1.

Toto řízení o kasačním opravném prostředku má svůj původ ve sporu mezi bývalým zaměstnancem mise Eulex Kosovo ( 2 ), Liamem Jenkinsonem (dále jen „navrhovatel“), a Radou Evropské unie, Evropskou komisí, Evropskou službou pro vnější činnost (ESVČ) a misí Eulex Kosovo (dále jen „odpůrkyně“) týkajícím se neobnovení poslední z řady smluv na dobu určitou podepsaných navrhovatelem a třemi misemi Evropské unie mezi roky 1994 a 2014 ze strany mise Eulex Kosovo ( 3 ).

2.

Svým kasačním opravným prostředkem se navrhovatel domáhá, aby Soudní dvůr zrušil usnesení vydané ve věci Jenkinson v. Rada a další ( 4 ), kterým Tribunál odmítl jeho žalobu, jejímž předmětem byl návrh založený na článku 272 SFEU a znějící na překvalifikování smluvního vztahu žalobce na pracovní smlouvu na dobu neurčitou a dále na získání náhrady újmy, kterou žalobce utrpěl v důsledku zneužívání po sobě jdoucích smluv na dobu určitou a neoprávněného propuštění, a dále na to, aby bylo určeno, že ESVČ, Rada a Komise jednaly s žalobcem diskriminačním způsobem a bylo jim v důsledku toho uloženo zaplatit mu náhradu škody, a podpůrně návrh založený na mimosmluvní odpovědnosti unijních orgánů.

3.

V rámci prvního důvodu uplatňovaného na podporu prvního bodu návrhových žádání svého kasačního opravného prostředku navrhovatel vytýká Tribunálu několik nesprávných právních posouzení, jakož i nedostatečné odůvodnění v napadeném usnesení ohledně rozsahu pravomoci unijních soudů rozhodovat o smluvním aspektu sporu.

4.

Tímto důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatel předestírá dosud neřešenou otázku, která si zasluhuje pozornost. I když se Soudní dvůr již vyjádřil k rozsahu rozhodčí doložky ve smyslu článku 272 SFEU týkající se kontinuálního pracovního poměru založeného na řadě smluv na dobu určitou ( 5 ), má se v projednávané věci totiž poprvé vyjádřit k dosahu takové doložky obsažené v poslední smlouvě podepsané stranami, protože předchozí smlouvy stanovovaly rozhodčí doložku ve prospěch bruselských soudů. Toto stanovisko se na přání Soudního dvora omezí na analýzu této konkrétní otázky.

5.

Článek 1 společné akce 2008/124, nadepsaný „Mise“, uvádí, že EU zřizuje misi Evropské unie v Kosovu na podporu právního státu, nazvanou „Eulex Kosovo“.

6.

Článek 2 uvedené společné akce, nadepsaný „Mandát“, stanoví v prvním pododstavci toto:

„EULEX KOSOVO napomáhá kosovským institucím, justičním i donucovacím orgánům při jejich pokroku směrem k udržitelnosti a odpovědnosti a při dalším rozvíjení a posilování nezávislého mnohonárodnostního justičního systému a mnohonárodnostní policie a celních orgánů, přičemž zajišťuje, aby tyto orgány nepodléhaly politickému vměšování a dodržovaly mezinárodně uznávané normy a evropské osvědčené postupy.“

7.

Tato společná akce byla opakovaně prodlužována ( 6 ). Rozhodnutím 2014/349/SZBP ( 7 ), použitelným na skutkové okolnosti projednávaného případu, byla prodloužena do 14. června 2016.

8.

Dané rozhodnutí vložilo do téže společné akce článek 15a, který stanoví:

„EULEX KOSOVO je způsobilá k zadávání zakázek na služby a dodávky, uzavírání smluv a správních ujednání, zaměstnávání personálu, disponování s bankovními účty, nabývání a zcizování majetku[a] vyrovnávání svých závazků […]“

9.

Naposledy byla společná akce 2008/124 prodloužena rozhodnutím (SZBP) 2016/947 ( 8 ) do 14. června 2018.

10.

Skutečnosti předcházející sporu, tak jak vyplývají z napadeného usnesení, lze shrnout následujícím způsobem.

11.

Navrhovatel byl nejprve v období od 20. srpna 1994 do 5. června 2002 zaměstnán na základě řady po sobě jdoucích smluv na dobu určitou u pozorovatelské mise Evropské unie ( 9 ). Následně byl od 17. června 2002 do 31. prosince 2009 na základě řady po sobě jdoucích smluv na dobu určitou zaměstnán u policejní mise Evropské unie ( 10 ). Nakonec byl navrhovatel na základě jedenácti po sobě jdoucích smluv na dobu určitou zaměstnán u mise Eulex Kosovo, a to od 5. dubna 2010 do 14. listopadu 2014 ( 11 ).

12.

Během platnosti své pracovní smlouvy na období od 15. června do 14. října 2014 byl navrhovatel dopisem vedoucího mise Eulex Kosovo ze dne 26. června 2014 informován o skončení svého úkolu a o neobnovení své pracovní smlouvy po 14. listopadu 2014.

13.

Poslední smlouva na dobu určitou byla mezi misí Eulex Kosovo a navrhovatelem uzavřena na období od 15. října do 14. listopadu 2014 (dále jen „poslední smlouva na dobu určitou“) a nebyla obnovena. Článek 21 této poslední smlouvy obsahuje ujednání o příslušnosti Soudního dvora Evropské unie pro všechny spory plynoucí ze smlouvy, a to na základě článku 272 SFEU ( 12 ).

14.

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 23. října 2015 podal navrhovatel žalobu, kterou se domáhal toho, aby Tribunál překvalifikoval jeho smluvní vztah na pracovní smlouvu na dobu neurčitou, konstatoval porušení smluvních povinností odpůrkyň, zejména pak povinnosti oznámení výpovědi při ukončení smlouvy na dobu neurčitou, určil, že jeho propuštění bylo neoprávněné, a v důsledku toho uložil odpůrkyním zaplatit mu náhradu újmy utrpěné v důsledku zneužití po sobě jdoucích smluv na dobu určitou, porušení povinnosti oznámení výpovědi a neoprávněného propuštění. A dále po Tribunálu žádal, aby prohlásil, že Rada, Komise a ESVČ s ním zacházely během jeho práce v misích diskriminačním způsobem, co se týče jeho odměny, nároků na důchod a dalších výhod, určil, že měl být přijat jako dočasný zaměstnanec jedné z odpůrkyň, a uložil jim v důsledku toho nahradit mu vzniklou újmu. Podpůrně se domáhal toho, aby Tribunál uložil odpůrkyním na základě jejich mimosmluvní odpovědnosti povinnost nahradit mu škodu vyplývající z porušení jejich povinností.

15.

Napadeným usnesením Tribunál prohlásil, že je zjevně nepříslušný k rozhodnutí o obou hlavních bodech návrhových žádání a odmítl podpůrně vznesené návrhové žádání jako zjevně nepřípustné. Tribunál proto odmítl žalobu v plném rozsahu a uložil navrhovateli náhradu nákladů řízení.

16.

Navrhovatel navrhuje, aby Soudní dvůr zrušil napadené usnesení, vyhověl žalobě a uložil odpůrkyním náhradu nákladů řízení v obou stupních. Rada a Komise navrhují, aby Soudní dvůr kasační opravný prostředek zamítl a uložil navrhovateli náhradu nákladů řízení. ESVČ a Eulex Kosovo navrhují, aby Soudní dvůr prohlásil, že je nepříslušný k rozhodnutí o kasačním opravném prostředku, a podpůrně navrhují, aby kasační opravný prostředek zamítl a uložil navrhovateli náhradu nákladů řízení. Kromě toho Rada a ESVČ navrhují, aby v případě, že kasační opravný prostředek bude shledán opodstatněným, Soudní dvůr odmítl kasační opravný prostředek a žalobu jako nepřípustné ve vztahu k nim.

17.

O kasačním opravném prostředku proběhla před Soudním dvorem písemná část řízení. Účastníkům řízení byla zaslána žádost o koncentraci řečí k prvnímu bodu návrhových žádání. Jednání se konalo dne 17. ledna 2018.

18.

První důvod uplatněný na podporu prvního bodu návrhových žádání kasačního opravného prostředku směřuje proti posouzení Tribunálu ohledně rozsahu pravomoci unijních soudů rozhodovat o smluvním aspektu sporu. Dělí se v podstatě na čtyři části.

19.

Navrhovatel Tribunálu vytýká, že neodpověděl na argument uvedený v prvním stupni, podle kterého má navrhovatel za to, že i když příslušnost Soudního dvora pro rozhodování sporů vyplývajících ze smluv může vyplývat pouze z jeho určení smluvními stranami v rozhodčí doložce sjednané ve smlouvě - za předpokladu, že je tato smlouva platná - platnost, rozsah a účinky sporné doložky je však třeba posuzovat z hlediska vnitrostátního práva použitelného na smlouvu, v projednávaném případě belgického práva.

20.

Mimoto navrhovatel tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když o námitkách nepřípustnosti rozhodl bez posouzení věci samé. Podle belgických právních předpisů totiž musí být pracovní smlouva podepsána před tím, než pracovník zahájí svou činnost, a pokud se tak nestane, nelze se smluvních ustanovení dovolávat, což má podle navrhovatele za následek, že se rozhodčí doložky může dovolávat toliko on.

21.

V každém případě, co se týče výkladu a rozsahu sporné doložky, navrhovatel tvrdí, že Tribunál byl povinen posoudit z pohledu belgického práva skutečnou vůli stran při podpisu poslední smlouvy na dobu určitou, pokud jde o rozhodčí doložku, přičemž uvedené právo stanoví, že v případě pochybností se použije výklad, který je nejpříznivější pro slabší stranu smlouvy. Vzhledem k tomu, že se přitom rozhodčí doložka týká dlouhodobého smluvního vztahu, vyplývá z okolností podpisu této doložky, že strany neměly v úmyslu spor rozdělit a dát unijním soudům pravomoc pouze k rozhodování o poslední smlouvě na dobu určitou. Podle navrhovatele by kromě toho výklad provedený Tribunálem znamenal, že by k tomu, aby se zaměstnanci nemohli obrátit na soud, v souladu s právem na účinný opravný prostředek, které je jim přiznáno, a byli tak nuceni obrátit se na tolik soudů, kolik podepsali smluv na dobu určitou, misím stačilo, aby v každé z těchto smluv stanovily jinou doložku o soudní příslušnosti. Napadené usnesení je tedy v tomto ohledu nedostatečně odůvodněné a je z právního hlediska vadné.

22.

ESVČ, Rada, Komise a Eulex Kosovo argumenty navrhovatele uplatňované na podporu první části zpochybňují.

23.

Navrhovatel Tribunálu vytýká, že v bodě 41 napadeného usnesení odmítl svou příslušnost, když měl za to, že za příslušné k rozhodnutí o sporu týkajícím se všech smluv na dobu určitou, s výjimkou poslední, se prohlásí belgické soudy. Podle navrhovatele nelze vyloučit, že belgické soudy vyloží rozhodčí doložku z poslední smlouvy na dobu určitou jako použitelnou na celý smluvní vztah s odpůrkyněmi. Každopádně by ale belgické soudy nemohly zrušit individuální akt oznámený misemi či orgány nebo jim přičitatelný; nanejvýš by mohly pozastavit jeho účinnost. V důsledku toho je napadené usnesení stiženo nejen nedostatkem odůvodnění, ale rovněž nesprávnými právními posouzeními týkajícími se belgického práva a zásady překážky věci zahájené.

24.

ESVČ a Komise argumenty navrhovatele uplatněné na podporu této druhé části zpochybňují.

25.

Navrhovatel Tribunálu vytýká, že v bodě 39 napadeného usnesení měl nesprávně za to, že jelikož je příslušný pouze, pokud jde o poslední smlouvu na dobu určitou, nemůže rozhodnout o účincích dříve uzavřených pracovních smluv. Podle navrhovatele nelze změnu celého smluvního vztahu na smlouvu na dobu neurčitou oddělit od existence poslední smlouvy na dobu určitou, a konkrétně od ukončení této smlouvy. Není totiž možné, aby navrhovatel dosáhl změny svého smluvního vztahu částečně před vnitrostátními soudy a částečně před unijními soudy. Tribunál tak opomenul odpovědět na před ním uplatněnou argumentaci a napadené usnesení je stiženo nesprávným právním posouzením.

26.

ESVČ, Rada a Komise argumenty navrhovatele zpochybňují.

27.

Navrhovatel tvrdí, že Tribunál každopádně nezkoumal jeho žádost o předání dokumentů souvisejících s ukončením smlouvy, určených pro správu sociálního zabezpečení, které předepisuje belgické právo při uplynutí platnosti poslední smlouvy na dobu určitou, a domnívá se, že toto opomenutí se rovná odepření spravedlnosti.

28.

Rada a Komise argumenty uplatněné navrhovatelem v rámci čtvrté části zpochybňují.

29.

Tato analýza se týká pouze otázky rozsahu pravomoci unijních soudů pro rozhodnutí o smluvní části sporu, která vyplývá z rozhodčí doložky na základě článku 272 SFEU. Z toho plyne, že tato analýza vyžaduje autonomní výklad uvedeného ustanovení. Tyto závěry tedy nepředjímají změnu smluvního vztahu, která je předmětem sporu. Tato otázka by totiž měla být posuzována ve světle práva rozhodného pro věc samou ( 13 ).

30.

Nejprve je třeba připomenout, že co se týče soudu příslušného pro řešení sporů, jejichž stranou je i Unie, článek 274 SFEU stanoví, že „s výhradou pravomocí přiznaných Soudnímu dvoru Evropské unie Smlouvami nejsou spory, v nichž je Unie stranou, vyňaty z pravomoci vnitrostátních soudů“. Podle Soudního dvora systém rozdělení soudní příslušnosti zavedený Smlouvou o FEU „neumožňuje stranám zvolit ve sporech příslušnost soudu Společenství nebo vnitrostátních soudů“. Podle tohoto systému totiž příslušnost unijního soudu „vylučuje příslušnost vnitrostátních soudů“ ( 14 ).

31.

Pokud jde o výhradní příslušnost unijních soudů, článek 272 SFEU stanoví, že „Soudní dvůr Evropské unie má pravomoc rozhodovat na základě rozhodčí doložky obsažené ve veřejnoprávní nebo v soukromoprávní smlouvě uzavřené Unií nebo na její účet“ ( 15 ). Daný článek představuje zvláštní ustanovení umožňující obrátit se na unijní soud na základě rozhodčí doložky vložené stranami do veřejnoprávních nebo soukromoprávních smluv ( 16 ). Příslušnost Soudního dvora je tedy spojena s existencí smlouvy uzavřené mezi orgánem, institucí nebo jiným subjektem Unie a soukromým subjektem a dále s rozhodčí doložkou uvedenou v dané smlouvě ( 17 ).

32.

Ačkoli může být v rámci takové doložky sjednané na základě článku 272 SFEU Soudní dvůr povolán k rozhodnutí sporu s tím, že přitom použije vnitrostátní právo, kterým se smlouva řídí ( 18 ), uvedený soud již rozhodl, že jeho příslušnost pro rozhodování sporu, který se týká této smlouvy, se posuzuje pouze s ohledem na ustanovení tohoto článku a formulaci rozhodčí doložky a není možné vůči němu namítat ustanovení vnitrostátního práva, která údajně brání jeho příslušnosti ( 19 ). Pro určení své příslušnosti tudíž musí Soudní dvůr ověřit existenci takové klauzule ve smlouvě, která je předmětem sporu. Existence takového ujednání tedy znamená vyloučení příslušnosti jiných soudů ( 20 ).

33.

Z výkladu článku 272 SFEU ve spojení s článkem 274 SFEU tak obecně plyne, že spory týkající se smluv, jejichž stranou je Unie nebo v každém případě kdy jedna ze smluvních stran zastupuje Unii, spadají do příslušnosti vnitrostátního soudu ( 21 ). Příslušnost unijního soudu však příslušnost vnitrostátních soudů vylučuje ( 22 ). Jestliže unijní soudy mají za to, že se na návrhy v rámci žaloby vztahuje rozhodčí doložka, nejsou vnitrostátní soudy nadále příslušné k rozhodování o žalobě. Tyto soudy tedy musí příslušnost odmítnout na základě zásady přednosti unijního práva ( 23 ) a respektování vůle stran.

34.

Problémy však vznikají, pokud je za příslušný určen rovněž jiný soud, a to v téže smlouvě (paralelní příslušnost) ( 24 ) nebo – jak je tomu v projednávaném případě – ve smlouvách na dobu určitou předcházejících poslední smlouvě podepsané mezi stranami v rámci pracovněprávního vztahu ( 25 ).

35.

Podle judikatury představuje příslušnost Soudního dvora zakládající se na rozhodčí doložce odchylku od obecné právní úpravy, a tudíž musí být vykládána restriktivně. Soudní dvůr totiž může rozhodovat pouze o návrzích, které vyplývají ze smlouvy uzavřené Unií, jež obsahuje rozhodčí doložku, nebo které přímo souvisejí s povinnostmi vyplývajícími z této smlouvy ( 26 ).

36.

V této souvislosti je vzhledem ke skutečnosti, že všechna tvrzení navrhovatele v rámci prvního důvodu kasačního opravného prostředku jsou založena na zneužívání po sobě jdoucích smluv na dobu určitou nebo na neoprávněném propuštění, třeba se zabývat souvislostmi mezi návrhy navrhovatele a jednotlivými smlouvami na dobu určitou (včetně té poslední) nebo z nich vyplývajícími povinnostmi.

37.

K určení, zda návrhy navrhovatele v rámci prvního důvodu kasačního opravného prostředku pramení přímo z poslední smlouvy na dobu určitou podepsané stranami, která obsahuje rozhodčí doložku, nebo zda tyto návrhy mají přímou souvislost s povinnostmi plynoucími z této smlouvy, je nejprve třeba vyjasnit, zda pracovněprávní vztah mezi navrhovatelem a misí Eulex Kosovo, založený na jedenácti smlouvách na dobu určitou, musí být považován za jediný a kontinuální pracovní poměr, nebo zda naopak poslední smlouva zakládá pracovněprávní vztah lišící se od předchozích smluv.

38.

Připomínám, že navrhovatel byl po dobu téměř dvaceti let zaměstnán třemi různými unijními misemi spadajícími pod SZBP. Pokud jde zejména o pracovní poměr navrhovatele v rámci mise Eulex Kosovo, je třeba konstatovat, že činnost, kterou navrhovatel vykonával pro uvedenou misi v období od 5. dubna 2010 do 14. listopadu 2014, měla za následek pracovněprávní vztah založený na jedenácti po sobě jdoucích smlouvách na dobu určitou.

39.

Z toho vyplývá, že pracovněprávní vztah mezi navrhovatelem a misí Eulex Kosovo je pracovněprávním vztahem smluvní povahy. Vyvstává však otázka, zda takový smluvní vztah představuje jediný a kontinuální pracovní poměr.

40.

Není pochyb o tom, že tato otázka vyžaduje kladnou odpověď. Zaprvé, jak vyplývá ze skutkových okolností sporu, poslední smlouva byla uzavřena mezi misí Eulex Kosovo a navrhovatelem na období od 15. října do 14. listopadu 2014. V dopise ze dne 26. června 2014 vedoucí mise informoval navrhovatele o neprodloužení jeho „poslední smlouvy na dobu určitou“ ze strany mise Eulex Kosovo po 14. listopadu 2014. Tento dopis tudíž odkazuje na okamžik skončení platnosti poslední smlouvy, tedy 14. listopad 2014. Odkaz na poslední smlouvu totiž ukazuje, že ta byla součástí téhož pracovněprávního vztahu mezi navrhovatelem a misí Eulex Kosovo. Zadruhé, jak sama Eulex Kosovo připustila v odpovědi na otázku položenou na jednání ohledně povahy pracovněprávního vztahu mezi účastníky řízení, jelikož navrhovatel začal pracovat pro misi Eulex Kosovo v roce 2010, pracovní místo, které zastával až do skončení platnosti své poslední smlouvy, existovalo od uvedeného roku a úkoly plněné navrhovatelem měly totožnou povahu jako u předchozích smluv.

41.

Jsem proto názoru, že takový pracovněprávní vztah, v rámci něhož navrhovatel pracoval v období od 5. dubna 2010 do 14. listopadu 2014 pro misi Eulex Kosovo na základě řady smluv na dobu určitou, musí být považován za jediný a kontinuální pracovněprávní vztah mezi stranami.

42.

Je třeba především připomenout, že jednotlivé po sobě jdoucí smlouvy na dobu určitou uzavřené mezi navrhovatelem a misí Eulex Kosovo v období mezi 5. dubnem 2010 a 14. říjnem 2014 obsahují rozhodčí doložku ve prospěch bruselských soudů. Poslední smlouva však v článku 21 obsahuje ujednání o příslušnosti Soudního dvora Evropské unie na základě článku 272 SFEU. Uvedený článek stanoví, že příslušnost unijních soudů se týká všech sporů souvisejících se smlouvou.

43.

V této souvislosti vyvstává otázka, jaký soud je příslušný v rámci smluvních vztahů založených na řadě po sobě jdoucích smluv na dobu určitou, z nichž většina stanoví příslušnost soudů členského státu, zatímco poslední smlouva, na níž spočívá uvedený vztah, obsahuje rozhodčí doložku podle článku 272 SFEU, zakládající příslušnost unijních soudů ( 27 ).

44.

Pro odpověď na tuto otázku je třeba zvolit mezi dvěma možnostmi. Soudem příslušným pro řešení sporů týkajících se jednoho pracovního poměru by byl soud uvedený ve většině smluv, na nichž je tento pracovní poměr založen (v daném případě bruselské soudy), nebo soud uvedený v poslední smlouvě (v projednávaném případě unijní soudy). Jsem přesvědčen, že z těchto dvou možností je třeba zvolit tu druhou.

45.

V tomto ohledu je třeba odkázat na věc, ve které byl vydán rozsudek Porta v. Komise [rozsudek ze dne 1. července 1982 (109/81, EU:C:1982:253)] a která se týkala obdobného pracovněprávního vztahu jako v projednávaném případě, konkrétně řady po sobě jdoucích smluv, které Teresita Porta po dobu patnácti let každoročně uzavírala se Společným výzkumným střediskem v Ispře za účelem výuky italského jazyka, přičemž v prvních pěti letech se tak dělo bez písemné smlouvy a poté na základě formulářových smluv. V posledních čtyřech letech byl pracovněprávní vztah stran založen na propracovanějších smlouvách obsahujících rozhodčí doložku ve smyslu článku 181 EHS (nyní článek 272 SFEU), podle které byl „Soudní dvůr jako jediný příslušný rozhodovat všechny spory týkající se platnosti, výkladu nebo plnění uvedených smluv“.

46.

Ve svém rozsudku Soudní dvůr rozhodl, že „[t]o, že tatáž [rozhodčí] doložka není obsažena v předchozích smlouvách a že v prvních letech dokonce neexistovaly ani písemné smlouvy, nemůže bránit tomu, aby Soudní dvůr při svém posuzování vztahů mezi stranami přihlížel ke všem uzavřeným smlouvám“ ( 28 ). Navzdory tomu, že rozhodčí doložku zakotvující příslušnost Soudního dvora Evropské unie obsahovaly pouze poslední smlouvy, tak Soudní dvůr při svém posuzování situace zohlednil všechny dřívější vztahy mezi stranami.

47.

V projednávaném případě je třeba připomenout, že návrhová žádání navrhovatele jsou spojena s existencí jediného a kontinuálního pracovního poměru na základě řady smluv na dobu určitou. Je tedy jasné, že návrh navrhovatele vycházející ze zneužívání těchto smluv i jeho návrh týkající se protiprávního propuštění jsou založeny na všech smlouvách uzavřených v období mezi 5. dubnem 2010 a 14. listopadem 2014, což bezpochyby zahrnuje i poslední smlouvu. Pracovněprávní vztah navrhovatele s misí Eulex Kosovo totiž ukončilo neobnovení jeho poslední smlouvy, jak vyplývá z oznámení výpovědi ( 29 ). Skončení pracovního poměru mezi stranami nelze v žádném případě posuzovat bez zohlednění poslední z dotčených smluv. Soud příslušný k rozhodování veškerých sporů týkajících se celého pracovního poměru tudíž musí určit rozhodčí doložka sjednaná v uvedené poslední smlouvě. Opačný postoj by mohl vést k rozdělení sporu týkajícího se jediného pracovního poměru v závislosti na počtu rozhodčích doložek určujících příslušnost různých soudů. Takový postoj by byl v rozporu s právem na účinný opravný prostředek.

48.

Vzhledem k jedinosti pracovněprávního vztahu, v rámci něhož navrhovatel pracoval pro misi Eulex Kosovo od roku 2010 do roku 2014, musí být soudem příslušným k rozhodování veškerých sporů týkajících se tohoto pracovněprávního vztahu založeného na řadě smluv na dobu určitou soud uvedený v poslední smlouvě, a to na základě zásady právní jistoty a práva na účinný opravný prostředek ( 30 ). Je totiž zjevné, že skutečnost rozhodná pro ukončení pracovního poměru navrhovatele s misí Eulex Kosovo se váže právě k poslední smlouvě, neboť tou je její neobnovení, a to nezávisle na okamžiku, kdy bylo oznámení výpovědi zasláno navrhovateli.

49.

Tyto úvahy jsou podpořeny skutečností, že vůle smluvních stran zahrnout do poslední smlouvy rozhodčí doložku na základě článku 272 SFEU ukazuje jejich úmysl podřídit jejich pracovní poměr příslušnosti Soudního dvora. V tomto ohledu připomínám právní zásadu, podle níž je rozhodující vůle stran, která byla vyjádřená jako poslední. Dodržení této zásady mj. znamená, že Soudní dvůr je příslušný k rozhodnutí sporu týkajícího se smluvního vztahu existujícího v okamžiku uskutečnění prvních kroků před zahájením soudního řízení ( 31 ). V důsledku toho, pokud se v této souvislosti strany rozhodly změnit soudní příslušnost pro rozhodování sporů souvisejících s jejich smluvním vztahem, je třeba jejich volbu respektovat.

50.

Výtky formulované navrhovatelem v rámci jeho prvního důvodu kasačního opravného prostředku se týkají jednak bodů 23 až 26 a jednak bodů 39 a 41 napadeného usnesení.

51.

V bodech 23 až 26 napadeného usnesení Tribunál s odkazem na judikaturu týkající se článku 272 SFEU rozhodl, že je příslušný k rozhodování pouze o poslední smlouvě na dobu určitou, a to na základě rozhodčí doložky, kterou obsahuje, a že je tedy zjevně nepříslušný k rozhodování o sporech, které mohly vzniknout při plnění pracovních smluv navrhovatele, které předcházely poslední smlouvě a obsahovaly doložku výslovně určující příslušnost belgických soudů.

52.

Chtěl bych poznamenat, že tuto právní argumentaci nelze v rámci jediného a kontinuálního pracovního poměru mezi navrhovatelem a jeho zaměstnavatelem, založeného řadou po sobě jdoucích smluv na dobu určitou, uplatnit.

53.

Jak uvádí navrhovatel, uvedený výklad Tribunálu znamená, že k tomu, aby se zaměstnanci nemohli obrátit na soud v souladu s právem na účinný opravný prostředek, které je jim přiznáno, misím stačilo, aby v každé z těchto smluv na dobu určitou stanovily jinou doložku o soudní příslušnosti.

54.

V bodě 39 napadeného usnesení se Tribunál zabýval návrhem navrhovatele na překvalifikování celého smluvního vztahu na smlouvu na dobu neurčitou.

55.

V tomto ohledu Tribunál uvedl, že jeho příslušnost omezená na poslední smlouvu mu neumožňuje rozhodnout o účincích dříve uzavřených pracovních smluv, a že tedy zjevně není příslušný pro návrhy týkající se oznámení výpovědi a předání dokumentů souvisejících s ukončením smlouvy, určených správě sociálního zabezpečení, předepsaných belgickým právem při uplynutí platnosti poslední smlouvy na dobu určitou.

56.

V bodě 41 napadeného usnesení Tribunál odmítl svou příslušnost na základě toho, že za příslušné k rozhodnutí o sporu týkajícím se všech smluv na dobu určitou, s výjimkou té poslední, se prohlásí belgické soudy.

57.

Podotýkám, že Tribunál opomenul, jak vyplývá z bodu 47 tohoto stanoviska, to, že skončení pracovněprávního vztahu mezi stranami je nemyslitelné bez existence poslední smlouvy na dobu určitou. Je tomu tak proto, že skutečnost rozhodná pro ukončení pracovního poměru navrhovatele s misí Eulex Kosovo se totiž váže právě k poslední smlouvě, neboť tou je její neobnovení.

58.

Jak jsem uvedl v bodech 48 a 49 tohoto stanoviska, jelikož spor vyvolává otázku kontinuity pracovněprávního vztahu, a tedy i jeho jedinosti, soud příslušný k rozhodování veškerých sporů týkajících se celého pracovněprávního vztahu tudíž musí určovat rozhodčí doložka sjednaná v poslední smlouvě.

59.

Z toho vyplývá, že jelikož úvahy Tribunálu nezohledňují kontinuitu pracovněprávního vztahu mezi navrhovatelem a misí Eulex Kosovo ani důsledek svobodné vůle stran vyjádřené v rozhodčí doložce, nemohl Tribunál, aniž by se dopustil nesprávného právního posouzení, vycházet z úvahy, že působnost rozhodčí doložky je výslovně omezena na spory vztahující se k poslední smlouvě a nemůže se vztahovat na smlouvy předcházející.

60.

Vzhledem k tomu, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení své příslušnosti k projednání žaloby, není namístě zkoumat argumenty navrhovatele týkající se nedostatečného odůvodnění napadeného usnesení a chybějící analýzy návrhu týkajícího se poslední smlouvy.

61.

Prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku je tudíž třeba vyhovět.

62.

S přihlédnutím ke všemu výše uvedenému navrhuji napadené usnesení zrušit v rozsahu, v němž Tribunál rozhodl, že je zjevně nepříslušný k rozhodnutí o žalobě navrhovatele.

63.

Podle článku 61 statutu Soudního dvora Evropské unie zruší Soudní dvůr rozhodnutí Tribunálu, je-li kasační opravný prostředek opodstatněný. Soudní dvůr může vydat sám konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje, nebo věc vrátit zpět Tribunálu k rozhodnutí.

64.

Domnívám se, že stav sporu nedovoluje vydat konečné rozhodnutí. Přezkum opodstatněnosti argumentů navrhovatele by totiž vedl Soudní dvůr k rozhodnutí o skutkových otázkách na základě poznatků, které nebyly Tribunálem v napadeném usnesení posouzeny, jelikož ten rozhodl, že je k rozhodnutí o žalobě zjevně nepříslušný. Před Soudním dvorem mimoto nebyla projednána skutková tvrzení ohledně merita sporu.

65.

Ve světle výše uvedeného mám za to, že prvnímu důvodu uplatňovanému navrhovatelem na podporu prvního bodu návrhových žádání kasačního opravného prostředku je třeba vyhovět, a navrhuji Soudnímu dvoru, aby usnesení Tribunálu Evropské unie ze dne 9. listopadu 2016, Jenkinson v. Rada a další (T‑602/15, EU:T:2016:660), z tohoto jediného důvodu, a aniž by tím bylo dotčeno zkoumání dalších důvodů kasačního opravného prostředku, zrušil a vrátil věc Tribunálu, aby rozhodl o meritu věci, a rozhodl, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později.