–

za X A. B. Bongersem, belastingadviseur,

–

za nizozemskou vládu M. Bulterman a M. Noort, jako zmocněnkyněmi,

–

za belgickou vládu M. Jacobs a L. Van den Broeck, jako zmocněnkyněmi,

–

za českou vládu M. Smolkem a J. Vláčilem, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi D. Martinem a M. van Beekem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 13 odst. 2 písm. a) a čl. 14 odst. 2 písm. b) bodu i) nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství, ve znění změněném a aktualizovaném nařízením Rady (ES) č. 118/97 ze dne 2. prosince 1996 (Úř. věst. 1997, L 28, s. 1; Zvl. vyd. 05/01 s. 222), ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 592/2008 ze dne 17. června 2008 (Úř. věst. 2008, L 177, s. 1) (dále jen „nařízení č. 1408/71“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi X a Staatssecretaris van Financiën (ministerstvo financí, Nizozemsko) ve věci výměru daně z příjmu a příspěvků na sociální zabezpečení.

3

Článek 13 nařízení č. 1408/71 stanoví:

„1.   S výhradou článků 14c a 14f podléhají osoby, na které se vztahuje toto nařízení, pouze právním předpisům jediného státu. Tyto právní předpisy se určují v souladu s touto hlavou.

2.   S výhradou článků 14 až 17:

[…]“

4

Článek 14 tohoto nařízení stanoví:

„Pravidlo uvedené v čl. 13 odst. 2 písm. a) se použije s výhradou těchto výjimek a zvláštností:

[…]

5

Článek 14a odst. 2 uvedeného nařízení zní takto:

„Osoba obvykle samostatně výdělečně činná na území dvou nebo více členských států podléhá právním předpisům členského státu, na jehož území má bydliště, vykonává-li nějakou část své činnosti na jeho území. […]“

6

V roce 2009 X, který je nizozemským státním příslušníkem s bydlištěm v Belgii, pracoval 1872 hodin pro zaměstnavatele se sídlem v Nizozemsku jako manažer pro styk se zákazníky a manažer telekomunikačních kontaktů.

7

Z těchto 1872 pracovních hodin odpracoval 121 hodin v Belgii, což představuje přibližně 6,5 % celkového počtu hodin, které odpracoval v uvedeném roce. Z těchto 121 hodin připadlo 17 hodin na návštěvy u zákazníků a 104 hodin na práci z domova. Tyto činnosti nebyly vykonávány podle pevně daného modelu a pracovní smlouva neobsahovala žádné ujednání o výkonu práce v Belgii.

8

Ostatní činnosti, které X vykonával pro svého zaměstnavatele v roce 2009 v rozsahu 1751 hodin, byly vykonány v Nizozemsku, a to jak v kancelářích podniku, tak ve formě návštěv u potenciálních zákazníků.

9

Předmětem sporu mezi X a ministerstvem financí je výpočet daně z příjmu a příspěvků na sociální zabezpečení vyměřených za rok 2009.

10

Gerechtshof ’s-Hertogenbosch (odvolací soud v ’s-Hertogenbosch, Nizozemsko) v řízení o opravném prostředku proti rozsudku Rechtbank Zeeland-West-Brabant (soud v Zeeland-West-Brabant, Nizozemsko) rozhodl, že práce, kterou X vykonával v Belgii v roce 2009, byla pouze příležitostná. Na základě toho dospěl k závěru, že tato práce neměla být zohledněna pro účely určení použitelných právních předpisů v oblasti sociálního zabezpečení a že se v souladu s čl. 13 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1408/71 měly pro hospodářský rok 2009 použít výlučně nizozemské právní předpisy.

11

X podal proti tomuto rozhodnutí kasační opravný prostředek k předkládajícímu soudu.

12

V tomto kontextu se Hoge Raad der Nederlanden (Nejvyšší soud Nizozemska) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Podle jakého kritéria nebo kritérií je třeba posoudit otázku, které právní předpisy označuje nařízení č. 1408/71 za rozhodné právo v případě pracovníka, který má bydliště v Belgii, z valné části vykonává pracovní činnost pro nizozemského zaměstnavatele na území Nizozemského království a kromě toho vykonává 6,5 % z celkové činnosti v dotčeném roce v Belgii (z domova a u zákazníků), a nelze přitom vycházet z existence pevně daného modelu a s jeho zaměstnavatelem nebyly uzavřeny dohody upravující výkon těchto činností v Belgii?“

13

Podstatou předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 14 odst. 2 písm. b) bod i) nařízení č. 1408/71 musí být vykládán v tom smyslu, že taková osoba, jako je osoba dotčená v původním řízení, která je zaměstnána u zaměstnavatele usazeného na území jednoho členského státu a má bydliště v jiném členském státě, na jehož území vykonávala v uplynulém roce část této závislé činnosti v rozsahu 6,5 % svých pracovních hodin, aniž se na tom se svým zaměstnavatelem předtím dohodla, musí být považována za obvykle zaměstnanou na území dvou členských států ve smyslu tohoto ustanovení.

14

V tomto ohledu je třeba připomenout, že ustanovení hlavy II nařízení č. 1408/71, mezi něž patří čl. 14 odst. 2, představují podle ustálené judikatury Soudního dvora úplný a jednotný systém kolizních norem, jejichž cílem je zajistit, aby pracovníci pohybující se v rámci Evropské unie podléhali systému sociálního zabezpečení pouze jednoho členského státu, aby se zamezilo souběhu použitelných vnitrostátních právních předpisů a složitostem, které by z toho mohly vyplývat (rozsudek ze dne 4. října 2012, Format Urządzenia i Montaże Przemysłowe, C‑115/11, EU:C:2012:606, bod 29 a citovaná judikatura).

15

Za tímto účelem čl. 13 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1408/71 zakotvuje zásadu, že osoba zaměstnaná na území jednoho členského státu podléhá právním předpisům uvedeného státu, i když má bydliště na území jiného členského státu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. října 2012, Format Urządzenia i Montaże Przemysłowe, C‑115/11, EU:C:2012:606, bod 30).

16

Tato zásada však platí „[s] výhradou článků 14 až 17“ nařízení č. 1408/71. V některých zvláštních případech by totiž prosté použití obecného pravidla stanoveného v čl. 13 odst. 2 písm. a) tohoto nařízení nemohlo zamezit administrativním komplikacím – jak na straně zaměstnance, tak na straně zaměstnavatele i orgánů sociálního zabezpečení – jež by mohly ztěžovat volný pohyb osob spadajících do působnosti uvedeného nařízení, ale mohlo by naopak takové komplikace vyvolat (rozsudek ze dne 4. října 2012, Format Urządzenia i Montaże Przemysłowe, C‑115/11, EU:C:2012:606, bod 31).

17

Článek 14 odst. 2 písm. b) bod i) nařízení č. 1408/71 stanoví, že osoba obvykle zaměstnaná na území dvou nebo více členských států podléhá právním předpisům členského státu, na jehož území má bydliště, vykonává-li nějakou část své činnosti na jeho území.

18

Z tohoto ustanovení, které je výjimkou z obecného pravidla vazby na členský stát zaměstnání, vyplývá, že jeho použití podléhá podmínce, že je dotyčná osoba obvykle zaměstnána na území dvou nebo více členských států.

19

Takový požadavek přitom předpokládá, že dotyčná osoba obvykle vykonává podstatné činnosti na území dvou nebo více členských států (obdobně viz rozsudek ze dne 30. března 2000, Banks a další, C‑178/97, EU:C:2000:169, bod 25).

20

V této souvislosti nelze okolnost, že dotyčná osoba vykonává činnosti na území určitého členského státu jen příležitostně, zohlednit pro účely použití čl. 14 odst. 2 písm. b) bodu i) nařízení č. 1408/71.

21

Za účelem posouzení, zda je třeba osobu považovat za obvykle zaměstnanou na území dvou nebo více členských států, nebo zda se naopak jedná o činnost, která je jen příležitostně rozdělena mezi území více členských států, je třeba zohlednit zejména délku dob pracovní činnosti a povahu zaměstnání, jak je vymezují smluvní dokumenty, jakož i případně reálný charakter vykonávané činnosti (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 12. července 1973, Hakenberg, 13/73, EU:C:1973:92, bod 20, jakož i ze dne 4. října 2012, Format Urządzenia i Montaże Przemysłowe, C‑115/11, EU:C:2012:606, bod 44).

22

Pokud jde o posouzení obvyklé a podstatné povahy činnosti vykonávané na území dvou nebo více členských států, je třeba poukázat na to, že Soudní dvůr v rozsudku ze dne 16. února 1995, Calle Grenzshop Andresen (C‑425/93, EU:C:1995:37) rozhodl, že na situaci pracovníka, který má bydliště v jednom členském státě a je zaměstnán podnikem se sídlem v jiném členském státě, který v rámci tohoto pracovního poměru pravidelně v rozsahu deseti hodin týdně vykonává částečně činnost v členském státě svého bydliště, se vztahuje čl. 14 odst. 2 písm. b) bod i) nařízení č. 1408/71.

23

Soudní dvůr rovněž rozhodl, že osoba, která vykonává přibližně polovinu samostatné výdělečné činnosti na území členského státu svého bydliště a polovinu na území jiného členského státu, musí být považována za osobu obvykle vykonávající samostatně výdělečnou činnost na území dvou členských států ve smyslu článku 14a nařízení č. 1408/71 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. října 1993, Zinnecker, C‑121/92, EU:C:1993:840, body 15 až 18).

24

V projednávaném případě z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že pracovní smlouva dotčená v původním řízení neobsahuje ujednání o tom, že by X vykonával práci na území členského státu svého bydliště. Mimoto z celkového počtu hodin, které dotyčná osoba odpracovala v dotčeném roce, odpracovala dotyčná osoba pouze přibližně 6,5 % v tomto členském státě, a to především v místě svého bydliště.

25

Za takových okolností nelze mít za to, že taková osoba, jako je osoba dotčená v původním řízení, obvykle vykonává podstatné činnosti na území členského státu svého bydliště.

26

Toto konstatování je v souladu se systémem kolizních norem, který upravují ustanovení obsažená v hlavě II nařízení č. 1408/71.

27

Jak totiž vyplývá z čl. 13 odst. 2 písm. a) tohoto nařízení, od obecného pravidla vazby na členský stát zaměstnání je třeba se odchýlit jen ve zvláštních situacích, ze kterých vyplývá, že jiná vazba je vhodnější.

28

Připustit, že by skutečnost, že určitá osoba z celkového počtu hodin odpracovaných v jednom roce pro zaměstnavatele usazeného na území jednoho členského státu odpracovala pouze 6,5 % na území jiného členského státu, jenž je státem jejího bydliště, aniž by se na tom s uvedeným zaměstnavatelem předtím dohodla, mohla odůvodnit použití čl. 14 odst. 2 nařízení č. 1408/71, by přitom popřelo to, že vazba na členský stát bydliště má povahu odchylky, a vedlo by ke vzniku rizika obcházení kolizních norem uvedených v hlavě II tohoto nařízení, jak podotkl generální advokát v bodě 29 svého stanoviska.

29

S ohledem na výše uvedené je třeba na položenou otázku odpovědět, že čl. 14 odst. 2 písm. b) bod i) nařízení č. 1408/71 musí být vykládán v tom smyslu, že taková osoba, jako je osoba dotčená v původním řízení, která je zaměstnána u zaměstnavatele usazeného na území jednoho členského státu a má bydliště v jiném členském státě, na jehož území vykonávala v uplynulém roce část této závislé činnosti v rozsahu 6,5 % svých pracovních hodin, aniž se na tom se svým zaměstnavatelem předtím dohodla, nesmí být považována za osobu obvykle zaměstnanou na území dvou členských států ve smyslu tohoto ustanovení.

30

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto:

Článek 14 odst. 2 písm. b) bod i) nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství, ve znění změněném a aktualizovaném nařízením Rady (ES) č. 118/97 ze dne 2. prosince 1996, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 592/2008 ze dne 17. června 2008, musí být vykládán v tom smyslu, že taková osoba, jako je osoba dotčená v původním řízení, která je zaměstnána u zaměstnavatele usazeného na území jednoho členského státu a má bydliště v jiném členském státě, na jehož území vykonávala v uplynulém roce část této závislé činnosti v rozsahu 6,5 % svých pracovních hodin, aniž se na tom se svým zaměstnavatelem předtím dohodla, nesmí být považována za osobu obvykle zaměstnanou na území dvou členských států ve smyslu tohoto ustanovení.