–

za Komisiu za energijno i vodno regulirane (KEVR) I. Ivanovem, jako zmocněncem,

–

za bulharskou vládu E. Petranovou a L. Zaharievou, jako zmocněnkyněmi,

–

za polskou vládu B. Majczynou, jako zmocněncem,

–

za Evropskou komisi O. Beynet a P. Mihaylovou, jako zmocněnkyněmi,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu několika ustanovení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/72/ES ze dne 13. července 2009 o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou a o zrušení směrnice 2003/54/ES (Úř. věst. 2009, L 211, s. 55), nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 714/2009 ze dne 13. července 2009 o podmínkách přístupu do sítě pro přeshraniční obchod s elektřinou a o zrušení nařízení (ES) č. 1228/2003 (Úř. věst. 2009, L 211, s. 15), nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1227/2011 ze dne 25. října 2011 o integritě a transparentnosti velkoobchodního trhu s energií (Úř. věst. 2011, L 326, s. 1) a nařízení Komise (EU) 2015/1222 ze dne 24. července 2015, kterým se stanoví rámcový pokyn pro přidělování kapacity a řízení přetížení (Úř. věst. 2015, L 197, s. 24), jakož i článků 101 a 102 SFEU.

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností Balgarska energijna borsa AD založenou podle bulharského práva (BEB) a Komisijata za energijno i vodno regulirane (regulační komise pro energii a vodu, Bulharsko) (dále jen „KEVR“) ohledně toho, že zmíněná komise odmítla výše uvedené společnosti udělit licenci k přenosu elektrické energie, ke koordinaci vyrovnávací skupiny a k činnosti nezávislého provozovatele přenosové soustavy.

3

V bodech 9, 11, 12, 16, 17 a 19 odůvodnění směrnice 2009/72 je uvedeno:

[…]

[…]

[…]

4

Článek 2 směrnice 2009/72, nadepsaný „Definice“, stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

[…]“

5

Článek 9 směrnice 2009/72, nadepsaný „Oddělení vlastnictví přenosových soustav a provozovatelů přenosové soustavy“, zní:

„1.   Členské státy zajistí, aby ode dne 3. března 2012:

[…]

8.   Pokud ke dni 3. září 2009 příslušná přenosová soustava patří vertikálně integrovanému podniku, mohou se členské státy rozhodnout odstavec 1 nepoužít.

V takovém případě tyto členské státy buď:

[…]“

6

Článek 10 směrnice 2009/72, nadepsaný „Určení a certifikace provozovatelů přenosové soustavy“, stanoví:

„1.   Před schválením a určením podniku jako provozovatele přenosové soustavy je tento podnik certifikován postupy podle odstavců 4, 5 a 6 tohoto článku a článku 3 nařízení […] č. 714/2009.

2.   Členské státy schválí a určí jako provozovatele přenosové soustavy podniky, které vlastní přenosovou soustavu a které byly podle níže uvedeného certifikačního postupu certifikovány národním regulačním orgánem jako podniky splňující požadavky článku 9. Určení provozovatelů přenosové soustavy se oznámí Komisi a zveřejní v Úředním věstníku Evropské unie.

[…]“

7

Článek 13 této směrnice, nadepsaný „Nezávislí provozovatelé soustavy“, v odstavci 1 stanoví:

„Pokud ke dni 3. září 2009 patří příslušná přenosová soustava vertikálně integrovanému podniku, mohou se členské státy rozhodnout nepoužít čl. 9 odst. 1 a určit nezávislého provozovatele soustavy na návrh vlastníka přenosové soustavy. Takové určení podléhá souhlasu Komise.“

8

Článek 14 uvedené směrnice, nadepsaný „Oddělení vlastníků přenosové soustavy“, v odstavci 1 stanoví:

„Byl-li určen nezávislý provozovatel soustavy, musí být vlastník přenosové soustavy, který je součástí vertikálně integrovaného podniku, nezávislý, přinejmenším pokud jde o jeho právní formu, organizaci a rozhodování, na ostatních činnostech, které nesouvisejí s přenosem.“

9

Kapitola V směrnice 2009/72, která obsahuje články 17 až 23, se týká „Nezávisl[ého] provozovatel[e] přenosové soustavy“.

10

Článek 47 uvedené směrnice, nadepsaný „Podávání zpráv“, v odstavci 3 stanoví:

„Do dne 3. března 2013 předloží Komise Evropskému parlamentu a Radě jako součást obecného přezkumu podrobnou zvláštní zprávu, ve které uvede, v jakém rozsahu byly požadavky na oddělení podle kapitoly V úspěšné a zajistily plnou a skutečnou nezávislost provozovatelů přenosové soustavy, přičemž jako srovnávací kritérium použije skutečné a účinné oddělení.“

11

Článek 3 nařízení č. 714/2009, nadepsaný „Certifikace provozovatelů přenosových soustav“, zní:

„1.   Komise přezkoumá oznámení o certifikaci provozovatele přenosové soustavy, jak je stanoveno v čl. 10 odst. 6 směrnice 2009/72[…], ihned po jeho obdržení. Do dvou měsíců od obdržení oznámení Komise sdělí stanovisko příslušnému národnímu regulačnímu orgánu, pokud jde o slučitelnost s čl. 10 odst. 2 nebo článkem 11 a s článkem 9 směrnice 2009/72[…].

Během přípravy stanoviska uvedeného v prvním pododstavci může Komise požádat agenturu o stanovisko k rozhodnutí národního regulačního orgánu. V takovém případě se dvouměsíční lhůta uvedená v prvním pododstavci prodlužuje o další dva měsíce.

Pokud Komise nevydá stanovisko ve lhůtách uvedených v prvním a druhém pododstavci, má se za to, že proti rozhodnutí regulačního orgánu nevznesla námitky.

2.   Do dvou měsíců od obdržení stanoviska Komise přijme národní regulační orgán konečné rozhodnutí týkající se certifikace provozovatele přenosové soustavy, přičemž v nejvyšší možné míře zohlední toto stanovisko. Rozhodnutí regulačního orgánu a stanovisko Komise se zveřejní společně.

[…]“

12

V bodě 3 odůvodnění nařízení č. 1227/2011 je uvedeno:

„Evropský výbor regulátorů trhů s cennými papíry a Skupina evropských regulačních orgánů pro elektroenergetiku a plynárenství v poskytnuté radě potvrdily, že v rámci stávajících právních předpisů nelze náležitě řešit otázky integrity trhu na trzích s elektřinou a zemním plynem a doporučily, aby bylo zváženo zavedení vhodného legislativního rámce přizpůsobeného potřebám odvětví energetiky, který zamezí zneužívání trhu a zohlední specifické podmínky odvětví, které nejsou upraveny jinými směrnicemi a nařízeními.“

13

Článek 2 nařízení č. 1227/2011, nadepsaný „Definice“, stanoví:

„Pro účely tohoto nařízení se použijí tyto definice:

[…]

[…]“

14

Článek 1 nařízení 2015/1222, nadepsaný „Předmět a oblast působnosti“, v odstavci 3 stanoví:

„V členských státech, v nichž působí více než jeden provozovatel přenosové soustavy, se toto nařízení vztahuje na všechny provozovatele přenosových soustav v rámci daného členského státu. Pokud provozovatel přenosové soustavy nemá funkci, která je relevantní pro plnění jedné nebo více povinností podle tohoto nařízení, mohou členské státy stanovit, aby odpovědnost za plnění těchto povinností byla svěřena jednomu nebo několika různým konkrétním provozovatelům přenosových soustav.“

15

Podle čl. 21 odst. 1 bodu 1 Zakona za Energetikata (zákon o energii, dále jen „ZE“) KEVR uděluje licence k přenosu elektrické energie.

16

Podle čl. 21 odst. 1 bodu 27 ZE KEVR certifikuje provozovatele přenosových soustav, pokud jde o dodržování požadavků nezávislosti, dohlíží nad tím, zda tyto požadavky dodržují, a zasílá Evropské komisi příslušná oznámení.

17

Podle čl. 39 odst. 1 bodu 2 ZE lze činnost spočívající v přenosu elektrické energie provádět pouze na základě licence.

18

Podle čl. 43 odst. 1 bodu 1 ZE se v tuzemsku k přenosu elektrické energie uděluje pouze jedna licence.

19

V osmé kapitole „a“ ZE jsou upravena pravidla certifikace provozovatelů přenosových soustav a pravidla týkající se investic.

20

Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že společnost BEB dne 27. prosince 2013 podala KEVR žádost o udělení licence k „přenosu elektrické energie, ke koordinaci bilanční skupiny a k činnosti nezávislého provozovatele přenosové soustavy“.

21

Vzhledem k tomu, že o této žádosti bylo rozhodnuto implicitním zamítavým rozhodnutím, společnost BEB podala dne 24. dubna 2014 u Varchoveného administrativného sadu (Nejvyšší správní soud, Bulharsko) žalobu znějící na zrušení tohoto rozhodnutí.

22

Rozsudkem ze dne 9. června 2015 Varchoven administrativen sad (Nejvyšší správní soud) uvedené rozhodnutí zrušil, jelikož nebylo v souladu s požadavky odůvodnění.

23

KEVR na základě tohoto rozsudku rozhodnutím ze dne 6. října 2015 žádost podanou společností BEB dne 27. prosince 2013 v plném rozsahu odmítla jako nepřípustnou.

24

KEVR v podstatě konstatovala, že podle čl. 43 odst. 1 bodu 1 ZE lze k přenosu elektrické energie udělit v Bulharsku pouze jednu licenci. Rozhodnutím ze dne 18. prosince 2013 přitom KEVR takovou licenci udělila společnosti Elektroenergien sistemen operator EAD (dále jen „společnost ESO“) na dobu 35 let. Co se týče činnosti spočívající v koordinaci bilanční skupiny, KEVR zdůraznila, že předpokladem práv a povinností souvisejících s touto činností je přenos elektrické energie. Pokud jde nakonec o činnost nezávislého provozovatele přenosové soustavy, KEVR poznamenala, že pro účely této činnosti lze certifikovat a určit pouze provozovatele přenosové soustavy, v daném případě společnost ESO.

25

Společnost BEB podala proti rozhodnutí KEVR ze dne 6. října 2015 žalobu u předkládajícího soudu.

26

Předkládající soud se v podstatě táže na to, zda jsou v Bulharsku respektovány některé podmínky stanovené v čl. 9 odst. 1 směrnice 2009/72 a zda je omezení počtu držitelů licence k přenosu elektřiny na daném území slučitelné s cílem Evropské unie, kterým je rozvoj konkurenceschopného evropského trhu s energií.

27

Za těchto podmínek se předkládající soud rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

28

V rámci první až třetí a páté předběžné otázky, které je třeba posoudit společně, předkládající soud v podstatě žádá o výklad čl. 9 odst. 1 písm. b) až d) směrnice 2009/72 ve spojení s bodem 12 odůvodnění této směrnice.

29

Z předkládacího rozhodnutí plyne, že tyto otázky v podstatě vycházejí z pochyb předkládajícího soudu o tom, zda byly certifikace a určení společnosti ESO jakožto nezávislého provozovatele přenosové soustavy v Bulharsku v souladu s požadavky stanovenými ve zmíněných ustanoveních.

30

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora je v rámci spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy stanovené článkem 267 SFEU věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, aby s ohledem na konkrétní okolnosti věci posoudil jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání svého rozsudku, tak relevanci otázek, které Soudnímu dvoru klade. Jestliže se položené otázky týkají výkladu unijního práva, je tudíž Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout (rozsudek ze dne 22. září 2016, Microsoft Mobile Sales International a další, C‑110/15, EU:C:2016:717, bod 18).

31

Domněnka relevance, která se váže k předběžným otázkám položeným vnitrostátními soudy, může být vyvrácena jen výjimečně, pokud je zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také pokud Soudní dvůr nedisponuje skutkovými a právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny (rozsudek ze dne 17. prosince 2015, Tall, C‑239/14, EU:C:2015:824, bod 34). Cílem žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce totiž není dosáhnout zformulování konzultativního stanoviska k obecným nebo hypotetickým otázkám, nýbrž je vedena skutečnou potřebou účinně vyřešit spor týkající se unijního práva (rozsudek ze dne 10. listopadu 2016, Private Equity Insurance Group, C‑156/15, EU:C:2016:851, bod 56).

32

Z informací, které má Soudní dvůr k dispozici, včetně odpovědi předkládajícího soudu na žádost Soudního dvora o informace, v projednávaném případě jednoznačně vyplývá, že za účelem oddělení provozu přenosové soustavy a výroby a dodávek elektřiny byl v Bulharsku zřízen nezávislý provozovatel přenosové soustavy.

33

Právo členských států rozhodnout se pro zřízení takového nezávislého provozovatele přenosové soustavy je stanoveno v čl. 9 odst. 8 písm. b) směrnice 2009/72. Podle tohoto ustanovení platí, že pokud ke dni 3. září 2009 patří příslušná přenosová soustava vertikálně integrovanému podniku, může se členský stát rozhodnout nepoužít čl. 9 odst. 1 této směrnice týkající se oddělení vlastnictví. V důsledku takové volby má dotčený členský stát povinnost splnit požadavky stanovené v kapitole V uvedené směrnice, která obsahuje články 17 až 23 týkající se nezávislého provozovatele přenosové soustavy.

34

S ohledem na pochybnosti předkládajícího soudu o nezávislosti společnosti ESO je třeba uvést, že z bodů 16, 17 a 19 odůvodnění směrnice 2009/72 a z čl. 47 odst. 3 této směrnice vyplývá, že požadavky na oddělení podle kapitoly V této směrnice mají zajistit plnou a skutečnou nezávislost provozovatelů přenosové soustavy na výrobě a dodávkách.

35

Při certifikaci a určení společnosti ESO jako nezávislého provozovatele přenosové soustavy v Bulharsku tudíž v projednávaném případě musely být dodrženy požadavky stanovené v článcích 17 až 23 směrnice 2009/72, a nikoliv požadavky uvedené v čl. 9 odst. 1 písm. b) až d) této směrnice.

36

Za těchto podmínek je zjevné, že otázky položené Soudnímu dvoru, které souvisejí s výkladem čl. 9 odst. 1 písm. b) až d) směrnice 2009/72 ve spojení s bodem 12 odůvodnění této směrnice, jsou pro řešení sporu v původním řízení irelevantní.

37

Z výše uvedeného vyplývá, že první až třetí a pátá předběžná otázka jsou nepřípustné.

38

Předkládající soud se v rámci čtvrté předběžné otázky táže, zda směrnice 2009/72, nařízení č. 714/2009, nařízení č. 1227/2011 a nařízení 2015/1222 umožňují členskému státu omezit počet držitelů licence k přenosu elektřiny na daném území.

39

V odpovědi na žádost Soudního dvora o informace předkládající soud upřesnil, že se tato otázka konkrétně týká článků 9, 10, 13 a 14 směrnice 2009/72, článku 3 nařízení č. 714/2009, čl. 2 bodu 3 nařízení č. 1227/2011 ve spojení s bodem 3 odůvodnění tohoto nařízení a čl. 1 odst. 3 nařízení 2015/1222.

40

Co se předně týče článků 13 a 14 směrnice 2009/72, tato ustanovení se týkají situace, kdy příslušná přenosová soustava patřila ke dni 3. září 2009 vertikálně integrovanému podniku a dotčený členský stát se rozhodl, že na základě čl. 9 odst. 8 písm. a) této směrnice určí nezávislého provozovatele soustavy.

41

Jak přitom vyplývá z bodů 32 a 33 tohoto rozsudku, k oddělení provozu přenosové soustavy a výroby a dodávek elektřiny došlo v Bulharsku tím způsobem, že byl zvolen alternativní způsob upravený v čl. 9 odst. 8 písm. b) směrnice 2009/72 spočívající ve zřízení nezávislého provozovatele přenosové soustavy.

42

Pokud jde o čl. 2 bod 3 nařízení č. 1227/2011 ve spojení s bodem 3 odůvodnění tohoto nařízení, uvedené ustanovení definuje „snahu manipulovat s trhem“; z informací uvedených v předkládacím rozhodnutí ovšem nelze dovodit, že by předkládající soud v rámci věci v původním řízení řešil takový případ.

43

Pokud jde dále o články 9 a 10 směrnice 2009/72, jakož i článek 3 nařízení č. 714/2009, je třeba poznamenat, že tato ustanovení, která se týkají oddělení vlastnictví přenosových soustav od provozovatelů přenosové soustavy, jakož i certifikace a určení těchto provozovatelů, neobsahují žádné pravidlo týkající se udělování licencí k přenosu elektřiny na území členských států.

44

Je pravda, že s ohledem na úvahy uvedené v bodě 24 tohoto rozsudku vše nasvědčuje tomu, že podle předmětného bulharského právního předpisu lze v Bulharsku jako provozovatele přenosové soustavy certifikovat a určit pouze toho, kdo je držitelem jediné licence k přenosu elektřiny.

45

V tomto ohledu je třeba uvést, že čl. 10 odst. 2 směrnice 2009/72 stanoví, že členské státy schválí a určí jako provozovatele přenosové soustavy podniky, které vlastní přenosovou soustavu a byly certifikovány národním regulačním orgánem jako podniky splňující požadavky článku 9 této směrnice.

46

Jak totiž vyplývá z bodu 11 odůvodnění uvedené směrnice, oddělení vlastnictví vyžaduje, aby byl vlastník sítě určen jako provozovatel soustavy a aby byl nezávislý na veškerých zájmech v oblasti dodávek a výroby.

47

V projednávaném případě ovšem z informací poskytnutých Soudnímu dvoru vyplývá, že v Bulharsku existuje pouze jedna přenosová soustava a že se tato soustava, která ke dni 3. září 2009 patřila vertikálně integrovanému podniku Nacionalna električeska kompanija, následně stala vlastnictvím společnosti ESO.

48

S ohledem na informace, které má Soudní dvůr k dispozici, tedy nic nenasvědčuje tomu, že žádost společnosti BEB dotčená ve věci v původním řízení spadá do působnosti čl. 10 odst. 2 směrnice 2009/72 týkajícího se certifikace a určení podniků, které vlastní přenosovou soustavu, za provozovatele přenosové soustavy.

49

Co se týče čl. 1 odst. 3 nařízení 2015/1222, v tomto ustanovení je pouze v obecné rovině poukázáno na případ, kdy v členském státě působí několik provozovatelů přenosové soustavy.

50

S ohledem na výše uvedené je třeba na čtvrtou předběžnou otázku odpovědět tak, že články 9, 10, 13 a 14 směrnice 2009/72, článek 3 nařízení č. 714/2009, čl. 2 bod 3 nařízení č. 1227/2011 ve spojení s bodem 3 odůvodnění tohoto nařízení, ani čl. 1 odst. 3 nařízení 2015/1222 za takových okolností, jako jsou okolnosti věci v původním řízení, nebrání vnitrostátnímu právnímu předpisu, který omezuje počet držitelů licence k přenosu elektřiny na daném území.

51

Podstatou šesté předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda právní předpis členského státu, podle kterého se k přenosu elektřiny v tuzemsku uděluje pouze jedna licence, omezuje hospodářskou soutěž ve smyslu článků 101 a 102 SFEU.

52

I když je v tomto ohledu pravda, že se články 101 a 102 SFEU týkají pouze jednání podniků a nevztahují se na právní či správní předpisy vydané členskými státy, nic to nemění na skutečnosti, že tyto články ve spojení s čl. 4 odst. 3 SEU, který zavádí povinnost spolupráce, ukládají členským státům, aby nepřijímaly nebo nezachovávaly v platnosti opatření – byť by se jednalo o právní či správní předpisy – která mohou zmařit užitečný účinek pravidel hospodářské soutěže uplatnitelných na podniky (rozsudek ze dne 8. prosince 2016, Eurosaneamientos a další, C‑532/15 a C‑538/15, EU:C:2016:932, bod 34).

53

Nadto je třeba konstatovat, že článek 101 SFEU a čl. 4 odst. 3 SEU jsou porušeny, jestliže členský stát nařídí nebo podpoří uzavírání kartelových dohod v rozporu s článkem 101 SFEU nebo posílí účinky takových dohod anebo zbaví vlastní právní úpravu jejího státního charakteru tím, že přenese odpovědnost za přijetí intervenčních rozhodnutí hospodářského významu na soukromé hospodářské subjekty (rozsudek ze dne 8. prosince 2016, Eurosaneamientos a další, C‑532/15 a C‑538/15, EU:C:2016:932, bod 35).

54

Z judikatury Soudního dvora kromě toho vyplývá, že členský stát porušuje zákazy stanovené článkem 102 SFEU a čl. 106 odst. 1 SFEU, pokud je podnik, jemuž tento stát přiznává zvláštní nebo výlučná práva, doveden v důsledku pouhého výkonu přiznaných práv ke zneužití svého dominantního postavení nebo mohou-li tato práva vytvářet situaci, ve které je tento podnik doveden ke zneužití dominantního postavení. Pouhá skutečnost vytvoření dominantního postavení přiznáním zvláštních nebo výlučných práv ve smyslu čl. 106 odst. 1 SFEU naproti tomu jako taková s článkem 102 SFEU neslučitelná není (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. července 2015, Gullotta a Farmacia di Gullotta Davide & C., C‑497/12, EU:C:2015:436, bod 23).

55

V souladu s judikaturou Soudního dvora, podle níž platí, že je na Soudním dvoru, aby případně přeformuloval otázky, které jsou mu položeny, aby poskytl vnitrostátnímu soudu užitečnou odpověď, která mu umožní rozhodnout o sporu, jenž mu byl předložen (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. září 2013, Konstantinides, C‑475/11, EU:C:2013:542, bod 42), je třeba v této souvislosti vykládat šestou předběžnou otázku v tom smyslu, že se týká článků 101 a 102 SFEU ve spojení s čl. 4 odst. 3 SEU a čl. 106 odst. 1 SFEU.

56

Potřeba dospět k výkladu unijního práva, který by byl užitečný pro vnitrostátní soud, ovšem vyžaduje, aby tento soud vymezil skutkový a právní rámec, ze kterého vychází otázky, které pokládá, nebo aby alespoň vysvětlil skutkové předpoklady, na kterých jsou tyto otázky založeny (rozsudek ze dne 5. prosince 2013, Zentralbetriebsrat der gemeinnützigen Salzburger Landeskliniken, C‑514/12, EU:C:2013:799, bod 17). V rámci řízení upraveného v článku 267 SFEU je totiž Soudní dvůr oprávněn rozhodovat o výkladu unijních předpisů pouze na základě skutečností, které mu sdělil vnitrostátní soud (rozsudek ze dne 5. prosince 2013, Nordecon a Ramboll Eesti, C‑561/12, EU:C:2013:793, bod 28).

57

Tento požadavek upřesnění platí podle judikatury Soudního dvora především v oblasti hospodářské soutěže, jež se vyznačuje komplexními skutkovými a právními situacemi (usnesení ze dne 16. července 2015, Striani a další, C‑299/15, nezveřejněné, EU:C:2015:519, bod 25).

58

Je třeba zdůraznit, že informace poskytnuté v předkládacích rozhodnutích nemají pouze umožnit Soudnímu dvoru, aby podal užitečné odpovědi, ale mají rovněž poskytnout vládám členských států, jakož i ostatním zúčastněným možnost předložit svá vyjádření v souladu s článkem 23 statutu Soudního dvora Evropské unie (rozsudek ze dne 27. listopadu 2012, Pringle, C‑370/12, EU:C:2012:756, bod 85).

59

Požadavky na obsah žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce jsou výslovně uvedeny v článku 94 jednacího řádu Soudního dvora, který má předkládající soud v rámci spolupráce zavedené článkem 267 SFEU znát a který je povinen náležitě dodržovat (rozsudek ze dne 5. července 2016, Ogňanov, C‑614/14, EU:C:2016:514, bod 19).

60

V projednávaném případě je přitom třeba konstatovat, že v předkládacím rozhodnutí, ve kterém je v podstatě poukázáno pouze na potřebu rozvoje konkurenceschopného evropského trhu s energií, není nikterak vysvětleno, proč má předkládající soud za to, že právní předpis dotčený ve věci v původním řízení může porušovat články 101 a 102 SFEU ve spojení s čl. 4 odst. 3 SEU a čl. 106 odst. 1 SFEU.

61

Vzhledem k tomu, že za těchto podmínek Soudní dvůr nemá k dispozici poznatky nezbytné pro užitečnou odpověď na šestou otázku, je třeba konstatovat, že je tato otázka nepřípustná.

62

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto:

Články 9, 10, 13 a 14 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/72/ES ze dne 13. července 2009 o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou a o zrušení směrnice 2003/54/ES, článek 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 714/2009 ze dne 13. července 2009 o podmínkách přístupu do sítě pro přeshraniční obchod s elektřinou a o zrušení nařízení (ES) č. 1228/2003, čl. 2 bod 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1227/2011 ze dne 25. října 2011 o integritě a transparentnosti velkoobchodního trhu s energií ve spojení s bodem 3 odůvodnění tohoto nařízení, ani čl. 1 odst. 3 nařízení Komise (EU) 2015/1222 ze dne 24. července 2015, kterým se stanoví rámcový pokyn pro přidělování kapacity a řízení přetížení, za takových okolností, jako jsou okolnosti věci v původním řízení, nebrání vnitrostátnímu právnímu předpisu, který omezuje počet držitelů licence k přenosu elektřiny na daném území.