1.

Projednávaná věc je další, toho času třetí epizodou poměrně složité procesní ságy. Se značnou mírou zjednodušení lze říci, že první epizoda se týkala původních vnitrostátních rozhodnutí ve věci samé. V rámci této první epizody (resp. kola soudního řízení) požádal vnitrostátní odvolací soud, který se případem zabýval, Fővárosi Ítélőtábla (odvolací soud hlavního města Budapešť, Maďarsko), Soudní dvůr o poskytnutí vodítek k vyřešení věci ( 2 ). Společnost Hochtief Solutions AG Magyarországi Fióktelepe (dále jen „Hochtief Maďarsko“) nesouhlasila se způsobem, jakým vnitrostátní soudy tato vodítka údajně (nesprávně) aplikovaly v soudním řízení ve věci samé, a proto podala návrh na obnovu řízení, který byl následně projednáván ve druhém kole vnitrostátního soudního řízení.

2.

Nyní projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla podána v rámci třetího kola vnitrostátního soudního řízení, které se týká žaloby na náhradu škody podané společností Hochtief Maďarsko ze dvou důvodů. Zaprvé, podle názoru společnosti Hochtief Maďarsko, měl Fővárosi Törvényszék (Vrchní soud hlavního města Budapešti, Maďarsko), který v řízení o návrhu na obnovu řízení ve druhém kole vystupoval jako soud odvolací, povolit obnovu řízení, aby mohl zohlednit rozhodnutí o předběžné otázce vydané předtím Soudním dvorem ve stejné věci. Zadruhé měl Fővárosi Törvényszék (soud hlavního města Budapešti) podat další žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru, aby mohl Soudní dvůr určit, zda za okolností daného případu unijní právo vyžaduje, aby k obnově řízení došlo.

3.

Právě v tomto kontextu je Soudní dvůr nyní žádán, aby se zabýval v podstatě třemi okruhy otázek: zaprvé důsledky, jaké by podle unijního práva mělo mít údajné porušení povinnosti vnitrostátních soudů, které předmětný případ projednávají ve věci samé, správně provést rozhodnutí Soudního dvora o předběžné otázce v důsledku působení různých procesních omezení; zadruhé, zda unijní právo vyžaduje, aby byl mimořádný opravný prostředek v podobě obnovy řízení, který vnitrostátní právo v určitých situacích nabízí, rozšířen i na údajná porušení unijního práva v takové situaci, jako je situace ve věci v původním řízení; a zatřetí řadou aspektů souvisejících s kritérii pro odpovědnost členského státu.

4.

Článek 1 směrnice 89/665/EHS o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přezkumného řízení při zadávání veřejných zakázek na dodávky a stavební práce ( 3 ) požaduje, aby členské státy přijaly opatření nezbytná k zajištění možnosti účinného přezkumu rozhodnutí veřejných zadavatelů a aby bylo přezkumné řízení dostupné každé osobě, která má nebo měla zájem na získání určité veřejné zakázky na dodávky nebo stavební práce a které v důsledku domnělého protiprávního jednání vznikla nebo hrozí škoda.

5.

Článek 2 odst. 1 směrnice 92/13/EHS o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se uplatňování pravidel Společenství pro postupy při zadávání zakázek subjekty působícími v odvětví vodního hospodářství, energetiky, dopravy a telekomunikací ( 4 ) vyžaduje, aby členské státy stanovily pravomoci buď přijímat předběžná opatření týkající se zadávání zakázky nebo provádění rozhodnutí přijatého zadavatelem a rušit protiprávní rozhodnutí související se zadávacím řízením, nebo přijímat jiné druhy opatření směřující k nápravě zjištěného protiprávního jednání a k zabránění poškozování příslušných zájmů. Členské státy musí rovněž stanovit pravomoc přiznat náhradu škody osobám poškozeným protiprávním jednáním.

6.

Ustanovení § 6:548 odst. 1 a § 6:549 odst. 1 Polgári Törvénykönyvről szóló 2013. évi V. törvény (zákon V z roku 2013, občanský zákoník) (dále jen „občanský zákoník“), nadepsaná „Odpovědnost za jednání veřejnoprávních orgánů“, stanoví následující:

„§ 6:548 [Odpovědnost za jednání správních orgánů]: (1) Odpovědnost za škody způsobené v rámci působnosti správních orgánů bude dána pouze tehdy, pokud škoda vznikla v důsledku jednání nebo opomenutí při výkonu veřejné moci a nelze ji zmírnit pomocí řádných opravných prostředků ani prostřednictvím správních opatření.

[…]

§ 6:549 [Odpovědnost za jednání soudů, státních zástupců, notářů a soudních vykonavatelů]: (1) Ustanovení o odpovědnosti za škody způsobené v rámci působnosti správních orgánů se použijí obdobně na odpovědnost za jednání soudů a státních zástupců […] Žalobu lze podat pouze tehdy, pokud byly vyčerpány řádné opravné prostředky.

[…]“

7.

Ustanovení § 260 odst. 1 písm. a) a odst. 2 Polgári perrendtartásról szóló 1952. évi III. törvény (zákon III z roku 1952, občanský soudní řád) (dále jen „občanský soudní řád“), zní následovně:

8.

Ustanovení § 361 písm. a) občanského soudního řádu stanoví, že:

„Kúria (Nejvyšší soud, Maďarsko) projednává ústavní stížnosti následovně:

9.

Dne 25. července 2006 zveřejnilo Észak-dunántúli Környezetvédelmi és Vízügyi Igazgatóság (ředitelství ochrany životního prostředí a vodního hospodářství pro oblast Severního Zadunají, dále jen „zadavatel“) v Úředním věstníku Evropské unie výzvu k vyjádření zájmu ( 5 ) o veřejnou zakázku na stavební práce týkající se rozvoje dopravní infrastruktury v intermodálním středisku vnitrostátního obchodního přístavu Györ-Gönyü. Tato výzva k vyjádření zájmu obsahovala řadu podmínek k účasti v zadávacím řízení. Bod III.2.2 výzvy k vyjádření zájmu pak konkrétně obsahoval kritérium hospodářské a finanční způsobilosti (dále jen „hospodářský požadavek“). Podle tohoto požadavku nesměla být položka zisk/ztráta v rozvaze uchazečů záporná po více než jeden rok z posledních tří skončených finančních let.

10.

Společnost Hochtief Maďarsko je maďarskou pobočkou společnosti Hochtief Solutions AG, německé stavební společnosti, která je pak dceřinou společností mateřské společnosti Hochtief AG. Společnost Hochtief Maďarsko se zadávacího řízení neúčastnila. V rozhodnutí ze dne 14. srpna 2006 zadavatel konstatoval, že všechna kvalifikační kritéria splnil pouze jediný kandidát, Hungarian Port 2006 Konzorcium, a proto jedině tento kandidát může být vyzván k podání nabídky.

11.

Dne 9. srpna 2006 napadla společnost Hochtief Maďarsko zákonnost hospodářského požadavku zakotveného ve výzvě k vyjádření zájmu u Közbeszerzési Döntőbizottság (Rozhodčí komise pro zadávání veřejných zakázek, Maďarsko, dále jen „rozhodčí komise“) s odůvodněním, že tento hospodářský požadavek je diskriminační a současně nevhodný k doložení finanční způsobilosti uchazečů. Domáhala se rovněž zrušení výzvy k vyjádření zájmu a vydání rozhodnutí, kterým by bylo nařízeno provést nové zadávací řízení.

12.

Ve svém rozhodnutí ze dne 25. září 2006 došla rozhodčí komise k závěru, že uvedený hospodářský požadavek není nevhodný pro prokázání hospodářské a finanční způsobilosti uchazečů. Tímtéž rozhodnutím však rozhodčí komise uložila zadavateli pokutu ve výši 8000000 maďarských forintů (HUF) za porušení jiných ustanovení vnitrostátních právních předpisů o zadávání veřejných zakázek.

13.

Dne 2. října 2006 podala společnost Hochtief Maďarsko návrh na soudní přezkum rozhodnutí rozhodčí komise k Fővárosi Bíróság (soud hlavního města Budapešť, Maďarsko), pokud jde o zjištění komise o finanční způsobilosti. Společnost Hochtief Maďarsko trvala na tom, že uvedený hospodářský požadavek není vhodný pro doložení finanční způsobilosti podniku.

14.

Rozsudkem ze dne 17. března 2010 Fővárosi Bíróság (soud hlavního města Budapešť) návrh společnosti Hochtief Maďarsko na soudní přezkum zamítl. Ačkoli Fővárosi Bíróság (soud hlavního města Budapešť) poznamenal, že společnost Hochtief Maďarsko ve své původní stížnosti podané u rozhodčí komise uvedla, že čistá aktiva nejsou vhodná k doložení finanční způsobilosti, přesto konstatoval, že předmětný hospodářský požadavek je vhodným kritériem pro zjištění informací o finanční způsobilosti uchazečů.

15.

Společnost Hochtief Maďarsko se proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně odvolala k Fővárosi Ítélőtábla (odvolací soud hlavního města Budapešť, Maďarsko). Uvedený soud řízení přerušil a podal žádost o rozhodnutí o předběžné otázce k Soudnímu dvoru.

16.

V rozsudku ze dne 18. října 2012 Soudní dvůr konstatoval, že „zadavatel je oprávněn vyžadovat minimální úroveň hospodářských a finančních předpokladů s odkazem na jeden nebo několik konkrétních údajů rozvahy, jestliže jsou tyto údaje objektivně způsobilé vypovídat o těchto předpokladech hospodářského subjektu a jestliže je tato úroveň přizpůsobena významu dotyčné zakázky v tom smyslu, že je objektivně pozitivním ukazatelem existence hospodářského a finančního základu, který postačuje k tomu, aby byla tato zakázka úspěšně provedena, avšak nejde nad rámec toho, co je k tomuto účelu nezbytné. Požadavek minimální úrovně hospodářských a finančních předpokladů nelze v zásadě odmítnout jen z toho důvodu, že se tato úroveň odvíjí od údaje z rozvahy, ohledně kterého mohou mezi právními úpravami jednotlivých členských států existovat rozdíly“. ( 6 )

17.

V pravomocném rozhodnutí ve věci ze dne 18. června 2013 dospěl Fővárosi Törvényszék (soud hlavního města Budapešti, Maďarsko) k závěru, že ve světle rozhodnutí o předběžné otázce vydaného Soudním dvorem není hospodářský požadavek neslučitelný s unijním právem. Fővárosi Törvényszék (soud hlavního města Budapešti) dále konstatoval, že nezbytnost a přiměřenost hospodářského požadavku byla rozhodčí komisí řádně přezkoumána a zabýval se jí rovněž rozsudek vydaný v prvním stupni.

18.

Dne 13. září 2013 podala společnost Hochtief Maďarsko proti rozsudku odvolacího soudu ke Kúria (Nejvyšší soud) opravný prostředek týkající se právních otázek. Tvrdila, že Fővárosi Törvényszék (soud hlavního města Budapešti) nepřezkoumal objektivní vhodnost hospodářského požadavku. V tomto kontextu společnost Hochtief Maďarsko požádala Kúria (Nejvyšší soud), aby v předmětné věci požádal o rozhodnutí o předběžné otázce, zda byl Fővárosi Törvényszék (soud hlavního města Budapešti) oprávněn nepřezkoumat objektivní vhodnost daného kvalifikačního kritéria, aniž podal novou žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.

19.

Rozsudkem ze dne 19. března 2014, Kúria (Nejvyšší soud) opravný prostředek společnosti Hochtief Maďarsko týkající se právních otázek zamítl s odůvodněním, že stížnost proti hospodářskému požadavku podána po marném uplynutí stanovené lhůty, jelikož společnost Hochtief Maďarsko nenamítla tuto skutečnost ve své původní stížnosti u rozhodčí komise, ale až ve svých následných podáních. Jedinou námitkou, která byla společností Hochtief Maďarsko ve vztahu ke spornému požadavku podána včas, byla námitka diskriminační povahy tohoto požadavku, takže předmětem posouzení bude pouze toto hledisko.

20.

Následně podala společnost Hochtief Maďarsko ústavní stížnost k Alkotmánybíróság (Ústavní soud, Maďarsko), jakož i žádost o obnovu řízení k Fővárosi Közigazgatási és Munkaügyi Bíróság (soud pro správní a pracovní spory hlavního města Budapešti, Maďarsko).

21.

Zaprvé ve své ústavní stížnosti společnost Hochtief Maďarsko tvrdila, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a na podání účinného opravného prostředku. Uváděla, že Kúria (Nejvyšší soud) měl Soudnímu dvoru předložit žádost o rozhodnutí o dalších předběžných otázkách. Dne 9. února 2015 Alkotmánybíróság (Ústavní soud) prohlásil tuto ústavní stížnost za nepřípustnou. Právo na účinný opravný prostředek, kterého se dovolává společnost Hochtief Maďarsko, nezaručuje právo na konkrétní rozhodnutí a orgánem, který je příslušný k rozhodování o tom, zda je nezbytné podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, je Kúria (Nejvyšší soud).

22.

Zadruhé, pokud jde o žádost o obnovu řízení, společnost Hochtief Maďarsko namítla, že nebyla posouzena vhodnost hospodářského požadavku a žádala o znovuotevření přezkumného soudního řízení v plném rozsahu, zrušení všech předchozích rozhodnutí a vydání nového rozhodnutí. Rovněž žádala Fővárosi Közigazgatási és Munkaügyi Bíróság (soud pro správní a pracovní spory hlavního města Budapešti), aby podal novou žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, zaměřenou na to, zda může být rozhodnutí o předběžné otázce ignorováno, aniž je podána nová žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.

23.

Usnesením ze dne 8. května 2015 prohlásil Fővárosi Közigazgatási és Munkaügyi Bíróság (soud pro správní a pracovní spory hlavního města Budapešti) předmětnou žádost o obnovu řízení za nepřípustnou, přičemž předložení žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru nepovažoval za nezbytné. Podotkl, že skutkové okolnosti, kterých se dovolávala společnost Hochtief Maďarsko ve své žádosti o obnovu řízení, nebyly nové. Soudy ve věci v původním řízení s nimi již byly obeznámeny a posuzovaly je. Žádostí o obnovu řízení se společnost Hochtief Maďarsko domáhala přezkumu právního názoru Kúria (Nejvyšší soud), což je však otázka právní, a nikoli skutková. Obnova řízení není institutem určeným k nápravě údajných pochybení při aplikaci práva.

24.

Společnost Hochtief Maďarsko následně podala proti usnesení o nepřípustnosti vydanému Fővárosi Közigazgatási és Munkaügyi Bíróság (soud pro správní a pracovní spory hlavního města Budapešti) opravný prostředek k Fővárosi Törvényszék (soud hlavního města Budapešti), který je v projednávané věci v postavení žalovaného. Fővárosi Törvényszék (soud hlavního města Budapešti) ve svém usnesení ze dne 18. listopadu 2015 potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Souhlasil se závěrem, že obnova řízení je jakožto mimořádný opravný prostředek zaměřená na nápravu faktických vad, a nikoli pochybení při aplikaci práva. Relevantní skutkové okolnosti byly totožné v rámci celého řetězce soudních řízení a byly posuzovány v každé jeho jednotlivé fázi.

25.

Společnost Hochtief Maďarsko nakonec podala žalobu na náhradu škody k předkládajícímu soudu, Székesfehérvári Törvényszék (Vrchní soud v Székesfehérvár, Maďarsko), kterou se domáhala náhrady újmy, jež jí byla údajně způsobena rozhodnutím Fővárosi Törvényszék (Vrchní soud hlavního města Budapešti) jakožto odvolacím soudem, který rozhodoval o žádosti o obnovu řízení. Společnost Hochtief Maďarsko tvrdí, že prohlášení žádosti o obnovu řízení za nepřípustnou bylo v rozporu jak s vnitrostátními, tak s unijními právními předpisy a mělo by zakládat nárok na náhradu škody v podobě nákladů řízení, které mohly být nahrazeny v případě, že by byla obnova řízení připuštěna a společnost Hochtief Maďarsko byla v konečném důsledku úspěšná.

26.

V tomto faktickém a právním rámci se Székesfehérvári Törvényszék (Vrchní soud v Székesfehérvár) rozhodl řízení přerušit a požádat Soudní dvůr o rozhodnutí o těchto předběžných otázkách:

27.

Písemná vyjádření předložily společnost Hochtief Maďarsko, Fővárosi Törvényszék (soud hlavního města Budapešti), řecká, maďarská a polská vláda, jakož i Evropská komise. S výjimkou řecké a polské vlády se všichni vyjádřili na jednání, které se konalo dne 21. listopadu 2018.

28.

Toto stanovisko je členěno následovně. Na úvod uvedu určitá nezbytná upřesnění (A). Poté se budu postupně zabývat třemi okruhy otázek, které se prolínají oněmi deseti otázkami položenými předkládajícím soudem: zaprvé rozsah povinnosti vnitrostátních soudů provést rozhodnutí o předběžné otázce, a to zejména v kontextu různých procesních ustanovení, jejichž uplatnění může být překážkou úplného provedení těchto rozhodnutí o předběžné otázce v různých fázích vnitrostátního soudního řízení (B); zadruhé za okolností, jako jsou okolnosti projednávaného případu, (ne)existence práva na obnovu řízení v rámci unijního práva, kdy rozsudek, který byl dříve vydán Soudním dvorem na základě žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané v rámci téhož řízení, údajně nebyl vnitrostátními soudy rozhodujícími ve věci samé respektován (C); zatřetí několik aspektů odpovědnosti členského státu za údajná pochybení vnitrostátních soudů spočívající v nesprávné aplikaci unijního práva (D).

29.

Podle žalovaného jsou otázky položené předkládajícím soudem nepřípustné. Předkládací rozhodnutí neuvádí důvody, proč je v projednávaném případě výklad unijního práva potřebný. Neuvádí ani souvislost mezi rozhodnými ustanoveními unijního práva a dotčenými vnitrostátními právními předpisy.

30.

Podle ustálené judikatury platí, že na otázky týkající se výkladu unijního práva položené vnitrostátním soudem v právním a skutkovém rámci, který tento soud vymezí na vlastní odpovědnost a jehož správnost nepřísluší Soudnímu dvoru ověřovat, se vztahuje domněnka relevance. V důsledku toho je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout, jestliže se položené otázky týkají výkladu normy unijního práva ( 8 ). Při výkonu této činnosti je Soudní dvůr povinen poskytnout vnitrostátnímu soudu užitečnou odpověď, která mu umožní rozhodnout spor, který mu byl předložen ( 9 ).

31.

Je nutno připustit, že projednávaný případ vystavuje tyto zásady poměrně náročné zkoušce, a to v několika ohledech. Na rozdíl od žalovaného se však domnívám, že po určitém přeformulování jsou otázky položené předkládajícím soudem, s výjimkou otázek č. 7 a 9, přípustné.

32.

Zaprvé otázky položené předkládajícím soudem jsou skutečně formulovány složitě a poněkud šroubovaně. Dá se však říci, že po určitém přeformulování se tyto otázky týkají následujících tří okruhů otázek.

33.

Otázky č. 4 a 5 se v zásadě týkají slučitelnosti rozličných vnitrostátních omezení souvisejících s vedením různých fází vnitrostátního soudního řízení s unijním právem. Působení těchto procesních norem by patrně mohlo omezit úplné provedení rozhodnutí o předběžných otázkách vydaných dříve v průběhu původního řízení.

34.

Otázky č. 3 a 6 jsou v zásadě zaměřeny na to, zda je slučitelné s požadavky rovnocennosti a efektivity, když rozhodnutí o předběžné otázce vydané Soudním dvorem v dřívější fázi původního řízení, které údajně nebylo v tomto řízení provedeno, není zohledněno jako možný důvod pro obnovu řízení.

35.

Otázky č. 1, 2, 8 a 10 se týkají různých aspektů odpovědnosti členského státu za tvrzené pochybení vnitrostátních soudů, a to konkrétně Fővárosi Törvényszék (soud hlavního města Budapešti).

36.

Zadruhé kromě přeskupení a přeformulování otázek je rovněž nezbytné zdůraznit, že v takto přepracované podobě se tyto otázky týkají výlučně výkladu unijního práva. Tak, jak byly formulovány předkládajícím soudem, předjímají tyto otázky celou řadu skutkových nebo nepřímých hodnocení a dedukcí. Pokud by měl Soudní dvůr na tyto otázky odpovídat tak, jak byly položeny předkládajícím soudem, byl by ve skutečnosti žádán o hodnocení určitého výkladu skutkových okolností nebo vnitrostátních právních předpisů, či dokonce o schválení návrhů týkajících se určitých postupů uplatňovaných na vnitrostátní úrovni. To však není úkolem Soudního dvora v rámci řízení o předběžné otázce. Posuzování skutkových okolností je výlučně záležitostí předkládajícího soudu ( 10 ). Chci proto jasně zdůraznit, že odpovědi, které mají být v projednávané věci poskytnuty, se týkají pouze aspektů unijního práva, na něž se předkládající soud v rámci oněch tří výše uvedených okruhů otázek dotazuje. V žádném případě se nejedná o schválení nebo potvrzení skutkových tvrzení a hodnocení obsažených v předmětných otázkách tak, jak byly původně formulovány.

37.

Zatřetí další případný problém co do přípustnosti se týká relevance některých těchto otázek ve vztahu k původnímu řízení. Podle ustálené judikatury je odmítnutí ze strany Soudního dvora rozhodnout o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané vnitrostátním soudem možné pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém, nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými a právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny ( 11 ).

38.

Jak bylo potvrzeno na jednání, v projednávané věci je předmětem řízení před předkládajícím soudem – přísně vzato – škoda, kterou údajně způsobil Fővárosi Törvényszék (soud hlavního města Budapešti) jako soud (rozhodující v posledním stupni), jenž rozhodoval o znovuotevření případu, a to jak tím, že odmítl řízení obnovit, tak tím, že před tímto odmítnutím nepodal novou žádost o rozhodnutí o předběžné otázce. Nabízelo by se tedy, že otázky, které nemají přímou souvislost s řízením o odpovědnosti za škodu probíhajícím u předkládajícího soudu, by měly být prohlášeny za nepřípustné, neboť se netýkají přímo konkrétního předmětu sporu projednávaného před předkládajícím soudem.

39.

Takovouto přísnou logiku neshledávám přijatelnou. Na strukturální úrovni by byla v rozporu s poměrně velkorysým přístupem Soudního dvora k relevanci otázek pokládaných vnitrostátními soudy ( 12 ). „Duch spolupráce“ a „domněnka relevance“ by tak byly v podstatě nahrazeny tím, že by Soudní dvůr pro vnitrostátní soud vykládal jeho vlastní rozsah případu a řízení a na základě tohoto výkladu (vnitrostátního práva a skutkových okolností) rozhodoval o tom, které otázky je uvedený soud oprávněn položit.

40.

Na úrovni projednávaného případu by navíc takový přístup též stěží zohlednil specifický kontext této věci. Otázky položené předkládajícím soudem jsou totiž součástí vzájemně propojeného a složitého soudního příběhu. Není snadné se pouze na základě předkládacího rozhodnutí vyznat ve všech složitostech vnitrostátního procesního pozadí projednávané věci a rozplést je zejména s ohledem na vývoj samotného řízení. Tím spíše by pak mohlo být ještě obtížnější kategoricky konstatovat, která z těchto procesních fází je či není relevantní pro potenciální nárok z odpovědnosti za škodu.

41.

Jak již bylo nastíněno v úvodu tohoto stanoviska, proběhla de facto tři „kola“ ( 13 ) soudního řízení. V prvním kole byla vydána řada rozhodnutí ve věci samé. Předmětem tohoto kola byl (správní) přezkum před rozhodčí komisí následovaný rozsudky první a druhé instance, a dále opravným prostředkem týkajícím se právních otázek podaným ke Kúria (Nejvyšší soud) a ústavní stížností. Druhé kolo zahrnovalo žádost o obnovu řízení společně s odvolacím řízením týkajícím se obnovy řízení. Třetí kolo zahrnuje žalobu v původním řízení, a sice odpovědnost členského státu za údajná porušení práva, kterých se dopustily vnitrostátní soudy.

42.

Všechna tři kola jsou propojena jedním společným jednotícím aspektem: údajným nesplněním povinnosti vnitrostátních soudů řídit se v průběhu těchto různých kol rozhodnutím o předběžné otázce vydaným Soudním dvorem v průběhu kola prvního. Je nutno připustit, že bez onoho údajného protiprávního jednání, k němuž došlo v prvním kole, by nebylo žádné druhé kolo, a tím spíše ani třetí kolo. Pokud je tedy nutno zabývat se – nyní probíhajícím – třetím kolem a (obecně) důsledky, které vyplývají z údajného nesplnění povinnosti provést rozhodnutí o předběžné otázce v prvním kole, je nezbytné pohlížet na vnitrostátní řízení jako na jeden celek. Bylo by skutečně obtížné uměle řízení dělit, neboť případná pochybení, k nimž došlo v prvním kole, se přelévají do kola druhého a pochybení z druhého kola zase do kola třetího. Respektive – viděno z opačného pohledu – lze říci, že neexistuje-li dle unijního práva povinnost provést obnovu řízení, pak smysl třetího kola soudního řízení de facto odpadá. Zajdeme-li ještě dále, pokud případně k žádnému pochybení v prvním kole nedošlo, pak se zbývající dvě kola stávají zbytečnými a odpověď týkající se povinností vnitrostátních soudů v tomto prvním kole eliminuje potřebu jakéhokoli dalšího výkladu unijního práva.

43.

Kromě toho je též obtížné se věnovat soudu druhého stupně (po obdržení rozhodnutí o předběžné otázce), aniž rovněž přihlédneme ke správnímu přezkumu rozhodčí komisí, neboť hlavní důvod, proč nebylo v plném rozsahu uplatněno rozhodnutí Soudního dvora o předběžné otázce, zřejmě spočívá v procesní normě, která omezuje rozsah soudního sporu na nároky, které byly původně uplatněny před touto komisí ( 14 ). Podle této normy platí, že všechny nároky týkající se údajné neslučitelnosti zadávacího řízení s unijním právem musely být uplatněny již před rozhodčí komisí. U soudů přezkoumávajících rozhodnutí této rozhodčí komise, například – jako v projednávaném případě – soudů prvního a druhého stupně, nemůže být následně uplatněn žádný nový nárok.

44.

Za těchto okolností bych považoval za obtížné kategoricky tvrdit, že otázky týkající se prvního či druhého kola vnitrostátního soudního řízení jsou nepřípustné, neboť nemají žádnou vazbu na řízení probíhající před předkládajícím soudem. Vazbu zjevně mají.

45.

S přihlédnutím ke shora uvedenému již lze pouze zopakovat, že zcela jistě není úkolem Soudního dvora, aby určoval, zda vnitrostátní soudy v každém z uvedených kol správně aplikovaly unijní právo – či dokonce vnitrostátní právo. Rovněž není úkolem Soudního dvora hodnotit, zda byla procesní cesta zvolená společností Hochtief Maďarsko správná, nebo zda měla tato společnost podat žalobu týkající se odpovědnosti za škodu proti Kúria (Nejvyšší soud) přímo, po prvním kole, jak uváděla na jednání maďarská vláda.

46.

Dle mého názoru a při použití ustálené judikatury Soudního dvora ( 15 ), jakož i v souladu se shora uvedeným přeformulováním a chápáním položených otázek ( 16 ), jsou proto otázky položené předkládajícím soudem, s výjimkou otázek č. 7 a 9, přípustné.

47.

Otázka č. 7 se konkrétně týká míry přesnosti, jakou musí splňovat žádosti o (správní) přezkum u rozhodčí komise. Prostřednictvím této otázky se předkládající soud snaží zjistit, zda musí tyto žádosti obsahovat výslovný popis předmětného protiprávního jednání a přesně specifikovat konkrétní porušené ustanovení, zatímco v kterémkoli jiném správním a občanskoprávním řízení by stačilo uvést skutkové okolnosti a nabídnout důkazy k jejich prokázání.

48.

Ani se zohledněním všech provedených ústupků nevím, jak by byla otázka č. 7 pro vyřešení projednávaného sporu relevantní. Žádný z účastníků ani společnost Hochtief Maďarsko netvrdil, že předmětná norma je natolik přísná, že by činila uplatnění unijního práva, zejména v podobě dříve vydaného rozsudku Soudního dvora, a zajištění účinné soudní ochrany v záležitostech veřejných zakázek nadměrně obtížným, či dokonce nemožným. Jednoduše nejsou k dispozici žádné další informace o tom, jak by byla tato norma pro účely projednávané věci relevantní.

49.

Pokud jde o otázku č. 9, tato se týká problému, zda unijní právo umožňuje, aby vnitrostátní orgány a soudy setrvale zamítaly žaloby či návrhy podávané společností Hochtief Maďarsko v situaci, kdy jsou tyto žaloby či návrhy nákladné a časově náročné a příslušné vnitrostátní právní předpisy údajně žalobcům brání v tom, aby se domáhali náhrady za újmu způsobenou vnitrostátními soudy při výkonu soudní činnosti.

50.

Touto otázkou předkládající soud ve skutečnosti nepokládá otázku, ale usiluje o potvrzení řady (poměrně dalekosáhlých a radikálních) skutkových domněnek.

51.

V anglické verzi (jakož i v některých jiných verzích) předmětných otázek, tak jak byly zveřejněny v Úředním věstníku ( 17 ), se slovo „přezkum“ („review“) používá k označení různých druhů opravných prostředků, které jsou probírány v projednávané věci. Problém paušalizovaného užívání takového obecného výrazu je ovšem v tom, že neidentifikuje dostatečně přesně druh opravného prostředku (a kolo), na který odkazuje, zejména při rozlišování mezi prvním kolem soudního řízení (soudní přezkum ve věci samé v pravém slova smyslu) a kolem druhým (znovuotevření případu, resp. obnova řízení). V rámci celého tohoto stanoviska bude proto používána následující terminologie.

52.

„Správním přezkumem“ se rozumí řízení před rozhodčí komisí, která byla zjevně prvním orgánem, jenž hodnotil zákonnost dotčeného hospodářského požadavku.

53.

„Soudním přezkumem“ se rozumí soudní kontrola správního rozhodnutí vydaného rozhodčí komisí u vnitrostátních soudů, a to v rámci prvního „kola“ při rozhodování ve věci samé. To samozřejmě zahrnuje první i druhý stupeň soudů. Zahrnuje rovněž opravné prostředky týkající se právních otázek jakožto mimořádný prostředek nápravy. Navzdory své zvláštní povaze se posledně jmenovaný opravný prostředek stále týká (primárního) předmětu daného případu, tj. zákonnosti rozhodnutí vydaného rozhodčí komisí.

54.

„Obnova řízení“ bude označovat mimořádný opravný prostředek, který je jádrem druhého „kola“. Obvykle spočívá ve znovuotevření a opětovném projednání věci, pokud se následně ukáže, že určité aspekty nebyly vzaty v úvahu, a to navzdory existenci konečného rozhodnutí, které zakládá překážku věci pravomocně rozsouzené a bylo vydáno v rámci prvního „kola“ ve věci samé. V kontextu projednávané věci se obnovou řízení míní postup podle v § 260 maďarského občanského soudního řádu.

55.

Podstatou otázek č. 4 a 5 je slučitelnost rozličných procesních omezení stanovených vnitrostátním právem, která by mohla bránit úplnému a správnému výkonu rozhodnutí Soudního dvora o předběžné otázce vydaného v projednávané věci, s unijním právem. Po určité úpravě znění předmětné otázky bych otázku č. 4 chápal tak, že míří na to, zda jsou vnitrostátní procesní normy, které údajně brání zohlednění nových skutečností v určité fázi přezkumu, slučitelné s unijním právem. Pokud jsou tedy poskytnuta vodítka formou rozsudku Soudního dvora na žádost vnitrostátního soudu na úrovni odvolání, kdy již na základě této vnitrostátní procesní normy obvykle nelze zjišťovat nové skutkové okolnosti, pak by takový druh posouzení již nebyl možný. Otázka č. 5 se pak více zaměřuje na nové právní otázky, které by mohly být odmítnuty jako podané opožděně, a to buď u soudu vyššího stupně, nebo v rámci samotného soudního přezkumu, ledaže stejná tvrzení nebo body právní argumentace byly uplatněny již během správního přezkumu.

56.

Jinými slovy, oba tyto aspekty se tak či onak týkají rozdělení úkolů v rámci soudního (nebo správního) systému a hospodárnosti řízení. Ve vnitrostátních i unijních systémech právní ochrany je přirozené, že nelze kteroukoli a každou skutkovou okolnost nebo právní argument vznášet v kterékoli fázi řízení. Existují obecné normy upravující například dovolený rozsah přezkumu nebo koncentraci řízení, nepochybně ruku v ruce s tím, jak případ postupuje v rámci soudního systému.

57.

Je však značně neobvyklé dovolávat se těchto norem jako ospravedlnění pro případné odmítnutí uplatnit vodítka poskytnutá Soudním dvorem v rozhodnutí o předběžné otázce, a to pouze z toho důvodu, že byla poskytnuta v určité fázi vnitrostátního soudního přezkumu v původním řízení. V této části stanoviska vysvětlím, proč je poukaz na tyto normy obecně ( 18 ) zcela nesprávný a neudržitelný, mají-li být vodítka poskytnutá Soudním dvorem uplatněna správně.

58.

V rámci tohoto výkladu nejprve připomenu rozsah povinnosti vnitrostátních soudů vykonat rozhodnutí vydané Soudním dvorem o předběžné otázce a aplikovat vodítka v něm obsažená (1). Následně se budu zabývat vnitrostátní procesní normou, která je patrně oním hlavním důvodem, proč rozhodnutí Soudního dvora o předběžné otázce údajně nebylo v prvním kole řízení v plném rozsahu uplatněno (2). Nakonec se budu věnovat tomu, zda za takových okolností, jako jsou okolnosti v projednávané věci, je nutno takovou procesní normu neaplikovat s odůvodněním, že stojí v cestě správnému uplatnění rozsudku Soudního dvora (3).

59.

Z ustálené judikatury vyplývá, že rozsudkem, který Soudní dvůr vydá v řízení o předběžné otázce, je vnitrostátní soud pro účely vyřešení sporu v původním řízení vázán, pokud jde o výklad či platnost dotčených aktů orgánů Unie ( 19 ). Článek 267 SFEU vyžaduje, aby předkládající soud zajistil plný účinek výkladu unijního práva, který podal Soudní dvůr ( 20 ).

60.

Nad rámec tohoto druhu závazného účinku rozhodnutí o předběžné otázce, který by bylo možno klasifikovat jako účinek inter partes, judikatura Soudního dvora výslovně potvrdila závaznost erga omnes pouze v případě prohlášení neplatnosti ustanovení unijního práva ( 21 ).

61.

Tatáž logika inter partes se však rovněž plně vztahuje na veškerá následná stadia soudního řízení v rámci stejného původního řízení. Pokud by si tedy vodítka Soudního dvora vyžádal například prvoinstanční soud, byla by vodítka poskytnutá Soudním dvorem v dané věci závazná i odvolací soud nebo nejvyšší soud, který by později tentýž případ projednával a rozhodoval. To dle mého názoru navazuje na závaznost účinku inter partes, neboť předmětem rozhodování je stále tentýž případ se stejnými skutkovými okolnostmi a vznesenými právními otázkami. Nejedná se o (z podstaty věci „volnější“) účinek erga omnes v jiných případech týkajících se jiných skutkových okolností a účastníků, v nichž jsou však vykládána stejná právní ustanovení unijního práva ( 22 ).

62.

V praxi to znamená zejména to, že pokud výrok týkající se výkladu, který je obsažen v rozhodnutí o předběžné otázce, vyžaduje, aby vnitrostátní soud provedl určité posouzení, musí být toto posouzení následně uskutečněno, aby bylo zajištěno správné uplatnění tohoto rozsudku, a tedy i řádná aplikace unijního práva ( 23 ). To platí tím spíše v případě, kdy Soudní dvůr ve výroku rozsudku výslovně ponechá na předkládajícím soudu, aby ověřil určité aspekty za účelem zjištění slučitelnosti vnitrostátních právních předpisů s unijním právem.

63.

Ve svých podáních se maďarská vláda rozsáhle odvolává na zásadu vnitrostátní procesní autonomie, aby zdůraznila, že je na každém členském státu, aby vytvářel své procesní normy a opravné prostředky. Dále uvádí, že v předchozích případech včetně rozhodnutí týkajícího se společnosti Hochtief AG ( 24 ) Soudní dvůr akceptoval různá procesní omezení soudního přezkumu, pokud jde o okamžik, kdy a za jakých podmínek lze zahájit řízení.

64.

Podle ustálené judikatury totiž platí, že při neexistenci unijní právní úpravy v dané oblasti je na vnitrostátním právním řádu každého členského státu, aby podle zásady procesní autonomie určil příslušné soudy a upravil procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva. Dle ustálené judikatury však rovněž platí, že podle zásady loajální spolupráce zakotvené v čl. 4 odst. 3 SEU nesmějí být procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, méně příznivé než ty, které se týkají obdobných řízení vnitrostátní povahy (zásada rovnocennosti), a nesmějí v praxi znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat výkon práv přiznaných unijním právním řádem (zásada efektivity) ( 25 ).

65.

S požadavky vlastními samotné povaze práva Evropské unie je dále neslučitelné jakékoli ustanovení vnitrostátního právního řádu nebo jakákoli legislativní, správní nebo soudní praxe, které by vedly ke snížení účinku unijního práva v důsledku skutečnosti, že by soudu příslušnému k uplatňování tohoto práva byla upřena pravomoc učinit v samotném okamžiku jeho uplatnění vše, co je nezbytné k vyloučení použití ustanovení vnitrostátních právních předpisů představujících případně překážku plnému účinku unijních norem ( 26 ). Vnitrostátní procesní normy zejména nemohou mít dopad na pravomoci a povinnosti svěřené vnitrostátnímu soudu dle článku 267 SFEU ( 27 ).

66.

Při použití na otázku strukturování vnitrostátních systémů odvolání a opravných prostředků respektuje judikatura Soudního dvora do značné míry různé vnitrostátní právní tradice a rozmanitost správních a soudních systémů členských států. Vnitrostátní soudní systém může být tedy více vyšetřovací, nebo naopak více kontradiktorní, a určovat, do jaké míry uplatní zásadu iura novit curia. Stejně tak může být rozsah soudního přezkumu obvykle omezen na žalobní důvody uvedené účastníky ve fázi správního přezkumu.

67.

Jak Soudní dvůr uvedl, unijní právo nevyžaduje, aby vnitrostátní soudy zkoumaly bez návrhu důvod vycházející z porušení ustanovení tohoto práva, jestliže by kvůli posouzení takového důvodu musely vykročit z rámce sporu vymezeného účastníky řízení a vycházet z jiných skutečností a okolností, než na kterých účastník řízení, který má zájem na uplatnění uvedených ustanovení, založil svůj návrh ( 28 ). Zejména platí, že „zásada efektivity neukládá […] vnitrostátním soudům povinnost uplatnit bez návrhu důvod vycházející z ustanovení právního předpisu Společenství, nezávisle na jeho významu pro právní řád Společenství, pokud mají účastníci řízení skutečnou možnost uplatnit před vnitrostátním soudem žalobní důvod založený na právu Společenství“ ( 29 ).

68.

V kontextu soudního přezkumu záležitostí týkajících se zadávání veřejných zakázek tak Soudní dvůr nedávno potvrdil, že členské státy jsou oprávněny stanovit procesní pravidla omezující soudní přezkum co do času nebo rozsahu s cílem zajistit účinnost a rychlost tohoto přezkumu, pokud tím prakticky neznemožňují nebo nadměrně neztěžují výkon práva podat žalobu ( 30 ). Podle Soudního dvora tak unijní právo v kontextu žaloby na náhradu škody nebrání vnitrostátnímu procesnímu pravidlu, které omezuje soudní přezkum nálezů rozhodčí komise, jež je orgánem prvního stupně příslušným k přezkumu rozhodnutí přijatých veřejným zadavatelem v rámci postupů při zadávání veřejných zakázek, pouze na důvody, které byly vzneseny před touto komisí ( 31 ).

69.

Z toho vyplývá, že obdobné procesní omezení by mělo být mutatis mutandis obecně možné i v kontextu takové žaloby na neplatnost, jako je žaloba podaná v rámci prvního kola tohoto případu: podle unijního práva mohou vnitrostátní soudy příslušné k přezkumu rozhodnutí rozhodčí komise, která je pověřena projednáváním návrhů na zrušení rozhodnutí přijatých veřejnými zadavateli v rámci zadávání veřejných zakázek, zamítnout jako nepřípustný jakýkoli nový žalobní důvod, který nebyl vznesen před uvedenou komisí.

70.

Obecně a v případech, které nezahrnují rozhodnutí Soudního dvora o předběžné otázce, tj. v případech, kdy věc standardně postupuje vnitrostátním správním a soudním systémem, jsou proto procesní omezení takového druhu za podmínek uvedených v předchozím oddíle skutečně možná. Tento obraz se však poměrně markantně mění, pokud jsou v rámci tohoto řízení vydána Soudním dvorem vodítka ve formě rozhodnutí o předběžné otázce.

71.

Navzdory tvrzením maďarské vlády přestává být takový případ věcí, která zahrnuje především procesní omezení spadající do rámce vnitrostátní procesní autonomie, na kterou by bylo možno mechanicky použít judikaturu analyzovanou v předcházejícím oddíle. Místo toho se stává věcí týkající se uplatnění rozsudku Soudního dvora.

72.

Co by takovýto jiný kontext následně znamenal v takovém případě, jako je projednávaný případ? Co by konkrétně znamenal pro otázky vznesené předkládajícím soudem, například pro vnitrostátní normy, které brání tomu, aby byly zohledněny nové skutečnosti v určité fázi přezkumu (otázka č. 4), nebo nemožnost uplatňování nových právních argumentů v pozdější fázi přezkumu, pokud nebyly vzneseny před správním orgánem (otázka č. 5)?

73.

Rád bych hned na úvod předeslal, že pokud jde o otázku č. 5, v kontextu situace v projednávané věci účastníci patrně řádně uplatnili před rozhodčí komisí argument o nevhodnosti hospodářského požadavku, což je jádro celého sporu ( 32 ).

74.

I kdyby však tato skutečnost nebyla fakticky prokázána, což musí samozřejmě ověřit vnitrostátní soud, je podle mého názoru zásadní odpověď na obě otázky položené předkládajícím soudem poměrně jednoznačná: tyto vnitrostátní omezující normy samozřejmě mohou být zachovány, pokud bude zajištěno, že vnitrostátní soud uplatní a v plném rozsahu aplikuje vodítka poskytnutá Soudním dvorem ve věci, v níž bylo rozhodnutí o předběžné otázce vyžádáno.

75.

To může být realizováno řadou různých způsobů. Pokud je vnitrostátní soud, který Soudní dvůr požádal o rozhodnutí o předběžné otázce, nadán pravomocí nezbytnou pro tento druh přezkumu podle vnitrostátního práva (např. zkoumání vhodnosti hospodářského požadavku), musí toto přezkoumání sám provést a v odůvodnění prokázat, že tak učinil. Pokud by tento soud v tomto ohledu potřebnou pravomoc neměl, neboť je například odvolacím soudem nebo soudem nejvyšším, jehož přezkumná pravomoc je omezená nebo který nemůže hodnotit žádné nové důkazy, přičemž takové posouzení je pro projednávanou věc stále relevantní, může mít vnitrostátní soud několik možností dalšího postupu. Buď by mohl předmětné rozhodnutí zrušit a věc vrátit příslušnému správnímu nebo soudnímu orgánu, který má dle vnitrostátního práva pravomoc přezkoumávat vhodnost hospodářského požadavku v souladu s rozhodnutím o předběžné otázce (tedy soud prvního stupně, je-li příslušný k posuzování skutkových otázek, nebo rozhodčí komise). Nebo musí dotčený vnitrostátní soud vnitrostátní procesní normy omezující jeho pravomoc neaplikovat a toto posouzení provést sám. Volbu mezi těmito různými možnostmi má i nadále každý členský stát za předpokladu, že některý vnitrostátní správní nebo soudní orgán nakonec zajistí správné uplatnění rozhodnutí Soudního dvora o předběžné otázce ( 33 ).

76.

V žádném případě však nelze připustit, aby se mechanickým uplatňováním vnitrostátních norem upravujících koncentraci řízení stalo uplatnění rozsudku Soudního dvora na vnitrostátní úrovni onou příslovečnou „hlavou 22“, v níž nikdo nepřijme odpovědnost za zajištění účinného výkonu rozhodnutí Soudního dvora o předběžné otázce.

77.

Článek 4 odst. 3 SEU a článek 267 SFEU tedy vyžadují, aby vnitrostátní soud uplatňující rozhodnutí o žádosti o předběžné otázce, které bylo předtím vyžádáno od Soudního dvora, uplatnil v plném rozsahu vodítka v něm uvedená. Pokud si aplikace vodítek Soudního dvora žádá určitý druh nebo rozsah posouzení, které se na úrovni dotčeného předkládajícího soudu obvykle neprovádí, je tento soud povinen buď neaplikovat vnitrostátní procesní normy omezující v tomto ohledu jeho pravomoc, nebo přistoupit ke zrušení a vrátit věc příslušné soudní, nebo dokonce správní instanci, kde může být takové posouzení v plném rozsahu provedeno.

78.

Přejdeme-li nyní k otázkám týkajícím se druhého kola vnitrostátního soudního řízení, je podstatou otázek č. 3 a 6 to, zda je v souladu se zásadou účinné soudní ochrany, pokud soud nezohlední jako možný důvod pro povolení obnovy řízení tvrzení, že rozsudek Soudního dvora vydaný v prvním kole (na základě žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané odvolacím soudem) nebyl v tomto kole řádně zohledněn. Otázku č. 3 je konkrétně nutno chápat jako dotaz na existenci případné povinnosti členských států vyplývající z unijního práva povolit obnovu řízení jako mimořádný opravný prostředek stanovený vnitrostátním právem v takové věci, jako je věc v původním řízení. Otázkou č. 6 se předkládající soud táže, zda požadavek rovnocennosti vyžaduje, aby byla povolena obnova řízení v případě, že rozhodnutí Soudního dvora o předběžné otázce údajně nebylo v původním řízení ve věci samé správně zohledněno, ale vnitrostátní právo podle všeho současně umožňuje obnovu řízení v podobném případě (nového) rozsudku Ústavního soudu.

79.

Předkládající soud se tak Soudního dvora de facto ptá, zda unijní právo, a zejména zásada účinné soudní ochrany vyžaduje „znovuotevření“ konečného soudního rozhodnutí za účelem zohlednění předchozího rozsudku Soudního dvora, který (údajně) nebyl plně zohledněn v soudním řízení ve věci samé.

80.

Podle mne je třeba na tuto otázku odpovědět záporně.

81.

Jak je nastíněno v předchozí části tohoto stanoviska, vnitrostátní soudy mají povinnost uplatnit odpověď, které se jim dostalo na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, jež samy předložily Soudnímu dvoru (závaznost inter partes). Kromě toho musí stejnou měrou respektovat judikaturu Soudního dvora týkající se výkladu nebo platnosti unijního práva, které řeší v projednávaném případě (závazný účinek erga omnes). Společným jmenovatelem je v obou těchto případech skutečnost, že rozhodnutí Soudního dvora, která mají být vzata v úvahu, existují v okamžiku, kdy vnitrostátní soud rozhoduje.

82.

Naproti tomu podle unijního práva v zásadě neexistuje žádná povinnost znovuotevření konečných vnitrostátních soudních rozhodnutí, která byla vydána před rozhodnutím Soudního dvora o předběžné otázce, a to ani v případě, že by znovuotevření případu umožnilo napravit vnitrostátní stav neslučitelný s unijním právem.

83.

Podle ustálené judikatury totiž platí, že zásada právní jistoty i z ní vyplývající zásada překážky věci pravomocně rozsouzené ( 34 ) jsou na prvním místě jak v právním řádu Evropské unie, tak ve vnitrostátních právních řádech ( 35 ). S ohledem na tyto zásady tak Soudní dvůr judikoval, že unijní právo nevyžaduje, aby soudní orgán musel v zásadě pozměnit své rozhodnutí zakládající překážku věci pravomocně rozsouzené tak, aby zohledňovalo výklad relevantního ustanovení tohoto práva, který Soudní dvůr přijal až po vydání daného rozhodnutí ( 36 ). Obecně proto neexistuje povinnost znovuotevření konečných soudních rozhodnutí, která nejsou v souladu s následným rozsudkem Soudního dvora.

84.

Je pravda, že Soudní dvůr připustil dvě výjimky ze zásady, že konečná rozhodnutí nemusí být znovu otevřena, aby byl zajištěn soulad s unijním právem.

85.

První výjimečnou situací, která plyne z rozhodnutí ve věci Kühne & Heitz, je povinnost uložená správním orgánům, a sice povinnost přezkoumat konečná správní rozhodnutí za účelem zohlednění výkladu, který následně podal Soudní dvůr, jsou-li splněny určité podmínky ( 37 ). Tato výjimka s sebou však nese pouze povinnost znovuotevřít konečná správní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí soudní ( 38 ).

86.

Druhá výjimečná situace byla Soudním dvorem předestřena ve věci Lucchini, kde Soudní dvůr konstatoval, že unijní právo brání použití takového ustanovení vnitrostátního práva, které zakotvuje zásadu překážky věci pravomocně rozsouzené, pokud jeho použití brání vrácení státní podpory, která byla poskytnuta v rozporu s unijním právem ( 39 ). Hlavním důvodem pro formulování této výjimky byla skutečnost, že vnitrostátní rozhodnutí bylo přijato v rozporu s dělbou pravomocí mezi členskými státy a Evropskou unií, a proto ani nemohlo nabýt právní síly věci pravomocně rozsouzené. Soudní dvůr následně zdůraznil výjimečnou povahu případu Lucchini, přičemž podotkl, že toto rozhodnutí bylo vydáno ve velmi specifické situaci týkající se výše uvedeného rozdělení pravomocí ( 40 ).

87.

Ani jedna z těchto výjimek se nejeví být pro projednávanou věc bezprostředně relevantní. Lze tedy vyjít z předpokladu, že pro projednávaný případ platí výše uvedené obecné pravidlo: neexistuje obecná povinnost znovuotevírat konečná soudní rozhodnutí, aby byla zajištěna jejich slučitelnost s následným rozhodnutím Soudního dvora ( 41 ).

88.

Přestože unijní právo neukládá členským státům povinnost vytvářet nové opravné prostředky ( 42 ), platí, že stanoví-li vnitrostátní právo takovou možnost, musí být tato právní úprava v souladu nejen s požadavkem rovnocennosti, ale i s požadavkem efektivity ( 43 ). Je tedy nezbytné věnovat se nyní opravnému prostředku v podobě obnovy řízení podle vnitrostátního práva.

89.

Podle maďarského práva se obnova řízení patrně řídí ustanovením § 260 odst. 1 písm. a) a odst. 2 občanského soudního řádu. Podle maďarské vlády se normy upravující obnovu řízení nepoužijí v takových případech, jako je projednávaný případ, neboť tento opravný prostředek se zaměřuje pouze na zohledňování nových faktických aspektů, a nikoli nových aspektů právních. Naproti tomu společnost Hochtief Maďarsko tvrdí, že obnovu řízení lze využít k uplatnění rozhodnutí o předběžné otázce, které bylo vydáno Soudním dvorem v průběhu původního řízení, ale z procesních důvodů nebylo zohledněno. Stanovisko Komise je takové, že ponechává na předkládajícím soudu, aby určil, zda § 260 odst. 1 občanského soudního řádu povoluje obnovu řízení v případech, kdy vnitrostátní soudy nezohlednily řádně rozhodnutí Soudního dvora o předběžné otázce.

90.

Postoj Komise do značné míry sdílím. Je na vnitrostátním soudu, jako na jediném orgánu, jehož výklad vnitrostátního práva je závazný, aby rozhodl, zda by podle těchto norem byla obnova řízení možná v případě, kdy rozhodnutí o předběžné otázce, které již existovalo v době, kdy bylo vydáváno konečné rozhodnutí ve věci samé, údajně nebylo řádně zohledněno.

91.

Rád bych pouze připojil dvě poznámky. (Mimořádný) opravný prostředek, který obnova řízení představuje, chápu obecně tak, že bývá omezen na případy, kdy poté, co vnitrostátní rozhodnutí nabude právní moci, vyjde najevo, že určité skutečnosti nebyly nebo nemohly být vnitrostátním soudem zohledněny v okamžiku, kdy toto rozhodnutí vydával.

92.

Bylo by poněkud překvapivé použít stejnou logiku na rozsudek Soudního dvora týkající se výkladu, který existoval a byl znám v okamžiku, kdy bylo vydáváno předchozí rozhodnutí ve věci samé. Zaprvé takové rozhodnutí je jen stěží novou skutečností. Zadruhé toto rozhodnutí nepochybně existovalo a bylo známo v okamžiku vydání původního rozhodnutí ve věci samé, a proto může být jen stěží klasifikováno jako něco nového, co vyšlo najevo teprve později.

93.

Prima facie a na úrovni obecného chápání toho, co obnova řízení obvykle zahrnuje, je proto obtížné si představit, jak by měl být tento mimořádný opravný prostředek použit k nápravě údajných nedostatků při řádném uplatňování výkladových právních vodítek, která jasně existovala a byla známa v okamžiku, kdy bylo původní vnitrostátní rozhodnutí vydáváno.

94.

V tomto kontextu je nicméně nutno se zabývat ještě jedním argumentem: uváděnou rovnocenností ve vztahu k ústavním stížnostem. Podle společnosti Hochtief Maďarsko měla být obnova řízení za okolností projednávaného případu povolena s odůvodněním, že nebylo zohledněno rozhodnutí Soudního dvora o předběžné otázce, neboť vnitrostátní právo připouští obnovu řízení pro případ, že Alkotmánybíróság (Ústavní soud, Maďarsko) následně prohlásí za protiústavní normu, kterou obecný soud použil ve svém konečném soudním rozhodnutí. A právě v tomto kontextu vnitrostátní soud v otázce č. 6 odkazuje na rozsudek Soudního dvora ve věci Transportes Urbanos y Servicios Generales.

95.

Transportes Urbanos y Servicios Generales skutečně vykazuje určitou podobnost s projednávanou věcí. V tomto rozhodnutí Soudní dvůr konstatoval, že unijní právo, a zejména zásada rovnocennosti, brání použití pravidla členského státu, podle kterého může žaloba na náhradu škody státem vycházející z porušení tohoto práva vnitrostátním zákonem, konstatovaného rozsudkem Soudního dvora, obstát pouze tehdy, jestliže žalobce nejprve vyčerpal všechny opravné prostředky podle vnitrostátního práva směřující k napadení platnosti správního aktu přijatého na základě tohoto zákona, zatímco takové pravidlo se neuplatní na žalobu na náhradu škody státem vycházející z porušení ústavy týmž zákonem konstatovaného Ústavním soudem ( 44 ). Je však potřeba podotknout, že Soudní dvůr k tomuto závěru dospěl poté, co uvedl, že jediný rozdíl mezi těmito dvěma žalobami spočíval v tom, že porušení práva, ze kterých vycházely, byla v prvním případě konstatována Soudním dvorem a ve druhém případě Ústavním soudem. Soudní dvůr dospěl k závěru, že – neexistuje-li žádný jiný rozdíl mezi oběma žalobami – sama tato skutečnost nemůže postačovat k rozlišování mezi nimi s ohledem na zásadu rovnocennosti ( 45 ).

96.

V nedávném rozhodnutí ve věci XC a další Soudní dvůr zdůraznil význam jasné podobnosti mezi dotčenými žalobami co do jejich předmětu, důvodu a základních prvků, aby došlo k aktivaci zásady rovnocennosti ( 46 ). Soudní dvůr následně ve světle těchto aspektů zkoumal, zda žaloba povolující obnovu trestního řízení završeného rozhodnutím, které nabylo právní síly věci pravomocně rozsouzené, na základě následného zjištění porušení Evropské úmluvy o lidských právech či jednoho z protokolů k ní na straně jedné a žaloba na ochranu práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, na straně druhé mohou být považovány za podobné žaloby.

97.

Soudní dvůr dospěl k závěru, že rozdíly mezi těmito žalobami jsou takové, že je nelze považovat za podobné. Konstatoval konkrétně, že první z žalob byla v zásadě vytvořena proto, aby umožnila znovuotevření rozhodnutí zakládajících překážku věci pravomocně rozsouzené. Naproti tomu ústavněprávní rámec Evropské unie zaručuje každému možnost domoci se účinné ochrany práv, která mu přiznává právní řád Unie, ještě před tím, než bude vydáno vnitrostátní rozhodnutí zakládající překážku věci rozsouzené ( 47 ).

98.

Podobně jako v případu XC a další vnitrostátní ustanovení, které je zmiňováno v projednávané věci a které umožňuje znovuotevření konečného vnitrostátního rozsudku v důsledku nového rozhodnutí Ústavního soudu, je důsledkem mechanismu ústavněprávního přezkumu, jak je uvedeno v § 361 písm. a) občanského soudního řádu. Toto ustanovení, které zakotvuje mimořádný opravný prostředek, jenž dovoluje, aby bylo zohledněno rozhodnutí Ústavního soudu, skutečně může být použito pouze ve vztahu k onomu konkrétnímu rozsudku, jenž když nabyl právní moci, byl důvodem pro podání ústavní stížnosti. Jinými slovy, v případech, kdy je takový (abstraktní) ústavněprávní přezkum přípustný pouze po vydání konečného soudního rozhodnutí, je znovuotevření daného případu jediným způsobem, jak může být v daném individuálním případě tento ústavněprávní přezkum zohledněn a odstraněna případná protiústavnost.

99.

Mechanismus a logika tohoto požadavku na znovuotevření určitého rozsudku je velmi odlišná od mechanismu řízení o předběžné otázce, který je z povahy věci realizován v době, kdy příslušné vnitrostátní řízení stále probíhá, a před tím, než může být jakékoli konečné vnitrostátní rozhodnutí vydáno. Pro účely zohlednění vodítek Soudního dvora proto není potřeba znovuotevírat konečné rozhodnutí.

100.

Z těchto důvodů, jak jsem nedávno podrobně argumentoval ve věci Călin, jsou výkon a závazné účinky rozhodnutí Soudního dvora o předběžné otázce inter partes na jedné straně a rozsudku vnitrostátního ústavního soudu týkajícího se ústavněprávního přezkumu na straně druhé (resp. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci na vnitrostátní úrovni, které vedlo k podání stížnosti) strukturálně odlišnými opravnými prostředky ( 48 ). Jejich předmět, důvod a základní prvky se jednoduše liší.

101.

Lze ještě dodat, že jiná situace by mohla nastat, pokud by vnitrostátní právo umožňovalo předběžnou kontrolu ústavnosti na základě žádosti podané vnitrostátním soudem k Alkotmánybíróság (Ústavní soud). V tomto ohledu, pokud dané argumentaci rozumím správně, maďarská vláda zřejmě na jednání uvedla, že obnova řízení je rovněž přípustná, pokud rozhodnutí Alkotmánybíróság (Ústavní soud) není vydáno v návaznosti na konečné soudní rozhodnutí ve věci v původním řízení, ale před ním v rámci tohoto řízení ve věci samé ( 49 ).

102.

Jsem nucen připustit, že v tomto bodě se poněkud ztrácím. Pokud by tomu tak bylo – a řada vnitrostátních ústavních systémů skutečně (rovněž) připouští předběžnou kontrolu ústavnosti obvykle zahájenou na základě žádosti vnitrostátního (obecného) soudce – nerozumím tomu, jak by byly v těchto případech relevantní normy upravující obnovu řízení. Dalo by se spíše předpokládat, že po podání takové žádosti o předběžnou kontrolu ústavnosti obecný soudce vyčká rozhodnutí ústavního soudu a poté, jakmile je toto rozhodnutí vydáno, rozhodne původní spor, přičemž použije rozsudek vnitrostátního ústavního soudu. Je-li tomu tak, pak by taková předběžná kontrola ústavnosti skutečně mohla být funkčně rovnocenná žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce předložené Soudnímu dvoru. Pak by ovšem nebylo zapotřebí žádných zvláštních norem upravujících obnovu řízení pro tento druh řízení.

103.

Ať je tomu jakkoli, pokud by předkládající soud zjistil, že (i) vnitrostátní normy upravující obnovu řízení skutečně zahrnují i rozhodnutí Alkotmánybíróság (Ústavní soud) vydaná v průběhu původního řízení, tj. před vydáním konečného rozhodnutí ve věci samé obecným soudem, a že (ii) za použití kritérií týkajících se požadavku rovnocennosti popsaného v tomto oddíle je tento druh přezkumu skutečně rovnocenný uplatnění předchozího rozhodnutí Soudního dvora vydaného na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, pak by požadavek rovnocennosti vyžadoval, aby byla v posledně jmenované situaci obnova řízení rovněž povolena.

104.

Poslední otázka, kterou je potřeba se zabývat v souvislosti s obnovou řízení, se týká případu Kühne & Heitz ( 50 ). Rozhodnutí v této věci bylo skutečně hojně citováno předkládajícím soudem i účastníky řízení v rámci písemné i ústní části řízení před Soudním dvorem.

105.

Tento případ založil povinnost podle unijního práva opětovně přezkoumávat konečná správní rozhodnutí, pokud: (i) má správní orgán v souladu s vnitrostátním právem pravomoc toto rozhodnutí znovuotevřít; (ii) dotčené správní rozhodnutí se stalo konečným v důsledku rozsudku vnitrostátního soudu rozhodujícího v posledním stupni; (iii) uvedený rozsudek je s přihlédnutím k následné judikatuře Soudního dvora založen na nesprávném výkladu unijního práva, který byl přijat, ačkoli nebyla Soudnímu dvoru podána žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, a (iv) dotyčná osoba se obrátila na správní orgán neprodleně, jakmile se dozvěděla o uvedené judikatuře Soudního dvora ( 51 ).

106.

Zatímco společnost Hochtief Maďarsko tvrdila, že tato linie judikatury by se měla rovněž analogicky vztahovat na konečná soudní rozhodnutí, Komise na jednání uvedla, že by možná mohlo být zváženo přímé použití této logiky u (správního) rozhodnutí rozhodčí komise. Oběma těmto variantám se budu věnovat v tomto pododdíle.

107.

Zaprvé, pokud jde o potenciální analogické použití (nebo rozšíření) rozhodnutí ve věci Kühne & Heitz na projednávanou věc, podmínky zakotvené Soudním dvorem v tomto rozsudku zřetelně míří na jiný a poměrně specifický scénář, a sice znovuotevření konečného správního, nikoli soudního rozhodnutí, a to v návaznosti na pozdější rozhodnutí Soudního dvora o předběžné otázce.

108.

I kdybychom předpokládali, že by se stejná logika dala použít na konečná soudní rozhodnutí ( 52 ), přinejmenším první a třetí podmínka stanovená Soudním dvorem v tomto rozsudku by ani tak nebyla splněna: podle vnitrostátního práva je obnova řízení jistě dostupným opravným prostředkem, avšak zjevně není určena k použití v tom druhu situace, o jaký jde v projednávané věci; rozhodnutí Soudního dvora navíc nebylo vydáno po vydání konečného soudního rozhodnutí, ale před ním.

109.

I když navíc povinnost znovuotevřít vnitrostátní správní rozhodnutí stanovená v rozhodnutí Kühne & Heitz není výslovně uvedena jako jedna z podmínek, vždy měla příchuť určité nepřímé sankce za to, že vnitrostátní soud po přezkoumání daného rozhodnutí nesplnil povinnost předložit žádost o rozhodnutí o předběžné otázce. Naproti tomu Fővárosi Ítélőtábla (odvolací soud hlavního města Budapešti) v projednávané věci takovou žádost předložil.

110.

A konečně ještě jeden podpůrný argument – vykládáme-li rozhodnutí ve věci Kühne & Heitz ve světle novějšího přístupu Soudního dvora, který Soudní dvůr zaujal ve vztahu ke znovuotevírání soudních rozhodnutí ve věci XC a další, mělo by rozhodnutí ve věci Kühne & Heitz skutečně zůstat výjimkou použitelnou pouze ve vztahu ke správním orgánům. Směr, kterým se ubírá rozhodnutí ve věci XC a další, skutečně potvrzuje, že v souhře mezi účinným prosazováním unijního práva na jedné straně a respektováním zásad právní jistoty a konečnosti (soudních) rozhodnutí na straně druhé se výsledná rovnováha jednoznačně přiklání ve prospěch výše uvedených zásad právní jistoty a konečnosti.

111.

Domnívám se tedy, že další rozšiřování ratia ve věci Kühne & Heitz (či jeho analogické použití na konečná soudní rozhodnutí) je nežádoucí.

112.

Zadruhé, pokud jde o návrh Komise na přímé uplatnění rozhodnutí ve věci Kühne & Heitz v kontextu projednávané věci tím, že bude znovuotevřeno konečné správní rozhodnutí, a sice rozhodnutí rozhodčí komise ( 53 ), ani o správnosti tohoto postupu nejsem přesvědčen. Kromě skutečnosti, že to není vůbec předmětem řízení, a vzhledem k nedostatku informací ohledně případných norem vnitrostátního práva, které by upravovaly znovuotevírání správních rozhodnutí, se skutkové okolnosti projednávané věci patrně podstatně liší od skutkových okolností ve věci Kühne & Heitz.

113.

Ve věci Kühne & Heitz byla otázka existence případné povinnosti zohlednit rozsudek Soudního dvora vznesena v okamžiku, kdy bylo skončeno jak správní řízení, tak následné soudní řízení. Všechna rozhodnutí učiněná v průběhu těchto řízení tak byla konečná. Naproti tomu v projednávané věci bylo rozhodnutí Soudního dvora o předběžné otázce vydáno ve chvíli, kdy bylo skončeno pouze správní řízení, a předmětné správní rozhodnutí tedy bylo konečné. Soudní řízení však stále probíhalo. Z tohoto důvodu, ale také s přihlédnutím ke skutkovým okolnostem projednávané věci, jak potvrzují samotné velmi podrobné podmínky stanovené Soudním dvorem ve věci Kühne & Heitz za účelem odůvodnění povinnosti znovuotevření správního rozhodnutí, tyto podmínky patrně splněny nejsou.

114.

Na základě shora uvedených úvah jsem dospěl k závěru, že zásada účinné soudní ochrany nevyžaduje povolení obnovy řízení jako mimořádného opravného prostředku za okolností, které jsou dány v projednávané věci, aby bylo uplatněno rozhodnutí Soudního dvora o předběžné otázce vydané ve věci v původním řízení, které údajně nebylo v rámci tohoto řízení ve věci samé plně zohledněno. Pokud by však vnitrostátní právní řád upravoval opravný prostředek zakotvující možnost, či dokonce povinnost znovuotevřít konečná rozhodnutí vydaná v podobných věcech na vnitrostátní úrovni, pak by požadavek rovnocennosti vyžadoval, aby byla tato možnost k dispozici i pro porušení rozhodnutí Soudního dvora o předběžné otázce vydaných dříve v téže věci.

115.

Konečně, otázkami č. 1, 2, 8 a 10 žádá předkládající soud o vodítka co do celé řady problémů souvisejících s třetím kolem vnitrostátního soudního řízení, které se týká případné odpovědnosti členského státu.

116.

Otázkou č. 1 se předkládající soud táže na obecné aspekty odpovědnosti členského státu za rozsudky vydané vnitrostátními soudy: má být odpovědnost členského státu určena pouze na základě unijního práva, nebo rovněž na základě vnitrostátního práva, zejména pokud jde o posouzení podmínek pro vznik odpovědnosti? V otázce č. 2 se předkládající soud snaží určit, zda může odpovědnost členského státu vzniknout v případě neslučitelnosti rozsudku vnitrostátního soudu s unijním právem navzdory tomu, že tento rozsudek nabyl právní moci.

117.

Odpovědi na tyto dvě otázky lze z judikatury dovodit poměrně snadno.

118.

Podle ustálené judikatury platí, že jednotlivci, kteří se dovolávají unijního práva, musí mít možnost domoci se před vnitrostátním soudem náhrady škody způsobené porušením těchto práv rozhodnutím soudu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky ( 54 ).

119.

Podmínky, které musí být splněny, jsou podle Soudního dvora tři: porušená právní norma přiznává práva jednotlivcům, porušení je dostatečně závažné a existuje přímá příčinná souvislost mezi porušením povinnosti, která je uložena státu, a škodou utrpěnou poškozenými osobami ( 55 ).

120.

Tyto tři podmínky jsou nezbytné a dostačující pro zakotvení práva na náhradu škody svědčící jednotlivcům v systému unijního práva. Členské státy však mohou stanovit méně přísné podmínky pro vznik odpovědnosti státu. S výhradou práva na náhradu škody, které přímo vychází z unijního práva, musí stát – jsou-li tyto podmínky splněny – poskytnout náhradu za důsledky způsobené škody podle vnitrostátního práva o odpovědnosti za škodu s tím, že podmínky náhrady škody stanovené vnitrostátními právními předpisy nesmí být méně příznivé než podmínky, jež se vztahují na podobné právní prostředky vnitrostátní povahy, a nesmí být upraveny tak, aby v praxi znemožňovaly nebo nadmíru ztěžovaly získání náhrady škody ( 56 ).

121.

Kromě toho z judikatury rovněž jasně plyne, že zásada překážky věci pravomocně rozsouzené nebrání uznání zásady odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím soudu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky ( 57 ).

122.

Na otázku č. 1 lze proto odpovědět tak, že odpovědnost členského státu může být určena pouze na základě podmínek stanovených unijním právem, ačkoli vnitrostátní právo může stanovit i méně přísné podmínky. Pokud jde o otázku č. 2, zásada překážky věci pravomocně rozsouzené nebrání uznání zásady odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím soudu rozhodujícího v posledním stupni.

123.

Otázkou č. 10 se předkládající soud táže, zda může být dle zásad odpovědnosti státu podle unijního práva náhrada škody (ve formě náhrady vzniklých nákladů soudního řízení) požadována za újmu způsobenou tím, že soud rozhodující v posledním stupni odmítl znovuotevření případu. Jinými slovy existuje nějaké omezení co do druhu náhrady škody, kterou lze požadovat za údajné porušení unijního práva soudem rozhodujícím v posledním stupni?

124.

Pochybnosti ohledně přesného zdroje omezení zmíněných v otázce č. 10 byly rozptýleny při jednání, kdy společnost Hochtief Maďarsko i maďarská vláda potvrdily, že tato omezení plynou z vnitrostátní judikatury.

125.

Po vyjasnění zdroje omezení co do druhu vymahatelné náhrady škody pokládám za poměrně zřejmé, že tato omezení by byla s unijním právem neslučitelná. Skutečně není možné omezovat náhradu škody, které se lze domáhat. Podle Soudního dvora platí, že pravidla pro vyčíslení škody způsobené porušením unijního práva jsou stanovena vnitrostátním právem každého členského státu, přičemž vnitrostátní právní předpisy, které upravují tato pravidla, musí být v souladu se zásadami rovnocennosti a efektivity ( 58 ). Pokud jsou tedy splněny ony tři podmínky pro odpovědnost členského státu stanovené unijním právem, musí být přípustné domáhat se náhrady veškeré škody včetně nákladů soudního řízení.

126.

Je však potřeba upřesnit, že zatímco druh požadované náhrady škody nemůže být použit k „paušálnímu vyloučení“ určitého druhu škod jako takového, přesný druh škody, jejíž náhrady se žalobce domáhá, bude samozřejmě relevantní na jiné úrovni, a sice pro účely zjištění přímé příčinné souvislosti mezi touto škodou a vytýkaným „dostatečně závažným porušením“ unijního práva.

127.

V otázce č. 8 se předkládající soud táže, zda za okolností daných v projednávaném případě představuje odmítnutí soudu rozhodujícího v posledním stupni (žalovaný) podat na návrh účastníka řízení žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ohledně toho, zda měla být povolena obnova řízení, „dostatečně závažné porušení unijního práva“, které může vést ke vzniku odpovědnosti členského státu. V druhé části této otázky se předkládající soud dále ptá, do jaké míry je vnitrostátní soud povinen odůvodnit své rozhodnutí nepodat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ve světle rozsudku ve věci CILFIT ( 59 ).

128.

Odpověď na tuto otázku je poněkud složitější.

129.

Hned na úvod je potřeba připomenout, že není úkolem Soudního dvora rozhodovat o případné odpovědnosti členského státu v daném konkrétním případě. Soudní dvůr však může poskytnout určité vodítko pro uplatnění kritérií odpovědnosti, a zejména kritéria „dostatečně závažného porušení“ unijního práva.

130.

Dále může být rovněž užitečné si připomenout, že to, zda bude nebo nebude podána žádost Soudnímu dvoru o rozhodnutí o předběžné otázce, je výhradní výsadou a odpovědností vnitrostátního soudce. Účastníci původního řízení mohou samozřejmě podávat v tomto směru návrhy, ale nemají právo požadovat rozhodnutí Soudního dvora o předběžné otázce ( 60 ).

131.

S ohledem na tato úvodní upřesnění a opět, aniž beru v úvahu řadu skutkových tvrzení, která předkládající soud učinil součástí své předběžné otázky a k nimž Soudnímu dvoru nepřísluší se vyjadřovat, se otázka předkládajícího soudu zmiňuje o dvou dalších proměnných: „standard Köbler“ pro „dostatečně závažné porušení“ a „standard CILFIT“, který soudům rozhodujícím v posledním stupni umožňuje upustit od podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podle čl. 267 třetího pododstavce SFEU.

132.

„Standard Köbler“ adaptuje kritérium „dostatečně závažného porušení“ na možné nesprávné použití unijního práva soudem. Podle Soudního dvora platí, že za účelem určení, zda došlo k dostatečně závažnému porušení unijního práva, musí vnitrostátní soud vzít v úvahu všechny okolnosti, jimiž se vyznačuje situace, jež mu byla předložena. K okolnostem, které lze v tomto ohledu vzít v úvahu, patří zejména míra jasnosti a přesnosti porušeného pravidla, rozsah prostoru pro uvážení, který porušené pravidlo poskytuje vnitrostátním orgánům, úmyslná či neúmyslná povaha protiprávního jednání a způsobené škody, omluvitelná nebo neomluvitelná povaha nesprávného právního posouzení, a skutečnost, že postoj zaujatý unijním orgánem mohl přispět k přijetí nebo zachování vnitrostátních opatření nebo postupů, které jsou v rozporu s unijním právem, jakož i nesplnění povinnosti dotčeného soudu předložit předběžnou otázku podle čl. 267 třetího pododstavce SFEU. V každém případě je porušení unijního práva považováno za dostatečně závažné, pokud bylo učiněno ve zjevném rozporu s judikaturou Soudního dvora v dané oblasti ( 61 ).

133.

„Standard CILFIT“ se zaměřuje konkrétně na soudy rozhodující v posledním stupni a jejich případné neplnění povinnosti předložit předběžnou otázku. Podle Soudního dvora platí, že čl. 267 třetí pododstavec SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je povinen, vyvstane-li před ním otázka týkající se výkladu unijního práva, splnit svou povinnost předložit věc Soudnímu dvoru, ledaže by shledal, že otázka, která vyvstala, není relevantní nebo že dotčené ustanovení unijního práva bylo již předmětem výkladu Soudního dvora anebo že jediné správné použití unijního práva je tak zřejmé, že nezůstává prostor pro jakoukoliv rozumnou pochybnost. Existence takové možnosti musí být posouzena v závislosti na zvláštních rysech unijního práva, zvláštních obtížích vznikajících při jeho výkladu a nebezpečí rozdílné judikatury v rámci Evropské unie ( 62 ). Každé ustanovení unijního práva včetně judikatury Soudního dvora v dotčené oblasti musí být totiž zasazeno do příslušných souvislostí a vyloženo ve světle ustanovení tohoto práva jako celku s ohledem na jeho cíle a vývoj v době, kdy má být dotčené ustanovení použito ( 63 ).

134.

Mnoho by toho mohlo být napsáno o potřebě (i) nového výkladu rozhodnutí ve věci CILFIT, aby se stalo znovu relevantním (pokud vůbec kdy relevantní bylo ( 64 )); (ii) vyjasnění přesného vztahu mezi kritérii specifikovanými ve věci Köbler a kritérii specifikovanými ve věci CILFIT a ideálně jejich sloučení do jediného soudržného celku ( 65 ); (iii) při současném začlenění a zohlednění standardu, který má být použit na případná porušení povinností soudy rozhodujícími v posledním stupni, jsou-li uplatňována prostřednictvím řízení o nesplnění povinnosti podle článku 258 SFEU ( 66 ).

135.

Tento případ je ale jen stěží případem vhodným pro realizaci takových snah. Pro účely předkládajícího soudu v projednávané věci postačí připomenout, že standard, podle něhož má být jakákoli taková případná otázka odpovědnosti státu posuzována, je standard kritérií stanovených v případu Köbler, která jsou nastíněna výše v bodě 132 tohoto stanoviska. Pro tyto účely nebude dostatečně závažným porušením unijního práva standard CILFIT, ale jednoduše „zjevný rozpor s judikaturou Soudního dvora v dané oblasti“ ( 67 ). Zjistit, zda bylo pochybení, kterého se dopustil dotčený vnitrostátní soud, skutečně natolik zjevné, aby naplnilo kritéria standardu zjevného nezohlednění judikatury Soudního dvora, a to buď úplným opominutím povinnosti vypořádat se s unijním právem, nebo výkladem unijního práva zjevně neudržitelným způsobem, bude opět úkolem předkládajícího soudu.

136.

Ve světle shora uvedených úvah navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázky, které položil Székesfehérvári Törvényszék (Vrchní soud v Székesfehérvár, Maďarsko), následovně: