—

za Biuro podróży „Partner“ sp. z o.o. sp. k. w Dąbrowie Górniczej I. Bryła-Rokickou, právní poradkyní,

—

za Prezes Urzędu Ochrony Konkurencji i Konsumentów D. Sprzączkowskou, právní poradkyní,

—

za polskou vládu B. Majczynou, M. Nowakem a M. Kamejsza, jako zmocněnci,

—

za Evropskou komisi G. Goddin, A. Szmytkowskou a D. Roussanovem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 6 odst. 1 a článku 7 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst 1993, L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02 s. 288, a oprava v Úř. věst. 2016, L 303, s. 26), ve spojení s články 1 a 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/22/ES ze dne 23. dubna 2009 o žalobách na zdržení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů (Úř. věst. 2009, L 110, s. 30), jakož i článku 267 SFEU.

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Biurem podróży „Partner“ sp. z o.o. sp.k. w Dąbrowie Górniczej (dále jen „Biuro Partner“) a Prezesem Urządu Ochrony Konkurencji i Konsumentów (předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a spotřebitelů, Polsko), jehož předmětem je skutečnost, že Biuro Partner používá v rámci všeobecných obchodních podmínek ujednání, která jsou zapsána ve vnitrostátním rejstříku ujednání, jejichž použití je v rámci všeobecných obchodních podmínek považováno za nepřípustné.

3

Článek 3 odst. 3 směrnice 93/13 stanoví:

„3. Příloha [této směrnice] obsahuje informativní a nevyčerpávající seznam ujednání, která mohou být považována za zneužívající.“

4

Článek 6 odst. 1 uvedené směrnice uvádí:

„1. Členské státy stanoví, že zneužívající ujednání použitá ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazná a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných zneužívajících ujednání.“

5

Článek 7 téže směrnice stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, aby v zájmu spotřebitelů a soutěžitelů byly k dispozici odpovídající a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli.

2.   Prostředky uvedené v odstavci 1 musí zahrnovat právní předpisy, podle nichž se osoby nebo organizace, které mají podle vnitrostátních právních předpisů oprávněný zájem na ochraně spotřebitelů, mohou v souladu s vnitrostátními právními předpisy obrátit na soud nebo příslušné správní orgány s žádostí o rozhodnutí, zda smluvní ujednání sepsaná pro obecné použití jsou zneužívající, aby tak mohly použít vhodné a účinné prostředky k zabránění dalšímu použití takových ujednání.

3.   S náležitým ohledem na vnitrostátní právní předpisy mohou být právní prostředky nápravy uvedené v odstavci 2 podávány samostatně nebo kolektivně proti řadě prodávajících nebo poskytovatelů z téhož hospodářského odvětví nebo jejich sdružením používajícím stejné obchodní podmínky nebo podobné podmínky nebo doporučujícím jejich použití.“

6

Článek 8 směrnice 93/13 uvádí:

„Členské státy mohou přijmout nebo ponechat v platnosti přísnější ustanovení slučitelná se Smlouvou v oblasti působnosti této směrnice, aby zajistily nejvyšší stupeň ochrany spotřebitele.“

7

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů, kterou se mění směrnice 93/13 a směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES a zrušuje směrnice Rady 85/577/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES (Úř. věst. 2011, L 304, s. 64) pozměnila směrnici 93/13 tak, že stanovila povinnost členských států informovat Evropskou komisi o přijetí zvláštních vnitrostátních ustanovení v určitých oblastech.

8

Článek 8a směrnice 93/13, který byl do této směrnice vložen směrnicí 2011/83, s účinností od 13. června 2014 stanoví:

„1.   Pokud členský stát přijme ustanovení v souladu s článkem 8, uvědomí o nich i o veškerých následných změnách Komisi, zejména pokud tato ustanovení:

[…]

2.   Komise zajistí, aby údaje uvedené v odstavci 1 byly spotřebitelům a obchodníkům snadno přístupné, mimo jiné na vyhrazených internetových stránkách.

[…]“

9

Článek 1 směrnice 2009/22 definuje oblast působnosti této směrnice následovně:

„1.   Cílem této směrnice je sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se žalob na zdržení se jednání ve smyslu článku 2, kterými jsou chráněny kolektivní zájmy spotřebitelů v působnosti směrnice uvedené [směrnic uvedených] v příloze I, aby se tak zajistilo řádné fungování vnitřního trhu.

2.   Pro účely této směrnice se porušováním předpisů rozumí každé jednání, které je v rozporu se směrnicemi uvedenými v příloze I tak, jak byly provedeny ve vnitrostátním právním řádu členských států, a které narušuje kolektivní zájmy spotřebitelů podle odstavce 1.“

10

Článek 2 této směrnice, nadepsaný „Žaloby na zdržení se jednání“, stanoví:

„1.   Členské státy určí soudy nebo správní orgány příslušné k tomu, aby rozhodly o žalobách podaných oprávněnými subjekty ve smyslu článku 3, které jsou zaměřeny na:

[…]“

11

Směrnice 93/13 je uvedena v bodě 5 přílohy I směrnice 2009/22, nadepsané „Seznam směrnic podle článku 1“.

12

Podle článku 24 Ustawy o ochronie konkurencji i konsumentów (zákon o ochraně hospodářské soutěže a spotřebitelů) ze dne 16. února 2007 (Dz. U. č. 50, částka 331), ve znění použitelném na věc v původním řízení (dále jen „zákon o ochraně hospodářské soutěže a spotřebitelů“):

„1.   Používání praktik narušujících kolektivní zájmy spotřebitelů je zakázáno.

2.   Praktikami narušujícími kolektivní zájmy spotřebitelů se rozumí jakékoli protiprávní jednání prodávajícího nebo poskytovatele, které narušuje jejich zájmy, zejména:

[…]“

13

Článek 106 zákona o ochraně hospodářské soutěže a spotřebitelů stanoví:

„1.   Předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a spotřebitelů může uložit prodávajícímu nebo poskytovateli na základě rozhodnutí pokutu, jejíž výše nemůže překročit 10 % obratu dosaženého v roce, jenž předchází roku, kdy byla udělena pokuta, jestliže tento prodávající nebo poskytovatel, byť neúmyslně:

[…]

[…]“

14

Články 3981, 3983, 3989, 47942, 47943 a 47945 zákona ze dne 17. listopadu 1964 o občanském soudním řádu, ve znění použitelném na věc v původním řízení (dále jen „občanský soudní řád“), stanoví:

„Článek 3981

„1.   Účastník řízení, Prokurator Generalny [(nejvyšší státní zástupce)], Rzecznik Praw Obywatelskich [(veřejný ochránce práv občanů)] nebo Rzecznik Praw Dziecka [(veřejný ochránce práv dětí)] může proti pravomocnému rozsudku nebo usnesení o zamítnutí návrhu na zahájení řízení nebo v případě zastavení řízení ve věci projednávané v druhém stupni podat k Sądu Najwyższymu [(Nejvyšší soud, Polsko)] kasační opravný prostředek, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak.

[…]

Článek 3983

„1.   Kasační opravný prostředek může být podán na základě těchto důvodů:

[…]

Článek 3989

1.   Sąd Najwyższy [(Nejvyšší soud)] rozhodne o přípustnosti kasačního opravného prostředku, pokud

2.   Sąd Najwyższy [(Nejvyšší soud)] rozhodne o přípustnosti kasačního opravného prostředku na neveřejném zasedání. Toto rozhodnutí nemusí být písemně odůvodněno.

[…]

Článek 47942

1.   Je-li návrhu vyhověno, soud ve výroku svého rozsudku uvede obsah ujednání všeobecných obchodních podmínek, která byla prohlášena za nepřípustná, a zakáže jejich používání.

[…]

Článek 47943

Pravomocný rozsudek nabývá účinků vůči třetím osobám okamžikem zápisu ujednání všeobecných obchodních podmínek, které bylo prohlášeno za nepřípustné, do rejstříku uvedeného v čl. 47945 odst. 2.

[…]

Článek 479 45

1.   Kopii pravomocného rozsudku, jímž bylo vyhověno návrhu, zašle soud předsedovi Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a spotřebitelů.

2.   Předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a spotřebitelů vede na základě rozsudků uvedených v odstavci 1 rejstřík ujednání, jejichž použití je v rámci všeobecných obchodních podmínek považováno za nepřípustné.

3.   Rejstřík uvedený v odstavci 2 je veřejný.“

15

Biuro Partner je polská společnost činná v odvětví služeb cestovního ruchu.

16

Rozhodnutím ze dne 22. listopadu 2011 předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a spotřebitelů konstatoval, že Biuro Partner používá ujednání, jež jsou považována za rovnocenná těm, která již byla v řízeních týkajících se jiných prodávajících nebo poskytovatelů prohlášena za nepřípustná a která byla zapsána do vnitrostátního rejstříku ujednání, jejichž použití je v rámci všeobecných obchodních podmínek považováno za nepřípustné. Podle předsedy tohoto Úřadu tato ujednání používaná společností Biuro Partner porušují kolektivní zájmy spotřebitelů a odůvodňují uložení pokuty ve výši 27127 polských zlotých (PLN) (přibližně 6400 eur).

17

Společnost HK Zakład Usługowo Handlowy „Partner“ sp. z o.o., jejíž právní nástupkyní se stala společnost Biuro Partner, napadla rovnocennost ujednání používaných touto společností a ujednání zapsaných v uvedeném rejstříku.

18

Rozsudkem ze dne 19. listopadu 2013 zamítl Sąd Okręgowy w Warszawie – Sąd Ochrony Konkurencji i Konsumentów (okresní soud ve Varšavě – soud pro ochranu hospodářské soutěže a spotřebitelů, Polsko) žalobu společnosti Biuro Partner podanou proti uvedenému rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a spotřebitelů a v souladu s tímto rozhodnutím rozhodl, že porovnávaná ujednání jsou rovnocenná.

19

Společnost Biuro Partner podala proti uvedenému rozsudku odvolání k Sądu Apelacyjnemu w Warszawie (odvolací soud ve Varšavě, Polsko).

20

Tento soud má pochybnosti o tom, jak mají být vykládány směrnice 93/13 a 2009/22. V této souvislosti uvedený soud poukazuje na rozsudek ze dne 26. dubna 2012, Invitel (C‑472/10, EU:C:2012:242), v němž Soudní dvůr v podstatě rozhodl, že judikatura Soudního dvora, podle níž se účinek soudního rozhodnutí, kterým byla konstatována nepřípustnost ujednání, jež byla prohlášena za zneužívající, může vztahovat na všechny spotřebitele, kteří uzavřeli smlouvu obsahující stejná ujednání se stejným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž byli účastníky řízení vedeného proti tomuto prodávajícímu nebo poskytovateli. Pochybnosti tohoto soudu se týkají zejména otázky, zda je tomu tak i v případě spotřebitelů, kteří uzavřeli smlouvu obsahující stejná ujednání s jiným prodávajícím nebo poskytovatelem, který nebyl účastníkem řízení, v němž byla konstatována zneužívající povaha dotyčných ujednání.

21

Za těchto podmínek se Sąd Apelacyjny w Warszawie (odvolací soud ve Varšavě) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

22

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 6 odst. 1 a článek 7 směrnice 93/13 ve spojení s články 1 a 2 směrnice 2009/22 musí být vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby použití takových ujednání v rámci všeobecných obchodních podmínek, jejichž obsah je rovnocenný s obsahem ujednání, která byla pravomocným soudním rozhodnutím prohlášena za nepřípustná a zapsána do vnitrostátního rejstříku takovýchto ujednání, bylo ve vztahu k prodávajícímu nebo poskytovateli, který nebyl účastníkem řízení, jež vedlo k zápisu těchto ujednání do uvedeného rejstříku, považováno za protiprávní jednání, které může být potrestáno uložením pokuty.

23

Úvodem je třeba uvést, že jak předkládající soud, tak Komise vyjádřily ve svých písemných vyjádřeních pochybnosti týkající se souladu takové vnitrostátní právní úpravy, o jakou se jedná ve věci v původním řízení, s Listinou základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), a přesněji s jejím článkem 47, v rozsahu, v němž je prodávající nebo poskytovatel zbaven na základě této právní úpravy možnosti předložit argumenty vycházející z neexistence zneužívající povahy dotčených ujednání všeobecných obchodních podmínek, a tím zbaven práva být vyslechnut.

24

V této souvislosti je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury se základní práva zaručená v právním řádu Unie uplatní ve všech situacích, které se řídí unijním právem, avšak nikoli mimo tyto situace (rozsudek ze dne 26. února 2013, Åkerberg Fransson,C‑617/10, EU:C:2013:105, bod 19).

25

V projednávané věci z podkladů, kterými disponuje Soudní dvůr, vyplývá, že vnitrostátní právní úprava, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, představuje provedení směrnic 93/13 a 2009/22. Peněžitá sankce uložená společnosti Biuro Partner na základě této právní úpravy tedy představuje provedení těchto směrnic. Základní práva zaručená v právním řádu Unie proto musí být respektována.

26

Vzhledem k tomu, že ve směrnicích 93/13 a 2009/22 chybí ustanovení, které by výslovně upravovalo režim účinné soudní ochrany pro prodávajícího nebo poskytovatele, je třeba tyto směrnice vykládat ve světle článku 47 Listiny.

27

Z toho vyplývá, že výklad směrnic 93/13 a 2009/22 ve světle článku 47 Listiny musí zohledňovat skutečnost, že každý, jehož práva zaručená unijním právem mohou být porušena, má právo na účinnou soudní ochranu. Týká se to však nejen spotřebitelů, kteří tvrdí, že byli poškozeni zneužívajícím ujednáním smlouvy, kterou uzavřeli s prodávajícím nebo poskytovatelem, ale i prodávajícího nebo poskytovatele, jako je společnost Biuro Partner, který tvrdí, že sporné smluvní ujednání nemůže být kvalifikováno jako nepřípustné a sankcionováno pokutou jen proto, že okolnost, že rovnocenné ujednání bylo zapsáno do vnitrostátního rejstříku ujednání, jejichž použití je v rámci všeobecných obchodních podmínek považováno za nepřípustné, aniž byl účastníkem řízení, které vedlo k zápisu takovéhoto ujednání do tohoto rejstříku.

28

Kromě toho je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury vychází systém ochrany zavedený směrnicí 93/13 z předpokladu, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, co se týče vyjednávací síly i úrovně informovanosti (rozsudek ze dne 29. října 2015, BBVA,C‑8/14, EU:C:2015:731, bod 17 a citovaná judikatura).

29

Vzhledem k takovému nerovnému postavení čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 stanoví, že zneužívající ujednání nejsou pro spotřebitele závazná. Jedná se o kogentní ustanovení, které směřuje k nahrazení formální rovnováhy, kterou nastoluje mezi právy a povinnostmi smluvních stran smlouva, rovnováhou skutečnou, která může obnovit rovnost mezi těmito smluvními stranami (rozsudek ze dne 29. října 2015, BBVA,C‑8/14, EU:C:2015:731, bod 18 a citovaná judikatura).

30

Mimoto vzhledem k povaze a důležitosti veřejného zájmu na ochraně spotřebitelů nacházejících se v takto nerovném postavení ukládá čl. 7 odst. 1 uvedené směrnice členským státům povinnost zajistit odpovídající a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli (rozsudek ze dne 21. ledna 2015, Unicaja Banco a Caixabank, C‑482/13, C‑484/13, C‑485/13 a C‑487/13, EU:C:2015:21, bod 30 a citovaná judikatura).

31

Tento cíl spočívající v zabránění dalšímu používání nepřípustných praktik sledují rovněž ustanovení směrnice 2009/22, která poskytnutím odpovídajících procesních prostředků týkajících se žalob na zdržení se jednání doplňují ochranu spotřebitelů upravenou ve směrnici 93/13.

32

Soudní dvůr má odpovědět na první otázku předloženou předkládajícím soudem s ohledem na úvahy uvedené v předchozích bodech.

33

V této souvislosti je třeba konstatovat, že ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, a zejména z vyjádření polské vlády vyplývá, že prostředky použité v polském právu, zejména vedení vnitrostátního rejstříku ujednání, jejichž použití je v rámci všeobecných obchodních podmínek považováno za nepřípustné, mají za cíl co nejlépe splnit povinnosti ochrany spotřebitelů, které jsou stanoveny ve směrnicích 93/13 a 2009/22.

34

Předkládající soud popisuje tento vnitrostátní rejstřík jako rejstřík, který sleduje tři cíle za účelem zvýšení účinnosti zákazu používání zneužívajících smluvních ujednání.

35

Zaprvé uvedený rejstřík, který je veřejný, a může do něj tedy nahlédnout každý spotřebitel a prodávající nebo poskytovatel, má za cíl zamezit možnosti rozšiřovat a kopírovat ujednání, která byla prohlášena za nepřípustná, jinými prodávajícími nebo poskytovateli, než kteří původně stáli za zápisem takovýchto ujednání do dotyčného rejstříku. Tento rejstřík dále přispívá k transparentnosti systému ochrany spotřebitelů, který stanoví polské právo, a tedy k právní jistotě, která z toho vyplývá. Uvedený rejstřík konečně posiluje řádné fungování vnitrostátního soudního systému tím, že brání zvyšování počtu právních řízení týkajících se obdobných ujednání všeobecných obchodních podmínek použitých těmito jinými prodávajícími nebo poskytovateli.

36

Pokud jde o takovýto rejstřík, zaprvé nelze zpochybnit, že jeho zavedení je v souladu s unijním právem. Z ustanovení směrnice 93/13, a zejména z jejího článku 8 totiž vyplývá, že členské státy mohou zavést seznamy, v nichž jsou uvedena smluvní ujednání, která jsou považována za zneužívající. Podle článku 8a této směrnice, ve znění směrnice 2011/83, který je použitelný na smlouvy uzavřené po 13. červnu 2014, jsou členské státy povinny uvědomit Komisi o zavedení takovýchto seznamů. Z těchto ustanovení vyplývá, že tyto seznamy nebo rejstříky zavedené vnitrostátními orgány v zásadě odpovídají zájmu ochrany spotřebitele v rámci směrnice 93/13.

37

Zadruhé z článku 8 směrnice 93/13 vyplývá, že nejen zavedení takového rejstříku, jaký zřídil Úřad pro ochranu hospodářské soutěže a spotřebitelů, ale i správa tohoto rejstříku musí splňovat požadavky stanovené touto směrnicí a obecně unijním právem.

38

V této souvislosti je třeba upřesnit, že uvedený rejstřík musí být veden transparentním způsobem v zájmu nejen spotřebitelů, ale i prodávajících nebo poskytovatelů. Tento požadavek zejména znamená, že tento rejstřík musí mít jasnou strukturu nezávisle na počtu ujednání, která obsahuje.

39

Kromě toho ujednání uvedená v dotyčném rejstříku musí splňovat kritérium aktuálnosti, což znamená, že je nutno tento rejstřík pečlivě aktualizovat, a že v souladu se zásadou právní jistoty je nutno ujednání, která se v něm již nemají nacházet, z něj neprodleně odstraňovat.

40

Navíc na základě použití zásady účinné soudní ochrany musí mít prodávající nebo poskytovatel, kterému byla uložena pokuta z důvodu použití ujednání, které bylo prohlášeno za rovnocenné ujednání uvedenému v dotyčném rejstříku, zejména možnost podat proti této sankci opravný prostředek. Toto právo na podání opravného prostředku se musí vztahovat jak na posouzení jednání, které je považováno za nepřípustné, tak na výši pokuty stanovenou příslušným vnitrostátním orgánem, v projednávaném případě Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže a spotřebitelů.

41

Pokud jde o toto posouzení, ze spisu předloženého Soudnímu dvoru vyplývá, že podle polského práva se pokuta uložená prodávajícímu nebo poskytovateli zakládá na konstatování, že sporné ujednání, které tento prodávající nebo poskytovatel použil, je rovnocenné s ujednáním, jehož použití je v rámci všeobecných obchodních podmínek považováno za nepřípustné a které je uvedeno v rejstříku, jejž vede uvedený Úřad. V této souvislosti polský systém stanoví, že prodávající nebo poskytovatel mají právo napadnout tuto rovnocennost u specializovaného soudu, kterým je Sąd Okręgowy w Warszawie – Sąd Ochrony Konkurencji i Konsumentów (okresní soud ve Varšavě – soud pro ochranu hospodářské soutěže a spotřebitelů). Tento soud má zvláštní pravomoc přezkoumat ujednání v rámci všeobecných smluvních podmínek, a chránit tak jednotnost judikatury týkající se ochrany spotřebitelů.

42

Podle informací, které má k dispozici Soudní dvůr, se přezkum prováděný příslušným soudem neomezuje na pouhé formální porovnání posuzovaných ujednání s ujednáními nacházejícími se v dotyčném rejstříku. Naopak, tento přezkum se skládá z posouzení obsahu sporných ujednání s cílem určit, zda vzhledem ke všem relevantním okolnostem každého případu jsou tato ujednání věcně shodná, zejména pokud jde o účinky, které vyvolávají, s ujednáními uvedenými v tomto rejstříku.

43

S ohledem na výše uvedené úvahy, jejichž správnost přísluší ověřit předkládajícímu soudu, nelze tvrdit, že taková vnitrostátní právní úprava, o jakou se jedná ve věci v původním řízení, je v rozporu s právem prodávajícího nebo poskytovatele na obhajobu nebo se zásadou účinné soudní ochrany.

44

Pokud jde o výši uložené pokuty stanovené Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže a spotřebitelů, je třeba připomenout, že podle čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 musí členské státy zajistit, aby byly k dispozici odpovídající a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli.

45

I když je v této souvislosti třeba konstatovat, že stanovení pokuty z důvodu použití ujednání, které bylo kvalifikováno jako zneužívající, je nesporně způsob, který má za cíl zabránit tomuto používání, avšak tento způsob musí respektovat zásadu proporcionality. Členské státy tak musí každému prodávajícímu nebo poskytovateli, který se domnívá, že pokuta, která mu byla udělena, není v souladu s touto obecnou zásadou unijního práva, zaručit možnost podat opravný prostředek za účelem napadení výše této pokuty.

46

Ve věci v původním řízení přísluší předkládajícímu soudu, aby ověřil, zda dotčený polský vnitrostátní systém přiznává prodávajícímu nebo poskytovateli, kterému byla Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže a spotřebitelů uložena pokuta, právo podat opravný prostředek za účelem napadení výše této pokuty s poukazem na nedodržení zásady proporcionality.

47

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na první otázku odpovědět, že čl. 6 odst. 1 a článek 7 směrnice 93/13 ve spojení s články 1 a 2 směrnice 2009/22 a s ohledem na článek 47 Listiny musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby použití takových ujednání v rámci všeobecných obchodních podmínek, jejichž obsah je rovnocenný s obsahem ujednání, která byla pravomocným soudním rozhodnutím prohlášena za nepřípustná a zapsána do vnitrostátního rejstříku ujednání, jejichž použití je v rámci všeobecných obchodních podmínek považováno za nepřípustné, bylo ve vztahu k prodávajícímu nebo poskytovateli, který nebyl účastníkem řízení, jež vedlo k zápisu těchto ujednání do uvedeného rejstříku, považováno za protiprávní jednání, za podmínky, že tento prodávající nebo poskytovatel má právo na účinnou právní ochranu, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu, a to jak proti rozhodnutí, kterým byla určena rovnocennost porovnávaných ujednání, pokud jde o otázku, zda vzhledem ke všem relevantním okolnostem každého případu jsou tato ujednání věcně shodná, zejména pokud jde o účinky, které vyvolávají v neprospěch spotřebitelů, tak proti rozhodnutí, kterým byla případně stanovena výše uložené pokuty.

48

Druhá otázka se týká toho, zda předkládající soud musí být považován za „soud členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva“, ve smyslu čl. 267 třetího pododstavce SFEU.

49

Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že tato otázka je předložena s ohledem na skutečnost, že na vnitrostátní úrovni je kvalifikace kasačního opravného prostředku jako opravného prostředku ve smyslu čl. 267 třetího pododstavce SFEU sporná.

50

V této souvislosti předkládající soud uvádí, že každé porušení unijního práva je považováno za důvod kasačního opravného prostředku ve smyslu článku 3983 odst. 1 občanského soudního řádu. Tento soud s odkazem na judikaturu Soudního dvora dospěl k závěru, že nepatří mezi soudy, na které se vztahuje čl. 267 třetí pododstavec SFEU, neboť jeho rozhodnutí lze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva.

51

V tomto ohledu je třeba připomenout, jak uvedly polská vláda i Komise, že Soudní dvůr měl ve věcech týkajících se systémů vnitrostátních opravných prostředků srovnatelných se systémem dotčeným ve věci v původním řízení možnost vyložit pojem „soud členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva“.

52

V těchto rozsudcích Soudní dvůr uvedl, že rozhodnutí vnitrostátního odvolacího soudu, která mohou být účastníky řízení napadena u nejvyššího soudu, nejsou rozhodnutími „soudu členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva“, ve smyslu článku 267 SFEU. Okolnost, že meritorní přezkum takovýchto opravných prostředků je podmíněn tím, že je nejvyšší soud nejprve prohlásí za přípustné, nezbavuje účastníky řízení možnosti podat opravný prostředek (rozsudek ze dne 16. prosince 2008, Cartesio,C‑210/06, EU:C:2008:723, bod 76 a citovaná judikatura).

53

Soudní dvůr kromě toho upřesnil, že to platí tím spíše, pokud jde o procesní systém, který se omezuje na uložení omezení týkajících se zejména povahy důvodů, které lze před tímto soudem uplatňovat a které musí vycházet z porušení práva (rozsudek ze dne 16. prosince 2008, Cartesio,C‑210/06, EU:C:2008:723, bod 77).

54

Vzhledem k této judikatuře týkající se systémů opravných prostředků ve vnitrostátním právu, které jsou srovnatelné se systémem dotčeným ve věci v původním řízení, je třeba na druhou otázku odpovědět, že čl. 267 třetí pododstavec SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že takový soud, jakým je předkládající soud, proti jehož rozhodnutím vydaným v rámci takového sporu, jako je spor v původním řízení, lze podat kasační opravný prostředek, nemůže být považován za „soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva“.

55

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto: