–

za „LS Customs Services“ SIA D. Plotovsem, jako zmocněncem,

–

za lotyšskou vládu I. Kucina a A. Bogdanovou, jakož i I. Kalniņšem, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi A. Saukem a L. Grønfeldt, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 29 odst. 1, jakož i článků 30 a 31 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství (Úř. věst. 1992, L 302, s. 1; Zvl. vyd. 02/04, s. 307), ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 955/1999 ze dne 13. dubna 1999 (Úř. věst. 1999, L 119, s. 1) (dále jen „celní kodex“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností „LS Customs Services“ SIA (dále jen „LSCS“) a Valsts ieņēmumu dienests (vnitrostátní daňová správa, Lotyšsko), který se týká metody použitelné pro určení celní hodnoty zboží, které bylo protiprávně odňato celnímu dohledu, když se nacházelo v tranzitu na celním území Evropské unie.

3

Článek 6 odst. 3 celního kodexu stanoví:

„Písemná rozhodnutí celních orgánů, jimiž se žádosti zamítají nebo která jsou v neprospěch osob, jimž jsou určena, musí obsahovat odůvodnění. Dále musí obsahovat poučení o právu na odvolání podle článku 243.“

4

Článek 14 celního kodexu stanoví:

„Pro účely používání celních předpisů musí každá osoba, která se přímo nebo nepřímo podílí na dotyčných operacích za účelem obchodu se zbožím, poskytnout celním orgánům na jejich žádost a v případně stanovených lhůtách všechny doklady a informace bez ohledu na použitý nosič údajů a veškerou potřebnou pomoc.“

5

Podle čl. 29 odst. 1 celního kodexu platí:

„Celní hodnotou dováženého zboží je hodnota transakce, to je cena, která byla nebo má být skutečně zaplacena za zboží prodané pro vývoz na celní území Společenství, případně upravená podle článků 32 a 33, jestliže

6

Článek 30 celního kodexu stanoví:

„1   Nemůže-li být celní hodnota určena podle článku 29, určí se postupně podle odst. 2 písm. a), b), c) a d), a to podle prvního z těchto písmen, podle něhož ji lze určit, s tím, že pořadí použití písmen c) a d) lze na žádost deklaranta obrátit; pouze tehdy, nelze-li celní hodnotu určit podle určitého písmene, lze použít dalšího písmene v pořadí podle tohoto odstavce.

2.   Celní hodnotou určenou podle tohoto článku je

7

Článek 31 celního kodexu stanoví:

„1.   Nemůže-li být celní hodnota dováženého zboží určena podle článků 29 nebo 30, určí se na základě údajů dostupných ve Společenství s použitím vhodných prostředků slučitelných se zásadami a obecnými ustanoveními

2.   Celní hodnota podle odstavce 1 se nezakládá na:

8

Podle čl. 91 odst. 1 celního kodexu platí:

„Režim vnějšího tranzitu umožňuje přepravu mezi dvěma místy v rámci celního území Společenství:

[…]“

9

Článek 96 celního kodexu stanoví:

„1.   Hlavním povinným je držitel režimu vnějšího tranzitu Společenství. Je povinen:

2.   Aniž jsou dotčeny povinnosti hlavního povinného podle odstavce 1, je dopravce nebo příjemce zboží, který zboží přijal a je si vědom, že [se toto] zboží nachází v tranzitním režimu Společenství, rovněž povinen předložit zboží ve stanovené lhůtě celnímu úřadu určení v nezměněném stavu a dodržet přitom opatření přijatá celními orgány ke ztotožnění zboží.“

10

Článek 192 odst. 1 celního kodexu uvádí:

„Stanoví-li celní předpisy povinné poskytnutí jistoty, vyměří celní orgány, s výhradou zvláštních ustanovení pro tranzitní režim přijatých postupem projednávání ve výboru, tuto jistotu ve výši, která se rovná:

[…]“

11

Článek 203 odst. 1 a 3 celního kodexu stanoví:

„1.   Celní dluh při dovozu zboží vzniká

[…]

3.   Dlužníky jsou:

12

Článek 221 odst. 1 celního kodexu stanoví:

„Jakmile je částka cla zaúčtována, musí být odpovídajícím postupem sdělena dlužníkovi.“

13

Článek 147 odst. 1 nařízení Komise (EHS) č. 2454/93 ze dne 2. července 1993, kterým se provádí nařízení č. 2913/92 (Úř. věst. 1993, L 253, s. 1 a oprava Úř. věst. 1994, L 268, s. 32; Zvl. vyd. 02/06, s. 3), ve znění nařízení Komise (ES) č. 1762/95 ze dne 19. července 1995 (Úř. věst. 1995, L 171, s. 8) (dále jen „prováděcí nařízení“) stanoví:

„Pro účely článku 29 [celního] kodexu se skutečnost, že prodávané zboží je v celním prohlášení navrženo na propuštění do volného oběhu, považuje za důkaz prokazující, že bylo prodáno na vývoz na celní území Společenství. V případě dalších prodejů před určením celní hodnoty zboží to platí pouze pro poslední prodej, na jehož základě zboží vstoupilo na celní území Společenství, anebo pro prodej zboží na celním území Společenství před jeho propuštěním do volného oběhu.

Při uvádění ceny týkající se prodeje předcházejícího poslednímu prodeji, na jehož základě zboží vstoupilo na celní území Společenství, musí být celním orgánům uspokojivě prokázáno, že bylo toto zboží prodáno pro účely vývozu na uvedené území.

[…]“

14

Článek 150 prováděcího nařízení stanoví:

„1.   Pro účely čl. 30 odst. 2 písm. a) [celního] kodexu (hodnota transakce u stejného zboží) se celní hodnota určuje na základě hodnoty transakce u stejného zboží prodávaného pro vývoz na stejné obchodní úrovni v zásadně stejném množství jako hodnocené zboží. Neexistují-li takové prodeje, použije se hodnota transakce u podobného zboží prodávaného na jiné obchodní úrovni a/nebo v jiném množství, upravená s ohledem na rozdíly vyplývající z obchodní úrovně a/nebo z množství, pokud lze tyto opravy bez ohledu na to, zda vedou ke zvýšení nebo snížení hodnoty transakce, provést na základě předložených skutečností, které jasně prokazují správnost a přesnost úpravy.

[…]

4.   Pro účely tohoto článku se hodnota transakce u zboží, které vyrobila jiná osoba, použije pouze v případě, že nelze určit podle odstavce 1 hodnotu transakce u stejného zboží, které vyrobila táž osoba, která vyrobila hodnocené zboží.

[…]“

15

Článek 151 prováděcího nařízení má následující znění:

„1.   Pro účely čl. 30 odst. 2 písm. b) [celního] kodexu (hodnota transakce u podobného zboží) se celní hodnota určuje na základě hodnoty transakce u podobného zboží prodávaného pro vývoz na stejné obchodní úrovni v zásadně stejném množství jako hodnocené zboží. Neexistují-li takové prodeje, použije se hodnota transakce u podobného zboží prodávaného na jiné obchodní úrovni a/nebo v jiném množství, upravená s ohledem na rozdíly vyplývající z obchodní úrovně a/nebo z množství, pokud lze tyto opravy bez ohledu na to, zda vedou ke zvýšení nebo snížení hodnoty transakce, provést na základě předložených skutečností, které jasně prokazují správnost a přesnost úpravy.

[…]

3.   Jestliže podle tohoto článku určí více než jedna hodnota transakce u podobného zboží, použije se k určení celní hodnoty dováženého zboží nejnižší z těchto hodnot.

[…]

5.   ‚Hodnotou transakce dováženého podobného zboží‘ pro účely tohoto článku se rozumí celní hodnota, která již byla určena podle článku 29 kodexu a která obsahuje úpravy podle odstavců 1 písm. b) a 2 tohoto článku.“

16

Podle čl. 153 odst. 1 prováděcího nařízení:

„Pro účely čl. 30 odst. 2 písm. d) [celního] kodexu (vypočtená hodnota) nesmí celní orgány vyžadovat od osoby, která není usazena ve Společenství, ani ji zavazovat k tomu, aby pro určování vypočtené hodnoty předkládala k prověření účty nebo jiné podklady nebo k nim umožňovala přístup. Údaje, které poskytl producent zboží za účelem určení celní hodnoty podle tohoto článku, však mohou celní orgány členského státu se souhlasem producenta ověřit v zemi, která není členem Společenství, jestliže o tom tyto orgány uvědomí orgány dané země s dostatečným předstihem a zmíněné orgány se šetřením souhlasí.“

17

Dne 2. června 2011 podala LSCS jako hlavní povinný v místě celní kontroly nacházejícím se v Lotyšsku celní prohlášení týkající se přepravy zboží v režimu tranzitu z Číny do Ruska přes území Unie.

18

Vzhledem k tomu, že neexistoval důkaz o ukončení tranzitu, vnitrostátní daňová správa původním rozhodnutím ze dne 12. září 2011 a konečným rozhodnutím ze dne 8. listopadu 2011 (dále jen „sporné rozhodnutí“) uložila LSCS povinnost zaplatit clo, antidumpingové clo a daň z přidané hodnoty za dotčené zboží.

19

Pro účely výpočtu celní hodnoty tohoto zboží uvedená daňová správa použila metodu hodnocení stanovenou v článku 31 celního kodexu, přičemž vycházela z údajů dostupných v Unii.

20

Vnitrostátní daňová správa měla totiž za to, že uvedené zboží bylo prodáno pro účely vývozu do Ruska, a v důsledku toho se článek 29 celního kodexu neuplatní. Kromě toho se domnívala, že nedisponuje informacemi, které by jí umožnily použít metod hodnocení stanovených v čl. 30 odst. 2 písm. a) až d) celního kodexu.

21

Společnost LSCS podala žalobu na neplatnost sporného rozhodnutí k administratīvā rajona tiesa (okresní správní soud, Lotyšsko), který dne 23. srpna 2012 rozhodl, že toto rozhodnutí nebylo právně dostačujícím způsobem odůvodněno.

22

Administratīvā apgabaltiesa (krajský správní soud, Lotyšsko) v rámci řízení o odvolání tento rozsudek potvrdil rozsudkem ze dne 10. června 2014. Měl zejména za to, že původní rozhodnutí ze dne 12. září 2011 a sporné rozhodnutí neuváděla, na základě jakých informací byla vypočítaná celní hodnota, jakož i důvod, proč nebylo možné získat informace umožňující uplatnit jinou metodu než metodu uvedenou v článku 31 celního kodexu, což bránilo LSCS v plném uplatňování jejích práv v rámci správního opravného prostředku a opravného prostředku u soudu, které podala.

23

Vnitrostátní daňová správa podala kasační opravný prostředek proti tomuto rozsudku k Augstākā tiesa (Nejvyšší soud, Lotyšsko), který se domníval, že vyřešení sporu v původním řízení závisí na výkladu unijního práva.

24

Za těchto podmínek se Augstākā tiesa (Nejvyšší soud, Lotyšsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

25

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda článek 29 celního kodexu musí být vykládán v tom smyslu, že metoda určení celní hodnoty stanovená v tomto ustanovení se použije na zboží prodávané pro vývoz do třetího státu, které bylo odňato celnímu dohledu, přestože spadá do režimu vnějšího tranzitu.

26

Podle znění tohoto článku je „celní hodnotou dováženého zboží hodnota transakce, to je cena, která byla nebo má být skutečně zaplacena za zboží prodané pro vývoz na celní území Společenství“.

27

Ze znění tohoto ustanovení, zejména z výrazu „prodané pro vývoz na celní území Společenství“, vyplývá, že hodnota transakce musí odpovídat ceně za vývoz do Unie. V době prodeje je tedy třeba prokázat, že zboží pocházející ze třetích států bude směřovat na celní území Unie (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 6. června 1990, Unifert, C‑11/89, EU:C:1990:237, bod 11, a ze dne 28. února 2008, Carboni e derivati, C‑263/06, EU:C:2008:128, bod 28).

28

Tento výklad podporuje čl. 147 odst. 1 druhý pododstavec prováděcího nařízení, který se týká dalších prodejů, ze kterého vyplývá, že jen cena týkající se zboží určeného pro území Unie může být použita pro určení celní hodnoty stanovené v článku 29 celního kodexu.

29

Dále by bylo v rozporu s cílem unijní právní úpravy týkající se celní hodnoty, kdyby prodejní cena pro vývoz do třetího státu byla uznána jako hodnota transakce ve smyslu článku 29 celního kodexu.

30

Celní hodnota totiž musí odrážet skutečnou hospodářskou hodnotu dováženého zboží (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. prosince 2013, Christodoulou a další, C‑116/12, EU:C:2013:825, bod 40, jakož i citovaná judikatura).

31

Přitom jak uvedla generální advokátka v bodě 46 svého stanoviska, cena zboží v dané celní zóně odpovídá situaci na trhu v této zóně. V důsledku toho cena zboží na vývoz do třetího státu nezbytně neodpovídá ceně, která byla stanovena pro vývoz téhož zboží na celní území Unie.

32

Právě z tohoto důvodu čl. 31 odst. 2 písm. c) a e) celního kodexu stanoví, že celní hodnota určená na základě článku 31 tohoto kodexu se nezakládá na ceně zboží na domácím trhu v zemi vývozu ani na ceně zboží pro vývoz do země, která netvoří součást celního území Unie.

33

Za těchto podmínek cena odpovídající prodeji zboží určeného do třetího státu, když bylo odňato celnímu dohledu v průběhu jeho tranzitu celním územím Unie, neodráží skutečnou hospodářskou hodnotu zboží.

34

Je třeba doplnit, že za takových okolností, jako jsou okolnosti sporu v původním řízení, se hlavní povinný nemůže dovolávat ochrany legitimního očekávání tím, že uvede, že mohl legitimně očekávat, že výše celního dluhu odpovídá výši jistoty, která byla poskytnuta při propuštění zboží do režimu vnějšího tranzitu.

35

V tomto ohledu je totiž třeba připomenout, že pouze hospodářský subjekt, u kterého vnitrostátní orgán vyvolal podložené naděje poskytnutím konkrétních, nepodmíněných a shodujících se ujištění z oprávněných a spolehlivých zdrojů má právo dovolávat se zásady ochrany legitimního očekávání (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 10. prosince 2015, Veloserviss, C‑427/14, EU:C:2015:803, bod 39, a ze dne 14. června 2016, Marchiani v. Parlament, C‑566/14 P, EU:C:2016:437, bod 77).

36

Přitom jak uvedla generální advokátka v bodech 60 až 64 svého stanoviska, přijetí částky jistoty celními orgány v rozsahu, v němž nemá žádný vliv na částku budoucího celního dluhu, nelze ztotožňovat s takovými ujištěními.

37

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba odpovědět na první položenou otázku, že čl. 29 odst. 1 celního kodexu musí být vykládán v tom smyslu, že metoda určení celní hodnoty stanovená v tomto ustanovení se nepoužije na zboží, které nebylo prodáno na vývoz do Unie.

38

Podstatou druhé a páté otázky předkládajícího soudu, na které je třeba odpovědět společně, je, zda článek 31 celního kodexu musí být vykládán v tom smyslu, že jsou celní orgány povinny uvést v jejich rozhodnutí, kterým se stanoví výše dlužného dovozního cla, důvody, které je vedly k odmítnutí metod určení celní hodnoty stanovených v článcích 29 a 30 tohoto kodexu, před tím, než mohou přijmout závěr o použití metody stanovené v článku 31 tohoto kodexu, jakož i údaje dostupné v Unii, na základě kterých vypočítaly celní hodnotu dotčeného zboží.

39

Úvodem je třeba zdůraznit, že právo na řádnou správu, jelikož odráží obecnou zásadu práva Unie, sebou nese požadavky, které musí členské státy při uplatňování unijního práva dodržovat (obdobně viz rozsudek ze dne 8. května 2014, N., C‑604/12, EU:C:2014:302, body 49 a 50).

40

Mezi těmito požadavky má mimořádný význam povinnost uvést odůvodnění rozhodnutí přijímaných vnitrostátními orgány, jelikož jejich adresátům umožňuje hájit jejich práva za co nejpříznivějších podmínek a rozhodnout se s plnou znalostí věci, zda je účelné podat proti takovým rozhodnutím žalobu. Je rovněž nezbytná k tomu, aby byly soudy plně schopny provést přezkum legality uvedených rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. října 1987, Heylens a další, 222/86, EU:C:1987:442, bod 15).

41

Pokud jde obzvláště o rozhodnutí přijatá celními orgány, čl. 6 odst. 3 celního kodexu připomíná povinnost uvést odůvodnění, která přísluší těmto orgánům, když přijímají písemná rozhodnutí, která jsou v neprospěch osob, jimž jsou určena.

42

Dále v souladu s čl. 221 odst. 1 celního kodexu musí sdělení částky cla zajistit adekvátní informovanost osoby povinné k zaplacení cla a této osobě umožnit zajistit si obhajobu svých práv s úplnou znalostí okolností případu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. února 2006, Molenbergnatie, C‑201/04, EU:C:2006:136, bod 54).

43

Je třeba konečně uvést, že podle ustálené judikatury mezi metodami určení celní hodnoty stanovenými v článcích 29 až 31 celního kodexu existuje vztah subsidiarity. Totiž pouze v případě, že celní hodnotu nelze určit na základě dané metody, použije se metoda, které po ní v rámci pořadí stanoveného těmito ustanoveními bezprostředně následuje (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. prosince 2013, Christodoulou a další, C‑116/12, EU:C:2013:825, bod 43).

44

Za těchto podmínek povinnost uvést odůvodnění, která je uložena celním orgánům v rámci provádění uvedených ustanovení, musí zaprvé umožňovat jasným a jednoznačným způsobem uvést důvody, které celní orgány vedly k odmítnutí jedné nebo několika metod určení celní hodnoty.

45

Zadruhé tato povinnost sebou nese, že uvedené orgány jsou povinny v jejich rozhodnutích stanovících výši dlužného dovozního cla uvést údaje, na základě kterých byla vypočtena celní hodnota zboží, jednak aby se adresátovi rozhodnutí o této hodnotě umožnilo hájit jeho práva za co nejpříznivějších podmínek a rozhodnout se s plnou znalostí věci, zda je účelné podat proti takovému rozhodnutí žalobu, a jednak aby byly soudy plně schopny provést přezkum legality uvedeného rozhodnutí.

46

Je třeba doplnit, jak to učinila generální advokátka v bodě 85 svého stanoviska, že je věcí členských států, aby v rámci procesní autonomie upravily následky porušení povinnosti odůvodnění ze strany celních orgánů a stanovily, zda a do jaké míry lze takové porušení napravit během soudního řízení, s výhradou dodržení zásad rovnocennosti a efektivity (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. července 2008, Komise v. Irsko, C‑215/06, EU:C:2008:380, bod 57).

47

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba odpovědět na druhou a pátou položenou otázku, že článek 31 celního kodexu, ve spojení s čl. 6 odst. 3 tohoto kodexu, musí být vykládán v tom smyslu, že jsou celní orgány povinny uvést v jejich rozhodnutí, kterým se stanoví výše dlužného dovozního cla, důvody, které je vedly k odmítnutí metod určení celní hodnoty stanovených v článcích 29 a 30 tohoto kodexu, před tím, než mohou přijmout závěr o použití metody stanovené v článku 31 tohoto kodexu, jakož i údaje, na základě kterých vypočítaly celní hodnotu zboží, a to aby dotčené osobě umožnily posoudit opodstatněnost a rozhodnout se s plnou znalostí věci, zda je účelné podat proti takovému rozhodnutí žalobu. Je věcí členských států, aby v rámci procesní autonomie upravily následky porušení povinnosti odůvodnění ze strany celních orgánů a stanovily, zda a do jaké míry lze takové porušení napravit během soudního řízení, s výhradou dodržení zásad rovnocennosti a efektivity.

48

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 30 odst. 2 písm. a) celního kodexu musí být vykládán v tom smyslu, že předtím, než je možné odmítnout použití metody určení celní hodnoty uvedené v tomto ustanovení, je příslušný orgán povinný požádat výrobce o poskytnutí informací potřebných k použití této metody, nebo stačí, že tento orgán uvede, že nemá k dispozici tyto informace.

49

Podle čl. 30 odst. 2 písm. a) celního kodexu se celní hodnota určí na základě hodnoty transakce u stejného zboží prodávaného pro vývoz do Unie a vyváženého ve stejnou dobu nebo přibližně ve stejnou dobu jako zboží, které je hodnoceno. Článek 150 odst. 4 prováděcího nařízení v tomto ohledu upřesňuje, že se hodnota transakce u zboží, které vyrobila jiná osoba, použije pouze v případě, že nelze určit hodnotu transakce u totožného zboží, které vyrobila táž osoba, která vyrobila hodnocené zboží.

50

Použití metody definované v čl. 30 odst. 2 písm. a) celního kodexu v důsledku toho vyžaduje zaprvé znát hodnotu transakce u stejného zboží vyrobeného stejnou osobou a prodávaného na vývoz do Unie více méně současně.

51

V této souvislosti je třeba připomenout, že v souladu s tím, co uvádí čl. 30 odst. 1 celního kodexu, jen pokud nemůže být celní hodnota určena podle čl. 30 odst. 2 písm. a) tohoto kodexu, je možné použít čl. 30 odst. 2 písm. b) tohoto kodexu.

52

S ohledem na tento vztah subsidiarity, který existuje mezi různými metodami určení celní hodnoty uvedenými v čl. 30 odst. 2 celního kodexu, celní orgány musí vykázat řádnou péči při provádění každé z metod, které jsou postupně uvedené v tomto ustanovení, před tím, než mohou přijmout závěr o její nepoužitelnosti.

53

Za tímto účelem uvedené orgány mohou v souladu s článkem 14 celního kodexu požádat každou osobu, která se přímo nebo nepřímo podílí na dotyčných operacích, aby jim sdělila informace.

54

Nicméně ani celní kodex ani prováděcí nařízení neukládají celním orgánům povinnost obrátit se na výrobce dotčeného zboží, aby obdržely údaje nezbytné pro použití metody zakládající se na hodnotě transakce u stejného zboží stanovené v čl. 30 odst. 2 písm. a) tohoto kodexu.

55

V důsledku toho uvedeným orgánům přísluší posoudit v závislosti na okolnostech každého případu a s ohledem na jejich povinnost řádné péče připomenutou v bodě 52 tohoto rozsudku, zda je relevantní obrátit se přímo na výrobce dotčeného zboží, aby získaly informace nezbytné pro použití metody určení celní hodnoty stanovené v čl. 30 odst. 2 písm. a) celního kodexu.

56

Naopak s ohledem na tuto povinnost řádné péče, která jim přísluší při provádění tohoto ustanovení, jsou celní orgány povinny konzultovat všechny zdroje informací a databáze údajů, které mají k dispozici. Je dále vhodné umožnit dotčené osobě jim sdělit všechny informace, kterými může disponovat a které mohou přispět k určení celní hodnoty zboží na základě tohoto ustanovení.

57

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba odpovědět na třetí otázku, že čl. 30 odst. 2 písm. a) celního kodexu musí být vykládán v tom smyslu, že před tím, než bude možné odmítnout použití metody určení celní hodnoty uvedené v tomto ustanovení, není příslušný orgán povinen požádat výrobce o poskytnutí informací potřebných k použití této metody. Tento orgán je však povinen konzultovat všechny zdroje informací a databáze údajů, které má k dispozici. Musí rovněž umožnit dotyčnému hospodářskému subjektu sdělit mu všechny informace, které mohou přispět k určení celní hodnoty zboží na základě tohoto ustanovení.

58

Podstatou čtvrté otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 30 odst. 2 celního kodexu musí být vykládán v tom smyslu, že celní orgány jsou povinny odůvodnit nepoužití metod stanovených v tomto ustanovení pod písm. c) a d) v případě, kdy určí celní hodnotu zboží z hodnoty transakce u podobného zboží v souladu s čl. 151 odst. 3 prováděcího nařízení.

59

V tomto ohledu je třeba uvést, jak vyplývá ze znění čl. 151 odst. 1 prováděcího nařízení, že odstavec 3 tohoto článku je prováděcím ustanovením k čl. 30 odst. 2 písm. b) celního kodexu.

60

Přitom s ohledem na vztah subsidiarity, který existuje mezi různými metodami určení celní hodnoty stanovenými v článcích 29 až 31 tohoto kodexu a připomenutý v bodě 43 tohoto rozsudku, není třeba, aby celní orgány odůvodnily nepoužití metod uvedených v pořadí po metodě, kterou využily.

61

Tedy pokud celní orgán členského státu je schopen určit celní hodnotu dotyčného zboží na základě čl. 30 odst. 2 písm. b) celního kodexu, nemusí zohlednit metody stanovené v čl. 30 odst. 2 písm. c) a d) tohoto kodexu.

62

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba odpovědět na čtvrtou položenou otázku, že čl. 30 odst. 2 celního kodexu musí být vykládán v tom smyslu, že celní orgány nejsou povinny odůvodnit nepoužití metod stanovených v tomto ustanovení pod písm. c) a d) v případě, kdy určí celní hodnotu zboží z hodnoty transakce u podobného zboží v souladu s čl. 151 odst. 3 prováděcího nařízení.

63

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto: