–

za D. O’Briena C. Jones, solicitor, a T. Burton, barrister, jakož i R. Crasnow, QC, a R. Allenem, QC,

–

za vládu Spojeného království S. Brandonem a C. Crane, jako zmocněnci, ve spolupráci s J. Cavanaghem, QC, a R. Hillem, barrister,

–

za Evropskou komisi M. van Beekem a N. Yerrell, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu směrnice Rady 97/81/ES ze dne 15. prosince 1997 o Rámcové dohodě o částečném pracovním úvazku uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS (Úř. věst. 1998, L 14, s. 9; Zvl. vyd. 05/03, s. 267), ve znění směrnice Rady 98/23/ES ze dne 7. dubna 1998 (Úř. věst. 1998, L 131, s. 10; Zvl. vyd. 05/03, s. 278) (dále jen „směrnice 97/81“).

2

Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi Dermodem Patrickem O’Brienem a Ministry of Justice (ministerstvo spravedlnosti, Spojené království), dříve Department for Constitutional Affairs (odbor pro ústavní záležitosti), ve věci výše jeho starobního důchodu, na který má nárok na základě soudních funkcí, které vykonával na částečný úvazek.

3

V souladu se směrnicí 98/23 rozšiřující působnost směrnice 97/81 na Spojené království Velké Británie a Severního Irska lhůta k provedení této směrnice uložená tomuto členskému státu uplynula dne 7. dubna 2000.

4

Článek 1 směrnice 97/81 upřesňuje, že účelem této směrnice je provedení Rámcové dohody o částečném pracovním úvazku uzavřené dne 6. června 1997 mezi obecnými mezioborovými organizacemi (UNICE, CEEP a EKOS) (dále jen „rámcová dohoda“).

5

Ustanovení 4 rámcové dohody, nadepsané „Zásada zákazu diskriminace“, stanoví:

[…]“

6

Platba důchodů soudců je upravena Judicial Pensions Act 1981 (zákon z roku 1981 o důchodech soudců, dále jen „zákon z roku 1981 o důchodech soudních profesí“) a Judicial Pensions and Retirement Act 1993 (zákon z roku 1993 o důchodech soudců a jejich odchodu do důchodu, dále jen „zákon z roku 1993“).

7

Zákon z roku 1981 se vztahuje na osoby jmenované před 31. březnem 1995, pokud si nezvolí starobní důchod podle zákona z roku 1993. Zákon z roku 1993 se vztahuje na osoby jmenované ode dne 31. března 1995.

8

Podle těchto dvou zákonů může být důchod vyplácen každému, kdo odchází do důchodu ze „soudní funkce splňující požadované podmínky“ (qualifying judicial office), za podmínky, že dosáhl věku 65 let, a pokud jde o osoby, na které se vztahuje zákon z roku 1993, že vykonával takovou funkci alespoň pět let.

9

Ke dni, k němuž D. O’Brien odešel do důchodu, byli pouze soudci na plný úvazek a soudci na částečný úvazek odměňovaní mzdou považováni za osoby, vykonávající „soudní funkce splňující požadované podmínky“, což neplatilo pro soudce na částečný úvazek pobírající denní odměnu, jako jsou recorders.

10

Jak zákonná úprava z roku 1981, tak zákonná úprava z roku 1993 stanoví, že se výše důchodu placená soudcům na plný úvazek odvíjí od platu, který pobírali v posledním roce výkonu funkce a na počtu odpracovaných let v soudní funkci splňující požadované podmínky ke dni odchodu do důchodu.

11

Podle zákona z roku 1981 musí circuit judge (soudce soudu druhého stupně) vykázat dobu zaměstnání v trvání 15 let, aby měl nárok na starobní důchod ve výši jedné poloviny svého posledního ročního platu. Odpovídající doba podle zákona z roku 1993 činí 20 let.

12

Obě úpravy stanoví, že soudce, který odpracoval méně let, bude pobírat starobní důchod snížený v poměru odpovídajícímu době výkonu jeho funkcí. Při odchodu do důchodu je rovněž vyplácena jednorázová částka založená na výši ročního starobního důchodu.

13

Spojené království provedlo směrnici 97/81 prostřednictvím Part-Time Workers (Prevention of Less Favourable Treatment) Regulations 2000 (SI 2000/1551) [nařízení č. 1551 z roku 2000, o zaměstnancích na částečný úvazek (předcházení méně příznivému zacházení)], které vstoupilo v platnost dne 1. července 2000. Toto nařízení stanoví, že se zaměstnancem na částečný úvazek nesmí být ze strany jeho zaměstnavatele zacházeno méně příznivě než se zaměstnancem na plný úvazek ve srovnatelné situaci a že se v tomto ohledu použije zásada poměrným dílem, ledaže by použití této zásady nebylo vhodné.

14

Dermond Patrick O’Brien byl zapsán do komory barristerů v průběhu roku 1962 a jmenován Queen’s Counsel (právní expert) v průběhu roku 1983. Vykonával funkci recorder u Crown Court ode dne 1. března 1978 do 31. března 2005, ke kterému odešel do důchodu ve věku 65 let. Jakožto recorder nepobíral mzdu, ale byl placen na základě denní odměny.

15

V červnu 2005 požádal D. P. O’Brien odbor pro ústavní záležitosti o vyplacení starobního důchodu na témže základě, upraveném poměrným dílem, jako v případě bývalých soudců na plný úvazek, kteří vykonávali stejnou funkci jako on nebo obdobné funkce. Odbor pro ústavní záležitosti ho informoval, že nespadá do kategorie soudců, kteří mají nárok na starobní důchod soudce.

16

V září 2005 zahájil D. P. O’Brien řízení u Employment Tribunal (pracovní soud, Spojené království), přičemž uvedl, že má nárok na takový důchod na základě směrnice 97/81 a předpisů provádějících tuto směrnici do vnitrostátního práva. Tento soud mu vyhověl, ale D. P. O’Brien neměl úspěch v odvolacím řízení před Employment Appeal Tribunal (odvolací pracovní soud, Spojené království) ani před Court of Appeal (England & Wales) (Civil Division) [odvolací soud (Anglie a Wales) (občanskoprávní oddělení), Spojené království]. V důsledku žaloby, která byla k němu podána, předložil Supreme Court of the United Kingdom (Nejvyšší soud Spojeného království) Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.

17

Rozsudkem ze dne 1. března 2012, O’Brien (C‑393/10, EU:C:2012:110) Soudní dvůr poté, co připomněl, že je věcí vnitrostátního soudu, aby určil, zda D. P. O’Brien musí být považován za zaměstnance na částečný úvazek ve smyslu ustanovení 2 bodu 1 rámcové dohody, rozhodl, že vnitrostátní právo nemůže zavést rozlišování mezi soudci na plný úvazek a soudci na částečný úvazek placenými na základě denní odměny, pokud objektivní důvody neodůvodňují takové rozdílné zacházení.

18

Na základě tohoto rozsudku rozhodl Supreme Court of the United Kingdom (Nejvyšší soud Spojeného království) rozsudkem ze dne 6. února 2013, že v průběhu období dotčeného v původním řízení musel být D. P. O’Brien považován za zaměstnance na částečný úvazek ve smyslu ustanovení 2 bodu 1 rámcové dohody a že neexistují žádné objektivní důvody pro odchýlení se od zásady stejné odměny upravené poměrným dílem soudců na částečný úvazek a soudců na plný úvazek. Supreme Court of the United Kingdom (Nejvyšší soud Spojeného království) tak přiznal D. P. O’Brienovi nárok na starobní důchod za stejných podmínek jako circuit judge (soudce soudu druhého stupně).

19

Věc byla vrácena Employment Tribunal (pracovnímu soudu) k rozhodnutí o výši starobního důchodu, na nějž má D. P. O’Brien nárok. Před tímto soudem vyvstala otázka, zda se při určení této částka musí vzít do úvahy celé období, po které dotčená osoba vykonávala funkce od dne jmenování dne 1. března 1978, tedy 27 let, nebo pouze roky odpracované od uplynutí lhůty k provedení směrnice 97/81, tedy méně než pět let. Employment Tribunal (pracovní soud) měl za to, že je třeba zohlednit celé období, ale Employment Appeal Tribunal (odvolací pracovní soud) rozhodl v opačném smyslu. Court of Appeal (England & Wales) (Civil Division) [odvolací soud (Anglie a Wales) (občanskoprávní oddělení)] potvrdil toto posledně uvedené rozhodnutí. D. P. O’Brien podal kasační opravný prostředek k předkládajícímu soudu.

20

Podle předkládacího rozhodnutí se většina soudců Supreme Court of the United Kingdom (Nejvyšší soud Spojeného království) kloní k názoru, že účinkem směrnice 97/81 je zákaz diskriminace pracovníků na částečný úvazek v souvislosti se splatností starobního důchodu. Tato směrnice se ratione temporis vztahuje na starobní důchody, které se stanou splatnými poté, co směrnice vstoupila v platnost. Je-li část odpracovaných let dosažena před tímto datem, použije se uvedená směrnice na budoucí účinky takové situace.

21

Nicméně podle předkládacího rozhodnutí se Soudní dvůr ještě nevyjádřil k argumentu, podle kterého se starobní zaměstnanecký důchod musí považovat, jak lze dovodit z rozsudku ze dne 6. října 1993, Ten Oever (C‑109/91, EU:C:1993:833) za odloženou odměnu, na kterou vzniká nárok v době výkonu takto odměňované činnosti. Kdyby byl přitom takový argument uznán, nemohla by směrnice 97/81 podle obecné zásady zákazu zpětného účinku ovlivňovat nabytá práva, nebo jako v případě D. P. O’Briena, práva nenabytá před jejím vstupem v platnost, pokud v uvedené směrnici neexistuje ustanovení vylučující uplatnění této zásady. Většina členů předkládajícího soudu se sice přiklání k názoru, že řešení vycházející z rozsudku ze dne 6. října 1993, Ten Oever (C‑109/91, EU:C:1993:833) nelze přenést na věc dotčenou v původním řízení, avšak domnívá se, že řešení, které je třeba přijmout, není zřejmé.

22

Za těchto podmínek se Supreme Court of the United Kingdom (Nejvyšší soud Spojeného království) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Vyžaduje směrnice [97/81], a zejména ustanovení 4 [rámcové dohody] týkající se zásady zákazu diskriminace, aby byly při výpočtu výše starobního důchodu pracovníka na částečný úvazek zohledněny roky odpracované před uplynutím lhůty k provedení této směrnice, pokud by se tyto roky zohledňovaly při výpočtu starobního důchodu srovnatelného pracovníka na plný úvazek?“

23

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda musí být směrnice 97/81 vykládána v tom smyslu, že se roky odpracované přede dnem uplynutí lhůty pro provedení této směrnice, zohledněné při vyměření starobního důchodu pracovníka na plný úvazek musí zohlednit při určení nároku na starobní důchod srovnatelného pracovníka na částečný úvazek.

24

V projednávané věci je třeba uvést, že D. P. O’Brien vykonával svou soudcovskou funkci na částečný úvazek, za který pobíral denní odměnu, mezi 1. březnem 1978 a 31. březnem 2005, tedy v převážné části během období předcházejícím uplynutí lhůty pro provedení směrnice 97/81 ve Spojeném království dne 7. dubna 2000. Přitom v průběhu tohoto období nebylo ve vnitrostátní právní úpravě důchodů soudcovských povolání stanoveno, že soudci na částečný úvazek, za který pobírají denní odměnu, mají nárok na starobní důchod z důvodu výkonu těchto funkcí.

25

Ze spisu, kterým disponuje Soudní dvůr, dále vyplývá, že soudci nabývají nároku na důchod na základě režimu důchodu soudcovských povolání použitelného v Anglii a Walesu v závislosti na odpracovaných letech zakládajících nárok na důchod. Relevantními důchodovými režimy jsou režimy nazývané „poslední mzdy“, podle kterých se důchod soudců vypočítá vynásobením určité části odměn za poslední rok výkonu funkce, který zakládá nárok na důchod, celkovým počtem odpracovaných roků a dní ke dni odchodu do důchodu.

26

Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury se má o procesních pravidlech obecně za to, že jsou použitelná ke dni, kdy tato pravidla vstoupí v platnost (rozsudek ze dne 11. prosince 2012, Komise v. Španělsko, C‑610/10, EU:C:2012:781, bod 45), na rozdíl od hmotněprávních pravidel, která jsou obvykle vykládána tak, že se vztahují na situace vzniklé před jejich vstupem v platnost pouze tehdy, když z jejich znění, cíle nebo struktury jasně vyplývá, že jim musí být přiznán takový účinek (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 12. listopadu 1981, Meridionale Industria Salumi a další, 212/80 až 217/80, EU:C:1981:270, bod 9, jakož i ze dne 23. února 2006, Molenbergnatie, C‑201/04, EU:C:2006:136, bod 31).

27

Je třeba dodat, že se nová právní úprava použije od okamžiku, kdy vstoupí v platnost akt, kterým byla zavedena, a že se sice nepoužije na právní situace, které vznikly a s konečnou platností byly dovršeny před tímto nabytím účinnosti, avšak použije se bezprostředně na budoucí účinky situace vzniklé za platnosti dřívějšího zákona, jakož i na nové právní situace. S výhradou zásady zákazu zpětné účinnosti právních aktů je tomu jinak pouze tehdy, když je nové pravidlo spojeno se zvláštními ustanoveními, která zvláštním způsobem určují jeho podmínky použití v čase (v tomto smyslu viz rozsudek 26. března 2015, Komise v. Moravia Gas Storage, C‑596/13 P, EU:C:2015:203, bod 32 a citovaná judikatura).

28

Je třeba nejprve připomenout, že směrnice 97/81 ani rámcová dohoda se neodchylují od zásady připomenuté v předchozím bodě (rozsudek ze dne 10. června 2010, Bruno a další, C‑395/08 a C‑396/08, EU:C:2010:329, bod 54).

29

Je proto třeba zkoumat, zda postupné nabývání důchodových práv během období před datem uplynutí lhůty pro provedení směrnice 97/81 ve Spojeném království má za důsledek, že právní situace žalobce v původním řízení musí být považována za definitivně dovršenou před tímto datem.

30

Vláda Spojeného království v tomto ohledu uvádí, že se odložené odměny ve formě nároku na zaměstnanecký důchod zvyšují stejným způsobem jako jiné druhy odměn. V případě režimů důchodů soudcovských povolání dotčených ve věci v původním řízení se důchod nabývá na základě po sobě jdoucích odpracovaných roků, který každý zakládá nárok na důchod, takže se nárok na důchod zvyšuje úměrně každému ukončenému odpracovanému roku. Proto vzhledem k tomu, že na konci každého odpracovaného období vyčerpá odpovídající nabytý nárok na důchod jeho účinky, není možné zohlednit nároky na důchod nabyté před datem uplynutí lhůty pro provedení směrnice 97/81 ve Spojeném království.

31

Vláda Spojeného království, která v tomto ohledu odkazuje na rozsudky ze dne 17. května 1990, Barber (C‑262/88, EU:C:1990:209), a ze dne 6. října 1993, Ten Oever (C‑109/91, EU:C:1993:833), zdůrazňuje zvláštnost této formy odměňování, která spočívá v časovém oddělení vzniku nároku na důchod, který vzniká postupně během celé kariéry pracovníka, a skutečným vyplácením plnění, které je naopak odložené k určitému věku.

32

Nicméně je třeba zaprvé uvést, že se okolnosti věci dotčené v původním řízení liší od okolností věcí, ve kterých byly vydány tyto rozsudky a ve kterých šlo o časovou působnost rozsudku.

33

V tomto ohledu je třeba připomenout, že otázku zpětného účinku právního pravidla nelze zaměňovat s otázkou časové působnosti rozsudku Soudního dvora. Jak Soudní dvůr připomněl v rozsudku ze dne 17. května 1990, Barber (C‑262/88, EU:C:1990:209), podmínky, kterým podléhá omezení časových účinků rozsudku, se vážou k existenci závažných obtíží, které by rozsudek mohl vyvolat ve vztahu k minulosti.

34

V projednávaném případě je třeba konstatovat, že vláda Spojeného království nikdy nepožádala Soudní dvůr, aby omezil časové účinky rozsudku ze dne 1. března 2012, O’Brien (C‑393/10, EU:C:2012:110). Přitom podobné omezení lze připustit pouze v samotném rozsudku, kterým se rozhoduje o požadovaném výkladu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. května 1990, Barber, C‑262/88, EU:C:1990:209, bod 41).

35

Dále, pokud jde o argument vlády Spojeného království, podle kterého je třeba odlišovat výpočet odpracovaných let potřebných k získání nároku na důchod a nároky na důchod, je třeba uvést, že okolnost, že nárok na důchod se definitivně nabude na konci příslušného odpracovaného období, neumožňuje dospět k závěru, že právní situace pracovníka musí být považována za definitivně dovršenou. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že až následně a po zohlednění všech relevantních odpracovaných let může uvedený pracovník skutečně uplatnit tento nárok za účelem vyplacení jeho starobního důchodu.

36

V důsledku toho v takové situaci, jako je situace ve věci v původním řízení, ve které vznik nároku na důchod souvisí s obdobími jak před uplynutím lhůty pro provedení směrnice 97/81, tak po jejím uplynutí, je třeba mít za to, že stanovení těchto nároků je upraveno ustanoveními této směrnice, včetně těch týkajících se dob odpracovaných před tím, než vstoupila v platnost.

37

Tuto situaci je třeba v tomto ohledu odlišit od situace kolegů žalobce v původním řízení, kteří odešli do důchodu před uplynutím lhůty pro provedení směrnice 97/81, kterou uvedla vláda Spojeného království na podporu svých argumentů.

38

S ohledem na výše uvedené je třeba odpovědět na položenou otázku, že směrnice 97/81 musí být vykládána v tom smyslu, že v takovém případě, jako je případ dotčený v původním řízení, musí být pro účely určení důchodových nároků zohledněny doby odpracované před datem uplynutí lhůty pro provedení této směrnice.

39

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto:

Směrnice Rady 97/81/ES ze dne 15. prosince 1997 o Rámcové dohodě o částečném pracovním úvazku uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS, ve znění směrnice Rady 98/23/ES ze dne 7. dubna 1998 musí být vykládána v tom smyslu, že v takovém případě, jaký je dotčený v původním řízení, musí být pro účely určení důchodových nároků zohledněny doby odpracované před datem uplynutí lhůty pro provedení směrnice 97/81, ve znění směrnice 98/23.