1.

V tomto řízení o předběžné otázce má Soudní dvůr vyložit směrnici 2008/48 o smlouvách o spotřebitelském úvěru ( 2 ). V zásadě je přitom žádán, aby vyjasnil vztah mezi různými předsmluvními povinnostmi věřitele. Konkrétně se jedná zaprvé o dosah předsmluvní povinnosti poskytnout spotřebiteli náležité vysvětlení podle čl. 5 odst. 6 směrnice 2008/48 a zadruhé o případný význam posouzení úvěruschopnosti spotřebitele stanoveného článkem 8 směrnice 2008/48 pro uzavření smlouvy.

2.

Otázky týkající se výkladu těchto ustanovení, které předložil belgický soud prvního stupně, je nutno vyjasnit na pozadí „[zamýšlené] úplné harmonizace“ ( 3 ), které má být směrnicí 2008/48 dosaženo. Vyvstává přitom otázka, do jaké míry tato harmonizace brání ustanovením vnitrostátního práva jdoucích nad rámec ustanovení směrnice, pokud takováto ustanovení nabízí možná účinnější ochranu spotřebitele před unáhleným a neinformovaným využitím úvěru, a plní tak jeden z hlavních cílů směrnice 2008/48. Tato otázka opět svědčí o ( 4 ) napětí panujícím mezi vysokou úrovní ochrany spotřebitele, o niž zásadně usiluje směrnice 2008/48 ( 5 ), na straně jedné a stejně tak žádoucím sjednocením vnitřního trhu omezením fragmentace právních předpisů ( 6 ) na straně druhé.

3.

Podle článku 1 je účelem směrnice 2008/48 harmonizovat některé aspekty právních a správních předpisů členských států, které se týkají smluv o spotřebitelském úvěru.

4.

Článek 5 směrnice 2008/48 se týká předsmluvních informací. Jeho odstavec 6 zní takto:

„Členské státy zajistí, aby věřitelé a případně zprostředkovatelé úvěru poskytli spotřebiteli náležité vysvětlení, aby byl schopen posoudit, zda navrhovaná úvěrová smlouva odpovídá jeho potřebám a finanční situaci, a to případně vysvětlením předsmluvních informací, které mají být poskytnuty podle odstavce 1, jakož i základních charakteristik nabízených produktů a jejich možných konkrétních dopadů na spotřebitele, včetně důsledků nezaplacení platby spotřebitelem. Členské státy mohou upravit způsob a rozsah poskytování této pomoci, jakož i to, kdo ji poskytuje, a to podle konkrétních okolností souvisejících se situací, za které je úvěrová smlouva nabízena, komu je nabízena a jaký druh úvěru je nabízen.“

5.

Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 ukládá věřiteli povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy a zní takto:

„Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“

6.

S ohledem na požadovanou harmonizaci stanoví čl. 22 odst. 1 směrnice 2008/48 následující:

„Pokud tato směrnice obsahuje harmonizovaná ustanovení, nesmějí členské státy ve svém vnitrostátním právu zachovávat ani zavádět ustanovení odchylná od ustanovení této směrnice“.

7.

A konečně článek 23 směrnice 2008/48 stanoví, že členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce přitom musí být účinné, přiměřené a odrazující.

8.

Směrnice Rady 87/102/EHS ze dne 22. prosince 1986 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru ( 7 ) byla v Belgii provedena zákonem o spotřebitelském úvěru a jeho prováděcími předpisy ( 8 ). Směrnice 2008/48 byla provedena změnou tohoto zákona ( 9 ). Zákonem ze dne 19. dubna 2014 (Moniteur belge ze dne 28. května 2014, s. 41686, německé znění zveřejněno v Moniteur belge ze dne 10. ledna 2017) byl zákon o spotřebitelském úvěru zrušen a jeho ustanovení převzata s účinností k 1. dubnu 2015 do zákoníku hospodářského práva.

9.

Článek 10 zákona o spotřebitelském úvěru se v souvislosti s posouzením úvěruschopnosti spotřebitele odkazoval na „přesné a úplné informace [získané od spotřebitelů]…, které [věřitel nebo zprostředkovatel úvěru] považuje za nezbytné, aby posoudil jejich finanční situaci a možnosti splácet úvěr a v každém případě jejich stávající finanční závazky“ ( 10 ).

10.

Článek 11 odst. 4 první pododstavec zákona o spotřebitelském úvěru ve znění relevantním pro skutkový stav ( 11 ) zněl takto:

„Věřitelé a případně zprostředkovatelé úvěru poskytují spotřebiteli náležité vysvětlení, aby byl schopen posoudit, zda navrhovaná úvěrová smlouva odpovídá jeho potřebám a finanční situaci, a to případně vysvětlením předsmluvních informací, které mají být poskytnuty podle odstavce 1, jakož i základních charakteristik nabízených produktů a jejich možných konkrétních dopadů na spotřebitele, včetně důsledků nezaplacení platby spotřebitelem.“

11.

Článek 15 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění relevantním pro skutkový stav ( 12 ) stanovil:

„1.   Věřitelé a zprostředkovatelé úvěru jsou povinni u úvěrových smluv, které obvykle nabízí či zprostředkují, vyhledat takový druh a výši úvěru, která nejlépe odpovídá finanční situaci spotřebitele při uzavření smlouvy a účelu úvěru.

2.   Věřitel smí úvěrovou smlouvu uzavřít pouze tehdy, jestliže se s ohledem na informace, které zná nebo by měl znát, a to zejména na základě konzultací podle článku 9 zákona ze dne 10. srpna 2001 o Úředním registru úvěrů fyzických osob a na základě informací uvedených v článku 10, může oprávněně domnívat, že spotřebitel bude schopen splnit závazky vyplývající z úvěrové smlouvy.“

12.

Článek 19 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru ( 13 ) zněl následovně:

„Jsou-li financované zboží či služba uvedeny v úvěrové smlouvě nebo zaplatí-li věřitel částku vyplývající z úvěrové smlouvy přímo prodávajícímu či poskytovateli služby, nabývají závazky spotřebitele účinnosti až okamžikem dodání zboží či poskytnutí služby; v případě prodeje či služby s opakovaným plněním nabývají závazky spotřebitele účinnosti začátkem dodávek zboží nebo plnění služby a končí při přerušení dodávek nebo poskytování služby, ledaže by spotřebitel částku úvěru získal sám a věřiteli by nebyla známa totožnost prodávajícího nebo poskytovatele služby.

Částka úvěru smí být prodávajícímu nebo poskytovateli úvěru předána až v okamžiku, kdy je věřitel vyrozuměn o dodání zboží nebo poskytnutí služby.“

13.

Ve smlouvě uzavřené dne 8. května 2012 s M. Schynsem se společnost SPRL HOME VISION (dále jen „Home Vision“) zavázala instalovat fotovoltaické zařízení za cenu 40002 eur ( 14 ). Společnost Home Vision se přitom navíc zavázala, že za postoupení zelených certifikátů poskytovaných na zařízení po dobu deseti let převezme splácení měsíčních úvěrových splátek ve výši 622,41 eura. Bližší podrobnosti o tomto úvěru nejsou v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce uvedeny.

14.

Sjednaná cena byla fakturována dne 10. května 2012. Dne 22. května 2012 poskytla S. A. DEXIA BANQUE BELGIQUE jako právní předchůdkyně BELFIUS BANQUE (dále jen „Belfius Banque“) M. Schynsovi úvěr označovaný jako „Eco-Crédit Habitation“ na částku 40002 eur s dobou trvání 120 měsíců, která měla být splácena měsíčními splátkami ve výši 427,72 eura. Částka úvěru byla vyplacena M. Schynsovi, který ji převedl společnosti Home Vision.

15.

Sjednané fotovoltaické zařízení však nebylo nikdy instalováno, takže financování sjednané ve smlouvě ze dne 8. května 2012 nebylo realizováno. Dne 5. prosince 2013 byl na společnost Home Vision prohlášen konkurs.

16.

Michel Schyns splácel po dobu více než čtyř let měsíční splátky z úvěrové smlouvy uzavřené dne 22. května 2012 a poté podal dne 21. prosince 2016 žalobu na věřitele, v níž požadoval zrušení smlouvy pro pochybení ze strany Belfius Banque a osvobození od veškerých povinností splácet úvěr. V návrhu podaném dne 15. května 2017 požadoval kromě náhrady nákladů řízení, aby úvěrová smlouva ze dne 22. května 2012 byla prohlášena za neplatnou a aby byl od prosince 2016 zbaven veškerých závazků ke splacení úvěru. Belfius Banque návrhová žádání odmítla a podpůrně navrhla, aby Soudnímu dvoru byla předložena žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.

17.

Rozhodnutím ze dne 22. ledna 2018, došlým dne 30. ledna 2018, předložil Justice de Paix du canton de Visé (smírčí soud kantonu Visé, Belgie) na základě článku 267 SFEU Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

18.

V řízení o předběžné otázce před Soudním dvorem předložily písemná vyjádření Belfius Banque, jako žalovaná v původním řízení, Belgické království a Evropská komise. Titíž zúčastnění byli zastoupeni i na jednání konaném dne 28. listopadu 2018.

19.

Velmi stručné odůvodnění žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce připouští vzhledem k obsahovým požadavkům vyplývajícím z článku 94 jednacího řádu Soudního dvora pochybnosti o přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.

20.

Podle ustálené judikatury může Soudní dvůr, jestliže nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď, rozhodnutí o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem odmítnout ( 15 ). Potřeba dospět k takovému výkladu unijního práva, jenž by byl pro vnitrostátní soud užitečný, vyžaduje, aby tento soud vymezil skutkový a právní rámec, do něhož jsou začleněny otázky, jež pokládá, nebo aby alespoň vysvětlil skutkové předpoklady, na nichž se tyto otázky zakládají ( 16 ).

21.

Rovněž podle ustálené judikatury mají informace poskytnuté v předkládacích rozhodnutích Soudnímu dvoru nejen umožnit, aby podal užitečné odpovědi, ale mají rovněž poskytnout vládám členských států, jakož i ostatním zúčastněným možnost předložit svá vyjádření v souladu s článkem 23 statutu Soudního dvora. Je na Soudním dvoru zajistit, aby tato možnost byla zachována s ohledem na to, že na základě uvedeného ustanovení jsou zúčastněným oznamována pouze předkládací rozhodnutí společně s překladem do úředního jazyka každého členského státu a není jim poskytnut vnitrostátní spis, který byl Soudnímu dvoru případně předán předkládajícím soudem ( 17 ).

22.

V projednávané věci je však nutno konstatovat, že se předkládající soud omezuje pouze na velmi stručné vylíčení skutkového stavu ( 18 ) a citaci pouze několika ustanovení vnitrostátního práva. Předkládací rozhodnutí obsahuje pouze první dva odstavce článku 15 a výňatky z článku 10 zákona o spotřebitelském úvěru. Povinnosti věřitele vyplývající z těchto ustanovení totiž zakládají pochybnosti předkládajícího soudu o výkladu s ohledem na čl. 5 odst. 6 směrnice 2008/48.

23.

Nebylo přitom vyjasněno, že čl. 5 odst. 6 směrnice 2008/48 byl do belgického práva proveden v přesně stejném znění, a sice podle informací belgické vlády článkem 11 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru. Ustanovení vnitrostátního práva o propojených úvěrových smlouvách, zřejmě článek 19 tohoto zákona, nebyla citována, ačkoliv se hlavní návrh žalobce v původním řízení o toto ustanovení opírá. Navíc byly zamlčeny právní důsledky stanovené vnitrostátním právem v případě porušení povinností vyplývajících z čl. 15 odst. 1 a 2 ( 19 ). Vzhledem k tomu nelze vysledovat případnou souvislost mezi případným porušením povinnosti věřitele a návrhy žalobce v původním řízení.

24.

Za těchto okolností lze položit otázku, zda Soudní dvůr disponuje dostatečnými údaji o skutkových okolnostech a na ně použitelných vnitrostátních předpisech, které jsou nezbytné pro užitečnou odpověď na předložené otázky.

25.

Pro žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, které se týkají výkladu unijního práva, sice podle ustálené judikatury platí domněnka relevantnosti pro rozhodnutí ( 20 ). V projednávané věci navíc belgická vláda doplnila relevantní předpisy vnitrostátního práva ve svém písemném vyjádření.

26.

To však nemění nic na skutečnosti, že neúplný popis ustanovení vnitrostátního práva a stručné vylíčení skutkového stavu zbytečně omezilo možnost podání písemného vyjádření, kterou členským státům přiznává článek 23 statutu Soudního dvora. Nelze přitom zohlednit, do jaké míry mohou zúčastnění a Soudní dvůr nahradit chybějící informace vlastními rešeršemi. Každopádně je nutno konstatovat, že neúplné údaje o skutkových okolnostech a vnitrostátním právu, které je na ně použitelné, Soudnímu dvoru podstatně znesnadňují podání užitečné odpovědi na předložené otázky.

27.

Na základě těchto úvah jsem toho názoru, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce celkově nesplňuje požadavky vyplývající z článku 94 jednacího řádu Soudního dvora a je třeba ji odmítnout jako nepřípustnou.

28.

Než se budu podpůrně věnovat předloženým otázkám, využiji nejprve výklad pojmu „smlouva o vázaném úvěru“, jak jej předložila belgická vláda ve svém písemném vyjádření, abych přijala návrh tohoto členského státu a rozšířila přezkum předložených otázek o příslušná ustanovení směrnice.

29.

Ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že žalobce v původním řízení opřel svůj hlavní návrh o to, že částka úvěru byla předána před potvrzením poskytnutí sjednané služby, a nebylo tak dodrženo ochranné ustanovení článku 19 zákona o spotřebitelském úvěru. Toto ustanovení vnitrostátního práva, které v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce nebylo uvedeno ( 21 ), se použije na smlouvy o vázaném úvěru a jeho účelem je zejména zajistit, aby závazky spotřebitele z úvěrové smlouvy nabyly účinnosti až dodáním financovaného zboží nebo služby. Tato norma tak provádí ustanovení článku 11 směrnice 87/102 a nyní článku 15 směrnice 2008/48.

30.

Předkládající soud je však toho názoru, že ochranné ustanovení článku 19 zákona o úvěrové smlouvě nelze použít. Je pravda, že existuje úzká souvislosti mezi smlouvou uzavřenou spotřebitelem se společností Home Vision a úvěrovou smlouvou. Podmínky pro uplatnění příslušného ustanovení však nejsou splněny, neboť zaprvé v úvěrové smlouvě není uvedeno financované zboží nebo služba a zadruhé částka úvěru nebyla věřitelem vyplacena přímo prodávajícímu nebo poskytovateli služby.

31.

V této souvislosti belgická vláda právem zdůrazňuje, že povinnost věřitele uvést v úvěrové smlouvě financované zboží nebo službu vyplývá v případě smluv o vázaném úvěru z čl. 10 písm. e) směrnice 2008/48 a v jejím důsledku dochází k uplatnění ustanovení na ochranu podle článku 15 směrnice 2008/48 ( 22 ). Výklad výše uvedené povinnosti, který implicitně použil vnitrostátní soud, ale dotčenému spotřebiteli takovou ochranu odnímá, neboť podle něj uvedení financovaného zboží či služby koneckonců závisí na rozhodnutí věřitele ( 23 ). Jeví se však minimálně jako sporné, zda je takovýto výklad slučitelný s cílem sledovaným směrnicí 2008/48vzhledem k povinnosti výkladu v souladu se směrnicí, která je uložena vnitrostátnímu soudu ( 24 ).

32.

Za těchto okolností belgická vláda navrhuje, aby se Soudní dvůr věnoval povinnosti věřitele vyplývající z čl. 10 písm. e) směrnice 2008/48 a týkající se uvedení financovaného zboží nebo služby a objasnil její dosah v takových případech, jako je ten v projednávané věci.

33.

Otázka výkladu skutečně vyplývá z toho, že se ustanovení směrnice 2008/48 o takzvaných „smlouvách o vázané úvěru“ vyznačují poněkud nešťastnými vzájemnými odkazy: zatímco čl. 3 písm. n) směrnice 2008/48 totiž definuje smlouvy o vázaném úvěru mimo jiné jako smlouvy, v nichž je výslovně uvedeno dodání konkrétní zboží nebo poskytnutí konkrétní služby, článek 10 písm. e) stanoví, že povinnost uvést (financované) zboží nebo službu zavedená tímto ustanovením platí pouze u smluv o vázaném úvěru.

34.

Projednávaná věc se však příliš nehodí k tomu, aby na jejím základě byl vyjasněn zřejmý výkladový problém. Soudní dvůr zajisté může za účelem poskytnutí užitečné odpovědi soudu, který mu položil předběžnou otázku, přihlédnout k unijním právním normám, na které vnitrostátní soud v předběžných otázkách neodkázal ( 25 ). V projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce však předkládající soud uvedl, že ustanovení týkající se smluv o vázaném úvěru nepovažuje za relevantní. V rámci rozdělení úkolů mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy je nutno toto konstatování akceptovat, neboť v rámci řízení o předběžné otázce nepřísluší Soudnímu dvoru určovat relevantní ustanovení, která jsou použitelná na věc v původním řízení ( 26 ). Dokonce i v případě, že by Soudní dvůr disponoval skutkovými a právními informacemi, aby poskytl užitečnou odpověď na tuto výkladovou otázku, byla by tato odpověď každopádně pouze hypotetické povahy. Rozšíření řízení o předběžné otázce na tuto otázku, k níž se jiní účastníci řízení ostatně nevyjádřili, je tedy nutno odmítnout.

35.

První otázka písmeno a) se týká výkladu čl. 5 odst. 6 směrnice 2008/48. Předkládající soud se v zásadě táže, zda cíl předsmluvní povinnosti poskytnout spotřebiteli náležité vysvětlení, kterou tento odstavec stanoví, a sice „aby byl schopen posoudit, zda navrhovaná úvěrová smlouva odpovídá jeho potřebám a finanční situaci“, brání vnitrostátní formulaci stejného cíle, podle níž je věřitel a případně zprostředkovatel úvěru povinen usilovat v rámci úvěrových smluv, které obvykle nabízí nebo zprostředkovává, o co nejvhodnější druh a výši úvěru vzhledem k finanční situaci spotřebitele v době uzavření smlouvy a účelu úvěru. Je tedy sporné, zda a do jaké míry může být povinnost stanovená v čl. 5 odst. 6 směrnice 2008/48, tedy povinnost vysvětlit předsmluvní informace podle čl. 5 odst. 1 této směrnice, rozšířena ustanoveními vnitrostátního práva v tom smyslu, že musí zahrnovat osobní poradenství poskytnuté spotřebiteli věřitelem s ohledem na finanční situaci spotřebitele a konkrétní účel úvěru.

36.

Této otázce se budu následně věnovat na základě normativního účelu příslušného ustanovení směrnice, historie jeho vzniku a dalších úvah týkajících se požadované harmonizace.

37.

Ze znění čl. 5 odst. 6 směrnice 2008/48 vyplývá, že stanoví povinnost vysvětlit informace poskytované podle odstavce 1 tohoto článku a základní charakteristiky nabízených produktů a z nich vyplývajících dopadů, zejména v případě nezaplacení platby. Takovéto vysvětlení, které musí poskytnout jak věřitel, tak zprostředkovatel úvěru, má spotřebiteli umožnit, „aby byl schopen posoudit, zda navrhovaná úvěrová smlouva odpovídá jeho potřebám a finanční situaci“.

38.

Z tohoto znění především vyplývá, že posouzení, která smlouva nejlépe odpovídá jeho potřebám a finanční situaci, zásadně přísluší spotřebiteli. Soudní dvůr proto již konstatoval, že je věcí spotřebitele, aby se na základě poskytnuté informace rozhodl, zda chce být vázán podmínkami, které prodávající nebo poskytovatel vyhotovil předem ( 27 ). Tento závěr je potvrzen také odkazem na „různé nabídky“ a „informované rozhodnutí“ spotřebitele o uzavření smlouvy v čl. 5 odst. 1 směrnice 2008/48.

39.

Zároveň je však zřejmé, že toliko užitečné poučení spotřebitele vedoucí k cíli může představovat předsmluvní poskytnutí informací a jejich vysvětlení vzhledem k produktům, které odpovídají jeho finanční situaci a konkrétnímu účelu úvěru. V tomto smyslu Soudní dvůr v rozsudku CA Comsumer Finance ( 28 ) uvedl, že „i když musí být na základě čl. 5 odst. 1 této směrnice poskytnuty předsmluvní informace, může spotřebitel před uzavřením úvěrové smlouvy stále ještě potřebovat další pomoc při rozhodování o tom, která úvěrová smlouva nejlépe odpovídá jeho potřebám a finanční situaci“.

40.

Belgická vláda v této souvislosti právem poukazuje na to, že se osobní poradenství spotřebitele, jak jej například stanoví zde projednávané ustanovení vnitrostátního práva, nedotýká svobody rozhodování spotřebitele a v žádném případě jej nezbavuje odpovědnosti dbát na vlastní zájmy. Spotřebitel se má zejména rozhodnout, zda bude postupovat podle doporučení věřitele resp. zprostředkovatele úvěru, či nikoliv. Stejně tak má možnost rozhodnout se pro produkt jiného poskytovatele.

41.

Příslušná povinnost věřitele vyplývající z čl. 15 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru tedy bezpochyby může přispět k dosažení cíle stanoveného směrnicí 2008/48, kterým je zajištění „vysoké a rovnocenné úrovně ochrany zájmů všech spotřebitelů“ ( 29 ). Takováto povinnost totiž zajistí, aby se spotřebitel mohl rozhodovat mezi takovými druhy a výší úvěru, které jsou vzhledem k jeho finančním poměrům nejvhodnější. Tento závěr podporuje také judikatura Soudního dvora, podle níž má povinnost poskytnout náležitá vysvětlení za cíl umožnit spotřebiteli, aby učinil na základě úplné znalosti věci rozhodnutí ohledně určitého druhu úvěrové smlouvy ( 30 ).

42.

Je však nutno zdůraznit, že směrnice 2008/48, stejně jako řada další nástrojů sekundárního práva, které byly již dříve vydány za účelem dokončení vnitřního trhu, jako např. předchozí ustanovení ze směrnice 87/102, vychází z myšlenky, že opatření směrující k poučení spotřebitele neslouží výhradně jeho ochraně.

43.

Právním základem směrnice 2008/48 byl totiž článek 95 ES (nyní článek 114 SFEU) – ve spojení s článkem 251 ES. Z toho je zřejmé, že cílem směrnice 2008/48 je uvést do souladu zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitele s potřebami fungujícího vnitřního trhu cestou sbližování právních úprav v oblastech, kterých se směrnice konkrétně týká. Podle představ unijního normotvůrce má být hospodářská soutěž posílena tím, že poučení spotřebitelé budou schopni se rozhodnout mezi různými nabídkami produktů ( 31 ).

44.

Ačkoliv osobní poradenství jdoucí nad rámec vysvětlení předsmluvních informací zjevně nemá negativní vliv na tento cíl, z porovnání s dalšími nástroji sekundárního práva k regulaci prodeje finančních služeb vyplývá, že unijní normotvůrce rozlišuje mezi předsmluvním poskytnutím informací a jejich vysvětlením na straně jedné a osobním poradenstvím na straně druhé. Například směrnice 2014/17/EU ( 32 ) také stanoví informační a předsmluvní povinnosti, více přitom však rozlišuje mezi adresáty povinnosti ( 33 ) a ve zvláštním článku obsahuje povinnost poskytnout vysvětlení podobně jako čl. 5 odst. 6 směrnice 2008/48. Poradenské služby jsou naopak předmětem zvláštního ustanovení ( 34 ). V jiné obchodní oblasti je „investiční poradenství“ uváděno jako regulovaná činnost v rámci předpisů na ochranu investorů v takzvané směrnici MiFID II ( 35 ). Z podobného přístupu vychází také takzvaná IDD směrnice ( 36 ), která rovněž chápe poradenství ( 37 ) jako regulovanou činnost distributora pojištění. To se jeví jako věcně správné v tom smyslu, že by povinnost osobního poradenství pro spotřebitele, resp. investora nebo pojistníka měla odpovídat zvláštnímu právnímu postavení adresáta povinnosti. Povinnost poskytnout vysvětlení podle čl. 5 odst. 6 směrnice 2008/48 je naopak stejnou měrou uložena věřiteli i zprostředkovateli úvěru.

45.

Jako dílčí závěr je tedy nutno konstatovat, že povinnost osobního poradenství poskytovaná spotřebiteli, jako ta v projednávané věci, přispívá k předsmluvnímu poučení spotřebitele, aniž jej zbavuje možnosti rozhodnout se mezi různými úvěrovými produkty, a proto není v rozporu se základním cílem čl. 5 odst. 6 směrnice 2008/48.

46.

Historie vzniku čl. 5 odst. 6 směrnice 2008/48 ozřejmuje blízkost mezi povinností poskytnout poradenství a ostatními předsmluvními povinnostmi poskytnout informace a vysvětlení.

47.

V první návrhu směrnice ( 38 ) například článek 6 pod nadpisem „Předsmluvní vzájemné povinnosti poskytnout informace a poradenství“ v odstavci 3 ještě stanovil, že „věřitel a případně zprostředkovatel úvěrových smluv... zvolí ze škály úvěrových smluv, které nabízí nebo na jejichž uzavření se obvykle podílí, takový typ úvěru a celkovou částku úvěru, která je vzhledem k finanční situaci spotřebitelům, výhodám a nevýhodám navrhovaného produktu a účelu, kterému úvěr slouží, pro spotřebitele nejvhodnější“.

48.

Až v pozměněném návrhu směrnice z roku 2005 ( 39 ) byla tato formulace – a tedy také jako taková označená povinnost věřitele, resp. zprostředkovatele, úvěru poskytnout poradenství – vyjmuta. Aktuálně platné znění čl. 5 odst. 6 směrnice 2008/48 v zásadě odpovídá novému znění čl. 5 odst. 6 pozměněného návrhu, který nahradil čl. 6 odst. 3 původního návrhu.

49.

Komise odůvodnila tuto změnu takto: „Povinnost poskytnout doporučení byla pozměněna. Oproti některým žádostem bankovního odvětví ponechává Komise koncept, podle něhož má věřitel nejen splnit požadavky na informace před uzavřením smlouvy, ale i poskytnout doplňující vysvětlení s cílem umožnit spotřebiteli učinit rozhodnutí na základě znalosti věci. V reakci na žádost z bankovního odvětví a některých členských států se objasnilo, že spotřebitel vždy zodpovídá za své konečné rozhodnutí uzavřít smlouvu o úvěru. Proto je doporučování specifikováno jako povinnost postavit spotřebitele do pozice, ve které je schopen zhodnotit výhody a nevýhody úvěru. Kromě toho byla členským státům poskytnuta vyšší flexibilita při přizpůsobování prováděcích předpisů situaci na jejich trzích.“ ( 40 )

50.

Z této historie vzniku čl. 5 odst. 6 směrnice 2008/48 tedy vyplývá, že povinnost poskytnout vysvětlení, kterou toto ustanovení nyní stanoví, lze považovat za obměnu povinnosti věřitele, resp. zprostředkovatele, úvěru poskytnout poradenství.

51.

Vzhledem k tomu je nutno zabývat se tím, jaké závěry z toho lze vyvodit vzhledem k harmonizaci zamýšlené směrnicí 2008/48.

52.

Soudní dvůr k tomu již v rozsudku SC Volksbank România ( 41 ) konstatoval, že z článku 22 odst. 1 směrnice 2008/48, vykládaného ve světle bodů 9 a 10 odůvodnění směrnice, vyplývá, že pokud jde o úvěrové smlouvy, na které se vztahuje působnost této směrnice, tato směrnice stanoví úplnou harmonizaci. Mimoto Soudní dvůr s odkazem na nadpis článku 22 konstatoval, že tato harmonizace má kogentní povahu. To znamená, že členské státy nemohou ve specifických oblastech, na které se vztahuje tato harmonizace ( 42 ), ve vnitrostátním právu zachovávat ani zavádět ustanovení odchylná od ustanovení této směrnice.

53.

Vzhledem k tomu, že v projednávané věci není veden spor o tom, zda sporná úvěrová smlouva spadá do oblasti působnosti směrnice 2008/48, závisí posuzování dotčené povinnosti nejprve na tom, do jaké míry lze povinnost uloženou věřiteli, resp. zprostředkovateli, úvěru podle vnitrostátního práva přiřadit do specifické oblasti, na niž se vztahuje harmonizace zamýšlená směrnicí 2008/48.

54.

V tomto ohledu postačuje, budeme-li vycházet z normativního obsahu směrnice 2008/48. Porovnáním s jinými směrnicemi, jejichž cílem je také úplná harmonizace v oblastech, jež spadají do jejich působnosti ( 43 ), totiž nelze dospět k závěru ohledně oblastí, na něž se vztahuje harmonizace zamýšlená konkrétní směrnicí ( 44 ). Závisí především na příslušné směrnici, do jaké míry je členským státům v oblastech, jichž se harmonizace konkrétně týká, ponechán rozhodovací prostor – použitím opcí a deregulačních ustanovení nebo zvláštních povolovacích ustanovení, jako je ustanovení čl. 5 odst. 6 druhé věty směrnice 2008/48 – či nikoliv ( 45 ). Přitom však nelze ani opomenout, že takovýto rozhodovací prostor, který však v konečném důsledku musí dbát mezí legislativní pravomoci Unie podle článku 114 SFEU, s sebou přináší přetrvávající fragmentaci práva, což je ale právě v rozporu s cílem dotčené směrnice ( 46 ).

55.

Tento rozhodovací prostor má také v různých oblastech, na něž se vztahuje harmonizace zamýšlená příslušnou směrnicí, různou podobu. V tomto směru je rozhodující příslušné ustanovení směrnice.

56.

Článek 5 odst. 6 směrnice 2008/48 podle svého znění stanoví „povinnost poskytnout vysvětlení“ ohledně předsmluvních povinností stanovených stejným článkem. Projednávané ustanovení vnitrostátního práva doplňuje povinnost poskytnout vysvětlení podle čl. 11 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru, který provádí čl. 5 odst. 6 směrnice 2008/48, o povinnost věřitele, která se téměř doslovně shoduje s povinností poskytnout poradenství podle čl. 6 odst. 3 původního návrhu směrnice. Z historie vzniku čl. 5 odst. 6 směrnice 2008/48 ale vyplývá ( 47 ), že unijní normotvůrce vědomě od zavedení takovéto povinnost odhlédl a místo ní stanovil povinnost poskytnout vysvětlení. Vzhledem k tomu je každopádně zřejmé, že projednávané ustanovení vnitrostátního práva spadá do oblasti, na níž se konkrétně vztahuje harmonizace zamýšlená směrnicí 2008/48.

57.

Zbývá tedy vyjasnit, zda se na dotčené ustanovení vnitrostátního práva vztahuje zákaz podle čl. 22 odst. 1 směrnice 2008/48. Rozhodující je, do jaké míry se uvedené vnitrostátní ustanovení odchyluje od čl. 5 odst. 6 směrnice 2008/48.

58.

Dotčené ustanovení vnitrostátního práva sice stanoví povinnost věřitele, která jde nad rámec povinností podle čl. 5 odst. 6 první věty směrnice 2008/48. Druhá věta tohoto ustanovení směrnice však členským státům – při zachování obecného přístupu plné harmonizace – otevírá určitý rozhodovací prostor tak ( 48 ), že jim výslovně umožňuje upravit „způsob a rozsah poskytování této pomoci, jakož i to, kdo ji poskytuje, a to podle konkrétních okolností souvisejících se situací, za které je úvěrová smlouva nabízena, komu je nabízena a jaký druh úvěru je nabízen“.

59.

Při plnění dotčené povinnosti vyplývající z čl. 15 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru musí věřitel v souladu se zněním tohoto ustanovení zohlednit finanční situaci spotřebitele a účel úvěru. Tato povinnost věřitele tak náležitě přihlíží ke konkrétním okolnostem osoby, které je úvěrová smlouva nabízena a také k druhu nabízeného úvěru. Jak již bylo uvedeno ( 49 ), tato povinnost je stejnou měrou uložena věřiteli i zprostředkovateli úvěru, ačkoliv rozsah poradenství, které mohou tyto různé hospodářské subjekty nabídnout, musí být z důvodu jejich různého postavení odlišný. Vzhledem k tomu dotčená povinnost v podobě zakotvené vnitrostátním zákonodárcem postrádá rozlišení podle adresáta povinnosti. To však není problematické, neboť čl. 5 odst. 6 druhá věta směrnice 2008/48 otevírá členským státům prostor k uvážení, aniž by je zavazovala k jeho využití.

60.

V této souvislosti je nutno mít na paměti, že podle bodu 26 odůvodnění uvedené směrnice „členské státy by při zohlednění zvláštních charakteristických rysů svých úvěrových trhů měly přijmout vhodná opatření pro podporu odpovědných praktik ve všech fázích úvěrového vztahu.“ ( 50 ) Dotčená povinnost věřitele podle čl. 15 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru bezpochyby představuje takovéto vnitrostátní opatření na podporu odpovědných praktik ve všech fázích úvěrového vztahu.

61.

Na základě výše uvedeného dospívám k závěru, že článek 5 odst. 6 směrnice 2008/48 nebrání takovému ustanovení vnitrostátního práva, jako je čl. 15 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, podle něhož jsou věřitelé a zprostředkovatelé úvěru v rámci úvěrových smluv, které obvykle nabízejí nebo obvykle zprostředkovávají, povinni usilovat o co nejvhodnější druh a výši úvěru vzhledem k finanční situaci spotřebitele v době uzavření smlouvy a účelu úvěru.

62.

Svou druhou podotázkou se předkládající soud v podstatě táže, zda hodnocení vyjádřené v čl. 5 odst. 6 směrnice 2008/48, podle něhož je věcí spotřebitele, aby posoudil, která smlouva nejlépe vyhovuje jeho potřebám a jeho finančních situaci, brání takovému vnitrostátnímu ustanovení, jako je ustanovení čl. 15 odst. 2 belgického zákona o spotřebitelském úvěru, podle něhož může věřitel odepřít uzavření smlouvy, jestliže podle informací, které zná nebo by znát měl, existují důvodné pochybnosti o budoucí platební schopnosti spotřebitele.

63.

Nejprve je však nutno vyjasnit, v jaké vztahu je tato otázka k povinnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle čl. 8 směrnice 2008/48.

64.

První otázka písm. b) se týká výhradně čl. 5 odst. 6 směrnice 2008/48. Je však nutno předeslat, že předmětem tohoto ustanovení jsou v souladu s jeho zněním a normativní souvislostí ( 51 ) předsmluvní povinnosti. Ustanovení se netýká například otázek uzavření smlouvy, jako je třeba otázka dotčená v projednávané věci, zda je třeba při uzavírání smlouvy případně povinně zohlednit možné poznatky o budoucí platební schopnosti spotřebitele, jak zjevně stanoví čl. 15 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.

65.

Nehledě na to Soudnímu dvoru přísluší poskytnout předkládajícímu soudu užitečnou odpověď, která mu umožní rozhodnout spor, jenž mu byl předložen. Soudní dvůr proto považuje za svou povinnost, aby případně přeformuloval otázky, které mu byly položeny, a může přitom zohlednit i normy unijního práva, na které vnitrostátní soud ve své otázce neodkázal ( 52 ).

66.

Belgická vláda a Komise se ve svých písemných vyjádřeních odvolávaly na čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48 a zde stanovenou povinnost předsmluvního posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Na základě tohoto ustanovení směrnice je tudíž třeba se zabývat tím, zda a do jaké může mít tato předsmluvní povinnost vliv na uzavření smlouvy.

67.

Belgická vláda a Komise správně zdůrazňují, že účelem povinnosti věřitele posoudit před uzavřením úvěrové smlouvy úvěruschopnost spotřebitele je, aby poskytovatelé úvěru jednali zodpovědně a úvěry nebyly poskytovány spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní ( 53 ).

68.

Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 však neobsahuje žádnou výslovnou úpravu o tom, jak se má věřitel chovat, pokud v rámci posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vzniknou oprávněné pochybnosti o budoucí schopnosti spotřebitele trvale plnit závazky z navrhované úvěrové smlouvy, nebo pokud takové pochybnosti minimálně měly vzniknout.

69.

Soudní dvůr již rozhodl, že podle článku 23 směrnice 2008/48 je věcí členských států, aby stanovily sankce použitelné také v případě porušení vnitrostátních ustanovení v oblasti předsmluvního ověřování úvěruschopnosti dlužníka přijatých podle článku 8 této směrnice ( 54 ). Podle čl. 23 druhé věty směrnice 2008/48 musí být příslušné sankce účinné, přiměřené a odrazující. O takovou sankci se však v případě dotčené povinnosti věřitele neuzavřít smlouvu, pokud existují oprávněné pochybnosti o budoucí platební schopnosti spotřebitele, nejedná. Dotčené ustanovení vnitrostátního práva spíše navazuje na povinné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48.

70.

Plná harmonizace – cíleně – zamýšlená směrnicí 2008/48 však podle mého názoru takovéto povinnosti věřitele nebrání, neboť dotčená povinnost nepatří mezi oblasti konkrétně spadající do harmonizace.

71.

Výklad k první otázce písm. a) již ukázal, že přesné vymezení mezi specifickými oblastmi, na které se vztahuje harmonizace, a ostatními oblastmi, v nichž si členské státy ponechávají normativní pravomoc, je problematické. Ohledně dotčené povinnosti věřitele je však nutno připomenout, že směrnice 2008/48 neobsahuje žádnou souvislou úpravu týkající se například vzniku smlouvy. V tomto ohledu je nutno použít ustanovení vnitrostátního práva.

72.

Přitom je zjevné, že vzorem svéprávného, dobře informovaného spotřebitele, z něhož vychází směrnice 2008/48, který se na základě obdržených informací, případně doplněných o náležité vysvětlení, může rozhodnout pro smlouvu nebo proti ní ( 55 ), není dotčeno právo věřitele, které je vyjádřením jeho smluvní svobody, případně – například v rámci jeho politiky přidělování úvěrů – úvěrovou smlouvu neuzavřít.

73.

Zamítnutí žádosti o poskytnutí úvěru předpokládá například čl. 9 odst. 2, ve spojení s bodem 29 odůvodnění směrnice 2008/48, neboť toto ustanovení ukládá v takovémto případě věřiteli zvláštní povinnost vyrozumět spotřebitele. Směrnice 2008/48 ale neobsahuje žádné další povinnosti týkající se takovéhoto zamítnutí žádosti o poskytnutí úvěru.

74.

V této souvislosti je nepřesvědčivý názor, který zastává Belfius Banque, podle kterého by záporné posouzení úvěruschopnosti v rámci povinného posouzení podle čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48 mohlo vést pouze k tomu, že spotřebitel má být v souladu s čl. 5 odst. 6 směrnice 2008/48 před přijetím úvěru varován. Cílem ustanovení směrnice z velké části je zajisté zajistit, aby se spotřebitel mohl pro uzavření smlouvy rozhodnout „na základě úplné znalosti věci“ ( 56 ). Nicméně právě článek 9 směrnice 2008/48 ozřejmuje, že je možné žádost o poskytnutí úvěru zamítnout „na základě vyhledávání v databázi“, které bylo určeno „k posuzování úvěruschopnosti spotřebitelů“.

75.

V zásadě tedy zbývá vyjasnit, zda ustanovení vnitrostátního práva mohou za určitých okolností uložit věřiteli povinnost zamítnout žádost o poskytnutí úvěru nebo každopádně smlouvu neuzavřít.

76.

Povinnost věřitele neuzavřít smlouvu, jestliže existují oprávněné pochybnosti o budoucí platební schopnosti spotřebitele, jako je například dotčená povinnost podle čl. 15 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, je v souladu čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48, jehož cílem je zajistit účinnou ochranu spotřebitelů před neodpovědným poskytováním takových úvěrů, které překračují jejich finanční možnosti a mohou způsobit jejich platební neschopnost.

77.

Komise správně poukazuje na skutečnost, že by povinnost podle čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48 vyzněla naprázdno, pokud by bylo na vůli věřitele uzavřít smlouvu i v případě záporného hodnocení. V tomto smyslu je podle mého názoru nutno dbát na souběh ustanovení práva na ochranu spotřebitelů a práva upravujícího dohled: Náležité řízení úvěrového rizika ze strany věřitele totiž patří mezi hlavní požadavky dohledu ( 57 ). Odpovědné poskytování úvěrů k tomu zásadním způsobem přispívá.

78.

Tuto analýzu potvrzuje porovnání příslušných požadavků na smlouvy o spotřebitelském úvěru na nemovitosti určené k bydlení na základě směrnice 2014/17 ( 58 ). Její čl. 18 odst. 5 písm. a) ukládá členským státům povinnost, aby zejména zajistily, aby „věřitel dal spotřebiteli úvěr k dispozici pouze tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že závazky ze smlouvy o úvěru budou pravděpodobně splaceny tak, jak smlouva požaduje.“

79.

Na základě výše uvedených úvah navrhuji Soudnímu dvoru, aby na první předloženou otázku písm. b) odpověděl v tom smyslu, že čl. 5 odst. 6 ani čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48 nebrání takovému vnitrostátnímu ustanovení, jako je ustanovení dotčené v projednávané věci, podle něhož smí věřitel uzavřít úvěrovou smlouvu pouze v případě, pokud se s ohledem na informace, které zná nebo musel znát, může důvodně domnívat, že spotřebitel bude schopen plnit závazky vyplývající z úvěrové smlouvy.

80.

Druhou otázkou, která se netýká žádného konkrétního ustanovení směrnice, má Soudní dvůr pro případ záporné odpovědi na první otázku vyjasnit, do jaké míry lze směrnici 2008/48 chápat v tom smyslu, že věřiteli a zprostředkovateli úvěru vždy ukládá povinnost, aby namísto spotřebitele posoudil, zda je případné uzavření úvěru vhodné.

81.

Otázka, do jaké míry je tato otázka relevantní pro rozhodnutí, může koneckonců zůstat nezodpovězena, neboť odpověď na ni vyplývá již s mého výkladu k oběma podotázkám první otázky. Z tohoto výkladu je totiž zřejmé, že směrnici 2008/48 nelze chápat v tom smyslu, že povinnost posoudit, zda je případné uzavření úvěru vhodné, ukládá namísto spotřebiteli vždy věřiteli a zprostředkovateli úvěru.

82.

Zaprvé z posouzení první podotázky vyplynulo, že čl. 5 odst. 6 směrnice 2008/48 nebrání vnitrostátnímu stanovení, které věřiteli a zprostředkovateli úvěru ukládá povinnost usilovat o co nejvhodnější druh a výši úvěru vzhledem k finanční situaci spotřebitele v době uzavření smlouvy. Dotčené ustanovení náležitě plní cíl čl. 5 odst. 6 směrnice 2008/48, a sice zajistit, aby se spotřebitel mohl pro uzavření smlouvy rozhodnout na základě úplné znalosti věci, aniž přitom překračuje meze prostoru pro rozhodování, které jsou stanoveny druhou větou tohoto ustanovení.

83.

Zadruhé z posouzení druhé podotázky vyplynulo, že čl. 5 odst. 6 ani čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48 nebrání vnitrostátnímu právnímu předpisu, který věřiteli ukládá povinnost neuzavřít smlouvu v případě záporného výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Na takovouto povinnost, která je omezena na některé případy, každopádně nelze nahlížet stejně jako na obecnou povinnost systematického posuzování účelnosti uzavřené smlouvy namísto spotřebitele.

84.

Z tohoto důvodu je samostatné posouzení druhé otázky nadbytečné.

85.

Na základě výše uvedeného výkladu navrhuji Soudnímu dvoru, aby žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podané Justice de Paix du canton de Visé (smírčí soud kantonu Visé, Belgie) zamítl pro nepřípustnost.

86.

Podpůrně pro případ, že Soudní dvůr tomuto návrhu nevyhoví, navrhuji tuto odpověď na první otázku: