1. 

Na návrh prvního generálního advokáta se přezkumný senát Soudního dvora na základě čl. 193 odst. 4 jednacího řádu Soudního dvora rozhodl provést přezkum rozsudku Tribunálu Evropské unie Missir Mamachi di Lusignano v. Komise (T‑401/11 P, EU:T:2014:625) ( 2 ).

2. 

Soudní dvůr v bodě 2 výroku výše uvedeného rozhodnutí uvedl:

„Přezkum se bude týkat otázky, zda tento rozsudek Tribunálu ‚narušuje jednotu nebo soulad unijního práva tím, že Tribunál jakožto soud rozhodující o kasačním opravném prostředku rozhodl, že je příslušný coby prvostupňový soud rozhodnout o žalobě na určení mimosmluvní odpovědnosti [Evropské] [u]nie, která

3.

Podle čl. 256 odst. 1 SFEU platí, že „Tribunál je příslušný rozhodovat v prvním stupni ve věcech uvedených v článcích 263, 265, 268, 270 a 272 s výjimkou těch, které jsou v působnosti některého specializovaného soudu zřízeného na základě článku 257 nebo které statut [Soudního dvora Evropské unie] vyhrazuje Soudnímu dvoru. Statut [Soudního dvora] může stanovit, že Tribunál je příslušný i pro jiné věci“.

4.

Mezi jednotlivými články vyjmenovanými v článku 256 SFEU je uveden i článek 268 SFEU, který stanoví pravomoc Soudního dvora „rozhodovat spory o náhradu škody podle čl. 340 druhého a třetího pododstavce [SFEU]“, a článek 270 SFEU, který stanoví jeho pravomoc „rozhodovat všechny spory mezi Unií a jejími zaměstnanci v mezích a za podmínek stanovených ve služebním řádu úředníků [Evropské] [u]nie a pracovním řádu ostatních zaměstnanců Unie“ (dále jen „služební řád úředníků“).

5.

Podle článku 1 přílohy I statutu Soudního dvora platí, že Soud pro veřejnou službu Evropské unie „má pravomoc rozhodovat v prvním stupni spory mezi Unií a jejími zaměstnanci podle článku 270 [SFEU], včetně sporů mezi každou institucí nebo subjektem a jeho zaměstnanci, které spadají do pravomoci Soudního dvora Evropské unie“.

6.

Případné kompetenční spory, které mohou nastat mezi jednotlivými soudy Soudního dvora v oblasti veřejné služby, jsou upraveny v článku 8 přílohy I statutu Soudního dvora:

„1.   Je-li návrh nebo jiné podání určené Soudu pro veřejnou službu omylem podáno vedoucímu soudní kanceláře Soudního dvora nebo Tribunálu, předá je neprodleně vedoucímu soudní kanceláře Soudu pro veřejnou službu. Obdobně, je-li návrh nebo jiné podání určené Soudnímu dvoru nebo Tribunálu omylem podáno vedoucímu soudní kanceláře Soudu pro veřejnou službu, předá je neprodleně vedoucímu soudní kanceláře Soudního dvora nebo Tribunálu.

2.   Pokud Soud pro veřejnou službu zjistí, že není příslušný k řízení ve věci, ve které je příslušný Soudní dvůr nebo Tribunál, postoupí věc Soudnímu dvoru nebo Tribunálu. Obdobně pokud Soudní dvůr nebo Tribunál zjistí, že je k řízení příslušný Soud pro veřejnou službu, postoupí věc Soudu pro veřejnou službu, který již poté nemůže prohlásit svou nepříslušnost.

3.   Jsou-li Soudu pro veřejnou službu i Tribunálu předloženy věci týkající se stejné otázky výkladu nebo otázky platnosti stejného právního aktu, může Soud pro veřejnou službu po vyslechnutí účastníků řízení přerušit řízení, dokud Tribunál nevynese rozsudek.

Jsou-li Soudu pro veřejnou službu i Tribunálu předloženy věci, které mají stejný předmět, prohlásí Soud pro veřejnou službu svou nepříslušnost, aby umožnil Tribunálu o věcech rozhodnout.“

7.

Článek 73 služebního řádu úředníků stanoví:

„1.   Počínaje dnem vstupu do služby je úředník pojištěn pro případ nemoci z povolání nebo úrazu […] Na pojištění pro případ nemoci nebo úrazu mimo službu přispívá částkou do výše 0,1 % základního platu.

Tato pravidla stanoví případy, na které se pojištění nevztahuje.

2.   Zaručené dávky jsou následující:

[…]“

8.

Podle článku 91 odst. 1 služebního řádu úředníků platí, že „Soudní dvůr Evropské unie má pravomoc rozhodovat ve všech sporech mezi Unií a každou osobou, na kterou se vztahuje tento služební řád, týkajících se zákonnosti opatření, jež se osoby nepříznivě dotýkají ve smyslu čl. 90 odst. 2. Ve sporech majetkoprávní povahy má Soudní dvůr neomezenou soudní pravomoc.“

9.

Úředník Evropské unie Alessandro Missir Mamachi di Lusignano zemřel za tragických okolností dne 18. září 2008 v době, kdy byl přidělen k delegaci Evropské komise v Rabatu (Maroko).

10.

Jeho otec Livio Missir Mamachi di Lusignano podal v důsledku tohoto úmrtí svým vlastním jménem a současně jako zákonný zástupce dědiců svého syna žalobu k Soudu pro veřejnou službu, kterou se domáhal jednak zrušení rozhodnutí Komise ze dne 3. února 2009, kterým Komise zamítla jeho návrh na náhradu újmy vzniklé v důsledku zavraždění jeho syna, a jednak toho, aby byla Komisi uložena povinnost zaplatit jemu, jakož i dětem jeho syna různé částky jakožto náhradu majetkové a morální újmy vzniklé v důsledku uvedeného úmrtí ( 3 ).

11.

Tato žaloba vychází z nesplnění povinnosti Komise zajistit ochranu jejích úředníků a směřuje k náhradě morální újmy samotného úředníka, které se navrhovatel domáhá jménem dětí zemřelého úředníka jako oprávněných pozůstalých, a zároveň k náhradě majetkové a morální újmy způsobené navrhovateli a dětem zemřelého úředníka jakožto jeho rodinným příslušníkům.

12.

Pokud jde o návrh na náhradu újmy způsobené navrhovateli a dětem zemřelého úředníka, Tribunál měl za to, že rozhodování o tomto návrhu spadá do jeho příslušnosti. Z toho dovodil, že Soud pro veřejnou službu měl konstatovat, že není příslušný o něm rozhodovat. Podle čl. 8 odst. 2 přílohy I statutu Soudního dvora ho tudíž měl postoupit Tribunálu.

13.

Co se týče návrhu na náhradu újmy způsobené úředníkovi před jeho smrtí, Tribunál rozhodl, že ačkoliv byl k rozhodování o tomto návrhu příslušný Soud pro veřejnou službu, nesprávně ho odmítl jako nepřípustný na základě pravidla „shody“ mezi žádostí a stížností podanou v rámci administrativy. Vzhledem k tomu, že stav sporu nedovolal o tomto návrhu rozhodnout, Tribunál měl za to, že Soud pro veřejnou službu, kterému je třeba vrátit tuto část žaloby, by měl nutně konstatovat, že jemu i Tribunálu byly předloženy věci, které mají stejný předmět.

14.

Rodiče Alessandra Missir Mamachiho di Lusignano, jeho děti, jakož i jeho bratr a sestra totiž po podání kasačního opravného prostředku, o kterém bylo rozhodnuto rozsudkem Missir Mamachi di Lusignano v. Komise (T‑401/11 P, EU:T:2014:625), podali u Tribunálu žalobu, kterou se domáhali, aby byla Komisi uložena povinnost náhrady nemajetkové újmy, která jim podle jejich názoru vznikla v důsledku vraždy Alessandra Missir Mamachiho di Lusignano ( 4 ).

15.

Podle Tribunálu by tudíž Soud pro veřejnou službu musel podle čl. 8 odst. 3 druhého pododstavce přílohy I statutu Soudního dvora prohlásit svou nepříslušnost, aby umožnil Tribunálu rozhodnout o těchto věcech.

16.

Za těchto podmínek měl Tribunál za to, že je příslušný k rozhodování o všech návrzích a rozhodl, že věc se mu v plném rozsahu předává jakožto prvostupňovému soudu.

17.

Má analýza, jejíž rámec vymezil přezkumný senát v rozhodnutí o zahájení řízení, se bude v podstatě týkat otázky, zda Tribunál ohrozil jednotu nebo soulad unijního práva tím, že rozhodl, že je jakožto prvostupňový soud příslušný k rozhodování o žalobě na určení mimosmluvní odpovědnosti Unie vycházející z nesplnění povinnosti orgánu zajistit ochranu svých úředníků, kterou podaly třetí osoby jakožto oprávnění pozůstalí zemřelého úředníka a jakožto jeho rodinní příslušníci, která směřuje k náhradě morální újmy samotného zemřelého úředníka, jakož i majetkové a morální újmy, kterou osobně utrpěli navrhovatelé.

18.

V souladu s pravidly přezkumného řízení je třeba zaprvé posoudit, zda je rozsudek Tribunálu stižen nesprávným právním posouzením ( 5 ). Pouze za předpokladu, že dospějeme k takovému závěru, bude nutno se zadruhé zabývat otázkou, zda chybný výklad Tribunálu ohrožuje jednotu nebo soulad unijního práva ( 6 ).

19.

Nejprve je třeba určit jednotlivé újmy, jejichž náhrada je požadována, jakož i postavení, v němž navrhovatel ve vztahu ke každé z nich vystupuje, a dále použitelná právní ustanovení.

20.

Zaprvé se ztotožňuji, pokud jde o členění druhů újmy, s rozdělením, které použil Tribunál na základě obecných zásad společných právním řádům členských států v oblasti mimosmluvní odpovědnosti ( 7 ). Podle tohoto rozlišování mohou být ze strany odpovědné osoby obecně nahrazeny tři druhy újmy:

21.

Návrhy vznesené navrhovatelem lze tomuto rozdělení podřadit, a východiska, o která se Tribunál opřel v bodě 42 svého rozsudku, se tudíž jeví jako opodstatněná:

22.

Zadruhé ve vztahu k určení použitelných norem bych chtěl připomenout, že Soudní dvůr i Tribunál vykonávaly pravomoc upravenou v článku 270 SFEU do určitého okamžiku dějin budování Evropy.

23.

Od vydání rozhodnutí Rady 2004/752/ES, Euroatom ze dne 2. listopadu 2004 o zřízení Soudu pro veřejnou službu Evropské unie ( 8 ) ji však článek 1 přílohy I statutu Soudního dvora napříště přiznává Soudu pro veřejnou službu.

24.

Zmíněný článek 270 SFEU má mimořádný význam, jelikož stanoví, že se pravomoc ve sporech mezi Unií a jejími zaměstnanci vykonává „v mezích a za podmínek stanovených ve služebním řádu úředníků“.

25.

Podle čl. 91 odst. 1 zmíněného služebního řádu je přitom k rozhodování ve „všech sporech mezi Unií a každou osobou, na kterou se vztahuje služební řád, týkajících se zákonnosti opatření, jež se osoby nepříznivě dotýkají ve smyslu čl. 90 odst. 2“, příslušný Soud pro veřejnou službu.

26.

Z těchto úvodních úvah vyplývá, že klíč k rozdělení příslušnosti nutně spočívá ve výkladu těchto dvou ustanovení – článku 270 SFEU a čl. 91 odst. 1 služebního řádu úředníků – jelikož v rámci unijního soudního systému platí, že „příslušnost jednoho [ze] soudů k rozhodnutí o žalobě nutně vylučuje příslušnost [ostatních]“ ( 9 ).

27.

Soud pro veřejnou službu je tedy příslušný k rozhodování ve „všech sporech mezi Unií a každou osobou, na kterou se vztahuje služební řád, týkajících se zákonnosti opatření, jež se osoby nepříznivě dotýkají ve smyslu čl. 90 odst. 2 [služebního řádu úředníků]“ ( 10 ).

28.

V případě úmrtí úředníka přitom čl. 73 odst. 2 služebního řádu úředníků zaručuje výplatu jednorázové částky rovnající se pětinásobku jeho ročního základního platu (vypočtené na základě výše platu pobíraného během dvanácti měsíců před úrazem).

29.

Uvedená částka se podle znění tohoto ustanovení přiznává manželovi/manželce zemřelého úředníka a jeho dětem nebo „jiným potomkům v souladu s ustanoveními dědického práva platného pro úředníka“, pokud tyto osoby neexistují. Neexistují-li „potomci“, ustanovení určuje, že částka musí být vyplacena „předkům v přímé linii v souladu s ustanoveními dědického práva platného pro úředníka“ ( 11 ).

30.

Jak již Soudní dvůr konstatoval, účelem služebního řádu úředníků je „upravit právní vztahy mezi evropskými orgány a jejich úředníky tak, že zakotvuje soubor vzájemných práv a povinností, a některým rodinným příslušníkům úředníka přiznává práva, která mohou tyto osoby uplatňovat vůči [Unii]“ ( 12 ).

31.

Ze znění čl. 73 odst. 2 služebního řádu úředníků tak bezpochyby vyplývá, že se tento právní předpis vztahuje jak na potomky úředníka, tak na jeho předky v přímé linii, tj. použijeme-li výraz Komise uvedený v jejím vyjádření, tyto osoby „výslovně zohledňuje“ ( 13 ).

32.

Podle čl. 91 odst. 1 služebního řádu úředníků je tudíž Soud pro veřejnou službu příslušný k rozhodování ve „všech sporech mezi Unií a každou [z těchto osob]“, týkajících se opatření orgánu oprávněného ke jmenování, jež se této osoby nepříznivě dotýká (jakým je i rozhodnutí o náhradě újmy způsobené úmrtím úředníka).

33.

Tribunál však tento názor, který před ním obhajovala Komise, odmítl ze dvou důvodů:

34.

Domnívám se, že Tribunál se tímto v rámci výkladu použitelných ustanovení dopustil nesprávného právního posouzení.

35.

Zaprvé druhý argument není v rámci určení příslušnosti soudu relevantní. V projednávaném případě totiž výčet uvedený v čl. 73 odst. 2 služebního řádu úředníků neslouží k určení osoby, která požívá práva podle tohoto ustanovení, ale pouze jako pojítko s kritériem pro určení příslušnosti vymezeným v čl. 91 odst. 1 služebního řádu úředníků. Skutečnost, že zemřelý úředník měl děti, v tomto konkrétním rámci nevylučuje, že předci v přímé linii a potomci jsou rovněž „osob[ami], na kter[é] se vztahuje služební řád [úředníků]“ podle čl. 91 odst. 1 uvedeného služebního řádu.

36.

Zadruhé nejde zde o to, aby byly „procesní podmínky obecné právní úpravy mimosmluvní odpovědnosti Unie podřízeny zvláštní právní úpravě sociálního zabezpečení úředníků, která je stanovena [zmíněným] služebním řádem“, ale pouze o určení soudu příslušného pro rozhodování o návrhu, který souvisí s odpovědností Unie a není tak nezávislý na náhradě újmy upravené ve služebním řádu úředníků.

37.

Podle judikatury Soudního dvora totiž musí mít úředník možnost získat úplné odškodnění ( 17 ). Má tedy právo „domáhat se doplňkového odškodnění, je-li orgán odpovědný za úraz podle obecné právní úpravy a dávky upravené služebním řádem nepostačují k zajištění plné náhrady způsobené újmy“ ( 18 ).

38.

Zmínka o „obecné právní úpravě“ vyskytující se v tomto rozsudku odkazuje pouze na pravidla mimosmluvní odpovědnosti. Uvedený výraz totiž odpovídá tomu, co je „použitelné na všechny případy, na které se nevztahuje určitá výjimka“, jedná se tedy o „obecné pravidlo, kterým se musí – neexistuje-li speciální právní úprava nebo zvláštní výjimka – řídit určitý druh případů“ ( 19 ). V projednávaném případě je tedy právo mimosmluvní odpovědnosti obecnou právní úpravou náhrady újmy, zatímco služební řád úředníků je „speciální právní úpravou“, která stanoví zvláštní režim odškodnění.

39.

Na rozdíl od toho, co naznačuje Tribunál v bodech 54 až 58 svého rozsudku, Soudní dvůr v rozsudku Leussink v. Komise (169/83 a 136/84, EU:C:1986:371) pouze uznal nárok na doplňkové odškodnění, aniž umožnil vyvozovat z něj jakýkoliv argument týkající se příslušnosti unijních soudů. V projednávaném případě tato otázka nevyvstala, jelikož byl rozsudek vydán v době, kdy existoval pouze Soudní dvůr.

40.

Naproti tomu je třeba podotknout, že i když Soud pro veřejnou službu neexistoval ani ke dni vydání rozsudku Lucaccioni v. Komise (C‑257/98 P, EU:C:1999:402), v tomto případě lze pravidlo příslušnosti vyvodit z úvah Soudního dvora ohledně vztahu mezi odškodněním podle služebního řádu a doplňkovým odškodněním na základě „obecné právní úpravy“ mimosmluvní odpovědnosti.

41.

V posledně uvedeném rozsudku totiž Soudní dvůr předně rozhodl, že systém paušálního odškodnění stanovený v článku 73 služebního řádu úředníků a systém upravený v článku 340 SFEU nejsou navzájem nezávislé ( 20 ). Z tohoto předpokladu a ze skutečnosti, že úředník musí dostat úplné odškodnění, Soudní dvůr dále dovodil, že v rámci řízení o náhradě újmy, zahájeného žalobou úředníka na základě pochybení, jež může založit odpovědnost orgánu, který jej zaměstnává, musí příslušný soud za účelem vyhodnocení nahraditelné újmy, zohlednit dávky přiznané na základě článku 73 služebního řádu úředníků ( 21 ).

42.

Jinými slovy, podle této judikatury Soudního dvora, kterou lze považovat za ustálenou, nelze vyloučit „právo úředníka a jeho oprávněných pozůstalých domáhat se doplňkového odškodnění, je-li orgán odpovědný za úraz podle obecné právní úpravy [mimosmluvní odpovědnosti] a dávky upravené služebním řádem nepostačují k zajištění plné náhrady způsobené újmy“ ( 22 ).

43.

Jelikož se jedná o „doplňkovou“ dávku a tyto dva systémy odškodnění nejsou navzájem nezávislé, neboť dávky pobírané na základě služebního řádu úředníků musí být zohledněny při určení újmy nahraditelné na základě článku 340 SFEU, musí být soud, který je příslušný ve věci přednostního odškodnění ( 23 ), nutně příslušný i ve věci doplňkového odškodnění.

44.

V tomto ohledu zmiňuji, že již generální advokát Slynn hovořil ve svém stanovisku ve spojených věcech Leussink v. Komise (169/83 a 136/84, EU:C:1986:265) o „zbytkové příslušnosti k případnému zajištění výplaty doplňkových částek na náhradu způsobené újmy“ ( 24 ).

45.

Přitom platí, že jelikož se doplňkové odškodnění podle ustálené judikatury řídí obecnou právní úpravou mimosmluvní odpovědnosti, přednostní odškodnění je nutně upraveno ve služebním řádu úředníků.

46.

Tento závěr platí v dnešní době tím spíše, že unijní zákonodárce svěřil přednostní odškodnění specializovanému soudu ve smyslu článku 19 SEU, jehož příslušnost závisí na postavení navrhovatele (na kterého se musí vztahovat služební řád úředníků).

47.

Pravidlo příslušnosti, které obhajuji, kromě toho odpovídá nejenom logickému myšlení, ale rovněž zájmu na hospodárnosti řízení, který Soudní dvůr uznal v usnesení Komise v. IAMA Consulting ( 25 ).

48.

Stejně tak jako „v systému opravných prostředků unijního práva zahrnuje pravomoc rozhodovat o hlavní žalobě také pravomoc rozhodnout o každém vzájemném návrhu podaném v průběhu téhož řízení, který vyplývá z téhož jednání či téže skutečnosti, která je předmětem žaloby“ ( 26 ), pravomoc rozhodnout o návrhu na přednostní odškodnění zahrnuje pravomoc rozhodnout o každém návrhu na doplňkové odškodnění, který vyplývá z téhož jednání či téže skutečnosti.

49.

Skutečnost, že se návrhová žádání v projednávaném sporu týkají pouze doplňkových dávek, dané úvahy nikterak nemění. Příslušnost soudu se totiž nemůže měnit v závislosti na tom, zda žaloba obsahuje pouze návrh na paušální odškodnění (které jsem kvalifikoval jako přednostní) nebo naopak jen návrh na doplňkové odškodnění, případně oba tyto návrhy. Tribunál toto ostatně implicitně uznal, když připustil, že návrh podaný jménem zemřelého úředníka, jenž se však týká pouze jeho osobní morální újmy, na kterou se nevztahuje služební řád úředníků, a která se tedy řídí právem mimosmluvní odpovědnosti, spadá do příslušnosti Soudu pro veřejnou službu ( 27 ).

50.

Rozhodl-li Tribunál, že „za okolností projednávaného případu samotný právní rámec vymezený články 268 SFEU a 270 SFEU, článkem 1 přílohy I statutu Soudního dvora a články 90 a 91 služebního řádu [úředníků] nutně vede k závěru, že osoby blízké zesnulému úředníkovi nutně musí podat žaloby dvě, jednu k Soudu pro veřejnou službu a druhou k Tribunálu, podle toho, zda nastupují do práv dotčeného úředníka, nebo požadují náhradu své vlastní majetkové či morální újmy“ ( 28 ), dopustil se nesprávného právního posouzení ve výkladu a aplikaci citovaných ustanovení.

51.

S ohledem na výše uvedené úvahy není nutné se zabývat dalšími závěry Tribunálu týkajícími se způsobu řešení situace zdvojeného řízení, o jehož existenci byl Tribunál přesvědčen.

52.

Vychází-li totiž závěry Tribunálu z mylného předpokladu – jelikož příslušným k rozhodování o všech návrzích navrhovatele je Soud pro veřejnou službu – jsou ipso facto stiženy tímto nesprávným právním posouzením.

53.

Nyní je ještě třeba podle čl. 256 odst. 2 SFEU určit, zda toto nesprávné právní posouzení týkající se výkladu a aplikace článků 268 SFEU a 270 SFEU, článku 1 přílohy I statutu Soudního dvora a článku 91 služebního řádu úředníků ohrožuje jednotu nebo soulad unijního práva.

54.

Na základě tří rozsudků, které Soudní dvůr dosud vydal v přezkumných řízeních, lze vymezit čtyři kritéria posouzení použitelná k určení toho, zda případně došlo k ohrožení jednoty nebo souladu unijního práva:

55.

Tato kritéria, která lze pojímat „v jejich souhrnu“ ( 33 ), nejsou kumulativní, a aby mohlo být konstatováno ohrožení jednoty nebo souladu unijního práva, tedy není nutné, aby byla všechna zároveň splněna ( 34 ). Sám Soudní dvůr měl v rozsudku Přezkum Komise v. Strack ( 35 ) za to, že k ohrožení jednoty a souladu unijního práva postačuje naplnění výše uvedeného druhého a čtvrtého kritéria.

56.

V rámci aplikace a výkladu ustanovení Smlouvy, přílohy I statutu Soudního dvora a služebního řádu úředníků se Tribunál odklonil od procesních důsledků práva úředníka a jeho rodinných příslušníků, na které se vztahuje služební řád úředníků, domáhat se doplňkového odškodnění, je-li orgán odpovědný za úraz podle obecné právní úpravy mimosmluvní odpovědnosti a dávky upravené služebním řádem nepostačují k zajištění plné náhrady způsobené újmy.

57.

Řečeno konkrétně, Tribunál tyto důsledky neposoudil správně, jelikož rozhodl, že osoby blízké zemřelému úředníkovi nutně musí podat dvě žaloby, jednu k Soudu pro veřejnou službu a druhou k Tribunálu, podle toho, zda nastupují do práv dotčeného úředníka, nebo požadují náhradu své vlastní majetkové či morální újmy. Tribunál tím podle mě ohrozil jednotu a soulad unijního práva ze tří následujících důvodů.

58.

Dotčená ustanovení mají v unijním právu zvláštní význam.

59.

Jak již Soudní dvůr uvedl v rozsudku Přezkum M v. EMEA, jde „[z]ejména [o] statut Soudního dvora a jeho příloh[u] [které] jsou součástí primárního práva“ ( 36 ).

60.

V projednávaném případě se přitom nesprávné právní posouzení, kterého se Tribunál dopustil, týká výkladu a aplikace článků 268 SFEU a 270 SFEU, článku 1 přílohy I statutu Soudního dvora a článku 91 služebního řádu úředníků.

61.

Tyto normy nejsou pouze součástí primárního práva (s výjimkou článku 91 služebního řádu úředníků), ale navíc se společně podílejí na vymezení struktury soudního systému Unie tím, že vytyčují meze příslušnosti Soudu pro veřejnou službu a přeneseně i ostatních soudů.

62.

Ustanovení, která vymezují tuto strukturu soudního systému, se přitom podílejí na realizaci „soudnictví, které je přizpůsobené povaze Evropské unie, koherentní, efektivní a dostupné všem jednotlivcům“ ( 37 ), jež je nepochybně jedním z prvků „právního státu“, který je základní hodnotou, na níž je podle článku 2 SEU a preambule Listiny základních práv Evropské unie založena Unie ( 38 ).

63.

V tomto ohledu je třeba podotknout, že jsem sice dovodil, že v rámci zkoumání nesprávného právního posouzení, kterého se Tribunál dopustil, není nutné zkoumat jeho další závěry týkající se způsobu řešení situace zdvojeného řízení, která je důsledkem rozdělení příslušnosti, k němuž Tribunál dospěl, avšak mám za to, že k ohrožení jednoty unijního práva rovněž přispívá pravidlo pro určení vlastní příslušnosti Tribunálu, stejně tak jako jeho uplatnění v rámci řízení o kasačním opravném prostředku, který byl Tribunálu předložen, jelikož ještě zintenzivňuje míru nerespektování struktury unijního soudního systému, tak jak je pojata ve Smlouvách.

64.

Tyto závěry, pravidlo pro určení vlastní příslušnosti, které z nich plyne, jakož i důsledky, které z nich Tribunál dovodil pro rozhodnutí o kasačním opravném prostředku, totiž porušují normy, které mají v unijním právním řádu zvláštní význam, jelikož rozdělují příslušnost mezi unijními soudy a vymezují specifický mechanismus řízení o kasačním opravném prostředku.

65.

Přiklonil-li se Tribunál k zásadě zdvojeného řízení, ohrozil soulad unijního práva, jelikož se odchýlil od ustálené judikatury Soudního dvora.

66.

Jak totiž vyplývá z judikatury připomenuté v rámci mé analýzy týkající se rozsahu příslušnosti Soudu pro veřejnou službu, pokud návrh týkající se doplňkového odškodnění opouští sféru administrativy a stává se soudním sporem, platí nejen to, že systém paušálního odškodnění stanovený v článku 73 služebního řádu úředníků a systém upravený článkem 340 SFEU nejsou navzájem nezávislé ( 39 ), ale navíc také to, že příslušnost jednoho ze soudů k rozhodnutí o žalobě nutně vylučuje příslušnost druhého z nich ( 40 ).

67.

Pro úplnost lze poznamenat, že rozsudek Tribunálu rovněž může představovat precedens pro budoucí věci, jelikož zavádí pravidlo své obecné příslušnosti na úkor příslušnosti Soudu pro veřejnou službu.

68.

Na základě všech těchto důvodů mám za to, že Tribunál svým rozsudkem Missir Mamachi di Lusignano v. Komise (T‑401/11 P, EU:T:2014:625) ohrozil jednotu a soulad unijního práva.

69.

Článek 62b první pododstavec statutu Soudního dvora stanoví, že shledá-li Soudní dvůr, že rozhodnutí Tribunálu ohrožuje jednotu nebo soulad práva Unie, vrátí případ Tribunálu, který je vázán právním názorem Soudního dvora. Při vrácení případu může Soudní dvůr určit účinky rozhodnutí Tribunálu, které jsou pro účastníky řízení zachovány. Soudní dvůr může výjimečně sám rozhodnout s konečnou platností, pokud řešení sporu vyplývá, s přihlédnutím k výsledku přezkumu, ze skutkových zjištění, na nichž se zakládá rozhodnutí Tribunálu.

70.

Otázka důsledků přezkumu nikdy není jednoduchá. V projednávaném případě to platí tím spíše proto, že po podání kasačního opravného prostředku, o kterém Tribunál rozhodl rozsudkem, který je předmětem přezkumu (rozsudek Missir Mamachi di Lusignano v. Komise, T‑401/11 P, EU:T:2014:625), byl Tribunálu předložen druhý spor, který se ovšem týká důsledků téže sporné skutkové okolnosti a částečně i týchž navrhovatelů (věc T‑494/11, Missir Mamachi di Lusignano a další v. Komise). Ačkoliv se tato druhá věc netýká přezkumu v pravém slova smyslu, pro úplnost se budu zabývat i jejími případnými procesními důsledky.

71.

Podle Soudního dvora z článku 62b statutu Soudního dvora vyplývá, že se „nemůže omezit na zjištění, že byla ohrožena jednota nebo soulad unijního práva, aniž by z tohoto zjištění vyvodil důsledky pro dotčený spor“ ( 41 ).

72.

Zaprvé je tedy třeba zrušit rozsudek Missir Mamachi di Lusignano v. Komise (T‑401/11 P, EU:T:2014:625) v rozsahu, ve kterém Tribunál i bez návrhu určil nepříslušnost Soudu pro veřejnou službu k rozhodování o návrhu na náhradu majetkové i morální osobní újmy navrhovatele samotného a dětí Alessandra Missir Mamachiho di Lusignano, a ve kterém rozhodl, že se mu tato část žaloby předává, aby se jí zabýval jakožto prvostupňový soud.

73.

Rozsudek Missir Mamachi di Lusignano v. Komise (T‑401/11 P, EU:T:2014:625) je třeba zrušit rovněž v rozsahu, ve kterém Tribunál rozhodl, že za okolností projednávané věci, kdy se děti zemřelého úředníka nebo zaměstnance dovolávají náhrady různých újem způsobených toutéž skutečností jako jeho oprávnění pozůstalí i svým vlastním jménem a jure proprio, mohou tyto návrhy spojit do jedné žaloby k Tribunálu.

74.

Zadruhé je třeba posoudit, jak bude naloženo s kasačním opravným prostředkem navrhovatele.

75.

V tomto ohledu je nutno uvést, že navrhovatel opřel kasační opravný prostředek o tři důvody. První důvod kasačního opravného prostředky se týkal nesprávného právního posouzení, kterého se měl dopustit Soud pro veřejnou službu tím, že přijal námitku nepřípustnosti, kterou vznesla Komise, a rozhodl o nepřípustnosti návrhu na náhradu morální újmy Alessandra Missir Mamachiho di Lusignano a jeho dětí. V rámci druhého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatel Soudu pro veřejnou službu vytýkal, že omezil podíl odpovědnosti Komise za újmu na 40 %. V rámci třetího důvodu kasačního opravného prostředku měl navrhovatel nakonec za to, že Soud pro veřejnou službu nesprávně připustil, že Komise s přihlédnutím k dávkám přiznaným na základě služebního řádu dětem Alessandra Missir Mamachiho di Lusignano plně nahradila způsobenou újmu. Tribunál v souladu s vlastní logikou omezil přezkum uvedeného kasačního opravného prostředku pouze na otázku příslušnosti, kterou přiznal Soudu pro veřejnou službu (tj. na návrh na náhradu morální újmy ex haerede, kterou utrpěl Alessandro Missir Mamachi di Lusignano), přičemž u ostatních návrhů měl za to, že spadají do jeho příslušnosti ( 42 ).

76.

Prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku Tribunál v tomto přesně vymezeném rámci vyhověl. To znamená, že rozsudek Soudu pro veřejnou službu byl zrušen v rozsahu, ve kterém tento soud vyhověl první námitce nepřípustnosti vznesené Komisí ( 43 ).

77.

Jelikož měl Tribunál za to, že je tato otázka ve stavu, který dovoluje o ní rozhodnout, sám provedl na základě čl. 13 odst. 1 přílohy I statutu Soudního dvora analýzu této první námitky nepřípustnosti a shledal ji jako neopodstatněnou.

78.

Vzhledem k tomu, že rozsudek Tribunálu není v tomto směru předmětem přezkumu, domnívám se, že jím toto zrušení a analýza námitky nepřípustnosti podané Komisí u Soudu pro veřejnou službu je nutno považovat za konečné.

79.

Pokud jde dále o ostatní námitky nepřípustnosti vznesené Komisí, Tribunál měl za to, že stav sporu nedovoluje ve věci rozhodnout ( 44 ).

80.

Byl však toho názoru, že vrácení věci Soudu pro veřejnou službu by nebylo opodstatněné, jelikož tento soud by neměl jinou možnost než podle čl. 8 odst. 3 druhého pododstavce přílohy I statutu Soudního dvora prohlásit svou nepříslušnost ve prospěch Tribunálu (a to s ohledem na skutečnost, že věc F‑50/09, Missir Mamachi di Lusignano v. Komise, a věc T‑494/11, Missir Mamachi di Lusignano a další v. Komise, podle něj mají stejný předmět) ( 45 ).

81.

Pokud se Soudní dvůr ztotožní s mojí analýzou použitelných norem, potvrdí, že k rozhodnutí o žalobě podané navrhovatelem v původním řízení je výlučně příslušný Soud pro veřejnou službu, jelikož navrhovatel stejně jako děti zemřelého úředníka, které zastupuje, jsou „osob[ami], na kter[é] se vztahuje“ služební řád úředníků ve smyslu čl. 91 odst. 1 uvedeného služebního řádu.

82.

Za těchto okolností tedy bude třeba zrušit rozsudek Missir Mamachi di Lusignano v. Komise (T‑401/11 P, EU:T:2014:625) rovněž v rozsahu, v němž Tribunál rozhodl, že mu jakožto prvostupňovému soudu přísluší rozhodnout o ostatních námitkách nepřípustnosti vznesených Komisí, namísto toho, aby tuto část sporu vrátil Soudu pro veřejnou službu.

83.

Nakonec musím posoudit otázku, jak bude naloženo s druhým a třetím důvodem, které navrhovatel uplatnil na podporu svého kasačního opravného prostředku podaného k Tribunálu.

84.

Rozsudkem Missir Mamachi di Lusignano v. Komise (T‑401/11 P, EU:T:2014:625) byl totiž zrušen rozsudek Soudu pro veřejnou službu v plném rozsahu, a to pouze na základě otázky příslušnosti, která byla řešena z vlastního podnětu, a prvního důvodu kasačního opravného prostředku, který vycházel v podstatě z toho, že Soud pro veřejnou službu nesprávně aplikoval procesní pravidlo shody mezi stížností v rámci administrativy a žalobou. Ostatní důvody kasačního opravného prostředku tudíž nebyly řešeny.

85.

Na rozdíl od toho, co uvedla generální advokátka Kokott ve věci C‑579/12 RX-II, bohužel nemohu tvrdit, že „posouzení uvedených důvodů kasačního opravného prostředku nevyžaduje skutková zjištění ani další právní diskuse, které by mohly odůvodnit vrácení věci Tribunálu“ ( 46 ).

86.

V rozporu s ustanovením čl. 62b prvního pododstavec poslední věty statutu Soudního dvora řešení sporu nevyplývá, s přihlédnutím k výsledku přezkumu, ze skutkových zjištění, na nichž se zakládá rozhodnutí Tribunálu.

87.

Navzdory mimořádně zarmucujícím okolnostem skutkového základu této věci a době, která již od zahájení sporu uplynula, jsem nucen Soudnímu dvoru navrhnout, aby věc vrátil Tribunálu. Tomu totiž přísluší, aby jakožto soud rozhodující o kasačním opravném prostředku rozhodl o druhém a třetím důvodu kasačního opravného prostředku, uplatněném navrhovatelem a následně věc vrátil Soudu pro veřejnou službu.

88.

Tento soud by měl totiž podle navrženého výkladu procesních pravidel v každém případě rozhodnout o ostatních námitkách nepřípustnosti, které uplatnila Komise ab initio a o nichž měl sám Tribunál za to, že nejsou ve stavu, který by dovoloval o nich rozhodnout ( 47 ). Kromě toho by měl Soud pro veřejnou službu případně [konstatuje-li Tribunál v rámci přezkumu druhého a třetího důvodu kasačního opravného prostředku nesprávné, příp. nesprávná právní posouzení] svůj rozsudek přehodnotit s ohledem na oba rozsudky, které Tribunál vydá ve věci T‑401/11 P.

89.

Od věci Missir Mamachi di Lusignano a další v. Komise (T‑494/11) však nemohu zcela odhlédnout.

90.

Jak jsem již naznačil, po podání kasačního opravného prostředku, o kterém bylo rozhodnuto rozsudkem Missir Mamachi di Lusignano v. Komise (T‑401/11 P, EU:T:2014:625), otec a děti zemřelého úředníka – tj. navrhovatelé ve věci F‑50/09 – zahájili společně s matkou, bratrem a sestrou zemřelého úředníka před Tribunálem další spor, v němž se domáhají náhrady morální újmy způsobené úmrtím Alessandra Missir Mamachiho di Lusignano.

91.

Podle pravidel příslušnosti, která jsem vyvodil, není Tribunál k rozhodování o návrzích dětí a rodičů zemřelého úředníka příslušný, jelikož se na tyto osoby vztahuje služební řád úředníků ve smyslu čl. 91 odst. 1 tohoto služebního řádu.

92.

Návrhy podané otcem a dětmi zemřelého úředníka se však – bez bližší analýzy žaloby podané ve věci T‑494/11 – zdají být obdobné návrhům na náhradu morální újmy ve věci F‑50/09, a to jak s ohledem na jejich základ, tak s ohledem na předmět návrhu a jednání, které vedlo k jeho podání. Tyto návrhy by tedy měly být v každém případě prohlášeny za nepřípustné z důvodu překážky litispendence ( 48 ). Tribunál by kromě toho měl prohlásit svou nepříslušnost k rozhodování o návrhu matky zemřelého úředníka, jelikož se na ni „vztahuje služební řád [úředníků]“.

93.

Odlišná je naproti tomu situace u návrhů bratra a sestry zemřelého úředníka. Vzhledem k tomu, že se na ně „[ne]vztahuje služební řád úředníků“ ve smyslu čl. 91 odst. 1 tohoto služebního řádu, k rozhodování o jejich žalobě je příslušný Tribunál.

94.

I když se toto rozdělení příslušnosti v závislosti na osobě navrhovatele může zdát jako nešťastné, v řízení před unijními soudy nejde o novinku ( 49 ).

95.

Za specifických okolností daného případu je však třeba dovodit, že poté, co Tribunál rozhodne o druhém a třetím důvodu kasačního opravného prostředku ve věci T‑401/11, věc F‑50/09 se vrátí k Soudu pro veřejnou službu, který ji bude muset postoupit Tribunálu podle čl. 8 odst. 3 druhého pododstavce přílohy I statutu Soudního dvora.

96.

Toto ustanovení totiž ukládá Soudu pro veřejnou službu, aby v případě, že jsou jemu a Tribunálu předloženy věci, které mají stejný předmět, prohlásil svou nepříslušnost a postoupil věc, která je mu předložena, Tribunálu. I když navrhovateli nejsou tytéž osoby – na jedné straně jde o otce (a matku) a děti zemřelého úředníka a na straně druhé o bratra a sestru – přikláním se k názoru, že tyto věci mají stejný předmět, protože obě směřují k náhradě morální újmy způsobené úmrtím téže osoby blízké, ke kterému došlo v důsledku téhož jednání orgánu jako „zaměstnavatele“ oběti.

97.

Je ironií soudního systému, že kvůli této dvojité žalobě bude muset o všech návrzích jak ve věci F‑50/09, tak ve věci T‑494/11 in fine rozhodovat Tribunál.

98.

Podle čl. 195 odst. 6 jednacího řádu Soudního dvora platí, že pokud bylo rozhodnutí Tribunálu, které je předmětem přezkumu, vydáno podle čl. 256 odst. 2 SFEU, rozhodne Soudní dvůr o nákladech řízení.

99.

Vzhledem k neexistenci zvláštních pravidel upravujících rozdělení nákladů v přezkumném řízení a objektivní povaze přezkumného řízení – zahájeného z podnětu prvního generálního advokáta, a nikoliv některého účastníka řízení – navrhuji, aby účastníci řízení, kteří Soudnímu dvoru předložili písemné vyjádření ohledně otázek, které jsou předmětem přezkumu, nesli vlastní náklady vynaložené v souvislosti s tímto řízením.

100.

Toto řešení je kromě toho v souladu s tím, jak Soudní dvůr rozhodl ve svých prvních dvou rozsudcích o přezkumu, přičemž odlišnost od třetího rozsudku o přezkumu je dána výsledkem, ke kterému Soudní dvůr v posledně uvedené věci dospěl ( 50 ).

101.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl takto: