1

Kasačním opravným prostředkem se společnost Deza, a.s., domáhá zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 11. května 2017, Deza v. ECHA (T‑115/15, dále jen „napadený rozsudek“, EU:T:2017:329), kterým Tribunál zamítl žalobu znějící na zrušení rozhodnutí výkonného ředitele Evropské agentury pro chemické látky (ECHA) ED/108/2014 ze dne 12. prosince 2014 o aktualizaci a doplnění stávajícího záznamu o chemické látce bis(2-ethylhexyl)-ftalát (ES č. 204-211-0, CAS č. 117-81-7) (dále jen „DEHP“) na seznamu látek (dále jen „sporný seznam“) pro případné zahrnutí do přílohy XIV nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1907/2006 ze dne 18. prosince 2006 o registraci, hodnocení, povolování a omezování chemických látek, o zřízení Evropské agentury pro chemické látky, o změně směrnice 1999/45/ES a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 793/93, nařízení Komise (ES) č. 1488/94, směrnice Rady 76/769/EHS a směrnic Komise 91/155/EHS, 93/67/EHS, 93/105/ES a 2000/21/ES (Úř. věst. 2006, L 396, s. 1, oprava v Úř. věst. 2007, L 136, s. 3), ve znění nařízení Komise (EU) č. 895/2014 ze dne 14. srpna 2014 (Úř. věst. 2014, L 244, s. 6) (dále jen „nařízení REACH“).

2

Článek 57 nařízení REACH, nadepsaný „Látky, které mají být zahrnuty do přílohy XIV“, stanoví:

„Do přílohy XIV mohou být postupem podle článku 58 zahrnuty tyto látky:

3

Článek 59 nařízení REACH, nadepsaný „Identifikace látek uvedených v článku 57“, stanoví:

„1.   Postup stanovený v odstavcích 2 až 10 tohoto článku se použije k identifikaci látek splňujících kritéria v článku 57 a sestavení seznamu látek pro případné zahrnutí do přílohy XIV.[...]

[...]

3.   Každý členský stát může připravit dokumentaci podle přílohy XV pro látky, které podle jeho názoru splňují kritéria stanovená v článku 57, a předat ji agentuře [ECHA]. [...]

[...]

7.   V případě vznesení nebo obdržení připomínek postoupí [ECHA] dokumentaci Výboru členských států do patnácti dnů od uplynutí lhůty 60 dnů uvedené v odstavci 5.

8.   Dosáhne-li Výbor členských států do 30 dnů od postoupení jednomyslné dohody o identifikaci, může [ECHA] zapsat [zapíše ECHA] tuto látku na seznam uvedený v odstavci 1. [ECHA] může tuto látku zahrnout do svých doporučení podle čl. 58 odst. 3.

9.   Nepodaří-li se Výboru členských států dosáhnout jednomyslné dohody, připraví Komise návrh na identifikaci látky do tří měsíců od obdržení stanoviska Výboru členských států. Konečné rozhodnutí o identifikaci látky se přijme postupem podle čl. 133 odst. 3.

10.   [ECHA] neprodleně po přijetí rozhodnutí o zahrnutí látky zveřejní seznam uvedený v odstavci 1 na své internetové stránce a aktualizuje jej.“

4

Navrhovatelka, Deza, je akciovou společností založenou podle českého práva, která podniká v chemickém průmyslu. Vyrábí, uvádí na trh a používá mimo jiné látku DEHP.

5

Rozhodnutím ze dne 28. října 2008 zařadil výkonný ředitel ECHA látku DEHP na „kandidátský seznam“, tj. na seznam látek pro jejich případné zahrnutí do přílohy XIV nařízení REACH.

6

Přijetím nařízení Komise (EU) č. 143/2011 ze dne 17. února 2011 (Úř. věst. 2011, L 44, s. 2) byla látka DEHP zahrnuta do přílohy XIV nařízení REACH.

7

Dne 12. srpna 2013 podala navrhovatelka žádost o povolení k používání DEHP a přiložila k ní řadu detailních studií a dokumentů, včetně zprávy o chemické bezpečnosti, analýzy alternativ a socioekonomické analýzy.

8

Dne 26. srpna 2014 předložilo Dánské království čtyři dokumentace podle přílohy XV tohoto nařízení s návrhem, aby DEHP a další tři chemické látky, jmenovitě dibutyl-ftalát (dále jen „DBP“), benzyl-butyl-ftalát (dále jen „BBP“) a diisobutyl-ftalát (dále jen „DIBP“), byly identifikovány také jako látky narušující endokrinní činnost s tím, že údajně existují vědecké důkazy o jejich možných vážných účincích na lidské zdraví a rovněž na životní prostředí, a aby byl kandidátský seznam v tomto ohledu doplněn.

9

Původní návrh Dánského království byl předmětem připomínkového řízení. Vyjádření předložilo několik členských států a nestátních subjektů, včetně navrhovatelky.

10

V průběhu projednávání těchto dokumentací se ukázalo, že původní návrh Dánského království nebude jednomyslně schválen pro nesouhlas řady zástupců členských států. Pouze identifikace DEHP jako látky narušující endokrinní činnost s možnými vážnými účinky na životní prostředí nevyvolala nesouhlasný postoj členů výboru.

11

S ohledem na tento výsledek rozdělilo Dánské království svůj původní návrh na osm částí, a sice:

12

Výboru členských států se nepodařilo dosáhnout jednomyslné shody v případě částí původního návrhu Dánského království týkajících se identifikace látek DEHP, DBP, BBP a DIBP jako látek narušujících endokrinní činnost, pro které údajně existují vědecké důkazy o jejich možných vážných účincích na lidské zdraví.

13

Tento výbor naproti tomu jednomyslně schválil část návrhu týkající se identifikace DEHP jako látky narušující endokrinní činnost, pro kterou údajně existují vědecké důkazy o jejích možných vážných účincích na životní prostředí.

14

Dne 12. prosince 2014 vydal výkonný ředitel ECHA sporné rozhodnutí o aktualizaci a doplnění stávajícího záznamu o látce DEHP na kandidátském seznamu a o identifikaci této látky jako látky s vlastnostmi vyvolávajícími narušení endokrinní činnosti, pro kterou existuje vědecký důkaz o možných vážných účincích na životní prostředí, jež vzbuzují stejné obavy jako účinky jiných látek uvedených v nařízení REACH.

15

Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 5. března 2015 podala Deza žalobu znějící na zrušení sporného rozhodnutí.

16

Napadeným rozsudkem Tribunál tuto žalobu zamítl.

17

Navrhovatelka navrhuje, aby Soudní dvůr:

18

ECHA navrhuje, aby Soudní dvůr:

19

Dánské království a Švédské království podporují návrhová žádání agentury ECHA.

20

V rámci prvního důvodu kasačního opravného prostředku, který je rozdělen do tří částí, Deza tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodech 48 až 82, 85 až 98 a 105 až 132 napadeného rozsudku určil, že ECHA má pravomoc přijmout sporné rozhodnutí a že toto rozhodnutí bylo přijato v rámci řádného postupu.

21

Navrhovatelka tvrdí, že ECHA nemá ani explicitní, ani implicitní pravomoc k doplnění již existující identifikace DEHP. Podle ní Tribunál uznal, že ani obecné unijní právo, ani nařízení REACH, konkrétně jeho čl. 59 odst. 8, agentuře takovou pravomoc výslovně neuděluje. Navrhovatelka uvádí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že z čl. 59 odst. 8 nařízení REACH týkajícího se postupu identifikace látek uvedených v článku 57 tohoto nařízení vyplývá, že je ECHA implicitně oprávněna k doplnění již existující identifikace DEHP.

22

Navrhovatelka v tomto ohledu tvrdí, že Tribunál nerespektoval rozsudky Soudního dvora ze dne 15. března 2017, Polynt v. ECHA (C‑323/15 P, EU:C:2017:207), a ze dne 15. března 2017, Hitachi Chemical Europe a Polynt v. ECHA (C‑324/15 P, EU:C:2017:208), z nichž podle ní vyplývá, že byla-li chemická látka považována za zařaditelnou na seznam látek podléhajících povolení, obsažený v příloze XIV nařízení REACH, z důvodu, že splňuje některé z kritérií uvedených v písmenech a) až e) článku 57 tohoto nařízení, nemůže již být zároveň identifikována jako látka splňující kritéria stanovená v písmeni f) tohoto článku.

23

Podle společnosti Deza se čl. 57 písm. f) nařízení REACH týká identifikace látek, které nelze identifikovat dle kritérií zakotvených v čl. 57 písm. a) až e) tohoto nařízení, respektive které dosud nebyly podle těchto kritérií identifikovány a zařazeny na kandidátský seznam. Tak tomu ovšem podle navrhovatelky není v případě látky DEHP, která byla identifikována podle čl. 57 písm. c) tohoto nařízení šest let před přijetím sporného rozhodnutí.

24

Podle navrhovatelky se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení tím, že takovou implicitní pravomoc agentury ECHA uznal, přestože existence implicitní pravomoci představuje výjimku ze zásady svěřených pravomocí zakotvené v čl. 13 odst. 2 SEU, přičemž tato výjimka musí být chápána restriktivně a vyžaduje, aby uznaná implicitní pravomoc byla nezbytná k dosažení cíle nařízení REACH, konkrétně k zajištění jeho užitečného účinku. Navrhovatelka tvrdí, že uznáním takové implicitní pravomoci agentury ECHA jsou pravomoci této agentury, tak jak jsou vymezeny nařízením REACH, podstatně rozšířeny v rozporu se zásadou svěřených pravomocí.

25

Navrhovatelka rovněž tvrdí, že Tribunál nesprávně aplikoval doktrínu vnitřních implicitních pravomocí, když dospěl k závěru, že ECHA může existující identifikaci DEHP doplnit. Připomíná, že Tribunál v bodě 52 napadeného rozsudku uvedl, že „[j]e pravda, že slova ‚může [ECHA] zapsat [zapíše ECHA] tuto látku na seznam‘, obsažená v čl. 59 odst. 8 nařízení [REACH], se na první pohled týkají situace, kdy je Výboru členských států postoupena dokumentace připravená v souladu s přílohou XV tohoto nařízení, která se týká látky, jež mu dosud nebyla předložena“. Tribunál podle navrhovatelky v bodě 53 uvedeného rozsudku učinil nesprávný závěr, že z toho „nelze dovozovat, že Výbor členských států má pravomoc pouze k identifikaci látek, které dosud nebyly na kandidátský seznam zařazeny“.

26

Navrhovatelka tvrdí, že pokud by tato implicitní pravomoc agentury byla nezbytná k zajištění užitečného účinku nařízení REACH, Soudní dvůr by ve své judikatuře nevyloučil identifikaci látky dle čl. 57 písm. f) tohoto nařízení v situaci, kdy tato látka byla již předtím identifikována dle některého z písmen a) až e) článku 57 tohoto nařízení.

27

Navrhovatelka dále uvádí, že z čl. 58 odst. 8 nařízení REACH, který výslovně stanoví pravomoc Komise, a nikoli ECHA, odstranit z přílohy XIV tohoto nařízení látky, které již nesplňují kritéria uvedená v jeho článku 57, vyplývá, že pokud měl unijní normotvůrce v úmyslu stanovit v uvedeném nařízení postup týkající se doplnění či změny určitého seznamu látek a svěřit jej takové agentuře, jako je ECHA, učinil by tak výslovně.

28

Agentura ECHA má za to, že argument navrhovatelky, podle něhož identifikace dle čl. 57 písm. a) až e) nařízení REACH vylučuje identifikaci ve smyslu čl. 57 písm. f) tohoto nařízení, je nepřípustný, neboť nebyl předložen před Tribunálem. ECHA uzavírá, že veškeré předložené argumenty jsou každopádně neopodstatněné.

29

Podle Dánského království a Švédského království jsou argumenty navrhovatelky neopodstatněné.

30

Pokud jde o judikaturu Soudního dvora, na niž poukázala navrhovatelka a která je zmíněna v bodě 22 tohoto rozsudku, je třeba nejprve připomenout, že sporné rozhodnutí bylo přijato na základě čl. 59 odst. 8 nařízení REACH. V tomto ohledu je nutno poukázat na to, že článek 59 nařízení REACH popisuje postup identifikace látek splňujících kritéria uvedená v článku 57 nařízení REACH pro účely jejich zařazení na kandidátský seznam, který slouží jako základ pro vypracování přílohy XIV tohoto nařízení. Jakmile je dotyčná látka zařazena do této přílohy XIV, nemůže již být používána nebo uváděna na trh, ledaže bylo na základě článku 60 tohoto nařízení uděleno povolení pro konkrétní použití.

31

Výklad rozsudků ze dne 15. března 2017, Polynt v. ECHA (C‑323/15 P, EU:C:2017:207), a ze dne 15. března 2017, Hitachi Chemical Europe a Polynt v. ECHA (C‑324/15 P, EU:C:2017:208), tak jak jej předkládá navrhovatelka, však vychází z jejich nesprávného pochopení. V bodě 24 obou těchto rozsudků Soudní dvůr uvedl, že čl. 57 písm. a) až c) nařízení REACH se týká především látek, které splňují kritéria pro klasifikaci v třídě nebezpečnosti karcinogenita, mutagenita nebo toxicita pro reprodukci kategorie 1A nebo 1B v souladu s oddíly 3.5 až 3.7 přílohy I nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1272/2008 ze dne 16. prosince 2008 o klasifikaci, označování a balení látek a směsí, o změně a zrušení směrnic 67/548/EHS a 1999/45/ES a o změně nařízení č. 1907/2006 (Úř. věst. 2008, L 353, s. 1). Tento čl. 57 písm. d) a e) dále uvádí látky perzistentní, bioakumulativní a toxické a látky, které jsou vysoce perzistentní a vysoce bioakumulativní, podle kritérií stanovených v příloze XIII nařízení REACH. Tato kritéria jsou založena na hodnocení nebezpečí, která představují tyto látky. A konečně předmětem čl. 57 písm. f) tohoto nařízení jsou všechny ostatní látky, které nesplňují žádné z předchozích kritérií, ale „pro které existuje vědecký důkaz o možných vážných účincích na lidské zdraví nebo životní prostředí, jež vzbuzují stejné obavy jako účinky jiných látek uvedených v písmenech a) až e), a které jsou identifikovány v jednotlivých případech postupem podle článku 59 tohoto nařízení“ (rozsudek ze dne 15. března 2017, Polynt v. ECHA, C‑323/15 P, EU:C:2017:207, body 24 a 25).

32

Soudní dvůr upřesnil, že čl. 57 písm. f) nařízení REACH zavádí autonomní mechanismus umožňující identifikovat jako vzbuzující mimořádné obavy látky, které dosud nebyly za takové označeny na základě tohoto ustanovení (rozsudky ze dne 15. března 2017, Polynt v. ECHA, C‑323/15 P, EU:C:2017:207, bod 25, a ze dne 15. března 2017, Hitachi Chemical Europe a Polynt v. ECHA, C‑324/15 P, EU:C:2017:208, bod 25). Jak Soudní dvůr uvedl v bodě 29 obou uvedených rozsudků, působnost čl. 57 písm. f) nařízení REACH zahrnuje výslovně látky vyvolávající narušení endokrinní činnosti, i když tento typ účinků nespadá do žádné třídy nebezpečnosti uvedené v této příloze.

33

V tomto ohledu Soudní dvůr v bodech 24 až 40 rozsudku ze dne 15. března 2017, Polynt v. ECHA (C‑323/15 P, EU:C:2017:207), a rozsudku ze dne 15. března 2017, Hitachi Chemical Europe a Polynt v. ECHA (C‑324/15 P, EU:C:2017:208), uvedl, že předpokladem pro identifikaci určité látky podle tohoto ustanovení je splnění dvou kumulativních podmínek, a to zaprvé, že je pravděpodobné, že předmětná látka má vážné účinky na lidské zdraví nebo životní prostředí, a zadruhé, že tyto účinky „vzbuzují stejné obavy“ jako účinky látek vyjmenovaných v písmenech a) až e) článku 57 nařízení REACH. Soudní dvůr měl za to, že první podmínka vyžaduje posouzení nebezpečí vyplývajících z podstatných vlastností předmětné látky, což však neplatí pro druhou podmínku. Soudní dvůr tedy dospěl k názoru, že pro účely zjišťování, zda určitá látka vzbuzuje „stejné obavy“ ve smyslu čl. 57 písm. f) nařízení REACH, není namístě, aby byla povaha obav, které lze zohlednit, zúžena pouze na nebezpečí vyplývající z podstatných vlastností předmětné látky.

34

Na rozdíl od tvrzení navrhovatelky a v souladu s tím, co uvedl generální advokát v bodech 50 až 56 svého stanoviska, tedy z rozsudků ze dne 15. března 2017, Polynt v. ECHA (C‑323/15 P, EU:C:2017:207), a ze dne 15. března 2017, Hitachi Chemical Europe a Polynt v. ECHA (C‑324/15 P, EU:C:2017:208), nevyplývá, že by čl. 57 písm. f) nařízení REACH měl být vykládán v tom smyslu, že taková chemická látka, jako je DEHP, která již byla zařazena na kandidátský seznam z důvodu nebezpečné vlastnosti odpovídající kritériím uvedeným v čl. 57 písm. c) tohoto nařízení, nemůže být následně identifikována také podle čl. 57 písm. f) tohoto nařízení z důvodu jiné podstatné vlastnosti.

35

V bodech 24 až 40 obou zmiňovaných rozsudků totiž Soudní dvůr uvedl kritéria, na jejichž základě může být látka identifikována z titulu některého z písmen a) až f) článku 57 nařízení REACH, aniž stanovil omezení důvodů, pro něž může být látka na kandidátský seznam zařazena. Tribunál tedy mohl mít za to – aniž se tím dopustil nesprávného právního posouzení – že není vyloučeno, že podstatné vlastnosti určité látky mohou odpovídat několika důvodům stanoveným v čl. 57 písm. a) až f) nařízení REACH.

36

Ani argument navrhovatelky, že Tribunál nesprávně aplikoval doktrínu implicitních pravomocí, nemůže obstát. Jak uvedl generální advokát v bodě 63 svého stanoviska, z bodu 54 napadeného rozsudku vyplývá, že pro účely uznání pravomoci agentury ECHA k přijetí sporného rozhodnutí Tribunál vycházel z toho, že ani znění článku 57 a čl. 59 odst. 8 nařízení REACH, ani znění žádného jiného ustanovení uvedeného nařízení nezakazují agentuře ECHA ověřit, zda má látka jiné podstatné vlastnosti, než které vedly k počátečnímu zařazení této látky na kandidátský seznam. Kromě toho v bodě 55 napadeného rozsudku Tribunál uvedl, že identifikace látky jako látky splňující kritéria jiného písmene článku 57 nařízení REACH, než které bylo základem pro její počáteční zařazení na kandidátský seznam, má z technického hlediska formu doplnění stávajícího záznamu. Podle Tribunálu je třeba argument ECHA, že má „implicitní pravomoc“ k doplnění stávajícího záznamu, chápat v tomto smyslu.

37

Pokud jde o projednávanou věc, v okamžiku identifikace DEHP podle čl. 57 písm. c) nařízení REACH nestačily dostupné informace k učinění závěru, že nepříznivé účinky látky na životní prostředí splňují identifikační kritéria uvedená v čl. 57 písm. f) tohoto nařízení. Jak Tribunál konstatoval v bodech 57 a 58 napadeného rozsudku, chemická látka má různé vlastnosti, které mohou vyvolávat různá rizika.

38

V tomto ohledu je třeba mít za to – jak uvedl generální advokát v bodech 76 a 77 svého stanoviska – že popření pravomoci agentury ECHA k doplnění existující identifikace chemické látky s odůvodněním, že tato látka již identifikována byla, by vedlo k chybnému výsledku, který by byl v rozporu s cíli nařízení REACH. Takovýto výklad tohoto nařízení by totiž měl za následek zafixování vědeckého posouzení uvedené látky k okamžiku její počáteční identifikace a byl by v rozporu se samotným posláním agentury ECHA, kterým je v souladu s uvedeným nařízením „hodnocení rizik látek“, zatímco provedení tohoto hodnocení, má-li být účinné a účelné, musí být možné i po počáteční identifikaci, a to za účelem jeho doplnění o nové vědecké údaje.

39

Tribunál tedy mohl rozhodnout – aniž se tím dopustil nesprávného právního posouzení – že ECHA je oprávněna doplňovat již existující záznamy na kandidátském seznamu na základě nových důvodů ve smyslu článku 57 nařízení REACH.

40

Proto musí být první část prvního důvodu kasačního opravného prostředku zamítnuta.

41

Navrhovatelka tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení svým závěrem, že postup přijímání sporného rozhodnutí byl v souladu s právem, když přitom Dánské království, které předložilo dokumentaci za účelem zařazení čtyř chemických látek, včetně DEHP, na kandidátský seznam, nahradilo svůj původní návrh novým návrhem, ve kterém byl zachován pouze návrh na zařazení DEHP.

42

Původní návrh, který se týkal doplnění nařízení REACH o novou identifikaci čtyř látek, včetně DEHP, podle čl. 57 písm. f) tohoto nařízení a o kterém mělo být hlasováno společně, byl nahrazen novým návrhem předloženým v osmi částech týkajících se doplňující identifikace chemických látek, o kterých mělo být hlasováno samostatně.

43

Navrhovatelka tvrdí, že tato změna dánského návrhu v důsledku umožnila přijetí sporného rozhodnutí. Domnívá se totiž, že Výbor členských států by na základě původního návrhu nedospěl k jednomyslné dohodě. V tomto ohledu připomíná, že podle ustálené judikatury Soudního dvora bude mít procesní pochybení za následek zrušení rozhodnutí v částečném nebo plném rozsahu, pouze pokud se prokáže, že při absenci tohoto pochybení by uvedené rozhodnutí mohlo být podstatně odlišné. Podle navrhovatelky je předmětný postup přijímání v rozporu s nařízením REACH a judikaturou Soudního dvora a Tribunál se dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že tomu tak není.

44

ECHA a Dánské království se domnívají, že druhá část tohoto důvodu kasačního opravného prostředku není opodstatněná.

45

Na prvním místě je třeba poznamenat – jak připomněl Tribunál v bodě 85 napadeného rozsudku – že postup identifikace látek uvedených v článku 57 nařízení REACH, upravený v článku 59 téhož nařízení, má za cíl zajistit, aby členské státy a subjekty zúčastněné v tomto postupu mohly být vyslechnuty před vypracováním rozhodnutí o zařazení látky na kandidátský seznam. Jak dále uvedl Tribunál v bodě 86 napadeného rozsudku, článek 59 nařízení REACH neupřesňuje, jakým způsobem má být předkládáno více návrhů na identifikaci látky jako látky vzbuzující mimořádné obavy ve smyslu článku 57 tohoto nařízení.

46

Jak Tribunál správně konstatoval v bodě 86 napadeného rozsudku, nařízení REACH stejně tak neobsahuje žádné ustanovení, které by členskému státu zakazovalo změnit nebo stáhnout v průběhu postupu jeden či více jeho návrhů na zařazení látek, o nichž se domnívá, že splňují kritéria stanovená v článku 57 tohoto nařízení.

47

Tyto dva články navíc nestanoví žádnou povinnost seskupit návrhy do jednoho a téhož dokumentu, jsou-li tyto návrhy předkládány současně týmž předkladatelem.

48

Jak Tribunál uvedl v bodě 88 napadeného rozsudku, Dánské království v projednávané věci pouze rozdělilo svůj původní návrh na osm samostatných částí. Po tomto rozdělení následovalo částečné stažení návrhů týkajících se DBP, BBP a DIBP, a to v části, v níž se tyto návrhy týkaly vážných účinků na životní prostředí, kdežto návrh týkající se DEHP byl zachován.

49

Pokud jde o část návrhu týkající se DEHP, je třeba uvést, že Tribunál v bodě 89 napadeného rozsudku konstatoval, že navrhovatelka neprokázala, v čem byl věcný obsah původního návrhu Dánského království odlišný od věcného obsahu návrhu, o němž bylo hlasováno na zasedání Výboru členských států, které se konalo ve dnech 8. až 11. prosince 2014.

50

Tribunál konečně v bodech 93 a 94 napadeného rozsudku konstatoval, že s jednomyslnou dohodou Výboru členských států o látce DEHP není spojeno žádné pochybení způsobené tím, že by se zakládala pouze na jejích „vážných účincích na životní prostředí“, kdežto důvody pro identifikaci této látky uvedené v původním návrhu na identifikaci a v dokumentaci předložené v souladu s přílohou XV nařízení REACH se týkaly jejích „vážných účinků na lidské zdraví a životní prostředí“. Ze znění čl. 57 písm. f) tohoto nařízení totiž vyplývá, že vlastnostmi, o které v tomto ustanovení jde, jsou vlastnosti, které mají možné vážné účinky buď na lidské zdraví, nebo na životní prostředí, přičemž tato kritéria jsou alternativní.

51

Proto musí být druhá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku zamítnuta.

52

Navrhovatelka má za to, že sporné rozhodnutí a postup agentury ECHA předcházející přijetí tohoto rozhodnutí nejsou v souladu s právně závazným postupem stanoveným Evropským parlamentem a Radou Evropské unie, a že se tedy Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když odmítl argumentaci, kterou před ním navrhovatelka v tomto ohledu uplatnila.

53

Rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady č. 1386/2013/EU ze dne 20. listopadu 2013 o všeobecném akčním programu Unie pro životní prostředí na období do roku 2020 „Spokojený život v mezích naší planety“ (Úř. věst. 2013, L 354, s. 171) stanoví, že „Unie […] vyvine harmonizovaná na nebezpečí založená kritéria pro identifikaci endokrinních disruptorů [...] ve veškerých příslušných právních předpisech Unie“. Z tohoto rozhodnutí je podle navrhovatelky zřejmé, že harmonizovaná kritéria vyvinutá Unií pro identifikaci látek narušujících endokrinní činnost se mají aplikovat ve všech právních předpisech Unie, včetně nařízení REACH. Přijetí těchto kritérií podle ní přísluší Komisi. Navrhovatelka v tomto ohledu uvádí, že podle čl. 5 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 528/2012 ze dne 22. května 2012 o dodávání biocidních přípravků na trh a jejich používání (Úř. věst. 2012, L 167, s. 1) byla Komise povinna přijmout do 13. prosince 2013 akty, jimiž se stanoví vědecká kritéria pro určení vlastností vyvolávajících narušení endokrinní činnosti. Obdobně byla podle ní Komise povinna předložit do 14. prosince 2013 návrh opatření týkající se specifických vědeckých kritérií pro určení látek narušujících endokrinní činnost.

54

Navrhovatelka tedy tvrdí, že pravomoc stanovit kritéria pro identifikaci nebezpečných látek náleží Komisi a ta ji nevykonala. Agentura ECHA však podle navrhovatelky nemá v takové situaci pravomoc sama tato kritéria určit. Identifikace DEHP podle čl. 57 písm. c) nařízení REACH na základě vlastních ad hoc kritérií agentury je tedy podle navrhovatelky protiprávní.

55

Podle navrhovatelky dospěl Tribunál k nesprávnému závěru, že se agentura ECHA nedopustila zneužití pravomoci, když sama stanovila vlastní identifikační kritéria, přestože jí určité normy unijního práva takovou pravomoc nesvěřují.

56

ECHA, Dánské království a Švédské království argumenty navrhovatelky odmítají.

57

Pokud jde o rozhodnutí č. 1386/2013 – jak konstatoval generální advokát v bodech 100 a 101 svého stanoviska – Tribunál se nedopustil nesprávného právního posouzení, když měl v bodech 120 a 121 napadeného rozsudku v podstatě za to, že toto rozhodnutí má povahu programového záměru, jež jasně vyplývá ze znění použitého ve druhé větě třetího pododstavce bodu 50 přílohy tohoto rozhodnutí, a sice že Unie „vyvine“ harmonizovaná kritéria.

58

Pokud jde o nařízení č. 528/2012, Tribunál v bodě 109 napadeného rozsudku správně uvedl, že tímto nařízením – jak vyplývá z jeho čl. 2 odst. 3 písm. j) – není dotčeno nařízení REACH. Podobně jako rozhodnutí č. 1386/2013 tedy ani nařízení č. 528/2012 není určeno k tomu, aby zpochybnilo použitelnost kritérií pro identifikaci endokrinních disruptorů, která jsou uvedena v článku 57 nařízení REACH a která agentura ECHA uplatňuje v rámci postupu upraveného v článku 59 tohoto nařízení.

59

Totéž platí pro bod 3.6.5 přílohy II nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1107/2009 ze dne 21. října 2009 o uvádění přípravků na ochranu rostlin na trh a o zrušení směrnic Rady 79/117/EHS a 91/414/EHS (Úř. věst. 2009, L 309, s. 1). Jak uvedl generální advokát v bodě 103 svého stanoviska, Tribunál v bodech 117 a 118 napadeného rozsudku správně konstatoval, že z tohoto ustanovení vyplývá, že ověření, zda má látka vlastnosti vyvolávající narušení endokrinní činnosti, které mohou mít nepříznivé účinky, je možné provést nejen „na základě posouzení v souladu s [unijními] zkušebními pokyny [...] nebo mezinárodně uznávanými zkušebními pokyny“, ale také na základě „jiných dostupných údajů a informací, včetně přehledu vědecké literatury, které posoudí [Evropský úřad pro bezpečnost potravin]“.

60

Tribunál se konečně nedopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že dokument Roadmap z roku 2014, jehož autorem je Komise, není právně závazný.

61

Vzhledem k neexistenci harmonizované definice přitom nařízení REACH dovoluje agentuře ECHA, aby nadále spravovala integrovaný systém kontroly chemických látek zahrnující jejich registraci, hodnocení, jakož i povolování a případná omezení jejich užívání (rozsudek ze dne 15. března 2017, Hitachi Chemical Europe a Polynt v. ECHA, C‑324/15 P, EU:C:2017:208, bod 20), který musí v zájmu účelnosti a účinnosti zahrnovat endokrinní disruptory.

62

Z výše uvedeného vyplývá, že je třeba zamítnout třetí část prvního důvodu kasačního opravného prostředku, a tudíž i celý první důvod kasačního opravného prostředku.

63

V rámci druhého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelka uvádí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodech 135 až 153 napadeného rozsudku rozhodl, že sporné rozhodnutí není v rozporu se zásadou právní jistoty, přestože vytvořilo pro navrhovatelku nejasnou, nepřesnou a nepředvídatelnou právní situaci.

64

Navrhovatelka tvrdí, že stávající identifikace DEHP v příloze XIV nařízení REACH podle čl. 57 písm. c) tohoto nařízení, doplněná o novou identifikaci podle čl. 57 písm. f) téhož nařízení, je problematická. V tomto ohledu si klade otázku, zda budou stanoveny nové lhůty pro podání žádosti o povolení látky DEHP identifikované podle čl. 57 písm. f) nařízení REACH, neboť lhůta pro podání takové žádosti dle stávající právní úpravy uplynula dne 21. srpna 2013. Dále se zamýšlí nad „osudem“ své stávající žádosti o povolení látky DEHP dle čl. 57 písm. c) nařízení REACH a nad tím, jaký bude dopad na používání látky DEHP ve zdravotnických prostředcích, na které se toto nařízení obecně nevztahuje, když toto používání dle stávající právní úpravy nevyžaduje povolení ve smyslu hlavy VII uvedeného nařízení.

65

Podle navrhovatelky i samotný Tribunál výslovně v bodě 146 napadeného rozsudku připustil, že v případě doplnění přílohy XIV nařízení REACH o novou identifikaci látky DEHP dle čl. 57 písm. f) tohoto nařízení „musí být žádost [žalobkyně] o povolení [této látky identifikované dle čl. 57 písm. c) tohoto nařízení] upravena tak, aby byla tato změna zohledněna“, a „žalobkyně [bude muset] tuto změnu přílohy XIV [nařízení REACH] vzít v potaz“. Tribunál však podle navrhovatelky neuvádí, jak by tato „změna“ měla být realizována, natož aby poukázal na konkrétní ustanovení nařízení REACH či jiného právního předpisu upravující tuto otázku.

66

ECHA s argumentací navrhovatelky nesouhlasí.

67

Je třeba uvést, že Tribunál v bodech 133 až 153 napadeného rozsudku zkoumal, zda sporné rozhodnutí neporušuje zásady předvídatelnosti, právní jistoty a ochrany legitimního očekávání.

68

Tribunál nejprve připomněl, že zásady právní jistoty a ochrany legitimního očekávání jsou obecnými zásadami unijního práva, a následně ověřil, že sporné rozhodnutí splňuje požadavky, které z těchto zásad vyplývají.

69

Tribunál tak v bodech 135 a 137 napadeného rozsudku uvedl, že z judikatury Soudního dvora plyne, že zásada právní jistoty zejména vyžaduje, aby byla právní úprava jasná a přesná a její účinky byly předvídatelné, zejména pokud může vyvolat nepříznivé důsledky pro jednotlivce a podniky, a že ohledně zásady ochrany legitimního očekávání Soudní dvůr rozhodl, že se nikdo nemůže dovolávat porušení této zásady, pokud mu správa neposkytla konkrétní ujištění (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. prosince 2017, Global Starnet, C‑322/16, EU:C:2017:985, bod 46 a citovaná judikatura).

70

Možnost dovolávat se zásady ochrany legitimního očekávání tak má každý hospodářský subjekt, u něhož orgán vyvolal podložené naděje. Ujištění způsobilá vzbudit takovéto naděje jsou tvořena přesnými, nepodmíněnými a shodujícími se informacemi z oprávněných a spolehlivých zdrojů bez ohledu na formu, v jaké jsou tyto informace sděleny (rozsudek ze dne 14. března 2013, Agrargenossenschaft Neuzelle, C‑545/11, EU:C:2013:169, body 24 a 25 a citovaná judikatura).

71

Je‑li naproti tomu opatrný a obezřetný hospodářský subjekt s to předvídat přijetí unijního opatření, které se může nepříznivě dotknout jeho zájmů, nemůže se dovolávat zásady ochrany legitimního očekávání, pokud je toto opatření přijato (rozsudek ze dne 14. března 2013, Agrargenossenschaft Neuzelle, C‑545/11, EU:C:2013:169, bod 26).

72

Tribunál zjišťoval, zda byl ve sporném rozhodnutí v souladu s požadavky zásady právní jistoty jasně uveden jeho právní základ a právní účinky. Konstatoval, že toto rozhodnutí jasně odkazuje na čl. 59 odst. 8 nařízení REACH jako na právní základ pro své přijetí. Rovněž správně uvedl, že navrhovatelka byla s to jednoznačně pochopit smysl tohoto rozhodnutí, neboť z něho jasně vyplývalo, že se jím doplňuje stávající záznam o látce DEHP na kandidátském seznamu o identifikaci podle čl. 57 písm. f) nařízení REACH.

73

Z napadeného rozsudku mimoto nijak nevyplývá, že by Tribunál sám vytvořil situaci právní nejistoty. Uvedeným rozsudkem bylo zařazení DEHP potvrzeno a tato látka bude nadále předmětem hodnocení v souladu s nařízením REACH.

74

Tribunál měl tedy správně za to, že navrhovatelka nepředložila nic, co by prokazovalo, že jí unijní orgán nebo agentura přímo poskytly konkrétní ujištění. Tribunál proto mohl dospět k názoru, že sporné rozhodnutí neporušuje zásady právní jistoty a ochrany legitimního očekávání.

75

Za těchto podmínek je třeba druhý důvod kasačního opravného prostředku zamítnout jako neopodstatněný.

76

V rámci třetího důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelka uvádí, že Tribunál v bodech 163 až 202 napadeného rozsudku přezkoumal sporné rozhodnutí v rozporu s požadavky na rozsah soudního přezkumu rozhodnutí unijních orgánů a institucí a navíc zkreslil skutečnosti a důkazy, které mu byly předloženy.

77

Navrhovatelka uvádí, že ačkoli široká posuzovací pravomoc unijních orgánů, zejména k posouzení velmi složitých vědeckých a technických skutečností, podléhá omezenému soudnímu přezkumu jejího výkonu, tento soudní přezkum vyžaduje, aby unijní orgány, které jsou tvůrci dotčeného aktu, byly schopny před Soudním dvorem prokázat, že akt byl přijat „v rámci skutečného výkonu posuzovací pravomoci“, která předpokládá zohlednění všech relevantních skutečností a okolností situace, kterou měl tento akt upravovat.

78

Navrhovatelka má rovněž za to, že Tribunál zkreslil důkazy, když dospěl k názoru, že studie, na nichž se zakládala dokumentace o DEHP vypracovaná v souladu s přílohou XV nařízení REACH (dále jen „podpůrný dokument“), tvoří jen část důkazů z celkového souhrnu důkazů zkoumaných Výborem členských států. Tvrdí, že žádná z vědeckých studií provedených na rybách po roce 2008 neuvádí, že látka DEHP má nepříznivé účinky na lidské zdraví, resp. životní prostředí, což je i dle Tribunálu předpokladem pro identifikaci této látky dle čl. 57 písm. f) nařízení REACH.

79

Navrhovatelka rovněž tvrdí, že podpůrný dokument vychází z vědeckých studií provedených na krysách, které se týkaly účinků DEHP nikoli na životní prostředí, ale na lidské zdraví v případě přímého vystavení působení látky DEHP, ačkoli mělo jít o „prokázání“ vlivu této látky na životní prostředí. Takový postup je podle navrhovatelky vědecky nesprávný. Tribunál podle ní neprávem tuto skutečnost v napadeném rozsudku opomněl.

80

ECHA namítá, že třetí důvod kasačního opravného prostředku není opodstatněný a důkazy byly posouzeny správně.

81

Tribunál posuzoval důkazy a vědecké studie, které sloužily za základ pro sporné rozhodnutí, v bodech 157 až 202 napadeného rozsudku v rámci obšírného a podrobného zkoumání, které naplňuje požadavky na účinný soudní přezkum.

82

Nejprve připomněl zásady vyplývající z judikatury, jimiž se řídí intenzita soudního přezkumu týkajícího se posouzení vysoce složitých skutkových okolností vědecké a technické povahy, a následně odkázal na celý soubor vědeckých studií na rybách a krysách, které byly součástí podpůrného dokumentu.

83

Tribunál zejména výslovně odkázal na závěry četných studií na rybách týkajících se narušení jejich endokrinní činnosti po vystavení látce DEHP.

84

V bodě 166 napadeného rozsudku Tribunál nicméně konstatoval, že „jak vyplývá z bodu 5.1.6 podpůrného dokumentu, je na základě celkového posouzení části použitých studií velmi pravděpodobné, že estrogenní mechanismus účinku DEHP má nepříznivé účinky na pohlavní a reprodukční fenotypové vlastnosti u samců a samic ryb. Tato skutečnost a účinky látky DEHP, které byly pozorovány ve studiích na krysách a pojednává o nich kapitola 4 podpůrného dokumentu, stačí k vyslovení závěru, že DEHP může mít nepříznivé účinky na životní prostředí“.

85

Ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, přitom podle všeho vyplývá, že účelem studií na krysách je prokázat účinky DEHP na lidské zdraví, a nikoli na životní prostředí.

86

Z toho plyne, že Tribunál zkreslil důkazy, když odkázal na studie na krysách, které se týkaly účinků DEHP na lidské zdraví v případě přímého vystavení látce DEHP, a následně z nich dovodil, že tato látka má účinky na životní prostředí.

87

V souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora však platí, že pokud odůvodnění rozhodnutí Tribunálu vykazuje porušení unijního práva, ale jeho výrok se jeví jako opodstatněný z jiných právních důvodů, nemůže takové porušení vést ke zrušení tohoto rozhodnutí a je třeba odůvodnění nahradit (rozsudek ze dne 26. ledna 2017, Mamoli Robinetteria v. Komise, C‑619/13 P, EU:C:2017:50, bod 107 a citovaná judikatura).

88

Tribunál sice v bodě 166 napadeného rozsudku chybně odkázal na studie na krysách, v témž bodě však rovněž odkazoval na studie na rybách, které dokládají účinky DEHP na životní prostředí. Tribunálem provedené posouzení velkého množství studií na rybách a účinku DEHP na jejich endokrinní činnost tedy stačilo k odůvodnění toho, že byl žalobní důvod vycházející z nedostatečnosti vědeckých důkazů Tribunálem zamítnut.

89

Vzhledem k těmto úvahám musí být třetí důvod kasačního opravného prostředku zamítnut jako irelevantní.

90

Navrhovatelka uvádí, že Tribunál porušil základní práva a zásady zakotvené v evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“), a v Listině základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“). Podle navrhovatelky Tribunál nesprávným výkladem a nesprávnou aplikací unijního práva zároveň porušil její práva a zásady zakotvené v EÚLP a v Listině, zejména právo na spravedlivý proces stanovené v článku 6 EÚLP a v článku 47 Listiny, právo pokojně užívat svůj majetek v souladu s článkem 1 Dodatkového protokolu č. 1 k EÚLP a s článkem 17 Listiny a zásadu právní jistoty.

91

ECHA s argumentací navrhovatelky nesouhlasí.

92

Nejprve je třeba konstatovat, že tomuto důvodu kasačního opravného prostředku zjevně schází jakékoli odůvodnění a přesnost, jelikož obsahuje pouze abstraktní uvedení právních norem, jejichž porušení se měl Tribunál dopustit, a neváže se k němu žádná argumentace.

93

Z článku 256 SFEU a čl. 58 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie a rovněž z čl. 168 odst. 1 písm. d) a čl. 169 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora přitom vyplývá, že kasační opravný prostředek musí přesným způsobem uvádět kritizované části rozsudku, jehož zrušení se navrhovatel domáhá, jakož i právní argumenty, které tento návrh specificky podporují (rozsudek ze dne 4. července 2000, Bergaderm a Goupil v. Komise, C‑352/98 P, EU:C:2000:361, bod 34).

94

Podle ustálené judikatury navíc platí, že části kasačního opravného prostředku, které neobsahují žádnou argumentaci směřující specificky k označení nesprávného právního posouzení v napadeném rozsudku, tento požadavek nesplňují a musejí být odmítnuty jako zjevně nepřípustné (usnesení ze dne 24. listopadu 2016, Petraitis v. Komise, C‑137/16 P, nezveřejněné, EU:C:2016:904, bod 17).

95

Z výše uvedeného vyplývá, že je namístě čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku odmítnout jako nepřípustný, a v důsledku toho celý kasační opravný prostředek zamítnout.

96

Podle čl. 184 odst. 2 jednacího řádu platí, že není-li kasační opravný prostředek opodstatněný, Soudní dvůr rozhodne o nákladech řízení. Článek 138 odst. 1 jednacího řádu, který se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě jeho čl. 184 odst. 1, stanoví, že účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, se uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

97

Článek 140 odst. 1 jednacího řádu stanoví, že členské státy, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení.

98

Vzhledem k tomu, že agentura ECHA požadovala náhradu nákladů řízení a společnost Deza neměla ve věci úspěch, je důvodné uložit posledně uvedené náhradu nákladů řízení.

99

Dánské království a Švédské království ponesou vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto: