—

za UPC Magyarország Kft A. Simonem, ügyvéd,

—

za maďarskou vládu M. Fehérem a K. Szíjjártó, jako zmocněnci,

—

za Evropskou komisi M. van Beekem a A. Tokárem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnice Rady 84/450/EHS, směrnic Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, 98/27/ES a 2002/65/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 (směrnice o nekalých obchodních praktikách) (Úř. věst. L 149, s. 22).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Nemzeti Fogyasztóvédelmi Hatóság (Maďarský úřad na ochranu spotřebitelů) a UPC Magyarország Kft (dále jen „UPC“) ve věci nesprávné informace poskytnuté společností UPC jednomu ze svých uživatelů, které vedly ke vzniku dalších nákladů uživatele.

3

Body 5 až 9, 11 až 14, 18 a 22 odůvodnění směrnice o nekalých obchodních praktikách uvádějí:

[...]

[...]

[...]

4

Podle článku 1 směrnice o nekalých obchodních praktikách:

„Účelem této směrnice je přispět k řádnému fungování vnitřního trhu a dosáhnout vysoké úrovně ochrany spotřebitele sblížením právních a správních předpisů členských států týkajících se nekalých obchodních praktik, které poškozují ekonomické zájmy spotřebitelů.“

5

Článek 2 této směrnice stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[...]

[...]“

6

Článek 3 uvedené směrnice stanoví:

„1.   Tato směrnice se vztahuje na nekalé obchodní praktiky vůči spotřebitelům, jak je stanoveno v článku 5, před obchodní transakcí týkající se produktu, v jejím průběhu a po ní.

2.   Touto směrnicí není dotčeno smluvní právo, zejména pravidla týkající se [...] účinků smlouvy.

[...]“

7

Článek 5 směrnice o nekalých obchodních praktikách, nadepsaný „Zákaz nekalých obchodních praktik“, zní následovně:

„1.   Nekalé obchodní praktiky jsou zakázány.

2.   Obchodní praktika je nekalá, pokud

[...]

4.   Obchodní praktiky jsou nekalé zejména tehdy, jsou-li

[...]

5.   V příloze I je uveden výčet obchodních praktik, které jsou považovány za nekalé za všech okolností. Tento jednotný výčet platí ve všech členských státech a může být změněn pouze revizí této směrnice.“

8

Jak vyplývá z názvu článků 6 a 7 této směrnice, definují tato ustanovení „klamavá jednání“ a „klamavá opomenutí“.

9

Článek 6 odst. 1 uvedené směrnice stanoví:

„Obchodní praktika je považována za klamavou, pokud obsahuje nesprávné informace, a je tedy nepravdivá, nebo pokud jakýmkoli způsobem, včetně celkového předvedení, uvádí nebo je schopná uvést průměrného spotřebitele v omyl ve vztahu k jednomu nebo k více z níže uvedených bodů, i když informace jsou věcně správné, což v obou případech vede nebo může vést k rozhodnutí spotřebitele o obchodní transakci, které by jinak neučinil:

[...]

10

Podle článku 11 směrnice o nekalých obchodních praktikách:

„1.   Členské státy zajistí, aby v zájmu spotřebitelů existovaly vhodné a účinné prostředky pro boj proti nekalým obchodním praktikám v zájmu zajištění souladu s touto směrnicí.

Tyto prostředky zahrnují právní předpisy, jež umožní osobám nebo organizacím, které mají podle vnitrostátních právních předpisů oprávněný zájem na boji proti nekalým obchodním praktikám, včetně soutěžitelů, aby

[...]

2.   Na základě právních předpisů uvedených v odstavci 1 udělí členské státy soudům nebo správním orgánům pravomoci, které je zmocňují, aby v nezbytných případech s ohledem na všechny dotčené zájmy, a zejména veřejný zájem,

a to i bez důkazu o skutečně vzniklé ztrátě nebo újmě nebo úmyslu nebo nedbalosti na straně obchodníka.

[...]“

11

Článek 13 této směrnice stanoví:

„Členské státy stanoví sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá opatření nezbytná pro jejich uplatňování. Tyto sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“

12

Směrnice o nekalých obchodních praktikách byla provedena do maďarského práva zákonem č. XLVII z roku 2008 o zákazu nekalých obchodních praktik vůči spotřebitelům.

13

Z předkládacího usnesení vyplývá, že L. I. Szabó, soukromá osoba a dlouholetý předplatitel služeb společnosti UPC, poskytovatele služeb kabelové televize, který chtěl ukončit smlouvu uzavřenou s uvedenou společností, požádal v průběhu měsíce dubna roku 2010 tuto společnost, aby mu sdělila, ke kterému období se přesně vztahuje faktura vydaná během roku 2010, neboť tato faktura neuváděla údaj o tomto období.

14

Společnost UPC mu odpověděla, že poslední roční vyúčtování se týkalo „období od 11. 1. 2010 do 10. 2. 2011 včetně“.

15

Vzhledem k tomu, že L. I. Szabó chtěl, aby se ukončení předplacené služby, ke které se zavázal u společnosti UPC, shodovalo s posledním dnem poskytování již zaplacené služby, požádal o ukončení dotyčné smlouvy ke dni 10. února 2011.

16

Poskytování služby bylo však ukončeno až dne 14. února 2011 a dne 12. března 2011 obdržela dotyčná osoba od společnosti UPC dokument požadující zaplacení částky ve výši 5243 maďarských forintů (HUF) odpovídající nedoplatku běžných plateb až do 14. února 2011.

17

L. I. Szabó podal stížnost k Budapest Főváros Kormányhivatala Fogyasztóvédelmi Felügyelősége (Inspekce ochrany spotřebitelů při decentralizovaných vládních službách města Budapešť), v níž uplatňoval argument, že obdržel nesprávnou informaci, a v důsledku toho musel zaplatit další částku ve výši 5243 HUF, neboť byl povinen uhradit náklady za poskytování předplacených služeb v tomto období dvěma různým poskytovatelům, přestože poskytování dotčené služby je takové povahy, že ji nemohl odebírat současně od obou poskytovatelů.

18

Tento orgán prvního stupně uložil rozhodnutím ze dne 11. července 2011 společnosti UPC, aby zaplatila pokutu ve výši 25000 HUF za nekalou obchodní praktiku podle zákona č. XLVII z roku 2008 o zákazu nekalých obchodních praktik vůči spotřebitelům. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno dne 10. října 2011 Nemzeti Fogyasztóvédelmi Hatóság, orgánem rozhodujícím ve druhém stupni, který měl za to, že sdělení nesprávné informace představuje samo o sobě porušení požadavku náležité profesionální péče a že v tomto případě není nezbytné samostatně přezkoumávat otázku, zda byl tento požadavek porušen.

19

Fővárosi Törvényszék (soud v Budapešti), ke kterému podala společnost UPC žalobu, změnil rozhodnutí uvedeného vnitrostátního orgánu ze dne 10. října 2011 a zrušil pokutu uloženou této společnosti. Tento soud konstatoval, že otázka porušení požadavku náležité profesionální péče musí být předmětem zkoumání i v případě sdělení nesprávné informace a že nelze konstatovat takové porušení, pokud tento přezkum neodhalí úmysl dotyčného obchodníka uvést spotřebitele v omyl.

20

V projednávaném případě přitom chování vytýkané společnosti UPC nelze považovat za pokračující jednání a ojedinělou administrativní chybu, která se týká jednoho zákazníka, nelze kvalifikovat jako „praktiku“. V daném případě se jedná o redakční chybu při psaní číslice („2“ označující měsíc únor namísto „1“ označující měsíc leden) a navíc si mohl dotčený spotřebitel získat přesnou informaci z několika jiných zdrojů.

21

Tento soud doplnil, že spor, kterým se zabývá, se netýkal ceny, způsobu jejího výpočtu ani existence zvláštní cenové výhody ve smyslu čl. 6 odst. 1 písm. d) směrnice o nekalých obchodních praktikách, takže informace poskytnutá společností UPC nebyla klamavá, ale pouze nesprávná. Tento přístup je potvrzen okolností, že Nemzeti Média- és Hírközlési Hatóság (Národní úřad pro sdělovací prostředky a telekomunikace) zamítl stížnost, jež mu byla v téže věci podána.

22

Na podporu kasačního opravného prostředku, který podal Nemzeti Fogyasztóvédelmi Hatóság ke Kúria (Nejvyšší soud), uvedený orgán nejprve uvádí, že společnost UPC nezpochybňuje, že poskytla nesprávnou informaci, na jejímž základě spotřebitel určil datum, k němuž ukončil smlouvu.

23

Dále tvrdí, že v případě sdělení takové informace není nezbytné zkoumat odděleně otázku porušení požadavku náležité profesionální péče.

24

Kromě toho Nemzeti Fogyasztóvédelmi Hatóság zpochybňuje koncept, podle kterého nelze vycházet z existence „obchodní praktiky“, pokud se vytýkané protiprávní jednání týká pouze jediného spotřebitele. Články 6 až 9 směrnice o nekalých obchodních praktikách totiž používají pojmu „spotřebitel“ vždy v jednotném čísle a tato směrnice musí být vykládána v souladu s účelem, který sleduje.

25

Nesprávná informace, o kterou se jedná, se konečně týkala výpočtu ceny ve smyslu čl. 6 odst. 1 písm. d) uvedené směrnice či přinejmenším určení období, na které se vztahuje poskytování služeb, a spadá pod čl. 6 odst. 1 písm. b) téže směrnice jakožto hlavní znak poskytované služby.

26

Za těchto podmínek se Kúria rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

27

Úvodem je třeba konstatovat, že první předběžná otázka předpokládá, že taková situace, jako je situace dotčená v původním řízení, spadá do oblasti působnosti směrnice o nekalých obchodních praktikách.

28

Na jedné straně však pouze v případě, že takové sdělení informace, jako je sdělení ve věci v původním řízení, může být kvalifikováno jako „obchodní praktika“ ve smyslu čl. 2 písm. d) této směrnice, je nutno zkoumat, jaké podmínky musí tato praktika splňovat, aby mohla být považována za „klamavou“ ve smyslu článků 6 a 7 uvedené směrnice.

29

Kromě toho přísluší Soudnímu dvoru v rámci přezkumu druhé otázky, aby se vyslovil k určení smyslu a dosahu pojmu „obchodní praktika“ pro účely použití téže směrnice.

30

Za těchto podmínek je nutné poskytnout nejprve odpověď na druhou otázku.

31

Druhá otázka se v podstatě týká určení, zda musí být směrnice o nekalých obchodních praktikách vykládána v tom smyslu, že takové sdělení nesprávné informace obchodníkem spotřebiteli, jako je sdělení ve věci v původním řízení, může být kvalifikováno jako „klamavá obchodní praktika“ ve smyslu uvedené směrnice, třebaže se toto sdělení týkalo pouze jednoho spotřebitele.

32

V tomto ohledu je nutno připomenout, že cílem směrnice o nekalých obchodních praktikách je dosáhnout vysoké úrovně ochrany spotřebitelů prostřednictvím úplné harmonizace vnitrostátních právních předpisů, které se týkají nekalých obchodních praktik (viz zejména rozsudky Mediaprint Zeitungs- und Zeitschriftenverlag, C‑540/08, EU:C:2010:660, bod 27; Citroën Belux, C‑265/12, EU:C:2013:498, bod 20; CHS Tour Services, C‑435/11, EU:C:2013:574, bod 47, a Zentrale zur Bekämpfung unlauteren Wettbewerbs, C‑59/12, EU:C:2013:634, bod 34).

33

Kromě toho z požadavků jak jednotného použití unijního práva, tak zásady rovnosti vyplývá, že znění ustanovení unijního práva, které výslovně neodkazuje na právo členských států za účelem vymezení svého smyslu a dosahu, musí být zpravidla vykládáno autonomním a jednotným způsobem v celé Unii (viz zejména rozsudek Zentrale zur Bekämpfung unlauteren Wettbewerbs, C‑59/12, EU:C:2013:634, bod 25 a citovaná judikatura).

34

Zaprvé již Soudní dvůr rozhodl, že směrnice o nekalých obchodních praktikách se vyznačuje velmi širokou věcnou působností (rozsudky Mediaprint Zeitungs- und Zeitschriftenverlag, C‑540/08, EU:C:2010:660, bod 21, a Zentrale zur Bekämpfung unlauteren Wettbewerbs, C‑59/12, EU:C:2013:634, bod 40), přičemž zákonodárce Unie zakotvil velmi široký koncept pojmu „obchodní praktika“ ve smyslu této směrnice, neboť její čl. 2 písm. d) ji definuje jako „jednání, opomenutí, chování nebo prohlášení, obchodní komunikace včetně reklamy a uvedení na trh ze strany obchodníka“.

35

Jediné kritérium stanovené v tomto ustanovení vychází z toho, že praktika obchodníka musí přímo souviset s propagací, prodejem nebo dodáním zboží nebo poskytnutím služby spotřebiteli (viz zejména rozsudky Plus Warenhandelsgesellschaft, C‑304/08, EU:C:2010:12, bod 39, a CHS Tour Services, C‑435/11, EU:C:2013:574, bod 27).

36

Zadruhé podle čl. 3 odst. 1 směrnice o nekalých obchodních praktikách ve spojení s čl. 2 písm. c) této směrnice zahrnuje pojem „obchodní praktika“, stanovený touto směrnicí, činnosti obchodníka následující po obchodní transakci týkající se zboží nebo služeb. Z bodu 13 odůvodnění uvedené směrnice rovněž vyplývá, že tato směrnice se použije na obchodní praktiky ve vztazích mezi obchodníkem a spotřebitelem po uzavření smlouvy nebo během jejího plnění.

37

S ohledem na výše uvedené musí být sdělení informace podnikem v rámci poprodejních služeb u kabelového televizního vysílání, předplaceného soukromou osobou, tak jak je tomu ve věci v původním řízení, považováno za sdělení spadající pod pojem „obchodní praktika“ ve smyslu směrnice o nekalých obchodních praktikách.

38

Kromě toho jsou podle čl. 5 odst. 1 a 4 této směrnice nekalé a zakázané zejména klamavé obchodní praktiky.

39

Jak vyplývá ze samotného znění čl. 6 odst. 1 uvedené směrnice, obchodní praktika je považována za klamavou, pokud obsahuje nesprávné informace, a je tedy nepravdivá, nebo pokud jakýmkoli způsobem uvádí nebo je schopná uvést průměrného spotřebitele v omyl, pokud jde zejména o hlavní znaky zboží nebo služby, jako jsou poprodejní služby zákazníkům, cena nebo způsob jejího výpočtu, jakož i práva spotřebitele, a která spotřebitele vede nebo může vést k rozhodnutí o obchodní transakci, které by jinak neučinil.

40

Je přitom nutno mít za to, že jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí, v situaci, jako je situace dotčená v původním řízení, jsou všechny faktory uvedené v tomto ustanovení splněny. Tato situace se totiž vyznačuje tím, že spotřebitel v návaznosti na žádost podanou s cílem využít svého práva na ukončení smlouvy o službách, uzavřenou s tímto obchodníkem, obdržel od obchodníka nesprávnou informaci o době trvání jejich smluvního vztahu, a také tím, že pochybení podniku zabránilo soukromé osobě učinit informované rozhodnutí a způsobilo jí tak další náklady.

41

V tomto ohledu je nutno upřesnit, že okolnost, že k uvedenému jednání dotčeného obchodníka došlo jen jednou a že se týkalo pouze jednoho spotřebitele, je v této souvislosti irelevantní.

42

Definice uvedené v čl. 2 písm. c) a d), v čl. 3 odst. 1, jakož i v čl. 6 odst. 1 směrnice o nekalých obchodních praktikách, ani tato směrnice jako celek, totiž neobsahují nic, co by nasvědčovalo tomu, že jednání nebo opomenutí, kterých se dopustil obchodník, musí být opakované nebo že se musí týkat více než jednoho spotřebitele.

43

S ohledem na cíl ochrany spotřebitele, na kterém se zakládá uvedená směrnice, však tato ustanovení nemohou být vykládána tak, že ukládají podmínky tohoto druhu, i když je výslovně neuvádějí (v tomto smyslu viz rozsudek CHS Tour Services, C‑435/11, EU:C:2013:574, bod 41).

44

Tvrzení společnosti UPC, podle kterého ojedinělé chování obchodníka, které se týká pouze jednoho spotřebitele, nelze považovat za „praktiku“ ve smyslu směrnice o nekalých obchodních praktikách, by dále mohlo vést k závažným negativním důsledkům.

45

Zaprvé tato směrnice nestanoví žádnou hranici pro frekvenci či počet dotčených spotřebitelů, při jejímž překročení má jednání nebo opomenutí spadat do oblasti působnosti této směrnice, takže argument společnosti UPC je neslučitelný se zásadou právní jistoty.

46

Zadruhé by z tohoto tvrzení vyplývalo, že spotřebitel musí prokázat, že stejný provozovatel poškodil i jiné soukromé osoby, ačkoli je předložení takového důkazu ve skutečnosti mimořádně obtížné.

47

Údajně neúmyslná povaha takového protiprávního jednání, jako je dotčené jednání ve věci v původním řízení, je mimoto irelevantní.

48

Článek 11 směrnice o nekalých obchodních praktikách totiž výslovně stanoví, že použití prostředků přijatých členskými státy pro boj proti takovým praktikám je nezávislé na důkazu o úmyslu nebo nedbalosti na straně obchodníka, jakož i na důkazu o skutečně vzniklé újmě spotřebitele.

49

Jak každopádně vyplývá z použití výrazu „schopná“, má článek 6 směrnice o nekalých obchodních praktikách v zásadě preventivní povahu, takže pro účely použití tohoto článku k tomu, aby mohl obchodník nepříznivě ovlivnit obchodní rozhodnutí spotřebitele, postačí, že sdělil objektivně nesprávnou informaci.

50

V projednávaném případě je přitom zřejmé, že při neexistenci omylu v datu, kterého se dopustila společnost UPC, by smluvní partner této společnosti nepřistoupil k ukončení své smlouvy s účinností ke dni 10. února 2011, ačkoli relevantním dnem byl 10. leden 2011, a že mu za dobu, která uplynula mezi oběma daty, vznikly dodatečné náklady. Jak již bylo kromě toho uvedeno v bodě 48 tohoto rozsudku a obdobně s rozhodnutím Soudního dvora v rozsudku Purely Creative a další (C‑428/11, EU:C:2012:651, bod 57), je v tomto ohledu irelevantní skutečnost, že dodatečné náklady uložené spotřebiteli jsou zanedbatelné.

51

Předchozí výklad je podpořen skutečností, že umožňuje zajistit plnou účinnost směrnice o nekalých obchodních praktikách tím, že zajišťuje, aby byly nekalé obchodní praktiky podle čl. 11 odst. 1 prvního pododstavce této směrnice v souladu s požadavkem zabezpečit vysokou míru ochrany spotřebitele, uvedenou mimo jiné v článku 1 uvedené směrnice, „v zájmu spotřebitelů“ účinně potírány. Jak vyplývá zejména z bodů 7, 8, 11, 13 a 14 odůvodnění téže směrnice, stanoví uvedená směrnice za tímto účelem obecný zákaz nekalých obchodních praktik, které narušují ekonomické chování spotřebitelů (viz rozsudek Trento Sviluppo a Centrale Adriatica, C‑281/12, EU:C:2013:859, bod 32).

52

Soudní dvůr již rovněž rozhodl, že ustanovení směrnice o nekalých obchodních praktikách jsou koncipována z hlediska spotřebitele jakožto adresáta a oběti nekalých obchodních praktik (viz rozsudek Zentrale zur Bekämpfung unlauteren Wettbewerbs, C‑59/12, EU:C:2013:634, bod 36 a citovaná judikatura).

53

Cíl sledovaný směrnicí o nekalých obchodních praktikách a spočívající v úplné ochraně spotřebitele před praktikami této povahy vychází ze skutečnosti, že spotřebitel se – zejména na úrovni informací – vůči obchodníkovi nachází v nerovném postavení, neboť musí být považován za ekonomicky slabšího a právnicky méně zkušeného než jeho smluvní partner (viz rozsudek Zentrale zur Bekämpfung unlauteren Wettbewerbs, C‑59/12, EU:C:2013:634, bod 35).

54

Ve světle přecházejících úvah musí být tudíž tvrzení společnosti UPC, podle kterého mohl spotřebitel v projednávaném případě sám získat správnou informaci, považováno za irelevantní.

55

Za těchto podmínek je nutno dospět k závěru, že takové protiprávní jednání, jako je jednání vytýkané společnosti UPC ve věci v původním řízení, spadá do oblasti působnosti směrnice o nekalých obchodních praktikách, a proto podléhá požadavkům stanoveným touto směrnicí.

56

Po tomto upřesnění je ještě nutno uvést, že tato směrnice v čl. 5 odst. 1 pouze stanoví, že nekalé obchodní praktiky „jsou zakázány“.

57

Jak již Soudní dvůr rozhodl, uvedená směrnice tedy ponechává členským státům určitý rozhodovací prostor pro výběr vnitrostátních opatření určených k tomu, aby v souladu s články 11 a 13 téže směrnice bojovala proti nekalým obchodním praktikám za podmínky, že jsou přiměřená a účinná a že takto stanovené sankce jsou účinné, přiměřené a odrazující (rozsudek Köck, C‑206/11, EU:C:2013:14, bod 44).

58

Z toho vyplývá, že členským státům přísluší zavést vůči obchodníkům provádějícím nekalé obchodní praktiky vhodný režim sankcí a dohlédnout na to, aby tyto sankce odpovídaly zejména zásadě proporcionality. Právě v této souvislosti je nutno důkladně zvážit takové faktory, jako je frekvence výskytu vytýkané praktiky, její úmyslná či neúmyslná povaha a rozsah újmy, kterou způsobila spotřebiteli.

59

V projednávaném případě je věcí předkládajícího soudu, aby při zohlednění veškerých okolností případu, který projednává, posoudil, zda důsledky podle vnitrostátního práva provádějícího směrnici o nekalých obchodních praktikách vyplývající ze zákazu klamavé obchodní praktiky, použité v projednávaném případě obchodníkem, splňují požadavky této směrnice a zejména zásadu proporcionality.

60

S ohledem na všechny předcházející úvahy je nutno odpovědět na druhou otázku tak, že směrnice o nekalých obchodních praktikách musí být vykládána v tom smyslu, že takové sdělení nesprávné informace obchodníkem spotřebiteli, jako je sdělení dotčené ve věci v původním řízení, musí být kvalifikováno jako „klamavá obchodní praktika“ ve smyslu uvedené směrnice, třebaže se toto sdělení týkalo pouze jednoho spotřebitele.

61

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda směrnice o nekalých obchodních praktikách musí být vykládána v tom smyslu, že v případě, kdy obchodní praktika splňuje všechna kritéria uvedená v čl. 6 odst. 1 této směrnice k tomu, aby byla kvalifikována jako klamavá praktika vůči spotřebiteli, je ještě nutno ověřit, zda je taková praktika rovněž v rozporu s požadavky náležité profesionální péče ve smyslu čl. 5 odst. 2 písm. a) uvedené směrnice, aby mohla být platně považována za nekalou, a tudíž zakázána na základě čl. 5 odst. 1 téže směrnice.

62

Soudní dvůr byl však již vyzván k rozhodnutí o této otázce v rozsudku CHS Tour Services (C‑435/11, EU:C:2013:574) a odpověď, kterou poskytl, lze v plném rozsahu přenést na projednávaný případ.

63

Za těchto podmínek je ze stejných důvodů, které byly uvedeny v bodech 31 až 47 rozsudku CHS Tour Services (C‑435/11, EU:C:2013:574), nutno odpovědět na první otázku tak, že směrnice o nekalých obchodních praktikách musí být vykládána v tom smyslu, že v případě, kdy obchodní praktika splňuje všechna kritéria uvedená v čl. 6 odst. 1 této směrnice k tomu, aby byla kvalifikována jako klamavá praktika vůči spotřebiteli, již není namístě ověřovat, zda je taková praktika rovněž v rozporu s požadavky náležité profesionální péče ve smyslu čl. 5 odst. 2 písm. a) uvedené směrnice, aby mohla být platně považována za nekalou, a tudíž zakázána na základě čl. 5 odst. 1 téže směrnice.

64

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto: