—

za Wortmann KG Internationale Schuhproduktionen D. Ehlem, Rechtsanwalt, A. Willemsem, avocat, a S. De Knopem, advocaat,

—

za Hauptzollamt Bielefeld původně K. Grevenem, jako zmocněncem, a nakonec K. Grevenem a S. Holtmann, jako zmocněnci,

—

za německou vládu J. Möllerem a T. Henzem, jako zmocněnci,

—

za italskou vládu A. Collabolletta a G. Palmieri, jako zmocněnkyněmi,

—

za Radu Evropské unie M. Balta a J.-P. Hixem, jako zmocněnci,

—

za Evropskou komisi L. Grønfeldt a T. Maxian Ruschem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 241 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství (Úř. věst. 1992, L 302, s. 1; Zvl. vyd. 02/10 s. 239, dále jen „celní kodex“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností Wortmann KG Internationale Schuhproduktionen (dále jen „Wortmann“) a Hauptzollamt Bielefeld (Hlavní celní úřad v Bielefeldu, Německo) ve věci zaplacení úroků v případě vrácení antidumpingového cla zaplaceného společností Wortmann podle nařízení Rady (ES) č. 1472/2006 ze dne 5. října 2006, o uložení konečného antidumpingového cla z dovozu některé obuvi se svrškem z usně pocházející z Čínské lidové republiky a Vietnamu a o konečném výběru uloženého prozatímního cla (Úř. věst. 2006, L 275, s. 1), částečně zrušeného rozsudkem ze dne 2. února 2012, Brosmann Footwear (HK) a další v. Rada (C‑249/10 P, EU:C:2012:53).

3

Článek 4 celního kodexu stanoví:

„Pro účely tohoto kodexu se

[…]

[…]“

4

V článku 232 celního kodexu se uvádí:

„1.   Nebyla-li částka cla zaplacena ve stanovené lhůtě,

[…]

[…]“

5

Článek 236 celního kodexu stanoví:

„1.   Dovozní nebo vývozní clo se vrátí, jestliže se zjistí, že v době, kdy bylo zaplaceno, nebyla jeho částka dlužná ze zákona nebo že byla zaúčtována v rozporu s čl. 220 odst. 2.

[…]

2.   Dovozní nebo vývozní clo se vrátí nebo promine na základě žádosti podané u příslušného celního úřadu ve lhůtě tří let ode dne, kdy byla částka cla dlužníkovi sdělena.

Tato lhůta se prodlouží, jestliže zúčastněná osoba prokáže, že nemohla podat žádost ve stanovené lhůtě z důvodu nepředvídatelných okolností nebo vyšší moci.

Celní orgány vrátí nebo prominou clo z úřední povinnosti, pokud samy v této lhůtě zjistí, že nastala některá ze skutečností uvedených v odst. 1 prvním a druhém pododstavci.“

6

Článek 241 celního kodexu stanoví:

Pokud celní orgány vrátí dovozní nebo vývozní clo nebo úvěrový úrok či úrok z prodlení vybraný při zaplacení cla, nejsou povinny platit úroky. Úrok však musí být zaplacen, jestliže

Výše úroku se vypočte tak, aby se rovnala výši, která by byla za tímto účelem požadována na národním peněžním nebo finančním trhu.“

7

Článek 1 nařízení č. 1472/2006 stanoví:

„1.   Ukládá se konečné antidumpingové clo z dovozu některé obuvi se svrškem z usně nebo z kompozitní usně, kromě sportovní obuvi, obuvi, která se vyrábí speciální technologií, pantoflí a ostatní domácí obuvi a obuvi s ochrannou špičkou, pocházející z Čínské lidové republiky a Vietnamu kódů [kombinované nomenklatury]:

[…]

4.   Není-li stanoveno jinak, použijí se platné celní předpisy.“

8

Ustanovení § 1 Abgabenordnung (daňový řád), ve znění účinném v rozhodné době z hlediska skutkového stavu v původním řízení (dále jen „daňový řád“), stanoví:

„(1)   Tento zákon platí pro všechny daně, včetně vrácení daní, jež jsou upraveny spolkovým právem nebo právem Evropské unie, pokud je spravují spolkové finanční orgány nebo finanční orgány spolkových zemí. Tento zákon se použije pouze tehdy, nestanoví-li právo Evropské unie jinak.

[…]

(3)   Na vedlejší daňová plnění se ustanovení tohoto zákona použijí obdobně, nestanoví-li právo Evropské unie jinak. […]“

9

Ustanovení § 3 odst. 3 a 4 daňového řádu znějí:

„(3)   Dovozní a vývozní cla ve smyslu čl. 4 bodů 10 a 11 celního kodexu se považují daně ve smyslu tohoto zákona.

(4)   Vedlejší daňová plnění jsou […] úroky (§ 233 až § 237), […] jakož i úroky ve smyslu celního kodexu […].“

10

V ustanovení § 37 daňového řádu se stanoví:

„(1)   Dlužné daňové pohledávky představují […] [mimo jiné] nárok na vrácení daně ve smyslu odstavce 2 […].

(2)   Byla-li daň […] zaplacena nebo vrácena bez právního důvodu, má osoba, na jejíž účet se platba uskutečnila, vůči příjemci plnění nárok na vrácení zaplacené nebo vrácené částky. […]“

11

Ustanovení § 233 daňového řádu zní:

„Dlužné daňové pohledávky (§ 37) se úročí pouze tehdy, stanoví-li tak zákon. […]“

12

Podle § 236 odst. 1 daňového řádu platí:

„Pokud se daň stanovená pravomocným soudním rozhodnutím nebo na základě takového rozhodnutí sníží nebo je přiznáno vrácení daně, úročí se částka, jež má být vrácena, s výhradou odstavce 3, ode dne zahájení soudního řízení do dne vyplacení. […]“

13

V letech 2006 až 2012 propustila společnost Wortmann do volného oběhu na území Evropské unie svým jménem obuv se svrškem z usně pocházející z Číny a Vietnamu a vyrobenou společnostmi Brosmann Footwear (HK) Ltd. (dále jen „Brosmann“) a Seasonable Footwear (Zhongshan) Ltd. (dále jen „Seasonable“). Vzhledem k tomu, že tato obuv spadala pod některý z kódů kombinované nomenklatury uvedených v čl. 1 odst. 1 nařízení č. 1472/2006, vyměřil Hlavní celní úřad v Bielefeldu společnosti Wortmann podle téhož nařízení antidumpingové clo.

14

Dne 22. července 2010 požádala společnost Wortmann Hlavní celní úřad v Bielefeldu o vrácení zaplaceného antidumpingového cla za období od června 2007 do června 2010. Dne 14. února 2011 podala novou žádost o vrácení antidumpingového cla zaplaceného do 31. prosince 2010. Konečně dne 7. května 2012 požádala o vrácení antidumpingového cla, tentokrát cla zaplaceného od roku 2006. Na podporu všech těchto žádostí odkazovala mimo jiné na věc, kterou projednával zprvu Tribunál Evropské unie a poté Soudní dvůr a ve které byl vydán rozsudek ze dne 2. února 2012, Brosmann Footwear (HK) a další v. Rada (C‑249/10 P, EU:C:2012:53).

15

Tímto rozsudkem Soudní dvůr částečně zrušil nařízení č. 1472/2006 mimo jiné v rozsahu, v němž se týkalo společností Brosmann a Seasonable. Důvodem tohoto zrušení byla skutečnost, že Evropská komise v rozporu s právem nepřezkoumala žádosti žalobkyň o přiznání postavení podniku působícího v tržním hospodářství, respektive podpůrně o individuální zacházení.

16

Dne 17. dubna 2013 proto Hlavní celní úřad v Bielefeldu rozhodl o vrácení antidumpingového cla společnosti Wortmann, a to ve výši 61895,49 eura za rok 2007 a 92870,62 eura za rok 2008.

17

Dopisem ze dne 29. listopadu 2013 požádala společnost Wortmann Hlavní celní úřad v Bielefeldu o zaplacení úroků z vrácených částek ve výši základní úrokové sazby navýšené o osm procentních bodů, a to od data zaplacení antidumpingových cel. Rozhodnutím ze dne 15. ledna 2014 Hlavní celní úřad v Bielefeldu tuto žádost zamítl. I stížnost, kterou společnost Wortmann podala proti tomuto rozhodnutí, týž úřad dne 17. září 2014 zamítl.

18

Společnost Wortmann podala k předkládajícímu soudu žalobu, kterou se domáhá toho, aby Hlavnímu celnímu úřadu v Bielefeldu byla uložena povinnost zaplatit jí úroky z vrácených částek.

19

Předkládající soud má za to, že rozhodnutí sporu v původním řízení závisí na tom, jak je třeba vykládat článek 241 celního kodexu. Článek 241 věta první celního kodexu vylučuje podle něj zaplacení úroků z vrácených částek společnosti Wortmann.

20

Vzhledem k tomu, že ve věci v původním řízení nejsou splněny podmínky stanovené v první odrážce článku 241 věty druhé celního kodexu, mohou podle druhé odrážky článku 241 věty druhé tohoto kodexu být základem pro žádost žalobkyně o zaplacení úroků jen vnitrostátní předpisy. V této souvislosti uvádí, že z § 37 odst. 2 věty první ve spojení s § 233 větou první daňového řádu vyplývá, že dlužné daňové pohledávky se úročí pouze tehdy, stanoví-li tak zákon. Jakožto právní základ nároku na zaplacení úroků připadá proto v německém právu v úvahu pouze § 236 daňového řádu. Nicméně vzhledem k tomu, že žalobkyně v původním řízení nepodala za účelem vrácení antidumpingového cla dříve zaplaceného Hlavnímu celnímu úřadu v Bielefeldu žalobu, toto ustanovení se ve věci v původním řízení nepoužije.

21

Předkládající soud má ovšem pochybnosti o slučitelnosti tohoto řešení s unijním právem. Připomíná judikaturu, podle které zásada ukládající členským státům povinnost vrátit částky daní vybrané v rozporu s unijními právními předpisy spolu s úroky vyplývá z těchto právních předpisů (rozsudek ze dne 18. dubna 2013, Irimie, C‑565/11, EU:C:2013:250, bod 22). Klade si proto otázku, zda „nepsané právo“ Unie nevyžaduje, aby za takových okolností, jaké nastaly ve věci v původním řízení, bylo vrácené dovozní clo úročeno. Podle předkládajícího soudu je přitom třeba vzít na zřetel především skutečnost, že se vnitrostátní předpisy upravující úročení, v daném případě § 233 a následující daňového řádu, uplatní obdobně pouze tehdy, nestanoví-li unijní právo jinak, jak plyne z § 1 odst. 3 věty první a třetí a z § 3 odst. 4 daňového řádu.

22

Za těchto podmínek se Finanzgericht Düsseldorf (Finanční soud v Düsseldorfu) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Je třeba článek 241 [celního kodexu] vykládat v tom smyslu, že vnitrostátní právo, na které odkazuje tento článek, musí s ohledem na zásadu efektivity zakotvenou v unijním právu stanovit úročení vrácených částek dovozního cla od okamžiku zaplacení tohoto cla až do výplaty vrácených částek i v případech, kdy nárok na vrácení nebyl uplatněn žalobou u vnitrostátního soudu?“

23

Podstatou předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda musí být článek 241 celního kodexu vykládán v tom smyslu, že vnitrostátní právo, na které tento článek odkazuje, musí stanovit povinné úročení částky vráceného dovozního cla za dobu od zaplacení tohoto cla do jeho vrácení.

24

V této souvislosti je třeba poznamenat, že čl. 241 věta první celního kodexu vskutku stanoví, že pokud celní orgány vrátí dovozní nebo vývozní clo nebo úvěrový úrok či úrok z prodlení vybraný při zaplacení cla, nejsou povinny platit úroky.

25

Z tohoto ustanovení jako takového ovšem v takové situaci, jaká nastala ve věci v původním řízení, nemůže vyplývat, že by vnitrostátní právní úprava mohla platně stanovit, že částka vráceného dovozního cla se za dobu od zaplacení tohoto cla do jeho vrácení neúročí.

26

Z historie vzniku článku 241 celního kodexu i z kontextu, do něhož toto ustanovení zapadá, totiž vyplývá, že na takové okolnosti, jaké nastaly ve věci v původním řízení, se toto ustanovení neuplatní.

27

Z analýzy historie vzniku, kterou provedl generální advokát v bodech 48 až 50 svého stanoviska, v této souvislosti plyne, že článek 241 celního kodexu se vztahuje na případy, kdy se poté, co celní orgán propustí dotčené zboží, zjistí, že prvotně vyměřené dovozní clo musí být sníženo, takže dovozní clo zaplacené hospodářským subjektem nebo jeho část musí být tomuto subjektu vrácena.

28

Vysvětlení, které Komise podala na jednání k historii vzniku ustanovení, jež je nyní článkem 241 celního kodexu, dokládá, že důvodem pro přijetí tohoto ustanovení byla skutečnost, že celní orgány kontrolují prohlášení ve většině případů teprve po propuštění zboží, takže možnost, že v důsledku takové kontroly bude vráceno již odvedené dovozní clo, je naprosto reálná.

29

Celní kodex navíc zavádí v otázce placení úroků určitou symetrii mezi situací hospodářských subjektů, jimž musí být přeplatek na dovozním clu vrácen v důsledku pochybení vyplývajících z rychlosti systému odbavování, které se často provádí bez prověření zboží před jeho propuštěním, na straně jedné a situací hospodářských subjektů, které v důsledku pochybení téže povahy musí naopak celním orgánům dovozní clo doplatit, na straně druhé.

30

Jestliže je totiž – jak plyne z rozsudku ze dne 31. března 2011, Aurubis Balgaria (C‑546/09, EU:C:2011:199, body 26 až 34) – v návaznosti na přepočítání výše cla na základě dodatečných informací nutné vybrat z titulu tohoto cla ještě určitou částku, lze podle čl. 232 odst. 1 písm. b) celního kodexu vyměřit úroky z prodlení z této částky pouze za období následující po lhůtě její splatnosti.

31

Naopak, jestliže po přepočítání výše cla má dotyčnému hospodářskému subjektu být dříve odvedené clo nebo jeho část vrácena, plynou podle článku 241 celního kodexu úroky teprve po uplynutí tříměsíční lhůty uvedené v tomto ustanovení, přičemž vnitrostátnímu zákonodárci je ponechána možnost stanovit úročení i za jiných okolností.

32

Z předkládacího rozhodnutí přitom vyplývá, že základem pro vrácení antidumpingového cla společnosti Wortmann není pochybení při výpočtu výše tohoto cla, které by společnost Wortmann odhalila poté, co příslušný celní orgán propustil zboží. Pravidlo stanovené v čl. 241 větě první celního kodexu tudíž nelze v takové situaci, jaká nastala v původním řízení, vykládat tak, že v zásadě vylučuje placení úroků.

33

Je nicméně nutné poznamenat, že předkládající soud sice po formální stránce omezil své otázky pouze na výklad článku 241 celního kodexu, avšak taková skutečnost Soudnímu dvoru nebrání, aby předkládajícímu soudu poskytl všechny prvky výkladu unijního práva, které mohou být užitečné pro rozhodnutí ve věci, která mu byla předložena, bez ohledu na to, zda je tento soud ve své otázce zmínil (obdobně viz rozsudek ze dne 29. října 2015, Nagy, C‑583/14, EU:C:2015:737, body 20 a 21 a citovaná judikatura).

34

V této souvislosti je třeba připomenout, že podle judikatury Soudního dvora přísluší vnitrostátním orgánům, aby ve svém právním řádu vyvodily důsledky ze zrušení nařízení o uložení antidumpingového cla nebo z prohlášení jeho neplatnosti, což by mělo za následek, že antidumpingová cla zaplacená na základě dotčeného nařízení již nebudou dlužná ze zákona ve smyslu čl. 236 odst. 1 celního kodexu a celní orgány budou podle tohoto ustanovení v zásadě povinny je vrátit, pokud jsou splněny podmínky, kterým takové vrácení podléhá, včetně podmínky stanovené v čl. 236 odst. 2 tohoto kodexu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 27. září 2007, Ikea Wholesale, C‑351/04, EU:C:2007:547, bod 67, jakož i ze dne 18. března 2010, Trubowest Handel a Makarov v. Rada a Komise, C‑419/08 P, EU:C:2010:147, bod 25).

35

V projednávané věci došlo k tomu, že příslušný německý celní orgán poté, co nařízení č. 1472/2006 bylo rozsudkem ze dne 2. února 2012, Brosmann Footwear (HK) a další v. Rada (C‑249/10 P, EU:C:2012:53), zrušeno v rozsahu, v němž se týkalo mimo jiné společností Brosmann a Seasonable, jejichž obuv Wortmann propustila do volného oběhu na území Unie, dospěl k závěru, že vybrané antidumpingové clo nebylo dlužné ze zákona ve smyslu čl. 236 odst. 1 prvního pododstavce celního kodexu, a částku tohoto cla společnosti Wortmann vrátil, avšak nezvýšil ji o úroky z prodlení požadované tímto podnikem.

36

V této souvislosti je třeba poukázat na to, že čl. 236 odst. 1 první pododstavec celního kodexu sice stanoví, že v takové situaci, jaká nastala ve věci v původním řízení, má být antidumpingové clo vráceno, avšak neupřesňuje výslovně, zda v důsledku tohoto vrácení mají být vrácené částky cla úročeny.

37

Je třeba rovněž zdůraznit, že z judikatury Soudního dvora plyne, že pokud členský stát vybral daně nebo poplatky na základě unijního nařízení, které unijní soud prohlásil za neplatné nebo jej zrušil, mají dotčené osoby, které předmětné daně nebo poplatky odvedly, v zásadě nárok nejen na vrácení vybraných částek, nýbrž i na úroky z těchto částek (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. září 2012, Zuckerfabrik Jülich, C‑113/10, C‑147/10 a C‑234/10, EU:C:2012:591, body 65 až 67 a citovaná judikatura).

38

V tomto kontextu je vzhledem k tomu, že čl. 236 odst. 1 ani článek 241 celního kodexu nevylučují, aby v takové situaci, jaká nastala ve věci v původním řízení, byly úroky vráceny, a k tomu, že k předmětnému vrácení antidumpingového cla došlo poté, co Soudní dvůr zrušil nařízení, na jehož základě bylo toto clo vybráno, takže jeho vybrání nebylo v souladu s unijním právem, což musí ověřit předkládající soud, třeba učinit závěr, že částka tohoto cla vrácená dotyčnému podniku příslušným vnitrostátním orgánem musí být zvýšena o příslušné úroky.

39

S ohledem na výše rozvedené úvahy je na položenou otázku třeba odpovědět, že je-li dovozní clo, včetně antidumpingového cla, vráceno proto, že bylo vybráno v rozporu s unijním právem, což musí ověřit předkládající soud, mají členské státy povinnost, vyplývající z unijního práva, zaplatit jednotlivcům, kteří mají nárok na vrácení, příslušné úroky plynoucí ode dne, kdy tito jednotlivci odvedli vrácené clo.

40

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto:

Je-li dovozní clo, včetně antidumpingového cla, vráceno proto, že bylo vybráno v rozporu s unijním právem, což musí ověřit předkládající soud, mají členské státy povinnost, vyplývající z unijního práva, zaplatit jednotlivcům, kteří mají nárok na vrácení, příslušné úroky plynoucí ode dne, kdy tito jednotlivci odvedli vrácené clo.