptá, zda by v takovém případě měl být uplatněn výlučně článek 33 uvedené úmluvy tak, že by byl překážkou pro uplatnění článku 7 nařízení č. 1215/2012, nebo zda by se tato dvě ustanovení měla použít společně tak, aby se přímo určila jak soudní příslušnost daného státu, tak i místní příslušnost jednoho ze soudů v tomto státě.

78.

Tento soud uvádí, že v případě výlučného použití Montrealské úmluvy a určení vnitrostátní místní příslušnosti podle vnitrostátních právních předpisů, v souladu s výkladem Corte suprema di cassazione (Kasační soud) ( 70 ), by byl příslušný rozhodovat o sporu v původním řízení. Naopak v případě společného použití této úmluvy, a to za účelem rozdělení příslušnosti mezi státy, a uvedeného nařízení, a to doplňkově pro určení vnitrostátní příslušnosti, by byl příslušný Tribunale di Civitavecchia (soud v Civitavecchia).

79.

Avšak s ohledem na odpověď, kterou jsem navrhl na první dvě předběžné otázky, pokud jde o vztah mezi Montrealskou úmluvou a nařízením č. 1215/2012, mám za to, že není třeba odpovídat na třetí otázku, která je bezpředmětnou, ani se k ní šířeji vyjadřovat.

80.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky, které předložil Tribunale ordinario di Roma (soud prvního stupně v Římě, Itálie), následovně: