—

za C. E. Franzen S. Ikizem, advocaat,

—

za Raad van bestuur van de Sociale verzekeringsbank H. van der Mostem a T. Theele, jako zmocněnci,

—

za nizozemskou vládu M. Noort, jako zmocněnkyní,

—

za vládu Spojeného království S. Brighouse, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s B. Kennelym a J. Holmesem, barristers,

—

za Evropskou komisi M. van Beekem a D. Martinem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 13 odst. 2 a článku 17 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství, ve znění pozměněném a aktualizovaném nařízením Rady (ES) č. 118/97 ze dne 2. prosince 1996 (Úř. věst. 1997, L 28, s. 1; Zvl. vyd. 05/03, s. 3), ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1992/2006 ze dne 18. prosince 2006 (Úř. věst. L 392, s. 1, dále jen „nařízení č. 1408/71“), jakož i článků 20 SFEU, 21 SFEU a 45 SFEU.

2

Projednávaná žádost byla předložena v rámci tří sporů mezi C. E. Franzen, H. D. Giesenem a F. van den Bergem jako žalobci a Raad van bestuur van de Sociale verzekeringsbank (správní rada správy sociálního zabezpečení, dále jen „SVB“) jako žalovanou ve věci rozhodnutí, kterými SVB odmítla přiznat rodinné přídavky C. E. Franzen a snížila H. D. Giesenovi partnerské příplatky a F. van den Bergovi starobní důchod.

3

Článek 1 nařízení č. 1408/71 stanoví:

„Pro účely tohoto nařízení:

4

Článek 2 odst. 1 uvedeného nařízení, nadepsaný „Osobní působnost“, stanoví:

„Toto nařízení se vztahuje na zaměstnané osoby nebo osoby samostatně výdělečně činné, které podléhají nebo podléhaly právním předpisům jednoho nebo více členských států a které jsou státními příslušníky jednoho z členských států nebo které jsou osobami bez státní příslušnosti nebo uprchlíky s bydlištěm na území jednoho z členských států, jakož i na jejich rodinné příslušníky nebo pozůstalé po nich.“

5

Článek 13 nařízení č. 1408/71, náležící do jeho hlavy II, nadepsané „Určení použitelných právních předpisů“, stanoví:

„1.   S výhradou článků 14c a 14f podléhají osoby, na které se vztahuje toto nařízení, pouze právním předpisům jediného členského státu. Tyto právní předpisy se určují v souladu s touto hlavou.

2.   S výhradou článků 14 až 17:

[...]

6

Článek 17 tohoto nařízení, nadepsaný „Výjimky z článků 13 až 16“, stanoví:

„Dva nebo více členských států, příslušné úřady těchto států nebo subjekty určené těmito úřady mohou vzájemnou dohodou stanovit výjimky z článků 13 až 16 v zájmu některých kategorií osob nebo některých osob.“

7

Podle článku 2 zákona o obecném důchodovém pojištění (Algemene Ouderdomswet, dále jen „AOW“) je „rezidentem“ ve smyslu tohoto zákona osoba, která má bydliště v Nizozemsku.

8

Podle čl. 3 odst. 1 AOW se bydliště osoby určí podle okolností.

9

Na základě čl. 6 odst. 1 písm. a) AOW je podle ustanovení tohoto zákona pojištěna osoba, která dosud nedosáhla věku pro odchod do důchodu a která je rezidentem. Odstavec 3 tohoto článku 6 stanoví, že odchylně od odstavců 1 a 2 téhož článku lze okruh pojištěných osob rozšířit nebo omezit nařízením orgánu veřejné správy nebo na jeho základě.

10

Zákon ze dne 29. dubna 1998 (Stb. 1998, č. 267) do AOW vložil článek 6a, použitelný se zpětnou účinností od 1. ledna 1989, podle kterého:

„Odchylně od článku 6 AOW a předpisů přijatých na základě tohoto ustanovení se případně

11

Článek 13 odst. 1 písm. a) AOW stanoví, že se částka důchodu sníží o 2 % za každý kalendářní rok, ve kterém osoba s nárokem na důchod nebyla po dosažení věku 15 let, ale před dosažením věku 65 let pojištěna.

12

Odstavec 2 písm. a) téhož článku stanoví, že se hrubá částka příspěvku sníží o 2 % za každý kalendářní rok, ve kterém nebyli manžel nebo manželka důchodce s nárokem na důchod po dosažení věku 15 let, ale před dosažením věku 65 let osoby s nárokem na důchod, pojištěni.

13

Podle čl. 45 odst. 1 první věty AOW ve znění účinném k 1. dubnu 1985 mohou pojištěnci a bývalí pojištěnci v případech, za podmínek a podle sazby stanovené nařízením orgánu veřejné správy uhradit příspěvky za období po dosažení věku patnácti let, ale před dosažením věku šedesáti pěti let, během nichž nejsou nebo nebyli pojištěni.

14

Podle téhož ustanovení ve znění účinném k 1. lednu 1990 mohou pojištěnci a bývalí pojištěnci v případech, za podmínek a podle sazby stanovené nařízením orgánu veřejné správy uzavřít dobrovolné pojištění na období po dosažení věku patnácti let, ale před dosažením věku šedesáti pěti let, během nichž nejsou nebo nebyli pojištěni.

15

Článek 2 a čl. 3 odst. 1 obecného zákona o rodinných přídavcích (Algemene Kinderbijslagwet, dále jen „AKW“) mají obsah totožný s článkem 2 a čl. 3 odst. 1 AOW.

16

Podle čl. 6 odst. 1 písm. a) AKW je podle ustanovení tohoto zákona pojištěna osoba, která je rezidentem.

17

Článek 6a písm. b) AKW stanoví, že odchylně od článku 6 AKW a předpisů přijatých na základě tohoto ustanovení se za pojištěnou případně nepovažuje osoba, na kterou se podle smlouvy nebo rozhodnutí mezinárodní organizace vztahují právní předpisy jiného státu.

18

V průběhu období dotčeného ve sporech v původním řízení bylo na základě čl. 6 odst. 3 AOW a AKW postupně přijato několik nařízení o rozšíření a omezení okruhu pojištěnců v systémech sociálního pojištění (Besluit uitbreiding en beperking kring verzekerden volksverzekeringen, dále jen „BUB“). Na okolnosti dotčené ve věcech v původním řízení tak byla postupně použitelná nařízení ze dne 19. října 1976 (Stb. 557, dále jen „BUB 1976“), ze dne 3. května 1989 (Stb. 164, dále jen „BUB 1989“) a ze dne 24. prosince 1998 (Stb. 746, dále jen „BUB 1999“).

19

Podle čl. 2 odst. 1 písm. a) BUB 1976 není za „pojištěnce“ mimo jiné ve smyslu AOW považován rezident, který je zaměstnán mimo Nizozemsko, a z tohoto důvodu je pojištěn podle zahraničního zákonného režimu dávek ve stáří a pro případ smrti, jakož i rodinných přídavků platného ve státě, ve kterém pracuje.

20

Nařízení BUB 1976 bylo nahrazeno BUB 1989, jehož čl. 10 odst. 1 ve znění použitelném v období od 1. července 1989 do 1. ledna 1992 stanovil, že „rezident, který vykonává zaměstnání výlučně mimo území Nizozemska, není pojištěn v systému sociálního pojištění“. V období od 1. ledna 1992 do 1. ledna 1997 toto ustanovení BUB 1989 stanovilo, že „rezident, který během souvislého období nejméně tří měsíců vykonává zaměstnání výlučně mimo území Nizozemska, není pojištěn v systému sociálního pojištění“. Podle znění použitelného od 1. ledna 1997 do 1. ledna 1999 čl. 10 odst. 1 BUB 1989 stanovil, že „rezident, který během souvislého období nejméně tří měsíců vykonává zaměstnání výlučně mimo území Nizozemska, není pojištěn v systému sociálního pojištění, ledaže je toto zaměstnání vykonáváno na základě pracovního poměru k zaměstnavateli, který má bydliště nebo sídlo v Nizozemsku“

21

K 1. lednu 1999 bylo BUB 1989 nahrazeno BUB 1999. Článek 12 posledně uvedeného nařízení stanoví, že „osoba, která má bydliště v Nizozemsku a během souvislého období nejméně tří měsíců vykonává zaměstnání výlučně mimo území Nizozemska, není pojištěna v systému sociálního pojištění, ledaže je toto zaměstnání vykonáváno výlučně na základě pracovního poměru k zaměstnavateli, který má bydliště nebo sídlo v Nizozemsku“.

22

Nařízení BUB 1989 i BUB 1999 obsahovala ustanovení o odstranění tvrdosti – BUB 1989 v článku 25, BUB 1999 v článku 24 – která v rámci BUB 1989 opravňovala SVB, aby se v některých případech odchýlila od ostatních ustanovení tohoto nařízení za účelem zhojení velmi závažných nespravedlností, které mohly vyplynout z povinné účasti na pojištění nebo z vyloučení z této povinné účasti podle tohoto nařízení, nebo aby v rámci BUB 1999 nepoužila ustanovení uvedená v tomto nařízení nebo se od těchto článků odchýlila, pokud by jejich použití s ohledem na význam rozšíření a omezení okruhu pojištěných osob vedlo k velmi závažné nespravedlnosti, která by vyplývala výlučně z povinné účasti na pojištění nebo z vyloučení z této povinné účasti podle druhého nařízení.

23

Všichni žalobci v původním řízení mají nizozemskou státní příslušnost a jsou rezidenty v Nizozemsku.

24

C. E. Franzen, narozená v roce 1965, pobírala v Nizozemsku na základě AKW rodinné přídavky na svou dceru, narozenou v roce 1995, kterou vychovávala sama. V listopadu 2002 oznámila SVB, že od 1. ledna 2001 pracuje v Německu jako kadeřnice v rozsahu 20 hodin týdně. Vzhledem k tomu, že příjmy, jichž C. E. Franzen z této činnosti dosahovala, nebyly významné, byla povinně pojištěna pouze v rámci německého zákonného systému pojištění proti pracovním úrazům (Unfallversicherung) a neměla přístup k žádnému z ostatních německých systémů sociálního zabezpečení. Rozhodnutím ze dne 25. února 2003 jí SVB odňala rodinné přídavky s účinností od 1. října 2002.

25

SVB ve svém vyjádření předloženém Soudnímu dvoru uvádí, že C. E. Franzen dopisem ze dne 21. září 2003 požádala na základě článku 24 BUB 1999 o zrušení jejího vyloučení z účasti na sociálním pojištění. Rozhodnutím ze dne 15. března 2004 SVB tuto žádost zamítla z důvodu, že C. E. Franzen nebyla pojištěna na základě unijního práva ani na základě ustanovení nizozemského práva. SVB však uvádí, že spolu s oznámením rozhodnutí ze dne 15. března 2004 navrhla C. E. Franzen, aby požádala příslušný německý orgán o to, aby se na ni na základě článku 17 nařízení č. 1408/71 vztahovala výlučně nizozemská právní úprava. C. E. Franzen na tento návrh nereagovala.

26

C. E. Franzen podala dne 30. ledna 2006 další žádost o rodinné přídavky, které SVB vyhověla rozhodnutím ze dne 27. března 2006 s účinností od prvního čtvrtletí roku 2006.

27

Dopisem ze dne 5. června 2007 byla jménem C. E. Franzen podána žádost o přiznání rodinných přídavků od čtvrtého čtvrtletí roku 2002. SVB rozhodnutím ze dne 5. července 2007 konstatovala, že s účinností od prvního čtvrtletí 2006 již C. E. Franzen nemá nárok na rodinné přídavky, ale rozhodla, že nebude vymáhat vrácení částek vyplacených bez právního důvodu. Rozhodnutím ze dne 16. listopadu 2007 byla stížnost C. E. Franzen proti tomuto rozhodnutí zamítnuta jako neopodstatněná a její návrh na přezkum ze dne 5. června 2007 byl rovněž zamítnut.

28

Dne 6. února 2008, tedy v době, kdy stále probíhalo řízení o žalobě podané C. E. Franzen proti posledně uvedenému rozhodnutí, přijala SVB nové rozhodnutí, kterým bylo pozměněno odůvodnění jejího rozhodnutí ze dne 16. listopadu 2007 a ve kterém uvedla, že žádosti o rodinné přídavky byly zamítnuty z důvodu, že podle čl. 13 odst. 2 nařízení č. 1408/71 se na C. E. Franzen použijí výlučně německé právní předpisy, čímž je vyloučeno uplatnění nizozemského sociálního pojištění.

29

Rechtbank Maastricht rozsudkem ze dne 5. srpna 2008 zamítl jako neopodstatněné žaloby proti rozhodnutím ze dne 16. listopadu 2007 a 6. února 2008. C. E. Franzen se odvolala k Centrale Raad van Beroep, přičemž účastníci původního řízení vedou spor o to, zda byla C. E. Franzen od 1. října 2002 pojištěna na základě AKW z důvodu svého bydliště v Nizozemsku.

30

Manželka H. D. Giesena, narozená v roce 1947, pracovala v Německu v průběhu roku 1970 a znovu v období od 19. května 1988 do 12. května 1993 jako „geringfügig Beschäftigte“ (osoba vykonávající činnost drobného rozsahu). Pracovala zejména jako prodavačka v obchodě s oblečením a vykonávala činnost na základě pracovní smlouvy o výpomoci s omezeným počtem hodin práce, který nepřesahoval dva nebo tři dny v měsíci.

31

H. D. Giesen podal dne 22. září 2006 žádost o starobní důchod a partnerský příplatek na základě AOW, které SVB vyhověla rozhodnutím ze dne 3. října 2007. Partnerský příplatek byl nicméně snížen o 16 %, jelikož v období, kdy manželka H. D. Giesena pracovala v Německu, nebyla pojištěna pro účely sociálního pojištění v Nizozemsku. H. D. Giesen podal proti tomuto rozhodnutí stížnost v rozsahu, v němž se týkalo snížení tohoto příplatku. Rozhodnutím ze dne 20. května 2008 byla tato stížnost zamítnuta jako neopodstatněná.

32

Rechtbank Roermond rozsudkem ze dne 13. října 2008 zamítl žalobu H. D. Giesena proti rozhodnutí ze dne 20. května 2008 jako neopodstatněnou. Uvedený soud dospěl k závěru, že se na jeho manželku nevztahuje nizozemská právní úprava, protože nebylo prokázáno, že v Německu nepracovala déle než tři měsíce. Účastníci původního řízení vedou před předkládajícím soudem, který projednává odvolání H. D. Giesena, spor ohledně toho, zda byla manželka H. D. Giesena pojištěna na základě AOW v období od 19. května 1988 do 31. prosince 1992 z důvodu, že bydlela v Nizozemsku.

33

F. van den Berg, narozený v roce 1943, vykonával činnost v Německu v období od 25. června do 24. července 1972 a od 1. ledna 1990 do 31. prosince 1994. Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že tuto činnost nevykonával každodenně, nýbrž jen v průběhu krátkých období. Vzhledem k tomu, že jeho příjmy byly příliš nízké, nemohl být považován za osobu povinnou k odvodu příspěvků v Německu. Dne 17. ledna 2008 požádal F. van den Berg na základě AOW o starobní důchod. Rozhodnutím ze dne 1. srpna 2008 mu SVB důchod přiznala, ale snížila jej o 14 % s přihlédnutím ke skutečnosti, že F. van den Berg nebyl po více než sedm let pojištěn v Nizozemsku. Rozhodnutím ze dne 25. listopadu 2008 byla jeho stížnost proti uvedenému rozhodnutí prohlášena za částečně opodstatněnou a snížení bylo stanoveno na 10 %.

34

Rechtbank Maastricht rozsudkem ze dne 19. října 2009 zamítl žalobu proti rozhodnutí ze dne 25. listopadu 2008 jako neopodstatněnou. F. van den Berg se proti tomuto rozsudku odvolal k předkládajícímu soudu, před kterým vedou účastníci řízení spor ohledně toho, zda byl F. van den Berg v průběhu období od 1. ledna 1990 do 31. prosince 1994 pojištěn na základě AOW z důvodu, že měl bydliště v Nizozemsku.

35

Centrale Raad van Beroep zastává názor, že dotyčné osoby v původním řízení mohou být ve sporných obdobích považovány za zaměstnané osoby ve smyslu článku 2 nařízení č. 1408/71 ve spojení s čl. 1 písm. a) tohoto nařízení a že AOW a AKW spadají do věcné působnosti uvedeného nařízení.

36

Vyvstává však otázka, zda se v průběhu sporných období na uvedené dotyčné osoby na základě čl. 13 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1408/71 vztahovala německá právní úprava a případně zda vylučující účinek tohoto ustanovení vede k tomu, že se nizozemská právní úprava nepoužije. V tomto kontextu předkládající soud odkazuje na rozsudek Kits van Heijningen (C‑2/89, EU:C:1990:183), který se týkal zaměstnání na částečný úvazek, a zabývá se otázkou, zda je možné tuto judikaturu použít též na smlouvu o příležitostné práci.

37

Předkládající soud konstatuje, že v rámci projednávaných sporů není zpochybňováno, že dotyčné osoby nebyly z důvodu svých činností pojištěny na základě německé právní úpravy, s výjimkou jejich povinného pojištění v německém systému úrazového pojištění, takže se v závislosti na konkrétním případu nemohly domáhat nároku na starobní důchod nebo na rodinné přídavky. Kromě toho uvádí, že manželka H. D. Giesena v období od 1. července 1989 do 31. prosince 1992 a F. van den Berg a C. E. Franzen během sporných období, která se jich týkají, musí být považováni za osoby, které nejsou pojištěné na základě AOW a AKW Aby bylo možné posoudit, zda unijní právo brání tomuto vyloučení, je třeba vyložit ustanovení unijního práva týkající se volného pohybu pracovníků i občanů, a sice článek 45 SFEU a články 20 SFEU a 21 SFEU.

38

Za těchto podmínek se Centrale Raad van Beroep rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

39

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 13 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1408/71 musí být vykládán v tom smyslu, že se na rezidenta jednoho členského státu, který spadá do působnosti tohoto nařízení a který pracuje několik dnů v měsíci na základě smlouvy o příležitostné práci na území jiného členského státu, vztahuje právní úprava státu zaměstnání, a v případě kladné odpovědi, zda se tato právní úprava použije rovněž na dny, ve kterých není zaměstnávání vykonáváno.

40

Je třeba připomenout, že nařízení č. 1408/71 zavádí systém koordinace vnitrostátních systémů sociálního zabezpečení a v hlavě II stanoví pravidla pro určení právní úpravy použitelné na pracovníky, kteří se pohybují v rámci Unie (v tomto smyslu viz zejména rozsudek Wencel, C‑589/10, EU:C:2013:303, bod 45).

41

Účelem ustanovení uvedené hlavy II je zejména to, aby dotčené osoby v zásadě podléhaly systému sociálního zabezpečení pouze jediného členského státu, aby se tak zabránilo souběhu použitelných vnitrostátních právních předpisů a složitostem, které by z něj mohly vyplynout (viz rozsudky Ten Holder, 302/84, EU:C:1986:242, bod 19; Luijten, 60/85, EU:C:1986:307, bod 12; Bosmann, C‑352/06, EU:C:2008:290, bod 16, a Hudzinski a Wawrzyniak, C‑611/10 a C‑612/10, EU:C:2012:339, bod 41).

42

Tato zásada jediné použitelné právní úpravy je vyjádřena zejména v čl. 13 odst. 1 nařízení č. 1408/71, který stanoví, že pracovníci, na které se vztahuje uvedené nařízení, podléhají pouze právním předpisům jediného členského státu (viz rozsudky Ten Holder, 302/84, EU:C:1986:242, bod 20; Luijten, 60/85, EU:C:1986:307, bod 13, a Bosmann, C‑352/06, EU:C:2008:290, bod 16).

43

Podle čl. 13 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1408/71 podléhá osoba zaměstnaná na území jednoho členského státu právním předpisům uvedeného státu, i když má bydliště na území jiného členského státu. Určení, že právní předpisy jednoho členského státu jsou na základě tohoto ustanovení právními předpisy použitelnými na pracovníka, má za následek, že se na něj vztahují pouze právní předpisy tohoto členského státu (viz rozsudky Ten Holder, 302/84, EU:C:1986:242, bod 23, a Bosmann, C‑352/06, EU:C:2008:290, bod 17).

44

Soudní dvůr ve svém rozsudku Kits van Heijningen (C‑2/89, EU:C:1990:183, bod 10), který se týkal práce na částečný úvazek vykonávané dvakrát týdně vždy dvě hodiny, konstatoval, že nic ve znění čl. 1 písm. a) nebo čl. 2 odst. 1 nařízení č. 1408/71 neumožňuje vyloučit z působnosti tohoto nařízení určité kategorie osob z důvodu času, po který vykonávají svou činnost. V důsledku toho musí být osoba považována za osobu spadající do působnosti uvedeného nařízení, pokud splňuje podmínky stanovené v čl. 1 písm. a) ve spojení s čl. 2 odst. 1 téhož nařízení.

45

Podstatou první otázky písm. a) předkládajícího soudu je, zda judikatura vycházející z rozsudku Kits van Heijningen (C‑2/89, EU:C:1990:183) je použitelná na takovou situaci, jako je situace manželky H. D. Giesena, která pracovala v Německu pouze dva nebo tři dny v měsíci. Pokud jde o situaci C. E. Franzen a F. van den Berga, považuje uvedený soud za prokázané, že jejich činnost v Německu byla zaměstnáním a že Spolková republika Německo byla členským státem příslušným pro sporné období, které se týká těchto dvou dotyčných osob.

46

Jelikož z judikatury citované v bodě 44 tohoto rozsudku vyplývá, že doba výkonu zaměstnání není relevantní pro účely určení, zda je nařízení č. 1408/71 na dotyčnou osobu použitelné, je třeba mít v této souvislosti za to, že osoba, která pracuje dva nebo tři dny v měsíci a splňuje podmínky stanovené v čl. 1 písm. a) ve spojení s čl. 2 odst. 1 nařízení č. 1408/71, tedy že se na ni jako na zaměstnanou osobu vztahuje právní úprava jednoho či více členských států a je státní příslušnicí jednoho z členských států, spadá do působnosti tohoto nařízení. Podle čl. 13 odst. 2 písm. a) tohoto nařízení se na takovou osobu vztahuje právní úprava členského státu, na jehož území je tato osoba zaměstnaná.

47

Předkládající soud se kromě toho táže, zda podle uvedeného čl. 13 odst. 2 písm. a) je právní úprava členského státu zaměstnání použitelná vedle dnů, ve kterých je zaměstnání vykonáváno, rovněž ve dnech, ve kterých vykonáváno není.

48

Odpověď na tuto otázku vyplývá rovněž z rozsudku Kits van Heijningen (C‑2/89, EU:C:1990:183). Soudní dvůr totiž v bodě 14 uvedeného rozsudku konstatoval, že čl. 13 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1408/71 nezavádí žádný rozdíl v závislosti na tom, zda je zaměstnávání vykonáváno na plný nebo na částečný úvazek. Kromě toho by byl ohrožen cíl, který toto ustanovení sleduje, pokud by bylo třeba mít za to, že se použití právní úpravy dotyčného členského státu omezuje na období, v jejichž průběhu je činnost vykonávána, a období, kdy dotyčná osoba svou činnost nevykonává, jsou z použití této právní úpravy vyloučena.

49

Soudní dvůr z toho dovodil, že čl. 13 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1408/71 musí být vykládán v tom smyslu, že se na osobu spadající do působnosti tohoto nařízení, která vykonává zaměstnání na částečný úvazek na území členského státu, vztahuje právní úprava tohoto členského státu, a to ve dnech, kdy vykonává tuto činnost, i ve dnech kdy tuto činnost nevykonává (rozsudek Kits van Heijningen, C‑2/89, EU:C:1990:183, bod 15).

50

Tytéž úvahy se uplatní na zaměstnání vykonávané příležitostně, jak je tomu v případě činností dotčených v původním řízení. V tomto ohledu je třeba uvést, že právní úprava členského státu zaměstnání je použitelná po celou dobu, kdy dotyčná osoba vykonává profesní činnost na území tohoto členského státu. Za tímto účelem není relevantní existence pracovního poměru a druh pracovního poměru, například práce na částečný úvazek nebo příležitostná práce, či počet hodin odpracovaný pracovníkem.

51

Tento výklad nemůže být vyvrácen judikaturou týkající se čl. 13 odst. 2 písm. f) nařízení č. 1408/71, na jehož základě se za podmínek, které stanoví, na osobu vztahuje právní úprava členského státu bydliště, která se použije jak na osoby, které definitivně ukončily veškerou profesní činnost, tak na osoby, které svou činnost ukončily pouze dočasně (rozsudky Kuusijärvi, C‑275/96, EU:C:1998:279, body 39 a 40, a Adanez-Vega, C‑372/02, EU:C:2004:705, bod 24).

52

Jak totiž správně uvádí SVB, období, ve kterém nejsou činnosti v rámci příležitostné práce vykonávány, nemůže být považováno za dočasné ukončení činnosti. V tomto ohledu ze spisu předloženého Soudnímu dvoru vyplývá, že pracovní poměr mezi manželkou H. D. Giesena a jejím zaměstnavatelem trval nepřetržitě pět let. V důsledku toho se na ni v tomto období, a to na základě čl. 13 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1408/71, vztahovala právní úprava členského státu zaměstnání, v projednávané věci německá právní úprava.

53

V důsledku toho je třeba odpovědět na první otázku tak, že čl. 13 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1408/71 musí být vykládán v tom smyslu, že se na rezidenta jednoho členského státu, který spadá do působnosti tohoto nařízení a který pracuje několik dnů v měsíci na základě smlouvy o příležitostné práci na území jiného členského státu, vztahuje právní úprava státu zaměstnání, a to ve dnech, ve kterých vykonává zaměstnání, i ve dnech, kdy zaměstnání nevykonává.

54

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 13 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1408/71 ve spojení s odst. 1 tohoto článku musí být vykládán v tom smyslu, že za takových okolností, jako jsou okolnosti dotčené v původním řízení, brání tomu, aby migrující pracovník, na kterého se vztahuje právní úprava členského státu zaměstnání, pobíral na základě vnitrostátní právní úpravy členského státu bydliště dávky ze systému důchodového pojištění nebo rodinné přídavky od členského státu bydliště.

55

Tato otázka souvisí se zvláštními okolnostmi věcí v původním řízení, v nichž použití právní úpravy členského státu zaměstnání nevedlo k pojištění dotyčných osob v systému sociálního zabezpečení tohoto státu, pokud jde o rodinné přídavky a starobní důchod.

56

Ačkoliv právní úprava státu bydliště dotčená ve věci v původním řízení na základě použití ustanovení o vyloučení v čl. 6a písm. b) AKW a AOW vylučuje pojištění takových migrujících pracovníků, jako jsou dotyčné osoby v původním řízení, ve svém systému důchodového pojištění, předkládající soud vysvětluje, že v případě záporné odpovědi na druhou otázku mu přísluší, aby toto ustanovení o vyloučení nepoužil a uplatnil ustanovení o odstranění tvrdosti stanovené v BUB 1989 a BUB 1999, aby zhojil velmi závažné nespravedlnosti, které mohou vyplynout z povinnosti pojištění nebo z vyloučení z této povinnosti.

57

V tomto kontextu vyvstává otázka, zda článek 13 nařízení č. 1408/71 brání poskytování uvedených dávek členským státem bydliště.

58

V tomto ohledu je třeba připomenout, že Soudní dvůr již ve svých rozsudcích Bosmann (C‑352/06, EU:C:2008/290) a Hudzinski a Wawrzyniak (C‑611/10 a C‑612/10, EU:C:2012:339) akceptoval výjimky ze zásady jediné použitelné právní úpravy a připustil možnost, aby členský stát, který není příslušný na základě ustanovení hlavy II nařízení č. 1408/71, za určitých podmínek přiznal migrujícímu pracovníkovi rodinné přídavky na základě použití vlastního vnitrostátního práva.

59

V rozsudku Bosmann (C‑32/06, EU:C:2008:290), v kontextu, kdy nedocházelo k souběhu rodinných dávek stejného typu navzdory souběžnému použití právní úpravy dvou členských států, Soudní dvůr konstatoval, že i když unijní právo příslušným orgánům členského státu bydliště neukládá povinnost přiznat B. Bosmann dotyčný rodinný přídavek, nelze možnost takového přiznání vyloučit, pokud tato osoba může mít nárok na uvedené přídavky již z důvodu svého bydliště v tomto členském státě (v tomto smyslu viz rozsudek Bosmann, C‑352/06, EU:C:2008:290, body 25, 27 a 28).

60

Soudní dvůr byl v bodě 31 uvedeného rozsudku Bosmann (C‑352/06, EU:C:2008:290) mimo jiné toho názoru, že za takových okolností, jaké nastaly ve věci, ve které byl vydán uvedený rozsudek, nelze členský stát bydliště zbavit možnosti poskytovat rodinné přídavky osobám majícím bydliště na jeho území. Podle čl. 13 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1408/71 sice podléhá osoba zaměstnaná na území jednoho členského státu právním předpisům uvedeného státu, i když má bydliště na území jiného členského státu, to však nemění nic na tom, že státu bydliště nemá být tímto nařízením bráněno v tom, aby této osobě přiznal nárok na rodinné přídavky podle svých právních předpisů.

61

Obdobná výjimka ze zásady jediné použitelné právní úpravy stanovené v čl. 13 odst. 1 nařízení č. 1408/71 byla připuštěna v rozsudku Hudzinski a Wawrzyniak (C‑611/10 a C‑612/10, EU:C:2012:339), ve kterém Soudní dvůr uznal možnost, aby členský stát, který není příslušný na základě ustanovení kapitoly II tohoto nařízení, ale na jehož území migrující pracovník vykonává dočasnou práci a má tam neomezenou povinnost k dani z příjmu, této osobě přiznal doplňkové přídavky na dítě k přídavkům vypláceným členským státem bydliště.

62

Zaprvé, pokud se jedná o rodinné přídavky a situaci C. E. Franzen, je třeba konstatovat, že stejně jako německá právní úprava za takových okolností, jako jsou okolnosti týkající se B. Bosmann, nepodmiňuje nizozemská právní úprava dotčená v původním řízení nárok na rodinné přídavky zaměstnáním nebo pojištěním. Pro vznik nároku na rodinné přídavky tak postačí pouze bydliště v Nizozemsku, a to bez ohledu na ustanovení o vyloučení v čl. 6a písm. b) AKW a AOW, jehož účelem je provedení zásady jediné použitelné právní úpravy do vnitrostátního práva. Navzdory formálnímu použití právní úpravy členského státu zaměstnání neměla C. E. Franzen nárok na dotčené sociální dávky z důvodu omezeného počtu odpracovaných hodin a nízkého příjmu vyplývajícího ze zaměstnání vykonávaného na jeho území. V důsledku toho, podobně jako ve věci, ve které byl vydán rozsudek Bosmann (C‑352/06, EU:C:2008:290), nenasvědčují okolnosti věci C. E. Franzen souběhu rodinných dávek téže povahy vztahujících se ke stejnému pojistnému období.

63

Zadruhé, pokud jde o dávky ve stáří a partnerské příplatky dotčené ve sporech týkajících se F. van den Berga a H. D. Giesena, jsou hmotněprávní podmínky přiznání takových dávek na základě právní úpravy členského státu bydliště zřejmě splněny a poskytnutí takových dávek nepovede k souběhu dávek téže povahy týkajících se stejného období v případě současného použití právní úpravy členského státu bydliště a členského státu zaměstnání.

64

Na jednání před Soudním dvorem totiž bylo uvedeno, že podmínka bydliště postačuje pro vznik nároku na pojištění v nizozemském zákonném systému důchodového pojištění i v případě nečinnosti osoby v daném období. Ve věcech v původním řízení dotyčné osoby ztratily své pojištění v Nizozemsku z důvodu, že vykonávaly příležitostnou práci na německém území, a přitom nebyly pojištěny v systému důchodového pojištění v Německu z důvodu svých nízkých příjmů.

65

V důsledku toho je třeba, obdobně jako v rozsudku Bosmann (C‑352/06, EU:C:2008:290), konstatovat, že čl. 13 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1408/71 vykládaný ve světle čl. 13 odst. 1 téhož nařízení nebrání za takových okolností, jako jsou okolnosti dotčené v původním řízení, tomu, aby migrující pracovník spadající do systému sociálního zabezpečení členského státu zaměstnání, který splňuje hmotněprávní podmínky přiznání takových dávek podle právní úpravy členského státu bydliště a jehož situace nevede k souběhu dávek téže povahy týkajících se stejného období, pobíral rodinné přídavky a dávky ve stáří v členském státě bydliště.

66

Z výše uvedených úvah vyplývá, že na druhou otázku je třeba odpovědět tak, že čl. 13 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1408/71 ve spojení s odstavcem 1 téhož článku musí být vykládán v tom smyslu, že za takových okolností, jako jsou okolnosti dotčené v původním řízení, nebrání tomu, aby migrující pracovník, na kterého se vztahuje právní úprava členského státu zaměstnání, pobíral na základě vnitrostátní právní úpravy členského státu bydliště dávky ze systému důchodového pojištění nebo rodinné přídavky od členského státu bydliště.

67

S ohledem na odpověď poskytnutou na první otázku, a zejména na skutečnost, že předkládající soud nezamýšlí, jak vyplývá z bodu 56 tohoto rozsudku, uplatnit ustanovení o vyloučení v případě záporné odpovědi na druhou otázku, není namístě odpovídat na třetí otázku.

68

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto: