1. 

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 5 bodu 1 písm. a), čl. 6 bodu 1 a čl. 23 odst. 1 písm. a) nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ( 2 ).

2. 

Tato žádost byla předložena ve sporu, v němž proti sobě stojí Profit Investment SIM SpA ( 3 ), v likvidaci, na jedné straně a Commerzbank AG ( 4 ), Profit Holding SpA ( 5 ), v likvidaci, E3 SA ( 6 ), Redi & Partners Ltd ( 7 ), jakož i S. Ossi, E. Magli, F. Redi, A. Mirone a E. Fiore na straně druhé a jehož předmětem jsou finanční nástroje, jež vydala Commerzbank a upsaly Profit a Profit Holding prostřednictvím Redi.

3. 

Soudní dvůr již měl příležitost se vyjádřit k výkladu pojmu „věci týkající se smlouvy nebo nároků ze smlouvy“ ve smyslu čl. 5 bodu 1 písm. a) nařízení č. 44/2001, k výkladu vztahu souvislosti, který podle čl. 6 bodu 1 tohoto nařízení umožňuje žalovat u soudu místa, kde má bydliště žalovaný, také dalšího žalovaného, který má bydliště v zahraničí, jakož i k podmínkám platnosti ujednání o příslušnosti, jež jsou stanovena v článku 23 tohoto nařízení, a možnosti dovolat se jich vůči třetím osobám. Podáním této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se Soudnímu dvoru naskytla příležitost k potvrzení hlavních směrů jeho rozhodování a současně i k doplnění dalších upřesnění.

4. 

V tomto stanovisku přednesu, že požadavek písemné formy stanovený v čl. 23 odst. 1 písm. a) nařízení č. 44/2001 je při vložení doložky o soudní příslušnosti do prospektu o emisi takových cenných papírů, jako jsou úvěrové dluhopisy, jenž je dotčen v původním řízení, splněn pouze tehdy, obsahuje-li smlouva podepsaná stranami souhlas s touto doložkou nebo výslovný odkaz na tento prospekt, a že takovou doložku lze vůči třetí osobě, která nabyla cenné papíry prostřednictvím finančního zprostředkovatele, uplatnit pouze tehdy, je-li prokázáno, že tato třetí osoba skutečně souhlasila s touto doložkou za podmínek uvedených v tomto článku. Budu však tvrdit, že platnost a účinnost této doložky mohou být uznány v případě, že na její vložení do prospektu lze nahlížet jako na formu odpovídající zvyklostem mezinárodního obchodu ve smyslu čl. 23 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001, jež umožňuje předpokládat souhlas osoby, vůči níž je doložka dovolávána.

5. 

Kromě toho uvedu důvody, proč je nutné mít za to, že žaloba znějící na zrušení smlouvy a vrácení částek zaplacených na základě neplatného aktu spadá pod „věci týkající se smlouvy nebo nároků ze smlouvy“ ve smyslu čl. 5 bodu 1 písm. a) nařízení č. 44/2001.

6. 

A konečně poukáži na to, že k tomu, aby existovala spojitost mezi dvěma žalobami podanými proti několika žalovaným ve smyslu čl. 6 bodu 1 nařízení č. 44/2001, nepostačuje, aby se případné vyhovění jedné z nich mohlo potenciálně promítnout do rozsahu zájmu, na jehož ochranu byla podána druhá žaloba.

7.

Článek 2 odst. 1 nařízení č. 44/2001, který se nachází v oddíle 1 kapitoly II, nadepsaném „Obecná ustanovení“, uvádí, že „[n]estanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.“

8.

Článek 5 tohoto nařízení, který se nachází v oddíle 2 téže kapitoly II, nadepsaném „Zvláštní příslušnost“, stanoví:

„Osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována,

[...]“

9.

Článek 6 bod 1 nařízení č. 44/2001, který je rovněž součástí téže kapitoly II uvedeného nařízení, stanoví:

„Osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být též žalována,

10.

Článek 23 odst. 1 a 2 nařízení č. 44/2001, který je obsažen v oddíle 7 kapitoly II, nadepsaném „Ujednání o příslušnosti“, uvádí:

„1.   Dohodnou-li se strany, z nichž alespoň jedna má bydliště na území členského státu, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná. Taková dohoda o příslušnosti musí být uzavřena

2.   Písemné formě jsou rovnocenná veškerá sdělení elektronickými prostředky, která umožňují trvalý záznam dohody.“

11.

Dresdner Bank AG, nyní Commerzbank, se sídlem v Německu, uvedla v květnu 2004 na trh program emise úvěrových dluhopisů, tzv. „credit linked notes“ ( 8 ). Obecná úprava tohoto programu byla spolu s podmínkami emise definována v základním prospektu ze dne 5. května 2004, nazvaném „informační memorandum“ („Information memorandum“) ( 9 ), který podle Commerzbank schválila Irish Stock Exchange [burza v Dublinu (Irsko)].

12.

Do bodu 16 tohoto dokumentu, který je nadepsán „Podmínky týkající se cenných papírů“ („Terms and conditions of the Notes“), bylo pod písmenem b) vloženo ustanovení nadepsané „Právo a příslušnost“ („Law and jurisdiction“), z něhož vyplývá, že výlučnou příslušnost k řešení všech sporů, jež vyplývají z cenných papírů nebo s nimi souvisejí, mají anglické soudy.

13.

V rámci tohoto programu emise uvedla Commerzbank dne 22. října 2004 na trh CLN v celkové výši 2300000 eur, jež byly vázány na referenční subjekt E3, se sídlem v Lucembursku, přičemž se řídila podmínkami stanovenými v „doplňkovém sdělení“ („pricing supplement“).

14.

Prostřednictvím společnosti Redi, která má sídlo ve Spojeném království a kterou Financial Services Authority (britský orgán pro dohled nad trhy) zmocnil k výkonu činnosti spočívající ve finančním zprostředkování, nabyla tyto cenné papíry dne 27. října 2004 společnost Profit, jež má se sídlo v Itálii, v hodnotě 1100000 eur a společnost Profit Holding, která je mateřskou společností společnosti Profit a má rovněž sídlo v Itálii, v hodnotě 1200000 eur.

15.

Vzhledem k tomu, že E3 nesplnila na jaře 2006 své závazky, Commerzbank tuto událost oznámila a dne 5. července 2006 přistoupila ke zrušení CLN, přičemž společnosti Profit vydala příslušný počet cenných papírů společnosti E3, která se dostala do platební neschopnosti.

16.

Poté, co byla na společnost Profit nařízena nucená správní likvidace, zažalovala tato u Tribunale di Milano (soud v Miláně, Itálie) Commerzbank, Profit Holding, Redi a E3, jakož i Stefana Ossiho, člena správní rady Profit, Eugenia Magliho, generálního ředitele Profit, a Enrica Fioreho, společníka E3, již mají všichni tři bydliště v Itálii.

17.

Profit podala dvě žaloby. První z nich směřuje k prohlášení neplatnosti dohod, na jejichž základě tato společnost nabyla CLN, a to pro nevyváženost smlouvy a pro úplnou nebo částečnou bezpředmětnost, a rovněž k vrácení zaplacených částek. Druhá směřuje k tomu, aby byla podle článku 2497 italského občanského zákoníku ( 10 ) uznána odpovědnost společností Profit Holding a Redi, jakož i S. Ossiho, E. Magliho a E. Fioreho, a aby byla společnosti Profit přiznána náhrada způsobené škody.

18.

Commerzbank zažalovala F. Rediho, společníka společnosti Redi, a A. Mironeho, který se podílel na koncepci a provedení transakce na účet společnosti Redi, se sídlem ve Spojeném království, přičemž navrhla, aby pro případ, že bude hlavnímu nároku společnosti Profit vyhověno, byla jmenovaným osobám uložena náhrada způsobené škody.

19.

Vzhledem k tomu, že Commerzbank, S. Ossi a A. Mirone zpochybnili příslušnost italského soudu, společnost Profit navrhla, aby Corte suprema di cassazione (kasační soud, Itálie) nejprve rozhodl o soudní příslušnosti.

20.

Vzhledem k tomu, že Corte suprema di cassazione měl pochybnosti o výkladu čl. 5 bodu 1, čl. 6 bodu 1 a čl. 23 odst. 1 písm. a) nařízení č. 44/2001, rozhodl se přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

21.

Úvodem by měla být připomenuta tři pravidla, jimiž se řídí výklad ustanovení nařízení č. 44/2001.

22.

Zaprvé platí, že vzhledem k tomu, že nařízení č. 44/2001 nahrazuje ve vztazích mezi členskými státy Úmluvu ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ( 11 ), ve znění následujících úmluv o přistoupení nových členských států k této úmluvě ( 12 ), platí výklad ustanovení této Úmluvy podaný Soudním dvorem rovněž pro ustanovení nařízení č. 44/2001, pokud lze ustanovení těchto nástrojů kvalifikovat jako rovnocenná ( 13 ). Tak je tomu v případě čl. 5 bodu 1 písm. a) tohoto nařízení ve vztahu k čl. 5 bodu 1 Bruselské úmluvy a v případě čl. 23 odst. 1 téhož nařízení ve vztahu k čl. 17 prvnímu pododstavci Bruselské úmluvy ( 14 ). Článek 6 bod 1 nařízení č. 44/2001 sice nemá v Bruselské úmluvě rovnocenné ustanovení, avšak zakotvuje pouze zásadu, kterou Soudní dvůr vyvodil z čl. 6 bodu 1 této úmluvy ( 15 ), takže předchozí výklad podaný Soudním dvorem je i nadále v plném rozsahu relevantní.

23.

Zadruhé Soudní dvůr z důvodů, jež souvisejí především s nezbytností zajistit jednotné uplatňování nařízení č. 44/2001, rozhodl, že ustanovení tohoto nařízení musí být vykládána autonomně s ohledem na jeho systematiku a cíle ( 16 ).

24.

Zatřetí Soudní dvůr rozhodl, že pravidla o zvláštní příslušnosti, která jsou obsažena v kapitole II oddíle 2 nařízení č. 44/2001, je třeba vykládat restriktivně v tom smyslu, že neumožňují výklad, který přesahuje případy výslovně upravené v uvedeném nařízení ( 17 ). Kromě toho uvedl, že podmínky, jimiž je vázána platnost ustanovení o příslušnosti, musí být vykládány restriktivně, neboť tato ustanovení se odchylují od obecných pravidel určení příslušnosti ( 18 ).

25.

Mé odpovědi na otázky položené předkládajícím soudem se tedy budou opírat o výše uvedená pravidla výkladu.

26.

Předkládající soud nepochybuje o tom, že žaloba na náhradu škody podaná proti společnostem Profit Holding a Redi, jakož i proti S. Ossimu, E. Maglimu a E. Fioremu, spadá do příslušnosti italských soudů, neboť někteří z žalovaných v tomto řízení mají bydliště v Itálii. Za spornější naopak považuje otázku, zda může do příslušnosti italských soudů spadat žaloba na neplatnost aktů, na jejichž základě došlo k nabytí CLN, a na vrácení zaplacené částky, když takováto žaloba musí být vzhledem ke svému předmětu považována za podanou výlučně proti Commerzbank a Redi, které mají sídla mimo území Itálie.

27.

Podle mínění předkládajícího soudu závisí odpověď na tuto otázku zaprvé na tom, zda jsou oba právní nároky úzce spojeny ve smyslu čl. 6 bodu 1 nařízení č. 44/2001, což by znamenalo, že italské soudy, jež jsou příslušné rozhodnout o nároku na náhradu škody, by byly příslušné rozhodnout i o návrhu na vrácení částky vyplývající z údajné neplatnosti transakcí.

28.

Pouze v případě, že by odpověď Soudního dvora vedla k vyloučení existence takového spojení odůvodňujícího rozhodnout o obou nárocích společně, by bylo namístě zadruhé ověřit, zda nárok na vrácení prodejní ceny CLN nemůže být sám o sobě považován za spadající do příslušnosti italského soudu. Corte suprema di cassazione navrhuje, aby toto ověření proběhlo ve dvou etapách, přičemž zpočátku by mělo být zjištěno, jaký význam má být přiznán doložce o příslušnosti, jež je obsažena v memorandu, a v případě, že by tato doložka byla bezvýznamná, by mělo být následně určeno, zda do „věcí týkajících se smlouvy a nároků ze smlouvy“ ve smyslu čl. 5 bodu 1 nařízení č. 44/2001 spadá spor, v němž žalobce popírá existenci platného smluvního vztahu a domáhá se vrácení částky, kterou zaplatil na základě aktu, který nemá podle jeho mínění žádnou právní hodnotu.

29.

Dříve než odpovím na první a třetí otázku, jež položil předkládající soud a jež se týkají volitelných příslušností, je podle mého názoru namístě přezkoumat nejprve druhou otázku, jelikož se týká výlučné příslušnosti. Z judikatury v této souvislosti vyplývá, že ujednání o příslušnosti má za následek vyloučení příslušnosti určené podle obecné zásady uvedené v článku 2 nařízení č. 44/2001 i zvláštní příslušnosti podle článků 5 a 6 tohoto nařízení ( 19 ). Z toho plyne, že pokud by měl předkládající soud na základě odpovědi na druhou otázku dospět k závěru, že doložky o příslušnosti obsažené v memorandu se lze vůči společnosti Profit platně dovolávat, musel by se tedy nutně prohlásit za nepříslušný k rozhodnutí o žalobě na neplatnost a vrácení prodejní ceny, která by měla být postoupena anglickým soudům, a to i v případě, že by tato žaloba spadala pod věci týkající se smlouvy a nároků ze smlouvy, nebo by úzce souvisela s žalobou na náhradu škody.

30.

Okolnost, že žaloba směřuje zejména k tomu, aby byla určena neplatnost transakcí, jež umožnily společnosti Profit nabytí CLN, výše uvedené úvahy nevyvrací, neboť ze zásady autonomie této doložky vyplývá, že dohodou určený soud smluvního státu má výlučnou příslušnost i v případě, že žaloba směřuje k tomu, aby byla určena neplatnost smlouvy, která tuto doložku obsahuje ( 20 ).

31.

Na rozdíl od Evropské komise se nadto nedomnívám, že přezkumu platnosti a účinnosti doložky o příslušnosti by měl nutně předcházet přezkum otázky, zda žaloba na vrácení částek spadá pod „věci týkající se smlouvy nebo nároků ze smlouvy“ ve smyslu čl. 5 bodu 1 nařízení č. 44/2001.

32.

Je pravda, že Soudní dvůr se při určení toho, zda osoba, vůči níž je uplatňována doložka o soudní příslušnosti uvedená v článku 23 nařízení č. 44/2001, projevila s touto doložkou souhlas, řídí obecnou a abstraktní definicí „věcí týkajících se smlouvy a nároků ze smlouvy“, k níž dospěl při výkladu čl. 5 bodu 1 nařízení č. 44/2001, přičemž zjišťuje existenci právního závazku svobodně přijatého jednou osobou vůči druhé ( 21 ).

33.

Existence určitých styčných bodů, které vyplývají ze společného požadavku smluvního vztahu, však podle mého mínění nevyžaduje odpovědět nejprve na třetí otázku, neboť z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že tato otázka nemá rozptýlit pochybnosti Corte suprema di cassazione o existenci předpokládaného právního vztahu založeného smlouvou ( 22 ), byť by tento předpoklad měl být předmětem diskusí, ale pouze pochybnosti týkající se otázky, zda okolnost, že žalobce podává žalobu nikoliv v souvislosti s plněním smlouvy, nýbrž proto, aby se domáhal určení její neplatnosti a vrácení zaplacené ceny, vylučuje tuto žalobu ze smluvní oblasti.

34.

Začneme tedy přezkumem druhé otázky, která se týká účinnosti doložky o soudní příslušnosti vložené do memoranda.

35.

Vzhledem k tomu, že předkládající soud vychází z předpokladu, že Redi vystupovala jako „distributor [,který] prodal“ společnosti Profit CLN, jež vydala Commerzbank, domnívám se, že je třeba odlišit vztahy, které vznikly mezi Redi a Profit, a vztahy mezi Profit a Commerzbank.

36.

Prostřednictvím druhé otázky, která sice sestává ze dvou částí, ale je nutné ji rozdělit do tří částí, se předkládající soud v podstatě zaprvé táže, zda je splněn požadavek písemné formy, který je stanoven v čl. 23 odst. 1 písm. a) nařízení č. 44/2001, pokud je doložka o příslušnosti obsažena v prospektu o emisi takových cenných papírů, jako jsou CLN dotčené v původním řízení, jenž byl vyhotoven jednostranně emitentem těchto dluhopisů, zadruhé zda se lze této doložky dovolávat vůči veškerým upisovatelům uvedených dluhopisů a zatřetí – pro případ, že bude odpověď na obě předchozí otázky záporná – zda vložení doložky o příslušnosti do takového dokumentu odpovídá zvyklostem v oblasti mezinárodního obchodu ve smyslu čl. 23 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001.

37.

Rozdělení této otázky na tři části považuji za nutné, neboť první část se podle mého názoru týká výlučně platnosti doložky o příslušnosti ve vztazích mezi stranami smlouvy, v níž je tato doložka obsažena, zatímco druhá část se týká uplatnitelnosti této doložky i na následné nabyvatele dluhopisů. Třetí část této otázky, v níž jsou obsaženy oba tyto aspekty, se týká obecně účinnosti doložky ve vztahu k veškerým nabyvatelům i dalším nabyvatelům dluhopisů.

38.

Judikatura zaujímá dlouhodobě striktní postoj k otázce výkladu formálních požadavků stanovených v čl. 17 prvním pododstavci písm. a) Bruselské úmluvy a poté v čl. 23 odst. 1 písm. a) nařízení č. 44/2001, který platnost doložky o volbě soudu podmiňuje existencí dohody, která musí být uzavřena „písemně nebo ústně s písemným potvrzením“.

39.

Soudní dvůr rozhodl, že vložení doložky o příslušnosti, která je součástí všeobecných obchodních podmínek jedné ze stran, jež jsou vytištěny na rubu písemné smlouvy, splňuje požadavek písemné formy pouze pod podmínkou, že smlouva, podepsaná oběma stranami, na tyto všeobecné podmínky výslovně odkazuje ( 23 ).

40.

V souvislosti s ústně uzavřenou smlouvou měl Soudní dvůr, který ponechal stranou běžné obchodní vztahy mezi stranami, za to, že doložka o příslušnosti může zakládat účinek pouze v případě, že po písemném potvrzení prodávajícího s oznámením všeobecných obchodních podmínek následovalo písemné přijetí ze strany kupujícího ( 24 ).

41.

Výhradně z pohledu existence souhlasu s doložkou o příslušnosti Soudní dvůr v souvislosti s čl. 17 prvním pododstavcem Bruselské úmluvy rozhodl, že toto ustanovení tím, že platnost doložky o soudní příslušnosti podmiňovalo existencí „dohody“ mezi stranami, ukládalo soudu, jemuž byl spor předložen, povinnost v první řadě zkoumat, zda byla doložka skutečně stranami odsouhlasena, a to jasným a přesným způsobem ( 25 ). V souladu se svou teleologickou výkladovou metodou Soudní dvůr uvedl, že „[č]lánek 23 odst. 1 nařízení musí být vykládán tak, že stejně jako v případě cíle sledovaného článkem 17 prvním pododstavcem Bruselské úmluvy je jedním z cílů tohoto ustanovení skutečný souhlas stran“ ( 26 ).

42.

Z této judikatury tedy jasně vyplývá, že souhlas s doložkou o příslušnosti nemůže být vyjádřen pouze mlčky ani být vyvozen z okolností. S výhradou případů uvedených v čl. 23 odst. 1 písm. b) a c) nařízení č. 44/2001 je účinnost takovéto doložky naopak podmíněna výslovným souhlasem projeveným jedním z formálních způsobů vyjádření stanovených v čl. 23 odst. 1 písm. a) a odst. 2 tohoto nařízení.

43.

Přestože se tyto formální požadavky mohou zdát přísné, jsou podle mého mínění opodstatněné, neboť umožňují chránit slabší smluvní stranu před nebezpečím vložení doložky o příslušnosti, na kterou nebyla dostatečně jasně upozorněna ( 27 ).

44.

S ohledem na uvedené požadavky, jak jsou vykládány v ustálené judikatuře, nemůžeme na otázku položenou předkládajícím soudem odpovědět jinak než záporně, neboť požadavek písemné formy nemůže být považován za splněný pouhým vložením doložky o příslušnosti do memoranda jednostranně vyhotoveného emitentem CLN.

45.

Jak však podotkla Komise, mohlo by tomu být jinak, bylo-li by prokázáno, že daná doložka byla sjednána v okamžiku, kdy došlo k uzavření smlouvy mezi společnostmi Profit a Redi. Výslovný souhlas společnosti Profit s doložkou by mohl podle mého názoru vyplývat buď z uvedení této doložky ve smlouvě, nebo z výslovného odkazu uvedeného v memorandu. Musím však poznamenat, že z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že ve smluvních dokumentech, jež podepsali nabyvatelé CLN, nebyly podmínky uvedené v memorandu zřejmě nijak konkrétně zmíněny.

46.

Navrhuji tedy Soudnímu dvoru, aby na první část druhé otázky odpověděl v tom smyslu, že je-li doložka o soudní příslušnosti vložena do prospektu o emisi takových cenných papírů, jako jsou CLN dotčené v původním řízení, požadavek písemné formy stanovený v čl. 23 odst. 1 písm. a) nařízení č. 44/2001 je splněn pouze v případě, že smlouva podepsaná stranami zmiňuje souhlas s touto doložkou nebo obsahuje výslovný odkaz na tento prospekt.

47.

Na otázku, zda se v kontextu žaloby na náhradu škody, kterou podal další nabyvatel věci proti jejímu výrobci, lze vůči dalšímu nabyvateli dovolávat doložky o soudní příslušnosti, která byla sjednána ve smlouvě mezi výrobcem této věci a jejím prvním nabyvatelem, podal Soudní dvůr v rozsudku Refcomp ( 28 ) velmi jednoznačnou odpověď, neboť rozhodl, že takováto doložka nemůže vyvolávat účinky vůči dalšímu nabyvateli, který s ní nesouhlasil. Soudní dvůr s ohledem na neexistenci smluvního vztahu mezi dalším nabyvatelem a výrobcem uvedl, že „na ně nelze pohlížet tak, že se ve smyslu čl. 23 odst. 1 nařízení č. 44/2001 ‚dohodli‘ na příslušnosti soudu určeného jako příslušného v původní smlouvě uzavřené mezi výrobcem a prvním nabyvatelem.“ ( 29 )

48.

V rozsudku Powell Duffryn Soudní dvůr nicméně uznal ( 30 ), že vůči budoucím akcionářům se lze dovolávat doložky vložené do stanov akciové společnosti za předpokladu, že souhlas akcionářů se stanovami dané společnosti vytváří mezi akcionářem a společností i mezi samotnými akcionáři vztah, který musí být považován za smluvní ( 31 ). V rozsudku Russ ( 32 ) Soudní dvůr rovněž připustil, že v oblasti námořní přepravy se lze doložky vložené do konosamentu dovolávat vůči třetí osobě, která je jeho držitelem, pokud tato na základě příslušného vnitrostátního práva vstoupila do práv a povinností zasílatele ( 33 ).

49.

Vyvstává tedy otázka, zda je třeba za daného stavu judikatury ohledně vzoru stanov společnosti nebo námořního konosamentu připustit, že doložka o příslušnosti uvedená v memorandu je převoditelná na další nabyvatele CLN, nebo naopak odmítnout tuto převoditelnost při neexistenci smluvního vztahu mezi emitentem cenných papírů a jejich dalším nabyvatelem.

50.

Domnívám se, že tato otázka musí být vyřešena ve smyslu druhé z výše uvedených možností.

51.

Takováto odpověď vyplývá podle mého názoru zcela nevyhnutelně ze zásady, která je judikaturou pravidelně potvrzována a podle níž je k tomu, aby mohla doložka o příslušnosti nabýt účinku, nezbytný souhlas zainteresovaných osob. Mezi Profit a Commerzbank neexistuje žádný smluvní vztah a tyto společnosti vzájemně nepřijaly žádné smluvní závazky, takže nelze mít za to, že se ve smyslu čl. 23 odst. 1 nařízení č. 44/2001 „dohodly“ na tom, který soud bude určen jako příslušný ( 34 ).

52.

Argument vznesený vládou Spojeného království, podle něhož Commerzbank souhlasila s tím, že bude vázána podmínkami emise, které byly uvedeny v memorandu, je podle mého mínění irelevantní, neboť otázkou není to, zda se může Profit dané doložky dovolávat vůči Commerzbank, nýbrž naopak to, zda se může tato banka dovolávat této doložky vůči Profit. Také další argument vznesený touto vládou, podle něhož se předpokládá, že Profit souhlasila s doložkou o příslušnosti tím, že nabyla cenné papíry, považuji za nesprávný, neboť souhlas musí být vyjádřen výslovně a nelze jej vyvozovat z okolnosti, že došlo k nabytí cenných papírů.

53.

Na rozdíl od Commerzbank se nadto nedomnívám, že možnost dovolat se doložky vůči dalšímu nabyvateli může být vyvozena z pravidla, podle něhož investor nabytím dluhopisů, ať již na primárním nebo sekundárním trhu, vyjadřuje nutně svou vůli plně, zcela a bezpodmínečně přijmout veškerá ustanovení obsažená v podmínkách emise. Tato analýza totiž popírá zvláštní povahu doložky o volbě soudu, která se řídí konkrétními pravidly vycházejícími z toho, že osoba, vůči níž je doložka dovolávána, s ní musela nutně souhlasit.

54.

Je zjevné, že Soudní dvůr ve zvláštním případě námořního konosamentu a společenské smlouvy zmírnil striktní povahu své judikatury. V rozsudku Refcomp ( 35 ) však dosah své judikatury určitým způsobem omezil, neboť uvedl, že tuto judikaturu je třeba posuzovat s přihlédnutím ke zcela zvláštní povaze konosamentu, který je nástrojem mezinárodního obchodu určeným k úpravě vztahu mezi nejméně třemi osobami a představuje převoditelný cenný papír umožňující jeho vlastníkovi převést zboží během jeho přepravy na nabyvatele, na kterého přejdou veškerá práva a povinnosti zasílatele vůči přepravci ( 36 ).

55.

Zmíněná judikatura vychází z analýzy smlouvy o přepravě jakožto trojstranné smlouvy, kterou nelze podle mého mínění převést na případ emise takových cenných papírů, jako jsou CLN dotčené v původním řízení, které spadají do kategorie dluhových cenných papírů. Dokonce ani odpověď poskytnutou v souvislosti s akcionářem společnosti nelze použít v případě držitele dluhového cenného papíru, který na rozdíl od akcionáře, jenž je držitelem podílu ve společnosti, může uplatnit pouze nárok z pohledávky. Výjimka, která platí pro oblast společností, vychází z myšlenky, že osoby, které se díky nabytí akcií stávají společníky právnické osoby, se současně stávají i smluvními stranami její zakládací smlouvy. V souvislosti s nabýváním takových cenných papírů, jako jsou CLN dotčené v původním řízení, však toto odůvodnění nelze použít.

56.

Z výše uvedených důvodů navrhuji, aby na druhou část druhé otázky bylo odpovězeno, že článek 23 nařízení č. 44/2001 musí být vykládán v tom smyslu, že doložky o soudní příslušnosti, která je obsažena v informačním dokumentu jednostranně vyhotoveném emitentem finančních nástrojů, se lze vůči třetí osobě, která tyto nástroje nabyla prostřednictvím finančního zprostředkovatele, dovolávat pouze tehdy, prokáže-li se, že tato třetí osoba skutečně souhlasila s touto doložkou, a to za podmínek stanovených ve výše uvedeném článku.

57.

Třetí část druhé otázky podle mého názoru neobnáší žádné zvláštní potíže, neboť byla v judikatuře Soudního dvora již mnohokrát zodpovězena.

58.

Pokud jde o dosah konstatování existence mezinárodních obchodních zvyklostí, s nimiž jsou strany obeznámeny, Soudní dvůr v tomto ohledu rozhodl, že souhlas smluvních stran s doložkou o příslušnosti se předpokládá v případě, že jednání těchto smluvních stran odpovídá zvyklostem, které jsou běžné v oblasti mezinárodního obchodu, v němž strany působí, a jejichž znalost se u stran předpokládá ( 37 ). Existence zvyklosti, kterou mají strany znát, tedy platí jako domněnka souhlasu s doložkou o soudní příslušnosti. V souvislosti s konstatováním existence této zvyklosti bylo rovněž rozhodnuto, že je věcí vnitrostátního soudu, aby posoudil, zda dotčená smlouva spadá do oblasti mezinárodního obchodu, a aby ověřil, zda v odvětví mezinárodního obchodu, v němž dotčené strany působí, daná zvyklost existuje ( 38 ).

59.

Soudní dvůr nicméně vnitrostátním soudům poskytl obecné pokyny týkající se způsobu, jakým je třeba postupovat při konstatování existence zvyklosti a okolnosti, že strany tuto zvyklost znají.

60.

Zaprvé existence zvyklosti, jež musí být konstatována v odvětví obchodu, v němž smluvní strany působí, je prokázána, pokud při uzavírání smluv určitého typu postupují subjekty v tomto odvětví obecně a pravidelně určitým konkrétním způsobem ( 39 ).

61.

Zadruhé skutečná nebo „předpokládaná“ znalost této zvyklosti smluvními stranami je konstatována zejména pokud se prokáže, že strany v dřívější době navázaly vzájemné obchodní vztahy nebo vztahy tohoto druhu s jinými subjekty působícími v dotčeném odvětví, nebo že je v tomto odvětví dostatečně znám určitý způsob jednání, neboť je při uzavírání určitého typu smluv používán obecně a pravidelně, takže může být považován za ustálenou praxi ( 40 ). Na rozdíl od toho, co naznačila Komise během jednání, z této judikatury jasně vyplývá, že znalost určité zvyklosti nemusí být prokázána, neboť může být předpokládána, pokud se prokáže, že strana, vůči níž je tato zvyklost dovolávána, „má“ tuto zvyklost znát.

62.

Použijeme-li výše uvedená pravidla, pak bude odpověď na třetí část druhé otázky znít tak, že vložení doložky o soudní příslušnosti do dokumentu, který má upravit podmínky emise takových cenných papírů, jako jsou CLN dotčené v původním řízení, může být považováno za formu, kterou připouštějí zvyklosti mezinárodního obchodu ve smyslu čl. 23 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001 a jež umožňuje předpokládat souhlas osoby, vůči níž je doložka dovolávána, pokud je zejména prokázáno – což přísluší ověřit vnitrostátnímu soudu – že při uzavírání smluv určitého typu postupují subjekty v dotčeném odvětví obecně a pravidelně určitým konkrétním způsobem, nebo že strany v dřívější době navázaly vzájemné obchodní vztahy nebo vztahy tohoto druhu s jinými subjekty působícími v dotčeném odvětví či že je dotčené jednání natolik známo, že může být považováno za ustálenou praxi.

63.

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda se má mít za to, že žaloba směřující k určení neplatnosti smlouvy a k vrácení částek zaplacených na základě neplatného aktu spadá pod „věci týkající se smlouvy nebo nároků ze smlouvy“ ve smyslu čl. 5 bodu 1 písm. a) nařízení č. 44/2001.

64.

Hned v úvodu musím vyloučit možnost, že by na žalobu, kterou podala Profit proti Commerzbank, mohlo být nahlíženo tak, že se týká věci smluvní povahy, neboť mezi těmito společnostmi neexistuje žádný smluvní vztah, takže žalobu, kterou podala prvně jmenovaná společnost proti druhé, nelze kvalifikovat jako týkající se „smluvní“ věci, a to bez ohledu na výsledek, k němuž tato žaloba směřuje. Tato otázka se tedy podle mého mínění týká výlučně vztahů mezi společnostmi Profit a Redi.

65.

K přezkumu této otázky bude zapotřebí připomenout použitelnou judikaturu.

66.

V oblasti nájmů nemovitostí Soudní dvůr v rozsudku Sanders ( 41 ), který se týkal příslušnosti soudů státu, v němž se nachází nemovitost, rozhodl, že výlučná příslušnost je zachována i v případě, že byla zpochybněna existence smlouvy, která je předmětem sporu ( 42 ).

67.

Na základě žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, která se týkala v podstatě toho, zda má být uplatněna zvláštní příslušnost v oblasti smluv nebo nároků ze smluv, pokud žalovaný, proti němuž byla podána žaloba týkající se plnění smluvního závazku, vznesl námitku nepříslušnosti, přičemž zpochybnil samotnou existenci smlouvy, nadto Soudní dvůr v rozsudku Effer ( 43 ) uvedl, že „mezi pravomoci vnitrostátního soudu v oblasti rozhodování o otázkách týkajících se smlouvy patří i pravomoc posoudit existenci podstatných náležitostí samotné smlouvy, neboť takové posouzení je nezbytné k tomu, aby vnitrostátní soud, který o dané věci rozhoduje, mohl ověřit svou příslušnost“ ( 44 ). Z výše uvedeného Soudní dvůr vyvodil, že „žalobce má nárok, aby jeho spor projednal soud místa plnění smlouvy i tehdy, jestliže je vznik smlouvy, na níž je žaloba založena, mezi účastníky řízení sporný“ ( 45 ).

68.

První otázkou tedy je, zda toto řešení použité v případě, kdy bylo zpochybnění existence smlouvy uplatněno na obranu proti žalobě směřující k plnění této smlouvy, může být přeneseno na případ, kdy hlavní žaloba směřuje k určení neplatnosti smlouvy.

69.

Bude-li odpověď na první otázku kladná, druhá otázka spočívá v určení toho, zda soud, který přezkoumává případnou neplatnost smlouvy, je příslušný i k tomu, aby rozhodl o následcích této neplatnosti, zejména pak o vrácení částek v důsledku prohlášení této neplatnosti.

70.

Navrhuji, aby byla odpověď na první otázku kladná. V tomto ohledu mohu uvést celkem pět argumentů.

71.

Zaprvé lze v teoretické rovině argumentovat tím, že neplatnost je sankcí za nedodržení pravidel při uzavírání smlouvy ( 46 ). Žaloba na neplatnost, která vychází z porušení těchto pravidel, jež spadají do oblasti smluv nebo nároků ze smluv, souvisí s danou smlouvou i v případě, že nesměřuje k jejímu plnění, nýbrž k určení její neplatnosti. Řečeno slovy právního teoretika, „spor týkající se platnosti smlouvy zůstává za všech okolností sporem, jehož ‚předmět tvoří smlouva‘“ ( 47 ).

72.

Zadruhé lze další teoretický argument vyvodit ze zásady, podle níž každý soud, jemuž byl podán návrh, má v důsledku této okolnosti pravomoc rozhodnout o své vlastní příslušnosti. Často se přitom stává, že v rámci určení příslušnosti musí dojít i k předběžnému přezkoumání meritorních otázek, mezi něž patří otázky týkající se existence nebo platnosti smlouvy. Pokud by byla soudu rozhodujícímu ve sporu týkajícím se příslušnosti upřena možnost o této otázce rozhodnout, znamenalo by to, že nebude moci rozhodnout ani o své příslušnosti. Právě na takovýto argument ostatně odkazuje Soudní dvůr, když v rozsudku Effer ( 48 ) uvádí, že posouzení „existence podstatných náležitostí samotné smlouvy“ ( 49 ) je „nezbytné k tomu, aby vnitrostátní soud, který o dané věci rozhoduje, mohl ověřit svou příslušnost“ ( 50 ), přičemž v tomto ohledu není podstatné, zda se neplatnosti dovolává žalobce nebo žalovaný.

73.

Zatřetí lze analogický argument vyvodit z čl. 10 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) ( 51 ). Podle tohoto ustanovení, které vymezuje působnost práva rozhodného pro smlouvu, se existence a platnost smlouvy nebo některého ustanovení smlouvy určuje v zásadě podle práva, které by se na základě tohoto nařízení použilo, kdyby byla smlouva nebo ustanovení smlouvy platné. Pokud tedy nejsou podmínky platnosti smlouvy nijak specificky upraveny a posuzují se podle práva rozhodného pro smlouvu, je logické se na základě analogie domnívat, že žaloba na neplatnost, která směřuje k udělení sankcí za nedodržení těchto podmínek, patří mezi případy, kdy předmět sporu tvoří smlouva.

74.

Začtvrté lze další analogický argument podle mého názoru vyvodit z judikatury Soudního dvora týkající se příslušnosti v oblasti negatorní určovací žaloby, která směřuje k určení neexistence deliktní odpovědnosti. V rozsudku Folien Fischer a Fofitec ( 52 ) Soudní dvůr rozhodl, že předmětem takovéto žaloby jsou „věc[i] týkající[...] se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“ ve smyslu čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001, přičemž měl za to, že převrácení úloh, které obvykle existují ve věcech týkajících se deliktní odpovědnosti, nemá být zohledněno ( 53 ). Pokud je namístě považovat pozitivní žalobu na náhradu škody a negatorní žalobu za dva aspekty spadající do téže oblasti deliktní odpovědnosti, neměla by nás logika věci vést k závěru, že i žaloba na plnění smlouvy a žaloba na neplatnost smlouvy představují dvě podoby téže oblasti, jež se týká smluv nebo nároků ze smluv?

75.

Zapáté, výše uvedenou analýzu potvrzuje také argument týkající se vhodnosti. Neshledávám totiž žádný zvláštní důvod k tomu, aby byla žalobci upírána možnost volby příslušnosti, která mu přísluší, pod záminkou, že se nedomáhá plnění smlouvy, nýbrž prohlášení její neplatnosti.

76.

Výše uvedené důvody mne vedou k závěru, že žalobce, který se domáhá prohlášení neplatnosti smlouvy, má nárok uplatnit možnost volby příslušnosti, která je stanovena v čl. 5 bodě 1 nařízení č. 44/2001.

77.

Kladná bude i má odpověď na druhou otázku, která se týká možnosti soudu rozhodnout o následcích neplatnosti smlouvy.

78.

První důvod je teoretický. Pokud je třeba připustit, jak navrhuji, že konstatování neplatnosti smlouvy se rovná rozhodování o sporech, jejichž předmět tvoří smlouva, tím spíše musí toto pravidlo platit v případě, kdy mají být vyvozeny následky této neplatnosti. Nárok některé ze stran na vrácení plnění totiž předpokládá, že plnění, jehož vrácení je požadováno, bylo předtím poskytnuto na základě smlouvy, což znamená, že předmět daného sporu tvoří smlouva v autonomním smyslu, který tomuto pojmu přiznává nařízení č. 44/2001.

79.

Commerzbank má nicméně za to, že žaloba na vrácení, která má ve vztahu k žalobě na neplatnost odlišné a samostatné postavení, nevychází ze svobodně přijatého smluvního závazku, neboť je založena na neexistencí majetkového přínosu a vychází přímo ze zákona.

80.

Tento argument však pro mě není přesvědčivý. Je totiž třeba připomenout, že výraz „věci týkající se smlouvy nebo nároků ze smlouvy“ ve smyslu čl. 5 bodu 1 nařízení č. 44/2001 musí být vykládán autonomním způsobem, který nemůže záviset na právním základu žaloby podle použitelného vnitrostátního práva, takže není podstatné, zda žaloba na náhradu škody může mít právní základ podle tohoto práva. Pokud by mezi stranami neexistoval svobodně přijatý smluvní vztah, daný závazek by nebyl splněn a nevznikl by nárok na náhradu. Tato příčinná souvislost mezi nárokem na náhradu a smluvním vztahem postačuje k tomu, aby žaloba na náhradu škody spadala do smluvní sféry.

81.

Druhý důvod je praktický. Pokud bychom měli za to, že soud, který rozhoduje na základě čl. 5 bodu 1 nařízení č. 44/2001, by se měl v případě neplatnosti smlouvy omezit pouze na to, že prohlásí svou nepříslušnost k rozhodnutí ve věci samé, znamenalo by to, že žalobce by se musel obrátit na jiný soud, aby mohly být vyvozeny praktické důsledky tohoto konstatování. Rozdělení sporů mezi dva soudy, z nichž jeden by konstatoval neplatnost, zatímco druhý by z ní vyvozoval důsledky, by nebylo v souladu se zájmem řádného výkonu spravedlnosti ani se zájmem jednotlivců.

82.

Třetí důvod vyplývá z analogie. Vychází z čl. 12 odst. 1 písm. e) nařízení č. 593/2008, v němž se stanoví, že právem rozhodným pro smlouvu se podle tohoto nařízení řídí zejména důsledky neplatnosti smlouvy. V souladu s tím, co navrhuje vláda Spojeného království, se domnívám, že je namístě uvažovat v duchu tohoto ustanovení, které vyjadřuje vůli unijního zákonodárce, aby se všechny spory, jejichž předmětem je smlouva, řídily jediným právem, přičemž se uznává, že pokud se žalobce rozhodne uplatnit možnost volby příslušnosti, žaloba na náhradu škody musí podléhat témuž určení příslušnosti podle místa plnění smlouvy.

83.

Dříve než Soudnímu dvoru navrhnu, aby na třetí otázku položenou předkládajícím soudem odpověděl kladně, musím se nicméně zastavit u jednoho praktického problému, který by mohl vzniknout, kdyby se čl. 5 bod 1 nařízení č. 44/2001 uplatnil na žalobu na neplatnost.

84.

Tento problém se týká skutečnosti, že soudní příslušnost ve smyslu čl. 5 bodu 1 písm. a) nařízení č. 44/2001 se stanoví podle místa, kde závazek, z něhož žaloba vychází, byl nebo má být plněn. Uplatnění tohoto ustanovení na žalobu na neplatnost smlouvy naráží na problém technického rázu týkající se identifikace závazku, z něhož návrh na neplatnost vychází.

85.

Takovýto návrh by totiž nevycházel z blíže určeného závazku, neboť by směřoval k zániku celého smluvního vztahu včetně všech závazků, jež jsou jeho součástí. Příslušný by tedy mohl být kterýkoliv ze soudů, v jehož obvodu byl nebo měl být splněn kterýkoli ze smluvních závazků. Pokud by navíc v případě takové kupní smlouvy, jaká je dotčena v původním řízení, bylo nutné identifikovat určitý konkrétní závazek, nabízel by se na výběr buď závazek týkající se dodání prodané věci, který je pro tuto smlouvu charakteristický, nebo závazek týkající se zaplacení ceny, z něhož by mohla vycházet žaloba na vrácení. Ač tento rozdíl nepopírám, lze podle mého názoru připustit, že v konkrétním případě žaloby na neplatnost by se mělo vycházet z charakteristického závazku.

86.

Podle mého mínění tedy předkládající soud správně poznamenává, že bude-li uznána použitelnost čl. 5 bodu 1 nařízení č. 44/2001, stane se zásadní otázkou určení místa, kam CLN, jež nabyla společnost Profit, byly nebo měly být dodány.

87.

Tyto jednotlivé úvahy mě vedou k závěru, že žaloba směřující k určení neplatnosti smlouvy a k vrácení částek zaplacených na základě neplatného aktu musí být považována za spadající pod „věci týkající se smlouvy nebo nároků ze smlouvy“ ve smyslu čl. 5 bodu 1 písm. a) nařízení č. 44/2001.

88.

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 6 bod 1 nařízení č. 44/2001 vykládán v tom smyslu, že k tomu, aby existovala spojitost mezi dvěma žalobami podanými proti několika žalovaným, postačuje, aby se případné vyhovění jedné z nich mohlo potenciálně promítnout do rozsahu zájmu, na jehož ochranu byla podána druhá žaloba, třebaže obě tyto žaloby mají odlišný předmět i základ a není mezi nimi vztah subsidiarity ani neslučitelnosti.

89.

Konkrétně Corte suprema di cassazione spatřuje problém v otázce, zda existuje spojitost mezi žalobou na prohlášení neplatnosti a vrácení ceny, která je podle jeho mínění namířena výlučně proti Commerzbank a Redi, jejichž sídla se nacházejí v jiných členských státech než v Italské republice, a žalobou na náhradu škody, která je založena na špatné správě ze strany společnosti Profit Holding. Předkládající soud zdůrazňuje, že žalobní důvod uplatněný proti posledně jmenované společnosti může být platný bez ohledu na to, zda je smlouva o prodeji CLN platná, nebo zda byla naopak prohlášena za neplatnou, a uvádí, že případné vyhovění žalobě na vrácení ceny by se mohlo odrazit na posouzení škody, kterou společnost Profit konkrétně utrpěla. Táže se tedy, zda možnost soudu rozšířit svou příslušnost v případě několika žalovaných vychází z čistě pragmatického kritéria, které je vedeno zájmem zajistit jednotné šetření i rozhodování, nebo ze striktnějšího kritéria, které zohledňuje riziko, že by byla vydána rozhodnutí, která si budou z pohledu logiky i práva vzájemně odporovat.

90.

V této souvislosti je třeba připomenout, že Soudní dvůr se již několikrát vyjádřil k dosahu pravidla zvláštní příslušnosti, které je uvedeno v čl. 6 bodě 1 nařízení č. 44/2001 a které se odchyluje od zásady určení příslušnosti podle místa bydliště žalovaného, stanovené v článku 2 tohoto nařízení, když stanoví, že je-li žalováno více osob společně, může být žalovaný žalován u soudu místa, kde má bydliště některý z žalovaných, za předpokladu, že právní nároky jsou spojeny tak úzce, že je účelné je vyšetřit a rozhodnout o nich společně, aby se zabránilo vydání vzájemně si odporujících rozhodnutí v oddělených řízeních.

91.

V souvislosti s posouzením vztahu spojitosti, tzn. rizika vydání vzájemně si odporujících rozhodnutí v oddělených řízeních, Soudní dvůr rozhodl, že vnitrostátnímu soudu přísluší, aby posoudil existenci tohoto rizika a v tomto ohledu zohlednil všechny nezbytné skutečnosti ze spisu ( 54 ). Stanovením tohoto pravidla zvolil Soudní dvůr podle mého mínění uvážlivý přístup, neboť takovéto posouzení vždy závisí na konkrétních skutkových a právních okolnostech jednotlivých žalob podaných k vnitrostátním soudům.

92.

Soudní dvůr vyvodil nicméně určitá kritéria, jimiž se mohou vnitrostátní soudy řídit.

93.

V rozsudku Roche Nederland a další ( 55 ) Soudní dvůr rozhodl, že „aby rozhodnutí mohla být považována za vzájemně si odporující, nestačí, že existuje rozdíl v řešení sporu, ale je ještě třeba, aby tento rozdíl spadal do rámce téže skutkové a právní situace“ ( 56 ). Kritérium totožnosti právní situace Soudní dvůr dále upřesnil v rozsudku Freeport ( 57 ), podle něhož totožnost právních základů žalob podaných proti různým žalovaným není součástí podmínek stanovených pro použití čl. 6 bodu 1 nařízení č. 44/2001 ( 58 ).

94.

Tyto obecné pokyny neposkytují jednoznačné vodítko, pokud jde o dosah podmínky týkající se vzájemné neslučitelnosti rozhodnutí. Je pravda, že posouzení vztahu spojitosti do značné míry závisí na skutkových okolnostech jednotlivých věcí, takže lze jen stěží určit jasné kritérium, které by umožnilo rozlišovat mezi tím, co spadá pod tento vztah spojitosti, jímž je ospravedlněna odchylka od obvyklého místa soudu, a tím, co pod tento vztah nespadá.

95.

Především je třeba vyloučit možnost vnitrostátního soudu rozšířit svou příslušnost na další žalované s bydlištěm v zahraničí pouze na základě úvah čistě pragmatické povahy vycházejících z nutnosti zajistit řádný výkon spravedlnosti, a to zcela bez ohledu na míru legitimity těchto úvah. Pokud by totiž mělo rozšíření příslušnosti soudu, který rozhoduje ve věci, podléhat pouze podmínce, že bude toto rozšíření odůvodněno zájmem řádného výkonu spravedlnosti, pak by zcela pozbyla účinnosti zásada zakotvená v judikatuře i v čl. 6 bodě 1 nařízení č. 44/2001, podle níž je rozšíření příslušnosti vázáno na podmínku týkající se rizika vydání vzájemně si odporujících rozhodnutí. A co více, toto ustanovení vyjadřuje záměr unijního zákonodárce zajistit rovnováhu mezi požadavky řádného výkonu spravedlnosti a nezbytným dodržováním obecné zásady příslušnosti soudů členského státu, v němž má bydliště žalovaný, která je zakotvena v čl. 2 odst. 1 nařízení č. 44/2001.

96.

Nadto se domnívám, že k tomu, aby mohly být dvě žaloby podané proti různým žalovaným považovány za související, nepostačuje, aby bylo rozhodnutí vydané v souvislosti s jednou z nich způsobilé ovlivnit rozhodnutí o druhé z nich. Je-li požadováno, aby existoval rozdíl spadající do rámce téže skutkové a právní situace, znamená to, že je zapotřebí zjistit, zda by rozhodnutí vydaná dvěma různými soudy mohla být vzájemně neslučitelná a vzájemně si odporující, přičemž však není nezbytné prokázat, že právní důsledky těchto rozhodnutí budou zásadně neslučitelné.

97.

V tomto ohledu sdílím postoj předkládajícího soudu, podle něhož v případě šetření a rozhodování vedeného v oddělených řízeních, z nichž první se týká žaloby na neplatnost a vrácení částek podané proti Commerzbank a Redi a odůvodněné nevyvážeností smlouvy a částečnou nebo úplnou bezpředmětností a druhé žaloby na náhradu škody podané především proti Profit Holding z důvodu špatné správy ze strany této společnosti, nevzniká žádné riziko vydání vzájemně si odporujících rozhodnutí.

98.

Přestože se obě žaloby obecně týkají důsledků upsání CLN ze strany společnosti Profit, pochybuji již o existenci totožné skutkové situace. Žaloba na náhradu škody totiž podle tvrzení předkládajícího soudu vychází z jiné skutkové okolnosti, než je toto samotné upsání, a sice z okolnosti, že mateřská společnost navrhla a provedla určitou transakci ve svém vlastním zájmu či v zájmu třetích osob, přičemž jednala úmyslně v neprospěch zájmů své dceřiné společnosti.

99.

Předně si nemyslím, že existuje totožná právní situace, neboť podané žaloby se liší nejen svými právními základy, ale i svým předmětem. Jak podotýká předkládající soud, žalobě na náhradu škody by mohlo být vyhověno i bez ohledu na to, zda bude žaloba na neplatnost úspěšná.

100.

Pouhá okolnost, že případné vrácení zaplacené ceny, k němuž by došlo v případě, že bude vyhověno žalobě na neplatnost, by mohlo ovlivnit výši škody, kterou utrpěla Profit, pokud bude uznán její nárok na náhradu škody namířený proti Profit Holding, podle mého mínění nenaznačuje, že existuje riziko vydání vzájemně si odporujících rozhodnutí.

101.

Navrhuji tedy, aby odpověď na první otázku zněla tak, že čl. 6 bod 1 nařízení č. 44/2001 musí být vykládán v tom smyslu, že k tomu, aby existovala spojitost mezi dvěma žalobami podanými proti několika žalovaným, nepostačuje, aby se případné vyhovění jedné z nich mohlo potenciálně promítnout do rozsahu zájmu, na jehož ochranu byla podána druhá žaloba.

102.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázky položené Corte Suprema di cassazione takto: