1

Kasačním opravným prostředkem se Bank Mellat domáhá zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 2. června 2016, Bank Mellat v. Rada (T‑160/13, dále jen „napadený rozsudek“, EU:T:2016:331), kterým Tribunál zamítl její žalobu znějící na zrušení čl. 1 bodu 15 nařízení Rady (EU) č. 1263/2012 ze dne 21. prosince 2012, kterým se mění nařízení (EU) č. 267/2012 o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. 2012, L 356, s. 34, dále jen „sporné nařízení“), nebo na zrušení uvedeného ustanovení v rozsahu, v němž nestanoví výjimku, která by se vztahovala na případ Bank Mellat, jakož i její návrh na to, aby Tribunál určil, že se na ni nepoužije čl. 1 bod 6 rozhodnutí Rady 2012/635/SZBP ze dne 15. října 2012, kterým se mění rozhodnutí 2010/413/SZBP o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. 2012, L 282, s. 58).

2

Bank Mellat, íránské obchodní bance, byly na základě několika aktů unijního práva, které provádějí rezoluce Rady bezpečnosti Organizace spojených národů, zmrazeny finanční prostředky a hospodářské zdroje, jelikož se mělo za to, že je tato banka zapojena do íránského šíření jaderných zbraní. Za tímto účelem byl název této banky uveden v seznamech v přílohách uvedených aktů.

3

Rozsudkem ze dne 29. ledna 2013, Bank Mellat v. Rada (T‑496/10, EU:T:2013:39), zrušil Tribunál zápis Bank Mellat na seznam v příloze II rozhodnutí Rady 2010/413/SZBP ze dne 26. července 2010 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení společného postoje 2007/140/SZBP (Úř. věst. 2010, L 195, s. 39), na seznam v příloze V nařízení Rady (ES) č. 423/2007 ze dne 19. dubna 2007 o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. 2007, L 103, s. 1), na seznam v příloze VIII nařízení Rady (EU) č. 961/2010 ze dne 25. října 2010 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení nařízení č. 423/2007 (Úř. věst. 2010, L 281, s. 1) a na seznam v příloze IX nařízení Rady (EU) č. 267/2012 ze dne 23. března 2012 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení nařízení č. 961/2010 (Úř. věst. 2012, L 88, s. 1) (dále jen, pokud jde o všechny dotčené zápisy, „individuální omezující opatření“).

4

Rozsudkem ze dne 18. února 2016, Rada v. Bank Mellat (C‑176/13 P, EU:C:2016:96), zamítl Soudní dvůr kasační opravný prostředek podaný proti tomuto rozsudku Tribunálu.

5

Projednávaná věc se týká režimu omezení převodů finančních prostředků a finančních služeb, který je stanoven, v podstatě v totožném znění, v kapitole 2 rozhodnutí 2010/413 a v kapitole V nařízení č. 267/2012, ve znění pozdějších změn, rovněž v podstatě totožného znění, provedených rozhodnutím 2012/635 a sporným nařízením (dále jen „sporný režim“).

6

Konkrétně čl. 1 bod 6 rozhodnutí 2012/635 pozměnil článek 10 rozhodnutí 2010/413. Článek 1 bod 15 sporného nařízení pozměnil článek 30 nařízení č. 267/2012 a vložil do tohoto nařízení články 30a a 30b.

7

Těmito změnami sporný režim usiloval o posílení odvětvového režimu omezení stanoveného již v kapitole II rozhodnutí 2010/413 a v kapitole V nařízení č. 267/2012.

8

Bod 12 odůvodnění rozhodnutí 2012/635 uvádí:

„Za účelem prevence převádění finančních nebo jiných aktiv či zdrojů, které by mohly přispívat k íránským jaderným činnostem potenciálně ohrožujícím nešíření nebo k vývoji nosičů jaderných zbraní, by měly být zakázány transakce mezi unijními a íránskými bankami a finančními institucemi, pokud nebyly předem povoleny příslušným členským státem. To by nemělo bránit v obchodování, které není zakázáno podle rozhodnutí [2010/413].“

9

Článek 30 nařízení č. 267/2012 ve znění sporného nařízení (dále jen „pozměněné nařízení č. 267/2012“) stanovil omezení finančních transakcí mezi finančními a úvěrovými institucemi a směnárnami se sídlem v Íránu, jakož i jejich pobočkami či dceřinými společnostmi a finančními a úvěrovými institucemi a směnárnami, které jsou ovládány osobami, subjekty nebo orgány se sídlem v Íránu, na jedné straně a unijními finančními institucemi na straně druhé.

10

Konkrétně podle čl. 30 odst. 2 pozměněného nařízení č. 267/2012 bylo možné provádět pouze tyto převody: zaprvé humanitární převody, zadruhé převody týkající se osobních remitencí, zatřetí převody spojené s konkrétní obchodní smlouvou za předpokladu, že tento převod není zakázaný podle nařízení č. 267/2012, začtvrté převody týkající se diplomatických misí nebo konzulárních úřadů nebo mezinárodních organizací, zapáté převody týkající se plnění nároků íránskými osobami a vůči íránským osobám, subjektům nebo orgánům nebo převody podobné povahy a zašesté převody nezbytné pro plnění povinností ze smluv uvedených v čl. 12 odst. 1 písm. b) nařízení č. 267/2012.

11

Podle článku 30 odst. 3 až 5 pozměněného nařízení č. 267/2012 se na převody finančních prostředků, které mohly být povoleny podle čl. 30 odst. 2 tohoto nařízení, vztahovala v závislosti na konkrétním případu a předmětu převodu, jakož i na jeho hodnotě povinnost předchozího oznámení a povinnost předchozího povolení ze strany příslušného vnitrostátního orgánu.

12

Článek 30a pozměněného nařízení č. 267/2012 stanovil mimo jiné určitá omezení převodů finančních prostředků mezi íránskými osobami, subjekty či orgány na jedné straně a státními příslušníky Unie, na které se nevztahuje článek 30 tohoto nařízení, na straně druhé.

13

Podle čl. 30b odst. 1 pozměněného nařízení č. 267/2012 se omezení stanovená v článcích 30 a 30a tohoto nařízení neuplatnila, pokud bylo uděleno povolení podle článků 24, 25, 26, 27, 28 nebo 28a uvedeného nařízení.

14

Článek 30b odst. 3 pozměněného nařízení č. 267/2012 stanovil, že pro účely čl. 30 odst. 3 písm. b) a c) a čl. 30a odst. 1 písm. c) tohoto nařízení udělí příslušné orgány za podmínek, které považují za vhodné, povolení, pokud nemají dostatečné důvody se domnívat, že převod finančních prostředků, o jehož povolení se žádá, by mohl porušit některý ze zákazů nebo povinností stanovených uvedeným nařízením.

15

Za účelem provádění společného komplexního akčního plánu ze dne 14. července 2015 dohodnutého s Íránskou islámskou republikou o íránské jaderné otázce (dále jen „společný komplexní akční plán“), který stanoví závazek ukončit všechna omezující opatření Unie související s jadernou otázkou, čl. 1 bod 17 rozhodnutí Rady (SZBP) 2015/1863 ze dne 18. října 2015, kterým se mění rozhodnutí 2010/413 (Úř. věst. 2015, L 274, s. 174), stanoví, že opatření uvedená mimo jiné v článku 10 rozhodnutí 2010/413 se pozastavují.

16

Rovněž za tímto účelem stanoví čl. 1 bod 15 nařízení Rady (EU) 2015/1861 ze dne 18. října 2015, kterým se mění nařízení č. 267/2012 (Úř. věst. 2015, L 274, s. 1), mimo jiné, že články 30, 30a a 30b nařízení č. 267/2012 se zrušují.

17

A konečně, z rozhodnutí Rady (SZBP) 2016/37 ze dne 16. ledna 2016 o datu použitelnosti rozhodnutí (SZBP) 2015/1863, kterým se mění rozhodnutí 2010/413 (Úř. věst. 2016, L 11 I, s. 1), a sdělení Rady (Úř. věst. 2016, C 15 I, s. 1), vyplývá, že sporný režim se od 16. ledna 2016 nepoužije.

18

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 15. března 2013 podala Bank Mellat žalobu, která obsahovala tři návrhová žádání znějící zaprvé na zrušení čl. 1 bodu 15 sporného nařízení, zadruhé na zrušení téhož ustanovení v rozsahu, v němž nestanoví výjimku, která by se na ni vztahovala, a zatřetí požadující, aby Tribunál určil, že se na ni nepoužije čl. 1 bod 6 rozhodnutí 2012/635.

19

Napadeným rozsudkem Tribunál tuto žalobu zamítl.

20

Tribunál nejprve v bodě 38 napadeného rozsudku rozhodl, že podle článku 275 SFEU nemá pravomoc rozhodnout o třetím bodu návrhových žádání, a to z toho důvodu, že námitka protiprávnosti, podaná na základě článku 277 SFEU v rámci tohoto třetího bodu návrhových žádání, nebyla vznesena na podporu žaloby na neplatnost podané proti „rozhodnutí, jímž se stanoví omezující opatření vůči fyzickým nebo právnickým osobám“, ve smyslu čl. 275 druhého pododstavce SFEU, jelikož opatření přijatá v čl. 1 bodu 6 rozhodnutí 2012/635 jsou opatření obecná, jejichž oblast působnosti je vymezena odkazem na objektivní kritéria.

21

Poté na základě čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU Tribunál v bodech 59 až 61 napadeného rozsudku odmítl jako nepřípustnou žalobu v rozsahu, v němž se týkala zaprvé článku 30a nařízení č. 267/2012, jak jej doplnil čl. 1 bod 15 sporného nařízení, jelikož toto ustanovení se na Bank Mellat jako na finanční instituci se sídlem v Íránu nevztahovalo, a zadruhé čl. 30b odst. 3 prvního pododstavce nařízení č. 267/2012, jelikož toto ustanovení se Bank Mellat bezprostředně nedotýkalo a nadto vyžadovalo přijetí prováděcích opatření.

22

V tomto rámci Tribunál v bodech 68 až 78 napadeného rozsudku rovněž zamítl námitku nepřípustnosti vznesenou Radou Evropské unie, vycházející z toho, že ke dni podání žaloby neměla Bank Mellat právní zájem na zpochybnění legality režimu stanoveného článkem 1 bodem 15 sporného nařízení, protože se na ni již vztahovala individuální opatření spočívající ve zmrazení finančních prostředků přijatá na základě nařízení č. 267/2012, a to v podstatě z toho důvodu, že když v návaznosti na vyhlášení rozsudku ze dne 18. února 2016, Rada v. Bank Mellat (C‑176/13 P, EU:C:2016:96), zrušení těchto individuálních opatření nabylo účinnosti, na Bank Mellat se skutečně bez dalšího vztahoval sporný režim, se všemi z něj plynoucími omezeními, aniž byl přijat nějaký další právní akt, a proto si zachovala právní zájem na zpochybnění tohoto režimu.

23

Konečně, pokud jde o věc samou, Tribunál zamítl čtyři žalobní důvody, kterých se Bank Mellat dovolávala na podporu prvního a druhého bodu návrhových žádání.

24

Bank Mellat navrhuje, aby Soudní dvůr:

25

Rada a Evropská komise navrhují, aby Soudní dvůr kasační opravný prostředek zamítl a uložil Bank Mellat náhradu nákladů řízení.

26

Spojené království Velké Británie a Severního Irska navrhuje, aby Soudní dvůr kasační opravný prostředek zamítl a přiznal mu náhradu nákladů řízení.

27

Rada tvrdí, že Bank Mellat nemá právní zájem na řízení, jelikož sporný režim byl s účinností od 16. ledna 2016 zrušen.

28

S odkazem na ustálenou judikaturu Soudního dvora, připomenutou v bodě 61 rozsudku ze dne 28. května 2013, Abdulrahim v. Rada a Komise (C‑239/12 P, EU:C:2013:331), Rada uvádí, že Bank Mellat by neměla ze zrušení sporného režimu Soudním dvorem žádný prospěch.

29

Zrušení tohoto režimu by totiž neobnovilo původní situaci Bank Mellat, neboť tato opatření měla obecnou působnost a vztahovala se stejně na všechny íránské finanční instituce. Nepřimělo by ani Radu k tomu, aby v budoucnu provedla odpovídající změny, jelikož tato opatření již byla ukončena.

30

Rada dále uplatňuje, že na rozdíl od situace, o kterou se jednalo ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 7. června 2007, Wunenburger v. Komise (C‑362/05 P, EU:C:2007:322), byl sporný režim zrušen a nezbývá žádný jiný relevantní postup, kterého se lze dovolávat nebo který lze použít v budoucnosti.

31

Nadto vzhledem k tomu, že Tribunál v napadeném rozsudku potvrdil legalitu sporného režimu, jeho případného zrušení Soudním dvorem nemůže v žádném případě sloužit jako základ pro žalobu na určení odpovědnosti Unie, jelikož podmínka týkající se existence dostatečně závažného porušení právní normy není splněna.

32

Nakonec Rada s odkazem na rozsudek ze dne 28. května 2013, Abdulrahim v. Rada a Komise (C‑239/12 P, EU:C:2013:331, body 70 až 74), zdůrazňuje, že sporný režim neměl dopad na pověst Bank Mellat, jelikož na rozdíl od individuálních omezujících opatření se vztahoval na všechny íránské finanční instituce stejným způsobem.

33

Tento režim neznamenal, že bylo tvrzeno, že navrhovatelka a ostatní dotčené íránské banky a finanční instituce podporovaly činnosti Íránské islámské republiky v oblasti šíření jaderných zbraní. Jak vyplývá z bodů 171 až 173 napadeného rozsudku, uvedený režim byl totiž odůvodněn nezbytností čelit nebezpečí, že íránské banky a finanční instituce budou využity, případně i bez jejich vědomí, pro podporu uvedených činností.

34

Komise má pochybnosti o existenci jakéhokoliv právního zájmu navrhovatelky na zahájení řízení ke dni podání projednávaného kasačního opravného prostředku.

35

Po celou dobu, kdy Bank Mellat podléhala spornému režimu, se na ni totiž vztahovala také přísnější individuální omezující opatření, což znamená, jak vyplývá z bodu 75 napadeného rozsudku, že přijetí sporného režimu na ni nemělo skutečný okamžitý dopad. Zrušení sporného režimu by tedy nemělo na situaci Bank Mellat žádný reálný vliv.

36

Navrhovatelka kromě toho neprokázala, že tvrzená protiprávnost se může opakovat v budoucnu bez ohledu na okolnosti, které vedly k jí podané žalobě, takže zásada formulovaná v rozsudku ze dne 7. června 2007, Wunenburger v. Komise (C‑362/05 P, EU:C:2007:322), se nepoužije.

37

Komise dále tvrdí, že kasační opravný prostředek nemůže vést k tomu, že navrhovatelka získá odškodnění nad rámec toho, co již získala na základě rozsudku ze dne 18. února 2016, Rada v. Bank Mellat (C‑176/13 P, EU:C:2016:96), vzhledem k tomu, že individuální omezující opatření, jichž se týkal uvedený rozsudek, byla přísnější. Bank Mellat by mohla stěží odůvodnit poškození své pověsti v důsledku sporného režimu během období, kdy se na ni vztahovala i individuální omezující opatření.

38

Bank Mellat tvrdí, že má i nadále právní zájem na napadení sporného režimu, jelikož by z jeho zrušení měla prospěch.

39

Bank Mellat především, s odkazem per analogiam na rozsudek ze dne 7. června 2007, Wunenburger v. Komise (C‑362/05 P, EU:C:2007:322, body 50 až 60), tvrdí, že je třeba zabránit Radě v tom, aby znovu zavedla předmětné sankce nebo přijala v budoucnu podobný protiprávní akt, kdyby bylo případně rozhodnuto tyto sankce znovu zavést, než se jejich zrušení stane dne 20. října 2023 definitivním, což společný komplexní akční plán umožňuje v případě, že by Íránská islámská republika nesplnila určité podmínky.

40

A dále zrušení finančního embarga může podle navrhovatelky sloužit jako základ pro žalobu na náhrady škody.

41

Kromě toho skutečnost, že akt byl zrušen nebo uplynula doba jeho platnosti, nezbavuje žalobce zájmu na prokázání jeho protiprávnosti, jelikož zrušení nebo uplynutí doby platnosti není totéž jako zrušení soudem.

42

Konečně, sporný režim měl negativní dopad na pověst Bank Mellat a jeho zrušení představuje formu nekompenzační náhrady, jelikož tvrzení Rady, že íránské banky, mezi něž samozřejmě patří Bank Mellat, která je jednou z největších bank v Íránu, jsou zapojeny do šíření jaderných zbraní, jsou obzvláště škodlivá, zejména pro tuto banku, jelikož v rámci řízení směřujícího ke zrušení individuálních omezujících opatření, která jí byly uložena, byla schopna prokázat, že nepodporuje šíření jaderných zbraní.

43

Rada, podporovaná Komisí, v podstatě uvádí, že Bank Mellat ztratila právní zájem na napadení sporného režimu po zrušení tohoto režimu s účinností ode dne 16. ledna 2016, kterým se provádí společný komplexní akční plán.

44

V tomto ohledu je třeba připomenout, že Rada v řízení před Tribunálem tvrdila, že Bank Mellat neměla ke dni podání žaloby právní zájem na zpochybnění legality čl. 1 bodu 15 sporného nařízení, protože se na ni již vztahovala individuální opatření spočívající ve zmrazení jejích finančních prostředků a aktiv.

45

V bodech 74 až 77 napadeného rozsudku Tribunál tuto námitku nepřípustnosti zamítl s následujícím odůvodněním:

46

Tvrzení uvedené v druhé větě bodu 76 napadeného rozsudku je zjevně nesprávné, jelikož od 18. února 2016, dne nabytí účinnosti zrušení individuálních omezujících opatření vztahujících se na Bank Mellat v návaznosti na vyhlášení rozsudku ze dne 18. února 2016, Rada v. Bank Mellat (C‑176/13 P, EU:C:2016:96), se sporný režim na Bank Mellat „skutečně bez dalšího“ nevztahoval, neboť tento režim byl s účinností ode dne 16. ledna 2016 již zrušen.

47

Proto na rozdíl od úvah uvedených v bodě 77 napadeného rozsudku nelze tvrdit, že si Bank Mellat zachovala právní zájem na napadení sporného režimu, protože má mít možnost podat žalobu na zrušení tohoto režimu, jelikož pro ni od 18. února 2016 začal platit.

48

Vzhledem k tomu, že ke zrušení sporného režimu došlo před vyhlášením napadeného rozsudku, vyvstává otázka, zda v důsledku tohoto zrušení zanikl právní zájem Bank Mellat na podání žaloby směřující ke zrušení tohoto režimu.

49

Vzhledem k tomu, že otázku nevydání rozhodnutí ve věci samé z důvodu neexistence trvajícího právního zájmu na podání žaloby mohou, v souladu s článkem 131 jednacího řádu Tribunálu a článkem 149 jednacího řádu Soudního dvora, zkoumat unijní soudy i bez návrhu, může Soudní dvůr v rámci projednávaného kasačního opravného prostředku posoudit, případně i bez návrhu, zda uvedené zrušení vedlo k zániku právního zájmu Bank Mellat na podání žaloby k Tribunálu (obdobně viz rozsudky ze dne 23. dubna 2009, Sahlstedt a další v. KomiseC‑362/06 P, EU:C:2009:243, bod 22, jakož i ze dne 27. února 2014, Stichting Woonpunt a další v. Komise, C‑132/12 P, EU:C:2014:100, bod 45).

50

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora musí právní zájem žalobce na podání žaloby existovat ve vztahu k předmětu žaloby ve fázi jejího podání, jinak je žaloba nepřípustná. Tento předmět sporu, stejně jako právní zájem na pokračování v řízení musí existovat až do vydání soudního rozhodnutí, neboť jinak by již nebylo třeba rozhodnout ve věci samé, což předpokládá, že žaloba může ve výsledku přinést prospěch účastníku řízení, který ji podal (rozsudky ze dne 28. května 2013, Abdulrahim v. Rada a Komise, C‑239/12 P, EU:C:2013:331, bod 61, jakož i ze dne 9. listopadu 2017, HX v. Rada, C‑423/16 P, EU:C:2017:848, bod 30 a citovaná judikatura).

51

V této souvislosti je třeba nejprve přezkoumat, zda poznatky vyplývající z rozsudku ze dne 28. května 2013, Abdulrahim v. Rada a Komise (C‑239/12 P, EU:C:2013:331), lze použít na taková opatření, jaká stanoví sporný režim.

52

Ve věci, v níž byl vydán uvedený rozsudek, se jednalo v podstatě o otázku, zda má navrhovatel nadále právní zájem na zrušení nařízení, na jehož základě bylo jeho jméno zapsáno na seznam osob a subjektů podezřelých ze spojení s teroristickou organizací, kterým byly z tohoto titulu zmrazeny veškeré finanční prostředky a aktiva, když byl tento zápis zrušen nařízením přijatým po podání žaloby k Tribunálu proti prvnímu z těchto nařízení.

53

Soudní dvůr v tomto ohledu rozhodl, že navrhovatel má nadále právní zájem na podání žaloby, jelikož zapsání jeho jména na uvedený seznam na základě sporných aktů mu způsobilo určitou nemajetkovou újmu spočívající v poškození jeho pověsti způsobeným „potup[ou] a nedůvěr[ou], které provázejí veřejné označení osob za osoby spojené s teroristickou organizací“, a jelikož mu případné zrušení tohoto aktu mohlo přinést prospěch, a sice jeho rehabilitaci, a tedy určitou formu odčinění uvedené nemajetkové újmy.

54

Tyto poznatky vyplývající z rozsudku ze dne 28. května 2013, Abdulrahim v. Rada a Komise (C‑239/12 P, EU:C:2013:331), však nelze použít na taková odvětvová omezující opatření, jaká stanoví sporný režim.

55

Taková odvětvová omezující opatření se totiž vztahují obecně na všechny banky a finanční instituce Íránské islámské republiky a mají tedy povahu velmi odlišnou od individuálních opatření spočívajících ve zmrazení finančních prostředků a aktiv dotčených ve věci, v níž byl vydán posledně uvedený rozsudek.

56

V tomto ohledu je třeba připomenout, že taková opatření s obecnou působností, jako jsou dotčená odvětvová opatření, necílí na konkrétně určené fyzické nebo právnické osoby a jejich působnost je vymezena odkazem na objektivní kritéria (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. března 2017, Rosneft, C‑72/15, EU:C:2017:236, bod 97).

57

V projednávaném případě spočívala omezující opatření stanovená sporným režimem zejména v zákazu transakcí mezi unijními bankami a finančními institucemi a bankami a finančními institucemi v Íránské islámské republice, ledaže byly předem povoleny dotčeným členským státem, aby se zabránilo převodu, případně i bez vědomí uvedených bank a finančních institucí, jakýchkoliv finančních prostředků, dalších aktiv nebo hospodářských zdrojů, které by mohly přispět k jaderným činnostem tohoto státu představujícím nebezpečí šíření jaderných zbraní, nebo k vývoji nosičů jaderných zbraní.

58

Okolnost, že činnost banky nebo finanční instituce jako je Bank Mellat, mohla být dotčena předmětnými odvětvovými omezujícími opatřeními, přitom neznamená, jak uvedl i generální advokát v bodě 41 svého stanoviska, že tato opatření představují sankci za konkrétní jednání přičitatelné tomuto subjektu, neboť tato opatření s obecnou působností se použijí bez ohledu na jeho případnou účast na íránském šíření jaderných zbraní.

59

Na rozdíl od individuálních omezujících opatření tedy nelze tvrdit, že omezující opatření s obecnou působností mohou konkrétnímu hospodářskému subjektu způsobit určitou nemajetkovou újmu, spočívající v poškození pověsti, srovnatelnou s újmou způsobenou potupou a nedůvěrou, které provázejí veřejné označení dotčených osob za osoby spojené například s teroristickou organizací (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. května 2013, Abdulrahim v. Rada a Komise, C‑239/12 P, EU:C:2013:331, bod 70), nebo že případné zrušení těchto opatření může Bank Mellat přinést prospěch v podobě její rehabilitace a poskytnout jí tak určitou formu odčinění takové nemajetkové újmy.

60

Pokud jde kromě toho o dopady, které mohou mít omezující opatření stanovená sporným režimem na některá práva a svobody, jichž se mohou případně dotčené banky a finanční instituce dovolávat, v rozsahu, v němž uvedená opatření mohou zejména bránit uzavření určitých finančních transakcí, je třeba připomenout, jak Soudní dvůr mnohokrát konstatoval, že omezující opatření mají z povahy věci účinky, které mají dopad zejména na vlastnická práva a na svobodný výkon povolání, a způsobují tak újmu osobám, které nenesou žádnou odpovědnost za situaci, která vedla k přijetí sankcí (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 30. července 1996, Bosphorus, C‑84/95, EU:C:1996:312, bod 22, a ze dne 28. března 2017, Rosneft, C‑72/15, EU:C:2017:236, bod 149).

61

I za předpokladu existence nahraditelné újmy je však třeba mít za to, jak správně uvedl rovněž Tribunál v bodě 75 napadeného rozsudku, že přijetí sporného režimu nemělo na Bank Mellat žádný zřetelný a skutečný dopad, jelikož individuální omezující opatření, která se na ni v průběhu celého období uplatňování sporného režimu vztahovala, stanovovala přísnější omezení. Vzhledem k tomu, že tato individuální opatření spočívala v celkovém zmrazení jejích finančních prostředků a aktiv, nemohla každopádně Bank Mellat provést žádnou finanční operaci zakázanou prostřednictvím odvětvových opatření stanovených sporným režimem.

62

Po zrušení sporného režimu v rámci provádění společného komplexního akčního plánu dne 16. ledna 2016 tedy nemohlo zrušení tohoto režimu unijními soudy přinést Bank Mellat prospěch, který by mohl odůvodnit trvání právního zájmu na řízení.

63

Tento závěr nemůže být zpochybněn argumentem Bank Mellat, podle něhož může trvání jejího právního zájmu na řízení vycházet ze zásady zakotvené Soudním dvorem v rozsudku ze dne 7. června 2007, Wunenburger v. Komise (C‑362/05 P, EU:C:2007:322), jelikož je třeba zabránit Radě znovu zavést taková omezující opatření, jaká stanoví sporný režim a jaká Bank Mellat považuje za protiprávní, pro případ, že Íránská islámská republika nesplní některé podmínky, které jí ukládá společný komplexní akční plán.

64

V tomto ohledu z judikatury Soudního dvora vyplývá, že za určitých okolností může mít žalobce nadále právní zájem na zrušení aktu zrušeného jeho autorem v průběhu řízení, aby autora napadeného aktu přiměl k tomu, že v budoucnu provede odpovídající změny a zabrání tak nebezpečí, že se protiprávnost, kterou je tento akt údajně postižen, v budoucnu zopakuje (viz rozsudek ze dne 28. května 2013, Abdulrahim v. Rada a Komise, C‑239/12 P, EU:C:2013:331, bod 63).

65

Zásada takto formulovaná judikaturou však musí být, jak uvedl i generální advokát v bodě 44 svého stanoviska, omezena na situace, kdy žalobce přesně a konkrétně prokáže nebezpečí opakování tvrzené protiprávnosti.

66

Bank Mellat se přitom omezila na obecné tvrzení, že takové nebezpečí opakování existuje, aniž konkrétně uvedla, v důsledku čeho je pravděpodobná realizace tohoto nebezpečí.

67

I když nelze s konečnou platností vyloučit, že v budoucnu budou proti Íránské islámské republice znovu zavedena omezující opatření, jak tvrdí Bank Mellat, jednalo by se v takovém případě o novou situaci, která by vedla případně k novým omezujícím opatřením ve formě buď opatření srovnatelných s těmi, která stanoví sporný režim, nebo opatření jiné povahy. Nicméně, i kdyby byl sporný režim protiprávní, což Soudní dvůr nekonstatoval, pouhá domněnka o opakování takové tvrzené protiprávnosti přijetím omezujících opatření srovnatelných s tímto režimem v budoucnu nestačí k tomu, aby prokázala, s ohledem zejména na široký prostor k posouzení, který má Rada při vymezení předmětu omezujících opatření (rozsudek ze dne 28. března 2017, Rosneft, C‑72/15, EU:C:2017:236, bod 88), dostatečně přesně a konkrétně nebezpečí takového opakování, aby to Bank Mellat umožňovalo zachovat si právní zájem na tomto řízení.

68

Z toho vyplývá, že s ohledem na zásady zakotvené judikaturou připomenutou v bodě 50 tohoto rozsudku, již nebylo důvodné, aby Tribunál rozhodl o žalobě na neplatnost podané Bank Mellat proti spornému režimu, jelikož v průběhu řízení a před vyhlášením napadeného rozsudku Bank Mellat ztratila jakýkoliv právní zájem na napadení sporného režimu. V důsledku jeho zrušení s účinností od 16. ledna 2016 a s ohledem na zjištění učiněná v bodech 51 až 67 tohoto rozsudku jí totiž tato žaloba ve výsledku nemohla přinést prospěch.

69

S ohledem na veškeré výše uvedené úvahy musí být napadený rozsudek zrušen.

70

Podle čl. 61 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie může Soudní dvůr v případě, že zruší rozhodnutí Tribunálu, sám vydat konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje. O takový případ se jedná v projednávané věci.

71

Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek musí být zrušen, jelikož již netrvá právní zájem Bank Mellat jakožto žalobkyně před Tribunálem, je třeba konstatovat, že již není důvodné, aby Soudní dvůr rozhodl o žalobě, kterou podala k Tribunálu.

72

V souladu s čl. 142 jednacího řádu Soudního dvora, který se použije na řízení o kasačním opravném prostředku na základě čl. 184 odst. 1 tohoto jednacího řádu, není-li vydáno rozhodnutí ve věci samé, rozhodne o nákladech řízení Soudní dvůr dle volného uvážení.

73

Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek se zrušuje, ale Bank Mellat ztratila právní zájem jednat jakožto žalobkyně u Tribunálu, je třeba rozhodnout, že Bank Mellat a Rada ponesou vlastní náklady řízení jak v řízení o kasačním opravném prostředku, tak v řízení v prvním stupni.

74

Podle čl. 184 odst. 4 jednacího řádu Soudního dvora, jestliže se vedlejší účastník řízení v prvním stupni účastnil písemné nebo ústní části řízení před Soudním dvorem, může Soudní dvůr rozhodnout, že ponese vlastní náklady řízení.

75

Spojené království a Komise tedy ponesou vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto: